Co je na jménu? - Pro exulanta hodně
(An English version of this article has been published in the Prague Post weekly.)
Onehdy mi odebrali příponu -ová. Hovořím o svém jménu. Udělala to cizinecká policie.
Může se zdát, že nejde o nic moc. Češi přechylují koncovkou -ová většinu ženských příjmeních, ať už si ty ženy přejí nebo nepřejí počeštit své jméno. (Tak se v českém tisku například vyskytuje Sigourney Weaverová a Margaret Thatcherová.)
Ale já mám na rodném listě napsáno Obereignerová. Když jsem se v červnu 1990 vrátila do Československa, byla to jedna z mála věcí, která mi tady zbývala z mého původního života.
V důsledku dohody mezi Spojenými státy a Československem, která byla mezitím anulována, jsem přišla ve věku deseti let o své československé občanství, když naše rodina po invazi Varšavského paktu v sprnu 1968 emigrovala do Spojených států. Mé jméno bylo poameričtěno, tak, jak se to stává mnohým přistěhovalcům. Dnes se nemohu stát oficiálně znovu českou občankou, pokud bych se nevzdala svého amerického občanství, což prostě není pro většinu lidí praktické, po tolika letech života a práce mimo Československo.
Lidé opouštěli komunistické Československo z různých důvodů. Ne všichni exulanti byli hospodářskými uprchlíky, což si rád myslí poslanec Jiří Payne z Občanské demokratické strany. Myslím, že by bylo laciné se to snažit vysvětlovat. Chci ale poznamenat, že mnoho exulantů - někteří, kteří odešli z Československa už před druhou světovou válkou nebo po ní, či jiní, kteří odešli po roce 1968 - tiše a systematicky podporovali po dlouhá desetiletí úsilí za demokracii uvnitř Československa. Lidé jako můj otec se zasazovali za osvobození Václava Havla v době, kdy většina světa netušila, kdo to vůbec Havel je. Češi v zahraničí sledovali revoluci v roce 1989 s radostí v srdci. Zároveň pomýšleli - se sladkou hořkostí v srdci - na všechna ta promarněná léta. Každý nemohl opustit svůj nový život a vrátit se. Ale někteří chtějí - možná . odejít do Čech do důchodu, anebo tu žít alespoň část roku.
Když jsem se vrátila v roce 1990, nebyla jsem zrovna přijata s otevřenou náručí. Byrokracie dělala pokud možno co největší problémy, silně se pořád zdůrazňovala a pěstovala má "jinakost" (jedním bizarním příkladem je jinobarevná poznávací značka na mém automobilu). Od roku 1993 do roku 1995 jsem měla možnost pracovat jako poradkyně pro prezidenta Havla. Nikdy jsem přímo neintervenovala za sebe ani za jiné v otázce českého občanství pro Čechoameričany či ostatní exulanty. Doufala jsem ale pořád, že využije prezident Havel mnoha příležitostí, které se mu naskýtaly, aby o tom alespoň promluvil.
Nikdy to smysluplnějším způsobem neučinil. Dodneška neexistuje politická vůle u žádného politika ve výkonné funkci, aby se řádně zabýval česko-americkou otázkou. Většině z nás nejde o restituce, jak se někteří politikové obávají. Ani nám nejde o hlasovací právo, i když nevím, proč je to tak děsivá představa. Jde nám o to, že chceme získat zpět něco, čeho jsme se - v srdci - nikdy nevzdali.
Mnoho Čechoameričanů získalo zpátky své občanství - neoficiálně - aniž by se muselo vzdát svého modrého amerického pasu. Americké velvyslanectví mi opakovaně sdělilo, že z americké strany neexistuje v této věci žádný problém.
Ale jak čas běžel, už to není přijatelné ani neoficiálně. (Ministerstvo vnitra se mnou souhlasí, že je ironické, že má celá řada ministrů ve vládě dvojí občanství, stejně jako Čechoameričan Jiří Pehe, politický poradce prezidenta Havla.) Právník na ministerstvu mně informoval, že mnoha Čechoameričanům se podařilo české občanství získat, než spadla klec - než začala vláda požadovat důkaz, že se člověk jednoho ze svých občanství vzdal.
Ale zpět k té příponě -ová. Když jsem o tu příponu přišla, byla jsem překvapena, jak niterně jsem vnímala ztrátu své totožnosti jako Češka. Šla jsem si nechat prodloužit trvalé povolení k pobytu. Zdálo se, že všechno jde hladce, až do chvíle, kdy si slečna povšimla, že se mé jméno v americkém pase a na mém českém povolení k pobytu pro cizince neshodují. Obereigner proti Obereignerová. Moje poameričtěná totožnost proti mému českému já.
Poradila se s kolegyní a ta odříkala nový předpis - všechna povolení k pobytu se musejí přesně shodovat s pasem. Odpověděla jsem, že můj celý život v ČR se odehrává pod jménem Obereignerová - mám pod tím jménem bankovní konto, zdravotní pojištění, byt. Ale předpis je předpis. Bylo mi řečeno, že jestliže dostanu zpět české občanství, budu smět si znovu říkat Obereignerová.
Takže, co je na jménu?
Když vám nezbylo skoro nic jiného z života, který vám odebraly vnější síly, odpověď zní: hodně.
(Autorka je "senior editor" časopisu Transitions, anglického měsíčníku, vydávaného v Praze, který se zabývá změnami v postkomunistických zemích.)
Čas na "Počasíčko"
(An English version of this article has been published in the
Prague Post weekly and is available here in the Electronic New Presence weekly.)
Je půl jedenácté večer, je načase si po dlouhém dni odpočinout, dát vodu na příjemný hrnek čaje, možná si pustit v televizi přehled zpráv a počasí na druhý den.
Ano, zrovna se vysílá předpověď počasí - formou "Počasíčka". Z tohoto tříminutového pořadu se dovíte, jaká bude zítra ve dne teplota a zda nebude pršet. Pořad obsahuje veškeré základní informace pro dnešního spotřebitele, žhavého na informace.
