Co je nového v České republice

Výběr textů z posledních dní:

Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL.

(Odpověď Janu Berdníkovi)

Česká vláda věnovala několik miliard korun na záchranu České spořitelny. Tím darovala miliardy akcionářům ČS. Například vlastníci Evropské banky pro obnovu a rozvoj (EBRD) tak získali hodnotu několika set milionů korun. Na účet českých daňových poplatníků. Ani vláda, ani EBRD se na toto obvinění neozvaly. Suma je asi příliš malá, aby stála za jejich povšimnutí, anebo se možná o tomto obvinění vůbec nedověděly. Prosím, mohl by jim o tom někdo říci?

Na jejich obranu se ozval Jan Berdník ("Jak je tomu asi s Českou spořitelnou", BL 10.března 1999). Domnívá se, že existuje nějaké nezveřejněné ujednání mezi vládou a EBRD, podle kterého EBRD za tuto finanční injekci Čechy kompenzovala. Že existuje jakási druhá strana smlouvy, o které nevíme, podle které EBRD buď přijala snížení svého podílu na kapitálu České spořitelny, anebo podle které byly peníze vloženy do České spořitelny plnohodnotnou půjčkou, tedy půjčkou, na které půjčující nic neztrácí.

Ovšem jediné na čem Jan Berdník možnou existenci takové smlouvy zakládá, je jeho vlastní víra v "kladné, pragmatické a altruistické důvody" pro chování vlády a případně EBRD. Nezamýšlí se ovšem nad tím, z jakého důvodu by vláda měla takovou smlouvu tajit. Proč by v tom případě mlčela? Vždyť zveřejnění takové smlouvy by ji i EBRD rázem očistilo od obvinění. Mlčí snad z masochismu?

Ne. Vysvětlení je samozřejmé. Žádná taková smlouva není. A dá se to snadno prokázat. Každý si může na rejstříku akcionářů České spořitelny ověřit, že podíl EBRD na České spořitelně po daru neklesl. Daňoví poplatníci tedy nebyli kompenzováni touto cestou. A co půjčka? Jan Berdník patrně přehlédl zprávu ČTK z 1.března o výsledcích Konsolidační banky. Podle ní se ztráta Kosolidační banky za loňský rok prohloubila "v souvislosti se sanací České spořitelny". Konsolidační banka "Špřevzala za 6,5 miliardy od ČS nebonitní pohledávky v nominální hodnotě 10,4 miliardy korun". A dále:"Poskytla také spořitelně podřízený úvěr ve výši 5,5 miliardy korun a splatností deset let."

Z těch nebonitních pohledávek těžko něco dostane Konsolidační banka zpět. Je to pro ni okamžitá ztráta několika miliard korun. Přímo přiznaná ztráta několika miliard korun. Ztráta pro české daňové poplatníky. Ztráta na daru pro EBRD a jiné akcionáře. A podřízený úvěr navrch také není pro Konsolidační banku nějaký skvělý byznys. Jan Berdník by si měl ověřit alespoň základní zveřejněné údaje před tím, než si začne představovat chiméry a zbytečně plést hlavu čtenářům BL.

Podle Jana Berdníka je v této situaci rozhodující motivace. Avšak důchodci, kterému vláda v důsledku takovýchto ztrát vyplatí nižší důchod, nebo pacientovi, který zemře, protože vláda nebude mít peníze na lékařskou péči, která by ho zachránila, je motivace vlády k těmto chybám putna.

František Nepil, Londýn, 19.března 1999

Jan Berdník poslal k této tematice překlad z deníku Neue Zuercher Zeitung z 12. března:

Ceska sporitelna se na mimotradne valne hromade nedavno rozhodla zvysit akciovy kapital z dosavadnich 7,6 miliard Kc o dalsich 5,0 az 7,6 miliard Kc. Ma se provest od cervna ve trech kolech, pricemz prvni dve kola jsou otevrena jen dosavadnim spolumajitelum. Pocita se s ucasti FNM, cimz stat banku po poslednim, v prosinci odsouhlasenem pomocnem balicku posili jeste jednou. Navic vymenili akcionari na navrh FNM vetsinu predstavenstva a zmensili je ze 7 na 4 osoby. Dosavadni predseda predstavenstva Jaroslav Klapal byl nahrazen svym zastupcem Dusanem Baranem.

František Nepil k tomu poznamenává: To je sice hezké, ale to se týká budoucnosti. Já hovořím o předchozích transakcích, k nimž došlo v minulosti. (z NZZ, 12.3.99)

Jak se bude vládnout v Evropě?

S nynější krizí v Bruselu se dostává náhle do popředí otázka, jak se bude vládnout v Evropš, daleko intenzívněji, než tomu bylo dosud, argumentuje v deníku Guardian v sobotu 20. března Martin Wollacott. V důsledku krize v Kosovu je bezpečnost Evropy dokonce více ohrožena, než tomu bylo v době bosenské války. A v důsledku různých nejnovějších okolností, které vedly k rezignaci německého ministra financí Oskara Lafontaina a nyní ohrožují existenci zaměstnanců automobilky Rover, kterou vlastní BMW, v britském městě Longbridge, je citlivá rovnováha mezi sociální demokracií a podnikatelskými zájmy v Evropě ohrožena daleko silněji, než v minulosti.

