Co je nového v České republice

Středeční poznámka JČ k migračnímu článku:

"... například v miliónových táborech uprchlíků po genocidě v Ruandě hrály hlavní slovo polovojenské organizace vražedného ruandského režimu. Znamenalo to snad, že se měly humanitární organizace méně lidsky chovat k postiženým civilistům a dětem?"

To je dilema, "čep lidskosti", na kterém se otáčí denodenní čas lidského žití - schopnost vyrovnat se s paradoxní situací. Snad právě obdobné humanitární aktivity jsou větším (ale např. pro vzdálené Evropany "nezáživným") dokladem lidskosti než literární díla oceněná z fondu dynamitníkovy Nobelovy nadace. Zároveň ale naznačují limity, s kterými se musíme potýkat.

JČ také píše: " Dále bych rád slyšel eticky přesvědčivé zdůvodnění, jakým právem zabraňujeme tzv. 'hospodářským uprchlíkům', tj. lidem, kteří hospodářsky strádají, v příchodu do naší země."

Odpověď je jednoduchá a o to složitější: právo zabraňovat v cestě za štěstím do menšího Strádalova nikdo nemá. Všechna opatření jsou limitována sociálně - psychologicky. Migrační omezení jsou složitým aparátem založeným ani ne tak na zákonech, jako na vůli je "tvořivě" aplikovat. Migrační omezení jsou výslednicí psychických "silových polí", kdy se střetávají představy starousedlíků o ovlivnění jejich kvality života v případě, že by se museli rozdělit o "životní prostor" (i a nebo především - v ekonomickém rozměru). Ale to je na samostatný článek, protože se jedná o nekonečnou bažinu problémů. Bez ohledu na globalizační blábolení, kterým se "moderně" oháníme, tlak na udržení status quo je v lidské společnosti mimořádně silný. František Roček

Výběr textů z posledních dní:

Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL.

Tim Snyder

Tento článek vyšel původně v únorovém vydání časopisu Prospect. Český překlad vychází v Britských listech se svolením autora i redakce. Prospect je prestižní britský kulturně politický měsíčník. (Prospect Subscriptions, FREEPOST RM, 1406, Romford, RM 6 5BR, telefon 0181 597 0181, fax 0181 597 4040. Telefon do redakce časopisu Prospect je 0171 255 1281.)

Polsko a Česká republika byly po dobu čtyřiceti let izolovány v komunismu. Od roku 1989 je od sebe oddělují staré stereotypy. Je možné, že se obě země začnou navzájem považovat za sobě rovné, teprve až obě šťastně vstoupí do Evropské unie

Deset let poté, co napomohla Solidarita v Polsku a sametová revoluce v Československu vzniku nové evropské éry, se chystá byrokracie dohnat historii. V březnu, deset let po legalizaci odborového svazu Solidarita v Polsku, bude Severoatlantické společenství rozšířeno směrem na východ. Loni v listopadu zahájila Evropská unie jednání, v jejichž důsledku dojde k rozšíření i této organizace. Poláci a Češi, kteří jsou součástí obou rozšiřovacích procesů, vám namítnou, že oni v Evropě byli vždycky. A nemohlo by být nic evropštějšího, než vzájemný nezájem až nepřátelství, s nímž na sebe obě země navzájem pohlížejí. Úvaha o tomto polsko-českém napětí poskytuje perspektivu pro historické vzpomínky a pro politický styl, který v nových demokraciích vznikl po roce 1989.

Zlatá Praha, šedivá Varšava

Praha je pravděpodobně nejkrásnějším evropským hlavním městem; turisté jsou fascinováni, že tolik gotické, renesanční, barokní, secesní a dekorativní krásy uniklo kataklysmatům tohoto století. Varšava je pravděpodobně nejošklivějším evropským hlavním městem; její obrovské městské paneláky a nefunkční funkcionalistické budovy se líbí pouze výstředníkům. Všeobecným pravidlem je, že cokoliv by mělo být postaveno v Praze, město umenší, cokoliv postaveného ve Varšavě to město posílí. Zatímco delikátní krásu vnitřní Prahy poškozuje každý neón, mrakodrapy, které nyní zaplňují prázdné varšavské prostory, jsou, jak se zdá, zahojením rány a potvrzují, že město rychle postupuje směrem k regeneraci.

To, že je Praha krásná a Varšava ošklivá, přesvědčilo mnoho návštěvníků ze Západu, že reforma je v českých zemích úspěšná, kdežto v Polsku selhává. Avšak polští turisté vám připomenou, že Praha zůstává krásnou, protože ji nezničili ani nacisté, ani komunisté. Naproti tomu v roce 1945 bylo zničeno přibližně 95 procent varšavských budov. Rudá armáda pasívně sledovala po dobu dlouhých týdnů, jak německý wehrmacht likvidoval varšavské povstání, a pak sama Varšavu okupovala. Přítomnost Rudé armády byla nutná pro nastolení polské komunistické vlády, jejímž prvním projektem bylo znovuvybudovat hlavní město. Veškeré tyto polské oběti zanechávají Čechy chladnými. Jestliže si Poláci myslí, že je Praha krásná, protože byli Češi příliš zbabělí na to, aby se postavili nacismu, a příliš naivní, aby se postavili komunismu, Češi odpovídají, že je Varšava ošklivá, protože jsou Poláci příliš frivolní na to, aby dokázali ochránit, co má hodnotu.

Jen skromné dotazování vyvolá obdobně ucelené (a neférové) vyprávění o tom, jak to bylo s druhou zemí v období komunismu. I když považují Poláci Pražské jaro roku 1968 za vznešené, bylo mu odepřena ta čest, kterou získává krvavý konflikt. Poláci vám řeknou, že během natáčení českého filmu o roku 1968 zahynuli čtyři lidé, což bylo více než během srpnové invaze. To není pravda (sovětští vojáci zastřelili v prvních hodinách invaze 15 neozbrojených civilistů), ale ukazuje to polské přesvědčení, že jsou Češi neochotni obětovat se za ideály. Poláci jaksi zapomínají, že "normalizace", která následovala po invazi, byla v Československu daleko více autoritářským a policejním režimem, než jaké bylo Polsko sedmdesátých a osmdesátých let.

Češi zase, ze svého hlediska, nikdy pořádně nechápali význam všech těch polských stávek během oněch desetiletí, a jsou hrdi na sametovou revoluci. Řeknou vám, že polská revoluce trvala deset let, česká jen deset dní. Víme nyní, že její nejdůležitější obětí byl agent tajné policie, který vystupoval jako student. Měl studenty, do jejichž skupiny pronikl, opustit, než se vydali na demonstraci, ale nechtěl vypadat v očích své studentské přítelkyně jako zbabělec. Když studenty obklíčili jeho policejní kolegové a chystali se je zmlátit obušky, omdlel a byl omylem považován za mrtvého. To vedlo k demonstracím, v jejichž důsledku se rozložil československý komunistický režim. Polákům se tato historka zdá velmi zábavná; připomenou vám, že sametová revoluce mohla proběhnout tak rychle jen v důsledku polského precedentu - onoho léta byla utvořena vláda, v jejímž čele stála Solidarita.

Jazyk a náboženství

Za posledních deset let měli Češi a Poláci mnoho příležitostí o tom všem hovořit. Nemělo to vůbec žádný výsledek. Polština a čeština jsou dva západoslovanské jazyky a jejich podobnost vytváří zavádějící dojem, že jsou ty jazyky navzájem srozumitelné. Oba tyto jazyky znějí pro mluvčího druhého jazyka jako řeč dítěte, které má problémy s výslovností. Češi se smějí tomu, jak dětsky měkce zní polština, Polákům jdou na nervy české zdrobněliny, v jejichž důsledku se svět stává malým a roztomilým. Existuje obrovské množství faux amis (falešných přátel překladatele, slov, která znějí stejně, ale mají odlišný význam). To znamená, že když se Polák chce naučit česky a Čech polsky, začne dělat legrační, ale na první pohled přesvědčivé chyby. Například, polské slovo "szukac" (hledat) je česky vulgární výraz pro sexuální styk. Loni šla jedna polská politoložka, velmi krásná mladá žena, na české ministerstvo vnitra, na rozhovor s ministrem. "Přišla jsem," oznámila jeho sekretářce, "šukat pana ministra".

