čtvrtek 29. dubna

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Přehled událostí Odkazy:
  • Soubor nejzajímavějších článků z poslední doby Válka o Kosovo:
  • NATO jedná správně, i když ze špatných důvodů (Andrew Stroehlein)
  • Srbsko: Co si myslí Rusové (Roj Medvěděv)
  • Co si myslí Srbové v Británii (Guardian)
  • Dvojí měřítka pro Billa Clintona (Slate Magazine)
  • Bombardování srbské televize: Nová kulturní politika NATO (Jan Keller) Reakce:
  • Poznámky na téma Václav Bělohradský (Vlastimil Čich)
  • Jindřich Pařík o válce v Kosovu
  • Život je bohužel businessŠ (Petr Vyhnálek)
  • Kosovo: Přemnožování primitivních národů je skutečně problém (Jaroslav Teplý) Analýza:
  • Kosovo a vzpomínka na Čečensko (František Roček)

    Kompletní Britské Listy

    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britske listy over the past year or so. (Selected Britske listy articles in English now appear in the new electronic pages of the journal "The New Presence"). - Zde je měsíčník Nová přítomnost.
  • Tady je minulé vydání Britských listů.
  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.
  • Adresa Britských listů je zde. Pouze když nefunguje, pište na tuto alternativní adresu.
  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).
  • Užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku jsou zde.

    Co je nového v České republice

  • Hornické odbory v nejbližších dnech zřejmě vyhlásí stávku na dole Kohinoor v Mariánských Radčicích na Mostecku. Předseda odborové organizace dolu Kohinoor Vladimír Perlík dnes ČTK řekl, že v pondělí vedení Mostecké uhelné společnosti zaměstnancům tohoto dolu oznámilo, že počítá ke konci letošního roku s konzervací dolu. 860 zaměstnanců z celkových 1230 podepsalo prohlášení, aby odbory vyhlásily stávku proti uzavření dolu. (Myslíte, že to pomůže?) Loni bylo do modernizace dolu investováno 250 miliónů korun. Jeho útlum byl plánován na období 2015 až 2030. Zaměstnanci jsou přesvědčeni, že pokud by důl Kohinoor dostal jiného majitele, který by byl schopen vytěžené uhlí prodat, je možné těžbu zachovat. Důl Kohinoor je součástí Mostecké uhelné společnosti, která nedávno rozhodla o zastavení těžby na povrchovém dole Ležáky.

  • Doplacení dlužných mezd i sociálních závazků a vyvození osobní odpovědnosti vlastníků holdingu ČKD za současnou situaci požadovalove středu 700 zaměstnanců akciové společnosti ČKD Dopravní systémy ve Zličíně. Zaměstnanci jsou ochotni bránit svá práva i důraznějšími způsoby.

  • Se současnou politickou situací je nespokojeno 74 procent občanů, z toho velmi nespokojeno je 25 procent lidí. Spokojeno je 23 procent osob, z toho dvě procenta jsou spokojena velmi. Zjistil to IVVM. Spokojenost s politickou situací klesá s rostoucím věkem. 38 procent mladých ve věku 15 až 19 let a 30 procent ve věku 20 až 29 let je spokojeno, 85 procent nespokojených tvoří lidé ve věku 45 až 59 let a respondenti starší 50 let, z nichž se k nespokojeným řadí 81 procent. K spokojeným patří 27 procent zaměstnanců v nedělnických profesích a 36 procent studentů a učňů. Nespokojenost vyjádřilo 80 procent dělníků a 81 procent důchodců. Po volbách v roce 1996 až do jara 1997 se spokojenost s politickou situací pohybovala v rozmezí 40 až 33 procent, v období takzvaných balíčků opatření v roce 1997 klesla zhruba o 15 procent a na této hladině se udržela až do pádu kabinetu Václava Klause. Posléze spokojenost s politickou situací vzrostla před červnovými volbami v roce 1998 a krátce po nich.

  • Vláda novelizovala Ústavu a dala si pravomoc rozhodovat v určených případech o vyslání českých vojsk do zahraničí a o pobytu cizích vojsk v ČR.Ústavní novela má nabýt účinnosti 1. ledna příštího roku, zákon o pobytu cizích vojsk od letošního 1. října. Dosud podléhá rozhodnutí o vyslání českých jednotek do zahraničí i o pobytu cizích vojsk v ČR schválení parlamentem. Vláda si chce vyhradit právo rozhodnout o vyslání předem určených jednotek v neodkladných případech sama. Vojenské síly by mohla nasadit na 60 dnů, o dalším prodloužení by rozhodoval parlament. Návrh rovněž vládě umožňuje přijímat nařízení s mocí zákona v oblastech, kde má ČR závazky plynoucí z dohody o přidružení k EU. Opatření má urychlit přejímání evropského práva.

  • Bývalý ekonomický ředitel Skloexportu Karel Bartošek čelí obvinění z krádeže a porušování povinnosti při správě cizího majetku. Skloexport údajně v roce 1997 poškodil o zhruba sedm miliónů korun.

  • Povedené Lidové noviny. Stredecni vydani LN bylo obzvlast povedene. Nekolik clanku uvodnikoveho zanru od Daniela Deyla o kosovskem konfliktu, a vubec nejlepsi byl vyklad "Clovek zapadniho typu" (ten, co bezvyhradne podporuje utoky NATO) versus "Clovek vychodniho typu" (neknuba, ktery ma vyhrady). Pravo se zase blysklo, kdyz udelalo hlavni zpravu dne z bomby, ktera dopadla v Madarsku. Lidovky pro zmenu tuto zpravu uvedly jednou vetou v rubrice "Strucne ze sveta". T.P.

