Masakr v USA

Co je nového v České republice

Pokud se chcete dozvedet, jak vidi udalosti v Jugoslavii prosty Srb, odkazany na statni televizi, doporucuji sledovat prispevky Vaclava Stepanka (univerzitni lektor cestiny v Belehrade) v Mlade fronte. Za nejzajimavejsi povazuji clanek z 9.4.1999 - "Jak vidi albanske utecence v Belehrade a jeho ulicich". Srbove to pry vidi takto "Albancum je treba trpelive vysvetlovat, ze neni treba, aby ze zeme odchazeli, ze je zeme potrebuje," mel prohlasit Vuk Draskovic.

(Poznámka JČ: Tu srbskou státní televizi jsem ve Slovinsku před dvěma týdny čtyři dny sledoval, tomu nikdo s minimální inteligencí nemůže věřit!)

Vize sjednocene Evropy jakozto Nemeckem sjednocene Evropy popripade Ctvrte rise dostava opet pevnejsi kontury. Evropsky parlament pozadoval zruseni Benesovych dekretu. Nelekejte se, rozhodnuti Evropskeho parlamentu nemaji pravni zavaznost. Zatim. Uvedomuje si verejnost, ze demokracii momentalne neohrozuje jakasi abstraktni globalizace ale velmi konkretni a zaroven velmi anonymni urednici ve velmi konkretnich institucich EU? Jinymi slovy - dovolili by si Nemci prosadit podobnou vyzvu ve svem narodnim parlamente? Vice na http://www.trafika.cz/ln/1999/990420/ln63640559.html.

Přehled článků o krizi v Kosovu, zveřejněných v BL v minulých dnech:

• Zmocnili se Srbové komunikací CIA?

• Jak to bylo s údery NATO na uprchlíky - oficiální vysvětlení (Channel Four News)

• Evropa ve válce (Andrew Stroehlein)

• Není snadné dostat se přes rétoriku (Toronto Globe and Mail)

Reakce:

• Proč NATO lže? (Petr Paleta)

• Nejnovější informace: Bělehrad přerušil diplomatické styky s Albánií

• Robert Fisk našel důkazy na místě útoků NATO na uprchlíky

• NATO musí směřovat ke dveřím s nápisem "východ" (Sir Michael Rose)

• Spojenci musejí bojovat dál (Bill Clinton)

Sdělovací prostředky:

• Britská vláda obvinila známého reportéra BBC Johna Simpsona z prosrbské zaujatosti (Jan Čulík)

• Když mě Blair pomlouvá, pomáhá Miloševičovi (John Simpson, Sunday Telegraph)

• Názory: Měla by BBC v době války podporovat věc Spojenců?

• Umlčet Johna Simpsona: Záměrný útok na sdělovací prostředky (Guardian)

• Nesahejte na BBC - dělá v Bělehradě svou řádnou práci (Independent)

• Simpsonova válka - proč se na něho útočí (Guardian)

• Záhady kolem útoku na uprchlíky v Kosovu (Channel Four News)

• Křižácká výprava Britů proti světu (The Times)

• "Chyby" Spojenců na Balkáně (Frederic Forsyth)

• Zdá se, že pravda je nejužitečnějším nástrojem propagandy (Independent)

• Pozemní boje: ztráty aliance by asi nešly do tisíců (František Roček)

• Ad: Válka pokrokářů (Jaroslav Teplý)

• Chirurgické řešení se nejeví jako nejlepší (Petr Vařeka)

• Jsem obrázky z Balkánu otřesen a nechápu, jak to někteří čtenáři mohou vidět jinak (Jiří Hertl)

Další články k tematice nynější války v Evropě o Kosovo najdete v přehledu nejdůležitějších textů z posledních dní, viz Obsah zde napravo.

Výběr textů z posledních dní:

Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL.

Deník Times v úterý 20. dubna tímto do značné míry potvrdil pondělní exkluzívní zprávu skotského listu The Herald, podle níž NATO využívá informátorů z řad Kosovské osvobozenecké armády v Kosovu.

NATO využívá zpravodajských služeb Kosovské osvobozenecké armády na místě v Kosovu k tomu, aby byla jeho letadla lépe schopna lokalizovat a zničit srbská vojenská postavení v této provincii.

Navzdory opakovaným tvrzením NATO, že nemá formální spolupráci s touto rebelskou armádou, byl deník Times svědkem toho, jak poskytují bojovníci KLA pomocí satelitních telefonů podrobné zpravodajské informace pro bombardéry NATO. Zpravodajské informace jsou předávány západním "řídícím pracovníkům", kteří je pak předávají NATO, takže NATO může konstatovat, že nemá přímé styky s KLA.

V jednom telefonátu tento týden poslal Sokol Bashota, člen generálního štábu KLA, naléhavou zprávu z hory Berisa, přibližně 30 km západně od Prištiny. Informoval o rozmístění srbských tanků a dělostřelectva kolem vesnic Orlate, Kišna Reka a Trpeze. Hlas v satelitním telefonu zněl plechově, odosobněně a ve velkém stresu, a pravděpodobně byl telefonát odposloucháván Srby, nebylo však pochyb, že zpráva je velmi naléhavá:

"Nikdo v této oblasti nemůže uniknout ... Srbové na nás útočí ze tří směrů a mají jednotky na jihu ... jsme v pasti a potřebujeme pomoc NATO ... Na této hoře je více než 40 000 civilních uprchlíků ... mnoho z nich žije bez přístřeší už tři týdny ... hlad a nemoci způsobené zimou ... žádné léky ... dělostřelectvo na nás útočí ... potřebujeme naléhavou pomoc NATO".

Avšak bude to trvat mnoho hodin, než NATO dostane tento hovor. Protože NATO nechce přímo spolupracovat s KLA, informace musí být nejprve předána prostřednictvím západního diplomata v Makedonii, pak předána činiteli NATO, pak vyhodnocena a nakonec vede k akci, poté, co prošla mnoha dalšími filtry velení NATO. Existuje reálné nebezpečí, že Srbové Bashotův hovor odposlouchali a odvezou si tanky a dělostřelectvo jinam, dříve, než může NATO zasáhnout.

NATO zdůrazňuje, že nemá s rebely nic společného. "Vládnou obavy, že jakmile budou vojska NATO v Kosovu, KLA se stane součástí problému," uvedl jeden z diplomatů, který vyřizuje telefonáty od KLA.

Jedinou praktickou pomocí od NATO pro KLA byly satelitní telefony. Jsou nyní využívány ke zpravodajským účelům, ale byly KLA vydány už před mnoha měsíci s cílem zajistit komunikaci mezi těmito albánskými bojůvkami a monitory Organizace pro spolupráci a bezpečnost v Evropě k verifikaci dávno porušené dohody o příměří, který loni v říjnu vyjednal americký vyjednavač Richard Holbrook a prezident Miloševič.

Ondřej Hausenblas

Od samého začátku války na mě působí české noviny neuvěřitelně zmateným dojmem. Nejenom politici, od těch moc ujasněnosti v názoru už neočekávám, ale ani novináři a ani ohlasy od našich milých čtenářů nemají - jak se mi zdá - moc promyšlená stanoviska. Jaktože nikdo nereagoval hned zpočátku na to, že napadení Srbové naříkají nebo spílají bombardérům, jako by skutečně házely bomby na jejich domek a střílely právě po civilistech? Dnes, 19.4., ovšem už neodlišíme, kdo má pravdu, když letadla zasáhla i skutečné civilisty. To je totiž podstata války, že v ní umírají lidi. A přesto by stálo za reakci to, že vyspělá vojenská technika trefuje jenom to, co si vybrala. Chyba je vybrat si konvoj běženců...

Kdyby se Srbové i našinci rozhořčovali nad tím, že si NATO trouflo útočit na vojenské a strategické objekty v napadené zemi a při tom že zasahuje sem tam i civilní objekt a civilisty - tedy že si trouflo hlásat útok na armádu a trefuje i nevinné, měli by pravdu. A už tu máme i problém kolektivní viny: mají ti naříkající nevojenští Srbové trpět za to, že si navolili vládu nacistů, komunistů, teroristů, nebo ne? A mají vyhánění Kosovci trpět kolektivně za svou příslušnost k jinému etniku, než které má ráda vláda těch druhých? Zdá se mi, že novináři, nevědouce si rady, podávají informace o historických nebo válečných faktech, a neanalyzují, nekomentují, nemyslí, protože nevědí, co si myslit. To mě tak otrávilo, že jsem přestal ty noviny číst. A získal jsem čas na to, abych si uvědomil, co si myslím já.

Nabízím tento výklad: Zmatek v interpretacích, zmatek v stanoviscích u nás i v štábu NATO nebo v  dalších zemích je nevyhnutelný, protože si tady euroamerická civilizace zkouší něco, co si dosud troufla jen jednou, v Iráku, tentokrát však na nebezpečně blízkém vnitřním území. Zdá se mi, že konečně se vyvíjí pojem o tom, že demokracie nemůže přežít vedle barbarů a teroristů. Etnické zblbnutí a zločiny nejen v blízkosti, ale kdekoli na propojeném světě ohrožují demokracii stejně jako totalitaritářský režim v Rusku nebo Číně.

