Co je nového v České republice:

Výběr textů z posledních dní:

Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL.

Zveřejňujeme materiály, které nám zpřístupnil Miroslav Hruška, bývalý pracovník ostravského rozhlasu. Velmi rádi zveřejníme vyjádření Rady českého rozhlasu, mediální komise Českého parlamentu, ministra kultury Pavla Dostála či generálního ředitele Českého rozhlasu Vlastimila Ježka k této věci. JČ

Vážený pane Čulíku,

četl jsem v Britských listech příspěvek o paní redaktorce Bobošíkové, článek Andrewa Stroehleina o českých médiích a nedá mně to, abych nereagoval. Do letošního února jsem byl redaktorem Českého rozhlasu v Ostravě. Generální ředitel Ježek tam bez výběrového řízení anebo v rozporu s jeho podmínkami dosadil do vedoucích funkcí nevzdělané neodborníky, kteří vedou rádio k propadu. Cenzuru jsem zažil v rozměru, o němž jsem slyšel z doslechu o totalitě. Navíc rozkrádají, jak jen je to možné.

Neztotožnil jsem se s lidmi, kteří viděli spásu v anonymech, a záležitost jsem ohlásil Ježkovi i ostravskému řediteli a podepsal jsem se.

To, co následovalo, si asi nedovedete představit. Už jsem nedostal ani korunu odměn, mé příspěvky házeli do koše, nesměl jsem publikovat. Podobně jako Vy jsem leta působil v Hlasech a ohlasech RFE, taky zákaz. Co na tom, že jsem trestán dřív, než proběhl soud. Ale ať nepředbíhám.

Ježek ústně i písemně naléhal, ať vezmu oznámení o krádežích zpět. Vyhrožoval i sliboval. Když neuspěl, poslal kontrolu, která krádeže kamuflovala (!). Opět nátlak. Musel jsem proti součinnosti Ježkovy komise prokázat, že krádeže nejsou výmyslem.

To se mi podařilo. Ježek a jeho vyvolení se zdáli být poraženi. Přijel, omluvil se mi, ale pod záminkou porušení pracovní kázně mě dal vyhodit.

Před odchodem mi ještě stačili vykrást kancelář, kde byly uloženy materiály, svědčící o "řízení" novými šéfy. Policií byla vyčíslena škoda, ale šéfové stanovili jinou, s matematickými chybami. Prý ať si stěžuji kde chci.

Jen pro ilustraci - Ježek mě nechal vyhodit dosazeným nevzdělaným "odborníkem", který ještě nedávno prodával psí žrádlo. Učím na vysoké škole a tento člověk mi vytýkal, že nelze psát komentář v ich formě a podobně.

Hloupost bez jakéhokoliv studu. Však také poslechovost klesla ze 130 tisíc na současných 40 tisíc.

Věc měla širší rozměr, zabývala se jí poslanecká komise pro sdělovací prostředky (Rada Českého rozhlasu ani na urgence neodpověděla) a poslanec Pavel Dostál se tenkrát "proslavil" jako člověk s přemírou charakteru.

Přijel bez Ježka, seznámil se s děním a na fóru zaměstnanců hovořil o rádiu jako o Titaniku.

Řekl - "dávám slovo poslance, že se nikomu nic nestane, když bude hovořit o tom, co se tady děje."

Zřejmě se teď náramně baví, protože jeho fór stál existenci těch, kteří mu uvěřili.

Patřím mezi ně. Obrátil jsem se na soud s žádostí o neplatnost výpovědi. Zaplatil jsem, vzal na vědomí jméno soudce, který můj případ dostal k vyřízení a čekal.

Když to trvalo dlouho a nic se nedělo, dověděl jsem se, že někdo bez mého vědomí řízení zastavil. Mezitím "Ježkovci" zametají stopy a rozhlas ve svých relacích hovoří o demokracii.

Miroslav Hruška

Stížnost na postup advokátky JUDr. Aleny Mrlinové (Sokolská ulice, Ostrava).

