Jak to bude se soukromím elektronické pošty?

Britská vláda odmítla plány zpravodajských organizací donutit uživatele počítačů, aby poskytly vládě dešifrovací klíče k e-mailovému provozu, aby mohla elektronickou poštu, bude-li to zapotřebí, číst policie. Premiér Tony Blair však dal státním úředníkům a počítačovým odborníkům lhůtu do1. dubna 1999, aby vypracovali alternativní řešení, jak by policie a špionážní organizace mohly kontrolovat internet. Deník Guardian se obává, že toto alternativní řešení je ještě horší než původně navrhované řešení. A není jisto, jestli už se nepoužívá.

Necenzurovaný výtisk oficiální bezpečnostní analýzy, který byl zveřejněn na internetu, odhaluje pozoruhodné návrhy, jak monitorovat elektronické komunikace na síti. Mimo jiné se doporučuje, aby audiozařízení v počítačích bylo schopno zároveň fungovat jako odposlech a aby do softwaru byla včleněna elektronická zadní vrátka, aby se do nich běžně mohli dostat policejní hackeři, vyšetřující podezřelé osoby.

Tuto zprávu, která se jmenuje Review of Policy Relating to Encryption Techniques (Přehodnocení politické praxe ve vztahu k šifrovacím technikám) si objednala v roce 1996 australská vláda, pak potlačila její text a zveřejnila jen cenzurovanou verzi. Začátkem letošního roku se na internetu objevila plná verze, na internetu, ale od té doby už byla zase odstraněna.

Odborníci na počítačové soukromí nejsou touto zprávou překvapeni. "Je velmi obtížné zastávat názor, že technika pro tento druh útoku nebude vyvinuta," konstatuje Whitfield Diffie, Distinguished Engineer u kalifornské firmy Sun Microsystems, průkopnický spoluvynálezce "kryptokrafie veřejného klíče". - "Neustále lobbuji, že počítačoví uživatelé musejí mít právo se chránit, " konstatuje Diffie. "Informační válka je v současnosti velmi významná. Je velmi obtížné předpokládat, že by byl normální počítač chráněn před takovýmto způsobem útoku."

Australskou zprávu, která byla dokončena v roce 1997, vypracoval Gerard Walsh, bývalý náměstek australské špionážní organizace Australian Security Office Organization. Objevila se na internetu právě v době, kdy britskou vládu donutil sektor počítačového průmyslu, aby se vzdala práva mít dešifrovací klíč pro veškerý šifrovaný e-mailový provoz, který by vládní organizace mohly použít v případech, kdy jde o národní bezpečnost.

Namísto toho přikázal Tony Blair státní službě a počítačovým odborníkům, aby vypracovali alternativní řešení.

Konzultační dokument, který vypracovalo britské ministerstvo průmyslu v součinnosti s ministerstvem vnitra, vysvětluje, proč je zapotřebí mít přístup k šifrovaným materiálům: "Děje se stále častěji, že policie zkonfiskuje počítač, obsahující zašifrovaný důkazový materiál, avšak nejsou k dispozici dešifrovací klíče."

Britská vláda není v tomto znepokojení sama. Americká vláda vydává na přípravu informační války už nyní miliardy dolarů. Někteří američtí senátoři a odborníci na počítače navrhují, aby dostala nová policie, National Electronic Technology Center (NET Center) nové pravomoci.

Obecně se mezinárodně usuzuje, že ukládání šifrovacích klíčů u třetí strany pro případy, kdy jde o národní bezpečnost, by bylo v boji proti velkým zločincům či teroristům neúčinné.

Podle nejkontroverznějšího návrhu v australské analýze doporučuje Walsh, aby byl změněn zákon natolik, aby měla policie i špionážní služby právo hackersky proniknout do každého počítačového systému. Soudci by vydávali soudní povolení to učinit. Podle Walshe by policie a bezpečnostní organizace měly mít právo proniknout do cizích počítačů a zkopírovat si odtamtud potřebná data. Zároveň by audiozařízení v počítačích mělo být využíváno k odposlechu.

Do počítačů by bylo také možno vyslat zvláštní viry, aby v něm vznikla tzv. "inteligentní paměť", která by odesílala relevantní data policii či bezpečnostním organizacím. Zatím neexistují důkazy, že už používají špionážní organizace inteligenčních virů, ale je známo, že studují jejich potenciál.

NSA, americká špionážní agentura, si vynutila, že softwarové systémy, vyvážené ze Spojených států, jsou strukturovány tak, že poskytují daleko méně soukromí, než si uživatelé uvědomují. Moderní internetové browsery, Netscape i Microsoft, obsahují bezpečnostní systém (zvaný SSL), který automaticky zašifrovává transakce, jako například koupi zboží pomocí úvěrové karty. Tyto browsery užívají 128bitový bezpečnostní systém, který se považuje za nedešifrovatelný.

Ale obě tyto značky browserů, vyvážených z USA, byly pozměněny, tak, aby na začátku transakce bylo odvysíláno 88 ze 128 bitů šifrování. To dramaticky snižuje zabezpečení zašifrované zprávy na pouhých 40 bitů a zašifrované zprávy mohou číst počítače špionážních agentur.

Britské špionážní monitorovací středisko, GCHQ, už obdrželo pravomoci učinit všechno, co navrhuje Walsh. Zákon z roku 1994 o bezpečnostních službách konstatuje, že hlavním úkolem GCHQ je "monitorovat elektromagnetické, akustické a jiné komunikace a zasahovat do nich, případně do zařízení, které produkuje takové komunikace, za účelem zabránění či odhalení vážné zločinnosti". Zasahování do takových komunikací vyžaduje povolení od příslušného ministra.