  • Zajímavý odkaz. Mam jeden zajimavy odkaz http://kosovainfo.com/english/politics/990305-peace.htm .- dokument predlozeny Srbum v Rambouillet. Zvlaste bod cislo 8 velice pobouril mnoho lidi u nas. Zajimave je tez vyjadreni A. Solzenicyna, ktery rozhodne nepatri k neeticky jednajicim lidem. I.H.

  • Link na srbskou televizi na internetu. Druhe bombardovani objektu Srbske TV jiste vyvola dalsi diskusi. Protoze jen malo lidi muze vysilani Srbske TV videt, dovoluji si nabidnout k uverejneni v BL link na Real video jejich zpravodajskych relaci: V diskusi by meli byt slyset i ti o nez jde, tedy Srbska TV. Zde je link na REal Video/Audio jejich zpravodajskych relaci tlumocenych do anglictiny: http://www.c-span.org/guide/international/kosovoserbiatv.asp. Marek Sojka.

    Přehled článků o krizi v Kosovu, zveřejněných v BL v minulých dnech:

    Další články k tematice nynější války v Evropě o Kosovo najdete v přehledu nejdůležitějších textů z posledních dní, viz Obsah zde napravo.

  • To nejlepší z "českého" internetu. Jako příloha českého vydání časopisu PC World z března 1999 a  také časopisu Profit se distribuuje právě vydaný CD ROM "To nejlepší z českého internetu". Jako jeden z mála skutečných českých internetových časopisů jsou na CD ROMU zdá se mi velmi dobře prezentovány cca 5 megabyty nejzajímavějších článků přibližně za poslední rok také Britské listy. Seznamte prostřednictvím tohoto CD ROMU s Britskými listy vaše přátele.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz/prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

    Výběr textů z posledních dní:

    Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL.

    NATO jedná správně, i když ze špatných důvodů

    Andrew Stroehlein

    An English version of this article is in the Electronic New Presence weekly.

    Kritici akce NATO proti Bělehradu v poslední době poukazují na výroky některých západních politiků a velitelů NATO, z nichž jak se zdá vyplývá, že účelem války není humanitární úsilí. Podle těchto tvrzení nebojují západní vedoucí představitelé ve válce o Jugoslávii proto, aby pomohli Kosovanům či vytvořili v regionu mír. Poté, co se jim nepodařilo týdny bombardování svrhnout Miloševiče na kolena, tito politikové a vojenští představitelé se nyní zajímají jen o obnovení pevné pověsti aliance. No a co? I kdyby tomu tak bylo, válka je přesto spravedlivá.

    Je pravda, že různí mluvčí NATO a vedoucí západní politikové hovoří poslední dobou takto arogantně. Mluvčí aliance Jamie Shea uvedl, že kdyby mělo NATO přestat s bombardováním, znamenalo by to "přiznání porážky", a dal nepřímo najevo, že to je nemyslitelné. Vítězství nebo porážka NATO jsou podle tohoto postoje maximální důležitosti - možná je to ještě důležitější než samotné humanitární cíle?

    Nevhodný důraz na image NATO a nikoliv na krizi v Kosovu lze vidět na nejvyšších místech. Ve svém komentáři, otištěném v deníku Sunday Times dne 18. dubna 1999, napsal (toto je český překlad) americký prezident Bill Clinton: "Kosovo prokázalo nade vší pochybnost pokračující význam naší aliance a potřebu, aby se aliance přizpůsobovala novým úkolům..." Z toho nepřímo vyplývá, že kdyby mělo NATO selhat v Kosovu, znamenalo by to přiznání, že už není aliance důležitá: samotný důvod existence NATO závisí na úspěšném ukončení krize v Kosovu. Takováto rétorika dává vůz před koňské spřežení a je nebezpečně blízko tvrzení, že NATO potřebuje Kosovo, aby si dokázalo, že je aliance pro svět užitečná.

    I britský premiér Tony Blair jak se zdá dal - alespoň načas - stranou humanitární cíle. Uvedl nedávno v britském parlamentě: "Odejít nyní z konfliktu by zničilo věrohodnost NATO. Bylo by to porušením důvěry u tisíců civilistů, kteří nás vzali za slovo." Koncem minulého týdne v USA Blair znovu zdůraznil, že je podle jeho názoru velmi důležité, aby byla zachována dobrá pověst NATO. Konstatoval: "V době svého padesátého výročí musí NATO zvítězit." Mnoho britských poslanců souhlasilo, že NATO musí splnit své sliby, jinak bude jeho věrohodnost ohrožena.

    Bohužel, oslavy padesátého výročí NATO během minulého víkendu jen posílily pocity mezi cyniky, že se NATO v současnosti zajímá daleko více o vlastní obranu než o lidi, jimž má pomáhat.

    Takže bojuje NATO za Kosovce nebo za NATO? Je nyní "zachování věrohodnosti NATO" válečným cílem? Je image a postavení NATO pro některé vedoucí politiky nyní důležitější než humanitární cíle a cíl regionálního míru na Balkáně?

    A jestliže tomu tak skutečně je, no a co?

    Není ani překvapující, ani důležité, že je motivem některých západních politiků částečně úsilí zachránit v této věci pověst NATO.

    Politikové bývají ješitní a nechtějí vytvořit dojem, že prohrávají. Ješitní lidé si většinou rychle nedokáží povšimnout, jaké chyby udělali. Namísto toho, aby se snažili přimět své armády dosáhnout cílů, jichž - jak se všeobecně uznává - prostřednictvím pouhých leteckých útoků dosáhnout nelze, měli jim dovolit vést řádnou pozemní válku, anebo alespoň měli vytvořit dojem, že se na ni seriózně připravují. Nyní, v pocitu bezmocnosti nad tím, že Bělehrad masakruje desetitisíce lidí, tito západní vedoucí představitelé jsou ochotni investovat více do toho, aby byla zachráněna čest NATO.

    Velmi pravděpodobně to byl špatný úsudek a špatné plánování. Prokazuje to typicky lidskou chybu, totiž náklonnost k ničivé aroganci. Nic z toho však neochromuje nynější válku NATO.