Jo, a ještě jedna věc: Informace o počasí jsou k dispozici, zatímco přes obrazovku pochoduje nahá dívka.
Nejvýznamnější pořad televize Nova, Počasíčko, sleduje často 70 procent českého televizního publika. Dívat se na ženu, jak se obléká, nemá zrovna mnoho společného s počasím, avšak v zemi, kde je výraz "feminismus" sprosté slovo, proměnila Nova tento druh pořadu v úspěch.
Avšak dívat se na ženu, jak se obléká, neporušuje to všechna pravidla umění striptýzu?
Ano, ale všechno je to podřízeno pokroucené, novácké logice. Modelka začíná nahá a postupně se obléká, podle toho, jaké má být zítra počasí. Chytré, že.
Tvůrci televizních pořadu v Nově zjevně věděli, co dělají, když vytvořili tento program.
V současnosti je Počasíčko nejpopulárnějším pořadem na českém televizním trhu. Pomohlo proměnit Novu v jedinou výdělečnou soukromou televizní stanici v postkomunistickém světě.
Mnoho lidí kritizuje Počasíčko jako typický příklad "nízkého" a "primitivního" přístupu televize Nova, ale je obtížné argumentovat proti úspěchu soukromé stanice. K trvalému politování českých intelektuálů, ředitel Novy, Vladimír Železný, vybudoval nejdominantnější sdělovací prostředek v České republice na základě nejnižšího společného jmenovatele.
Navzdory svému původnímu plánu pro tuto stanici, která před pěti lety slibovala kulturní a vzdělávací ráj, Železný nyní nijak neutajuje svůj přístup. Konstatuje: "Ukázali jsme, že Češi jsou jako ostatní Evropané, jejichž prvním zájmem je fotbal a těsně na druhém místě jde sex."
Je nutno zdůraznit, že Železný svůj slavný pořad podceňuje. Je možno skutečně považovat Počasíčko za jednoduchý "erotický" program, když se ta žena obléká, namísto aby se svlékala? Jak se máme postavit k složitému společenskému komentáři, který vyplývá z toho, že Počasíčko tímto absurdním způsobem obrací striptýz? Není náhodou Počasíčko neobyčejně intelektuální, umělecky vysoce stylizovaná prezentace moderního českého osudu? Obrácení naruby všeho, co se považuje za normální, situace, která vyvolává frustraci?
V poslední době se objevilo na veřejnosti několik myslitelů a teoretiků, kteří se zabývají národními, existenciálními a postmoderními problémy, které každý večer divákům předestírá Počasíčko tak elegantně. Tito odvážní experimentátoři, kteří stojí na prahu vznikajícího hnutí, které možná radikálně a navždy pozmění intelektuální krajinu Střední Evropy, přijali intelektuální výzvu televize Nova tím, že vypracovali nový způsob, jak Počasíčku řádně porozumět. Tito angažovaní jednotlivci si nahrávají systematicky každý večer Počasíčko na video a pak přehrávají pásky pozpátku, takže mohou sledovat řádný striptýz, tak, jak ho Bůh a příroda zamýšleli.
A to je lidská odpověď na nesmyslný svět, obklopující člověka: vytvářejte pořádek z chaosu.
Takže jsem si včera pustil v televizi Počasíčko - chtěl jsem jen vědět, jaké bude počasí, neodvažoval jsem se zabývat se těmito hlubokými filozofickými otázkami, které mě daleko přesahují.
A jak se dalo čekat, nahé tělo s dlouhými vlasy se objevilo na obrazovce vedle základních meteorologických informací, na které jsem čekal.
Moment, řekl jsem si, to není ukazovátko na počasí. Ani to nebyl jeden z těch malých symbolů počasí, znázorňující černý mrak z bleskem, vycházejícím z něho, což symbolizuje, že se blíží bouřlivé počasí.
Byl to muž: plná, frontální nahota. Kousek předkožky s předpovědí počasí.
To vyvolává celou novou řadu hlubokých otázek, jako "Jaká že byla ta předpověď počasí?"
BBC nebude rušit české vysílání
Zahraniční vysílání BBC potvrdilo oficiálně tento týden, že bude zrušeno vysílání v němčině do Německa, které existovalo padesát let. Na poslední chvíli však bylo rozhodnuto, že nebude zrušeno vysílání v češtině do České republiky, které mělo být původně také zlikvidováno. Vedení zahraničního vysílání BBC to uvedlo při oficiálním zveřejnění svého tříletého plánu.
Co se týče úsporných opatření v jiných jazykových redakcích BBC World Service, rozpočet maďarského vysílání bude ročně snížen o 175 000 liber (cca 9 miliónů Kč) a vysílání do Ruska bude denně zkráceno o půlhodinu a šest lidí bude propuštěno.
Celkem přijde v 5 ze 42 jazykových vysílání BBC 50 lidí o zaměstnání, a to v thajské, v arabské, v ruské, v německé a v portugalské redakci. Vysílání v arabštině bude zredukováno, nikoliv však zlikvidováno.
Naproti tomu bude vytvořeno 36 nových pracovních příležitostí. Minulý měsíc bylo zaměstnáno v newsroomu zahraničního vysílání BBC dalších 53 nových žurnalistů.
Průzkum zahraničního vysílání BBC usoudil, že by se toto vysílání mělo především zaměřovat v rozvinutém světě na "kosmopolitní posluchačskou obec tvůrců veřejného mínění a tzv. 'decision-makers', osob, které v jednotlivých zemích rozhodují, a to zaměřovat se na ně vysíláním, které je převážně v angličtině". Bylo zjištěno, že devadesát procent posluchačů, kteří poslouchají vysílání BBC v Berlíně, poslouchá anglické vysílání. Takže vysílání v angličtině do Německa bude posíleno, kdežto vysílání v němčině zlikvidováno.
