Sváteční vydání pro přelom roku

Jak přišli jezuité do Čech

Jaroslav Vlček

Obecný církevní sněm tridentský, zasedaje od r. 1545, utužil novou organizaci tělesa římského, jejímž službám s horlivou vytrvalostí nad jiné řehole neohroženěji a důsledněji se oddal zejména nově založený bojovný řád jezuitský. Vznikl r. 1540, a hned první generál jeho, Ignác z Loyoly, muž blouznivě zanícený, vojenskou odvahou, diplomatickou obratností a asketickým sebezapíráním vyzbrojený, bývalý důstojník Karla V., záhy ze své koleje římské postavil dílo své na pevný základ a sítě nového řádu rozestřel po celé jižní a západní Evropě. Opíraje se o katolické rody panovnické, o šlechtu a vyšší duchovenstvo, řád svůj především usazoval u dvorů, na katedrách a kazatelnách; podporován jsa mocí politickou a stavovskou, zabíral školu i literaturu, opanovával vědu i společnost a všemi cestami směřoval k hlavní metě: trvale a nadobro ovládnouti svědomí a vůli nejvyšších i nejnižších. Nový řád vybíral si nejschopnější pracovníky, v železném jednotném ústrojí svém a v slepé poslušnosti svých členů působil všemi dostupnými prostředky, a necouvaje před nijakou překážkou, s lidskou chytrostí a vypočítavostí a s pronikavou znalostí člověka přizpůsoboval se zvyklostem a povahám věků a národů, vyhledával nejpříhodnější okolnosti a chvíle, rozněcoval cit a obraznost a podroboval i řídil ducha, v těžkých počátcích pracoval skrytě, opatrně a vlídně, kde se pak pevně zakotvil a nabyl vlivu, tam postupoval s neúprosnou důsledností a rázností, aby dosáhl naprosté jednoty věroučné a mravoučné jakožto podmínky staré, neobmezené světovlády církve římské.

Vedle zemí románských Tovaryšstvo bezpečnou půdu hned po roce 1540 získalo hlavně v Nizozemí, Porýnsku, Bavorsku a v Rakousích. Nyní šlo o země české.

Nemajíce naděje, že by rázem zabrali univerzitu pražskou jako v Ingolstadtě, kde jim panovník r. 1551 ústav prostě odevzdal, jezuité v Čechách pomýšleli na kolej vlastní. Vyjednávání vedl mladý nadaný Nizozemec doktor Petr Canisius neboli van Hondt, kolegiát vídeňský, a po pražské návštěvě jeho r. 1555 dílo bylo hotovo. Podporován jsa Ferdinandem I., vysokým duchovenstvem a katolickou šlechtou v Čechách, Canisius dostal v Praze darem pro příští českou kolej jezuitskou starý klášter dominikánský u sv. Klimenta na Starém Městě a k němu roční důchod přes dva tisíce tolarů. Aby úsilí řádu šlo do živého, panovník hned téhož roku na svůj vrub poslal dvanáct nadaných jinochů českých na bohosloví do Říma, kde je v koleji jezuitské vyučil sám velmistr Ignác z Loyoly. V literatuře naší jména nabyli hlavně Baltazar Hostounský a Václav Šturm.

Když záhy potom, v dubnu r. 1556, dvanáct vybraných členů Tovaryšstva, provázených požehnáním vetchého již generála řádu, z Říma přibylo do uchystané koleje pražské, octli se před úkolem svrchovaně nesnadným. K církvi římské přiznával se tehdy v zemích Ferdinanda I. jen třicátý díl obyvatelstva. Od válek husitských arcibiskupství pražské zůstávalo neobsazeno a domácí církev katolickou spravovala toliko hradčanská konsistoř, řečená "hořejší". Ochuzené fary řídilo duchovenstvo vzdělání chatrného; zpustlé kláštery, pokud se nečernaly v rozvalinách, nuzně živořily o skrovném počtu zanedbaných řeholníků; řídcí mecénové katoličtí neplýtvali podporou; univerzita pražská v duchu české církve podobojí řídila veškeré školství v zemi; tradice husitsko-bratrské, proniklé novým západním protestanstvím, ovládaly značnou většinu domácího obyvatelstva.

