Co je nového v České republice

Pozoruhodná logika Mladé fronty Dnes

• Misto toho, aby se stat staral o to, aby zakony nebyly slabe a snadno prekrocitelne, radeji da do ruky urednikum palici na hrisniky. Kazdy, kdo vydelal riskantnim podnikanim v mezich prava, bude podezrely.
• Financni dozorci, misto aby se starali o peclivy odvod dani, vrhnou se na majetkova priznani a budou zkoumat kazdy domnely rozpor. Prednostove kancelari snadno zduvodni, ze v novych podminkach potrebuji zdvojnasobit ci ztrojnasobit rady.
• Bohatsi obcane ziskaji pocit, ze jsou trpenou mensinou.
• Navic je samozrejme, ze ten, kdo miliony ukradl, dokaze vyplnit priznani tak, aby jeste ziskal socialni davky. Naopak ten, kdo k nim prisel poctive, muze udelat v te hore papiru chybu a stane se kvuli ni stvancem.

Je to pozoruhodná demagogie, divím se že lidé ty noviny kupují. Je nutno automaticky předpokládat, že každý zákon bude prováděn špatně? To by se vlastně parlament neměl pokoušet o zavádění žádných nových zákonů, že? - Úředníci by snad měli mít "palici na hříšníky, ne". Je snad dobře, ne, že "každý, kdo vydělal riskantním podnikáním v mezích práva, bude podezřelý". (Že by Komárka při jeho uvažování v této souvislosti znervózňovalo, že byla ukradena Mladá fronta Dnes, která nikdy nešla do privatizace, ale "znárodnila" si ji jen tak, mezi sebou, skupina osob? To bylo přece vlatně tehdy taky v mezích práva.) - Pokud se přece prokáže, že zákon překročen nebyl, bude občan nevinný. - Dále Komárek běduje: "Bohatší občané získají pocit, že jsou trpěnou menšinou". V tom je přece nelogický skok v argumentaci. Snad se to bude týkat jen těch bohatých, kdo svůj majetek ukradli (jako byla ukradena MFD?) - Kde bere Komárek důkaz pravdivosti třetího svého apokalyptického tvrzení? Všechna tato přejednoduchá demagogie je na vodě. Škoda, že lidé nepožadují od svých komentátorů trochu víc. MFD vydělává dost peněz na to, aby nepodstrkovala svým čtenářům šunt a přitom předstírala, že jsou to inteligentní komentáře. JČ

Myšlenky nad Britskými listy

poslal Ferdinand:

• Poznamka k clanku "Co veda zjistila o spanku": je docela dobre mozne, ze James Watt skutecne ve spanku objevil metodu pro vyrobu loziskovych kulicek odkapavanim taveniny z vysky. V kazdem pripade vsak je tato metoda tradicne pouzivana pro vyrobu munice - od broku po delove koule. I tento vynalez byl pry inspirovan snem. Jmeno vynalezce si nepamatuji, zcela jiste to vsak nebyl Janes Watt. Nektere historky zjevne maji sklon, mnozit se jako kralici... Anebo ze by telepatie?

• Dotaz pro Jiriho Jirovce: jak z pouhe jedine fotografie Chruscova pripadne Eisenhowera poznate, ze je vnitrne drtily "mozne nasledky pouziti nove hrozne superbomby" a ne treba ridky pripad s hustym behanim?

• Ponekud opozdena poznamka ke Stevenu Saxonbergovi a otazce jaderneho odpadu po 100 000 letech: je znamo ze clovek zije v prumeru neco malo pres 70 let. Presto kazdy z nas zije a uvazuje, jako by on sam byl nesmrtelny. Do teto kategorie uvazovani spadaji (podle mne) i uvahy o jadernem odpadu po 100 000 letech. Zejmena vime-li, ze zasoby surovin a energie staci v tom uplne nejlepsim pripade na nekolik set let. Nehezka vyhlidka, coz?

Výběr textů z posledních dní:

Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL.

Andrew Stroehlein

Jednou z nejvíce deprimujících věcí, které jsem četl v posledních týdnech v českém tisku, byl komentář, útočící na přímé prezidentské volby, který napsal Zdeněk Jičínský, poslanec za ČSSD (Právo 4. ledna 1999). Opět jsme svědky dalšího příkladu argumentace českých elit: občané jsou všeobecně vzato hloupí, tak my elity musíme omezit jejich moc.