Proti krachujícímu Rusku nebo proti zatvrzelé Číně si ještě netroufáme - je velké a jeho mocní jsou tak bezohlední, že by klidně rozpoutali světový konflikt i za cenu, že by při tom opět pomřely miliony jejich vlastních občanů hladem.

Ale proti tak nevýznamně slabému Srbsku, jehož vláda a asi i významná část jejích voličů projevuje stejnou aroganci jako ruští mocnáři, proti němu se zasáhnout dá, aby si civilizace demokratická ohledala a přezkoušela své meze.

Právě hledání mezí ovšem znamená časté překračování hranice snesitelného, a také to přináší důsledky, které je těžké odhadnout. Když jdeme - obrazne řečeno - v tlupě podél hranic, jsou nutně někteří z nás tam jiní tady, a taky se různě podle terénu přelévají.

Neočekávám tedy od politiků, novinářů ani dalších lidí moc jasno - nemůže ani být. Válka proti vnitřním surovým poměrům v Jugoslávii je prostě trénink na všeobecnou vojenskou, tedy nedemokratickou obranu hranic demokracie.

Bude se nám tento trénink bohužel hodit, až hladovějící Rusové vytrhnou na západ, aby našli jídlo nebo proto, že je tam vláda poslala, aby je odvedla od starosti o domácí situaci.

Bude se to taky hodit, až Čína napustí tu svou megalomanskou přehradu a začne se katastroficky projevovat její vliv na podnebí. I na kácení deštných pralesů v Amazonii jsme krátcí, viděli jsme, že když se tam jednalo mezivládně, dojednalo se houby.

Máme před sebou potřebu rychlých záchranných zásahů. Jestli je naše euroamerickocentricky zaměřená demokracie začne řešit, až krize nastanou, bude pozdě. Možná je štěstí, že se ještě pořád civilizace nevyvíjí vědomky - ale že podvědomě, proti politickému rozumu, vyvíjí civilizace ve svých politicích, novinářích, vojácích takovou zkušenost a naladění, které jí umožní v budoucnu neustupovat před nelidskou blbostí historicky nastolených říší.

Neříkám, že to musí znamenat války proti státům podporujícím terorismus, proti státům hubícím některé své občany nebo životní prostředí. Možná, že se při nácviku těchto postojů a zásahů vyvine taková pověst téhle civilizace, že si noví Miloševičové uvědomí, že nechtějí riskovat, že by dostali ze zahraničí přes hubu.

Možná si radši netroufneme zahánět své Romy do rezervací, nebo likvidovat své řecké spoluobyvatele Kypru, až se to doma přiostří tak, že nás politiky napadne, že by bylo jednodušší ty druhé prostě povraždit...

Ve válce proti Jugoslávii vůbec nejde o spravedlnost pro Kosovce nebo Srby. Ať se zasáhlo, nebo nezasáhlo, mrtví a nešťastní budou.

Správná řešení v dějinách? Kde jste to slyšeli? Trpícím těm i oněm se má humanitárně pomáhat, ať už se do toho dostali zaviněně, nebo ne.

Ale v argumentaci pro nebo proti zásahu NATO myslím nemá cenu používat argumenty pro nebo proti Srbům nebo Kosovcům.

Můžeme s úžasem pozorovat, že se Evropa, která nám svou nezvládnutou demokratičností vůči tehdejším německým vůdcům dopřála dvou světových válek, konečně začíná trénovat sebeobranu.

Hrozné je, že ten náš dnešní svět je pořád ještě založen na  rvačkách mezi smečkami, na bojích samců o vedení smečky, na uštípání přizrzlé slepice v hejnu. Neúspěch jednání o mír svědčí o tom, že řeč a lidské jednání dosud není hlavní nástroj, kterým se lidský druh spravuje.

Ondřej Hausenblas

Tomáš Pecina

Ale vetsine lidi to stejne nic nerekne, obavam se. Tak je to v  poradku, chyba neni v Boudovi, ale ve mne.

T.P.

ČT: Jen aby nám to v Bruselu nespočítali

Sebevědomý žurnalismus Klepetko - Bouda

Bohumil Klepetko, Kavčí hory (vraští starostlivě obočí): Pavle, neodevzdáním koncepce průmyslové politiky, o kterém jsme právě slyšeli: jak poškodilo nebo ještě poškodí kredit České republiky u Evropské unie a může vážně ohrozit připojení České republiky k Unii - myslím ve skupině nejdříve přijímaných nových členů?

Pavel Bouda, Brusel: (vizuální dojem nehodnotím, faktem je, že pozadí by mohlo být ihned přetištěno v učebnici televizní publicistiky, kapitola Stand up - nejčastější začátečnické chyby): Tak tato hrozba nad námi zatím nevisí, už z toho prostého důvodu, že Brusel vlastně sám stanovil předem zásadu, že dokud není dohodnuto vše, není dohodnuto nic. Jednání o členství, resp. vstupu České republiky do Evropské unie začalo teprve loni v listopadu, je projednáno pět kapitol, zítra se má projednat dalších pět, a z ohledu na skutečnost, že jednání potrvá jistě ještě roky, tak skutečnost, že zítra neuzavřeme jednu z kapitol, nepředstavuje určitě žádnou tragédii. Na druhé straně je ovšem třeba říci, že z hlediska, resp. ze strany Prahy, je to do určité míry hra s ohněm, a to ve dvou směrech. Zaprvé, zcela zbytečně Česká republika sama sebe vystavuje do pozice někoho, kdo zaostává, no a zadruhé, skutečně ohrožuje svoji důvěryhodnost, v tom smyslu, že není problém v tom, že jsme něco nedodali, a samozřejmě, vzhledem k tomu, jakou už dnes má Česká republika v Bruselu pověst, to je někoho, kdo vlastně neplní své domácí úkoly, tak se může v budoucnosti velmi snadno stát, že Brusel všechny naše hříchy jednou podtrhne a sečte.

( K článku ze dne 19.4.1999)

MUDr. Dalibor Žůrek

Důvodů je mnoho. Od toho, že Češi, jako malý národ mají snahu, se vždy dívat podezřívavě na to, když se někdo s velkou přesilou pouští do malého státu, (zažili jsme, a ne jednou), za druhé Češi vždy považovali válku za naprosto nesmyslný způsob řešení problémů - opět jednou se potvrdilo - za chvíli nebude v Kosovu jediný Albánec.

Cítíme se zaskočeni a oklamáni - dostali jsme se do situace podobné za Varšavské smlouvy - někdo něco začne, a ty se jako junior member máš přidat, i když se to zdá jako největší pitomost. Vždyť si vzpomeňme, od války v Koreji USA neudělaly nic pořádně. Prohrály ve Vietnamu, utekly z Libanonu po jednom bombovém útoku, utekly ze Somálska, nedodělalo tažení v Zálivu, bombarduje bez výsledku Irák. Začne akci, a neví jak ji skončí.

Divte se nám, že nejsme nadšení, když organizace, do které vstoupíme, riskuje ztrátu prestiže, a je nucena žádat o zprostředkování Ruska. Přitom kvůli obavám z Ruska jsme do NATO vstoupili. Začínáme mít obavy z organizace, jejíž nejvyšší političtí činitelé dělají nekvalifikované rozhodnutí a ukazují absolutní nedostatek znalostí poměrů v Evropě a zvláště na Balkáně. Ostatně tyto důkazy neschopnosti se dají číst i v Britských listech (nerespektování názoru vojenských odborníků).

Jednání v Rambouillet mohla skončit daleko úspěšněji, kdyby NATO netrvalo na smlouvě, proti které byla Mnichovská dohoda přátelským dárkem k narozeninám. Vždyť se jednalo o nepřímou vojenskou okupaci Jugoslávie a oddělení Kosova po 3 letech - čili fakticky vybudování nezávislého Kosovského státu, a to za jugoslávské peníze. Po podepsání této dohody by Srbové neměli žádnou možnost vyjednávat, mohli by vzít jen na vědomí diktát. Já bych takovou smlouvu podepsal až po zcela prohrané válce.

A to po nás chce někdo nadšenou podporu? Co vidíme - Albánci na útěku, doprava na Dunaji zastavena, narušené pozemní komunikace, hospodářské problémy všech státu okolo. Už jenom chybí, aby se Srbové opravdu naštvali, a začali diverze ve spojeneckých evropských státech.

Na mou duši, kdyby se Američané chtěli sabotáží zbavit evropské konkurence, tato válka by k tomu byla jako dělaná.

MUDr. Dalibor Žůrek

(Poznámka - dne 27.3 mi vyšel v MF Dnes článek -je přiložen. Zatím se nestalo nic, co by mě přimělo změnit názor)

Všichni považujeme některé věci za jednou dané, správné a nezpochybnitelné. Některé oprávněně, některé neoprávněně. Někdy je velmi těžké určit, které jsou za takové opravdu, a které ne.

Je několik takových názorů, na kterých se většina lidí shodne, ať už jsou názorově vlevo nebo vpravo ( kromě členů KSČM ). První je, že Nato je společenství demokratických států, určené k vzájemné obraně. Druhé axioma spočívá v tom, že tato organizace by měla uplatnit svůj vliv a svou sílu k tomu, aby omezila nebezpečí vzniku války v Evropě. Za třetí panuje všeobecné přesvědčení, že prezident Miloševič je politik s diktátorskými sklony a svět by byl daleko lepší bez něj. Prnesení těchto několika vět vyvolá všeobecný souhlas.

