Czech media, Czech politics and Czech culture:
A selection of English language articles, published in Britske listy over the past year or so. (Selected Britske listy articles in
English now appear in the new electronic pages of the journal "The New Presence"). - Zde je měsíčník Nová přítomnost.
Tady je minulé vydání Britských listů.
Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.
Adresa Britských listů je zde. Pouze když nefunguje, pište na tuto alternativní adresu.
(Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).
Užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku jsou zde.
Časopis Neviditelný pes, který vydává Ondřej Neff, je na adrese http://pes.eunet.cz.
Co je nového v České republice:
Dobrý projev Václava Havla
Jan Čulík
Václav Havel přednesl 1. ledna velmi dobrý novoroční projev. Ondřej Neff ho v Neviditelném psu v sobotu 2. ledna charakterizoval jako "projev s několika kontroverzními pasážemi". Nechápu. Znamená to snad, že by Havel neměl mít právo vyjadřovat se otevřeně k současné české skutečnosti, tak, jak to právo má každý český občan? Nebo že by vadilo, že v situaci, kdy většina nejvýznamnějších sdělovacích prostředků národ spíše ukolébává, že je všechno vlastně v pořádku, hlavně abychom se bavili (třeba i povrchními, bulvárními zprávami o chaosu a neštěstích) Havel projevil ostřeji kritický pohled? Tak mu řekneme, že sám není dokonalý, a nemá tedy co kecat?
Líbila se mi v Havlově projevu jeho základní lidská slušnost, když poděkoval starším lidem, kteří často v dnešní České republice strádají nedostatkem, přesto jsou to většinou nejvzdělanější, nejcivilizovanější a a snad nejdůstojnější příslušníci národa, kteří navzdory všem protivenstvím často pevně podporují myšlenku demokracie.
Líbilo se mi také, že Havel pro poděkování vyčlenil i tu slušnou část mladé generace, která vnímá svobodu jako samozřejmost a "šíří kolem sebe svobodomyslné a přemýšlivé občanské sebevědomí".
V Čechách potkávám množství slušných, inteligentních a pozoruhodně vzdělaných mladých lidí. Potíž je, že i oni často mají jen velmi málo peněz a jejich hlas je v dryáčníky a primitivy určovaném tónu veřejné diskuse jen slabě slyšet. Přesto však mnozí z nich usilují - navzdory převaze a opačnému, přejednoduchému, hlučnému etosu - o zcivilizování a zkulturnění poměrů v zemi, v které musejí a chtějí žít.
Jsou to - svými postoji - příslušníci skutečných elit, kterých by si měla česká společnost vážit a měla by si je pěstovat - mimo jiné by je měla i řádně finančně odměňovat, nemá-li zajít na úbytě a proměnit se časem v národ otroků.
V zemi přece nemůže převládnout představa, že nejlepší to, co je nejjednodušší, nejzábavnější a nejsledovanější - nejnižší a nejprimitivnější společný jmenovatel, který dává vzniku největším ziskům. Kdosi Britským listům před nedávnem napsal "My máme šedé buňky, oni mají moc". Ale taková situace povede ke katastrofě. V rychle se integrujícím, globálním světě, kde hospodářská a myšlenková soutěž sílí, není čas.
Jsem přesvědčen, že držitelé "šedých buněk" mají povinnost zasazovat se o to, aby byl jejich hlas v jejich společnosti řádně slyšen. Mají povinnost uvádět nekriticky se šířící nehoráznosti na pravou míru. Takto právě vystoupil Havel.
Bylo moudré, že Havel ve svém projevu záměrně poděkoval všem těm členům české společnosti, kteří nehledí jen na svůj vlastní prospěch, zachovávají si, jak Havel konstatoval, "elementární lidskou důstojnost" a jsou ochotni ideálu svobody, slušnosti a demokracie sami, osobně něco přinést. Nejsou zkorumpovaní. Ideál demokracie totiž nelze realizovat, pokud občané nejsou ochotni pro jeho realizaci nasadit vlastní kůži - i když se jim to může zdát nepříjemné.
Občané západních demokratických většinou vědí, že demokracii je nutno aktivně pěstovat. Nestačí, že jednou se totalitní režim rozložil, takže všechno ostatní je už v pořádku a teď už nemusíme dělat nic. Havel také ví, že je nezbytně třeba aktivního úsilí občanů pro neustálé vzdělávání demokracie. Lidi se musejí zasazovat za svá práva. Není možné všechno nechat politkům.
Bylo moudré, že Havel ve svém projevu vyzdvihl roli občanské aktivity, nesobeckosti, slušnosti a odvahy. Líbí se mi také, že poděkoval i Čechům žijícím v zahraničí - škoda jen, že pro ně použil stereotypní a nepřesný, nesprávný a do určité míry xenofobní název "krajané".
Je také dobře, že Havel poděkoval novinářům, kteří slouží pravdě, i politikům, kteří usilují o to, sloužit odpovědně svým spoluobčanům. Ale kolik je těch skutečně čestných a profesionálních novinářů? A jaké mají k dispozici finanční zdroje, třeba pro řádnou investigativní novinářskou práci? Havel snad měl některé z nich jmenovat konkrétně, ať víme, kdo si podle jeho názoru počíná správně.
Havlova kritika českého politikaření byla správná
Jeden pozorovatel nedávno poznamenal, že je vhodné číst komentáře Ondřeje Neffa v Neviditelném psu, jimiž se snaží glosovat českou politickou scénu. Neff je totiž velmi citlivým lakmusovým papírkem - sensitivně zaznamenává a reprodukuje hlavní předsudky většinové české společnosti.
Označit Havlovu kritiku nynější české společnosti za "kontroverzní", je podivné. Možná, že má Ondřej Neff na mysli, že Havel jakožto prezident má zastávat jen formální politickou funkci, zvedat při slavnostech holčičky a nevyjadřovat se k postojům a jednání českých politických stran.
Avšak Havel je příliš starý a příliš nemocný - příliš často pohlédl tváří v tvář smrti, aby si bral diplomatické servítky. A je dobře, že mluví otevřeně, říká-li to, co si myslí.
Je zapotřebí někoho, kdo by v ČR nebojácně vystoupil a otevřeně promluvil o nedostatcích českého politického života. Je nesprávné je relativisticky bagatelizovat tvrzením, že každý kritik má jistě nějaké vlastní skryté úmysly.
Nelíbí se mi sice mlžná metafora "zdí", o kterých Havel hovořil. Níže citovaná kritická pasáž Havlova novoročního projevu, zdá se mi, je velmi důležitá.
Jen pošetilec ji bude zužovat na kritiku Občanské demokratické strany, vzniklou údajně jen proto, že "Havel nenávidí Klause":
Kolem nás a mezi námi zvolna a nenápadně vyrůstají zdi nové, o nic lepší než ty, které padly. Tyto zdi nového druhu neoddělují od sebe jen jednotlivce či různé sociální skupiny. Ve varovně rostoucí míře oddělují i skupiny etnické. Jednou přitom mají podobu nálady protiromské, jednou protiněmecké; jednou protiruské, jednou protiamerické; jednou protičernošské či protiarabské, jednou obecně protievropské. Ba objevuje se tu i zeď, o níž jsme si mysleli, že nemůže být už nikdy vztyčena, totiž zeď antisemitismu. Mnozí z nás jako by dávali stále viditelněji průchod vlastnímu latentnímu rasismu či předstírali, že ho nevidí u jiných; mnozí jako by zapomínali, že měřítkem kvality demokracie je poměr k menšině, a začali znovu věřit v historicky tak neblaze proslulou ideu "práv většiny"; mnozí jako by se pokoušeli stovkami chytráckých argumentů zdůvodňovat sobě samým, proč je třeba relativizovat vlastní mravní imperativy; mnozí jako by opět nevěděli, že útok na svobodu jedněch ohrožuje svobodu všech. Neúctou k lidským právům, rasismem a xenofobií to ovšem nekončí.
Podivné zdi se začínají od jisté doby vynořovat i v politice: opět tu máme barikády, mobilizace, semknuté šiky, disciplinovaná hnutí i jejich různé zrádce. Ideál jedince, který se nestává sám sebou tím, že se uskutečňuje jako tvor společenský, ale jen či převážně tím, že se stará sám o sebe, jako by zaháněl tohoto jedince do jakési civilizační samoty, z níž mu posléze zbývá jediné východisko: mítinkový kolektivismus. Je to pochopitelné: tam, kde je svéprávná a zdola vznikající účast na životě veřejném trvale přezírána a podceňována, vniká nutně do poloprázdného prostoru mezi občanem a státem to nejlevnější a nejnebezpečnější: svůdná nabídka příslušnosti ke stádu či smečce. Jaký politický prapor vlaje na tribuně, není už tak důležité. Ostatně jedním se tento prapor vyznačuje vždy: má velmi syté národní barvy. Neboť oč jiného se lze opřít tam, kde selže vlastní rozum i vlastní svědomí, než o něco tak bez zásluh daného, jako je vlastní národnost? A tak se tu znovu hlásí ke slovu naše známé a sebeničivé čecháčkovství jako krátkozraká starost jen o tu část vesmíru, která začíná a končí zdí vlastního dvorku oddělující to, co je automaticky dobré, od toho, co je automaticky podezřelé.