Za takového stavu věcí, když roku 1555 mistři koleje Karlovy doktora Canisia vítali potupným latinským epigramem: "Vari odsud, Pse; za nás bdí Hus!" a když po roce první řečená výprava jezuitská (šest Nizozemců, dva Vlachové, dva Němci, jeden Švýcar a jeden Slovinec) skromně do Prahy připutovala o holích, v krátkých pláštících španělských, od lidu vítána posměchem, blátem a kamením, zajisté tušil sotva kdo, že za necelých osmdesát let Tovaryšstvo Ježíšovo v zemích českých z nepatrných počátků vzroste ve velmoc, která bude říditi církev, politiku, školství v Čechách, na Moravě, ve Slezsku i na Slovensku, vítězně provede veškeré složité dílo protireformační, od základů promění starý český stavovský stát, téměř úplně vylidní a znovu zalidní zemi, z husté sítě kolejí, far a kostelů svých ovládne českého ducha a české svědomí a takřka neobmezeně přes půl druhého století říditi bude domácí naši literaturu. A sotva tušil i průkopník řádu Canisius, jak skvěle naplní se slova jeho, která r. 1555 psal velmistrovi římskému: "Dobře bude, opáší-li se ti, kdož sem, posláni budou do koleje, svatou trpělivostí a horlivost svou nebudou projevovati hádkami, nýbrž prací a snášením; neboť tak-li síti budou se slzami, úrodu sklidí s radostí."

Kdo má v rukou vyučování, ten ovládá osud národa. První starostí pražské koleje jezuitské bylo založiti a šířiti vlastní školství.

Samovládné utrakvistické školství v zemi, vyjímajíc dobré školy bratrské, přese všecku vnější zřízenost, v polovici století šestnáctého bylo zakrslé a plané. Univerzita pražská, ochuzená hmotně i počtem posluchačstva, v ústrojí svém přímo klášternickém a v dušení osamocenosti, kterou se přísně uzavírala všemu světovému ruchu a pokroku, obmezovala se vlastně toliko na fakultu svobodných umění, filozofickou, rázu výlučně teologického. Samostatnější duchové na ní zakrsávali, anebo, jako Lupáč, Veleslavín a jiní, pokládali ji pouze za jakousi stanici přechodní, z níž při vhodné příležitosti unikali do života praktického. Co literatura česká ve věku šestnáctém zplodila pozoruhodného, to všecko vlastně vzniklo mimo univerzitu pražskou nebo i proti ní. Za jediný semestr, jejž zpravidla zabírala doba studií, zajisté nebylo lze žákům poskytnouti přípravy dostatečné. A málo plodný, zastaralý byl i vyučovací způsob utrakvistických škol městských, které vesměs podléhaly řízení a duchu pražské univerzity.

Jezuité naproti tomu při své koleji klementinské zřídili první gymnázium po způsobu pokročilejších ústavů italských a školu tu spojili s dalším studiem fakultním. Obmezili a účelně roztřídilo učivo, postupovali opatrně a zvolna, dbali nestejné chápavosti a povahy žáků, cizím jazykům učili za pomoci mateřštiny, působili na cit a obraznost, naváděli k uhlazenému vnějšímu chování, pořádali okázalé veřejné zkoušky, ke kterým zvali rodiče svých žáků. úřady a urozené i městské obecenstvo a při kterých dobré žáky vyznamenávali a podněcovali pochvalami a dary, zavedli školní dramatická představení a učené školní disputace, zřídili při koleji seminář chudých alumnů. Následky toho všeho se dostavily záhy. První škola jezuitská plnila se nejen katolickými synky šlechtickými a městskými, nýbrž také příslušníky rodin kališnických, luterských, ano i bratrských, kteréžto jinověrce učitelé získávali zvláštní opatrností, nevtíravostí a vlídností. R. 1588 kolej u sv. Klimenta měla již pět set gymnasistů a akademiků, a odtud počet jejich vzrůstal. Do koleje klementinské záhy docházeli učení utrakvisté na přátelské rozhovory bohoslovné, které se potom zpravidla končívaly návratem do lůna církve římské; kolej klementinská tehdy odchovala značný počet mladých mužů ze šlechty i měšťanstva, kteří později v oboru světském nebo církevním horlivě připravovali obrat politický i náboženský v Čechách, stojíce v prvních řadách průkopníků protireformačních.

