Co je nového v České republice

Výběr textů z posledních dní:

Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL.

Arogance: Anglický nezájem o to, co si o nich kdo myslí

V další části své knihy vypráví britský reportér Jeremy Paxman o slavné americké novinářce, Marthě Gellhornové, která přicestovala do Evropy ze St. Louis v roce 1930 a byla reportérkou ve španělské občanské válce, vdala se za Ernesta Hemingwaye, byla jednou z prvních osob, které vstoupily do koncentračního tábora v Dachau, pracovala jako reportérka ve Vietnamu a ve věku jednaosmdesáti let byla prvním zahraničním novinářem, který pronikl do Panamy právě ve chvíli, kdy byl svržen diktátor Noriega.

Martha Gellhornová nedávno zemřela: Jan Čulík ji krátce interviewoval o jejích osobních zážitcích z mnichovské krize v Československu v září 1938 v těchto Britských listech z 5. června 1997.

Během druhé světové války nechala Gellhornová Hemingwaye, aby se opíjel na Kubě a odcestovala do Londýna, kde byla svědky útoků prvních Hitlerových řízených střel. Posléze se v Anglii usadila, žila v Londýně a v domku daleko na welšském venkově.

Paxman se jí jednou zeptal, proč se rozhodla žít v Anglii. Ukázalo se, že to nebylo pro žádný z obvyklých důvodů, že je v Anglii dobré divadlo, dobré letecké spojení do světa, jsou zde relativně kvalitní sdělovací prostředky, nic takového.

Gellhornové se v Anglii líbilo, pro "absolutní nezájem Angličanů o nic".

"Mohu jet do zahraničí, strávit půl roku v džungli, vrátit se a přijít na návštěvu a lidi se mě vůbec nebudou ptát na to, kde jsem byla. Řeknou jen, "Lovely to see you. Have a drink. - Rádi vás vidíme. Co chcete k pití?"

Gellhornová pokračovala: "Myslím, že Angličané mají komplex nadřazenosti. Němci se pořád ptají: 'Co si o nás myslíte?' Víte, oni to chtějí vědět. Angličanům na tom naprosto nezáleží. Myslí si, že jsou nadřazení všem ostatním, takže je jim úplně jedno, co si o nich ostatní myslí."

Paxman tuto nadřazenost vysvětluje do určité míry ostrovní izolací Anglie. Jak napsal francouzský spisovatel André Maurois, "díky Bohu a anglickému námořnictvu se Anglie nikdy nestala obětí invaze. Jediný pocit, který v Angličanech tedy vyvolávají ostatní národy, je pocit obrovského nezájmu."

Je pozoruhodné, píše dále Paxman, jak Angličané dokáží navzájem sloučit dva neslučitelné pojmy. Už dávno si zvykli na to, že hraje Anglie ve světě jen velmi podružnou roli. Nicméně, tento nyní slabý národ stále věří iracionálně ve vlastní nadřazenost.

Na Odette Keunovou udělaly obrovský dojem ony drobné anglické zdvořilosti, které byly součástí každé lidské transakce. "Potíž na Angličanech je to," konstatovala, "že oni jsou zdvořilí... Zdvořilost, laskavost, úslužnost, tolerance, umírněnost, sebeovládání, férovost, optimistický postoj, příjemné chování, chladnokrevnost, stoický postoj a velmi vysoká úroveň společenské civilizovanosti."

(Jedna kdysi nadšená komunistka z Československa vyprávěla, jak ztratila svou skálopevnou víru v komunismus během stáže v Británii. Byla pozvána na jakýsi středostavovský večírek a během tohoto večera se k ní přiblížila jistá dáma a ptala se jí, jaká existují v Československu náboženství, a jakého je ona sama náboženského vyznání. Anglický hostitel se k oběma ženám přiblížil a vysvětlil, "Naše návštěvnice z Československa je komunistka." Středostavovská Angličanka na to reagovala slovy: "Oh, how interesting... - Ach, jak zajímavé...." - Bezbřehá tolerance rozložila ideologickou víru návštěvnice z Čech.)

"Jenže," pokračovala Odette Keunová, "všechny tyto dobré vlastnosti mají svoji cenu. Angličané mají vrozenou tendenci ke kompromisu, takže se nedokáží pořádně rozhodnout. A co je horší, jsou nesnesitelní snobové."

Keunová tvrdila, že se kdysi octla před veřejnými záchodky, na nichž bylo napsáno: Gentlemani poplatek jedné pence, muži zdarma. A na druhé straně stálo: Dámy poplatek jedné pence, ženy zdarma. Když tam šokovaně uvažovala o tomto záchodovém kastovnictví, přistoupil k ní policista a zeptal se ji, jestli potřebuje jeden penny.

Angličané jsou, uzavírá Paxman, z historických důvodů nesnesitelně arogantní.

Smysl pro humor a pro jednotlivosti

Mají ale smysl pro humor a dovedou se sami sobě smát. Tato vlastnost je právě asi založena na velmi silné sebejistotě. Vzhledem k tomu ale, že výkonnost britského státu za posledních několik desetiletí byla velmi chabá, onen pocit sebejistoty je založen individuálně,

"Angličané nejsou hrdi na úspěchy své vlády," píše Paxman. "Vědí, že jejich vládcové se skládají v nejlepším případě z výstředníků a v nejhorším případě z šarlatánů. Kdyby vystoupil v televizi britský premiér a začal Angličany oslovovat tak, jak to činí američtí prezidenti ("Mah feller Mericans - Mí Spoluameričané") Angličané by se smáli, až by se za břicho popadali."

Dosti výstižně líčí Jeremy Paxman nedůvěru Angličanů k pojmu státu těmito slovy:

Jeďte do Anglie vlakem tunelem pod kanálem La Manche z Paříže do Londýna a okamžitě budete svědky anglické nadřazenosti vůči národnímu státu. Je to cesta z města, které, s rovnými a širokými bulváry a ulicemi, je poctou myšlence ústředního plánování, do jiného města, do Londýna, který vyrostlo zcela spontánně.

Od prosince 1994 jezdí vlaky přímo z Paříže do Londýna. Francie prostě na své straně celý projekt energicky prosadila. Z Paříže až na francouzské pobřeží byla postavena vysokorychlostní železniční trať. Od okamžiku, kdy byl tunel otevřen, jezdily po ní vlaky rychlostí 300 km/h. Na anglické straně tunelu však vlaky zpomalují skoro na polovinu. Angličané dosud svou část vysokorychlostní trati nepostavili . Skutečným důvodem je to, že v Anglii existuje jiný vztah mezi jednotlivcem a vládou než ve Francii. Francouzská vláda prostě rozhodne a projekt je realizován a basta. Angličané jednak odmítají vybírat daně na financování státních projektů, a kromě toho pořádají plánovací schůze a semináře, na nichž se zvažuje každá sebemenší námitka z každé sebemenší vesnice. Angličané očekávají, že jejich část vysokorychlostní trati bude postavena do roku 2007. Možná tomu tak bude, uzavírá Paxman.

Nejlepší vlastnosti Angličanů?

Nejvýznamnější z nejlepších vlastností Angličanů - zvědavá neangažovanost, snášenlivost, zdravý rozum, tvrdohlavost, schopnost kompromisu, silné politické povědomí - je podle Paxmana smysl Angličanů pro tvrzení Znám svá práva.

