Channel Four News, pondělí 12. dubna 1999 v 19 hodin:
NATO pokračuje s leteckými údery, ale přiznává, že pravděpodobně zasáhlo vlak a usmrtilo devět civilistů
(Zkráceno)
Jon Snow: NATO se jednotně rozhodlo pro další letecké údery, ale nová členská země Maďarsko se dostala dnes pod nátlak Moskvy za to, že zastavila konvoj nákladních automobilů s ruskou pomocí, mířící do Srbska. Most v Jugoslávii byl zasažen bombami NATO. K němu přijíždějící vlak, plný civilistů, byla také zasažen. Dnes večer, po třech týdnech bombardování, kam to všechno směřuje? K vytvoření Velké Albánie?
Pozemní jednotky? Američtí politikové debatují o této otázce a někteří tvrdí, že vyslání invazních jednotek je nyní jedinou možností, jak dokáže Západ dosáhnout svých cílů.
Jon Snow: Pozemní jednotky nejsou zázračným lékem, nejsou zkratkou. Uplynuly téměř tři týdny od začátku bombardovací kampaně, kterou NATO odmítá nazývat válkou. Dosud se postavení Spojenců, podle pondělních slov Robina Cooka, nijak nezměnilo. Hovořil během mimořádné schůzky zahraničních ministrů NATO v Bruselu. Schůzka byla jednak manifestací jednoty a jednak debatou o tom, co dál. Naše diplomatická korespondentka Lindsay Hilsonová je v Bruselu. Lindsey, pozemní vojska? Jak to vypadá?
Lindsay Hilson: Stále ještě odmítají vyslat pozemní vojska. Robin Cook to řekl jasně a totéž říkají i všichni činitelé USA. A také jaksi nemáme vůbec žádné ponětí o tom, jak dlouho to má všechno trvat. Jeden americký činitel, s nímž jsem hovořila dnes dopoledne, se zmiňoval o tom, že bombardovací kampaň má trvat mnoho dlouhých týdnů. Taky nemají žádnou představu, jak by mělo Kosovo vypadat v budoucnosti. Madeleine Albrightová, americká ministryně zahraničí, hovořila v pondělí poprvé o "mezinárodním ochranném statutu". Možná tím míní nějaký protektorát NATO, ale není to jasné. Chtěli ale zdůraznit, že existuje v NATO, jak říkali, "velká míra jednoty a rozhodnosti". Zároveň ale také, jak se od takovýchto shromáždění dá očekávat, se tu vyskytuje vysoká míra rétoriky:
Javier Solana: Metoda, myslím, je jasná. Miloševič prohrává a ví, že prohrává. NATO je jednotné. Máme na naši straně spravedlnost a právo a zvítězíme.
Jon Snow. Rétorika a jednota, Lindsay, ale u toho stolu sedí také noví členové NATO a někteří z nich bydlí daleko blíže Moskvy než Solana. Co říkají oni a pod jakým nátlakem se ocitají? Zejména Maďarsko?
Lindsay Hilson: No, Maďarsko se dostalo do obtížné situace o víkendu. Konvoj ruské pomoci projížděl Maďarskem a Maďarsko ho zastavilo. Konstatovalo, že ozbrojené automobily, vezoucí pomoc, jsou porušením sankcí, uvalených na Srbsko. Pokud vím, tento problém už byl vyřešen a Maďaři dovolili těmto automobilům projet. Ale předtím jim strašně vynadal rozněvaný ruský ministr zahraničních věcí Ivanov.
Ale musíte si uvědomit ohledně zemí, jako je Maďarsko, Česká republika a Polsko, ohledně nových členských zemí NATO, tyto země skutečně velmi chtěly stát se členy tohoto klubu. Chtěly do toho klubu. Domnívaly se, že jim to poskytne stabilitu. Tak teď nemají žádnou jinou volbu, než letecké údery stoprocentně podporovat.
