Co je nového v České republice

Zneužití slov

Význam je v tom, že Rychetský, místopředseda vlády, se podle zprávy v deníku Slovo vyjádřil ve sněmovně tak, že prý americký velvyslanec Clarke "porozuměl" jeho důvodům pro zamítnutí Karasovy a Tollnerovy novely zákona o občanství. Vyznělo to, jako by americký velvyslanec Clarke souhlasil se zamítnutím novely a podporoval ho. Hříčkou kolem pravdivých slov zneužil Rychetský skutečného smyslu.

Opak je pravda. PROTO vydalo americké ministerstvo své prohlášení, že tomu tak není a že Spojené státy trvají na navrácení ukradeného majetku bez jakékoliv diskriminace. Josef Schrabal.

Dvě poznámky čtenáře Ferdinanda:

1) vysilani Svobodne Evropy mohlo byt do Prahy umisteno zamerne

2) o sveho agenta c. 1. (irackeho konzula v CR) neprisla MI6 v dusledku Bastovy (snad Kavanovy? JČ) upovidanosti, ale protoze nemohl do nekonecna odkladat provedeni atentatu na Svobodnou Evropu.

3) ministr Basta vlastne spojencum a NATO poslouzil, protoze jinak by se o Saddamovych planech verejnost nedozvedela.

4) nic bych za to nedal, ze i ten druhy agent byl jen takovy experiment, do jake miry je vlada CR schopna udrzet jazyk za zuby a duverne informace pod poklickou, ale to je jen muj dohad

5) Pokud by snad nekdo usiloval o vyrazeni CR ze (zapado)evropskych struktur, nemohl by si zvolit lepsi prostredek.

K tomu poznámka Jana Čulíka: Nezdá se mi, že by šlo o záměrnou provokaci MI6 v ČR, na to britská rozvědka příliš zuří. Projevilo se to skutečným množstvím článků v britském a americkém tisku, k tomu by nedošlo, kdyby britští rozvědčíci nezačali žhavit své novinářské kontakty. Celkem vyšlo o této aféře v seriózních novinách v minulých dnech čtrnáct článků (bulvární noviny nepočítám). Nic novějšího, než o čem jsme psali v BL, už v nich není, i když na rozdíl od Mladé fronty Dnes většinou nenadávají Kavanovi (kritika Jana Kavana se vyskytla asi ve dvou ze čtrnácti článků, a zdá se pocházet z Prahy) ale ostře kritizují BIS. Titulky zněly, např: (titulek přes celou stranu novin): "Prague Spy Scandal Raises Concerns Over Czech Entry Into NATO - Pražský špionážní skandál vyvolává znepokojení ohledně vstupu Čechů do NATO", International Herald Tribune, 5. února 1999; "Šéf stanice MI6 odhalen Čechy" (Guardian, 3. února; list cituje Kavana, který prý byl "šokován, že k tomuto došlo zrovna, když ČR byla formálně pozvána do NATO. Kontroverze, pokračuje Guardian, bude mít dopad na žádost ČR o vstup do NATO, protože vzájemná důvěra mezi rozvědkami se považuje za důležitou.) "Šéf MI6 prozrazen v pražské špionážní kontroverzi," napsal 3.2. Daily Telegraph a v dlouhém článku mj. citoval jednoho diplomata: "V Praze se dostává na veřejnost všechno, od podrobností milostného života Václava Havla až po cenu nového záchodu ministerského předsedy. Je to velký problém." - (Pomíjím jinou publicitu ČR, jako například článek v týdeníku Economist z 6. - 12. února 1999, s titulkem, Češi nepracují.) K článku bývalého sovětského špióna Olega Gordievského v Sunday Telegraphu se ještě vrátím. - V dnešním čísle BL upozorňuji na překlad dobrovolných předpisů britské vlády a sdělovacích prostředků, které by zabránily prozrazení obou špiónů, k němuž došlo v České republice.

Výběr textů z posledních dní:

Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL.

Zaslal Aja Bufka

Tiskové prohlášení k diskriminaci Čechoameričanů v České republice

NEWS RELEASE
American Society for the Preservation of Human Rights,
(287 N. Layton Dr., Los Angeles, CA 90049)
Czech Human Rights Monitoring Society Australia
IMFC, Chicago
FCF, Washington D.C.
ACCGA, Los Angeles

Rozhodnuti komunistickych poslancu, socialnich demokratu a 25 clenu ODS ze dne 4. unora 1999, o pokracujici diskriminaci Cechoamericanu v Ceske republice, je nejenom prejimanim stalinskych pristupu vylucovani urcitych pokrokovych skupin obcanu ze spolecnosti, ale predevsim vysmechem Helsinskym dohodam a lidskym pravum, ke kterym se politicti predstavitele Ceska republiky hrde hlasi.