Na rozdíl od Walshe v Austrálii se však britský zákon nezabývá tím, jaké je právní postavení osoby, jehož počítač, informační systém, či podnik může být při vládním informačním útoku zničen. Walsh dovozuje, že by měla vláda být odpovědná za následky elektronického útoku na sledovaný cíl.

Američtí odpůrci nové policie NET Center argumentují, že by její nová role "zásadním způsobem pozměnil vztah mezi zpravodajskými agenturami a domácí policií." Electronic Privacy Information Center, lobbystická skupian ve Washingtonu, varuje, že takový přístup by "ignoroval padesátiletou zkušenost a vážně by ohrozil soukromí a ústavní práva".

Diffie dodává: "Špionáž, zaměřené na komunikace, nabyla během tohoto století velmi výrazně na významu. Je to proto, že lidé nyní komunikují v obrovském množství. Jestliže to povede k tomu, že stroje budou schopny analyzovat všechno, co máte v počítači, vznikne mechanizovaný masový policejní dohled."

"Takové věci jsou možné," varuje. "Žádné systémy v dnešních počítačích nejsou dostatečně dobré, aby před dešifrováním odolaly."

Protiinternetová atmosféra ve Washingtonu

Hysterické hlasy ve Washingtonu znovu varují, že jsou americké národní zájmy ohroženy internetovými teroristy, píše deník Guardian. Během minulého měsíce vypovídali vysocí američtí vojenští činitelé před mocným senátním výborem pro armádní služby o tom, že se stal internet hrozbou americké národní bezpečnosti.

Náměstek ministra obrany John Hamre konstatoval minulý týden, že se sice armádě podařilo ochránit nejtajnější počítačové systémy v Pentagonu, ale že pronikají hackeři úspěšně do všeobecné sítě Pentagonu 10 až 15x za den.

Útok proti internetu je nyní ve Spojených státech veden z celé řady tajnůstkářských organizací, které instinktivně považují svobodu informací za nebezpečnou. J. William Leonard, šéf Pentagonu, odpovědný za bezpečnost, zlikvidoval větší množství z asi 3000 internetových stránek americké armády, které byly dosažitelné na adrese www.xxx.mil, a to kvůli obavám, že by teroristé mohli ohrozit americkou armádu tím, že by zkombinovali neutajované informace, které byly k dispozici na těchto internetových stránkách, s informacemi z jiných zdrojů.

Vojenské americké internetové stránky obsahují množství informací, například o stavu údržby motorů amerických stihaček, rozvrhy vzdušného tankování benzínu, příručku amerického letectva o tom, jak rozhodovat, na který cíl zaútočit a armádní příručky o taktikách malých vojenských jednotek a o využívání mnoha zbraní.

Minulý týden konstatoval šéf Defence Intelligence Agency Patrick Hughes, že hrozba americké národní bezpečnosti nyní nepochází od teroristů, ale z toho, že je zveřejňováno příliš mnoho informací.

Federace amerických vědců varuje, že "zlatý věk veřejného přístupu k vládním informacím na internetu skončil". William Arkin, autor knihy o internetových stránkách Pentagonu, je přesvědčen, že se Pentagon snaží uzavřít se za vysokou zdí. Vojenské činitele zejména znepokojuje "samotná dynamika a anarchie internetu". Síť, která byla kdysi výlučně vojenská, vešla v obecné užívání veřejnosti. Mění se nyní každou minutu, a to rychlostí, s níž nemohou vojáci udržet krok.

Pentagon se rozhodl vytvořit novou vojenskou bezpečnostní instituci, která se bude zabývat výlučně hrozbou internetu. Dá se očekávat, že obavy z internetu zesílí poté, co byly prozrazeny na internetu plány na konstrukci jaderných hlavic z Los Alamos.

Senátor John Warner řekl vojenskému senátnímu výboru ve Washingtonu, že "národ by to vládě neodpustil", kdyby došlo k teroristickému útoku a posléze se ukázalo, že vláda předem neučinila potřebná ochranná preventivní opatření.

Jak dnes využívají evropské firmy podnikatelsky internetu?

Britský Institute of Directors minulý týden varoval, že Evropa riskuje, že podstatnou část jejich obratu jí odeberou Spojené státy, protože si nejsou evropští podnikatelé řádně vědomi dopadu nové technologie.

V minulých několika týdnech zkoumal britský hospodářský list Financial Times situaci v pěti různých evropských podnicích, které umístily internet do popředí své podnikatelské činnosti.

Některé tyto firmy, jako TNT, poštovní a balíková služba, která má ústředí v Amsterodamu, reagovaly na konkurenci, které využívá internetu, totiž firmy jako Federal Express a UPS. Německé aerolinie Lufthansa začaly velmi rychle napodobovat internetové podnikatelské stránky amerických aeroliní jako jsou United Airlines.

Obě tyto firmy, TNT a Lufthansa, však využívají nyní internetu intenzívněji než jejich konkurenti, kteří začali internet používat dříve. Tak TNT například zavádí službu, v jejímž rámci si budou zákazníci moci vytvořit vlastní, individuální link na stránky TNT, takže styk mezi zákazníkem a službou bude opravdu těsný.

Lufthansa rozšířila svou službu, která prodává na internetu letenky do takové míry, že je nyní jejím prostřednictví možno zakoupit si letenky od 700 různých leteckých společností. Zákazníci si mohou koupit letenky a získat informace o letech, aniž by vůbec museli kontaktovat firmu Lufthansa. Asi pět procent objemu prodeje letenek prostřednictvím internetových stránek prodává nyní Lufthansa pro jiné firmy.

