O muži, jenž byl doma prorokem
Proč je prezident Václav Havel v České republice nepopulární
Tex byl napsán na objednávku polského deníku Gazeta Wyborcza, vychází v Britských listech česky se souhlasem polského deníku.
Průzkumy veřejného mínění ukázaly, že obliba českého prezidenta Václava Havla u veřejnosti poprvé v historii poklesla pod padesátiprocentní hranici. Ačkoli i tak zůstává Havel jedním z nejoblíbenějších politiků v zemi a prezident má relativně nejvyšší důvěru ze všech ústavních institucí, většina dotázaných si myslí, že Havel by měl předčasně odstoupit z funkce. Vysvětlit tento paradox není jednoduché.
Malý velký muž: T. G. Masaryk
Někdy se stává, že velká osobnost dá jméno instituci: po Juliu Caesarovi nazývají dodnes některé jazyky imperátora císařem, slovanské označení král pochází zase od Karla Velikého. Češi by mohli zrušit prezidentství a udělovat své hlavě státu titul masaryk - tak velký vliv na národní vědomí má tradice prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka (1850-1937).
Ačkoli od Masarykovy smrti uplynulo již více než šedesát let, jeho postavení národní modly zůstává neotřesitelné. Masarykovská legenda se dotýká dokonce i jeho fyzické podoby: v českém národě se traduje, že Masaryk byl vysoké postavy; ve skutečnosti byl prezidentův vzrůst průměrný. Nejméně tři generace Čechů Masaryka zbožňovaly k naprosté ztrátě soudnosti. Tak se na příklad stávalo, že rodiče vštěpovali svým dětem Masarykovo poselství k národu "Nebát se a nekrást!", aniž by se jedinkrát za život zamysleli nad tím, proč byla tato slova pronesena a co vlastně znamenají, totiž zda jsou Češi podle Masaryka národem zbabělých zlodějů.
Není sporu o tom, že T. G. Masaryk, univerzitní profesor filosofie, člověk s mimořádným rozhledem, se zkušenostmi z poslaneckého působení v rakousko-uherském parlamentu i z pobytů ve Spojených státech a s noblesním, aristokratickým vystupováním své okolí výrazně převyšoval. Stejně tak je ale třeba přiznat, že jeho působení v úřadě bylo poznamenáno řadou politických chyb, jejichž následky byly mnohdy závažné a dlouhodobé: Masarykovu koncepci "československého národa" a na ní postavenou ideu Československa jako národního státu, v odplatu za tři sta let "německého útlaku", nepřijali za svou ani Slováci, ani Němci, jejichž zhruba třímilionová, dosud rovnoprávná komunita dostala najednou status trpěné národnostní menšiny. Masarykův antikatolicismus, českou a slovenskou společností rovněž nesdílený, vedl ve svém důsledku k takové sekularizaci společnosti, že dnes je Česká republika nejateističtější zemí světa. Neméně závažnou chybou byl výběr prezidentova nástupce (netřeba dodávat, že prezident s faktickým postavením monarchy si mohl svého nástupce určit sám a Parlament jeho volbu pouze potvrdil): Edvard Beneš byl nerozhodný a slabý muž, který tváří v tvář Hitlerově Německu nedokázal udržet státní samostatnost ani tři roky.
Příčina zbožnění Tomáše Masaryka souvisí s tím, že Češi daleko víc, než si přiznávají, tíhnou k orientálnímu upořádání společnosti. Zatímco legendární králové západní civilizace, Artuš nebo Karel Veliký, byli obdivováni pro svou udatnost a sílu, orientální vládcové jsou v pravém slova smyslu patriarchy, kteří od svých poddaných vyžadují synovskou lásku: nejznámějším příkladem je ruský "baťuška (tedy tatínek) car", ale podobné tendence se projevují v celé orientální civilizaci. Je těžko představitelné, že by v tomto století některý francouzský nebo americký prezident vstoupil do historie nikoli pod svým jménem, ale jako "otec Francouzů" nebo "otec Američanů": přesto Atatürk v překladu neznamená nic jiného než "otec Turků". Podobně se zrodil i kult "tatíčka Masaryka".
Když Masaryk nastupoval do úřadu, bylo mu téměř sedmdesát let, a dopustili bychom se nespravedlnosti, kdybychom ho vinili z cíleného budování kultu osobnosti, jaký kolem sebe vytvářeli např. Stalin nebo Mussolini. Masarykovi se tato primitivní adorace bytostně příčila, neměl však dost sil, aby jí čelil.
Václav Havel, Masaryk Druhý
I když si málokterý Čech dovolí kritizovat Masarykova vyvolence Beneše a jeho tragická selhání v letech 1938 a 1948 bude nejrůznějšími způsoby omlouvat, skutečným Masarykovým nástupcem se "v očích a srdcích" českého národa stal až Václav Havel.