Nevadí mi všeobecný Jičínského závěr. Existují silné argumenty pro přímé prezidentské volby i proti nim a sám v této věci nezastávám žádný konkrétní názor. Co mi ale vadí - šokuje mě to - je způsob, jímž v jednom případě Jičínský argumentuje.

Jičínský je proti přímým lidovým prezidentským volbám, protože "Kdyby byla přímá volba, pak je nutno počítat, že předvolební kampaň ponese všechny znaky té pokleslé kultury, jíž se až dosud vyznačoval náš veřejný život."

Je skutečně neuvěřitelné, že poslanec demokraticky zvoleného parlamentu může užívat takovýchto argumentů. Jičínský v podstatě konstatuje, že volby a volební kampaně jsou nehezké záležitosti, které jen ukazují, jak nízká je politická kultura společnosti. Volby by se podle tohoto způsobu argumentace neměly konat, protože nepříjemně ukazují některé rysy společnosti, které by Jičínský raději neviděl.

Avšak volby nejsou ve společnosti jen nutným zlem: volby jsou základním rysem vytváření odpovědné vlády. (Je naprosto absurdní, že se to vůbec musí vysvětlovat!) Volby nejsou něčím, co elity obyčejným občanům tu a tam povolí. Volby jsou klíčovým mechanismem, jimiž občané ovládají politiky, kteří jsou konec konců veřejnými služebníky. Zdá se, že Jičínskému tato základní věc v jeho komentáři jaksi nedochází.

Bohužel, Jičínského argument je, jak se zdá, u českých elit velmi běžný: obyčejní občané jsou nekulturní, nevzdělaní a nejsou připraveni na to, aby moudře rozhodovali. Tato logika bude povědomá všem těm, kdo sledovali debatu o referendu pro vstup do NATO, v níž několik komentátorů argumentovalo, že by lidé neměli mít právo účastnit se referenda, protože by mohli hlasovat špatně.

Obyčejného Čecha z ulice považují elity všeobecně za příliš nevědomého, anebo, konkrétně, za "příliš ztraumatizovaného komunismem" na to, aby se mu dalo důvěřovat a dát mu moc při rozhodování ve volbách či při referendu.

Řekněme to jasně: není nedemokratické odmítnout přímé prezidentské volby a přijmout systém, kdy je prezident nominován parlamentem. Je však znepokojujícím způsobem nedemokratické tvrdit, že volby jsou nehezký jev a měly by se konat co nejméně často, aby se národ neztrapňoval.

A vůbec, pokud jsou předvolební kampaně tak děsné, proč tedy pořádat volby?

Andrew Stroehlein

Absurdní britské imigrační předpisy

Martin Madera

(An English version of this text has been published in the Electronic New Presence.)

Vážený pane Stroehleine,

nechci polemizovat s vaším článkem, ale rád bych zdůraznil, že imigrační pravidla i  úředníci jsou absurdní po celém světě, včetně Británie, o niž se zmiňujete. Není to tak jen v České republice.

Chci to dokázat touto svojí zkušeností.

V říjnu 1998 jsem přijel do Doveru, aby zahájil další rok studia na anglické univerzitě. Bohužel jsem si nechal všechny své dokumenty, dokazující, že jsem student, v pokoji na anglické koleji, takže jsem dostal jen dočasné povolení k pobytu na dva měsíce a bylo mi řečeno, abych si zajel do Croydonu (tam je britská cizinecká policie, JČ) a nechal si to povolení prodloužit, až budu mít všechny dokumenty.

No, jsem student, který má dost práce, a tak jsem se rozhodl poslat písemnou žádost na cizineckou policii (Immigration and Nationality Directorate), zda by bylo možné vyřešit celou věc poštou. A skutečně, asi za týden jsem poštou obdržel formulář, ten jsem vyplnil, přiložil jsem potřebné dokumenty a všechno jsem odeslal. A čekal jsem - bylo asi 20. října.

Začátkem prosince jsem začínal být trochu nervózní, protože se mi podařilo získat na vánoce v jedné univerzitní laboratoři dočasné zaměstnání a potřeboval jsem dostat pracovní povolení. K tomu člověk potřebuje pas a platné vstupní povolení do Británie (Leave to Enter). Tak jsem se podíval na internet a nalezl jsem stránku Immigration and Nationality Directorate. Byla tam i telefonní čísla jejich informací.

