Na otázku jsem tedy neočekával odpověď. Smysl však měla. Doufal jsem, že si pár novinářů uvědomí, že by se snad měli ptát, když jde o převod desítek a dokonce stovek miliard korun. Otázka však byla namířena také na vládu a Evropskou banku pro obnovu a rozvoj (BERD). Vláda totiž podle zpráv ČTK již vložila do České spořitelny miliardy korun přímo a další miliardy tím, že převedla obrovské nekryté úvěry na Konsolidační banku, aniž za to, jak se zdá, dostala odpovídající náhradu od BERD, která, jako jeden z největších akcionářů České spořitelny, získá užitek z těchto peněz. Otázka tedy také znamenala: Dala vláda zdarma peníze českých lidí akcionářům BERD? A přijal BERD beze studu tyto peníze?
Reakce na tato obvinění se zatím nedostavila. Novináři se nezeptali ministrů, alespoň ne veřejně, co BERD zaplatila za nedávnou subvenci daňových poplatníků do jejího vlastnictví. Ani kolik BERD vloží v budoucnosti do záchrany České spořitelny a jaký za to bude mít v budoucnosti podíl na akciovém kapitálu. Nezeptali se ani BERD a ostatních akcionářů.
Jakás takás reakce se však přece jenom objevila. Podle zprávy ČTK z 16.února řekl místopředseda vlády Pavel Mertlík, že v návrhu revitalizačního programu Ministerstva průmyslu a obchodu nebyly uplatněny zásady "vytěsnění původních vlastníků" a "komerčního principu". Šokující přiznání. Desítky, snad i stovky miliard korun měly být odňaty daňovým poplatníkům a darovány dnešním vlastníkům a vedením podniků, kteří tyto podniky přivedli k bankrotu.
Avšak to, že si konečně vláda začíná uvědomovat, že její rozhodnutí mohou vést k nespravedlivému převodu majetku, nestačí. Jak dnes dostane zpět od BERD stamilionový dar, který tak štědře, a bezmyšlenkovitě, vložila do České spořitelny? Kdo je odpovědný za tuto katastrofu? Který z ministrů bude rezignovat?
A co BERD? Tato banka, která má ve vínku rozvoj tržního hospodářství ve východní Evropě, ukázala svou pravou tvář. Nakoupila akcie České spořitelny a prodělala. Akcie závratně klesly. To sice nesvědčí o nějaké výjimečné schopnosti investovat, ale budiž. Prodělat může každý. Tato banka se však nestydí nechat se podporovat českými daňovými poplatníky. Za její špatná rozhodnutí ať platí čeští lidé. Zdá se, že jí nejde o pomoc a tržní ekonomiku, ale o to, aby ze zoufalé situace v České republice a celé východní Evropě vytřískala co nejvíce.
Nynější česká vláda byla zvolena lidmi, kteří doufali, že bude jiná. Zatímco předešlé vlády vyvlastňovaly a vyvlastnily český kapitál, protože z toho měli prospěch jejich mecenáši, věřilo se, že se sociální demokracie pokusí toto vyvlastnění napravit. Tato víra se zakládala na jejích slibech a volebním programu. Dosud však nebyl v tomto směru učiněn ani krůček. Vyvlastněný kapitál dále zůstává v rukou vyvlastňovačů. Nejen to. Vláda má v plánu prodat další kapitál za stejných podmínek: Její investiční poradci stanoví ceny těchto prodejů na základě cen panujících na českém kapitálovém trhu. Tedy na základě cen vzniklých vyvlastněním. Jak by se vám líbilo, kdyby někdo prodal váš dům na trhu, na kterém se prodávají jen kradené domy a za stejnou cenu, jako tyto kradené domy? Nemyslíte, že by tím byl i váš dům ukraden? Stejná analogie platí i pro kapitálový trh. Vláda se tak chystá pokračovat ve vyvlastňování, jako její předchůdci. Stovky milionů, které byly snad omylem darovány akcionářům BERD, nejsou proti tomuto prakticky nic. V této čtvrté vlně privatizace ztratíte stovky miliard.
Václav Klaus: "Úzká hrdla ekonomiky" aneb Ten člověk blábolí
Jan Čulík
Motto:
Václav Klaus v MFD: "O tom, že v ekonomice našeho typu je spousta imperfekcí, nedokonalostí institucionálního typu, mělkostí trhu, o tom není sporu,
který bych vedl s panem guvernérem či s kýmkoli jiným. Vedl bych s
nimi spor, je-li pravdou (sic!), že tyto imperfekce jsou v České republice větší
než v jiných postkomunistických zemích, které mají v posledních dejme
tomu třech letech rychlejší růst než my. V této chvíli bych se přel do krve,
že tyto imperfekce u nás nejsou větší než u nich. Neboli- příčinou
zpomalení ekonomického růstu u nás bylo něco jiného než tyto
nedokonalosti. To je alfa a omega mého vidění světa, mého uvažování.
To není ani na vteřinku obhajoba imperfekcí nebo neuvědomování si jich.
To je pouze a jedině debata o tom, zda způsobily dnešní ekonomický
propad. Nicméně jsou tu úzká hrdla brzdící ekonomiku? Tato ekonomika
má svá úzká hrdla a tady dávám závorku a říkám - jako ostatně každá jiná. Úzkým hrdlem ekonomiky se v roce 1996 stala narůstající vnější
nerovnováha.
Sobotní Mladá fronta Dnes přinesla rozhovor s někdejším premiérem Václavem Klausem. Snad přílišná úcta před Klausem, nebo snad nedostatek času, způsobil, že je rozhovor blábolivou směsicí nepříliš informativních souvětí. Pokusila se snad Mladá fronta Dnes Klausovi tím, že zveřejnila jeho výroky doslova, tak, jak je zaznamenal magnetofon, zkazit pověst ? Anebo je toto normální způsob vyjadřování českých politiků, na nějž jsou občané zvyklí?
Nechci se vyjadřovat k ekonomické podstatě článku, kromě pár maličkostí: před časem napsal tuším britský list Financial Times něco v tom smyslu, že rozdíl mezi hospodářskou situací v Polsku a v ČR spočívá především v tom, že v Polsku se sice hned neprivatizovalo, ale vláda brzo vytvořila konkurenční prostředí. Znamenalo to, že obří, neforemné státní podniky se musely začít starat, aby hospodářsky nepodlehly v konkurenci s operativním novým soukromým sektorem. V ČR, napsal tehdy list, sice vláda intenzívně privatizovala, jenže monopol byl v mnoha sektorech zachován. Tolik jen poznámka k námitkám Václava Klause, že prý "v Polsku žádná privatizace vlastně neproběhla". Ať je tomu jakkoliv, skutečností je, že z daleko nižšího výchozího bodu v roce 1990, než jaký měla Česká republika, se polské hospodářství nyní rozvíjí velmi dynamicky. Proto tedy ironická otázka na Václava Klause: pokud se Klaus domnívá, že v ČR privatizace proběhla a v Polsku nikoliv, polská ekonomika však rapidně roste a česká se smršťuje, znamená to snad, že k zdárnému hospodářskému rozvoji nebylo privatizace zapotřebí?