Spolu s okamzitou reakci a prohlasenim Helsinskeho vyboru americkeho senatu ze 4. unora 1999, vyjadrili v sobotu 6. unora 1999 vlastni rozcarovani nad koncem "Sametu", jednotlivci i clenove nejruznejsich spolku a organizaci.

Vzhledem k devitilete diskriminaci Cechomaricanu v jejich vlasti bylo rozhodnuto pristoupit k nasledujicim opatrenim:

1) Pozadat Spojene narody o pokarani CR pro nedodrzovani clenskych pravidel (ignorovani 90 denni lhuty k opdpovedi na nalez Human Rights Committee z 19.cervence 1995) a pro neustale pokracovani v diskriminacni praxi.

2) Predlozit k Federalnimu soudu Spojenych statu nalez na vykonavatele diskriminacnich opatreni vuci obcanum USA, jehoz soucasti je vypracovat seznam osob, kteri podle Helms-Burtonova zakona patri do teto kategorie.

3) Podporit stiznost organizaci IAC a ACCGA na pani Libusi Benesovou, ktera v byvale funkci podepisovala obetem nacismu a komunismu narozenym v Ceskoslovensku usneseni, ze rozhodnuti minulych rezimu stale plati. Podle platnych mezinarodnich zakonu by mela byt Benesova prohlasena persona-non-grata nejenom v USA.

V dnesni dobe svetove globalizace a univerzalnich lidskych prav a svobod, predstavitele CR setrvavaji v zahranicni politice komunistickych praktik a nelojalnosti k republice, ktera nadale vzdaluje jeji obcany od zadouciho stupne pokroku ve kterem ji dnes predbehly ostatni zeme byvaleho "vychodniho bloku".

V Los Angeles 8.unora 1999,

dr. Jaroslav Marik, Aja Bufka, Tomas Chroust

Kromě něho však existuje v Británii ještě tzv. Official Secrets Act, zákon o utajování oficiálních důvěrných skutečností, v jehož rámci může vydat soud příkaz, aby sdělovací prostředky určité informace nezveřejňovaly. Tak například nesmějí britské sdělovací prostředky v současnosti zveřejňovat skutečnosti, které odhalil o struktuře britské rozvědky její bývalý agent David Shayler, který žije ve Francii a o jehož vydání k soudnímu stíhání nedávno britská vláda neúspěšně požádala. (Viz tento článek v Britských listech.)

Pokud by takový soudní příklad nějaké britské médium porušilo, vystavilo by se soudnímu stíhání.

Zde je kompletní překlad dokumentu britského ministerstva obrany, pojednávajícího o systému DA Notices. Upozorňuju zejména na šestou DA Notice, která se přímo týká nynějšího česko-britsko-iráckého skandálu. JČ

The Defence Advisory Notices

A Review of the D-Notice System

Ministry of Defence

Open Government Document No. 93/06

Poradní směrnice pro obranu

Přehled systému tzv. Obranných směrnic

Ministerstvo obrany

Dokument otevřené vlády č. 93/06

Aktualizováno nejnovějšími úpravami z července 1996

Výbor pro obranu, tisk a sdělovací prostředky schválil celou řadu významných změn v systému tzv. Obranných směrnic v důsledku revize, kterou oznámil v říjnu 1992 náměstek ministerstva obrany pro armádu a které do praxe uvádí tento výbor.

Cílem revize bylo systém zprůhlednit a zaktualizovat ve světle mezinárodních změn a zvýšeného důrazu vlády na otevřenost.

Revize rozhodla, aby byly dosavadní obranné směrnice (D Notices) aktualizovány a aby byl snížen jejich počet. Budou se také od nynějška jmenovat poradní obranné směrnice, aby to lépe odráželo dobrovolnost a konzultativnost systému.

Obranné směrnice (DA Notices) vydává přejmenovaný Poradní výbor pro obranu, tisk a sdělovací prostředky a nahrazuje obranné směrnice (D Notices), které byly naposledy vydány šéfredaktorům, produkčním, vydavatelům a oficiálním činitelům v listopadu 1989. Přicházejí v platnost 1. srpna. Účelem jejich zveřejnění je podpořit lepší porozumění systému a přispět k větší otevřenosti.

Další výtisky těchto směrnic lze obdržet od tajemníka Poradního výboru pro obranu, tisk a sdělovací prostředky (The Secretary, DFPBAC, Room 2235, Ministry of Defence, Main Building, Whitehall, London SW1A 2HB).

