Co je nového v České republice

"Kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti, zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo, anebo hrubým způsobem ruší shromáždění nebo obřad občanů, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem."

Bude zajímavé, jakým způsobem se bude české soudnictví navléci tento paragraf Křečkovi na krk, aby mohl být případně odsouzen. Doufejme, že rozum zvítězí a žaloba bude stažena. Nebo že by žalobce došel k závěru, že Křeček "hrubým způsobem porušil obřad"? - Komunistický režim obrannou organizaci Severoatlantické společenství dlouhá léta natolik démonizoval, že jistě někteří čeští občané a politikové musejí nyní pociťovat velké zadostiučinění, že má nyní možnost se ČR stát členem této komunisty proklínané organizace a okusit zakázaného ovoce. Jenže kyvadlo se bohužel vychyluje na opačnou stranu: Čeští politikové projevují trochu tendenci NATO zbožšťovat a považovat ho za všelék pro českou společnost, čímž není - je to jen obranná organizace. To, zda bude v ČR prosperita a demokracie, závisí na českých občanech, NATO příliš nepomůže. (Turecko je členem NATO a nevládne v něm ani svoboda - po komunistické Číně je v něm vězněno největší množství novinářů na světě a na policejních stanicích běžně dochází k mučení zadržovaných - ani přílišná prosperita.) K tomu v tomto čísle Britských listů články Tomáše Peciny a Andrewa Stroehleina.

Křeček - přirozeně - uvedl, že považuje obvinění z výtržnictví za neodůvodněné a politicky účelové. K protestní akci na Pražském hradě se prý rozhodl proto, že se nemohl nijak podílet na rozhodování o vstupu do Severoatlantické aliance, například referendem. V případném "politickém procesu" Křeček očekává podporu i prezidentovy ženy Dagmar Havlové, která při prezidentských volbách před rokem protestovala stejným způsobem na urážky hlavy státu. "Neznám sice její postoj ke vstupu ČR do NATO, avšak před časem vyjádřila svůj názor stejným způsobem na stejném místě," řekl Křeček. - Je to pravda, Havlovou loni z Hradu nevyvedli, jako nyní Křečka, ani ji nikdo neobžaloval z trestného činu výtržnictví, když zapískala jako na lesy. "Nedopustil jsem se protiprávního jednání a svůj protest jsem chápal jako svou občanskou povinnost," konstatuje Křeček. Odmítl názor prezidentova mluvčího Ladislava Špačka, že zneužil novinářskou akreditaci, protože na Hradě vykonával běžnou novinářskou práci. "Soudím, že i během výkonu své práce zůstává novinář občanem se všemi právy," řekl Křeček. - Pokud pořadatelé signatářského aktu chtěli zabránit jeho "narušení", měli si lépe kontrolovat, koho do sálu pouštějí. Avšak tím, že k protestu došlo, projevila se Česká republika jako demokratická země, a to je dobré. Je ovšem možné, že si to Česká republika nyní trochu zkazí následnou reakcí, pokud by třeba byl Křeček skutečně odsouzen do vězení. Pak by to, co se s ním po protestu stalo, bylo asi téměř významnější, než celý vstup ČR do NATO. - Nedávno, jak jsme referovali v Britských listech, se na protest proti zatčení kurdského předáka Ocalana v Londýně pokusila sebeupálit mladá Kurdka. (České sdělovací prostředky o tom ani nereferovaly.) Pochybuju, že bude Kurdka v Británii za to souzena za výtržnictví. - Jedna osoba, kterou dobře znám, se v Británii nedávno setkala na recepci pro podnikatele s premiérem Tony Blairem. Propagandistická mašinérie Labouristické strany funguje velmi hladce - před setkáním zkoumali britští vládní úředníci politické zázemí této osoby, provedli s ní pohovor a zjišťovali, zda například není vášnivým stoupencem britských konzervativců. Ptali se, jestli náhodou během večeře neplánuje vystoupit a Tonymu Blairovi začít hlučně a nevybíravě nadávat. (Nevím, zda by ji posléze také obvinili z výtržnictví, kdyby to udělala. Zdá se mi však, že v této formě je český zákon o výtržnictví trochu pozůstatkem komunismu.)

Výběr textů z posledních dní:

Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL.

Tomáš Pecina

Psáno pro deník Slovo.

Je celkem pochopitelné, že páteční incident, při němž Jan Křeček, aktivista bojující proti vstupu České republiky do NATO, přerušil projev prezidenta Havla pískotem a před televizními kamerami spálil lístek s emblémem aliance, nevyvolal téměř žádnou mezinárodní odezvu.

Takové věci se v demokratických zemích dějí běžně. Právo vyjádřit svůj názor patří k základním právům každého občana a způsob, jaký pan Křeček zvolil, lze v tomto kontextu označit za standardní až konzervativní.

Jan Křeček se přitom právem dovolává podpory Dagmar Havlové, která na stejném místě zvolila k vyjádření svého názoru obdobný prostředek (a je jen chybou přítomných policistů, že Dagmar Havlovou - podobně jako pana Křečka - ani po druhém zapískání nevyvedli ze sálu).

Zarážejí však dvě věci.

České sdělovací prostředky svorně uvedly, že Václav Havel byl z incidentu "rozezlen". Pomiňme fakt, že projeví-li politik tímto způsobem emoce, považuje se to v západních zemích za vážné profesionální pochybení; od politiků se očekává vždy a za všech okolností pozitivní reakce (připomeňme senátora Johna Glenna, který poté, co byl inzultován, místo projevů zlosti zareagoval duchapřítomně a pochválil kvalitu úderu).

Je však potřeba položit si otázku, jak vážně to Václav Havel vlastně myslí s podporou občanské společnosti.