Zajímavé také je, jak se Klaus vymlouvá a snaží se vyvléknout z odpovědnosti za drasticky záporný vývoj v českém hospodářství, který jeho vláda zavinila. Sice si klade za vinu, že "přehřátí české ekonomiky" nebyl schopen předvídat, ale konec konců za to všechno mohou statistikové, guvernér ČNB Tošovský a rozhádanost na české politické scéně.
Jistě, každý laik mohl vidět od začátku devadesátých let, že otevře-li se Česká republika dovozu západního konzumního zboží, a dá-li česká vláda českým občanům na minimum stlačenou hodnotu českých podniků (v důsledku neexistence poptávky řádného kapitálového trhu) v kupónové privatizaci jako "přilepšení", na utrácení za konzumní zboží, tento živelný výprodej povede k velkým hospodářským problémům. Země si totiž může kupovat výrobky ze zahraničí jen potud, pokud sama do cizích zemí taky něco prodává.
Otázka ovšem je, zda se Česká republika dostala do hospodářské krize jen v důsledku přebytku dovozu nad vývozem. Klaus se nemohl poučit třeba z proexportní politiky britské konzervativní vlády Margaret Thatcherové, nebo z její systematické státní podpory drobnému a střednímu podnikání, zejména prostřednictvím poradenství a know-how a prostřednictvím zjednodušování a odstraňování podnikatelské byrokracie?
Dále: Klaus sice kladně hodnotí maďarský zákon o bankrotech, nevysvětluje však, proč Česká republika připravovala vlastní bankrotový zákon tak neefektivně a musela ho novelizovat "desetkrát" (!) Klaus se vymlouvá, že na zákonu pracovali v ČR "nejlepší odborníci". Cožpak však nebylo možno podívat se do zahraničí, jak funguje efektivní zákon o bankrotech, a ten prostě opsat? Stejně se musí Česká republika zákony přizpůsobit Evropské unii. Museli Klausovi "odborníci" vymýšlet něco specificky českého, jen aby to potom za pár let stejně museli pozměnit tak, aby to odpovídalo právním normám EU?
Lidovým mudrováním bez podstaty zahraniční zkušenosti je také názor, že "možná stát vlastně není nejen schopen spravovat podniky, ale ani efektivně privatizovat". - No tak, v Británii vláda Margaret Thatcherové - tedy, pane Klausi, stát! - zprivatizovala celá průmyslová odvětví, vytvořila konkurenční prostředí, inspekční úřady, kontrolující provoz zprivatizovaných podniků veřejných služeb. Nikdo ty firmy nerozkradl a fungují velmi ziskově a efektivně.
Ale nechci komentovat Klausovy ekonomické názory.
Domnívám se, že rozhovor s Václavem Klausem v MFD měl vypadat asi takto:
Takto ho měla MFD zredigovat:
Bývalý český premiér Václav Klaus si nemyslí, že jako vedoucí představitel České republiky kdy rozhodoval špatně. Není si vědom žádné výrazné "křižovatky", na níž by udělal chybu. Mnohokrát ovšem neměl možnost prosadit svůj názor: "Vždy jsem považoval za zásadní omyl, aby vznikl Fond národního majetku. Obával jsem se odstátnění, které zároveň není privatizací," konstatoval bývalý premiér a přiznal, že byl koncem roku 1990 v této věci ve federálním parlamentu přehlasován "lidmi, kteří jsou dnes v sociální demokracii".
Klaus dále přiznal, že v českém hospodářství je mnoho institucionálních nedokonalostí, avšak nedomnívá se, že jsou závažnější než v jiných postkomunistických zemích, které mají v posledních letech rychlejší růst .
Závažnou překážkou se podle Klause v roce 1996 stala narůstající vnější nerovnováha, a dále špatné statistické údaje: "zmatky s kvalitou statistických dat ohledně zahraničního obchodu, a tím i běžného účtu platební bilance".
Tyto chyby, řádově zřejmě v desítkách miliard korun, znamenaly, že si vláda včas neuvědomila nebezpečí rostoucí nerovnováhy mezi dovozem a vývozem. Statistikové původně v roce 1996 vládu informovali, že české hospodářství vzrostlo o 5,4 procenta. Pak údaj opravili na 6,4 procenta. "Prohlašuji, že na 6,4 procenta růstu české hospodářství nemá a nikdy ani nemělo," zdůraznil Klaus. Došlo k přehřátí ekonomiky, země začala být příliš silně závislá na dovozu zahraničního zboží. "Bylo tedy třeba šlápnout na brzdu, a to národní banka udělala," dodal Klaus, otázka ovšem je, zda bylo zbrzdění dostačující. Klaus má ČNB za zlé, že banka jednala bez dohody s vládou. Ta byla v této věci "postavena před hotovou věc". Přiznal ale, že jeho vláda byla tou dobou už v menšinovém postavení. Byla nucena se zabývat různými skandály a skandálky na české politické scéně a tak "možná nedocenila všechny důsledky a okolnosti tvrdého zásahu centrální banky. Chybou bylo, že připravila na rok 1997 "ambiciózní státní rozpočet." Guvernér ČNB však před tímto rozpočtem Klause nevaroval. Chyba spočívala v tom, že státní rozpočet na rok 1997 byl založen na tempu růstu 5,4 procenta, a tento údaj se posléze ukázal jako příliš nízký.
Klaus ako ekonom považuje za "osobní hrubou chybu", že "nerozpoznal nebezpečí", přestože si ho předem neuvědomil ani nikdo jiný. Přesto však pochybuje, zda by býval měl politickou sílu radikálně seškrtat rozpočet. V říjnu a listopadu 1996 byla totiž vláda tehdejší tříkoalice nestabilní a v parlamentu, jemuž vévodil Miloš Zeman a v němž rozhodoval hlas Jozefa Wagnera by Klausova vláda radikální seškrtání rozpočtu neprosadila: "Rezignovala by řada ministrů, protože by řekli, že nemohou uživit svoje ministerstvo." Radikální seškrtání rozpočtu bylo možno provést až "ex post", až by si všichni uvědomili, že je české hospodářství v krizi, zdůraznil Klaus.
Dále Klaus v rozhovoru odmítl názor, že byla například v Polsku privatizace provedena lépe. " Od roku 1990 asi tak do 1996, v Polsku žádná privatizace fakticky neprobíhala. Polsko bylo politicky rozhádané, za šest let se vyměnilo osm ministerských předsedů." V Polsku měla podle Klause daleko větší význam než státem organizovaná privatizace stavba úplně nových podniků. Vede to k zásadní otázce: Je vůbec možné spoléhat se na státem organizovanou privatizaci? V Polsku stát privatizaci příliš neorganizoval, a tak vzniklo velké množství soukromých firem. Polský ekonom Jan Winický se domnívá, že nejenže stát neumí dobře hospodařit, ale ani neumí dobře privatizovat, uvedl Klaus. Bývalý český premiér pochválil "ostrý bankrotový zákon" v Maďarsku, který "pročistil ekonomiku a ta vyřešila řadu potíží, které v ČR přetrvávají". Český konkursní zákon se novelizoval desetkrát a "pracovali na něm nejlepší legislativci se spoustou ekonomů". Vždycky se nakonec ukázalo, že "je třeba ještě něco dalšího". Klaus odmítl názor, že byly chyby jeho vlády v oblasti tvorby zákonů záměrné: "Pokud by nám v tom někdo vyčítal nějaké záměrné chtění, tak to je trošku dětinské."