Všeobecný úvod k poradním obranným směrnicím (DA Notices)

1. Veřejná debata o obranné a protiteroristické politice a všeobecné strategii Velké Británie není hrozbou národní bezpečnosti a vláda takovou debatu vítá. Je však důležité, aby se v  takové debatě nezveřejňovaly podrobnosti, které by mohly poškodit národní bezpečnost. Systém poradních obranných směrnic je prostředek, jak poskytnout poučení a vedení sdělovacím prostředkům o takových obranných a protiteroristických informacích, jejichž zveřejnění by poškodilo národní bezpečnost. Systém je dobrovolný, nemá žádné právní pravomoce a konečná odpovědnost při rozhodování, zda tyto informace zveřejnit či nezveřejnit spočívá plně na příslušném šéfredaktoru či vydavateli.

2. Poradní obranné směrnice vydává Poradní výbor pro obranu, tisk a sdělovací prostředky. To je poradní těleso, které se skládá z vysokých státních úředníků a s šéfredaktorů celostátních i regionálních novin, časopisů, tiskových kanceláří, televize a rozhlasu. Výbor působí na základě sdíleného přesvědčení, že existuje trvalá potřeba poradního systému, jako je systém poradních obranných směrnic a že takové směrnice nejlépe fungují na dobrovolném konzultativním základě.

3. Tato verze poradních obranných směrnic z roku 1993 si uvědomuje, že po rozkladu Sovětského svazu a Varšavské smlouvy došlo ke změněným okolnostem, že se nyní Velká Británie podílí na menších konfliktech, avšak že trvá hrozba teroristických útoků, je v současnosti vysoká a existuje také riziko šíření zbraní hromadného ničení. Tyto poradní směrnice si jsou také vědomy, že se na Velkou Británii i nadále zaměřují zahraniční zpravodajské služby.

4. Dodržování poradních obranných směrnic nezprošťuje šéfredaktory od odpovědnosti, kterou definují zákony o utajovaných skutečnostech (Official Secrets Acts).

5. Tajemník Poradního výboru pro obranu, tisk a sdělovací prostředky je podřízeným vlády a členů výboru ze sdělovacích prostředků. Trvale je k dispozici ministerstvům i sdělovacím prostředkům a poskytuje informace o systému. Po příslušných konzultacích s jednotlivými ministerstvy pomáhá interpretovat relevanci jednotlivých poradních obranných směrnic v jednotlivých konkrétních případech. V rámci tohoto systému se veškerá jednání s šéfredaktory, vydavateli a tvůrci pořadů konají neveřejně.

Poradní obranná směrnice č. 1

Operace, plány a schopnosti

1. Je požadováno, aby nebyly bez předchozích konzultací zveřejňovány informace toho druhu, jaké jsou uvedeny níže:

a. Podrobnosti nynějších či budoucích operací, metod, taktiky a záložního či nouzového plánování, reagující na konkrétní nepřátelské situace a na hrozbu teroristických útoků;

b. podrobnosti o stavu připravenosti a operační schopnosti jednotlivých jednotek či formací, které jsou v akci nebo k jejichž akci má co nejdříve dojít;

c. informace o operačním pohybu takových jednotlivých jednotek či formací (na rozdíl od běžného pohybu jednotek, který nemá nic společného s konkrétními zásahy);

d. podrobnosti o nynější či připravované taktice, zkouškách, technikách či cvičeních (včetně cvičení ve výslechových metodách a v operačních technikách a v taktice zaměřené proti terorismu);

e. podrobnosti o obranných nebo protiteroristických akcích, které podniky jednotlivá vojenská zařízení, jednotky či formace.

2. Zdůvodnění. Je důležité nezveřejňovat informace, které by mohly poškodit národní bezpečnost tím, že by poskytly potenciálnímu nepříteli důležité strategické nebo operační výhody; kterých by mohli využít teroristé k přípravě protiopatření s tím následkem, že útoky, jimž mohlo být jinak zabráněno, by byly úspěšné; nebo které by mohly prozradit protiteroristické operace, ohrozit životy a zdroje.

Poradní obranná směrnice č. 2

Nejaderné zbraně a operační zařízení

1. Požaduje se, aby nebyly bez předchozí porady zveřejňovány přísně tajné informace o obranném zařízení nebo o zařízení, jehož se užívá proti hrozbě teroristických útoků a jehož seznam je uveden níže:

a. krycí jména a krycí čísla;

b. podrobnosti konstrukce, technické údaje, materiál a výrobní metody;

c. zkoušky a nové provozy pro provádění zkoušek, technické zařízení pro zkoušky, data a výsledky;

d. údaje o výkonnosti a o operačních schopnostech;

e. oblasti zranitelnosti vůči protiopatřením;

f. celkové počty, objednávky, míra výroby, zásoby a předpokládané datum uvedení do běžného provozu;

g. podrobný fotografický a jiný obrazový či názorný materiál, zveřejňující přísně tajné budovy.

Výše uvedené kategorie také mohou platit pro zrušené projekty, pokud by zveřejnění těchto informací ohrozilo jiné projekty, které pokračují.

