Co je nového v České republice

Výběr textů z posledních dní:

Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL.

Reakce generálního ředitele Českého rozhlasu na tyto texty, zveřejněné 5. ledna 1999. Přišla v pátek 22. ledna 1999.

Když jsem si poprvé přečetl šest stran polopravd, výmyslů a lží Miroslava Hrušky v Britských listech, byl jsem rozhodnut nereagovat. Tzv. případ pana Hrušky je totiž dva roky starý a zabývala se jím jak Rada Českého rozhlasu, tak - v širších souvislostech - i mediální komise Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Nikdo z těch, kteří Hruškova podání šetřili, mu nedali za pravdu. Proč se tedy vracet zpátky jen proto, že tentýž Hruška, který z doby svého aktivního působení v komunistech ovládaném Československém rozhlasu (do zaměstnaneckého poměru v ČRo Ostrava nastoupil v srpnu 1982) pamatuje "cenzuru jen z doslechu", popíše svůj fantaskní příběh znovu a téměř týmiž slovy v Britských listech, které nepodléhají tiskovému zákonu (to připomínám jen proto, že jsou tudíž podle tiskového zákona nežalovatelné). Své původní rozhodnutí nereagovat vůbec jsem nakonec změnil ze dvou důvodů: jednak proto, že většina čtenářů Britských listů zná pravděpodobně Hruškův příběh jen z Hruškova podání, a pak také proto, že na rozdíl od doby před dvěma lety okořenil tentokrát tento ničím výjimečný novinář svůj nekonečný příběh prvky z literatury a la James Bond: kdo jiný než agent 007 by dokázal tak dokonale spřádat intriky a zákulisní pikle proti nebohému autorovi vlastního osudu. Já tedy rozhodně ne.

Pan Hruška dostal výpověď z pracovního poměru - od ředitele studia v Ostravě, nikoli ode mne - za opakované porušování pracovní kázně. Jinými slovy: opakovaně odmítal plnit úkoly stanovené jeho nadřízeným. V jiných případech stanovené úkoly sice splnil, avšak s výsledky odpovídajícími rádiu sedmdesátých let. Pokud jeho nadřízení takové příspěvky nepustili do vysílání, rozhodovali se na základě nekvality odvedené práce, kterou pak pan Hruška, přesvědčen o své novinářské erudici, nesmyslně vydával za cenzuru. Mrzí mne, že pan Hruška do dnešního dne nepochopil význam slova cenzura ani to, proč byla vymyšlena: jde v ní přece o zamlčování pravdy (a tedy obsahu), nikoli o formu sdělení.

A v tom je - podle mého soudu - jádro pudla. Pro M. Hrušku rádio začíná a končí formami pěstovanými v sedmdesátých a osmdesátých letech, a kdyby svůj spor vedl tímto směrem a přitom řádně a poctivě plnil své pracovní úkoly, mělo by to jistě svůj smysl. Hruška však namísto toho prohlásil všechny stoupence rádia konce tisíciletí za neodborníky, zapojil do hry svou fantazii a začal vytvářet příběhy pravdě na hony vzdálené. Jeho výpověď nijak nesouvisí s šetřením jeho podezření na "rozkrádání" ve studiu Českého rozhlasu v Ostravě.

Škoda, že Hruška nepopsal poctivě a pravdivě, co se za tím kterým jím užívaným termínem vlastně skrývá. Z onoho "rozkrádání" by se vyklubalo neoprávněné vyplácení honorářů mladičkému redaktorovi ČRo Ostrava Františku Tichému (jinak talentovanému novináři) prostřednictvím třetích osob v celkové výši 22 tisíc korun. František Tichý na základě dohody poté, co s ním vedení studia uzavřelo písemnou dohodu o vrácení všech neoprávněně získaných prostředků (což se k 31. 12. 1998 stalo) z ČRo Ostrava odešel. Šlo přitom o honoráře za práci skutečně odvedenou, za kterou však panu Tichému ze zákona nenáležela žádná finanční odměna - F. Tichý v té době vykonával v ČRo Ostrava náhradní vojenskou službu. První kontrola (která neměla žádný důvod cokoli krýt) vyplacení těchto honorářů neodhalila, a proto jsem skutečně požádal pana Hrušku, aby se omluvil všem zúčastněným stranám. F. Tichý se však poté k podvodu sám přiznal, což dodnes - dovolíte-li - oceňuji. Na to jsem se naopak ústně i písemně panu Hruškovi omluvil a na základě tohoto případu přijal konkrétní opatření pro lepší kontrolu vyplácení honorářů v Českém rozhlasu.