Tentýž duch, Znám svá práva, vane historickými boji o první předchůdkyni ústavy, Magna Charty z roku 1215, o zákon Habeas Corpus, který zakazuje policii, aby obviněné držela ve vazbě bez soudního rozhodnutí, boji o soudní procesy za účasti poroty, o svobodu tisku a o svobodu voleb. Hrdinové tohoto boje byli aktivisté, kteří individuálně, za sebe požadovali tyto svobody, které jinde mohly být získány až celonárodní revolucí. Jejich vítězství bylo důsledkem toho, že stát byl v Británii ochoten ustoupit individuálním požadavkům.

I Napoleon o tom napsal: "Už po dlouhou řadu let si anglický král jistě bezpochyby může přisvojovat více pravomocí, než by měl mít, může dokonce zneužívat těchto pravomocí k páchání nespravedlností, ale volání národa se brzo promění v hromobití a dříve nebo později král ustoupí."

Historik Alan Macfarlane argumentuje, že Anglie měla smysl pro osobní svobodu už dlouho před reformací, protože Angličané vtělili právo na individuální vlastnictví do zákona. Nemovitosti se v Anglii kupovaly, a vztahy mezi lidmi byly tedy založeny na smlouvách, nikoliv na společenském postavení. Protože jednotlivci mohli kupovat a prodávat pozemky docela lehce, vznikla tak myšlenka individuálních práv, chráněných zákonem a existuje jako součást anglického povědomí už dlouhá staletí.

Reformace dokázala zejména zrušením klášterů to, že byla zlikvidována myšlenka, že světská moc je založena na autoritě papeže a byla nahrazena modelem, založeným na důkazem, že podnikavost se vyplácí.

Důsledkem bylo, že Angličané se stali hluboce zpolitizovaným národem. Německý cestovatel Carl Philip Moritz, který navštívil Anglii v roce 1782, napsal domů do Německa:

"Můj drahý příteli, když tady člověk vidí, jak se i ten nejbezvýznamnější vozka zajímá o veřejné záležitosti, jak všichni mají pocit, že jsou jako Angličané stejně hodnotní jako jejich král či královi ministři, napadají mě zcela jiné myšlenky, než když se dívám na to, jak v Berlíně dělají vojáci pořadová cvičení."

Jak je možné, ptal se ve třicátých letech devatenáctého století Alexis de Tocqueville, že Angličané jsou tak nesmírně individualističtí, a přesto zároveň neustále zakládají různé kluby, asociace a společnosti? Dospěl k názoru, že Angličané uzavírají asociace, když zjistí, že nemohou dosáhnout toho, co potřebují, individuálním úsilím.

Angličané mají obrovskou nedůvěru v jakoukoliv centralizovanou ideologii. Nikdy by nepřijali centralizovaný systém vlády, psal John Stuart Mill, autor pojednání On Liberty, O svobodě, v devatenáctém století.

Paxman s tím souhlasí. Poválečné sliby levicových vlád vybudovat utopický stát se ukázaly být jen řečmi a pravicová protiofenzíva Margaret Thatcherové v osmdesátých letech byla také už stoprocentně zdiskreditována, konstatuje. Angličané věří rozumnost střední cesty, kdy má mít občan co největší volnost rozhodovat si o věcech sám pro sebe. Právě proto se Angličané nikdy příliš nezajímali ani o fašismus, ani o komunismus a stavějí se velmi skepticky vůči tomu, co pro ně může učinit stát.

Je typické, že nejnižší hodnost v britské armádě je "private soldier - soukromý voják" - to je výraz, který je starší než Shakespeare. Anglický voják nepřísahá věrnost své zemi, a v žádném případě nepřísahá věrnost své vládě, ale svému králi či královně a jeho první loajalita je zaměřena na jeho vlastní pluk, který je založen na tradici starobylých hrabství.

Idealistický, nesmyslný obraz krásného venkova

V roce 1993 potřeboval John Major přednést velmi působivý projev, aby zahojil konflikty ve své straně mezi euroskeptiky a eurofily. Chtěl ujistit Angličany, že se jejich země nerozplyne v Evropské unii. Vyslovil pár vět, které se od té doby staly mnohokrát terčem obrovského posměchu, ale zároveň silně oslovily milióny Angličanů. Řekl:

"Za padesát let bude Británie pořád ještě zemí dlouhých stínů na pěstěných vesnických trávnících, zemí teplého piva, zemí nezničitelných zelených předměstských čtvrtí, milovníků psů, sázkařů a - jak řekl George Orwell - zemí starých panen, jedoucích na kole do kostela lehkou ranní mlhou."

Podle Paxmana jsou tyto výroky naprostou idealizovanou fantazií. Skoro nikdo takto v Británii už nežije a pokud někdo takto žije (jednu dámu v takovém rustikálním ráji kdesi na jihozápadě Anglie Paxman jednou v létě navštívil), charakterizuje svou údajně idylickou existenci takto:

"Je to všechno jen balení. Je to všechno iluze. Zemědělci v těchto vesnicích žijí jen z dotací. A víte, kdo platí, aby to tady všechno mohlo takto idylicky existovat? Vy, daňoví poplatníci z měst. A protože zemědělci už nepotřebují polovinu svých zaměstnanců, zemědělští dělníci byli nuceni se z vesnic vystěhovat. Jejich domky se prodávají - nemodernizovány - městským lidem za statisíce liber. To znamená, že si to tu už lidé z venkova nemůžou dovolit."

Angličané se podle Paxmana nicméně stále domnívají, že mají právo žít v Arkádii. Je to prý proto, že anglická průmyslová revoluce přišla velmi brzo a vytvořila městské prostředí, které bylo skutečným peklem. Anglické střední vrstvy z měst, které vybudovaly, s hrůzou unikly na venkov. Angličané selhali: nepodařilo se jim vytvořit si umění, jak žít ve městech. Francouzská města byla vystavěna později. Francouzi se už poučili a aplikovali principy urbanistiky.

Absolutní emocionální represe

Paxman se podrobně zabývá kontroverzním systémem anglických soukromých internátních škol, jehož cílem bylo vytvořit "dokonalého Angličana", s tvrdě potlačenými emocionálními reakcemi. Dělalo se to hlavně prostřednictvím častých výprasků. Proslulým byl v tomto smyslu reverend Dr. John Keate, ředitel soukromé školy v Etonu od roku 1809, který dával průměrně výprask deseti žákům denně. 30. června 1832 zaznamenal svůj největší výkon, zbil totiž celkem osmdesát žáků. Na konci tohoto maratonu žáci povstali a uspořádali mu ovace! Veškeré sexuální a emocionální nutkání bylo potlačováno - nebylo přece zapotřebí ve státní službě! A skutečně, mnohé význačné anglické osobnosti z minulosti, produkty těchto internátních škol, měly potlačeny sexuální instinkty. Sex byl nahrazován idolem sportu a sportovních her. Umrtvovali své tělo. Jednali stoicky.

Angličané pohrdají intelektuály?