Občanská společnost - v osobě Jana Křečka - za ním přišla na Hrad, a on se na ni rozzlobil.

Je snad Havlova podpora kvalifikovaná, a platí pouze pro ty formy samostatných občanských aktivit a občanské statečnosti, které směřují žádoucím směrem, na příklad proti Havlem kritizovaným praktikám tzv. "velkých" politických stran?

Ještě víc mě znepokojuje, že policie Jana Křečka obvinila z výtržnictví.

Přestože samotný termín zní banálně, nejde o přestupek, řešitelný pořádkovou pokutou, nýbrž o poměrně závažný trestný čin, za který pachateli hrozí až dva roky vězení.

Způsob, jakým je v trestním zákoně definována příslušná skutková podstata (§ 202 tr. zák.), bude přitom od policejního vyšetřovatele vyžadovat značnou míru kreativity, aby jí Křečkovo jednání přizpůsobil.

Bohužel, jak ukázaly loňské zkušenosti s represí proti účastníkům pražské Global Street Party, policejní orgány i justice dokážou být při střetu s touto skupinou občanů velmi kreativní (připomeňme, že na zasahujícími policisty náhodně vybranou a zadrženou skupinu občanů, kteří "vypadali jako anarchisté", tehdy dokonce soudce uvalil vazbu).

Jak jsem již vícekrát psal, zejména na stránkách internetových Britských listů, plně podporuji vstup České republiky do NATO.

Obvinění Jana Křečka se mne přesto dotýká a cítím se jím zkrácen i na svých vlastních právech.

Pro režim, který se považuje za držitele monopolu na pravdu, svobodu projevu vykládá jako právo souhlasit s oficiálním názorem a vůči nositelům názorů odlišných používá prostředků trestního práva, se totiž používá označení režim totalitní.

Tomáš Pecina

Andrew Stroehlein

(Zasláno do deníku Slovo. An English version of this article is available in the current issue od the Electronic New Presence ).

Jak se Česká republika připravuje na vstup do NATO, na české politické scéně se ozývají o této alianci nejfantastičtější výroky. Zdá se, že se čeští politikové uchylují k nejrůznějším tvrzením o NATO, je to podobné, jako dlouhé reklamy v nočním satelitním televizním vysílání: "Tento přípravek umí krájet, umí strouhat, vyčistí záchod vaší kočky, navoskuje vám automobil a pokaždé vám uvaří dokonalý šálek kávy." Nejnovější tvrzení, že vstup do NATO se bude rovnat ráji, přišlo ze samotného Pražského hradu.

"Přijetím do Severoatlantické aliance dává euroamerická civilizace České republice najevo, že ji přijímá jako účastníka jejích hodnot," vyjádřil se v minukých dnech Václav Havel. NATO je podle něho "aliancí určenou k obraně určitých hodnot, lidských práv, demokratického parlamentního pořádku a svobodné tržní ekonomiky. Přijetím do aliance je nám naprosto jasně dáno najevo, že nás všichni přijímají jako účastníky těch hodnot." Tyto Havlovy výroky však nejsou přesné.

Ve skutečnosti je NATO vojenská aliance, jejímž účelem je chránit své členy podle filozofie "útok na jednoho je útok na všechny". V devadesátých letech bylo rozšířeno toto základní poslání tak, že do něho byly včleněny různé mírové operace, jejichž cílem je zabránit rozšíření násilných konfliktů.

To jsou samy o sobě dosti chvályhodné cíle. Není nutno si představovat NATO jako nějakého obránce lidských práv.

Členství v NATO má máloco společného s otázkou lidských práv. Je to vidět mimo jiné i z toho, že navzdory tomu, že Turecko krutě potlačuje své vlastní kurdské obvyvatelstvo, zůstává tato země plnoprávným členským státem NATO.

Jak nedávno napsal Tomáš Pecina, lidé by neměli v souvislosti s NATO propadat iluzím anebo dávat členství ČR v NATO větší význam, než jaký ve skutečnosti existuje.

Například, členství České republiky v NATO nijak nezaručí, že se budou v ČR dodržovat lidská práva. Zaručit to, to je přece úkolem občanů. Žádná vojenská aliance to pro lidi v ČR nemůže učinit.

Prezident Havel to sám ví moc dobře. Od té doby, co přijal asi před osmi lety názor, že by bylo pro ČR dobré, aby vstoupila do NATO, velmi usiloval o včlenění ČR do Severoatlantického společenství. Je však nepochopitelné, proč se rozhodl přehánět, když vysvětluje, co NATO znamená pro Českou republiku.

Samozřejmě, kdyby se bývala konala o členství České republiky v NATO řádná veřejná diskuse, kdyby lidé věděli, co je bude členství v NATO stát, jakých konfliktů se budou muset čeští vojáci v rámci NATO účastnit a jakých nikoliv, kdyby se směli čeští občané k členství v NATO vyjádřit v referendu, tyto záležitosti by nebylo zapotřebí nyní, opožděně, vysvětlovat, a prezident by nemohl tak výrazným způsobem zkreslovat pravdu.

Andrew Stroehlein

někteří vaši čtenáři protestují proti mému shrnutí událostí z listopadu 1989. Pokud si ho přejí zpochybňovat, nechť kritizují závěry druhé české parlamentní komise, a svědectví samotného Žifčáka před vojenským soudem.

Přikládám pasáž, která obsahuje potřebné přímé citace, pro ty, kdo mají zájem. Je z knihy Kierana Williamse, Dennise Deletanata, a Paula Latawskiho, Security Intelligence Services in New Democracies (Bezpečnostní zpravodajské služby v nových demokraciích), která zanedlouho vyjde v londýnském nakladateldství Macmillan. Níže uvedená pasáž, z kapitoly, kterou napsal Kieran Williams, se týká Stb v listopadu 1989.

