Pražské jaro 1968 - rozhovory s Petrem Pithartem a Pavlem Kohoutem pro polský deník Gazeta Wyborcza
Vazeny pane Culiku
Prave jsem si precetl v Britskych listech materialy z prazske konference
o roce 1968. Misto komentare posilam Vam k pouziti rozhovor s Petrem
Pithartem, ktery jsme udelali s kamaradem, dopisovatelem Gazety
Wyborczej v Praze Tomaszem Maçkowiakiem pro Gazetu u prilezitosti 30
vyroci intervence v Ceskoslovensku (a tehdy to vyslo). A k tomu - pro
contra - drivejsi rozhovor s Pavlem Kohoutem. Nemam ty texty v
cestine, doufam ale ze najdete skveleho prekladatele, pokud jenom
zjistite, ze vec stoji za to.
Aleksander Kaczorowski je polský bohemista a novinář. Pracuje v deníku Gazeta Wyborcza.
Zrazená revoluce
Češi a Slováci mohou být hrdi na Pražské jaro. Jedenadvacátého srpna roku 1968 se ukázali v nejlepším světle. Ale potom? Zvolili jsme hanebnou kapitulaci, která nám ohnula páteř, říká předseda Senátu České republiky Petr Pithart v rozhovoru s Aleksandrem Kaczorowským a Tomaszem Maçkowiakem.
Aleksander Kaczorowski: Před 30 lety armády pěti státu Varšavské smlouvy zadusily Pražské jaro. Podle názoru historiků československými komunisty podniknutý pokus o vytvoření "socialismu s lidskou tváří" byl jednou z nejdůležitějších událostí posledního půlstoletí. A přesto se Češi k těmto událostem vracejí neradi. Pane předsedo, proč se Češi stydí za Pražské jaro?
Petr Pithart: Ani tak ne za Pražské jaro, jako za pozdější kapitulaci. Na svůj postoj 21. srpna 1968 i v prvních dnech okupace mohou být Češi a Slováci hrdí. Ukázali se tehdy v nejlepším světle. Ale obávám se, že to bylo možná právě proto, že byli odkázáni na vlastní síly, zbaveni vůdců, které odvezli do SSSR. To nepřímo dokládá, že Pražské jaro nebylo jakýmsi experimentem uskutečněným komunistickými reformátory, pouze vyvrcholením procesu obrody občanské společnosti, který narůstal po celá 60. léta. Vraceli jsme se k normalitě, kterou si starší, předválečná generace přece jen ještě pamatovala. Tento proces neřídila strana.
Co se vlastně stalo v roce 1968?
Tajemník ÚV KSČ Antonín Novotný obvinil Alexandra Dubčeka, generálního tajemního Komunistické strany Slovenska (KSS), z nacionalismu. O více než deset dříve byl místopředseda KSS Gustáv Husák po takovém obvinění odsouzen k doživotnímu vězení [v roce 1954 - red.], takže Dubčekovi nezbývalo nic jiného, než přejít do útoku. A podařilo se mu to - svrhl Novotného. Ale to nemělo nic společného s procesem liberalizace, Dubček nebyl žádným příznivcem Literárních novin nebo Kulturního života, on a jeho stoupenci bojovali o moc a přitom neúmyslně pootevřeli dveře. Do té skuliny nejprve vtrhli novináři a publicisté - média se již od roku 1966 těšila relativní svobodě - a za nimi samovolně se organizující občanská společnost.
Většina těchto publicistů ovšem patřila ke straně.
A kdo jiný směl tehdy publikovat? Mnoho z nich mělo výčitky svědomí, cítilo, že musejí splácet dluh, že je to jejich povinnost - nasadit krk, napravit, co pokazili. Ale byli i takoví, kdo se cítili být vlastníky zjevené pravdy - lidé, kteří prošli stalinskými vězeními, chtěli učit, co je to demokracie. Byli politováníhodní.
Lidé měli Dubčeka rádi za to, co nedělal - že se nechoval jako aparátník. Šokoval už tím, že se usmíval. Ale za tím neměl nic, žádný program, nestavěl se proti liberalizaci ne proto, že by nechtěl, ale protože to nedokázal. Pohyboval se mezi vlastní společností a Kremlem. Namlouval sám sobě i Moskvě, že má situaci pod kontrolou, že je to strana, kdo diktuje tempo změn, ale ve skutečnosti tomu bylo naopak. Ústřední výbor přijal Akční program příliš pozdě, než aby mohl být něčím víc než opožděným pokusem vyjít vstříc přáním společnosti. Lidé nad tím mávali rukou: Ať je to klidně "socialismus s lidskou tváří", hlavně když nám Moskva dá pokoj.
Ale každý pátý mezi těmi lidmi byl členem strany.
Nechci vytvářet bariéry mezi společností a členy strany - pochopitelně nehovořím o aparátnících. V roce 1968 se ty rozdíly zastřely a v srpnu se strana rozdělila na dvě části: promoskevskou a protimoskevskou. Ale to bylo důsledkem liberalizace 60. let, ne její příčinou.
Tomasz Maçkowiak: Jaké potom byly příčiny této liberalizace? Proč se v ní angažovali straničtí intelektuálové, část vedení strany a většina jejích řadových členů?
Rozdíly mezi českými a polskými nebo maďarskými komunisty spočívaly v tom, že KSČ měla již před válkou autentickou podporu ve společnosti. Díky tomu jsme po válce nastolili komunistický systém vlastními silami.
To souvísí se strukturou naší společnosti. České dějiny jsou jako Klepsydra: na jedné strany té útlé šíje je středověk, na druhé novověk. Poláci a Maďaři si přes rozdělení svých zemí zachovali vlastní politickou třídu, svůj politický národ. Naproti tomu v Čechách dvě století nebylo nic, ten národ se vlastně konstituoval znovu v 19. století, z nižších a středních vrstev. Proto nejsme hierarchickou, nýbrž egalitářskou společností - a to je základní předpoklad české levicovosti. Již před válkou byla česká politická scéna posunuta doleva: naše pravice by jinde byla považována za střed, náš střed by jinde byl považován za levici.
Únor 1948 nepředstavoval žádné hraniční datum. Od prvních květnových dnů roku 1945 jsme směřovali ke katastrofě. Moskva nám přece nenařídila eliminovat pravici z politického života. To my sami jsme nedokázali vyrovnat s rozčarováním z parlamentní demokracie - kterou jsme spojovali se skandály, korupcí a kapitulantstvím prezidenta Edvarda Beneše před Mnichovem v roce 1938 - a Západem, který nás nechal napospas Hitlerovi. Není divu, že ve volbách v roce 1946 (které, přestože se to tvrdí, nebyly vůbec svobodné, protože se jich zúčastnily jen čtyři strany, z nichž tři - komunisté, sociální demokracie a Benešovi socialisté - byly levicové) dostali komunisté v Čechách přes 42 % hlasů! Nejvíc hlasů přitom obdrželi v bývalých německých oblastech a na venkově. Tedy tam, kde se rozdávalo - z cizího.