Václav Klaus je frustrován, že v ČR už čtyři nebo pět let neexistuje "elementární politický konsensus", zhoršil se vztah ODS vůči opozici Miloše Zemana a před volbami v roce 1996 i uvnitř koaliční vlády. Závěrem citoval Václav Klaus jednoho "amerického investora, který v ČR podníká i při blbé náladě". Američan prý všude říká, "Jestli se budete takto nepřetržitě hádat o interpretaci minulosti, devadesátých let a jestli tak budete personifikovat vaše problémy, nevyhrabete se z toho. Já si myslím, že má pravdu," uvedl bývalý premiér.
A toto v MFD vyšlo:
Václav Klaus: Jako ekonom jsem zklamal
pouze jednou
P r a h a- Dlouholetý premiér Václav Klaus odmítá představu, že v době,
kdy se podílel na rozhodování o vývoji v zemi, on sám postupoval
špatně. "Já vím, že naštvu spoustu svých kritiků, ale není žádná taková
chvíle, kterou bych považoval za křižovatku, na které jsem udělal chybu,"
tvrdí Klaus, který vedl všechny vlády samostatné České republiky až do
listopadu 1997. "V řadě momentů se rozhodlo způsobem, který se mi
nelíbil ani tehdy a který se mi nelíbí ani teď, ale neměl jsem dost síly,
abych ta rozhodnutí zvrátil," dodává současný předseda parlamentu. Ale
chápu to tak, že kdyby byla ta možnost, představil byste si řadu
rozhodnutí jinak, jiným způsobem? Tisíce. Vždy jsem považoval za
fatální omyl, aby vznikl Fond národního majetku. Vždycky jsem se
zoufale bál něčeho jako odstátnění, které se současně nerovná privatizaci.
Boj o to, aby vznikl nebo nevznikl fond, byl na konci roku 1990 bojem s
lidmi, kteří jsou dnes v sociální demokracii. To jsem politicky prohrál.
Takže nikoli chyba... Nediskutuji o tom v kategorii chyby. Společenský
proces je hra tlaků, rozhodnutí, politické síly. Chyba by byla, kdybych
byl diktátor, který rozhoduje absolutisticky, a nějakou věc udělal tak, že jí
následně lituje. Ale jestli jsem byl zoufale přehlasován při jednání
federálního parlamentu o FNM, tak to pro mě není v kategorii chyby.
Vůbec neobhajuji nedokonalosti
Podívejme se nejdříve na
současnost- známým sporem poslední doby je diskuse o pramenech
recese domácí ekonomiky. Pokud byste měl dát váhu důvodům, které k
ní vedly, kolik byste dal restriktivní politice ČNB a kolik naopak tomu,
co zdůrazňuje guvernér Josef Tošovský, tedy že na vině jsou úzká hrdla
reforem? O tom, že v ekonomice našeho typu je spousta imperfekcí,
nedokonalostí institucionálního typu, mělkostí trhu, o tom není sporu,
který bych vedl s panem guvernérem či s kýmkoli jiným. Vedl bych s
nimi spor, je-li pravdou, že tyto imperfekce jsou v České republice větší
než v jiných postkomunistických zemích, které mají v posledních dejme
tomu třech letech rychlejší růst než my. V této chvíli bych se přel do krve,
že tyto imperfekce u nás nejsou větší než u nich. Neboli- příčinou
zpomalení ekonomického růstu u nás bylo něco jiného než tyto
nedokonalosti. To je alfa a omega mého vidění světa, mého uvažování.
To není ani na vteřinku obhajoba imperfekcí nebo neuvědomování si jich.
To je pouze a jedině debata o tom, zda způsobily dnešní ekonomický
propad. Nicméně jsou tu úzká hrdla brzdící ekonomiku? Tato ekonomika
má svá úzká hrdla a tady dávám závorku a říkám- jako ostatně každá jiná.
Úzkým hrdlem ekonomiky se v roce 1996 stala narůstající vnější
nerovnováha. Zase do závorky bych řekl: dnešní zmatky s kvalitou
statistických dat ohledně exportu, zahraničního obchodu, a tím i běžného
účtu platební bilance, které mohly být- jak se ukazuje- chybou v řádu
desítek miliard, mohly celkový pocit narůstající vnější nerovnováhy, její
míry, ovlivnit daleko nešťastnějším způsobem, než se nám tehdy zdálo.
Ano, tehdy narůstala vnější nerovnováha a bylo potřeba tento nárůst
zabrzdit. Neprovedeme-li opatření administrativního typu, třeba že
bychom zakázali dovozy, pak nezbývá než standardními cestami zbrzdit
tempo hospodářského růstu. Stěžujete si tedy na statistiku? V roce 1996-
a znovu do závorky zdůrazňuji, že statistika nám dala falešná data- došlo
k růstu ekonomiky ve výši 6,4 procenta. Původní údaj byl pět a kousek.
Po roce statistici řekli, že se zmýlili a že růst byl 6,4 procenta. Prohlašuji,
že na 6,4 procenta růstu české hospodářství nemá a nikdy ani nemělo.
Bylo to evidentní přehřátí ekonomiky, evidentně nestačila domácí nabídka
a evidentně bylo do ekonomiky vtahováno více a více dovozů. Sílilo
velké napětí a bylo potřeba přibrzdit. V tom bychom se asi, a dokonce si
myslím, že bychom nepoužívali odlišná slova, s panem guvernérem
shodovali. Bylo tedy třeba šlápnout na brzdu, a to národní banka přece
udělala... Debata je o tom, jestli krok, který centrální banka provedla v
červnu 1996, byl krokem svou velikostí a svým rozsahem adekvátní. Já
tvrdím, že nikoli. A pak je debata, zda byl krokem, který banka
prokonzultovala s vládou, a tím pádem ho udělala ve stejné logice jako
další vládní kroky, a nebo jestli byl vyvzdorován, a vláda tím byla tlačena
proti své vůli. I v tomto případě bych řekl, že byl zcela izolovaným
krokem a kabinet postavil před hotovou věc. Přiznám se, že vláda ve
svém menšinovém postavení, pod tlakem pánů Wagnerů a všech těch
známých okolností, vláda s JUDrgaty pana Kalvody, vláda celá v
dramatickém tlaku spálené země Miloše Zemana, možná nedocenila
všechny důsledky a okolnosti toho tvrdého zásahu centrální banky, a
proto připravila na rok 1997 ambiciózní státní rozpočet. Prohlašuji
nicméně, že jsem nesčíslněkrát seděl s panem guvernérem na poradách
ministrů a na zasedáních vlády a on- zodpovědně říkám- návrh státního
rozpočtu na rok 1997 v podzimních měsících roku 1996 v žádném
případě nevetoval. On ho přece nemohl vetovat... Já vím, že nemá právo
vetamyslím nevetoval v tom lidském slova smyslu. Nevyhrožoval,
nevaroval zásadním způsobem. To je fatální chyba centrální banky- ona
věděla, co udělala v ekonomice. Nevědělali to, pak je to dvojnásobně
fatální chyba. Státní rozpočet na rok 1997 byl vybudován na tempu růstu
5,4 procenta- což se obratem ukázalo jako nesmysl a hrubá chyba.
