Co je nového v České republice:

Ad Steven Saxonberg a dane ve Svedsku: S.S. tvrdi, ze "DPH se normalne povazuje za regresivni dan" (cesky receno, bohati plati mensi procento vzhledem k prijmum) nebot "bohati lide vetsinu svych prijmu spori". Naskyta se otazka, co s temi usporami delaji dale? Pokud se na ne chodi divat do banky (nepredpokladam), neni duvod je danit. Pokud je vyberou a spotrebuji, dani neuniknou.

Ad Sarah Flannery a jeji sifrovaci algoritmus: na Altaviste je 16 odkazu na "+Sarah +Flannery +Cork +student", Ceny sbira jiz od minuleho leta jak jini hribky, publicitu ziskala v souvislosti s udelenim ceny na "Intel International Science and Engineering Fair". Prace je oznacena: MA021 Cryptography: Science of Secrecy (Sarah Flannery, 16, Scoil Mhuire Gan Smal, County Cork, Ireland). Kompletni seznam cen (http://www.sciserv.org/press3.htm, 170kB) doporucuji, je to fascinujici cteni samo o sobe, doporucuji.

Ad Jan Culik: na to, ze mlada generace mysli prilis utrzkovite, si stezoval uz T.G.Masaryk ve spisku Jak pracovat. Doporucoval vzdy jednou za mesic poznamky uchopiti, kriticky projiti a do kompletnejsi podoby zpracovati. Zda se, ze svet je cim dale tim stejnejsi. Nestalo by BL za to, nechati se inspirovati?

Tom Pecina mel pravdu, ze BL si nemuze dovolit drahou investigativni zurnalistiku. Kazdy z tech tisic ctenaru je vsak reserserem sam o sobe. Jde jen o to, zapojit je do systemu, ktery by jejich energii a znalosti zameril jednim smerem. Amatersky charakter BL se muze stat vyhodou, tak sirokou bazi expertu nema zadne jine medium. Co vy na to?

Výběr textů z posledních dní:

Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL.

Nový ředitel ČT Jakub Puchalský vytrvale mlčel, diskuse se až do 9. prosince 1998 nezúčastnil. Když se však v televizi rozhořela aféra kolem pořadu Nadoraz a došlo k propouštění zaměstnanců, poskytl svoje obšírné stanovisko včetně celé řady dokumentů právě Britským listům, které tímto pasoval na nejvyššího arbitra v otázkách novinářské etiky. Internet začíná být důležitou platformou. Poznamenejme je, že stanovisko altera pars uveřejnily Literární noviny v čísle 50/1998.

V tomtéž čísle Literárních novin je ještě článek Miloše Štěpánka "O špatných novinářích". Doufejme tedy - i když Literární noviny nejsou v žádném případě časopisem pro běžného čtenáře - že to jsou "první vlaštovky" a že se třeba česká média začnou svým politováníhodným stavem zabývat systematicky.

Lubomír Ptáček dokazuje, že je schopen rozbírat zpravodajské pořady České televize naprosto kompetentně. Vůbec to nemusí dělat jen Jan Čulík. Kéž by novináři jako Lubomír Ptáček analyzovali systematicky každou nehoráznost, každou chybu, které se dopouští zpravodajství České televize, a donutili chabou a neschopnou Radu České televize, aby začala jednat, usilovala o skutečné vytvoření kvality, a vypráskala z Kavčích hor neumětely a polointeligenty, kteří předstírají, že dělají novinářskou práci, a tak neprávem parazitují na koncesionářském poplatku, vybíraném od občanů, a místo seriózního veřejnoprávního zpravodajství jim poskytují druhořadé zmetky.

Ale je třeba asi víc: nestačí jen psát do novin. Lidé, kteří vidí, jak nedostatečná je veřejná služba, kterou české společnosti poskytuje Česká televize i televize Nova, by se měli vnutit do příslušných televizních Rad, měli by vyvíjet nátlak na ministra kultury a na členy parlamentní mediální komise, které by měli udržovat pod trvalým, otevřeným tlakem sdělovacích prostředků ("Čeho docílila parlamentní mediální komise tento týden?" - tj. při zlepšování stavu zpravodajství ČT a Novy, by měl znít hlavní titulek Mladé fronty Dnes - nakonec v samotném zájmu jejích redaktorů, neboť vydělávají-li dnes tyto noviny velké peníze, jestli se Česká republika ekonomicky propadne na úroveň třetího světa, list vydělávat jaksi přestane).

Mimo jiné je nutno opakovaně a otevřeně pranýřovat i to, je zpravodajství České televize i nadále setrvává na straně pražského pseudopravicového establishmentu a dvaadvacetileté až pětadvacetileté, nepříliš znalé či vzdělané reportérky ČT si představují veřejnoprávní roli této televize tak, že nepokrytě dělají propagandu pro Unii svobody a Občanskou demokratickou stranu. Pro společnost je to devastující.

V závěru svého článku v Literárních novinách píše Lubomír Ptáček:

Nejžalostnější výsledek skýtá interakce politiků a novinářů. Mají být, jak se říkalo za totality, předvojem našeho vstupu do Evropy. Odstrašujícím příkladem jsou televizní (nedělní popolední a jiné) diskuse, které jsou zcela postaveny na hlavu. Místo aby byli politici nejdříve přimáčknuti ke zdi a redaktoři z nich vymlátili duši "nepřijatelnými" a "špatně položenými" otázkami (jak říká pan Klaus), dostávají neomezený prostor k šíření svých volebních agitací, narcisistních tirád a obyčejných lží, z nichž je redaktor není schopen na místě usvědčit - tedy většinou se o to ani nepokouší. K úspěchu v takové televizní diskusi stačí, když si politik "mele svoje", bez ohledu na to, co říkají ostatní účastníci.

Národ se naštěstí neskládá jen z politiků a novinářů. (...) Naši sportovci, obchodníci, podnikatelé, umělci a dokonce i vojáci jsou samozřejmou součástí Evropy i pro zámořské pozorovatele.

Bohužel, - a to je asi symptomatické, Lubomír Ptáček zapomněl na vědce, připomíná Marie Lipoldová, která mi jeho článek zprostředkovala.

Ti by možná měli patřit mezi ty nejdůležitější představitele českého národa ve světě.

Jan Čulík

Ladislav Nedbal

Pane Culiku,

shodou okolnosti jsem videl vystoupeni pana Mike O'Briena v televizi a byla to vskutku zrudnost. Uskodil Romum i Britanii a demonstroval predposranost ceskych novinaru. To ale neni podstatne - jde jen o jeden symptom choroby, ktera vede k silicim kritickym postojum lidi v CR k USA a GB (viz nedavny dopis kolegy Styse). Prvni jasnou pricinou jsou hollywoodske serialove sracky vydavane u nas za obraz USA ... netreba rozebirat.

Proc maji ale podobne kriticky nazor i inteligentni lide, ktere snad prevzate vypotky televize Nova neovlivni? Na to uz neni tak jednoducha odpoved. Samozrejme k tomu prispivaji arogantni lide typu pana O'Briana a  neschopnost toho novinare. Osob, u nichz je arogance neprimo umerna nizkemu IQ, je ale vsude dost (zvlaste mezi politiky a jinymi celebritami), takze ani to neni specificke pro USA a GB.

Klic by mohl byt v tom novinari. Ten je dulezity! Symbolizuje totiz cesky minderwertigkeitskomplex, mindrak ci nedostatek duvodu ke zdrave sebeduvere. To jeste podtrhuje, ze si ten pan novinar zapomnel udelat domaci ukol. Jinymi slovy, ten problem zase neni za morem nebo za kanalem ... ten je u nas. Zlobime se, ze jsou uspesni a hledame jejich slaba mista, abychom si tu bolistku pofoukali. To je daleko lacinejsi, nez pracovat na tom, abychom jim byli rovnocenymi partnery a mohli jejich mnohe chyby sledovat s  ironickym zajmem misto zkrecovane pozy ukrivdeneho ditete.