Jeden český vtip je založen na stejném nedorozumění. Polskému turistovi se nedaleko Staroměstského náměstí v Praze ztratí manželka. Je velmi rozčilen a běhá z obchodu do obchodu a ptá se, zda tam náhodou není. Snaží se prodavačům říct, že hledá manželku, a namísto toho jim vykládá, že s ní pravidelně souloží. Češi potřásají hlavou a jeden chytrák konstatuje: "Ti Poláci, ti vždycky dělají obrovský úspěch z něčeho, co vůbec nic není."

Ale tyto předsudky neodrážejí žádné bolestné zkušenosti. Češi se bojí Němců, málokdy by však Češi tvrdili, že Němci pro ně představují záporný vzor. Poláci se bojí Rusů, ale nepopírají, že jsou s nimi příbuzní. Polsko-české předsudky jsou naproti tomu izolované v každé samostatné komunitě a jsou nezávislé na historii. Přežívají, protože stereotypní obraz, který o sobě navzájem mají Češi a Poláci, je negativem vlastního národního obrazu.

Češi považují Poláky za šlechtice a vesničany, kteří jsou v moderním světě ztraceni, jsou příliš dezorganizovaní na to, aby dokázali zvládnout něco jiného než jen pošetilosti. Češi se sami považují za racionální, moderní občany, jediné skutečné demokraty ve východní Evropě. (Polské slovo pro výraz "stát", "panstwo", znamená česky "dvořané" a vyskytuje se většinou jen v pohádkách.) Poláci považují Češi za buržoje, kteří chtějí klid, aby mohli pít pivo a jíst knedlíky; Poláci se považují za jediný národ, které je ochotný obětovat se ve východní Evropě za svobodu. Tyto postoje odrážejí skutečné rozdíly mezi polskou a českou společností. Vynoří se na povrch během procesu evropské integrace a možná ovlivní charakter života v Evropě na dlouhá desetiletí.

Prvním rozdílem je přístup k náboženství. Oficiálně jsou oba národy katolické, avšak ve skutečnosti jsou Poláci přední evropští věřící, zatímco Češi jsou přední evropští nevěřící. Prostřednictvím motivu Bílé Hory se vztahuje katolické náboženství k národnímu životu Poláků i Čechů, ale tento motiv má pro oba národy opačný význam. Polská "Bílá Hora" (Jasna Gora) je svatyně v Czestochové, kde roku 1655 odrazila skupinka vojáků švédský útok s pomocí Panny Marie. V polštině znamená Jasna Gora svatost boje proti drtivé přesile. Je symbolem církve jako ochránce národního života pod německou (protestantskou) a ruskou (ortodoxní a komunistickou) nadvládou. Česká Bílá Hora je kopec u Prahy, kde roku 1620 porazili Habsburkové českou protestantskou šlechtu. Země (jak o tom Češi hovoří často) byla potom mocí habsburských vojsk násilně pokatoličtěna. "Bílá Hora" znamená česky likvidaci domácího ducha přesilou.

Soukromé a veřejné

Obě Bílé Hory jsou od sebe vzdáleny jen asi 320 kilometrů, ale jsou symbolem dvou úplně odlišných světů. Polsko je nejen větší a lidnatější země (Polsko má asi 40 miliónů obyvatel, ČR 10 miliónů), je také víc venkovštější. Asi čtvrtina Poláků se živí zemědělstvím: existuje asi tolik polských zemědělců, jako je obyvatelů České republiky. Toto a válečný odliv lidí z měst, vytváří dojem, že v Polsku chybějí městské tradice. Jedna česká polonistka se mi jednou přiznala, že považuje Varšavu za  velkou vesnici. Vedoucí třídou v Polsku byla vždy venkovská šlechta a později inteligence; v českých zemích určují politiku střední vrstvy na malých městech.

Tyto rozdíly, společně s rozdílnými zážitky z války a z komunismu, vytvářejí v obou zemích odlišný politický styl, který podporuje vzájemné stereotypy. Češi rozlišují velmi jasně mezi soukromou sférou společenského života a veřejnou sférou politického života: oblastmi emocí a rozumu. Největším hrdinou české literatury je dobrý voják Švejk: malý člověk, který dokáže přelstít své nadřízené a nepřátele a po celou dobu si dokáže uchovat soukromý prostor k jídlu, pití a hovoru se svými kamarády. I čeští komunisté nyní tvrdí, že prý praktikovali vůči totalitnímu režimu švejkovský odpor. Bylo součástí génia Václava Havla jako odpůrce komunismu, že dokázal vysvětlit souvislost mezi soukromou volbou a veřejnými důsledky. Bylo to obtížné lidem komunikovat - tehdy, jako je to obtížné nyní. Ideálním českým politikem je jasně se vyjadřující technokrat, který na veřejné schůzi nastíní praktická řešení, takže všichni mohou jít domů.

Poláci nejsou ochotni přijmout praktický ani morální rozdíl mezi soukromým a veřejným životem, ani předpoklad, že by politikové měli umět chladně kalkulovat. Náboženství je pro mnoho věřících záležitostí veřejného výrazu stejně jako soukromé víry: nejkontroverznější debatou v Polsku od roku 1989 bylo, zda má být v polské ústavě tak jasně zmiňován Bůh. Polští hrdinové jsou typicky osobnosti, které jsou odtrženy od rodiny v důsledku požadavků historie a umírají na bojišti anebo trpí v exilu. Polská národní hymna začíná: "Ještě Polsko nezhynulo, pokud ještě žijeme" - a hovoří o polské legii, která získala slávu pro Napoleona, než byla daleko od domova zlikvidována. Pro Poláky sjednocuje myšlenka "Solidarity" soukromá přání a veřejné aspirace, katolickou víru i touhu zlepšit tento svět.

Taková grandiózní tvrzení jistě musejí mít výjimky, a skutečně, k jedné důležité výjimce došlo v osmdesátých letech. Hnutí Solidarita zaujalo skupinu odvážných českých a slovenských disidentů, kteří se tajně setkávali s polskými přáteli nedaleko česko-polské hranice. Po roce 1989 vyšlo najevo, že "Polsko-československá solidarita" zahrnovala mnoho vedoucích osobností z opozice obou zemí, které považovaly za samozřejmou nutnost středoevropské spolupráce. Některých setkání se účastnil Václav Havel. Adam Michnik, který je od roku 1989 šéfredaktorem nejdůležitějších polských novin, zveřejnil činnost tohoto výboru a usiloval o užší polsko-československou politickou spolupráci. Poláci nyní raději zapomínají, že v záchvěvu středoevropského nadšení šla v lednu 1990 polská vláda, vedená Solidaritou, tak daleko, že navrhla polsko-česko-slovenskou konfederaci.

To bylo nepřijatelné i pro nejpolnofilštější Čechy a Slováky, a Poláci se spokojili s vytvořením višegrádské skupiny polské, československé a maďarské vlády. Višegrádská skupina zlepšila image demokratické středovýchodní Evropy a pomohla přesvědčit Západoevropany, že v této oblasti vládnou lepší reformátoři než jejich jižní nebo východní sousedi. Skupina podporovala regionální spolupráci prostřednictvím Středoevropské zóny volného obchodu. Avšak nepodařilo se jí podpořit styky mezi skutečnými lidmi. Původní sen občanské společnosti ve středovýchodní Evropě byl opuštěn a oblast se soustředila namísto toho na obchodní cíle.