Profesor srovnávacích literatur George Steiner selhal na celé čáře, když zažádal o místo profesora na Cambridge University. Snad všechny instituce na světě by byly hrdé, že získaly tohoto přesvědčivě argumentujícího, zajímavého a provokativního člověka mezi své zaměstnance. Steiner učil na univerzitách v Paříži, v Chicagu, na Harvardu, v Princetonu a v Ženevě. Vydává knihy od roku 1958. Dostal velké množství čestných doktorátů.

Steiner, argumentuje Paxman, má však jednu základní chybu. Je intelektuál. Při pohovoru v rámci žádosti o místo v Cambridgi učinil chybu, že konstatoval otevřeně, že je přesvědčen, že myšlenky jsou důležité.

"Řekl jsem," vysvětlil Steiner, "že zastřelit někoho, protože s ním nesouhlasím ohledně interpretace Hegelovy filozofie, je důstojná věc. Znamená to, že totiž na těchto věcech záleží."

Steinera v Cambridgi tedy nezaměstnali. Tímto výrokem projevil naprosté neporozumění anglické mentalitě. Být přesvědčen, že nějaký intelektuální postoj je tak důležitý, že by stálo za něj zemřít, to je skok, který není žádný Angličan ochoten udělat.

Paxman pokračuje: Je fráze tvrdit, že v Anglii nejsou žádní intelektuálové. Není to pravda. Ale chcete-li být v Anglii intelektuálem, musíte to dělat diskrétně a v žádném případě si nesmíte říkat intelektuál. Není přijatelné zastávat vášnivě své názory ani být přesvědčen, že všechny problémy mají řešení. A nesmíte vypadat chytře.

Steiner vykládal Paxmanovi:

Víte, že pod pařížskou ulicí Rue Faubourg St. Honoré je pohřbeno 45 000 lidí? 45 000 mužů, žen a dětí. Zemřeli při Pařížské komuně. Zemřeli pro myšlenku. Vy Angličané prostě nemáte ponětí, jak důležité jsou myšlenky a ideologie v jiných částech Evropy. Jediné, co jste zažili, byla poněkud civilizovaná malá občanská válka. Svou nenávist vyvážíte do Irska. V Anglii existuje neobyčejně silná společenská smlouva se snášenlivostí a instinktivní nedůvěra vůči přílišné chytrosti či výmluvnosti. Kdyby sám Pánbůh přišel do Anglie a začal vykládat, v co věří, víte, co by mu řekli? Řekli by mu: "Ale prosím vás, dejte pokoj." ("Come off it.") Anglie žije s požehnáním hluboké intelektuální prostřednosti. Zachránilo vás to před komunismem a zachránilo vás to před fašismem. Vy se prostě nezajímáte o myšlenky natolik, abyste byli ochotni trpět jejich důsledky.

A má pravdu, uzavírá Jeremy Paxman. V Anglii sice občas krátkodobě převládne určitá móda, jako v osmdesátých letech flirtování s monetarismem a privatizací, ale v hloubi duše Angličané nedůvěřují žádným -ismům, a tak má Tony Blair velké potíže, jak definovat svou "třetí cestu", aby to nebyl jen pragmatismus, předvedený formou hesla.

Je to z historického důvodu prý proto, že absolventi anglických soukromých škol neměli být myslitelé. Francouzský profesor filozofie Hippolyte Taine poznamenal v šedesátých letech devatenáctého století po návštěvě Anglie, že soukromé internátní školy dávají daleko větší důraz na sport než na knižní vědomosti.

Právě ve hrách, při sportu, se podle Paxmana Angličané naučili svému smyslu pro férovost a pro objektivní pravidla, která prý často dodržují i v jiných oblastech života. Paxman vypráví příběh jakéhosi absurdně naivního vojenského velitele, který viděl první světovou válku jako velký "fotbalový zápas" mezi Němci a Angličany a dokonce si nechal vymalovat nápisy v tomto smyslu na trofejní fotbalový míč, který chtěl udělit nejodvážnějším vojákům ve svém oddílu po odjezdu na frontu. Tři dny po odjezdu na frontu byl mrtev.

Taine poznamenal: "Anglický školský systém dává přednost integritě před intelektem. Vědomosti a rozvoj mysli, to je až na posledním místě. Hlavní pozornost je věnována pěstování charakteru, srdce, odvahy, síly a fyzickým schopnostem."

Zhrzení intelektuálové

Intelektuálové jsou v Anglii zhrzení, trpí totiž nejsžíravějším komplexem méněcennosti: nikdo je nebere tak vážně, jak vážně se berou sami. Za zády se lidé osobám jako je Steiner (to jsou jeho vlastní slova) posmívají, že je to "intelektuál".

Proč se Anglie staví tak pohrdavě vůči vzdělancům? Konec konců, usuzuje Paxman, má vynikající intelektuální tradici. Koncem sedmnáctého století se stala Royal Society of London špičkou evropské vědy. Voltaire, který byl v mnoha směrech zosobněním osvícenství v osmnáctém století, se doslova zamiloval do anglické intelektuální tradice a srovnával Isaaca Newtona s Reném Descartesem. Newtona považoval za mnohem většího myslitele.

Úspěchy anglické vědy pokračují: donedávna měla Newtonova alma mater, Trinity College v Cambridgi, více nositelů Nobelovy ceny (dvacet devět) než celá Francie.

Jde ale o to, že Angličané z toho nedělají spektákl. Když nedávno dostali v jediném roce Nobelovu cenu tři Francouzi, francouzská vláda vyhlásila státní svátek a dala dětem ve školách jeden den volno.

Když zatelefonovali Aaronu Klugovi do laboratoře molekulární biologie v roce 1982, že dostal Nobelovu cenu za chemii, reagoval slovy: "Hele, já si budu moct koupit nové kolo."

Angličané si jaksi nevšímají kvality svých intelektuálních úspěchů. Shakespeare je pravděpodobně největší světový spisovatel. Když se mu přijel do Londýna poklonit Victor Hugo, marně hledal Shakespearův pomník. Napsal, jaké sochy tam byly:

Sochy tří nebo čtyř králů Jiříh - jeden z nich byl idiot. Jakýsi voják měl sochu, že cvičil pěchotu. Jiný voják měl sochu, že velel koňské stráži na manévrech. (...)

Anglický přístup k myšlenkám argumentuje Paxman není myšlenky potlačovat či zabíjet, ale nechat je zemřít na nezájem.

Charakteristickým anglickým přístupem, má-li Angličan problém, není hledat pro něj řešení v ideologii, ale čichat kolem problému, zkoumat ho ze všech stran, a jakmile Angličan najde jádro věci, pak hledat pro toto jádro problému řešení.

Ale podle Paxmana to nevysvětluje, proč mají Angličané tak obrovskou nedůvěru k intelektuálům. Paxman se domnívá, že to bude anglickým ostrovanstvím. Angličané žili vždycky na ostrově, a tak vznikli jako relativně homogenní národ. Svým způsobem jsou izolováni od intelektuálních proudů, které čas od času zachvacují ostatní Evropu.

Pár myšlenek pro Zdeňka Šámala: proč má smysl snažit se poučit z britské politické kultury

Šéf zpravodajství ČT Zdeněk Šámal zrušil londýnskou redakci ČT, "protože se v Británii příliš mnoho neděje". Vzpomínám na toto rozhodnutí nad těmito Paxmanovými myšlenkami:

Angličané měli velmi jasný smysl své vlastní totožnosti, právě proto, že byli definováni oddělením od Evropy mořem. Nezažili příliš mnoho politických katastrof, a to znamená, že nikdy nemuseli svou totožnost definovat nově. Jejich národní totožnost je v podstatě důsledkem dlouholetého "usazování" určitých zvyklostí.