A tady začalo peklo. Během dvou hodin nepřetržitého telefonování se mi podařilo proniknout skrze jejich čekací systém jen třikrát, a dvakrát bylo spojení přerušeno, než se mi podařilo navázat kontakt s živou osobou. Běžná sdělení, která se při tom z telefonu ozývala, byla: "Telefonní číslo, které vytáčíte, je dočasně odpojeno", nebo "Číslo, které vytáčíte, neexistuje", nebo "Číslo, které vytáčíte, je obsazeno". Opakovaně jsem prostě mačkal knoflík Re-dial.

Když se mi podařilo konečně proniknout k živé osobě na druhém konci drátu, spojení se přerušilo asi po třiceti vteřinách, ani se mi nepodařilo pořádně vysvětlit, co potřebuju. Přirozeně jsem také telefonoval na telefonní číslo Stížností, ale tam mi řekli, že vyřizují pouze stížnosti na konkrétní zaměstnance, nikoliv na systém, a že je jim líto, že se nemohu dovolat, ale že občas volá na to číslo hodně lidí a že pokud mám nějaké problémy, měl bych si do Croydonu zajet osobně.

Tak dobře, je to moje vina, řekl jsem si, měl jsem to Croydonu prostě hned JET. Tak jsem se následujícího dne VYDAL OSOBNĚ do Croydonu (trvalo mi to asi tři hodiny). Měl jsem pošetilou představu, že se mi podaří získat povolení k pobytu, jakmile se dostavím osobně. Dorazil jsem tam, stál jsem ve frontě hodinu a půl, a pak, sláva, jsem se dostal k přepážce s úředníkem. (Čtyřicet minut že musel čekat onen anonymní Američan v ČR? Cha! Česká republika je ve srovnání s Británii slušnou a civilizovanou zemí.)

Moje dobrá nálada byla poněkud předčasná. Bylo mi řečeno, že buď si mohu počkat DALŠÍ DVA MĚSÍCE než má poštou poslaná žádost bude vyřízena, anebo žádost STORNOVAT a vyzvednout si na místě svůj pas. Ale, jestliže svou žádost stornuji, NEDOSTANU povolení k pobytu a kromě toho dostanu do pasu razítko, podle něhož budu moci znovu o povolení k pobytu zažádat v Croydonu až za čtrnáct dní. A mé zaměstnání za čtrnáct dní začínalo.

Snažil jsem se vysvětlit ÚZKOPRSÉMU úředníku u přepážky (bylo mu asi pětadvacet a usmíval se na mě arogantně spatra), že potřebuju povolení k pobytu k získání pracovního povolení, ale to se mu nezdálo dostatečně důležité, a řekl mi, SE SMÍCHEM, že holt se budu muset na tu vánoční brigádu vykašlat. Snažil jsem se mu vysvětlit, že mám s sebou všechny dokumenty a že by mu trvalo méně než pět minut schválit je, protože to je velmi jednoduché. Ne, raději se se mnou patnáct minut hádal, že nemá povolení vůbec na mou žádost sáhnout, pokud se nerozhodnu ji stornovat, v kterémžto případě má pouze povoleno vyhledat mé dokumenty a dát mi razítko do pasu, abych nemohl zažádat znovu. A kdybych býval hned rovnou přijel osobně, povolení k pobytu bych dostal.

No, tak jsem se vzdal, a požádal jsem, aby mi vrátili pas i ostatní mé dokumenty, že jsem se rozhodl žádost stornovat. Samozřejmě, pane, posaďte se a zavoláme vás, až to najdeme.

TRVALO JIM TO TŘI ZATRACENÉ HODINY! (Řekněte to anonymnímu Američanovi). Ano, několikrát jsem se ptal, jak to vypadá, ale bylo mi řečeno, že mě zavolají. Všiml jsem si, že to fungovalo tak, že jsem byl umístěn na konec fronty těch případů, které "nebyly vyřízeny na první pokus". I když mé dokumenty tam pravděpodobně ležely celou věčnost, nedovolili mi, abych ve frontě někoho předběhl.