Česká advokátní komora

Opava, 2. prosince 1998

Národní třída 16

110 00 Praha 1

Stížnost na postup advokátky JUDr. Aleny Mrlinové (Sokolská ulice, Ostrava)

Obracíme se na vás se žádostí o prošetření postoje JUDr. Mrlinové. Jsme dva bývalí dlouholetí zaměstnanci Českého rozhlasu Ostrava, kteří “naletěli" slibu současného ministra kultury Pavla Dostála. Na podzim loňského roku jako poslanec PČR veřejně vybídl zaměstnance rozhlasu k otevřenému vystoupení k problémům, týkajících se majetkových deliktů, neodborného řízení a vážných rozporům mezi vedením rozhlasu a zaměstnanci. Zaručil se slovem poslance, že za otevřenost nebudou postiženi.

Pravdou byl opak a třebaže se rozkrádání honorářů a porušování zákona o veřejnoprávním rozhlasu potvrdily, byli jsme jako mluvčí zaměstnanců pod záminkou “porušení pracovní kázně" do měsíce propuštěni.

S výpovědí jsme nesouhlasili a obrátili se na advokátku JUDr. Alenu Mrlinovou se žádostí o právní zastupování při soudní při. Jmenovaná po zjištění doložených skutečností naše zastupování přijala.

Vážné výhrady k jejímu dalšímu postupu má zejména Miroslav Hruška, který na soudní projednávání stále čeká, třebaže kolega Petr Breitkopf má za sebou už dvě stání.

Náležitosti v případu Miroslava Hrušky jsou subjektivně vysoce závažné a odporují advokátní etice.

Zhruba po čtyřech měsících od podání žádosti se oklikou dovídal, že svou žalobu údajně stáhl.

Nebyla to pravda a proto kontaktoval svou advokátku Mrlinovou. Ta, ač ho už předtím ujišťovala o řádném průběhu a sdělila mu i jméno soudce, pojednou začala tvrdit, že “zapomněla" předat soudu jím zaplacený poplatek a žádala klienta, aby vzal prohřešek na sebe.

Podezření, že peníze vědomě zadržovala, je opodstatněné stejně, jako informace z různých pramenů o prapodivných “tlacích", které strana žalovaná směrem k ní vyvíjí.

Jak jinak si vysvětlit, že JUDr. Mrlinová M. Hruškovi čtyři měsíce zadržovala vyjádření odpůrce.

Kromě morální újmy klientovi zapříčinila i nárůst částky, která bude předmětem finančního vyrovnání mezi žalobcem a odpůrcem.

Druhý klient jmenované advokátky Petr Breitkopf má po dvou stáních vážné výhrady ke způsobu vedení obhajoby. Advokátka projevila při řízení laxní přístup a zjevně stranila odpůrci.

Umožnila, aby se rozhlas hájil jiným, než přikázaným dokumentem (namísto pracovního řádu organizačním).

Později se trapně vymluvila na “chybu" soudkyně.

Pro ztrátu důvěry jsme se služeb JUDr. Mrlinové vzdali a případy jsme předali novému právnímu zástupci JUDr. Vladimíru Ježkovi. Trvalo však čtyři měsíce, než byla JUDr. Mrlinová ochotna vrátit námi dodané důkazní materiály.

Jsme přesvědčeni, že jednání JUDr. Mrlinové nás poškodila, ale poškodilo též jméno České advokátní komory, která svým členům v zájmu advokátské etiky jednoznačně přikazuje chránit zájmy klientů, ne je vědomě poškozovat. Prosíme o prošetření záležitosti. Děkujeme.

Miroslav Hruška, Vančurova 15 B, 747 07 Opava

Petr Breitkopf, Na široké 20, 702 00 Ostrava

Ústavně právní výbor PčR,

Sněmovní ulice, Praha

Opava, 28. prosince 1998

Prosím o pomoc při řešení mé záležitosti

Do letošního února jsem pracoval jako redaktor Českého rozhlasu v Ostravě. Dověděl jsem se o porušování zákonů ze strany vedení rozhlasu. Nehledal jsem nápravu v  anonymech, jako někteří spolupracovníci, ale pod přímé upozornění na konkrétní způsob rozkrádání jsem se podepsal. Rozkrádání se týká lidí, kteří byli dosazeni do funkcí bez výběrového řízení anebo v rozporu s konkurzními podmínkami. Následoval psychický teror, srovnatelný snad jen s dobou normalizace. Zdůrazňuji, že generální ředitel Ježek na mě vyvíjel osobní i písemný nátlak, abych vzal upozornění zpět. Když neuspěl, byly mi odňaty odměny a pod záminkou porušení pracovní kázně jsem byl propuštěn.