A když se lidé vzpamatovali, bylo už pozdě?
Ano. Ale v 60. letech se objevila možnost něco napravit. A mnoho členů strany se o to upřímně pokoušelo.
Domníváte se, že jejich motivem byla snaha vykoupit se z hříchů? Většina bývalých komunistických reformátorů dává důraz spíš na pozitivní cíl - dokončení reformy komunismu zevnitř.
A co mají říkat? Pro ně bylo Pražské jaro neopakovatelnou příležitostí, aby se ve vlastních očích rehabilitovali. Potom mohli říkat: Přece jsme to chtěli vždycky - ale léta dělali něco jiného. Díky intervenci mohli do konce života tvrdit, že kdyby nebylo 21. srpna, uskutečnili by nakonec své ideály svého mládí a ukázalo by se, že, jak později říkával Dubček: V zásadě jsme měli pravdu.
Ale to byly samozřejmě iluze. Komunismus byl nereformovatelný - a to právě Dubček nedokázal pochopit. Nikdy mu neodpustím, jak se zachoval po intervenci, tu jeho bezcílnou, demoralizující taktiku ústupků.
Podle vašeho názoru měl postupovat jako František Kriegel, který jako jediný z členů stranického vedení, unesených do SSSR, odmítl podepsat "moskevské dohody", přestože mu hrozili, že ho sovětští soudruzi postaví před tajný soud?
Nikoho nemůžete nutit, aby byl hrdinou. Nanejvýš si můžete říkat: Kdybych byl ve stejné situaci jako Kriegel, chtěl bych se zachovat jako on. Nemám za zlé Dubčekovi, Smrkovskému a dalším to, jak se zachovali v Moskvě, pouze co udělali později. Mohli jsme prohrát se ctí a zvolili jsme si ostudnou porážku, která nám ohnula páteř.
Neexistuje větší ponížení, než když jste ochoten dát za někoho život a ten někdo řekne: Trhni si nohou. V srpnu 1968 i později byli lidé připraveni klást odpor, na podzim studenti okupovali školy a odborová organizace metalurgů chtěla vyhlásit stávku na obranu proti odstraňování reformátorů z funkcí. Ale oni to odmítli, protože doufali, že si díky tomu udrží křesla. A lidé se zlomili, protože pochopili, že věřili zbabělcům. A to vědomí je trápí dodnes.
Jedenadvacátého srpna 1969, u příležitosti prvního výročí intervence, se v celé zemi konaly rozsáhlé demonstrace. Byl jsem tehdy na Václavském náměstí v Praze a vzpomínám si, jak z bočních ulic náhle vyjely vojenské transportéry. Stál jsem uprostřed těch užaslých lidí, kteří nemohli uvěřit tomu, co vidí: československé výsostné znaky na pancířích. V Praze a v Brně tehdy zahynulo několik lidí.
Následujícího dne předsednictvo Federálního shromáždění přijalo zvláštní výnos, který dal policii a soudům volné ruce, aby se vypořádaly s lidmi zadrženými během demonstrace. Prvním tajemníkem strany byl již tehdy Gustáv Husák. Ale pod tím výnosem je podepsán také předseda Federálního shromáždění Alexander Dubček! Podepsal výnos proti lidem, které zmlátili, protože skandovali jeho jméno! V ničem mu to nepomohlo. A přece mohl postupovat stejně jako Zdeněk Mlynář. Mlynář se na té potupě nepodílel, vzdal se členství v ÚV v listopadu 1968.
Šest set tisíc lidí vyhodili ze strany a z práce. Ti, kdo zůstali, se zřekli všeho, odvolali svoje podpisy pod peticemi z doby Pražského jara, aby je nevyhodili z práce, aby děti mohly studovat. A za to se stydíme, ne za Pražské jaro.
Lidé utekli do soukromí. Nikdo nepočítal se změnami, dokonce i nepočetní disidenti raději doufali v jakousi nudnou, dlouhotrvající perestojku. Veřejný život nahradila tichá dohoda s režimem. Vláda říkala: Podrobte se našim rituálům, 1. máji apod., a my vám dáme pokoj. Dobře věděli, že nikdo to nebere vážně, a ani to neočekávali. A my jsme věděli, že oni to vědí. A přijali jsme tu hru a tím jsme rozhodli o své budoucnosti - i o tom, co se děje teď.
Co máte na mysli?
Během těch 20 let v Československu vznikla obrovská šedá sféra. Nešlo zde pouze o nepoctivé zájmy, ale o způsob, jak fungovaly celé podniky, zejména státní. Na tuto fikci naletěl Václav Klaus, když se po roce 1989 rozhodl privatizovat. Nevěděl, že ten tzv. státní majetek má odedávna vlastníky.
Dnes jsou lidé rozčarováni vývojem události po roce 1989, protože očekávali revoluční změny k lepšímu. Zapomínají, že tady nebyla žádná revoluce. Byla by, kdyby vyšli do ulic a dva, tři roky dřív. Jenomže tehdy by to neskončilo zvoněním klíčů.
V roce 1989 jsme byli poslední, po Němcích z NDR, po Bulharech, na které jsme se vždy dívali svrchu, dokonce i po Albáncích. Kdyby 17. listopadu tajná policie nezorganizovala provokaci s údajně zabitým studentem, možná bychom čekali ještě do prosince, možná do ledna.
Přišli jsme k hotovému. Ale lidé to nechtějí poslouchat. A proto nechtějí vzpomínat na minulost. Ani na Pražské jaro.
Petr Pithart (1941) - český právník, politolog a politik, v roce 1968 redaktor Literárních novin. Ukončil právnickou fakultu Univerity Karlovy, kde po studiích pracoval. Člen KSČ od roku 1960, na podzim 1968 vrátil stranickou legitimaci a poté, co ho v roce 1970 vyhodili ze školy, pracoval jako dělník a úředník. Signatář Charty 77, činitel demokratické opozice, v roce 1979 pod pseudonymem J. Sládeček vydal v emigrantském nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem slavnou knihu "Osmašedesátý", kritickou studii politiky reformního vedení strany před a po srpnu 1968. Během "sametové revoluce" předseda Občanského fóra a v letech 1990-92 premiér České republiky. Od podzimu 1996 do podzimu 1998 vykonával z pověření KDU-ČSL funkci předsedy českého Senátu.