    Důvody, proč někteří politikové chtějí rozšířit válku o Jugoslávii jsou možná pochybným způsobem spojeny s jejich pocity raněné pýchy NATO, avšak to nic neubírá od skutečnosti, že válka, jejímž cílem je svrhnout Miloševiče, je morálně oprávněná. Toto válečné úsilí je oprávněné, zastaví-li vraždění čelných intelektuálů, zastaví-li pálení vesnic, zastaví-li systematické znásilňování, zastaví-li vraždění desetitisíců a násilné vyhánění statisíců lidí.

    Pokud se někteří politikové zajímají více o pověst NATO a méně o trpící Kosovce, nevadí to, protože bez ohledu na motivy jedná správně. Většině Kosovců je asi jedno, z jakých důvodů jim aliance slibuje, že se budou moci vrátit do svých domovů. Důležité pro ně - a pro lidská práva - je, aby NATO tento příslib splnilo.

    V žádném případě neargumentuji, že účel světí prostředky. Chci říci, že účel ospravedlňuje občasné ješitně chaotické uvažování hrstky pompézních politiků.

    Kolik spojenců v době druhé světové války ve skutečnosti bojovalo za to, aby nacisté přestali s vražděním v koncentračních táborech? (Američané měli za války letecké fotografie Osvětimi, ale bohužel odmítli tu továrnu na smrt vybombardovat, protože se obávali civilních obětí.) Během druhé světové války se hovořilo o humanitárních argumentech, ale je zcela jisté, že ješitnost a slepá rozhodnost vedoucích představitelů aliance často zamlžovala jejich vidění i jejich argumenty. To nicméně nepošpinilo jejich kauzu - válka proti Německu byla správná. Porážka Hitlerova barbarství a ukončení masakrování bezpochyby byly ospravedlněním několika sobeckých výroků některých spojenců za druhé světové války.

    Zdá se, že někteří západní politikové se zajímají daleko více o image NATO než o účel války, ale to je jedno: Pozemní válka proti Bělehradu je přesto pořád správnou věcí pro záležitost míru, stability a prosperity v Evropě.

    Andrew Stroehlein

    Co si myslí Rusové:

    Naši bratři na Balkáně

    Tento článek bývalého ruského disidentského historika Roje Medvěděva vyšel ve středu 28. dubna v deníku Guardian.

    Silně hněvivou reakci Rusů na události v Srbsku lze vysvětlit nikoliv politickou logikou, ale lidskými pocity. Existuje mnoho důvodů pro rozčilení Rusů.

  • Silní útočí na slabé. Mnoho zemí útočí na jednu zemi. Asi dvacet mocných zemí, z nichž tři jsou vojenské velmoci, které mají celkem 600 miliónů obyvatel, útočí na Srbsko a také na Černou Horu, která není v konfliktu s nikým. Toto divadlo se k nám dostává prostřednictvím televize, rozhlasu a tisku a je nepřijatelné pro ruské chápání spravedlnosti. To, že se na této strašlivé akci podílí také Německo a Turecko, jejichž historická vina, spáchaná na srbském lidu není zapomenuta, ještě ruský hněv posiluje.

  • Ozbrojené armády útočí na neozbrojené lidi. Srbové nemají moderní letadla ani nové formy protivzdušné obrany. Před bombami a zbraněmi jsou bezbranní. Piloti a námořníci NATO neriskují nic, nejsou v nebezpečí, jsou nepotrestáni. Na srbské straně jsou stovky mrtvých a raněných. Srbský průmysl je zničen. Avšak neexistuje ani jeden mrtvý či raněný voják NATO. Z hlediska ruského lidu je to nerovné, nepočestné a zbabělé. Není to ani válka, je to masakr.

  • Je ničena slovanská, ortodoxní země. Rusko pomohlo získat Srbsku v devatenáctém století jeho nezávislost. Ve všech evropských válkách za posledních tři sta let bylo vždy Srbsko ruským spojencem. Právě kvůli Srbsku šlo Rusko v roce 1914 do války proti Rakousko-Uhersku: Srbsko se nikdy nestavělo proti Rusku a zůstává jediným spojencem Ruska mimo někdejší Sovětský svaz. Všichni Rusové tohle vědí ze školních hodin dějepisu.

  • Důvodem útoku na Srbsko je ponížit Rusko. Rusové jsou silně přesvědčeni, že nesmyslné zničení Drážďan v roce 1945 a užití jaderné bomby proti Japonsku byly záměrnými projevy síly, zaměřenými na Rusko. Rusku se teprve začíná dařit dostávat se z krize až od podzimu 1998, teprve poté, co se zbavilo bezcenných, nerusky orientovaných politiků, zaměřených na Západ. Zničení Srbska bylo připraveno jako ukázka síly Západu a jeho neporazitelnosti. Účelem zničení Srbska je zlomit vůli Ruska a zastavit slučování slovanských národů. Tyto názory jsou zejména silné v ruské armádě, v ruském zbrojním průmyslu a mezi veterány poslední války. Avšak sdílí je celé obyvatelstvo.

  • Západ podvedl a okradl Rusko. Našim lidem bylo neustále znovu a znovu vykládáno o výhodách demokracie a tržního hospodářství, které prý bohaté západní země Rusku pomohou vytvořit. Tato iluze dávno zmizela. V mysli ožebračených lidí zůstává přesvědčení, že nás Západ nejen podvedl, ale i okradl Rusko a pokusil se ho proměnit ve zdroj surovin. Noví bohatí Rusové, spekulanti na burze, si odvezli zpět na Západ miliardy dolarů. Život v Rusku se stal horší a chudší a zadluženost Západu se zněkolikanásobila. Rusko je vytlačováno z mezinárodní politiky a z mezinárodního hospodářství.