Obrátili jsme se s prosbou o pomoc na poslance Pavla Dostála a seznámili ho s neodborným způsobem řízení. Veřejně dal slovo poslance, že se nikomu nic nestane, budeme-li ho podrobněji informovat o porušování norem. Řekli jsme mu o cenzuře, o zákazu výkonu práce, o rozkrádání. Poté sám situaci nazval Titanikem. Dostálovo slovo platilo do chvíle, než byl nominován na funkci ministra kultury. Ti, kteří mu uvěřili byli hozeni přes palubu a propuštěni.

Rada českého rozhlasu ani na urgenci o slyšení nereagovala, rozhlas může zametat stopy . Ve stanici s malým počtem zaměstnanců a externích pracovníků došlo k vysoce neobvyklému počtu personálních změn, řízení je v rukou neodborníků. Podezření na porušování norem je mnoho, avšak poté, co se zbylí zaměstnanci seznámili s přístupem ústavního činitele, poté, co se dověděli o podivném přístupu soudu (vysvětlím), převládá strach a nedůvěra ve spravedlnost. Jednomu z podobně postižených kolegů je anonymně vyhrožováno smrtí jeho dětí. Sám jsem byl před odchodem z rozhlasu  varován vykradením mé kanceláře a odmítnutím uhradit škodu podle závěrů policejního šetření.

Má slova o rozkrádání jsem musel v rozporu s postupem kontrolní komise prokázat (!) Podařilo se, avšak byl jsem hrubě ponižován a potrestán. Stejně jako kolega, který poukázal na nezákonný zdroj rozhlasových příjmů. Lze tedy bez nadsázky říci, že Ježkův způsob řízení umožňuje rozkrádání peněz a neoprávněné nakládání s nimi (doložil jsem, k prověrce dalších podezření scházela vůle). Současně vede k nízké efektivitě vysílání (sledovanost  Ostravy po nástupu ředitele Ježka klesla za 130 tisíc na současných 40 tisíc posluchačů).

Subjektivně chápáno jsem splnil povinnost a upozornil na nezákonnost. Následovala výpověď ze zaměstnání. Chtěl jsem soudní cestou dosáhnout neplatnosti výpovědi. Proběhly úvodní formality, bylo mi oznámeno jméno soudce, avšak pak někdo bez mého vědomí řízení zastavil. Prosím o urychlenou nezávislou pomoc, protože neřešená záležitost zavdává stále větší balík problémů pro pozdější méně účinné kroky. Děkuji.

Všeobecná část

Pan Vlastimil Ježek (nastoupil do funkce generálního ředitele v červenci 1993) nechal počátkem roku 1994 zpracovat komplexní prověrku činnosti ostravského regionálního studia (RS). Zpráva má 6 stran a v jejím závěru se píše:  Kontrola 11-ti kontrolních bloků postihujících celou hospodářskou činnost střediska ukázala, že v hospodaření regionálního studia Ostrava nejsou nedostatky. Vedení zvládá dobře problémy spojené se zásadním snížením počtu zaměstnanců a reorganizací celého RS spojené zejména s kumulací funkcí. V celkovém hodnocení je nutno vyzvednout i dobrou pracovní a tvůrčí atmosféru. Současný stav nevyžaduje opatření z úrovně generálního ředitele. Sledovanost ostravského rozhlasu je v roce 1994 asi 130 tisíc posluchačů.