Podobně jako Masaryk byl Havel intelektuálem, významnou měrou se podílel na porážce předchozího režimu a co je v Československu, kde se úzkostlivě dbá na to, jaký obraz má země v zahraničí, zvlášť významné, byl jako jeden z mála Čechoslováků aspoň minimálně známý v cizině. Podobně jako Masaryk Havel výrazně ční nad svým okolím, a tak bylo Havlovo nástupnictví vnímáno jako přirozené.
Když Václav Havel přebíral v lednu 1990 prezidentský úřad, byl si všech těchto skutečností vědom. Asi bychom mu křivdili, kdybychom ho vinili ze záměrného zužitkování masarykovské legendy ve svůj prospěch; daleko pravděpodobnější je, že Havel této legendě sám podlehl a skutečně se cítil být Masarykovou duchovní reinkarnací. Neuvědomil si však, že živý člověk se nemůže měřit s legendou; když se od něj teď Češi odvracejí, sklízí trpké plody své pošetilé ambice.
Slalom mezi mýty
Úhelným kamenem masarykovsko-havlovského pojetí prezidentství je koncepce, podle níž prezident stojí nad politickými stranami, není politikem, nýbrž jakýmsi duchovním vůdcem národa, v Ústavě zakotveným národním guru. Až donedávna nezařazovaly české agentury pro výzkum veřejného mínění prezidenta do žebříčků popularity politiků s odůvodněním, že prezident není politik, a společnost toto vysvětlení vesměs akceptovala. Kdo se pokoušel namítat, jak je možné, že nepolitik Havel pronáší každoročně několik desítek politických projevů, podepisuje - nebo vrací - sněmovně návrhy zákonů, vypisuje volby a dokonce jmenuje vládu, byl umlčen jako hlupák, který "tomu vůbec nerozumí". Národ se zkrátka usnesl, že černá je bílá; mnozí Češi dodnes cítí hrdost, že jejich prezident není jen tak ledajaký prezident, protože to není politik, ale intelektuál...
Požadovaná nadstranickost přivodila v minulosti Václavu Havlovi řadu prekérních situací. Každý výrok, který pronese, je nejprve analyzován podle tohoto kritéria, a pokud neprojde, Havlovi odpůrci spustí pokřik, že do té či oné věci nesmí prezident z titulu "nadstranickosti" své funkce mluvit, nebo dokonce že zneužívá svého postavení. Tato situace je značně paranoidní a Václav Havel se jí brání tím, že své názory vyjadřuje stále obecněji, obskurněji a kryptičtěji, aby nemohl být žádnou stranou napadnut z protežování strany jiné. Typický byl v tomto směru Havlův novoroční projev: nikdo přesně neví, co měl prezident na mysli, a mezi politickými komentátory se začínají objevovat specialisté na havlovskou exegezi; je pochopitelné, že jednotliví vykladači akcentují tu nebo onu stránku Havlovy řeči, jak to odpovídá jejich založení nebo zájmu politického směru, jejž hájí.
Dalším mýtem, jemuž český prezident musí dostát, je maxim absolutní mravní čistoty. Václav Havel je mravný z definice. A protože, jak bylo řečeno, prezident je vlastně patriarchou národa, má každý Čech právo nahlížet a mluvit do jeho osobního života. Novinové titulky jako "Češi nepřijali prezidentovu druhou ženu", jimiž se tuzemský tisk v posledních dvou letech hemžil, nám budou připadat absurdní jen do té chvíle, než si uvědomíme, že Dagmar Veškrnová-Havlová je v rámci tohoto mýtu chápána jako nevlastní matka českého národa.
Požadavek morální čistoty jde ale ještě dál: protože Václav Havel byl vězněn pro své přesvědčení v době, kdy většina Čechů vcelku ochotně kolaborovala s normalizačním režimem, stal se Havel pro řadu lidí Vykupitelem, tím, jehož prostřednictvím všichni příslušníci národa mohli zakoušet pocit hrdinství "v zastoupení". Pokud Havel po léta v tisku - pravda, poněkud farizejsky - označovaný za morální autoritu nebo svědomí národa, někdy pochybil, zakoušeli stoupenci jeho kultu pocit zrady, nikoli nepodobný pocitům, které mezi křesťany vyvolal kontroverzní Scorseseho film Poslední pokušení Ježíše Krista.
Sestup z piedestalu
Kdyby Václav Havel zemřel v roce 1991, byla by dnes česká krajina plná jeho soch, jeho jménem by se pojmenovávala divadla, ulice, vojenské jednotky, možná i celá města, Havlových myšlenek by se ve svých projevech dovolávali politici, do obecného povědomí by vstoupila nová klišé, jako "národ Václava Havla", "havlovské ideály" a "Havlův mravní odkaz". Dějiny šly ovšem jinou cestou.