Bambino di Praga

Bohumil Hrabal

Na veřejný záchodek se jde po schodech dolů,
románský oblouk leží před mřížovím,
úroveň města značně stoupla
vždyť celé bývalo o několik metrů níž.
Soustřeďuji se při močení na sirku,
ona se zdráhá, točí na místě,
ale proud moče ji strhává proti vůli
a šup do útrob kanálu.
Vždy, když tak močím, myslím na lidstvo.
Občas nám bohové namočí do očí a jedeme.
Býti mrtev není víc než mrtvá mrtvola.

...


Dnes si všímám žen, jsou krásné,
bože ta móda k zbláznění,
každá jako by ho tam ještě měla,
hned bych si běžel přivonět pro štěstí,
rozum tvrdí: to skutečné je neskutečné,
ale já myslím, že tam mají takový šprajc,
lešení, aby ty prsy trčely do očí.
A pak ta chůze, ta oscilace osobnosti,
to je to, co přivádí do kriminálu.
Myslím, že se neudržím a kousnu.
Ještě, že si lze představiti:
krev zvolna stéhá po stehnech, po lýtkách
do střevíců. To erekce teprve utichá.
Člověk velkoměsta musí mít šatník představ,
aby pro krásu nespáchal vraždu z vilnosti.
Lze ale taky jeti elektrikou na Hrad,
po schodech nahoru opřít se o zábradlí
a na všechny strany rozhodit pohledy,
které se roztříští o měděné pláty,
věžičky metají kozelce na místě
a vedle mne stojí otec s dceruškou:

Tamhle to je Jakub a copak je tamhle to?
To bysme rádi věděli?
A zlaté rouno vlásků odpovídá:
To je Svatý Vít.
Šílenec vyskakuje: To není možné,
ty si děláš legraci, to je Tejn,
Ty mi to děláš schválně před lidma blbe blbá"
A já jsem pravil: Pane ta dívčinka má pravdu!
My stojíme na věži tejnskej
a tamhle to je Svatý Vít!
A hladím dívenku po proudu
a stříkám jí do očí iluzi pravdy.
Co je pravda? Avšak otec dupe: To je atentát!!!
Naposledy a definitivně prohlašuji:
Svatej Tejn je pochovanej tady
a Svatej Vejt je pochovanej tam!
A holčička s jásotem volá: ano je to tak,
tak jsi mi to tatíčku učil!
Ale on již jezdí po ochoze
na kolečkových bruslích,
visí a mlátí do pískovcových kvádrů:
Hovno! Prdééél! Svatej Tejn je dole
a Svatej Vejt je tady, tady, tady!

...