V září 1993 následují nivelizační reorganizace všech regionálních studií bez ohledu na stávající technické zázemí, programové zázemí, podílu na celoplošných okruzích a počtu koncesionářů. V ostravském rozhlase (v rozporu se závěry kontroly - viz výše) nastávají první podivné personální změny. Do klíčových funkcí jsou dosazováni profesně nezpůsobilí lidé, následně jsou propouštěni anebo přecházejí na méně zodpovědné funkce. Ředitelem se stává pan František Prokop, který měl být krátce předtím pro neschopnost propuštěn (viz závěr tehdejšího programového náměstka Dr. Marie `
e
astné). Hospodaření ostravského rozhlasu (rok 1994) vede k finanční ztrátě cca 350 tisíc Kč, úhrada je předepsána zaměstnancům. Jsou propouštěni řadoví zaměstnanci s odstupným a posléze přijímáni opět do stavu. Je porušován zákon o rozhlase, stupňují se nedostatky v řízení studia, přibývá nekvalifikovaných zásahů. Mezi zaměstnanci roste pocit frustrace. Generální ředitel je o záležitosti informován (př. dopisy vedoucího hudební redakce p. Pospíšila ze dne 8.8.1995 a 13.1.1997). Odpovídá nesouvisle, zjevné nedostatky bagatelizuje. V červnu 1997 v rozporu s podmínkami konkurzu nastupuje do funkce náměstka ředitele p. Boldys, (propuštěn pro neschopnost ze dvou soukromých rádií - Hellax a Sprint), obklopuje se příbuznými a kamarády, většinou dříve neúspěšně působícími v privátních rádiích. Více než kvalifikační předpoklady byly takto ohodnoceny jeho zásluhy při volební kampani ODS v roce 1996. Prohlubuje se nekoncepčnost a bezradnost, jedno programové schema střídá druhé. Rozhlas porušuje zákon a vysílá nevyvážené kulturně-společenské informace, v redakci ZaP jednostranně politicky orientované. Z vysílání jsou téměř vyloučeny literární i hudební menšinové žánry (četba, dechovka, folk, folklór včetně nahrávek romských souborů, opereta, vážná hudba). Informována je parlamentní komise pro sdělovací prostředky i Rada Českého rozhlasu, bezvýsledně.

Nadále převládá podezření z řady trestných činů či přečinů (nevýhodné prodeje movitého a nemovitého majetku, protiprávní zdroje příjmu, zmanipulované konkurzy, nezákonné nákupy technického vybavení, vybavení konkurenčního soukromého rádia Sprint potřebnou technikou, porušování autorského zákona a podobně).

Sledovanost ostravského rozhlasu činí asi 40 tisíc posluchačů (je kopírován komerční model vysílání privátních stanic), smysl duálního systému ztratil na významu. Počet koncesionářů (v ČR) klesá cca o 8000 měsíčně. Schází vůle záležitostí se důsledněji zabývat.

Přímá vazba na mou osobu

22.7.1997 písemně upozorňuji na rozkrádání honorářů. Následuje Ježkův nátlak, abych vzal oznámení zpět. Odmítám. Formální kontrola hospodaření s negativním závěrem, Ježkův opětovný nátlak, abych vzal nařčení zpět. Nesouhlasím. Následuje perzekuce, sílí cenzura, odnětí všech odměn. Na základě anonymního sdělení o poměrech v rozhlase přijíždí do Ostravy 8. října 1997 parlamentní komise pro sdělovací prostředky s Pavlem Dostálem. Z oprávněných obav před postihy lidé nechtějí mluvit. Proto Dostál veřejně dává slovo poslance, že se nikomu nic nestane, bude-li otevřeně hovořit o podstatě problémů. Seznamuje se s nimi a dění situaci označuje příměrem Titanik.

Vloupání do mé kanceláře a odcizení materiálů (27.10.1997), soustřeďovaných na doporučení p.Dostála.

Písemnosti dokládaly porušování norem a nízkou úroveň řízení rozhlasu. Dražší předměty zůstaly zlodějem nedotčeny. Policie vyčísluje škodu, vedení rozhlasu ji odmítá v plné výši uhradit (redukuje ji s matematickými chybami). Předkládám důkazy o majetkové trestné činnosti. Tím se situace dostává do jiných dimenzí. Generální ředitel Ježek se přijíždí osobně omluvit (listopad 1997) a následně mě nechává po šestnácti letech (28.11.1997) bezproblémové práce propustit ze zaměstnání. Organizace násobí postih tím, že mi s vědomím Ježka odmítá vydat tzv. zápočtový list. Úřad práce na tomto základě odmítá finanční pomoc. Dostál je informován, navrhuje svědeckou výpomoc u soudu, ale vzápětí se od problému distancuje.

Beru si advokáta a podávám žalobu na neplatnost výpovědi. Poplatek platím 7.1.1998. Je mi sděleno jméno soudce, který dostal případ k projednání. Poté někdo neznámý bez mého vědomí zastavuje řízení. V květnu 1998 to zjišťuji, bráním se. Reakcí je úplný zákaz jakéhokoliv publikování ve veřejnoprávním rozhlase dřív, než je soudem prokázáno mé pochybení.