K první velké krizi Havlova prezidentství došlo v období před rozdělením Československa. Slováci nejenže ztotožnili osobu Havla s myšlenkou federace, kterou odmítali, ale měli mu za zlé, že veden pacifistickými ideály prosazoval konverzi zbrojní výroby, což způsobilo zbrojovkám na středním Slovensku značné ekonomické potíže. Nově ustavený zákonodárný sbor nezvolil díky slovenským poslancům v létě 1992 Václava Havla československým prezidentem a země tak zůstala půl roku bez hlavy státu.
Většina Čechů v té době nebyla vůbec ochotna o něčem tak fundamentálním, jako jsou kvality jejich prezidenta, diskutovat, a nepříjemným zážitkem z léta 1992 se média rychle přestala zabývat. Nedlouho poté utrpěla Havlova pozice další šrámy: ukázalo se, že Václav Havel nebude podporovat politiku Občanské demokratické strany (ODS) autoritativního vůdce Václava Klause, vítěze voleb z roku 1992, a již v té době poměrně přesně poukazoval na rizika jejího způsobu vládnutí. Klausova strana nejprve iniciovala výrazné omezení prezidentských pravomocí v Ústavě a poté zahrozila, že v lednu 1993 nepodpoří volbu Václava Havla českým prezidentem, nebo mu dokonce postaví protikandidáta - jak si lze snadno představit, Havlova obliba ve společnosti byla takového druhu, že pouhá myšlenka na protikandidáta měla příchuť hereze; poskytnout protikandidáta si mohly dovolit jen strany, které tak jako tak neaspirovaly na podporu většinové populace, totiž komunisté a fašisté.
Václav Havel byl ztotožňován s masarykovským ideálem a bojovat s ním znamenalo utkat se s legendou. Jeho odpůrci pochopili, že v iracionálním prostředí je třeba bojovat iracionálními prostředky. Havla bylo možné porazit jediným způsobem: přistoupit na tuto hru a přesvědčit společnost, že Václav Havel masarykovské legendě nedostál.
Úkolu se ujalo nejmocnější české masmédium, komerční televize Nova. Mnoho měsíců trvající kampaň, zaměřená proti Havlovi a zejména pak proti jeho druhé ženě Dagmar, má vnější podobu bulvárních zpráv ze světa celebrit, ale její podtext je rafinovanější: Nova důsledně používá emocionálně podbarveného označení "náš pan prezident", což je mimochodem přímý odkaz k Masarykově tradici, a ve své hlavní zpravodajské relaci, u diváků mimořádně populárních Televizních novinách, uvede zprávu např. slovy "Tak náš pan prezident je už zase nemocný" - jedná se přitom o banální chřipku, která by u kteréhokoli jiného politika nestála za pozornost. Je vytvářeno nerealistické očekávání čítankovského prezidenta-supermana a pokud mu Václav Havel nedostojí, je pokárán. To, že kampaň není v prvém plánu nenávistná, ale jeví se jako bulvární, má přesný účel: kdyby kritika byla přímá a seriózní, divák, jenž Havla stále ještě nekriticky miluje, by ji nepřijal. Proto je třeba otupit jeho pozornost pikanterií tématu a negativní informaci vnutit divákovu podvědomí jakoby mimochodem, neúmyslně.
Podobná technika manipulace funguje i u Havlovy druhé ženy, u níž se projevuje podobný efekt jako u bývalého amerického viceprezidenta Dana Quayla. Přestože je Dagmar Havlová původním povoláním herečka, nemá vůbec mediální talent a její častá faux pas poskytují médiím výživnou látku. Opět je poměřována se svou - značně zidealizovanou - předchůdkyní, ženou Edvarda Beneše Hanou.
Nemalou část viny na poklesu své popularity nese ovšem Havel sám, protože neodolal pokušení a podal několik občanskoprávních žalob na ochranu osobnosti, aniž by si uvědomil, že v systému nepříliš sebevědomé postkomunistické justice musí prezident-legenda každý soudní proces vyhrát; míru toho, nakolik byl skutečně v právu, lze pak posoudit pouze z výše přiznané náhrady. Když prezident vyhrál spor s firmou, která použila na svůj reklamní poutač na boty umělecké dílo zobrazující Havla a jeho ženu v hanlivém kontextu, a bylo mu přiznáno odškodné v absurdní výši pěti milionů korun, museli i prezidentovi skalní fanoušci uznat, že se zde nehraje fér hra.
S jistým zjednodušením se dá říci, že národ, jenž dosud Havla vnímal nekritickýma "dětskýma" očima, dospěl do puberty.