Kdosi, kdesi z Floridy nedavno napsal zhruba, ze, kdyz uz ztraci duveru v  tamni spolecnost, jde se podivat na start raketoplanu a je zase OK. Pod to se hrozne rad podepisu. Citim se v USA doma, prestoze vim, ze tam je spousta prusvihu, nad kterymi by se jiste O'Brien rad zhnusil (kdyby si to tam troufl a nekdo se o nej zajimal). Oni totiz na tom makaji a maji vysledky. Az je budeme mit my (ve skolstvi, vede, technologiich, pravnim systemu nebo treba v reseni postaveni mensin), nikoho nebude nejaky O'Brien zajimat. Navic, pokud by se do TV dostal, bude tam sedet osoba representujici lepsi stav vzdelani a usmerni ho do patricnych mezi.

Nema cenu zlobit se na symptomy choroby, ktere O'Brien se svym TV protejskem tak hezky demonstrovali. Je treba resit slozity problem Romu. Zakladni klic k reseni tohoto a mnoha dalsich problemu je vzdelavani (=skolstvi+veda). Dokud se skolstvi a veda nestanou hlavni spolecenskou prioritou, rozcili nas kazdy idiot, ale, co je horsi, i uspech silnejsich. Nic jineho nam totiz nezbude.

Muzete se smat, ze spojuji Romy a vedu. Trochu ten usmev chapu, protoze jsem v detstvi chodil v Brne do ZDS s cikanskymi detmi, vim, jak prospivali a nejednou jsem od nich dostal pres hubu :-). V onech zatracovanych Spokojenych statech americkych, ale cernosi byli pred nemnoha generacemi v  otroctvi, v 60.letech white trash lynchoval prvni cernosske studentky, ktere si troufly na Universitu, a dnes uz existuje cernosska elita vcetne minority science. Jinymi slovy: neco s tim delaji a pouzivaji predevsim pozitivni diskriminaci ve skolstvi. Cernosske deti maji treba zvyhodnene skolni stravovani. Pokud se na nejake misto prihlasi cernoch (nejlepe zena, nejlepe handicapped, nejlepe homo- nebo aspon bi-), jsou na statnich institucich a Universitach zastupci majority (nejhur mlady zdravy bily heterosexualni chlap) bez sanci. Muzeme se tomu zase chechtat (ta lacina ceska ftipnost!) ... ale ono jim to funguje!

Cim vyfutrujeme svou sebeduveru v teto oblasti my? Nahazeme je do reky, postavime zdi ... ? To zni dost zle. Tyto excesy ale neilustruji, ze  prumerni Cesi jsou zli a xenofobni lide! V Americe by se nestaveli zdi skutecne, "sporadani" lide by jen postavili svou malou "zed" tim, ze by se odstehovali jinam. Ti nasi nemuzou, protoze nemaji kam. U nas je tentyz dej proto jen viditelnejsi a O'Brien si mysli, ze se muze vytahovat jak ksandy. Hlavni rozdil je v tom, ze STAT a OBEC u nas zatim nejsou s to prijit s necim perspektivnejsim nez stavet zdi nebo je zakazovat. Oboji je nase neschopnost a hloupost. Reseni musi byt jinde...

Jiny pohled na vec: Mnohem casteji nez bili neplati najem, vodu, elektrinu, kradou, rvou se ... pisu to o Romech nebo o US cernosich? Poznate to? Asi ne, co? Ani tady neni rozdil v tech lidech, rozdil je v reseni jejich problemu na urovni obce a statu.

Kruh se uzavira. Majorita musi ve vlastnim zajmu zaplatit minorite tezkou cestu k emancipaci prostrednictvim vzdelavani. Aby to majorita pochopila a  prijala, musi pochopit cenu vzdelavani jako nastroje reseni problemu a  naopak relativnost dulezitosti penez ve vlastni kapse. Penize jsou nastroj a ne cil, a proto NEJSOU na prvni miste.

Ladislav Nedbal

Rasa a jazyk

Andrew Stroehlein

(An English version of this article is elsewhere in this issue of Britské listy, see Obsah.)

Dostal jsem loni k vánocům pěkný dárek - knihu sebraných článků různých novinových sloupkařů za posledních přibližně 150 let. Obsahuje asi 200 různých autorů s krátkým životopisem a výběrem článků od každého autora. Celé je to seřazeno chronologicky. Když tu knihu pročítám, uvědomuji si velmi ostře, jak silně se během let změnilo vyjadřování lidí - jazyk je vždycky odrazem situace ve společnosti - a možná lze v těch změnách najít i něco zajímavého pro Českou republiku.

Sloupkař píše pravidelný sloupek buď pro konkrétní denní list anebo pro tiskový syndikát. Někteří tito pravidelní komentátoři denních listů byli neobyčejně plodní. Mnoho z nich psalo více než 1000 slov (víc než 3-4 stránky) každý den po dobu několika desetiletí.

Vzhledem k tomu, že napsali tak obrovské množství článků, některé byly dobré, jiné horší a ne všechno byly absolutní klenoy. Jak jednou konstatoval jeden australský komentátor: sloupkař píše pro uzávěrku a pro čtenáře, nikoliv pro věčnost.

Kniha obsahuje mnoho zajímavých textů od roku 1850 do současnosti, a čtenář může sledovat nejen, jak se měnila novinářská forma sloupku během let, ale také, jak se měnila angličtina, užívaná ve veřejné debatě. Jazyk, jímž se mluvilo kdysi a jímž se mluví dnes o rasových otázkách, se změnil velmi radikálně.

Před sto lety užíval v listě San Francisco Examiner komentátor Ambrose Bierce takového jazyka, jaký je k nerozeznání od jazyka, který dnes používají české celostátní deníky:

"Jestliže zde v naší vlastní zemi můžeme vyjít s černochy jen tak, že je vraždíme, jak to bude s černochy a negroidy žijícími na Kubě a v Portoriku?"

V těchto svých slovech, v komentáři o důsledcích španělsko-americké války, užívá Bierce první osoby množného čísla, výrazu "my" k charakteristice bělošského většinového obyvatelstva. Nenapadá ho, že by mohl list San Francisco Examiner číst někdo, kdo není běloch. "My" - rovná se bělošské obyvatelstvo.

V dnešní Americe by žádný komentátor nikdy neoslovil své čtenáře "my" a měl tím na mysli jen bělošské obyvatelstvo. Důvodem není, že by někdo takovýto způsob vyjadřování cenzuroval nebo vyškrtával v důsledku "politické korektnosti" (jejíž vliv bývá přeháněn). Dnešní američtí komentátoři by to nepovažovali za vhodné obracet se jen na část svého čtenářského publika, podle rasového rozdělení. V USA je nyní hluboce zažitou součástí veřejné debaty, že "my" znamená všichni členové společnosti, bez ohledu na jejich rasu.

Samozřejmě, úroveň debaty určují takovéto elity, a tyto elity jsou často o něco "napřed", ve srovnání s ostatním obyvatelstvem. Takže tištěný jazyk nutně neodráží názory v širší společnosti a to, že se takto už nepíše v amerických novinách, neznamená, že v americké společnosti už neexistuje rasismus.

Nicméně, styl veřejné debaty a neustálé užívání rasového "my" v České republice jsou pozoruhodné - vypovídá to mnohé o stavu vztahů mezi rasami v dnešní české společnosti. Bohužel, uzavřené, rasově orientované "my" se používá na názorových stránkách českých novin velmi často. (Viz např. http://www.britskelisty.cz/9803/19980320f.html.) Pražští tvůrci veřejného mínění a mediální komentátoři užívají takového jazyka s tak železnou pravidelností, že si zřejmě ani neuvědomují, jak těsně spojený je takový způsob vyjadřování s rasovou otázkou.