Ne všechny internetové iniciativy vznikly v reakci na tlak od americké konkurence. Britský podnik Dixons, který se specializuje na prodej spotřební elektroniky, začal poskytovat zdarmé připojení na internet a rychle se v Británii stal jedním z největších poskytovatelů internetového připojení. Zastínil firmu America Online.

Podnik Elextroluc, největší světový dodavatel elektronického zboží, zjednodušil a zrestrukturalizoval své námořní dopravní služby tak, že je celé přenesl na internet.

"Firmy by klidně utratily obrovské množství peněz ve snaze dohnat technologii," varovala Patricial Seybold, bostonská poradkyně pro informační technologie a autorka Customers.com, zabývající se profily amerických podniků, s podnikatelskou strategií, založenou na internetu.

"Je velmi důležité vydávat peníze ve správné oblasti. Nejprve je nutno zjistit, která konkrétní místa jsou pro vaše zákazníky největšími problémy, a s těmi je třeba začít."

Seyboldová je přesvědčena, že je Evropa v internetovém podnikání méně než rok pozadu za Spojenými státy. Konstatuje, že se zpoždění zkracuje.

"Internet, se všemi svými možnostmi i hrozbami, je nyní často tématem debat ve správních radách podniků. Dospělo to do situace, kdy mají ředitelé o internet zájem, ale ještě nebyli donuceni ho aktivně využívat."

Významným katalyzátorem pro elektronické podnikání na internetu podle Seyboldové bude, až začnou podniky požadovat na subdodavatelích, aby využívali internetu, a zákazníci to začnou požadovat od obchodů - a tato situace právě začíná vznikat.

Tento názor podporují i průzkumníci trhu, kteří předpovídají, že elektronické podnikání v Evropě vzroste do roku 2001 z nynějších 1, 2 miliard dolarů na 64,4 miliard dolarů.

Avšak ne všichni pozorovatelé nekreslí tak pozitivní obraz. Britský Institute of Directors minulý týden varoval, že Evropa riskuje, že podstatnou část jejich obratu jí odeberou Spojené státy, protože si nejsou evropští podnikatelé řádně vědomi dopadu nové technologie.

Na otázku, zda budoucnost jejich firmy ohrožuje skutečnost, že jejich konkurence využívá při podnikání internetu, odpovědělo podle studie britského Institute of Directors 14 procent amerických firem. V Británii to byly dvě procenta a ve Francii téměř nula. V Německo odpovědělo kladně 17 procent firem a nejvíce firem odpovědělo kladně v Norsku - 23 procent.

Jen 8 procent podniků ve Francii souhlasilo s názorem, že rozšíření jejich podnikání je velmi důležité, oproti celoevropskému průměru 20 procent. Ve Spojených státech byl tento průměr 38 procent. O něco málo více než třetina podniků v Evropě zastává názor, že je důležité soustředit se na zákazníky s velkou kupní silou. Ve Spojených státech si to myslí 62 procent podniků.

Poradenská firma Ernst and Young nicméně konstatuje, že internetové podnikání se i v Evropě nyní velmi rychle probouzí. Zákazníci jsou lépe informováni a vyžadují větší výběr metod, jejichž prostřednictvím si mohou zakoupit výrobky, a děje se to v ekonomice, která je stále více navzájem propojena, prostřednictvím rychle dospívajícího internetu a příchodem digitální televize.

Podnikání na internetu dává zákazníkovi možnost kupovat si co chce, kdy chce a platit a přijímat zboží způsobem, který jim individuálně vyhovuje.

Hodnota hmotných aktiv firem ustupuje nehmotné hodnotě, která spočívá v jejich obchodní značce, v jejich výzkumu a vývoji, v jejich vztahu k zákazníkům a v jejich znalosti trhu.

Způsob nakupování se bude velmi rychle měnit. Zákazníci budou zanedlouho kupovat mnoho věcí denní potřeby prostřednictvím digitálních kanálů a hmotné obchody se budou muset víc zaměřit na životní styl.

Tyto argumenty prý podle firmy Ernst and Young také platí o vztahu podniků vůči jiným podnikům. Firmy, které se chtějí podílet na novém digitálním trhu, se musejí prostřednictvím internetu propojit s dodavateli i zákazníky a využívat toho k vybudování silnější loajality. Měli by také vybudovat svá nehmotná aktíva, vytvářet si obchodní aliance a využívat znalosti svých zákazníků.

Ty firmy, které se nerozhodly se na novém způsobu podnikání podílet, velmi vážně riskují, že zmeškají vlak.

Krize v Evropské unii

Domácí český tisk informoval o základních faktech v této věci, zdá se mi, dostatečně, myslím, že je ale vhodné k tomu citovat pár názorů britského tisku:

Demokracie v Evropské unii

Jediná instituce Evropské unie, která vyšla z chaosu posledních dní s posílenou pověstí i posíleným vlivem je Evropský parlament, napsal ve čtvrtek 18. března 1999 deník Financial Times. Tato přímo volená sněmovna Evropské unie, která byla po léta terčem posměchu jako samolibá, plýtvající a víceméně bezmocná instituce, najednou ukázala, že má zuby. Hromadná rezignace Evropské komise, která najednou čelila hrozbě další kritiky za to, že nezabránila podvádění a špatnému řízení, je známkou dramatického přesunu moci od byrokratů k parlamentářům.

To je, argumentuje FT, životně důležitý a pozitivní krok v pokračujícím vývoji Evropské unie. Nedostatek demokratické kontroly nad bruselskou byrokracií a nad národními byrokraty, kteří vyjednávají postoje 15 členských států a v podstatě o nich rozhodují, byl nejzjevnější slabostí systému Evropské unie. Parlamentu se nyní podařilo pohnat nevolené úředníky k odpovědnosti. Ale ještě je před ním předlouhá cesta.

