Co musí NATO učinit, aby znovu ovládlo situaci
Válka je svou podstatou riziková záležitost a skládá se z celé série obtížných možností, napsal v britském deníku Express v úterý 6. dubna generál Sir Michael Rose, bývalý velitel britských mírových sborů v Bosně.
Nejhorší je, pokračoval Michael Rose, když velitel uprostřed bojů přijde o iniciativu a zjistí, že nepřítel postupně likviduje alternativy, které jsou pro něho otevřené. V takové situaci ztratí velitel životně důležitou možnost operovat ze své strany momentem překvapení a začne na události pouze reagovat, namísto aby je sám určoval. Jeho celkový operační plán se rozloží a cíle začnou být nedosažitelnými.
Zdá se, pokračuje Michael Rose, že po čtrnácti dnech války na Balkáně se velitelé NATO dostali právě do této nezáviděníhodné situace.
Na začátku leteckých úderů nám politikové vysvětlovali, že neválčí s Jugoslávii, ale jen s represívním Miloševičovým režimem. Proto se válečného úsilí účastnila jen relativně malá část určitých armádních zbraní. Odráželo to strategický názor, že se NATO účastní jen omezeného vojenského konfliktu. Ale od samého začátku bylo jasné, že politická omezení a závislost jen na leteckých úderech znamenají, že hlavní politické a vojenské cíle jsou nedosažitelné.
Nyní, uprostřed srdceryvných scén přílivové vlny miliónů uprchlíků, kteří utíkají z Kosova, jsou naše původní důvody, proč jsme šli do války na Balkáně v podstatě už neplatné a důvěryhodnost NATO byla vážně otřesena.
Má-li obnovit NATO svou iniciativu a má-li se vyhnout dlouhodobé porážce, jeho stratégové musejí naléhavě přehodnotit priority, zkoumat nové možnosti a vypracovat systematický operační plán, který je relevantní pro hluboce změněnou, novou situaci.
Nejprve musíme uznat odpovědnost NATO za humanitární důsledky války - neboť NATO se účastní humanitární války, v níž se část civilního obyvatelstva stala jasně součástí rovnice.
Vzhledem k tomu, že Makedonie a Albánie nemají nutné zdroje k tomu, aby se mohly starat o velké počty uprchlíků, a Makedonie k tomu ani nemá politickou vůli, bude muset tento obrovský úkol splnit samo NATO. Uprchlické tábory budou blízko hranice Kosova a součástí úkolu NATO bude zabránit tomu, aby se nestaly vojenskými základnami Kosovské osvobozenecké armády, která by odtamtud útočila do Kosova.
Zadruhé, NATO by mělo okamžitě rozmístit bojové jednotky na hranicích mezi Makedonií, Albánií a Kosovem. To by nejen zlepšilo vojenské schopnosti, jak realizovat humanitární program, ale zároveň by to zbrzdilo Miloševičovo etnické očišťování.
A zatřetí by mělo být zahájeno plánování rozsáhlé pozemní ofenzívy v Kosovu - protože jedinou jistotu při všem nynějším zmatku je, že jugoslávská armáda v žádném případě není schopna bojovat proti pozemním jednotkám NATO. Dokonce i Miloševič to dobře ví.
Nakonec bude pozemní ofenzíva nutná stejně, pokud Miloševič odmítne vyjednávat a pokud bude politiky rozhodnuto vytvořit v Kosovu zónu bezpečí anebo proměnit Kosovo v protektorát NATO.
Neustále opakovat, že věc vyřeší letecké údery, znamená propadat rétorice a vyhýbat se skutečnosti. Nemůžeme si dovolit, aby naší válečnou agendu diktoval Miloševič anebo navrhovatelé leteckých úderů.
Tento americký přístroj na hluk štěká, ale nekouše
V jednom silvestrovském televizním pořadu z padesátých let, natáčeném skrytou kamerou, hledal novinář Allen Funt v jednom obchodě s kuriozitami na Times Square přístroj na hluk, ale aby nebyl příliš hlučný. Netrvalo to dlouho, a nic netušící prodavač se mu brzo snažil prodat zcela vážně "ten nejtišší přístroj na hluk, jaký na trhu vůbec existuje."
A to je nynější strategie NATO v srbské válce, napsal v deníku New York Times jeho komentátor William Safire. Proč bylo před několika dny zlikvidováno bombovým úderem prázdné ministerstvo vnitra v Bělehradě? Šlo o propagandu, argumentuje Safire. Ani tak ne zaměřenou na Srby, ale na vnější svět. Celý svět sleduje záběry zoufalství uprchlíků z Kosova, a tak NATO v noci zaútočilo na prázdnou budovu ministerstva vnitra, aby ukázalo, že to nenechá jen tak.
