Co je nového v České republice

Výběr textů z posledních dní:

Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL.

Tomáš Pecina

(Psáno pro deník Slovo.)

Českou republiku obchází strašidlo Severoatlantické aliance. Podivná rozpolcenost, s níž veřejnost přijímá chystaný vstup země do NATO, jako by vůbec nekorespondovala s atmosférou radostného očekávání, s níž oznámení o vstupu přivítala velká část českých sdělovací prostředků. Lhali nám tolikrát, tak proč jim věřit v tomto případě? říkají si mnozí, a připomínají si podobně euforické kampaně minulých let: o České republice, ekonomickém tygru střední Evopy, o geniální myšlence kupónové privatizace, o zázraku hospodářské transformace, která se jako zázrakem obešla bez utahování opasků...

Nemá smysl zakrývat, že nálada ve společnosti je pochmurná: Na vstup do NATO se čeká tak, jako služebnictvo na statku očekává příjezd nového pána. Jaký asi bude? Horší nebo lepší, než ten předchozí? Bude nám "pod Američany" lépe než "pod Rusy"? A je naše členství opravdové, jsou závazky nových spojenců míněny vážně, nebo se máme stát jen nárazníkovým pásmem v exponovaném regionu, případně trhem, kam lze výhodně vyvézt přebytky armádních zásob? Jaký bude status České republiky? Bude plnoprávným členem, nebo děvečkou pro všechno, s níž americký šafář vymete kdejaký nepopulární lokální konflikt?

O vstupu země do Severoatlantické neproběhla veřejná diskuse, strany minulé vládní koalice nepřipustily, aby se o něm rozhodovalo v referendu. To, že si mnoho Čechů teď klade takové otázky, je trpkou sklizní této politiky: stát může občanovi zakázat se ptát, pochybovat mu zakázat nedokáže.

Je poučné sledovat, po jakých prostředcích sáhla česká média při propagaci vstupu do NATO. S překvapením zjistíme, že řada základních prvků této kampaně se shoduje s těmi, které s úspěchem použili komunisté ve svých četných kampaních např. proti emigrantům.

Nejvýraznější metaforou mediální prezentace je představa NATO jako "klubu pro bohaté". Členství v takovém klubu by s sebou mělo přinášet mnoho postranních výhod (často se hovoří o tom, že Česká republika se stane bezpečnější pro zahraniční investice); země, které NATO nepřijalo, zejména ovšem Slovensko, budou v regionu vnímány jako druhořadé a Češi budou vůči jejich obyvatelům moci zakoušet psychologicky tak blahodárný pocit nadřazenosti.

Druhým mediálním mýtem je, že vstupem získá Česká republika mnoho za málo, eventuálně něco za nic, zkrátka že se díky naší mazanosti podařilo Američany napálit. Vždyť oni nás teď budou muset bránit, i kdyby nechtěli!

Obě tyto iluze jsou samozřejmě zcela mylné.

Důvěryhodnost země pro investory je komplexní faktor, v němž hraje členství v určitém obranném společenství jen podružnou úlohu - je-li něco jistého, pak to, že 12. březen 1999 nebude dnem, kdy do České republiky začnou všemi cestami proudit zahraniční investice.

Neexistuje ani jistota, že síly NATO budou bránit české zájmy ve všech konfliktech, k nimž může dojít. Těm, kdo nemají dost fantazie, aby si takovou situaci dokázali představit, stačí připomenout, že země, s níž má Česká republika nejkonfliktnější vztahy, je sama členem NATO, a to oproti ní "služebně starším".

Jak je na tom česká veřejnost s akceptancí vstupu do Aliance, ukázala výmluvně nedávná příhoda s nabídkou, aby čeští branci konali vojenskou přísahu společně s jednotkami Bundeswehru. Přestože nešlo o nic jiného než o myšlenku severoatlantického spojenectví převedenou do praxe, česká reprezentace tento nápad s odporem zavrhla. Pud politické sebezáchovy zapracoval na výtečnou: Bránit nás, to ano, to skvěle vyzbrojená a vycvičená německá armáda smí, ale že bychom měli s těmi odpornými, nadutými a panovačnými Němci společně přísahat? Ani nápad! Míra nepochopení principů obranného společenství se ukázala jako propastná...

Mám obavu, že dosud potlačovaná veřejná diskuse o NATO tak jako tak vyvře na povrch, a otázky, kolem nichž se bude točit, nedokáží české elity odbýt tak snadno, jako se jim to dařilo dosud. I já mám jednu, historickou, totiž: Byli Češi již někdy někomu dobrým spojencem?

Mirek Vachek

Snad může k částečnému porozumění věci přispět několik odstavců z redakčního komentáře, který vyšel v neděli 21. února v týdeníku Independent on Sunday:

Nějaký zásah NATO je nutný. Je to věc morálky. Albánci v Kosovu pod srbskou vládou nepředstavitelně trpí. Evropské mocnosti mají právo i povinnost ukončit krveprolévání. Ale bomby jen zvýší počet mrtvých a neexistuje záruka, že by to přivedlo Miloševiče ke smyslům.

Kromě toho, Kosovo je jen jeden morální problém mezi mnoha na světovém jevišti. Kurdové mají také morální právo na to, aby se jich někdo zastal,. i když, stejně jako albánská osvobozenecká armáda v Kosovu se ho často dožadují s krutou nemorálností. Nikdo si ovšem nedovede představit, že by americké a britské bombardéry zaútočily na Turecko, aby Kurdové získali pro sebe spravedlnost. Turecko je suverénní stát. Jugoslávie je také suverénní stát. Jsme ochotni porušit suverenitu jedné země, nikoliv však druhé.

Nedůslednost je v zahraniční politice nevyhnutelná, avšak i v naší nedůslednosti bychom měli mít jasno o tom, jaké jsou naše cíle. Příliš často jsme vedeni emocemi, které v nás vyvolává televizní zpravodajství, a na vyšší a možná nebezpečnější rovině, jsme vedeni arogancí, jíž Západ propadl po ukončení studené války.

Důsledkem toho je, že si vytváříme problémy pro sebe a pro ty, jejichž práva bráníme. Rétorika nového světového pořádku vedla obrovské množství národních seskupení k tomu, že začaly požadovat mezinárodní uznání pro svou věc. Rétorika morálního internacionalismu bezpochyby vedla utlačované národní skupiny k tomu, aby se daly do boje za svobodu se zbraní v ruce a začaly požadovat právo, stát se v tomto novém světovém pořádku oficiálně mezinárodně uznaným národem. Vlády, které nyní čelí takovémuto zásadnímu zpochybnění jejich režimu reagovaly a reagují zuřivě a násilně - často kriminálním využíváním vojenské síly.