Zaprvé, poslanci Evropského parlamentu si musejí nejprve zamést před vlastním prahem. Příliš dlouho jim trvá, než omezí své vlastní extravagantní výdaje a než zavedou systematickou strukturu jmenování nových pracovníků a jejich povyšování. Všechno, co požadují od Evropské komise ohledně otevřenosti, povyšování lidí podle schopností (a nikoliv podle národnosti nebo podle osobní protekce) musí být zavedeno také v Evropském parlamentě. Dnes tomu tak ještě není, i když se na reformách pracuje.

Je to velmi důležité, protože Evropský parlament vbrzku získá velké nové pravomoci, z titulu amsterodamské smlouvy. Parlament bude muset být také daleko výkonnější při vypracovávání zpráv a při novelizaci zákonů, jinak se celý rozhodovací proces Evropské unie nenávratně zadře.

Také musejí poslanci Evropského parlamentu více pracovat s voliči, vejít u nich ve známost a přesvědčit je, že jejich práce i jejich funkce je pro voliče relevantní. Musejí voliče přesvědčit, aby šli v červnu k volbám do Evropského parlamentu. Jen tak mohou poslanci EP získat skutečný mandát a ústavní zuby, aby se mohl parlament stát institucí, která bude rovná jiným institucím EU.

Je to všechno vina Johna Majora

napsal ve středu 17. března deník Guardian.

John Major chtěl Evropskou komisi oslabit. Tak vybral do jejího čela Santera.

Margaret Thatcherová a John Major využívali všech možných příležitostí, aby zůstával Evropský parlament slabý, a aby daleko mocnější Rada ministrů EU se mu nemusela zodpovídat. Korupce je nevyhnutelným důsledkem demokratického vakua, píše Guardian.

Jak je možné, že se Santer prohlásil za "bělejšího než bílý?" Jak mohl dokonce říct, že je "ochoten zůstat ve funkci"? Od samotného začátku byl Santer vybrán jako prezident EU jen právě proto, že na tuto funkci nestačil - byl to niemand, od něhož se dalo očekávat, že nebude dělat nic.

Kdo ho vybral? Kdo trval na jeho jmenování? Byl to John Major, který chtěl oslabit Evropskou komisi po Delorsovi. Ostatní Evropa chtěla tvrdého a zkušeného belgického premiéra Jean-Luc Dehaena. Ale Major, kterého pronásledovali britští euroskeptici, byl rozhodnut odmítnout každého kandidáta, kterého si zvolila většina v Evropské unii, protože se obával "spiknutí, které chce vytvořit federální Evropu". Tak slabý a váhavý britský premiér způsobil, že byl šéfem komise pro Evropu zvolen Santer, muž, který odpovídal obrazu Johna Majora samotného.

Odsouzení celé instituce, ne-li celého evropského projektu

Pondělní zjištění, že bruselští komisaři jsou zkorumpovaní a nekompetentní, nebylo jen odsouzením protekčníků nahoře, kteří kradli do vlastních kapes a falšovali výkazy výdajů, píše na jiném místě Guardianu ve středu 17. března Jonathan Freedland. Bylo to odsouzení celé instituce, pro niž tito lidé pracovali, ne-li celého evropského projektu.

Že jde o skutečně závažný problém, vyšlo najevo z toho, jak vinní reagovali. Normálním pravidlem hry je to, že se politikové vyhýbají vině, pokud mohou, až do té doby, když už pro ně není možné přežít, a tak rezignují. V neobyčejné ukázce politické drzosti tento týden bruselské politbyro tuto zvyklost obrátilo. Odstoupili o půlnoci, a předseda komise pak o několik hodin později oznámil, že on sám je nevinen a Edith Cressonová - ta ženská, která si z oficiálních zdrojů platila jasnovidce a zubaře - odmítla připustit, že je vinna něčím víc, než že byla trochu "neopatrná". V Evropě, jak se zdá, politikové nejprve rezignují, a pak všechno popřou.

Avšak hlavní, velmi závažný problém Evropské unie leží jinde, pokračuje Freeedland. Jádrem problému je to, že Evropská unie selhává při dvou základních zkouškách každé politické instituce. Není totiž ani efektivní, ani demokratická. To, co dělá, nedělá dobře, ani nezastupuje lidi, jejichž peníze utrácí.

Evropská unie opakovaně selhala ve snaze vytvořit systematickou obrannou a zahraniční politiku v reakci na opakované krize na Balkáně. Problém museli vyřešit Američané. Ještě horší je Jednotná zemědělská politika EU. Skoro celý svět dnes souhlasí, že je tato politika v troskách, je to absurdně zastaralá politika dotací pro zemědělce. Avšak tato politika stále pokračuje a odčerpává polovinu rozpočtu Evropské unie. ještě minulý týden EU znovu selhala při pokusu vyřešit tento problém. Ochromení, to je typickým znakem postojů Evropské unie.

Vyžeňte bruselské podvodníky a  byrokraty, kteří selhali

míní ve středu 17. března deník Independent.

"Začíná být obtížné najít v Evropské komisi vůbec někoho, kdo by měl sebemenší pocit odpovědnosti."

Každému rozumnému občanu Evropy, který si přečte tuto větu i celou zprávu "moudrých mužů" o ústředí Evropské unie, musí být odpuštěno, dojde-li k názoru, že se dostal k vrcholu byrokratické arogance. Jacques Santer ovšem pokrčil nad zprávou "moudrých mužů" rameny a odmítl ji jako "nevyváženou": "Zdůrazňuji s velkým zadostiučiněním, že jsem bělejší než bílý, což mi samozřejmě poskytuje zadostiučinění." To je člověk, který byl sám ve zprávě jmenován jako osoba, která "neprojevila vůbec žádný zájem" o vlastní bezpečnostní úřad, který měl odstraňovat podvádění a špatné řízení, o nichž zpráva svědčí.