Je to složitější pro jiné země, jako je Rumunsko, Bulharsko, a tak dále, které se obávají, že tento konflikt by se mohl rozšířit, že by mohly vzniknout šokové vlny, mohly by je postihnout, ale tyto země nemají ochranu NATO. Takže NATO v pondělí zdůrazňovalo, že se snaží ochraňovat i tyto země a poskytnout i jim bezpečnost. Ale je to všechno samozřejmě velmi nevypočitatelné. Hovořila jsem dnes s britským ministrem zahraničí Robinem Cookem a zeptala jsem se ho, zda je pravda, že letecké údery na Jugoslávii neskončí, dokud se Miloševič Západu úplně nevzdá.
Robin Cook: V každém případě vyžadujeme přijetí našich cílů. A základní podmínkou je, že uprchlíci musejí mít možnost se vrátit a musejí mít v Kosovu mezinárodní vojenské jednotky, které by zabezpečily jejich návrat. Cokoliv jiného by bylo pro Miloševiče odměnou za brutální etnické očišťování, jehož jsme byli svědky za posledních čtrnáct dní.
Z dnešní schůzky zahraničních ministrů NATO by měl Miloševič pochopit, že aliance NATO je pevná ve svém rozhodnutí zajistit dosažení těchto cílů. Miloševičovi se nepodařilo rozštěpit alianci nebo z ní odlákat některé partnery. Máme rozhodnost k dokončení této akce, máme jednotu, můžeme pokračovat, jakkoliv dlouho to bude třeba, a nám to vydrží déle, než to vydrží prezident Miloševič.
Lindsay Hilson: V USA a v Británii sílí podpora veřejnosti pro vyslání pozemních jednotek, třeba i v plné bojové síle, bude-li to nutné. Jak na to reagujete?
Robin Cook: O tom jsme velmi otevřeně a upřímně debatovali dnes při pracovním obědě. Je nám všem jasné, že nemáme vůbec v úmyslu vyslat ozbrojenou invazi, nemáme plány vyslat ozbrojenou invazi, náš postoj se nezměnil. Lidi by měli pochopit, že vyslání pozemních vojsk není žádnou zkratkou. Trvalo by to dva až tři měsíce, než by se nám podařilo vyslat do oblasti tak obrovskou armádu, jaké by bylo potřeba k bojové ofenzívě. Tři měsíce ale čekat nemůžeme. Nejlepší způsob, jak přímo a okamžitě ochromit vojenské jednotky v Kosovu je zintenzívnit letecké údery, a to děláme teď.
Lindsay Hilson: Možná budete muset čekat tři měsíce. Možná to celé bude trvat tak dlouho.
Robin Cook: Jsme připraveni investovat čas i úsilí do toho, abychom dosáhli našich cílů. Ale, jak jsem řekl, vyslání pozemních vojsk není lékem a není to zkratkou.
Lindsay Hilson: A jaké jsou nyní vaše cíle: Protektorát? Mezinárodně chráněné území?
Robin Cook: Vždycky jsme byli připraveni poskytnout Kosovanům podporu. Proto jsme požadovali, jako součást jednání v Rambouillet, aby byly přítomné k zaručení příměří mezinárodní jednotky. Je nutno zajistit bezpečnost lidí v Kosovu, bez ohledu na jejich etnickou totožnost. Musíme zajistit, aby tyto ochranné jednotky mohly do Kosova vstoupit. Pak můžeme jemněji vypracovávat budoucí politickou ústavu Kosova. Ale je jasné, že vnitřní bezpečnost bude muset být v jejich vlastních rukou a obyvatelé Kosova musejí být chráněni před útlakem z Bělehradu.
Lindsay Hilson: Bělehrad tedy nebude mít žádné právo rozhodovat nad Kosovem?