Tim Snyder

Dr. Timothy Snyder
Harvard Academy, WCFIA
1737 Cambridge Street
Cambridge, MA 02138, USA

StB v listopadu 1989

Kieran Williams

Úryvek z knihy Kierana Williamse, Dennise Deletanta a Paula Latawskiho, Security Intelligence Services in New Democracies: Poland, Romania, the Czech and Slovak Republics

(Kieran Williams má zájem o reakce čtenářů. JČ)

Velkým, všeobecně převažující neporozuměním, týkajícím se československé sametové revoluce, je přesvědčení, že to byla provokace, která se vymkla z rukou. Neodůvodněné násilí, s nímž pořádkové jednotky rozehnaly 17. listopadu 1989 studentskou demonstraci, bylo posléze vysvětleno parlamentním vyšetřováním jako součást spiknutí Stb - KGB, jehož cílem bylo zachránit komunistický režim ochromením tvrdošíjného Jakešova vedení a předáním moci gorbačovovské frakci. Namísto toho se události vymkly z rukou a vedly k jednání u kulatého stolu (1).

Toto vysvětlení vyhovovalo postkomunistické náklonnosti pro konspirační teorie a v zahraničí bylo všeobecněji přijato v důsledku dokumentárního filmu televize BBC z roku 1990. Prokazuje se však při bližším zkoumání jako nepřesvědčivé. Bylo zjištěno, že parlamentní komise sama obsahovala tři agenty StB a člena týmu tajných agitátorů ÚV KSČ, kteří byli začátkem roku 1989 schválně naverbováni, aby hájili stranu mezi studenty. (2) Druhá vyšetřovací komise a vojenský soud vysokých důstojníků Stb, který se konal v roce 1992, však konstatovaly něco úplně jiného.

Zaprvé, jako v případě operace KLÍN, v dosažitelných dokumentech z let 1988 - 1989 není nic, co by napovídalo, že si byla StB vědoma blížící se katastrofy, což by se mohlo stát motivací spiknutí na záchranu režimu. Generace důstojníků StB, kteří se dostávali touto dobou do popředí, představovaná Alojzem Lorencem (náměstkem federálního ministra vnitra s odpovědností za StB) usilovala o technickou modernizaci, zejména o komputerizaci analytických a prognostických technik. Tito lidé také chtěli zavést těsnější strukturu velení, chtěli přijímat větší počet absolventů vysokých škol a požadovali zavedení polygrafů, poté, co zjistila kontrašpionáž, že zemřelý důstojník v její britské sekci pracoval pro MI6. (3) Tito důstojníci se přidržovali duchu KLÍNU v tom smyslu, že za nejefektivnější způsob boje proti Chartě 77 považovali infiltraci a ztrapňování, nikoliv zatýkání. Přísnější opatření proti disidentům byla přijata v červenci 1989 na příkaz vedení KSČ: koncem září bylo v Československu 340 politických vězňů. (4) Cílem Lorencových inovací bylo však jen zajistit, aby Stb lépe vykonávala svou starou roli politické policie . (5) I když si StB byla vědoma, že disidentům dodává odvahy kapitulace komunistů v sousedních státech, StB předpokládala - a nebylo to nelogické - že vyšší životní úroveň v Československu udrží masy v poslušnosti. (6)

Zjištění druhé parlamentní vyšetřovací komise, která se zabývala událostmi v listopadu 1989, obsahují několik dodatečných dementi, týkajících se vysvětlení sametové revoluce v listopadu 1989 jako konspirace Stb: (7)

Na studentskou demonstraci nezaútočila Stb, ale většinou jen pravidelné policejní jednotky a protiteroristická jednotka ministerstva vnitra OZU, která dosud nebyla nikdy předtím použita proti civilistům.

Deset důstojníků StB, kteří se akce proti studentské demonstraci účastnili, pocházelo z notoricky nesnášenlivé pražské metropolitní pobočky. Když byli tito důstojníci později vyslýcháni, nepokoušeli se ani ospravedlnit tím, že jen plnili rozkazy, a přiznali, že zdrojem jejich brutality byla prostá, hluboká nenávist vůči studentům. Jejich brutalita nebyla o nic větší než ta, jejíž obětí se o jedenáct měsíců dříve staly v "krvavý čtvrtek" davy, které pokojně vzpomínaly sebeupálení Jana Palacha. Tento předchozí incident byl pravděpodobně ještě více šokující, protože bylo zbito také značné množství starých lidí, kteří jen přihlíželi.

Údajně progresívní perspektivní mladé kádry ve vysokém velení Stb se na akci proti studentům nepodílely, nebyly informovány o přesném průběhu událostí a většina z nich nebyla tou dobou ani v Praze. To, že Lorenc byl právě hostitelem delegace vysokých důstojníků KGB, bylo původně interpretováno jako důkaz, že má Moskva zájem o Jakešovo svržení, ale pozdější šetření zjistilo, že návštěva činitelů KGB byla naplánována dlouho dopředu a musí být považována za bezvýznamnou v důsledku pouhé shody okolností.

Asi 2000 studentů se dostalo do pasti mezi dvěma kordony policie na Národní třídě nikoliv úmyslně, ale protože obě policejní jednotky a jejich manévry nebyly řádně zkoordinovány. Nahrávky rádiové komunikace mezi ústředím policie a policisty v ulicích ukazují, že vládl naprostý chaos. Policie si tedy nebyla vědoma, že všechny východy byly hermeticky uzavřeny a studenti nemohli uposlechnout opakovaných příkazů, aby se rozešli. To, že se studentští demonstranté nepohnuli z místa, bylo nesprávně interpretováno jako vzdor a policie na studenty zaútočila, přestože měla rozkazy to neučinit. Kdyby býval existoval plán dostat demonstranty do pasti jen za jediným účelem, aby bylo možno je zmlátit, policie by je nasměrovala do daleko uzavřenějšího nedalekého prostoru, jako je například Jungmannovo náměstí.