Scházím a Praha hydraulickým lisem klesá
do úrovně mých očí stále níž a níž,
otec kavka nade mnou vříská,
ale pro dívenku už navždy bude Týnský chrám zde,
myslím též na to,
že jsme zde byli naposledy spolu,
když jsem se na schodech ve tmě dotknul
tvého pohlaví a Ty jsi mi hrozila: Budeš bit!
Ale byl to jen slábnoucí den,
spíše předznamenání toho, co přišlo,
s nohama zdviženýma a páteří na schodu
jsi bila hlavou do zdi.
Ó kdyby mohly všechny obrazy procitnouti,
byl by z nich sloup
zasvěcený asijským kultům zvrhlé lásky,
kdykoliv jsem v kostele,
držím v roztržené kapse sebe sama a tedy jsem,
všichni svatí, jimž odříkání odťalo pohlaví
si je připínají, všechny zazděné svaté
sestupují s oltářů, vytrhávají svíčky
a zasunují si je co možná ke dnu,
zapalují a odpalují se navzájem,
odhazují šat a tančí tanec s plaménky v očích,
co to dalo trápení nemyslet na ten biftek mezi nohama,
aspoň na chvíli vymazat z mysli
muže s trčícím pohlavím,
Kristus jim napřed zašije ránu v rozkroku
a pak jim ukáže tu svou v srdci,
kde z nekonečnosti kapou vteřiny na karbid.
Tisíceré odpuštění za hanebný obraz,
který jsem právě teď stvořil,
mea culpa pravé nevěsty Kristovy,
buď pokoj křišťálům vašim,
avšak Vy, které jste přesně věděly,
že Bůh dlí jen v rozčísnutí stehen,
tedy Vy, které jste trpěly peklem i nebem,
Vás miluji, jsem z Vás,
ani tělo, ani duch, ale obé.

...

... Jindy jsem pokládal kufry a hleděl vzhůru,
nikde nikdo nešel a vše bylo nic,
jen klavír padal po kusech dolů
a záclony sjednávaly mír,
vstávám a dotýkám se těch záclon,
huspeniny mateřských prsů
dávno nepotřebných, rtuť stéká po střechách
a chrám je protkán oštěpy,
slyším laskání a vykláním se z okna,
dole čtrnáctikarátová hlava ženy
dává mlaskavé hubičky a volá:
Neucukávej, ty už mne nemáš rád?
a on má hlavu zvrácenou, tančí sambu,
je půlnoc, bubliny ticha stoupají k měsíci,
ona ulehá vedle chrámu do harampádí
na písek do tmy
a mládeneček dává důkaz, že je muž,
zavápněné obruče se přes ně kutálí,
přicementovaná Marie nemůže zacloniti synáčkovi oči,
hvězdy bez psychologie ji nepotěší,
bar Figaro, Rumania, Červený pavouk
zavírají,
někdo venku zvrací a tak šíleně řve,
že myslím, že blije rovnou na mne,
běžím k oknu a v prohlubni vidím dva muže,
stojí proti sobě a křičí:
Pane, já jsem Čechoslovák!
a na to taková facka: A co má být?
a nanovo: Pane, já jsem Čechoslovák!
a zase facka: Nu a co má tedy být?
žena nakukuje zpod loubí a plivá krev,
jako by před chvilkou volala:
Pane, já jsem Čechoslovák!
hledím stranou na náměstí
a tam zase pán v černém tahá louží
krásnou dámu v krásných květovaných šatech,
tříská ji hlava nehlava: Ty svině! Ty kurvo!
a ruce vztyčuje k nebi
dotýkaje se hodnot,
ona mu objímá nohy a on ji kope,
ona zůstává v louži ležet,
a on se k ní naklání,
je vidět, že ji má rád, hladí jí vlásky
a ona se zdvihá, potácí se
jsou ožralí, ale věší se do sebe
a jdou na ryneček, dávají si hubinky
a on se obrací do prázdného náměstí¨
a volá na Mistra Jana:
To je vítězství člověka nad hmotou!
a jdou si stříknout pod svíčky,
Matka Boží z chrámu Týnského na to hledí,
ale nic nevidí,
dneska každý, kdo šel okolo,
dal jí flusa do tváře,
chrchlance jí kapou přes obočí
a navrch kbelíky pomejí,
zatímco ona nabízí své srdečko z diamantů,
nikdo nepřichází ani pro šutr.