Není to náhoda, argumentuje britský komentátor. Evropská unie rychle směřuje k přijetí jednotné evropské měny, na Balkáně vzniká nová válka, politika v Německu se dostala do nové fáze svého cyklu, v Bruselu se dostala korupce Evropské unie více či méně náhodou na veřejnost, velké evropské firmy se musejí rozhodovat, co učinit s prodělečnými podniky, jako je automobilka Rover - mezi všemi těmito odlišnými procesy je souvislost.

Přijetí měny euro má například významný strategický dopad. Hospodářské vztahy Evropy vůči Spojeným státům se přijetím eura dostanou na úroveň rovnost mezi USA a EU: Z toho vyplývá, že by měly vzniknout také rovnější vojenské vztahy mezi USA a EU. Vojenské jednotky, určené pro Kosovo, jsou z 85 procent evropské. To vypovídá o neochotě amerického parlamentu vyslat do Evropy větší počet amerických vojsk. Omezenou americkou účast schválila v americkém parlamentu jen velmi malá většina poslanců.

Dalo by se také spekulovat, že Slobodan Miloševič by neodporoval mezinárodním požadavkům tak silně, kdyby necítil, že je Evropská unie neochotna převzít na sebe vojenské břemeno, které Spojené státy dále odmítají nést.

A kdyby nebylo jasné, že Evropská unie začíná být velmi důležitou organizací, pocítil by Evropský parlament tak silně potřebu prosadit se kriticky letos na jaře vůči Evropské komisi? Zavedení eura bude mít velký vliv na ústřední otázku evropské politiky, totiž jakým způsobem zajistit sociální ochranu pro zaměstnance evropských podniků v situaci, kdy zavedení eura povede k větší konkurenci a k větší efektivitě?

Lafontaine byl donucen v Německu odejít z funkce ministra financí, protože podnikatelské společenství ho označilo za nebezpečného člověka. Okamžitě po jeho rezignaci byly v Německu sníženy podnikatelské daně. Schroederova vláda nyní usiluje o to, uspokojit podnikatele stejným způsobem, jak to už delší dobu dělá vláda francouzská a britská.

V Evropě jednotné měny euro cítí korporace, že nadchází kritický boj s vládami. Na výsledku tohoto boje bude záviset přežití podniků a jejich prosperita.

Když před časem koupila firma BMW britskou automobilku Rover, zavázala se, že automobilka zůstane britská. Teď ji chce BMW přesunout do Maďarska.

Přesunování podniků z místa na místo v důsledku levnějších pracovních nákladů, ať už je to uvnitř EU nebo mimo ni, je hrozbou zaměstnancům všude. Kdyby měli podnikatelé systematický plán, ústupky evropských vlád by byly obhajitelnější. Avšak podnikatelé vyvíjejí tlak na vlády na vlastní pěst: Každá firma chce pro sebe nejvýhodnější podminky.

Přitom je Evropská unie v podstatě nedemokratickou institucí. Jenže, jak na to poukázal holandský politolog Jan Zielonka, je velmi obtížné vytvořit celoevropskou demokracii, když neexistuje žádný celoevropský demos, lid.

Z nynější krize zřejmě vznikne silnější prezident Evropské komise a ta sama se bude pravděpodobně muset více zodpovídat Evropskému parlamentu. Jenže celý systém nebude demokratičtější. Co se týče potřeby ochrany proti nezaměstnanosti, tato otázka se začala objevovat od sedmdesátých let, s pokračující integrací Evropské unie. Poslední dobou se problém stal vážnějším v důsledku přísných hospodářských požadavků pro přičlenění k měně euro, v důsledku omezení národních deficitů, které požaduje nyní EU, a v důsledku stále silnějšího tlaku zejména německých korporací.

Závažný a ještě daleko naléhavější problém je pro EU problém Kosova. Na rozdíl od doby před několika lety jsou nyní členské země Evropské unie ochotny vojensky zasáhnout v Kosovu. Není však známo, co Evropská unie učiní, pokud se Miloševič rozhodne nevzdat se Kosova ani navzdory bombardování. Bombardování by situaci v Kosovu mohlo změnit, ale také by mohlo vyvolat v Kosovu i v Srbsku chaos, a to by znamenalo, že by EU musela do Srbska a do Kosova vyslat pozemní vojska.

Kdyby Evropská unie selhala v Kosovu, byla by to tragédie. Protože rok 1999 už ukázal, argumentuje závěrem britský komentátor, že problémy Evropy nelze navzájem od sebe oddělovat - jsou všechny spojeny.

---

Z archívu Jana Čulíka

Jak britská vláda daněmi cenzurovala tisk

(Tento příspěvek, který napsal Jan Čulík pro Svobodnou Evropu, se vysílal v roce 1994.)

Ve Velké Británii byl v minulých dnech zveřejněn nový státní rozpočet na nadcházející fiskální rok. Británie má velký rozpočtový deficit a vládly obavy, že se ho ministerstvo financí pokusí umořit zvýšení nepřímých daní v mnoha oblastech - například že uvalí daň z přidané hodnoty na knihy a časopisy, které jsou dosud nezdaňovány. V Británii se považuje, převážně z historických důvodů zdaňování vědomostí a informací, obsažených v tištěném slově, za nesprávné. Knižní i novinářský průmysl zorganizoval proti případnému uvalení daně z přidané hodnoty na tištěné slovo rozsáhlou kampaň - v každém knihkupectví visely plakáty, varující velkými písmeny: 'Nezdaňujte gramotnost a vzdělání!' Tato kampaň byla úspěšná - ministr financí Kenneth Clarke na knihy, časopisy a denní tisk daň z přidané hodnoty v novém rozpočtu skutečně neuvalil. Jan Čulík se v následujícím příspěvku zabývá historickým zázemím zdaňování tištěného slova a vysvětluje, proč měla hrozba daně z přidané hodnoty v případě denního tisku tak emotivní podtext.