Všichni komisaři musejí sdílet společnou politickou odpovědnost a přijmout, že stáli v čele organizace, která byla nyní odhalena jako nefunkční a svou podstatou zkorumpovaná. Musejí všichni odejít.

Korupci nelze tolerovat a spravedlnost vyžaduje, aby ti, kdo jsou za ni odpovědni, byli potrestáni. Je také nutné ukázat, že tresty za selhání v takto obrovském měřítku musejí být okamžité a bolestivé, nikoliv jen teoretické.

Evropa potřebuje skutečné státníky, kteří budou schopni řešit obrovské problémy, které leží před námi. Také je zapotřebí, aby bylo samolibou kulturou ústředí EU řádně zatřepáno.

Je načase vyvézt na smetiště evropské haraburdí.

Evropská unie je a byla dosud dostatečně velkým úspěchem, aby dokázala přijmout kritiku od přátel, napsal ve čtvrtek 18. března deník Guardian. Nyní, když EU čelí největší ústavní krizi od samotného počátku, je důležité si uvědomit, že je to také nejlepší příležitost EU pro reformu. Hromadné odstoupení všech komisařů by se mohlo stát katalyzátorem k tomu, aby se Evropská unie stala demokratickým tělesem, které se musí zodpovídat voličům tak, jak je to vhodné pro dvacáté století.

Generální ředitel každého oddělení ústředí EU by měl být vetován Evropským parlamentem. Jejichž činnost by měly bedlivě kriticky sledovat parlamentní výbory. A proč by neměl být prezident Evropské unie také přímo volen (parlament by mohl jeho volbu vetovat)? Takový prezident by ovšem měl automaticky větší legitimitu než ostatní komisaři EU a možná by chtěl jmenovat vlastní kabinet. Je to možná nepraktické, ale alespoň by to vyvolalo debatu, o tom, o jaké politice by se mělo rozhodovat na federální úrovni (o obraně? o zahraniční politice?) a co by mělo být ponecháno na starost národním vládám jednotlivých členských zemí (zemědělství?)

Pokud chtějí poslanci Evropského parlamentu přesvědčit vnější svět, že skutečně dochází ke změnám, mocným signálem v tom smyslu by bylo, kdyby byla zrušena absurdní praxe, že parlament zasedá na dvou místech, v Bruselu a ve Štrasburku. To je totiž živoucí památník špinavějších aspektů volební politky "sudů s vepřovým", kterou praktikuje Evropská unie - parlament musel mít dvě sídla, aby byl uspokojen místní nacionalismus. Parlament by měl být v Bruselu. Pokud Francie skutečně vyžaduje, aby občas Evropský parlament zasedal na jejím území, aby to posílilo její ekonomiku, měla by hradit celý účet přesunování parlamentu mezi Bruselem a Štrasburkem, který dosahuje 50 miliónů liber ročně, sama.

Jan Rejžek: patologická potřeba vyniknout?

Jakou roli hrála sehrála v ČR Svobodná Evropa

Jan Čulík

Tomáš Pecina napsal - zřejmě - dosti zajímavou analýzu o tom, jakým danajským darem se vlastně nevědomky pomstila - snad v dobré vůli - české společnosti rozhlasová stanice Svobodná Evropa. Tím, že nekriticky referovala za komunismu o západních demokraciích víceméně jako o ideálních zemích, vytvořila falešné pojetí, které nyní mnoha lidem v Čechách brání v porozumění, co je to vlastně demokracie. Demokracie ale jednak vyžaduje neustále úsilí o její kultivaci - jinak odumře - a jednak je to neustálá kritická diskuse - zpochybňování všech, zejména establishmentových názorů.

To, co jsem právě napsal, mám ale jen z vlastní hlavy. Nevím, jak přesně argumentuje ve svém článku Tomáš Pecina. Nechce ho totiž dát k dispozici Britským listům, a to z toho důvodu, jak vysvětlil, že text nemůže uplatnit v žádném jiném českém časopise.

Ale ona je ta myšlenka, že Svobodná Evropa České republice vlastně uškodila, nepříliš nová. Vyskytla se například v  rozhovoru s Jaroslavem Hutkou před třemi lety, na jaře 1996.

Katalyzátorem byla přednáška, kterou jsem tehdy napsal pro český Penklub a jeho konferenci o vězeňské a exilové literatuře. Vystoupil na ní pak Rudolf Stroebinger a argumentoval, že prý nemluvím pravdu, že Svobodná Evropa nikdy nic necenzurovala. To mě vedlo k rozhovoru s Jaroslavem Hutkou: zveřejňuji zde článek, který z toho vznikl - vyšel v časopise Listy č. 3/1996 (str. 50 - 51) (poslal jsem ho také tehdy do Literárních novin, ale tam ho neotiskli). Zveřejňuji také pro pořádek původní přednášku pro Penklub, kterou kritizoval Rudolf Stroebinger.

Viz Obsah dnešních BL.

Jan Čulík

Česká exilová literatura jako otevření okna do světa

Jan Čulík

Napsáno pro konferenci českého Penklubu o české vězeňské a exilové literatuře, dne 25. února 1996. Vysvětlení kontextu a okolností viz předchozí příspěvek dnešních BL.

Na konferenci o slovanských exilových literaturách, která se loni v listopadu konala na Glasgowské univerzitě na počest nedávno zemřelého bohemisty, překladatele a literárního vědce dr. Igora Hájka, přednesl ruský spisovatel Zinovyj Zinik, žijící v Londýně, zajímavou definici exilové literatury.