2. Zdůvodnění. Zveřejnění přísně tajných informací o zařízení, používaném pro obranné a protiteroristické účely by mohlo umožnit potenciálním nepřátelům nebo teroristům, aby si vypracovali rychleji efektivní protiopatření, mohlo by to urychlit vývoj jejich vlastních zbraní a zařízení a umožnilo by jim to pozměnit jejich operační metody, takže útoky, jimž by jinak bylo zabráněno, by byly úspěšné.

Poradní obranná směrnice č. 3

Jaderné zbraně a zařízení

1. Je požadováno. aby nebyly bez předchozích konzultací zveřejňovány vysoce utajované informace, včetně fotografického a jiného obrazového či názorného materiálu v těchto kategoriích:

a. konstrukce konkrétních jaderných zbraní, jejich charakteristické rysy a systémy, jejichž účelem je posílit jejich pronikání obrannými systémy;

b. technologie na výrobu jaderných zbraní a zvláštního jaderného materiálu, užívaného v nich;

c. množství zásob, způsob uskladnění a plány pro použití jaderných zbraní a materiálu v nich použitého, zejména plutonia, uranu a tritia.

d. podrobné informace o dopravě a pohybu jaderných zbraní, součástek a štěpného materiálu.

2. Zdůvodnění. Informace o schopnostech a užití jaderných zbraní a jejich odpalovacích systémů, včetně opatření pro neutralizaci obranných systémů, využívaných k detekci, rozlišování či reakci, by mohly mít hodnotu pro nepřítele při přípravbě jeho obranných plánů a protiopatření. Zároveź by informace o konstrukci jaderných zbraní a technologii jejich výroby mohly pomoci státům s jadernými zbraněmi zdokonalit své jaderné schopnosti; nejaderné státy by mohly získat jaderné zbraně; subnárodní skupiny by mohly získat schopnost vyrábět výbušná jaderná zařízení.

Poradní obranná směrnice č. 4

Šifry a utajované komunikace

1. Je požadováno, aby bez předchozích konzultací nebyly zveřejňovány žádné podrobnosti o přísně tajných vládních kódech a šifrách, o příbuzných opatřeních na ochranu dat a komunikačního zařízení. To se také týká NATO a ostatních spojenců.

2. Je také požadováno, aby nebyly bez předchozích konzultací zveřejňovány informace, vydané doma či v zahraničí, o oficiálních britských šifrách a kódech a o jejich potenciálná zranitelnosti.

3. Zdůvodnění. Zveřejňování informací, které by mohly ochromit kódy a šifry ohrožuje utajované informace, které tyto kódy a šifry chrání. Zveřejňování podrobností o přidružených opatřeních a komunikačním zařízení, ať už byly získány z dokumentů nebo od počítačových hackerů, by mohlo pomoci potenciálním nepřátelům proniknout do těchto složek národní bezpečnosti.

Poradní obranná směrnice č. 5

Identifikace konkrétních budov a zařízení

1: Je požadováno, aby nebyly bez předchozích konzultací zveřejňovány informace o podrobnostech, ilustrace či fotografie níže uvedených budov a zařízení:

a. vojenský prostor a přidružné prostory, spojené s programem jaderných zbraní;

b. podzemní zařízení pro ukládání a převoz nouzových rezerv ropy a objem nekomerčních skladišť ropy a ropovodů;

c. ústředí velení a komunikací, užívaná vládou či NATO v době krize.

2. Zdůvodnění. Informace o klíčovém zařízení a o klíčových instalacích by mohla mít hodnotu pro osoby a vlády, jejichž zájmy by mohly škodit zájmům Velké Británie a NATO.

Poradní obranná směrnice č. 6

Bezpečnost Velké Británie a zpravodajské služby

1. Informace v níže uvedených kategoriích se normálně považují za přísně tajné. Je požadováno, aby tyto informace, pokud nebyly zveřejněny v oficiálním prohlášení anebo pokud se o nich široce nedebatuje, nebyly publikovány bez předchozích konzultací.

a. konkrétní operace, zdroje a metody rozvědky (Security Service, SIS a monitorovacího střediska rozhlasu a televize GCHQ) a osoby, podílejících se na nich, uplatnění těchto metod, včetně odposlouchávání komunikací a jejich cílů; totéž se týká osob, podílejících se na citlivých protiteroristických operacích;

b. totožnost, pobyt a úkoly zaměstnanců těchto služeb nebo osob, podílejících se na takovéto práci, včetně podrobností o jejich rodině a o jejich domácí adrese a veškeré ostatní informace, včetně fotografií, které by mohly být využity teroristickými či jinými nepřátelskými organizacemi k identifikaci cílů (s výjimkou podrobností, které byly oficiálně zveřejněny);

c. Adresy a telefonní čísla, jichž využívají tyto služby (s výjimkou těch, které byly oficiálně zveřejněny).