Přece jen - udělal jsem jednu chybu
Slovo chyba se nám tu
vrací, takže přece jen? Ptáte-li se mne- dejme to do červených velkých
písmen- jestli já něco považuji za svou osobní hrubou chybu, tak to, že
jsem tehdy nerozpoznal nebezpečí. A to bez ohledu na fakt, že v druhé
polovině roku 1996 jakákoli ekonomická instituce, nezávislí odborníci,
velmi chytří páni Švejnarové i moji poradci vůbec nesignalizovali
problémy. A také bez ohledu na to, že jsem neměl v ruce vnitřní ustrojení
onoho bankovního opatření. Nicméně to, že jsem nerozpoznal, já sám
osobně jako ekonom Václav Klaus, hrozící dopad bankovního opatření
do ekonomiky, a tím obnažení naprosto nepatřičně připraveného státního
rozpočtu, to- chcete-li pořád slyšet, kdy jsem já udělal osobně největší
chybu- považuji za ten okamžik. Zdůrazňuji slovo osobně, protože to
není úkol předsedy vlády. Jenom shodou okolností, že byl premiérem
profesor ekonomie, tak si to klade za svou osobní velkou vinu. Myslíte
si, že nebýt tak hektické doby plné afér a politických půtek, bylo možné
rozpoznat nebezpečí a začít léčit ekonomiku? I kdybych to naprosto
přesně cítil a vnímal, je otázka, zda bych tehdy měl politickou sílu udělat
něco jiného. Proč? Muselo by to znamenat radikální snížení prognózy
ekonomického růstu na rok 1997, radikální snížení odhadů příjmů,
radikální snížení výdajové stránky. Jsou tu dvě otázky: Prosadili bychom
takové škrty do výdajových stránek rozpočtu v říjnu a listopadu 1996
uvnitř velmi nestabilní vlády tehdejší tříkoalice a obhájili bychom takto
sestavený rozpočet v Zemanem dominovaném parlamentu s jedním
rozhodujícím hlasem pana Jozefa Wagnera? Na obě takto formulované
otázky odpovídám: Neobhájili. Rezignovala by řada ministrů, protože by
řekli, že nemohou uživit svoje ministerstvo. První by rezignoval pan
ministr vnitra Ruml, pak ten, že nemůže uživit ministerstvo obrany, ten,
že nemůže uživit naše velvyslance, další, že nemůže uspokojit učitele.
Takže já odhaduji, že by to neprošlo vládou a velmi by hrozilo, že by se
kabinet rozpadl. Kdyby to eventuálně vláda přijala a návrh se dostal do
parlamentu, jsem si stoprocentně jist, že by to nemělo u tehdejších
poslanců a při tehdejším složení sboru šanci. Takže vláda vlastně nemohla
sladit své chování s národní bankou? Dostáváme se prostě k otázce, že
když ČNB učinila své kroky v červnu 1996, jestli vůbec byla hypotetická
naděje, aby, bez momentu a pocitu faktické krize, došlo k přizpůsobení
zejména rozpočtovému, a nebo jestli to byl pouze hypotetický sen. Zda
jsme rozpočtové škrty, přijetí toho, že policisté nebudou mít vyšší mzdy,
že učitelé nebudou mít tohle, ti zase tohle, zda to všechno nebylo opravdu
uskutečnitelné až ex post. To znamená ve všeobecně cítěném momentu
krizového vývoje.
Stát možná neuměl dobře privatizovat
Často je srovnávána kvalita legislativy a institucí v tuzemsku a třeba v
Maďarsku a Polsku. Vy tvrdíte, že v tom není dramatický rozdíl,
mezinárodní organizace však velké rozdíly vidí. Nehrají tedy přece jen
právo, zákony, instituce svou velkou roli v současné recesi? Ptáte se na
dvě věci současně. Vezměme je postupně. Takže srovnání naší situace s
cizinou na straně jedné a kvalita zákonů v jednotlivých zemích na straně
druhé. Nepřeceňuji mezinárodní instituce. Znám je dobře, znám osobně
lidi, kteří hodnocení provádějí, a nemám iluze. Jak je možné říci, že je v
Polsku privatizace dál a že je lepší? Vždyť v devadesátých letech, od roku
1990 asi tak do 1996, v Polsku žádná privatizace fakticky neprobíhala.
Nenalhávejme si něco- Polsko bylo natolik politicky rozhádané, za šest let
se vyměnilo osm ministerských předsedů, že privatizace vůbec
neprobíhala. Polsko je jinou zemí, je zemí, kde daleko větší vliv měla
tvorba nových podniků na zelené louce oproti státem organizované
privatizaci. To je ale na samostatný článek. Co je na tom tak zvláštního?
Tam privatizace v našem pojetí procesu řízeného státem mnoho let nebyla
a ani v poslední době mnoho nepokročila. To vyvolává zásadní otázku
koncepčního typu: na kolik bylo spoléhání se na státem organizovanou
privatizaci vůbec správným postojem. To je revoluční věta na
samostatnou úvahu. A to je slovo do pranice a jen se bojím, aby nebylo
bulvárně zneužito a vytrženo z kontextu, v němž to říkám. Znám studii
polského ekonoma Jana Winického, který říká: V Polsku neproběhla
státem organizovaná privatizace, ale možná, že to bylo dobře, protože to
umožnilo daleko plynulejší rozvoj soukromých firem. Je v tom vyjádřena
dramatická nedůvěra ke schopnostem státu, je tu řečeno- nejen že neumí
hospodařit, ale je také neschopný dobře privatizovat. Je to věc do diskuse
a na hlubokou analýzu. Ať je to tak, či jinak, přeceňovat kvalitu polské
privatizace, před tím bych varoval. Já taková obecná mezinárodní
srovnání považuji za dost zavádějící. Ale co třeba bankrotový zákon v
Maďarsku? Ve velmi ostré verzi byl přijat již dávno, pročistil ekonomiku a
ta postupně vyřešila řadu potíží, které u nás přetrvávají. To je úplně něco
jiného. My jsme takové zákony také tvořili a opakovaně snad každý rok
novelizovali. Konkursní zákon prošel deseti novelami. Dokonce
desetkrát. Ale věřte mi, že v každé této chvíli pracovali nejlepší legislativci
spolu se spoustou ekonomů a snažili se vymyslet ten nejlepší zázračný
klíček, který by ten zákon vylepšil. A snad pokaždé, když jsme o tom
mluvili, jsem byl těmi právníky na straně jedné a těmi ministry financí,
hospodářství, průmyslu na straně druhé přesvědčován, že teď je to ono.
Zákon se přijal, znamenal posun a znovu se objevilo, že je třeba ještě
něco dalšího. Pokud by nám v tom někdo vyčítal nějaké záměrné chtění,
tak to je trošku dětinské.
