Co je špatného na lustračním zákonu

Evropa a jednotná evropská měna

Tento týden zahajuje Evropská unie gigantický experiment. 11 členů evropské organizace přijme od 1. ledna 1999 jednotnou evropskou měnu, euro. Předvčírem jsem si kupoval v kiosku na letišti v Toulouse kávu, a ceny už tam měli jednak ve francích, jednak v euro...

Po 1500 letech se jedenáct evropských zemí rozhodlo zaměnit vlastní, národní měnu za jedinou, jednotnou měnu. Euro rychle nahradí dosavadní národní měny a do tří let se stanou marky, franky, pesety, liry, a tak dál, už jen historií.

Od 1. ledna 1999 přijme přibližně 300 miliónů Evropanů první etapu přechodu k jednotné evropské měně - euro. Občané těchto 11 zemí EU však dostanou mince a bankovky euro až v roce 2002. Nicméně od nynějška bude měna euro už fungovat v jejich každodenním životě. V 11 evropských zemích budou obchody, hotely, a služby uvádět od nynějška ceny ve starých měnách i v měně euro. V roce 2002 se budou půl roku užívat staré měny i euro, a pak staré národní měny přestanou platit. Už od 1. ledna 1999 však bude euro běžně používáno při transakcích, v nichž se nepoužívá mincí a bankovek, totiž při šekových transakcích a při transakcích s úvěrovými kartami.

Celá věc je velmi závažný experiment, pro který neexistuje precedens. Jistě, odehrály se měnové reformy, například v Německu byly v tomto století tři.

Poprvé v historii se však skupina zemí, které nejsou součástí politické unie a které nebyly zotročeny ani kolonizovány, rozhodla vzdát se své měny a přijmout měnu jinou.

Jaké bude mít příjetí měny euro důsledky?

Začněme s politickým dopadem, jaký bude mít nová Evropská ústřední banka, instituce, která bude odpovědná za fungování nové měny, euro. Dosud byly politické instituce Evropské unie velmi slabé. Klíčová rozhodnutí Bruselu dosud vždycky posléze schvalovaly jednotlivé národní vlády. Politickou moc dosud mají jednotlivá národní ministerstva.

Avšak teď vzniká nová, mocná instituce pro celou Evropskou unii. Všechny jednotlivé členské země EU mají dosud vlastní ústřední banku, která organizuje oběh jejich měny. V důsledku nejnovějších trendů jsou tyto ústřední banky většinou dosti nezávislé na vládách.

Avšak dosavadní národní ústřední banky fungují v rámci jednotlivých národních vlád. Česká národní banka či britská Bank of England mají nezávislost, protože jim byla poskytnuta parlamentem České republiky či Velké Británie.

Nová Evropská ústřední banka ve Frankfurtu bude také nezávislá, avšak, její politická protiváha, Evropský parlament, je daleko slabší.

Evropská unie tím vytvořila nové ohnisko moci. Silně tak omezila pravomoci jednotlivých národních parlamentů prosazovat vlastní vůli. Nezapomínejme, že Evropská unie nezískává pouze jednotnou evropskou měnu. Získává také jednotnou úrokovou míru, a ty nebudou nutně vyhovovat nejrůznějšímu stavu národních hospodářství. Může to vést k hospodářské destabilizaci a k nezaměstnanosti.

Na praktické otázky dosud neexistují skoro žádné praktické odpovědi. Bude evropská úroková míra vysoká nebo nízká? Bude měna euro silná nebo slabá? Bude ústřední banka EU věnovat více pozornosti menším zemím na okraji EU, anebo převládne vůle velkých zemí EU?

Katalyzátor hospodářské integrace

Lze očekávat, že přijetím měny euro dojde k odstranění těchto cenových rozdílů. A to směrem dolů, nikoliv nahoru.

Toto snížení cen bude mít obrovský dopad na výrobní podniky. Ty firmy, které mají továrny v různých zemích Evropské unie, budou okamžitě vidět rozdíly v platech a  v produktivitě zaměstnanců. Podniky budou donuceny zvýšit svou produktivitu a celkově bude západoevropská ekonomika schopna větší mezinárodní konkurence.