2. Je také požadováno, aby v těch situacích, kdy jsou jiné osoby pravděpodobným cílem útoků teroristů, nebyly bez předchozích informací zveřejňovány podrobnosti o jejich domácí adrese.

3. Zdůvodnění. Jsou-li veřejně identifikováni zaměstnanci rozvědky a jiných bezpečnostních služeb, případně další pracovníci, zabývající se citlivými protiteroristickými operacemi, či osoby, ohrožené možnými útoky, octnou se ve velkém nebezpečí od teroristů. Operace rozvědky a bezpečnostních služeb a  jejich kontakty a techniku lze lehce ochromit, a proto musejí být prováděny v tajnosti. Je-li zveřejněna operace, která právě probíhá, znamená to její likvidaci. Je-li zveřejněna operace, která byla ukončena, ať už úspěšně či nikoliv, pravděpodobně ohrozí možnost dalšího využívání určitých možností, které mohou mít jedinečný význam v boji proti nepřátelským a nezákonným činnostem. Zveřejnění totožností osob pracujících pro rozvědku a bezpečnostní složky může ohrozit minulé, současné i budoucí operace. Dokonce i nepřesné spekulace o zdrojích informací v dané otázce mohou ohrozit zpravodajské operace (a v nejhorším případě i životy). Může to také vést ke ztrátě informací, které jsou důležité v zájmu národní bezpečnosti.

Jak tento systém funguje

Účel

1. Poradní výbor pro obranu, tisk a sdělovací prostředky dohlíží na dobrovolné směrnice, které jsou v provozu mezi temi ministerstvy, které odpovídají za národní bezpečnost, a mezi sdělovacími prostředky. Tyto směrnice využívají nástroje systému DA Notices.

Složení

2. Výboru předsedá stálý náměstek ministra obrany.

3. Členství výboru se může podle dohody čas od času měnit. V současnosti jsou členy výboru tři osoby, zastupující ministerstva, jedna z ministerstva vnitra, jedna z ministerstva obrany a jedna z ministerstva zahraničních věcí.

4. V současnosti je členy výboru také třináct osob, nominovaných sdělovacími prostředky; tři jsou z Newspaper Publishers Association, dva z Newspaper Society, dva z  Periodical Publishers Association, a dále jedna osoba z každé z těchto dalších organizací: Scottish Daily Newspaper Society, Press Association, BBC, ITN, ITV a Sky TV. Publishers Association byla vyzvána v roce 1993, aby nominovala svého zástupce, ale odmítla to učinit.

5. Členové tisku a sdělovacích prostředků volí ze svých řad předsedu a místopředsedu výboru. Ten za ně vede na schůzích výboru jejich stranu a jen každodenním styčným bodem pro ně a pro tajemníka výboru.

6. Výboru slouží na plný úvazek tajemník a na část úvazku zástupce tajemníka, který tajemníka nahrazuje např. v době jeho dovolených.

Odpovědnost členů

7. Členové výboru za sdělovací prostředky a za tisk reagují na návrhy z příslušných ministerstev a informují výbor o těch oblastech, v nichž se dá očekávat poučení ve smyslu národní bezpečnosti. Oficiální instrukce nesmějí být vydány formou DA Notices bez souhlasu členů výboru za sdělovací prostředky.

Schůze

8. Výbor má normálně každoročně jedno jarní a jedno podzimní zasedání. Zhodnotí tajemníkovu zprávu o případech z předchozího půl roku, v nichž požadovaly sdělovací prostředky poučení a kdy jim bylo poskytnuto. Reviduje také obsah DA Notices a případně je pozměňuje tak, aby to odpovídalo měnícím se zájmům národní bezpečnosti.

Jiří Jírovec

V titulku zmíněná analýza české politické scény z pera Andrewa Stroehleina daleko víc připomíná rozcvičku pro funkci politického analytika, který je ochoten prodávat svoje moudro stranám a politikům v momentální tísni, než práci novináře, který žije v centru politického dění - v proklínané Praze - má přístup k mnoha zajímavým informacím a navíc jistě ví mnohé o tom, jak to chodí jinde (neb jest světoběžníkem).

Po pravdě řečeno, jeho analýza by nestála za rozbor, kdyby z ní nevyplývalo, že česká politika může využít rozpory ve vztazích mezi "centrem" a "venkovem" k tomu, aby se obrodila. Domnívám se, že postavit různé skupiny proti sobě je to poslední co teď česká společnost potřebuje.

Netvrdím, že Stroehleinův článek obsahuje nepravdivé postřehy - jeho slabina je v tom, že před takovým vývojem nevaruje.