(Z polského originálu přeložil Tomáš Pecina)
O katech, básnících a udavačích
V letošním roce po olympiádě v Naganu Praha vypadala dva týdny tak, jako by každý hrál hokej. Nesnáším tu naši národní euforii. Skončí ve chvíli, kdy začně skutečně o něco jít, říká český dramatik a prozaik Pavel Kohout v rozhovoru s Aleksandrem Kaczorowskim.
Aleksander Kaczorowski: Karel Marx napsal: “Jak ubohá je společnost, která se nedokáže bránit lépe než pomocí kata." Měl pravdu?
Pavel Kohout: Prožil jsem dva systémy, které se nedokázaly obejít bez kata, a oba potkal zasloužený konec - z rukou kata času. Oba systémy, nacistický a komunistický, prohrály boj s demokracií, která tím, že se obejde bez kata, se zdá být čímsi křehkým. Kromě toho jsem odpůrcem trestu smrti a ty, kteří usilují o jeho znovuzavedení, považuji za demagogy, proti kterým je třeba se postavit.
Otázka trestu smrti mne zajímá od puberty. Jak víte, po válce, podobně jako řada mých krajanů, jsem u nás pomáhal zavádět komunismus. Po světové ekonomické krizi ve 30. letech a zradě západních demokracií v Mnichově v roce 1938 nám připadalo samozřejmé, že musíme najít nový systém a vyhledat si nového ochránce na Východě. O tom, že jsme udělali chybu, jsme se přesvědčili, když se nový režim začal zbavovat vlastních dětí. Pomocí kata.
A ne dřív, když se zbavoval svých protivníků?
Popravy tzv. nepřátel lidu, nekomunistů, a oběti čistek, jako byl generální tajemník strany Rudolf Slánský, se konaly téměř současně, na začátku 50. let. Jedny i druhé likvidovali podle téhož scénáře.
Ale proces demoralizace české společnosti ve skutečnosti začal dřív, v roce 1938, když jsme se bez boje vzdali Němcům. Když ve Francii vyšel můj román "Katyně", jejímiž hrdiny byli učitelé a žáci fiktivní školy pro katy, mnoho lidí se mě ptalo, zda považuji za vhodné prezentovat ji v zemi, která se vzdala gilotiny. Musel jsem jim tedy připomenout, že jen v Normandii v letech 1944-45 a dokonce po její okupaci Spojenci, bylo lynčováno zhruba 10 tisíc Francouzů. Údajně za kolaboraci, ale často se jednalo o sousedské spory: kdosi komusi kdysi ukradl prase apod. V roce 1945 se totéž dělo v Čechách. Právě kolaboranti si vytvářeli alibi, týrali bezbranné Němce, zajatce a civilní obyvatelstvo.
Krátce poté místo kata-amatéra nastoupil kat-profesionál, představitel státu, kterého měl na mysli Marx.
Ve stalinském systému byl představitelem státu také básník. Když jsem četl román Milana Kundery "Život je jinde", jejíž hrdina, mladý básník Jaromil, který chce oslavovat komunistický zítřek, oslavuje v důsledku toho katy, nejednou jsem přemýšlel, zda nejste předobrazem té postavy. V době stalinismu jste byl předním socialistickým realistou, prominentním mládežnickým činitelem. Nalezl jste se mezi hrdiny této nebo jiných Kunderových románů?
Chápu, proč se na to ptáte, ale byl to přece Kundera, kdo dostal v roce 1955 státní cenu za báseň o Juliu Fučíkovi. Já jsem od toho režimu nikdy žádnou cenu nedostal, protože kdykoli mi nějakou chtěli udělit, podařilo se mi uniknout. Poslední verše oslavující režim jsem napsal po Stalinově smrti v roce 1953. Vidíte mě mezi hrdiny Kunderových knih, ale přece i on sám je mezi nimi, on má stejný životopis jako já. My všichni: Kundera, Ivan Klíma, Ludvík Vaculík a já píšeme přece o sobě, 40 let jsme se pokoušeli vyrovnat s tou stalinskou epizodou - byla to přece jen epizoda, která trvala jen několik málo let.
Zásadní rozdíl mezi komunismem a nacismem spočívá v tom, že ten, kdo si přečetl "Mein Kampf" a slyšel promluvit Hitlera, nemohl mít pochybnost, o co tu jde. Strategie komunistů byla mnohem zvrácenější; využívali nejlepší úmysly, vlastnosti a iluzí lidí. Jen tak se dá vysvětlit, proč se komunismus a levice vůbec těšila takové podpoře rozhodující většiny evropských intelektuálů nejen v meziválečných letech, ale i po 2. světové válce, když mnoho z nich již vědělo o sovětských zločinech.
Já jsem o tom neměl ponětí, v únoru 1948 mi bylo 19 let. V Československu tehdy nebyla sovětská vojska, neproběhl žádný puč, komunisté měli autentickou podporu ve společnosti, ve volbách v roce 1946 získali nad 40 % hlasů. Proto bylo později tak obtížné pro všechny, kdo je podpořili, přiznat si, že udělali chybu, že nevědomky prokázali službu ďáblu. A to se stalo velmi rychle.
Pražské jaro 1968 bylo možné právě díky tomu, že Češi přijali komunismus v dobré víře, zatímco např. v Maďarsku to byl umělý dovoz, přivezený na sovětských bodácích. V československé straně bylo mnoho slušných lidí, ohromených nad tím, čemu napomohli, a ti začali hledat způsob, jak by mohli svou chybu napravit.
Velké uznání náleží lidem, jako Jan Patočka nebo Václav Havel, kteří s komunismem neměli nic společného, a přesto nás pochopili a stali se našimi spojenci. V tom spočíval fenomén 60. let.
Za počátek Pražského jara se považuje IV. sjezd československých spisovatelů v roce 1967, na kterém jste přečetl Solženicynův dopis Svazu sovětských spisovatelů. Jak se to stalo?
Vedení strany bylo přesvědčeno, že to byla organizovaná akce. Ale nebyla. Prostě v jistém okamžiku spisovatel Alexandr Kliment řekl, že Solženicyn napsal dopis sovětským spisovatelům a že čeští spisovatelé by se také měli seznámit s jeho obsahem. Ten dopis samozřejmě nebyl v SSSR zveřejněn, koloval v samizdatu. Tehdy jsem se přihlásil a řekl jsem, že mám ten dopis u sebe a mohu ho přečíst.
A odkud jste ho měl?