[tape]

Britská Dolní sněmovna je ve světě proslulá jako takzvaná 'matka všech parlamentů' a Velká Británie je obecně známá jako kolébka demokracie. Ani v této zemi však původně nebylo prosazování základních demokratických práv - jako je například právo na svobodný, ničím neomezovaný projev - bez potíží. Ani v Británii by se zřejmě bývaly demokratické svobody tak hluboce nezakořenily, kdyby tamější občané za ně během historie energicky nebojovali. Poučení je zřejmé: má-li demokracie řádně fungovat, občané ji musejí aktivně chránit a budovat. Docela zajímavě to ilustruje historie boje britského tisku se státním zdaňováním.

Britský tisk začal být zdaňován začátkem osmnáctého století, za vlády královny Anny, dcery krále Jakuba II. a poslední členky královského rodu stuartovců. Královna Anna poslala zprávu parlamentu, v níž si stěžovala, že britské noviny jsou prý plné nepravd, kritiky a skandálních pomluv, zaměřených proti její vládě. Co by se proti tomu dalo dělat? Parlament dospěl k závěru, že denní tisk přivede k poslušnosti zdaněním. Bylo uzákoněno, že z každé velké strany potištěného papíru se bude vybírat daň ve výši jednoho penny.

Jakmile byly jednou daně z tištěného slova na světě, politikové je neváhali postupně zvyšovat. Někdy se to dělo z důvodů hospodářských, často ale z důvodů politické represe. Během času bylo také zákonem ustanoveno, že každý vydavatel novin musí dát vládě větší finanční zástavu, která propadla, jestliže se daná tiskovina provinila příliš kritickou linií.

Roku 1815 dosáhla daň z periodického tisku výše čtyř pencí. Znamenalo to, že minimální cena výtisku denního listu musela být nejméně šest nebo sedm pencí, a to byly velké peníze, které si většina britského obyvatelstva nemohla dovolit. Jak napsala ve studii věnované historii britského tisku Patricia Hollisová, od devadesátých let osmnáctého století bylo cílem vlády daněmi ovlivňovat oficiálně uznávaný tisk tak, aby se v něm nevyskytovaly příliš kritické názory vůči establishmentu, a zcela zlikvidovat, v zájmu veřejného pořádku, neoficiální tisk. Cílem vysokého zdanění denních listů od roku 1815 nebylo pouze potlačit neodpovědné, násilné či příliš radikální tendence mezi novináři, ale zároveň vysokou cenou zabránit tomu, aby se takovéto listy vůbec dostaly do širších vrstev národa.

Některé noviny se přísnému zdaňování pokusily vyhnout různými právními kličkami. Skotský list zvaný Dunfermline Times využil klauzule, podle níž daň z periodického tisku nemusely platit publikace, vycházející v delším časovém intervalu než 26 dní. List vycházel čtrnáctidenně, střídavě pod dvěma odlišnými názvy: jednou jako Dunfermline Times, podruhé jako Dunfermline Record. Redakce trvala na tom, že jde o dva úplně odlišné časopisy. Jeden vydavatel se rozhodl tisknout svůj deník na plátno místo na papír. Mnoho periodik bylo daněmi přivedeno k úpadku.

Jiné listy začaly tisknout ilegálně, bez placení daní. Už v roce 1743 byl schválen zákon, podle něhož mohli být odsouzeni prodavači tiskovin, neopatřených daňovým kolkem, až na tři měsíce do vězení. Ke skutečné explozi lidového, ilegálního tisku došlo však ve třicátých letech devatenáctého století, a to navzdory trestům, zpřísněným v roce 1815. V polovině devatenáctého století se v Británii prodávalo více ilegálních deníků než drahých legálních listů, opatřených daňovou známkou. Úřady tehdy odsoudily stovky vydavatelů a pouličních prodavačů do vězení. Otevřeně se stavěl proti daňovým zákonům Henry Hetherington, vydavatel listu jménem Poor Man's Guardian, Strážce chudých. Na místě, kde měly mít výtisky denních listů rudý vládní daňový kolek, tiskl Hetherington velkými písmeny heslo 'Ve znalostech je síla.' Strávil většinu svého života v londýnském clerkenwellském vězení.

Zatímco radikální vydavatelé zdaňování denního tisku úmyslně ignorovali, mnozí středostavovští radikálové intenzívně bojovali proti nenáviděným daním psaním a přesvědčováním politiků. Téměř naprostá víra, kterou tito idealisté měli v denní tisk jako nástroj osvěty je dnes, v době, kdy mnoho občanů čte primitivní bulvární deníky, téměř dojemná. "Až budou odporné daně ze znalostí zrušeny, rozšíří se spolehlivé politické informace volně všemi vrstvami společnosti." napsal tehdy jeden známý autor. Jiný konstatoval, že zrušení tiskových daní "osvobodí nesmrtelnou mysl. Nemusím to přece vůbec líčit vám, kteří pociťujete nesmrtelný plamen intenzívní touhy získávat vědomosti, plamen touhy, kterou má každý člověk, jenž jednou ochutnal sladkost vzdělání."

