Ohlas protestu Jana Křečka v Polsku

Nestydím se a nepohrdám

Český národ se dle mého názoru nachází v horší situaci, než si kdo uvědomuje, a to právě proto, že je to národ vnímavých a samostatného úsudku schopných lidí, kteří se snaží pouze volit mezi různými stupni zla

Jan Martinek

Náhodou se mi do rukou dostaly inzertní noviny Annonce. Přiznávám, že k těmto novinám chovám určitou náklonnost , protože díky nim jsem po 8 měsících "hrdé" (=na úřadu práce neohlášené) nezaměstnanosti v roce 1991 našel práci, která mě živí slušně dodnes. První, na čem spočinul můj zrak, byl nápis na titulní stránce, cituji:

Předseda vlády ČR Miloš Zeman a předseda PS parlamentu ČR Václav Klaus jsou prolhaný šmejd

Pan Kudláček zvolil pro svůj apel velmi expresivní styl, není v něm místo pro konsensus a dle mého názoru mu snad nejde ani o konfrontaci (i když je to hodně konfrontační), pouze dramaticky demonstruje, že v daných společenských podmínkách není pozitivní vývoj, tak jak ho chápe a požaduje on, již reálně možný.

Připomeňme si ve zkratce vývoj postojů a názorů pana Kudláčka: od souhlasné podpory pan Klause a jeho politiky, přes zprvu opatrný a později jasně deklarovaný nesouhlas k podpoře DEU (připomínám heslo této strany: Nejenom prosperita, ale i zákon a morálka), po podporu čtyřkoalice v posledních senátních volbách, až po současné poznání, že je vše marné a návrat zpět do země, kam za totalitního režimu emigroval. Každý máme právo na omyl, přiznáme-li se k němu veřejně, tak dostaneme nebo také nedostaneme šanci na věrohodnou korekci svých postojů i názorů. Ke cti pana Kudláčka je nutno přiznat, že se vždy snažil vystupovat s otevřeným hledím a šanci u určité nemalé části našich spoluobčanů dostal a stále dostává i přes výše uvedený názorový vývoj. Jak se zdá, tak už o tuto šanci a podporu nestojí, natolik je vším a všemi znechucen, že odchází tam, odkud k nám s nemalými nadějemi přišel, tj. zpět do Německa.

Dokážu pana Kudláčka pochopit. Méně srozumitelně se mi pak jeví jeho rozhodnutí v souvislosti s názory, které vyslovuje ve svém článku Stydím se a pohrdám , který avizuje výše zmíněnou upoutávkou na čelní straně svých novin. Pan Kudláček v něm prezentuje svůj názor, že Čechům nelze pomoci, když takto hlasovali v senátních volbách, tj. opět pro ČSSD a ODS, že jsou to tedy zabednění hňupové, když neumějí nebo nechtějí pochopit, že jde, dle jeho názoru, o strany lhářů, kteří vedou republiku do propasti. Těmito voliči tedy pan Kudláček z celé duše pohrdá a stydí se za ně.

Na jedné straně Kudláček vyčítá, co všechno měli či mohli udělat a neudělali a jedním dechem je nabádá k aktivitě. Ale sám to ovšem balí a odchází. Ze svého odchodu a znechucení viní hnedle polovinu tohoto národa. A nejenom to, on s ní ještě pohrdá. K čemu mu to tedy všechno, co zde podstoupil, bylo? Co si ponese po zbytek života v sobě? Maně si vzpomínám na jeden článek, kde reagoval čtenář na názor jiného čtenáře. Jednalo se o to, že jeden mladý čtenář veřejně deklaroval to, že není hrdý na svůj národ, že nemá proč. A ten starší čtenář se pozastavoval nad tím, jak je to vůbec možné, jakto že mladí lidé tak lehkomyslně odhazují odkaz svých předků - národních buditelů, kteří křísili za velkých osobních obětí v poslední chvíli český národ k životu. A to samé veřejně vlastně deklaruje i pan Kudláček.

Nejsem historik, ale porovnávám-li tehdejší a současnou situaci českého národa, pak má mnoho podobných rysů. Opět jde o hledání formy a obsahu národní identity a opět je zde role pro pracovitou, vzdělanou a nezištně obětavou kulturní a politickou elitu. Kde se má ovšem sebrat, když bude znechuceně odcházet (je jedno, zda do vnitřního nebo vnějšího exilu). Měli bychom se poučit ze zkušeností procesu opětného včleňování bývalé NDR do jednotného Německa. Měli bychom si vzít příklad z budování židovského státu v počátcích jeho vzniku.

Přese všechno, co si o Češích myslím, tak s nimi nepohrdám a ani se za ně nestydím, a to ani za ty, co volili ČSSD a ODS. Právě tak bych nikdy neprohlašoval o panu Klausovi a Zemanovi, že jsou prolhaný šmejd.