To je třetí cesta v zahraniční politice. Národy Evropy, a také prezident Clinton, se rozhodly pro třetí cestu: ani nezastavit agresora, ani ho neignorovat, ale trestat zlo způsobem, které vytváří jen malé riziko. Cílem vojenské akce NATO je prohrát počestně a zároveň zajistit, aby muset trpět vítěz. Tak vytváříme princip kolektivní nejistoty.
Nikdo neumí tuto novou politiku prodávat lépe než Bill Clinton. Je přesvědčen, že ví něco, co idealisté a jestřábi nevědí: Americká veřejnost nesnese zabíjení amerických vojáků. Kdo by chtěl umírat za důvěryhodnost NATO? Pokud nikdo nepotopí v Pearl Harboru americké námořnictvo, nepoužijme nikdy pěchoty.
Clinton sice hovoří o nutnosti postavit se proti novému Hitlerovi, odmítá jeho akce, které se velmi podobají genocidě, ale rozhodl se jednat nerozhodně.
Demokracie jsou slabé, když musejí čelit diktátorům
napsal v deníku New York Times politolog Tony Judt.
Diktátoři se podle Judta nechovají racionálně. Svým vlastním zemím vnucují diktátoři ničivou politiku. Vedou vlastní země do katastrofálních válek proti jiným zemím. Stalin nechal popravit velení své armády těsně před druhou světovou válkou. Hitler postihl genocidou lidi, kteří mohli podstatně prospět jeho válečnému úsilí.
Tváří v tvář takovýmto lidem uplatňují demokratičtí političtí představitelé bezmocně svou logiku.
Demokratičtí politikové nejsou schopni porozumět diktátorům zejména, jde-li o diktátory provinční. Stalin či Mussolini dobře věděli, že na světě existují hranice, a že si nemohou dovolit všechno. To si neuvědomují jejich provinční následovníci. Krátce po zahájení bombardování Jugoslávie konstatoval jeden činitel americké Rady národní bezpečnosti, že účelem bombardování je přimět Miloševiče, aby zaplatil pro sebe nepřijatelnou cenu za své chování.
Jenže pro Miloševiče je nepřijatelné jen to, ztratí-li moc.
Demokratům se nelíbí na Miloševičovi, na Saddamu Husajnovi a jeho kolezích v Severní Koreji, že opakovaně porušují normy a pravidla, ustavené mezinárodními smlouvami, konvencemi pro lidská práva či prostě jen vzpomínkou na druhou světovou válku.
Miloševič využívá naší slabosti - naší nechuti vést válku odporným způsobem. V případě Spojených států má Miloševič ještě další trumf v ruce - ví, že Amerika se bojí vlastních mrtvých a raněných. Ve věku profesionálních armád je to velmi podivný přístup. Hraje to také do rukou Miloševičových. Ten se nijak nad počtem mrtvých nepozastavuje.
Nemůžeme si stěžovat, že nás Miloševič překvapil. V projevu v Prištině v roce 1987 dal Miloševič světu najevo, že zamýšlí posílit svou moc v Srbsku tím, že bude využívat ultranacionalistických postojů vůči kosovským Albáncům. Dlouho čekal na možnost vyhnat tyto lidi z Kosova a jednal nyní zcela logicky. Logika naší reakce musí být, že mezinárodní společenství, nebo NATO, nebo Spojené státy musejí být ochotny učinit vše, aby bylo Miloševičovi zabráněno v této činnosti.
Ano, znamená to pozemní vojska, a ano, znamená to mrtvé a raněné. Pokud to nejsme schopni přiznat, znamená to, že nemáme vojenskou odvahu pro prosazení našeho morálního přesvědčení. Musíme se modlit o nové politické vedení, které tohle pochopí a bude schopno to vysvětlit i voličům.
Alternativou je zrušit všechna poučení, o nichž jsme si mysleli, že jsme je získali za posledních šedesát let. Diktátoři mají dobrou paměť - a takovou paměť bychom měli mít i my.
Jaká je dnes americká zahraniční politika?