Až česká veřejná debata přestane užívat výrazu "my", ve smyslu "my Češi, kteří máme problém s nimi, outsidery, Romy" a namísto toho začne užívat výrazu "my" ve smyslu "my občané České republiky", pak bude moci každý zaznamenat v rasové otázce v České republice jasný pokrok. Doufejme - všichni z nás - že to nebude trvat sto let.

Andrew Stroehlein

(Z polského originálu přeložil Tomáš Pecina)

Havel a jeho novoroční projev

Jaroslav Teplý

V prvnim císle Polygonu z roku 1998 vysla serie nazoru ci komentaru o soucasné politické a hospodárské krisi v CR. Vetsina mírí na oba Václavy, protagonisty ceského politického zivota polistopadových let. V souhrnu obsahují komentáre v podstate vse, nicméne bych rád dodatecne nekteré aspekty ponekud zvýraznil. Nespokojenost s výsledky pusobení obou politiku, která v posledním období rychle vzrostla, je totiz mozno aspon cástecne osvetlit poukazem na jejich osobní vlastnosti, které je pro politickou cinnost na nejvyssí úrovni v dané situaci jiz predem do znacné míry diskvalifikovaly.

Krátce po listopadu 89 jsem videl v prazském tisku fotografii usmívajícího se V. Klause, který v doprovodném textu zrejme bez rozpaku prohlasoval, ze jeho cílem zhruba receno bylo vzdy být ve vsem a vsude první. Vypjatá individuální ctizádost je ovsem zásadní prekázkou v situaci, kdy úspesné resení obtízné situace muze být jen výsledkem teamové spolupráce; osobní ambice musejí být podrízeny zájmu celku. Proto také jmenovala kdysi NASA do cela skupiny vedcu, kterí meli realisovat cesty cloveka do vesmíru, méne známého vedce, ale asi dobrého psychologa (myslím, ze se jmenoval Henry Pickering, ale bez záruky, protoze to jméno nelovím z pocitace, nýbrz ze své pameti), do nehoz skládala, jak se pozdeji ukázalo oprávnené nadeje, ze se mu podarí usmernit vypjate individualistické "hvezdy" teamu k nezbytné spolupráci.

To se u nás vlivem okolností provázejících zmenu rezimu nestalo. Prestoze vyresit prechod Ceskoslovenska ze socialismu do nejakého jiného prijatelného systému byl úkol pod jehoz tíhou by se byl prohýbal i slusný kolektiv kvalifikovaných specialistu se smyslem pro teamovou práci, strhl na sebe rozhodující slovo v hospodárských otázkách díky své politické obratnosti, rasanci a sebevedomému vystupování V. Klaus, mimorádne ctizádostivý výrazný individualista svou povahou v podstate neschopný teamové spolupráce. Jeho základní výbava pro rozhodující postavení, kterého pomerne rychle dosáhl, byla bohuzel nedostacující. Jako theoretický ci chcete-li kancelárský makroekonom, kterému citelne chybela znalost skutecného stavu zeme, redukoval problém znovuvýstavby národního hospodárství na uplatnování makroekonomických ucebnicových poucek a prilezitostných i odjinud pocházejících nezaraditelných nápadu (kuponová privatisace) s dnes známým výsledkem. Prognostický ústav, z kterého prisel do politiky, byl totiz jakousi "pudou" , kde zila celá rada ekonomu "odtrzených od zivota" (terminologie prevzata ze hry J. Suchého "Clovek z pudy"), kterí ostatne V. Klause do politiky následovali.

Názory prevládající v Prognostickém ústavu osvetluje bezdecne Tomás Jezek v bestselleru P. Husáka :"Budování kapitalismu v Cechách" na str. 57, ze ...on (V. Komárek) vzdy ve slabsích chvílích ríkal: "Co vy víte o fabrice?". Grégr, muj kolega ve vláde, taky vzdycky ríkával:"Co ty vís o fabrice?" A já jsem mu ríkal: "Pane kolego, kdybych prolez' Destu Decín od sklepa az po pudu, tak se nedovím nic o národním hospodárství, to lze videt jinde. To bych mohl furt cumet do stroju a nic bych nevidel." V. Klaus nedávno prohlásil ve svém vystoupení pred zástupci predních podnikatelských kruhu na prazském Zofíne, ze "hospodárská politika vlády Josefa Tosovského si v mnohém odporuje". Autor zpravy, Matej Stetka (Slovo 12.2.98 "Podle Klause si vláda a CNB v mnohém odporují") záverem poznamenává, ze "jsme jako reakci na nekteré odpovedi V. Klause týkající se aktuálních problému ceskych podniku zaznamenali názor nejmenovaného predstavitele vrcholového managementu jedné z velkých a úspesných firem, ze pan profesor neví o stavu soucasných ceských podniku zhola nic."

Druhý protagonista, který ovládl politické pole na priblizne dva roky, president republiky Václav Havel, je také mimorádne ambiciosní individualista, v dobe svého vstupu na scénu jeste bez politické praxe, bez smyslu pro teamwork, jak ostatne trochu naznacuje i titulek jeho rozhovoru s MF z 24.9.1992 " Plnit instrukce jiných bych nevydrzel". Jako renomovaný disident odstartoval v listopadu 89 z mnohem silnejsí posice nez V. Klaus, cehoz se také snazil vyuzít pri realisaci svých politických spíse snu nez plánu. Podle svedectví jeho spolupracovníku z té doby, napr. dnesního biskupa Václava Malého (viz príspevek Z.F. Leinera v minulém císle POLYGONU) platilo v prvním období "K cemu Václav Havel rekl NE, to se nekonalo." A co dulezitého se pak nekonalo, bylo vyrovnání s komunistickým rezimem. V Hovorech z Lán 13.4.93 se V. Havel ohradil proti kritice svého postupu v roce 1989 - nikdy komunistum neslíbil beztrestnost, musí se tomu smát. Tomu se dá verit, víme-li, ze prosadil právní kontinuitu mezi komunistickým a polistopadovým rezimem, címz de facto i de iure rehabilitoval komunistický rezim a zasadil tím i tezkou ránu národnímu hospodárství, protoze komunistum k beztrestnosti jeste umoznil rozkrást znacnou jeho cást. Sedeli na vsech rozhodujících místech, cehoz patricne vyuzili v podmínkách "liberalismu", jak si ho predstavoval a zavedl Prognostický ústav. V. Havel se pak ostre stavel i proti bezzubému lustracnímu zákonu m.j. i podáním k Ustavnímu soudu. Diskusi o neprolustrovaném séfu odboru Falbrovi komentoval zpusobem, který leckomu doslova vyrazil dech: "Muj dojem byl, ze jsem mu závidel, ze tak dobre jazyky umí, ze i ministerstvo vnitra mu umoznilo je nekoho ucit." (MF 29.11.94) Proc tedy a jakým byl vlastne disidentem? Sám jako spisovatel nemel nejaké plány na hospodárské reformy, i kdyz prý od neho mimodek vysel impuls k "malé privatisaci".

V Husákove knízce ríká Tomás Jezek na strane 131 : "Malá privatisace je produktem horkého léta 1990, porevolucní a povolební únavy a jakési postkoitální kocoviny té doby. Presne si pamatuju tu atmosféru, kdy jsme se po prvním vycerpávajícím pulroku po revoluci vsuchni cítili hrozne unaveni a vsichni jsme byli nervosní z toho, ze se nic nedeje. Havel se pak k tomu i priznal - pri nejaké prílezitosti rekl, ze si myslel, jak se hned zacnou opravovovat hospudky, je cervenec a srpen a nic viditelného se porád nedeje. Tak jsme vymysleli, ze se pokusíme alespon o neco, co by melo rychlejsí a viditelný výsledek. Dali jsme hlavy dohromady a vznikl z toho projekt malé privatisace.