Zdálo by se, že letecký útok na Srbsko zcela logicky vychází z těchto správných argumentů. Přesto tomu tak není.

Hlavní vadou jednání Nato je nesouměrnost přístupu k oběma stranám v konfliktu. Srbové mají pocit nesppravedlivosti a tento pocit je zcela oprávněný, Vždyť zatímco se neustále píše o obětech srbského násilí, nikdo se nestará o Srby vyhnané z Chorvátska, ať už z Krajiny, nebo Slavonie. Zpráva o vraždách srbských civilistů při chorvatské ofenzivě a o obvinění několika chorvatských generálů z těchto zločinů mezinárodním soudem proběhla v našem tisku téměř bez povšimnutí. Krveprolití na tržišti v Sarajevu vyvolalo velké pobouření, když ale vojáci Nato v Bosně zjistili, že se pravděpodobně jednalo o útok provedený samotnými muslimy za účelem získání zahraniční pomoci, vše opět utichlo. Jak se někdo může divit, že Srbové už Natu nevěří? Tuto neobjektivnost a chyby v evropské diplomacie přiznal i Jiří Dienstbier.

Evropské státy daly mnohokrát najevo, že by v Jugoslávii uvítaly změnu režimu směrem k demokracii. Jak to ale provést, když stavíme Miloševiče do pozice obránce srbských národních zájmů? Je opravdu možné postihovat a ponižovat hrdý národ za to, že také díky neobratnosti evropských státníků a diplomatů se stává pro Srby tím jediným, kdo dokáže hájit srbské zájmy? Nemylme se, že tomu tak není, vždyť absolutně nikdo nevěří tomu, že se Albánci spokojí s autonomií. Mírovou smlouvou Srbové nedostali žádné záruky, že autonomie bude konečným stavem. Nedostali záruky, že kosovští povstalci, kteří nakupují zbraně i za peníze z drog, budou odzbrojeni. Pouze jde o konzervaci stavu na tři roky, po kterých může dojít i k osamostatnění Kosova a vyhnání zbytku Srbů z Kosova.

Srbové jsou hrdý národ. Umějí bojovat (a nechat se masakrovat pro vlast). Mnohokrát to již dokázali. Zničení protivzdušné obrany přežijí. Zůstanou jim pozemní síly, kterým se Nato nepostaví. Výsledek ? Velká ostuda pro Nato a USA. Jeden znepřátelený národ, který se uzavře do sebe, a ponechá si svého diktátora. Rusové budou napřed napínat svaly a potom se smát blamáži. Důvěryhodnost Nata a USA klesne. Je to opravdu nutné ?

Dovolím si stanovit dalších několik axiomů. Za prvé, to že je někdo demokratický stát, neznamená to, že nedělá hlouposti. Totéž platí, i když je těch států více. Občas (  ne  vždy )se stává, že obránce národních zájmů může být i diktátor.

Co na závěr? Od našich politiků bych čekal, že teď, když už jsme v Nato, budou se snažit korigovat jeho politiku. Vždyť jsme rovnoprávní členové. Anebo ne ?

Od prezidenta Havla bych čekal, že se bude zastávat i lidských práv Srbů v Chorvátsku. Už proto , že je to mnohem blíže než Tibet . Je mi líto, ale cítím ve vzduch zápach Mnichova. A nato bychom my Češi čich mít měli.

Jiří Hertl

V Zuerichu 18.04.99

Toto je dopis jednomu čtenáři, reagujícímu na tento příspěvek Jiřího Hertla.

Vazeny pane Zemlicko,

Vas dojem je naprosto spravny, opravdu Vas a Vam podobne nechapu. Abyste ho nabyl, stacilo si precist titulek me poznamky v BL, ktery tak presne zni.

Ted vsak k veci.

Ma poznamka ke Kosovu mela vyprovokovat k odpovedi lidi Vaseho nazoru a mne poslouzit k zjisteni, z ktereho koutu politickeho a jineho presvedceni se tito ( cesky mluvici ) lide rekrutuji. Myslim, ze jste mi svymi par radky odpoved dal.

Vase reakce mi pripomina nedavna leta komunisticke ery. Uzivate dost komunistickou terminologii. Chybi mi v ni pouze vyrazy jako "Strycek Sam, krvava politika valecnych stvacu NATO, svetovlada americkeho imperialismu atp". To je zrejme zasluha tech par let te trochu demokracie, ktera se v Cechach preci jen neda poprit.

Jestli mate pocit jednostrannych informaci, zkuste si opatrit objektivnejsi. Treba z belehradskeho tisku, nebo treba od nejakych vychodnejsich sousedu.

Nevite, ze prevazna cast zpravodaju byla z uzemi byvale YU vypovezena a tech par, co mohli zustat, podlehaji totalni censure?

Neni to jen proto, ze se jejich zeme ocitaji s YU v konfliktu, ale hlavne proto, aby se informace daly pokud mozno co nejvice zkreslit ci pozdrzet. Je to obvykla metoda komunistickych pohrobku.

Tim se dostavam i k Vasemu nazoru ci spise uvaze o vzniku balkanskeho konfliktu.

Po rozpadu komunisticke diktatury to byli prave oni pohrobci teto perverzni ideologie, kteri, ac pred tim zapaleni zastanci proletarskeho internacionalismu, se v mziku zmenili v zapalene nacionalisty. Tim myslim pany Milosevice, Tudjmana, Izetbegovice a jine.

Ale povsimneme si iniciativy k te neobycejne brutalite, kterou Evropa od skonceni valky nepoznala!

Ve Slovinsku to byla armada tehdy jeste YU, v Krajine na pocatku tohoto konfliktu kriminalni bandy ted uz srbske, v Bosne bosensti Srbove a ve Slavonii armada nyni uz pouze srbska.

Z jakeho pramene jste mel tenkrat zpravy, kdy se jeste nedal najit argument o temnych silach sdruzenych pod rouskou NATO?

Podelte se se mnou o Vase vedomosti. Treba nevim o snahach Strycka Sama obsadit ropna pole v Cerne Hore ci diamantove doly v Kosovu. Nebo jsou to snahy germanskych neonacistu oddelit Evropu od uslechtileho vlivu jiznich Slovanu, za jejichz jedine a etnicky ciste se Srbove nepochybne povazuji?

Ne, vazeny pane, ten, kdo pozar na Balkane zalozil a mocne do ohne prileva, je ten paranoik v Belehrade, kteremu nejde o nic jineho nezli o uchovani zbytku moci, ktera mu jeste zbyva a kterou padem komunismu videl odplouvat po Drine.

Ze se tam na Balkane naleza jeste par podobnych, jsem se uz zminil.

Nicmene ted nese hlavni vinu na pokracovani valky on a s nim vsichni, kdo za nim stoji a nechaji se zvasty o svatych uzemich, slavnych porazkach a heroickem odporu fascinovat.

Dovoluji si pochybovat o zdravem rozumu naroda, ktery takoveho silence na svem cele trpi a zda se, ze je dokonce na to hrdy jako i na porazky, ktere utrpel. Moje obava patri budoucnosti Srbu ( ne tomu ideologovi, ktery si ostatne, doufejme, jiz brzo prostreli hlavu jako jeho zploditele) pokud se z te historicke pobloudilosti brzo neproberou.

Pral bych si i brzke probuzeni vsech odpurcu nynejsiho pokusu ten konflikt ukoncit.

Oni ( a tedy i Vy) jsou to, kteri vedome ci nevedome pod ruznymi zaminkami poskytuji temto silencum zastitu a tim i prodlouzeni jejich existence.

Me Vase argumenty nepresvedcuji, pokud se jako argument daji oynacit povsechne fraze"o hajeni zajmu, o zachovani miru". Prave tito "humaniste" to byvali, kteri diktatorum neprimo umoznovali dosazeni jejich cilu, a prave oni to nebyli, kteri diktatury nakonec za pouziti nasili a vlastnich obeti odstranili.

Jestlize nepochazite, Vazeny pane, z rudeho koutku, zkuste se nad tim zamyslit.

(Jestlize ano, ztracim hodne casu, ale nelituji toho).

Jsem skutecne rad, ze Evropa a s ni Spojene staty a Kanada se konecne chopily iniciativy, aby to radeni na Balkane zastavily. Nedelam si zadne iluze o valce, ale uz nemuzeme a nesmime necinne prihlizet, jak jeden, krvi opojeny, narod vyvrazduje druhou bezbrannou narodnostni skupinu.

V Bosne se tomu prihlizelo dost dlouho. Nevzpominam si, ze by se nekdo z rad nynejsich odpurcu evropskeho zasahu postavil proti hrdinnym srbskym delostrelcum na kopcich kolem Sarajeva, ci vrazdicim jednotkam statecneho generala Mladice ve Srebrenici.

Nebo jsem Vas snad preslechl?