Trnitá cesta k národní dospělosti
V tuto chvíli je jasné, že mýtus pokračovatele legendárního předchůdce tíží Václava Havla jako železná koule u nohy. Pokud by se dokázal oprostit od iracionálního balastu, jejž na něj v prvních letech po převratu okolí navěsilo, a distancoval se od principů masarykovství, měl by Havel nyní daleko snažší pozici. Mohl by se otevřeně přihlásit k politickému směru, který je mu blízký, vysvětlit, jaké principy v politice odmítá a proč, mohl by dokonce vstoupit do některé politické strany nebo takovou stranu založit. Nikdo by ho nemohl vinit, že svou "hradní" politikou popírá principy parlamentní demokracie nebo že nadužívá prezidentských pravomocí k podpoře jednotlivých politiků nebo politických stran, že je sabotérem naoktrojované cesty k prosperitě.
Otázkou zůstává, je-li taková metamorfóza ještě vůbec možná. Sám Havel se totiž nechová jako politik. Když Havlovy preference poklesly těsně pod 50 %, prohlásil zhrzeně, že nebude ve své funkci proti vůli národa, a jeho mluvčí měl pak plné ruce práce vysvětlit, co tímto výrokem Havel myslel a proč tedy nehodlá abdikovat, když si ho většina lidí v prezidentském úřadu nepřeje.
Jedno je jisté: až Václav Havel Pražský hrad opustí - a protože česká ústava mu nedovoluje kandidovat potřetí, bude to nejpozději za čtyři roky - stane česká společnost na rozcestí: může se rozhodnout buď pro kandidáta, který se pokusí pokračovat v současné tradici (takovým kandidátem by mohl být např. Petr Pithart, bývalý předseda Senátu a Havlovo duchovní dvojče), nebo zvolí do této funkce standardního politika typu Václava Klause. Obojí volba bude bolestným zklamáním - troufám si predikovat, že teprve poté začne být Václav Havel skutečně populární.
Mladé ženy z Prahy
Jan Čulík
Alena Heitlinger a Susanna Trnka, Young Women of Prague, Macmillan Press, Ltd., Londýn 1998, 187 str.
Alena Heitlinger je profesorkou sociologie na Trent University ve městě Peterborough ve státě Ontario v Kanadě. Susanna Ttrnka je členkou výzkumného týmu na katedře antropologie na Princeton University v New Jersey ve Spojených státech.
V nakladatelství Macmillan v Londýně nedávno vydaly knihu rozhovorů se čtrnácti mladými pražskými ženami, absolventkami střední školy pro zdravotní sestry, tedy docela obyčejnými, průměrnými mladými . V době, kdy se rozhovory konaly, v roce 1996, bylo dotazovaným ženám 23 - 25 let, byla to tedy doba, jak píší autorky v knize, kdy jsou konflikty mezi snahou vytvořit si vlastní totožnost v práci a potřebou mít děti zvlášť intenzívní.
Rozhovory, k nimž se ještě podrobněji vrátím, shrnují autorky knihy v závěrečném zhodnocení jako důkazový materiál, který dokazuje nepravdivost tvrzení různých západních sociologů po roce 1990, že se prý v devadesátých letech záhadným způsobem české ženy rozhodly vzdát se své dosud relativně dosti velké nezávislosti a rozhodly se opustit svět práce a vrátit se do domácnosti a do rodiny, aby mohly realizovat svou ženskou stránku.
Autorky poukazují na to, že na základě předložených rozhovorů se zdá být situace v ČR složitější: interviewované ženy hodnotily život v domácnosti jako cenný prostor pro platnění svých tvůrčích vlastností i moci, avšak většina z nich ho i nyní, v druhé polovině devadesátých let nepovažovala pouze za jediný prostor, v němž chtějí realizovat svůj život.
Celkem je těchto čtrnáct rozhovorů velmi zajímavých: prolínají se v nich nejrůznější předsudky, jaké kolují v dnešní české společnosti, s útržky už pronikajícího vlivu západních společností a postavení žen v něm.
Mám však určitou pochybnost, zda je pro opravdivé poznání situace žen v ČR a pro analýzu vztahů mezi muži a ženami dostačující interviewovat pouze ženy.
Mám důvodné podezření, že mnohé ženy jsou - alespoň intuitivně - ve svých názorech dosti blízko normálnímu západoevropskému postavení žen ve společnosti, avšak že se zároveň staví zcela rezignovaně k tomu, že by tyto své názory v ČR v blízké době prosadily. (Jedna interviewovaná dívka cituje pár vět z jakési knihy o postavení ženy: Dala jsem tu knihu kamarádce k narozeninám. Přečetla z ní svému manželovi několik řádek a on začal opakovat, "to není pravda". Velmi se rozčílil. Řekla jsem jí, "No a co jsi čekala, kdyžs mu z té knihy předčítala?" Odpověděla: "Máš pravdu." Řekla jsem jí, že já bych tu knihu před svým manželem schovala, aby si ji nemohl přečíst.)
Jinými slovy, je strašně hezké, že čtrnáct pražských žen víceméně souhlasí, že by se měl muž podílet na výchově dětí i na chodu domácnosti, že by se měli manželští partneři střídat při vaření, nakupování a domácích pracích, ale rád bych věděl, co si o tom myslí jejich muži.