Krize sebedůvěry, prozrazující se potřebou člověka potvrdit si svou skvělost důrazem na rozdíl mezi skupinou soukmenovců a všemi ostatními, vede nutně i ke krizi smyslu pro autentickou lidskou pospolitost a pro elementární pravidla slušného lidského soužití. Z této krize pak vyplývá i mnoho dalších nedobrých věcí, které dnes můžeme kolem sebe pozorovat, od apatického vztahu k zákonům přes lhostejnost k osudu souseda až po veselý rozkvět politického intrikánství; od falšování historie a tvorby účelových mýtů přes vytrvalou snahu ještě dál zatemňovat propojení ekonomiky s politikou až po pýchu zlodějů na ukradené milióny. V prostředí plotu, dělících čar a nedůvěřivého či pohrdavého vztahu k jakékoli jinakosti bývají ovšem takové vlastnosti jako laskavost, vlídnost, nezištnost či bezelstná upřímnost předmětem tichého posměchu. Cynismu, kariérismu, závisti, zbabělosti a zlobě - zvlášť jsou-li zahaleny do svatouškovského hávu - se v něm naopak daří. Duch zdí muže mít nakonec jediný důsledek: nenápadné ochromení tak důležitých údů demokracie, jakými jsou princip občanské rovnosti, úcta k nezcizitelným lidským právům, vůle k soužití, respekt ke kulturní odlišnosti a svéprávné a odpovědné občanství.
Je snad dobře, že je Česká republika přijímána do Severoatlantického společenství, i když to bude znamenat pro už tak velmi chudý stát velkou finanční zátěž. Bylo by velmi dobře, kdyby došlo ke zrychlení procesu přijímání středoevropských zemí - včetně České republiky - do Evropské unie. I členství v Evropské unii bude ovšem pro ČR v mnoha ohledech značnou zátěží. Havel usiluje o vstup ČR do těchto západních organizací tak intenzívně, že je někdy poněkud idealizuje a pomíjí sporné aspekty vstupu do NATO a EU, o nichž se mělo v ČR jasně diskutovat. Nediskutovalo se o nich, lidé v ČR mnohdy nevědí, jaké budou muset dělat oběti, a může to časem vyvolat u některých občanů vůči NATO či EU antipatie.
K Havlově projevu napsal v Neviditelném psu v sobotu 2. ledna 1999 Ondřej Neff:
Lze se dohadovat o něčem jiném - zda je Václav Havel stále ještě v pozici, kdy má vnitřní právo promlouvat jako Bůh otec shůry magnetofonového obláčku, zda si na tento úděl neudělil amnestii. Především, v jeho nestranickost a nezaujatost dnes už těžko někdo věří. A právě tyto vlastnosti jsou základními kameny pro piedestal každého, kdo chce vyčnívat nad zmateným davem. Nu a konečně - Václav Havel se natolik živě otáčí v politické kuchyni, že má taky pokecanou zástěru, a když pak vyjde před nespokojené strávníky a nadává na kvalitu jídla, všichni se volky nevolky na ty fleky dívají a říkají si - co si ten člověk myslí, snad že nemáme oči?
Neff opět, i těmito výroky citlivě reprodukuje převažující povrchní předsudky české společnosti.
Co mám na mysli?
V dnešní české postkomunistické realitě neexistují pevné etické či civilizační hodnoty. V západních společnostech probíhá neustále veřejná diskuse a v jejím rámci většinou dochází během času k dosažení určitého víceméně většinového konsensu o základních hodnotách, které charakterizují civilizaci daného demokratického společenství (nelže se, nekrade se, nepodvádí se, nemanipuluje se s nejnižšími pudy za účelem finančního prospěchu několika málo jednotlivců, vůči spoluobčanům se většinou vystupuje čestně, důstojně a slušně - nebo to je alespoň veřejně proklamovaný ideál, jímž se posuzují činy lidí).
Proti těmto základním hodnotám může například veřejný činitel velmi těžko vystoupit, aniž by se znemožnil.
V ČR je tomu, jak se zdá, jinak: veřejní činitelé se v očích komentátorů jako je Ondřej Neff naopak znemožní tím, když se veřejně a nebojácně postaví za základní civilizační principy. Neffovští komentátoři namítnou: vždyť je ten Havel také politicky zkompromitovaný (jak??) - co nám chce proboha namlouvat?
Ono je to jinak.
Existuje jezuitské rčení: "Miluji člověka, nenávidím blud".
Katolíci vůbec uznávají, že na tomto nedokonalém světě je člověk nedokonalý a chybující. Oddělují myšlenku od člověka.
V postrkomunistických Čechách však vládne opak - leninské Cui bono. Ondřej Neff se chová jako leninista, když za myšlenkami, které Václav Havel vyslovil ve svém novoročním projevu, hledá skrytý úmysl či jiné osobní nedokonalosti: Havel je zaujatý, nenávidí Klause, sám si přihřívá vlastní politickou polívčičku, vstupuje subjektivním způsobem do politického klání.
Mělo bychom však člověka oddělovat od vyslovených myšlenek.
Je-li myšlenka dobrá, naprosto mě nezajímá, že ji vyslovil omylný člověk, protože všichni jsme omylní.
Měli bychom se zamyslet nad myšlenkou jako takovou a nebagatelizovat ji relativizujícím vztahováním jí k údajným osobním, postranním úmyslům člověka který ji vyslovil.
To co, Havel v novoročním projevu řekl, bylo třeba říci, a vzdávám mu za to dík. A netýká se to jen Občanské demokratické strany, která se tím, co Havel kritizoval, ovšem prohřešuje snad nejvíc.
Absence ekonomického uvažování
Přesto však měl dobrý Havlův projev jednu chybu. Příliš podrobně prezident nepromluvil o vážné, stále se zhoršující české hospodářské situaci.
To totiž vůbec není legrace, protože to může znamenat, že zanedlouho vznikne pro lidi v ČR skutečná krize. Ta může vést k tomu, že lidi prostě nebudou mít co jíst.
Poklesl-li český hrubý domácí produkt za tři čtvrtiny minulého roku o 2,1 procenta, je to katastrofální výsledek. Znamená to, že je Česká republika v opravdu hluboké hospodářské krizi. Není nadsázkou výrok premiéra Zemana, "padáme do propasti".
Je podivné, že Václav Havel zřejmě toto nebezpečí nevnímá, stejně tak jako ho příliš nevnímají ani české sdělovací prostředky.
Myslím, že Havel měl o hospodářské katastrofě, do níž se řítí Česká republika, hovořit ve svém projevu především. Měl požadovat, aby o věci vznikla naléhavě kompetentní veřejná diskuse, aby došlo k inteligentnímu auditu nynější situace české ekonomiky.
Měl požadovat, aby si lidé uvědomili, že jde skutečně do tuhého, že neprobudí-li se z letargie a nebudou-li požadovat razantní a efektivní kroky na záchranu ekonomiky, dopadne to špatně.
Měl poukázat na to, že obrovskou vinu v této věci nesou české sdělovací prostředky, které většinou nevykonávají roli hlídacího psa české demokracie.
Měl apelovat na veřejnost, aby požadovala strhnutí klapek z očí českých médií, nemá-li to všechno s Českou republikou v druhém desetiletí po pádu komunismu dopadnout špatně.
Nevědomost o tom, kam kráčí a jak se vyvíjí vnější svět
Globalizační tlaky a trendy ve vnějším světě sílí. Hospodářská konkurence se zintenzívňuje. Mění se celkové civilizační povědomí. V ČR se o tom neví příliš mnoho. Země zůstává v podivném hybridním stavu, kdy nese jako břemeno krunýře předchozích, neúspěšných ér, které nakonec vedly do slepé uličky: liberálních šedesátých let, husákovského gulášového socialismu, Klausovy pseudovolnotržní "cesty do Evropy". V každé této éře nabyla česká společnost určitých zvyků. V uzavřeném skleníku české kotliny z toho všeho vznikla podivná, hybridní směsice civilizačních postojů které tam cirkulují v začarovaném, poněkud bezradném kruhu - jedinou cestou z něhož se zdá být únik k nezávazné, povrchní, často televizní zábavě. Vnější svět je trochu jinde a podivné směsici českých zvyklostí se stále rychleji vzdaluje.
Možná měl Václav Havel pohovořit i o tomto jevu - zamyslet se před spoluobčany, jak vydýchanou českou atmosféru vyvětrat a otevřít se do světa.
Jan Čulík
Výběr textů z posledních dní:
Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL.