Český národ se dle mého názoru nachází v horší situaci, než si kdo uvědomuje, a to právě proto, že je to národ vnímavých a samostatného úsudku schopných lidí, kteří se snaží pouze volit mezi různými stupni zla.

A aby tato volba byla ještě víc komplikovanější, tak tak činí při stále se zhoršujících se životních podmínkách a perspektivách a hlavně při ztrátě posledních zbytků svých iluzí.

Jakou to že cestou prošli Češi za posledních 50 let?

Po válce se radovali, že ji přežili, a doufali v život ve spravedlivější společnosti. Tato jejich radost a víra, spolu s částečně uměle navozenou vděčností k "osvoboditeli" SSSR, byla politicky zneužita a obrátila se nakonec proti nim. Bylo jim nabídnuto vítězství pracujícího lidu a skončilo to politickými procesy s popravami nevinných lidí, znárodňováním a násilnou kolektivizací a zadrátováním republiky do podoby jednoho velkého koncetračního tábora.

Jediný národ, který deklaroval a cítil lásku k Rusům, se musel přes 50. léta a 21.srpen 1968 dopracovat k trpkému poznání pravdy, že jak na západě, tak na východě je pro něho přichystána jenom zrada a podraz.

Aby to nebylo málo, uvěřil český národ v roce 1968 podruhé, že přichází doba, kdy bude lidem poctivým a kvalifikovaným dána šance na život bez ideologického nánosu. Byl mu nabídnut socialismus s lidskou tváří, ale dostalo se mu okupace a let normalizace v socialistické totalitě. A podraz východu i západu se opakoval podruhé.

Po letech zvrácené normalizace, přichází čas perestrojky. To už jsou Češi natolik zbaveni iluzí, že jenom trpně hrají další pokračování absurdního divadla. Nemohla je tedy zaskočit ani věta pana Gorbačova "eto vaše dělo", které pronesl při své návštěvě Prahy.

Pak přišel listopad 1989, podivná to revoluce, do které musel být český národ vmanévrován agentem STB Žifčákem, který si zahrál mrtvého studenta. A ono to zabralo. Lidé vyšli do ulic. Procitli a oprášili něco ze zbytků svých ideálů a opět uvěřili, že se poměry narovnaly natolik, že bude lidem poctivé práce a smyšlení konečně přáno. Bylo jim nabídnuto budování kapitalismu v rámci parlamentní demokracie a to vše pod heslem "Láska a pravda zvítězí nad lží a nenávistí".

A všechno bylo opět jinak. Nebyli jsme jako oni a oni zůstali takovými, jakými byli. A patřičně jimi samými připravené sametovosti využili. Oni byli připraveni a měli zkušenosti. Znárodnění se opakovalo, tentokrát do vlastních kapes formou velké, malé, kuponové a bůhví jaké ještě privatizace. Miliardy a miliardové majetky se přesouvaly z veřejných do soukromých kapes.

Když došly kupony, přišly na řadu afery s lehkými topnými oleji, rumové, s odpočtem DPH při vývozu vše v rámci platných "nedokonalých" zákonů nebo kontroly nad jejich plněním. Kdyě už i to muselo skončit, přišly k dobru tunely.

A za nimi zůstávaly zbankrotované banky a podniky. I to bylo málo a přišla smlouvy typu Telecom. A národ zíral a chudnul. Není na školy, není na zdravotnictví, není na dopravu, není na policii, není na armádu, není na soudy,není na ekologii, není ......

Ke komu se měl národ dovolávat. K politikům? Kdo se jim tak asi nabízel? Jednou Bamberk, podruhé švýcarská konta. Čert se v tom vyznej. Do jakých sporů a s kým měl kdo za národ vstupovat?

Volte koho chcete, všem jde jen o jedno, o vlastní kapsu. Nikdy nešlo o změnu vlastnických vztahů ve jménu nastolení staronových kapitalistických pořádků, ale o pouhé přivlastnění si společného majetku, a to něco úplně jiného.

Těžko můžete od člověka, který získá neoprávněně velký majetkový prospěch a k tomu nemá dobrý charakter a ani neoplývá znalostmi a schopnostmi, očekávat, že získaný majetek bude rozumně obhospodařovat k prospěchu svému i celé společnosti. Jde mu jen a jen o jedno. Hrabat do své kapsy, dokud je příležitost a co.

Je-li takový člověk stále propojen se svými bývalými soudruhy a nemá-li schopnost a vůli si alespoň vybrat lidi znalé a schopné řízení a rozvoje podniku, pak to zákonitě musí dospět k těm koncům, kterých jsme svědky nyní.

Spěje to k selhání víry ve fungování demokracie, protože se národ stahuje do svých zpustlých zahrádek, chalup a přestává se zajímat o politiku. Nemá v ni víru, chybí mu i ty poslední zbytky iluzí.