Dohoda o volném obchodu má minimální viditelný dopad na český a polský hospodářský život. Zemědělské produkty jsou podřízeny dosti silnému ochranářství. Wyborowa vodka, pravděpodobně nejlepší vodka na této planetě za tu cenu, se stále ještě v České republice neprodává. Polské textilní výrobky jsou asi o třetinu levnější než české textilní výrobky, ale čeští distributoři je často odmítají přijímat. Výrobky označené polsky nebo česky, které najdete v obchodních domech, jsou většinou italského, německého či britského původu. Kulturní statky plynou na východ a na západ, ale nikoliv na sever a na jih. Český tisk ve Varšavě skoro vůbec nedostanete a polský tisk není k mání v Praze. Holandský, španělský či ruský turista si na pražském Václavském náměstí může vybrat z celé řady novin, ale Polák - a je to jen 130 km od polské hranice - se musí v  Praze bez polských novin obejít.

Samostatné návraty do Evropy

Jak přeorientovaly Česká republika a Polsko svou politiku a svou ekonomiku směrem na západ, bylo nevyhnutelné, že budou regionální styky odsunuty na vedlejší místo. Ale odlišný politický styl v obou zemích vytvořil radikálně odlišná pojetí Evropy. Po roce 1989 vznikl všeobecný souhlas v obou zemích, že je pojem "Evropa" žádoucí. Ale v Polsku existovaly značné neshody ohledně toho, co to znamená. Významní politikové z období po odchodu Solidarity hovořili o tom, že je polské evropanství nadřazeno dekadentnímu modelu, který nabízí Západ, a navrhovali (například) katolickou alianci s Irskem. Jen politický střed (liberálové, kteří vyšli ze  Solidarity) byli od samého počátku euronadšenci. Během uplynulého desetiletí však pravice i levice přijala členství v Evropské unii jako ústřední cíl zahraniční politiky.

V České republice došlo k něčemu naprosto odlišnému. Zatímco v Polsku byla debata o Evropě založena na konsensu prostřednictvím kontroverze, v České republice vznikl konsensus prostřednictvím arogance. Premiér Václav Klaus a jeho centristická Občanská demokratická strana dominovala české politice od rozkladu Československa v roce 1993 až do konce roku 1997. I když zůstává prezident Václav Havel respektovanou osobností, Klausovo poselství, že je možno racionálně zreformovat veřejný život, ale přitom si zachovat kontinuitu soukromého života, bylo daleko populárnější než Havlovy etické požadavky. Klaus překonal i Margaret Thatcherovou a popřel existenci společnosti i politiky.

Zdálo se zprvu, že jeho technokratický populismus je zkratkou směrem k reformám, jichž je zapotřebí pro vstup do Evropské unie, avšak ukázalo se, že je to otrávený kalich. I když se Klaus stylizoval do postavení radikála, který zastává principy volného trhu, přijal volné ceny velmi pomalu. To sice poskytlo voličům čas se přizpůsobit, ale také to umožnilo Čechům, aby si zvykli žít nad poměry. Účelem Klausovy nejvíce vychvalované reformy, kupónové privatizace státních podniků, bylo udržet český průmysl v domácích rukou. Přestože je údajně Klaus tak přesvědčený liberál, usiloval do pozoruhodné míry o to, aby českou společnost izoloval od vnějších vlivů. Nejenže se vyjadřoval pohrdavě o politické spolupráci se zaostalým Polskem, projevoval tendenci prezentovat Českou republiku jako ostrov klidu uprostřed Evropy, která se vyhnula chaosu ostatního postkomunistického světa i slepé uličce zkostnatělého západoevropského socialismu. Po dvou letech hospodářské krize padl Klaus koncem roku 1997. Loni ho nahradila menšinová sociálně demokratická vláda, která je nyní u moci díky "opoziční smlouvě" s Klausovou stranou. Navzdory těmto neúspěchům je Klaus nejimpozantnějším českým politikem a vrátí se na politickou scénu.

Mezitím se od roku 1993 polské hospodářství začalo rychle rozvíjet. Polské hospodářské reformy, které byly na začátku daleko drastičtější, a v nichž posléze pokračovaly vlády nejrůznějšího politického zabarvení, vytvořily kvetoucí tržní ekonomiku. Západní povědomí o situaci ve střední Evropě se změnilo a  Polsko je nyní považováno za zemi, která stojí v regionu v čele reforem. Avšak existuje ještě důležitější odkaz tohoto prvního desetiletí reforem. Polská debata o Evropě byla od samého začátku kontroverzní, avšak konsensus elit ohledně nutnosti vstupu do EU je pevný, právě proto, že bylo tak obtížné ho docílit. Obrovský polský zemědělský sektor je ovšem velkou překážkou polského vstupu do Evropské unie: hrozí nebezpečí nesvaté aliance mezi polskými zemědělci, kteří se obávají Evropy, a francouzskými zemědělci, kteří se bojí, že rozšiřování Evropské unie znamená škrty v dotacích, které dostávají. Nejsilnější opozice vůči Evropě pochází od odpadlické katolické rozhlasové stanice Radio Marja, ale katolická církev je oficiálně proevropská, stejně jako většina kněží. Většinou se kontroverze nyní přesunula do oblasti vykonávání politiky EU, kdy liberálové a konzervativci (s kořeny v Solidaritě) soutěží o vliv na vládu, a socialistický (bývalý komunistický) prezident se snaží přičíst si co největší množství zásluh v této věci.

V České republice se většina debaty o myšlence Evropy musí teprve odehrát. Vzhledem k tomu, že Klaus debatu o Evropě označil za zbytečnou, požadavky harmonizace práva s Evropskou unií jsou v ČR pociťovány jako břemeno. Klaus posílil přesvědčení Čechů, že domácí záležitosti jsou jejich soukromou věcí, až do té míry, že si Češi teprve nyní začínají uvědomovat, co všechno bude zapotřebí učinit, má-li být ČR schopna vstoupit do EU. Nejenže jsou Češi nyní pozadu za Poláky a ostatními svými sousedy, chybí jim také odbornost, kterou potřebují, aby mohli dohnat ztracený čas. To je důležité nikoliv proto, že acquis communautaire, duch evropského společenství je zlatým rounem (vytouženým cílem) reforem, ale proto, že pokrok při vyjednávání závisí na tom, do jaké míry budou schopny vlády plnit své sliby. Každé selhání poskytne odpůrcům rozšiřování Evropské unie uvnitř tohoto společenství (Francie) užitečný klacek.

Současná sociálně demokratická vláda v České republice se pokusila znovu oživit politickou spolupráci s Polskem: Češi a Poláci se však asi navzájem blíže seznámí, teprve až obě země vstoupí do Evropské unie. Oba národy byly izolovány po dobu čtyřiceti let komunismem a od roku 1989 starými stereotypy, které rezonují v nových podmínkách. Češi a Poláci se začnou navzájem považovat za sobě rovné teprve, až budou obě země jako takové uznány jejich západními sousedy. Mezitím budou i nadále Češi a Poláci remcat a vykládat vtipy o druhém národě způsobem, který plně odpovídá evropským normám v těchto záležitostech. Je to připomenutím, že velkým úspěchem Evropské unie je zachování mírové rozrůzněnosti kontinentu.

Tim Snyder působí na Center for International Affairs Harvardské univerzity ve Spojených státech a je autorem knihy "Nationalism, Marxism and Modern East Central Europe". Vydal ji Harvard University Press.

Aja Bufka

Otevřený dopis

presidentu Vaclavu Havlovi

ministru spravedlnosti Otakaru Motejlovi

predsedovi senatu Ustavniho soudu Vojenu Guttlerovi

V Los Angeles 22.února 1999

Vazeni,

obracim se na vas, protoze verim, ze v kazde civilizovane zemi je ústava nejvyssim zakonem, nadrazenym ostatnim zakonum statu.

Pokud toto dnes plati i v Ceske republice, nikdo nesmi byt "automaticky" zbaven obcanstvi dle Ustavy CR, clanku 12 bod 2.

Vyjimkou byl pouze minuly totalitni rezim i v pripade nezletilych deti, vcetne me, tehdy devitilete dcery.

Podle mezinarodne uznavaneho "lus Soli" (prava domovskeho) se dcera narodila na uzemi Ceske republiky, tudiz by mela byt povazovana za obcanku na zaklade prava o narozeni a  podle "lus Sanguinis" (pravo krve) rodice byli a jsou ceske narodnosti, (zadna smlouva z roku 1928, ani komunisticky rezim, jim narodnost neodnal).