...

...Nebo taky když je mi smutno, sedávám na Kampě,
tam děti malují do asfaltu a dokazují,
že cesta dítěte, šílence a moderního umění je tatáž,
často se mi zdává o klobouku muže,
který je namalován současně zepředu i zezadu,
ucho je skryté za profilem
je namalováno jako erb.
To děvčátko nic neví o Picassovi ani Filasovi,
ale Picasso ví o děvčátku,
jehož se Karel ptá: Kdo namaloval toto?
Ten obličej s diamantovým pohledem: Přívádějí dívenku s modrými řetězy vlasů
a brání se: Ale to barevné tam není mé,
já jenom a vždy křídou, to tam domalovala
tamhleta ošklivá!
a smazala nohou ten poklad,
který měl viset v galerii.
Maličký kudrnáč zacílí flintičkou na slunce,
a prásk! volá zběsile na lavičku: Broku, Broku, aportek! aportek!
tahá se pak s lavičkou:
Tak dáš mi to slunce nebo ne? Kuš!

...

...A tak bolestivě padá u nás večer,
zdvihá se stále houstnoucí mrak v pohlaví,
modrá řeka valí svá sperma,
nejsou daleko ruce, které zapálí stoh,
ženy přece milují zločince
a na světce zvracejí z třetího poschodí,
jaké vzrušení, když stále hustěji
a hustěji se sjíždějí cyklisté
po tmavých serpentinách,
z hlavy jim šlehají hornické kahany,
přeříznut zrcadlem dělím nebe od země,
čekám, až oko zrodí dojetí,
mozek podá zprávu,
lodičky plují v nefritu
a každé zabrání vesel
vyhrabuje otýpku alpakových lžiček,
spící lodice defloruje obraz měsíce,
zlaté veslo líže řeku v rozkroku,
věžička jedna za druhou padají do vody
jak sklenice kořalky do zednických hrdel,
město čeká trpělivě se ztopořenou pyjí,
rybáři se třpytí v sítích
a podél břehu vede slepý slepou
na radaru bílé hole lásky,
to je noc u nás doma
i v mém zjitřeném krvavém mase,
patře věcem unikám sám sobě,
naplňuji se tím, že se vyprazdňuji,
Rusáčci k nám přijeli, byli krásní tenkrát,
ostříháni dohola
připomínali řeholi krutosti,
koupali se nazí
a ženy se jim věsily na přirození,
oblékli si růžové dámské kombiné,
na hlavy římské helmy s chocholem
a tak vstupovali do vody a v ruce ještě rákos,
myslel jsem té chvíle na Chirika
a jeho helmaté setníky,
vzpomínám, že rozbili lavice v reálce
a z lihu si udělali nápoj
s příchutí žab a ještěrů,
v zahradě měli lazaret a pršelo,
marodi leželi v trávě a četli,
večer hrála muzika a oni se lákali k tanci,
krásní, krásní, krásní,
bílé škrobové obvazy zářily ze tmy
jak fosforové ručičky,
žárovky se třepotaly v listí třešní,
Rusáček se strefoval do čárky nad a
v nápisu Směr Lysá a cestující
se na nádraží mohli zbláznit,
nebo mi vjel i s koněm do kanceláře,
se zeptat, kdy jede vlak na Budapešť,
zdvihli si za noci šraňky,
vlak už vyjel ze Stratova,
strážník trati tahal koně za huby,
ale jiné povozky se tam nahrnuly,
zoufalý strážník běžel lokomotivě vstříc
a kroužil červenou lucernou,
ale strojvedoucí to neviděl,
a tak flamendrcuk do toho vletěl,
mysleli jsme nejdřív, že jich je deset,
tolik noh a holinek a paží,
koně ulomili voje a třásli se u trati,
čichali mi k ruce,
ale ruka, ke které by chtěli vonět,
ta už chladla,
raněné vezli v hitláku do nemocnice,
krev kapala na kolejnice
a ráno jsem se šel na to znovu podívat:
Byli přikryti plachetkou,
když jsem ji nadzdvihnul,
byl jsem zchvácen viděním smrti,
jen trupy bez kůže, vše sedřely popelníky,
když si je kuláčely před sebou,
myslil jsem zase na Picassa
a muže z anatomického atlasu,
dojímala mne k pláči
ruka s mosazným prstenem,
vidím tady pod Kampou, jak jedou povozky,
mladý Asiat stoupá po železničním náspu,
jde si taky pro svoji porci,
odkrývá rochetku
a otazník mu kyselí dětskou tvář,
že vidí to zdrcené čerstvé maso,
ale mne činí vidění smrti klidným,
odjíždím a na náspu sedí jiný Asiat
a má v uchu hodinky,
tak rád bych věděl, co ho tak uchvacuje,
že tak s tím tikotem splývá,
do dálky se táhne rovina,
jitro stlouká máslo
a docela u obzoru seskakuje jezdec,
kope koně do slabin a opět vyskakuje,
jen se noha kmitla
sedím na Kampě a tmí se,
zdvihám se a pojedu na Vyšehrad tančit,
ptám se děvčátka malířky,
zda jí mohu učesat vlasy,
usedá obkročmo na lavici
a já češu ty modré lokny,
sedí tak, že jednu nohu má pod sebou,
za tři roky již v ní začne svou práci parazitník,
obsahující látky štiplavé
s příchutí boraxu
a zaplaví její bytost neštěstím,
dnes je ještě šťastné dítě,
soustřeďuji svou pozornost
na biblickou práci,
ptám se, zda maluje pro potěšení nebo co,
říká, že jen tak, jako když pták zpívá,
kdo by se taky chtěl trápit
chtěním kreslit?
Je mi to jasné, podvazuji jí mašličku,
má olovovou šíj a náhle mi dává políbení,
říkám: Ale, ale já nejsem velebný pán,
dělám si kolem políbení inkoustovou tužkou kolo,
přecházím Maryskův most,
kráčím podle Maryskových lázní
a vskakuji do dvacítky...