Svědkové si povšimli, že policie pokrývá jakéhosi muže v bezvědomí dekou, a začaly kolovat dohady, že byl usmrcen jeden student. V březnu 1990 se tento mladý muž přihlásil, byl zcela zdravý, a konstatoval, že se jmenuje Ludvík Žifčák, a že byl důstojníkem StB, který infiltroval studentské hnutí a jemuž bylo nařízeno, aby předstíral, že je mrtvolou. Toto odhalení bylo rychle zapracováno do konspiračních teorií: StB předstírala, že byl někdo usmrcen, aby tím vyvolala rozhořčení veřejnosti a donutila KSČ k liberalizaci. Další šetření, včetně procesu se Žifčákem, k němuž došlo v roce 1994, nalezla prozaičtější vysvětlení: Žifčák byl zasažen odraženou ranou do předloktí, načež byl ztraumatizován paradoxem, že je tajný důstojník, na něhož útočí jeho vlastní kolegové, a tak omdlel. V následujících dnech se ke studentům přidal v dalších demonstracích, což by těžko býval učinil, kdyby měl hrát mrtvého a měl se vyhnout tomu, aby byl identifikován. (8)

Na rozdíl od armády, která naléhala na KSČ, aby rostoucí rebelii rozdrtila, StB zůstala věrna své hluboce institucionalizované totožnosti jako politická policie. Ministr vnitra prohlásil třetí stupeň mimořádného stavu, což bylo v předchozích dvaceti letech bezprecedentní, ale přesto nenařídil mobilizaci za účelem rozdrcení demonstrací. (Stupeň tři aktivoval jen zvláštní jednotky policie a Stb, mohly následovat čtyři další etapy stále brutálnějších reakcí, na nichž by se podílela armáda a Lidové milice. (9)) Informátoři StB podrobně sledovali strategické debaty, které se konaly v občanské opozici a ve studentských stávkových výborech, ale nedostali rozkaz zasáhnout. Velení StB čekalo, i když s úzkostí hraničící s panikou, než bude nerozhodné a nejednotné vedení KSČ aktivovat NORBERTA, ale tento rozkaz nebyl nikdy vydán. Jakmile bylo jasné, že se moc přesunula od KSČ k vládě, která začala být ochotná vyjednávat s opozicí, StB začala odstraňovat a likvidovat své svazky.

Poznámky

1. Knihovna Parlamentu České republiky, E517, inv. č. 1279/90, Tisk 430, str. 9, 26-7. Viz také Václav Bartuška, Polojasno (Prague: Ex Libris, 1990), Lorenc, Ministerstvo strachu?, pp. 8-11, a Jiří Ruml, 'Šest roků', Lidové noviny, 17. listopadu 1995. Kritický přehled raných konspiračních teorií napsal Jan Obrman, 'November 17, 1989 - Attempted Coup or the Start of a Popular Upheaval?', RFE/RL Research Report, 6 July 1990, str. 4-10. Nejextrémnější (a ostře antisemitskou) verzi zveřejnil Miroslav Dolejší, kdysi politický vězeň a krátce v roce 1951 udavač Stb, v bulvárním listě Středočeský express dne 20. října 1990; dementují ji Jana Šmídová a Jan Šubert, 'Nová fakta o 17. listopadu', Lidové noviny, 15. listopadu 1990 a konfrontují ji Anna Sílová a  Milan Vybulka, 'Důkazy zalité v asfaltu', Lidové noviny, 9. srpna 1991.

2. Agitátorem byl Jiří Solil. Viz Rebeka Křižanová, 'Akce "Klín" po stranicku,' in Securitas imperii 2, str. 310-17. Oněmi třemi agenty StB, podle senzacechtivých Necenzurovaných novin z února 1996, byli Lubomír Fanta (mluvčí komise), Anna Kocurová a Věra Bartošková.

3 Lorenc, Ministerstvo strachu?, str. 90.

4. Žáček, 'Iluze a realita,'Securitas imperii 3, p. 33; Knihovna Parlamentu České republiky, E517 PS ČR, 1. vol. obd. 1993, Tisk 715A.

5. Lorenc, Ministerstvo strachu?, str. 43-4, 55-6, 62-4, 80-1, 102-6, 120, 124-7, 149. Viz také Jaroslav Spurný, 'Šéf', Respekt, č.16, 27. června 1990, a Přemysl Svora, 'Poslední šéf StB se cítí být reformátorem', Lidové noviny, 8. února 1995.

6. Securitas imperii 2, str. 162-261; Securitas imperii 3, str. 44-181.

7. Všechny podrobnosti jsou převzaty z  Knihovny Parlamentu České republiky, E517, inv. č. 1182/92, Tisk 1236, Závěrečná zpráva vyšetřovací komise Federálního shromáždění pro objasnění událostí 17. listopadu 1989, zejména str. 38-99. Viz tak Karel Pacner, Osudové okamžiky Československa (Praha: Thermis, 1997), str. 563-70.

8. Žifčák si odpykal v roce 1995 sedm měsíců vězeňského trestu. Nyní existuje podezření, že je vydavatelem podivného stalinisticko-fašistického týdeníku Nové Bruntálsko. Viz Tomáš Němeček, 'Na Bruntálsku začíná nová doba', Respekt, č. 48, 24. listopadu 1997.

9. Púčik, 'Zneužitie armády a bezpečnostných zložiek proti tzv. vnútornému nepriateovi v období normalizácie (1969-1989), str. 66-76.