Ministerstvo zahraničních věcí zvýšilo rozpočet zahraničního vysílání BBC o 44 miliónů liber (2,2 miliardy Kč). Investice budou využity především pro rozšíření služeb BBC na internetu a pro rozšíření vysílání BBC na velmi krátkých vlnách. Ředitel zahraničního vysílání BBC přislíbil, že dvanáct jazykových sekcí BBC bude do roku 2002 plně multimediální.
"Do roku 2002 bude na internet připojeno 300 miliónů lidí. Zahraniční vysílání BBC bude systémem internetového zpravodajství, jemuž se nikdo na světě nevyrovná," uvedl ředitel zahraničního vysílání BBC Mark Byford.
Dodal, že zahraniční vysílání BBC chce dosáhnout toho, aby do pěti let byly jeho pořady k dispozici na VKV ve všech hlavních městech světa. Krátkovlnné vysílání BBC bude pokračovat tam, kde nebude dosažitelný signál VKV, a to zejména ve světových oblastech politické nestability.
Budou také zavedeny na internetu a na satelitu dva anglické programové "streams", "proudy", čtyřiadvacetihodinové zpravodajství World Service News a rozhlasový okruh všeobecných pořadů, World Service Plus.
Už nyní je na internetu k dispozici rozsáhlé zpravodajství BBC v angličtině, v ruštině, v čínštině a dalších jazycích, a to na tomto místě. Můžete si tam také mj. stáhnout pravidelné zpravodajské bulletiny v angličtině, případně šoty z televizního zpravodajství BBC.
Hrdost: česká vláda se neměla podřizovat přání MI6
Poznámka ke špionské aféře
Jan Čulík otiskl
směrnice, jimiž se řídí britské sdělovací prostředky v případě britských státních
zájmů. Nejsem si ale zcela jist, že by je britské sdělovací prostředky
použily v případě, že by se na někoho rozezlil český rozvědčík v Londýně.
Jde samozřejmě o to, jak určit, co je a co není ve státním zájmu.
TV Nova "odhalila" britského agenta, který patrně, jak se praví diplomatický
jazyk, "prováděl činnost, která je v rozporu s postavením diplomata".
Pokud byl Christopher Hurran oficiálně veden jako britský diplomat, měla
česká vláda okamžitě protestovat v Londýně proti tomu, že Británie porušila
pravidla diplomatické hry. Současná míra spřízněnosti Prahy a Londýna na
tom nic nemění.
Není to tak dávno, kdy například Kanada ostře protestovala u spřízněné
izraelské vlády proti tomu, že (rovněž spřízněná) izraelská tajná služba
použila pro některé svoje agenty kanadské pasy. To byl konflikt na hranici
odvolání velvyslanců.
Domnívám se, že je třeba zdůraznit, že každý stát má svoje individuální
zájmy a že právě proto si vydržuje vlastní zpravodajskou službu. Jsem
přesvědčen, že i v rámci NATO nebo jakéhokoli jiného seskupení států se
vyměňují jen naprosto nezbytné informace. Jak mezi vládami, tak mezi
zpravodajskými službami.
Je pochopitelné, že západní zpravodajské služby měly po roce 1989 eminentní
zájem dostat se k informacím, které měly zpravodajské služby
východoevropských států. Jen břídil by se vydal z trumfů, protože obecným
posláním zpravodajské služby je pracovat proti všem - což jistě platí i pro
BIS.
Protože jde o tajné služby, je těžko vědět, jak se vyvíjely vztahy mezi BIS
a britskou rozvědkou. Z téhož důvodu je nesnadné odhadnout, jaké jsou
vztahy mezi BIS a českými politiky, kteří v rámci snahy vmáčknout se do EU a
NATO, možná slibují západním bratrům víc informací, než je BIS ochotna
sdílet.
Je možné, že si Christopher Hurran počínal v Praze po koloniálním způsobu a
prostě narazil. Článek ze Sunday Telegraph, přetištěný
v Britských listech, to na několika místech dokládá:
"Důvod pro nediplomatický konflikt mezi dvěma údajně "přátelskými"
rozvědkami lze nalézt v ambiciózní špionážní operaci, kterou řídil z Prahy
Christoper Hurran a jejímž cílem bylo proniknout do jádra Saddamovy hlavní
tajné policie, Muchabaratu". (Prostřednictvím iráckého diplomata Džabíra
Salima - poznámka JJ).
"Salim zmizel. Toho si povšimlo oddělení M16 na britském velvyslanectví.
Jeho pracovníci se dotázali BIS, jestli vědí, kde Salim je. Po trapné pauze
(zvýraznil JJ) zatelefonoval Vulterin Hurranovi a sdělil mu, že Češi Salima
"ztratili".
"Pro Christophera Hurrana to byla poslední kapka. Poslal Čechům protestní
dopis."
Jen málo lidí ví, jaká obvinění v tom dopise byla. Nicméně na jejich
základě došlo k události, kterou Sunday Telegraph shrnuje následovně:
"Britové
odstranili Vulterina, ale také potrestali BIS tím, že odhalili její
neefektivnost". Nelze samozřejmě vyloučit, že česká vláda stížnost použila
jako záminku k odstranění Vulterina, ale její reakce spíš vypadá jako lezení
do zadku vládám, které potřebujeme přesvědčit, že to s přátelstvím na nové
věčné časy myslíme doopravdy.
Nedovedu si představit, že by britská vláda
odvolala svého šéfa tajné služby na základě dopisu českého rozvědčíka
působícího na našem velvyslanectví v Londýně.
Citovaná věta ze Sunday Telegraphu se dá samozřejme doplnit o podobně znějící
výrok. Výsledkem této neuvážené akce Britů bylo, že Češi odstranili
Hurrana, ale také potrestali britskou špionážní službu tím, že odhalili její
neefektivnost. Což by bylo fifty-fifty.