Politici jsou pro něho pouzí šamani, kteří žijí v bludu, že stačí jenom předvádět obřadné tanečky a národ jim bude ležet u nohou s otevřenou hubou. Můžeme takovým národem, který toto ví, pohrdat? Těžko.

Kdyby se kolo dějin mohlo vrátit zpět a český národ byl poučen zkušeností, kterou po roce 1989 prošel, pak věřím tomu, že by spíše vztyčil vlajku s jiným heslem a to: Morálka a zákon musí zvítězit nad zlem a nenávistí.

Dost dobře nechápu snahu konat tak nyní proklamativním expost vyhlašováním akcí "čistých rukou", či vznikem Unie svobody. Češi jsou již zase jinde. Už neberou takovéto inovace šamanských tanečků. Řídí se heslem: "Nechoď Vašku s pány na led" a  jsou zase buď Švejky nebo smějícími se bestiemi. Můžeme s nimi za to pohrdat? Těžko. Oni totiě vědí, že si opět musí poradit sami, aby vůbec přežili. Zůstalo jim zase jenom to jediné pravidlo "pomoz si, jak umíš".

A to píšu jako Pražák, kterému je hej, který nezažívá na vlastní kůži bídu v regionech, jako je např. Ostrava a ostatní severní příhraniční oblasti. Možná, že se někdo z těchto oblastí ozve a sdělí nám, jak moc špatné to je.

Jak tedy dál:

• vzít vývoj po roce 1989 na vědomí, popsat ho a distancovat se od nepravostí (velmi otevřeně); probuďte se, české kulturní a politické elity, máme-li ještě nějaké ochotné se tohoto úkolu nezištně ujmout (sám už tomu nevěřím)

• usilovat o nápravu v oblasti zákona a morálky (poučit se z denacifikace Německa a z vývoje v NDR); to bude velký problém s těmi všemi doživotně jmenovanými a nedostatečně placenými soudci a špatně personálně i materiálově zajištěnou policií, o zákonech a mafiích nemluvě
• tam, kde byl získán neoprávněný majetkový prospěch (např. prokazatelně podvodné získání úvěru na privatizací, následné vytunelování podniku a nesplácení úvěry apod.) tento majetek odejmout bez náhrady bez ohledu na to, kde, u koho a v jaké formě takový majetek skončil; sám tomu nevěřím, že se něco takového podaří (žijeme v právním státě)
• udělit generální pardon u všech ostatních případů, kdy došlo sice nejspíš k nepravostem, ale podniky novým vlastníkům efektivně fungují a přinášejí prospěch jim i celé společnosti (velmi problematické, ale budiž, není čas ani síla a za daného stavu by to bylo kontraproduktivní); stálo by to za to, je to sice nemorální, ale účel světí prostředky
• velmi vážně se zabývat oblastí vědy, vzdělání, zdravotnictví, policie a soudů a situací mladé generace (bydlení a perspektiva), vzít si poučení z budování židovského státu; základní moment pro kvalitativní změnu ve společnosti (efekt v dlouhodobém horizontu, ale zásadní)
• vzít velmi vážně veškeré procesy spojené se začleňováním ČR do EU a NATO; tady všechny politické hrátky stranou, nemáme-li se stát trapnými ubožáky
• otevřít maximálně prostor pro konkurenci (bankovní sektor, průmysl a zemědělství) a současně zpřístupnit zdroje pro rozvoj konkurenceschopného podnikání; nelze jinak, cesta k prosperitě jinudy nevede
• okamžitě uznat dvojí občanství všem Čechům v emigraci a bez průtahů jim umožnit účast na obnově státu a v politice, samozřejmě jim navrátit to, co jim bylo ukradeno; nelze se vymlouvat na to, že by to znamenalo křivdy nové, když to funguje třeba u takového ukradeného auta, proč by to nemělo jít u ukradeného majetku emigrantům, v čem je rozdíl?
• změnit politický systém postupným přechodem od parlamentarismu k prezidentskému modelu, nezískají-li zavedené velké strany na důvěryhodnosti své i svých programů (osobně si přeji, aby získaly!), tak je voličským nezájmem poslat na smetiště dějin a přispět ke vzniku stran nových (ne staronových jako např. US); už vidím jak se kvalitní lidé hrnou angaěovat se do toho Augiášova chlíva naší politiky a zakládají nové politické strany, které získávají důvěru u lidí zbavených posledních zbytků iluzí o politice a politicích

Závěrem shrnu, proč českým národem nepohrdám a ani se za něho nestydím. Českým národem nelze pohrdat proto, že mu nelze přisoudit jednoznačnou vinu na tom, co se tady děje. A nemůžu se stydět z téhož důvodu. Vina je reprezentace, která se tu objevila v rámci sametové revoluce. Ta stanovila základní rámec pro pravidla hry. Zda to byl záměr nebo chybná kalkulace, to rozsoudí dějiny. Ale český národ s pány na led za této situace nikdo nedokope! Ví své a má historické zkušenosti. Jen to má těžší. Chalupy a zahrádky mu zpustly a na dopravu peněz nezbývá. Nastávají mu skutečně zlé časy.