Všichni ho tehdy měli, koloval po Praze již několik týdnů. Já jsem ho dostal také před sjezdem, takže jsem ho měl v kapse.
Až když jsem začal číst, došlo mi, co to dělám, a mráz mi přejel po zádech. Všiml jsem si, že hlavní ideolog stany Jiří Hendrych, kterého jsem znal 20 let - my všichni jsme se přece velmi dobře znali, ještě z dob revolučního optimismu a entuziasmu - vstává a odchází. Později psali, že při odchodu řekl: Všechno jste prohráli. Ale ve skutečnosti řekl: Všechno jste prosrali. A odešel.
Po sjezdu jsem byl vyloučen ze strany, spolu s Vaculíkem, Klímou a Antonínem Liehmem. Ale pro mě to nebylo ani poprvé, ani naposledy. Poprvé mi vzal stranickou legitimaci ministr národní obrany Čepička, když viděl mou hru "Zářijové noci", jejíž děj se odehrává ve vojenské jednotce. Ale to bylo v roce 1956, o měsíc později měl Chruščov ten slavný projev na XX. sjezdu KSSS a za dva týdny Čepička přestal být ministrem a já jsem dostal legitimaci zpět.
Znovu mi ji vrátili na jaře roku 1968. O rok později mi ji opět vzali. Ale v roce 1989, během "sametové revoluce", se mi ji znovu pokusili vrátit. To už byla groteska.
Během Pražského jara jsme věděli, že určitou hranici nemůžeme překročit, nešlo nám přece o to, abychom uskutečnili novou Budapešť 1956. Byly to tři věci: spojenectví s SSSR, vedoucí úloha strany, kontrola státu nad ekonomikou. Proto jsme ani my, členové strany, dokonce ani takoví lidé, jako Havel nebo Patočka, tato dogmata nezpochybňovali. Ale byla to kvadratura kruhu, protože bez jejich opuštění se nic nemohlo skutečně změnit. A lidé chtěli změny.
Seděli jsme na sudu s prachem. Proto jsem přesvědčen, že kdyby k nám v srpnu 1968 nepřijely tanky, nejpozději během roku by všechno skončilo tak, jako u vás v prosinci 1981. Dokonce ani Dubček by nemohl souhlasit se svobodnými volbami, tržními reformami atd. Něco takového by bylo možné pouze tehdy, kdyby došlo k zásadním změnám v SSSR. Ale to se stalo až o 20 let později.
Myslím, že se stále nedoceňuje význam dvou rozhodujících událostí, které se udály v Moskvě: projevu Chruščova na XX. sjezdu strany v roce 1956, a rozhodnutí Gorbačova, že nepošle do východní Evropy tanky.
Říká se, že mnozí Češi uvěřili, že se v jejich zemi může něco změnit, když v únoru 1968 na olympiádě v Grenoblu československý hokejový tým porazil sovětský celek.
Češi jsou už takoví. V letošním roce po olympiádě v Naganu Praha vypadala dva týdny tak, jako by každý hrál hokej. Nesnáším tu naši národní euforii. Skončí ve chvíli, kdy začne skutečně o něco jít.
Proto se Češi v 70. letech tak snadno smířili s "normalizací"?
Čím je svět civilizovanější, tím méně ochotně lidé bojují a umírají. Češi v tomto století prodělali tři okupace, počítáme-li v to i rakouskou do roku 1918. Několikrát dostali po hlavě, ne vždy vlastní vinou.
Pamatuji si z dětství demonstrace v roce 1938, na kterých lidé skandovali: Dejte nám zbraně! Ale prezident Beneš a vláda se rozhodli, že se nevyplatí bojovat. A tak Češi sami kapitulovali.
Ale to neznamená, že kapitulovali zcela. Rozhodující většina českých intelektuálů, lékaři, učitelé, úředníci, říkali svým dětem pravdu.
Ty české kapitulace mají dvě strany. V roce 1969 jsem musel říci svým třem dětem: Nemohu s tím nic dělat, ale vy zaplatíte za mé hříchy víc než já. Nemohu se před stranou ponížit, protože bych úplně ztratil tvář. Ale můžete se mě zříci, protože nežiji s vaší matkou. V tom případě vám možná dovolí studovat, dělat kariéru. Žádné z mých dětí se mě nezřeklo. A všechny za to nesly následky.
Co je lepší? Aby děti viděly své rodiče, jak se dopouštějí zbabělosti pro jejich dobro? Nebo že je neviděli na kolenou, že se staly součástí národní legendy, ale už nikdy nebudou tím, kým chtěly a mohly být? To je hrozné dilema, typický český problém tohoto století.
Co si myslíte o lidech, kteří se v 70. letech rozhodli vrátit do oficiálního kulturního života?
Bylo mi líto jen dvou z nich: Bohumila Hrabala a Jiřího Šotoly. V případě ostatních bylo zřejmé, že se potrestali sami, protože se zničiil jako spisovatelé. Ale i mezi nimi byli lidé, kteří mě zdravili na ulici, přestože většina přecházela na druhou stranu. Bylo to tak časté, že to bylo směšné. A nejsměšnější bylo, jak se ti samí lidé po roce 1989 ke mně znovu začali hlásit.
V roce 1978 jste byl v emigraci v Rakousku. Odjel jste dobrovolně, nebo vás donutili k odjezdu ze země?
To bylo ještě jinak. V roce 1977 jsem dostal rakouskou státní cenu a pozvání do Burgtheatru ve Vídni. To byla naděje na překonání té izolace, ve které jsme se nacházeli po roce 1968. Situace českých spisovatelů byla tehdy neporovnatelně horší než polských nebo maďarských. Byli jsme odříznuti od světa.
Na druhé straně to byla doba skvělých přátelství. Právě v té době vznikla Charta 77. Systém samozřejmě nemohl kvůli těm 243 podpisům padnout, ale důležité bylo, že lidé, kteří kdysi stáli na různých stranách barikády, začali jednat společně. Nikdy dřív se nic podobného v Čechách nestalo.
Zřídili jsme si tehdy takové soukromé schůzky spisovatelů, u Havla nebo u mě. Bylo nás o něco víc než deset: Jiří Gruša, Ivan Klíma, Ludvík Vaculík, Alexandr Kliment, Karel Kosík, Milan Uhde, Jan Trefulka, Vlastimil Třešňák, Pavel Landovský. Zeptal jsem se jich, jestli mám jet. Řekli: Ano, ale musíš počítat s tím, že ti nedovolí se vrátit. Rozhodl jsem se, že to přesto zkusím.