Loni v létě jsem byl týden na táboře se skupinou lidí, většinou žen s dětmi, pocházejících z celé řady různých českých měst. Ani by mě to jinak nenapadlo, ale musím říci, že se po mně fascinovaně dívaly, když jsem byl ochoten pomoci v kuchyni nebo když jsem myl nádobí.
Jedna dáma s vysokoškolským vzděláním si stěžovala, že když přivleče po zaměstnání z práce ze školy a ze školky své dvě děti a dá jim odpoledne najíst, když se pak později večer dostaví domů manžel - lékař, posadí se ke stolu a vyžaduje: "Dej mi najíst!"
Jak jsme tam na tom táboře myli to nádobí, reagoval jsem naivními slovy: "A to si nemůže něco vzít on sám?" - Všechny přítomné ženy ustaly na okamžik se svou činností a nostalgicky se na mě zadívaly. Pak si povzdechly:
"No jo. Nedá se nic dělat. Von už moc dlouho žije jinde."
Ale k těm rozhovorům se chci vrátit později. V úvodu knížky jsem našel zajímavé informace, které docela plasticky osvětlují českou situaci a nejsou v protikladu k tomu, co častěji - útržkovitě píšeme v Britských listech.
Jak to vypadalo při rozhovorech
Nejpopulárnější otázka o Spojených státech byla, "Je život v USA skutečně jako v Beverly Hills 90210 nebo v Bay Watch?" Účastnice projektu se také ptaly, jestli je v Americe také tak těžké najít byt jako v České republice. Mnoho z nich bylo šokováno, když se dověděly, jak špatné jsou ve Spojených státech sociální služby pro těhotenství a mateřství. Málokdo se zeptal na zdravotnictví ve Spojených státech.
Často se pražské ženy americké tazatelky ptaly "Proč nejste vdaná?" nebo "Kdy plánujete mít děti?" Občas byly reakce víc konfrontační. Jedné pražské ženě se nelíbilo, proč americká tazatelka nemá makeup a proč má vlasy svázané do copu.
Americká tazatelka byla oblečena neformálně a snažila se s českými dívkami mluvit uvolněně. Většinou účastnice projektu konstatovaly, že čekaly někoho "jiného". "Staršího", většinou vysvětlily. "Přísnějšího", zněla jedna odpověď. Mnoho účastnic bylo zvědavo na zázemí americké tazatelky: "Jak jste se naučila česky?" "Proč máte jako Američanka české jméno?" - to byly časté otázky. Ale jakmile vyšlo najevo, že je americká tazatelka dcerou českých přistěhovalců do USA, kteří odjeli v roce 1968, většina účastnic projektu se této potenciálně sporné otázce vyhnula.
Slíbily přijít, ale nepřišly
Nejobtížnější bylo, že mnoho účastnic přislíbilo, že se dostaví, ale nepříšly. To se stalo ve 30 - 40 procentech domluvených pohovorů. Mnoho jiných vědeckých pracovníků a novinářů v Praze organizátorkám projektu sdělilo, že je takovéto chování běžné a že naše procento domluvených pohovorů, které se pak nekonaly, je vlastně ještě velmi nízké.
Když se americká tazatelka zeptala účastnic projektu, proč jejich spolužačky nepřišly, bylo jí vysvětleno, že Češi nejsou schopni nikoho odmítnout. "Je daleko lehčí souhlasit a pak nepřijít."
Jedna účastnice vyjádřila názor, že se možná obávaly setkání s někým, koho neznaly. Sama se bála, že americká tazatelka bude možná "šílený maniak", který "ji zatáhne do křoví". Takže se předtím, než se rozhodla jít na pohovor, informovala ve své bývalé škole, jestli je totožnost americké tazatelky pravá.
Vzhledem k tomuto množství obav a někdy otevřeného strachu bylo občas obtížné vytvořit při pohovoru uvolněnou atmosféru. Je nyní také jasné, proč účastnice projektu nebyly ochotny samy v rozhovoru vyvinout iniciativu, hovořit o svém dosavadním životě anebo samy určovat směr rozhovoru podle toho, co je zajímalo.
Z historického zázemí: období komunismu 1948 - 1989
Význam vzdělání, individuálních schopností a výkonu při práci byl drasticky podhodnocen. Ze statistik vyplývá, že v osmdesátých letech dosáhlo v Československu univerzitního vzdělání jen 10 procent žen. Vyšší procento - 40 procent - mělo učňovské vzdělání a dalších 40 procent mělo střední školu. 10 procent žen šlo rovnou do práce po ukončení základního vzdělání ve 14 - 15 letech.
Statistiky pro muže byly víceméně podobné: 50 procent mužů absolvovalo učňovské školy, 26 procent mužů mělo střední školu, 14 procent mělo vysokou školu a 10 procent šlo rovnou do práce po ukončení základního vzdělání.
