Co je nového v České republice

Výběr textů z posledních dní:

Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL.

Monika

Snad není od věci se nejprve podrobněji zastavit u pár jednotlivých rozhovorů. Pozoruhodným byl hned první, s Monikou. Tato dívka, jako všechny ostatní, byla absolventkou střední školy pro zdravotní sestry, v době rozhovoru však pracovala jako televizní moderátorka. Silně dýchá z rozhovoru absolutní nedostatek jakéhokoliv vzdělání, nebo širšího rozhledu, přitom je však rozhovor prodchnut obrovskou sebejistotou interviewované.,

Autorky o ní mj. píší v úvodu:

Pohovor se konal u baru. Zpočátku bylo Moničino "divadelní" chování téměř ohlušující. Byla oblečena v dokonalých šatech, zaujímala asertivní postoj a šířila kolem sebe mocný, zjevně pečlivě kultivovaný, dojem filmové hvězdy. Zajímavé bylo, že sama v rozhovoru začala rozvádět, jak velmi důležité je pro ni, aby vypadala krásná. (...) Monika měla velmi pevné představy o Spojených státech, které jsou podle jejího názoru baštou liberalismu. Mluvila o jednom americkém homosexuálním fotografovi, kterého interviewovala v televizi. Velmi podporovala práva homosexuálů a konstatovala, že nechápe, proč mladí lidé v Čechách vyjadřují předsudky vůči homosexuálním mužům či lesbičkám. Zastávala názor, že ve Spojených státech takové předsudky neexistují. Monika velmi ráda hovořila, ale sama: nezajímala se příliš o jiné názory, ani se je nepokoušela vyvolat.

Nechci přirozeně opisovat celé rozhovory, ale namátkou snad jen pár Moničiných výroků, které mě zaujaly:

Monika se narodila své matce, když jí bylo 19. Matka dělala propagandu v zahraničním vysílání Českého rozhlasu. (Monika se k tomu v rozhovoru nijak nevyjadřovala - žádné etické hodnocení nebylo potřeba.) "Myslím, že má matka byla v práci velmi spokojena. Později studovala na univerzitě."

V patnácti letech se rozhodla, že jejím životním cílem bude v životě se bavit. Rebelovala proti škole, pokusila se ji opustit, byla zraněna při autonehodě a pak se stala televizní novinářkou, absolutně bez jakékoliv kvalifikace, dodávám já.

Co se týče potratovosti - to, zda má mít žena potrat, je otázkou její individuální volby. Ani zde neuvažovala Monika o žádných morálních aspektech této otázky. Mentálně nemocní lidé by měli být sterilizováni.

Monika bydlí stále ve čtyřiadvaceti ještě doma u rodičů. Maminka jí vaří. Domácí práce by měla dělat služka. V Americe, v Británii, ve Francii je dnes život stejný jako v České republice.

Francouzské a německé ženy jsou velmi ošklivé. Je to odporné. Němci jsou nesympatický národ a Monika nemá ráda jejich jazyk. Němky mají krátké nohy, "takže si tam nikdy nekupuju kalhotky". České ženy jsou nejkrásnější na světě, ale mnoho z nich dosud nemá čas a možnosti, aby se o sebe staraly tak, jako to dělají ženy v jiných zemích. Tam jsou ženy vychovávány tak, aby se o sebe staraly. Celé generace už sledují reklamy v televizi, které je nabádají, aby si kupovaly pleťový krém. Kosmetika vydělává velké peníze a měli bychom do ní investovat.

Feministky jsou proti potratům, protože nemohou mít děti.

Západní ženy nemají více svobody než české ženy. Peníze zaručují svobodu. Revoluce Moničin život vůbec nezměnila. Změnilo se jen to, že může cestovat.

Monika je atheistka, jako dítě měla strach ze smrti. V současnosti se zabývá reinkarnací, hypnózou, psychoanalýzou a numerologií.