Intelektuál podle Paxmana většinou hraje velkou roli v proměnlivém světě, kde se zdá všechno uskutečnitelné. Největší myšlenky pocházejí z teorií, které se snaží změnit svět. A nejhonosnější teorie jsou ideologiemi.

Mnoho evropských zemí zažilo násilné sjednocování, oddělování, války, kdežto anglické instituce se měnily jemně, pozvolně a často až na poslední chvíli.

Za poslední dvě století byla ve Francii jedna monarchie, dvě impéria a pět republik. Za polovinu téže doby prošlo Německo od monarchie skrze republiku k Třetí říši, dále zažilo rozdělení na komunismus a kapitalismus a nakonec bylo sjednoceno jako federální republika.

Po celou tu dobu zůstala Anglie parlamentní monarchií. Nikdo v Anglii nemá chuť dělat rozsáhlé změny. Největší společenskou změnou ve dvacátém století bylo zavedení tzv. Welfare State - sociálního tržního hospodářství. Systém sociální podpory byl však praktický projekt, založený na jednotlivých nápadech a nikoliv na ideologii. Je prostě dost dobře možné, že Angličané nepotřebovali intelektuály, aby jim vysvětlovali jejich totožnost.

Projevy xenofobie v BL?

Jiří Jírovec

Pane Čulíku,

z důvodu, který mi uniká, Ivan Vágner cituje můj článek Manévry společnosti Bell jako důkaz toho, že: "Mnozí lidé "zvenku" kritizují prostřednictvím BL české projevy rasismu a xenofobie, přičemž podléhají z hlediska "objektivity" a "spravedlnosti" zcela stejně neudržitelnému stanovisku: morální a etické expanzi, dnes projevované především angloamerickou civilizací."

Ivan Vágner měl možná, že měl k mému článku nějaké výhrady, a v průběhu psaní svého příspěvku zapomněl jaké. V každém případě je na špatné adrese, protože to, co jsem napsal, byla další ukázka (a odsouzení) chamtivosti, která se bezostyšně šíří po světě pod hlavičkou globalizace. Můj postoj k severoamerické civilizaci se, po dvanácti letech pobytu zde, daleko víc blíží jejímu zavržení jako celosvětového modelu než k jejímu doporučování.

Ivan Vágner pak pokračuje: "Myslím si, že toto jsou neuvědomované projevy (má zřejmě na mysli články v Britských listech, poznámka JJ) mnohem širšího boje, než který si obvykle uvědomujeme (a často si i chceme uvědomit) - a to boje o sjednocení etických hledisek v globálním rámci, aby tak bylo možné přistoupit ke skutečně konstruktivním zásahům proti globálním ohrožením (ekologickým, sociálním, potravinovým, zdrojovým atd.), s nimiž se budeme muset jako lidstvo bezpochyby vypořádat v přištím století."

Pokud jsem tuto myšlenku pochopil správně, Ivan Vágner upozorňuje na to, že lidé tuší, že není všechno, jak by mělo být, a že je tedy nutné najít společnou řeč, která by umožnila "konstruktivní zásahy proti globálním ohrožením". Z kontextu jeho článku pak vyplývá, že takovou řečí nemůže být, obrazně řečeno, mechanicky přejímaná britská nebo americká angličtina. S tím je nutné jen souhlasit. Z výčtu globálních ohrožení nelze ovšem vyjmout globalizaci samu, protože ta (zděděné) problémy, které Ivan Vágner vyjmenovává, dále prohlubuje a nové vytváří.

Stejně tak souhlasím s tím, co Ivan Vágner dále píše: "Popuzuje mě spíše ona neomalenost, s níž se tento nový globálně ideologický tlak vede." Zejména různé "skupiny myslitelů" - nevím jak lépe přeložit v angličtině obvyklý výraz "think tanks", které za peníze korporací předstírají, že globalizace je světlá budoucnost lidstva a že to ani jinak být nemůže jsou nejen neomalené, ale i velmi agresivní.

Globalizace nepřináší celosvětovou spolupráci a ani nemůže, protože její základní myšlenkou je vyždímat z těch oblastí, které mohou ještě něco nabídnout (suroviny, levné pracovní síly), maximum. Pokud se tato hnací síla nezmění, nebude globalizace víc než diktátem, jímž budou mocní tohoto světa odkazovat zbytek populace (neschopné zúčastnit se konsumování) do patřičné vzdálenosti od jejich bohatství (o němž jsou možná upřímně přesvědčeni, že si ho zaslouží).

To je ona priorita, která se, podle Ivana Vágnera "nebude odehrávat jen v oblasti zdrojů či technologií, nýbrž v oblasti hodnot. Neboli, v informační společnosti bude mit převahu ten, jehož hodnoty budou nejšíře a nejobecněji přijatelné."

Tento výrok se mi zdá poněkud zavádějící, protože mluví o převaze v oblasti hodnot, což implikuje existenci více hodnotových skupin z nichž jedna bude mít vrch, protože se bude zdát lepší a tedy "nejšíře a nejobecněji přijatelná". Obávám se, že ve skutečnosti nepůjde o předkládání alternativ k výběru, ale o vymývání mozků v rámci snahy prosadit systém hodnot vlastníků globalizace.

Nejsem si zcela jist, jak to Ivan Vágner myslel se sjednocováním věcí (cituji): "Chápu, že z hlediska celosvětového bude třeba řadu věcí, včetně etických a kulturních (ba pravě je!) hodnotově sjednotit, ale protože si uvědomuji, jaké hlubší důvody to má, nesouhlasím, aby se to stavělo jen jako nevyspělost jedněch (těch, kteří zachovávají dosavadní "špatné" principy a hodnoty) a "vyspělost" druhých (těch, kteří přešli na nové, "dobré" principy)".

Citovaný odstavec možná odráží obavu Ivana Vágnera, že není a nebude snadné určit, co je vlastně dobré a co špatné, kdo je vyspělý a kdo zaostalý a co (pokud vůbec něco) a na jakém základě sjednocovat. V této souvislosti se rovněž nabízí otázka, co se stane, když se někdo sjednocovat nebude chtít. Dostane raketovou lekci?

Svět pomalu načíná nové tisíciletí veden lidmi, jejichž (projevovaná) mentální úroveň je na úrovni dětí v mateřské škole. Pravda, mají bohatší slovník a na rozdíl od dětí mají při tahanicích o pomyslná autíčka a panenky ukazováčky na spouštích zbraní, které jsou tím lepší, čím bohatší je jejich rodina (ruský výraz je použit kvůli slovní hříčce).

Nejde samozřejmě jen o mezinárodní vztahy. Daný problém je neméně zřejmý na vnitropolitické scéně. Kdo s kým nemluví v české politice, by mohl být titul celé knihy - a podle toho pak republika vypadá. Jan Burián napsal někdy kolem roku 1990 písničku, která sice odrážela tehdejší politickou situaci (kdo s kým a proti komu), ale je nadčasová ... a když přijdou kamarádi, jen s někým se bav: s Frantou jó, s Vaškem, s Milošem zas jó atd.