Jinými důsledky bude nadnárodní slučování firem. Už jsme svědky úsilí, které prosazuje Německo a Francie, aby byl zaveden po celé Evropské unii jednotný daňový režim. Vznikne tlak na zavádění jednotných daní, protože pokud budou v nějaké zemi EU nižší daně, povede to k tomu, aby tam podniky přesunovaly své provozy. Evropské hospodářství bude integrovanější a výkonnější. Některé hospodářské sektory z toho budou těžit: pro jiné to bude velmi obtížné. Zavedení jednotné úrokové míry bude velmi drastickým opatřením. Některé země budou muset fungovat s úrokovou mírou, která bude pro jejich místní potřeby příliš vysoká, jinde bude zase úroková míra příliš nízká. Finance a investice poplynou do těch oblastí, které budou schopny plodit největší zisky.

Zavedením měny euro končí světová nadvláda amerického dolaru.

Euro bude mít podobnou hodnotu, jakou má americký dolar, a bude podpořen hospodářstvím přibližně téže velikosti, jako je hospodářství Spojených států. Světový hospodářský systém bude mít od nynějška dvě světové měny. Budou spolu spokojeně koexistovat, anebo bude mezi nimi napětí? Přijmou lidé euro?

Je velká otázka, zda může být jednotná evropská měna úspěchem. Dosud ještě nikdy nevznikla trvalá měnová unie bez pevné politické unie.

Dva názory - pro a proti:

Deník Guardian přinesl k otázce jednotné evropské měny dva názory:

Proč podporuju euro - lord Hollick

Lord Hollick je generálním ředitelem firmy United News and Media. Listu Guardian mj. sdělil:

"Snažíte-li se zjistit, co se děje, sledujte, kam jdou peníze. V tomto případě už britské banky nabízejí konta v měně euro, dokonce i hypotéky, přestože Británie k měně euro dosud nepřistupuje. Podnikatelé jsou připraveni na to, podnikat v měně euro, a všechny průzkumy ukazují, že velká většina chce zavedení euro co nejdříve. Jde o stabilitu. Přičleněním k měně euro by Británie zavedla stabilní úrokovou míru i devizový kurs. Dosud se změnila, od roku 1995, hodnota britské libry vůči německé marce o 40 procent, a britsk'é úrokové míry byly v tomto desetiletí dvakrát tak nestabilní, než německé úrokové míry. Přijme-li Británie měnu euro, znamená to, že podnikatelé budou moci omezit náklady. Naši konkurenti v zóně měny euro budou obchodovat volně bez kursovních poplatků. Britské firmy dosud musejí ročně vydávat 3 miliardy liber na devizovou výměnu. Tyto poplatky jsou obrovskou podnikatelskou daní, která by byla okamžitě zrušena, kdyby Británie přijala euro. Silně by se rozvíjel i britský export."

Proč odmítám euro - sir Stanley Kalms

Sir Stanley Kalms je od roku 1971 předsedou správní rady celostátní sítě obchodů s průmyslovým zbožím Dixons.