A co se týče pánů Klause a Zemana. Ti moc dobře daný rámec znali a znají a snaží se v něm i fungovat. Nevěřím tomu, že to byli oni, kdo rozehráli falešnou hru s národem, nemůžou být tím prolhaným šmejdem, za které je prohlašuje pan Kudláček. Jenom nechtějí, aby jim zůstal černý Petr v ruce, až hra skončí. O to se zejména snaží pan Klaus. Přeju to jemu, sobě a všem Čechům tady i ve světě. Naděje umírá poslední. Bohužel, pravda stále nevítězí. O lásce škoda mluvit.

Jan Martinek, Praha

Poznámka JČ: Vydavatel Annonce Jan Kudláček reaguje ve svém odmítání českého národa docela stalinisticky. (Pamatujete, jak německý dramatik Brecht ironizoval východoněmecké vůdce, když se jim nelíbilo, jak lidé v NDR hlasovali, že by si tedy snad vláda měla zvolit nějaký jiný lid.) Nikdy nemůže nikdo v demokracii nadávat voličům, že ve volbách hlasovali špatně. Vyplývá z toho, že Kudláček - navzdory dlouhým rokům života v německé demokracii - o ní nepochopil nic.

Británie ztrácí svou identitu - země, kterou zaslouží sledovat

Svědčí o tom novinář, který se vrátil po patnácti letech ze Spojených států

"Britové přestali usilovat o to, hrát roli na světovém jevišti - a začali se bavit"

Mé domovské město bývalo typickou ukázkou anglickosti, napsal v sobotu 27.2.1999 v deníku Guardian Andrew Sullivan, který se právě vrátil do Británie po patnácti letech života ve Spojených státech. Město East Grinstead, poslední železniční stanice na trati vedoucí na jih od Londýna, bylo synonymem středostavovské nudy. Po patnácti letech ho skoro nepoznal: Louky, na nichž si hrával jako kluk, jsou nyní posety množstvím venkovských domů, postavených pro šířící se střední vrstvy. Staré nádraží nahradila konečné železniční stanice postavená z betonu. Nový střed města, obří supermarket, nahradil skoro všechny menší obchody ve městě. Na hlavní ulici města lze teď nalézt už jen poněkud deprimující směsici realitních kanceláří, úřadů charitaativních organizací, bank a stavebních spořitelen. Nová hlavní silnice vede z města rychle na dálnici M 25, která vede kolem Londýna. V televizi je k dispozici množství kabelových a satelitních stanic. Občané mají doma internet a e-mail.

Británie prošla za posledních patnáct let tak dramatickou proměnou, že ztratila svou národní totožnost, míní Andrew Sullivan. Spojené síly globalizace, politických reforem a ukončení studené války změnily Velkou Británii za poslední dvě desetiletí tak radikálně, jak se to nestalo v žádné zemi na světě. Jak se blíží konec století, domnívá se Sullivan, není příliš velkým přeháněním hovořit o zrušení Británie.

Britská kulturní a sociální totožnost se změnila k nepoznání. Probíhají hlubinné geografické změny. Restrukturalizuje se britská ústava. Mění se od základů monarchie. Ruší se polovina britského parlamentu. Británie se chystá přejít od většinového volebního systému na proporční. Není vyloučeno, že zanedlouho bude zrušena britská libra. A role Británie ve vnějším světě je také radikálně pozměněna.

Některé tyto změny byly organické a nevyhnutelné. Ale většinou jsou důsledkem činnosti tří velmi průrazných premiérů, jimž se podařilo různým způsobem silně pozměnit britské hospodářství, společnost i ústavu způsobem, který slibuje, že zemi osvobodí od svěrací kazajky minulosti, která dlouho hrozila, že ji uškrtí.

Je součástí génia britské nedemokratické demokracie, pokračuje Andrew Sullivan, že se proměna Británie uskutečnila tak rychle a že je tak hluboká.

Projdete-li se dnes centrem Londýna, uslyšíte na prostoru jen několika bloků arabštinu a italštinu, francouzštinu a španělštinu, jazyk Urdu a němčinu. Australský přízvuk je v Londýně dnes skoro tak častý jako přízvuk americký.

Velmi silně rozdílný přízvuk Angličanů, příslušejícím k různým společenským třídám, které si Sullivan pamatuje z dětství - vysoké samohlásky aristokracie, široké, hrubé rysy londýnského lidového přízvuku cockney a neohrabaná plochost jazyka střední Anglie - to vše je nyní daleko méně znatelné. I BBC se stala kakofónií regionálních dialektů, kde se vyskytuje skotský a welšský přízvuk daleko častěji než kultivovaný projev spisovné angličtiny, jak jsem ho znal jako dítě.