Ve svém "oboru" ci konícku, t.j. obcanské spolecnosti resp. lidských vztazích mel stejne nerealistické predstavy jako V. Klaus o praktickém národním hospodárství. Má ovsem ve srovnání s V. Klausem mnohem výhodnejsí posici v závetrí presidentského úradu, kde vlastne za nic prímo neodpovídá, ale muze se ke vsemu volne vyjadrovat. Mimo to jako dramatik a spisovatel dobre ví, ze funkce presidenta CR je velmi dobrým "vektorem" pro jeho publikace vseho druhu, na jejichz vysokou formální úroven peclive dbá, jejichz víceméne jen obmenovaný obsah ovsem uz ztrácí zájem svetové verejnosti, zatímco doma se stává tercem stále jízlivejsí kritiky. Az teprve nedávno dal V. Havel zretelne najevo, jak mu na presidentské funkci zálezí, coz pred tím podle mého názoru na verejnosti skrýval. Zatímco ve shora zmíneném rozhovoru z roku 1992 prohlásil: "Predevsím bych nechtel být presidentem, kdyby ve veci mé presidentury nebyl pomerne siroký konsensus. Nemyslím-si, ze bych mohl tu funkci dobre zastávat, kdybych napríklad prosel az v desátém kole volby a jen o jeden hlas a kdyby mne mnozí volili se sebezaprením a jen proto, aby uz nejaký president byl..." uvádejí LN 23.1 98 (V. Dubský, M. Musil "Havlovi je jedno, jak byl zvolen") ze "podle jeho vcerejsího vyjádrení navíc nezálezí na tom, ze byl zvolen jen tesne a az ve druhém kole."

Neschopnost predvídat vývoj politické situace a pripravit se vcas na ruzné eventuality - oba pocítali se stabilitou komunistického rezimu a oba se orientovali kazdý svým zpusobem na to, jak ucinit zivot v tom systému snesitelnejsím. Prílis suverénní ambice, pri jejichz realisaci autoritativností nahrazený nedostatek znalostí skutecného stavu republiky a nezbytné prípravy vedl k nepromysleným improvisacím, kdyz k té jimi nepredvídané zmene doslo. Podobne tvrdohlavé povahy, které místo vzájemne korigující spolupráce v nejvyssích státních funkcích si delaly navzájem "naschvály" jako trucovité deti pred ocima verejnosti. To bylo asi tak to hlavní, co zabránilo obema Václavum postavit obnovu republiky na skutecne zdravý základ. Situace je proto ted obtíznejsí nez byla v listopadu 1989.

J. Teplý, 21.2.1998 POLYGON c. 2/1998

Terestrická televize ztrácí diváky

Jan Lipšanský

Česká televize se rozhodla k jindy ceněnému činu -- uvádět na televizních obrazovkách každou neděli večer český film ze současné či nedávné produkce. Po uvedení filmu Kolja, k čemuž se nedá nic dodat (každý z nás může mít svůj názor na tento film -- jedněm se líbí a pláčí u něj, jiní jej považují za kýč) byl minulou neděli nasazen Kamenný most režiséra Tomáše Vorla.

Považuji jej za signifikantní pro současnou českou filmovou tvorbu. Zatímco ve světě neustále vítězí snímky, jež mají hlavně příběh, a teprve v rámci tohoto příběhu sdělují možná nějaké důležité poselství, v České republice se natáčejí filmy, jimiž jejich tvůrci chtějí své deprese a mindráky hodit na diváky, a tím očistit sami sebe. Kde jsou ty časy, kdy tomu bývalo jinak, a film, byť sebedrsnější a sebedepresivnější, měl určitý okamžik katarze.

Film Kamenný most vypovídá o tvůrčí a životní krizi režiséra, jehož ztělesnil Tomáš Hanák, a semelelo se zde skutečně všechno -- od parodie na Věru Chytilovou, přes myšlenky na sebevraždu, orientální náboženství atd. Stejným způsobem působí i jiné české filmy tzv. nové vlny -- UŽ, Žiletky, Postel, Cesta pustým lesem. Jak se však zdá, měli by si čeští producenti, a obzvláště Česká televize, uvědomit, že cesta přes těžké, depresivní a "zamindrákované" filmy nevede nejen směrem k divákovi, ale vůbec nikam. Ne každý, i když se o to snaží, může být Bergmanem. (Který mimochodem ve svých filmech příběh i katarzi má.)

Vytratily se jemné poetické filmy, jimiž Česká republika byla známa, drobné komedie, skutečně česky roztomilé pohádky (ty, jež produkuje TV NOVA spolu s německou stranou, by se daly nazvat spíše horory v obou slova významech), sci-fi. Ostatně -- na kolik po revoluci natočených českých filmů, jež vám utkvěly v dobrém v paměti, si vzpomenete?

Česká televize argumentuje cenami na různých festivalech, TV NOVA sledovaností. Ale existují i jiná, diváčtější kritéria. Nizozemské filmy např. slaví úspěchy právě díky neustále zde zmiňovanému příběhu. Americké filmy rovnou mají schéma, podle něhož se scénáře píší, jež však v mnohém nutí tvůrce alespoň nějaký konflikt, řešení a katarzi vymyslet.

Zato české filmy oné "nové vlny" se vyznačují chybějícím dějem, přeplácaností ve vedení kamery či v hudbě (to aby se lépe vydával soundtrack?), oplývají rádoby psychologickým zamyšlením nad hodnotami života, jež jsou však ve skutečnosti pseudopsychologickými nevyjasněnými mindráky a problémy samotných tvůrců.

Bohužel i české herectví snad vzalo za své. Zatímco předrevoluční filmy lákaly na spoustu hereckých hvězd, nyní se, nejspíše z finančních důvodů, pracuje s neherci a nebo málo známými herci. Což o to, pokud umějí hrát. Přesto však trend hvězd nejde jen tak podcenit. A skutečně dobrý český film s mnoha hereckými hvězdami nebyl snad doposud natočen.

Samozřejmě se nezmiňuji o rádoby veselých filmech typu Byl jednou jeden polda 1-3 apod. Produkce TV NOVA českou kinematografii skutečně neobohatila o hodnotné tituly. TV Prima vyprodukovala jediný film, Holčičky na život a na smrt, a Česká televize se chlubí buď cizím peřím (za věcné plnění získala práva k různým filmům, jako např. ke Koljovi, jež ale původně produkoval někdo úplně jiný), nebo pseudointelektuálštinou.

A tak mezi slepými jednoocí králi. Právě proto česká kritika tolik jásala, když se objevil Kolja, který příběh, zápletku i katarzi má, nebo nyní při premiéře snímku Je třeba zabít Sekala, jenž také překvapuje profesionálněji odvedenou prací. Přesto v celoevropském kontextu, např. ve srovnání s tvrobou Francie, Itálie či Německa, ani tyto tituly nejsou ničím překvapivým.