Strávili jsme s manželkou ve Vídni 11 měsíců. Na podzim 1978 jsme se rozloučili s kancléřem Bruno Kreiskym a rozjeli se zpět. Překročili jsme hranici, byli jsme již po pasové a celní kontrole, a když jsme měli jet dál, bezpečnosti došlo, že jsem "ten Kohout". Zadrželi nás a osm hodin nás přemlouvali, abychom se pro vlastní dobro vrátili do Rakouska, protože mou ženu čekal doma proces, že pokousala jednoho z estébáků, kteří ji poté, co podepsala Chartu 77, odvedli na stanici. Hrozily jí za to tři roky vězení.
Ani tak jsme se nenechali přemluvit k emigraci. V noci přišla skupina vojáků z pohraniční stráže, posadili nás do auta, vystrčili za závoru a uzavřeli hranice. Rakouští pohraničníci už spali. Museli jsme je vzbudit a potom jsme jeli zpět za Kreiskym. Ten se tak rozzlobil, že jsme na místě dostali čestné rakouské občanství.
Ale později se vám ještě jednou podařilo přijet do Prahy?
To bylo na počátku 80. let, když prezident Gustáv Husák odjel na státní návštěvu do Rakouska. Přemýšlel jsem, jak mu ji pokazit a vymyslel jsem, že cestou z knižního veletrhu ve Frankfurtu budu přesedat v Praze a zmeškám letadlo. To jsem také udělal.
Vypukl hrozný zmatek. Husák by býval musel přerušit návštěvu v Rakousku, na které mu velmi záleželo. Díky tomu jsem se mohl setkat s dcerou, hovořil jsem telefonicky s přáteli. Rakouský prezident mi později vyprávěl, jak Husák u něho naříkal, jaký má vztek, že díky tomu ničemovi Kohoutovi vzal celou návštěvu čert.
Nedávno jste se na stránkách "Lidových novin" obrátil k lidem, kteří na vás v 70. letech donášeli, aby vysvětlili svůj postup. Jak se to stalo?
Když byly u nás v loňském roce otevřen archív Státní bezpečnosti, podali jsme s manželkou žádost o zpřístupnění našich svazků. Ukázalo se, že její svazek se ztratil, ale zato ten můj je nejsilnější ze všech, které mají, protože se zachoval celý. Estébáci zničili v listopadu 1989 spoustu svazků, ale můj tehdy ležel v sejfu, protože po našem odjezdu ze země se námi již nezabývala bezpečnost, pouze kontrarozvědka. Je to přes 7,5 tisíc stran dokumentů, první z roku 1968. Dostal jsem i papír s krycími a skutečnými jmény 263 lidí, kteří na mě donášeli.
Kolik?
263. Ale vrátil jsem se z těch Pardubic, kde je umístěn archív, povznesen na duchu. Nenašel jsem na seznamu jména velkého počtu lidí, o nichž jsem byl přesvědčen, že je tam najdu. Často jsme si s manželkou říkali, proč nás tak často navštěvují. Ukázalo se, že nás prostě měli rádi. Navíc několik osob odmítlo spolupráci a mnoho jiných na nás donášelo, ale tak nějak švejkovsky, aby nám neuškodili.
Bohužel, zpočátku jsem si myslel, že je to náhoda, ale teď už vím s jistotou, že jistý můj přítel se po celá ta léta týden co týden hlásil na bezpečnosti. Ke všemu nejenže udával, ale byl to agent-provakatér. Přemýšleli jsme s manželkou, co s tím udělat. Rozhodli jsme se nezveřejňovat jména těch lidí, protože jejich rodiny jistě o ničem nevědí. Proto jsem v "Lidových novinách" uvedl pouze krycí jména sedmi z nich a navrhl jsem, aby mi mezi čtyřma očima vysvětlili, proč to dělali.
Jste si jist jejich vinou?
Nedokážu si představit, že by Státní bezpečnost mohla celá léta vyrábět tisíce falešných udání. Nedokázali by to udělat. V těch udáních se hovoří o věcech, které se skutečně odehrály, někdy se týkají velmi intimních záležitostí. Současně se satisfakcí jsem zjistil, že přes všechno to úsilí, odposlechy atd., estébáci nikdy nevěděli, čím se v dané chvíli skutečně zabýváme.
Považuji za dar osudu, že na konci života mohu na ně ještě jednou pohlédnout "z druhé strany". Myslím, že každý má na to právo.
Jaký je váš poměr k lustracím?
Jako dramatik vím, že drama potřebuje katarzi. Ale na druhé straně je jasné, že pravice využila lustrační zákon k politickým cílům, aby se zbavila konkurence. Kdybych po roce 1989 zastával nějakou veřejnou funkci, lustrace by se týkaly i mě. Jen proto, že před 40 lety jsem byl - než mě odtamtud vyhodili - členem vedení svazu mládeže. Jenže já jsem po roce 1989 ani na chvíli nepomýšlel, že bych se ucházel o politické funkce. Mám za to, že někdo takový jako já se kdysi dopustil vážné chyby, a musí z toho vyvodit důsledky. A proto jsem se nevrátil do politiky, ne z obav před lustrací. O politiku jsem se přestal zajímat v roce 1989.
Přijel jste do Varšavy na pozvání Svazu polských spisovatelů. Ale to asi není vaše první návštěva v Polsku?
Můj otec na počátku 30. let prodával v Polsku automobily značky Praga. Bydleli jsme tři roky v pěkném polském městečku Osvětimi. Právě odtamtud mám první dětské vzpomínky.
Přijel jsem tam hned po válce. A ta konfrontace vzpomínek z dětství se skutečností Auschwitzu byla jednou z nejdůležitějších událostí v mém životě.
Pavel Kohout (1928) - český dramatik a prozaik, autor mj. i v Polsku vydaných románů "Z deníku kontrarevolucionáře" (1969) a "Katyně" (1978). V době stalinismu básník socialistického realismu a mládežnický funkcionář, po roce 1956 stoupenec liberalizace, jeden z lídrů Pražského jara. Signatář Charty 77, od roku 1978 žije ve Vídni. Ve dnech 2.-6. května byl spolu s manželkou, spisovatelkou Jelenou Mašínovou, hostem na VI. Varšavských dnech literatury.
(Z polského originálu přeložil Tomáš Pecina)
Václav Havel aneb Podzim patriarchy
cit. JČ: "Měl bychom však člověka oddělovat od vyslovených myšlenek.