Problém je, že není jasné, jaká jsou nová pravidla mezinárodní politiky. Alespoň ve staré éře, v níž vládly cynické geopolitické ohledy, rozuměli všichni pravidlům. Dnes se vytváří zahraniční politika za pochotu a s jedním okem upřeným na televizní kamery.

Potřebujeme strategickou vizi, která by propojila zájmy Británie s takovým mezinárodním systémem, který by svět učinil lepším a pokojnějším místem k životu. Chybějícím článkem ve snaze zformulovat účinnou britskou zahraniční politiku je Evropa. Evropa musí být schopna hovořit jedním hlasem, musí být schopna jednat vojensky jako jediný celek. Taková Evropa by byla daleko efektivnější hrozbou tyranským vládám, jako je Miloševičova, než hrozby intervence, kterou mají v tomto případě provést Spojené státy a Británie s Evropskou unií v pozadí.

Problémy na evropských humnech musí řešit sama Evropa, nikoliv NATO, nikoliv Spojené státy. Ať už cestuje Madeleine Albrightová jakkoliv energicky mezi evropskými hlavními městy, její agresívní a farizejský přístup k starým evropským konfliktům nebude podporou ani pro život, ani pro svobodu, ani pro úsilí o štěstí.

František Roček

Tak nám zatkli Kurda Ocalana a Britské listy (BL) uvádějí: "je to více než mezinárodní pokrytectví, píše v Independentu Robert Fisk. Uvěznění Abdullaha Ocalana má širší, daleko důležitější kontext - je to příběh amerických intrik, kurdské zrady a podpory jedné supervelmoci pro muslimský národ, Turecko, které se stalo nejnovějším spojencem Izraele na Blízkém Východě."

Otázka zní: a co jiného kdo mohl čekat? Evropa a Amerika oficiálně proevropské Turecko potřebuje pro zajištění základní stability na hranicích s arabským a navrch ještě islámským světem.

Pohled pesimistů

Boj Kurdů, resp. Strany kurdských pracujících (PKK), za samostatnost má teroristický charakter, ale je to důsledek turecké represe. Obojí nemuselo být, pokud by získali Kurdové statut menšiny a jistou kulturní a regionální autonomii. Dá se to napravit?

Někteří pesimisté si potichu myslí, že ještě větší tragédií by bylo, kdyby jednoho dne byla situace vyřešena širokou autonomií Kurdů v rámci Turecka.

Turecko zastává názor, že žádná kurdská menšina neexistuje a opírá se lausannskou smlouvu z roku 1923 mezi vítěznými mocnostmi a Tureckem. Za menšiny jsou dle litery smlouvy prý považováni jen Řekové, Arméni a Židé. Důsledkem je ozbrojená nenávist.

Ale v okamžik, kdy by se stalo pro humanisty Turecko zemí hodnou důstojnosti, neboť se nebude stavět proti právům kurdské menšiny, začnou možná potíže, které mohou být pro Evropu nebezpečnější, než kurdská lapálie.

V roce 1924 bylo v Turecku zavedeno právo evropského typu a islám již nebyl státním náboženstvím. Počátkem padesátých let snaha po poevropštění Turecka začala dostávat první trhliny. Demokratická strana se dostala k moci díky prosazování větších práv islámu, který si uchoval svou sílu na tradičním venkově. Po rozpadu sovětského bloku se vlna islamismu na Blízkém východě ještě více vzedmula a dnes již probíhá v turecké společnosti politická válka mezi občanským křídlem a islámským. Např. dívky si vymohly na středních a vysokých školách zahalovat vlasy a šíji tradičním šátkem. V únoru 1998 ministr školství nošení šátků zakázal, ale počátkem března premiér musel na nátlak islámských skupin šátky povolit.

Armáda potřebuje cíle

Laický (a tím proevropský) charakter Turecka brání armáda, která si pomáhá i nemalými čistkami v důstojnickém sboru, který tak chrání před islamisty. Armáda obdobné problémy řešila v roce 1969, 1971 a 1980 státními převraty.

V červnu 1997 donutila vládu, kde převládali islámisté, aby odstoupila. Na nátlak armády musela vláda v březnu 1998 přistoupit ke kontrolám aktivit institucí od nadací přes školy a soukromé rozhlasové a TV stanice, zda nepodporují islámský fundamentalismus. Policie měla být zbavena islamistů obdobně jako armáda.

A právě vyřešením kurdského problému by ztratilo Turecko nepřítele, kterému dnes s tvrdostí čelí armáda a tak zvyšuje svoji vážnost, kterou potřebuje v souboji s islámským hnutím.

V březnu 1998 premiér Yilmaz žádal armádu, aby se starala o obranu před vnějším ohrožením a nestrkala nos do vládní politiky, ale pět předních generálů písemně odseklo, že boj proti fundamentalismu a separatismu je poslání, které podle ústavy přísluší armádě.

Potlačování aktivit Kurdů chrání armádu štítem nacionalismu, čímž se také chrání před kritikou ultrapravice a posiluje si mandát k potlačování fundamentalismu. V okamžiku vyřešení kurdského problému by byl silný tlak islamistických politiků sebrat armádě vnitřní obranný mandát.

Lidská práva a ...

V listopadu 1998 Evropská komise v hodnotící zprávě ocenila hospodářský pokrok v Turecku, zároveň ale Ankaru obvinila z přetrvávajícího porušování lidských práv a nedostatečné civilní kontroly armády. Vyjádřila rovněž nespokojenost s perzekucí novinářů, korupcí a problémy spojenými s kurdským povstáním na jihovýchodě země.

Političtí cynici se potichu šklebí: v případě dostatečné (silné) civilní kontroly armády a vyřešení kurdského problému by trvalo možná jen několik let, než by islámský politický živel převládl a pohltil i armádu - samozřejmě za použití dnešního více méně demokratického principu, a mohlo by být jen otázkou času, kdy bude vznesena otázka, zda Turecko setrvá v křesťansko - liberální vojenské mašinérii (NATO)...

Daň kurdských bouří

Z hlediska politického cynismu je pro pohodlného Evropana lepší, když Turecko potlačuje i nadále nespokojené Kurdy a politicky není v islámském bloku. Aneb dej Bůh kurdským povstalcům dlouhý život.