Bohužel se zdá, že situace se nemění. Nově oznámené české filmové premiéry jsou přinejmenším diskutabilní -- Byl jednou jeden polda 3 snad nemusí být ani komentován, otázkou zůstává nový film Saši Gedeona, nesporného talentu české soudobé režie, nazvaný Návrat idiota, nakolik se oprostil od "opisování" od Miloše Formana let šedesátých a potvrdí své kvality, Panství je na peníze vypočítaný nedotažený snímek ambiciózního Martina Dejdara, jenž se snaží o gotickou krimi, avšak v závěru přejde nečekaně (ale cíleně) v satiru. Hřebejkovy Pelíšky by se měly opět vracet do let tuhé normalizace a stavět na legraci z rozporu mezi oficiálními prohlášeními a tím, co si lidé skutečně mysleli. A o snímku Eliška má ráda divočinu mnohé vypovídá na Internetu zveřejněný námět, z něhož uvádím jen začátek:

"Eliška se schází se svým utajovaným bratrem režisérem Montielim v lese a na hotelu, aniž by kdokoliv jejich tajemství tušil. Jen nenápadná přítomnost Doktora zvyšuje napětí, ale odhalit Montiela se daří až na závěr. Marčélo se zapomíná s Hedvikou (která do městečka přichází na začátku našeho příběhu) v masážním salonku a Eliška se doma připravuje na první veřejné setkání s Montielim, který zatím přijíždí, za velkých ovací a až mystické atmosféry, do večerního městečka. Eliščiny a Marčélovy partnerské konflikty pokračují ještě dále, ale končí nad ránem opět tradičním připomenutím si slavné kabaretiérské minulosti."

Skutečně nemyslím, že by tudy vedla cesta českého filmu.

Jan Lipšanský

Poznámka Jana Čulíka: Ale zase je to v tradici. Podívejte se na knihu Český hraný film I (1898 - 1930) vydal v roce 1995 Národní filmový archív. Tam jsou senzační syžety starých českých filmů. Cituji namátkou:

Děti osudu

Melodrama

1921

Režie: Josef Rovenský

Toník kdysi v mládí zachránil život malé martě, na kterou dlouho vzpomínal. Jeho život byl velmi smutný. Otec zabil milence své ženy a když se po desetiletém vězení vrátil domů, našel u své ženy dalšího muže. Tentokrát se neuchýlil k pomstě, ale sám se oběsil ve zvonici. Toník odešel z rodného kraje, aby zapomněl na tragické události. Po patnácti letech se už jako dospělý muž znovu setkává s Martou a staré vzpomínky v něm probudí lásku. Není však jediný, kdo chce Martu získat. Je tady ještě mladý statkář a potom cynický továrník, který předtím bezohledně autem porazil chudého Martina otce. Továrník vnikne v noci do Martina pokoje a chce ji kompromitovat, nebude-li jeho. Marta odmítne a ráno odjede z města. Továrník jede za ní a pokusí se ji srazit z vysoké skály. Toník tuší, jaké nebezpečí Martě hrozí,m v poslední chvíli ji zachrání a zloducha zastřelí. Marta si Toníka nevezme, miluje jiného. Toník znovu odchází do světa, aby se pustil do zápasu se životem.

Jiří Jírovec

Steven Saxonberg se "přiměl" přečíst moji kritiku jeho článku o výhledech České sociálně demokratické strany. Jeho reakce je pozoruhodná.

Saxonberg posunul diskusi, jak již sám název "Jírovec šíří mýty o Skandinavii" naznačuje do roviny v níž původně vůbec nebyla. Můj článek se totiž týkal toho, co Saxonberg napsal o možnostech ČSSD, a obsahoval pouze jedinou zmínku o Skandinavii (přesněji řečeno o Švédsku).

Musím připustit, že první odstavec Saxonbergovy odpovědi je pojednán skvěle. Saxonberg píše:

"Poté, co jsem se přiměl přečíst si kritiku Jiřího Jírovce, týkající se mé analýzy české sociálně demokratické strany, přemýšlel jsem nejprve, zda má cenu psát odpověď. Konec konců, všichni, kdo si přečetli můj původní článek s otevřenou myslí, si museli okamžitě povšimnout, že Jírovec mé myšlenky buď zkreslil, anebo jim neporozuměl. Každý, kdo není sexista, si okamžite povšimne sexistických argumentů, jichž Jírovec užívá. Každý, kdo není rasista, si pravděpodobně také povšimne, že Jírovec prokazuje rasistický postoj vůči Romům."

Slovo "skvěle" není míněno ironicky. Jde vskutku o velmi obsažný paragraf, který lze číst takto: Ten Jírovec píše sračky, ale on, Steven Saxonberg, se nakonec "přiměl" jimi prohrabat. (Něco jako když se jeden z rodičů konečně zvedne, aby přebalil mimino, podělané od hlavy k patě). Ty, čtenáři, který máš mysl otevřenou (kdo by si připustil opak ?) musíš souhlasit s tím, že Jírovec moje myšlenky zkreslil nebo jim neporozumněl. A ty, čtenáři, který nejsi sexista ani rasista, vidíš (okamžitě) že Jírovec je sexista a povšimneš si (pravděpodobně, protože v Jírovcově textu to je těžší najít) že je i rasista (vůči Romům).

Celá věc se Skandinávií se měla takto: Saxonberg se zmínil o renesanci sociálních stran v Evropě a o tom, že nemají jasný program. Napsal jsem, že pro pochopení této situace lze vyjít z velmi zjednodušeného modelů ochrany bohatství a jeho přerozdělení. Cituji:

"Přerozdělení bohatství mělo být dosaženo zdaněním (viz například velmi progresivní daňový systém ve Švédsku) a převedením klíčových odvětví ekonomiky pod státní kontrolu. V extrémních případech (komunistické státy) byl vyhlášen program zlikvidování "příživnické buržoasie" jako třídy s důsledky, které jsou všeobecně známy."

Z kontextu vyplývalo, že jde o období do sedmdesátých let že i zmínka o Švédsku byla odkazem na historii, na koncept, který tam použili. Nesrovnával jsem Švědsko s nikým. Nepsal jsem o EHS ani o svobodném obchodování, jimiž Steven Saxonberg vyplnil první dva body své odpovědi.

Porovnávat daňové systémy jednotlivých zemí je velmi obtížné (uvést tu a tam nějaké číslo nemá valnou informační hodnotu). Navíc existuje poměrně delikátní rovnováha mezi tím, co občan na daních odevzdá a tím, jak vnímá jistoty, které mu sociálních programy, hrazené z jeho daní, poskytují.

Důvod, proč Švédsko daňovou reformu provedlo je nepochybně v tom, že občané začali na konci sedmdesátých a během osmdesátých let vnímat starý systém jako zátěž. Podle toho co vím z diskusí se svými švédskými přáteli, reagovaly švédské vlády příliš pomalu (pokud vůbec) na změny v platové struktuře vyvolané inflací sedmdesátých let. Běžný plat, řekněme 2000 byl před inflací zdaněn lehce, kdežto jeho pětinásobe, 10 000 podstatně víc. Po inflaci přestal být plat kolem deseti tisíc zvláštností, ale vysoká daň zůstala. Tím se, pravda, progresivita daňového systému sama do značné míry zrušila.

Třetí bod Saxonbergovy odpovědi se týká mého konstatování, že sociálně demokratické strany měly potíže s financováním sociálních programů. Saxonbergovi bohužel uniklo, že udržování takových programů není nezbytně jen otázka peněz, ale i politického klimatu. A samozřejmě, že v Evropě jsou i jiné sociální demokracie než švédská. Pro politologa by jistě nebyl problém napsat o takové věci samostatný článek - třeba s názvem Sociálních programy ve světle politických lží. Nebo tak nějak.

Ve čtvrtém bodu mě Saxonberg obviňuje z toho, že používám argument, že "pro zajištění lidských práv je zapotřebí soukromého vlastnictví". Jde o nedorozumnění, k němuž možná došlo částečně mojí vinou.