Je-li myšlenka dobrá, naprosto mě nezajímá, že ji vyslovil omylný člověk, protože všichni jsme omylní." (BL ze 4.1.99, in: Dobrý projev Václava Havla)
Vážený pane Čulíku,
lituji, že s Vámi nesouhlasím v tak podstatné věci, jakou je neoddělování myšlenek od osobnosti. Ačkoli vím, jak je to například v umění osudné (a ostudné), v politice to jinak nejde. V politice je člověk veřejný především svými myšlenkami a pokud se rozcházejí s jeho činy, je to na pováženou nikoli vůči integritě jeho osobnosti jako pana XY, ale jako politika XY.
Kladete veřejně otázku, čím se Václav Havel zkompromitoval. Inu, je řada sporných kroků, které by mu mohly být vyčítány. Jednou, až opadnou vášně, a dnešní doba bude střízlivě hodnocena, se patrně historici více pozastaví nad zaslepeností lidí a sdělovacích prostředků, než nad jeho chybami, kterých patrně není více, než u jiných lidí v jeho postavení, ba možná výrazně méně, ale: které nemohou nebýt.
Bude pak jednou nejspíše zkonstatováno, že samozřejmě dělal během výkonu své funkce chyby a to chyby státnické i osobní, pro společnost však bylo ničivější, že jej viděla - chtěla jej vidět - stále jako "našeho Vaška". Bytost, spletenou s veřejných mýtů, mediálních zjednodušení jeho disidentské minulosti, roztomilostí jeho bezprostřednosti i osobních indiskrecí, kterým jen nahrávaly nejrůznější reportáže a historky, proměněné v krátku v anekdoty (jako ta o krátkých kalhotách, o koloběžce atd.) a také z jeho prohlášení a úvah, které většinu lidí mátly svou intelektuální hloubkou a nejistotou (které ovšem s léty ubývalo). Zde měly lví podíl též média, především způsob referencí ČT a MF DNES, jako ochotně státotvorných přihrávačů (pan Mathé se zajisté bude rozčilovat, ať se rozčiluje).
Nahrával tomu ale nemálo i Západ a jeho politici, pro které byl (a je) Václav Havel nejenom symbolem českého státu, ale i symbolem povznesení moudrého mezi chytré, což dodávalo lesk všem, kteří jej potkávali a veřejně ctili. Byl nejenom kreditem České republiky, byl kreditem pro celou světovou politickou špičku. Tím, že jej přijali mezi sebe, cítili se pragmatičtí politici, politologové a ekonomičtí stratégové začasto lepší, než ve skutečnosti. (Podobně je chápán i dalajláma a všerůzná hnutí.)
On však už samozřejmě nebyl oním "Vaškem", charismatickým předákem a popletou, tím, který vstupoval do úřadu. Přijal roli a s ní i změnu svého postavení. Ten pozvolný spektrální posun v jeho charakteru se však děl bez vědomí společnosti (snad jen s vědomím několika jeho poradců, až už institucionalizovaných či pouhých přátel a příbuzných, kteří jej - vědomě či nevědomě - "upravovali" pro veřejnou potřebu; pro potřebu médií) a patrně i bez jeho vědomí.
Moc korumpuje. Bohužel. Velmi nepostřehnutelně, prostě tím, že oponentura se zvolna, nenápadně vytrácí, že to, k čemu musíte dříve vynakládat velké množství energie, překonávat překážky a často přese všechnu námahu prohrávat, vám jde nyní mnohem snadněji, než by mělo, jaksi "samo sebou".
Podlehnutí tomuto mýtu: mýtu, že když nemám tolik protivníků, mám častěji pravdu, se nevyhne patrně nikdo na exponovaném místě. Čím je však toto exponované místo důležitější, tím jsou i maličkosti větší a to, co by mohlo být chápáno jako banalita, nabývá nezřídka na tragičnosti.
Tím více pro člověka, který jako své krédo vyslovil "život v pravdě", které chápal především jako svou hluboce osobní, stále znovu podstupovanou zkoušku pravdivosti všeho, co činí.
O tom, že Václav Havel trpěl jistou formou mesiášství, se lze dočíst v řadě vzpomínek na doby disidentské. V té době to byla ale vlastnost k nezaplacení. Pouze nezdolná vůle, kombinovaná s vysokým mravním cítěním, humorem, osobní statečností a navíc takovouto příměsí bláznovství (jímž altruismus z hlediska přírody vždy je) jej dokázaly udržet v čele tak proskribované skupiny, jakou český disent byl.
Mesiášství (ačkoli z hlediska psychologie by se to patrně pojmenovávalo jinak) je však vlastností, která je sice neocenitelná v čase bídy, v čase hojnosti a moci však může být pro svého nositele nebezpečná. Ono "upravovávní cestiček" okolím a médii je pak totiž snadno intepretováno jako potvrzení správnosti svého úsilí. Člověk prostě ztrácí nadhled.
To se dělo i Václavu Havlovi.
Navíc zde zcela chyběla skutečná oponentura nezávislých médií - to mějme na paměti. Jediné Právo, dříve Rudé, které přinášelo sem tam kritiku jeho činů, bylo snadno zpochybnitelné jako poslední levicová bašta. Kde měl vzít skutečné zrcadlo? A jak mohl zůstat nepostižen leprou moci? Jediní, kteří mohli ještě veřejně vystoupit, byli jeho někdejší disidentští přátelé. Ti však na veřejnosti mlčeli, ačkoli měli kredit k tomu, aby je veřejnost i média vyslyšely. Byly to snad prebendy, které jim zavřely ústa?
K tomu se u něj pojila i obrovská zátěž pracovních povinností a zátěž vědomí reprezentativnosti, které jsou i v dobách "mírových" vysoké, natožpak v době změn, jakých jsme byli účastni. Připočtěme k tomu osobní ztrátu (manželka Olga, kterou mnozí považují za strážného anděla té původní disidentské podstaty Havlovy osobnosti), několikanásobné těžké onemocnění, politické výkyvy a teď i odvrat přinejmenším jednoho z jeho pilířů, jímž jsou média. A s tím související - a to je věc, která domnívám se není zatím dostatečně doceněna - vědomí zmaru, neúspěchu, pocitu, který proniká z hlubin člověkem, který neztratil všechnu soudnost; a proniká jím i přes chlácholení okolí (které se tím snaží nepřiznat svůj podíl viny); pocit, že přese všechnu snahu a předsevzetí se jím řízená loď a kdyby jen loď - celý charakter národa! - pohybuje dál v sestupné spirále.
Výsledkem ale je, že takový člověk je pod obrovským tlakem pochyb na jedné straně a přesvědčování o tom "že jsme udělali to nejlepší, co jsme udělat mohli", na straně druhé. Není nijak náhodné, že má stavy hořkosti, nepochopení.
