Následujícím rozhovorem s dr. Igorem Hájkem, který vyučuje české literatuře na univerzitě ve skotském městě Glasgow, o Siru Cecilu Parrottovi, britském diplomatu, univerzitním profesorovi a nadšeném milovníku české kultury, zahajuje Jan Čulík seriál občasných příspěvků o osobnostech, které se v zahraničí v době komunistické totality významně zasloužily o popularizaci bývalého Československa.
Po dobu komunistického režimu, těch čtyřiceti let, žily a působily na Západě různé osobnosti, které se zajímaly o českou kulturu, českou literaturu a českou skutečnost a tyto věci se snažily přiblížit západnímu světu. Byli to nejen čeští exulanti, ale často také občané západních zemí. Mám u mikrofonu dr. Igora Hájka, který učí českou literaturu na glasgowské univerzitě ve Skotsku, protože dr. Hájek jednoho takového člověka, který se velmi významně zasloužil o poznání české kultury ve Velké Británii, znal. Tímto člověkem byl Sir Cecil Parrott. Pane doktore, kdo to byl?
Byl to člověk, který se narodil v rodině železničáře. Vystudoval jako stipendista v Cambridgi, tuším a toužil stát se diplomatem. Ale z různých důvodů se mu to tak hned nepodařilo. A tak napřed začal jako učitel, později ale byl doporučen jako vychovatel jugoslávského prince, mladého, budoucího krále Petra. To bylo někdo ve dvacátých letech, tuším, nebo začátkem třicátých let. Ve třicátých letech, vlastně. Konečně, kdo by měl zájem se víc dovědět těchhle detailů, tak bych mu doporučoval, aby si, pokud umí číst anglicky, přečetl dvě knihy, dva díly vlastního životopisu Sira Cecila Parrotta. Potom se dostal těsně snad před začátkem války, nebo za války se dostal konečně do diplomatických služeb.
Britských, tedy.
Britských. Vymyslel si jednu ohromnou věc. Tehdy v Británii nikdo vlastně nevěděl, co se děje v nacistickém Německu, pokud to nebyla nějaká přímo výzvědná služba, ale nějaký přehled o veřejném mínění neexistoval. A pochopitelně, přece jenom, občas, se i v takových systémech, jako byl nacistický systém, nějaké známky veřejného mínění projeví. Tehdy přišel s myšlenkou, že by bylo dobře tohleto veřejné mínění nějak zkoumat. A mít o něm přehled. Vysvětlil, že by bylo možno zřídit kancelář ve Švédsku, předplatit všechny německé noviny a tam ty německé noviny číst, podrobně, a zkoumat všechny náznaky nějakého smýšlení, nebo vyjádření mínění obyvatelstva. Tohleto dělal po celou válku.
Takže vlastně byl předchůdcem analytických oddělené různých institutů, které se po druhé světové válce zabývaly děním v komunistické východní Evropě.
Asi ano. A zřejmě to nějaký význam a důležitost mělo, protože britská oficiální místa zachovala tuhle kancelář po celou dobu války. Po válce potom jeho prvním místem, diplomatickým, byla Praha. Byl tam jako mladý britský diplomat velmi oblíben, protože byl pohotový, a zajišťoval informace o Velké Británii, takže si ho tehdy dokonce i český tisk všiml jako příkladu takového podnikavého, pružného mladého diplomata. Zároveň se tehdy zamiloval do tehdejšího Československa. Navštěvoval Slovensko také, přátelil se s mnoha umělci, spisovateli i těmi, kteří teprve měli v pozdějších letech se stát slavnými. Rozhodně tehdy nasbíral spoustu informací o českém kulturním životě. Potom byl vyslán na různá diplomatická místa do jiných zemí, například do Moskvy, kde byl náměstkem velvyslance. A konečně, od roku 1960, na šest let do Prahy. A to byla asi, jak mně to tak připadalo, nejlepší doba jeho života, v Praze, kde se tehdy poměry uvolňovaly, se stýkal s umělci, on byl vášnivý milovník české hudby -
Šedesátá léta v Praze byla obdobím velice bouřlivého kulturního vývoje, viďte.