Závěr

S panem Ježkem jsem mnohokrát hovořil, vyslechl jeho projevy, měl jsem možnost posoudit úroveň jeho vnímání světa. Jsem přesvědčen (a výsledky jeho práce to dokazují), že jeho schopnost řídit tak významnou instituci, jakou je Český rozhlas je limitována. Také proto se bojí lidí, kteří o rádiu něco vědí.

Vybil celou jednu generaci a zpřetrhal vazby profesního růstu. Do funkcí dosazuje pouze typy, kteří jej nemohou ohrozit, a to při jeho úrovni znalostí něco znamená. Umožňuje rozkrádání a porušování norem. Závěry posledního (1998) semináře soutěže Prix Bohemia konstatují profesionální úpadek redakční rozhlasové práce. Když Rada Českého rozhlasu vyslovila (1995) nespokojenost s prací p.Ježka, byli vyměněni členové rady. Ježek opět připomněl lidem duchovní klima před rokem 1990.

Miroslav Hruška

Jiří Jírovec

"Američani asi nebudou bombardovat Irák", sdělil od televise můj jedenáctiletý syn. Nevěděl to ovšem úplně přesně, protože jeho sestra se v nestřežené chvíli zmocnila ovladače, zrušila na obrazovce zachmuřeného Clintona, a hledala kanál se Simpsony.

S použitím rodičovské autority jsem Clintonovi vrátil řeč a zjistil, že to je právě naopak. Hned po ukončení jeho projevu se na všech stanicích rozběsnili pozorovatelé, vysloužilí i nevysloužilí vojáci a diplomati a zavalili posluchače neuvěřitelným množstvím informací, které byly tak protichůdné, že člověk nemohl nedojít k závěru, že je těžké něčemu věřit.

Několik hodin před začátkem bombardování jsem kamsi jel autem a poslouchal pořad o Guatemale. Týkal se použití metody "Lidice" pro ochranu (údajně demokratického) režimu před samozvanci a zaprodanci. Původní německý originál byl vylepšen vypuštěním prvku převýchovy dětí jejich zasláním do "lepších rodin". Vláda totiž už přišla na to, že nepřítele je nutno zlikvidovat úplně a jednou provždy. Něco jako konečné řešení problému, v daném případě s Indiány. Zahrnout do něj dospělé i děti, aby se přerušilo plození dalších rebelů. Špinavou práci dělají mezi odbojnými Indiány jejich soukmenovci, které armáda naverbovává. Tato podivuhodná skutečnost byla v pořadu vysvětlena tím, že rekruti jsou málo gramotní a tudíž dobře manipulovatelní. Navíc to nejsou katolíci, které by mohlo přikázání "nezabiješ" omezovat v rozletu, ale pohani, kteří věří v  převtělování lidí do zvířat, takže vyhlazují vše živé, tak pro všechny případy.

To se děje skoro za americkými humny, ale nikoho to nevzrušuje. Třeba je to všchno lež, jako s Irákem, nebo naopak pravda jako s Irákem, anebo kombinace obojího.

V okamžiku, kdy rakety a aeroplány dopravovaly výbušniny k určeným cílům, se madame Albright dala slyšet, že kdyby Irák nedělal potíže představiteli OSN Butlerovi, tak už mohla být dávno revize sankcí v plném proudu. Trapná lež, alespoň podle jiného zastánce lekce Husajnovi. USA prý nemají žádný zájem na zrušení sankcí, protože jejich cílem je nastolení proamerického režimu, který by byl schopen tak nějak udržet Irák pohromadě.

Lowell Green, známý konservativní moderátor ottawské rozhlasové stanice 580 CFRA, upozornil posluchače na zajímavou skutečnost, převzatou ze stejně konservativních celokanadských novin The National Post: Největším odběratelem irácké nafty, jejíž tok tureckým ropovodem zůstal bombardováním nedotčen, jsou Spojené státy. Zprávu doplnil poměrně přesvědčivou úvahou o pokrytectví současné americké vlády.

Mluví se i o tom, že sankce vlastně udržují Husajna u moci, protože v podstatě zlikvidovaly střední třídu v zemi, z níž by případně mohla nějaká alternativa vzejít. Navíc je od obyvatelstva obtížné čekat nějakou lásku k USA, protože převažuje pocit, že k trestu, který Saddam Husajn představuje jako vladař sám o sobě, přistupuje velmocenský trest za to, že takového vládce mají. Nahradit Husajna, ale kým?