A únos Ocalana za turecké mříže? Způsobil nacionalistickou protikurdskou euforii, která ve svém důsledku nepřímo podpoří i armádu. Proroctví, které bylo napsáno ve čtvrtečních BL, je pro turecké ozbrojené síly vítané:

"Ocalanovo zatčení velmi pravděpodobně povede k velkému množství dalšího násilí - k únosům tureckých letadel, k útokům na turecká velvyslanectví a na turecké diplomaty. Turci si toho jsou sami vědomi."

Posílí to legitimitu armádního boje proti terorismu a pomůže ve snaze o udržení moci armády vůči fundamentalisticky zaměřeným islamistům.

Současná daň kurdských bouří v Evropě jsou jen drobné úroky za stabilitu v oblastech pod tureckým vlivem.

Že Kurdové viní ze spolupráce na únosu Izrael, byť ten spoluúčast popírá? Ze všech států zeměkoule má právě Izrael největší zájem na silné laické turecké armádě, s kterou aktivně spolupracuje, protože politicko - náboženská orientace Turecka může silně ovlivnit politické chování izraelských sousedů.

Suma sumarum pro atlantskou evroamerickou kulturu svou Kurdové cennější jako vojenské terče. Ale nikdo to nepřizná.

Pro Evropu by řešení kurdského problému bylo skutečně aktuální, kdyby se musela vyrovnat s náhlou divokou migrační vlnou několika miliónů nenávistí a zatrpklostí stresovaných Kurdů do Evropy, ale to není reálné, byť emigrační proud Kurdů pokračuje.

Z tohoto hlediska mají Kurdové asi smůlu, protože problémy v bývalé Jugoslávii se začaly řešit až v okamžiku, kdy uprchlíci z jugoslávské oblasti zamořili západní Evropu a staly se zatěžujícím a nepříjemným elementem.

Teprve po té se začalo rýsovat silové řešení postjugoslávského problému. Ale realizováno bylo až ve fázi dokončování etnických čistek a pomohlo tak spíše upevnit násilné výdobytky. Nedělejme si proto iluze ani v případě kurdské lapálie...

Česká pravda

Český ministr zahraničních věcí Jan Kavan uvedl, že "ČR má výrazný zájem zvýšit vzájemný obchod s Tureckem"... Kavan také prý mluvil s Cemem i o spolupráci v boji proti "organizovanému teroru". (Znamená to snad, že se ČR bude podílet na tureckém útlaku Kurdů?) - četl jsem v BL.

Předpokládám, že se s Turkem bavil Kavan spíše o drogové problematice, ale jisté je, že po vzoru USA bychom neměli být příliš "cimprlich" a na Turky kvůli Ocalanovi vyplazovat jazyk. Peníze jsou nade vše a proto americká oficiální vstřícnost vůči Číně a kamarádství s Turkem je velkým vzorem, kterého bychom se měli přidržet.

Pryč je doba naivity kdy jsme bez boje vyklidili exportní pole zahraničním zbrojovkám, protože několik hodných duší si myslelo, že obchodovat se zbraněmi není dobré. Měli sice pravdu, ale pracovní místa a peníze jsou také jisté dobro, které má v západních demokraciích své nezastupitelné místo...

Zní to hnusně, že? Realita je ještě hnusnější.

František Roček

Dalibor Hudec

V souvislosti s nyní všeobecně diskutovaným únosem kurdského předáka Abdullaha Ocalana do Turecka a s jeho vězněním nabývá na aktuálnosti otázka šancí Turecka na členství v Evropské unii.

Turecko podalo svou přihlášku za člena Evropské unie dne 14.dubna 1987.

Od té doby uběhlo opravdu mnoho času a zatímco Polsko (1994), Maďarsko (1994), Česká republika (1996), Slovinsko (1996) svou přihlášku podaly daleko později (viz údaje v závorkách) a jednání o jejich vstupu jsou v plném proudu, záležitost vstupu Turecka je zatím v nedohlednu.

Nabízí se otázka, proč tomu tak je. Zamysleme se nad tím a zrekapitulujme důvody, které vedou Evropskou unii, aby se členstvím Turecka nepospíchala. Jsou to:

1) nedodržování lidských práv v Turecku, omezování svobody tisku. Poměry v tureckých věznicích jsou tak hrozné, že o nich bylo ve světě natočeno již několik filmů blížících se téměř hororu.

2) s tím související útlak národnostních menšin, zejména Kurdů. Donedávna se jim v oficiálních tureckých sdělovacích prostředcích říkalo "horští Turci", jen aby se nemuselo přiznat, že jde o národnostní menšinu.Turecké úřady používají řady kurdských renegátů a odpadlíků k tomu, aby vytvářely tzv. milice, které pronásledují kurdské bojovníky za svobodu. Útlak kurdské národnostní menšiny vyvolává tlak projevující se pak teroristickými akcemi proti majetku a životům tureckých občanů, což je z pohledu evropské společnosti, která je na fyzické násilí alergická, vynikající záminka nejen ke krutým represáliím úřadů proti všem neposlušným Kurdům, ale i k tomu, aby se proti Kurdům mohla vést úspěšná propagandistická kampaň jako proti teroristům (zde se chtě nechtě nabízí srovnání se situací Palestinců).

Ostatně do očí zde bije dvojí metr, jímž se měří Turecku a Iráku.Pokud Kurdy pronásleduje irácká vláda, je to zavrženíhodné, pokud Kurdy pronásleduje turecká vláda, je to politováníhodné. Komentáře myslím netřeba, fakta hovoří sama za sebe.

3) napjaté a nedobré vztahy k sousedům Turecka. Nepřátelství mezi Řeckem a Tureckem je notoricky známo, o konfliktech, které několikrát málem vedly k válce mezi oběma členy NATO, je zbytečné hovořit. Ale Řecko jako člen Evropské unie má určitou politickou výhodu, má totiž možnost vstup Turecka do Unie vetovat. Ani vztahy se Sýrií a Irákem nejsou ideální.Turecko buduje v Anatolii (jihovýchod země) na řekách Eufrat a Tigris celý komplex několika vodních přehrad pojmenovaný po zakladateli současného Turecka Ataturkovi, který má za cíl zadržet co nejvíce vody, která by jinak tekla do Sýrie a Iráku, což vyvolává napětí s těmito sousedy.Tato otázka při známé zvyšující se spotřebě vody a s tím rostoucí důležitosti vody jako strategické suroviny nabývá stále více na významu.