Cesta z problémů bezesporu existuje
Často zní hlasy, že ekonomická krize je druhotná, že klíč k
situaci je krize politická. Souhlasíte s tím? Nedá se dělat racionální
hospodářská a jakákoli jiná politika bez elementárního politického
konsensu. Ten tady není, ten se začal zásadně rozbíjet někdy kolem roku
1995. Začal se dramatizovat náš vztah s opozicí Miloše Zemana a také se
začal dramaticky komplikovat život uvnitř koaliční vlády s ohledem na
potenciální souboj o voliče v roce 1996. To je nepříjemné, ale o tom
politika bohužel je. Ano, takováto krize- jestli je to správné slovo, nevím,
řekněme absence elementárního politického konsensu v hlavních věcech-,
ta tady je už čtyři nebo pět let. Zkusme nahlédnout do budoucnosti. Zatím
není vidět, že by se ekonomika mohla podívat vzhůru. Co si myslíte, že
jsou nutné kroky ke zlepšení zdraví hospodářství a k tomu, aby se blbá
nálada stala minulostí? Blbá nálada souvisí se vším tím, o čem jsme tady
mluvili. To není nahodilost nebo jednoduchá věc, která by se dala snadno
odestát. Nedávno jsem mluvil s jedním významným americkým
investorem, který v České republice podniká i při blbé náladě. On říká-
kdekoli chodím, tak každému zde u vás říkám, jestli se budete takto
nepřetržitě hádat o interpretaci minulosti, devadesátých let a jestli tak
budete personifikovat vaše problémy, nevyhrabete se z toho. Já si
myslím, že má pravdu.
Tomáš Marek
Páteří Evropy musejí být svobodné, skeptické, sdělovací prostředky
Jak je už tomu dlouho, co bylo naposledy možné v Británii potlačit zprávu týkající se čelného politika? Jedno století? Dvě?
Představte si, že by býval v době, kdy byla Margaret Thatcherová britskou premiérkou, by její syn spáchal sebevraždu, napsal v sobotu 6. břerzna v deníku Times komentátor Matthew Parris. Domníváte se, že by bylo možné donutit Británii, aby její sdělovací prostředky tuto zprávu zamlčely, ptá se Parris. Je možné si představit, že by se britský tisk, rozhlas a televize samy rozhodly pro potlačení této zprávy?
Přesně to se stalo v jedné zralé evropské demokracii. Syn premiérky spáchal sebevraždu. Premiérka si vzala na dva měsíce dovolenou, aby se s tou tragédií vyrovnala. Zůstala však i nadále premiérkou. Všichni novináři ve sdělovacích prostředcích o tom věděli. Nikdo tu informaci nezveřejnil. Nikdo ji nevysvětlil. O tragédii se ve sdělovacích prostředcích nevyskytla ani zmínka.
Nehovoříme o nějakém východoevropské státě, který se teprve učí základům demokracie. Stalo se to v Norsku. Premiérka se jmenovala Gro Harlem Brundtlandová. Její syn spáchal sebevraždu na podzim roku 1992. Po dvouměsíční přestávce se vrátila do vedení své strany a zastávala funkci premiérky až do roku 1996. Teprve loni, když se Brundtlandová sama zmínila o tragédii ve své autobiografii, uznaly norské sdělovací prostředky za vhodné, aby o záležitosti informovaly.
Zajímalo by mne, jestli je vaše reakce stejná jako moje - nerozhodná, píše Matthew Parris. Na jedné straně je určitá vznešenost v tom, že se rozhodla veškerá, nejrůznější norská média o záležitosti mlčet. Člověk také pociťuje uspokojení, že byly respektovány city soukromého jedince v době osobní katastrofy. Je to zdvořilost, která možná v Británii chybí. Možná, že Norové souhlasí s tím, že jim tato záležitost byla léta zamlčena.
Ale to přece prostě takhle vůbec nejde, zdůrazňuje zároveň britský komentrátor. Jak je už tomu dlouho, co bylo naposledy možné v Británii potlačit zprávu týkající se čelného politika? Jedno století? Dvě? Frašky a tragédie osobního života britských monarchů byly málokdy ve sdělovacích prostředcích potlačovány - nechvalně známou výjimkou je abdikační krize krále Edwarda ve třicátých letech, poté, co si vzal rozvedenou Američanku Simpsonovou. Ta výjimka je považována za ostudnou epizodu v historii britského tisku.
Americký žurnalismus je podobný. Možná se to s aférou Billa Clintona a Moniky Lewinské poněkud přehnalo, ale existuje snad někdo, kdo se domnívá, že se obvinění, vznesena proti Billu Clintonovi, neměla dostat do sdělovacích prostředků?
Srovnejme to s průzkumem veřejného mínění, který ve Francii loni uspořádal časopis Elle. 83 procent francouzských čtenářů vyjádřilo mínění, že nemá veřejnost právo na informace ze soukromého života jejich prezidenta. Přesto však hltá francouzská veřejnosti každý detail skandálu Clintona a Lewinské. Není prostě pravda, že se obyčejní lidé v západoevropských zemích nezajímají o tajemství mocných osobností.
Důvodem ale, proč se nedostanou tyto informace do širšího povědomí veřejnosti ve Francii nebo ve Španělsku, spočívá v tom, že šéfredaktoři seriózních listů je odmítají tisknout. Rozhlas a televize je odmítají vysílat.Na evropském kontinentě existuje zakořeněná, institucionalizovaná uctivost novinářů vůči politikům.
Evropští politikové tuto uctivost od novinářů očekávají. A je to nakažlivé. V pátek 5. března nákaze propadla i reportérka Sue McGregorová v živém ranním publicistickém vysílání Today stanice BBC Radio Four. Interviewovala Jacquese Santera o údajné korupci mezi komisaři Evropské unie. Santer odmítl spolupracovat. MacGregorová se ho zeptala na konkrétní případy, a on ji ignoroval. O celé záležitosti prostě odmítl hovořit.
Není pravda, že vyhýbavostí jsou proslulí jen britští politikové, ale britský nebo americký politik by se v takovém rozhovoru alespoň snažil vykrucovat. Konstatoval by, že se odmítá vyjádřit, protestoval by, že je otázka nevhodná. Santer však nikoliv. Santer si prostě reportérky přestal všímat. Otázku mu položila podruhé, ale když ji Santer i nadále ignoroval, prostě se vzdala.
Kdyby šlo o britského politika, nenechala by ho uniknout, ironizovala by ho, opakovaně by se ho znovu a znovu dotazovala, kritizovala by ho. Obě strany totiž předem přijímají, že tento způsob interviewování je správný a že si ho politikové zaslouží.
Avšak když se anglosaský novinář dostane do jiného kulturního prostředí, velmi rychle ztrácí pevnou půdu pod nohama.
"No a co?" poznamenal francouzský prezident Mitterrand na otázku francouzského novináře, který měl tu pozoruhodnou odvahu, že se ho zeptal na jeho nemanželskou dceru, kterou, stejně jako svou milenku, vydržoval Mitterrand ze státních prostředků, z peněz francouzských daňových poplatníků. Rozhovor tím skončil. Špatně se zachoval novinář, nikoliv prezident.