Když spisovatel píše jen svou rodnou řečí, nebo naopak pouze přijatou řečí, třeba anglicky, není to podle Zinika exulant. Exil začíná tehdy, když autor obě kultury směšuje, "když vás každá táhne opačným směrem, takže se nemůžete pohnout z místa." Postava, která se nemá kam vrátit a nikam nepatří - to je základní námět exilové literatury. Exilový hrdina nemůže podle Zinika zapomenout na svou fiktivní minulost, jakou by mohl prožít, kdyby býval neemigroval. Nemůže odpustit přátelům, kteří zůstali doma, protože svou existencí dokazují, že život jde dál i bez něho. Zároveň však exulant není schopen přijmout svou existenci na Západě.

Exilový román je podle Zinika román o dvojníkovi hrdiny, který zůstal doma a z něhož vznikl někdo jiný. Obraz Doriana Graye od Oscara Wilda, román o malíři, který zůstává mladý, zatímco jeho portrét stárne, to je podle Zinového Zinika nejklasičtější vzor "exilového románu".

Touto velmi podnětnou definicí lze ale, domnívám se, charakterizovat pouze počáteční etapu života exilového spisovatele v zahraničí. Moje definice exilové literatury je pozitivnější a snad i optimističtější než Zinikova.

Myslím, že nelze dělit literaturu určité jazykové oblasti na exilovou a neexilovou podle toho, kde byla napsána. Dají se čeští spisovatelé, kteří psali na Západě v sedmdesátých či osmdesátých letech třeba jen o své zkušenosti života v komunistickém Československu, považovat za exilové autory?

Definici bych rád zúžil: skutečným exilovým autorem je podle mého názoru ten spisovatel, který alespoň v některých svých dílech srovnává svou zkušenost života na Západě se zkušeností života ve východní Evropě. Z tohoto hlediska jsou jistě exilovými spisovateli par excellence Josef Škvorecký a Milan Kundera. Tento úhel pohledu nabízí ale prostor ještě pro něco jiného.

Jak vím z vlastní zkušenosti, a potvrdí to snad každý, kdo se za komunismu přestěhoval z východní Evropy na Západ, přechod z jedné civilizace do druhé je doprovázen dosti traumatickým psychickým přerodem. Člověk se musí přizpůsobit radikálně novému pohledu na svět, filozofii a mentalitě cizího prostředí, a to většinou v situaci hluboké existenční nejistoty. Jaroslav Hutka napsal: "Přechod do emigrace je jako když se znovu narodíte, jenže tentokrát bez dětství."

Myslím, že si málokdo, kdo to nezažil, uvědomuje, jak hluboký a složitý je proces psychologického přizpůsobování člověka, který se narodil na Východě, podmínkám, které existují na Západě.

Možná že česká exilová literatura v pravém slova smyslu je právě ta literatura, která se snaží mapovat různé etapy tohoto procesu psychologické přeměny jednotlivce, procesu získávání znalostí o novém prostředí.

Jde o velmi objevný proces, jímž se snad poprvé v historii pokusila česká literatura zmocnit se sebevědomě vnějšího světa mimo české kulturní prostředí, kriticky ho zhodnotit a začlenit ho do české kulturní zkušenosti. Otázka je, do jaké míry jsou tyto pokusy absorbovat do české literatury vnější svět pro domácího českého čtenáře skutečně přijatelné - může procesu přizpůsobování jiným kulturním podmínkám rozumět někdo, kdo ho nezažil na vlastní kůži? Už jsem se setkal s názory, že například dílo Josefa Škvoreckého, srovnávající život v Čechách a na Západě - třeba román Příběh inženýra lidských duší - je prý pro českého čtenáře příliš "experimentální" a nepřístupný - na rozdíl například od Prima sezóny, která se odehrává v domáckém, neproblematickém Náchodě a dosáhla prostřednictvím seriálu České televize velké popularity.

Možná, že by se měli literární vědci touto problematikou podrobněji zabývat. Která díla mapují psychický přechod emigranta z českého prostředí do zahraničí? Kterými etapami tohoto přechodu se zabývají a jak? Je jejich interpretace cizího prostředí autentická? Do jaké míry je tato interpretace srozumitelná domácímu českému čtenáři a do jaké míry obohacuje jeho zkušenost? Které aspekty západní civilizace čeští exiloví spisovatelé do svých děl nezahrnuli a proč? Jsou určité rysy včleňování se Východoevropana do západní společnosti nesdělitelné? Jsou tedy některé rysy života na Západě pro Východoevropana, žijícího na Východě, neviditelné?

Jen namátkou: různá díla, která vyšla v exilových nakladatelstvích zcela zjevně opravdu mapují různé etapy tohoto psychického přerodu. Hvížďalova kniha České rozhovory ve světě (Index, Kolín nad Rýnem, 1981) je zajímavým úvodem do této problematiky, neboť autoři, s nimiž novinář rozmlouvá, jsou v různých etapách psychické transformace. Josef Škvorecký například vždycky tvrdil, že jeho odchod z Československa do Kanady byl naprosto bezbolestný a že je v Kanadě naprosto doma. (Nejsem si jist, že je to skutečně pravda - před lety jsem vezl Josefa Škvoreckého na výlet skotskou krajinou - unikl mu přitom v autě dosti melancholický povzdech: "Tady to ale vypadá daleko víc než v Kanadě jako u nás doma v Čechách.")