Někteří experti volají po invazi pozemních vojsk a jiní ji považují za nemožnou, protože už nyní je arabský svět nepříliš spokojen s tím, jak západní svět a hlavně USA prosazují svoje zájmy v této oblasti.

Rovněž není jasné, zda irácký lid trpí víc kvůli Husajnovi nebo kvůli americké politice sankcí, které jsou v civilizovaném světě těžko ospravedlnitelné. Co když utrpení, které USA (už ani nehledající souhlas OSN) způsobují obyvatelům Iráku, je větší než to, které pochází od Saddama, kterého si navíc západní svět vypěstoval v době irácko-iránské války v osmdesátých letech? Koho tedy budou nyní oblíbené mezinárodní soudy soudit?

V souvislosti se sankcemi stojí za zaznamenání názor amerického epidemiologa (jmeno se mi nepodařilo z rozhovoru v kanadské CBC zachytit - podle souvislostí je z Columbia University v New Yorku). Ten o sankcích řekl zhruba toto (citováno podle paměti): "Sankce mají velmi tvrdý dopad na zdraví obyvatelstva a to zejména na děti. Jestliže se například úmrtnost dětí ve skupině do pěti let zvýšila dvojnásobně (ze 40 na 80 dětí z tisice - toto číslo dává smysl, podle encyklopedie Grolier byla kojenecká úmrtnost v roce 1995 odhadnuta na 65 dětí z 1000 živě narozených - poznámka JJ), pak jde za dobu trvání sankcí o několik desítek tisíc životů. Potíž se sankcemi je v tom, že se na ně, na rozdíl od čistě válečných operací nevztahují žádná mezinárodní pravidla." Zmíněný profesor to dokumentoval příkladem z války v Zálivu. Američané tehdy trefili raketou civilní kryt s několika sty lidmi a posléze se za to omluvili. Sankce zabíjejí nesrovnatelně více nevinných lidí, jenže to není tak očividné a tak to svět toleruje."

Akce proti Iráku se samozřejmě dávájí do souvislosti s Clintonovými problémy. Těžko říct, do jaké míry se taková věc dá načasovat na den, ale proč ne. Butlerova zpráva byla záminkou, ale podle některých lidí americká vláda věděla, co ve zprávě (kterou správně měla dostat přes OSN) bude. Některé komentáře šly ještě dál - americká vláda se pravděpodobně postarala o to, aby Butler napsal to, co bylo zapotřebí.

Načasováním akce se zabýval i ministr zahraničí ČR Kavan. Dokonce se prý amerického velvyslance zeptal, "zda načasování akce bylo naprosto nutné". To je na ministra velmi stupidní dotaz, protože co na to může velvyslanec, který poslušně vyřizuje rozhodnutí své vlády, odpovědět.

Bylo by zajímavé vědět, na základě čeho vyslovuje Kavanovo ministerstvo "porozumnění pro zásah" a proč "viní z krize Irák". Zvlášť když Butlerův nadřízený, generální tajemník OSN, vojenskou intervenci v podstatě odsoudil. Čím se liší informace, které má OSN od těch, které má Kavan?

Má vůbec vláda ČR vlastní názor na sankce proti Iráku? Přesněji řečeno - dovolí si ho mít? Nebo jen papouškuje postoj americké vlády, která má očividné potíže uvěřit vlastním argumentům?

Jiří Jírovec

Starrova služba světu

Jiří Jírovec

Vystoupení presidenta Clintona, v němž sděluje svým Státům, že s tou Lewinskou nic neměl, jsem viděl mnohokrát, tomu se tady člověk nemůže vyhnout. Jeho původní význam, normálnímu člověku pochopitelný - totiž zatloukání před manželkou - dostal postupem času mnoho dalších rozměrů.

Z nich nejdůležitější je převedení výroku z kategorie "milosrdných lží" do výšin absolutní prolhanosti. Kdo jednou lhal, tomu se už nedá věřit. Clinton lhal o sexu, a kdo ví, zda tedy nelže právě teď, kdy stejně přesvědčivě mluví o něčem jiném.