Jde o velmi důležitou otázku: kdo má mít v demokracii právo soudit? Politik? Novinář? Nebo veřejnost? Parris se domnívá, že v evropských zemích většinou rozhoduje politik.
V Británii a ve Spojených státech rozhoduje teoreticky novinář (nebo jeho šéfredaktor), avšak v praxi je na veřejnosti, aby dospěla sama k samostatnému závěru. Protože pokud šéfredaktor rozhodne, že je zveřejnění informace ve veřejném zájmu, informace bude otištěna, ať se stane cokoli.
Bylo to, že francouzský prezident Giscard d'Estaing přijímal diamanty od megalomanského afrického tyrana, Jeana Bokassy, veřejnou nebo soukromou záležitostí? Le Monde se domníval, že jde o veřejnou záležitost, ale Giscard se tento francouzský deník pokusil žalovat. Toto jediné z mnoha ostudných tajemství francouzských politiků se na delší dobu stalo ve Francii tématem sdělovacích prostředků. Giscardův milostný poměr s Christinou Bokassovou se do nich nedostal. Můžeme tomu říkat uctivost anebo bezstarostnost, avšak vyhýbají-li se sdělovací prostředky informacím o soukromém životě veřejných osobností, nutně se to brzo začne týkat i případů, v nichž se trestuhodnost dotýká veřejného zájmu.
"Ve Francii je skupina televizních novinářů," konstatoval šéfredaktor osamoceného francouzského satirického časopisu Le Canard Enchainé, "kteří jsou velmi zdvořilí a úslužní vůči politikům. Jsou součástí téhož establishmentového světa."
Jedna francouzská novinářka dala prezidentu Chiracovi otázku ohledně jeho pochybných spekulací s nemovitostmi. "Ale to není správné, milá Anne Sinclair," řekl Chirac, a reportérka začala mluvit o něčem jiném. Francouzský premiér zakázal všem pracovníkům své kanceláře kupovat si časopis Le Canard Enchainé.
"Žádný francouzský novinář ještě o Chiracovi nenapsal knihu, která by ho odhalila," sdělil jeden pařížský nakladatel týdeníku Sunday Times, "bojí se, že by už nedostali pozvání na recepci v Elysejském paláci."
"Skoro všechny ambiciózní mladé ženy, které udělaly kariéru ve francouzské socialistické straně, měly protekci u Mitterranda," konstatoval jeden pozorovatel. Byla mezi nimi ministryně spravedlnosti, ministryně zdravotnictví, a Edith Cressonová, bývalá premiérka a nyní komisařka Evropské unie, na níž se Santera dotazoval britský rozhlasový pořad Today.
Dlouho před aférou, kdy francouzská rozvědka potopila v Tichomoří loď organizace Greenpeace (byla to ostudná záležitost, o niž se francouzské sdělovací prostředky nikdy řádně nezajímaly) vyšlo najevo v průzkumu francouzského veřejného mínění, že tři čtvrtiny francouzských občanů považují investigativní novinářskou práci za "neetickou".
Není toto poněkud odlišný svět od našeho světa? Nemáme zde prostor na to, pokračuje Parris, abychom se zabývaly italskou politikou, kde dosahuje spiknutí mezi sdělovacími prostředky a politiky neuvěřitelné intenzity.
Nemáme ani čas na to, zkoumat smysl pro odpovědnost, kterou pociťují mnozí evropští novináři, aby nedestabilizovali stát v demokraciích, které ještě řádně nezakořenily a které jsou po druhé světové válce pořád ještě nervózní.
Ani jsme se řádně nezmínili o skandinávské scéně, kde se rigorózně vyšetřuijí všechny finanční podvody, ale různá "osobní" tajemství politiků jsou respektována.
Německo je zase trochu jiné: jeho tisk je nyní stejně tak lascívní jako britský, když jde o štiplavé stránky života, avšak jakmile začne jít o "důležité" otázky politiky, jako třeba o evropskou jednotnou měnu, německé sdělovací prostředky zaujmou nadutý postoj a odmítají zahájit o věci řádnou kritickou diskusi, protože jde o nedotknutelnou otázku státního zájmu. Žádný německý politik by nesvolil k interviewu s novinářem typu Jeremy Paxmana.
Tato záležitost je neobyčejně důležitá. Evropa se přibližuje vážnému demokratickému deficitu tím, že vznikne celoevropská vláda. Tento deficit jen těžko odstraní nějaký celoevropský parlament. Naše jednotlivé národní, místní parlamenty jsou buď neochotné anebo neschopné na tento vznikající demokratický deficit poukazovat.
Jen sdělovací prostředky mají dostatečné schopnosti na to, aby vznikající demokratický deficit zkoumaly skutečně metodicky a důsledně.
Svobodný, skeptický, impertinetní a energický tisk, od Atlantického oceánu až po Ural by se měl stát páteří vznikající evropské demokracie. Měl by svou investigativní podstatou přesahovat omezení jednotlivých států a národů.
Holt se ale neptejte Norů, proč jim z politické scény zmizela premiérka na dva měsíce. Neptejte se prezidenta Chiraca na záhadnou sebevraždu jeho zetě.
A Jacquese Santera se neptejte na nic.
Britská vláda nutí k rozkvětu počítačový sektor
Internet a školy: Skotsko má být v čele britské počítačové revoluce
V pátek zveřejnil britský ministerský předseda plány technologické revoluce ve skotských školách. Každá třída dostane minimum čtyř počítačů a osobní počítač bude mít k dispozici také každý učitel.
Tento příslib, jímž se zdvojnásobují dosavadní labouristické plány na technologickou reformu ve školách, usiluje o to, aby byly nové vzdělávací příležitosti zpřístupněny i dosud sociálně a školsky silně znevýhodněným dětem. Osobní počítač dostane ve Skotsku celkem přibližně 40 000 učitelů.
Do roku 2003 bude mít každá škola prvního a druhého stupně ve Skotsku v každé třídě alespoň čtyři počítače. Do roku 2002 budou všechny skotské školy zadarmo připojeny na internet.
Při zveřejnění státního rozpočtu v úterý se dovědí učitelé v ostatních částech Velké Británie, zda také dostane každý z nich zdarma laptop. Stálo by to celkem 400 miliónů liber (20 miliard Kč), ale britský ministr financí Gordon Brown konstatoval, že projekt bude realizován postupně, během několika let.
Britská vláda také plánuje poskytnout v novém státním rozpočtu, který bude zveřejněn v úterý, zaměstnancům firem možnost, aby si kupovali akcie ve vlastním podniku, aniž by za to museli platit daně. Příjem, který zaměstnanci podniků vydají na nákup akcií firmy, v níž pracují, bude nezdaněn a ponechají-li si tyto akcie po nějakou dobu, budou je posléze mít právo prodat a neplatit daně ze zisku, vzniklého z prodeje. Britské ministerstvo financí uvedlo, že je cílem projektu přimět zaměstnance podniků, aby se natrvalo stali akcionáři firem, v nichž pracují.
Ministr financí Gordon Brown také poskytne v úterý podnikatelům ochotným investovat do nejmodernější počítačové technologie daňové úlevy. Chce tím přesvědčit ředitele velkých podniků, aby investovali do vysoce rizikových projektů v oblasti nejnovější technologie.