Kdybych chtěl být cynický, řekl bych, že možná právě toto období nám sice právě odebírá Václava Havla jako politika, ale možná že nám jej vrací jako dramatika - pokud najde v sobě dostatek kázně tyto zkušenosti, zajisté tristní, převést do symbolické podoby a pokud na to najde dost času; nikoli snad, že by mu tento čas nebyl vyměřen, ale zda dokáže osobně prorazit kolotoč vytvořený kultem jeho osobnosti, který bude pokračovat i po složení úřadu.
Pokud bychom však hovořili jen o selhání, politickém i osobním, (a odpustili si věci z politického zákulisí, které čekají až na budoucí historiky, kterým nebude překážet pýcha a paměť žijících svědků), pak si myslím - protože vše u takového člověka, člověka na tak exponovaném místě a navíc zaštítěného kreditem "života v pravdě", smyčkou, kterou si sám upletl - je veřejné, je tu určitě mnoho věcí, které mu neslouží ke cti.
Opravdu jen namátkou: nepromyšlené amnestie; obsazování významných postů kamarády, byť bez jakýchkoli odborných zkušeností; tolerance rozhazovačnosti v souvislosti s prezidentským doprovodem (např. novináři, letící ve speciálu); zajisté prodej jeho podílu Lucerny Chemapolu, kterým více než napomohl klausovské ideji, že peníze nesmrdí; aféra Zilk a Medek; v demokracii opravdu nepochopitelná ostrakizace KSČM vzhledem k jejich voličskému podílu (což udivuje hlavně při vědomí "sametovosti" s níž byla moc převzata); spisovatelské selhání v případě nedistancování se od knihy Lídy Rakušanové; nejrůznější spory na ochranu osobnosti v poslední době, jimiž dokazuje stále těsnější přijetí své institucionalizované "masky", atd. atd.
Problémem prezidenta Václava Havla prostě je, že zpočátku nebyl kritizován vůbec a později především jen bulvárními novináři, a že se tedy nenaučil s kritikou se vyrovnávat. (A kritiku z levé strany politického spektra pravděpodobně odmítal brát na vědomí.) Navíc u nás dodnes zcela chybí seriózní rozbor fenoménu "Hrad" a jeho role v polistopadové politice. Ti, kteří znají tamní poměry, mlčí. A národ více zajímá, kam přišla Ďula.
Václav Havel je u moci (de facto od sametové revoluce, de jure od svého
zvolení presidentem Československa a pak České republiky) nepřetržitě devět
let. Podle jeho názoru není republika v dobrém stavu. Snad s výjimkou
toho, že "blbá nálada" (kvůli tomu, jak to v republice vypadá) se v Havlově
podání změnila na "dobrou mysl" (přestože to tak v republice vypadá). Je
tedy zcela na místě ptát se, jaký je jeho podíl na tomto stavu.
President Havel není řadový president, který podle ústavy zasedl na Hrad,
přijímá velvyslance, klade věnce k pomníkům, udílí vyznamenání a amnestie,
jak praví formální popis jeho práce.
Role Václava Havla byla od počátku daleko významnější a širší vzhledem k
okolnostem, za nichž se dostal k moci, i vzhledem k tomu, co si od něj občané slibovali
díky jeho nebývalé podpoře doma a autoritě v zahraničí. Měl neobyčejně
silné postavení a lidé věřili, že je uplatní v obecném zájmu při formování
post-komunistické společnosti. Pokud měl svoji vizi, měl najít politické
prostředky, jak ji prosazovat. Stalo se tak? - domnívám se že nikoli.
Můj názor je samozřejmě jen jedním z mnoha. Nepochybuji o tom, že když
nikdo jiný, tak zcela jistě Britské listy by ochotně zveřejnily analýzu toho,
jak se Havlovy teorie setkaly s praxí a jak positivní dědictví po sobě
president jednou zanechá.
Novoroční projevy presidentů ČSR a ČSSR bývaly svým způsobem tečkou za
silvestrovskou nocí (či estrádou, chcete-li) a návratem do reality. Kdo
byl někde na chalupě, vypnul radio nebo televisi a začal balit. Tak mírné
měřítko ovšem nelze na Havla uplatňovat - právě kvůli tomu, co svou
autoritou sliboval do let po roce 1989.
Právě proto zaslouží presidentův projev rozbor, právě proto se (konečně) v
několika posledních letech začalo mluvit o tom, že přestože má, jak sám
tvrdí hodně nápadů, není to v praxi nějak vidět.
Není třeba pochybovat o tom, že mnozí z kritiků presidenta Havla mají
vlastní politickou agendu a nacházejí pro ni prostor v soukromě vlastněných
(závislých) sdělovacích prostředcích - další důkaz nutnosti fungování
nezávislých sdělovacích prostředků (Český rozhlas a ČT).
Jan Mezdříč má pravdu i mezi řádky. Samozřejmě, že existuje nebezpečí, že
kritika Václava Havla odvede pozornost od politiků a jejich činů, které jsou
momentálně "tabu". Jejich obsáhlý seznam je rukavicí, kterou JM hodil
ostatním. Nepochybuji, že ji přispěvatelé do Britských listů (a doufejme,
že nejen oni sami) zvednou. Aniž by si zadal, může tak učinit i Jan Mezdříč
a zasloužit se o to, aby se jeho vlastní seznam alespoň trochu smrsknul.
Ještě jednou k Pinochetovi: Český rozhlas selhal
Vážený pane Čulíku,
Promiňte, že se vracím k tématu v BL už poněkud otřepanému - Pinochet.
Po vyslechnutí dnešní (4.1.99 ve 21.10) "besedy na horké téma" pořadu
Mikrofórum na ČRo 1 - Radiožurnál k tomuto tématu však nemohu jinak.
Připadal jsem si jako ve zlém snu, neboť jak spoludiskutující senátora
Václava Bendy ve studiu (jeho jméno jsem si bohužel nezapamatoval a mám za to, že
formátu pořadu by odpovídalo, aby byl jeho rozhodným oponentem), tak téměř
všichni po telefonu diskutující poslucahači, souhlasili s názorem, že
vzhledem k situaci v Chile - hospodářskému rozvratu a nebezpečí nastolení
otevřeně komunistického režimu, lze ospravedlnit prostředky, které junta
použila proti demokraticky zvolené vládě a jejím příznivcům. Pinochet
zachránil Chile před komunismem a pod jeho vládou země vzkvétala, proto je
mu možno odpustit těch cca 2 500 mrtvých, mučení a koncentrační tábory (o
kterých V. Benda vyslovil názor, že zdaleka nebyly tak strašné jako
koncentráky komunistické). V podtextu byl jednoznačný názor, že je hrdinou
zasluhujícím uznání každý, kdo bojuje proti komunismu, ať tak činí
jakýmikoli prostředky.