Amerika utvářela poválečný svět, ale v devadesátých letech tohoto století chce Amerika hodně, je však ochotna riskovat jen málo
Slabost americké zahraniční politiky je zjevnější než kdy předtím, argumentoval v úterý v deníku Guardian jeho zahraničně politický komentátor Martin Woollacott. Nyní je zjevný obrovský rozdíl mezi ambicemi americké zahraniční politiky a potřebou činných zásahů, bez nichž tato politika nemůže být realizována. Občané Kosova jsou vyháněni z domovů po tisících, čínští demokraté jsou ve vězení, Rusko se potácí od jedné hospodářské krize k druhé a americká a britská letadla bombardují Irák, bez jasné představy, proč to vlastně činí, a americká zahraniční politika vyhlíží daleko méně stabilnějši než kdysi.
Před deseti lety se zdálo, pokračuje Wollacott, že Spojené státy nemusejí činit nic jiného, než si vybrat své politické investice a ve všech oblastech světa konečně dojde postupně k politickému narovnání.
O deset let později jsme zažili světovou hospodářskou krizi, za niž nesou především vinu Spojené státy, a zdá se, že nyní vzniká krize v oblasti mezinárodní politiky.
Pokud k tomu dojde, vinu pravděpodobně ponese tvrdošíjné americké odmítání využít vlastních zdrojů k řešení mezinárodních krizí, pokud to není za úzce omezených, pro Američany přijatelných podmínek, a také užívání často kontraproduktivního nástroje leteckých útoků.
V Bosně since nakonec došlo k řešení, vádne naděje, že problém Kosova bude také vyřešen a americký vliv se projevil pozitivně v Severním Irsku. Jinde ale vypadá situace podstatně hůř.
Spojené státy dovolily Binyaminovi Netenyahu, nejneschopnějšímu politickému představiteli, jaký kdy stál v čele Izraele, a Saddámu Husajnovi, nejnebezpečnějšímu vládci na Blízkém východě, aby jednali prot vůli USA. Situace v Rusku je katastrofální a částečně je to bezpochyby proto, že hospodářská politika, kterou Rusku doporučoval Západ, zhoršila jeho problémy. V Číně se mnoho očekávalo od tzv. "politiky angažovanosti", která prosazovala obchod s Čínou bez ohledu na čínské potlačování lidských práv, jenže nakonec neprospívá ani obchod, ani neprospívají lidská práva. To, že se neustále upřednostňovala Čína, nakonec vedlo k tomu, že Indie a Pákistán loni začaly otevřeně vlastnit jaderné zbraně. Úsilí přesvědčit Severní Koreu, aby se vzdala snahy získat jaderné zbraně, dosud nemělo úspěch.
Často proklamovaný vstup Spojených států do Afriky se dosud nekonal a v srdci afrického kontinentu spolu válčí šest států.
V Evropě je ochromována aliance, kterou vedou Spojené státy, americkým odmítáním použít pozemních vojsk v ofenzívní roli. Minimální většina, jíž nedávno schválil americký Kongress vyslání amerických vojáků pro mírové sbory do Kosova, pro jednotky, které by nečelily žádnému vojenskému riziku, ukazuje, jak obtížné bude, pokud nebudou letecké údery úspěšné, získat souhlas amerického parlamentu k vyslání pozemních vojsk.
Existuje ještě jedno riziko, totiž že mezinárodní vojenské akce, které vedou Spojené státy bez souhlasu OSN, se stanou pravidlem. Spojené státy se snaží způsobit, aby bylo NATO restrukturalizováno jako nástroj světové politiky, který by útočil na teroristické státy, pašeráky drog, a mezinárodní zločince, působící ve velké části Afriky a Blízkého Východu.
To vytvoří další nátlak na Evropu, která už je na Spojené státy, docela rozhněvána, protože Američané jeden den chtějí globální celoevropskou spolupráci a druhý den uvalují na evropské země obchodní sankce, které likvidují evropské pracovní příležitosti.
V minulých týdnech vedly Spojené státy proti Evropě obchodní válku týkající se banánů z Karibské oblasti. Bylo to, argumentuje Martin Woollacott, nesmírně pošetilé, vzhledem k mezinárodní situaci, a nyní hrozí Spojené státy evropských zemím dalšími nehoráznými cly ve snazit vnutit Evropě americké hovězí s vysokou dávkou hormonů.
Prezident Clinton pronesl v únoru projev o americké zahraniční politice. Zdůraznil v něm, že si Amerika nepřeje být izolacionistická, ale že chce "spolupracovat se všemi ostatními zeměmi" a že "musíme čelit všm nebezpečím společně". Jenže v projevu se hlavně zdůrazňovalo nebezpečí, jemuž čelí Amerika od chemických a biologických zbraní, a dále Clinton hovořil o tom, jak svět podvádí v oblasti mezinárodního obchodu - snažil se vytvořit dojem, že Američané vždycky obchodují jedině nevinně a eticky, zatímco cizinci systematicky porušují všechna etická pravidla.