Český sociolog Petr Matějů zjistil ve svém studii životních strategií z roku 1989, že ani dospělí, ani děti nepovažovali vzdělání či kvalifikaci za důležité pro životní úspěch. Namísto toho byl spojován hospodářský a politický úspěch se samostatností rodiny a s účastí na paralelní stínové ekonomice. Vzhledem k tomu, že téměř všechno v zaměstnání předepisovala státostrana, práce v zaměstnání a ve veřejné sféře byla považována za daleko méně důležitou pro identitu, prestiž a příjem občana než soukromá činnost, která se odehrávala v rodině. Tato soukromá činnost (včetně "melouchaření" mužů v paralelní ekonomice) byla relativně svobodná od vlivu státostrany, a proto měla větší prestiž. Ženy hrály v této sociálně dominantní rodinné sféře významnou roli jako tvůrkyně domovů a matky.
Jak argumentuje česká sociální filozofka Hana Havelková:
Protože byla práce na veřejnosti prostředkem k politickému vydírání, a produktivita nebyla hlavním měřítkem odměny, práce ve veřejné sféře a zejména profesionální kariéra ztratily svou prestiž. Důsledkem bylo specifické a nepřirozené oddělení hodnoty práce samotné a hodnoty kariéry. Měřítko osobní prestiže začalo být postupně spojováno s obrazem rodiny. Rodina se stala dominantní společenskou institucí, a to do takové míry, že ji můžeme téměř považovat za veřejnou instituci. Také existoval vůči této tendenci opačný efekt. Rodina zůstávala poslední baštou svobody, pracoviště zůstávalo posledním místem, kde se lidé shromažďovali mimo rodinu. V zaměstnání se hovořilo o soukromých i o veřejných záležitostech a často byl pracovní čas v zaměstnání věnován zařizování soukromých věcí.
Únik do mateřství
Ženy úmyslně nacházely útočiště v mateřství a v "dvojím břemenu" práce a domácnosti, aby unikly politické manipulaci a aby naplnily svůj život pozitivnějším významem. Matky tedy proto volily "kult mateřství" a děti pro ně byly "výmluvou" proč nevstoupit do komunistické strany. I když bylo důsledkem "dvojího břemena" pracovat denně 13 - 14 hodin, většina žen se nepovažovala za oběti. Namísto toho se viděly jako silné a schopné: mnoho se pyšnilo tím, že dokáží vydělávat i zároveň se starat o rodinu.
Když se žena nevdala, anebo když se dobrovolně rozhodla nemít děti, společnost to velmi rázně odmítala. Bylo lepší být rozvedená než být svobodná. Většina žen se vdávala velmi brzo, typickým věkem pro sňatek bylo 18 - 20 let u žen, 21 - 22 let u mužů.
Ve věku devatenácti let bylo 27 - 30 procent českých dívek už vdaných a ve věku 21 let bylo 52 - 58 procent dívek vdaných.
Jak konstatují čeští demografové Milan Kučera a Blanka Fialová, tato "demokratizace" manželství vedla k vysokému výskytu rozvodovosti. Většina manželství byla uzavírána po krátké známosti; častým důvodem ke sňatku bylo to, že dívka otěhotněla (koncem osmdesátých let bylo téměř 55 procent všech prvorozených dětí v Československu počato před svatbou!)
Sňatek býval často prvním nezávislým krokem mladých lidí: střední či učňovskou školu jim většinou vybíraly rodiče. Zaměstnání zprvu určoval stát, když bylo možno o tom od šedesátých let individuálněji rozhodovat, typicky bylo zaměstnání mladých lidí ovlivněno tím, jaké měli jejich rodiče konexe a protekci... Svatba se tak stávala prvním nezávislým krokem do dospělého života.
Jedna třetina všech žen porodila první dítě před dosažením věku 21 let, jedna polovina žen před dosažením věku 23 let. Naproti tomu v západní Evropě je průměrný průměr věku, kdy mají ženy první dítě, 26 - 27 let.
Hlavní metodou antikoncepce byly potraty. Čeští vědci odhadují, že přibližně třicet procent těhotenství v Československu končilo potraty. Hlavním důvodem byla téměř úplné nepoužívání antikoncepce.
I když všeobecně vzato měly české ženy jen tolik dětí, kolik samy chtěly, realita jejich každodenního života byla dost pochmurná. Ženy trpěly stresem a vyčerpáním v důsledku 13 -14 hodinového pracovního dne (včetně 4 - 5 hodin práce v domácnosti) , diskriminací v zaměstnání a nedostatkem volného času. Tato zkušenost vedla mnohé z nich, aby odmítly samotný princip rovnosti žen s muži. Takové postoje podpořilo i to, že skutečnost, že ženy chodily do práce a že společenským cílem byla rovnost mezi muži a ženami, nevyplývalo z přání samotných žen, ale bylo jim to vnuceno komunistickou státostranou.