Všude jinde vznikl jakýsi nový, všeobecnější, sonorní přízvuk, který v sobě spojuje samohlásky z dělnického londýnského East Endu s jihoanglickou neslaností a nemastností. Typický je pro tento druh výslovnosti způsob hovoru Tonyho Blaira. V jediné větě u něho naleznete rysy spisovné angličtiny i dělnického dialektu. Když jsem byl mladý, píše Sullivan, přistěhovalci z Pákistánu nebo z karibské oblasti si ještě zachovávali karibskou zpěvnost řeči nebo pákistánské staccato. Nyní i oni hovoří "blairovštinou", nebo regionálním anglickým přízvukem.

Pomysleme na to, co kdysi Anglie znamenala, a okamžitě nás napadne celá řada stereotypů. Nechutné jídlo. Špatné zuby. Zdvořilost. Pragmatismus. Svoboda projevu. Divadlo. Třídní rozdělení. Monarchie. Špatné vytápění. Sexuální neohrabanost. Sentimentální postoj vůči zvířatům.

Dnes z toho seznamu přežívá jen několik rysů: divadlo, svoboda projevu a záliba ve zvířatech. Moderní charakteristické rysy Británie jsou zcela jiné: elegantní současný nábytek. Misogynství. Reklama. Sarkasmus. Přílišná konzumace alkoholu. Rychlé ježdění automobily. Sláva. Víno beaujolais nouveau. Mobilní telefony. Bulvární tisk. Sexuální volnost.

A tato poslední charakteristika je podle Sullivana zřejmě nejpřekvapivější. Vydáte-li se na procházku londýnskou čtvrtí Soho, ulice pulzují množstvím italských a francouzských přistěhovalců a jasně viditelnou homosexuální subkulturou. Noční život začíná ve dvě hodiny ráno a pokračuje až daleko za úsvit - a to každý všední den.

Během jediné generace se, jak se zdá, Angličané zbavili neohrabanosti a dali se na hedonismus. Všude se nové setkává se starým: kavárny importované ze Seattle, hospody, lesklá nová tělocvična vedle stanice metra, řady poslankyň sedících za Tony Blairem v Dolní sněmovně.

Nejpozoruhodnější je ale rasová integrace. Jistě, stále ještě existuje rasismus a diskriminace v zaměstnání na základě barvy pleti. Parlament, armáda a policie zůstávají znepokojivě převážně bělošské. Ale ve srovnání s rasovým napětím, které Sullivan pociťoval každý den ve Washingtonu, je etnická směsice v Londýně pozoruhodně uvolněná.

Už více než deset let mají občané Evropské unie automatické právo žít a pracovat v Británii. Hospodářství Velké Británie nyní roste přibližně dvakrát tak rychle, než hospodářství ostatních západoevropských zemích a je zde asi poloviční nezaměstnanost. Příliv lidí ze zahraničí je zjevný a dál pokračuje. V Londýně žije a pracuje více občanů jiných zemí Evropské unie, než v jakémkoliv jiném evropském městě.

Hlavní radikalismus Tonyho Blaira je, jak se ukazuje ústavní, a nikoliv ekonomický nebo sociální. Blair si uvědomil zastaralost britského ústavního pořádku a zahájil celou řadu rozsáhlých ústavních reforem.

Lidé v Londýně se domnívají, že do deseti let přestane být Skotsko součástí Británie. V důsledku nedávné dohody Severním Irsku dochází postupně i k odčlenění této provincie od hlavního britského ostrova. V podstatě třetí defacto země na britských ostrovech, totiž Londýn, si vbrzku bude volit vlastního primátora.

Zdá se, že vznikne anglický stát s téměř úplně samostatným hlavním městem. Před patnácti lety byla symbolem Británie známá vlajka Spojeného království, tzv. Union Jack. V poslední době se stává symbolem Anglie pouhý jednoduchý emblém svatého Jiří, který je součástí této vlajky: červený kříž na bílém poli. Je to vidět na fotbalových stadiónech a na lebkách východolondýnských skinheadů. Jakou bude mít mezinárodní roli Británie, dojde-li k jejímu rozčlenění? Zaslouží si národ pouhých 49 miliónů Angličanů křeslo v Radě Bezpečnosti OSN?

Tony Blair se nyní chystá ke zrušení Horní sněmovny. Letos bude propuštěno 600 ze 752 dědičných lordů - mj. potomků královských milenek a starobylých vlastníků pozemků na venkově z britského parlamentu.

Přijetí měny euro bude také symbolizovat dvojznačnost, s níž se Britové chystají opustit svou národní identitu.