Ano. A on byl si toho plně vědom a viděl dokonce i v tom kulturním vývoji, musím říct, že po válce tak prudký vývoj nenastal, v těch prvních poválečných letech, pochopitelně, se život ještě tolik nerozvinul. Ale když přijel v roce šedesát, tak se zplna vrhl do toho českého kulturního života. Vytvořil si tehdy spoustu přátel. Nejen on, ale i jeho synové, zejména jeho nejstarší syn Hansi, který jednu dobu pobýval s otcem a s matkou v Praze a zrovna tak byl znám v těch uměleckých kruzích českých jako milovník českého umění a dodnes tím milovníkem českého umění zůstal.
V šedesátých letech on tam nasál bouřlivě se rozvíjející českou kulturu v Praze. Sehrál nějakou roli v osmašedesátém roce?
Ne, on už odešel před osmašedesátým rokem. Skončil svoji funkci v roce 1966, nebo začátkem roku 1967, myslím, že 1966, po šesti letech. Nastal čas jeho odchodu z ministerstva zahraničí. Odešel odtamtud do důchodu. Britští diplomaté odcházejí do důchodu poměrně brzo. A dostal nabídky z mnoha univerzit světových na profesorská místa, zajel si do několika zemí se na ty univerzity podívat, ale nakonec si zvolil novou britskou univerzitu, která tehdy právě vznikala, nebo byla jenom krátce předtím založena, univerzitu v severní Anglii, v Lancasteru, kde se stal profesorem slovanských studií. Tahleta katedra tam vznikala, při té univerzitě, jako tehdy při každé větší univerzitě, se předpokládalo, že bude katedra ruštiny nebo katedra slovanských jazyků a literatur. A on byl jmenován profesorem, tedy, a jejím vedoucím a tu katedru začal budovat. To bylo v roce 1967. V roce 1968 nastalo Pražské jaro a to ještě posílilo ten jeho zájem o Československo a tehdy se rozhodl, že při této katedře, že zřídí takový ústav pro studium Československa, zejména, který nazval jako Komenského středisko.
Ale tu katedru nezrušili, viďte.
Katedru nezrušili. Vznikla katedra, nebo oddělení, na britské poměry zcela jedinečné, kde se studovala čeština, česká literatura, česká historie, a srbochorvatština, jugoslávská literatura, jugoslávská historie. Bylo to malé oddělení, on byl jeho vedoucím, brzo si záskalo dobré jméno. Hlavně tím, že se podařilo v krátké době vybudovat celkem jedinčnou českou knihovnu, české oddělení, v univerzitní knihovně, samostatné oddělení, kde české knihy byly soustředěny, a bylo to celkem asi 10 000 knih ze všech oborů, ale hlavně tedy krásná literatura. Toto oddělení bylo snad nejucelenější sbírkou českých knih v tehdejší době v západní Evropě.
Hovořil jste o tom, že Cecil Parrott měl velké naděje v roce 1968, že by česká vláda mohla jaksi s tím jeho střediskem spolupracovat. Že by ho mohla hmotně podpořit. Po sovětské invazi se to neuskutečnilo. Jakým způsobem se stavěla česká oficiální místa k této československo-jugoslavistické katedře na lancasterské univerzitě potom v sedmdesátých a v osmdesátých letech?
Velmi negativně. Já myslím, že někdo v Československu si udělal představu, přímo fantasmagorickou, o jakémsi Institutu strategických studií na Lancasterské univerzitě. Tak se aspoň o tom tehdy psalo v Rudém právu. Bylo to absurdní. Protože na tomto Institutu strategických studií se angličtí studenti učili vyslovovat 'Máma má maso' a četli Babičku Boženy Němcové. Právě v tuhle dobu se v Praze konala výstava nazvaná 'Neprošli'. Byla to výstava o takzvané kontrarevoluci v roce 1968. Na té výstavě kromě jiného byl vyvěšen i velký portrét, velká fotografie, zvětšená, Sira Cecila Parrotta, jako jednoho ze strůjců kontrarevoluce v Československu. On právě v tuto dobu Československo a Prahu navštívil jako host tehdejší Akademie věd, byla to výměna s britskou Akademií věd.
Takže bohužel, ač na britské straně existoval tady nadšenec, který chtěl rozvíjet kulturní styky mezi Československem a Británií, z československé strany za komunismu toto nadšení nebylo opětováno. Takže katedra existovala svým způsobem v limbu?
Ano, byla svým způsobem v limbu. Žila z těch celkem malých prostředků, které na ní univerzita byla ochotna uvolnit, ačkoliv u studentů byla velmi oblíbená, na jednom z prvních snad čtyř míst, na univerzitě byla, bylo to jedno z nejoblíbenějších oddělení.