Dále ambice Turecka jako hegemona ve Střední Asii jsou více než známé. Zde se Turecko opírá o příbuznost s národy Ázerbájdžánu, Kazachstánu, Kirgízie, Turkmenistánu a Uzbekistánu jako národy turkofonními, zatímco Tádžikistán patří kulturně do oblasti perského jazyka a kultury.

4) nadvláda armády nad politiky neboli okleštěný demokratický systém. Podle ústavy, kterou dal nynějšímu Turecku jeho zakladatel prezident Kemal Ataturk, má armáda právo zasáhnout, pokud je ohrožen sekulární neboli světský charakter země.

To znamená, že pokud politikové postupují tak, že se to nelíbí armádě, hrozí zemi vojenský puč. Tento scénář si již v minulosti Turecko několikrát vyzkoušelo a ne zrovna úspěšně.

Náčelník generálního štábu armády je mocnější a vlivnější než předseda vlády, mající většinu v parlamentu. To je na evropské poměry naprosto nepřijatelné, v Evropě totiž musejí vojáci poslouchat politiky a nikoliv naopak.

Vojáci pod záminkou, že hrozí nebezpečí od islamistů, byť by získali ve volbách sebe více hlasů, výsledky voleb ovlivňují tak, aby ve vládě byly strany, které jim vyhovují, resp.které jim ponechají řízení země.

5) společenská a kulturní odlišnost Turecka a evropských zemí. Zatímco evropská kultura je postavena na základech křesťanství, je Turecko islámskou společností, mající daleko blíže ke svým sousedům jako jsou Sýrie, Irák, Írán. Zařazení země s úplnou kulturní a společenskou odlišností do Evropské unie, by fungování Unie pořádně zkomplikovalo. Proto se již se ozvaly hlasy z německé strany, zejména z Bavorska, které zcela vylučují možnost vstupu Turecka do Unie. Nebereme-li v úvahu jejich křesťansko fundamentalistické tóny, mají kritikové turecké účasti v Unii pravdu v tom, že evropské země spojuje stejný hodnotový žebříček, zatímco islámská společnost klade odlišný důraz na odlišné hodnoty. Ideální by byla velká snášenlivost mezi křesťany - ať už jsou katolíky, protestanty, pravoslavní - a muslimy, ale to je záležitost dlouhodobé výchovy a vzájemného poznávání, které chce čas a hlavně dobrou vůli, která jak se obávám, na obou stranách dosud chybí.

6) problematika Kypru. V roce 1974 po neúspěšném pokusu připojit ostrov Kypr k Řecku se na Kypru vylodily turecké jednotky a obsadily celou jednu třetinu ostrova, z něhož vyhnaly všechny řecké občany. Poté byla vyhlášena Severokyperská republika, kterou uznalo pouze Turecko, které své jednotky stáhnout z této části ostrava odmítá. Když Kypr podal přihlášku do EU, Turecko sází na to, že prostřednictvím této tzv.Severokyperské republiky, s níž se spojilo, se stane členem Unie. Vstup Kypru do Unie ještě politikům Unie pořádně zamotá hlavu.

Jako hlavní překážky však vidím kulturní a společenskou odlišnost a především nízkou úroveň ochrany lidských práv a nevyřešené vztahy k sousedům, zejména k Řecku, které může svým hlasem vstup Turecka vetovat.EU nemá zcela oprávněně zájem na tom, aby se spory, které Turecko s některými okolními státy má, přenesly přímo na její půdu .

Z výše uvedeného vyplývá, že pokud Turecko zřetelně nevykročí na cestu opravdové demokratizace režimu, nelze ani seriózně uvažovat o naplnění jeho přihlášky. Abych pravdu řekl, politikům EU se nedivím a jejich postoj v dané situaci plně chápu.Myslím, že jim nic jiného nezbývá.

Jaroslav Teplý

Turecký ministerský předseda Ecevit podle holandského tisku prohlásil něco v tom smyslu, že západní státy měly možnost Ocalana postavit před soud, ale této možnosti nevyužily, tak proč se vzrušují nad tím, že bude stát před soudem tureckým.

Něco pravdy na tom je. Němci již před časem vystavili na Ocalana mezinárodní zatykač, ale když měli požádat Itálii o jeho vydání, neučinili tak, protože se obávali vnitřních obtíží - mají tam půl miliónu Kurdů.

Jen tak mezi námi, nesvědčí to o jisté hnilobě západních demokracií? Kurdové cestou k řeckému vyslanectví v Haagu vymlátili jednu ulici - rozbili výkladní skříně, auta, no jako obvykle, oni ještě neznají valium.

Holandské úřady uvažují, jak mají požadovat od nich náhradu, když z 5000 jich osmdesát procent žije jen z podpory.

Kurdové vlastně ilustrovali, že neintegrované etnické menšiny jsou v západních zemích pátou kolonou téměř monumentálních rozměrů, jak sem se kdysi kdesi uřekl.

Mám ovšem něco i pro paní Albrightovou. Měla by si dvakrát či spíše čtyřikrát rozmyslet, než začně střílet na Jugoslávii v době, kdy kosovská albánská armáda klidně prohlašuje, že jediné řešení problému je úplná samostatnost Kosova.

Mám pro ni svou poněkud svéráznou představu o modelové situaci - v budoucnosti ve Spojených státech: v Kalifornii jsou už dnes "bílí" v menšině. Mexiko a jiné hlavně středoamerické státy tam trvale ukládají své lidské přebytky, z asijských států přicházejí pravidelně celé lodní náklady přistěhovalců.

Jednoho dne v budoucnosti by se mohlo obyvatelstvo Kalifornie a případně jiných států (Arizona, Nové Mexico) rozhodnout, že se odtrhne od Spojených států v rámci různých lidských práv, atd., atd. Budou-li tomu Spojené státy bránit, jak to zařídit, aby mohly střílet tomahawky samy na sebe? To je ovšem jen svérázný model, ale paní Albrightová a NATO by mohly (nebo mohli? Nehodící se škrtněne) v Srbsku narazit na velice tvrdou vodu. Tak dost, to jsme se zase jednou nasmáli, není-liž pravda.

Jaroslav Teplý

Petr Jánský

ČTV léta vysílá úspěšný pořad Neváhej a toč! s Eduardem Hrubešem. Je to divácký soutěžní pořad. Lidé posílají své veselé videozáznamy do televize a ta vybere do každé soutěže tři z nich. V průběhu večera diváci pomocí hlasovacích tlačítek určí, který záznam se jim nejvíce líbil. Vítěz dostane rádio a postupuje do finále, kde celkový vítěz obdrží videokameru.