...

...Teprve teď jsem si všimnul, že mi dali kaktus,
obrovský kaktus do pokoje,
kolínka jsou ovázaná mašličkami
z krepového růžového papíru,
že stojím nejdříve s protrženými bubínky,
ale pak skákám a vřískám: Ale milostpaní, to je krásné, to je šílené,
ona však leží ve dveřích po porážce
a život a smrt
jsou identické patentky
Koh-i-noor Waldes,
jen obrazy stále houstnou a houstnou
a naplňují vzduch k zalknutí,
lze přistaviti žebřík
nebo sejíti do studny
a najíti obrazy roztříštěné sekyrou,
lze lapiti obrazy unikající z potopené lodi,
lapiti obrazy hrnoucí se ze šachty po výbuchu,
obrazy tvořící jezera na místě bitev,
křepčící obrazy kolem nemocnic,
lze si představiti,
že za milión let budeme raději dýchati vodu,
za další milión kamení hor.
Vše bude zahuštěno, zapečetěno,
lapeno, převázáno,
už nikdo nebude nejasný, protože
svět bude nekonečná krychle, válec, koule,
zkamenělé obrazy budou její tunový obsah,
Bůh si bude špičatit tužku,
Kristus v bílých tenisových střevících
bude seděti s hlavou zvrácenou,
taky bude souzen za aforismy v vzpouře,
když ještě cestoval kolem jezera,
teď vidím, že i jemu vybuchoval granát,
když kráčel mezi lidmi bez košíku,
a že dovedl jíti za svým až na pokraj pece,
dnes vidím, že to byl on,
který si nabarvil vlasy na zeleno a šel do opery,
že to byl on, který šel procházkou bulvárem
a vedl si langustu na provázku,
že to byl on, který ve Švýcařích prohlásil:
Na Vaše přátelství, na Vaši společnost,
na Vaši rodinu, na Vaši lásku: Hovno!,
že to byl on, který tančil v divadle nahý,
toliko s kornoutem na hlavě,
že to byl všude on,
kdekoliv byl skandál
a kdekoliv se stříhalo na prapory svobody.
Že to byl asi i on,
který proti sobě
zdvihl rudý prapor krve.