A daně z denního tisku začaly postupně pod tlakem veřejnosti slábnout. Nakonec je úplně zrušil v roce 1861 premiér William Gladstone. Nastala obrovská exploze tisku. V roce 1854, ještě v období tiskových daní, vycházelo v Londýně 140 různých novin a časopisů: v roce 1895 jich už tam bylo vydáváno skoro pět set. Objem růstu tisku mimo Londýn byl ještě závratnější: v roce 1854 vycházelo v Británii mimo Londýn 264 listů, v roce 1897 celých 1350.

"Levné, nezákonné tiskoviny, na jejichž údajně protivládní obsah si vláda tolik stěžuje, vznikly právě v důsledku tvrdého zdanění legálního tisku," napsal jeden komentátor v roce 1830 a pokračoval skoro aktuálně: " Kdyby se odstraněním zdanění snížila cena kvalitních denních listů, které zveřejňují pravdivé a objektivní informace, tato konkurence by způsobila, že by nezákonné a neodpovědné publikace zanikly." To se skutečně po zrušení tiskových daní v Británii v roce 1861 stalo. Avšak zda od té doby začal být denní tisk celkově opravdu nástrojem pravdy a rozšiřování osvěty - to je otázka.

---

K postavení žen (a mužů)

Jiří Jírovec

Pane Čulíku,

posílám Vám poznámku k postavení žen. Knihu Pražské ženy jsem si objednal v místní knihovně, ale ještě nedošla, tak jde spíš o námět pro diskusi. Článek, který k této problematice napsal Vítězslav (BL 18.3. 1999) jsem četl až po napsání svého textu.

JJ

K postavení žen (a mužů)

Jan Čulík předběžně seznámil čtenáře Britských listů s knihou "Young Women of Prague". Lze jen doufat, že kniha nabídne víc než pohled do absurdního světa militantních feministek.

Protože věřím úsloví o potrefených husách, doufám, že dámy, které se za ně nepovažují, se mnou budou souhlasit v tom, že od lidí, jejich nejčastější otázka o USA je, zda se tam opravdu žije jako v Beverley Hills 90210 nebo Bay Watch (nejsem si jist zda nemělo jít o Babe Watch), měly zmíněné autorky rychle prchat - ledaže chtěly světu ukázat, kam až může americká televisní tvorba některé české divačky dohnat.

Zdá se, že Čulíkova upoutávka přivádí na stránky BL další zajímavé téma. Bude jistě užitečné diskutovat o vztazích mezi mužem a ženou i o jejich postavení ve společnosti. Domnívám se ovšem, že podobná diskuse bude mít cenu pouze tehdy, když bude vycházet z partnerství a nikoli z hesla "žena toť oběť". Stejně tak nemůžeme diskvalifikovat diskusi naivistickou představou, že když se muži trochu zcivilizují bude na světě blaze.

Mezi problémy o nichž by se mělo mluvit nepochybně patří:

Každá z těchto otázek je spojena s mnoha faktory (tradice, světské a náboženské ideologie, bohatství dané společnosti a způsob jeho rozdělování, (ne)kulturní stereotypy atd.).

Vezměme plánování rodiny jako příklad osvobození ženy. Pokrok v tomto směru si můžeme představit třeba jako scénu, tak trochu vykradenou z Čapka. Žena ukáže muži směrem ke dveřím a řekne mu : "Jdi!" Ten by nejraději uplatnil svoji mužskou sílu, ale v tom si uvědomí, že nejde o vyhazov, ale že ruka ženy ukazuje na obchod se zbožím drogistickým a že slyší něco v tom smyslu, aby koukal být co nejdřív zpátky.

Jenže co když do hry vstoupí víra, která antikoncepci zakazuje? Nejsou třeba katoličky obětí mužů, kteří je z kazatelen manipulují v rámci udržení své nadvlády nad nimi? Není jistě bez zajímavosti, že existují názory - opatrně ventilované - že bigotní Matka Theresa, přinesla ženám třetího světa daleko víc škody a utrpení než užitku a že s papežem to není o nic lepší. Pokud jde o individální postavení mužů a žen v té které společnosti, je zřejmé, že opět nevystačíme s klišé patriarchálního modelu, v němž si muž přivlastňuje smetánku a na ženy se tak nějak nedostane.

Co když je všechno jinak a muž o roli živitele rodiny, která se od něj automaticky očekává, ani nestojí? Před několika lety jsem četl výsledky průzkumu (pramen mi bohužel unikl) podle něhož je životním cílem převážné časti mladých amerických žen vdát se za muže v zajištěném postavení a mít rodinu. Co když právě toto očekávání, je pro muže natolik stresující, že statisticky významně zkracuje jejich život? Podívejme se na problém živení rodiny z čistě ekonomické stránky. V Kanadě potřebuje rodina k relativně bezstarostnému životu takových 80 000 dolarů hrubého ročně. Pokud má živitel rodiny (ať již muž nebo žena) takový příjem, nemusí jeho partner pracovat (ale je na druhém finančně závislý).

Stejnou částku by mohli dát takto výděleční partneři dohromady, kdyby pracovali na poloviční úvazek a zbytek věnovali společnému životu a třeba výchově dětí. Jenže bylo by z hlediska ekonomiky únosné, aby lidé v produktivním věku pracovali na půl plynu? Těžko - čehož nejlepším důkazem je upřednostňování přesčasové práce.