Jan Čulík bude v rozhovoru s dr. Igorem Hájkem o Siru Cecilu Parrottovi pokračovat v příštím vydání Panorámy. Druhá část rozhovoru se zaměří na to, co konkrétně Sir Cecil Parrott ve Velké Británii pro českou kulturu udělal.
Nyní uslyšíte druhou část rozhovoru Jana Čulíka s dr. Igorem Hájkem, který vyučuje české literatuře na univerzitě ve skotském městě Glasgow. Budou mluvit o Siru Cecilu Parrottovi, britském diplomatu, univerzitním profesorovi a nadšeném milovníku české kultury. Rozhovor je součástí seriálu občasných příspěvků o osobnostech, které se v zahraničí v době komunistické totality zasloužily o popularizaci bývalého Československa.
[tape]
Dosud jsme hovořili hlavně o akademické, univerzitní kariéře Cecila Parrotta. Ale co obyčejný, normální britský občan. Jak jeho případně ovlivnily aktivity, Cecila Parrotta, který prosazoval ve Velké Británii českou kulturu?
Velmi správně jste tentokrát použil jenom křestního jména a příjmení, Cecila Parrotta, protože když o něm mluvíme jako o spisovateli, o kulturním činiteli, tak v Británii je zvykem už nepoužívat už toho přídomku Sir, rytíř, protože on byl rytíř řádu svatého Michala a svatého Jiří, to je titul, řád, který se udílí diplomatům, když odcházejí do výslužby. Jako Cecil Parrott byl znám především z různých pořadů v rozhlase, bych řekl nejširší veřejnosti, udělal velkou řadu pořadů hlavně na tom - kulturním, kulturní stanici, Třetího programu, Radio Three, například program o Osvobozeném divadle. No dovedete si představit, jaké to musí být zaujetí, aby někdo udělal velice zajímavý a poutavý program o Osvobozeném divadle pro britské posluchače, kteří o téhle věci nemají ani ponětí.
S hudbou Jaroslava Ježka, s ukázkami a myslím, že strhoval právě posluchače tím svým nadšením, tím vlastním zájmem dokázal probudit zájem i jiných. Takových programů bylo víc, ale myslím, že hlavně vstoupil do britského kulturního povědomí potom překladem Haškova Švejka. Na tom strávil mnoho let.
Dostalo se mu pomoci kolegyně, která také působila na univerzitě v Lancasteru, ale já jsem ještě na glasgowskou univerzitu přivezl doslova celou bednu knih, které tehdy Sir Cecil Parrott používal při překladu Švejka. Měl k dispozici nejen úplně všechna snad česká vydání Švejka, která kdy vyšla, ale dokonce i z univerzitní knihovny si obstaral i opisy takových příruček hry mariáš, například. Protože to je důležitá součást Švejka, ale přeložte něco takového do angličtiny. To prostě neexistuje.
Protože ta hra neexistuje, jistě.
Neexistuje v angličtině. To je česká karetní hra. A s tím měl obrovskou práci. Také měl samozřejmě obrovskou práci s vojenským slangem. Je to takové dílo, jeho překlad Švejka, které vznikne vždycky jednou za několik desetiletí.
Je určitě řada lidí v Anglii, kteří nejsou třeba s tím překladem spokojeni, a na tohle je jediná odpověď. Ať to tehdy někdo zkusí za čas znovu. Překlady se musejí obnovovat za určitou dobu. Tehdy ovšem to bylo něco jedinečného, protože se dostal anglickému čtenáři do ruky celý Švejk, nikoliv to pročištěné vydání z roku 1930, kde byly vypuštěny všecky zmínky, které by mohly nějak urážet královské výsosti, bez ohledu na to, jaké královské a císařské výsosti.
Prostě všecky zmínky o monarchii byly vyčištěny, protože v roce 1930 se nepovažovalo za vhodné, aby se veřejně jakákoliv monarchie urážela v knize.
A také to vydání, toho nového překladu Švejka od Cecila Parrotta, vyšlo v paperbacku, v brožovaném vydání, ve velkém nákladu, takže já se sám pamatuju, že když se sem přišlo v sedmdesátých letech do Velké Británie do nějakého knihkupectví, tak to ve všech knihkupectvích bylo, takže tato kniha vešla v určité obecné povědomí. A možná to povědomí stále ještě trvá, protože například jsem si povšiml, nedávno, že tady, v Glasgowě, jedno komické divadlo teď inscenuje Švejka, vůbec tam není uveden ani autor, ani překladatel, ale zřejmě použili tohoto nového překladu Cecila Parrotta jako podkladu.