Kdo ví?

České hospodářství se nadále zhoršuje

Jolyon Naegele

"Pryč s kolektivní vinou"

Vláda ČR hodlá změnit osobní prověrky

Die Welt, 30. 12. 1998, Hans-Joerg Schmidt

Praha - Od doby politickeho obratu plati v Ceske republice ostry princip: Kdo v casech diktatury byl funkcionarem komunisticke strany, zamestnancem Statni bezpecnosti nebo paravojenskych Lidovych milici, nemel novou moznost pristupu k vyznamnejsimu zamestnani v demokratickem systemu.

Dle tohoto principu byli vsichni zadatele proverovani ohledne sve minulosti. Zakladni nastroj pro toto, tzv. lustracni zakon, platil nejdrive do roku 1996, byl vsak pozdeji, na natlak v te dobe vladnoucich konzervativcu, prodlouzen do roku 2000.

Timto zakonem si Praha vyslouzila znacne rozhorceni v zahranici: evropsky organizacni aparat, jakoz i mezinarodni odborove organizace vytykaly, ze  praxe proverek pripomina podobne procedury v dobach stalinismu. Pritom se dostavaly cele skupiny obyvatel pod princip kolektivni viny.

Cisla o tom, kolika lidem po politickem obratu byl zamezen pristup k vyssim funkcim neexistuji. Ucinnost lustracniho zakona byla vsak shledavana jako pomerne mala. Zejmena drivejsi partajni bonzove v ekonomickych pozicich vyuzivali svych drivejsich manazerskych znalosti pro rychle a nepruhledne machinace ve vznikajicim soukromem hospodarstvi. Temer vsichni dnesni cesti "kapitani hospodarstvi" jsou byvali "zaslouzili" soudruzi, nekteri z nich dokonce - prokazatelne - byvali zamestnanci Statni bezpecnosti.

Lustracni zakon se stal tez tercem kritiky pote, co se v poradu jedne televizni stanice objevily nevyplnene formulare pozadovanych "lustracnich vysvedceni". Dokumenty, podepsane a orazitkovane prislusnymi organy Ministerstva vnitra, bylo nutno jen doplnit jmenem "proverovaneho". Za  ziskani vlastnictvi tohoto dokumentu byla pozadovana castka az v hodnote 30 000 DM.

Socialnedemokraticka vlada nyni nehodla prodlouzit platnost problematickeho zakona za hranici roku 2000. V Poslanecke snemovne byl sice odmitnut navrh komunistickych poslancu, aby byl lustracni zakon primo zrusen, jinak vsak do budoucna pomoci navrhu zakona bude zmenen pristup k tajnym dokumentum.

"Musime odstranit princip kolektivni viny", prohlasil mistopredseda vlady Pavel Rychetsky. Ale toto nema byt v zadnem pripade spojeno s udelenim cisteho listu pro byvale funkcionare. Kdo prijde do styku se statnimi tajemstvimi, mel by se dle navrhu socialnich demokratu v budoucnosti podrobit proverce sve minulosti.

Zda socialni demokrate uspeji se svymi predstavami v parlamentu je dosud nejiste; konzervativci by se jen velmi neradi vzdali lustracni praxe. V tom jim nevadi ani kritika prichazejici ze zahranici: Zapad muze jen ve velmi omezenem rozsahu pochopit, jakym zpusobem fungovaly nekdejsi bezpravne rezimy ve Stredni a Vychodni Evrope.