Ani bych se nedivil, kdyby nakonec muslimove sahli k onomu cinu, jak popisujete a ktery Vas ocividne tak popudil, aby uz konecne vyburcovali svet k rozhodnemu kroku, ktery prinesl Bosne sice krehky, ale prece jenom mir.

Ano, budu skutecne rad az GI's spolecne s ostatnimi evropskymi vojsky ukonci to radeni a nevezmou v uvahu starou vetu Bismarckovu, totiz ze je skoda kosti jedineho grenadyra, ktery na Balkane padne. Odpovednost, kterou vuci evropskemu miru mame, stoji v takovem pripade zivoty a budme stastni, ze tu odpovednost na sebe nektere staty vzaly.

Ano, budu rad az se to stane i kdyz jsem si myslel spolu se znacnou casti lidi v one casti Evropy kde ziji a kde je i ma budoucnost, ze by bylo lepsi nechat ten ohen vyhasnout sam od sebe. Ted uz vim, ze to mozne neni a ze nas to bude stat obeti, nejen materialni.

Samozrejme, Vazeny pane, mate plne pravo na vlastni nazor, nicmene zkuste situaci vecne analyzovat a neopakujte prazdne fraze levicovych "intelektualu", kteri ukojuji sve zklamane ego z nepodarene svetove revoluce a za vsim, co se nehodi do ideologicke skatulky, vidi spiknuti mezinarodniho kapitalu. Na to jsem az prilis alergicky, nebot to bylo jednou z pricin, proc uz 18 let mluvim i jinym jazykem a ne pouze cesky.

To je par uvah k Vasi reakci a par duvodu, proc takove idealisty ci humanisty jakym se mi zdate byt i Vy, v teto dobe a situaci nechapu a tezko nekdy budu.

Moje prani je vsak, aby ta valka jiz dlouho netrvala a nevlakala do Evropy urazeneho medveda pod zaminkou slovanske solidarity. Doufam, ze se mi to prani brzy vyplni a vsichni se budeme moci tesit z miru, ktery si jiste take prejete.

Povazujte prosim moji odpoved Vam za otevreny dopis, ktery zaslu i do BL k nahlednuti a pripadnemu zverejneni. Zaroven povazuji tuto polemiku za uzavrenou.

Preji Vam prijemny a uspesny novy pracovni tyden

George Hertl, Zuerich CH

Alena Kuklová

Jsou časy, kdy se filosofie zdá být jen nepotřebnou nadstavbou. Jsou ale také období, kdy se důležitost řešení otázek třeba morálky a etiky stává velmi naléhavou a bolestnou.

Tak je tomu i dnes v době jugoslávské krize. Když čtu příslušnou kapitolu (Morálka a etika) ve Slovníku filosofických pojmů Jana Sokola, zdá se, jako by každá věta byla psána na míru právě této situaci.

"Morálka začíná tam, kde se člověk nerozhoduje podle toho, co dělají a chtějí všichni, nýbrž podle toho, co za správné pokládá on sám". Toto by si jako motto měli pověsit nad stůl všichni novináři, kteří kritizují každého politika, jenž se odváží zamyslet se nad kosovskou krizí z jiného úhlu než NATO." Nepřidáš se k většině, páchá-li zlo, nebudeš vypovídat ve sporu s ohledem na většinu a převracet právo."

Mravné však samozřejmě není automaticky to, co se staví proti většině. Za takovým vzdorem by mohlo být i pouhé kverulantství nebo závist vůči těm, kteří sdílí s většinou různé výhody. V tomto světle vypadá i dřívější statečnost některých našich disidentů, kteří jsou dnes u moci, trochu pochybně, a jejich dnešní chování a postoje přinejmenším dokazují korumpující vliv peněz a moci.

Mravné chování se snaží rozlišit to, co je správné, od toho, co je špatné, a nejzřetelněji se projevuje právě v konfliktu. Vezměme spolu s Janem Sokolem nejdůležitější pravidlo každé morálky, a to je "nezabiješ" . Pragmatická morálka říká, že "zabíjet se nesmí" , náboženská morálka se odvolává na úctu k životu. Většina našich předních politiků i žurnalistů oba tyto pohledy zohlednila při zákazu trestu smrti a při důsledném obhajování tohoto zákazu i v případě usvědčených vrahů (a proti mínění většiny veřejnosti). Přesto titíž lidé schvalují bombardování v Srbsku a Kosovu, kde přicházejí o život nevinní civilisté na principu kolektivní viny. Jdou dokonce tak daleko, že opačné mínění vydávají za "zbabělost" . Opět proti - alespoň původnímu - mínění většiny veřejnosti.

Immanuel Kant postuloval rovnost lidí, vyžadoval, aby člověk jednal tak, aby se jeho chování mohlo stát normou pro všechny. Toto pravidlo vyžaduje, aby člověk myslel za všechny a obsahuje proto velké nebezpečí, že budeme přenášet své vlastní představy a normy o správném jednání na druhé, případně je od nich vymáhat. Sám Kant však varuje před rozšířenou falešnou představou, že morálka dává člověku (nebo skupině) právo vymáhat něco od jiných. Pouze zákon, tedy právo vymáhat může a musí, morálka působí v oblasti svobody a opírá se o dobrovolné sebeomezení každého člověka, ovšem to, že se omezuji, mi nedává právo omezovat někoho jiného.

Pokud bych tedy chtěla použít tyto filosofické úvahy na konkrétní situaci, má se jednotlivec, národ i skupina národů či zemí vždy chovat v přísném souladu se zákonem a pouze ustanovení platných zákonů také může být použito v případě porušení tohoto pravidla. Odůvodňovat vojenský zásah morálkou či porušováním etických norem přípustné není. NATO platné mezinárodní právo porušila, jednala bez souhlasu OSN.

Dále cituje Jan Sokol sociologa Maxe Webera, který zejména ve veřejném jednání rozlišuje etiku smýšlení, která se rozhoduje podle předem přijatých hodnocení, a etiku odpovědnosti, která bere v úvahu i předvídatelné důsledky každého činu. Hmatatelné výsledky bombardování Kosova a Srbska bohužel bolestně dokazují, že proklamovaného cíle akce - ochrany kosovských Albánců, zabránění jejich exodu a dosažení mírové koexistence Albánců i Srbů v Kosovu - nejen že nebylo dosaženo, ale naopak tento cíl byl odsunut do naprostého nedohledna. Ovšem navíc k tomu je ničena a rozvracena celá zem. Nominativní původce zla - Slobodan Miloševič, je silnější než kdy dříve. Nezávislí experti se shodují v tom, že tyto důsledky rozhodně předvídatelné byly.

Některé etické systémy neodvozují mravní hodnocení činu od hodnocení cíle, ale hlavně od poctivosti či pravdivosti jednajícího člověka (či skupiny). Za základ zla pokládají přetvářku či lež. Lze vůbec ještě v dnešní době, kdy se veřejné mínění vytváří na základě médii zprostředkovaných zpráv, odlišit pravdu od lži a propagandy? Můžeme věřit těm, co na jedné straně staví "zákony trhu" , "maximalizaci zisku" a ostatní modly této konzumní doby nade vše ostatní, když náhle zaútočí na slabšího protivníka "naprosto nezištně" , "na obranu lidských práv" ? Když o takovém útoku rozhodují lidé, kteří se dostali k moci na základě obrovskými financemi podporovaných mediálních kampaní, které jsou jen ze setrvačnosti nazývány "demokratické principy" ? Či ještě spíše generálové armád, které mají pochopitelný zájem na tom, aby dokázaly své právo na existenci? Když ti, co válku za obranu práv a morálky vedou či schvalují, neobětují za svou "víru" ani trochu svého vlastního pohodlí, naopak se všemožně snaží si takto upevnit vlastní pozice a moc? To vše s ústy plnými utrpení obětí (zde utečenců), jejichž blaho je ale nezajímalo ani natolik, aby pro ně předem zajistili důstojné podmínky, kterým nabízí přijetí ve vlastní zemi jen velmi váhavě a jejichž eventuelní smrt pod bombami je hodnocena jako "sice politováníhodná, ale nutná chyba" ? Právě tato přetvářka a lež mi připadá na pozadí umírajících a trpících lidí nejvíce odpuzující a neetická.

Pokud je vůbec možno usuzovat na situaci v Jugoslávii zvenku, z pozice odlišných morálních principů a hodnot (které, jak bylo dokázáno, se nemají vnucovat ostatním - a už vůbec ne násilím), je v případě vojenského zásahu jedno zlo přebíjeno zlem ještě větším, jedna lež trumfována lží nadruhou. A výsledky zatím napovídají, že z hlediska "vyššího principu mravního" takovýmto způsobem dobro - tzn. mír - rozhodně nevzejde.