Vrátím se ještě k otázce sdělovacích prostředků. Odvolání ředitele BIS není
jistě maličkost, zejména pokud se tak stalo, jak řekl místopředseda české
vlády Rychetský proto, že (cituji BL z 29. ledna 1999):
"(Vulterin) svým
jednáním porušil zákon o zpravodajských službách. Tím vzrostlo bezpečnostní
riziko pro ČR a riziko poškození jejích zahraničních zájmů".
To je zpráva,
která by byla kdekoli jinde ve světě na čelných stránkách novin po velmi
dlouhou dobu.
Řekl bych, že je přímo povinností sdělovacích prostředků
informovat občany o tom jak se věci mají - co když BIS připravovala státní
převrat?
Vysvětlení, které se veřejnosti dostalo prostřednictvím TV Nova bylo, zdá
se, pravdivé. Jak tuto informaci Nova získala, je celkem vedlejší. Konec
konců, to, co dělá sdělovací prostředky zajímavými, jsou právě informace,
které se na veřejnost původně neměly dostat.
To, co udělala TV Nova, v tomto případě se nijak nevymyká tomu, co dělají jiné
sdělovací prostředky.
Navíc v zájmu českých občanů je, aby si jejich vláda
a jí podřízené organizace (v tomto případě BIS) nesedaly na zadek před
jakýmkoli tlakem ze zahraničí.
Pokud jde o záležitost se Salimem, je škoda, že Sunday Telegraph čtenářům
nesdělily, čím vlastně BIS celou věc pokazila. To, že se Salim "ztratil",
samo o sobě nic neznamená, protože jako spolupracovník irácké rozvědky jistě
věděl, že bude sledován a byl připraven takové sledování ztížit a případně
přerušit. Předpokládám, že to se naučil v první obecné rozvědčické školy
- ještě před zřizováním a vybíráním tajných schránek. Měla snad BIS
násilím držet Salima v jeho kanceláři a přijímat zprávy od svých informátorů
v Bagdadu a nedovolit mu, aby odjel do Vídně? Měli ho pro jistotu zastřelit
na hranici?
Dovolím si na tomto místě drobnou spekulaci. Dokázat se dá všechno, ale že
nejsi špión, to nikomu nedokážeš, praví mírně upravený Cimrmanův výrok.
Dvojí agenti jsou v nezáviděníhodné situaci, protože musejí nedokazatelné
dokazovat dvakrát.
Salimovo rozhodnutí emigrovat do Německa je pochopitelné už jen proto, že má
sedm dětí. Vypověděl dost na to, aby si zajistil politický asyl a zároveň
se nenechal dlouhodobě vmanévrovat do nebezpečné a pravděpodobně bezvýchodné
role dvojího agenta.
Pro britskou rozvědku to je jistě nepříjemné, protože
se tím odřízl od zdrojů informací a navíc teď spolupracuje s německou
rozvědkou, která si jeho informace zpracuje především pro sebe. Možná právě
tato skutečnost je příčinou "velkého hněvu séfů britské rozvědky" o němž
rovněž píší Sunday Telegraph.
Celá věc má ovšem další rozměr, totiž potvrzení obav, že povolení vlády,
umístit Radio Svobodný Irák na českém území, zatahuje ČR do nepřehledných
her výzvědných a teroristických organizací - se všemi důsledky, které mohou
přinést.
Je dost dobře možné, že rozhodnutí vlády povolit zmíněnou stanici poškodilo
zájmy ČR daleko víc než prozrazení jména britského agenta. Navíc je
pravděpodobné, že TV Nova pouze potvrdila veřejné tajemství. Možná stejně
každý věděl, kdo je ten dlouhán, co dělá velké večírky (nejspíš na účet
britských daňových poplatníků) ve své předměstské vile. Konec konců, ani
Londýn si z toho moc nedělá a ponechává Hurrana ve funkci.
Jiří Jírovec
Porušil Vojtěch Cepl českou ústavu?
Proc se Cechoamericane nesnazi o navrat obcanstvi CR odebraneho
komunisty pravni cestou? Doufam, ze nasledujici radky vyvedou kazdeho z
jakehokoliv omylu a v duveru v "demokraticke" soudnictvi Ceske
republiky. Vubec se proto nedivim, ze nalada je blba.
Aja Bufka
Urvalci stale ziji!
"Do roka a do dne", rekl si Ustavni soud CR a po rade doporucenych
dopisu si konecne nasel cas na reseni jednoducheho pripadu II US 446/98.
Pocatkem letosniho unora prisla do Los Angeles odpoved. Soudce zpravodaj
JUDr Vojtech Cepl z Ustavniho soudu CR rozhodl po vzoru bolsevickych
predchudcu, ze dvouleta anabaze "automatickeho odebrani obcanstvi dceri,
protoze jeji matka se stala obcankou USA" se zamita a proti jeho
usneseni neni odvolani pripustne.
Co na tom, ze dle clanku 12 bod 2 . Ustavy Ceske republiky nikdo nesmi
byt "automaticky" zbaven obcanstvi. Co na tom, ze podle mezinarodne
uznavaneho "lus Soli" (prava domovskeho) se dcera narodila na uzemi
Ceske republiky, tudiz by mela byt povazovana za obcanku na zaklade
prava o narozeni. Co na tom, ze podle "lus Sanguinis" (pravo krve)
rodice byli a jsou ceske narodnosti, zadna smlouva z roku 1928 ani
komunisticky rezim jim ji nedokazal odejmout, proto by mela mit pravo na
obcanstvi jako jejich dite.
Skutecnost, ze tri jini soudcove Ustavniho soudu odhazovali pres rok
reseni tohoto pripadu jako horky brambor, protoze se mozna nechteli
moralne pospinit nebot vedeli, ze se jedna o jasne poruseni Ustavy Ceske
republiky, soudce Vojtecha Cepla vubec nezajimala. Nezastupitelny
nasledujici fakt nebyl podle neho rovnez dostatecne dulezity.