Robin Cook: V Dohodách z Rambouillet -
Lindsay Hilson: - které byly nyní zcela překonány událostmi -
Robin Cook: - ne, úplně překonány nejsou. Jak jsem řekl, sami kosovští Albánci tyto dohodu stále podporují. Dohodu nepřijal Bělehrad a myslím, že Miloševičovi začíná teď docházet, že bylo pravděpodobně lepší, kdyby býval přijal vyjednávaní, které jsme nabízeli. Snažili jsme se dosáhnout dohody prostřednictvím dialogu velmi intenzivně. Vojenský konflikt začal teprve, když bylo jasné, že prezident Miloševič rozumí jen hrozbě násilí. Sám předstíral, že vyjednává o míru, a plánoval tuto jarní vojenskou ofenzívu.
Lindsay Hilson: To tedy říkal dnes britský ministr zahraničních věcí Robin Cook, ale americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová pocestuje v úterý do Osla a setká se tam s ruským ministrem zahraničí Ivanovem. S Rusy se počítá, pokud vznikne naděje na nějaké vyjednávání.
Jon Snow: Od poslední schůzky Albrightové s Ivanovem se ozvalo z Ruska dost ostrých výroků. Neobávají se politikové trochu, že by mohlo dojít k tomu, že Rusové začnou konkrétně jednat?
Lindsay Hilson: Ano. To bylo zdůrazněno dnes a o víkendu nás ujišťoval Robin Cook, že Rusové se do konfliktu nevloží. To bylo znovu opakováno v pondělí, že Rusové vojensky nezasáhnou, že má NATO od Ruska v tom smyslu ujištění. Albrightová bezpochyby dostane další ujištění v tomto smyslu v úterý a také o tom, že Rusové pomohou ukončit tento konflikt. Protože vojenské řešení není možné. Nakonec bude zase zapotřebí diplomacie, a toho se budou účastnit i Rusové.
Jon Snow: Dnes večer přiznalo NATO, že osobní vlak se blížil mostu nebo už byl na mostě v jihovýchodním Srbsku, který byl bobmardován spojeneckými vojsky. NATO konstatovalo, že nemělo v úmyslu zasáhnout vlak, ale že není možno vyloučit pravděpodobnost mrtvých a raněných. Podle nepotvrzených zpráv zahynulo alespoň devět lidí a 16 jich bylo zraněno.
V noci bombardovalo NATO průmyslové cíle, včetně jedné velké ropné rafinérie na okraji Bělehradu. V symbolickém aktu odporu proti NATO stáli obyvatelé města Novi Sad jako lidské štíty proti leteckým útokům na posledním mostě přes Dunaj. Dva druhé mosty ve městě už byly zničeny.
V pondělí se střetly stovky demonstrantů s italskou policií v jedné z dosud největších demonstrací proti akci NATO.
Austrálie požaduje okamžité propuštění humanitárního pracovníka Steva Pratta. V neděli se Pratt přiznal v srbské televizi, že vykonával v Jugoslávii některé špionážní úkoly. Austrálie je přesvědčena, že byl k přiznání donucen.
Na hraničních přechodech s Kosovem překročuje hranici menší množství uprchlíků. Mnoho z nich je dopravováno jinam autobusy nebo letadly, tentokrát do Izraele, i když mnozí odmítají a chtějí počkat, až se budou moci vrátit do Kosova.
Prezident Clinton se v pondělí setkal s leteckými posádkami, které se právě navrátily z náletů nad Kosovem. Clinton tvrdil, že je úkolem Spojených států zabránit tomu, aby z krize vznikla širší válka. Uvedl, že nechce, aby umíralo velké množství amerických vojáků na vzdálených bojištích.
Avšak, jak se washingtonská politika po velikonočních prázdninách vrací k normálu, debata ohledně vyslání pozemních jednotek do Kosova je ostřejší než kdy předtím.