"Jako mnoho jiných - určitě i jako Tony Blair - jsem poslouchal s překvapením otevřenost, s níž oznámil německý ministr financí Oskar Lafontaine realitu vstupu do měnové unie. Lafontaine sdělil evropským voličům, že má-li být měna euro úspěšná, bude nutno zavést jednotný celoevropský daňový systém. Měnová unie je prvním krokem k úplné politické integraci. Její architekti - Kohl, Mitterrand a Delors, viděli hospodářský dopad jednotné evropské měny jako způsob, jak posílit nadnárodní instituce Evropské unie. Hospodářská a měnová unie EU nemá za cíl jen zlepšit hospodářskou výkonnost Evropy, ale změnit způsob, jímž se v Evropě vládne. Je důležité analyzovat důsledky iniciativy, která vznikla pro hlubší cíl - absolutní politickou unii a likvidaci národního státu. Úspěch jednotné evropské měny závisí na její stabilitě. Má-li jednotná evropská měna být schopna reagovat pevně na zbrklé chování jiných měn, bude zapotřebí automatických fiskálních stabilizátorů. To nebude možné bez zavedení jednotného daňového systému. Fiskální stabilizátory zajišťují, že slabší země, které trpí hospodářskou stagnací, dostanou daňové úlevy na úkor bohatších zemí. To je podobný systém, jaký funguje ve Spojených státech. Podle nynějšího systému se bude 11 zemí, přijímajících euro, podílet na experimentu, v němž bude hospodářská stabilita záviset na jiných alternativách, které budou jen o něco málo odpornější, než zavedení jednotného celoevropského daňového systému. Například je možné, že v Británii, postihnuté hospodářskou krizí, bude nutno devalvovat pracovní síly (platit jim míň) namísto britské měny, aby země získala větší konkurenceschopnost. Přičlenění k jednotné evropské měně by znamenalo předat otěže vlády nad naším hospodářstvím vzdálené, centralizované byrokracii, na niž máme jen minimální vliv. Jsem přesvědčen, že britská veřejnost nesdílí názory našich evropských sousedů. Chceme si zachovat vlastní rozhodování nad daněmi i nad naší politickou budoucností."

Velká Británie: Konec Petera Mandelsona, šedé eminence Blairovy vlády

Během vánoc došlo v Británii k prvnímu vážnému skandálu labouristické vlády Tonyho Blaira. K rezignaci byl donucen Peter Mandelson, blízký spolupracovník premiéra Blaira a tvůrce celé oficiální politiky Blairovy tzv. "Nové labouristické strany", který v poslední době zastával funkci ministra obchodu a průmyslu. Mandelson musel rezignovat, protože nedeklaroval rozsáhlou bezúročnou půjčku na koupi domu v Londýně, kterou dostal od přítele a jiného člena labouristické vlády Geoffrey Robinsona - ten byl také donucen rezignovat. Mandelson je obviňován ze střetu zájmů. Byl totiž v čele ministerstva obchodu a průmyslu v době, kd\y toto ministerstvo vyšetřovalo nepříliš průhledné finanční transakce Geoffrey Robinsona. Mandelson se hájí tím, že na Robertsonovo vyšetřování neměl žádný vliv a že půjčka byla dohodnuta, když oba přátelé ještě zdaleka nebyli ve vládě, ale byli jen řadovými opozičními poslanci.

Peter Mandelson držel otěže vlády neobyčejně pevně. Ve straně udržoval velmi přísnou disciplínu a požadoval od poslanců, ministrů i stranických aktivistů, aby plně respektovali a podporovali jeho stranickou i vládní politiku.

Labouristická strana ovšem zdaleka není monolit: je to organizace, sdružující aktivisty nejrůznějších názorů. Mandelson měl ve straně obrovský vliv, protože jeho vize pravicového labourismu vyhrála v květnu 1997 všeobecné volby. Jeho úspěch byl neochotně uznáván - přesto však byl Mandelson všeobecně nenáviděnou postavou.

Proslulá byla figurk, napodobující Mandelsona, z jednoho televizního satirického pořadu. Mandelson v něm vystupoval jako zlovolná postava, vytvořená počítačovou animací, s ďábelskýma očima, pronášející monology, obsahující výroky jako, "Dejte si pozor. My víme, kde bydlíte. My si vás už najdeme."

Podle Mandelsonových vlastních slov bylo jeho úkolem ve vládě "dívat se předem za roh a odhalovat možná nebezpečí, aby se jim vládní ministři mohli včas vyhnout". Je pozoruhodné, že tento člověk, známý jako vysoce vlivný politický manipulátor, si neuvědomoval, že jemu samotnému hrozí v důsledku jeho vlastního rozhodnutí v minulosti velké politické riziko.

O co šlo?