Jaroslav Hutka, který vždy zaujímal k životu na Západě během svého tamějšího jedenáctiletého pobytu velmi kritický postoj, je ve Hvížďalově knize přesně na opačném konci spektra než Škvorecký. Zajímavé je zkoumat, jak se k procesu asimilace k životu na Západě stavějí prozaikové jako Jan Beneš, Jaroslav Vejvoda, Ota Ulč, Jan Drábek a Jan Novák, dále Sylvie Richterová, básníci Ivan Diviš, Karel Kryl, Antonín Brousek, Pavel Javor a Ivan Schneedorfer. Vytahují se někdy trochu čeští emigranti nad lidmi, kteří zůstali doma? Uzavírají se proto lidé, kteří zůstali doma, trochu před jejich postoji a názory? Česká literatura tím, že pronikla na Západ, vyspěla - tato velmi cenná etapa jejího vývoje by neměla být zapomenuta.

Velmi zajímavým autorem je ve výše zmíněném ohledu Vlastimil Třešňák, který například ve sbírce povídek Bermudský trojúhelník podle mého názoru systematicky zaznamenal proces přijímání západní společnosti, od počátečního traumatu násilného vytržení z vlastního přirozeného prostředí, až po úspěšnou reintegraci hrdinovy osobnosti. Pozoruhodným autorem je z tohoto hlediska i Jaroslav Hutka, proces jehož psychické adaptace na Západ je živě zachycen v knize fejetonů Požár v bazaru. Není překvapivé, že často ostře kritické, až provokativní, ale podnětné Hutkovy fejetony silně iritovaly českou emigrantskou komunitu, takže je občas žádné exilové noviny nechtěly otisknout. Do jaké míry odráží mentalita české emigrantské komunity mentalitu Čechů doma, a do jaké míry je exilem pozměněna k dobrému a k špatnému?

Zajímavé také je, že, pokud vím, se Hutka po návratu do Čech ke své zkušenosti adaptace na západní prostředí nechce příliš vracet - po příchodu do Prahy v listopadu 1989 začal hrát zase jen své staré, české písničky, neboť prý by těm "emigrantským" lidi v Čechách stejně nerozuměli.

Před časem o tom hovořil Jaroslav Hutka v dlouhém rozhovoru, natočeném pro Svobodnou Evropu - stanice ho bohužel nevysílala, obsahoval zřejmě příliš mnoho nezvykle originálních myšlenek.

Je nesporné, že se tady před námi rozprostírá široké pole pro literárněvědnou, možná i sociologickou práci. Asi bychom se do ní měli dát.

Jan Čulík

Potíže s Jaroslavem Hutkou

Jan Čulík

(Tento článek vyšel v časopise Listy č. 3/1996, str. 50 - 51. Kontext celé záležitosti je vysvětlen v předchozích dvou příspěvcích dnešního vydání BL.)

Na rozhraní února a března 1996 pořádalo v Praze České centrum Mezinárodního PEN KLUBU Evropskou konferenci Literatura ve vězení a v exilu. V příspěvku Exil jako otevření mysli, předneseném v mé nepřítomnosti, jsem argumentoval, že je objevné studovat především tu českou literaturu, která mapovala proces psychologického přizpůsobování lidí z Čech životu na Západě. Zmínil jsem se o některých autorech, kteří takto psali, mimo jiné i o Jaroslavu Hutkovi a jeho fejetonech. Poukázal jsem na to, že Hutkovy ostře kritické, ale velmi inteligentní fejetony mnohdy iritovaly českou emigrantskou komunitu, takže je občas české exilové noviny nechtěly tisknout.

Rudolf Stroebinger, předseda exilového PEN klubu německy mluvících zemí a zpravodaj Svobodné Evropy, na konferenci poté konstatoval, že nemám pravdu. Řekl, že se Hutkovy fejetony v exilových tiskovinách uveřejňovaly.

Jaroslav Hutka v sedmdesátých letech ignoroval oficiální zákaz vystupovat na veřejnosti a do roku 1977 se mu podařilo po Československu uspořádat více než tisíc neobyčejně svobodomyslných vystoupení. Začala ho pronásledovat policie, podepsal Chartu 77 a v říjnu 1978 byl donucen se z Československa vystěhovat . Více než jedenáct let žil v Holandsku. Napsal tam celou řadu pozoruhodných fejetonů, v nichž se pod tlakem emigrace snaží kriticky zmocnit nového kulturního prostředí a velmi podnětně a provokativně se v mezní situaci vytrženosti z vlastní kultury zabývá základními otázkami české historie a identity. Souborně vyšly fejetony v knížce Požár z bazaru, kterou Hutka vydal na Západě vlastním nákladem v roce 1989, méně kvalitní přetisk této velmi pěkně vypravené publikace pak vyšel i v Čechách.

Když dnes listuji v textech, které Hutka psal koncem sedmdesátých či začátkem osmdesátých let, připadají mi velmi aktuální. Zabývají se totiž otázkami, které nemají mnoho společného s komunismem, ale daleko více s českým národním charakterem. Co je vlastně podstatou české národní totožnosti? Kam Češi směřují a o co usilují? Není pozitivní obraz, který si Češi sami o sobě vytvořili během historie zkreslený a idealizovaný? Na jakých kořenech je založena dnešní existence českého národa v teritoriu, které obývá? Jaký postoj by měli Češi zaujmout k poválečnému vyhnání sudetských Němců? Co je podstatou svobody? Co definuje hrdého a samostatného občana se vzpřímenou hlavou, tak důležitého pro řádné fungování demokracie? Má se v zájmu co nejdokonalejšího poznání skutečnosti hovořit veřejně o všem, anebo je lépe určité věci zamlčovat?

Osobně se domnívám, že je pro situaci v Čechách velmi důležité, abychom mluvili otevřeně a přesně nejen o přítomnosti, ale i o minulosti. Kdokoliv otevře knihu Požár v bazaru, najde tam hned u několika textů poznámku, že jejich zveřejnění bylo v českých sdělovacích prostředcích na Západě odmítnuto.