Proto by mela mit pravo na obcanstvi jako jejich dite.

"Automaticke zbaveni obcanstvi, protoze jeji matka se stala statni prislusnici USA", prohlasuje protiustavni rozhodnuti PhDr. Ivany Odarcenkove z Magistratu hlavniho mesta Prahy ze dne 2.10.1997.

Jeji nadrizena na Sprave ministerstva vnitra p. Katerina Guliskinova, pokud je mi znamo, proti tomu neprotestovala, prestoze je treba, aby identita ceskeho naroda byla konecne charaterizovana ve shode ze zakonem c.198/93 Sb. o protipravnosti komunistickeho rezimu.

Tento predmet stiznosti byl proto podstoupen k Ustavnimu soudu v pozadovane, pravni lhute, okamzite po doruceni prostrednictvim ministerstva zahranici CR, dne 2.2. 1998.

Byl tak naplnen zakon c.182/1993 Sb., a podle ustanoveni paragrafu 72 odst. 1. pism. a) je mozno podat ustavni stiznost v pripade, pokud bylo rozhodnutim, opatrenimo nebo jinym zasahem organu verejne moci poruseno zakladni pravo, nebo svoboda fyzicke, nebo pravnicke osoby, zarucene ustavnim zakonem, nebo mezinarodni smlouvou podle cl.10Ustavy.

Usneseni II. US 446/98 ze dne 7.1.1999 podepsane soudcem zpravodajem Vojtechem Ceplem uvedeny pripad odmita resit, a proto je prekazkou demokratickych principu spolecnosti v rozporu s nejvyssim zakonem zeme.

Uvedeny paragraf 75 odst. 1 c. 182/1993 Sb., o Ustavnim soudu, totiz podleha shora uvedenym zakonum a predevsim samotne Ustave CR..

Zaroven je i porusenim vlastniho narizeni Ustavniho soudu CR, ktery pozaduje dodrzovani 30 denni lhuty ode dne doruceni.

Zadam vas proto, jako tri nejvyssi predstavitele spravedlnosti v Ceske republice, v zastoupeni moji dcery, o  Odboru vnitrni spravy Magistratu hl. mesta Prahy, ktery rozhodnutim c.j.:

OVS 684/1997/Pa ze dne 2.10.1997, a Usnesenim II. US 446/98 ze dne 7.1.1999, protoze jsou porusenim osobnich prav obcanu, zasahem organu statni moci a nedodrzenim nejvyssiho zakona svobodneho statu - Ustavy CR.

S pozdravem,

Aja Bufka,
Santa Monica Blvd.,
#189, Beverly Hills,
CA 90212, USA

prilozene kopie: 1) Protiustavni rozhodnuti Magistratu hl. mesta Prahy

2) Ustavni stiznost K.B. z 2.2.1998

3) Usneseni II. US 446/98 ze dne 7.1.1999, V. Cepl

Petr Jánský

Souhlasím s článkem pana Perlína, i když bych třeba výraz nenávist nahradil slovem zaujatost. Nikterak nezazlívám panu Čulíkovi, že kritizuje zpravodajství ČTV (jistě je co zlepšovat), ale pozastavuji se nad tímto tvrzením: "Mimochodem, zpravodajství televize Nova je v současnosti profesně a technicky kvalitnější než neumělé zpravodajství České televize."

Zpravodajství Novy je bulvár hrubého ražení. Snad jen to, že pan Čulík denně nevidí ten "profesionální" výkon, může omluvit jeho neznalost. To není zpravodajství, to je černá kronika, kterou Jurinová s Merunkou uvádějí nevyřčenou větou: "Vážení diváci, připravte si necky, poteče krev." Teprve když jsou necky plné, dostane se na podružné informace, jako je třeba náš vstup do NATO (termín 12. března odvysílala Nova jako předposlední zprávu v 19,55 hod.).

K arzenálu zpravodajství patří zakázková výroba politických afér a v poslední době ne kampaň, ale štvanice na pana presidenta a jeho rodinu. Všiml si toho i pan Neff (NP 11.2.): "...toto je cílená kampaň, soustavná a hnusná, je to zneužití sdělovacího prostředku, a za svoji osobu, jako novinář a jako občan proti ní protestuji".

Manipulace s divákem a ovládnutí reklamního trhu, pane Čulíku, je až na druhém místě. Na prvním je zneužití sokromé TV k mocenskému boji. Nova není hlídačem demokracie, Nova je jejím hrobařem.

Petr Jánský

P.S. A pokud si k této televizi necháváte otevřená zadní dvířka, měl byste to čtenářům sdělit.

Poznámka JČ: Fascinuje mě, jak lidi pořád hledají u vydavatele Britských listů nějaké postranní úmysly: Napsal jsem něco kladného o televizi Nova, protože si chci u ní nechat otevřená zadní vrátka?? - Upozorňuji, že jsem se zmiňoval o technickém, profesionálním zpracování reportáží Televizních novin Novy, o jejich dobré struktuře, atd., nikoliv o jejich zpravodajské hodnotě. Ve výše uvedeném zcela souhlasím s panem Jánským. Britské listy se už několikrát zmiňovaly o tom, že Nova vede neetickou kampaň proti Václavu Havlovi.

Douglas Paine

Douglas Paine je student na Glasgow University.

Hlavním měřítkem pro srovnání byla pro mě v tomto případě míra, do níž oba zkoumané pořady podporují inteligentní debatu, která vede ke zdravému stavu politiky. To znamená, že by pořady měly být informativní, srozumitelné, rozumným způsobem "objektivní" (pokud takový postoj existuje). Měly by také povzbuzovat lidi, aby se zajímali o politické otázky a aby osobně získali hluboké porozumění tomu, co se děje kolem nich.

Přijímám, že je toto mé měřítko absolutně arbitrární, náhodně zvolené, a  je možné, že tvůrci analyzovaných televizních pořadů o nic takového vůbec neusilovali. Nicméně, vzhledem k tomu, jaké mandáty dostaly BBC a televize Nova od britské a české vlády, které jim poskytly vysílací licenci, a vzhledem k tomu, že se tyto televizní stanice zavázaly plnit některé principy, o nichž byla zmínka výše, jsem přesvědčen, že je moje měřítko platné.

Budu se zabývat pořady Kotel, které se vysílaly 29. července 1998, kdy byl interviewován Josef Krejza ze SPR-RSČ a ze 27. května 1998, kdy v Kotli vystoupil předseda ČSSD Miloš Zeman. Srovnám je s pořadem Breakfast with Frost (Snídaně s Robertem Frostem), který se vysílal 7. února 1999.

Oba pořady mají naprosto rozdílný formát. Breakfast with Frost trvá hodinu a usiluje o to, shrnout události minulého týdne. To, že se vysílá dost brzo v neděli dopoledne, tuto atmosféru podporuje. Také to zajišťuje, že televizní diváci jsou velmi střízliví. Na začátku a na konci pořadu se vysílá přehled zpráv, v pořadu je přestávka na předpověď počasí a hlavní témata pořadu se zabývají aktuálními problémy, které se vyskytly v předchozím týdnu. Kotel na druhé straně je kratší. Trvá asi čtyřicet minut a je celý založený na otázkách, které chrlí na jednoho politika obecenstvo ve studiu. Pořad Kotel se vysílá ve středu večer, a sleduje ho jiné televizní publikum, než v neděli ráno. Pořad, který se vysílá uprostřed týdne, se také nehodí k tomu, aby shrnoval, co se dělo v předchozích dnech, a obsahuje více prvků investigativnosti.