Andrew Stroehlein v úvodu svého článku píše: "Naprostá antipatie společnosti vůči všem státním institucím dosáhla v této chvíli tak vysoké míry, že ji lze označit za všeobecnou nespokojenost s celostátním administrativním ústředím". A vysvětluje o kousek dále, že 88% lidí, kteří nežijí v Praze, má "stále víc a doslova plné zuby českého hlavního města".

Pokud taková antipatie vskutku existuje (bohužel jsem se již delší čas nedostal do českých hostinců, abych takovou informaci dostal z první ruky), pak je, myslím, spojena se ztrátou iluse o možnostech systému, který lidé v roce 89 vítali po českých náměstích.

Jde o vystřízlivění z kolosální mystifikace, kterou všichni ti "naši" Vaškové spolu se sdělovacími prostředky na národ upletli. Je to zklamání z toho, že společnost je zase rozdělena na "my" a "oni".

Kdyby Andrew Stroehlein hrál se svými čtenáři čistou hru, musel by napsat, že antipatie k politikům a pocit, že občan s daným politickým systémem dohromady nic nesvede, jsou ve světě běžným jevem. Musel by připustit, že základním hnacím motivem politiků je získat moc a pak ji udržet a že ochota udělat něco pro společnost (je-li snad nějaký nápad a zbývají síly) je vzdáleně na třetím místě.

Pokud jde o voličovu beznaděj, mohu posloužit příkladem z volebního obvodu v němž vyplňuji čas od času volební lístky za účelem podílení se na věcech veřejných. Mým poslancem je liberál Cluthier. Dostal se na kandidátku s požehnáním vůdce liberálů Chretiena, který usoudil, že tento člověk je v našem obvodu, který tradičně hlasuje pro liberály, přes všechno volitelný. Pro místní vkus je Progresivní konservativní strana moc vpravo, Reformní strana ještě víc a Nová demokratická strana zase vlevo. No a tak nás v parlamentu zastupuje člověk dosazený partajním aparátem na základě kalkulace, že jen naprosto nečekané rozdání karet by mohlo vést k jeho nezvolení. Je to nýmand, který poslušně hlasuje tak, jak to po něm strana a vláda požaduje.

Samozřejmě, že i čeští politikové budou oslovovat venkov (jak to dělá Orban v Maďarsku) nebo kohokoli jim stratégové doporučí. Bude-li se jim to zdát užitečné, budou "vyvolávat nálady", které třeba i přemění v hnutí, které je udrží u moci. Proč ne. I to se děje jinde ve světě.

Zdůrazňuji ještě jednou, že svobodný, necenzurovaný novinář Stroehlein měl před tímto nebezpečím varovat. Jeho konstatování, že: "Kritikové tvrdí, že Orban rozeštvává Maďarsko tím, že vytváří kontrast mezi hlavním městem a venkovem, ale jeho strategie byla dosud značně úspěšná. Mnoho Maďarů žijících mimo Budapešť je přesvědčeno, že dostává hlavní město už dlouho příliš mnoho výhod a příliš velký podíl vybíraných peněz. Orban používá rétoriky, která chce tuto situaci napravit, a to velmi intensivně promlouvá k mnoha občanům." vypadá v kontextu jeho článku skoro jako pochvala, jaký je ten Orban vlastně pašák.

Stroehlein píše, že by třeba mohlo vzniknout hnutí "národní obnova od základů směrem výše". Nic nového pod sluncem. Podobné heslo má ve svém repertoáru třeba kanadská Reformní strana, která momentálně tvoří opozici ve federálním parlamentu. Populistické heslo, ale nic víc.

Je velmi snadné s takovým heslem jezdit po venkově a je velmi snadné přidat k němu pár dalších, která mohou znít dobře danému publiku, ale ve skutečnosti jsou zaměřena na  rozeštvání lidí. Někdy mohou za všechno Židi, jindy emigranti, pragocentrismus, když jde o mimopražské, a třeba královští Hradečáci, když jde o Pardubice.