Můj původní text totiž zněl takto:

"Sociálně demokratické strany měly (po krizi a inflaci 70. let poznámka JJ) potíže s financováním svých programů, byly v defensivě a k moci se dostaly v řadě států pravicové strany, které razily přístup opačný, to je privatizaci. Současně do své strategie zabudovaly koncept (určený pro komunistické země, ale ne nezbytně pro kapitalistické země v Asii a Jižní Americe) že lidská práva jsou nedílně svázaná se soukromým podnikáním."

Koncept zmíněný ve druhé větě citátu se týká strategie pravicových stran. Místo slova "současně" jsem asi měl použít výraz "pravicové strany". Nicméně tato jazyková neobratnost nemusela zcela zastřít myšlenku. Kdyby Steven Saxonberg četl ty dvě věty pozorněji, mohlo mu to dojít. Ohrazuji se ovšem proti tomu, že můj termín "soukromé podnikání" změnil na "soukromé vlastnictví".

V pasáži zvané "Zkreslování argumentů" mě Steven Saxonberg kritizuje za to, že jsem označil jeho názor, že perspektiva ČSSD je v tom, že se bude profilovat v neekonomických oblastech jako očividný nesmysl.

Napsal jsem: "ČSSD musí mít svoji ekonomickou politiku a musí ji formulovat tak, aby nevzbudila odpor u věřitelů a investorů". Nikde jsem neřekl, že se vláda nemá starat o životní prostředí, rasovou rovnoprávnost a české ženy.

Podotkl jsem rovněž, že vzhledem k objektivním podmínkám, v nichž ČR existuje, se nedá předpokládat, že by se přístup ČSSD k ekonomice mohl podstatně lišit od ODS. To říká Steven Saxonberg také. To však neznamená, že sociálně demokratická strana nemá manévrovací prostor a že nemůže úsloví "když dva dělají totéž, není to totéž" (mám na mysli ekonomické principy, nikoli zlodějny) převést do nosného politického programu.

Osud Nové demokratické strany (NDP) v Ontariu, která se nedokázala v ekonomické oblasti formálně odlišit od stran, které vládly před ní, je důkazem toho, jak je právě tento krok důležitý. Tato strana se dostala k moci (utvořila většinovou vládu) v době ekonomické krise (tu zdědila se všemi důsledky). NDP byla onálepkována jako "sociálisti, kteří jsou orientováni proti podnikání a tudíž svou přítomností zadržují nástup blahobytu, který se dostaví, hned, jak půjdou od válu. Navíc vyhazují peníze na sociální programy a podporují homosexuály, odbory a podobnou verbež".

Řekl jsem rovněž, že se je nutné, aby ČSSD zprůhlednila to, co dělala ODS, když byla u moci, respektive jak vláda pod vedením Klause naložila se státním majetkem. Saxonberg k tomu dodává: "jako by tyto problémy už nebyly všeobecně známy!", čímž míní, že tudy nevede cesta k "radikálně novému řešení hospodářské politiky". To je pravda, jenže já jsem měl na mysli to, že všeobecná známost nestačí, ta se nakonec může otočit i proti ČSSD. Důležité je uplatnění zákonů proti těm, je porušili. Jinak si lidé řeknou, že strany jsou jedena za osmnáct a druhá bez dvou za dvacet a  budou příště volit podle toho, kdo má lepší kravatu nebo zimník. Nebo resignují.

Steven Saxonberg mě dále obviňuje ze sexismu, který jsem prý projevil pozoruhodně primitivními argumenty. Šlo o dva.

Proti jeho tvrzení, že "Zeman se také naprosto nezajímá o otázku vztahu mezi pohlavími. Příkladem je to, že se rozhodl nejmenovat do vlády žádné ženy" jsem postavil svůj názor "že třeba žádnou vhodnou nemá, nebo to pro voliče není důležité". To není nic proti nikomu. Osobně jsem ženám nakloněn a nemám absolutně žádný problém s jakýmkoli poměrem žen a mužů ve vládě, bude-li základním kriteriem výběru schopnost kandidáta funkci vykonávat.

Druhý primitivní názor jsem vyslovil v souvislosti s podivením Stevena Saxonberga, že Češi jsou skeptičtí k záadnímu feminismu.

Tvrdil jsem a tvrdím, že v základních prvcích soužití vládla v české společnosti (alespoň jak jsem ji do roku 1986 znal) rovnost a že Češky nebyly žádné uťápnuté slepice. Dále jsem napsal, že pokud jde o rodinu, základním problémem byl vždy nedostatek bytů, hlavně ve velkých městech, a že lékařská péče, délka mateřské dovolené a dostupnost jeslí a mateřských škol, jsou věci, o kterých se v mnoha zemích pouze mluví.

Nikde jsem netvrdil, že všechno bylo v úplném pořádku. Steven Saxonberg mě kvůli těmto výrokům považuje za marxistu-leninistu, který si prý uvědomuje, že "diktatura proletariátu" vyřešila problémy s postavením žen, které stále ještě trápí kapitalistický Západ. To je ovšem jeho názor, který obratem znehodnocuje - například pozorováním, že "státní podpora pro instituce jako jesle a školky byla v ČR téměř úplně zlikvidována". Steven Saxonberg má jistě pravdu v tom, že český muž není jiný než třeba švédský, takže jejich respektivní radost z otcovské dovolené by byla přibližně stejná. Aby k ní ovšem mohlo dojít, musejí být splněny určité předpoklady, které jsem se ve svém článku pokusil naznačit: Stát musí mít na programy peníze, podniky být schopny postrádat zaměstnance a člověk na mateřské-otcovské dovolené musí mít šanci získat práci, když vyprší.

Stevenu Saxonbergovi přáno, že žije ve Švédsku a může se z tohoto výdobytku těšit. Na druhé straně ale jeho individuální štěstí nemůže překrýt komplikovanost daného problému.

Na konec ještě pár slov o mém údajném rasistickém postoji vůči Romům. Steven Saxonberg na začátku svého článku slíbil, že se k němu v závěru vrátí, ale buď vyčerpal fantazii, nebo na to zapomněl.

O Romech jsem se zmínil na dvou místech. První poznámka se týkala Saxonbergova pozorování, že: "Zeman se příliš nazajímá o otázky menšin, jako je zlepšování životních podmínek pro Romy, i když alespoň podpořil zákon zakazující skinheady."

K tomu jsem podotkl: "Není jasné, zda Saxonberg míní Zemana jako předsedu vlády nebo strany. Zeman jako premiér zdědil problém, který, ať již z jakýchkoli důvodů neřešil ani Klaus ani Tošovský. (Je možné, že kradoucí Romové dobře odváděli pozornost od kradoucích bílých.) Teprve mezinárodní skandál s emigrací Romů do Kanady a Velké Britanie posunul problém do zorného úhlu stratégů jednotlivých stran."

Druhá poznámka souvisela se Saxonbergovým postřehem, že některé malé strany mají řešení problému Romů v programu. Protože můj pohled na programy politických stran je poměrně cynický dodal jsemk tomu, že: "Strany, jimž nehrozí, že by se snad v dohledné době dostaly k moci, budou překypovat nápady jak na ekonomiku, životní prostředí a Romy. Nepřikládal bych tomu takovou důležitost jako Steven Saxonberg." Co je na těchto poznámkách rasistického, nechť posoudí čtenář sám. Mně napadá toliko to, že poslední větu Steven Saxonberg pochopil tak, že nepřikládám důležitost zmíněným problémům. Pochopitelně jsem měl na mysli programy oněch stran.

Jiří Jírovec PS K problému jaderného odpadu se vrátím jindy.