    I když je Rusko oslabeno, je pořád ještě silné jako národ i jako stát. Jeho armáda možná hladoví, ale má velké tradice. Je ozbrojena moderními zbraněmi. Ruský vojensko-průmyslový potenciál je velký. Jestliže budou do války zataženy pozemní jednotky a sousední země, Rusko poruší embargo OSN na dodávání zbraní na Balkán, které už je stejně porušováno ve prospěch Kosovské osvobozenecké armády. Skutečná unie mezi Srbskem, Běloruskem a Ruskem není utopie.

    Hovoříme-li o despocii prezidenta Miloševiče, na ruské občany to nedělá dojem. Rusko žilo v despotismu a v politickém teroru po staletí. Ve srovnání s ruskými diktátory se zdá být Miloševič pragmatikem. Zvítězil ve všeobecných volbách. Srbsko má politický systém mnoha stran a nemá skoro žádné politické vězně.

    Nikdo v Rusku neobhajuje etnické očišťování, ale všem je zřejmé, že v důsledku vnější agrese se může jen zhoršit. V Rusku samotném jsou tři milióny uprchlíků, kteří utekli z etnických konfliktů ve střední Asii, v Moldově, na Kavkaze a v Abcházsku. V Ázerbajdžánu je milión uprchlíkl, půl miliónu v Arménii, tři sta tisíc v Gruzii. Nikdo si ale nemyslí, že je bombardování nejlepším způsobem, jak navrátit těmto lidem jejich území.

    Má-li někdo vyhrát válku, musí rozdrtit vůli nejenom vedoucích představitelů, ale celého národa. Ruská a běloruská podpora poskytne Srbsku mnoho nadějí. Srbský národ ztratil daleko více lidí ve válkách ve dvacátém století než jiné národy v Evropě. Srbsko žilo v otroctví déle než ve svobodě. Tento malý balkánský národ nelze porazit, je možno ho jenom zničit. Pokud ho NATO nechce zničit, bylo by lépe skoncovat s válkou nyní, aby nedošlo k vážnější válce s nedozírnými následky.

    Srbové v Británii:

    Říkáme, že jejich tisk lže, oni říkají, že západní tisk je stejně špatný. Slepá ulička.

    Tento článek od Polly Toynbee vyšel v deníku Guardian ve středu 28. dubna.

    Ve dne v noci, s vlajkami a s píšťalkami, stojí Srbové u londýnského sídla britského ministerského předsedy v  Downing Street a protestují proti bombardování. Občasní kolemjdoucí na ně vykřikují: "Vrazi, rasisté, násilníci!" a následuje hlučná hádka. Jedna dívka je blízko slzám: jak mohou Britové zastávat ohledně Srbů tak rasistické postoje? Je to vina britských sdělovacích prostředků, které vyvolaly tuto rasovou nenávist. Žádní Srbové nikdy nikoho etnicky neočišťovali, Srbové nic takového nedělají, nejsou takoví. Proč každý den britský tisk lže?

    Rozhovory s těmito lidmi jsou jako hovor neprůstřelným sklem, žádná informace neprojde ani jedním směrem. Sledují totéž televizní zpravodajství a čtou tytéž noviny, přesto však vidí a čtou něco úplně jiného.

    Nevidí nic jiného než lži NATO, stejně tak, jako my vidíme lži v srbském zpravodajství. Ve válce je pravda v oku toho, kdo se dívá. Stařec hlučně nadává, že byla tato válka naplánována už v roce 1870 a že je to součástí grandiózního plánu britského impéria na ovládnutí světa.

    Marně se mu snažím vysvětlit, že už žádné britské impérium dávno neexistuje. Někdo jiný konstatuje, že NATO chce kosovskou ropu. Jakou ropu? Němci ji tam našli v roce 1914, ale od té doby je chytře ukryta. Zkuste říci, že nikdo nechce toto místo, kde lišky dávají dobrou noc, tuto zoufale chudou a špinavou kaňku plnou nenávisti na mapě Evropy. Nesmysl! Samozřejmě že Američané chtějí Kosovo! Je to geopolitický pupek světa, životně důležitá křižovatka mezi Evropou, Asií a Afrikou!

    Jsou mladí, skrznaskrz poangličtění, žijí tady už léta, mnoho z nich bylo před touto válkou proti Miloševičovi - nevěří ani slovo britskému žurnalismu. Proč, ptají se, informují britští novináři o tom, co říkají uprchlíci, bez nezávislého ověření faktů? Samozřejmě, že si Albánci ta zvěrstva vymýšlejí. Je to pro ně typické.

    Proč, ptám se tedy, nesmějí západní novináři do Kosova, aby se na místě přesvědčili, jak to tam vypadá? Cha! Kdyby vás tam pustili, jen byste všichni lhali jen o to víc. Avšak, protestuji, tím, že nás tam nechcete pustit, nutíte nás, abychom spoléhali na svědectví uprchlíků. Aha, už to chápu, říká jeden mladý muž. Kdybych vám řekl, že mých sedm bratrů unesli mimozemšťani, taky byste to dala do novin?

    Takže si britští Srbové skutečně myslí, že všechna svědectví o zvěrstvech v Kosovu jsou lži? Jako lidé, kteří popírají dodnes existenci nacistických koncentračních táborů, skutečně jsou snad upřímně přesvědčeni, že se svět záměrně spikl, aby vytvořil falešné záběry statisíců lidí v nejvyšším zoufalství, je to všechno brilantní podvod? Ano, odpovídají a věří tomu. (Viděli film "Vrtěti psem".) Albánci, tvrdí, utíkají před bombardováním, nikoliv před etnickým očišťováním. Kdyby se vesničani u Londýna octli uprostřed války, taky by přece prchali. Ne, tito lidé nechtějí věřit, nemohou věřit soudcovské autoritě BBC ani široké politické rozmanitosti britského tisku.