Poznámka JČ:

Jestliže čelí mezinárodní společenství rozsáhlému vyvražďování a vyhánění etnického obyvatelstva z určité oblasti, má toto společenství povinnost na záchranu těchto ubohých lidí zasáhnout. Řečičky o tom, že etické principy nesmějí porušovat zákon, nejsou v tom případě na místě. Bombardování možná nebylo nejúčinnějším řešením, ale princip zasahování na ochranu lidských práv bez ohledu na hranice je správný a jsem velmi rád, že se ve světě po ukončení studené války pohybuje mezinárodní společenství tímto směrem. Svět, v němž si může v rámci vlastní země dělat diktátor cokoliv, a bránit se principem suverenity, je odporný. - Západní spojenci museli učinit něco, když od loňska začal Miloševič realizovat v Kosovu etnické očišťování. Měli před vyháněním množství obyvatel z domovů zůstat v nečinnosti? - Jak referovaly Britské listy, existují různé názory na to, zda nynější bombardování Spojenců je či není v rozporu s postojem OSN. Někteří pozorovatelé poukazují na to, že OSN přijalo dostatečné množství rezolucí, v jejichž rámci je bombardování Jugoslávie oprávněné. - Argumentace, že Západ bombarduje Jugoslávii proto, aby si vyzkoušel nové zbraně, či proto, že armáda chce ospravedlnit svou existenci, je obscénní. Tato válka, ač to může znít paradoxně, je motivována čistě etickými principy - možná zde Západ podle některých lidí projevuje aroganci, že se snaží diktátorům vnutit principy civilizovaného chování. Možná, že dosud zvolené metody nejsou nejdokonalejší. Rozhodnutí v Jugoslávii zasáhnout však plně podporuji, stejně jako většina západoevropského obyvatelstva (ne proto, že je to většina), které je si dobře vědomo důležitosti a všeobecné platnosti humanitárních zásad. To, že v ČR zásah v Jugoslávii podporuje jen cca třicet procent obyvatelstva, přičítám všeobecné neinformovanosti a zmatku v českých myslích, za nějž nesou vinu sdělovací prostředky. Už jsem psal o tom, že když začne o něco jít, vznikne vážná situace, protože české sdělovací prostředky nejsou schopny se v situaci orientovat a vysvětlit ji.

Dana Cihelková

(Bývalá zaměstnankyně GŠ AČR, mírových sil OSN, SFOR)

I. Stav nejvyššího ohrožení

Bezpečnostní situace na Balkáně se v důsledku válečných událostí v Kosovu a Jugoslávii ocitla v oblasti silné systémové nestability a začíná směřovat do oblasti systémového chaosu.

To znamená, že konflikt se nekontrolovaně a neovlivnitelně (prozatím v podobě humanitární katastrofy) začíná rozšiřovat do okolních států (Makedonie, Albánie), přičemž žádná z hlavních zainteresovaných stran (NATO a Jugoslávie) nemá dostatečně realisticky specifikované politické cíle, kterých by se mělo dosáhnout bojovými operacemi.

Navíc, strategické cíle bojových operací jsou oběma stranami konfliktu stanoveny na předpokladech, nerespektujících možnosti do těchto operací nasazených ozbrojených sil. Na straně Jugoslávie to jsou iracionální důvody pro vedení války (etnické čistky v Kosovu) a z nacionalistického fanatismu vyplývající předpoklad, že síly NATO lze zdolat časovým faktorem, bez ohledu na vlastní ztráty. Kdežto na straně NATO jsou to překážky, vyplývající z nechuti (dané vnitropolitickými důvody jednotlivých členských zemí NATO) rozšířit bojovou činnost o pozemní operace, přičemž naprosto chybí představa, v jakém rozsahu je uskutečnit a s jakými silami je realizovat.

Výsledkem těchto chybných kroků a předpokladů je, že zainteresované strany konfliktu nad ním ztrácejí kontrolu a dostávají se pod diktát nutnosti, jejíž parametry nejsou dány racionálními důvody, ale okolnostmi, které se vyvíjejí nezávisle na původních záměrech. Za stávající situace neexistuje pro žádnou z bojujících stran přijatelné východisko, aniž by za takovýto krok nezaplatila neúměrně velkou politickou daň.

Jediným řešením, které neobsahuje prvek politické a vojenské porážky, tudíž je další eskalace bojových operací, z níž vyplývá riziko jejich přenášení na okolní státy, a tudíž i riziko, že jakmile konflikt zasáhne dostatečně velkou oblast, nebudou již k dispozici žádné nástroje, jak jej utlumit. V této souvislosti je třeba vzít v úvahu, že téměř všechny okolní státy se potýkají s mnoha závažnými problémy, které samy o sobě představují větší či menší bezpečnostní riziko.

Jelikož geopolitická situace v oblasti je všeobecně známá, nemusíme zabíhat do podrobností. Pouze si připomeňme základní fakta:

1.) Silně destabilizované oblasti jsou: Jugoslávie, Albánie, Kosovo, Černá Hora, Srbsko, Bosna, Hercegovina a Chorvatsko.

2.) Bezprostřední nebezpečí rozšíření konfliktu hrozí: Makedonie, Albánie.

3.) Za nepředvídatelné země lze z hlediska sekundárních vlivů považovat tyto státy: Rumunsko, Řecko a Turecko.

4.) Zvláštní zřetel je třeba brát na tyto státy: Ukrajina, Bělorusko, Rusko, Irák.

5.) Za potenciální frontové státy je nutno považovat: Itálie, Slovinsko, Maďarsko, Makedonie, Bulharsko, Řecko, Albánie.

Zvláštní pozornost vyžadují vztahy Řecka a Makedonie, Řecka a Turecka vzhledem ke Kyperskému problému a vztahy Jugoslávie a Iráku. Jak je známo, Řecko má vážné výhrady k Makedonii, které jsou dány jednak důvody historickými a taktéž důvody etnickými. Pokud by se bojové operace přenesly na území Makedonie, nebo se vůči Jugoslávii prováděly z území Makedonie, je naprosto nepředvídatelné jak by se zachovala tamnější srbská a albánská menšina. Riziko, že v Makedonii by mohly vypuknout národnostně motivované nepokoje, je příliš velké. Za této situace by bylo rovněž nepředvídatelné, jak se zachová Řecko.

Kdyby bylo Řecko nějakým způsobem vtaženo do války, existuje reálné riziko, že Turecko se pokusí vyřešit Kyperský problém ve svůj prospěch, o což by se postarali samotni kyperští Turci.

Je nezodpovězenou otázkou, jak by na Tureckou angažovanost odpověděli Kurdové. S největší pravděpodobností by zintenzívnili bojové operace, s cílem dosáhnout osamostatnění a vyhlášení vlastního státu. V této souvislosti si připomeňme, že Kurdové rovněž vedou partizánskou válku s Irákem, který se začíná angažovat ve prospěch Jugoslávie.

Přestože vztahy Jugoslávie a Iráku jsou velmi diskrétní, vyplývá z nich mnoho paradoxů, potvrzujících podezření, že Balkán se ocitá na hranici systémového chaosu. Hlavním a největším nebezpečím však je, že Irák vidí v Balkánském konfliktu možnost, jak se USA revanžovat za porážku v roce 1991 a tudíž je ve velkém pokušení poskytnout Jugoslávii určité množství biologických a chemických zbraní. Slobodan Miloševič, pod hrozbou "zabombardování" Jugoslávie do minulého století, by mohl být v pokušení tyto zbraně hromadného ničení použít, v naději, že zvrátí výsledek války ve svůj prospěch.

Rusko, Ukrajina a Bělorusko se potýkají s obrovskými vnitropolitickými problémy a angažovanost na Balkáně, byť nepřímá, by sama o sobě byla vhodnou záminkou, jak tyto problémy exportovat. Navíc, je velmi pravděpodobné, že Boris Jelcin bude nucen v druhé polovině letošního roku odstoupit z funkce a to v době, kdy budou kulminovat ekonomické problémy.

Skutečnost, že Rusko svou diplomatickou aktivitou vnáší na Balkán nové prvky, jejichž obsah je z důvodů snah po obnovení velmocenských ambicí velmi kontroverzní k aktivitám NATO na Balkáně, nutně vzbuzuje oprávněnou obavu, že jediným výsledkem je povzbuzení Slobodana Miloševiče, aby pokračoval v konfrontaci. Nelze přehlédnout podezření, že Rusko pod záminkou humanitární pomoci pašuje do Jugoslávie zbraně. Rovněž nelze přehlédnout aktivity Černomořské flotily, která se přesouvá do Jadranského moře. Jejím cílem zřejmě bude provádět elektronické monitorování situace v oblasti a předávání získaných informací Jugoslávii. Lze očekávat, že část válečných lodí se rozmístí podél pobřeží Černé Hory a Albánie, s cílem stížit případné vyloďovací operace vojsk NATO.

Rusko se těmito kroky vydává značnému riziku, že své aktivity neudrží v politické rovině, bude proti své vůli vtaženo do války a to podle zákona nezamýšleného účinku. Současná propaganda, odsuzující aktivity NATO v oblasti a demonstrativní politická podpora Miloševiče, bude mít s nejvyšší pravděpodobností za následek příliv značného množství dobrovolníků z řad ruských extrémistů, ochotných zapojit se do války na straně Jugoslávie.

Hrozba, že dojde k obnovení nepřátelství mezi Srby a Chorvaty v bývalých svazových republikách Jugoslávie, se stává aktuálním problémem, který by se stal realitou v případě vstupu vojsk NATO do Kosova. Vojska SFOR by se z důvodu malé početnosti a nedostatečné výzbroje, včetně nedostupnosti logistického zabezpečení v reálném čase, ocitla v obtížně řešitelné situaci, která by si vyžádala dodatečný zásah vojsk NATO. Ve vztahu k Bosně a Hercegovině je nutno konstatovat, že tamnější etnicky motivovaný konflikt byl pouze utlumen, spíše co do konečného řešení odložen, a může při jakémkoli nepatrném impulzu opět vypuknout v plné intenzitě.