Zařídit by to šlo, pokud by společnost investovala daleko víc do vzdělání (na jedno místo by byli zapotřebí dva srovnatelně kvalifikovaní pracovníci) i do sociálních programů (zejména zdravotní péče a pensijní pojištění).

Jenže to se rychle dostaneme k nutnosti změnit ekonomicko-společenské uspořádání o němž si současní politikové netroufají ani vzdáleně uvažovat. A to je řeč o bohatých státech, nikoli o zemích jejichž chudobu si od svých počítačů těžko dovedeme představit.

Postavení rodiny (či jiného partnerského vztahu) ve společnosti rovněž odráží zmíněné sociálně-ekonomické faktory a s nimi neschopnost politiků překročit stín vlastní ideologie.

V současné době je mezi konservativními politiky Kanady a USA populární heslo, že je třeba posílit rodinu tím, že matka bude doma s dětmi (které pro české poměry přežvýkal Václav Klaus).

Jde o z nouze ctnost, vyjadřující skutečnost, že společnost není ochotna distribuovat bohatství (má-li jaké) takovým způsobem, aby si každá rodina mohla zvolit řešení, jaké ji vyhovuje.

Například vytvořit infrastrukturu, která by umožňovala ženám i mužům plynulé vyčleňování a začleňování do pracovního procesu - včetně možnosti doplňování vzdělání a rekvalifikace a přitom je nadměrně nezatěžovla. Jenže právě takovou (dostupnou) infrastrukturu považují konservativní politikové za výplod socialistického až komunistického ďábla.

Povšimněme si zde toho, že v ČR nejen stoupá nezaměstnanost (zatím na míru v Evropě obvyklou), ale klesá i počet tak zvaných trvalých pracovních míst na úkor dočasných pracovních poměrů. Kolik otců se za takové situace rozhodne opustit svoje místo a věnovat se rodičovství? Kolik (mladých) rodin má takové prostředky, že si může dovolit dlouhodobou ztrátu jednoho a někdy i obou příjmů ?

Vzájemný vztah muže a ženy uvnitř dvojice nelze zjednodušit na nutnost jakéhosi osvícení ženy, která, uvědomíc si svoji vlastní cenu, vytluče muži jeho barbarství z hlavy - jak to naznačuje příklad, který Jan Čulík vybral ze zmíněné knihy: Jedna žena řekla své kamarádce, že přečetla část jakési knihy o postavení žen svému muži, což prý byla chyba chyboucí, protože on se velmi rozčílil a opakoval, že to není pravda. Jistě taková žena se vystavuje riziku pohledu z jiného zorného úhlu. Řešení - neukazovat a nesdílet, dokud propaganda nezocelí.

Jan Čulík píše: "Mám důvodné podezření, že mnohé ženy jsou - alespoň intuitivně - ve svých názorech blízko normálnímu západoevropskému postavení žen ve společnosti, avšak že se zároveň staví zcela rezignovaně k tomu, že by tyto své názory v ČR v blízké době prosadily".

Podle mého názoru je tento výrok dobrou ukázkou matení pojmů - protože co je "normální postavení západoevropské ženy", o jaké ženy se jedná, o jaké názory jde a co je na překážku jejich prosazení?

Domnívám se, že bez komplexního pohledu na vztah uvnitř dvojice se moc daleko nedostaneme.

Musíme zkoumat za jakých okolností vztah vzniká, jaké faktory ovlivňují jeho vývoj a zejména jak se v něm odráží ztráta životních ilusí, často způsobená okolnostmi nad nimiž partneři nemají kontrolu.

K objektivnímu pohledu ovšem těžko přispěje skutečnost, že dojná kráva komunistické minulosti neustále slouží ke ždímání zdůvodnění pro jakkoli fantasmagorickou hypotézu.

Příklady potlačení významu vzdělání za komunismu a od nich odvozená role ženy jako tvůrkyně domova, patrně převzaté ze zmíněné knihy, nepředstavují víc než propagandistickou slámu čouhající z bot - nejméně do té doby než jsou postaveny do jasného kontrastu s obdivuhodně lepší situací někde jinde.

Rozložení universitního, středoškolského a učňovského vzdělání (10, 40 a 40%) zřejmě odpovídalo struktuře pracovních míst Československa sedmdesátých let. Jsou-li tato čísla určena severoamerickému čtenáři, který za střední školu považuje gymnazium (high school), a o odborném středním a učňovském školství nemá ponětí, je třeba tento rozdíl přiměřeně vysvětlit.

Stejně prázdný je citát ze studie (životních strategií z roku 1989) sociologa Petra Matějů. Ani dospělí, ani děti (u těch to až tak nepřekvapuje) prý nepovažovali vzdělání či kvalifikaci za důležité pro životní úspěch. To je naprostý blábol, ledaže se onen sociolog zabýval vexláky a jejich potomky. Bez kvalifikace se nelze uchytit ani v paralelní (stínové) ekonomice.

V každé společnosti existují práce, které nevyžadují přílišnou kvalifikaci a lidé, kteří o vzdělání nestojí - to není výsada určité ideologie.