Ztráta je podle Sullivana hlavním tématem moderní Británie: ztráta impéria, ztráta moci, ztráta grandióznosti, ztráta útěchy z minulosti.

Tak jako sovětské impérium před nedávnem, i Velká Británie, i když daleko pozitivnějším způsobem, zažil katartickou porážku vítězstvím během druhé světové války a po zoufalém delším úsilí prosadit se na mezinárodní scéně se konečně vzdal.

Avšak na rozdíl od budoucnosti Ruska, budoucnost Británie není deprimující. Londýn je kulturní a finanční hlavní město Evropy a je jedním z nejvýznamnějších skutečně mezinárodních center. Anglie sama zůstává stejně neprůhledná jako kdy předtím: nedemonstrativní, ale nepokojná, anarchická ale poslušná, otevřená světu a podivně spokojená se svou izolací.

Čelní britští vědci přestali užívat mobilní telefony

Někteří významní britští vědci přestali používat mobilních telefonů, protože se obávají, že by mohly poškodit jejich zdraví, informoval týdeník Sunday Times. Vědci buď radikálně omezili dobu, po niž mobilní telefony používají, anebo začali používat sluchátka, aby vlny vyřazující z přístroje neškodili jejich mozku.

Otevřeně hovoří o potenciálním riziku užívání mobilních telefonů významný vědeck Colin Blakemore, profesor fyziologie na oxfordské univerzitě.

V nejbližší době má být zveřejněna analýza, financovaná britskou vládou, z níž vyplývá, že mobilní telefony mohou způsobovat krátkodobou ztrátu paměti. Blakemore varoval, že existují nyní přesvědčivé důkazy, že mají mobilní telefony záporný vliv na "poznávací funkci, na paměť a na pozornost".

Blakemore, který používá mobilního telefonu méně častěji než deset minut denně, na sobě zaznamenal záporný vliv a varuje, že lidé, kteří používají mobilních telefonů při jízdě automobilem, by mohli utrpět vážné důsledky.

"Je to dočasný vliv," konstatuje Blakemore. Mám pocit, že během doby, co telefonuju mobilním telefonem, vznikla mezera v mém vnímání světa - nevím, co se děje. To může být nebezpečné zejména při řízení automobilu. Je možné, že telefonováním mobilním telefonem vypínáte mozek, a omezujete pozornost na silnici. Radiace, která vychází z mobilního telefonu, je schopna přímo ovlivnit nervové buňky. Místo, kam si lidé pokládají mobilní telefon na hlavu, je velmi blízko oblastem, kde se nachází centra krátkodobé paměti.

Blakemore je členem poradního výboru Národní radiologické ochranné rady v Británii, která reguluje provoz mobilních telefonů. Konstatoval, že neexistují důkazy, že by mobilní telefony způsobovaly rakovinu.

Vědci v nemocnici Bristol Royal Infirmary provedli řadu experimentů s mobilními telefony s lidskými dobrovolníky. Dobrovolníci měli na hlavě připevněné vysílače a jejich hlava byla vystavena po půlhodinová období stejnému druhu mikrovln, jaké vycházejí z většiny mobilních telefonů, totiž 915 MHz. Jiní dobrovolníci nebyli těmto vlnám vystaveni.

Dobrovolníci se pak účastnili jednoduchých psychologických testů, které měřili jejich poznávací schopnosti a paměť. Bylo zjištěno, že osoby, které nebyly vystaveny radiaci, měly lepší výsledky.

Výsledky této studie budou zveřejněny v časopise International Journal of Radiation Biology. Jiná studie 11 000 uživatelů mobilních telefonů v Norsku a ve Švédsku zjistila, že se u uživatelů mobilních telefonů častěji vyskytují bolesti hlavy a únava. Problémem byla blízkost mobilního telefonu hlavě. Jakmile začali uživatelé používat sluchátka na kabelu, 80 procent nepříznivých příznaků zmizelo.

Profesor David Howard, šéf katedry elektroniky na York University, konstatoval, že omezil dobu, po niž používá mobilní telefon, neboť je známo, že elektromagnetická pole mají schopnost pozměňovat lidské tkáně. "Podle mého osobního názoru je dobré jednat bezpečně a vědci dosud s jistotou nedospěli k závěru, že je užívání mobilních telefonů bezpečné," konstatoval.

Vědci jsou přesvědčeni, že mikrovlná radiace nízké intenzity, kterou vydávají mobilní telefony, ovlivňuje způsob, jak se pohybují v mozku a v jednotlivých buňkách určité chemikálie, které přenášejí informace. Mnohé tyto chemikálie mají elektrický náboj a jejich chování je ovlivnitelné radiací. To může zabránit nervovým buňkám, aby fungovaly normálně. Buňky, které se podílejí na krátkodobé paměti, jsou umístěny blízko pravého ucha, a tam jsou umístěny také mozkové kmenové buňky, které regulují krevní tlak.