Ke konci minulého týdne vysílala TV Nova poprvé pořad Natoč to! s P. Rychlým. Stejná myšlenka, stejný průběh soutěže. Jen diváci nemačkají tlačítka, ale tleskají, pískají a dupají, protože skóre měří hlukoměr. Vítěz obdržel videokameru ihned.

Nevím jak u nás, ale v civilizované zemi by podobný počin byl považován za krádež. Navíc vylepšenou tak, aby původní pořad zrušil. Pakliže je Nova bohatší a může si dovolit dávat videokameru každý týden, není těžké domyslet, kam budou diváci posílat své příspěvky.

Nova získala rozhodující podíl na reklamním trhu. ČTV jí ze zákona nemůže konkurovat. Jsme svědky vzniku monopolu, který se chová opravdu nevybíravým způsobem. Existuje protimonopolní zákon, existuje úřad pro hospodářskou soutěž, existuje Rada pro RTV. Existují, ale nekonají.

Petr Jánský

Jiřina Fuchsová

Vazeny pane redaktore, zhruba 100.000 Cechu t.c. v zahranici (30.000+ v USA a 60.000+ na Slovensku) peclive sleduji zpravy o tom, ktery dalsi Cech nebo Ceska ma take DVOJI obcanstvi.

Ceske noviny prave sdelily, ze take politolog Jiri Pehe "ma ceske a americke obcanstvi."

Mozna, ze prave diky teto kvalifikaci, ktere se tisice jinych Cechu dnes trvale, obcasne ci docasne v zahranici marne snazi dosici uz temer DESET let!, mu bude umozneno stat se reditelem pripravovane "globalni univerzity" v Praze.

Domnivame se, ze clovek tak schopny a angazovany jako byvaly skvely novinar Jiri Pehe, by se vahou sveho soucasneho i budouciho uradu mel zasadit o to, aby rovnopravnost ve vecech dvojiho obcanstvi byla okamzite nastolena pro vsechny obcany CR, bez rozdilu.

Jiřina Fuchsová

Frank Třešňák

Vazeny pane Culiku,

jsem trosku prekvapen shonem kolem Fuchsove, nevim o co te dame vlastne jde. Pripomina mi cloveka, kteremu ujel vlak, a misto toho aby se smiril s tim, ze prisel pozde, tak rve a dela sceny a chce, aby se vlak vratil zpatky.

Abych zbytecne neplacal nesmysly, to necham pro Vas list jinym, mate jich dost. Pani, slecna? Fuchsova mela dost casu si obnovit ceske obcanstvi od roku 1983, kdy to tehdy zli komancove umoznili (tohle Vam asi nepujde Vy zaryty komunistobijce pod nos, ale je to pravda), podminka ovsem byla ze my utecenci jsme nesmeli byt odsouzeni za kradez, nebo zproneveru. Odsouzeni pro nedovolene opusteni republiky do toho nepatrilo, slo to dat vymazat.Take rejpani a kritizovani rezimu (v mem pripade) se promijelo. Ovsem druha podminka byla zaplatit vzdelani ktere jsme tam dostali jak vite i Vy, zdarma.

Prave v te majetko-kriminalni strance, a v uhrade za  vzdelani vidim nejvetsi prekazku, proc vetsina predsametovych komunistobijcu, si o vraceni obcanstvi nezadala. Proste moji zahranicne- cesti pobratimove zjistili, ze placenim se prichazi o penize a tak schovali svoji hamiznost za velika vlastenecko-trpitelska prohlaseni typu "kdo se bude tech komunistickych ku... doprosovat".

No nic, presto pozdeji, moji zahranicni komunstobijici bratri emigranti, meli moznost si obcanstvi zcela bezbolestne obnovit do 93 roku (v tomhle se nechci hadat, nevim presne datum), a tak je mi podivne, co vlastne (hele uz sem na to prisel) - sestra Fuchsova ma za lubem. Protoze pokud byla kolem 90 roku plnoleta, tak si to mohla v Cesku sama vyridit, a za pomerne maaaaalickou sumicku v greenbackcich smesnou, a bez tyjatru.

Ovsem zenske v Americe jsou tak zblble z televize, ze je u nich vsechno mozne, neveril byste co se tam deje na tech jejich "talk shows", tak ze sestra Fuchsova se mozna chovala podle sebe normalne, a mysli si ze je geroj. Rozhodne Kalifornske spolusestry na nejakem pikniku ji budou mit za hrdinu, ony sice si pletou cesko s Afganistanem, a Praha je u nich na Ukrajine, ale to je jedno, hlavne kdyz je slava.

Vite pane Culiku, vim ze se rad strefujete do vseho mozneho, my cesi jsme rozeni rejpalove a kverulanti, a Vy na to mate nota bene skoly, ale nevim co v tomhle vidite, ta zenska skutecne nema pravdu, a dela pitomosti. Je sice mozne, ze z toho ma publicistiku, amerikani jsou na takove ptakoviny jako delani, ale soudny clovek, ktery zna situaci v Cesku aspon od 90 roku, si musi nutne rici, ze ta zenska je .....

Alternativa je jeste jedna, v Americe pise kde kdo vselijake podivne knizky a tak je mozne, a ze ted o jejich trpitelskych zazitcich (ordeal) spacha besteller "Jak jsem sama samotinka bojovala uplne sama proti bilemu teroru". Ale to vlastne nejde, kdyz teror, tak rudy, a tak zmenime nazev, "Jak jsem bojovala proti pozustatkum bolsevicke nomenklatury". Basnicku uz ma, tak jeste text, par fotek se sezene take, a mame to. Vyda to jiste Skvorecky u nas jako treti exilovou samizdatovou vlnu.

Jen tak pro zajimavost jsem si vytahl z US kongresu "The Oath of Allegiance" a prvni clanek jedna naprosto jasne o ztrate ciziho obcanstvi nabytim US obcanstvi. Takze hystericke vykriky sestry Fuchsove pred televizi v Praze , ze stale byla a  je Ceskou nebo Ceskoslovenskou obcankou, by se daly vylozit tak, ze pri skladani prisahy v USA sestra Fuchsova asi neco zatloukla. Pokud se nemylim, tak se na lhani pri prisaze americane nedivaji privetive. Ono to prisahani jde obejit tak, ze se za zady skrizi dva prsty a pak prisaha neplati. No ne, vazne - proste sestra Fuchsova nekde rikala vedome nepravdu, bud pri prisaze, nebo pri povykovani pred kamerou v Praze. To si rozsudte sam.