Magda

Zastávala při rozhovoru velmi protiamerické postoje. Její rodiče se rozvedli, když jí byly čtyři roky, ale matka se pak znovu vdala. I Magda žije stále se svými rodiči, protože nemá v Praze možnost najít si vlastní byt. Jako Monika, ani Magda nemá trvalého milence, má celou řadu otevřených přátelství k mnoha lidem, žije ve skupině přátel, s nimiž jezdí na hory a na výlety. Nechce se vdávat, ale chce mít děti.

Škola pro zdravotní sestry byla dobrou přípravou pro život.

Nemít děti je velmi sobecké. "Dodnes si dokážu hrát jako dítě, stejně jako mí přátelé", konstatovala Magda.

Oba partneři by měli dělat domácí práce, muži jsou ale jiní než ženy a měli by dělat tvrdou manuální práci. Magda není feministka.

"Nedávno byla v televizi debata o feminismu. Dívala se na to naše celá rodina a zdálo se nám to velmi zábavné. Všichni hovořili o tom, jak jsou ženy takové chudinky, mají nižší platy a když jdou do zaměstnání, nedostanou tak dobrou šanci jako muži, protože zaměstnavatel předpokládá, že budou chtít mít děti. Ale to je logické! Je logické předpokládat, že muž je živitelem rodiny, a tak by měl za normálních okolností dostávat vyšší plat.

Od samého začátku se od sebe muži a ženy lišily. Tak je to u zvířat. Lvice se stará o lvíčata a lev loví. U zvířat je to daná věc a u lidí taky. Teprve nyní se to někdo snaží změnit. Možná to bylo dřív horší, protože ženy musely chodit do práce, mít volební právo - to já vůbec nepotřebuju."

"Sametová revoluce" můj život vůbec nezměnila. Neměla jsem velké plány. Moji rodiče jezdili i před revolucí pořád do zahraničí. Otec byl malíř na volné noze.

Uvědomila jsem si, že se dá žit bez politiky. Člověk má jasněji v hlavě, když se pořád nesnaží sledovat, co se děje. (Není divu, že snaha sledovat české sdělovací prostředky vyvolává u člověka chaos, to se děje každému, JČ.) Chodím volit, je-li to nutné, ale o politiku se nezajímám. Tatínek se velmi zajímá o politiku a já důvěřuju jeho názorům.

Jana

Rodiče byli rozvedení. Maminka pracovala u Československých aerolinií jako úřednice. Chtěla ale být učitelkou. Studovala na vysoké škole a dokončila všechny své kursy, ale nedodělala zkoušky, protože jí v tom zabránil otec. Otec nechtěl, aby studovala, a ona neměla dost síly na to se mu postavit. Chodila na přednášky tajně. Zjistil to a přivedl si jí zpátky. Její otec byl ze zásady proti vysokoškolskému vzdělání. Sám byl univerzitní profesor. Jeho žena taky. Moje matka měla bratra a sestru a ani jednomu z nich otec nedovolil, aby dodělali školu. Chtěl, aby pracovali a vydělávali a ne aby studovali.

Když dnes někdo ukončí vysokoškolské vzdělání a nemá vlastní firmu, nebo nepracuje s počítači, vydělává míň než člověk bez vysokoškolského vzdělání. Doktoři vydělávají míň než stavební dělníci.

Hlavní změnou od doby komunismu, jakou Jana pociťuje, je, že může cestovat. Nemá tušení, jaký byl život za komunismu.

Když pracovala jako zdravotní sestra, práce v nemocnici byla zajímavá, ale nebylo dost času, lékaři nikdy neměli čas věci vysvětlovat.

"V ideálním případě by šéf oddělení nebo nějaký jiný lékař měl sestrám vysvětlit, jakou mají pacienti diagnózu, jaké nové léky jsou k dispozici, a tak dál. Ale na to nebyl čas. I když si ho sestry udělaly, doktoři nikdy ne. Když jsem se na něco lékaře zeptala, odpověděl mi, "Tomu byste nerozuměla." A tím to skončilo.