K tomu je třeba přičíst pochopitelné snahy Černé Hory po odtržení od Jugoslávie a snahy Jugoslávie dosadit v Černé Hoře své politické vedení. Pokud by se tak stalo, v každém případ by to znamenalo další rozšíření konfliktu a další humanitární katastrofu, znamenající pro NATO ještě větší zátěž.

Z těchto všech příkladů možného vývoje vyplývá, že v případě jakékoli eskalace války dojde k jejímu lavinovitému rozšíření, se všemi důsledky a riziky. Z dlouhodobějšího výhledu je velmi pravděpodobné, že válka by pak v různé intenzitě zasáhla polovinu Evropy, část Blízkého a Středního Východu a neexistovala by už žádná možnost, jak tento konflikt utlumit.

V oblasti Balkánu působí příliš mnoho různorodých vzájemně se vylučujících zájmů, přičemž tamnější kulturní tradice téměř vylučují jakákoli demokratická politická řešení, v těch mezích, jak jsou uplatňována v zemích EU (NATO).

Tyto reálie vyžadují nestandardní přístup NATO k odvrácení těchto rizik, který pokud by měl být účinný, ve smyslu izolace balkánského prostoru zasaženého válkou (a exodem uprchlíků) od západní Evropy, musel by vycházet čistě z pragmaticky formulovaných politických a vojenských opatření, jejichž obsah by se nemusel vždy krýt s humanistickými pohnutkami, které jsou běžným standardem v politice zemí EU (NATO).

Bezpečností rizika v zemích NATO

Tato část úvahy se zabývá nedostatky vojenské, politické, ekonomické, kulturní a sociální povahy, jejichž charakter by významně ovlivnil průběh válečného konfliktu na Balkáně, v neprospěch EU (NATO).

Poslední události na Balkáně ukázaly, že jak mezi politiky, tak mezi občany v zemích NATO není dostatečná vůle po razantním vojenském zákroku, který by tento konflikt utlumil a izoloval. Závislost politických rozhodnutí na vůli voličů, obsahující pro politiky riziko ztráty mandátu, je sice principiálně správná, ale v krizových situacích, hrozících rozsáhlým válečným konfliktem, se může stát sebezničující.

Ve vztahu k Balkánskému konfliktu hrozí nebezpečí, že objektivně správná rozhodnutí, která je nutno prosadit, nepřicházejí včas, což má za následek, že tempo udává nepřátelská strana a tudíž všechna rozhodnutí jsou spozdilá, nepřínašející požadovaný efekt.

Určitá spozdilost a neadekvátní umírněnost politických rozhodnutí, navíc ne vždy formulovaných podle zásad největší účinosti, která Balkánský konflikt zatěžují už od počátku devadesátých let, je značným rizikovým faktorem, který může v případě eskalace konfliktu nábýt formy strategické chyby.

V této souvislosti je třeba konstatovat, že politika odstupňovaného použití síly se nikdy neosvědčila a v konečných důsledcích vždy způsobila větší ztráty, než by vznikly při maximálním a včasném nasazení ozbrojených sil.

Tento zásadní nedostatek zjevně vyplývá z absence vůle po obraně, která je patrná u značné části obyvatelstva zemí NATO. Rovněž zde je nutno konstatovat, že se jedná o další rizikový faktor, který může negativně ovlivnit tuto válku.

Posoudíme - li tento lidský faktor ve všech souvislostech a v reáliích Balkánského konfliktu, vidíme, že se promítá v nedostatečné formulaci politických cílů, jichž má angažovanost vojsk NATO dosáhnout. Právě tato vágní formulace politických cílů je spolupříčinou, proč jsou vágně a nedostatečně formulovány cíle vojenské. Tento postup je zjevně v rozporu s vojenskou vědou a zásadami účinné diplomacie. Zde je však třeba opět konstatovat, že prvotní nedostatek tkví v nedostatečné vůli a rozhodnosti politiků vzít na sebe riziko nejvyšší zodpovědnosti.

Letecké údery v Jugoslávii a Kosovu nepřinášejí ten efekt, který je od nich očekáván, právě proto, že celé operaci chybí formulace efektivních strategických cílů, způsob jak jich dosáhnout a jakých alternativních prostředků bude třeba použít, pokud první fáze (letecké údery) se minou účinkem, to je donutit Slobodana Miloševiče k vážným mírovým jednáním.

Rozpaky nad použitím pozemních sil, provázené velkou neochotou je vůbec použít, přinejmenším svědčí o nedostatečné propracovanosti celého tažení, ve smyslu nerespektování stěžejních zásad válečné vědy. V této souvislosti je však třeba konstatovat, že tyto nedostatky nejsou důsledkem chybných rozhodnutí vojáků, ale nedostatečných rozhodnutí politiků.

Faktická neexistence precizně a pragmaticky formulovaných strategických vojenských cílů je ve světle eskalace války na Balkáně strategickou chybou, prohlubující riziko nekontrolovatelného rozšiřování této války.

Schopnost ekonomik zemí EU (NATO) přejít na válečnou výrobu je ve světovém měřítku (s výjimkou USA a Kanady) bezkonkurenční, avšak je limitovaná vlivy globalizace národních ekonomik. Destabilizačním faktorem je silný vliv spekulativního kapitálu a pronikání "špinavých peněz", pocházejících z organizovaného zločinu, do ekonomiky. V případě prudkého zhoršení krize na Balkáně a nutnosti plné angažovanosti vojsk NATO v této oblasti, lze očekávat, že spekulativní kapitál bude mít tendenci opustit Evropský prostor. Totéž by učinil kapitál pocházející z organiného zločinu.

Odchod těchto peněz (10 až 20 % HDP) z finančního sektoru zemí EU (NATO) v rozhodné době, kdy by bylo nutno přejít z mírové na válečnou výrobu, by způsobil zpomalení tohoto přechodu, přinejmenším do doby, než by bylo nalezeno náhradní řešení. Důsledkem by bylo zpoždění zbrojních dodávek o několik měsíců, což představuje značné riziko možnosti taktických porážek v důsledku dočasného ochromení logistického zabezpečení.

V této souvislosti si připomeňme, že členské země NATO, včetně USA a Kanady, disponují pohotovostními zásobami zbraní, munice a jiného materiálu, odpovídajícími třiceti denní spotřebě vedení války o kontinentálním rozsahu. Zahrneme - li do této úvahy třiceti denní průmyslovou produkci v podmínkách přechodu z mírové na válečnou výrobu, armády NATO by byly shopny vést intenzívní válečné operace kontinentálního rozsahu po dobu nejvýše dvou měsíců.

Ve všech členských zemích EU (NATO) jsou silně rozvinutá mírová a pacifistická hnutí, jejichž vliv, zejména na mladé ročníky (18 až 30 let) je značný. K tomu musíme přičíst drogově postiženou a závislou mládež, různé sekty a extremistická hnutí. Všechny tyto skupiny jsou známé svým až militantně laděným odporem k válce. V případě eskalace války tudíž představují jisté riziko, ve smyslu vyvolávání protiválečných nálad. V kontextu s faktem všeobecně velmi nízké vůle po obraně, existuje riziko, že každý potenciální nepřítel zapojí tyto faktory do své stratégie a může se setkat s minimálně dočasným úspěchem.

Pod tlakem faktu vzniku multikulturní společnosti, charakteristické zánikem tradičních kulturních hodnot, opírajících se o křesťanství, a absencí hodnot nových, které by tuto mezeru vyplnily, dochází prakticky ve všech zemích EU (NATO) ke kulturní dezintegraci nejširších vrstev obyvatelstva.

Společně s kulturní dezintegrací pak dochází k dezintegraci sociální. Tyto jevy jsou charakteristické pro všechny oblasti s vysokou koncentrací obyvatelstva. Ztráta možnosti seberealizace, společně s hluboce zakořeněnými pocity vyděděnosti, vede k absenci vůle po pozitivním konání a tudíž i vůle po obraně vlastně již téměř neexistujících hodnot.

Průměrnému Evropanovi schází jakákoli motivace k nasazení vlastního života, za dnes už pouhé abstraktní ideály. Přičemž ideál multikulturní společné Evropy, jako jednoho státního útvaru pro všechny národy Evropy, není dosud dostatečně zakořeněn, aby mohl být novým impusem k motivaci. Rovněž platí, že průměrný Evropan je otevřen všem vnějším vlivům, tedy i těm, které mohou být součástí metod psychologické války nepřítele (jakékoli vakuum se snadno zaplňuje, obzvláště když předchozí náplň sklamala).

V souhrnu tedy můžeme konstatovat, že kulturní a sociální dezinterace, provázená vulgárním individualismem, ve spojení s již v této kapitole citovanými riziky, představuje závažný problém, o to větší, že jen na samotném Balkáně se střetává s nacionalistickým fanatismem, ochotným přinést jakoukoli oběť. A to nebereme v úvahu fanatismus islámských fundamentalistů.