Novoroční pozdrav prezidenta republiky Václava Havla
Vážení spoluobčané, milí přátelé,
těžko se tomu věří, ale letos uplyne už deset let od strhujících dnů, kdy se téměř celá naše společnost spojila k nenásilnému odporu proti totalitnímu režimu a kdy se tento režim definitivně zhroutil. Co všechno se v té době zhroutilo? Především bezpočet velkých zdí, které nesmyslně rozdělovaly lidi, národy i celé kontinenty. Zhroutila se železná opona oddělující evropské národy podmaněné sovětským impériem od národů těšících se ze svobody; spadla zeď berlínská i vnitroněmecká; zhroutily se zdi mezi občany, které vybudoval vše prostupující strach. Tyto historické změny otevřely prostor svobodě slova, pohybu, sdružování i podnikání, tedy svobodám, které byly odepřeny celým generacím, a umožnily, abychom postupně vybudovali všechny základní instituce demokratického řádu a vytvořili hlavní podmínky pro rozvoj tržního hospodářství. Nebýt tehdejšího pádu všech velkých zdí, nebyli bychom dnes státem vskutku nezávislým a obecně respektovaným jak pro své reformy, tak pro svou iniciativní zahraniční politiku. Hodnoty, z nichž se dnes těšíme, nevznikly ovšem samy od sebe, bez lidského přičinění. Rád proto dnes - v duchu naší novoroční tradice - děkuji všem, kteří se o jejich rozkvět zasloužili či zasluhují. Můj dík patří starším lidem, kteří navzdory své mnohdy nelehké sociální situaci a navzdory všem svým trpkým životním zkušenostem - anebo právě dík jim - věří v demokratický pořádek a podporují ho. Uznání patří i všem mladým lidem, kteří už vyrůstali v nových poměrech, vnímají je jako samozřejmost, nejsou pokřiveni životem v komunismu a šíří kolem sebe svobodomyslné a přemýšlivé občanské sebevědomí. Poděkovat je ale třeba i těm, kteří museli prožít celé své mládí a mnohdy i léta zralosti v dusnu totalitních poměrů, a přesto si zachovali elementární lidskou důstojnost a dnes se sžívají s novou situací a něco dobrého v ní dělají. Vždy znovu je nutné opakovat, že jsme vděčni všem, kteří ideálu naší svobody něco významného obětovali, riskovali pro něj život nebo ho dokonce položili, ať už to bylo v zahraničním či domácím odboji, v komunistických věznicích či v mezinárodních mírových sborech. Můj dík patří všem, kdo svou prací, ať ve státním či soukromém sektoru vytvářejí statky a hodnoty, které zlepšují náš život a prohlubují jeho kulturu. Patří samozřejmě i všem našim krajanům, kteří jsou duchovně i citově spojeni s naší zemí a nejrůznějšími způsoby jí pomáhají. Zvlášť rád bych poděkoval těm, kdo na půdě různých nevládních organizací či občanských iniciativ věcně mapují stav respektu k lidským právům v naší zemi, respektu k přírodě, ke krajině, k památkám, k živým tvorům; těm, kdo si uvědomují obecné souvislosti jevu, myslí i na vzdálená místa či vzdálenou budoucnost a odvážně překračují okruh všech dílčích, okamžitých a pomíjivých zájmu; a samozřejmě těm, kdo v různých nadacích či občanských sdruženích nenápadně a solidárně pomáhají svým bližním a přispívají tak ke vzniku skutečné občanské společnosti. Náš dík patří novinářům, kteří slouží pravdě, jakož i všem politikům, kteří se snaží - ať už na místní úrovni či na úrovni státní - sloužit odpovědně svým spoluobčanům v souladu s prapůvodním smyslem politiky jako péče o věci obecné. Velmi zřetelně tedy dnes děkuji všem, kdo svou příslušnost k našemu společenství chápou jako výzvu k solidaritě a tvůrčí práci ve prospěch celku, jakož i všem, kdo s nadhledem, dobrou myslí a velkorysostí přijímají každodenní starosti, včetně těch, které vyplývají z dnešních problémů našeho hospodářství.
Dámy a pánové, před devíti lety jsem v tento den řekl, že jsem určitě nebyl do svého úřadu vynesen proto, abych vám lhal. Nechci vám lhát ani dnes, a zmíním se proto po pravdě i o tom, co mne na našich poměrech stále víc trápí. Je to okolnost, že zlo, které jsme před devíti lety vyhnali dveřmi, se k nám začíná nenápadně vracet oknem. Zatím není příliš zjevné a nezachvátilo obecné poměry jako celek, není však proto méně nebezpečné. Všimněte si: zbořili jsme sice už dávno velkou zeď, která nás oddělovala od demokratické Evropy, ale zároveň tolerujeme, že kolem nás a mezi námi zvolna a nenápadně vyrůstají zdi nové, o nic lepší než ty, které padly. Tyto zdi nového druhu neoddělují od sebe jen jednotlivce či různé sociální skupiny. Ve varovně rostoucí míře oddělují i skupiny etnické. Jednou přitom mají podobu nálady protiromské, jednou protiněmecké; jednou protiruské, jednou protiamerické; jednou protičernošské či protiarabské, jednou obecně protievropské. Ba objevuje se tu i zeď, o níž jsme si mysleli, že nemůže být už nikdy vztyčena, totiž zeď antisemitismu. Mnozí z nás jako by dávali stále viditelněji průchod vlastnímu latentnímu rasismu či předstírali, že ho nevidí u jiných; mnozí jako by zapomínali, že měřítkem kvality demokracie je poměr k menšině, a začali znovu věřit v historicky tak neblaze proslulou ideu "práv většiny"; mnozí jako by se pokoušeli stovkami chytráckých argumentů zdůvodňovat sobě samým, proč je třeba relativizovat vlastní mravní imperativy; mnozí jako by opět nevěděli, že útok na svobodu jedněch ohrožuje svobodu všech. Neúctou k lidským právům, rasismem a xenofobií to ovšem nekončí. Podivné zdi se začínají od jisté doby vynořovat i v politice: opět tu máme barikády, mobilizace, semknuté šiky, disciplinovaná hnutí i jejich různé zrádce. Ideál jedince, který se nestává sám sebou tím, že se uskutečňuje jako tvor společenský, ale jen či převážně tím, že se stará sám o sebe, jako by zaháněl tohoto jedince do jakési civilizační samoty, z níž mu posléze zbývá jediné východisko: mítinkový kolektivismus. Je to pochopitelné: tam, kde je svéprávná a zdola vznikající účast na životě veřejném trvale přezírána a podceňována, vniká nutně do poloprázdného prostoru mezi občanem a státem to nejlevnější a nejnebezpečnější: svůdná nabídka příslušnosti ke stádu či smečce. Jaký politický prapor vlaje na tribuně, není už tak důležité. Ostatně jedním se tento prapor vyznačuje vždy: má velmi syté národní barvy. Neboť oč jiného se lze opřít tam, kde selže vlastní rozum i vlastní svědomí, než o něco tak bez zásluh daného, jako je vlastní národnost? A tak se tu znovu hlásí ke slovu naše známé a sebeničivé čecháčkovství jako krátkozraká starost jen o tu část vesmíru, která začíná a končí zdí vlastního dvorku oddělující to, co je automaticky dobré, od toho, co je automaticky podezřelé. Krize sebedůvěry, prozrazující se potřebou člověka potvrdit si svou skvělost důrazem na rozdíl mezi skupinou soukmenovců a všemi ostatními, vede nutně i ke krizi smyslu pro autentickou lidskou pospolitost a pro elementární pravidla slušného lidského soužití. Z této krize pak vyplývá i mnoho dalších nedobrých věcí, které dnes můžeme kolem sebe pozorovat, od apatického vztahu k zákonům přes lhostejnost k osudu souseda až po veselý rozkvět politického intrikánství; od falšování historie a tvorby účelových mýtů přes vytrvalou snahu ještě dál zatemňovat propojení ekonomiky s politikou až po pýchu zlodějů na ukradené milióny. V prostředí plotu, dělících čar a nedůvěřivého či pohrdavého vztahu k jakékoli jinakosti bývají ovšem takové vlastnosti jako laskavost, vlídnost, nezištnost či bezelstná upřímnost předmětem tichého posměchu. Cynismu, kariérismu, závisti, zbabělosti a zlobě - zvlášť jsou-li zahaleny do svatouškovského hávu - se v něm naopak daří. Duch zdí muže mít nakonec jediný důsledek: nenápadné ochromení tak důležitých údů demokracie, jakými jsou princip občanské rovnosti, úcta k nezcizitelným lidským právům, vůle k soužití, respekt ke kulturní odlišnosti a svéprávné a odpovědné občanství. Duchu zdí je třeba čelit. Jsem přesvědčen, že to je v silách této společnosti. Stačí, když se ho nebudeme bát a když ho tak říkajíc obklíčíme svými lepšími vlastnostmi a začneme systematicky bořit po velkých zdech i zdi malé, které se pokouší tento duch stavět na vyprázdněných prostranstvích. Naději vidím mimo jiné ve všech, jimž jsem před chvílí děkoval. Běží o jediné: aby v sobě obnovili či posílili chuť bojovat se zlem.
Vážení přátelé, souběh dějinných pohybů tomu chce, že ve chvíli, kdy tu varuji před novými zdmi, začíná konečně nést své konkrétní plody naše úsilí odstranit všechny pozůstatky zdí starých. Letos bude Česká republika přijata do Severoatlantické aliance, která se po letech úvah a váhaní začíná otevírat novým evropským demokraciím. Naše země tak bude mít poprvé ve svých dějinách pevné záruky vlastní bezpečnosti jako plnoprávný účastník systému kolektivní obrany demokratických hodnot v euroatlantickém prostoru. Nikdo dnes už nemůže říkat, že nás Západ nechce. Nadcházející členství ovšem pro nás neznamená jen bezpečnostní záruky, povinnost rychle a dobře si osvojit společné standardy a bez rozpaků přijmout příslušný díl odpovědnosti za mír. Znamená i právo legitimní účasti na rozpravách o budoucí podobě a úloze této aliance. Což podle mého přesvědčení znamená mimo jiné pokračovat v boření zdí a znovu a znovu zdůrazňovat, že rozšiřování aliance ztratí smysl, skončí-li námi. V letošním roce se pravděpodobně rozhodne i o tom, kdy se definitivně zboří další přehrada a my se staneme členem Evropské unie. Zda to bude dřív či později, záleží především na nás samých a na tom, jak dobře pochopíme význam evropské integrace. Toto "společenství hodnot a práva" je prvním reálným pokusem Evropy uspořádat sebe samu vskutku spravedlivě. Nemáme právo odsoudit nastupující generace k izolaci a úpadku tím, že se na tomto pokusu nebudeme vinou vlastní nedbalosti podílet. Míra našeho zápalu pro vizi sjednocené a zároveň různorodé Evropy založené důsledně na občanském principu navíc jasně napoví, zda máme v sobě dostatek energie a sebevědomí k tomu, abychom definitivně zahnali do světa stínu démona zdí. A dovolte ještě jednu poznámku na téma dělení a spojování: před šesti lety vznikla samostatná Česká republika. Mnozí z nás, Čechů i Slováků, těžce nesli ztrátu společného státu. Dějiny však šly dál, na novou situaci jsme si postupně zvykali, zbyla jen příchuť rozpaků ze slovenského vývoje. Myslím, že důvod k rozpakům pominul. Slovenská společnost ukázala svou politickou kulturu a zralost a nepřímo, ale s konečnou vážností tím dala najevo, že nikdo nemá právo jí poručníkovat, poučovat ji či znevažovat její vůli k vlastní státnosti. Zdá se dokonce, že teprve dnes dostává naše někdejší rozdělení pravý smysl: teprve dnes se totiž můžeme bez zábran a jako opravdoví partneři podílet na tvorbě Evropy, v níž panují vzájemná úcta a princip rovnosti a spolupráce všech.