Petra

Ruština je jako jazyk k ničemu. Pracovala v Německu, kde vládne pracovní segregace. Češky tam dostávají nižší plat než německé sestry. Nicméně je to víc než v ČR, ale česká vláda nedovolí český zdravotním sestrám pracovat v zahraničí déle než půl druhého roku.

"Když jsem byla v Německu, viděla jsem, jak tam hodně mužů nakupuje. Jedou autem do supermarketu, odvezou nákup domů a nedělají z toho vědu. V ČR vidíte ženy, jak jdou z obchodů s deseti nákupními taškami v jedné ruce a dítětem v druhé. Je to otázka životního stylu. V ČR nemá tolik lidí auto. Nemáme supermarkety jako v Německu, ale závisí to na tom, jak si to manželé mezi sebou rozhodnou."

(...)

Shrnutí amerických autorek

Úvodem zdůrazňují, že nechtějí zaznamenaný materiál nijak příliš subjektivně hodnotit, proto ho zveřejnily v úplnosti, aby si každý udělal vlastní závěry.

Účelem série těchto 14 rozhovorů s mladými dívkami ve věku 23 - 25 let, absolventkami pražské střední školy pro zdravotní sestry, bylo zkoumat tvrzení některých autorů, že se prý po roku 1989 ženy v Československu /České republice rozhodly odejít z práce a vrátit se do světa domácnosti a rodiny.

Podle Heitlingerové a Trnkové potvrzují tyto rozhovory, že názory současných českých mladých žen, aspoň podle tohoto vzorku, jsou daleko složitější. Interviewované ženy považují práci v domácnosti, svou roli matky a vztah k dětem za velmi důležitou, ale nepovažují to za jedinou možnost své osobní realizace. Většina interviewovaných žen považuje svou profesionální kariéru za stejně důležitou. Jsou přesvědčeny, že o dítě by se především měla starat matka, a rolí otce je především zabezpečit rodinu finančně, avšak byly by ochotny zařídit si existenci i jinak a souhlasí s názorem, že by se nv některých příapdech mohl otec vzdát zaměstnání a starat se o děti. Byly přesvědčeny, že domácí práce jsou úkolem ženy, ale muži musejí pomáhat.

Většina interviewovaných žen odmítla současný západní feminismus. Spojovaly většinu jeho pojmů se zdiskreditovanou komunistickou propagandou týkající se rovnosti pohlaví. Při odmítání feminismu jako "levicové ideologie" byly interviewované ženy bezpochyby ovlivněny pohrdlivými informacemi o komunismu v postkomunistických médiích, konstatují autorky a poukazují na to, že interviewované ženy nikdy neměly v ruce žádnou feministickou publikaci.

Co se týče angažovanosti v občanských aktivitách a v politice, mladé ženy z Prahy stále ještě vyjadřovaly velmi silnou nechuť stát se členkou jakékoliv organizace. Jejich nedůvěra vůči kolektivismu se projevovala rétorikou intenzívního individualismu, soustředěného kolem rodiny, což je velmi mocným pozůstatkem komunistické éry.

Studie jak se zdá ukazuje, co potvrzují současné průzkumy veřejného mínění v České republice: obyčejní lidé v ČR jsou většinou odcizeni od politiky a nemají pocit, že mohou do politiky mluvit. Mnoho z nich se o politiku nezajímá. Pro autorky studie bylo velmi překvapivé, když zjistily, že většina interviewovaných žen konstatovala, že pád komunismu nijak neovlivnil jejich život. Považují "sametovou" revoluci za něco, co se odehrálo mimo ně. Stejně se skoro nikdo nezmiňoval o pojmu svobody. Nikdo z žen se nezmínil o tom, že po pádu komunismu je v ČR větší přístup k informacím ze západu. Ženy hovořily především o možnosti cestovat do zahraničí, mají-li na to peníze, popřípadě o možnost "obdivovat" (ne kupovat) "hezké věci v pražských obchodech".