Studia, z nichž se vysílá, vypadají také naprosto odlišně. Studio pořadu Breakfast with Frost je velmi uvolněné, jasně osvětlené a vypadá jako obývací pokoj. V pořadu vzniká atmosféra uvolněnosti a neformálnosti a osoby, kteří v pořadu vystupují (většinou politikové), jsou prezentováni jako lidé, jednotlivci s osobními charakteristikami, nikoliv jako veřejné postavy. Studio pořadu Kotel je k tomu naprostým kontrastem. Slovo Kotel vyvolává obrazy jako například "thunderdome", "dóm hromobití", ve filmu Mad Max, Šílený Max. Politikové se potí pod horkými studiovými reflektory a jsou obklopeni nedisciplinovanou cháskou, která je rozmístěna kolem nich ostře stoupajících řadách. Pořad působí dramaticky, používá se suchý led a všude jsou velmi viditelné sem a tam se rychle pohybující kamery. Vzniká dojem, že se s politikem koná proces za jeho zločiny, proces je ale parodie právního řádu, soudní maškaráda.

Styl interviewování je v pořadu Kotel konfrontační. Mladá moderátorka Michaela Jílková se úmyslně snaží přimět osoby, které interviewuje, aby si v živém vysílání protiřečily. Její úvod k pořadu zdaleka není neutrální. Jílková se snaží vytvořit dojem, že je politik pokud možno co nejkontroverznější, a to tím, že rozviřuje špinavou vodu. To se zdá být velmi urážlivým způsobem, jak uvést do studia jakéhokoliv člověka, ale předpokládám, že politikové o tom vědí, než souhlasí v pořadu vystoupit.

Jílková neustále na politiky spěchá, aby odpovídali rychle, často je přerušuje, někdy je ukřičí, aby mlčeli. Má několik otázek, které politikům dává, ale většina otázek pochází od diváků ve studiu. Tyto otázky jsou předkládány anonymně a nezdá se, že by byly předem schvalovány. Některé z nich jsou totiž docela hloupé a jiné zase urážlivé. Občas se stává, že osoba v publiku zná politika osobně a na tomto veřejném fóru hovoří o osobních otázkách (a všechno se to děje anonymně).

V pořadu Kotel vládne silná atmosféra soudu. Vyrovnaná, racionální debata je odsunována ve prospěch krátkých výroků, tzv. soundbites, které vyvolávají emoce diváků. Na tyto výroky reaguje obecenstvo jásáním, neslouhlasným hlučením, pískáním a dupáním, takže vzniká trochu dojem, jako že jste na představení anglického předvánočního divadla pro děti.

Breakfast with Frost má naproti tomu daleko uvolněnější atmosféru. Frost má velmi podrobně vyresearchované otázky, které zdvořile, ale neústupně zatlačují politika k citlivým tématům. Rozsah a kvalita interviewovaných osob je neobyčejně vysoká. Téměř vždycky se ke každému tématu debaty účastní hlavní protagonista toho tématu, včetně zahraničních politiků a státníků. Novináři, kteří v pořadu recenzují tisk za uplynulý týden, bývají vybíráni tak, aby představovali opačné konce politického spektra: například starší, konzervativnější muž a na druhé straně mladá žena, zabývající se tzv. tabloidními, bulvárními deníky.

Vezmeme-li v úvahu témata, jimiž se zkoumané pořady zabývaly, je obtížné učinit férové srovnání. Breakfast with Frost se zabýval velmi důležitými a zajímavými tématy: hovořilo se o situaci v Severním Irsku a do studia byla pozvána Mo Mowlamová, britská ministryně pro Severní Irsko, dalším tématem byly mírové rozhovory o Kosovu, k čemuž byl interviewován pomocí živého satelitního televizního spojení Robin Cook, britský ministr zahraničních věcí, který se na přípravě těchto rozhovorů velmi aktivně podílí, dále se hovořilo s Chrisem Woodheadem, britským hlavním školským inspektorem, který nedávno učinil určitá kontroverzní prohlášení. Pořad se také zabýval jaderným závodem ve zbrojení mezi Indií a Pákistánem. Ve studiu odpovídal na otázky indický ministr zahraničních věcí Džaswant Singh a prostřednictvím živého satelitního televizního mostu pákistánský ministr zahraničních věcí Sartaj Aziz. Poměr domácích a zahraničně politických témat byl vyrovnaný, vzhledem k jejich celosvětovému významu. Možná bych měl kriticky poznamenat, že v pořadu nebylo dostatečné množství podvratných hlasů, opačných názorů, nikdo "nerozhoupával dostatečně nebezpečně člun". Jedinými interviewovanými osobami byli mluvčí vlád a těm byla poskytnuta relativně velká volnost říkat, co chtějí. Avšak, tento postoj potvrzuje dojem, že se politikům dá důvěřovat a že je alespoň možné s nimi zahájit inteligentní debatu.

Kotel na druhé straně nedal vystupujícím politikům příliš mnoho pozitivních možností. Nebyli ušetřeni žádných obtížných otázek, jenže otázky, které na ně chrlila veřejnost, byly nezaostřené a náhodné, takže se vlastně o žádných zásadních problémech nediskutovalo. Josef Krejza z Republikánské strany je velmi kontroverzní osobou s extrémně pravicovými názory a neváhá je ventilovat na veřejnosti. Mám však velké pochybnosti o tom, jakou to má hodnotu, vytahovat provokacemi extrémní výroky z takovéhoto člověka a vůbec se je přitom nepokusit uvést na pravou míru. Podle mého názoru Krejza nebudil v pořadu Kotel příliš úspěšný dojem, ale vidím velké nebezpečí v trivializaci těchto otázek a v jejich bagatelizaci, že o nic nejde, že jsou to jen plané řeči. Zdá se mi, že účelem programu bylo pokusit se přimět Krejzu, aby řekl něco šíleného, a tím ho zdiskreditovat. Nejsem si jist, zda je to nejlepší způsob, jak vystupovat proti fašismu. Pořad, v němž vystoupil Miloš Zeman, šéf sociálně demokratické strany, byl vysílán ve velmi důležitou dobu, kdy začínalo být jasné, že jeho strana zaznamená dosti podstatné úspěchy v nadcházejících všeobecných volbách a že bude Zeman významnou osobností v české politice. Zeman se musel podrobit ostrým otázkám, týkajícím se jeho politického programu, a dopadl při tom dost dobře (lidi víc jásali než nesouhlasně hlučeli). Také si musíme uvědomit, že politická debata se stává o to povrchnější, čím blíže jsme všeobecným volbám.

Celkově myslím mohu uzavřít, že podle mých měřítek dopadl pořad Breakfast with Frost relativně dobře. Tím, že se vysílá dosti brzo v neděli dopoledne, je určen velmi specifické divácké obci a v souladu s tím se mi zdá, že víceméně prezentuje názory politického establishmentu. Avšak debata je konstruktivní a informativní. Jediným problémem je otázka, zda je takovýto druh pořadu přístupný širší veřejnosti, lidem, kteří nutně nečtou troje noviny denně. Kotel je široké veřejnosti velmi přístupný, ale všeobecně, zdá se mi, snižuje tón jakékoliv debaty. Politikové jsou v Kotli proměněni v karikatury. I jejich autorita jako lidských bytostí je ochromována. Důsledkem je, že lidé budou sledovat to, co tito politikové dělají, stále s menším množstvím důvěry, nikoliv s větším. Doufám, že oba pořady jsou jen určitou dílčí částí politické debaty na obou televizních okruzích, protože ani Kotel, ani Breakfast with Frost, neplní všechna měřítka uspokojivým způsobem.

Jiří Jírovec

Pane Čulíku,

nepochybuji o tom, že Tomáš Pecina sám a snadno obhájí svůj článek o NATO, přetištěný v Britských listech. Nicméně kritika Petra Jánského obsahuje některé myšlenky, které vyzývají k pozastavení.

Dřív než se k nim dostanu, chtěl bych poukázat na rozdíl mezi slovesy vstoupit a být přijat. První z nich obsahuje, alespoň podle mého názoru, prvek suverenity, druhé podřízenost.

Česká republika do NATO nevstupuje (jako suverenní stát), ale je přijímána (jako outsider), kterému bylo naznačeno, aby podal poníženou supliku do Bruselu, protože nastala vhodná doba využít oslabení Ruska k posunu dřívější rovnováhy.

Domnívám se, že právě tato podřízenost se odráží v jednání českých politiků, kteří se nikdy neodvážili předložit celou záležitost k veřejné diskusi.