Zvláštní kategorii bezpečnostních rizik představují pro EU (NATO) utečenci a nelegální imigranti. Ponechne prozatím stranou humanitární stránku věci a podívejme se na tento problém z širšího záběru.

V každém národě je latentně skryta určitá míra sebezáchovných mechanismů, bránících národ před splýváním s jiným náodem, případně před před cizí státní moci, tento národ reprezentující. V souhrnu bychom mohli tyto sebezáchovné mechanismy nazvat "vlastenectvím", nebo ve vyhraněnější formě "nacionalismem". Národní kultura a jazyk jsou sjednocujícími prvky, podle nichž se národ sebeidentifikuje.

V souvislosti s imigračními vlnami lze říci, že ty mohou být absorbovány pouze do určitých mezí. Jakmile však počet cizinců je natolik velký, že začnou vytvářet místnímu prostředí konkurující komunity, rozkládající místní zvyky, včetně jazykové a kulturní hegemonie, vzniká vůči přistěhovalcům odpor, který může nabýt až násilných forem.

Utečenecké vlny, vyvolané masovým násilím (válkou) představují zvláštní kategorii ohrožení, nemajícího s nacionalistickými náladami nic společného. Infrastruktura každého státu je nastavena na určitou strukturu obyvatelstva, jeho kupní sílu, pracovní příležitosti, HDP a podobně. Pokud je příliv uprchlíků větší, než jsou meze odolnosti systému infrastruktury, začne se tato infrastruktura hroutit. Počáteční solidarita s utečenci se pak vytrácí a je nehrazena odporem.

Problémem těchto projevů nacionalismu je, že když se jim ponechá živelný průběh, zpětně se promítají do míry vůle pro utečence cokoli udělat. Přes počáteční humanistický přístup, se pak vztah místního obyvatelstva zvrhává až do nejhrubších forem etnické a národnostní nesnášenlivosti.

Důsledkem války na Balkáně je, že prakticky po celé Evropě spontánně vznikají albánské, srbské a chorvatské komunity, které už nepomýšlejí na návrat do své původní vlasti, avšak nechtějí se ani integrovat do společnosti, v níž se právě nacházejí.

Současné letecké údery na Jugoslávii ukázaly, že tento problém je vážnější a při vyhrocení války se může stát neúnosným bezpečnostním rizikem pro všechny hostitelské země. Tyto údery totiž nad veškerou pochybnost prokázaly, že utečenecké vlny jsou exportéry Balkánské krize do zemí NATO.

Přes veškerou solidaritu s kosovskými utečenci je třeba konstatovat, že nilitantní kosovští nacionalisté představují pro EU (NATO) totož bezpečnostní riziko jako srbský nacionalismus. Kosovská osvobozenecká armáda (UCK) vznikla a je dál vydržována narkomafii, kterou řídí politické vedení kosovských albánců. EU (NATO), pokud chce provádět věrohodnou politiku, musí proti této narkomafii zasáhnout velmi tvrdě, už jen proto, že je plně vrostlá do politických struktur.

Zvláštním případem bezpečnostního rizika jsou nové členské země NATO Polsko, Maďarsko a ČR. Všechny bez výjimky jsou pod silnou zpravodajskou kontrolou AFB (Rusko), přičemž její předchůdkyně KGB po sobě zanechala velké množství "spících" agentů a vydíratelných osob. Existuje oddůvodněná obava, že AFB by tyto osoby využila ve prospěch Ruských zájmů.

Zejména v ČR se nachází silná ruská komunita, z níž je neúnosně velká část napojena na organizovaný zločin. Tato komunita je v podstatě pátou kolonou ruských mafií, vrostlých do ruské formy podnikání. Nelze očekávat, že v případě rozšíření války na Balkáně by tato komunita byla loajální k hostitelské zemi.

Schopnost průmyslu těchto zemí přejít na intenzívní válečnou výrobu je minimální, v důsledku ne zcela stabilizovaných vnitropolitických poměrů, charakteristických tím, že převážné většiny průmyslu a služeb se zmocnila někdejší komunistická elita, jejíž podnikatelské schopnosti jsou minimální. Navíc, politická reprezentace těchto elit v mnoha ohledech jde proti národním zájmům ČR a zájmům EU (NATO).

Nejslabším článkem východního křídla NATO je ČR. Kromě několika útvarů speciálních sil a jedné stíhací letky nemá k dispozici, žádný jiný bojeschopný útvar. Zásoby munice a zbraní armády ČR vystačí nejvýše na několik dnů intenzívních bojových operací, přičemž průmysl je téměř ochromen (mnohdy rozkraden a záměrně zničen) tak, že ještě dlouho nebude schopen uspokojovat elementární požadavky armády.

Stav AČR neumožňuje plnit ani úkoly teritoriální obrany a důsledné vykrytí východní hranice před pronikáním diverzních skupin, vycvičených pro boj v hlubokém týlu nepřítele.

Všechny polistopadové vlády ČR se dopustily hlubokého omylu v hodnoceních vývoje na Balkáně, Rusku a v bývalých (zejména islámských) zemích SSSR. Nelze přehlédnout, že v zásadních věcech obrany zemí NATO jsou v ČR parlamentní politické strany nejednotné a některé z nich jdou na samou hranu hazardu. Žádná z nich si neuvědomuje, že povinnost bránit vlast je nejvyšší povinností každého státnika. Nevyzrálost české politické scény je v tomto ohledu rizikem samým o sobě.

K tomu všemu musíme přičíst neochotu českých politiků k vykrytí vzdušného prostoru ČR letectvem NATO a neochotu umožnit na území ČR vybudování vojenských základen, se zahraničním personálem. V současné době, kdy vznik rozsáhlého válečného konfliktu je takřka nevyhnutelný, je takováto politika pro ČR sebezničující.

Přestože v Polsku a Maďarsku nejsou tyto poměry natolik vyhroceny, samotný fakt, že tyto země rovněž procházejí všestranným transformačním procesem, představují za stávajících okolností značné bezpečnostní riziko.

V souhrnu lze konstatovat, že spojené síly zemí NATO jsou sice největší odstrašující silou na světě, konflikt na Balkáně však ukázal, že mají celou řadu slabin, využitelných dostatečně pružným protivníkem.

Armády NATO nejsou téměř vůbec připraveny na neoabsolutistickou válku a nemají vypracovanou dostatečně věrohodnou strategii, jak takovéto válce čelit. Existuje zde tudíž vážné riziko, že kdyby tento předpokládaný konflikt vypukl a jeho ohnisko bylo na Balkáně, země EU, včetně ČR, by utrpěly větší ztráty a škody, než by nezbytně musely, kdyby důsledněji plánovaly zajištění své bezpečnosti.

Pravděpodobný vývoj

Konflikt na Balkáně má nejvýše dvě vývojové varianty, přičemž první vychází z předpokladu, že Slobodan Miloševič se po zničení bojové síly Jugoslávie podrobí požadavkům mezinárodního společenství a uzavře příslušné mírové smlouvy vedoucí k míru. Kdežto druhá varianta vychází z předpokladu, že Slobodan Miloševič bude vzdorovat i po zničení bojové síly své armády a přejde na partizánský (gerilový) způsob boje, přičemž bude předstírat ochotu jednat, avšak bude se spoléhat na časový faktor.

Složitnost národnostních vztahů mezi Albánci, Srby, Makedonci a Chorvaty však neumožní uzavření trvalého míru, ale pouze zakonzervování příměří, tedy odložení války na pozdější dobu. Stav příměří však bude možno dlouhodobě udržet pouze za přítomnosti vojsk NATO nebo OSN. Vzhledem k nákladnosti takovéto mise nelze očekávat, že v zemích NATO bude po několika letech politická vůle dále na Balkáně tato vojska vydržovat. Pozvolné obnovení bojů by bylo možno očekávat do jednoho roku po odchodu vojsk NATO z Balkánu.

Není pravděpodobné, že tato varianta vývoje by vedla v nejbližší době k eskalaci války, neboť neobsahuje většinu bezpečnostrních rizik. Je však pravděpodobné, že tento "odložený" konflikt by vypukl po odchodu vojsk NATO z Balkánu, právě v době, kdy by na Středním a Blízkém Východě kulminoval problém s islámskými fundamentalisty, který se dá po roce 2000 s velkou pravděpodobností očekávat.

Druhá varianta, spočívající v pokračujícím odporu Jugoslávské armády i po zničení většiny bojové techniky a infrastruktury, obsahuje největší rizika, s jakými se mohou zamě NATO střetnout. Hlavním nebezpečím je, že jakmile Miloševič pochopí, že jeho situace je z vojenského hlediska bezvýchodná, přejde na gerilový způsob války a tuto se bude snažit přenést na jiné státy, o nichž se dá předpokládat, že se dají vyprovokovat k obnovení bojů (Černá Hora, Bosna, Hercegovina, Chorvatsko).

Vojska NATO se pak ocitnou v situaci, kdy budou nucena vstoupit do Jugoslávie a vést dlouhou operaci, obdobnou, jakou provádějí vojska SFOR v Bosně, avšak s tím rozdílem, že toto území zůstane nepřátelské. Situace by se tak opět ocitla ve fázi "odloženého" řešení.