Stroehlein dává stav české společnosti do souvislosti s počínáním politických stran - teď se jejich dřívější vize tak nějak přežily a je třeba najít něco nového. Domnívám se, že to je zavádějící, protože taková interpretace zastírá skutečnost, že v české společnosti chybějí kontrolní mechanismys, které by zhůvěřilost politiků držely v určitých mezích. Chybějí nezávislé sdělovací prostředky, které by politikům určovaly agendu. Chybějí zákony, které by zamezovaly zneužití moci, chybějí fungující nadstranické kontrolní orgány. Důkazem neexistence těchto, pro společnost sebezáchovných funkcí jsou postavy obou dříve zmíněných Václavů. Kdyby kontrolní mechanismy ve společnosti fungovaly, tak by jeden z nich možná nakonec opustil svoji pozici v úctě, že se dal příklad ohledně činů následujících po slovech. A druhý by už dávno v politice nebyl, protože chaos, které jeho pětileté úřadování v čele vlády přineslo (a kdo jiný má přímou zodpovědnost za vládu než její předseda) by byl kdekoli jinde dostatečným důkazem, že se do politiky dostal omylem. Spekulace o tom, že se může "uklidit" na hrad jen potvrzuje, jak málo se v tomto směru v ČR změnilo. Ke Stroehleinovu vysvětlení, jak se to má s vizemi a ideologií poznamenávám pouze to, že Klausova vize (z roku 1991) ohledně uspořádání české ekonomiky nebyla založena na ničem jiném (kromě pár stránek vytržených z učebnic ekonomie) než právě na tvrdé ideologii. Nikoli otevřená mysl a zkoumání, co česká společnost potřebuje a jaký model by jí nejvíce vyhovoval, aby se pohnula kupředu.

Stroehlein tvrdí, že "vize je výrazem naděje, že se dá situace zlepšit, pokud budou realizovány určité praktické kroky. Praktické kroky jsou postupné a racionální, nejsou to nezvratitelné obří projekty". Bylo by jistě zajímavé vědět, jaké postupné a hlavně racionální kroky podle něj Klaus udělal.

To, že lidé Klause v roce 1992 podpořili, neznamená nic jiného, než že uspěl v předvolební kampani s heslem, že jeho strana vyvede stát z komunistické minulosti ke světlým zítřkům. Kdo by si dovolil takovou věc kritizovat (jak víme pořád platí "kdo nejde s námi, jde proti nám" i když někdy v poněkud zmodernizované podobě - viz "s Klausem nebo doleva"). Kolik bylo ekonomů, jako František Nepil, kteří si troufli hodit hrách na zeď presidentské kanceláře a sdělovacích prostředků? Kolik právníků se veřejně ptalo po zákonech, které mohly zamezit pozdějšímu tunelování. (Mimochodem president Havel prodal svůj díl paláce Lucerna nyní krachujícímu Chemapolu - pokud se ukáže, že byl Chemapol vytunelován povede jeden z tunýlků k samotnému presidentovi).

Národní obnovu nelze začít tím, že politické strany, které stát do této situace přivedly, dostanou volnou ruku k dalším politickým neřestem. Jinými slovy, že se z kozla stane zahradník.

Chtěl bych na tomto místě zdůraznit, že demokracie se často mění v předstírání, že volič svojí inteligencí a informovaností rozhoduje - a pak dostává, co vlastně chtěl. Dal straně mandát a může si dát do dalších voleb pohov. Jenže volby jsou sice nutnou, ale nikoli postačující podmínkou pro fungování demokracie. Tam kde chybí kontrola moci (byť nakrásně zvolené), přístup k informacím a nezávislé sdělovací prostředky, tam se nějaká náprava dá jen těžko očekávat. Bez nich volič brzo zjistí, že neovlivňuje vůbec nic.

Zmínil jsem se o tom, že je velmi snadné lidi rozeštvat. Už jen proto, že existuje lidská závist, která způsobuje, že sousedovy hrušky jsou chutnější a jeho trávník zelenější. Je možné, že lidé tvrdí, že mají Prahy plné zuby, ale kolik z nich ví, jak celý systém vlastně funguje a co si stát může dovolit. Domnívám se, že Stroehlein jen nedostatečně naznačil, že znechucení Prahou (rozumněj establishmentem) není nutně omezené na mimopražské obyvatelstvo.

Nechci se na tomto místě pouštět příliš daleko po tenkém ledu definice, která ospravedlňuje existence (českého) státu. Už jen proto, že existuje mnoho lidí, kteří by to uměli tisíckrát líp. Nicméně si troufám říct, že mezi prvky, které taková definice obsahuje, bude vnitřní jednota zájmů, vnější nezávislost a z obého vyplývající pocit hrdosti z příslušnosti k danému státu.

Pokud jde o společné zájmy, je ve hře daleko víc než žabomyší válka mezi sousedními vesnicemi, jejichž starostové se tahají o to, kdo by měl dostat víc z okresní pokladny (kdyby nebyla prázdná). Lidi samozřejmě potřebují vizi - tedy, jak Stroehlein praví, - naději.

Tato vize je v podstatě universální - že nebude válka, že bude práce, přístup k přiměřené zdravotní péči, přístup ke vzdělání a sociálnímu zabezpečení ve stáří.

Na příkladu Kanady lze ukázat, jak ohromný sjednocovací účinek uskutečňování této vize (byť jakkoli nedokonalé) má a jak zoufale se federální vláda snaží nerozmělnit příslušné programy pod tlakem zájmů provinčních politiků.