    Je jasné, že by nevěřili ani záběrům, které v této válce tak fatálně chybějí - živým satelitním záběrům statisíců hladovějících uprchlíků, ostřelovaných v kosovských kopcích. Nevěřili by ani fotografiím - kdyby nějaké existovaly - vojenských čet, provádějících etnické očišťování. Guardian otiskl děsivý rozhovor s příslušníky jedné takové čety od Maggie O'Kanové (jeden přítomný demonstrant pohrdlivě vykřikl její jméno a nazval ji lhářkou).

    Je to zdravá připomínka, že novinářská práce, ať je poctivá nebo podvodná, má daleko menší vliv na názory lidí, než si myslíme.

    Mnoho Srbů se dívá na CNN, ale nedělá to na ně žádný dojem. Neudělal by na ně dojem ani komický plán NATO, donutit srbskou televizi, aby denně vysílala šest hodin zpravodajství BBC. Pravda nebo propaganda, budou věřit tomu, čemu chtějí věřit. Můžeme jen doufat, jak se začnou objevovat malé trhliny, že více Srbů, nejen Miloševičův náměstek, vyjde na veřejnost a bude konstatovat, že nikdy Miloševičovi nevěřili anebo že si jeho podporu nyní rozmysleli. Západní tisk nedosáhne v této věci ničeho.

    V této válce salónních stratégů, kde jsou dokonce i piloti stihaček NATO téměř tak vzdáleni od cílů útoků jako hráči Nintenda, jsou hlavními aktéry války, bojovníky, novináři, i když třeba neochotně. Všichni, kdo o válce píší, ať z domova nebo z Balkánu, jsou také hráči v této válce. Vedoucí představitelé na obou stranách zkoumají protivníkovu rozhodnost a čtou tisk druhé strany, aby zjistili, jak je protivník ještě pevný.

    Bezpochyby studuje se zájmem Miloševičův tým každý den stoh denních výstřižků od kritiků NATO z tisku v Británii, ve Francii, v Německu, v Itálii, v Řecku a ve Spojených státech. (To, že Miloševič nerozumí pluralitní demokracii, bude znamenat, že bude ty kritické hlasy interpretovat chybně.) Jeho tisk, samozřejmě, neprozrazuje nic, ale i my jsme schopni poznat i tu nejmenší známku srbské psychické slabosti.

    O nás novinářích, kteří silně podporujeme tuto válku, se tvrdí, že jsme otrockými nástroji propagandy NATO. Ti autoři, kteří stejně silně píší proti ní, mohou být obviněni, že u Miloševiče vyvolávají iluzi, že je rozhodnost NATO slabá a že se NATO rozloží první.

    Bombardování televizní stanice bylo velkou taktickou chybou a všechna smrt civilistů je tragická, nepovažuju to však za výjimečné zvěrstvo. Je ostudné, že britský odborový svaz novinářů vydal od začátku této války jediné prohlášení, a to týká se bombardování této televize: "Toto je barbarství. Zabíjení novinářů nezabraňuje cenzuře, jen působí další útlak. Vede to k pochybnostem, zda demokratické hodnoty, které tím údajně bráníme, za to stojí." Tento britský odborový svaz novinářů nevydal však vůbec žádné prohlášení k vraždě Slavko Čuruviji, disidentského srbského šéfredaktora, ani k zákazu rozhlasové stanice B 92.

    Tisk rád rozšiřuje pověsti o tom, jak důležitá je novinářská práce. Že je to vznešené povolání a novináři po celém světě hledají obecnou pravdu. To není v žádném případě názor veřejnosti: tisk je pokleslá profese, s výjimkou případů, kdy musí čelit útlaku. Ani v britském tisku spolu nesdílí novináři z několika liberálních deníků a  řekněme z Murdochova tisku, nemluvě o našich srbských bratrech, žádné společné hodnoty.

    Velmi jsem se smála, když jsem četla citáty, sebrané na oslavu Dne svobody světového tisku. De Tocqueville napsal: "Oslabilo by význam novin, kdyby se domnívaly, že existují jen proto, aby zaručovaly svobodu - noviny zaručují civilizaci." Mně by stačil skromnější citát od Wole Soyinky: "Největší hrozbou svobodě je absence kritiky."

    Mluvčí NATO možná někdy lžou, avšak rozrůzněnost západních sdělovacích prostředků zaručuje kritiku, ať už říkají cokoliv, zatímco Miloševič své kritiky umlčuje.

    Dvojí měřítka pro Billa

    Tento článek Williama Saletana vyšel v americkém internetovém časopise Slate. Článek byl přetištěn v deníku Guardian.

    Kritikové nespravedlivě útočí na to, jak Bill Clinton vede válku o Kosovo

    Už týdny prohlašují kritici války, že se tato válka nedá vyhrát. Je to prý druhý Vietnam, prezident Clinton to všechno zkazil.

    To, zda Clinton a jeho spojenci dokáží tuto válku vyhrát, se uvidí. Ale jedna věc je jistá: nemohou vyhrát debatu o válce, pokud je povoleno jeho kritikům ji podvodně zkreslovat skrytými premisami:

  • Výběrová analýza. Kritikové pořád poukazují na to, že se mnoho věcí od počátku letecké války nepodařilo. Avšak kdyby NATO nepoužilo síly proti Srbům, co by Srbové nakonec udělali kosovským Albáncům? Jestliže, jak poznamenávají kritikové, se Srbům podařilo očistit etnicky Kosovo za méně než čtyři týdny, čeho by asi NATO dosáhlo, kdyby začalo před měsícem přípravou pozemních vojsk (která trvá velmi dlouho?)

    Američtí reportéři se domnívají, že je jejich úkolem zkoumat práci amerických tvůrců zahraniční politiky, nikoliv už zahraničních tvůrců zahraniční politiky. Takže zatímco novináři na místě informují o srbských zvěrstvech, novináři v televizním studiu z toho v podstatě viní NATO a Clintona.