Je pravda, že Britské listy kritizují české poměry a upozorňují na to, že to je jinde (třeba v Britanii) v tom či onom směru o něco lepší. Nechť si však čtenář povšimne, že podobné příklady jsou často doplněny sdělením, které diskvalifikuje dané uspořádání jako bezchybný model hodný slepého následování - lže a krade se tam také, ale méně. V běžném životě může ovšem slovo "méně" znamenat podstatné zlepšení, o něž, jak nepochybuji, autorům zmíněných přirovnání a rad "zvenčí" jde především.

Myslím, že ani otázky obecnější, týkající se budoucích (a doufejme přijatelnějších) modelů uspořádání lidské společnosti, nejsou v rozporu se "zájmy denní novinařiny BL" ani v rozporu s tím, co od svých novin očekavají jejich čtenáři.

Zdravi

Jiří Jírovec

PS Připojuji ještě vysvětlení pro Ferdinanda, jemuž nebylo jasné, jak jsem z pouhé jediné fotografie Chruščeva a Eisenhowera poznal, že je vnitřně drtily "možné následky použití nové hrůzné superbomby".

Ferdinand se mnou bude jistě souhlasit, že pouhý výraz očí rodičů, manželky, učitelů, nadřízených, či před kým kdo má v životě respekt, často nevěstí nic dobrého - někdy slov netřeba. Chruščev a Eisenhower se na zmíněných fotografiích dívali "do nikam" - jako jistý Čupera z pohádky Jana Wericha, když se blížila pohroma v podobě čerta, který si měl přijít pro jeho dítě. V kontextu předcházejících záběrů a komentáře pořadu mohl divák usoudit proč. Těm z nás, kteří si nebyli svými psychologickými schopnostmi zcela jisti, to dovysvětlil komentátor.

PSS Moje domácí internetová adresa se změnila na jirovecj@magma.ca - ta stará, v níž je misto magma intranet, bude prý fungovat dál, ale kdo ví jak dlouho.

Ivan Vágner

Vím, že lidé, kteří píší do BL, nemají na mysli prosazování hegemonie ať už angloamerické nebo jiné. (Přinejmenším ne vědomě:-) Obdivuji je, že se zabývají takovou zemičkou a dokonce se učí (!) její jazyk. Uznávám, že mnohé, co je už implementováno v angloamerické kultuře, by bylo záhodno co nejdříve převzít i u nás (a kdekoli jinde, kde referenční vztahy demokracie ještě nezapustily své kořeny).

Řekl bych to ale takhle: svět se globalizuje a jako optimální formu sjednocování zvažuje nyní atlantskou kulturu. Sjednocování zde nemyslím společnou vládu, měnu, instituce ani zákony, ale to, co je ještě pod tím - společné etické představy. Co je dobré, co je špatné. Jakou váhu má zdraví a smrt vzhledem k vynaloženým prostředkům, kdo může rozhodovat o smrti (své i cizí), kolik váží jedinec a kolik idea, v čem má mít přednost muž a v čem žena, je-li víc rodina nebo společenství, ústní nebo písemná tradice...

To jsou věci, které jsou v základu většiny tzv. rasových a xenofobních roztržek mezi lidmi, které nelze nazvat nevzdělanými, kteří však mají za sebou jinou zkušenost, jinou kulturu, jinou historii. Nesouhlasím s tím, že jakékoli "rysy jsou proste NADNARODNE dobre a uzitecne" (jak píšete). Ano: můžeme se dohodnout, že je za ně budeme považovat. Ale může to být jedině konsensus, nikoli vnucování na bázi jakési všeobecné platnosti. Nebo by to alespoň v postmoderní, postindustriální a preinformační společnosti podle mě tak mělo být.

Chyba může být samozřejmě na mé straně, že jsem se k takovému konsensu prostě ještě nepřipojil. Ale může být také na straně agitátorů "obecného dobra a užitku", že tento konsensus se svým pohledem považují za předem jistý.

Já opravdu nevím, jak (a na jaké úrovni) by se k takovémuto konsensu mělo docházet. Kdybych to věděl, patřil bych už mezi laureáty Nobelovy ceny:-) Velmi dobře si ale uvědomuji, že zatímco občany ČR lze ke konsensu konečně dovést (i svést), protože pohled na svět od Mostecké věže či Tower Bridge není zas až tak rozdílný, nepůjde to tak snadno s lidmi mimo řeckohelénskou kulturu. Čím přesvědčit ke změně hodnot a tradic Afričany, Asijce? Ekonomickou či vojenskou silou? Blahobytem? Vzory? Těžko. Jedině snad diktátem vkusu (tj.etiky).

My jsme vlastně jen takové malé předpolí, na němž si atlantská (nebo po vašem: angloamerická) kultura zkouší své drápy:-)

S pozdravem

Ivan Vágner

Michal Kazda, Tady a teď, pořad České televize

(Tento dopis je reakcí na tento článek Jana Čulíka.)

Vážený vševědoucí pane Čulíku,

Občas se někomu něco nepovede - to je pravda (narážím na reportáž o panelácích vysílanou v pořadu Tady a teď na ČT 1). Přiznávám, že tato reportáž nepatřila mezi to nejlepší, co jsem kdy natočil - a bylo toho dost.

Stejně tak jako Vy pochybujete o kvalitách mé reportáže, pochybuji občas i já o kvalitách Vašich článků (nenapadejte mne prosím z jakéhokoliv zobecňování, klidně Vám poukážu na konkrétní případy).

Zároveň se ale obdivuji Vašim vědomostem dotýkajících se práce s kamerou, skladebných a režisérských záležitostí. Škoda jen, že jsem neviděl žádnou z Vašich reportáží, které jste natočil (například tu o azbestu, jak jsem se dočetl ve Vašem životopisu na této stránce).

Nepochybuji o tom, že je bez jediné chybičky a Vy jste v ní tou integrující osobností o níž hovoříte ve svém článku. "Paneláky" možná opravdu působí trochu chaoticky, zároveň mi ale připadá, že také Vy nevíte co ve svém plamenném článku vlastně píšete.

P.S. Promiňte mi, jestli jsem dopis stylisticky patřičně nesestavil podle Vašich (neomylných) představ.

S pozdravem

Michal Kazda

Reakce Jana Čulíka

Vážený pane Kazdo,

děkuji Vám za Váš dopis.

Byl bych velmi rád, kdybychom na sebe přestali osobně útočit a věnovali se řešení problému. Za komunismu bývalo zvykem, že když někdo někoho kritizoval (že se odchýlil od linie strany) - taková kritika se rovnala existenčnímu zničení.

Já takovou kritiku neprovozuju - abych znovu citoval jezuity - "miluju člověka, nenávidím blud". Proti osobě nic nemám, kritizuju nedostatky její práce. Vždycky existuje šance, že by se kritizovaná osoba mohla zlepšit.

Víte, to je ta "challenge", výzva - slovo v podstatě nepřeložitelné do češtiny - na niž tak pozitivně reagují Američané. Udělal jsem chybu, nevadí, člověk je omylný, chybami se učí, zkusme to příště udělat lépe. Není naším cílem člověka zničit či zpochybnit, ovšem je zapotřebí, aby byl člověk schopen vývoje, a když někdo poukáže na určité nedostatky jeho práce, aby se ješitně nečertil, ale přijal je jako vítané připomínky.