Vážení spoluobčané, s překvapivou rychlostí vyvstává na obzoru našich dní obrys nového tisíciletí. Pokusme se nadcházejícímu věku přibližovat pokorně, s úctou ke všemu skvělému, čeho různé lidské kultury v uplynulých tisíciletích dosáhly, a s pocitem odpovědnosti za to, že toto dědictví zůstane uchováno a bude se dál rozvíjet v prostředí planetárního porozumění. Pokusme se přijmout ideu světa beze zdí mezi lidmi různých náboženství, různé barvy pleti, různých tradic a zvyklostí, různých jazyků a temperamentu. Pokusme se pochopit odpovědnost každého z nás za budoucí osudy lidského rodu jako organické součásti všeho, co na této Zemi vzniklo a vzniká a co spolutvoří velký zázrak bytí. Přeji vám hezký zbytek dnešního dne a všechno dobré v novém roce!
Lustrace, nebo spravedlnost?
26. 04. 1997
Psáno pro britský časopis Prospect.
Karl R. Popper v jednom svém eseji poznamenal, že liberální sen - stvořit liberální společnost na zelené louce - je skutečně pouhým snem. Instituce kotví v tradici, a pokud tradice schází, mohou fungovat dokonce proti svému určení.
Lustrace jsou hezkým příkladem, jak přesný byl Popperův postřeh. Moderní liberální demokracie stojí a padají s institutem občanství. Koncept rovných (lidských) práv je pilířem, bez něhož by se společenská stabilita zhroutila. Ústavní zakotvení lidských práv, jejich přezkoumatelnost ústavním soudem a šance dovolávat se jich dokonce proti státu je základem politiky ústavního konsensu, která přispěla podstatnou měrou k nevídané stabilitě západních demokracií po druhé světové válce.
Postkomunistické země s univerzálním konceptem občanství praktickou zkušenost neměly. V nich bylo občanství vždy kvalifikované: určité skupiny občanů si byly "ještě rovnější", řečeno s Orwellem. Mocenské zvraty byly spojeny s přerozdělením privilegií. Např. v českých zemích jsme v tomto století zažili pět převratů: 1918, 1938, 1948, 1968, 1989. Každý z těchto převratů neznamenal pouhou změnu vlády, ale znamenal i změnu statutu pro celé skupiny obyvatel.. Změna byla hluboká: co bylo mravné před převratem (třeba loajalita k císaři před rokem 1918), bylo po převratu nemravné.
Převraty nevedly ke spravedlivé společnosti: "losers" nepovažovali nové uspořádání za spravedlivé, a měli pro to dobré důvody. Samozřejmě, ve společnosti se tím okamžitě vytvořilo napětí. Po roce 1918 se Němci žijící v Čechách cítili poškozeni tím, že nemohli uplatnit stejné právo na sebeurčení, které pro sebe nárokovali Češi. Vedlo to k jejich odcizení od českého státu (měli v něm statut menšiny, nikoliv "státního národa") a k nadšenému přijetí Hitlerova národního socialismu. Jejich vyhnání po druhé světové válce je dodnes nezahojenou ranou, která komplikuje vztahy mezi Čechy a Němci.
Zrod demokracií po první světové válce nevedl ke komplikacím pouze ve východní Evropě. I na západě procházely nově vzniklé demokracie hlubokým úpadkem. Fráze o volném působení tržních sil a přežití nejschopnějších zakrývaly neochotu řešit sociální konflikt a hlubokou korupci veřejného života. Kult síly vedl k tomu, že dělba a kontrola moci byla vnímána jako slabost. Politici získávali podporu společnosti mobilizačními technikami: politika, to bylo umění štěpit společnost na přátele a nepřátele (Carl Schmitt). Demokratické režimy se začaly hroutit pod tlakem populistů, schopných mobilizovat masy.
Po roce 1945 měla většina západních politiků přímou zkušenost s krachem demokracií mezi světovými válkami. Základní liberální hodnoty proto prožily neobvyklou renesanci: kontrola moci se zase stala otázkou č. 1. Nezměnily se proto jenom ústavní systémy (moc parlamentu se redukovala ve prospěch vlády, vzniklo moderní ústavní soudnictví), ale změnil se styl politiky: místo politiky konfrontace nastoupila politika ústavního konsensu. Dobrý politik není ten, kdo soupeře zašlape do země, ale ten, kdo dokáže z tříště konfliktních zájmů vyhmátnout nejvyššího společného jmenovatele.
V roce 1989 spadla železná opona. Disidenti, politická opozice ve východním bloku, se prakticky přes noc dostali k politické moci. Přesněji: k moci se dostala umírněná (liberální) část disentu, která hájila lidská práva, nevedla džihád proti komunistům. Náhle mohli uskutečňovat svůj liberální sen: přetvořit své země na moderní liberální demokracie.
Co však s bývalými komunisty? Pro liberální disidenty to bylo jasné: je třeba konečně zastavit kolotoč křivd. Má-li se podařit (konečně!) založit právní stát, musí se i s minulostí účtovat podle práva. I bývalí komunisté jsou občany, a jejich občanství nesmí být "kvalifikované".
To bylo, pochopitelně, politicky velmi zranitelné stanovisko. Na počátku revoluce se ještě nediferencovalo, na revoluci se podíleli i komunisté. S postupem času se však společnost začala štěpit. Jednotu odporu proti komunistickému režimu vystřídal spor o cestu, kudy mezi prosperující, svobodné země. Jako vždy v porevoluční době, šlo také o boj o moc, která v podmínkách masové privatizace zestátněných ekonomik znamenala jedinečnou šanci zbohatnout.
Při zavádění kapitalismu však neměli všichni stejnou startovní čáru. Nešlo o peníze, komunistický režim byl založen na "naturálních" privilegiích. Klíčovým kapitálem byly znalosti a konexe: ty však měla především flexibilní část bývalé nomenklatury. Nejednalo se o pracovníky aparátu strany, ale o členy strany v bankách, vedení podniků, zahraničním obchodě atd. Managementy podniků měly už před revolucí k podnikům pseudovlastnický vztah - teď najednou dostaly šanci, svoje "entitlements" legalizovat. Veřejnost jen zírala, jak se hlasatelé beztřídní společnosti mění jako kouzlem na kapitalisty.
Není divu, že ve veřejnosti toto "kouzlo" vzbudilo vlnu nevole. V tisku se, po pádu cenzury, začaly objevovat zprávy o tom, co se ve skutečnosti v komunistickém režimu dělo. Většina občanů, která se v minulém režimu neodvážila veřejně demonstrovat nesouhlas, chtěla zadoustiučinění za své ponížení. Obětního beránka. Patří k smutné logice kyvadlového pohybu mocenských zvratů, že první novinář, který začal psát nejdivočejší články požadující potrestání všech komunistů (a odsuzující i ty disidenty, kteří byli někdy členy strany) - byl bývalý agent Státní bezpečnosti.
Politický kapitál, který se takto ve společnosti akumuloval, byl nepřehlédnutelný. V Československu se ho chopili politici, kteří se hlásili ke konzervativismu a k "pravici". Mnozí z nich, jak už to bývá, byli buď bývalí komunisté nebo lidé, kteří se v komunistickém režimu neodvážili ani pípnout. Pustili se, pět minut po dvanácté, do boje s mrtvým nepřítelem. Jejich radikalita rostla úměrně s tím, kolik másla měli na hlavě. Argument byl jasný: nepotrestáme-li "původce zla", neodradíme nové totalitáře od jejich pokusů chopit s moci.
Argument je falešný z řady důvodů. Za prvé, je nehistorický. Předpokládá, že lidé, kteří se podporovali převzetí moci komunisty, chtěli "páchat zlo". To je ovšem omyl: po válce, po osvobození od fašismu, a zklamání z Mnichova byli komunisté symbolem "lepší" demokracie, té lidové. Lidé se nechali svést, vždyť sami vůdcové netušili, k jakým koncům vyřazení kontroly moci povede.