Mnou nařízená hloubková kontrola hospodaření v roce 1997 odhalila ve studiu v Ostravě další dva problémy (žádný z nich se v Hruškově podání neobjevil), a to pronájem rekreační chaty v Kunčicích v letech 1995 - 1997 za podezřele nízkou cenu a některé smluvní vztahy ČRo Ostrava se soukromými firmami zaměstnanců téhož studia. Tato kontrola hospodaření stála místo ředitele studia F. Prokopa a ačkoli zákon Českému rozhlasu nezakazuje uzavírat smlouvy se soukromými firmami vlastních zaměstnanců, byly tyto smluvní vztahy Českým rozhlasem z důvodu střetu zájmů mým rozhodnutím ukončeny k 31. 12. 1997 (s úklidovou firmou k 30. 6. 1998).

Na pana Hrušku jsem v těchto záležitostech ani nenaléhal, nevyhrožoval mu, ani nic nesliboval. Na rozdíl od Hrušky se necítím být ani vítězem, ani poraženým. Nejde totiž o boj, ale jen a pouze o hledání pravdy - padni, komu padni.

Všechny další Hruškovy výpady jsou totálními výmysly a nepravdami. Dokonce i pravdivá tvrzení jsou uváděna v zavádějících souvislostech. Například Hruškovo tvrzení, že poslechovost studia Ostrava klesla z údajných 130 tisíc v roce 1994 na současných 40 - 50 tisíc denních posluchačů. Pan Hruška zapomněl dodat několik důležitých faktů: poslechovost lze srovnávat na základě obdobně získaných výsledků až od roku 1995, kdy existuje celorepublikový sociologický průzkum denního dosahu rádií (po celou dobu existence tohoto projektu se poslechovost studia pohybovala a pohybuje v intervalu 40 - 60 tisíc denních posluchačů). Ve stejné době nastupují silná soukromá rádia (na severní Moravě Orion) a v této době klesl i (díky nástupu celoplošných privátů) významně počet posluchačů i dodnes nejposlouchanější české stanici Radiožurnálu. Do třetice: Český rozhlas nově zřídil studio v Olomouci, jehož denní dosah se vyšplhal k 50 tisícům denních posluchačů (také oni byli předtím odkázáni na poslech studia ČRo Ostrava). Poslechovou situaci studia v Ostravě navíc dlouhodobě ovlivňuje i zhoršené pokrytí území, které způsobilo vynucené snížení vysílače v Hošťálkovicích pro kolizi s řízením leteckého provozu.

Už jenom stručně. Nevím, jak přišel Miroslav Hruška na to, že můj “zájem“ o něj (jednoho z patnácti set zaměstnanců Českého rozhlasu) jde tak daleko, abych proti němu inscenoval spiknutí hodné románu o nejslavnějších špiónech. Pana Hrušku jsem nenechal vyhodit, nevyhrožoval mu, nenaléhal na něj, nevykradl mu kancelář ani to nenechal udělat, nemanipuloval soudem ani jeho advokátkou, kterou si sám zvolil (a ani bych to neuměl), nezametám stopy (není po čem). Jmenování do funkcí probíhá v souladu s platným Konkurzním řádem, apod.

Vážený pane Hruško, máte-li podezření ze spáchání trestného činu, udělejte prosím to, k čemu jsem Vás již několikrát vyzval, oznamte podezření z porušení zákona orgánům činným v trestním řízení. Přestaňte prosím lhát, pomlouvat a vymýšlet si neskutečné příběhy, kterými zakrýváte vlastní neschopnost. Mimochodem: čtete špatně zápisy z Rady Českého rozhlasu, když poukazujete na blíže nespecifikovanou nespokojenost tohoto orgánu s mou prací v roce 1995 a pomíjíte četná uznání v zápisech téže Rady. Členové Rady nebyly v žádném případě vyměněni v těch souvislostech, které uvádíte, a už vůbec ne v roce 1995. Kdybyste si alespoň přečetl Zákon o Českém rozhlasu, zjistil byste, že mandát členů Rady je prostě tímto zákonem časově omezen. A ještě jedno: kde berete tu drzost mluvit o duchovním klimatu před rokem 1990 - Vy, který jste se na jeho tvorbě jako totalitní novinář aktivně podílel?!