Kdo má mozek jen trochu nezastřený, musí připustit, že zajištění co nejlepší kvalifikace (v rámci rodinných žebříčků hodnot) bylo v českých rodinách prioritou číslo 1. Sám komunistický systém k tomu nutil svými směrnými čísly.

Daleko větší problém existuje v tomto směru v Kanadě, kde kvalifikace sama o sobě neznamená nic - kromě stále většího finančního břemene - pokud se s ní její držitel netrefí do momentálních, stále se měnících potřeb trhu.

Pokud jde o vstup do manželství, klíčovou podmínkou se mi zdá být dostupnost vhodného partnera. Jan Čulík cituje, že typický věk českých žen vstupujících do manželství býval 18-20 let. Chybí upřesnění kde a vysvětlení proč. Je pravděpodobné, že především na venkově, patrně proto, že tam sňatek sebou nepřinášel tolik bytových problémů a pak tato věková skupina žen byla v popředí zájmu mužů, kteří se právě vrátili z vojny (20+). Antikoncepce a těhotenství patrně nehrály takovou roli, protože oba partneři měli většinou ukončené vzdělání (kvalifikaci, chcete-li) a byli schopni uživit svoji rodinu.

Rovněž tvrzení, že společnost velmi rázně odmítala, když se žena nevdala nebo se rozhodla nemít děti by bylo třeba dále rozvést.

Významnou a očividně přehlíženou skutečností je rozdíl v ekonomických jistotách mladých lidí dříve a dnes. "Socialističtí mladí" byli takměř automaticky dvoupříjmovou rodinou. Případné těhotenství ženy (před vstupem do pracovního poměru) pouze odsunulo začátek její pracovní kariéry (ať již šlo o dojičku krav nebo lékařku).

"Kapitalističtí mladí" na tom jsou zcela jinak. Jejich primárním zájmem je vstoupit do pracovního trhu co nejdříve a ze zajištěných pozic - pokud je vůbec něco jisté - možná uvažovat o sňatku a o dětech. To je asi důvod, proč mají ženy na západě první dítě mezi 26 a 27 rokem.

(Ale ani tento údaj moc neřekne, pokud nevíme zda jde o vysokoškolsky vzdělané ženy nebo dělnice z montážní linky.)

Věkový posun je daleko víc výsledkem boje o přežití nikoli projevem nějaké obzvláštní emancipace západních žen. Mladí lidé mají problémy získat práci (proto je nezaměstnanost mezi mladými tak vysoká), velmi často končí studia se značným dluhem a tak jim může trvat několik let než se vůbec trochu uchytí.

Podle zjištění Kanadského statistického úřadu (Statistics Canada), citovaného ve zprávách CBC, vzrostl počet mladých lidí (20-34 let), kteří žijí s rodiči (protože si z různých důvodů nemohou dopřát vlastní byt). Od roku 1981 do roku 1996 se vzrostl počet těchto žen ze 16 na 25 a mužů z 26 na 33%. V roce 1996 žila 3-4% ženatých mužů a vdaných žen s rodiči - dvojnásobek proti roku 1981.

To je poměrně jasný náznak toho, že nikoli emancipovanost kanadských mladých lidí, ale prachobyčejné existenční potíže vedou k tomu, že zakládají rodiny později.

Znám českou lékařku, která se rozhodla odbýt si "mateřské povinnosti" dříve než se pustila do své profesionální kariéry. To bylo možné v Československu první poloviny osmdesátých let. S dluhem, s nímž by svoje studium mediciny končila v Kanadě, by takové řešení bylo zcela vyloučené. Vrátím se ještě ke vztahům uvnitř dvojice. Domnívám se, že je-li spolupráce (včetně pověstného mytí nádobí, vaření a podílu na výchově dětí) uvnitř rodiny problémem, pak nejde o příčinu ale daleko spíš o následek určitého vývoje.

Je třeba brát v úvahu značnou náhodnost ve výběru partnera, nereálné představy o společném soužití včetně milostného života (nemluvě již o nutnosti mnohých lidí žít s rodiči jednoho z parnerů), existenční obtíže, choroby a další běžné "radosti" života.

Jan Čulík líčí stížnost dámy s vysokoškolským vzděláním, na to, že když její manžel, lékař přijde později večer domů, posadí se ke stolu a řekne: "Dej mi najíst!", ačkoli ona sama už přivlekla (po práci) svoje děti - správně snad jejich - a dala jim odpoledne najíst. Tahle historka nemá valné ceny, protože (mimo jiné) nevíme, jaké je skutečné vytížení obou partnerů, kde pracují, zda onen lékař může děti ze školy a školky vůbec vyzvedávat, nevíme co jinak doma dělá, nevíme zda přišel domů pozdě večer od milenky, partičky karet nebo od operačního stolu.

Domnívám se, že fungující dvojice nedělí svojí činnost automaticky fifty-fifty, ale zvažuje, jaké řešení je pro ni optimální. A co za co stojí. Co když ten lékař bere pacienty navíc, aby rodina mohla jet v létě k moři - a hned jsme v jiné rovině, není-liž pravda?