Protiustavni rozhodnuti PhDr. Ivany Odorcenkove z Magistratu hlavniho
mesta Prahy ze dne 2.10.1997 /zaslane dne 22.12. 1997/ naplnuje
pozadavky Ustavniho soudu a zejmena zakonu c. 182/1993 Sb., a podle
ustanoveni paragrafu 72 odst. 1 pism. a) je mozne podat ustavni stiznost
v pripade, pokud bylo rozhodnutim, opatrenim nebo jinym zasahem organu
verejne moci poruseno zakladni pravo nebo svoboda fyzicke nebo pravnicke
osoby zarucene ustavnim zakonem nebo mezinarodni smlouvou podle cl. 10
Ustavy. uvedeneho zakona.
Soudce Cepl vsak vykoumal pravnickou klicku za kterou Husakove udelovali
rude hvezdy. Prisel na jednoduche reseni jak z tohoto trapasu ven. Cela
vec pry Ustavnimu soudu neprislusi a hotovo!
Svym rozhodnutim de facto
prohlasil, ze predchazejici tri soudci Ustavniho soudu, kteri se
pripadem zabyvali jsou nekompetentni, protoze na tohle meli prijit uz
davno v zakonne lhute 30 a ve slozitych pripadech do 60 dnu. Navic tak
odpovedel vsem ve vlasti i v USA, aby si jen tak nemysleli, ze by se
soudnictvi v CR uz vyporadalo s dedictvim po soudruzich Urvalcich.
Nezbyva nez doufat, ze "nekompetentni kolegove" soudce zpravodaje Cepla
na neho ted podaji zalobu na zaklade zakona o "umyslnem poruseni
moralniho chovani", anebo priznaji, ze rok nic nedelali a vrati skolne a
plat.
Co cert nechtel?
Kdyz jsem posilal informaci o jednani Ustavniho soudu v Brne v
pripadu protiustavni "automaticke ztraty Ceskeho obcanstvi dcery",
otiskl nasledujici den, 5.unora 99, denik MF Dnes rozhovor Jany Kolomaznikove a Ludka Navary se
soudci tohoto zarizeni.
Soudce Vojtech Cepl si v nem postezoval, ze
Ustavni soud neni v ceskem soudnictvi bran prilis vazne a to i proto,
protoze "verdikt Ustavniho soudu, podle nehoz se prutahy nedaji omluvit
tim, ze soud je pretizeny a nestiha rozhodovat vcas. V nejednom pripade
uz totiz Ustavni soud stezovatelum vyhovel a naridil, aby prislusny soud
causu okamzite naridil a projednal".
Nemel by si Vojtech Cepl zamest nejdrive pred vlastnim prahem, nez
vystoupi na verejnost? Proc Ustavni soud nebyl schopen projednat
stiznost zaslanou 2.2.98 podle stejneho pozadavku na ostatni soudy v
CR? Proc se vyhnul vlastni odpovednosti v otazce poruseni Ustavy Ceske
republiky?
Aja Bufka
Sean Hanley a KSČM
Nevím, proč si Sean Hanley vybral právě článek Adama Drdy v Lidových novinách.. Kritizuje patrně z dálky, článek je poněkud "mimo mísu", nedá se seriozně oponovat. Mohu jen konstatovat, že SH nesprávně cituje (...pokračoval útoky na presidenta Havla ..., že je ke komunistickému zlu měkký) a vyvozuje klamné závěry (Má KSČM diktátorké ambice? Nikoliv.).
Snad jen malé doplnění k argumentaci pana Drdy a větě: "(KSČM)...chytá hlavně zoufalce, kterým se špatně daří...". Špatně se daří dosti širokému spektru obyvatelstva. Kromě důchodců a rodin s malými dětmi jsou to hlavně nezaměstnaní (s rostoucím počtem absolventů škol).
Možná přínosnější pro KSČM, nežli výše uvedené sociální skupiny, jsou lidé zklamaní polistopadovým vývojem. Jak kulantně říká Stanislav Gross: Prohospodařila se důvěra voličů v pravicovou politiku.
Já to řeknu jasněji: Klausův výkon od roku 92 vybudoval nový náhon na levicový mlýn. Jedna aféra za druhou, nefunkční stát, rozkradené hospodářství, klesající životní úroveň - to je fiasko, kterému jsme možná ještě nedohlédli na dno. Proto komunisté zvedají hlavy. Není lepšího spojence, nežli neschopnost protivníka. V takové případě stačí jen počkat.
Člověk by předpokládal, že akce Čisté ruce dosáhne až k hlavě (odkud ryba smrdí), že v kampani "Klaus to Prison" dojde k potrestání hlavních viníků hospodářského krachu.
Nikoliv. V Kočkopesku se uzavřela opoziční smlouva, v Kočkopesku se rozbíhá kampaň "Klaus for president".
Jistě, obří billboard na místě sochy Stalina, rozdělení republiky bez referenda, rozvrácení ekonomiky a prohlášení, že není Bůh, to je dostatečná kvalifikace na nejvyšší státní funkci.
Klause na Hrad vynesou na ramenou komunisté.
Petr Jánský
Poznámka JČ: A potíž je, že čeští komunisté, bohužel dosti obdobně jako Václav Klaus, bohužel nemají moc ponětí, co se v dnešním světě děje a co dělat, aby se propad České republiky zastavil. Žijí v dávno minulé éře. - Já to vím, proč si asi Sean Hanley vybral článek Adamy Drdy v LN. Drda není, abych to řekl taktně, zrovna příkladem myšlenkové objevnosti a otevřenosti...
Britská vláda chce ovlivňovat sdělovací prostředky
Downing Street vystupňovala v těchto dnech svou kampaň proti "cynickému" tisku - požádala totiž BBC, aby umožnila "demokraticky zvoleným politikům hovořit ve vysílání bez omezení, volně a bez redakčních úprav."
Oficiální mluvčí Tonyho Blaira Alistair Campbell vyzval BBC v přednášce v londýnské Fabian Society, aby rozhlas a televize "odhodily svůj komplex méněcennosti a dosáhly rozvodu mezi tiskem a elektronickými médii".