Jeste neco, jak pokracujete se Samalem, jak vidim, jeste se Vam ho nepodarilo vyhodit z televize. Vite, ze jsem se s nim sesel v Praze, a ze o Vas mluvil docela hezky, neni mozne se se mylite, nebo "want to get even" (pomstít se) za neco co se Vam prihodilo v CT.

No nic, mejte se hezky,

jeste bych snad dodal, ze Vase lkani nad otazkove zanedbanymi zahranicnimi Cechy se mne nedotyka, mne nikdo moje prava doma, (v Cesku) neuprel, neupira, a upirat nebude. Tak ze pro mne nebo nade mnou plakat nemusite. Dale, protoze se v tom take otiram o Samala, posilam mu kopii.

Pratelsky Vas zdravi Franta Tresnak

Poznámka JČ: Výše uvedený text Františka Třešňáka je sice zajímavý a zábavný, ale bohužel trochu mimo, a to ve dvou věcech.

Jiří Jírovec

Chaos kolem dvojího občanství trochu připomíná vyprodaný stadion, do nějž se skrz pořadatele vecpe pár agresivnějších fandů bez vstupenky. Pak se pořadatelský sbor stane díky posilám neprostupný, což se těm, kteří zůstali venku, nelíbí a z nedostatku respektu k pořádku provolávají heslo když oni, tak my taky.

Problém Čechoameričanů, kteří zůstali mimo "stadion" mě zajímá především proto, že dokládá jak málo jsou lidé ochotní přijmout, že existují zákony a od nich odvozená pravidla hry - a z nich vyjít při hledání cesty k nápravě toho, co považují za křivdu spáchanou na sobě.

Zákon o 40/1993 Sb. dvojí občanství nepřipouští, protože podle paragrafu 17:

"Státní občan České republiky pozbývá státní občanství České Republiky okamžikem, kdy na vlastní žádost nabyl cizí státní občanství s výjimkou, kdy cizí státní občanství nabyl v souvislosti s uzavřením manželství nebo narozením."

Jinými slovy, tento demokraticky přijatý zákon, zobecňuje zásadu zakotvenou v bilaterální smlouvě mezi ČSR a USA z roku 1928. Domnívám se, že toto pravidlo není v rozporu ani s Ústavou ČR ani Základní listinou lidských práv, protože ztráta občanství je podmíněná svobodným rozhodnutím občana samotného.

Podle mého názoru to byl nikoli citovaný zákon sám, ale jeho nedodržování, které vytvořilo skupinu privilegovaných jedinců, kteří české občanství protizákonně získali. Existence těchto lidí pak vzbuzuje zdání diskriminace Čechoameričanů, kteří podle stejného zákona stojí před volbou, zda se kvůli státnímu občanství ČR mají vzdát občanství USA.

České občany by mělo zajímat, jak se mohlo stát, že tento zákon nebyl dodržován - což mimo jiné potvrdila Dáša Obereignerová, bývalá poradkyně presidenta Havla (cituji z jejího článku v Britských listech):

"Mnoho Čechoameričanů získalo zpátky své občanství - neoficiálně - aniž by se muselo vzdát svého modrého amerického pasu. ( ... ) Ale jak čas běžel, už to není přijatelné ani neoficiálně. Právník na ministerstvu mě informoval, že mnoha Čechoameričanům se podařilo české občanství získat než spadla klec - než začala vláda požadovat důkaz, že se člověk jednoho ze svých občanství vzdal."

Přesněji řečeno, české občany by mělo zajímat, jak jsou dodržovány zákony vůbec. Společnost může po právní stránce fungovat tehdy jsou-li splněny základní požadavky:

demokraticky přijatá pravidla hry (zákony) jsou průhledná, s minimem výjimek státní aparát je schopen zákony prosadit a pak jejich dodržování kontrolovat občané jsou ochotni přijmout zásadu, že jakékoli porušení jakéhokoli zákona je namířeno proti každému z nich existuje mechanismus jak pro nápravu v oblasti nedodržování zákonů tak v oblasti zlepšování zákonů samotných.

Zákon 40/1993 Sb. splňuje, jak se zdá, první bod.

Jiná věc je, že státní aparát nebyl schopen ani tak jednoduchý zákon dodržovat. V něm se termíny "neoficiálně" a "dřív než spadla klec" samozřejmě nevyskytují. To, že patří k žargonu úředníků a poradců ovšem nevěstí nic dobrého.

Třetí bod jsem možná formuloval trochu nespravedlivě vůči občanům. Je těžké od nich očekávat, že mohou jednotlivě zvrátit celkový trend ve společnosti. Nedávno jsem se například dočetl v českých novinách o tom, že policisté, přivolaní k zemřelým, kontaktují přednostně soukromé pohřební společnosti, protože od nich dostanou za nebožtíka všimné. Pokud to je pravda, pak jde o úplatkářství a jak policajti, tak majitelé pohřební služby by měli jít za katr. Ve slušné společnosti by padaly hlavy policejních ředitelů a třeba i ministrů vnitra. Jenže české noviny to presentují skoro jako zábavnou kuriozitu. Za takových okolností lze jen těžko najít ve sdělovacích prostředcích oporu - a bez ní se těžko něco dosáhne.

Pokud jde o čtvrtý bod, je samozřejmě možné, že parlament, byť v dobrém úmyslu, přijme zákon, který nevyhovuje. V takovém případě je nutné přiznat chybu a napravit ji.

K tomu, abychom mohli zákon 40/1993 Sb. posoudit musíme vědět jaké důvody vedly k přijetí modelu jediného občanství. Existují pro nějaké veřejně přístupné podkladové studie? Čeští zákonodárci dospěli k názoru, že tento model, založený na myšlence, že dvěma pánům nelze sloužit, je pro republiku vhodný a svůj závěr zformulovali do zákonné podoby, která je těžko napadnutelná, protože výběr pána nechá na občanovi (ať již jde o pozbytí nebo nabytí občanství). Tedy s výjimkou sňatku a narození.

Jsou lidé, kteří volají faul a bijte je. Bohužel jim v jejich svatém rozhořčení uniká, že dvojí občanství automaticky vytváří dvě kategorie občanů a tudíž nerovnoprávnost mezi nimi a s ní spojenou nespravedlnost.

Kdyby tito lidé skutečně nadřazovali zájem obecný nad svůj osobní, museli by být přístupni diskusi o tom, zda náhodou model jedno státního občanství není pro jejich "rodná vlast" lepší než model občanství dvojího a třeba i vehementně protestovat proti tomu, že dobrý zákon není dodržován.