Mgr. Vlastimil Ježek

generální ředitel Českého rozhlasu

P.S.: Pro ilustraci připojuji kopii dvou svých dopisů panu Hruškovi - a to ze 17. prosince 1997 a 18. března 1998, a dále Konkurzní řád Českého rozhlasu v platném znění.

Hana Horynová

Vazeny pane Culiku,

jsem prave tam, co popisuje pan Tesar.

V roce 1994 jsem vlozila 50 tis. Kc do komanditni spolenosti JIA, Olsanska 1, Praha 3. V ruce mam rozsudek potvrzeny odvolacim soudem, ze mi ma spolecnost do 3 dnu ( od 1.9. 1998) uhradit 50 tis. Kc vcetne 16% uroku do dne zaplaceni.

Za zminku stoji i  to, ze  mi byl rozsudek Krajskeho soudu dorucen s vice jak 4 mesicnim zpozdenim.

Dotazem u exekucni tajemnice na Praze 3 jsem zjistila, ze mam 3 moznosti:

Zjistila jsem si 4 objekty, ktere kdysi firme patrily. Zasluhou Obchodniho rejstriku na  Internetu jsem zjistila IČO a nasledne informace, ze vsechny 4 objekty byly jiz prodany, nektere az v roce 1998!!

Asi pred rokem vysetrovala policie vsechny poskozene. Tehdy jsme se dozvedeli, ze firma jeste nejaky nemovity majetek ma, takze neni vse ztraceno.

Hlavni ucastnik byl vysetrovan i ve veci AB banky jiz pred propuknutim teto kauzy v r. 1996.

Premyslim, ze  jedine, co mi zbyva je asi Obcanske judo (televize Nova). Tam se nekdy podari najit skulinku.

S pozdravem

Hana Horynova, 20.1.1999

Tyto texty zabývající se právě interakcí mezi Palachovým činem a postojem většinové české společnosti, jsou skutečně pozoruhodné. Mimo jiné zachycují autentický žár rozporných emocí, v nichž se octla po Palachově smrti česká společnost. Otázka byla vznesena tak naléhavě, že se jí musel zabývat každý. Podívejte se na ten text od Karola Sidona.

S překvapením jsem zjistil, že si tyto pozoruhodné texty během pátku přečetla přibližně jen čtvrtina normálního počtu čtenářů Britských listů.

Přiznal jsem se v rozhovoru, že nechápu, proč se těmto textům lidi vyhýbají. Dostalo se mi z Prahy vysvětlení od člověka, jemuž je něco málo nad třicet let: "To je generační věc. My se o čítankové hrdiny ani o Pražské jaro nezajímáme a my vám ty články prostě číst nebudeme. "

William Shakespeare kdesi napsal, "The lady doth protest too much..." - "Dáma protestuje příliš mnoho..." - zdá se tedy, že se za emocionálními protesty cosi skrývá.

Napište mi, proč si myslíte, že je oprávněný postoj typu "My se na určité nabídnuté texty v žádném případě NIKDY nepodíváme." - Jakým způsobem se to slučuje s principem zvídavosti a otevřené mysli?  Nebo je ve hře něco jiného?

Moderní česká historie je často historií vyhýbání se přímým konfliktům. Kus žvance, vlastní život, je mnohým nakonec milejší než všeobecný prospěch celku, pravda, či morální principy. Je to rozumný a nosný přístup? Vede k přežití, anebo k degeneraci?

Svědectví, které se vymyká konvenční heroizaci

Uvedl jsem, že motivací k zveřejnění třicet let starých textů uvažujících o smyslu Palachovy oběti byl dopis od jednoho čtenáře tohoto znění:

Sam jsem pametnik, a proto mi udaje v ceskych sdelovacich prostredcich trochu pripominaji povidku Ivana Olbrachta z knihy Bejvavalo tusim se jmenovala Smrt neznameho vojina. Nemel jsem odvahu v ritualni oslave Palachovy smrti upozornit na souvislosti, ktere tehdy byly zrejme, a to na vietnamskou valku, kdy se tehdejsi SSSR okupaci CSSR stal v ocich verejnosti stejnou dobytatelskou velmoci. Nikdo si ted nechce pripomenout, ze do r.1968 bylo Ceskoslovensko jedinym statem Varsavske smlovy (snad s vyjimkou Bulharska), kde jsme Rusy meli radi. (Snad proto, ze zde nebyli, a to zase byla zasluha tehdejsiho prezidenta A.N). O to krutejsi bylo prohlednuti.

Z dopisu tohoto ctenare je zajimave citovat dale:

V roce 1956 mi bylo 14 let a v roce 1968 26 let.