Za druhé, nejhorší porušování práv se dělo v padesátých letech. Na konci osmdesátých let byly komunistické režimy spíš unavenými oligokraciemi než totalitními režimy. Mezi jejich oběti patřilo i mnoho komunistů. Koho tedy bylo třeba potrestat? Členy vedení komunistických stran? Všechny členy komunistické strany? Občany, kteří chodili k volbám, a dávali tak režimu zdání legitimity? Nebo jenom ty, kteří spáchali trestné činy?
Za třetí, je vůbec hledání "obětního beránka" řešením kocoviny po komunistickém režimu? Prochází dělicí čára mezi dobrem a zlem mezi lidmi, nebo spíš srdcem každého člověka? Byl Gorbačov reformátor, který osvobodil svět, nebo komunistický aparátčík, který byl ve straně v době, kdy páchala zločiny? Nebo obojí? Neměli jsme spíš zpytovat vlastní svědomí, jak jsme v minulém režimu obstáli? Vždyť nebylo možné žít 40 (či 70) let v režimu a neumazat se stykem s ním!
Lustrace se však ukázaly jako šikovný nástroj v politickém zápase. Jaké zpytování svědomí! "Pravice" v Československu se rozhodla si pomocí lustrací získat veřejnost, kterou rozčilovaly zprávy, jak se bývalá "nomenklatura" mění na kapitalisty. Ve skutečnosti se v nových poměrech nejlépe orientovala "pragmatická" část nižších pater nomenklatury, která měla na nezákonnostech bývalého režimu malý podíl, protože o politice strany nerozhodovala.
Lustrační zákon byl do parlamentu předložen v podobě, která plnila racionální účel: ochránit důležitá místa ve státní správě před lidmi, kteří se podíleli na nezákonostech minulého režimu. Ten podíl jim bylo třeba prokázat. "Pravice" ho v parlamentu změnila tak, že se vztahoval na členy určitých organizací, bez ohledu na to, jestli se něčím provinili nebo ne. Jinými slovy, celé skupině občanů byla upřena rovná práva. Dokonce proti mezinárodním závazkům, kterými se nový stát zavázal v ústavě řídit.
Liberální disidenti se postavili proti lustracím. Ne proto, že chtěli krýt kolaboranty ve vlastních řadách (argument, který použila Anne Applebaum ve svém článku Postcommunist Blues, Prospect, April 1996, je urážlivý, dvojnásob vůči Michnikovi). Vnímali lustrace jako součást populistické konfrontační politiky, založené, tak jako v letech po první světové válce, na štěpení společnosti. Obávali se, že konfrontační politický styl může společnost polarizovat natolik, že konflikt nebude možné řešit v rámci demokratických institucí. Nebyly to liché obavy: konfrontační nacionalistická politika vedla k balkánské válce, demokratické instituce mizí v Bělorusku, konflikt na Slovensku se blíží k mezníku, kdy ho už bude stěží možno řešit v rámci demokratických institucí. Proces rozštěpení společnosti trvá určitou dobu: nezapomeňme, že mezi koncem první světové války a nástupem Hitlera uplynulo 15 let.
Disidenti prohráli. Společnost nechápala, že lustrace jsou ve skutečnosti návratem k politice "třídního boje", pouze s jinými znaménky. Nechápala, že politika ústavního konsensu vyžaduje, aby občanská práva byla omezena pouze výrokem soudu. Disidenti se pro ni stali "ochránci komunistů", celá revoluce domluveným komplotem. Politická strana, kterou v České republice vedli disidenti, přišla po lustračním zákoně o 2/3 členů - a podporu veřejnosti.
Inu, Popper měl pravdu: společnost bez liberální tradice obtížně chápe, že jenom politika ústavního konsensu, politika bez nenávisti, garantuje její stabilitu. O to smutněji jsme však sledovali západní intelektuály, kteří svými argumenty o "mravní očistě" společnosti dávali pravicovým radikálům požehnání k jejich vnášení nenávisti do společnosti. Zajímalo by mne: přijala by britská veřejnost argumenty Rogera Scrutona nebo Anne Applebaum v případě, kdyby vyčítali Nelsonu Mandelovi, že neočistil společnost od bývalých stoupenců apartheidu?
Václav Žák (1945)
(Václav Žák vystudoval jadernou fyziku, působil jako počítačový odborník, neoficiálně studoval filozofii, historii a politologii, podepsal Chartu 77, v letech 1990 - 1991 byl místopředsedou České národní rady.)
Historie stokrát jinak
Z četných reakcí, které jsem dostal k nedávné výměně názorů s Ondřejem Neffem, považuji za potřebné upozornit na pana Novotného na Fóru Britských listů. Autor mi vytýká, že napadám Ondřeje Neffa, zatímco před časem jsem obhajoval "fízla" Kavana.
Myslím, že pan Novotný nemohl vystihnout podstatu problému přesněji. V době, kdy Jan Kavan žil v Anglii a sháněl prostředky na podporu československým disidentům, Ondřej Neff stejně jako stovky dalších novinářů pracoval v redakci komunistického tisku a doma, v bezpečí, nadával na poměry. Přesto útok, který se v polovině loňského roku odehrál, nebyl veden Janem Kavanem vůči oportunistickým novinářům, nýbrž zcela naopak - "demokratičtí" čeští novináři (včetně Ondřeje Neffa) považovali za potřebné napadnout Kavana a bez adekvátního doložení fakty ho obvinit z nejrůznějších nepravostí.
Před méně informovaným čtenářem Neviditelného psa pak vyvstane obraz, který je v přesném protikladu ke skutečnosti: Ondřej Neff je hrdinou protikomunistického odboje (viz jeho reportáž z roku 1968), zatímco Jan Kavan je notorický lhář, udavač a osoba zasluhující veřejného odsudku.
Nemyslím si, že pro českou společnost bylo fatální, když v redakci Mladé fronty seděl Ondřej Neff a jeho otec podpisem Anticharty osvobodil své dílo z klauzury; bylo zde dost jiných - a méně talentovaných - kteří by jejich místo ochotně zaplnili. V totalitě si člověk zpravidla vybírá mezi špatnými a ještě horšími variantami.
Problém, o který tu jde, spočívá v něčem jiném; lidé spolupracující s režimem v takové míře jako Ondřej Neff si svým jednáním přivodili morální trauma, které si přinesli i do následujícího období. Aby si tato skupina zajistila náležitou společenskou prestiž, nestačí jim, že nikdo na jejich dávná rozhodnutí neupozorňuje a nevyčítá jim je; ke klidu potřebují inverzní obraz historie - Kavan gauner, Neff hrdina. Prostředky, které k dosažení takového cíle používají, jsou přitom identické s těmi, které sami nenáviděli na totalitním režimu: černé listiny zakázaných autorů a témat, útoky na představitele autentického protikomunistického odboje, paušální odsudky skupin lidí na základě pochybných kritérií.
Jednou z disciplín sociologie je tzv. teorie elit; odborník znalý tohoto oboru by mi asi potvrdil mou hypotézu, že součástí procesu, v němž se po společenském převratu ustavují nové elity, je vždy a zákonitě glorifikace minulosti právě těch lidí, kteří se sice svým dřívějším jednáním více či méně kompromitovali, ale vládnou tak vysokou mírou společenské inteligence, že se k vlastnímu hrdinství bez problémů prolžou. Ti, kteří proti předchozímu systému aktivně vystupovali, zpravidla tak obratní nebývají a protože nemívají ani přístup k pákám mediální moci, v nerovném boji brzy podlehnou.
Pročež volám: Ať žije Neff, a hanba Kavanovi!
Praha, 1.1.1999
Tomáš Pecina
http://web.telecom.cz/cleose/tompecina1.html
Odpověď panu Danielu Kroupovi
4. září 1992
Vyšlo v knize Osočení: Dopisy lidí ze seznamu. Vybrala a uspořádala Zdena Škvorecká. Vyšlo v nakladatelství 68 Publishers, Canada, v červenci 1993 jako poslední, 226. titul tohoto nakladatelství, které od roku 1971 nepřetržitě vydávalo péčí Josefa a Zdeny Škvoreckých nezávislou českou literaturu. 584 stran. Knihu pokud vím žádné nakladatelství nepřetisklo v ČR, takže tam není běžněji k dispozici. - Zdena Škvorecká byla po dvacetileté neúnavné práci pro exilové nakladatelství, které vydalo edici vynikajících titulů, nepodloženě obviněna ze spolupráce s Stb. Záležitost vysvětlil Josef Škvorecký v Britských listech 20. prosince 1996.
Váš článek "Bloudění v labyrintu viny", věnovaný Cibulkově Kompletnímu seznamu spolupracovníků StB, má v druhé polovině zcela neověřené a podle mých zkušeností nepravdivé tvrzení, že "Zhruba 98 procent (z nich) přistoupilo na spolupráci dobrovolně, ba ochotně za různé výhody. Několik jednotlivců se na seznamu ocitlo neprávem. To alespoň tvrdí znalci." A dále: "Jistě, nevíme přesně, co kdo o kom, ale víme, že téměř všichni řekli své ano a zavázali se o tom mlčet - tedy zůstat tajnými."
Toto Vaše tvrzení, pane Kroupo, je daleko od skutečnosti. Poněvadž jsem byl v nedobrovolném styku s StB plných 35 let a absolvoval jsem za tu dobu asi 70 schůzek celkem s 10 sledujícími důstojníky StB (kromě téměř každodenních výslechů před dvojím odsouzením), považuji se, myslím právem, za znalce celé problematiky.