Během těch tří hodin jsem dostal nápad - pojedu do Doveru a promluvím tam s imigračními úředníky. Má logika byla takováto: kdybych býval přijel do Británie s dokumenty, na jejichž vrácení jsem nyní na cizinecké policii čekal, povolení k pobytu bych okamžitě dostal.

Takže, když mi konečně ty dokumenty přinesli, ještě jsem se asi na patnáct minut jen pro zábavu pohádal s úřednicí, co razítkovala můj pas, zeptal jsem se, kde si mám stěžovat, dostal jsem faxové číslo příslušného ministra (snažila se mě poslat na místní oddělení Stížností, avšak využil jsem svých znalostí, že Stížnosti se nezabývají Systémem, a to úřednici překvapilo natolik, že mi dala ministrovo faxové číslo) a vydal jsem se do Doveru.

V Doveru mi sdělili, že mi nemohou dát povolení k pobytu, pokud neopustím Británii a znovu do ní nepřijedu. Snažil jsem se vysvětlit, že ano, jistě bych mohl jet přes Kanál La Manche do Francie a zpátky, ale jaký by to mělo smysl? Ukázal jsem jim všechny dokumenty. Ne, TI PITOMÍ BYROKRATÉ mě odmítli poslouchat.

No tak jsem utratil deset liber a vyplýtval jsem tři hodiny svého času, nechal jsem si v Calais orazítkovat pas na důkaz, že jsem opustil Velkou Británii, otočil jsem se na podpatku a vrátil jsem se do Doveru.

A teď pointa: DOSTAL JSEM TRVALÉ POVOLENÍ K POBYTU BĚHEM PRVNÍ MINUTY, POTÉ, CO JSEM SE POZDRAVIL S IMIGRAČNÍM ÚŘEDNÍKEM.

Martin Madera

Poznámka JČ: Maderovo neporozumění nepozměnitelnosti úředních předpisů

Dovolte mi předem předeslat: Britské imigrační předpisy jsou snad nejpřísnější ze všech zemí Evropské unie. "Prostý britský občan", zejména Angličan, je do určité míry xenofobní a politika britské vlády, ať už jsou u moci konzervativci nebo labouristé, to odráží. Je to poněkud ostudné.

Proto investuje britská vláda do cizinecké policie a imigračních služeb vždycky jen přesně takové množství peněz, aby to jen jakž takž stačilo. Proto existují na cizinecké policii v Lunar House v Croydonu poddimenzované telefonní linky, atd. Britští úředníci udělali chybu, že studentu Maderovi neřekli, když volal na Stížnosti v Lunar House, že ani osobní návštěva mu nepomůže, jakmile jednou svou žádost podal písemně a naopak ho chybně informovali, že si tam má osobně zajet.

Kdysi v hluboké minulosti jsem také navštívil Lunar House a velmi silně mě udeřila do očí intenzívní kafkovská atmosféra. Nicméně, celý systém byl dost pevně a racionálně organizován. Čekalo se sice mnoho hodin, každý však dostal při příchodu do místnosti číslo, takže nemusel být při čekání v místnosti, atd.

Jinými slovy, britský imigrační systém je tvrdý a jedná s žadateli o pobyt značně nevstřícně. Uvědomme si však, že žadatelů o vstup je mnohonásobně více než žadatelů o vstup do České republiky. To jistě neomlouvá.

Daly by se kromě toho vyjmenovávat příklady do nebe volajících nespravedlností, které páchají britské úřady na českých a slovenských Romech, žádajících o asyl. (Proč je například bezdůvodně zadržují? Jediným důvodem, velmi pochybně podloženým zákonem, je snaha odstrašit žadatele.)

Přesto však musím poukázat na některé zajímavé rysy Maderova případu.

Britská imigrační policie se vůči němu zachovala vlastně velmi liberálně. Madera udělal hned na začátku chybu: nepřijel na britskou hranici do Doveru s potřebnými dokumenty. To je nesmírně důležité. Britové mají na cizince, usilující o vstup do jejich země, určité konkrétní požadavky. Můžeme argumentovat, že jsou to požadavky zbytečně přísné a neférové. Je však pravda, že pokud je na tyto požadavky člověk připraven a splní je, nevyskytují se (většinou) problémy.

Přestože Madera neměl dokumentaci, prokazující, že je student, byl vpuštěn do země.