Autorky dospívají k závěru, že jsou prý ženy v jejich vzorku "novou generací" mladých žen v ČR, jejiž sebeúcta je založena na součinnosti identity matky i zaměstnankyně. Z osobní zkušenosti se mi však nezdá, že by se názory těchto mladých dívek v tomto ohledu příliš odlišovaly od názorů českých žen nejméně někdy od sedmdesátých let. Nezdá se mi, že by u mladé generace žen v ČR došlo v devadesátých letech k dramatické myšlenkové revoluci.

Mám podezření, že ženy v ČR zastávají výše zmíněné názory už dost dlouhou dobu. Problém ale asi je, do jaké míry se ji daří o nich přesvědčit své manželské partnery. Jistě se to liší případ od případu, ale znám příliš mnoho žen v ČR, které si příliš často stěžují, že musejí svému manželovi vařit a posluhovat, protože "je na to tak zvyklý od maminky".

Jan Čulík

Vcerejsi Jirovcuv clanek se nedal cist. Rodinna organizace, kdy manzelka podporuje karieru sveho muze a vidi v tom sve stesti, muze u nekterych fungovat, ale obcas se zvrtne. Bohuzel znam pripady podobnych manzelek, jejichz uspesni muzi si nasli mladsi reprezentativnejsi partnerky a ony sly v padesati hledat praci.

Jirovec nema pravdu, co se tyka oceneni vzdelani. Soudi podle rodin inteligence. Ve vsech vrstvach vzdelanost cenena nebyla a tento pristup byl podporovan shora.

Pres preference deti z delnickych rodin nedochazelo k moc velke socialni mobilite techto vrstev. Na gymnaziu jsem se jednou pohadala s obcankarem, ze preference deti z delnickych a rolnickych rodin neni spravna. Rekl, at studenti s timto puvodem zvednou ruku. Bylo nas pet ze triceti peti.

Socialni mobilita v SSSR: Podobne na VS tuto pozitivni diskriminaci na nejakem marxaku studenti odsuzovali. Podobny pomer: 3/25. A to se pocitaly i delnicke puvody kategorie b (byl a neni, nyni je vojensky atase nebo reditel OKD) a vsechno to byly Cesky. Ze Sovetu a jinych cizincu nikdo.

Zaver: ve vrstvach, ktere si vzdelani drive cenily, tyto hodnotove orientace zustaly, ostatni si vzdelani vazit nezacaly.

Myslim, ze by bylo zajimave srovnat socialni mobilitu v dobach s ruznym hodnocenim vyznamu vzdelani, tedy za prvni republiky a za normalizace.

Muzu Vam napsat jeste spoustu prikladu ze zivota. Ja jsem taky podle rodinneho zebricku hodnot studovat nemela. Mozna by mi jako sekretarce nebo mistrove na provoze bylo lip.

V BL 23.3. se dočítám o toleranci lidí u nás ke komunistické partaji.

Viděl jsem "třešničkový" leták distribuovaný k MDŽ. Ejhle, co se nedočtu: Komunisté hodlají lidu nabídnout řešení tzv. současné společenské krize - druhou etapu socialismu. Ovšem napřed vědecky vyhodnotí tu první etapu a pak teprve (asi taky vědecky) naplánují druhou etapu socialismu. Takže tlení ideologické mrtvoly komunismu se odkládá!

Můj otec byl komunistou, a přihlášku si podával dlouho před únorem 1948. Ale já se Vám soudruzi s třešničkami pěkně děkuju! Již Vaši předkové mávali mávátkem nejdemokratičtější demokratické demokracie a jejich otitulovaní teoretici toho nakecali, že je ani tým vašeho profěsorja Klanicy netrumfne.

Možná, že v té další etapě socialismu už nebude tolik leopoldovů, jáchymovů a bytízů (omlouvám se čtenářům, že nevzpomenu teď všechny koncentráky na likvidaci odpůrců i možných odpůrců komunistů), ale socialismus se bez krádeží majetku, represí a myšlenkové sterility a totality dělat nedá. A to, co mají dejme tomu ve Švédsku, není socialismus.