Je jisté, že bombardování dostalo Miloševiče do obtížné situace. Otupená vůle místního obyvatelstva, které pak bude více nakloněno kompromisům, by zbavila Miloševiče manévrovacího prostoru. Proto je nanejvýš pravděpodobné, že se bude snažit získat oddechový čas a bude vůči politické reprezentaci NATO přestírat ochotu jednat. Ve skutečnosti mu však půjde pouze o oddechový čas.

U nedokončených konfliktů vždy existuje nebezpečí, že dojde k souběhu většího množství bezpečnostních rizik různého charakteru, které pak vedou k válce velkých rozměrů. Současná situace na Balkáně spíše odpovídá této druhé variantě. Nelze přehlédnout, že téměř všichni vojenští teoretikové se shodují v názoru, že Balkánské události vedou k třetí světové válce.

Na základě všech těchto faktů a důvodných předpokladů konstatuji, že pokud politické reprezentace a spojené velení vojsk NATO nezmění vůči Jugoslávii svou strategii, už v brzké době se začne konflikt odvíjet v mezích nezamýšlených účinků a stane se nezvládnutelným. Jeho neoabsolutistický charakter vyloučí jakékoli klasické řešení. Škody by byly srovnatelné, ne - li vyšší, než za druhé světové války. Na závěr této kapitoly musím konstatovat, že hlavní těžiště této války bude už brzy spočívat v islámském fundamentalismu.

4. Politická a vojenská opatření

Jelikož Balkánský konflikt je důsledkem staletých etnických a národnostních rozporů, je vzájemné nepřátelství tamnějších národů takřka neodstranitelné pouhou výměnou místních politických autorit. Stávající vojenské řešení taktéž nevede k trvalému obnovení míru. Vzhledem k mnoha specifikám této války, bude zapotřebí přehodnotit jak politické, tak vojenské strategické cíle, kterých se má na Balkáně dosáhnout.

Vycházejme z předpokladu, že nynější letecké údery jsou bezprostřední reakcí na humanitární katastrofu, kterou způsobuje Jugoslávská armáda obsazováním Kosova a etnickými čistkami. V tomto smyslu je můžeme považovat za improvizaci, po níž by mělo přijít trvalé řešení.

1.) Hlavním politickým cílem zemí NATO musí být zabránění přenesení válečných operací z Balkánu do Evropy a úplná izolace vlády Slobodana Miloševiče, po celou dobu konfliktu tak, aby se ocitl v informačním vakuu, ale zároveň měl možnost ihned požádat o jednání (za předpokladu, že ještě před jednáním zastaví etnické čistky a umožní uprchlíkům vracet se do svých domovů).

2.) S ohledem na dnes už nepřekonatelné nepřátelství mezi Srby a Albánci, by bylo vhodné zvážit, zda by nejpřijatelnějším řešením pro Kosovo nebylo jeho etnické rozdělení na Srbskou a Albánskou část. Na Albánskou politickou reprezentaci bude nutno vyvinout tlak, aby upustila od všech snah po odtržení Kosova od Jugoslávie. Odtržení Kosova by přivedlo Jugoslávii do neřešitelné politické situace a zkomplikovalo by tak všechna budoucí jednání s Miloševičem.

3.) Dosáhnout jednáním s vládou Albánie, že poskytne těm Kosovským albáncům, kteří o to požádají, dlouhodoby pobyt, s možnosti získání albánské státní příslušnosti. V této souvislosti je třeba poukázat, že podstatná část uprchlíků směřuje do západní Evropy, s cílem trvale se tam usadit. Z bezpečnostních, sociálních a ekonomických důvodů je pro země EU (NATO) další pokračování přílivu uprchlíků (v deseti tisícových počtech) naprosto nepřijatelné.

4.) Přijmout nekompromisní politické rozhodnutí o vybudování řetězce utečeneckých táborů v bezpečných zemích sousedících s Jugoslávii. Zpřísnit podmínky pro přijetí statutu utečence a politického uprchlíka, opravňujícího dočasný pobyt v EU.

5.) Humanitární pomoc (ve smyslu čl.4), udílenou v zemích EU, omezit na případy hodné zvláštního zřetele, ženy s dětmi do 15 let, nemocné a lidi starší 55 let. Opatření sleduje cíl chránit sociální infrastrukturu zemí EU (NATO) před zhroucením.

6.) Předložit vládě Jugoslávie koncept smlouvy o mírovém ujednání na Balkáně, s dodatkem, že ihned jakmile bude vládou Jugoslávie (an bloc) akceptována, budou okamžitě zastaveny všechny bojové operace.

7.) Součástí této smlouvy musí být závazek vlády Jugoslávie, že se zdrží všech projevů nepřátelství vůči sousedním zemím a respektuje jejich suverenitu. Mezinárodní společenství se pak zaváže, že bude všestranně nápomocno vládě Jugoslávie při řešení eventuálních budoucích etnických konfliktů, na základě principů definovaných touto smlouvou.

8.) Soustsvou vzájemných mezinárodních dohod mezi všemi státy na Balkáně umožnit občanům snadnější získání statního občanství té země, v níž převládá národnost země žadatele.

Jedním z nových prvků mezinárodních jednání o situaci na Balkáně, musí být zohlednění faktu, že celá tato oblast je zachvácena národnostní nesnášenlivosti a tudíž tamnější bezpečnostní situaci nelze úspěšně řešit trváním na dodržování lidských a národnostních práv, v mezích, jak jsou uplatňována v zemích EU. Stát založený na občanském principu ještě dlouho nebude na Balkáně možný. Proto se jeví určitá míra vstřícnosti vůči konstruktivnímu nacionalismu (stát založen na národnostním principu) jako politicky opodstatněná.

V návaznosti na tyto a jiné politické cíle, by bylo nanejvýš vhodné částečně přehodnotit vojenské cíle a zohlednit rizika hrozby rozšíření této války.

1.) Prioritou musí být zintenzívnění leteckých úderů na vojenské cíle a průmyslový potenciál Jugoslávie. Cílem musí být, v co nejkradším čase zbavit Miloševičův režim schopnosti vést válku.

2.) Provádět psychologické operace shazováním letáků a knih, s tématikou vysvětlující v čem spočívají pochybení vlády Slobodana Miloševiče. Zajistit provizorní televizní vysílání do Jugoslávie, za tím samým účelem.

3.) Preventivně vytvořit okolo Jugoslávie a zemí, v nichž se odehrávají nebo odehrávaly etnické čistky, bezpečnostní koridor základen a pozorovacích stanovišť, na něž by navazovala následná mobilizační opatření (realizovaná v případě eskalace konfliktu).

4.) Ráznou a rychlou pozemní operací osvobodit několik menších území Kosova a vytvořit na nich bezpečná azylová území pro uprchlíky, pod ochranou vojsk NATO.

5.) Ve všech zemích NATO příjmout preventivní opatření, předcházející stavu ohrožení, s cílem prověřit a posílit funkčnost systému kolektivní obrany.

6.) Posílit stav válečného loďstva ve Středozemním moři a posílit v blízkosti Balkánu základny se speciálními jednotkami sil okamžité reakce. Posílit stavy vojenského letectva, s ohledem na možné použití na Balkáně. Zintenzívnit zpravodajskými metodami monitorování situace v celé oblasti Balkánu. Zvláštní zřetel brát na přítomnost biologických a chemických zbraní.

7.) V součinnosti všech policejních a bezpečnostních složek zemí NATO, při využití organizace INTERPOL, eliminovat vliv kosovské narkomafie a vytlačit ji z prostoru západní Evropy. Nelze strpět spojení organizovaného zločinu a politických struktur.

V. Závěr

Euroamerická civilizace je v historii lidstva naprosto ojedinělým fenoménem. Tvrdou prací mnoha generací docílila nebývalého materiálního a duchovního bohatství, jakého nikdy předtím lidstvo nedosáhlo. Všichni jsme povinování být vděční naším předkům, kteří se na tomto velkolepém díle podíleli. V každé generaci se stalo mnoho omylů, chyb a někdy i zločinů. Naše národy však vždy našly sílu pozvednout se a posíleny jít dál.

Prošli jsme těžkou zkouškou mnoha zničujících válek. Pochopili jsme však, že budoucnost spočívá nejen ve vůli po míru, ale taktéž ve vůli tento mír ubránit. Právě proto byla založena Severoatlantická aliance, která má dnes devatenáct členů.

Dědictví minulosti nám však na konci tohoto tisíciletí připravilo ještě jednu zkoušku, v podobě Balkánského konfliktu. Vzhledem k mnoha okolnostem, majícím základ v daleké minulosti, existuje reálná hrozba, že tento národnostní nesnášenlivosti motivovaný konflikt, do nějž musela vojska NATO vstoupit, aby zabránila Jugoslávii v genocidě jiných národů, by mohl přerůst do nekontrolovatelných rozměrů, s důsledky celosvětového dosahu.

Evropské společenství se dnes nachází před volbou, jak tuto hrozbu odvrátit a udržet mír. Podcenění těchto rizik, by se totiž mohlo stát osudným nejen Evropě, ale celému světu. Tomu je třeba včas a všemi legitimními prostředky zabránit.

Dana Cihelková