Porodnost po roce 1990
I když bylo v roce 1990 uzavřeno o 9000 více sňatků než v roce 1989, byl to jen dočasný přírůstek, způsobený zrušením komunistického programu levných půjček pro novomanžele. Od roku 1990 počet sňatků systematicky klesá, v letech 1992 - 1993 poklesl o drastických 11 procent a v letech 1994 - 1995 o další 4 procenta, navzdory příznivé věkové struktuře obyvatelstva.
Pokles počtu sňatků se odráží v poklesu porodnosti. V roce 1994 se narodilo o 109 300 méně dětí než v roce 1990, to je pokles o devět procent. Pokles porodnosti byl největší u žen ve věku 20 - 24 let, v letech 1990 - 1993 poklesl počet narozených dětí v této věkové skupině o 17 procent.
Ženy začaly používat antikoncepci. Celkový počet potratů poklesl od roku 1990 do roku 1994 o 57 200 a počet žen užívajících antikoncepční pilulky se od roku 1991 ztrojnásobil. Počet potratů v roce 1993 byl o 26 procent nižší než předchozího roku, přesto je podle západních norem stále velmi vysoký. Na rozdíl od Polska bylo dosaženo poklesu počtu potratů bez restriktivních zákonů.
Avšak počet prvorozených dětí, narozených do 8 měsíců po sňatku (a tedy počatých před svatbou) stoupl ze 42 procent v roce 1989 na 56 procent v roce 1994. Znamená to, že chování některých složek mladé populace se od dob komunismu nezměnilo, a stále ještě odpovídá modelu osmdesátých let, kdy mnoho lidí uzavíralo sňatky proto, že dívka otěhotněla.
Britská debata o sdělovacích prostředcích: Znamená televize snižování kulturní úrovně?
Z mého hlediska byl nejpozoruhodnějším momentem v televizním vysílání za posledních pět let rozhovor Jeremy Paxmana v pořadu Newsnight s tehdejším konzervativním ministrem vnitra Michaelem Howardem, v němž Paxman opakoval tutéž otázku Howardovi mnohokrát znovu a znovu (Howard se neustále vyhýbal odpovědi, pozn. JČ). Paxman na chvíli odmítl hrát hru televizních rozhovorů podle konvenčních pravidel a ukázal, jak umělá ta hra vlastně je. Byl to okamžik, který dokázal, lépe než vysílání velkofilmů nebo seriózních dokumentárních filmů pozdě večer, že televize si udrží svou intelektuální průbojnost nikoliv dodržováním konvencí, ale úsilím je bořit.
Touto otázkou se ve čtvrtek 4. března zabýval v deníku Independent jeho televizní kritik Tom Sutcliffe.
"Rozhlas a televize úspěšně přesunuly výrobu banálnosti ze sféry drobné ruční práce a proměnily ji v obří průmyslové odvětví," napsala Nathalite Sarrautová v roce 1960. Televize je už dlouhá desetiletí obviňována, že usmrtila konverzaci, že je jen levným alkoholem pro nevzdělané obyvatelstvo, že je to jednooký hypnotizér, který propere mozky vašim dětem a váš osobní úsudek změní v jednobarevný.
Jenže, zdůrazňuje Sutcliffe, není to tak úplně pravda. Televize se může lehce zdát banální, mnozí si myslí, že všeobecně snižuje kulturní úroveň, avšak televize zároveň rozšiřuje většině lidí obzor, a to společensky i intelektově.
Televize otevřela Británii samu sobě takovým způsobem, jaký dosud nikdy nebyl možný, argumentuje Sutcliffe. Je nutno jasně zdůraznit, že všeobecná populace roku 1999 je lépe informovaná a vzdělaná, než byla v roce 1947 a částečně je to zásluhou televize.
Televize je pozoruhodný zdroj kultury a jen to, že ji považujeme za samozřejmou nás vede k tomu, že to všechno přijímáme s pohrdáním a automaticky.
Není pravda, že existoval v minulosti jakýsi "zlatý věk" televize a dnes je už všechno špatné. Není také pravda, že nemusíme být znepokojeni nynějším a budoucím postavením a rolí televize.
Televize je dnes zároveň lepší i horší, než byla v minulosti. Je více profesionální a více zkušená, zároveň je však nyní méně ambiciózní a méně podnikavá, než byla dříve.
Lze k tomu použít zeměpisnou metaforu: v prvních desetiletích své existence byla televize mladou sopkou - dnes je už starým vulkánem. Na počátku nabízela televize určitou romantickou drsnost - vrcholky byly vysoké, ale nebyly hladké, a propady byly často neočekávaně náhlé.
V současnosti se vypínají ony vrcholky, které v televizní kultuře bezesporu dodnes existují, z velké pláně profesionálně vyrobené prostřednosti. Dobré televizní pořady jsou dnes lepší, než bývaly, ale je jich méně: špatné televizní pořady jsou méně nekompetentní, ale je jich daleko více.