Soudruzi, opustivší po r.1989 mátušku stranu, aby se pustili do budování svého soukromého vlastnictví, nám věru nepředvedli, jak těm západním kapitalistům dají na frak! A co by nám ukázali teprve věrní soudruzi-teoretici!

On ten socialismus je takový krásný, když soudruzi ideologové začnou předkládat lidu (lidem zpravidla ne) růžové obrazy lepšího příštího vymalované do kontur načrtnutých soudruhy teoretiky.

Velmi bych se přimlouval, aby si soudruzi ten nový socialismus vyzkoušeli napřed sami na sobě, než nám svůj recept začnou nabízet ve velkém.

Namísto všelikých televizních diskusních tyjátrů s nimi, bych uvítal, kdyby si, dejme tomu, od pana Karla, knížete Schwarzenberga, půjčili řádný kus země a na ní začali budovat své lepší příští.

Praštěné? Ale ne, viděl jsem již pořed lety v Beneluxu, kterak pan baron zapůjčil půdu rudým družstevníkům a ti vskutku orali, seli a sklízeli a na traktoru vozili vlající rudý prapor. A teorie se jim z hlavy do mozolů vraziti ráčila.

23.3.1999

Jan Mezdříč

Obava z Vítězného února trvá

Jiří Wagner

Motto:

"To, ze temer padesat procent obcanu chce povazovat KSCM za demokratickou stranu (jak se take, navzdory sve pochybene ideologii, chova) neni dukazem toho, ze jsou tito lide dodnes "obeti" jakesi komunisticke pomylenosti, ale ze rozumeji demokracii, kupodivu lepe nez sam prezident Vaclav Havel."

Britske listy, 23.3.99

Vazeny pane Culiku,

pokud pridate k volicum KSCM priznivce a potencialni volice CSSD a KDU-CSL, tedy dvou stran, ktere ke spolupraci s komunisty jaksi prirozene tihnou, dostanete cislo temer shodne s onemi necelymi padesati procenty obcanu, kteri podle Vas rozumeji demokracii lepe nez prezident Havel.

Mozna, ze je tomu skutecne tak, ale nemyslite, ze ta druha polovina, aniz by rozumela demokracii mene nez ta prvni, se stale jeste nezbavila obav z komunistickych praktik, ktere demokracii zacinaji a Viteznym unorem konci?

Se srdecnym pozdravem

Jiri Wagner

Komunisti nejsou politická mrtvola!

Miroslav Stuchlík

Současnou vládu považuje 49 procent občanů za nestabilní a 60 procent chce změnu vlády. 42 procent občanů by chtělo pravolevou koalici, ale to by se musela Unie svobody zbavit komunistobijce a experta na kopání do ideologické mrtvoly Jana Rumla. Změnu vlády požadují především voliči ODS a Unie svobody.

Proboha o co Vam jde ? Copak komunisti jsou politicka mrtvola. V Nemecku by se po vic nez 50 letech po valce neodvazil nikdo soudny rict o fasistech, ze jsou politicke mrtvoly. V tom okamziku by sam byl politicka mrtvola. O co Vam jde pane Culik ?

Podotykam, ze nejsem clen US ani jeji fanaticky privrzenec. Jen clovek, ktery v CR zije a kouka kolem sebe.

Miroslav Stuchlík

KSČM - strana demokratická?

Ferdinand

Obávám se, že názor, že komunisté jsou demokratickou stranou, se zakládá spíše na přání, než na faktech.

Zastáncům tohoto názoru připomínám Sedmičku ze 16.února 1997. Zde Miroslav Grebeníček Karlu Ledvinkovi poněkud neprozřetelně potvrdil, že Manifest je stále základním dokumentem Strany, a že pokud se manifest rozchází se stanovami strany, má přednost manifest. A to i v té části, kde se hovoří o diktatuře proletariátu.