David Smith: (záběry prezidenta Clintona pochodujícího v čele vojáků, za zvuků vojenské dechovky) Téměř každý den se nyní objevují v americké televizi dokonale připravené záběry: Bill Clinton a vojska. Dnes to byly záběry ze základny bombardérů B 52 v Barksdale, Louisiana. Tento prezident, jako vždycky, šíří vlastní reklamu na svou slávu a pro svou politiku. I za války.
Bill Clinton: Toto je Amerika, která se snaží přimět svět, aby žil lidským způsobem, abychom mohli mít mír a svobodu v Evropě a aby naši lidé nemuseli jít bojovat do velké války v důsledku šílenství někoho jiného. Děkuji vám, děkuji vám, děkuji vám. (Potlesk.)
David Smith: Máme-li ale být zcela upřímní, americká politika je v naprostém chaosu. Kongres se dnes vrátil a požaduje akci. Mnozí požadují, aby Clinton přestal mlžit a začal se připravovat pro vyslání pozemních vojáků.
Senátor John MacCain: Prezident řekl, že toto je sud prachu uprostřed Evropy, genocida, holocaust, vylíčil to nejčernějšími barvami, je prostě pošetilé vyloučit některé alternativy. Musíme učinit všechno, co je nutné, abychom vyhráli, jakmile jsme se začali účastnit. Nyní by byla cena selhání větší, než předtím, kdy jsme to války vstoupili.
David Smith: Veřejně na tuto vlnu kritiky na Capitol Hillu odpovídají Clintonovi lidé, že pozemní jednotky není možné mobilizovat rychle. Soukromě však stále ještě nejsou ochotni přijmout riziko vyslání pozemních jednotek. Ve skutečnosti zmáčkl tento Bílý dům nyní knoflik "Pauza" a nechává Evropany, dokonce i Rusy, aby vyjednali diplomatické řešení této krize.
I vojáci zdůrazňují, že představa, že by bylo možno vzít z police nějaký připravený plán na vyslání pozemních jednotek, oprášit ho a realizovat ho - o tom se ve Washingtonu nyní hovoří - je na hranici frašky. Vyslání pozemních jednotek by trvalo dlouhé měsíce.
George Joulwan, bývalý vrchní velitel NATO: No ale tohle jsme měli předvídat a plánovat a realizovat vojenská cvičení, aby byly jednotky připraveny na chvíli, kdy se Rada NATO a zdejší vrchní velení rozhodnou jich použít.
Bill Clinton: Toto je Amerika ve svém nejlepším světle.
David Smith: Rétoriku ignorujme. Tento Bílý dům ve skutečnosti plánuje z konfliktu odejít tak, aby nebylo nutno vyslat pozemní bojová vojska. Proto má dojít tento týden znovu k pokusu o vyjednávání, prostřednictvím Rusů. Ale je politické řešení skutečně realistické?
Senátor: John MacCain: Dokud nevyhrajeme, tak ne. Pak můžeme vyjednávat. Ale vyjednávat s panem Miloševičem nyní, zatímco provádí ty strašlivé činy, to by byla myslím chyba.
David Smith: Ať už Clinton vystupuje v televizi uprostřed vojáků kolikrát chce, nedokáže to zamaskovat jeho politické a vojenské dilema. Tento prezident chce maximum, co se týče vítězství nad nepřítelem, ale chce k tomu použít minimum vojenské moci. Ale strategicky to nejde dohromady.
Cesta uprchlíků do špíny a ponížení
Besimu Bekovi je teprve 23 let, napsal v pondělí deník Guardian, a ze všech hrůz posledních deseti dní, jichž bylo dost, aby z toho vznikl život nočních můr, se mu paměť neustále vrací k cestě autobusem.
Byla to poslední rána, konečné ponížení, dvojnásobně šokující, protože nečekaná. Poté, co byl vyhnán spolu s lidmi ze své ulice z Prištiny vojáky se samopaly, donucen nastoupit do vlaku a dojet na hranici mezi Kosovem a Makedonií, a pak opuštěn ve špinavém páchnoucím táboře na rozbláceném poli, vyzvání k cestě autobusem se zdálo relativně nevinné.