    Tato neobjektivnost vyvolala na americké pravici bizarní zaujatou hru podle hesla "Nejprve obviňujme Ameriku". "Vyvolali jsme právě tu katastrofu v oblasti lidských práv, jaké jsme chtěli zabránit," řekl Pat Buchanan v pořadu Face the Nation. Komentátorka Arianna Huffingtonová srovnala Kosovo s městem Waco a argumentovala, že tak jako když před šesti lety Clintonovy činy "urychlily" sebevraždy příslušníků náboženského davidovského kultu v městě Waco v Texasu, i tentokrát Clinton "omylem způsobil jednu z největších humanitárních katastrof dvacátého století".

    Když Srbové usmrtí dalších 50 kosovských Albánců anebo vyženou dalšího půl miliónu lidí z Kosova, považuje se to za normální. Když NATO omylem zasáhne humanitární konvoj a zabije desítky lidí, je to šokující tragédie. "NATO tím přišlo o své etické zázemí," prohlásil John McMaughlin a využil při tom formule morální ekvivalence, kterou normálně konzervativci pohrdají.

  • Podvodné závěry. Dnešní sdělovací prostředky přinášejí zpravodajství okamžitě a očekávají, že i  události dospívají k svému závěru okamžitě. Vzhledem k tomu, že letecké údery nepřivedly za čtyři týdny Srby ke kapitulaci, sdělovací prostředky došly k závěru, že se to nestane nikdy. Republikáni v Kongresu rozhodli, že je celá akci "odsouzena k selhání", podle Freda Barnese.

    Kritici neustále srovnávají Kosovo s Vietnamem. Opakují dvojí poučení z Vietnamu: že "postupná eskalace války" nikdy prý nefunguje a že "bombardování" nemůže nepřítele zničit.

    Trikem při používání takovýchto analogií je to, že to ignoruje rozdíly. Válku o Kosovo vede 19 zemí proti jedné. Žádná supervelmoc není ochotna podporovat zemi, s níž se bojuje a dnešní letecké útoky i letecká špionáž jsou daleko přesnější než před třiceti lety.

    Kritikové na pravici argumentují, že vzhledem k tomu, že je Clinton nedůvěryhodný, nedůvěryhodná je i válka. Jak napsal minulý týden George Will, to, že americký soud kritizoval Billa Clintona, že se dopustil pohrdání soudem, když falešně popřel, že měl s Lewinskou poměr, je prý "včasným upozorněním na Clintonovu prolhanost, které prostupuje celým jeho prezidentstvím, včetně jeho politiky na Balkáně".

  • Skryté dichotomie. Jediným měřítkem, podle nichž jsou sdělovací prostředky ochotny poměřovat nějakou politiku, je, zda "funguje", anebo zda "selhala". Takže dospěla média v otázce války o Kosovo k závěru, že politika NATO "selhala". Jak to formuloval Tim Russert otázkou položenou náměstku ministryně zahraničí Strobu Talbottovi v pořadu Meet the Press: "Zvěrstva pokračují. Na jaký úspěch můžete poukázat, že je vaše strategie nosná?"

    Kritikové tvrdí, že Clinton už měl dávno zničit srbskou televizi a nemá se pořád vyhýbat vyslání pozemních vojsk. Vysmívají se těmto "politickým rozhodnutím" a zesměšňují NATO, že nechce bombardovat Miloševičův palác, protože jsou v něm kulturní klenoty, včetně obrazu od Rembrandta. "Představa, že Itálie a Řecko protestují proti pozemní válce, a my bychom proto neměli učinit, co je nutné, abychom tuto válku vyhráli, je absurdní," protestoval v pořadu This Week Bill Kristol. Ale co je definicí vyhrané války? Clinton a ostatní vedoucí představitelé NATO se snaží vytvořit v podstatě mezinárodní policejní konsorcium. Znamená to, že musí uzavřít se spojenci kompromis, protože tito spojenci jsou opatrnější při užívání síly a vybírání cílů.

    Skeptikové tvrdí, že bombardování Kosovcům nepomáhá. "Bombardování mostů přes Dunaj je hloupost," rozčiloval se Pat Buchanan v pořadu Face the Nation. "Nevím, jak to může těm Kosovcům pomoci." Tato dichotomie ignoruje strategii, které se veřejně přidržuje NATO od samého začátku: učinit cenu Miloševičova "vítězství" vyšší než odměnu - je to politika cukru a biče. Konzervativci tuto politiku zastávali (říkali jí "odstrašení"), když ji kázal a praktikoval prezident Reagan. Alespoň to povede k tomu, že si příští tyran své chování rozmyslí.

    Bombardování srbské televize: Nová kulturní politika NATO

    Mily pane Culiku,

    cetl jsem pozorne Vase argumenty v souvislosti s bombardovanim jugoslavske televize a posilam Vam pekny clanek od docenta Jana Kellera, znameho sociologa, ekologa a publicisty. Pise take do Listu. Mohl byste tento clanek v BL uverejnit? Ono to vyslo pravdepodobne v Pravu, ale snad by to neskodilo, pro osvezeni diskuse, uverejnit i u Vas.

    Vzpomnel jsem si na snad jediny povalecny pripad, ze by druha zeme proti vsem mezinarodnim ujednanim prepadla druhou zemi s tim, ze ji zachranuje pred genocidou . Byl to Vietnam, ktery koncem 70. let obsadil Kambodzu a osvobodil ji pred hruzami pol-potovcu.

    Byl jsem velmi zdesen, kdyz jsem se pozdeji dozvedel, ze USA a Velka Britanie striktne trvali na mezinarodnim pravu a stale uznavali za platneho zastupce Kambodzi na mezinarodnim foru Pol Pota. Inu, nazory se meni, podle toho, jak to komu vyhovuje.