Soukromá půjčka ve výši 373 000 liber

V listopadu 1996 si koupil Mandelson čtyřpatrový dům ve čtvrti Notting Hill, pravděpodobě za přibližně 475 000 liber (asi 24 miliónů Kč).

Bylo s podivem, jak si takový dům mohl dovolit tehdejší řadový poslanec Labouristické strany, s ročním platem 43 000 liber (přibližně 180 000 Kč měsíčně). Mandelson však svým kolegům všechno vždycky velmi přesvědčivě vysvětlil. Prý určitou částku vydělal prodejem svého původního bytu, další peníze mu odkázali příbuzní.

Mandelson však jaksi zapomněl deklarovat, že 373 000 liber (asi 19 miliónů Kč) mu na koupi domu přátelsky zapůjčil právě poslanec Geoffrey Robinson. Tato půjčka byla bezúročná. Mandelson splatil 40 600 liber - zřejmě získaných prodejem svého původního bytu. Započítají-li se úroky, Mandelson dodnes dluží Geoffrey Robinsonovi 380 000 liber.

Kdo je Geoffrey Robinson

Mandelson znal Robinsona velmi dlouho a považoval ho za velkomyslného a vstřícného člověka. Robinson tehdy rozdával všemi hrstmi: rodinu Tonyho Blaira pozval zadarmo na dovolenou, financoval časopis The New Statesman, prostřednictvím samostatného fondu platil výdaje úřadu stínového ministra financí Labouristické strany. Financoval také research, v jehož důsledku vznikly projekty pro uvedení mladých nezaměstnaných do práce.

Jak ale získal Geoffrey Robinson své bohatství?

Měl tajnou příznivkyni: belgickou milionářku Josku Bourgeoisovou. Seznámil se s ní, když v sedmdesátých letech pracoval ve vedení automobilky Jaguár.

Bourgeoisová byla v Belgii úspěšnou dovozkyní automobilů. V roce 1979 svůj podnik prodala a odstěhovala se do Švýcarska a pak do Cannes. Zemřela v říjnu 1994. Robinson se stal vykonavatelem její poslední vůle a hlavním dědicem bohatství, odhadovaného přibližně na 35 miliónů liber. Údajně po ní Robinson zdědil alespoň 9 miliónů liber. Robinson byl pro Bourgeoisovou daňovým poradcem a radil jí, jak to zařídit, aby její bohatství nebylo postiženo dědickou daní.

Přibližně rok po smrti Bourgeoisové rozšířil Robinson velmi dramaticky svou sféru podnikání, často prostřednictvím bezůročných půjček. Posléze přiznal, že obdržel celou řadu nezdaněných plateb z tzv. Orion Trustu, který byl po smrti Bourgeoisové ustaven z daňových důvodů na ostrově Guernsey, mimo platnost britských daňových zákonů.

Velké potíže s Robinsonovou půjčkou

V Británii je ovšem velmi problematické, poskytne-li nějaká osoba druhé osobě bezúročnou půjčku. Daňoví odborníci konstatují, že v některých případech prospívá taková bezúročná půjčka půjčovateli, a proto požadují, aby půjčovatel platil daně tak, jako kdyby od osoby, jíž byly peníze zapůjčeny, obdržel platby úroků.

Robinson by se mohl platbě daní z úroků Mandelsonovy půjčky vyhnout, kdyby prohlásil, že částka 373 000 pro Mandelsona byla dar.

Bylo jasné, že okolnosti celé finanční transakce jsou z právního a daňového hlediska velmi sporné. Kromě toho, pokud pocházely peníze z tajnůstkářského zahraničního Orion Trustu, celá věc byla ještě podezřelejší.

Netrvalo dlouho, a Mandelson i Robinson se stali oba členy britské vlády.

Pochybná Robinsonova pověst

Během pár měsíců začalo to, že Robinson získal velké finanční částky ze zahraničního Orion Trustu, dosti vážně poškozovat jeho politickou pověst.

Mandelson nyní přiznává, že v tu chvíli si měl uvědomit politické nebezpečí.