Česká vláda se v dané situaci buď může přidržet původního modelu jednoho občanství nebo přijmout model benevolentního uznávání dvojího občanství.

V prvním případe by ovšem musela zpětně prozkoumat všechna existující dvojí (trojí, atd) občanství a zrušit ta, která byla získána "neoficiálně" (dobrý eufemismus Dáši Obereignerové pro podvod), padni komu padni. Současně s tím by vláda musela prověřit kompetenci pracovníků zainteresovaných institucích a trestně postihnout ty, kteří si z porušení zákona udělali kšeft. (Prodávají-li se negativní lustrační osvědčení je pravděpodobné, že lze koupit i občanství).

Chce-li vláda přijmout jiný model, musí předem vědět, do čeho jde. Jak jsem se již zmínil, dvojí občanství vede k měření dvojím metrem, což se ve vyspělých státech považuje za nepřípustné. Ledaže zákony budou upraveny tak, aby dvojí metr eliminovaly, což je prakticky nemožné. Samozřejmě základem všeho je to, kde začíná a končí jurisdikce daného státu nad držitelem dvojího občanství nebo obráceně, kdy je dvojí občan loajální ke komu. Nejsem si vědom toho, že by se o těchto věcech veřejně mluvilo.

Vysvětlením , že s heslem typu nepouštějte ty (české) bastardy do NATO dokud nás nevezmou mezi sebe, nechodí po amerických institucích "spoluobčané dobře žijící v Americe", jak se domnívá Petr Jánský, ale "nestydatě diskriminovaní občané USA", nabízí jeho autorka Jiřina Fuchsová určitou představu toho, jak to s tou jurisdikcí bude v budoucnosti.

Poslední, co by měla česká vláda udělat, je podlehnout nátlaku a místo principiálního řešení přijít se záplatou, která zase bude platit jen pro někoho. To se ovšem podle Nezávislých elektronických novin právě děje. Podle jejich zprávy se budou o občanství moci přihlásit lidé (a jejich děti), kteří pozbyli občanství československé mezi 25. únorem 1948 a 28. březnem 1990, stejne jako někteří Slováci, které totéž postihlo po roce 1993. A možná pár dalších.

Určovat jakýkoli časový interval je absurdní. Buď je dvojí občanství pro všechny (se všemi důsledky), nebo ne. S tím, že lze stanovit podmínky (většinou místo narození nebo obsah obsahu národní krve v oběhu krevním) v civilizovaných zemích obvyklé.

Jiří Jírovec

Jiří Jírovec

Pane Čulíku,

Není-liž ten svět šílený?

Hned jak jsem doposlechl zprávu CBC, že NATO vyhrožuje Srbům a Kosovákům, že ně pustí rakety a bomby, když neskončí s násilím, které Západ sám podněcuje tím, že se nestaví za neporušitelnost hranic Jugoslavie, absurdno pokračovalo.

Podle článku v  Britských listech si Čechoameričané konečně spočítali, na kolik si cení české občanství. Milion denně vynásobený deseti lety (od roku 1989 jsou v tom naštěstí jen dva přestupné roky) a vydělený třiceti tisíci hlavami dělá 121 666 dolarů a 67 centů na každého ukřivděného. Pro pořádek uvádím, že při započítání přestupných let se tato částka zvýší o dalších 66.66 dolarů.

To je celkem slušný obnos, který by při investování na 5 % úrok přinesl každému dotyčnému ročně zhruba 6 000 dolarů, za něž lze vykonat dobré tři cesty do rodné vlasti na nerodný modrý pas a ještě se v hospodách smířit s dvojími cenami.

Na druhé straně takový "deal" není zrovna nejlepší pro Čechomoraváky a Chody s rodným občanstvím. Ti jsou sice do jisté míry chráněni skutečností, že kde nic není, ani smrt nebere, ale kdo ví, kde si všude může stát vypůjčit.

Věc dále komplikuje otázka, z čí kapsy to půjde. Tři miliardy a k nim šestsetpadesát miliónů dolarů je dost značná suma, kterou těžko mají ve slamnících lidé, kteří tuhle patálii zavinili nedodržováním zákona o (jediném) státním občanství ČR. Takže se to rozpočte na všech deset miliónů obyvatel - něco jako daň z blbosti, že si volili tak neschopné politiky.

V přepočtu na hlavu to je 365 dolarů. V případě, že by těch 30 000 Čechoameričanů, z lásky k rodné hroudě, rovněž zaplatilo svůj díl, přišlo by to všechny poněkud levněji - 363.91 dolarů. Zmíněná daň by se dala ještě snížit o pár bucků (jak se tady dolaru říká) v případě, že by se na placení podíleli i dvojití občané nežijící v ČR.

Selže li to přes peníze, mohl by se zkusit Pentagon a Solana. Raket k nastolování právních řádů mají pod palcem dost. Rovněž by bylo vhodné dát na listinu osob nežádoucích v USA Havla, Klause a ostatní politiky, kteří pro bezvýjimečný právní řád nehnuli prstem a taky Egona Lánského, který se paní Fuchsové zjevně posmíval, když na její stížnost, že má jen to americké, opáčil, že on bude mít za chvíli občanství tři.

No a až se jednou paní Fuchsové podaří, aby v Česká republice zvítězilo právo, dojde k happeningu, při němž bude všem strážníkům, které kde uvidí, vnucovat svoji občanskou legitimaci a lidé si na ni budou ukazovat a říkat to je ona a pohrnou se k ní, aby jí ukázali, že jí za to všechno mají strašně rádi.

Jiří Jírovec

PS Byl bych velmi rád, kdyby někdo zasvěcený mohl v Britských listech vysvětlit, zda ve Spojených státech uznávají druhé občanství jako rovnocenné s americkým nebo zda je prostě ignorují jako neškodné. Nebo snad nejsou USA tak zcela bezvýjimečně právním státem?

Když jsme u těch absurdit - může třeba Ruso-Američan dvojího občanství sloužit v ruské armádě? Jak by se asi americké úřady tvářily, kdyby Ruso-Američan, který z nějakého důvodu přišel o své rodné americké občanství, chodil do Kremlu a nabádal Jelcina, aby s USA nepodepsal žádnou dohodu do té doby dokud se nestanou "ihned, ze své vlastní vůle, a nadobro, pro dnešek i pro budoucnost, plně, bezvýjimečně a zcela právním státem"? O podání žaloby u moskevského soudu ani nemluvě.