V Británii je běžná praxe, že s úřady komunikujete prostřednictvím pošty. Žádost odešlete a necháte ji na úřadu, ať ji vyřídí. Může to trvat měsíce, do té doby, než je vyřízena, se však můžete chovat, jako by vyřízena byla - věc je v běhu. Maderu nikdo ze země nevyhošťoval, zatímco jeho pas ležel v Croydonu.

Lunar House v Croydonu má zřejmě velmi přesně definované byrokratické procedury. Ty jsou přísně vynucovány a není přípustné je měnit. Maderovi se mohly zdát nelogické, avšak - a o tom se s ním imigrační úředníci asi nehodlali bavit - zřejmě existují velmi konkrétní, pragmatické interní důvody (možná finanční) proč systém funguje takto rigidně.

Došlo ke kulturnímu nedorozumění. Povšiml jsem si rozdílu mezi britskou byrokratickou kulturou a českou byrokratickou kulturou už kdysi dávno, za hlubokého komunismu, v roce 1978, když jsem žádal o vycestování z Československa.

Československá byrokratická komunistická kultura byla nelidská a šílená, jenže nikdo předpisy nikdy stoprocentně nedodržoval.

Vždycky bylo možno žadonit, lísat se a žádat o výjimku, přinést flašku, přinést kafe. Touto korupcí se systém do určité míry zlidšťoval. Bylo možno přesvědčit komunistické úředníky, aby pro vás udělali výjimku.

Hned po příchodu do Británie jsem si uvědomil rozdíl.

Britské předpisy byly pragmatičtější a ve své podstatě lidštější.

Výjimky z nich se však za žádných okolností nepovolují. Považuje se to za neférové, za podvod, přijít a "to plead a special case", říkat, že váš osobní případ je zvláštní, aby se úředník nad vámi slitoval a udělal rozumnou výjimku.

Nikdy to neučiní - dostal by se do průšvihu. Budete-li se o to pokoušet, bude s vámi jednat blahosklonně (odtud asi ta arogance, kterou pociťoval v Doveru Martin Madera) a považovat vás za burana z Balíkova, kde neplatí neosobně, tj. pro každého předpisy, zákony a nařízení a vládne zjevně korupce a anarchie.

Na Internetu na adrese http://www.deu.cz/reportaz.html naleznete kompletní důkazy toho, že jsme do této situace skutečně byli dotlačeni, a to úzkou skupinkou klánovických partajních funkcionářů, kterým jsem v minulosti viděl na prsty, tudíž jsem pro ně nepřijatelný a výsledky voleb je absolutně nezajímají.

Píšete o morálním právu. Ptám se Vás: Měl zastupitel ČSSD s nejmenším počtem hlasů ze všech zastupitelů morální právo přijmout kandidaturu na post starosty a odstavit ty, kteří dostali nejvíce hlasů občanů? Asi sotva. A co je pak nemorálního na tom, když ti odstavení využijí zákonné možnosti k obraně demokracie - tedy většinové vůle občanů?

S ohledem na výše uvedené Vám proto sděluji, že na funkci místopředsedy ÚVK nehodlám rezignovat, protože jsem se nedopustil ničeho, co by mělo k mé rezignaci vést. Naopak jsem dodržel slib člena zastupitelstva a využil všechny zákonné prostředky k tomu, aby většinová vůle lidu nemohla být tak snadno pošlapána několika partajními funkcionáři. Moje jednání je plně v souladu s Ústavou ČR, kterou jsem se zavázal jako člen ÚVK ctít a dodržovat, neboť pouze směřuje k naplnění jejího Článku 6.

Pokud něco snižuje vážnost Ústřední volební komise, pak to rozhodně není v dané situaci moje rezignace na mandát v Klánovicích, ale naše "skvělé" volební zákony, které ÚVK ustanovují jako orgán bez potřebných kompetencí a které obecně neobsahují žádné sankce za jejich porušování.

V podstatě jsou to zákony jen podle názvu, neboť základní atribut zákona - tedy vynutitelnost jejich dodržování, zcela postrádají. V důsledku toho pak nejen ÚVK, ale i ostatní volební komise musejí vydávat stanoviska, ve kterých sice mnohdy dávají stěžovatelům na porušení volebních zákonů za pravdu, ale současně konstatují, že s tím nemohou nic dělat.