BBC by si podle Campbella neměla nechat diktovat agendu tiskem, ale měla by využít technologických výhod k tom, aby se pro sebe vytvořila novou, čestnou roli. "Nejlepší je BBC, když vysílá živě." Rozhlas a televize by měl zařazovat do vysílání daleko větší množství živých pořadů, uvedl Campbell.
Campbell obvinil britský tisk, že je "obětí vlastního zkresleného vnímání skutečnosti" a že se vyhýbá informacím o "skutečném stavu Británie". Campbell varoval, že "zkreslené vnímání skutečnosti vede ke zklamání, které vede k cynismu ohledně politiky a k pesimistickému závěru, že se nedá nic změnit."
Kritikové, včetně levicových i konzervativních analytiků, však obviňují Tonyho Blaira z autoritářských tendencí a poukazují na to, že Downing Street už nyní ovlivňuje sdělovací prostředky příliš silně.
"Ano, dominujeme politické agendě," konstatoval Campbell. "Musíme dominovat politické agendě a musíme zůstat v popředí."
Dodal například: "O přičlenění Británie k euru nebudou rozhodovat bulvární deníky - budou o něm rozhodovat britští občané."
Campbell odmítl nařčení, že se prý Labouristická strana bojí euroskeptických denních listů. "Voliči budou daleko více sledovat elektronické sdělovací prostředky než tisk" během nadcházející debaty před referendem o tom, zda se má či nemá Británie přidat k euro.
Campbell argumentoval, že denní tisk přichází o čtenáře neboť má jen "agendu drbů, televizních seriálů a instantních úsudků". BBC riskuje podle Campbella, že se stane obětí téhož. "Existuje mediální svět a skutečný svět." BBC by podle Campbella měla být mostem mezi oběma světy.
David Aaronovich k tomu včera napsal v deníku Independent:
Britská vláda a především Tony Blair mají v současnosti trochu pocit frustrace. Zdá se jim, že dobré zprávy - jako například jejich pozoruhodný úspěch při snižování nezaměstnanosti mladistvých - se nedostanou do sdělovacích prostředků. Zároveň přišla vláda v poslední době o tři ministry, a noviny se intenzívně zaměřily právě na tato fiaska. Premiér Blair je zvlášť iritován, že navštívil Jihoafrickou republiku a tam pronesl velmi státnickou řeč o tom, kdy je nutno intervenovat vojensky, a jediné, na co se ho tam britští noviáři ptali, bylo, kam dal Charlie Whelana, pracovníka ministra financí, který rezignoval v souvislosti se skandálem Petera Mandelsona.
Campbell ví, že když obviňuje tisk, že se soustřeďuje jen na triviální záležitosti, že problémem jsou také čtenáři. Všichni rádi čteme zajímavé historky. A alternativy "zajímavých historek" v posledních letech v novinách odumírají. Když jsem začátkem osmdesátých let pracoval pro vysoce intelektuální politický pořad Weekend World, který vysílala komerční televize ITV (nikdo se na něj moc nedíval), existovala celá smečka specializovaných novinářů, kterých bylo možno používat. Existovali novinářští odborníci na sociální zabezpečení, na zdravotnictví, na právo, na dopravu. Dokonce existovali i odborníci na komunální správu, kteří rozuměli tomu, jak je komunální správa financována - dneska tomu nerozumí nikdo. Campbell má pravdu, když zdůrazňuje, že je zapotřebí, aby novináři byli odborníci a uměli tyto věci jasně vysvětlovat.
Avšak mohlo by mu dojít, že nynější situace Labouristická strana využívá už příliš dlouho ke svému prospěchu. Většina triviálních informací v novinách pochází od politiků. Alistair Campbell by se měl ptát sám sebe, co vlastně učinil na povzbuzení takové novinářské práce, jakou by rád viděl. Spolupracuje britská vláda skutečně efektivně se seriózními sdělovacími prostředky? Budou čelní britští politikové vystupovat častěji v seriózních pořadech? Budou vystupovat v pořadech, kde jim seriózní novináři dávají tvrdé otázky o jejich politice, anebo budou dávat přednost tomu, že budou novinářům po straně šířit drby? Poskytne vláda více podpory těm novinářům, kteří chtějí šířit seriózní politickou debatu, a méně těm, kteří ani neumějí napsat slovo "debata" bez chyby? Přijme britská vláda intelektuální výzvu, že je o politice třeba debatovat, a nikoliv jen jednoduchými prohlášeními voliče manipulovat?
Nedemokratičnost Evropské komise
V roce 1995 využil Bernard Connolly, vysoký činitel Evropské komise , šéf oddělení Evropské komise pro měnové otázky, své dlouhodobé dovolené k tomu, aby napsal polemickou knihu, uvedl včera v deníku Times jeho hospodářský komentátor Anatole Kaletsky.
Kniha se jmenovala The Rotten Heart of Europe, Shnilé srdce Evropy. Podle Kaletského je to dosud intelektuálně nejpřesvědčivější, ekonomicky nejsouvislejší a politicky nejpředvídavější text, analyzujícím instituce Evropské unie v devadesátých letech.
Connolly v knize argumentuje, že projekt jednotné evropské měny bude využit k tomu, aby vznikl nezadržitelný pohyb pro plné politické sjednocení v Evropě, jemuž budou podle nepsané dohody dominovat německé a francouzské politické elity. Podle Connollyho jde o projekt, který musí být realizován vskrytu, protože ani evropské národy, ani evropské parlamenty nebyly nikdy\ ochotny ho podpořit, když jim byl předložen otevřeně.
Connollyho z Evropské komise rychle vyhodili. Tento týden probíhalo jeho odvolání u Evropskéhou soudu v Lucembursku. Connolly konstatoval, že neporušil svou pracovní smlouvu, nezveřejnil žádné důvěrné informace a napsal knihu ve volném čase.