Odmítavé stanovisko pana Dalibora Hudce k požadavkům "zahraničních Čechů" je příkladné, a to doslovně, ne v morálním smyslu. Prostě je to příkladem jak se v ČR myslí.

JEDEN ZAMLČENÝ FAKT:

• Cizinec nemůže v ČR nabýt majetku, na rozdíl od svobodného světa.

PŘIJATELNÁ LOGICKÁ DERIVACE:

• Těm, jejichž "hrabivost nezná hranic nezbývá než usilovat o české občanství.

NELOGICKÁ EXTRAPOLACE:

• Kdo usiluje o české občanství, o něj usiluje kvůli majetku.

DALŠÍ VADNÉ ARGUMENTAČNÍ BERLE:

• Emigrovalo se "z drtivé většiny za účelem ekonomické emigrace a nikoliv za účelem nějakého politického pronásledování (to by se musela vystěhovat, resp.emigrovat většina národa a tak tomu samozřejmě není). " Vida, skutečnost, že člověk je emigrant přímo svědčí o jeho hrabivosti a nezásadovosti.
• Jak se zachová hrabivý a nezásadovitý člověk " když si ho zpravodajci obou zemí pozvou na kobereček? Většinou bude pracovat, bude-li muset, bude-li vydírán, nebo bude-li dobrovolně souhlasit, chce-li přijít k penězům stůj co stůj, pro ten bohatší a mocnější stát." (Kór s těmi konexemi a perfektní znalostí mateřštiny, špión jeden.)

atd.

Držte si klobouky, spějeme k brilantnímu hudcovskému závěru:

" Z logiky věci vyplývá, že jako řádný občan a navrátivší se emigrant nemohu být "zahraniční Čech", i když se k nim dobrovolně hlásím. Pokud něco takového tvrdím, lžu. Pokud lžu, tak jsem určitě hrabivý a nezásadovitý, tudíž emigrant. To by byl paradox. Takže nelžu o tom, že jsem emigrant, nýbrž o všem tom kladném co o sobě tvrdím. Hle, další nezvratný důkaz, že "zahraniční Čech" potažmo "emigrant" znamená ve zkratce nežádoucí lhář a pdovodník, rozvědkář cizí moci, živel, který drze předvádí nějaké logické kejkle, kterým řadový "nezahraniční" nerozumí. Fuj, hanba!. A ještě nám tu plodí děti s podobnými tendencemi, jako by se nechumelilo. Stačí podívat se z okna, v zájmu objektivity. Chumelí se, chumelí, bude den bílý.

Bohužel, skutečnost o emigrantech není černá ani bílá, ale šedá.

Jako kůra lidského mozku.

Václav Pinkava

Jan Hurych

V uvedeném článku se autor snaží dokazovat, že instituce dvojího občanství je kuriózní. Patrně jen pro něj, protože v demokratickém světě je to docela normální - já sám mám dvojí občanství a nevidím v tom nic zvláštního. Jedno mám od rodičů, druhé jsem si vysloužil.

Nevytahuju se ale ani s jedním a také bych nikdy nikomu nebránil, aby jedno či druhé získal. Nemám k tomu totiž právo, zrovna jako ho nemá autor článku.

Mohu ho ale ujistit, že dvojí občanství funguje dobře a jeho obava, že se někdo bude muset pořád rozhodovat, na čí straně je jeho loajalita, je vlastně jen nesmysl. Je vidět, že by se asi sám bál nějaké druhé občanství přijmout, ze strachu, že by někoho musel zradit. Pokud si tak málo věří, no prosím, ale je to ovšem jen jeho problém.

Ale podívejme se na jeho situaci jako českého občana. Češi vyměnili před deseti lety komunistický režim za jiný. Pokud byli někteří loajální ke starému režimu, tak měli najednou problém s loajalitou, i když měli pořád to samé občanství - stát se totiž nezměnil.

Občanství nemá nic společného s národností, s loajalitou, ani s vlastenectvím - občanství je věc příslušnosti k určitému státu, nic víc.

Jinak by Moraváci museli považovat za zradu, že patří k České republice.

Pokud byl někdo proti komunistům, musel by zase považovat za zradu, kdyby tehdy podepsal souhlas s invazí.

Na druhé straně, i ten, kdo byl loajální ke komunistům, měl správně mít také problém s loajalitou k nim, když tehdy zavolali cizí vojska do země.

To byla od nich přímo zrada na státě. Pak ovšem byli lidé, kteří měnili loajalitu, jak se to hodilo. Ale občanství měli jen jedno, jak je to teda možné?

Nemohu se ubránit dojmu, že autor pro své poněkud starodávné úvahy používá i starodávný slovník: to komunisté razili termín zpravodajec místo vyzvědač, podobně jako říkali spolupracovník, místo udavač.

A jestli si myslí, že každý druhý emigrant je nebo bude špión, tak pořád ještě žije ve světě studené války a neví, že už je venku jaro.

Také osočování emigrantů z hrabivosti je hodné jen morálky toho, kdo jim ten majetek předtím ukradl a za to by se autor měl emigrantům omluvit.

Jak může říci, že se ti lidé majetku dobrovolně vzdali?

Tím vlastně přiznává, že komunisté měli právo jim to ukrást.

Tady na západě, když třeba koupíte ukradené hodinky, tak je stejně musíte vrátit, když se na to přijde, i když jste je zaplatil.

Tolik asi o tom právu nynější vlády na ukradený majetek, pardon "dobrovolně zabavený" majetek.

Autor asi moc nezná mezinárodní právo, nebo mu ještě nikdo v životě nic neukradl.

Také tvrdí, že lidé, co zůstali, se museli smířit s režimem - říká to jako by tím získali nějaká div ne mučednická práva, specielně práva na to, aby druhým bránili v získání českého občanství.

Na druhé straně vlastně obhajuje ty, kteří se tak dokonale "smířili", že začali ještě udávat spoluobčany a za odměnu pak dostávali zadarmo domy emigrantů.

On nechce, aby emigranti dostali občanství, ale klidně ho nechá zrádcům, kteří zavolali cizí armády do vlastní země.

To je dvojí morálka, ale pravda, jen jedna loajalita - bohužel s těmi, co okrádali ty druhé.

Autor v článku apeluje na nepříliš pěkné lidské pudy: závist, zlobu, podezřívání a řekl bych i nenávist. Jaké květiny mu z takové zálivky asi vykvetou? To všecko už jsme přece jednou zažili - jestli tak, jako on, přemýšlí většina národa, pak ten komunismus bylo úplně zbytečné bořit!

Jan Hurych, Kanada