Myslím, že jiný překlad dneska už se vlastně neužívá. Ta kniha se stala takovým základním fondem, v britských knihkupectvích, já myslím, že znovu a znovu je dotiskována, jeho překlad. Ale nejde jenom o ten překlad Švejka. On se tak zamiloval do té práce, že vydal potom ještě také další knihu povídek, švejkovských, dokonce vydal i ty povídky z Bugulmy - Anglicky, tedy.
Anglicky, v anglickém překladu. A kromě toho ještě napsal dvě knihy. Vydal dvě knihy. Jednu knihu vydal přímo o té postavě Švejka jako o knize a jednu jako životopis Jaroslava Haška. Jsou to pochopitelně, jinak ani to nebylo možné, v tu dobu, zčásti knihy kompilační, ale pro poznání české literatury v Británii, měly a dosud mají obě ohromný význam, hlavně pro seznámení s postavou a s charakterem Jaroslava Haška. On podnikal i sám vlastní výzkumy, v tomhle oboru.
Například, chtěl si zjistit, jak vlastně Hašek jaký to byl charakter. Co bylo jeho problémem, osobním. A zašel si za jedním britským psychiatrem, kterému velmi podrobně vyložil Haškův život a všecky problémy, s kterými se Hašek v životě potýkal, a ten mu Haška naprosto přesně potom charakterizoval psychologicky a dokonce i psychiatricky, jako takového alkoholika a člověka s problémy, který je kompenzuje skvělou tvořivou činností. A talentem, samozřejmě. Kde ho zachraňuje před nějakým daleko horším koncem talent jeho literární.
Zabýval se Cecil Parrott potom na odpočinku také ještě něčím jiným, než Haškem a Švejkem?
Na odpočinku se pustil hlavně do psaní knihy o české hudbě. Zejména měl rád Dvořáka, ale začal psát knihu o české hudbě, a tu bohužel nedokončil. Myslím, že zůstaly nedopsány asi dvě kapitoly. Ale nikdo už se té knihy neujal a když zemřel v roce 1984, tak kniha zůstala nedopsaná, zůstalo z ní torzo.
Mimochodem, krátce před jeho smrtí jsem byl svědkem jeho setkání s Josefem Škvoreckým. Josef Škvorecký tehdy projížděl přes Lancaster, a tak jsem ho vzal za Sirem Cecilem do jeho domu. A tehdy právě Josef Škvorecký psal svou knihu o Dvořákovi, Scherzo capriccioso. Mezi nimi vznikl velice živý rozhovor o Dvořákovi a byla radost tyhlety dva poslouchat. Připadal jsem si tenkrát, jako kdybych se ocitl nějak na takovém malém ostrůvku v cizině, kde velice intenzívně žije česká kultura.
Takže závěrem: kdybyste to měl nějak shrnout a charakterizovat několika větami osobnost Cecila Parrotta. A jeho přínos české kultuře. Protože v Čechách ho nikdo nezná.
V Čechách ho nikdo nezná, a já myslím, že je to veliká škoda. Byl to nadšenec, doslova nadšenec, který udělal ohromně mnoho pro poznání české kultury. Byl někdy bych řekl až - nekritický. Jak mně se zdálo, nekritický ve svém obdivu k české kultuře.
To - s tím možná souvisí jeho nadšenectví, anebo na druhé straně moje přílišná kritičnost, protože z toho prostředí sám pocházím. Ale on mi často vysvětloval, že si to ani neuvědomujeme, my Češi, jak vynikajících kulturních výsledků ten náš národ dosáhl.
Celý život jsem si myslel, že Cecil Parrott by si zasloužil nějaké vysoké vyznamenání nebo alespoň uznání za tuhle svoji činnost, a tak hned po roce 1989 jsem napsal tehdejšímu ministru zahraničí, upozornil jsem ho na to, že by měla nějakým způsobem být tato činnost uznána a odměněna. Nedostalo se mi odpovědi.
Můj návrh znovu opakoval asi před dvěma lety tehdejší československý velvyslanec v Londýně, ale pokud vím, tak dodnes se žádného uznání zemřelému, ani posmrtného uznání Cecilu Parrottovi nedostalo, i když jeho vdova ještě žije v Londýně, jeho syn v Glasgowě. A v Československu pořád ještě se neví, co tenhle člověk pro českou kulturu a vůbec pro Čechy udělal.