Jiné studie ukazují, že radiace může oslabit bariéru, která zabraňuje škodlivým chemikáliím dostat se do krve. Zdá se, že tyto škodlivé podmínky mizí, jakmile uživatel přestane telefonovat mobilním telefonem, avšak vědci jsou znepokojeni, že opakované vystavování radiaci může vést k trvalejšímu poškození

Profesor Ross Adey, mikrobiolog, specializující se na mikrovlnnou radiaci, který provedl dvě rozsáhlé studie pomocí zvířat pro podnik Motorola, jednoho z největších výrobců mobilních telefonů, používá svůj mobilní telefon méně než deset minut měsíčně a drží ho daleko od hlavy.

"Pokud si přiložím mobilní telefon k hlavě, 40 procent energie mi poplyne do hlavy a do ruky. Měli byste telefon držet šikmo od hlavy, aby se ten vliv omezil," konstatoval.

Jiní vědci se naopak nedomnívají, že by bylo užívání mobilních telefonů nějak škodlivé.

Dotaz: stali jsme se svědky dalšího mediálního triku?

Pes Novák a peoplemetry

Vladimír Železný hraje hru bez pravidel

Fara Kahir

Fara Kahir je studentka posledního ročníku na Glasgow University.

Vladimír Železný, ředitel televize Nova, zahajuje svůj pravidelní sobotní pořad Volejte řediteli šachovou hrou. Hra v šachy vyžaduje dva hráče. Avšak v Železného hře hýbá on sám černými i bílými figurkami. Obdobným způsobem, Železný neprojevuje vůbec žádné znaky sportovního chování ani dál ve svém pořadu, jehož naprostá jednostrannost nerespektuje žádná pravidla fair play.

V České republice umožňuje mezera v předpisech pro sdělovací prostředky televizním stanicím vysílat jednostranné názory, které podporují cíle televizní stanice, pokud je to výslovně uvedeno. V pořadu Volejte řediteli, vysílaném 1. února 1997, uvedl Vladimír Železný, že "jeho pořad patří do kategorie self-promotion, sebereklamy". Železný se nás snaží přesvědčit, že představa, že by měl někdo jiný mít právo na odpověď, je absurdní, protože Volejte řediteli je jeho "osobní pořad".

Železný brání své právo říkat, co chce, aniž by v pořadu vystoupil někdo, kdo by protiřečil jeho názorům, argumentací, že prý to není jen jeho zákonné právo, ale i jeho morální právo. Tvrdí, že k poskytování prostoru opačným názorům "nedochází v žádné televizní stanici na světě, neděje se to v žádné zemi, ani v té nejsvobodnější zemi". Zdůrazňuje, že pouze uplatňuje své právo na "svobodu projevu".

Avšak Železný nevyužívá svobody projevu. Této svobody Železný zneužívá ve snaze úmyslně vytvořit matoucí a falešný dojem.

Železný útočil zejména ostře na oficiálního mluvčího Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Petra Štěpánka, který náhodou televizi Nova ostře kritizoval. V pořadu, odvysílaném 25. ledna 1997, se Železný snažil vytvořit dojem, že je Štěpánek komunista. Nejprve, v úvodu k záběru, v němž hovořil Štěpánek na tiskové konferenci, se snažil Železný vytvořit dojem, že je Štěpánek proti demokratickým principům volného trhu a pak srovnával Štěpánkovy názory s názory bývalé vládnoucí komunistické strany. Železný konstatuje: "Neuvidíte záběr ze zasedání KSČ v roce 1976, ani názory předsedy ÚV KSČ z roku, řekněme, 1981. Uslyšíte představitele Občanské demokratické strany, který zastupuje Radu pro rozhlasové a televizní vysílání, ale zní to jako něco z minulosti." Zadruhé nám Železný sděluje, že se v jedněch českých novinách objevil článek o Štěpánkovi, s nadpisem "Marxista v Občanské demokratické straně". Samozřejmě, Železný nám z tohoto článku nic konkrétně necituje, jen svůj vlastní názor na článek. Říká: "To jsou ve skutečnosti hluboce marxistické názory - to jest, názory marxismu, jak se v této zemi vyvíjel po několik desetiletí."

A Železný na Štěpánka nejen útočí, zároveň se snaží vytvořit dojem, že je to idiot. Železný sice Štěpánka otevřeně nenazval "tajtrlíkem", ale dostal se k tomu velmi blízko. Ve svém pořadu, odvysílaném 25. ledna 1997, konstatuje: "Nechci dělat rozkol mezi panem Štěpánkem a Radou pro rozhlasové a televizní vysílání. je ale strašné, že nějaký tajtrlík na nás může takto veřejně útočit a skrávat se za jménem instituce."