Vzpomeňme, jaké zděšení vzbudila otázka Jana Kavana, když se odvážil Solany zeptat, zda je možné z NATO vystoupit.

Pecinův příměr s novým pánem a služebnictvem na statku mi, na rozdíl od Petra Jánského, připadá výstižný. Teď už jen prokádrovat "dráby", a všechno bude v pohodě.

Atmosféra, kterou moc kolem vstupu do NATO vytvořila, odpovídala de facto zákazu ptát se. Kde se někdo ptá, tam nikdo neodpovídá - to je přístup, který si čeští politikové osvojili velmi rychle. A sdělovací prostředky jim servilně podaly pomocnou ruku.

Argument Petra Jánského že "teď se nejen můžeme ptát, ale můžeme si psát, co chceme" je jen polovinou celé pravdy. Neexistuje-li totiž mechanismus jak "vrchnost" přinutit, aby na otázky odpovídala, můžeme si tyto svobody strčit za klobouk.

Podle průzkumu veřejného mínění je pro NATO asi polovina občanů ČR. Je jistě možné ptát se, proč jsou informace o okolnostech členství ČR v NATO tak nepřesvědčivé, že je druhá polovina občanů interpretuje právě opačně.

Vychází-li, alespoň jak praví česká ústava, veškerá moc z vůle lidu, nemá vláda (ani parlament) za této situace mandát k tomu, aby nabídku přijetí do NATO akceptovala.

Je třeba ptát se (s chabou nadějí na odpověď ), proč politikové nebyli ochotni získat přesvědčivými argumenty alespoň část nevěřících. Proč nevysvětlili, jaké alternativy samostatné české zahraniční politiky byly zvažovány, proč se v první řadě nezaměřili na možnost vytvořit pás neutrálních států (Polsko, ČR, Maďarsko, Slovensko) ve střední Evropě, kolik si na NATO budeme muset půjčit, kde si potom bude muset občan utahovat opasek (školství, věda, zdravotnictví?), kolik z těch půjčených peněz zůstane v ČR ve formě pracovních příležitostí a tak dále.

Takové tříbení mozků by prospělo i politikům samotným, přestože si to ve své arogantnosti nepřipouštějí.

Je dost dobře možné, že tak jako kdysi jistý britský ministerský předseda, tak i český president (či kdo to nakonec podepíše) bude stát na schůdcích letedla a mávat kusem papíru, že jako přináší mír a s ním prosperitu. Jenže co když to zase nebude pravda?

Jiří Jírovec

Jiří Jírovec

Pane Čulíku,

chtěl několika poznámkami doplnit svůj článek, v němž jsem se zabýval dvojím občanstvím. Vedou mě k tomu připomínky pana Josefa Schrabala, který zjevně nepochopil, o čem jsem psal.

Předesílám, že nemám panu Schrabalovi jeho stanovisko za zlé, protože konec konců všichni vedeme amatérskou diskusi.

Bohužel se ještě neobjevil odborník, který by objektivně shrnul fakta ohledně interpretace zákonů, ať českých, amerických nebo jiných států a dal je do souvislosti s modely jednoho a více občanství.

Osobně mi je zcela jedno, kolik kdo má různých občanství. A je mi jedno, pro jaký model se zákonodárci v České republice rozhodli. To ovšem neznamená, že nemohu mít svůj názor na to jaký model je lepší.

Protože jsem se o tom v několika článcích, které jsem na toto téma napsal, nikdy explicitně nezmínil, dělám to nyní: pokud to někoho zajímá, jsem proti dvojímu občanství, protože v souladu s názorem amerických úřadů se domnívám, že nelze současně a bez výjimky plnit občanskou povinnost ve dvou státech.

Ale půjdu k věci. Panu Schrabal píše: "Svůj článek začíná Jiří Jírovec konstatováním, že kolem dvojího občanství vládne "chaos", a jde až tak daleko, že cituje jakýsi zákon, aniž by uvedl datum (1993 ?) jeho přijetí a jeho platnosti a píše, že "podle mého názoru to byl nikoli citovaný zákon sám, ale jeho nedodržování, které vytvořilo skupinu privilegovaných jedinců, kteří české občanství protizákonně získali."

No, necitoval jsem "jakýsi" zákon. Jmenoval jsem zákon 40/1993 Sb. Tento způsob citace jsem považoval za dostatečný. Nepředpokládal jsem, že by z kontextu článku někdo nepochopil, že se jedná o zákon o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky. Na zbývající časti citátu není, co bych měnil.

Pan Schrabal dále píše: "Jestlize (JJ) mluvi o chaosu, tak by mel nejdrive vyzvedet, kdo takovy chaos zpusoboval. Jiz 26. rijna, 1991 jsme se na to ptali prezidenta Vaclava Havla pri jeho oficialni navsteve US. Ten predal odpoved svemu odbornikovi, tehdy svemu oficialnimu mluvcimu Michalu Zantovskemu, ktery nam, jmenem tehdejsi hlavy statu" vysvetlil (mimo jine), ze "V ceskoslovenskem zakonnem systemu neni nic co by branilo dvojimu obcanstvi . Nasledovalo dalsi dlouhe vysvetleni. (K tomu chci pripomenout, ze otazky pro prezidenta Havlka musely byt predany pisemne predem, aby si z nich vybral, na co chce odpovedet" a aby odpoved byla predem podrobne zpracovana.)" Konec citátu.

Názor presidenta Havla z roku 1991 je irelevantní. Tehdy neexistovala Česká republika a zákon 40/1993 Sb přijatý 29. prosince 1992, který dvojí občanství podle mého názoru jednoznačně vylučuje. Tento zákon přece určuje, za jakých podmínek vzniká před tím neexistující státní občanství České republiky.

Josef Schrabal mě dále obviňuje z bludu (cituji):

"Bezpodstatne obvineni, ze ti Cechoamericane, co dvoji obcanstvi maji je 'protizakonne ziskali', je dalsim bludem pana Jirovce. Zapomina, ze vetsina techto lidi, co dvoji obcanstvi maji, ho nikdy nazpatek neziskali, ale maji ho proto, ze ceske obcanstvi nikdy neztratili." Konec citátu.

Blud není na mé straně, pane Schrabale. Po dobu platnosti dohody mezi USA a Československem z roku 1928 ztratil každý, kdo nabyl státní občanství USA, svoje občanství československé nebo československo-socialistické. Mezinárodní dohody nemůžete popřít jen proto, že se vám zrovna nehodí. Na této skutečnosti je založeno moje konstatování, že ti Čechoameričané, kteří získali státní občanství ČR aniž by se vzdali občanství USA tak učinili protizákonně, ledaže by se na ně vztahovala některá výjimka zmíněného zákona. Do roku 1993 nikdo státní občanství ČR neměl, takže Vámi citované "české občanství" nemohl neztratit.

Chaos způsobily úřady České republiky, které svůj vlastní zákon nedokázaly dodržovat. Výraz "nedokázaly dodržovat" můžete považovat za opatrný eufemismus znamenající, možnost, že tento zákon byl překrucován, jak se to komu hodilo. Pro ilustraci tohoto stavu jsem použil cenné svědectví Dáši Obereignerové, bývalé poradkyně presidenta Havla o tom, že byli Čechoameričané, kteří získali státní občanství ČR "neoficiálně" a "dřív než spadla klec", což nelze přeložit jinak než jako nezákonnost.

Ve svém článku jsem napsal, že česká vláda může danou situaci řešit dvojím způsobem - buď bude trvat na modelu jednoho občanství nebo přijme model občanství dvojího. V této souvislosti jsem vyjádřil názor, že poslední věc, kterou by vláda měla udělat je podlehnout nátlaku a přijít se záplatou, která zase bude jen pro někoho. A ocitoval jsem zprávu tak, jak jsem ji nalezl kliknutím na odkaz v Britských listech. Protože se mi na obrazovce objevila hlavička "Nezávislé elektronické noviny" s linkou na Americké listy umístěnou vedle. Ocitoval jsem, bez zlého úmyslu, tento zdroj. Protože zpráva potvrzovala moje obavy, napsal jsem, že právě to se podle Nezávislých novin děje. Z kontextu mého sdělení vyplývalo, že jde o můj názor opřený o zmíněnou zprávu. To, že jsem neuvedl Americké listy jako zdroj informace nebyl v žádném případě zlý úmysl. Žádná slova jsem nezneužil a jak se mohl Josef Schrabal přesvědčit, podobný názor na zmíněnou "vládní záplatu" vyjádřila o několik dní později v BL i Jiřina Fuchsová.