Nereagoval jste nijak konkrétně na mou kritiku vašeho pořadu. Pokusil jste se mě zpochybnit osobně. Je to jedna z typických vad argumentace v debatě, jimiž se nedávno v Britských listech zabýval ve svém příspěvku Aleš Zeman. Doporučuju ho vaší pozornosti.

Kritické připomínky jsou cennou zpětnou vazbou - mnohé západní podniky si kritiky z řad veřejnosti platí, nebo podnikají rozsáhlé a nákladné průzkumy veřejného mínění, aby zjistily, co si o jejich službách lidi skutečně myslí.

Tu práci, kterou já dělám pro Českou televizi, by jinde na světě honorovali zlatem. Odmítat je není dobrý management - taková je jen reakce lidí, kteří se z pohodlnosti odmítají změnit.

Vítal bych vaši konkrétní kritiku článků v Britských listech - přispělo by to jistě k zlepšení jejich kvality.

Opakuji, pokud jsem to původně napsal tak špatně, že to nebylo jasné. Kdybych já, pane Kazdo, dělal reportáž o českých panelácích, vyšel bych z konkrétního lidského osudu - zkoumal bych především argumentaci uvedenou v tomto článku, že jsou umakartová jádra paneláků, společně s konstrukcí větracích šachet, nebezpečným požárním rizikem.

To, že jste o tomto článku nevěděl, je profesionální selhání, které znovu dokumentuje, že Česká televize nemá dostatečné rešeršní zpravodajské zázemí.

Článek vyšel nejen v Britských listech, ale i v tradičním papírovém tisku, v deníku Slovo.

V každém případě bylo třeba vycházet z konkrétního lidského příběhu a teprve na jeho základě dokumentovat největší problémy s paneláky. Nikoliv natáčet pro televizi rozhlasový pořad, sestavený z prostřihů "mluvících hlav".

Chodit za tzv. "odborníky" a veřejnosti pak prezentovat v reportáži poněkud zmatený pelmel jejich názorů, je, odpusťte, trochu alibismus. Vím, že to je dnes v ČR móda, nepsat nic syntetického, oběhnout pár lidí a citovat jejich protichůdné názory a tím skončit. To ale není odpovědná novinářská práce.

Bývalo by také dobré věnovat se jazyku, opustit šroubovaná, křečovitá souvětí a vyjadřovat se lidsky, přímo a jasně.

Je jistě možné, že jste v životě natočil už mnoho reportáží. Ten argument ale, odpusťte, neznamená nic. Kvantita není kvalita.

S přáním všeho nejlepšího do vaší další práce.

Jan Čulík

Vladimír Wagner

Vazeny p. J. Culiku,

jsem rad, ze jste zaradil prispevek "O umeni argumentace". Myslim, ze je pro kazdeho uzitecne si jej precist. Nikdo z nas se nedokaze hrichum uvedenym v prispevku uplne vyhnout. Tech se nevyvaroval ani prekladatel ve svych pridanych prikladech, ve kterych chtel nektere hrichy dokumentovat. Dokumentoval bych to na prikladu, kterym chtel dolozit falesny zaver odvadenim pozornosti (angl. "red herring") - c. 31: "Vystiznym prikladem "uzeneho slede" je argumentovat, ze dvoji ceny v CR jsou ekonomicky vyhodne z trzniho hlediska a tudiz i dlouhodobe prozirave a  spravne. Snizeni navstev cizincu v CR v poslednim roce svedci spise o opaku."

Zde se dopousti treba hned nasledujiciho "falesneho zaveru pouzitim pokrouceni - c.32" a  "falesneho zaveru pouzitim zavadejiciho kontextu - c. 29". Vsichni, kteri obhajovali dvoji ceny z hlediska ekonomicke vyhodnosti, totiz argumentovali, ze slouzi k udrzeni a  ziskani domaciho!!! zakaznika, ktery pak navstevuje prislusne zarizeni casteji i v dobach, kdy neni turisticka sezona, nebo atraktivita mista se uz "okouka".

Ekonomicka vyhodnost se pocita i do budoucnosti, kdy ekonomicka sila mistnich vzroste. Takova ekonomicka vyhodnost neni prilis zavisla na navstevnosti cizincu (pokud by ji opravdu drasticky nesnizovala), ale vice na navstevnosti domacich.

Dulezita je navstevnost celkova v dlouhodobem horizontu. Takze veta "Snizeni navstev cizincu v CR v poslednim roce svedci spise o opaku.", je zavadejici a  k dane problematice ekonomicke vyhodnosti irelevantni (falesny zaver pouzitim irelevantniho zaveru - c.23). Nebylo totiz zatim prokazano, ze by pokles navstevnosti jakkoliv souvisel s  pouzivanim dvojich cen. Tim tedy jde zaroven o "falesny zaver argumentaci non causa pro causa - c.20" a "falesny zaver argumentaci post hoc ergo propter hoc - c.21". Jsou totiz daleko vyznamnejsi faktory, ktere jej mohou zpusobovat (napr. nedostatecna infrastruktura). Vcetne jisteho okoukani Prahy a prirozenemu snizovani "kouzla sametove revoluce" se vzdalovanim od jejiho prubehu. A treba prave to by mohl kompenzovat domaci zakaznik.

Takze se mi zda, ze dany priklad nedokumentuje chybu, u ktere byl uveden. Prave naopak se na zpusobu jeho pouziti da dokumentovat rada jinych uvadenych falesnych zaveru.

Jeste jednou chci zduraznit, ze se mi uvedeny prispevek moc libil. Dekuji Alesi Zemanovi za jeho preklad a omlouvam se, ze jsem si vzal na musku sveho rozboru jeden z jeho pridanych prikladu.

Vladimír Wagner

Ladislav Pavlič

V dnesnim clanku : "Ještě jednou Jaroslav Foglar a Miroslav Holub" citujete dopis ctenare:... .

Holuba nezna skoro nikdo, navic to zrejme byl agent STB, drobet kontroverzni osobnost tedy. Jeho basne jen tezko mely nejaky zasadni vliv na kohokoliv kolem. Neznam osobne ani jednoho cloveka, ktery by se se mnou kdy bavil o nejakych Holubovych basnich.

Uz jsem tak dlouho nepobavil. Zajimalo by mne, zda dotycny pan zna napr. jmena William Shockley nebo John Bardeen. Predpokladam, ze ne (pokud ano, omlouvam se mu). A dal budu uvazovat v jeho stylu:

A protoze je neznam, urcite jsou zcela bezvyznamni: JA je prece NEZNAM a moji osobni znami TAKE NE....

Predpokladam, ze Vam psal e-mailem. Ten prece dneska pouziva KAZDY, KDO NECO ZNAMENA.... Urcite ho psal na stroji pohanem parnim strojem (snad zna J. Watta). Nebo snad na nejakem osobnim pocitaci??

No a ti dva bezvyznamni clovicci (s ostatnimi vedci onoho pofiderniho zakladniho vyzkumu, ktery nema vubec zadne PRAKTICKE vysledky) objevili v roce (cca) 1947 tranzistorovy jev. Zcela bezvyznamna zalezitost. Malokdo z konzumentu veskere spotrebni elektroniky (znalci elektronek prominou) je vubec zna. Chudaci bezvyznamni.