V letech 1959 - 1964 jsem absolvoval Vysoke uceni technicke v Brne, strojni fakultu, jedinou fakultu tehdy, kde mohly studovat deti z poznamenanych rodin. Ja jsem mel tehdy cejch prislusnika rodiny prisluhovacu burzoasie.

Chruscev hlasal tezi dohnat a predehnat Zapad, a proto studium strojniho inzenyrstvi nebylo prilis ideologizovano.

(Jen tak na okraj: Je to vysvetlenim, proc Vaclav Havel nemohl studovat, - jeho prvni zena snad nepracovala nikdy, pokud nepovazujeme pro 20letou holku za praci, kdyz dela uvadecku) a jeho bratr Ivan je inzenyrem a  velkym expertem pres pocitace.)

Ja sam jsem chtel na prirodovadeckou fakultu studovat matematiku a fyziku, pri cemz jsem si neuvedomil, ze bych zrejme skoncil jako ucitel na gymnaziuu, coz v nasledujicich letech nebylo zadne terno.

Vetsina mych spoluzaku mela kadrove cmouhy. Toto uvadim proto, abybylo jasne, ze jsme nebyli zadni komsomolci ( ovsem jednim z mych spoluzaku byl bratr Milana Uhdeho - Vladimir).

Presto hodiny marxismu, jedine povolene filozofie , nebyly zase diky tehdejsi atmosfere vubec nudne.

Vzpominam si, jak nam asistent vykladal o Chruscevovi, jak mlatil v OSN botou o stul a doslova rekl, kazdy mate doma stareho dedecka, musite mu taky ledacos tolerovat.

Cela katedra marxismu-leninismu byla v dobe normalizace po roce 1968 zlikvidovana.

Stejne tak byla zlikvidovana Vojenska technicka akademie, tehdy nejelitnejsi technicka skola v tomto state.

Co se tyce Vietnamu, nedelali jsme si iluze, ale brali jsme to jako bojove hratky mezi USA a SSSR a cviciste nove valky. Rozhodne ne jako hraz proti komunismu, ktery ostatne v 60 letech byl na postupu.(viz dobyvani kosmu, Alzirsko, pad kolonializmu a konecne i Kuba).

Prece nemuzeme hodnotit dnesni stav znalostmi roku 1959.

Madarske udalosti (byl jsem sice dost mlady) mne nebyly moc jasne, vim, ze jsem se ptal reditele skoly v dejepise, proc je v Madarsku kontrarevoluce a ne revoluce a on me to stochasticky vysvetlil.

Samozrejme jsem mu neveril (taky mam nyni jeho zamitavy podpis na prihlasce na Univerzitu), ale Madarsko zustalo ve stinu vedle tehdejsich udalosti v Suezu, kde ku podivu se shodli USA a SSSR proti Velke Britanii a Francii. Ja jsem samozrejme tehdy pral Egyptu, tak jako v detskych letech jsem byval na strane Unie proti Konfederaci (ted uz to vidim mnohem slozitejsi, ale to je jina kapitola).

Mohu rici, ze jsem jako pracovnik vypocetni techniky za totality mel mnohem vetsi svobodu.

Pokud jsem v noci nerval Pryc z Husakem, az byste se divil, co jsem si mohl vuci komunistum i k nejvyssim v podniku dovolit.

Ted jsem prilis opatrny, dvakrat jsem vyletel z mista pro neopatrnou kritiku. Ona to ani nebyla kritika, spis nesouhlas s nazorem sefa a shodou okolnosti me vyhodil vzdy byvaly (mozna i nynejsi, to nevim) clen KSC.

Ted jsem nezamestany a mohu rici, ze to zase tak spatne neni. Mam alespon vice casu, na to, co me bavi, bohuzel to nikdo neplati.

Ale Internet me pres veskera zdrazeni neprijde draz nez balicek cigaret a ja jsem abstinujici byvaly kurak.

Vetsinou se podepisuji, ale za tu vetu s temi Rusy by me mnoho znamych snedlo za ziva.

Libuše Koubská

An English version of this article is in the current issue of Electronic New Presence.