I když vyzvání přišlo od tvrdě vyhlížejících makedonských policistů po setmění a bylo tak málo času, že skoro nebylo možno dát dohromady tašku s věcmi osobní potřeby, zdálo se to potenciálním únikem do normálnějšího světa.
Některé autobusy vozily uprchlíky nedaleko, do stanového města u Skopje, které vybudovali britští vojáci. Jiní jeli autobusem hodinu na letiště a letěli do Turecka.
Besim měl míň štěstí. Dostal se do konvoje více než 100 autobusů, které pod dohledem policejní eskorty převezly nocí asi 13 000 uprchlíků do Albánie.
"V životě jsem nic takového nezažil. Bývalo by lepší být mrtvý. Cesta trvala asi 15 hodin a makedonští řidiči odmítli zastavit. Byl to normální městský autobus s tvrdými sedadly, nikoliv dálkový. "Lidi byli natlačeni tak, že jste se nemohli vůbec pohybovat. Museli vykonávat svou potřebu tam, kde seděli nebo stáli, staří lidé, ženy, děti, všichni, kdo to už nemohli vydržet. Jinak to nešlo," svědčil mladý muž, vysoký a hezký s černými kudrnatými vlasy.
"Otevřeli jsme okna, ale zápach byl odporný. Jedné ženě začalo být strašně špatně a nemohla dýchat. Lidi vepředu v autobuse téměř řidiče zlynčovali, aby jí dovolil vystoupit. Nevím, co se s ní pak stalo. Mluvilo se o tom, že je třeba zavolat sanitku. Do autobusu se už nevrátila. Makedonci jsou stejně hrozní jako Srbové."
Besim seděl na jedné z řady lavic v zanedbané sportovní hale v městě Korce v jihovýchodní Albánii. Na podlaze baseballového hřiště bylo asi 14000 deportovaných osob. Bylo poledne, ale desítky z nich spaly. Příchod oběda, který zorganizovalo město Korce, nevyvolal pozornost. Z náklaďáku byly složeny hromady chleba, vstalo jen několik lidí.
Každých několik minut bylo tiché hemžení v hale přerušeno hlasem z megafonu. Může ho použít každý uprchlík k tomu, aby se dal dohromady s chybějícími příbuznými.
Od děsivé cesty autobusem uplynuly tři dny, ale teprve nyní začínaly přicházet mezinárodní humanitární organizace. Medecins sans Frontieres začali budovat na dvoře latríny a sprchy Tým tří německých důstojníků v džípu hledal místo, kde by bylo možno postavit stanové město pro 5000 lidí. Řecká vojska už stavěla jiné městečko pro 2000 lidí.
Ferida Shalová, dvaadvacetiletá prodavačka z Prištiny taky vzpomíná na cestu autobusem jako na vrchol týdne hrůzy:
"Držela jsem po celou dobu v náručí tříletou dceru Eritu, aby jí neušlapali. Byli jsme všichni těsně natlačeni na sebe, bylo strašlivé horko a autobus nezastavil, aby lidi mohli jít na záchod. Ptali jsme se makedonského řidiče, kam jede, ale jen sledoval autobus před ním. Asi sám nevěděl.
Bexhet Jusufi, jemuž je 43 let, byl ředitelem základní školy v Prištině. Byl donucen nastoupit do vlaku, jedoucího na hranice Kosova S ním šly jeho dvě děti. Manželka zemřela před dvěma měsíci.
Dva dny před začátkem leteckých útoků hodili Srbové bombu do kavárny v přízemí budovy, v níž Jusufi bydlel. Usmrtilo to populární herečku z prištinského divadla mladých.