Dokud jsem se nestřetl se svými názory s nějakým funkcionářem KSČ, tak jsem o existenci StB vůbec nevěděl. Teprve když jsem v 9. třídě jedenáctiletky nechal propadnout dceru okresního tajemníka KSČ, byl jsem v prosinci 1954 pozván na StB a tam mi na konci výslechu byla nabídnuta možnost zachránit se před jistým vyhazoven ze školy podpisem závazku spolupráce s StB. Když jsem to odmítl, byl jsem po ukončení školního roku v červenci 1955 ze školství propuštěn.
Nastoupil jsem jako dělník v hutích, ale brzo jsem dostal místo v administrativě; avšak pokusy o návrat do školství vždycky narazily na podmínku, že podepíšu spolupráci s StB. Ač návrat ke svému původnímu povolání, pane Kroupo, na rozdíl od Vás, bych nepovažoval za žádnou zvláštní výhodu, odmítl jsem tento závazek podepsat, třeba jen na oko, jak mi někteří známí i moje matka radili, protože mě to uráželo. Teprve v roce 1968, dnes zcela nehistoricky znevažovaném, jsem se ke svému povolání mohl nakrátko vrátit bez té potupné podmínky. Devět měsíců po pádu Dubčeka jsem však byl znovu propuštěn a stal jsem se opět dělníkem, a u toho jsem zůstal až do důchodu. A znovu mi při jednom běžném předvolání na StB byl nabídnut návrat do původního povolání - za cenu pouhého podpisu... Zřejmě to byl jejich oblíbený způsob, jak pokořit člověka.
Když jsem pak byl v roce 1973 vyslýchán - tentokrát ne kvůli svým výrokům,. ale o činnosti jiné osoby, poprvé mi nabídli jiný závazek, který nevypadal tak zle: měl jsem podepsat, že okamžitě ohlásím na Bezpečnost, budu-li svědkem nějaké protistátní činnosti. Takové prohlášení jsem odmítl podepsat s odůvodněním, že je to moje občanská povinnost a že je nesmysl podepisovat slib, že budu dodržovat zákony. Vůbec mně tehdy ani při dalších asi dvou podobných nabídkách nenapadlo, že tím vlastně odmítám podepsat závazek na spolupráci s StB, a tak připravuji "svého" estébáka o prémie. Tomu, že za takové "získání" tajných spolupracovníků byli důstojníci StB odměňování prémiemi, napovídá i fakt, že velká část "agentů" z Cibulkova Kompletního seznamu je na něm uvedena vícekrát - nějaký Čech Karel, nar. 11. 6. 1949, pětkrát, či Adamovský Karel, nar. 27.6. 1932 dokonce šestkrát. To znamená, že tolikrát brali "jejich" estébáci za jejich naverbování peníze. A poněvadž mezi "zákazníky" mého samizdatu z let 1968 - 88 jsou dva takoví "agenti", vím, že oba o nějakém svém podpisu spolupráce vůbec nevěděli. Že mě samozřejmě neudali, to jsem poznal sám na sobě.
Proto je pro mne takový seznam naprosto nehodnověrný, protože víme dobře, čeho byli materialisté z StB pro peníze schopni. Potvrzuje to také článek v Moravskoslezském večerníku ze 7.5. 1992 o tom, jak v roce 1964 byl vojenským soudem odsouzen důstojník StB na 16 měsíců za to, že předstíral získání 17 spolupracovníků (na něž bral prémie), padělal jejich podpisy a vymýšlel si jejich hlášení. Výjimečný je možná počet takových mrtvých duší, ale na základě čeho možno usuzovat, že taková praxe byla výjimečná? A tak víra v naprostou spolehlivost takových seznamů se dnes dá vysvětlit jedině snahou o destabilizaci naší společnosti hanobením především těch lidí, kteří se v minulosti potýkali s normalizačním režimem, protože člověk, který mlčel, chodil k volbám a do májových průvodů, se do estébáckých seznamů většinou vůbec nedostal. Na takového si StB obvykle ani nezaložila složku. A jestliže se do seznamů dostal přece jen někdo z té mlčící většiny, která dnes tvoří jádro členstva ODS, pak ho iniciátoři pogromistických kampaní - poslanci Petr Toman, Stanislav Devátý a redaktor Petr Cibulka - při své kampani vynechali. Tím si vysvětluji skutečnost, že ani v poslaneckých lustracích, ani v Cibulkově Kompletním seznamu, se nevyskytují členové ODS.
(Před korekturou knihy jsem se o jednom dozvěděl: na str. 134 v 3. sloupci Tříska, Dušan, 14 04 46, bývalý náměstek ministra financí, prý tvůrce Klausovy kupónové metody privatizace.)
Je samozřejmé, že v té mase agentů jsou i agenti skuteční, nebo přesně řečeno, lze to předpokládat; agenti, kteří závazky, jež podepsali ať už dobrovolně, nebo zprvu ze strachu a z donucení, nakonec plnili a lidem škodili. Jak je však poznat v mase těch, kteří byli spíš obětmi než služebníky zla? Přímým pozitivním důkazem by mohlo být jedině řádné usvědčení v soudním procesu. Negativním důkazem, t.j. vyvrácením názoru, že jde o agenta, může však u velké většiny případů posloužit postavení "agenta" ve znormalizované společnosti. Jestliže tito lidé pracovali mimo své původní profese, pak lze mít téměř stoprocentní jistotu, že žádnými donašeči nebyli. O své skutečné agenty Státní bezpečnost totiž dobře pečovala, udržovala je na jejich pracovištích a dokonce je ochraňovala, když se dopustili hospodářského přestupku.
Chce-li dnes společnost trestat své členy za zločiny a přestupky z doby totality, může to dělat jen po dostatečných důkazech a s připuštěním obhajoby obviněného.
Nakonec chci uvést jeden zajímavý názor na téma podpisů vynucených závazků, který jsem slyšel: "Vždy jsem považoval Státní bezpečnost za svého nepřítele. Proto bych jim klidně podepsal jakýkoliv závazek, ale nikdy bych ho nesplnil. Lež vůči nepříteli je přípustná a pouhým podpisem bych nikomu neuškodil, to by mi musel někdo dokázat."
I když jsem se sám tímto názorem neřídil, stojí za uváženou; tak zcela nemorální snad není.
A zcela nakonec, pane doktore, můj odhad skutečného počtu darebáků v tom Cibulkově seznamu, který vyslovuji po 35 letech života v protikomunistickém disentu: asi 5 procent. Zbytek jsou oběti totality, snad většinou zbabělé, v menšině pak o svých "závazcích" nic netušící, které se vůči spoluobčanům ničím neprovinily. Jejich dnešní perzekuce, byť dnes většinou pouze duševní, je pouze pokračováním akce, zahájené kdysi z popudu StB.
Vladimír Liberda
Z odpovědi na článek "Svoboda v nás anebo Novinářská etika" ve 22. čísle Rudého kráva
Pane Jene Kose,
já jsem ve svém článku "Filozofie pomluvy" v Lidových novinách neobhajoval novinářku Olgu Šulcovou, já jsem jen tvrdil, že žádnou agentkou StB nebyla, jinak bych musel nejen já, ale nejméně tucet dalších disidentů, kteří s ní spolupracovali, pobýt další roky v komunistickém vězení. Vás jako mladého člověka asi přesvědčuje to číslo 150 schůzek s "řídícím důstojníkem". To však znovu dokazuje, že vy mladí do 40 let nechcete brát v úvahu, že onen pronásledující důstojník byl hmotně zainteresován nejen na počtu všelijak získaných "agentů", ale i na počtu schůzek s nimi.
Tuto zkušenost mi potvrdil i jeden z nejznámějších nesmyslně obviněných spolupracovníků našeho protitotalitního odboje - zakladatel agentury Palach Press a Nadace Jana Palacha - Jan Kavan. Když mu totiž ministr Langoš na několik urgencí povolil aspoň na pár hodin nahlédnout do hromady estébáckých spisů o něm, zjistil, že zaměstnanec čs. velvyslanectví v Londýně, který plnil také funkci důstojníka StB (o níž Kavan, jako třiadvacetiletý mladík, samozřejmě nic netušil), si tyto schůzky rozepisoval vždy do dvou nebo tří dnů - zřejmě to mělo vliv na prémie.
To, zda někdo byl agentem StB nebo ne, musejí dosvědčit lidé, kteří se s ním stýkali, a ne nějaké nehodnověrné zápisy penězchtivých estébáků, zaměřené především na zvýšení prémií. Podstatou většiny obvinění ze spolupráce s StB - pokud to není prostá snaha o zdiskreditování protitotalitního odboje nebo politického protivníka - je primitivní uvažování, nepřihlížející ke všem stránkám života. Pramení z nedostatku životních zkušeností a z totalitního myšlení, jehož hlavním znakem je nepřípustné zjednodušování. Tímto primivismem trpí dnes u nás téměř všichni, i ti, kteří se považují za předvoj v boji proti bývalé totalitě. Ve skutečnosti však nahrazují bolševismus autentický, "levicový", bolševismem pravicovým. Bez výslechu obviněného a jeho vysvětlení a obhajoby není možno nikoho soudit - ani slovně, natož veřejně a tiskem.
Sám jsem za 35 let svého disidentství absolvoval, kromě dvojího pobytu ve vězení, asi 70 schůzek se svými slídiči a mluvit o takových schůzkách jako o projevu horlivosti sledovaného, jako to děláte Vy, pane Kose, je cynismus, protože to vždy znamenalo několik dnů napětí pro něho i pro celou jeho rodinu. Něco takového může napsat jen člověk, který se pro svou naprostou podřízenost režimu nikdy nestal předmětem zájmu těchto "služebníků neužitečných". Anebo ten, kdo věří v naprostou bezúhonnost estébáků, aspoň ve vztahu k jejich nadřízeným. Jenže to je pohled Hurvínka na věc tak složitou.