Vysílání televize Nova je v současnosti plné levných, nadabovaných amerických seriálů. Podle předpisů Evropské unie, Televize bez hranic, musejí evropské televizní stanice vysílat určité množství pořadů, vyrobených v Evropě. Pokud vstoupí Česká republika do Evropské unie, bude to znamenta, že televize Nova bude muset výrazně zvýšit procento evropských pořadů, což povede k poklesu jejích zisků. Přirozeně, Železný neuvádí skutečné důvody, proč útočí na Evropskou unii, ale znovu dělá paralely, tentokrát mezi Evropskou unií a komunistickou érou. V pořadu, vysílaném 31. října 1998 nám sdělil, že kvóty, které určila Evropská unie, jsou přesně tytéž, jaké diktovala komunistická strana. Kromě toho označuje členské země Evropské unie za pokrytce. Železný tvrdí, že se snaží vnutit tyto kvóty budoucím členským zemím, i když samy se jich nepřidržují. Cituje Německo a Francii jako příkaldy, ale nezmiňuje se o žádné konkrétní televizní stanici - buď proto, že o žádné neví, anebo snad proto, že kdyby to učinil, mohl by se stát předmětem soudn žaloby pro pomluvu.

Železný se také snaží vytvořit dojem, že hlavní soupeř televize Nova, Česká televize je neefektivní organizace chabé pověsti. Například kritizuje financování prostřednictvím koncesionářského poplatku a popisuje ČT v pořadu, vysílaném 31. října 1998, jako "velký tanker na moři". Ve stejném pořadu sděluje Železnému divák, že viděl na České televizi dopoledne odvysílanou reklamu na vodku. I když Železný hovoří o tom, že to sám neviděl, tím, že o věci mluví, vytváří dojem, že k tomu skutečně došlo. Železný pak dodává svatouškovsky, že si osobně nemyslí, že by se měly vysílat reklamy na alkohol dopoledne - i když, odpoledne je to zřejmě už přípustné, vzhledem k tomu, že má Železný pečlivě umístěnou lahev Plzeňského prazdroje během vysílání na svém stole.

Železný jde ve svém úsilí vychvalovat televizi Nova až do extrémů. Snaží se vytvářet ve vysílání z 1. února 1997 dojem, že je Nova obětí zlovolné kampaně, vedené Českou televizí, a má dokonce tu drzost, že srovnává kritiku Novy od České televize s kampaní komunistického režimu proti chartistům v sedmdesátých letech. Ale, samozřejmě, dodává, "Nečiním žádná srovnávání." Zároveň v tomtéž vysílání prohlašuje, že podnikatelská praxe televize Nova je počestná. Například, konstatuje, že podnik CME (Central European Media Enterprises) firma, registrovaná na Bermudských ostrovech, kterou vlastní Ronald Lauder, je držitelem jen 1,25 procent společnosti CET 21, původní skupiny českých a slovenských intelektuálů, která vlastní vysílací licenci, i když profesor Milan Šmíd z Karlovy univerzity objevil na internetu, že prostřednictvím Železného získal podnik CME 60 procent podílu televize Nova, a posléze ho zvýšil na 99 procent.

Železný také tvrdí, že z lidumilných důvodů poskytuje televize Nova peníze charitativním organizacím. Je-li tomu skutečně tak, proč je nutné, aby se tím chlubil, a dokonce aby vysílal záběry sama sebe, jak podepisuje šek na milon korun pro nadaci Duha, která pomáhá invalidům začlenit se do společnosti?

Televize Nova je komerční stanice. Vadí to tedy, že v pořadu Volejte řediteli zkresluje Vladimír Železný pravdu? Konec konců, většina lidí bere Železného výroky v tomto pořadu se zrnkem soli. Odpovědí je, ano, vadí to. V pořadu, vysílaném 31. října 1998 přečetl Vladimír Železný dopis od důchodkyně, která málem utrpěla infarkt, když byla usmrcena její oblíbená postava v americkém seriálu. Důchodkyně by za to chtěla potrestat ostatní postavy. Ukazuje to, že lidé nejsou vždy schopni rozlišit mezi skutečností a tím, co se děje na televizní obrazovce. Televize je velmi mocné médium. Jak Železný konstatoval sám zlověstně v pořadu Volejte řediteli z 25. ledna 1997: "Je to o vlivu, a my víme velmi dobře, co máme v rukou."

V pořadu Volejte řediteli na sebe bere Železný role obžalovaného i poroty, hráče i soudce a pravda je zkreslována natolik, že jí není možno vůbec poznat. Jeho pořad jasně ilustruje skutečnost, že vzhledem k tomu, že je televize neobyčejně vlivný sdělovací prostředek, každý pořad, v němž nedochází ke konfliktu opačných názorů, se může stát nebezpečným.

Anarchistický mýtus o svobodě nesouhlasit!