Ladislav Pavlič

Petr Kubíček

Dobry den pane Culik,

se zajmem ctu diskusi Foglar kontra Holub. Myslim, ze vysvetleni je jine, nez vetsina pise.

Ani jeden z panu nejspis nebyl vedomy spolupracovnik StB a oba s ni jiste meli hodne co do cineni aspon cast sveho zivota, to by mohlo vysvetlovat, proc se jeden z nich ocitl na tech podivnych seznamech.

S delkou nekrologu/publicity to vsak nema co delat.

Podle me tu jde jen o popularitu, zatimco Foglar je v Cechach fenomen, Holuba tu zna jen par intelektualu a jeho basne cetlo jeste min.

Za bolseviku se jmeno Holub objevovalo v souvislostech jako nejaky lekar docela uspesny, ktery mimo to pise i zajimave basne.

Ve skole se pochopitelne neprobiral ani jeden z panu.

Jejich popularita byla tedy znacne rozdilna v domacim a svetovem meritku, tady bych hledal pricinu rozdilne pozornosti sdelovacich prostredku ne v tom ze jeden byl udajny StBak a druhy psal pro deti.

Ceska media v tomto asi budou velmi rozdilna od skotskych.

Zdravim,

Petr Kubicek

Poznámka JČ: Milý pane Kubíčku, v podstatě jste potvrdil to, co jsem původně napsal, a dostal za to od jednoho čtenáře vynadáno: Češi se daleko více zajímají o dětské než o dospělé záležitosti. Holub i Foglar byli zakázáni, Holubovi po jeho úmrtí věnovala MFD asi 10 řádků, Foglarovi dlouhý nekrolog, proč - protože Foglar je v ČR známý a populární, Holuba nikdo nezná.

Nynější české společenské povědomí je - musím-li to tak říci - povědomí výrazně plebejské, orientované na nízkou kvalitu a na nízkého společného jmenovatele.

Citují pamětníka z období před druhou světovou válkou, paní, která tehdy chodila do skautu: "My jsme Foglara nebrali. Pro nás bylo jeho pojetí klubovnictví příliš romantické. My jsme vyznávali zásady Setonovy a Baden-Powellovy. Foglar, ty zásady svým způsobem rozmělnil. Jeho literatura se považovala za něco na úrovni Červené knihovny a Rodokapsů. Nebyla to seriózní literatura. Nakonec vycházely Rychlé šípy formou obrázkových seriálů - comics.

Možná je odsudek této svědkyně příliš příkrý. Svědčí však o jednom (a není to jediný předválečný svědek, jehož svědectví mám): za první republiky existovalo povědomí o kvalitě, takzvané "vysoké kultuře" a Foglar patřil k nezávazné, demotické, lidové zábavě.

Je symptomatické, že v dnešní době pojem rozdílu mezi seriózní, kvalitní kulturou a zábavou pro lid zmizel a populární, pokleslá zábava se vydává za nejvyšší kvalitu. Tak se stal i Jaroslav Foglar, jehož občanských postojů si musíme vážit, jehož literatura však byla kýčem, přístupným hlavně dětem, v atmosféře celkové pokleslosti celonárodním básníkem nejvyšších kvalit?

Zaujala mne poznamka JC o byvalem konzervativnim ministru financi lordu Lamontovi, byt pronesena v kontextu clanku o zcela jinem tematu. Ten pry "zpusobil, že britska libra vypadla z Evropského směnného mechanismu a devalvovala o dvacet procent, coz znamenalo, že kazdy britsky obcan dobrovolně odevzdal se své kapsy Georgi Sorosovi asi dvacet liber".

Ale co kdyz ma pravdu George Soros, co kdyz to bylo jinak?

1) Evropsky smenny mechanismus byl vyprojektovan pro situaci, kdy vsechny clenske zeme budou ve stejne fazi hospodarskeho cyku a povedou stejnou ekonomickou a socialni politiku.

2) Ale to se porusilo sjednoceni Nemecka - zbytek Evropy se s nicim nesjednocoval.

3) Nasledna vymena vychodnich marek za zapadni (v ekonomicky neopravnenem kursu 1:1) vyvolaly inflacni tlaky na marku. Hrozilo nebezpeci drastickeho poklesu kursu marky.

4) Spolkova Banka logicky zvysila urokove miry aby udrzela kurs marky stabilni.

5) Zmineny Evropsky smenny mechanismus (ERM) uzival nejen jednotny (s malymi odchylkami) kurs men ale i jednotnou urokopvou sazbu.

6) Protoze Spolkova Banka byla vudci instituci Evropskeho smenneho mechanismu, vnutila svoji urokovou sazbu ostatnim clenskym zemim.

7) V nich vsak podobne tlaky neexistovaly a tak doslo vinou vysokovych urokovych sazeb k premrstene vysokemu kursu, a to nejen u libry.

8) Vysoke urokove sazby naopak prodrazily uvery a uvrhly hospodarstvi zemi okolo Nemecka jeste hloubeji do recese.

8) Sorosovo provineni ci genialita (to si rozhodnete sami) bylo, ze si vsiml, ze Libra je NADHODNOCENA. Hbite se v librach zadluzil a obratem ruky uzil k nakupu aktiv mimo librovou oblast.

9) Pak uz zbylo jen ve spravnem okamziku presvedcit Britanii, ze neni mozno umele udrzovat kurs libry donekonecna. O zbytek se postarala panika.

Pokud toto vysvetleni prijmeme jako pravdepodobne, nabizeji se nektere znacne NEPRIJEMNE otazky:

- nebylo by logictejsi, klast lordu Lamontovi za vinu, ze nezacal vcas kricet, kdyz ERM zvysil urokove sazby, popripade ERM okamzite neopustil?

- apropos, byl v te dobe (sjednoceni Nemecka) Lord Lamont (nebo Lamonte?) vubec ve funkci?

- kdy se obcane odnauci jasat kdyz jde mena nahoru a bedovat kdyz klesa?

- kdy obcane pochopi, ze ten zlopovestny mezinarodni kapital je predevsim zrcadlem politiky jejich statu? Viz oblibene porekadlo o zrcadle a krivych ustech.

- uvedomuje si verejnost, ze kdyz Nemecko pomohlo Francii v obdobne dobe a situaci, vlastne jen tahalo Francii ze slamastiky, kterou samo navarilo?

- proc dovolily ostatni clenske zeme ERM Nemecku tak drasticke zmeny urokovyh sazeb?

- Nezacina se sjednocena Evropa napadne podobat NEMECKEM sjednocene Evrope, potazmo pak CTVRTE RISI?

Poznámka JČ:

Takto to skutecne je. To je standardni vysvetleni problemu. Na celou tuto historii neustale poukazuji uz leta a ptam se, jestli neskodi CR, ze je fiskalne tak zavisla na nemecke marce, protoze nemecke urokove miry jsou prece pro CR zcela nevhodne. Mnohokrat jsem tuto otazku daval ceskym ministrum. Nikoho to nezajima.