"Po začátku leteckých úderů začaly být vypalovány albánské obchody a střílelo se v nich, vždycky v noci. Přestali jsme vycházet ven. Domnívali jsme se, že doma budeme v bezpečí. Po pěti dnech a nocích sílící úzkosti se Jusufi a jeho čtrnáctiletý syn a dvanáctiletá dcera rozhodli odejít. Domnívali se, že se jim podaří dojít pěšky 60 km na hranici Kosova, ale na ulici je zatkla ozbrojená srbská policie a přikázala jim, aby šli na nádraží.
Přidali se k dlouhé koloně, tam byla rozdělena na skupiny a ty byly naloženy do vlaků. Jusufi konstatuje, že nechce žít v zahraničí. Rád by se vrátil do Prištiny. Co by chtěl říci srbským sousedům? "Nemám nic, co bych jim chtěl říci," odpověděl. "Vědí sami, oč jde."
Čím jsou motivováni britští kritikové leteckých útoků?
Když během války o Falklandské ostrovy poznamenal ve vysílání televize BBC známý reportér Peter Snow, že zatímco se nedá dokázat, že britská vláda ohledně průběhu války lže, o argentinské vládě se to dokázat dá, vyvolalo to obrovské rozhořčení, napsal v pondělí v deníku Independent Donald Macintyre.
Druhá a významnější část výroku Petera Snowa byla ignorována a bulvární deník The Sun a ostatní lidové listy se do Snowa pustily za zradu. Představu, že by BBC měla mít právo kritizovat průběh války nebo zpochybňovat pravdivost údajů, jaké veřejnosti prezentuje britská vláda, považoval thatcherovské deníky za nevlasteneckou.
Měli bychom být hluboce vděčni, poznamenává Macintyre, že se totéž už neděje v této válce.
Skutečnost, že v Británii probíhá energická debata ohledně válce o Jugoslávii je právě tím - nelze to dostatečně silně zdůraznit - co odlišuje zdejší sdělovací prostředky a zdejší politický proces od situace v Srbsku, kde byly odlišné názory buď umlčeny jménem vlastenectví, anebo, jako v případě nezávislých rozhlasových stanic a tisku, potlačeny.
Kontrast mezi válkou o Falklandské ostrovy a nynější válkou by snad ani nemohl být větší, píše dále Donald Macintyre. I v osmdesátých letech existovali ovšem levicoví aktivisté, kteří protestovali proti tehdejší válce.
Nynější situace se však radikálně odlišuje od situace v osmdesátých letech tím, s jak velkou energií a svobodou jsou přesvědčeni politikové, zasloužilí vojenští odborníci a jiní specialisté, kteří vůbec nejsou pacifisty, že je jejich národní povinností ostře kritizovat nejen vedení této války, ale často také i základní premisu, proč je tato válka na Balkáně vedena.
Otázkou je, proč je veřejné mínění a zejména mínění britského establishmentu ve válce o Balkán tak nejednotné, přestože bylo většinou jednotné za války o Falklandské ostrovy.
Vzhledem k tomu, že válka o Falklandské ostrovy byla úspěšná a způsobila volební vítězství Margaret Thatcherové v roce 1983, zdá se ze zpětného pohledu, že jí nebylo možno zpochybňovat. Ale ono tomu tak nebylo. Prominentní členové britské vlády by bývali dali přednost vyjednávání, které nabízelo OSN.
Ani nešlo o to, že se bojovalo o údajně "britskou" půdu, kdežto v Kosovu nikoliv. Donald Macintyre vzpomíná, že mu jeden britský diplomat tehdy sdělil, že se rozhodl odstoupit z morálních důvodů ze své funkce ve chvíli, kdy by počet usmrcených britských vojáků převýšil počet britských občanů, žijících na Falklandských ostrovech.
Nabízí se jiné vysvětlení, které je naznačeno v článku od Tonyho Blaira, který vyšel tento týden v časopise Newsweek. Blair tam píše, že "obvyklá vlna kritiky" pochází "někdy od lidí, pro něž je těžké přijmout, že existuje nová generace vedoucích politiků, kteří pocházejí z pokrokové části politického spektra, ale jsou připraveni být stejně tak pevní jako jejich předchůdci na pravici i na levici, aby tuto záležitosti dovedli do konce."