Kaletsky ve svém článku varuje, že skrytá agenda, kterou užívají jistě všichni politikové, se zdá být daleko dominantnější v politice Evropské unie než jinde. Druhá otázka je podle něho daleko také důležitá: komu má státní úředník vlastně sloužit?
Je prý jasné, že cílem Evropské unie je skutečně tajná nenápadná politická integrace. Má k tomu dojít postupně, přenášením stále většího množství pravomocí národních parlamentů do Bruselu.
Jean Monnet, otec zakladatel, tvůrce konceptu "sjednocené Evropy" už v padesátých letech poukazoval na to, že tento proces může být úspěšný, pokud bude zahájen relativně nekontroverzními hospodářskými funkcemi, jako například zemědělstvím a ocelářstvím, které nevyvolají obavy ze ztráty národní suverenity. A postupný přesun moci od národních parlamentů do Bruselu musí být učiněn právně nezvratitelný.
Komu tedy má být odpovědný státní úředník? Otázka je velmi aktuální v souvislosti s nedávnou kontroverzí, týkající se korupce v Evropské unii, která málem vedla k propuštění dvou evropských komisařů, Edith Cressonové a Manuela Marína a k rezignaci Jacquese Santera, šéfa Evropské komise.
Má být státní úředník odpovědný jen svým přímým nadřízeným, anebo má projevovat širší loajalitu občanům?
Kaletsky varuje, že v nové Evropě je moc a odpovědnost politiků od sebe velmi radikálně oddělena. Není právně řádně kodifikováno, že se politik musí zodpovídat veřejnosti. Evropská ústřední banka o sobě prohlašuje, že je "nejotevřenější bankou na světě", protože po každém zasedání své rady vydává tiskové komuniké. I kdyby bylo možno toto komické tvrzení přijmout, potíž je, že to není nikde potvrzeno právně - to, že banka vydává komuniké, záleží čistě na její blahovůli a může to kdykoliv přestat dělat.
Nejasná je také odpovědnost politiků Evropské komise. Bruselští politikové jsou nedemokratičtí, mnozí z nich jsou nevoleni, a dokud demokracie do Bruselu nepronikne, musíme jen doufat, že alespoň někteří tamější státní úředníci budou mít odvahu veřejně Evropskou unii kritizovat, uzavírá komentátor deníku Times.
Hájím článek Dušana Slugeně
Sem nikdo z živých nezabloudí ....
Jen vzkříšen zraky mými, vstal Smutek z těchto míst
a kroky bázní ztlumenými, by bratří neviditelných ze spánku nevyrušil,
mi vyšel naproti.
(Jich oddech rytmický jsem tušil, v tvář mi zavál ledový a v světel žhavém vření
se jíní chytal jehlami na vegetace snění.)
. . . . . . . . . ..
Otokar Březina, Smutek hmoty
Cílem článku od DS, není fundovaná kritika současných kosmologických teorií. Autor není fyzik,
ale biolog a chemik, jak ostatně sám uvádí.
Těžištěm jeho článku jsou hlavně otázky, které si klade každý hloubavý člověk a zdaleka nejen vědec.
Odpustme mu proto nepřesnosti při jeho exkursích do oblastí, které jsou doménou kvantové mechaniky
a věnujme napřed pozornost úvodnímu odstavci, ktery lze pokládat za preambule jeho dle mého názoru velmi podnětné úvahy:
"Jedinou charakteristickou vlastnosťou vesmíru je, že naše poznanie o ňom sa stále rozrastá. Z principiálnych dovodov nikdy nebude mocť byť úplné - sme totiž jeho súčasťou. Je otvorenou nadmnožinou nielen nášho bytia, ale aj možností. ..."
Dozvídáme se v podstatě to, že náš život je neoddělitelnou součástí vesmíru, což nám znemožňuje nazřít na vesmír zvnějšku, po čemž naše poznáníchtivé ego podvědomě touží. Nemůžeme se zkrátka kousnout do vlastních zubů, podívat se do vlastních očí, povznést se do oblak tahem za fusekle.
DS se dál podrobněji zamyšlí nad procesem poznání, toho, čemu jsme si zvykli říkat "objektivní realita":
" .... Náš svet je kalibrovaný v lepšom prípade elektrónom ako najmenšou použitelnou materiálnou časticou alebo vlnovými vlastnosťami svetla - interakcia fotónov s hmotou. Ako chemik mám svoje skúsenosti s inštrumentálnymi metódami poznania. V ideálnom prípade prístroje len pomáhajú našim zmyslom - napr. mikroskop, v tom horšom bez počítačového spracovania (programu nazerania) nedostaneme použitelnú informáciu. Takže analýzy správania sa látok sú determinované subjektívne pozorovatelom, prístrojmi, a aj axiómami zachytenými v postupe spracovania informácie. Problém rozlíšenia informácie a šumu stúpa s klesajúcou koncentráciou. Informácia prístrojov obsahuje nielen šum merania ale aj šum spracovania, dokonca občas aj a šum klimatických vplyvov. Antropocentrický šum nazerania si málokto uvedomuje. ... "
Naše touha dosáhnout obzoru poznání nás vede často k tomu, že používáme naše přístroje (které lze pokládat za umělé smysly) i na hranici jejich citlivosti. K tomu je třeba připočíst i úhel nazírání; každý badatel má své metody a cíle, což se projevuje různorodostí jimi odhalených pravd. A pokud jsme na hranici rozlišovacích schopností našich přístrojů, naše závěry jsou zatíženy velkou chybou, která "rozmaže" kontury objevovaného tolik, že o nějakém "objevu" už pak často nelze mluvit. Dá se říct, že jde o vzdálenou analogii Heisenbergova principu neurčitosti, který říká že nelze současně s libovolnou přesností měřit hybnost a polohu částic. Klasickými příklady tohoto jevu je nejistota v určování kosmologicke konstanty upravující system Einsteinovych rovnic pro složky metrického tenzoru v obecné teorii relativity tak, aby se z těchto rovnic dal vyvodit námi pozorovaný obraz světa, či Hubbleovy konstanty, jejíž převrácená hodnota je rovná údajné době, která uplynula od údajného "velkého třesku".