The StB in November 1989

Kieran Williams

The great prevailing misconception of Czechoslovakia's Velvet Revolution is that it was a provocation that got out of hand. The unwarranted violence with which riot units dispersed a student demonstration on 17 November 1989 was explained by a subsequent parliamentary investigation as part of an StB-KGB conspiracy to save communist rule by undermining the intransigent Jakeš leadership and installing a Gorbachevesque faction. Instead, events spun out of control and led to round-table negotiations.(...)

This explanation whetted the post-communist appetite for conspiracy theory, and gained currency abroad thanks to a 1990 BBC documentary film, but does not withstand closer scrutiny. The parliamentary commission, it was uncovered, itself contained three StB agents and a member of the KSČ Central Committee's team of secret agitators specially recruited in early 1989 to defend the Party among students.(...) A second team of inquiry and the 1992 court martial of top StB officials told a very different story.

First of all, as in the case of Operation KLÍN, there is nothing in the available documents from 1988-89 to indicate an StB awareness of impending catastrophe, which would have motivated a conspiracy to rescue the regime. The rising generation of officers, represented by Alojz Lorenc (deputy federal interior minister with responsibility for the StB), did campaign for technical modernization, especially computerization of analysis and forecasting. They also fought for a tighter command structure, recruitment of university graduates, and the introduction of polygraphs after counter-espionage discovered that a deceased officer in its UK section had been working for MI6. They remained true to the spirit of KLÍN that the best way to offset Charter 77 was by infiltration and embarrassment, not arrests, and it was only on the orders of the Party leadership that tougher measures were adopted in July 1989: at the end of September there were 340 political prisoners in Czechoslovakia. The Lorenc innovations, however, whe simply intended to help the StB better perform its old mission as a political police._ Although aware that dissidents were emboldened by the communist capitulation in neighbouring states, the StB assumed - not unreasonably - that the higher standard of living in Czechoslovakia would keep the masses docile.

The findings of the second parliamentary inquiry into the events of November 1989 supply several additional refutations of the StB-conspiracy explanation. The student march was tackled not by the StB but mostly by the regular police and the interior ministry's anti-terrorist unit OZU, which had never been used against civilians.

The ten StB officers involved were drawn from the notoriously intolerant Prague metropolitan branch. When questioned later, these officers did not even try to exonerate themselves by claiming that they were just obeying orders, and admitted that their savagery flowed from a simple, profound hatred of students. Their brutality was no greater than that meted out on 'Bloody Thursday' eleven months earlier to crowds peacefully commemorating Jan Palach's self-immolation. If anything, that previous incident was even more shocking in that many elderly by-standers were also battered.

The purportedly progressive Young Turks of the StB high command were not involved, were not informed of the exact course of events and most were not even in Prague at the time. That Lorenc was hosting a delegation of top KGB officers was initially interpreted as evidence of Moscow's interest in unseating Jakeš, but later inquiries found that their visit was planned well in advance and must be dismissed as pure coincidence.

The approximately 2000 students were trapped between two cordons of police on Národní třída not by design but because the two flanks were not properly coordinated in their movements. Recordings of the radio communications between police headquarters and the field indicate pure chaos. The police were thus unaware that all outlets had been blocked off and that the students could not heed the repeated summons to disperse. The protestors' immobility was misinterpreted as defiance and the police charged, despite orders not to. If there had been a plan to box in the marchers for the sole purpose of beating them up, the police would have steered them to a more enclosed space nearby, such as Jungmann Square.

Police were seen covering an unconscious man with a blanket, and rumours began to circulate that a student had been killed. In March 1990, the young man came forward, alive and well, to announce that he was Ludvík Žifčák, an StB lieutenant who had infiltrated the student movement and was ordered to pose as a corpse. This revelation was quickly incorporated into conspiracy theories: the StB had staged a fatality to outrage the public and force the Party to liberalize. Further inquiries, including the 1994 trial of Žifčák, found a more prosaic explanation: he suffered a glancing blow to the forearm, whereupon, traumatized by the paradox of being an undercover officer assaulted by his comrades, he fainted. In subsequent days he joined students in further demonstrations, which he would hardly have done if he was supposed to play dead and avoid recognition.

Unlike the army, which urged the Party to crush the growing rebellion, the StB remained true to its deeply institutionalized identity as a political police. The interior minister declared a level-three state of emergency, which was unprecedented in the previous twenty years, but still stopped short of mobilization for a crackdown. (Level three activated only special units of the police and StB; it could be followed by four more stages of increasingly brutal response, involving the army and Party militia.) StB informers closely followed the brain-storming taking place in the civil opposition and the student strike committees, but were not ordered to interfere. The StB command waited, albeit with an anxiety verging on panic, for the irresolute and divided KSČ leadership to give the order to activate NORBERT, but it never came. Once it was clear that power had shifted from the Party to the government, which in turn was willing to negotiate with the opposition, the StB set to removing and shredding its files.

1. Knihovna Parlamentu České republiky, E517, inv. č. 1279/90, Tisk 430, p. 9, 26-7. See also Václav Bartuška, Polojasno (Prague: Ex Libris, 1990), Lorenc, Ministerstvo strachu?, pp. 8-11, and Jiří Ruml, 'Šest roků', Lidové noviny, 17 November 1995. For a critical overview of the early plot theories, see Jan Obrman, 'November 17, 1989 - Attempted Coup or the Start of a Popular Upheaval?', RFE/RL Research Report, 6 July 1990, pp. 4-10. The most extreme (and rabidly anti-Semitic) line was aired by Miroslav Dolejší, once a political prisoner and briefly an StB informer in 1951, in the tabloid Středo-eský Expres on 20 October 1990; it is refuted in Jana Šmídová and Jan Šubert, 'Nová fakta o 17. listopadu', Lidové noviny, 15 November 1990 and confronted in Anna Sílová and Milan Vybulka, 'Důkazy zalité v asfaltu', Lidové noviny, 9 August 1991.