Mohu na tomto místě uvést příklad mých rodičů. Moje maminka byla středoškolská profesorka, tedy vysokoškolsky vzdělaná dáma, která se provdala za kolegu ze studií. Kvůli mému otci (částečně proto, že v Praze a okolí nemohla po sňatku sehnat místo) se vzdala své profesionální kariéry a starala se o domácnost a posléze o tři děti. Byla snad obětí nadvlády muže, který i doma dělal vědu a do domácích prací zasahoval většinou jednou do roka zabíjením vánočního kapra? Nikoli, ačkoli by se to tak některým feministkám jistě jevilo. Ono totiž šlo o spolupráci na společném životě, kterou byli navzájem schopni ocenit. Můj otec se stal špičkovým vědcem proto, že mu maminka dala ty extra hodiny, které měl teoreticky strávit v kuchyni škrábáním brambor a mytím nádobí.

Jak bude mnohý ze čtenářů z vlastní zkušenosti vědět, ne každá práce věnovaná na oltář rodiny se počítá. To je velmi zajímavý aspekt přispívající ke zdánlivé nerovnováze v dělbě práce. Jeden můj známý kdysi stavěl svépomocí byt. Když šel na stavbu poprvé, dostal od ženy na cestu svačinku a termosku s kávou. Spokojenost vládla na všech stranách až do doby, kdy jeho žena zjistila, že pro něj není stavba utrpením, ale že mu dokonce nevadí, protože přes všechnu tu dřinu tam je s ostatními chlapy sranda.

Tvrzení, že se ženy utíkaly k mateřství, aby se vyhnuly politice a potažmo vstupu do KSČ, se mi zdá poněkud přehnané. Vzhledem k vysokému procentu lidí vstupujících do manželství kvůli (většinou nechtěnému) těhotenství ženy nešlo o nějakou naplánovanou akci - alespoň ne u prvního dítěte. Daleko větší roli nepochybně hrály záležitosti ekonomické a dostupné sociální programy.

Ještě malou poznámku k nepoužívání antikoncepce (alespoň pokud jde o šedesátá a sedmdesátá léta). Je možné, že stát učinil vědomé rozhodnutí a v rámci demografické politiky antikoncepci příliš nepodporoval s tím, že nikoli plánování, ale právě naopak, neplánování rodiny zajistí nezbytný populační přírůstek. Ačkoli umělé přerušení těhotenství v řadě případů situaci "zachránilo", nelze je označit za rozšířenou "antikoncepční metodu". Už jen proto, že rozhodující slovo neměla žana, ale komise v níž byl vedle lékaře i zástupce státní správy. Této komisi musela žena zdůvodnit proč nemůže mít dítě, nikoli proč ho nechce mít (to je obrovský rozdíl). Vím o případu, kdy komise v prvním kole zamítla žádost o potrat matce dvou dětí (nechtěla mít třetí), protože usoudila, že je v zájmu společnosti, aby (její) solidní rodina měla víc dětí.

V této souvislosti bude velmi zajímavé sledovat, jak si české vlády poradí s katastrofálně nízkou porodností. Omezení potratů - a co dál. Podpora rodin, cenově dostupná bytová výstavba, sociální programy ? Jenže kdo je bude financovat a z čeho?

Vrátím se závěrem jednou k  příkladu lékaře požadujícího večeři od své vysokoškolsky vzdělané (zaměstnané) ženy. Jde o typický problém žen v české společnosti nebo o prosté selhání komunikace mezi dvěma partnery?

Co když je život jinde, jak praví Kundera. Co když problém není v tom, kdo se má postavit ke sporáku nebo ukrojit kus chleba a salámu, ale v tom, že přibývá lidí, kteří mají problém něco na talíř vůbec sehnat.

Jiří Jírovec

Feminismus v Česku

Bohdana Marvalová

Ve sve samolibe tirade v BL popisuje pan Parik usporadani vlastni rodiny jako priklad optimalniho rozdeleni roli obou pohlavi. Vyvolat ve ctenari predstavu zapareneho cvrcciho budnicku ze Zivota hmyzu asi nebylo jeho zamerem.

Bohuzel, takovym budnickem je i Cesko a cast ceskych muzu si, podobne jako pan Parik, bezmyslenkovite hovi ve sve patriarchalne pojate pohlavni roli a snazi se primet "tu druhou," aby "v zajmu zachovani rodiny" prijala jejich scenar.

Neuvedomuji si pri tom, ze toto "optimalni rozdeleni roli" vede zaroven k rozdeleni sveta na muzsky a zensky a nasledne ke zplaneni a zjaloveni obou.

Ceske zeny dnes jeste nemaji dostatek vule a sily k tomu, aby mytus odveke a jednou provzdy dane muzske role zpochybnily.

Promysli-li si vsak nasi muzi pripad klonovane ovecky Dolly do vsech dusledku, budou se jiste sami ze sve strany snazit usilovne rozkutavat zed mezi muzskym a zenskym svetem.

Predstava nudy, ktera cisi z Parikova osameleho posezeni u grogu pred televizi, jim budiz pri tom pobidkou.

Bohdana Marvalová

Jana Zimová

Pane Čulíku,

měla bych toho víc, protože BL ctu temer denne, ale dnes k te antikoncepci za totace. K dispozici toho bylo vic, nez jen Biogest, ci Neogest, napr. Stediril.

Taky byla k dispozici Dana- nitrodelozni telisko.

Sexualni vychova probihala po cela 70 leta, uz na zakladni skole jsme meli 2 prednasky, pak na gymnasiu, a na universite nepovinna, SSM organisovana, presto nabita prednaska dr.Plzaka.

V kazde cekarne u lekare, dokonce i u ocniho, nebo chirurga sada zdravotnich rad od hygieniku, nebo jinych vice ci mene prislusnych lekaru. Ovsem jestli se podle toho nekdo choval, to je jina otazka.