Pod tímto titulkem jsme v lednovém čísle měsíčníku Nová Přítomnost uveřejnili glosy nynějších studentů pražské Vysoké školy ekonomické, kteří v rámci svého žurnalistického semináře psali o smyslu oběti Jana Palacha, o jeho odkazu. Uvažovali o něčem, co z jejich pohledu představuje minulost. Stejně vzdálenou, jakou byl pro Palachovu generaci v roce 1969 leden roku devětatřicátého, kdy uštvaný Karel Čapek byl mrtev teprve tři týdny, kdy dosud žil Jan Opletal. Vždyť pro Palacha a jeho spolužáky, vysokoškoláky z ledna 1969, šlo o látku z učebnic dějepisu, případně vyprávění rodičů z časů ještě předválečných. Tehdy, kdysi, dávno...

Dnešní studenti Vysoké školy ekonomické hodnotili čin Jana Palacha různě. Zejména dívky psaly o unáhleném, marném gestu, o tom, že je škoda vzdát se teprve začínajícího života, že na aktivní odpor už tehdy bylo pozdě, protože "Pražské jaro" skončilo fiaskem a Palachova oběť se stala jen smutným symbolem pohřbených snů a nadějí. Mladí muži se naopak shodovali v tom, že je třeba, aby někdo zemřel, než ostatní začnou žít. Že Jan Palach zažehl jiskru, která nikdy neuhasla.

Tyhle úvahy vznikly na semináři počátkem loňského prosince. Tedy týdny předtím než nastaly oficiální vzpomínkové slavnosti, než začali prezident republiky, předseda vlády a další představitelé státu a politických stran přicházet s květinami k pomníku svatého Václava a do Palachových Všetat, než deníky a časopisy přinesly vzpomínky a komentáře k "Tajemství zápalné oběti", "Jasnému plameni, jenž zazářil" , "Pochodni Jana Palacha". Kolem 16. až 19. ledna, tedy oněch čtyř strašlivých dnů, v nichž Jan Palach kdysi umíral, se v novinách psalo, v rádiu líčilo a v televizi ukazovalo i leccos z toho, co se dělo před deseti lety, u příležitosti 20. výročí. Jak v tehdejším "Palachově týdnu" někteří stateční Češi chtěli - zase na Václavském náměstí - uctít Palachovu památku a jak komunistický režim zuřivě reagoval. Nasadil obrněné transportéry, vodní děla, policii s obušky a psy, zatýkal, tloukl, vyvážel lidi do neznámých lesů. Dnes se diskutuje o tom, zda tahle demonstrace odporu byla branou k sametové revoluci, k listopadovému osvobození. Většina se shoduje, že ano, lidé chodili do centra města a nechávali se bít, zas riskovali a zas nacházeli něco společného, šli do toho. "Je strašně důležité," napsal novinář Martin Fendrych v týdeníku Respekt, "aby v každém národě, v jeho dějinách, existoval někdo jako Jan Palach, aby byl po ruce, když je zle. Kdyby nebyl žádný Jan Hus, žádný Karel Havlíček Borovský, žádný Tomáš Garrigue Masaryk, žádný Jan Palach, ke komu bychom se vztahovali? Proč by tu pak tenhle národ měl vůbec existovat?"

Minulé úterý, 19. ledna, v den 30. výročí Palachova úmrtí přinesla Česká televize v hlavním vysílacím čase na svém prvním programu další díl seriálu "Ta naše povaha česká". Součástí pořadu byla i anketa s náhodnými, převážně mladými chodci na Václavském náměstí. Zhruba devět z deseti vůbec nedovedlo odpovědět na otázku, kdože to Jan Palach byl. Snad nějaký sportovec? Nebo zpěvák? Politik? "Už jsem to někde slyšel, ale teď si zrovna přesně nevzpomínám," smál se do kamery jeden teenager. Nebyla to první anketa na toto téma, která dopadla podobně. Moje otázka zní jinak: kdože jsou rodiče a kdo učitelé těch mladých lidí?

Libuše Koubská

Poznámka JČ: Kniha Jeremyho Paxmana, o níž jsme v BL už dvakrát psali (zde a zde) a k níž se ještě jednou vrátíme, se nejmenuje "MY Angličané", neboť Paxman není nacionalista. Kniha se jmenuje The English - A portrait of a people - Angličané - portrét jednoho národa. Paxman není "nejpopulárnější britský televizní moderátor", to je velmi těžko určit, jistě existují populárnější britští televizní moderátoři v různých ranních či dopoledních vysíláních, kteří se ptají hvězd, třeba co dostali k vánocům nebo žen v domácnosti, co budou dnes vařit. Paxman je považován za vysoce kvalitního a velmi profesionálního a efektivního novináře.

Jak zajistil Jakub Puchalský vyrovnávání koncesionářského poplatku ČT v linii s inflací?