A vzhledem ke své vášní pro logické hříčky neodolám, abych se nezeptal: lze počítat stranu, která se uchází o moc v demokratických volbách, leč s cílem další demokratické volby nepřipustit, za demokratickou?

Ferdinand

Poznámka Jana Čulíka

Pane Ferdinande,

Komunistická strana Čech a Moravy nepáchá atentáty, neproviňuje se trestnými činy, respektuje většinu parlamentních předpisů. Má hloupý, primitivní a nedemokratický politický program, proti němuž je jistě třeba energicky vystupovat.

Proboha, to, že říkám, že komunisté musejí mít v parlamentu a ve společnosti stejná práva jako všechny ostatní politické strany, přece neznamená, že s nimi souhlasím, to je snad jasné!

Jistě, pane Ferdinande, i nedemokratická strana musí mít v demokracii právo předložit voličům svůj nedemokratický program. Jinak to není demokracie.

Potíž je, že vy nedůvěřujete voličům. Vy si nejste jisti, že by voliči "nehlasovali špatně". Možná, že po traumatickém zážitku čtyřiceti let komunismu je to pochopitelné. Není to ale demokratické.

V Československu vznikl v roce 1948 komunismus, protože se země stala kolonií Sovětského svazu. Bez Stalinova vlivu by komunismus v ČSR těžko vydržel čtrnáct dní.

V současnosti takovéto nebezpečí přece nehrozí. Hrozí jiná, vážnější nebezpečí. Jsme v jiné, naprosto změněné situaci. Je chyba být ve střehu jen před nebezpečími, které jsme už někdy v minulosti zažili, je možné, že nás oslepí natolik, že nebudeme schopni vnímat nová nebezpečí.

Studená válka skončila. Nikde na světě nevládne komunismus, jen různé druhy fašizujících nacionalismů.

Václav Žák připominá, že se československá rozvědka po roce 1918 tak strašně bála Habsburků, že tak dlouho sledovala různá habsburská hrabata a knížata a jejich milenky, že jí uniklo, že se v roce 1933 dostal v Německu k moci Hitler.

Nedělejme tutéž chybu.

Jen připomínám, že v době, kdy to bylo daleko nebezpečnější, totiž po dobu celé existence komunistického bloku, existovala v Británii legální Komunistická strana Velké Británie, vydávala svůj - Moskvou financovaný- deník Morning Star a v některých oblastech kandidovala ve volbách.

Ve Spojených státech to bylo v některých dobách trochu jiné, viz níže.

Poznámka ke Kosovu

Jiří Jírovec

Pane Čulíku,

posílám Vám poznámku ke Kosovu. Dnes ráno jsem poslouchal zprávy na třech různých stanicích. Třeba Vás bude zajímat, že dvě z nich uvedly, že Srbové využívají čas (kdy ještě probíhají jednání) k útokum na albánské vesnice v Kosovu. Třetí popsala tentýž vývoj slovy, že Srbové útočí na postavení povstalců v albánských vesnicích v Kosovu (tato verse je shodná se slovníkem používaným při zásazích Izraele v Libanonu).

JJ

Poznámka k analýze Roberta Fiska, zda se můžeme vyhnout nové válce (v Kosovu)

Jiří Jírovec

Analýza Roberta Fiska, týkající se situace v Kosovu, přetištěná v Britských listech z deníku Independent, se příliš nevymyká tomu, co lze slyšet a vidět v severoamerických sdělovacích prostředcích.

Mezi její zajímavější části patří konstatování, že NATO udělá vše, aby se vyhnulo skutečné válce - tedy takové, v níž vlastní vojáci končí v igelitových pytlích. Fiskův další postřeh, že "místo Bestie z Bagdadu budeme nyní mít Bestii z Bělehradu" (aby se dal zdůvodnit vojenský zásah) je v souladu s tvrzením některých komentátorů, že si NATO hledá po padesátileté zahálce konečně práci.