Ferdinand

Tak to zkuste jeste jednou. Treba pod titulkem "Ferdinand objevil Ameriku". Ja se neurazim, to je vyhoda pseudonymu. Apropos - znate to o tom Watsonovi co sice "Nezari ale svetlo vyborne vodi" (a dava Sherlockovi prilezitost k elegantnim monologum)?

S tou standardni interpretaci jste mi vyrazil dech - ja o tom mlatim pyskem taky uz leta, a mam pocit ze mne ma me okoli za excentrika (cti blazna).

Mozna je to i vase chyba, kdyz predpokladate, ze se vsichni v CR orientuji ve standardnich bankovnich operacich, vyznamu urokovych mer a jejich zavislosti na hospodarskem cyklu. Co takhle trochu osvety?

JČ: ptam se, jestli neskodi CR, ze je fiskalne tak zavisla na nemecke marce, protoze nemecke urokove miry jsou prece pro CR zcela nevhodne.

A on je nekdo v CR pouziva?

JČ: Je-li určován kurs koruny do značné míry její vazbou na německou marku (a také na dolar), tím se přece promítají do ČR německé hospodářské poměry?

Ferdinand

Jaroslav Teplý

Pane Čulíku, k námětu posledních dnů Vám posílám čerstvé informace (všechny z deníku De Telegraaf):

14.1.99 Titulek: Tlumočníci pocházející z řad uchazečů o asyl překládají špatně za peníze. Záležitost vyšetřuje holandská BIS. Mezi tlumočníky jsou "reisagenten" neboli zaměstnanci či majitelé cestovních kanceláří, kteří mají finanční zájem na tom, aby bylo do Holandska přijato co nejvíc uchazečů o asyl. Státní sekretář Cohen má od jisté doby detailní informace o tlumočnících, kteří překládají tak, aby ti, kteří jim zaplatí, měli velkou šanci na udělení asylu a ti, kteří nezaplatí byli naopak odmítnuti. Nejkřiklavější případem postihování neplatících uchazečů jsou somálští tlumočníci, kteří přeložili zkušenosti uprchlíků ze somálských koncentračních táborů jako Villa Baydhabo jako "prázdninová místa, příjemné a klidné místo k pobytu". Turečtí Kurdové, členové organisace PKK prý falšují prohlášení uchazečů, aby prošli jen jejich političtí přátelé.Jeden irácký tlumočník prý propašoval do Holandska 64 členů své rodiny zfalšováním jejich prohlášení. (to "prý" si vyložte asi tak, že to pochází z  dosud důvěrného dokumentu vypracovaného pověřenou advokátní kanceláří). Hned vedle je zpráva, že tito tlumočníci vydělávají ročně 250-350 000 hol. zl.. Mezi nimi vynikl zvláště jeden, jehož úkolem bylo rozlišovat na bási dialektu Iráčany od příslušníků jiných národů. Pracoval 7 dní v týdnu a za weekend vydělal více než 5000 zl. Při kontrole se zjistilo, že jeho rozhodnutí byla z 51,8 procent nesprávná.

21.1.99 Státní sekretář Cohen: holandská asylový systém vybuchne, jestliže vyjde předpověd* imigračního úřadu na tento rok = 62 000 asylantů .

23.1 99 Bývalý (do roku 1996) šéf tohoto úřadu, H. Nawijn, na to upozornil už v roce 1994 a dostal od svého nadřízeného či spíše nadřízené (Schmitz) zákaz o tom mluvit. Podle jeho názoru musí Holandsko rychle prevencí asylu zabránit chaosu, k čemuž bude třeba tvrdých opatření. Příčinou je, ze v celém světě kromě Holandska se vede tvrdá asylová politika. Protože není žádné propojení mezi západoevropskými státy (plánoval se systém pro otisky prstů), nefungují v praxi dohody či smlouvy ze Schengen a Dublinu. Vždy» 80% asylantů přichází bez dokumentů. Atd.

K tomu předchozí poznámka Jaroslava Teplého ze 14. ledna:

Pane Culiku, pozoruhodnou ilustraci k memu nazoru na nutnost revise (upgradingu) nekterych zakonu o migraci dodala A. Slezakova v TYDNU z 11.1.99. Pise v clanku "Pomohou nam Rakusane?". Cituji:

Pripravit dobry, zakon, ktery by nebylo nutne kazdou chvili novelisovat, je znacne narocna zalezitost, ktera muze nekdy uviznout na zdanlive malickosti. Ukazme si to na prikladu jedne z predloh, ktere minuly tyden neprosly legislativni radou: na novem asylovem zakonu. Jak rada jako celek, tak Pavel Rychetsky sam jej povazuji za celkem dobry. Ovsem zadatele o asyl by meli, nez se o jejich osudu rozhodne, dlit v jakemsi internacnim stredisku. Tim se omezuje princip svobody pohybu a pobytu garantovany jak nasimi zakony, tak mezinarodnimi umluvami, ktere jsme ratifikovali, a ktere tudiz maji vyssi platnost nez vnitrostatni normy....

V souladu s nazorem vysoke komisarky OSN pro uprchliky nebyla legislativni rada spokojena ani s tim, ze by o udeleni asylu rozhodoval organ statni spravy (ministerstvo vnitra), nikoli nezavisly organ - coz nemusi byt nutne soud, ale treba komise renomovanych osobnosti. Navrh byl tudiz vracen ministru vnitra k prepracovani...Konec citatu.

Cili dejme tomu, ze se dostavi rocne do CR 15000 zadatelu o asyl - ve srovnani s Holandskem (cca 40000 rocne) tedy primereny odhad. Vetsina z nich, jak je zvykem, asi peclive znici sve osobni doklady a po podani zadosti o asyl se rozptyli po celem uzemi statu, podle holandskych zkusenosti prednostne do velkych mest, protoze na venkove je nuda.

O zadostech bude rozhodovat komise osobnosti renomovanych vysokou komisarkou OSN. Tyto osobnosti budou jiste vybaveny prislusnym kadrovym profilem, nikoliv vsak penezi, proto bude komise pouze nezavisle rozhodovat, ale zavisle na tom financovat budou organy statni spravy (jediny zdroj: vynos dani), coz nepochybne povede k situaci popsane jiz drive ve Vankove poslednim dile Svejka, kdy hladovi vojaci dorazeji na oficira, ze maji "gebiry" na chleba a on odpovida: gebiry jsou, ale chleba neni.

Co delat? Tato otazka neni originalni, jiz davno ji polozil V.I.Lenin, ale pokusim se na ni odpovedet. Treba zmoulat cepici v ruce a poptat se v Bruselu, zda jsou Schengenske dohody v souladu s mezinarodnimi dohodami podepsanymi CR a jmenovite zda a jak muze CR zabranit pruchodu nezadoucich imigrantu do Nemecka, dopreje-li jim moznost volneho pohybu po svem uzemi, jak to nasledkem podepsanych dohod vyzaduje legislativni rada.

Ale kdyz to nikam nepovede, muzeme mozna najit utechu v americkem traditionalu, ktery tak svizne zpivaji Irena Budweiserova a Zdena Tichotova ze Spiritual kvintetu: I Can't Feel At Home In This World, neboli Jiz vic nechci mit domov svuj na zemi. Ovsem vzchopit se a energicky jednat by bylo efektivnejsi.

J.T.