Lakmusovým papírkem udavačství či čestnosti obviněného může být jeho občanský osud. Jestli takový člověk pracoval po celou dobu normalizace jako dělník ve smradlavém prostředí a po onemocnění jako korektor na nočních službách, je to 99 procentní důkaz o jeho bezúhonnosti. Komunisté si totiž své skutečné agenty opatrovali, nevyhazovali je ze zaměstnání, spíše je povyšovali či jinak odměňovali. Tak např. Severomoravský krajský výbor KSČ vydal na jaře 1988 asi dvacetistránkovou brožurku proti aktivistům "pravicové opozice", v níž byli vyjmenováni severomoravští signatáři Charty 77, i ti, kteří se s nimi jenom stýkali, ale nebyl v ní jmenován "služebně" nejstarší chartista už z roku 1977. Teprve při lustracích chartistů v březnu 1990 jsme se dozvěděli, proč ho vynechali a nevystavili tak "hněvu pracujících" - byl jejich dobrovolným agentem, a dával si od StB pravidelně vyplácet cestovní výlohy a diety.
Vladimír Liberda
Svědectví Olgy Šulcové
14. srpna 1992
Byl to zcela ojedinělý zážitek. Lidí, kteří něco takového uvidí na své vlastní oči, není nikde na světě příliš mnoho. Předem ohlášeni z úřadu, jemuž se dneska říká BIS (anebo také ef bí áj) přišli k nám domů v polovině května 1990 tři muži s kufříky a taškami. U dveří se zuli, a pak s přístroji, které měly anténky a různě pípaly. začali se v ponožkách plazit po zemi a vylézat na nábytek. Decimetr po decimetru ohledávali podlahy, stěny i stropy našeho bytu. Velice delikátní záležitost. Zvlášť když se po několika hodinách tohoto snažení ukázalo, že odposlouchávací mikrofon byl zabudován do podlahy pod gaučem, na měž jsem s mužem léta spali. Stáří přístroje, jenž od pohledu připomínal zanedbanou krabičku od sirek, odhadli ti specialisté na víc než deset roků.
"Po všech diskusích kolem agentů bude možná znít neuvěřitelně, že zpravodajské služby přibližně 80 procent informací získávají pomocí zpravodajské techniky," píše na straně 116 své vzpomínkové knížky "Ministerstvo strachu?" předlistopadový náměstek federálního ministerstva vnitra generál Lorenc. O kus dál pak konstatuje: "Občan má proti profesionální organizaci málo šancí." To mohu potvrdit. Platí to i dnes.
V rozporu s lustračním zákonem otiskl deník Metropolitan ve čtvrtek 30. dubna 1992 (stejně jako tentýž den Telegraf a později i některé další listy) seznam čs. novinářů, vylustrovaných v kategorii agent. V tomto seznamu jsem i já. Tentýž deník uveřejnil půl roku předtím "Jmenný seznam režimu nepřátelských osob, které na jaře 1989 odsouhlasilo oddělení ÚV KSSS ústřednímu výboru KSČ". Mezi 178 osobami, které měly být za krizové situace v zemi hbitě zajištěny, je mé jméno rovněž. Kromě toho figuruje také na tzv. Černé listině z roku 1971, již na pokračováni otiskovaly loni Lidové noviny.
"Existuje nějaký seznam, na kterém nejsi?" zajímala se dcera.
Napsala jsem třicetiřádkové prohlášení a to jsem navečer v neděli 3. května roznesla po pražských redakcích. Bylo-li to v tehdejší atmosféře něco platné, nevím. Uváděla jsem v něm mj: "Po svém nesouhlasu s invazí v osmašedesátém jsem se živila jako dělnice v nepřetržitém provozu v chemičce, pak jako dělnice při protektorování pneumatik, později jsem pracovala v tiskárně, z toho deset let v polonočním provozu. K novinám jsem se po jedenadvaceti letech vrátila v roce 1991. Od roku 1984 do října 1989 jsem vydávala čtvrtletní samizdat "Ze zásuvky i z bloku", který systematicky kritizoval tehdejší režim ve všech jeho podobách, a expedovala jsem jej do zahraničí, kde mnoho textů z něho přetiskovaly exilové časopisy. Zprostředkovala jsem cestu na Západ i jiným rukopisům, mezi nimiž byl například překlad Hayekovy knihy "Cesta do otroctví" z pera dnešního ministra Tomáše Ježka. Po léta jsem rozšiřovala celé balíky exilové literatury, kterou do Prahy v hojném množství a s rizikem vozil současný maďarský velvyslanec Gyorgy Varga.
Psala jsem do exilového časopisu Listy a spolupracovala jsem se Svobodnou Evropou. Patřila jsem mezi první redaktory samizdatových Lidových novin. Věděla jsem o různých chartovních aktivitách (v některých jsem také fungovala) a o spojeních do zahraničí. Nikdy jsem nic z toho neprozradila, žádný závazek ke spolupráci s StB jsem nepodepsala."
Mé prohlášení uveřejnily deníky Svobodné slovo, Rudé právo, Lidové noviny a Právo lidu. Metropolitan ani Telegraf to nepokládaly za nutné.
(...)
Ve svém pozdějším dopise napsal můj muž tehdejší předsedkyni České národní rady D. Burešové: "Vážená paní předsedkyně, velmi oceňuji Váš uvážlivý přístup ke zveřejňování výsledků lustrací, zejména akcent na individuální zkoumání jednotlivých případů. Jméno mé ženy se v rozmezí několika měsíců octlo na dvou tajně bezpečnostních seznamech, a to diametrálně odlišných. V prvém případě šlo o seznam "režimu nepřátelských osob", a ve druhém o seznam "novinářů - agentů". Veškeré zacházení Státní bezpečnosti s mou ženou (a také se mnou) odpovídalo od našich podpisů Charty 77 až do listopadu 1989 seznamu prvnímu. Zvláště vůči mé ženě používala Stb velice nevybíravých metod: zadržování a výslechy po noční směně v ranních hodinách, nasazování pout, několikadenní pobyty v cele předběžného zadržení, výhrůžky týkající se našich dětí, výslechy mnoha osob z manželčina pracoviště se snahou ji zastrašit, anebo na ni "něco najít". (...) Všecek ten nátlak a zastrašování mé ženy měly jediný cíl: získat její podpis jako spolupracovnice StB. Žena to kategoricky odmítla. (...) Myslím, že FBIS špatně plní svou úlohu, když mechanicky přebírá záměrně zkreslené, neúplné a tím nedůvěryhodné údaje StB, navíc vytržené ze všech souvislostí. Tím vlastně 'tvrdě tlačí ke zdi' mnoho jejích dřívějších obětí. Má žena na mnohaleté represe nejenom existenčně, ale především zdravotně těžce doplatila. Byla ve stavu nemocných po velkou část let 88, 89 i 90. Její zdravotní stav se hlavně zhoršil v roce 1988, kdy nedlouho po vážné operaci byla na 96 hodin zadržena v ruzyňské věznici, dostala tam silný žlučníkový záchvat a musela se v tomtéž roce podrobit ještě další operaci. Je paradoxní, že po tom všem a v nových poměrech je fakticky v rukou StB dodnes!"
Svědectví Edvarda Schiffauera
2. září 1992
Do roku 1972 jem působil jako učitel ZDŠ a dálkově jsem studoval hudbu na pražské AMU. Od roku 1961, od jeho založení, jsem byl členem amatérského divadélka Pod okapem, později divadla Waterloo v Ostravě. Na jaře 1972 jsem byl podle paragrafu 100 odsouzen na devět měsíců nepodmíněně za napsání hudby k muzikálu Syn pluku, hraném ve Waterloo na jaře 1969 a v důsledku odsouzení jsem byl dva dny před ukončením studia z AMU vyloučen. Po výkonu trestu jsem šest let pracoval jako podlahář - kladeč PVC, pak se dostavily zdravotní potíže (trvalé poškození páteře) a následovala střídavě krátká zaměstnání a nezaměstnanost - ne z vlastní viny.
V roce 1985, ve snaze ukrýt se před vším a před všemi, zůstal jsem po domluvě s manželkou doma, učil jsem jen pár dětí hře na hudební nástroje a psal si svou vážnou hudbu.
Po listopadu 1989 mi AMU nabídla uznání celého studia, ale protože mi v Brně na JAMU statečně již několik let pomáhali, nastoupil jsem ke studiu tam a loni jsem je řádně ukončil obhajobou absolventské skladby, diplomní prací a státnicemi. Nyní částečně učím na ostravské konzervatoři a chci se věnovat převážně komponování.
Letos jsem se dva měsíce snažil dodat trochu optimismu několika přátelům, nešťastným z toho, že jejich jména uvedly noviny mezi bývalými spolupracovníky StB, a vůbec mě nenapadlo, že je tam taky moje jméno, protože mě ani nenapadlo ty seznamy číst. Teprve koncem července mi to napsal kamarád z Mnichova a ten seznam četl při návštěvě Kanady. Tak se mi - nechtěně - promítlo těch dvanáct let, které jsem, nezlomený, překonal jen díky své ženě a jejím rodičům.