Opravdu si myslíte, že takové komise jsou skutečnými orgány dozoru nad dodržováním volebních zákonů? Podle mého názoru nikoliv. ÚVK proto pokládám spíše za orgán koordinační a reprezentační, kde svoji úlohu jistě plní.

S přátelským pozdravem

Petr Šafránek
člen ÚVK za Demokratickou unii
místopředseda ÚVK
Karla Křížka 111
190 14 Praha 9

Vladimír Durec

Je mi ísť (slovenčina prepáč) do Londýna. Keď som sa to dozvedel, potešil som sa. Precestoval som síce Európu od Fínska po Taliansko, od Ukrajiny po Holandsko, ale na Ostrovoch som ešte nebol. Privítal som teda možnosť zúčastniť sa na energetickej konferencii, ktorá sa bude konať v polovici februára.

Dokonca som spolu s kolegom splodil príspevok, ktorý bol zaradený do programu tohoto podujatia. Takže ostáva iba maličkosť - získať britské víza.

Potreboval som však informáciu kedy sú na vízovom oddelení britského velvyslanectva úradné hodiny a aké sú potrebné náležitosti. Keďže v Bratislave nám nedávno menili telefónne čísla, zavolal som na informácie a tam mi povedali číslo na ambasádu. Na uvedenom čísle som sa z odkazovača dozvedel, že počas Vianoc vízové oddelenie nefunguje, ale súrne prípady budú vybavovať 30 decembra doobeda. Táto informácia ma zaujala, ale nepomohla mi. Bolo už totiž 18 januára.

Neostávalo mi nič iného, ako vypátrať iné telefónne číslo. Po jeho vytočení mi pracovníčka velvyslanectva dala v poradí už tretie číslo, priamo na vízové oddelenie. Mal som však smolu. Buď bolo obsadené, alebo telefón nikto nedvíhal. Opäť som zavolal onej pracovníčke a získal som v poradí štvrté (na vízové oddelenie) a piate (na akúsi vrátnicu, či recepciu - už si to presne nepamätám) číslo. Tiež som dostal radu, aby som zavolal druhý deň dopoludnia, pretože vtedy tam vraj úradujú. Počúvol som a nasledovné dopoludnie som striedavo vytáčal obe linky na vízové oddelenie. Neúspešne. V zúfalstve a pri vedomí, že vrátnici sú všade najinformovanejší ludia, som sa uchýlil k poslednej možnosti, čiže k piatemu číslu. Telefón zdvihla ochotná slečna, ktorej som vylíčil moje doterajšie peripetie. Ohromil som ju tiež otázkou, či nemajú webovskú stránku, kde podla mňa patria informácie tohoto druhu. Odpovedala, že nevie, ale prepojí ma.

Udalosti potom dostali rýchly spád. Úradník, ku ktorému som bol prepojený, mi poskytol požadované údaje. Pre slovenských čitatelov uvádzam, že sú potrebné 2 fotografie, 2000 korún, platný pas a v mojom prípade aj pozvánka na konferenciu.

Čo sa týka pripojenia na INTERNET, mám si nájsť adresu britského ministerstva zahraničných vecí, kde je možné stiahnutie formulára žiadosti. Takže teraz idem volať sympatickej slečne Debbie z organizačného výboru konferencie, aby mi vyrobila a odfaxovala nejakú pozvánku. A dúfam, že úradníkom na ambasáde bude stačiť aj faxová forma, lebo než by to prišlo listom, bude po konferencii.

Hlavný hrdina v známej francúzskej komédii Gombíková vojna hovoril: "Keby som to býval vedel, tak by som sem nechodil". Podobne komunikoval so svojim psom pán Sovák vo filme Konec agenta W4C pomocí psa pana Foustky ("My jsme to neměli brát, Pajdo").

Nie som síce herec, ale začínam uvažovať, prečo ja štvornožec ušatý som napísal ten príspevok. Alebo prečo si naši rómski spoluobčania nevybrali miesto Anglicka radšej Ukrajinu, alebo čo ja viem Patagóniu? Ale vážne; nepoznáte náhodou webovskú adresu britského ministerstva zahraničia?

Bratislava 20.1.1999

Internetová adresa britského ministerstva zahraničí je zde.