Vladimír Durec

Vážený pán Štys,

so záujmom som si prečítal Váš príspevok s názvom: "Švédsko - větší úcta k člověku jako jednotlivci" uverejnený v BL dňa 14.1.1999. Pretože niektoré tvrdenia obsiahnuté v tomto článku sa mi nezdajú celkom pravdivé, dovolím si im touto formou oponovať. Predovšetkým by som považoval za vhodné definovať niektoré pojmy. Napríklad čo je to "katolická (luteránská) země"? Ak by som mal posúdiť, či napríklad dnešné Slovensko je katolícka krajina, bol by som na vážkach. Iste, ku katolíckej viere sa u nás hlási viac ako 60% obyvatelov. Na druhej strane, kolko z nich je naozaj praktizujúcich katolíkov? 10 - 20%? Možno považovať za katollíka (evanjelíka) človeka, ktorý je síce pokrstený, prípadne aj cirkevne zosobášený, ale o kostol nezavadí ako je rok dlhý a správa sa horšie ako neveriaci? Z tohoto uhla pohladu si dovolím tvrdiť, če Čechy sú prevažne ateistické a Slovensko do značnej miery tiež.

Ďalej ste napísali, že "Luterán ví, že je zodpovědný za své činy sám a že koneckonců jeho spasení závisí na milosti boží". Predovšetkým je otázne, či okrem milosrdenstva božieho nie je spása človeka závislá aj na jeho skutkoch. V tomto smere sa úplne nezhodujú ani evanjelické cirkvi (napr. evanjelická cirkev augsburského vyznania versus kalvíni). Čo je však dôležitejšie, evanjelik verí, že spasenie závisí na milosti božej, on to nevie. Takisto ako katolík verí, že okrem milosti božej, sú k spáse potrebné aj jeho pozitívne skutky. Mimochodom; v tomto kontexte by mal byť katolík za svoje činy zodpovednejší ako protestant, lebo katolícka cirkev učí (a preto zdôrazňujem otázku praktického života viery), že bez skutkov je jeho viera mŽtva a spása teda nemožná.

Píšete tiež, že v katolíckych krajinách je nízka pôrodnosť a dochádza v nich k rozpadu a odmietaniu rodiny. To vyznieva, ako keby negatívnu úlohu hrala katolícka viera. Ale práve katolíckej cirkvi je vytýkané, že nepovoluje veriacim rozvody a interrupcie. Moja vlastná skúsenosť ukazuje, že katolícke rodiny v mojom okolí majú bežne 4-5 detí (poznám rodinu, kde ich majú 9 ) a napriek rôznym problémom, ktoré sa v manželskom spolužití vždy vyskytujú, na rozvod ani nepomyslia. Ale tu opäť narážame na otázku definície, v tomto prípade ide o definíciu rodiny. Ak teda Vy hovoríte o rodine v kontexte konfesie, potom asi máte na mysli manželstvá uzatvorené cirkevne. V tomto ohlade ale protestantské ©védsko, kde sa zhruba polovica detí rodí mimo manželstva, nemožno vydávať za vzor.

Z týchto a ďalších príčin teda iba čiastočne súhlasím s Vašim názorom, že ak by občania cítili zodpovednosť za svoje činy a ich následky, tak by ťažké časy nemuseli nastať. Moje výhrady sú nasledujúce:

1. Problém nevidím hlavne v katolíckom, či protestantskom étose tej ktorej krajiny, ale v skutočnosti, že v postkomunistických krajinách boli 40 rokov občania zvyknutí, že sa o nich postará štát. Dovolím si prirovnanie. Napríklad kôň, ktorý sa narodí v stajni (=stáj) dostáva ovos, pitie a občas ho nechajú prebehnúť. Jedného dňa ho vypustia do prírody a povedia mu, aby sa o seba postaral sám. Stane sa síce zodpovedný za seba, ale čo z toho má, keď si nevie zadovážiť potravu, ukryť sa pred nepriazňou počasia atď. Treba ho to naučiť (môže sa učiť aj sám metódou pokusov a omylov), ale chce to čas a námahu. To sú tie ťažké časy.

2. Ekonomická transformácia je z princípu bolestná, takže "ťažkým časom" sa úplne vyhnúť nedá. Nezávisí však, či je ňou postihnutý občan v krajine "katolíckej", či "protestantskej". Ak by tomu tak nebolo, tak by Česko (ktoré je v porovnaní s katolíckym Polskom jednoznačne viac protestantské) bolo v transformácii ekonomiky napred, momentálne však za Polskom zaostáva.

Záverom ešte niekolko poznámok:

Andrew Stroehlein

(Česká verze tohoto článku je výše v těchto Britských listech, viz Obsah.)

I received a lovely Christmas gift this year: a book of collected works of various newspaper columnists over the past 150 or so years. It contains about 200 different writers with a short bibliography and a few selections of writing from each author, all arranged chronologically. Reading through the book, one is acutely aware of how language - always a reflection of society - has changed over the years, and perhaps, one can even see something instructive for the Czech Republic in this change.

A columnist writes a regular column for a newspaper or a syndicate. Some of these regular contributors to daily newspapers were extremely prolific; indeed, many of them were writing over 1000 words a day, every day, for two or three decades.

With so many articles behind them, obviously, each had his or her good days and bad days, and not everything they wrote was a pure gem. As one columnist from Australia once said: a columnist writes for a deadline and an audience, not eternity.

Because the book contains many interesting texts from the past century and a half, the reader can follow not only the changes in this journalistic form over the years but also changes in the use of the English language in pubic debate. The language surrounding the question of race has changed greatly indeed.

Writing in the San Francisco Examiner exactly 100 years ago, the columnist Ambrose Bierce uses language that would be completely in place in the Czech national press today:

"If here in our own country we can get on with the Negroes only by killing them, how will it be with the Negroes and Negroids of Cuba and Porto Rico?" (sic)

In his words, referring to the results of the Spanish American War, Bierce uses the term "we" to denote the white majority population. It doesn't occur to him that a non-white would be reading a copy of that day's San Francisco Examiner. "We" is the white population. Certainly in today's America, no columnist would ever address his readers with "we" and have only the white population in mind. The reason is not that such language would be censored or cut due to some "political correctness" (the strength of which has always been exaggerated). It's just that an American columnist of today would not find it at all appropriate to address only part of his or her audience split along race lines. In the US, it is now a deeply ingrained part of the public debate that "we" means everyone in society, regardless of colour.

Of course, standards of public debate are set by such elites, and those elites are often slightly "ahead" of the general population. Thus, the written language does not necessarily represent the feelings of the wider society, and the disappearance of this language in American newspapers does not mean the disappearance of racism in American society.

Still, the style of public debate and the persistent use of the racial "we" in the Czech Republic, by contrast, is notable: it does say something about the state of race relations in the Czech Republic today. Unfortunately, ranks-closing, race-oriented "we" speech is common in opinion and commentary writing in the Czech media (see, for example, http://www.britskelisty.cz/9803/19980320f.html)). Prague's opinion makers and media commentators use such language with a regularity that suggests they do not even realise how the language itself relates to the race issue.

Once Czech public debate stops using "we" to mean "we Czechs who have a problem with them, the outsiders, the Roma" and instead starts using "we" to mean "we citizens of this Republic," then everyone will be able to see clear progress in the race issue in the Czech Republic. Let us - all of us - hope that it doesn't take 100 years.

Václav Pinkava

Pane Culiku,

Strucne vzato:

Je to amoralni? - - - Ano, jako trzni ekonomika vubec.

Je to podle a nedustojne? - - - Ano, jako nase praktiky vubec. Je to unikat na svete? - - - Ne.

Je to unikat v civilizovanych pomerech? - - - V dusledcich ne, ve forme ano?

Je to nutne? - - - Nejspis ne.

Je to chytre? - - - Prechodne ano.

Je to moudre? - - - Ne. Moudry je princip 'win-win'.

Je to trestne? - - - Prokazte rasovou diskriminaci, ano.