Je to částečně tím, že televizní stanice vysílají daleko déle než dříve - pět britských terestrických celostátních okruhů vysílá 24 hodin denně a v to nepočítáme ani velké množství kabelových a satelitních stanic. Konkurence se stala spíše ochromující než stimulující a oživující silou. Tomu tak nebývalo vždy. Vznik komerční televize ITV v padesátých letech zachránil veřejnoprávní BBC samu před sebou - ale dynamické napětí mezi ITV a BBC se vyvíjelo podle specifických místních podmínek.
Na britské televizní scéně nejprve dlouho existovala pouze veřejnoprávní televize, a tak hluboce zakořenila. Příchod konkurenční komerční televize ji tedy nemohl usmrtit.
Ve Spojených státech, kde veřejnoprávní televizní vysílání vzniklo teprve jako dodatek ke komerčnímu vysílání, vždycky zápasila veřejnoprávní televize o přežití ve stínu velkých komerčních okruhů.
V současnosti vyvolává konkurence na britské televizní scéně spíše opakování těchže postupů. I kulturní komerční stanice Channel Four nyní spíše napodobuje jiné, než že by inovoval.
Částečně je to důsledkem vlivu kabelové a satelitní televize - prosazuje se homogenizující instinkt v kultuře, která dosud měla množství prostoru pro nejrůznější kulturní podněty.
A britská situace je zase velmi odlišná od situace v jiných zemích, v nynější globální televizní kultuře. Žijete-li v Turecku nebo v Austrálii, je velmi pravděpodobné, že na satelitním okruhu Discovery Channel naleznete nejlepší seriózní dokumentární filmy. Jejich kvalita často předčí kvalitu domácího vysílání. I ve Spojených státech může kabelová televize poukazovat na to, že zvedla laťku terestrického televizního vysílání. Simpsoni jsou nejlepší situační komedií za poslední dva roky; pořadem Larry Sanders Show dokázal okruh Home Box Office, že existují diváci pro temnější a riskantnější druh komedie.
V Británii však vede vliv kabelové a satelitní televize ke snižování všeobecné úrovně. Kabelová televize dokázala, že levné televizní pořady dokáží přilákat velký počet diváků, zejména, pokud obsahují erotický podtext. Napodobování pořadu "Uncovered" satelitní televize Sky TV, v němž podnapilé anglické turistky ukazují prsa chlapcům, se vyskytlo skoro na všech terestrických britských okruzích.
Britská terestrická televize má vlastní, domácí, nedostatky. Nejvážnější jsou v současnosti dva:
Zaprvé, v naší kultuře je nyní považována za neobyčejně důležitou celebrita. Všechny pořady musejí být uváděny někým, kdo je velmi známý, a to neplatí jen o zábavných pořadech středního proudu, ale i o intelektuálních pořadech. Neobyčejně důležitý je dnes také marketing. Diktuje televizi, co má vysílat. Těžko dnes najdete v televizních pořadech samostatný dokumentární film o mrtvé kulturní osobnosti, pokud se neváže k velké mezinárodní výstavě anebo novému hollywoodskému filmu.
Zadruhé, velkým hříchem současné britské televize je neotřesitelné přesvědčení, že ostře konfliktní debata je nejlepším způsobem, jak prezentovat veřejnosti intelektuální obsah. To je částečně výrazem naší záliby v dialektice, částečně důsledkem víry, že kontroverze je nástroj, jak i to nejnudnější téma učinit zajímavým.
Většina novinářů už zažila, že se s nimi spojili pracovníci televizní stanice, a neptali se, "co si myslíte o tom a tom tématu," nýbrž, "byl byste schopen argumentovat proti tomu a tomu přesvědčení, protože už máme někoho, kdo je ochoten ho hájit."
Ve skutečnosti je však kontroverze v televizi neutralizující silou, charakteristickým druhem nudy.
Nelíbí se vám, co ta osoba na obrazovce říká? Nuže, zde je někdo, kdo říká přesný opak. Vyberte si, koho chcete podporovat, a váš mozek si může odpočinout.
Z mého hlediska, uzavírá Sutcliffe, byl nejpozoruhodnějším momentem v televizním vysílání za posledních pět let rozhovor Jeremy Paxmana v pořadu Newsnight s tehdejším konzervativním ministrem vnitra Michaelem Howardem, v němž Paxman opakoval tutéž otázku Howardovi mnohokrát znovu a znovu (Howard se neustále vyhýbal odpovědi, pozn. JČ). Paxman na chvíli odmítl hrát hru televizních rozhovorů podle konvenčních pravidel a ukázal, jak umělá ta hra vlastně je. Byl to okamžik, který dokázal, lépe než vysílání velkofilmů nebo seriózních dokumentárních filmů pozdě večer, že televize si udrží svou intelektuální průbojnost nikoliv dodržováním konvencí, ale úsilím je bořit.