    Vzpominam na mnoho svedectvi Palestincu, dokazujici muceni a vrazdy izraelske policie a armady. Reakce USA a Velke Britanie byly vsak vzdy velmi zdrzenlive.

    Takovych pripadu ve svete najdeme spoustu. Zrovna nedavno jsem cetl o Litve. Tam jsou pry legalni srazy byvalych clenu litevskych divizi SS.

    Zato ruska mensina nema temer zadna prava. Je pokladana za okupanty. V CT toto jednani s velkou davkou skodolibosti schvalovali. Obyvatele Litvy jsou rovnez z velke casti nadseni zasahem proti Jugoslavii a nabizeji sva vojska. Dalsi maler na obzoru.

    Hodne jste se zlobil v souvislosti s clankem prof. Belohradskeho, ale nevsiml jsem si Vasich odpovedi na znepokojujici Belohradskeho otazky (krome vztahu levice-pravice). Nemyslim, ze Belohradsky temito svymi clanky muze ziskat nejakou popularitu. Naopak mu skutecne v nasich podminkach hrozi zakaz publikovani v LN a MFD, jak jste si to pral.

    V souvislosti se vztahem levive-pravice chtel Belohradsky jenom naznacit, ze pochybnosti o smyslu teto akce NATO nemaji jen komuniste, jak se u nas vyklada, ale i mnoho priznivcu americke republikanske pravice. Pravda je rovnez, ze valku rozpoutala zapadni levice (vcetne prezidenta Clintona). Pokud se znepokojujete tim, ze se v CR malo vysvetluje valecne usili NATO, muzete byt naprosto klidny. Novinari typu pana Leschtiny delaji, co mohou.

    A je jich u nas vetsina.

    S pozdravem

    IH

    Nová kulturní politika NATO

    Jan Keller

    Vybombardování bělehradské televize v noci na 23. dubna hezky zapadlo do oslav 50 let trvání aliance. Když přední zastánce euroamerických morálních hodnot Bill Clinton zabořil den předtím na mapě Bělehradu svůj doutník právě do tohoto cíle, možná ani netušil, že zahájil zcela novou etapu v procesu šíření svobody slova.

    Srbská televize se provinila tím, že její pořady byly krajně tendenční a kopírovaly politickou linii prezidenta, zvoleného parlamentu a vlády své země. Srbští občané, usoudilo NATO, nemají svůj vlastní rozum. Jsou to v podstatě nesvéprávní lidé, kteří byli pomýleni, a proto nedokáží rozlišit, co je v jejich zájmu a co není. Proto je třeba odstínit je od účinků nebezpečné propagandy, které tak snadno podléhají.

    V oblasti kultury a informací se jedná o významný precedens. Ve štábu NATO je jistě již vypracován seznam televizních a rozhlasových společností, které informují své diváky a posluchače neobjektivně a tendenčně. Jejich degradování do podoby haldy šrotu uvolní prostor pro šíření svobody slova.

    V podobě letadel NATO dostává liberalismus konečně křídla. Rozhodování, co budou a co nebudou od večera poslouchat, je sejmuto z beder samotných posluchačů. Budou mít plnou svobodu poslouchat ty stanice, které nebyly vybombardovány.

    Vojensky zničit šiřitele opačných názorů je jistě mnohem efektivnější než svého odpůrce pracně přesvědčovat. Navíc se tím nositelé pravdy zbavují rizika, že by v diskusi museli čas od času třeba i uznat, že nic není černobílé a že i některá z myšlenek oponenta může být koneckonců pravdivá.

    Takové přiznání je ovšem nebezpečné, protože nás zbavuje monopolu na pravdu. Pokud bychom ztratili tento monopol a zpochybnili svoji pravdu, nemohli bychom si být jisti, zda třeba druhý nemá stejný nárok vybombardovat některou z našich televizních či rozhlasových stanic, kterou za tendenční považuje zase on. Naštěstí jako členové NATO monopol na pravdu máme, a proto víme, že takový čin druhé strany by byl jednoduše kriminální a odporoval by elementárním zásadám lidskosti.

    Zbývá veřejnosti objasnit, proč máme nezadatelné právo při bombardování cizí televize pozabíjet i její personál. Svým způsobem byli ti vevnitř také lidé, i když notně pomýlení. Rozhodně to nebyli ozbrojení vojáci, kteří by se mohli bránit.

    Hezké vysvětlení podal v pátek večer v české televizi redaktor Svobodné Evropy Jan Jůn. Personál bělehradské televize je možno pozabíjet, protože to nejsou novináři, nýbrž pouzí propagandisté. A zabít propagandistu, tedy člověka s jiným názorem, je pochopitelně nutné v zájmu šíření svobody slova. Jan Jůn naštěstí není propagandista, proto se během svého naprosto objektivního vystoupení v televizi nemusel dívat směrem vzhůru, jestli náhodou něco nepřiletí. Přesto byl velice nervózní a i přes obrazovku se mu viditelně potily ruce. Že by snad svědomí?