Tento argument je často používán Clintonovými odpůrci, kteří žádají jeho sesazení. Mají svým způsobem pravdu. Proč třeba věřit Clintonovi, že zrovna teď hrozí lidstvu smrtelné nebezpečí z Iráku, vyžadující lekci raketovým obuškem?

Potíž je v tom, že Clinton je jen jedním z mnoha amerických politiků, špička ledovce, tak říkajíc. To vede k otázce: kolik lhářů a kolik pravdomluvných je v tom zbytku a jak se to pozná ? A co je vlastně pravda a co je lež ? A existují nějaké mravní zásady, podle nichž by se američtí politikové snad i řídili?

V Americe je populární komunikovat s Kristem a hledat u něj oporu. Pokud politikové v tomto směru nelžou a opravdu se na Boha obracejí, tak je s podivem, že jim uniká poučení z téhož pramene: "Kdo jsi bez viny, hoď kamenem".

Světu by neměla uniknout nemravnost Republikána Boba Livingstona, který byl připraven, jako Gingrichův nástupce, tepat do prohnilého Clintona a obhajovat morálku a pravdu. Chtěl si hodit kamenem a od tohoto úmyslu upustil až v okamžiku, kdy se na něj proláklo, že má nemanželské máslo na hlavě. Teprve tehdy odstoupil a začal hned školit Clintona, že tak jedná odpovědný člověk. Skutečně?

Livingston odstoupil nikoli díky nějakým vnitrostranickým stranickým lustracím, ale kvůli tomu, že se v Americe přece jenom našel člověk, kterému lze věřit. Stál modelem Miloši Formanovi pro jeho film People vs. Larry Flynt. Tento člověk tvrdí, že Amerika je pokrytecká, což dokazuje objem prodeje pornografických materiálů ve USA, a že moralizování politiků ohledně sexu má svoje trhliny. Jelikož je to člověk bohatý, mohl si dovolit malý důkaz ve formě vypsání finanční odměny ženám, které prokáží mimomanželské styky politických špiček USA. V případě Livingstona se našly hned čtyři a je, alespoň částečně, po kariéře.

Nejlepší službu světu ovšem poskytl Kenneth Starr, který - i když poněkud omylem - podal zprávu o dosti podstatné části Unie, tedy Spojených států.

Předně dokázal, že kde je vůle, tam je i cesta a po ní dovedl Clintona až k výrokům, kterých teď president může jen litovat. Ačkoli měl původně vyšetřovat aféru White Water, využil obsese medií a společnosti s nahlížením do ložnic tak mistrně, že si už jen málokdo vzpomene, proč byl vlastně speciálním prokurátorem jmenován.

Starrovi se podařilo dovést sdělovací prostředky ke slintání nad orálním sexem a doutníkem v rozkroku Lewinské.

Děvčice Lewinská prodá svoje zkušenosti s Clintonem tomu, kdo dá víc. Stejně jako Linda Tripp, kterou údajně navedla jakási Goldsteinová, která se vyzná v tom, jak na takových věcech zbohatnout. I Clinton bude muset jednou napsat paměti, aby se taky trochu přiživil a mohl vyrovnat dluhy u právníků, kteří mu, jak se zdá, stejně radili velmi špatně.

Ačkoli o americkém soudnictví naznačil lecos proces s O.J. Simpsonem, Starrovi se podařilo jít ještě dál, takže víme i o inkvizičních postupech, placení správně podaných informací imunitou, a kupování beztrestnosti za hotové. Víme i to, že Starr je za slušný peníz ochoten tvrdit, že nikotin není návykový a že Pavlínka Jonesů, taky za slušný peníz, ráda vymaže z paměti nevyžádaný pohled na presidentské přirození (pokud si to, rovněž kvůli penězům nevymyslela).

Starr sice asi potopil amerického presidenta, ale na druhé straně prokázal dobrou službu světu, tím, že byť většinou nepřímo, upozornil na morální níži americké společnosti. Není důvod nevěřit mu.