Britští novináři se systematicky snažili zjistit, kde získal Mandelson peníze na koupi luxusního čtyřpatrového domu, ale nikomu se to dlouho nedařilo, protože Mandelson jim o tom lhal. Celé řadě novinářů postupně řekl, že dostal půjčku od matky.

Mandelson brání utajování půjčky od Robinsona tím, že prý nechtěl, aby půjčka vešla ve všeobecnou známost a aby vznikla fronta nemajetných labouristických politiků, žádajících Robinsona o peníze. Tonyho Blaira o půjčce neinformovali, protože nechtěli vzbudit dojem, že si Robinson koupil cestu na ministerstvo.

Mandelson trvá na tom, že půjčka byla soukromou dohodou mezi dvěma přáteli, kteří se posléze oba stali členy vlády. "Nenapadlo mě, že půjčkou vznikal konflikt zájmů," konstatuje Mandelson.

Jenže informace o půjčce se dostaly prostřednictvím tiskového tajemníka labouristického ministra financí Gordona Browna, do rukou novináře Paula Routlege, který plánoval vydat ostře kritický Mandelsonův životopis.

Mandelson je homosexuál. Tuto skutečnost zveřejnil letos na podzim v živém vysílání v publicistickém televizním pořadu Newsnight komentátor deníku Times Matthew Parris.

Mandelsonovi přátelé se domnívají, že Mandelson intenzívně usiloval o utajení své homosexuality, a proto nepřípustným a přehnaným způsobem se snažil utajovat i ostatní aspekty svého soukromého života.

Kde se dostal Mandelson do rozporu s předpisy a možná i se zákonem

Britské stavební spořitelny ovšem požadují veškeré existující informace o všech půjčkách či jiných finančních závazcích, než poskytnou žadateli samy půjčku. To, že Mandelson půjčku od Robinsona stavební spořitelně zatajil, možná znamená, že spáchal trestný čin vylákání peněz za falešných podmínek.

Až do poslední chvíle se Mandelson domníval, že neučinil nic zlého. Byl si vědom toho, že až vyjde Routlegova kritická kniha, bude obsahovat informace o půjčce od Robinsona. Nedomníval se však, že by ho to mohlo poškodit. Teprve v úterý 22. prosince informoval Mandelson o půjčce svého permanentního sekretáře i premiéra Tonyho Blaira.

V rozhovoru s Tonym Blairem nakonec oba usoudili, že to, že šlo o velmi podstatnou finanční částku, že o půjčce Mandelson neinformoval svého permanentního sekretáře ani parlament, asi znamená, že Mandelson bude muset odstoupit.

Mandelsonův tým si pak uvědomil, že někteří novináři z britských nedělníků jsou velmi blízko odhalení celé věci. Někteří Mandelsonovi spolupracovníci navrhli, aby se věc zveřejnila před nedělí 19. prosince, takže by byla v nedělnících výrazně zastíněna zpravodajstvím o bombardování Iráku. Hlavní tiskový organizátor labouristické vlády Alistair Campbell tuto strategii odmítl.

Před tím, než v úterý zveřejnil deník Guardian podrobnosti o celé aféře, v obrovském článku na titulní straně, s názvem Mandelson, ministr a tajná půjčka ve výši 373 000 dolarů, se ještě v pondělí Mandelson pokusil ve sdělovacích prostředcích celou věc obhajovat. V úterý si však uvědomil, že v bitvě o přežití prohrává: "Jestliže vám deníky jako Daily Mail či Daily Telegraph nikdy neodpustí, že jste přispěl k tomu, že labouristé vyhráli všeobecné volby, nebudou ochotny s vámi jednat spravedlivě. Kdybych zůstal ve funkci, způsobilo by to příliš mnoho škody. Trvalo by to celé týdny." Tak Peter Mandelson odstoupil. Zároveň rezignoval i vysoký činitel ministerstva financí, Geoffrey Robinson.