Zjevnou slabinou Fiskovy analýzy je, že kosovskou krizi zjednodušuje na problém několika válečných zločinců sloužících pod diktátorským Miloševičem a z ní vyplývající představy, že převrat v Bělehradě by nebezpečí války odstranil. Proto se v jeho textu vyskytují výrazy "zlomit Miloševiče", "aby Miloševičovi zatrnulo" a "Miloševičova hrozba bezpečnosti na Balkáně".

V Kosovu ovšem jde o něco jiného. Jde o možnou změnu pojmu suverenita státu a právo na sebeurčení. Samozřejmě ne v universální rovině, platné pro všechny. NATO se chce současně povýšit se do pozice soudce a policajta zároveň v níž bude rozhodovat (v rámci vlastních zájmů), kdo má nárok na "lepší" a kdo dostane raketovou lekci.

Na malé ploše Kosova můžeme vidět řadu typických problémů světa a v jejich zrcadle neschopnost (a pravděpodobně především neochotu) řešit je jinak než zbraněmi - k velkému potěšení těch, kteří na zbraních vydělávají.

Kosovo je ekonomicky chudá oblast, která byla na obtíž relativně bohatým republikám jako Slovinsko a Chorvatsko. Není to tak dávno, kdy Albánci utíkající před Hodžovou vládou hledali útočiště a ochranu v Belehradě (obrazně i doslova).

Možnost, že již tak chudí obyvatelé této oblasti budou po rozpadu bývalé Jugoslavie využiti pro politické a případně náboženské cíle ambiciózních politiků nemohla jistě uniknout pozornosti evropských politiků.

Je zcela legitimní ptát se, proč nic neudělali, proč nepoužili Kosovo jako model ukázkového řešení jak ekonomicky povznést zaostalou oblast evropského kontinentu. Z lepší ekonomické situace by se jistě odvinula i větší náboženská a jazyková snášenlivost. Odpověď na tuto otázku je dvojí. Buď je Evropa v rukách hlupáků, kteří nejsou schopni nic předvídat nebo jim na pár lidech někde na Balkáně nesejde.

Vyjednávání o autonomii ani případný vojenský zákrok nepovedou k vyřešení problému Kosova, protože ve hře jsou nejrůznější politické zájmy a nikoli osud obyvatel této oblasti. Jednání se ostatně podobají pokru v němž kosovská strana může předstírat souhlas (s pouhou autonomií), protože ví, že Srbové nepřistoupí na přítomnost cizích vojáků na svém území - a kdyby bylo nejhůř ohlásí se renonc a  NATO zamíchá karty znova. Tento přístup je dobře znám z Izraelsko-Palestinského konfliktu.

NATO očividně podporuje (teroristy, povstalce, osvobozeneckou armádu - nech» si čtenář vybere podle svého přesvědčení) Kosova, ale nemá zájem na tom, aby vyvoj zašel příliš daleko. Jak by pak svět mohl zvládnout Kurdy, Basky, Timorce a třeba jednou Číňany v Kalifornii nebo Maďary na jižním Slovensku. O Palestincích ani nemluvě.

Obávám se, že na lidech "dole", a» již v Kosovu nebo jinde v podstatě nezáleží. Násilí k němuž tam dochází se nijak nevymyká tomu, co se děje jinde. Teď na nás zrovna čučí ze všech sdělovacích prostředků a tak nás dojímá, že ani nevnímáme kolik lidí zrovna umírá někde v Africe nebo kolik dětí podléhá léčitelným chorobám jen proto, že při slově embargo nemyslíme víc než na ropovody. To až zase někdy jindy.

Jiří Jírovec

PS Otázka Roberta Fiska, jaká je pravděpodobnost, že by byli západní vojáci ochotni riskovat svoje životy pro Kosovany, je špatně položena. Měl se ptát zda jsou západní politikové ochotni riskovat svoje kariéry tím, že budou riskovat životy svých vojáků pro Kosovany - příliš mnoho mrtvých by se jim vymstilo. Vojáci do toho nemají co mluvit, ti jenom sloužejí do roztrhání těla.