Jiří Jírovec

Informace, kterou hodlám sdílet se čtenáři Britských listů, není tentokráte určena pro elitu. Ta mě zklamala, protože poté, co jsem se pokusil varovat bohaté, že je investiční podvodníci mohou snadno okrást, nepřišel ani jeden děkovný dopis - boháči asi čtou jiné noviny, hlavně ty s bursovními zprávami.

Obracím se tedy spíše na čtenáře z řad relativních proletářů, čímž rovněž způsobím, že moje kanadské zpravodajství bude vyvážené.

Budu psát o zprávě rozhlasové stanice CBC, vysílané kolem 12. ledna 1999. Týká se řešení určitých problémů ve vyspělém kapitalismu a protože to je, kam má ČR namířeno, není důvod ji zatajovat.

Aby byla zpráva srozumitelná, musím předeslat čtyři věci:

V Kanadě již nějakou dobu existuje zákon podle nějž (v rámci téhož podniku) přísluší za stejnou práci stejná mzda. Měl odstranit především platovou diskriminaci pracujících žen, které tradičně pobíraly za stejnou práci méně než muži. Protože do nápravy se nikdo moc nehrne, jsou společnosti (včetně vlády), které dluží ženské části zaměstnanců celkem slušné peníze.

Jenom určitá část pracujících je zde odborově organizována, což samo o sobě vytváří nerovnováhu ve společnosti, protože tam kde jsou odbory silné, mají pracující většinou lepší platy a jiné výdobytky než tam, kde jsou slabší nebo nejsou vůbec.

Bell je velká telefonní společnost. Část jejích zaměstnanců má v pracovní náplni sedět u telefonu a čekat až zazvoní, což se stane pokaždé, když nějaký účastník telefonního provozu zmáčkne na svém telefonu tlačítko s nulou, protože si s ostatními čísly neví rady. Jeden ze zmíněných zaměstnanců, zvaný operátor, mu ji poskytne.

Operátoři mají odbory a chtějí, aby se dodržoval zákon, což by společnost Bell stálo peníze jednak zpětně (tyto pohledávky jsou zatím údajně u soudu) i do budoucna.

Jak se takový problém dá elegantně vyřešit, naznačila zmíněná zpráva CBC. Podle ní Bell prodá oddělení operátorů jakési americké firmě, jejíž zaměstnanci nejsou odborově organizováni a pracují za minimální mzdu (podle CBC jde o firmu, která o zaměstnance nikterak nepečuje, takže během každého roku se celý personál vymění).

Tato firma může, ale nemusí ponechat koupený operátorský business v Kanadě, protože současná technika umožňuje, aby operátor, obsluhující mrazivé pootawí, seděl v teple někde v Arizóně. Operátoři se možná ze svých současných lokalit (hlavně Montrealu a Quebec City) nepřemístí hned. Budou ale muset prokázat porozumění pro kontinentální až globální potřeby nového pána. Převedeno na peníze to znamená podstatné snížení platů (podle CBC až o 40 procent).

Zpráva vzbudila velký ohlas a je dost dobře možné, že do jednání zasáhne federální vláda, protože podobné jednání profitabilní kanadské společnosti je skandální samo o sobě a navíc způsob jakým má být transakce provedena (prodejem zaměstnanců se chce Bell vyvázat z povinnosti platit zaměstnancům odstupné, na které by měli právo, kdyby je Bell propustil a nová společnost najala) pravděpodobně porušuje kanadský pracovní zákon.

Jde o legálně velmi citlivou záležitost. Podobnou kartu se totiž snažila vytáhnout z rukávu sama federální vláda, když se pokoušela prodat část podniku v němž pracuji. Je jí nutné přiznat k dobru, že se pokoušela o to, aby nová společnost ponechala zprivatizovaným pracovníkům jejich platy a různé výdobytky. To byla údajně jedna z příčin, proč se věc nedotáhla do konce.

Prodej má i politický podtext. Protože většinu ze 2200 operátorů tvoří ženy, ozývají se hlasy, že jde o  ukázku diskriminace žen (mají přijít o už tak špatné platy). To je asi pravda, protože když Bell před lety zlikvidoval oddělení (s převážně mužským personálem), které instaluje a opravuje domácí přípojky, jednal se zaměstnanci kulantně.

Navíc jde o místa, která jsou převážně v separatisticky laděném Quebecu, který bude případnou nečinnost federální vlády považovat za další důkaz nezájmu zbytku Kanady o tuto provincii.