Převedeno do českých poměrů, budoucnost je nikoli v partajnickém zneužívání (pravděpodobně často umělých) konfliktů "regiony - hlavní město", ale v analýze současného systému a z ní vyplývajících řešení. Andrew Stroehlein bohužel neuvádí žádný konkrétní příklad toho, jak centrum "okrajuje" některý z regiónů a jak by se tato situace dala řešit.

Aniž bych chtěl regionální problémy jakkoli bagatelizovat mám pocit, že jsou jen okrajové. Jinak řečeno, daleko větším problémem než "jak prostředky rozdělovat" se zdá být "kde na rozdělování vůbec vzít".

Ladislav Nedbal v Britských listech napsal (k jinému tématu): "Musíme hledat nové zdroje prosperity, protože privatizační rozdávání dříve vytvořených hodnot skončilo." A pokračuje, že ne rozdíl od Israele, jehož první president, Weizmann prosazoval, aby na prvním místě bylo v obnoveném státu vzdělání a pak teprve peníze, vize českých politiků roku 1989 byla právě opačná: "Zvolili jsme si představitele, kteří nabízeli zdánlivě rychlou cestu k vysokým platům, luxusním autům a dovoleným na Malorce. Naše vize se teď díky Bohu a neúprosným společenským zákonům hroutí, protože byla od počátku hloupá a falešná."

Chce se k tomu dodat, že nepochybně budeme hledat i státní suverenitu a znovuvytvážet pocit hrdosti na němž existence státu, jak se domnívám, dosti podstatně spočívá. Ladislav Nedbal píše o Weizmannovi a mě napadá Otto Wichterle. A s ním naděje, že nemohl zůstat bez následovníků. Je třeba hledat a nebát se (srovnat jejich rozhled a životní zkušenosti s "naivní logikou bankovních úředníků", abych parafrázoval Ladislava Nedbala). Domnívám se, že je nutné změnit názor na nenahraditelnost politiků. Onu svatozář si politikové ostatně vytvářejí sami. Česká politika bez Havla nebo Klause? A proč proboha ne? Zůstanu ještě u pocitu národní hrdosti. Nejsem zrovna typ, který potřebuje mít neustále při sobě vlajčičku, aby mohl máváním projevovat vlastenectví, když se někdo dívá. Nicméně se mnou mlátila hanba o zem, když mi v roce 1993 v cestovní kanceláři řekli - jo a to auto, co si půjčujete v Holandsku nesmí překročit české hranice. Víte, povídají, ono se tam moc krade. To bylo přibližně v době, kdy tehdejšímu ministru vnitra Rumlovi ukradli na ulici Audi zapůjčené k testování (jaký to krásný eufemismus pro korupci). Pokud nedokáže ministr vnitra zajistit deset nebo kolik hraničních přechodů z ČR (auto se dá těžko přenést na zádech přes Krkonoše) je naprosto neschopný a nemá v takové funkci co pohledávat. Jenže těmto pánům byla taková věc šumafuk.

Stroehleinovo tvrzení, že dosavadní čelní politikové mohou novou vizi učinit přesvědčivou, když otevřeně řeknou, že jejich bývalí političtí poradci je zavedli do slepé uličky, pár jich propustí a pak se vydají do venkovských měst poslouchat co tam lidé chtějí je z mého hlediska blábol. V běžném politickém životě se sice poradci přijímají a propouštějí, ale soudný politik se na jejich špatnou radu nikdy nevymlouvá, protože by vypadal jako hlupák - podle úsloví jaký pán, takový krám. Něco jiného je udržet se nad vodou stáním na hlavách jiných politiků. Je ovšem možné, že české politická scéna dává politikům vskutku neomezené možnosti, což Andrew Stroehlein (na rozdíl od mě) pochopil a ve svém článku rozpracovává.

Jindřich Pařík nedávno vyjádřil svým typickým způsobem názor jak přistupovat ke komunistům (Forum BL, příspěvek 04932). Dovolím si z něj použít druhou část, protože ta má, jak se mi zdá, obecnou platnost, týkající se přístupu k politikům bez rozdílu třídních původů a nutnosti kontroly nad nimi:

"Zlobí mě, když někdo prohlásí, že ta doba, kdy to šlo udělat, je pryč, teď je tu máme a tak holt se s nima musíme smířit. Je jich prej velká síla a tak nám nic jiného nezbývá. Odmítaní neřádu ovšem není úkol jak řepná kampaň na pár tejdnů, eliminovat šmejda je úkol celoživotní a nekonečný. Vzdáme-li to šmejd plevelnej přebují a zasviní všechno kolem - jukni na záhumenek. Takže nikoliv frustrace ale nikdy nekončící boj s hlupáctvím, vyžírkovstvím ne-li zlocinem. Ve stověžate leži sníh, mírně mrzne a je jasno."

Jiří Jírovec