Jiří Jírovec

PS Clintonovo údajné lhaní pod přísahou (uvědomují si sdělovací prostředky, že pořád presentují jen názor prokurátora Starra a že Clinton na svůj soud teprve čeká - kde je presumpce neviny?) je právně technickou záležitostí, která jedné straně nevyjde. Nelze zapomenout, že Republikánům šlo již od voleb v roce 1992 o to presidenta oslabit a zdiskreditovat. Clinton jim nakonec nahrál na smeč, na hřebík (jak praví sportovní žargon), který by mohl být poslední do rakve Clintonova presidentství. V okamžiku, kdy se už odrazili od země a napřáhli se k poslední ráně, zjistili, že veřejné mínění vzdaluje pomyslný míč špatným směrem. Kdyby šlo o vyšší principy mravní, tak ten hřebík zatloukli. Boj o moc ovšem vyžaduje neukvapovat se.

Andrew Stroehlein odpovídá čtenářům

Poslední dva články vyvolaly hodně hněvivých reakcí. Zde je moje odpověď:

Muzeum

Poslední otázka všem obhájcům xenofobních výsad pro Čechy v České republice: proč zde tedy neexistují dvojí ceny všude, jedny pro "našince" a jedny pro "cizince"? Například v obchodním domě Tesco, za máslo, noviny a cédečka platím tytéž ceny jako všichni ostatní? Také v drtivé většině restaurací v této zemi existují jednotné ceny za dané jídlo: cizinec platí totéž jako Čech. Když si koupím knihu v knihkupectví, platím za ni tutéž cenu jako všichni ostatní. Chodím do hospody s českými občany a všichni platíme stejnou cenu za pivo.

Takže, velká otázka je, proč účtují některá muzea, některé restaurace a některé hotely - je jich ve skutečnosti docela málo - cizincům vyšší ceny než Čechům? Podle některých čtenářů je to proto, že těchto několik málo podniků zaměstnává lepší ekonomy! Podle mého názoru je důvod jiný. Jako obvykle, většina lidí (v tomto případě většina majitelů podniků či obchodů) se projevují jako slušní, morální lidé. Jen relativně málo lidí se nechová řádně.

Přistěhovalci v Americe

Napsaly mi desítky lidí, že získat trvalý pobyt ve Spojených státech není pro cizince vůbec žádné potěšení. O tom vůbec nepochybuju. Srovnával jsem však své dvě základní zkušenosti při žádosti o trvalý pobyt v zahraničí: v České republice a ve Velké Británii. Není v žádném případě potěšením cestovat do Lunar House v Croydonu (cizineckého oddělení britské policie) ve 4 hodiny ráno ve snaze získat trvalé povolení k pobytu, avšak alespoň dokumenty, které jsem musel předložit britským úřadům, byly logické a existovaly - což se nedá říct o dokumentaci, kterou požaduje Česká republika.

Trvalý pobyt a byrokracie

Někteří čtenáři mi napsali, že ve Spojených státech existuje rodné číslo a celostátní občanský průkaz, a to formou Social Security Number (SSN) a řidičského průkazu. I kdyby měli tito čtenáři pravdu, faktem zůstává, že Spojené státy mají jeden identifikační způsob pro občany, zatímco ČR má dva. Zdá se mi tedy, že v ČR existuje ve srovnání se Spojenými státy dvojí množství byrokratického papírování.

Ale tito čtenáři dělají zásadní chybu. Ani SSN, ani řidičský průkaz nejsou v USA povinné a mnoho lidí je nemá. Mnoho Američanů skutečně má řidičský průkaz, je to však průkaz k získávání určitých výsad, nikoliv práva k trvalému pobytu.

A nejdůležitější je jiná věc, kterou nepochopili žádní čtenáři, kteří mi napsali, tak to musí být moje vina, že jsem to nevyjádřil dostatečně jasně: nikdo nemá v Británii nebo ve Spojených státech povinnost nosit na veřejnosti občanský průkaz či jiné identifikační dokumenty.

Poznámka JČ: V Británii existuje ekvivalent rodného čísla, National Insurance Number, avšak používá se pouze pro daňová přiznání, a to většinou jednou do roka na jednom dokumentu. V běžném pracovním či veřejném styku se v Británii National Insurance Numbers naprosto nevyžadují a většina občanů si je ani nepamatuje. Občanské průkazy neexistují a žádné průkazy totožnosti policie nevyžaduje. Na britském řidičském průkazu není fotografie. Mnoho lidí má úvěrové karty, jsou však lidé, kteří zásadně úvěrových karet nepoužívají, protože se nechtějí dostat do informačních databází a do počítačových systémů.

Petice občanů proti platnosti "protidrogového zákona"