Je možná škoda, konstatuje Wollacott, že šest z deseti let od ukončení studené války je americkým prezidentem Bill Clinton. Vždycky mu totiž trvá dlouho, než se rozhoupá k činu, a dělá všechno s nervózním pohledem na průzkumy veřejného mínění a na Kongres, který je vůči němu většinou nepřátelský.
Existují však v podstatě tři důvody, proč se octla americká zahraniční politika v obtížné situaci, pokračuje Woollacott. Americká zahraniční politika má za posledních deset let tři základní charakteristiky. Zaprvé, soustřeďuje se na ambiciózní, avšak nepříliš dobře promyšlenou snahu restruktualizovat poměry na světě. Snaží se spojovat prosazování deregulační hospodářské politiky a demokracie způsobem, který je často povrchní a neefektivní. Teprve nyní se začíná ukazovat, do jaké míry se staly nevyzkoušené neoliberální teorie podstatou americké zahraniční politiky.
V sérii článků, které nedávno otiskl deník New York Times, ukázal tým reportérů, vedený novinářem Nicholasem Kristofem, jak se stalo součástí práce amerického ministerstva zahraničních věcí prosazovat deregulaci a odstraňovat veškeré překážky mezinárodnímu finančnictví a obchodu, při jednáních s jednotlivými vládami i při mezinárodním vyjednávání o hospodářských záležitostech. Součástí tohoto ideologického úsilí byla taktická kampaň, jejímž cílem bylo dosáhnout maximálního pronikání amerických firem do jiných ekonomik, prostřednictvím kritiky existujících obchodních bariér, i když byly pro ně rozumné společenské, kulturní nebo vědecké důvody, a částečně prostřednictvím selektivního využívání amerického politického vlivu. Od prosazování amerických filmů až po geneticky modifikované potraviny je americká zahraniční obchodní politika agresívní a legalistická.
Americká globální hospodářská politika ochromila Rusko, vyvolala explozui ekonomik v jihovýchodní Asii, destabilizovala některé latinsko-americké země, ovlivnila hospodářský vývoj v mnoha zemích světa k horšímu a rozhněvala čelné obchodní partnery Spojených států, od Japonska až po Evropu.
Demokratické principy, které Spojené státy prosazují pro jiné země spolu se svou obchodní zahraniční politikou jsou v pořádku, ale v mnoha zemích, například v Kambodži či v různých afrických státech, je tato demokracie budována na písku.
Druhým hlavním rysem americké zahraniční politiky je posedlost Spojených států s vlastní bezpečností. Přirozeně všechny země usilují především o vlastní bezpečnost, avšak existuje zvláštní, podivný americký pohled na svět jako místo, kde neustále vznikají protiamerická spiknutí. Tento pohled jde velmi špatně dohromady s americkým úsilím prosazovat kolektivní bezpečnost.
Sovětský svaz jako hrozba americké bezpečnosti už neexistuje, avšak americká oficiální mysl se obává různých nepřátel, včetně teroristických států, islámských fundamentalistů, teroristů, pašeráků drog a organizovaného zločinu. Nikdo nepopírá, že tyto problémy existují, jenže v Americe existuje podle Martina Woollacotta tendence vytvářet z těchto nejrůznějších hrozeb jednotné "podzemí zla", asi jako Rusko bylo pro Ronalda Reagana "říší zla". Američané někdy projevují snahu zaútočit na toto "jednotné podzemí zla" jednostranně. Spojencům se pak zdá, že zahajují válku, k níž by jinak nemuselo dojít.
Amerika je také posedlá svou nejmodernější technologií, kterou považuje za zdroj bezpečnosti, jaký jiné země nemají. Vyvolává to dojem, že je možno zajistit zahraniční bezpečnost Spojených států bez obětí na lidských životech.
Třetí slabost americké zahraniční politiky je podle Wollacotta přílišná uctivost nynější americké vlády vůči veřejnému mínění. Americká vláda zkoumá téměř denně, co si myslí američtí občané o různých jejích politických iniciativách, a lehce tak ztrácí přehled o tom, jaká politika je realistická. Pokud došlo v poslední době k nějakým úspěchům v americké zahraniční politice, bylo to jen v důsledku práce silných osobností, jako je Richard Holbrook, které ignorují neustále zkoumání veřejného mínění a vytvářejí novou situaci, na niž musí prezident reagovat. Jinak je americká zahraniční politika přeopatrná, zejména, pokud jde o vysílání vojsk do zahraničí.