Také téměř unisono v závěru besedy zněl názor (parafrázuji s mírným
přeháněním): "Pokud byli Pinochetovým režimem postiženi občané jiných států,
určitě to nebyli žádní slušní lidé, ale samí komunisty naverbovaní
teroristé, kteří byli spravedlivě potrestáni za to, že vlezli do cizí země,
kde neměli co dělat. Vlády jejich zemí by se od nich měly distancovat a ne
žádat Pinochetovo potrestání. Pokud ti lumpové v Chile přišli o život,
jejich vlády by měly být naopak Pinochetovi vděčni za to, že je jich
zbavil". Tedy v podtextu: "Jsou-li zločiny proti lidskosti spáchány z
xenofobie, jedná se o polehčující okolnost, kvůli které by mělo být upuštěno
od potrestání pachatelů, protože xenofobie je zcela přirozenou obrannou
reakcí, jelikož za potíže vždycky mohou cizáci. Jde o bláhovost, jestliže se
stát stará o osudy svých občanů žijících v zahraničí; má-li někdo navíc
odlišný názor, je naopak zavrženíhodné, když jeho vláda nesouhlasí s tím, že
byl zlikvidován v cizině, když už nebyla schopna zlikvidovat ho doma sama."
Nabyl jsem nepříjemného dojmu, že demokracie u nás dosud "nezakořenila"
a na základě padesáti let nedemokratických režimů většina občanů považuje
nedemokratické formy vlády za obvyklé a přijatelné za předpokladu, že nejsou
postiženi oni osobně.
Jak dlouho ještě potrvá, než se jednoznačně prosadí demokratické
přesvědčení, že každý režim, který své odpůrce vraždí, mučí a zavírá do
koncentračních táborů, musí být odsouzen, ať se ohání tou nebo onou
ideologií a že je opravdu malicherné přít se o to, zda byl Stalin masovějším
vrahem než Hitler nebo jestli byla krutější Pinochetova PIDE než
Gottwaldova StB?
Prosím Vás o odpověď na otázku, zda by se mohlo stát, aby byl na některé
rozhlasové vlně BBC odvysílán diskusní pořad, kde by prakticky všichni
diskutující projevovali pohrdání demokratickými hodnotami, přičemž moderátor
by si netroufl s názory diskutujících důrazně polemizovat.
Odpověď JČ: Ne v předpisech BBC, ale vlastně i v předpisech komerčních rozhlasových a televizních stanic v Británii je uvedeno, že debatní pořady musejí být vyváženy a moderátor musí diskutujícím vždycky energicky oponovat.
Cituji Producers' Guidelines, nejprve anglicky, pak překládám do češtiny:
2.4. Even-Handedness
Anyone expressing contentious views on the BBC must be rigorously tested. People in power and those seeking it or those who advocate or criticise policies in a range of institutions or groupings must be approached with a broad consistency of tone. When a testing interview becomes charged, the emotion should come from the interviewee, not from the interviewer. BBC interviewers in impartial programmes should not cross the line and appear to viewers and listeners personally to be sympathetic to a particular position. They should appear tough-minded, sharp, sceptical and informed - but not partial, committed or emotionally attached to one side of an argument. They should avoid impressions of bias through tone and inflextion or through careless wording. The BBC should be known for a dispassionate approach to contentious issues.
An interviewer will give an impression of partiality if an easy ride is allowed to one side on a controversial topic when other sides are examined vigorously. This means that alternative ideas and proposals, as with official policies, should be given due scrutiny. All interviews on contentious matters should be uniformly testing.
Those plannign and conducting interviews need to be alert to the range of opposition to particular ideas and policies. A politician, for example, may on occasion be gainfully tested from all political viewpoints.
2.5. Agreeing the area of questioning
(...)
In the event that an interviewee refuses to give an interview unless questions are rigidly agreed in advance and adhered to, programme-makers must consider carefully whether it is appropriate to proceed at all, and if they decide to do so, they should make clear on air the conditions under which the interview was obtained.
2.4. Vyváženost
Každému, kdo vyjadřuje ve vysílání BBC kontroverzní názory, musejí být kladeny razantně analytické otázky. Lidé u moci a lidé, kteří se chtějí dostat k moci, stejně jako ti, kdo hájí či kritizují politiku celé řady institucí či skupin, musejí být interviewováni se stejným, tj. důsledným přístupem. Když začne být razantně prováděný interview naplněn emocemi, emoce by měly pocházet od interviewovaného, nikoliv od reportéra či moderátora. Reportéři a moderátoři BBC v nestranných programech nesmějí překročit danou hranici a vyvolávat u diváků či posluchačů dojem, že osobně sympatizují s určitým názorem. Reportéři a moderátoři musejí působit rozhodně a tvrdě, jako lidé s ostrou myslí, jako skeptické a informované osobnosti, avšak nesmějí vyvolávat dojem, že jsou zaujatí, politicky nějakým způsobem angažovaní či emocionálně vázáni na jednu stranu argumentu. Reportéři a moderátoři BBC se musejí vyvarovat vytváření dojmu zaujatosti prostřednictvím tónu hlasu či způsobu vyjadřování nebo prostřednictvím nepořádných formulací. BBC musí být známa tím, že má ke kontroverzním otázkám nestranný přístup.
Reportér či moderátor vyvolá dojem zaujatosti, jestliže představitelům jedné strany při debatě o kontroverezní otázce je dovoleno říkat, co chtějí, zatímco argumenty představitelů opačné strany jsou razantně zkoumány. To znamená, že i alternativní myšlenky a názory musejí být podrobně rozbírány, stejně jako oficiální politika. Rozhovory o všech kontroverzních otázkách musejí být stejnou měrou tvrdé a analytické.
Osoby, které plánují a provádějí rozhovory, si musejí být vědomy existence celé řady opozičních názorů k daným myšlenkám a politickým programům. Občas je například výhodné zpochybňovat politikovy názory ze všech možných, odlišných politických pozic.
2.5. Dohoda o tématu rozhovoru
(...) Pokud osoba, pozvaná k rozhovoru, odmítne rozhovor poskytnout, jestliže nedostane předem připravené otázky, jichž se má reportér přísně přidržovat, tvůrci pořadu se musejí pečlivě rozhodnout, zda je vhodné k rozhovoru vůbec přistoupit. Pokud se rozhodnou, že ano, musejí ve vysílání dát jasně najevo, za jakých podmínek se rozhovor koná.