Ivan Vágner

Text p.Jírovce "Manévry společnosti Bell Canada" byl pro mě pouhý podklad toho, co už delší dobu pozoruji v BL a snažím se k tomu nějak osobně zaujmout stanovisko:

že totiž mnozí lidé "zvenku" kritizují prostřednictvím BL české projevy rasismu a xenofobie, pričemž podléhají z hlediska "objektivity" a "spravedlnosti" zcela stejně neudržitelnému stanovisku: morální a etické expanzi, dnes projevované především angloamerickou civilizací.

Myslím si, že toto jsou neuvědomované projevy mnohem širšího boje, než který si obvykle uvědomujeme (a často si i chceme uvědomit) - a to boje o sjednocení etických hledisek v globálním rámci, aby tak bylo možné přistoupit ke skutečně konstruktivním zásahům proti globálním ohrožením (ekologickým, sociálním, potravinovým, zdrojovým atd.), s nimiž se budeme muset jako lidstvo bezpochyby vypořádat v příštím století.

Popuzuje mě spíše ona neomalenost, s níž se tento nový globálně ideologický tlak vede. Jakkoli si vážím a souhlasím s pravděpodobnými tendencemi vývoje, jak je nastiňuje P.F.Drucker, nemohu si nevšimnout, že ústředním bodem jeho rad pro Ameriku je bojovat na globálni úrovni, "na níž se bude vše odehrávat". (cituji po paměti). Jinak řečeno, jak si udržet prioritu v příštím století. A tato priorita se nebude odehrávat jen v oblasti zdrojů či technologií, nýbrž v oblasti hodnot. Neboli, v informační společnosti bude mít převahu ten, jehož hodnoty budou nejšíře a nejobecněji přijatelné.

Chápu, že z hlediska celosvětového bude třeba řadu věcí, včetně etických a kulturních (ba právě je!) hodnotově sjednotit, ale protože si uvědomuji, jaké hlubší důvody to má, nesouhlasím, aby se to stavělo jen jako nevyspělost jedněch (těch, kteří zachovávají dosavadní "špatné" principy a hodnoty) a "vyspělost" druhých (těch, kteří přešli na nové, "dobré" principy).

Na druhé straně si uvědomuji, že tato problematika možná přesahuje možnosti i zájmy "denní" novinařiny a to i tak kvalitní novinařiny, jaká je produkována BL.

Ivan Vágner

Reakce Jana Čulíka: Tato problematika v žádném případě nepřesahuje zájem Britských listů: právě o ní Britské listy jsou a právě kvůli této problematice Britské listy existují.

Drucker má pravdu, že v nadcházejícím období přežije jen ten, kdo bude schopen výrazněji se ekonomicky! prosadit na globálním jevišti. To usuzují mnozí odborníci a nedomnívám se, že je to nutně jen projevem snah velkých mocností ovládnout svět. Mnoho lidí, třeba v Británii, se tohoto vývoje bojí. Ani Amerika si nemůže být jista, zda v novém období globalizace a nestability ekonomicky přežije. Přesto se však lidé ve světě snaží nejistotě čelit přípravou, aby byli schopni fungovat na globálním jevišti. Je to nesmírně důležité.

V této věci se musejí začít připravovat i malé země. Česká republika má obrovskou nevýhodu, že je uzavřena do skleníkové atmosféry vlastní kultury a vlastního jazyka. Přitom, cokoliv bylo v Čechách kvalitní, to proniklo do světa.

Snad všichni vzdělanci v Británii či v Americe znají Milana Kunderu. Rádio v Británii pořád hraje Janáčka, Dvořáka a Smetanu.

Je možné, že u některých západních podnikatelů se úzkostná nejistota z nadcházejícího vývoje může projevovat nevybíravým úsilím zotročit menší země ekonomickou kolonizací stůj co stůj. Obávám se, že takovéto firmy se zrovna nepokoušejí porozumět domácím českým poměrům a upozorňovat, že by se domácí problémy měly řešit. Vydavatelé a přispěvatelé Britských listů se v žádném případě nechtějí na Českou republiku nijak vytahovat. Výstižně to shrnul Steven Saxonberg, Američan, zajímající se o ČR. Konstatoval, že sice poměry v ČR kritizuje, ale - "nemyslíte, že když jsem zašel už tak daleko, že jsem se naučil česky, že to asi nebylo proto, abych mohl Čechy v Praze urážet a ukazovat jim svou nadřazenost, ale bylo to z ryzího zájmu..."