2. The agitator was Jiří Solil. See Rebeka Křižanová, 'Akce "Klín" po stranicku,' in Securitas imperii 2, pp. 310-17. The three StB agents, according to the sensationalist Necenzurované noviny in February 1996, were Lubomír Fanta (the commission's spokesman), Anna Kocurová, and Věra Bartošková.

3 Lorenc, Ministerstvo strachu?, p. 90.

4. Žaček, 'Iluze a realita,'Securitas imperii 3, p. 33; Knihovna Parlamentu České republiky, E517 PS ČR, 1. vol. obd. 1993, Tisk 715A.

5. Lorenc, Ministerstvo strachu?, pp. 43-4, 55-6, 62-4, 80-1, 102-6, 120, 124-7, 149. See also Jaroslav Spurný, `Šéf', Respekt, no.16, 27 June 1990, and Přemysl Svora, `Poslední šéf StB se cítí být reformátorem', Lidové noviny, 8 February 1995.

6. Securitas imperii 2, pp. 162-261; Securitas imperii 3, pp. 44-181.

7. All details are taken from Knihovna Parlamentu České republiky, E517, inv. č. 1182/92, Tisk 1236, Závěrečná zpráva vyšetřovací komise Federálního shromáždění pro objasnění událostí 17. listopadu 1989, especially pp. 38-99. See also Karel Pacner, Osudové okamžiky Československa (Prague: Thermis, 1997), pp. 563-70.

8. Žifčák served seven months in prison in 1995, and is now suspected to be the publisher of the shadowy Stalino-fascist weekly Nové Bruntálsko. See Tomáš Němeček, `Na Bruntálsku začíná nová doba', Respekt, no. 48, 24 November 1997.

9. Púčik, 'Zneužitie armády a bezpečnostných zložiek proti tzv. vnútornému nepriateovi v období normalizácie (1969-1989), pp. 66-76.

(Toto je reakce čtenářky, jejíž jméno a adresa jsou známy, především na tento článek Jana Čulíka.) Vazeny pane Culiku,

nechci vypadat jako nekriticky anglofil, ale myslim, ze ani s tim kastovnictvim na tom nejsou Cesi lepe nez Britove.

Kdyz v Britanii vystoupila Edwina Currie, nekdejsi clenka konzervativni vlady, se svou reci o ignorantech ze severu Britanie, kteri se spatne stravuji, vyvolalo to spoustu odsudku. V CR se o nevzdelane luze mluvilo tez v nejvyssich politickych kruzich a protesty nebyly skoro zadne.

Mohl jste ostatne cist i v BL (nekde u diskusi s ministrem Sokolem), jak delnicka profese vede k degradaci cloveka.

Vubec nesouhlasim s kritiky, jejichz nazory citujete, ze bychom se meli vice zamerit na Nemecko a Rakousko. )

Dost veci, ktere me v CR stvou, existuje v techto zemich take - posedlost tituly, premrstena ucta k autoritam, metafyzicnost vyjadrovani.

V Britanii se prijemneji zije, protoze je tam hodne excentriku.

Urady jsou arogantni vsude na svete.

Ad: Britsky rasismus. Asi existuje, nezpochybnuji pribehy cernych Britu, jenze bych mohla uvest take podobne pribehy ze sveho zivota:

Ve Vidni mi branili ve vstupu do hotelu Marriot. Prisla jsem rovnou z vlaku a vratny me odmitl pustit na konferenci.

Pote, co jsem se prevlekla (cimz jsem prisla o nekolik prednasek), mohl se temtyz clovek uctivosti zblaznit.

Jednou nas dokonce ve Svycarsku nechteli pustit ani na nadrazi. Zmokli jsme a nevypadali dost elegantne.

Na nemecko-ceskych hranicich me 2x svlekli (Cesi) temer donaha. Krome posledniho pripadu jsem se temito prihodami spis bavila, nez abych si stezovala na socialni diskriminaci.

Ad Lety: To nemuze byt pravda. Treba se spletli, ale neverim, ze by to delali vedome. Prece kvuli par milionum, co bude stat presun prasecaku, nebudou falsovat historii.

Z romskeho pamatniku v Letech mohla CT udelat strih na Lidice. Ty take pekne chatraji, nebo alespon donedavna chatraly. A nejaky Rom mohl pronest na kameru: "Cesi rikali, ze se budou o ten pamatnik starat."

Stale mi nejde z mysli ten prasecak. Kdyz archeologove zkoumaji ruzna sidliste a rozhoduji se, jestli uz jde o lidi nebo jeste o polozvirata, jednim z dulezitych meritek jsou pohrebni zpusoby. Zda populace sve mrtve jen tak nekam pohodila nebo je pietne pohrbila.

Myslim, ze v Polsku byly pred casem velke diskuse, zda je mozne v blizkosti koncentracniho tabora stavet supermarket. Dal uz se mi to nechce komentovat.

Poznámka JČ: Ke zkušenosti z Vídně. Zažil jsem to taky. V parném létě roku 1997 jsem se jednoho dne vydal s oběma dcerami autem z jižních Čech na výlet do Vídně. V Kaertner Strasse jsme mj. zašli do jakéhosi obchodu s turistickými tretkami. Opakuji, bylo velké horko a měl jsem na sobě tričko a krátké kalhoty. Hovořil jsem s dcerami anglicky. Velmi úkosem nás pozorovala postarší prodavačka a pak se nás pohrdavou, lámanou angličtinou zeptala, jestli si teda jako budeme něco kupovat. Podtext byl: "Máš na sobě jen tričko, seš nějaký britský vandrák." Primitivnost té reakce byla zajímavá, protože milionáři nechodí po světě jen v drahých večerních oblecích, naopak, čím větší milionář, tím často ležérněji ve světě vystupuje, protože mu může být ukradený, a před nikým se nemusí vytahovat, to je aspoň moje zkušenost z části světa, kterou obývám.