Podstatnejsi otazky pro mne vsak jsou:

Vadi to mne? - - - V zasade ano, v praxi vetsinou ne.

Muzu jit jinam? - - - Ano, pokud nejde o 'kulturu'.

Odpovida zazitek vyssi cene? - - - V restauracich obvykle ne. V divadle a na koncertech i jeste vyssi?

Zajima mne co plati jini? - - - Ne, pokud plati min. To by byla zavist.

Ano, pokud plati vic, a vadi jim to.

Ohrazuji se pokud mi cena vadi? - - - Ano, i za ty druhe.

Chodim jinam? - - -  Ano, i s temi druhymi.

Funguji tedy trzne? - - - Ano.

Pociti to ten podnik? - - -  Jen pokud se budou ohrazovat dalsi.¨

Zkrachuje? - - -  Ne hned, nejdriv zmeni ceny, smerem nahoru - pro vsechny.

A vysledek? - - - Budeme vsichni platit co uneseme.

- - - Nedelame to uz dnes?

Souvisejici otazka:

Proc jsou v CR dvoji platy podle narodnostniho klice?

Václav Pinkava

Václav Pinkava

Pane Culiku,

Jako nekdejsimu studentu psychologie mi prijde zajimave, kdyz nekdo verejne vydava domnenku o druhem za vlastni objev a jistotu, pred kterou varuje.

Tim vznikne situace, ze pro narcene 'spiklence' veskere neprijemne dopady 'odhaleni' jejich zameru uz nastaly, aniz by dosud byly vyvazeny pripadnymi prinosy z realizace 'spiknuti'. Pritom jim nelze nic prokazat, takze spiknuti zustava pouhou teorii, at sebevice pravdepodobnou, a navic zamer se stava zadouci, aby se negativa jejich 'odhaleni' alespon vyvazila. Dotceni tedy zhodnoti uroven odporu verejnosti k dane uvaze, a pokud neni vlna odporu ohromna, 'svuj plan' pripadne dementuji, odlozi, ale pozdeji realizuji - i kdyby jej dokonce objevili coby verejne prijatelny napad. 'Hlasny trouba' se pote muze vydavat za jasnovidce, ale k cemu nam to je.

V zadnem pripade neni moudre vyplasit spiklence drive, nez mam o jejich spiknuti nevyvratitelne dukazy, prostredky jak je lapit pri cinu a  potrestat, a podporu verejnosti. Pokud je evidenti, ze verejnost ma tendenci nevidet, neslyset, a nejednat jako by se jich to tykalo, je radno zatim mluvit o moznostech dalsiho vyvoje, dopadech na ty kterych se to bude tykat, a snazit se je z jejich zastrasenosti a netecnosti vyburcovat.

Celkem se to podoba poplasnemu zarizeni u zaparkovaneho auta na sidlisti. Kazdy plany poplach, i ten vyvolany zamerne budoucim zlodejem, oslabuje kredibilitu poplachu skutecneho. Kdyz je to kazdodenni jev, vetsina kolem bydlicich se ani nepodiva z okna. A kdyz uz poplach zazni necekane pri skutecnem cinu, pachatel se stahne do stinu stranou, pocka, zda nekdo prijde, a kdyz ne, tak si auto razne odveze. Ten drzejsi, v zajmu verejneho prospechu a snaze 'vadny' alarm umlcet se do auta dostane zcela okate. Dokonale otrly se dostavi v uniforme, a zacne komplicovu kradez vysetrovat, aby auto odvezl 'na stanici' a zahladil stopy. Na zaklade i teto kratke uvahy je doufam zrejme, ze pokud dozniva alarm a  auto stoji na miste, jde o omyl, nebo uspech nastrazene lecky a provokace.

Statisticky 'normalni', (prumerny) bude nejspis omyl precitliveleho alarmu.

Václav Pinkava

Vrchní soud dal Demokratické unii za pravdu

Demokratická unie

Dnes nam bylo doruceno rozhodnuti Vrchniho soudu v Praze c.j. 3Co51/98-24 ze  dne 30. 11. 1998, kterym bylo vyhoveno nasemu odvolani proti predbeznemu opatreni, kterym Mestsky soud v Praze na navrh OSA naridil Ceske televizi a  Ceskemu rozhlasu stahnout z vysilani predvolebni spoty Demokraticke unie v  kampani 1998. Vrchni soud shledal toto opatreni Mestskeho soudu v rozporu se zakonem.

Pripominame, ze spoty byly stazeny drive, nez nam bylo doruceno rozhodnuti soudu a nemeli jsme tak zadnou moznost vec resit napr. predanim spotu s  jinym zvukovym doprovodem (bez pisne Modlitba pro Martu).

Demokraticka unie na zaklade tohoto rozhodnuti Vrchniho soudu, proti kteremu jiz neni odvolani pripustne, zvazuje podani zaloby na nahradu skody, ktera timto chybnym rozhodnutim Mestskeho soudu nasi strane vznikla.

V Praze 13. 1. 1999

Ratibor Majzlik, predseda strany

Demokraticka unie se rozhodla v souladu se zakonem c. 82/1998 Sb. o  odpovednosti za skodu zpusobenou pri vykonu verejne moci uplatnit na  Ministerstvu spravedlnosti CR narok na nahradu skody, zpusobenou predbeznym opatrenim Mestskeho soudu v Praze, kterym byly stazeny z vysilani v Ceskem rozhlase a Ceske televizi predvolebni spoty DEU. Pro vysi naroku bude rozhodujici oceneni vysilacich casu, ze kterych byly spoty stazeny. O  oceneni pozadame Cesky rozhlas a Ceskou televizi. Oceneni musi vychazet z  cen, ktere jsou uplatnovany za reklamu - tedy ze situace, kdy by si DEU mela prislusne vysilani spotu v danem case zaplatit jako reklamu.

ing. Petr Safranek

poradce Demokraticke unie

Děti Země

Ostrava bude prvnim mistem, kde Deti Zeme nainstaluji svoji novou putovni vystavu "Konec dioxinu v Ceske republice?". Pout zahaji tato vystava v ostravske kavarne Fiducia (Mlynska ul. u kina Vesmir) v pondeli 18. ledna 1999. Setrva zde do patku 22. ledna a bude otevrena kazdodenne od 9,00 do 17,00.

U prilezitosti zahajeni vystavy usporadaji Deti Zeme v pondeli 18. 1. v 11,00 take v kavarne Fiducia tiskovou konferenci. Srdecne na ni zveme novinare a redaktory.

Obe akce zahaji rozsahlou kampan, jejimz cilem je snizeni emisi dioxinu v Ceske republice. V desatem roce existence Deti Zeme to bude jedna z jejich hlavnich kampani. Vystavu bude provazet i podpisova akce "Konec dioxinu v Ceske republice".

Dioxiny jsou jedny z nejnebezpecnejsich latek vznikajicich spalovanim chloru a pri chemickych procesech. Negativne ovlivnuji imunitni system, jsou karcinogenni a zpusobuji nemoci jater a dalsi poskozeni zdravi. Ceska republika dosud nezavedla limit pro jejich emise ze spaloven odpadu.

Tiskove konference se zucastni vedouci nove pobocky Centra pro podporu obcanu ve Frydku-Mistku Premysl Macha, M. A. a predseda Deti Zeme RNDr. Jindrich Petrlik.

O dioxinech se dozvite vice i na nasi internetove strance:

http://www.ecn.cz/dioxin

Further information is available from Dr Brian Slocock (to January 26) and also from Professor George Blazyca (from January 26). Dr Slocock, head of the Politics subject group, can be contacted at: slo-as0@paisley.ac.uk and Professor Blazyca at: blaz-em0@paisley.ac.uk.