Ja jsem rocnik 55, prvni dite v roce1981, treti v r. 1990, ato jsem byla skutecnou raritou mezi 17ti letymi "matkami".

Jeste bych toho mela vice i k feministkam a rovnopravnosti, ale to snad nekdy priste.

Zena a muz jsou zkratka jini a rovnopravnost pred zakonem snad, ale v realu tezko. Nejde prece jen o uklid domacnosti a vychovu deti, ale o to, ze biologicky jsou kazdy jiny .

Jana Zimová

Poznámka JČ: Okamžitě jsem k tomu zase slyšel velmi skeptické názory z opačné strany, zejména na údajně nepříliš velkou bezpečnost nitroděložního tělíska. - Jinak jen poznamenávám, že v Británii si sice můžete antikoncepční prostředky koupit v drogerii, ale zároveň je máte k dispozici zdarma na lékařský předpis či na klinikách pro plánování rodičovství.

Jan Vincent

Prvni dama Ceske republiky, noveho clena NATO a spojence Zapadu sdelila domacim mediim, ze se rozhodla brat svoji dceru Ninu Veskrnovou-Ad-El s sebou na oficialni statni cesty do zahranici.

Ceskym danovym poplatnikum vysvetlila tato o neco zvysena vydani nasledujicim zpusobem, jak pise Pravo. "Rozsiri ji to obzor, nauci se spolecenskemu chovani a tmeli to rodinu," rekla Havlova a odkazovala se na Chelsea Clintonovou.

Otazku toho, zda si cesky rozpocet stejne jako americky muze dovolit cestovani prvni dcery, necham na ceskych danovych poplatnicich a jejich volenych zastupcich, kteri voli prezidenta. Mozna, ze Havlova a jeji dcera se budou delit o oficialni diety a budou cestovat tak, ze to poplatniky na vic neprijde.

Doufam take, ze se pes po pani Olze Havlove, ktery vzdy s Havlovymi jezdil, take dostane do milosti nynejsi prvni damy. Ale mam s udajnymi plany Havlove jine problemy.

Bojim se, ze bude-li spolecenskemu chovani na cestach ucit dceru ona, cesti danovi poplatnici by meli uvazovat o zarizeni jineho ucitele mravu. Nekdy buranske a casto neohrabane chovani Nininy matky nedavaji zaruku toho, ze Nina ci danovi poplatnici dostanou spolecensky vychovanou prvni dceru. A to pominu milosrdne neprokazany podpis ctizadostive mlade herecky Veskrnove, ktera koncem 70. let, kdy udajne pripojila svuj podpis pod Antichartu, nemohla pochopitelne tusit, ze renegat Havel za par let bude mit rezidenci s takovym bajecnym vyhledem na Prahu, umirajici manzelku a cestovni kalendar, ktery by zavidel i ten nejvetsi klient socialistickeho Cedoku.

Mrzi mne, ze Havlova a jeji manzel davaji prednost za statni penize rozsirovat obzory a spolecenske styky sve dcery, jakoby okazala svatba na presidentskem zamku v Lanech nestacila, zatimco tvrdi, ze republika je chuda a nemuze si dovolit vratit ukradene majetky cesko-americkych obeti totality. Tyto obeti, na rozdil od presidenta Havla nikdy nevyhlasovaly, ze nechteji sve domky zpet, ani ze by NATO melo byt rozpusteno.

A tak na cestach na Zapad by si mohla rozsirit obzory nejen nyni narychlo rozvedena dcera Nina, ale i jeji matka a hlavne opakovane voleny humanista-president. Ac vsichni demokrati jsou radi ze on, jakoz i jine obeti totality po pravu mohl dostat svuj palac Lucernu a Barrandov zpet, cesko-americke obeti totality nejsou o nic horsi lide, kteri si nezaslouzi spravedlnosti a treba i presidentuv moralni hlas a skutecne odvaznou a statnicky vyspelou podporu.

Doufejme tedy, ze kdyz si pan prezident ani jeho chot toho, jak pravni stat je zakladem slusne a prosperujici spolecnosti za svych cest na Zapad zatim dostatecne nevsimli, ze jim treba mlad jako jejich dcera v tomto zasadnim aspektu demokraticke spolecnosti otevre oci a rozsiri obzory.

Snad potom, az se vrati a i pan president bude mit obzory rozsirene, nebude mu zatezko, aby s pomoci sve zeny a dcery rikal narodu a poslancum, ze slusna a prosperujici spolecnost Zapadu je zalozena na pravu a jistych hodnotach. A ze cesta k takove Ceske republice take vede pres spravedlnost vuci cesko-americkym obetem totality. Pani Havlova pak muze i piskat, ale jenom kdyz Rychetsky, Zahradil, Payne, nebo Klaus se budou z hlediska ohrozeni transformace vraceni obcanstvi a ukradenych majetku cesko-americkym obetem totality branit.

Doufejme, ze rozsirovani obzoru mlade Niny a ne tak mladeho presidenta pujde dostatecne rychle na to, aby se uvedenym obetem dostalo stejne spravedlnosti jako panu presidentovi. Jsem presvedcen, ze tito spoluobcane pana presidenta take nezklamou a sve domky ex-spionovi Junkovi za dvojnasobek trzni ceny neprodaji.

Jan Vincent