Otázku potlačování názorů a myšlenek považuji za klíčovou. Divím se, že to lidi v Čechách podle mé zkušenosti příliš nevzrušuje. Myslím, že není dobré popírat, že my Češi dosti často trpíme autocenzurou, zejména když se nám některé skutečnosti nehodí do krámu při prosazování určité ideologické linie, zjednodušující složitou přirozenou realitu.

Byly tedy Hutkovy texty cenzurovány nebo ne? Požádal jsem o vyjádření samotného autora:

"Oni se asi rozčilili nad slovem cenzurovat, protože to berou tak, že měli právo na redakční zásahy. Když jsem nejprve psal fejetony pro Svobodnou Evropu, zjistil jsem, že z nich redaktoři vyškrtávají celé odstavce. Zle jsem se rozešel s jakýmsi panem Smrčkem, který ve Svobodné Evropě začátkem osmdesátých let proškrtával mé texty velmi ostře. Když jsem psal kriticky o komunismu, bylo to přijatelné. Jakmile byla ale v textu nějaká kritická zmínka nebo jenom postřeh o Západě, vždyť víš, jak píšu, tak to hned vyškrtli. Ve Svobodné Evropě mi také odmítli povídku Noční vlak, která pak vyšla v anglickém překladu v jednom britském literárním časopise. Napsali mi tehdy dopis, ještě ho mám, že upozorňují autory, že neobjednané příspěvky nebudou vysílat. (Smích.) Já netušil, že je napřed musím požádat o to, aby mi to povolili napsat. Také odmítla Svobodná Evropa píseň Na výsluní svobody. To je kritická píseň o Západě. Vyšla na kazetě Austrálie.

Můj fejeton Požár v bazaru odmítly otisknout všechny české exilové noviny, mimo australského listu Nový domov. S uplatňováním mých fejetonů v českých exilových novinách byl velký problém. Nikdy jsem se nedohodl s Pavlem Tigridem, vydavatelem Svědectví. Napsal jsem pro něho nějaké věci a on mi jednou, z vtipu, řekl: 'Víš, Jardo, já jsem se předposral, tohle nebudem tisknout.' S Jiřím Pelikánem, vydavatelem Listů, jsem také měl trošku problém. Vyloženě cenzurní potíže jsem zaznamenal s Danielem Strožem, vydavatelem čtvrtletníku Obrys. Nejlepší zkušenost jsem měl s Právem lidu Jiřího Loewyho. Ale i jemu to nedalo a škrtal v textech větičky. Pan Loewy mi vysvětloval, že z pozice hlavního redaktora má právo do textu zasahovat. Já jsem mu říkal, že když je to podepsané, tak nemá právo.

Čeští exiloví novináři mi nikdy nevysvětlili, proč mi některé věci škrtají," pokračoval Jaroslav Hutka. "Oni se o tom se mnou nebavili. Ty texty pro ně byly nepřípustné, protože se báli. To je normální, česká předposranost. Zdálo se jim, že to přesahuje nějakou nepsanou hranici. Byl to normální publikační strach. O některých věcech se prostě v Čechách nemluví a není vhodné je nahlas prezentovat. Být kritický vůči Západu, být kritický vůči emigraci, být kritický vůči exilovým spolkům, to byla tabuová témata, na která reagovali podrážděně."

"Třeba ale měli pravdu: báli se, že to při boji proti komunismu povede jen k planému hašteření mezi Čechy na Západě," namítl jsem.

"Politicky to neumím odhadnout," řekl Jaroslav Hutka, "ale vzhledem k literatuře samozřejmě pravdu neměli. Literatura totiž má smysl jen tehdy, když je to upřímná a svobodná reflexe. Čeští exiloví novináři vytvořili blokádu, která pak trochu podrazila vývoj v Československu po roce 1989. Informovali o Západě překrouceně a lživě, propagandisticky. Mám pocit, že teprve teď se mnoho lidí v Čechách probírá. Kdyby informací bývalo víc a byly lepší, mám dojem, že vývoj alespoň v některých kruzích v Čechách nemusel být zpočátku tolik problematický. Lidi byli překvapeni, co to vlastně znamená, když do Čech přichází Západ a ta takzvaná svoboda.

Jednou jsem o tom měl, už nevím s kým, širokou debatu (nikoliv ve vysílání) ve Svobodné Evropě. Pracovníci Svobodné Evropy mi vysvětlovali, že vysílají pro obyčejné lidi někde na vesnici a nemohou je plést informacemi, které nedokáží zpracovat. Měli pocit, že jsou to prostí, nesvéprávní lidé, kterým není možno dát všechna fakta. Cenzura to byla, protože došlo k překroucení skutečnosti."

Tyto Hutkovy poznámky jsou zajímavým novým příspěvkem k analýze nedávné české historie. Vyplývá z nich, stejně jako z jeho fejetonů, že český protikomunistický exil nebyl jednotný, svorný monolit, jak si to mnohdy představují lidé v Čechách. Byla to komunita normálních, svářejících se, chybujících a obyčejných lidí, s mnoha zápornými i kladnými vlastnostmi, stejně jako mají záporné i kladné vlastnosti lidé, kteří zůstali v Čechách.

Zdá se, že se trochu přece jen pootevírá příklop zjednodušené, heroické interpretace minulosti. Připomeňme v této souvislosti i článek dlouholetého komentátora Svobodné Evropy Milana Schulze, který v Listech č. 1/1996 (str. 85-88) svědčil o tom, že se v československé redakci Svobodné Evropy léta systematicky cenzurovalo a udávalo.

Jan Čulík

13.3.96