"Neudělal jsem nic špatného. Budu se teď muset snažit vybudovat si znovu svůj život," řekl Mandelson.

Jak na to reagoval Tony Blair

O víkendu konstatoval premiér Tony Blair, že Peter Mandelson "udělal chybu", když nedeklaroval půjčku ve výši 373 000 liber, a "zaplatil za to velmi vysokou cenu".

Blair konstatoval, že projekt Nové labouristické strany bude pokračovat i bez Mandelsona. "Důležité je, abychom udržovali správné proporce," řekl Blair. Uvedl, že Mandelson neměl naprosto nic společného s vyšetřováním finančních transakcí Geoffrey Robinsona, které provádělo jeho ministerstvo obchodu a průmyslu, avšak to, že přijal od Robinsona ještě, když byli oba v opozici, velkou finanční částku, byla "chyba".

"Nebylo moudré, že Mandelson přijal tuto půjčku, ale když už bylo zahájeno vyšetřování Geoffrey Robinsona, Mandelson měl půjčku deklarovat," řekl Blair. "V žádném případě však Peter Mandelson nijak nezneužil svého vlivu ve prospěch Geoffrey Robinsona," dodal britský premiér.

Blair zdůraznil, že nejde o nic "příliš tragického": "Bylo by tragické, kdyby přišli nad Irákem letci o život, anebo kdyby došlo k hospodářskému útlumu a museli bychom zvýšit úrokové míry."

Konzervativci chtějí, aby Mandelson rezignoval na funkci poslance

Konzervativní strana nyní požaduje, aby Peter Mandelson rezignoval na funkci poslance, protože vyšlo najevo, že zadarmo létal soukromým letadlem Lindy Wachnerové, ředitelky amerického oděvního konglomerátu Warnaco. Mluvčí Petera Mandelsona však uvedl, že šlo o soukromé cesty, které platila Linda Wachnerová z vlastní kapsy a nikoliv z fondů své firmy.

A co to všechno znamená obecněji?

Labouristická strana má velké potíže se svou nynější identitou. Strana neví, jakou by měla prosazovat politiku, jakých hodnot by se měla přidržovat, jaké koalice by měla budovat a jaký má vztah k britské tradici "sociálního pokroku".

Ve všech těchto otázkách vládne mezi různými aktivisty britské Labour Party v současnosti konflikt. Vznikají frakce.

Peter Mandelson měl velmi konkrétní odpovědi na všechny tyto otázky. Otevřeně se chlubil tím, že nemá levicové zázemí a obdivoval thatcherovský přístup k ekonomice. Chtěl Labouristickou stranu odtrhnout od jejích sociálně demokratických kořenů a vytvořit novou centristickou progresivně liberální koalici, která by prosazovala hospodářství volných tržních vztahů ve spojitosti s mlhavě definovanou myšlenkou sociální spravedlnosti. Při tom velmi intenzívně využíval reklamy a manipulace sdělovacích prostředků.

Potíž je, že mezi starou, ortodoxně socialistickou levicí Labouristické strany a Blairovým centristickým liberalismem je rozsáhlé politické teritorium, které však nemá žádné aktivisty a nemá žádný politický hlas. Celá řada příslušníků nynější britské vlády je si toho dobře vědoma. Šli do politiky, aby vyjadřovali sociálně-demokratické ideály. Sociálně-demokratická filozofie však nemá v současnosti na britské politické scéně žádného zastánce.

To bylo pramenem nepřátelství vůči Peteru Mandelsonovi. Will Hutton argumentuje v týdeníku Observer, že pokud nyní Tony Blair nepovolí, nepřipustí do Labouristické strany více tradiční sociálně demokratické filozofie, rozpory a tlaky v Labouristické straně budou dále sílit. Podl Huttona je Mandelsonův odchod z ohniska labouristické politiky pro Blaira šancí, aby posunul politiku Labouristické strany o něco více doleva, pryč od mandelsonovského thatcherismu.

Pinocheta má právo soudit jen Chile, je nutno odporovat zlu násilím