Britské ministerstvo financí totiž zjistilo, že takováto daňová struktura, která umožňuje, aby podnikatelé v oblasti vysoké technologie spolupracovali s univerzitními odborníky a specialisty na počítačovou technologii, běžně funguje ve Spojených státech, avšak v Británii dosud neexistovala.
"Musíme změnit poměr pravděpodobnosti rizikovosti vůči zisku," uvedl jeden britský vládní činitel. "Máme-li být schopni vytvořit nové microsofty budoucnosti, musíme k tomu poskytnout pobídky."
Navrhovaná daňová změna znamená, že jestliže investoři vloží své peníze do rizikového podnikatelského projektu nejmodernější technologie, pokud se projekt stane úspěšným a podíl v příslušném podniku přinese původnímu investorovi velké zisky, tyto zisky budou osvobozeny od daní.
Dr. Stepan je pravnik, který prednasel na Harvardu a pak delal ve Laussane nem. Reditele ustavu srovnavaciho trestniho prava.
Myslim, ze ma na Krecka ponekud jiny nazor nez Vy. Ja s nim souhlasim.
Clanek vysel v MFD 4.3. Asi byste ho mel také citovat. V zaplave zmatenych clanku stoji za to si precist pravni nazor.
Tato věta vysvětluje myslím leccos. Dr. Štěpán je zdá se skandalizován Křečkovými politickými názory, a dále tím, že se odvážil vyjádřit je na "svatém" místě.
Zajímavou otázkou je toto: Měl by dr. Štěpán tak velkou touhu Křečka právně trestat i tehdy, kdyby nějakým nepřístojným způsobem vyjádřil při Havlově ceremonii souhlas se vstupem do NATO? Vznikl by tak obrovský skandál, kdyby Křeček během Havlova projevu třeba i zapískal a zvolal? "Díky, pane prezidente! Ať žije náš vstup do NATO!!" Myslím, že by ho v nejhorším případě vyvedli, ale z výtržnictví by obžalován asi nebyl.
Lze pravděpodobně souhlasit s obecným návrhem Jana Štěpána na urychlení soudních procedur, pokud budou zároveň pevně dodržovány všechny lidskoprávní záruky, ale to se mi právě v případě českého soudnictví nezdá při rychloprocesech příliš pravděpodobné.
Zdá se mi znepokojující, že se níže uvedeným právním rozborem nevyhýbá dr. Štěpán definici Křečkova zapískání na Pražském hradě jako porušení obřadu.
To tedy nevěřím svým očím. Nechtěl bych žít v zemi, která uspořádá při příležitosti vstupu do NATO oficiální obřad, za jehož porušení může být občan odsouzen až na dva roky do vězení. Nechtěl bych žít v zemi, která dělá ze vstupu do jakékoliv organizace obřad. Racionální, kritická analýza je důležitější. Křečkovi stoupenci tuším argumentují, že svým zapískáním prý Křeček chtěl poukázat právě na absenci takovéto racionální, kritické analýzy.
Pozoruhodný pro demokratickou kultivaci svobody sdělovacích prostředků je i návrh nového zákona od dr. Štěpána, aby tomu, kdo zapíská na prezidenta, bylo odňato právo působit ve sdělovacích prostředcích. A kdo bude dohlížet na takový generální berufsverbot?
Bylo Křčekovo zapískání skutečně "hrubým porušením obřadu či shromáždění"? Podaří se o tom přesvědčit české právníky? A pokud ano, bude nyní každý, kdo přeruší nyní v ČR na shromáždění politikův projev pískotem, odsuzován za výtržnictví na dva roky do vězení? Popřípadě mu bude zakazována práce ve sdělovacích prostředcích?
Zajímavé je, že při své citaci příslušného trestního zákona paragrafu o výtržnictví vynechal dr. Štěpán formulaci, že k aktu výtržnictví musí dojít na veřejném místě nebo veřejně. Bylo zasedání, kde Křeček zapískal, veřejně přístupným místem? Jak to je?
Sám zastávám názor, že měly být bezpečnostní orgány bdělejší, usilovaly-li o neporušenost svatosti obřadu. Dodávám však, že se žádnou ceremonii nikdy nepodaří stoprocentně od takovýchto protestů uchránit a že skandál, který se z toho v ČR dělá, je nepřiměřený a znepokojující.
I když se domnívám, že vstup do NATO je pro ČR možná dobrý, nikde jsem si nemohl přečíst podrobné informace, které by mě o tom skutečně přesvědčily. Tvrzení dr. Štěpána, že vstup do NATO je konečně "skutečnou nadějí na zabezpečení republiky", není podložen žádnými konkrétnějšími důkazy. Domnívám se, že to není v současnosti vůbec jasné. Doufejme, že je tak, jak míní dr. Štěpán. Měly by však jeho nepodložené politické názory ovlivňovat jeho právní úsudek?
Jan Štěpán je právník, ale kupodivu v Křečkově případě nerespektuje presumpci neviny. Křečkův případ bude soud teprve projednávat a teprve soud určí, zda se zachoval nebo nezachoval jako výtržník. To, že o něm ve svém článku v MFD Jan Štěpán už předem hovoří jako o výtržníkovi, by, obávám se, bylo v Británii trestným činem pohrdání soudu.
V Británii jsou také přísné zákony proti pomluvě. Nejsem si jist, zda by za níže zveřejněný článek nemohl v Británii Jan Křeček Jana Štěpána žalovat za nactiutrhání. Křečkovi totiž trestný čin výtržnictví nebyl dosud soudně prokázán a v Británii by striktně řečeno asi nemohl být předem v tisku nazván výtržníkem, ani dáván do kontextu s "násilníky a zloději", jako to činí pan Štěpán.
I tato věta vysvětluje leccos. Pan Jan Štěpán, navzdory svému pobytu na Západě, nepochopil, že "pískot a hlasité reakce pobouření" se v západních parlamentech nevyskytují jen nad "hrubými" výroky, ale i při mnohých výrocích, s nimiž opačná politická strana nesouhlasí. Jde o vyjadřování nesouhlasu, které je hodnocením relativním, nikoliv absolutním. - Označit výrok či gesto za "hrubost" je častým nástrojem, který používají zejména v ČR - ale i v jiných evropských zemích, viz článek Matthewa Parrise z deníku Times, citovaný v dnešních BL - politikové, chtějí-li znemožnit názor, s nímž nesouhlasí.
Británie měla v šedesátých a v sedmdesátých letech tzv. "streakers". V českém překladu znamená sloveso "to streak" mimo jiné něco jako "proměnit se v žížnivou čáru". Streakers se objevovali na různých oficiálních či jiných pompézních nebo veřejných shromážděních, zejména pod širým nebem, a proběhli vždycky neočekávaně mezi oficiálními osobnostmi a hlavně před televizními kamerami, úplně nazí. Pak se po nich vrhli pořadatelé, policisté, atd., zahalili je do dek a vyvedli je. Nevím, jestli byli tito lidé odsuzováni za výtržnictví na dva roky do vězení. Streaking se dělo dost často, byla to taková móda.