Petr Hájek

Vazeny pane Culiku,

po nekolika mesicich jsem si opet precetl vase Britske listy a take Neffova psa.

A musim rici ze srovnani me sokovalo.

Prispevek o piskajicim cloveku pri Havlove projevu o NATO, je archetypem ceskeho (v Neffove psovi vsudypritomneho) mysleni.

Jak si nekdo mohl dovolit piskat kdyz nas pan prezident promlouval o vstupu do NATO!

Jeste stesti ze ho mame, jinak by vetsina blbcu asi v referendu ten vstup neodhlasovala!

atd....

Muj point je, ze Neff a s nim cely cesky tisk a politici se chovaji vuci ceskemu obcanovi jako by byl male dite, ktere se nedokaze samo rozumne rozhodnout. Musi jen pekne poslouchat, a delat co tatinek (Klaus , Havel nebo jiny papalas) rika. Hlavne zadne diskuse!

VYSLEDKEM tohoto pristupu (ktery jak si vsichni pamatujeme ze skoly se u nas pestuje uz od detstvi) je ze cesi opravdu maji problemy otevrene, rozumne, NEOSOBNE nalezat reseni pomoci diskuse.

V Cesku se bud drzi huba a krok, nebo stebetaji vrabci.

Rozhodnuti se prenechavaji lidem ( a bohuzel v drtive vetsine nikterak oslnivych schopnosti) ktere radoby ateisticti cesi povysili na nedotknutelne polobohy.

A tak vam opet dekuji za vas list, s jehoz prispevky zhusta nesouhlasim a mam je za hloupe, za duch nezaujatosti, padni komu padni, ktery prinasi.

Petr Hajek

Petr Jánský

Petr Jánský

Poznámka JČ: Křečkův protest nebyl exces, aktivista měl na to normální demokratické právo.

Jiří David

Unie svobody nadále zůstává v zajetí pocitu vlastní důležitosti a domnívá se, že má morální nárok vymezovat mantinely české politické scény. A když už tak nemůže činit právě teď, protože ti hloupí voliči to doposud nepochopili, tak rozhodně co nejdříve. Jsme přece tak dobří! Pro tuto zkratku víkendového sjezdu US svědčí několik nenápadných, ale v jednání strany trvale přítomných indicií.

Na prvním místě si nelze nepovšimnout pochvalné sebestřednosti, která ovládla jednací sál. Neříkám tím, že by na unionistickém sjezdu nezazněly kritické hlasy. Vzhledem k tomu, že vítězství ve volbách členů nejužšího vedení měl kromě Jana Rumla nejjistější ten, kdo v záležitostech kritiky bývalého vedení vystupoval nejnesmířlivěji nebo se alespoň k výmluvnosti ostatních na toto téma nestavěl konfliktně, bylo jich až příliš.

Všechny připomínky ale, a to je potřebné zaznamenat, směřovaly právě dovnitř strany: k jejímu technickému fungování a ke vztahům vedení a základních organizací. Žádný kritický příspěvek se nezabýval činností strany navenek, konkrétními politickými souvislostmi jednání dosavadních představitelů unie v klíčových politických záležitostech a posouzením jejich vhodnosti. Přitom je tolik témat, která k diskusi vybízela: Tošovského vláda, postupný pokles preferencí, neúspěch ve volbách sněmovních i senátních, peripetie vztahů s ČSSD, ODS a KDU-ČSL a další a další nepřehlédnutelné body krátkého stranického životopisu.

Namísto toho delegáti řešili, jak mají malé spojení s vedením, jak jim nikdo nenaslouchá a jak není dobré, když se vedení neumí shodnout. Až se zdá, že se prostě potřebovali vymluvit z emocionálního podivení se nad tím, že jsou členy nějaké strany. Tedy: ne že by otázky technického rázu nebyly pro každou stranu důležité. Ovšem míra sebezahledění, jež se projevila v nymburském jednacím sále, je vskutku nebývalá.

Znamená totiž jediné: že pro delegáty v politických záležitostech není žádný problém, případně že jej považují za malicherný. Vzkaz pro vedení, který tím implicitně vyjádřili, není potěšující. Rezignovali na vlastní pro něj závazný politický rozmysl a dovolili mu tak jako doposud dělat cokoli jakýmkoli způsobem, hlavně když "to bude vpravo". Je to pro budoucnost strany o to nebezpečnější, že není jisté, do jaké míry budou noví nejvyšší představitelé Unie schopni o budoucí politické linii nalézt dohodu sami.

Druhým důležitým příznakem unionistického sebeuspokojení je v médiích takřka se neobjevující prohlášení Jana Rumla, že míní do konce roku přivést k integraci dvě satelitní strany podílející se v tzv. čtyřkoalici ODA a DEU (zmínil ještě královéhradeckou místní stranu Volba pro město). Ponecháme-li stranou celkem pochopitelné ohrazení se předsedů obou stran (takové věci se opravdu neříkají bez předcházejících konzultací) , vyjde nám, že Jan Ruml vlastně míní do neusazené a nejednoznačné Unie sbírající hlasy středových a nejméně k volbě odhodlaných voličů přivést další proudy, oba programově jasnější a výrazně pravicové, ovšem s malým množstvím potenciálních příznivců.