Můj článek se týkal neochoty lidí respektovat jednoduchý zákon. Jak těmi, kteří se snaží dostat dostat dovnitř, tak těmi, kteří mají v pracovní náplni na dodržování zákonů dohlížet.

Je možné, že model jednoho občanství je pro ČR sebezáchovný. Kdyby například Sudetští Němci mohli dostat ke svému německému občanství ještě české (a jejich děti a vnuci rovněž) měli by stejně jako ostatní čeští občané nárok na to vrátit se domů na svoje louky, atd. Nějaká postupimská nebo jaltská dohoda jim přece nemůže upřít Bohem dané právo na jejich vlast Bohmen a případne Mahren. No a protože v Kosovu vzniká precedent, že historické území a státní suverenita nic neznamená, není těžké dotáhnout takový scénář do konce.

Poznamenávám ještě, že ani v USA to není s dvojím občanstvím jednoznačné. To, že je tolerují jako přívažek, je jedna věc, to že očekávají (se všemi právními důsledky), že Čechoameričan s případným dvojím občanstvím se bude chovat jako Američan nikoli půl na půl, podle toho, jaký pas zrovna bude třímat v ruce, věc druhá.

Jiří Jírovec

Josef Schrabal

Viz http://www.columbia.edu/~js322/nyl/culik.html.

V Britskych listech, 24. unora 1999 Jan Culik zcenzuroval muj rukopis. Vyskrtnul pet dulezitych odkazu, aby se ctenar nedovedel:

Predevsim, muj titulek clanku byl "Jiri Jirovec o dvojim obcanstvi - odpoved".

Presto ze muj clanek k tomu smeruje, Culikuv titulek "Jak Jiří Jírovec nerozumí zákonu o dvojím občanství" jsem nikdy nenapsal, nebot si myslim, ze Jiri Jirovec dobre zakony zna, ale argumentuje s nima, aby docilil uplne neco jineho, jineho cile u ctenare.

Tak co Jan Culik zcenzuroval a jaky to ma vyznam? V mem clanku odpovidam panu Jirovcovi a dokazuji to poukazem na uverejnene clanky, ktere to vse presne objasnuji a bez nichz muj clanek je naprosto prazdny.

Predevsim ctebar musi vedet, na co odpovidam. Zde, z meho textu

"Typicky, v Britskych listech ho Jiri Jirovec prirovnava to k  "Vyprodanemu stadionu"

vynechal nasledujici link (odkaz) na Jirovcuv clanek

http://www.britskelisty.cz/9902/19990222o.html#14 

Culikova cenzura pokracuje v mnohe dulezitejsi zalezitosti, a chce utajit presna slova a vse co o dvojim americko-ceskem obcanstvi bylo receno jmenem prezidenta Ceske republiky. Z nasledujiciho textu:

Jestlize mluvi o chaosu, tak by mel nejdrive vyzvedet, kdo takovy chaos zpusoboval. Jiz 26. rijna, 1991 jsme se na to ptali prezidenta Vaclava Havla pri jeho oficielni navsteve US. Ten predal odpoved svemu odbornikovi, tehdy svemu oficielnimu mluvcimu Michaelu Zantovskemu, ktery nam, jmenem tehdejsi hlavy statu, vysvetlil (mimo jine), ze

"V ceskoslovenskem zakonnem systemu neni nic co by branilo dvojimu obcanstvi." a dalsi dlouhe vysvetleni.

Zde pan Culik vycenzuroval dulezity odkaz, link

http://www.columbia.edu/~js322/nyl/1996/Dual-zantovsky-91.html

ktery vysvetluje nejen doslovny text (ze zvukoveho pasu) jmenem prezidenta, ale i odpoved americke vlady (US State Departmentu).

Taktez pan Culik precenzuroval nasledujici paragraf:

Pan Jirovec se snazi obracet (zneuzit) slova (prave tak jako se o to snazil pan Rychetsky o slovech US vyslance Clarke), ze "To se ovsem podle Nezávislých novin právě děje. Podle jejich

zprávy

se budou o občanství moci přihlásit lidé (a jejich děti), kteří pozbyli občanství československé mezi 25. únorem 1948 a 28. březnem 1990 ".

Zde si pan Culik pri-cenzuroval novy link, odkaz

http://www.britskelisty.cz/9902/19990210b.html 

ktery v mem puvodnim textu nebyl.

Pak z posledniho paragrafu

Uz jsem cetl mnoho takovychto clanku a tak nutno uvazit, jaky je duvod k temto jednostrannym zkroucenym a nepodlozenym uvaham. Prozatrim, stale i po mnoha letech, vede

uvaha (fejeton) z mistrovskeho pera Martina Komarka

uverejnena v Mlade Fronte/Dnes v unoru, 1996, nebot nejlepe vysvetli co je v hlave techto lidi.

Jan Culik taktez vycenzuroval link, odkaz na puvodni clanek Martina Komarka

http://www.columbia.edu/~js322/nyl/1996/emigrant.html

Poznámka JČ: Ale já bych řekl, ze vyse zmíněný článek Martina Komárka je parodie, není myšlena vážně a xenofobii vůči Čechům v zahraničí naopak zesměšňuje

No, pane Culiku, coz jsem nenapsal "uvahu" a "fejeton" toz je jedno a totez co vy se snazite vysvetlit. Proc ten odkaz cenzurujete a nechce nechat posoudit samotneho ctenare, co to vlastne je a co ja charakterizoval z "mistrovskeho pera". Nebo si myslite, ze vas ctenar je pitomej a naprosto neschopny neco sam pro sebe posoudit a uplne zavisi jenom na tom, co vy mu reknete?

A mimochodem, v tom clanku je taktez odkaz na puvodni odpoved v Mlade fronte, kterou taktez sefredaktor MF/D cenzuroval.

Josef Schrabal

Poznámka JČ: Obávám se, že si výpadky daného textu zavinil mimoděk Josef Schrabal sám. Za link "a href=... totiž umístil znak nového odstavce, což znamenalo, že systém při automatické konverzi v Internet Servisu sežral ty části článku, proti jejichž vynechání Josef Schrabal protestuje. Za technické výpadky se omlouváme. Doufám, že se mi hned po upozornění J.S. chybu včera dopoledne podařilo opravit. - Jinak mě Josef Schrabal žádal, že text psal v rychlosti, abych ho pro vydání redakčně upravil.

Děti Země

Ministerstvo zivotniho prostredi zamitlo odvolani Rybarstvi Prerov proti rozhodnuti prerovskeho okresniho uradu v cause odstrelu kormoranu na tovacovskych rybnicich.

Rozhodnuti, proti kteremu se rybari odvolali, umoznuje v obdobi od prosince do brezna provadet plaseni kormoranu s moznosti jejich odstrelu. Pripadny odstrel se tyka 1% z nejmene stoclenneho hejna, ktere se bude zdrzovat na jednom z rybniku Hradecky, Krenovsky, Kolecko ci Naklo.

Deti Zeme Olomouc se proti rozhodnuti neodvolavaly. Chapeme ho totiz jako kompromis, ktery mohl byt podle naseho nazoru prijatelny pro obe strany. Rozhodnuti bylo navic podepreno i kvalitnim znaleckym posudkem, ktery si nechal okresni urad zpracovat. Rybarstvi Prerov vsak nas nazor bohuzel nesdilelo a odvolani podalo. Vysledkem odvolani bylo pouze prodlouzeni celeho rizeni a potvrzeni rozhodnuti okresniho uradu.