Dr. Štěpán ve svém článku bohužel necituje ani jeden případ člověka, který by byl za politický protest při oficiálním shromáždění obžalován z trestného činu. Pokud se zabýval britským právem, které funguje na principu precedentu, jistě musel takové případy studovat, pokud existují. Škoda, že s nimi čtenáře MFD neseznámil.
Já mohu svědčit jen o tom, že kdykoliv řeknu jakémukoliv Britovi, že Jan Křeček zapískal při oficiální prezidentské ceremonii a byl proto obžalován z výtržnictví, nemohou věřit svým uším. Možná že nejsou dostatečně právnicky informováni o podobných britských případech.
Byly odsuzovány ženy, které léta demonstrovaly u americké jaderné základny Cruise Missiles Greenham Common, a to v době intenzívní studené války mezi Sovětským svazem a západem, do vězení za výtržnictví?
V Británii se konají volby na základě většinového systému. To znamená, že voliči volí v každém volebním okrsku jmenovitě osobnosti. Kandidáti v každém volebním okrsku stojí na radnici na pódiu při vyhlašování výsledků. Z velkého počtu těchto radnic vysílá televize toto vyhlašování výsledků přímým přenosem, zejména tam, kde jde o významnější politiky.
Pokaždé, když kandidovala ve volbách ve svém volebním okrsku poslankyně a premiérka Margaret Thatcherová, jedním z protikandidátů, který většinou stál na pódiu těsně vedle ní, byl Lord Buckethead (lord Kýblovník), postava, oblečená do brnění, která měla místo hlavy vědro, anebo Lord Sutch, kandidát za Monster Loony Raving Party, Stranu šílených bláznivých příšer. Pro oba tyto kandidáty vždycky hlasovalo několik desítek občanů. (Titul "lord" byl v obou případech samozvaný a vymyšlený.) Kandidáti i jejich strany se vyskytovali na oficiálním seznamu do voleb registrovaných stran a v daných volebních okrscích citovala jejich výsledky - podle abecedního seznamu v textovém přehledu na obrazovce i . smrtelně vážnými - slovy britská televize. Uvedla informaci obyčejně takto:
Volební výsledky z okrsku, v němž kandidovala Margaret Thatcherová, byly tyto.
Labouristická strana, ten a ten poslanec, 18 557 hlasů.
Sociálně demokratická strana, ten a ten poslanec, ...
Ani Lord Kýblovník, ani lord Sutch nebyli nikdy obžalováni z výtržnictví ani z porušování obřadu.
No jistě, nepískali, jen tam před tou televizní kamerou stáli co nejblíže Margaret Thatcherové v co nejabsurdnějším kostýmu. (Lord Sutch většinou v nějakém pestrobarevném peří, jako obrovský pták.)
Exhibicionistický výstup v Trůnním sále Hradu byl školským případem hrubé normy trestného výtržnictví. Právě na takové případy - ne na pouliční rvačky rámusících výrostků - míří zákon hrozbou až dvouletého trestu tomu "kdo hrubým způsobem ruší shromáždění nebo obřad občanů". V pohnuté chvíli při podpisu smlouvy, kterou poprvé vznikla skutečná naděje na zabezpečení republiky, spálil pan Křeček demonstrativně logo nového spojence. Věřme, že dáma, jež se dala slyšet, že "měl i takto právo projevit svůj názor", se uřekla. Jinak by musela i přesvědčenému ateistovi uznat právo projevit svůj názor tím, že si před shromážděnými věřícími svlékne kalhoty a vykoná svou potřebu před oltářem. Svobodě projevu postavil zákon hranici tam, kde projev hrubě uráží cítění spoluobčanů. Policie neprodleně (jak žádá paragraf trestního řádu) zahájila proti pachateli trestní řízení. Takže veřejnost může být spokojena s patřičnou okamžitou reakcí. Jenže- co bude dál? Ke vzetí do vazby nebyl zákonný důvod. Podle normálního běhu věcí je tedy možno očekávat, že za nějaký měsíc nařídí soud hlavní líčení, k němuž se obžalovaný podle ustáleného zvyku třikrát či čtyřikrát nedostaví. Po rozsudku bude podáno odvolání, a když konečně nabude výrok o trestu právní moci, může se odsouzený podle známého příkladu vyhýbat nastoupení trestu téměř do nekonečna. Pak již bude závažnost události dávno zapomenuta. Tyto průtahy jsou zčásti dány nutnou ochranou občanských práv, ale do značné míry i nepružnou povahou našeho tradičně vleklého trestního řízení. Kdyby mohl být pan Křeček souzen podle současného anglického práva, byl by průběh velice jiný. Byl by přes noc zadržen a příští den by byl předveden před soudce. Ten by vyslechl jednoho nebo dva již předvolané svědky a odsoudil by jej po jasně prokázané vině k odnětí svobody nejvýše na šest měsíců, protože vyšší trest tzv. magistrátní soudce v tomto sumárním řízení vyslovit nemůže. Obžalovaný by se ovšem mohl odvolat k vyššímu soudu- jenže ten by mu mohl uložit trest až do plné výše dvou let. A protože Křeček získal vstup do sálu jako novinář předložením průkazu, tedy "v souvislosti s činností" novináře, mohl by soud uložit i další trest: zákaz činnosti v médiích. Lze si představit, jaké uspokojení přináší veřejnosti i poškozeným obětem trestných činů taková možnost rychlého řízení, ocitnou-li se přistižení násilníci, zloději nebo výtržníci před soudem již za jeden nebo dva dny. Někteří naši právníci sledovali s velkým zájmem taková projednávání takzvaných flagrantních trestných činů v Anglii, v Kanadě nebo v USA. Nyní nastává možnost zavést urychlené projednávání činů, jejichž pachatel byl přistižen nebo je zřejmý, i v České republice. Legislativní rada vlády začíná projednávat v rámci novelizace trestního řízení návrh ministra spravedlnosti, aby v takových případech mohlo být provedeno řízení s žádoucím urychlením bezprostředně poté, co byl trestný čin spáchán a pachatel dopaden. Uvítala by to jak veřejnost, tak poškození! Bylo by dobře, kdyby flagrantní případ klasického výtržnictví právě anarchisty Křečka přispěl k tomu, aby ve sněmovně prošel tužší návrh zákona. Krátký závěr je účelný po článku LN z 2. února. Právníci se prý shodují, že Křečkův případ není výtržnictvím, protože "nic nedemoloval, po nikom nestřílel, nikoho neurážel". Stačí si však přečíst paragraf 202 trestního zákona. O demolování, střílení, urážení zde není řeč, ale stojí tu, že potrestán bude "kdo hrubým způsobem ruší shromáždění nebo obřad občanů". Pověst celé advokacie pak ohrozil advokát, jenž prý uvedl, že mezi Křečkovým jednáním a jednáním paní Havlové prý není právní rozdíl. Pískot a jiné hlasité reakce pobouření nad hrubými výroky řečníků jsou však v západních parlamentech samozřejmostí a nemohou být považovány za hrubé (!) rušení shromáždění. V tom je "právní rozdíl" proti Křečkovu případu. Přitom se tento expert za svůj právní názor tak styděl, že si přál (advokát!!) zůstat v anonymitě.