Důsledkem takového počinu by spíše než posílení postavení US bylo její ještě výraznější znejasnění. A to nejen ve volbách, ale i v delegáty tolik vzývaném vnitrostranickém životě. Ke spojení pravděpodobně nedojde, ale podstatné je, že Jan Ruml si s možnými důsledky uskutečnění toho, o co tolik bojuje, hlavu neláme. Zjevně se opájí vlivem, který v současnosti Unie má, o jehož velikosti si dělá přílišné iluze, a který, v zájmu spravedlnosti doplňme, tak dobře doposud promrhává. Poněkud opovržlivý dovětek o potřebě vyjasnit do stejné lhůty vztahy s lidovci a přivést je k závazné dohodě o koalici pro sněmovní volby konané až za dlouhé tři (!) roky je potvrzením právě řečeného.

Pravděpodobně nejen předsedovi Rumlovi, ale i převážné většině jeho spolustraníků uniká, že dnešní pro ně tak příznivý stav je výsledkem souběhu vnějších okolností a že s těmi, jak ukazuje příklad kdysi neopominutelné ODA, se musí zacházet velice opatrně. Jen tak lze pochopit, že čerstvě zvolený místopředseda Mlynář byl okřiknut, když vcelku racionálně poznamenal, že každým závazným přihlášením se ke spolupráci pouze s některými stranami se ztrácí manévrovací prostor nezbytný pro úspěšný politický život.

A konečně třetím úhelným rysem potvrzujícím v úvodu vzpomenutou "nadutost" Unie svobody je přijaté usnesení o spolupráci se stranami napravo od politického středu a o neslučitelnosti jejího programu s programem sociální demokracie. Fakticky tím unionisté říkají, že nejsou za žádných běžně představitelných okolností ochotni jednat o podpoře vlády se všemi stranami, které je osloví. Takový závazek si ovšem mohou dovolit pouze strany s největší voličskou základnou, u nichž je oprávněný předpoklad, že se stanou centrem nějaké potenciální koalice a budou si moci partnery vybírat a nabízet jim účast ve vládě, nikoli ty, které jsou v pozici oslovovaného.

Jak ukázal osud DEU, svého času neprosto nekomunikativní a fundamentalistické strany, stává se taková partaj nezajímanou nejen pro koaliční partnery (pro přemrštěnost požadavků vzhledem k nulovému manévrovacímu prostoru), tak pro voliče (kvůli malé šanci na prosazení toho, co slibuje). O volbu trvalé opozice a tedy "mrtvých" hlasů stojí jen málokdo - je na to třeba specifického důvodu, jaký je vidět např. u komunistických nebo republikánských voličů.

Tento třetí podstatný znak jednání US lze zajisté interpretovat ještě jinak. Buď jako přesvědčení vedení strany, že zvítězí v příštích volbách, což se, doufám, nikdo v Unii nedomnívá, nebo jako ambici být za každou cenu součástí určité koalice. To ovšem v konečném důsledku znamená, že Rumlovi lidé buď míní rezignovat na svůj vznik a stát se opět součástí ODS, nebo že chtějí vystupovat jako pojistka pravice, kdyby ODS nedosáhla na to ustavit sama vládu v podobě, jakou si sama představuje pro malý volební zisk. (Vzpomeňme si na nabídku podpory menšinové jednobarevné vlády ODS po loňských volbách do sněmovny.) Důsledky jsou ovšem stejnéjako prve: US nebude volitelná pro nikoho, kdo si nepřeje vládu ODS (resp. pravice), ale ani pro ty, kdo si ji přejí, protože ti jí svůj hlas odevzdají přímo (v Německu se svého času stejného postavení dostalo FDP).

Shrnuto a podtrženo: ačkoli komentáře českých deníků psaly o tom, že po sjezdu US nemá důvod k radosti ani Zeman, ani Klaus, domnívám se, že je tomu přesně naopak. Unie si nehodlá klást nepříjemné otázky vlastních selhání a setrvává nadále v sebedestruktivním způsobu politického života. Vláda nepadá, opoziční smlouva trvá a voliči, kteří podle průzkumů nemají chuti k pozitivnímu výběru mezi politickými stranami svou náladu nezmění ani vůči Rumlově straně. ODS a ČSSD si tedy mohou mnout ruce. Jediný, kdo má důvod k starostem, jsou členové Unie svobody. Jenom o tom nevědí. Jsou přece tak dobří!

 
Tento článek vyšel 24. února také v internetovém týdeníku Metropolitan 4/99

Michal Mojžíš

Velice mne zaujala reakce pana Jánského - Nova jakožto násilná televize.

A musím dát panu Čulíkovi za pravdu. I když velice nerad, myslím tím, že bych též chtěl kvalitnější zpravodajství. Grafická úroveň, v této zemi nejsledovanější televize, je opravdu na vyšší úrovni než ČT.

I přístup komentátorů a moderátorů je takový "profesionálnější", čiší z nich hrdost a radost z práce pro tuto televizi.

Stranou opravdu ponechme jejich zpravodajskou úroveň a pravdivost.

Každý den sleduji zpravodajské pořady ČT a o to více mne mrzí, s jakou nemohoucností, či snad nechutí, přistupují tamnější pracovníci k nakládání s informacemi.

Podívám-li se na hlavní zpravodajství, musím konstatovat, že ať jde o hlavní část nebo o sportovní přehled, je to čím dál více "kostrbaté" a  takové jaksi bez nápadu nebo chcete-li bez "akce", ale v dobrém smyslu slova.

Někteří externí pracovníci ČT mi se svými vstupy připadají jako "bublinky v sifonu". Zašumí a je po nich. Možná by stálo za to zatřást láhví.

Ale to není má starost. Pan Puchalský sliboval globálnější přístup.

Zatím vidím několik minut vysloveně zbytečného zpravodajství, které by se vešlo do krátkého (5min) večerníku.

Záměrně nekomentuji zpravodajství televize NOVA, jelikož každý máme ovladač a na něm spoustu tlačítek. Je to jen otázka volby a vkusu.

Michal Mojžíš