Uvedomujeme si, ze kormorani mohou pri zimovani a tahu pusobit hospodarske skody na chovnych rybnicich. Chapeme, ze subjekty hospodarici na techto rybnicich potrebuji sve ryby ochranit. Na druhe strane je ovsem kormoran velky zarazen mezi zvlaste chranene zivocichy. Navic, jak konstatoval i znalecky posudek, intenzivni hospodareni na tovacovskych rybnicich primo napomaha ke zvysovani skod zpusobenych kormorany.

Domnivame se, ze rozhodnuti okresniho uradu Prerov ucinnou ochranu rybniku umoznuje. Vitame take snahu Rybarstvi Prerov pouzivat pri plaseni kormoranu vycviceneho dravce. I nadale jsme ochotni diskutovat o mire ochrany chovnych rybniku pred kormorany v dobe zimovani a tahu. Uz samotny fakt, ze jsme se neodvolali proti rozhodnuti, ktere odstrel kormoranu s urcitymi podminkami povolilo, snad svedci o nasi pripravenosti hledat reseni akceptovatelna obema stranami.

Jiri Rehounek
Deti Zeme Olomouc

Děti Země

Stanovisko k rozhodnuti ministra zivotniho prostredi Milose Kuzvarta ze dne 19.2.1999, kterym rusi rozhodnuti odboru ochrany prirody MZP ze dne 20.11.1998 o neudeleni vyjimky ze zakona c. 114/1992 Sb. pro pruchod dalnice D8 pres CHKO Ceske stredohori a celou vec vraci spravnimu organu k novemu projednani a rozhodnuti.

Deti Zeme nesouhlasi s argumentaci rozkladove komise i rozhodnutim ministra pokracovat ve vystavbe dalnice pres chranenou krajinnou oblast Ceske stredohori. Ministr nejen nepotvrdil neudeleni vyjimky, ale dokonce poklada pruchod dalnice timto uzemim za zduvodneny, prestoze je zname jine reseni, ktere se CHKO vyhyba, je dokonce levnejsi a drive uskutecnitelne.

"Udivuje nas, ze ministr sve rozhodnuti opira o nektera predchozi rozhodnuti, o nichz je znamo, ze z pravniho i vecneho hlediska vykazuji zavazne nedostatky. Jde zejmena o vladni usneseni o koncepci site dalnic a rychlostnich silnic z roku 1993, ktere nema pravni ucinnost, protoze bylo prijato v rozporu se zakonem c. 244/1992 Sb., kdyz tato koncepce nebyla posouzena z hlediska vlivu na zivotni prostredi," komentuje sve rozladeni RNDr. Miroslav Patrik, vedouci sekce Za ekologicky cistou dopravu.

Zcela pochybne je svevolne rozhodnuti byvaleho odboru uzemnich vazeb MZP o vyberu koridoru pro dalnici pres CHKO, kterym byl znehodnocen navazujici proces EIA a ucinek souhlasneho stanoviska MZP z listopadu 1996. Toto stanovisko ma navic i zavazne procesni nedostatky a Deti Zeme proti nemu podaly stiznost s navrhem na jeho zruseni. Tim se vsak po cele dva roky a ani po urgenci v rijnu 1998 MZP nezabyvalo.

Deti Zeme jako ucastniky spravniho rizeni, v nemz haji zajmy ochrany prirody v CHKO proti jejimu poskozeni dalnici, take prekvapuje pozadavek ministra, aby cit.: "spravni organ v soucinnosti s  ostatnimi ucastniky rizeni byl napomocen investorovi v hledani vhodneho reseni k realizaci zakladniho zameru, tj. pruchodu CHKO". K  teto "spolupraci" vsak neni MZP jako spravni organ vybaveno ani odbornym zazemim, ani kompetencemi.

Ministr take ve svem rozhodnuti zavazal spravni organ 1. stupne - odbor ochrany prirody sveho ministerstva, aby investorovi cit.: "sdelil podminky, za nichz by bylo mozne o udeleni vyjimky uvazovat", to znamena, jak dalnici v CHKO postavit. Pritom je paradoxni, ze o tom, zda podminkam MZP pro pruchod dalnice pres CHKO vyhovi investorovo reseni, by podle ministrova rozhodnuti mel rozhodnout sam investor. Neni to ustupek ministra zivotniho prostredi dalnicni lobby?

Podle nazoru Deti Zeme vsak ministr nemuze rezignovat na  povinnosti, ktere pro neho vyplyvaji ze zakona o ochrane prirody a  krajiny a odmitat reseni, ktera zakon beze zbytku respektuji. Vzhledem k tomu, ze ani na nemecke strane neni vystavba dalnice optimalnim resenim, je v kazdem pripade nutne dopracovat a podrobne posoudit take reseni jina, koncepcne odlisna. Jednim z nich je i  navrh Deti Zeme na levnejsi, stavebne jednodussi a ekologicky setrnejsi prelozeni trasy E55 do koridoru Most - Freiberg. Tento navrh jiz take ziskava podporu na Mostecku i u nemeckych oficialnich cinitelu.

Děti Země

Primator mesta Liberce, ing. Jiri Jezek pozval zastupce obcanskych sdruzeni z S.O.S. Jizerske hory na schuzku o pripravovanem zameru usporadat v roce 2005 na Jestedu a v Bedrichove MS v klasickem lyzovani. Je to zatim jediny zastupce pripravovaneho Sdruzeni SKI 2005, ktery se s ekologickymi organizacemi sesel. Neucinil tak zatim ani mistopredseda senatu MUDr. Premysl Sobotka, ktery to deklaroval ve svem prohlaseni uverejnenem pred casem v tisku. K setkani libereckeho primatora a obcanskych sdruzeni (konkretne zastupcu CSOP z Liberce a Jablonce nad Nisou, Starych ochrancu Jizerskych hor, Jizersko-jestedskeho horskeho spolku a Deti Zeme) doslo v pondelni pozdni odpoledne na liberecke radnici.

"Je to zmena oproti tomu, jak se k ekologickym organizacim chovali vrcholni predstavitele Sdruzeni SKI 2003 v minulych letech a vitame ji. Zmenila se vsak i taktika, jak cely zamer prosadit," komentuje pondelni udalost Simona Jasova z Deti Zeme.

Na zamer usporadat v Jizerkach mistrovstvi sveta zatim neexistuje zadny novy projekt a podle libereckeho primatora s nim Sdruzeni SKI 2005 ani do podani prihlasky na FIS nepocita. V tom je podstatna zmena taktiky, protoze vlastne neni o cem diskutovat. Presto se budou predstavitele dvou mest a dvou obci snazit ziskat pro svuj neexistujici projekt podporu ministru skolstvi, mladeze a telovychovy a zemedelstvi, ale i ministra zivotniho prostredi.

Zastupci S.O.S. Jizerske hory museli uvest na pravou miru domnenku primatora Jezka, ze projekt na MS sveta v Jizerskych horach ma souhlas MZP CR v podobe stanoviska na zaver procesu EIA (hodnoceni vlivu na zivotni prostredi). Tento proces posuzoval puvodni projekt Sdruzeni SKI 2003 a pred dvema lety skoncil zapornym stanoviskem ministra zivotniho prostredi Jiriho Skalickeho. Zaporne stanovisko nelze tedy povazovat za souhlas MZP CR s usporadanim mistrovstvi sveta v Jizerskych horach.

Zprostredkovane bude o MS v lyzovani v roce 2005 rozhodovat pristi tyden take zastupitelstvo mesta Liberce pri schvalovani rozpoctu. Je v nem zahrnut podil Liberce na kauci za prihlasku na FIS. Ten cini ctyri miliony korun (zbyvajici dva zaplati Jablonec nad Nisou). Primator Jezek prirovnal rozhodovani FIS loterii a platbu ctyr milionu "koupi losu, ktery se pri uspesne kandidature nekolikanasobne vrati". Daleko vyssi polozkou v rozpoctu mesta je ovsem kapitola uvedena jako Jested, na ktery hodla mesto vydat zhruba ctvrtinu sve rocni "utraty" - 330 milionu korun. To je ve srovnani s uplynulymi lety nekolikanasobne navyseni.

MAGAZÍN ZÉLOS