" ... Vedci sa snažia posúvať hranice neznámeho čoraz ďalej po kvarky a galaxie vzdialené miliardy svetelných rokov. A čo tam nájdu? - len to, s čím tam prišli - potvrdenie svojich hypotéz. ..."
Ano, co "tam" vlastně hledáme ? Jsou to odpovědi v intencích "našich" teorií, z nichž každá zplodí celou řadu otázek ještě zapeklitějších než ty, které jsme již "zodpověděli". A to vše je doprovázeno sílícím pocitem neskutečna. Veškerou kořistí našeho poznání je jen nespokojenost s dosaženými znalostmi a stále palčivější touha po nových Jednou z odpovědí by mohlo být i to, že to co "tam" hledáme není nic jiného, než my sami.
" ..... Na počiatku stvorenia bol tón. Bol to zvuk ktorý pretrhol nebytie. Už nebol tichý rast. Začala interakcia. Zvukov pribúdalo a zvuky narušovali nečinnosť. Zvuky priniesli víry a ich zápas. Z roznych vírov prevážili niektoré, a to len tie, ktoré boli v súlade s povodným tónom a zákonitosťami materiálneho sveta.
Ale nebolo ešte bytie. Bytie sa muselo kultivovať, aby dosiahlo kritickú mieru. ...
Reálny svet má svoju harmóniu, na základe ktorej možno formulovať fyzikálne zákony. Tie potrebujeme my - ludia. Odrážajú piesne, ktorým už rozumieme. Samozrejme, že sú dosial harmónie a melódie, ktorým nerozumieme. Napríklad reliktné žiarenie. Existuje a narúša teórie, rovnako úspešne odoláva svojmu vysvetleniu, resp. existuje viacero riešení, ale ani jedno nespçňajúce podmienky extrapolácie do harmonického obrazu sveta. Lenže bezrozporný obraz bude až vtedy ak sa zastaví - rozplynie v nekonečne či singularite. Dovtedy nás čaká modifikácia a a neustále prehodnocovanie piesne prírody, lebo pieseň je to čo vnímame už pred narodením a sprevádza nás celý život.
Ak ludia spievajú piesne tých druhých, aspoň emocionálne sa s nimi stotožnia a pochopia sa navzájom aj bez toho aby porozumeli slovám. A to je hodné viac, než bezrozporná teória. "
Jsou dvě pravdy; pravda matematické poučky a pravda básně, či pravda obsažená v hudbě. Žádná z nich nemá vrch. A nelze je směšovat. ...
Petr Vařeka
P.S.: Na vysvětlení: Rozhodně nejsem odpůrcem žádného bádání za hranicemi nám známých obzorů, ať už jde o teorie vzniku vesmíru, či elementárních částic - ba právě naopak si myslím, že neznáme efektivnější metodu jak se dozvědět o sobě - a o TO právě jde ! Spolu s DS pouze upozorňuji jen na samozřejmé problémy s touto činností spojené.
Česká a slovenská Amerika - Quo Vadis?
Spolecnost pro vedy a umeni (SVU)
porada
ve dnech 24.-26. dubna 1999 na Minnesotske universite v Minneapolis
u prilezitosti navstevy prezidenta Vaclav Havla
zvlastni konferenci
na tema
Ceska a slovenska Amerika : Quo Vadis ?
Predmetem prednasek a diskuznich panelu budou otazky tykajici se historickych
sidlist a dnesnich komunit pristehovalcu z ceskych zemi a ze Slovenska,
uchovani jejich kulturni identity a dedictvi a vzajemne vztahy s Ceskou a
Slovenskou republikou. Zvlastni panel bude venovan otazce lidskych prav v
Ceske a Slovenske republice z vnejsiho a z vnitrniho uhlu, dale bude
usporadano forum o obchodnich stycich a moznostech v obou republikach ve
vztahu k Americe, novinarsky panel za ucasti novinaru z obou stran Atlantiku a
panel mladsi generace s pohledem na nove milenium.
Konference se zucastni nejenom vyznamni vedecti pracocnici z akademickeho
sveta, ale i hlavni predstavitele ceskych a slovenskych komunit v Americe,
jakoz i mluvci Ceske a Slovenske republiky. V diskuznim panelu o budoucich
vztazich s obema republikami bude zastoupena nejen ceska vlada, ale i
poslanecka snemovna a senat. Zvlastniho sympozia o ceskych a slovenskych
organizacich se zucastni prezidenti nejvetsich celoamerickych organizaci.
Srdecne zveme celou ceskou a slovenskou verejnost k ucasti na teto pozoruhodne
konferenci a nepochybne klicove udalosti tohoto roku. Zajemci necht se
prihlasi u koordinatora konference prof. Josefa Mestenhausera, 330 Wulling
Hall, Minneapolis, MN 55455, tel. (612) 624-8380, FAX (612) 624-8380, FAX
(612) 624-3377, e-mail j-mest@tc.umn.edu . Registracni poplatek cini $20 pro
clena SVU, $25 pro neclena, $5 pro studenta (chot zdarma), ktery laskave
zaslete na na dr .Mestehausera, s udanim Vaseho jmena, adresy a telefonu/
FAXu.
O ubytovani se hlaste primo u pi. Kirsten Helmers na Days Inn, 2407 University
Ave, SE, Minneapolis, kde jsme rezerovavli pro nase ucastniky pokoje do 23.
brezna, v cene $59.00 za mistnost. Jinak si muzete opatrit ubytovani v
Radisson-University (tel. 612-379-8682), Holiday Inn-Metrodome (tel.
612-333-4646, Econolodge (tel.612-331-6000, Best Western (tel. 612-379-2313).
Miloslav Rechcigl
predseda SVU
Predseda SVU muze byt kontaktovan na adrese 1703 Mark Lane, Rockville, MD
20852, tel. (301) 881-7222, e-mail rechcigl@aol.com