Je to kontroverzní tvrzení - že prý jsou vlády, které vedou nynější válku na Balkáně, kritizovány tak silně, protože stojí nalevo od centra.
V každém případě je zajímavé, že země, které se nejenergičtějí podílejí na tomto konfliktu, Spojené státy, Británie, a co do premiéra i Francie - mají - alespoň trochu - vlády levého středu. A to platí i o Německu, zemi, která je svou skálopevností v této věci nejpozoruhodnější - už jen proto, že se dosud dlouhá desetiletí Německo vyhýbalo jakýmkoliv vojenským konfliktům.
Je pozoruhodné, pokračuje Donald Macintyre, že většina kritiků balkánské války skutečně stojí spíše na pravici. Šéf konzervativní strany William Hague sice vyjádřil Tonymu Blairovi ve věci války o Jugoslávii podporu, ale čelní mluvčí jeho strany se zrovna necpou do rozhlasových a televizních studií, aby tuto podporu také vyjadřovali.
Kritikové války by byli sami daleko ostřeji kritizováni, domnívá se Donald Macintyre, kdyby to byli levičáci a útočili by na pravicovou vládu, vedoucí válku.
Je legitimní, když požadují amatérští kritikové ze všech vrstev společnosti, aby byly do Kosova poslány pozemní jednotky, i když by tito kritikové měli akceptovat, že bombardování je vždycky nutnou první etapou války, ať už dojde k pozemní invazi či nikoliv. Poctiví kritikové britské vlády, jako bývalý generální tajemník NATO lord Carrington nebo historik a poslanec Alan Clark by kritizovali vládu za tuto válku, ať by byla levicová nebo pravicová.
Avšak u ostatních kritiků je možné rozeznat postoj, že zatímco je to v pořádku, pokud občas vytvoří labouristická vláda státní zdravotnictví anebo udělá něco pro nezaměstnané, labouristické vlády tady nejsou od toho, aby vedly velké, dospělé války. Někteří tito kritikové odmítají přijmout argument, že demokratické vlády levého středu, stejně jako pravice, jsou schopny učinit to, co všechny vlády musejí občas udělat.
Pro tento nepřátelský postoj existuje několik důvodů. Jedním z nich je, že i když má pojem spravedlivé války dlouhou historii, jde až k Tomáši Akvinskému, britská pravice tento pojem není někdy ochotna přijmout. Zastává názor, že války mají být buď obranné anebo vedené v otevřeně sobeckém zájmu. Jiný takovýto postoj ignoruje roli Labouristické strany v koalici proti Hitlerovi a tvrdošíjně prohlašuje, že Konzervativci jsou vlastenci takovým způsobem, jakým Labouristé vlastenci nikdy nemohou být.
Přestože jako premiérka vyvolávala Margaret Thatcherová ve společnosti velké konflikty, jsem přesvědčen, píše dále Donald Macintyre, že Thatcherová nezastává tento názor. Minulý týden poukázal v deníku Daily Telegraph Charles Powell, dlouholetý poradce Thatcherové pro zahraničněpolitické otázky, na zajímavý kontrast mezi širokou a pevnou koalicí podpory, jaké se těšila Thatcherová za války o Falklandské ostrovy, a nynější širokou kritikou Tonyho Blaira.
Powell v článku píše, že si také Američané přiliš optimisticky mysleli, jak rychle srazí bombardování Iráku Saddáma Husajna na kolena. Powell napsal velmi přesvědčivě, že 19 demokracií nyní jedná jednotně ve snaze dosáhnout "hluboce slušného" cíle donutit Miloševiče, aby se stáhl z Kosova a že pokud jejich rozhodnost nebude rozložena zevnitř, že zvítězí.