Obtěžovat mě estébáci začali v roce 1976 poté, co jsem si "odseděl" trest a živil se jako dělník. Rak nato se nejbližší kamarádi vystěhovali z republiky a já se přestal s kýmkoli stýkat v domnění, že tím pro "ně" přestanu být zajímavý. A skutečně, asi za rok, skončilo "jejich" první období, jež jsem si - podle způsobu naléhání - nazval vyhrožovacím.
Za tři roky však přišli znovu. Přišli jiní (ti před nimi zřejmě nesplnili úkol) a nastalo nejhroznějších šest let mého života. Slibovali kdeco: od uplatnění schopností, provádění mých skladeb, zahraničních cest až po uznání fakticky dokončeného studia AMU. Chodili za mnou i několikrát týdně, v práci, doma, kdekoliv. Byli natolik nesnesitelní, že jsem odešel i ze zaměstnání v Ostravě a uzavřel se zcela ve své rodině. A přesto trvalo další tři roky, než jim došlo, že ze mne opravdu nebudou nic mít, a pak se už jen čas od času připomněli, jestli jsem si to náhodou nerozmyslel.
Vůbec se nezastávám těch, kteří jim informace opravdu poskytovali. Ať už mají pro sebe vysvětlení jakékoliv, konat jinému zlo, aby se mně vedlo líp, pro to omluvy není. A mrzí mne, že ti skuteční udavači byli v seznamech urkyti mezi převážnou většinou z nás, kteří máme svědomí naprosto čisté.
A proč o tom vůbec píšu?
Začínám po mnoha letech učit (ani se nechce věřit, že už je to celé čtvrtstoletí)- Chci ubezpečit své studenty a jejich rodiče, že čestnost a pravdomluvnost jsou vlastnosti, na nichž si zakládám u sebe, které předpokládám u svých přátel a v jejichž duchu budu mladé lidi vychovávat.
Edvard Schiffauer
Štítina
PS. 8. dubna 1993: před měsícem jsem se dozvěděl obsah svého spisu u StB. Vyskytla se tam totiž informace, kterou jsem zpočátku nebyl schopen vysvětlit:
"Od r. 1974 navazování kontaktů, 1984 zaregistrována spolupráce, a protože za celou dobu neposkytnuta jediná informace, r. 1987 archivován pro neperspektivnost."
Pak jsem částečně zjistil, částečně vydedukoval, jak k zaregistrování spolupráce mohlo dojít.
Můj kamarád, spisovatel Ivan Binar, se v roce 1978 vystěhoval z republiky do Vídně. Dopisovali jsme si s tím, že je nám jasné, že dopisy jsou kontrolovány. Počátkem roku 1984 jsem dostal od Ivana po poslovi zprávu, že odchází do zaměstnání, kvůli němuž by mi styk s ním škodil, a že se určitě sejdeme v lepších časech. To, když nastoupil do Svobodné Evropy, jsem poznal, až když začal vysílat. Ale už předtím se mě všemi možnými prostředky snažili donutit, abych je na Binara napojil. Po zprávě od posla jsem jim slíbil, že kdyby se Binar ozval, dám jim dopis přečíst. Toto je jediné možné vysvětlení té mojí "spolupráce".
Z doslovu Josefa Škvoreckého
(...) Místo aby se - jak v demokracii je nebo má být zvykem - o údajných konkrétních proviněních dozvěděli jak zveřejnění, tak veřejnost, celý proces byl utajen a veřejnost se dozvěděla pouze o stigmatizačním rozhodnutí úředních míst. Utajení - hlavní charakteristický znak činnosti komunistické Státní bezpečnosti - tedy Státní bezpečnost přežilo. Zdá se, že nikdo z poslanců, členů vlády a jen málokdo z odpovědných novinářů si to uvědomil.
Už to samo o sobě by byl zarážející patologický úkaz v organismu mladé demokracie. O několik měsíců později uveřejnil však časopis bulvárního charakteru Rudé krávo "Kompletní seznam spolupracovníků StB", který mu nebyl dán k dispozici z míst úředních: jeho zveřejnění bylo tedy podle paragrafu 19 zákona 451 Sb trestné.
(...)
Skutečnost je taková, že od zveřejnění brala část veřejnosti údaje seznamu za bernou minci, že se našli i odpovědní činitelé (ředitelé podniků a dokonce i vědeckých ústavů), kteří na základně proláknutého seznamu tak či onak donutili zaměstnance, aby odešli z funkcí a z míst, a že se poznenáhlu začalo o seznamu diskutovat nejenom v tisku bulvárním, ale i v novinách solidní pověsti, a dokonce i na půdě parlamentu, obvykle bez podotknutí, že jde o seznam "divoký", zveřejněný protizákonně. Zdá se téměř, jako by někteří, včetně poslanců, pokládali seznam za de facto závazný dokument, tím pádem se Rudé krávo de facto stává něčím na způsob úředního věstníku.
Pokud vím, za celý rok od zveřejnění nikdo z poslanců ani z vlády nedal podnět k vyšetření, kdo seznam prolákl, ačkoliv je to zákonem přesně definovaný trestný čin.
Něco takového je nemorální a cynické a v parlamentní demokracii neslýchané.
A tak, protože vláda ani parlament se nepokusily ochránit občany před nepodloženým nařčením a před atmosférou, která alespoň zpočátku měla znaky metody soudce Lynche, museli postižení přistoupit k sebeobraně. Prvním pokusem o to je tahle kniha.
Lidé v bulvárním tisku (a lidé vyznačující se myšlením jemu vlastním) budou namítat, že ta necelá stovka výpovědí je nepatrný zlomek ohromujícího počtu spolupracovníků, jak je uvádí Rudé krávo: to "jedno procento nevinných", které bulvární tisk začal brzo připouštět.
Rozumný čtenář uzná, že z technických a finančních důvodů bylo nutné omezit výpovědi na únosnou míru a že přístup k těm desetitisícům stigmatizovaných (mnohdy už mrtvých) byl rovněž omezený. Pokud je však čtenář obeznámen se sociologickými metodami, bude doufám souhlasit, že text sestavený z výpovědí lidí nejrůznějších společenských postavení lze považovat za vzorek, za pars pro toto, z něhož je možno usuzovat na leckteré vlastnosti celku.
Vzorek např. naznačuje, že k tomu, aby byli lidé evidováni jako "tajní spolupracovníci", nemuseli vůbec podepsat "vázací akt", definovaný v čl. 44-45 rozkazu bývalého ministra vnitra Obziny; pokud něco podepisovali, byl to většinou běžný výslechový protokol, kde vyslýchaný podpisem stvrzoval přesnost záznamu" někdy to byl slib, že o styku s StB nebudou nikde mluvit, anebo konečně podepsali "prohlášení loajality" , tj. písemně slíbili, že dozví-li se o nějaké protizákonné činnosti, ohlásí to policii.
Tohle poslední byl zřejmě nejčastější trik, jímž StB získávala - nikoliv spolupracovníky, nýbrž pouze podpisy obtěžováných občanů. Lidé duchapřítomní nebo zkušení se mohli ohradit - a někdy se ohradili - že ohlásit trestný čin je občanská povinnost a nevyžaduje ještě navíc stvrzení individuálním podpisem. Většina z těch, co loajalitu podepsala, nebyli ovšem lidé duchapřítomní ani zkušení a nevinně znějící slib podepisovali - zejména v padesátých letech - v atmosféře obecného děsu z tajné policie.
(...)
V knize jsou tedy většinou lidé, kteří nepodepsali nic než výslechový protokol nebo nanejvýš prohlášení loajality.
Jsou tam ovšem i jiní.
Těch se rýsují dvě kategorie. Někteří postižení měli zaměstnání, v němž dobře nemohli odmítnout "spolupráci" s Bezpečností - ovšem taková "spolupráce" nebyla ta činnost, jež se nám od Haškova Bretschneidera spojuje s fízlováním, tj. s donášením na občany: lidé zastoupení v této knize také tuhle formu "spolupráce" výslovně odmítli. Šlo jednak o víceméně technická hlášení o bezpečnosti provozu v podniku, podávaná většinou s vědomím a souhlasem, nebo dokonce na žádost ředitele podniku, jednak o podávání předepsaných zpráv ze služebních cest ze zahraničí. Ze styku s přáteli na takových služebních cestách vím - a dopisy o tom také vypovídají - že do hlášení se nedávalo to podstatné, co Bezpečnost zejména zajímalo, především styk s exulanty, dokonce s prominentními exulanty. Pokud takový "styk" zamlčet nešlo, když se např občan na služební cestě setkal s exulanty na diplomatických nebo obchodních parties, kde musel počítat s přítomností skutečného informátora - bývala hlášení bezzubá, podle zásady o celé koze a nažraném vlkovi. Koneckonců, leckterý takový "spolupracovník" si spočítal, že estébákům nejde ani tak o informace - život exulantů je sotva utajován - jako o vykazování činnosti.
Zbývají ti, kteří vázací akt nebo nějaký podobný příslib pravidelné spolupráce skutečně podepsali. Můžeme pominout jednotlivce, kteří to udělali dobrovolně a rádi, protože takoví nám pochopitelně nenapsali. Ostatní jsou učebnicové případy lidí, u nichž spolupráce - slovy ministra Obziny - "byla vyžadována". Přeloženo z estébáckého eufemismu do srozumitelné češtiny to znamená, že to byly oběti vydírání. A vydírání, hned po vraždě, je ve všech civilizovaných zemích nejtěžší zločin.
Josef Škvorecký