    Jan Keller

    Poznámka JČ:Jan Keller zřejmě srbskou televizi neviděl, ani asi není seznámen s její historií za posledních deset let. Zatímco nehájím zabíjení propagandistů jako snad Jan Jůn (který je podle mé vlastní osobní zkušenosti z práce ve Svobodné Evropě vedle něho v redakci taky propagandista a cenzor), chtěl bych velmi důrazně podtrhnout, že je třeba rozlišovat právo na svobodný názor od bezostyšného, záměrného a manipulativního šíření lží. A jak se v relativistickém světě Jana Kellera pozná, že jde o "propagandu"? Myslím, že je docela průkazné, když lidé pracují pro mediální hlásnou troubu režimu, který všechny ostatní názory potlačuje, případně jejich nositele nechává zavraždit (Slavko Čuruvija). Jsem přesvědčen, že práce pro takový "sdělovací prostředek" je zločin. Neměla by se relativizovat. Nevím, jak se má trestat, ale bagatelizovat ji, že šlo jen o "jiný názor" myslím nelze. - Válka proti Jugoslávii se nemá podporovat proto, že je to válka "Západu" a my v ČR musíme lézt Západu kamsi, neboť se chceme také považovat za jeho součást, ale asi proto, že je nějakým způsobem třeba zamezit masakrování a vyhánění lidí - to je praxe ve dvacátém století v Evropě nepřijatelná. Nebo je přijatelná? A pokud ne, co po deseti letech zanedbaného vyjednávání se Srbskem, odpůrci vojenského zásahu v Srbsku, na ochranu před masakrováním lidí navrhujete? - Jsem rád, že reakce Západu v případě tvrdého porušování lidských práv ve velkém měřítku už přestaly být zdrženlivé a doufám, že tento princip bude Západ uplatňovat častěji, když bude docházet ke genocidě nevinných lidí. Myslím, že by dneska už Británie a USA neuznávaly Pol Pota za přestavitele právoplatného režimu. Destabilizuje tato obecná preference lidských práv mezinárodní politiku?

    Poznámky na téma Václav Bělohradský

    Vlastimil Čich

    Když jsem si v Lidových novinách z 10.4. přečetl esej Václava Bělohradského Válka v Kosovu je levičácká válka, nemohl jsem uvěřit tomu, že by tezi o levičáckém spiknutí západu proti Miloševičovi mohl myslet vážně. Nakonec jsem došel k závěru, že Václav Bělohradský chce záměrně vyprovokovat diskusi na toto nelehké téma. To se mu myslím docela povedlo, alespoň pokud mohu soudit z odezvy na stránkách Lidových novin. Rád bych za sebe připojil pár poznámek ke dvěma jeho výrokům. První se týká jeho kritiky levičáckého zdůraznění etiky v politice proti praktickému pojetí politiky. Ironický podtext tohoto tvrzení je jakoby vystřižen z knihy Paula Johnsona Intelektuálové.

    Osobně jsem přesvědčen, že morálka se má k politice stejně jako ekologie k ekonomice. Pro každé ekonomické rozhodování se v daném okamžiku ekologické ohledy jeví jako přítěž. Co se však v přítomnosti zanedbá, vrátí se v budoucnu jako zátěž mnohonásobně vyšší. Zanedbání etiky v politice, které se v přítomnosti jeví jako úspěšný kompromis, se pak v budoucnu vrací jako společenská katastrofa. Pro nás Čechy není názornějšího příkladu než Mnichovská dohoda.

    Druhá poznámka se týká srovnání problematiky Kosova s henleinovským hnutím. Pro tenhleten nápad se mi už jako vysvětlení nehodí ani můj výchozí předpoklad o záměrné provokaci k diskusi. Copak tehdy Češi před šedesáti lety Němce vyvražďovali? A lze snad srovnat albánskou iredentu v Kosovu, která je podporovaná malou a slabou Albánií, s iredentou německou, která byla podporována velkým a silným Německem?

    Tato moje výhrada ovšem platí za předpokladu, že nejsme všichni obětí vrtění psem, že masové hroby popravených albánských civilistů skutečně existují, že mrtví v těchto hrobech nejsou obětí UCK, a že stovky tisíc kosovských uprchlíků neopustily své domovy dobrovolně jen proto, aby poškodily obraz jugoslávské vlády.

    Jindřich Pařík o válce v Kosovu

    V BL jsem nasel svoji vymenu nazoru s panem Varekou. Zde je moje odpoved.

    Neni nutne abych byl oznacovan za pana X - nevim, co je vic nemravne - publikovat neci nazory bez jeho souhlasu, nebo je publikovat - tez bez souhlasu, ale pod jakymsi X - jako bych se snad za sve nazory mel stydet. Zda se, ze me pan Vareka spatne zna.

    Jindra

    Oj, pane Vareko, brzdete. O lidech "meho typu" jste zacal Vy!

    Nicmene k veci. Priznavam, ze me znacne popudila Vase teze o nutnosti nasadit zivoty - a to jsem se snazil ve svem prapuvodnim mailu Vam vytknout. Inu, i mistr se utne, dle meho by bylo chlapske priznat, ze jste to trochu s tim bojovym hlaholenim prehnal, ale nechme to byt.

    Vyslovujete obavu ze zaplavy Evropy balkanskymi bezenci. Zde se muzeme shodnout - podobny pocit sdilim.

    Tvrdite, ze prave z teto obavy podporujete akce... atd. Zde se rozchazime a pokusim se vysvetlit proc.

    Jako obecne spravne a mravne samozrejme povazuji moznost souziti lidi ruznych ras a narodu na jednom uzemi, uprednostnuji pocity lidske pred city narodnimi, mavani fanglemi mi neimponuje a odpor citim k uniformam at khaki munduru, nebo z kozenych bund zdobenymi retezy.

    Predpokladam ze se zde prilis lisit nebudeme.

    Rozpor bude ale v tom, a opravte me, mylim-li se, ze mate dojem, ze lze vyssi principy mravni vnutit holomkum silou.

    Soucasna tragedie na jihu ukazuje, ze opak je pravdou. Tim ze je napaden, holomek dostane pro sve radeni oduvodneni - kratke mysleni jednoduhych dusi signalizuje - "za to muze ten Albanec nebejt tech zmetku, nepadali by bomby - tedy likviace priciny - Albanskeho souseda je reseni pudove".

    Ono to "multietnicke" mirove souziti neni veci nam lidem zhury danou, je projevem inteligentniho mysleni, pochopeni a vzdelani. Tolerance obecne je jak se domnivam veci spise vychovanou nez vrozenou. Nerad bych se ale poustel do oblasti, ve kterych jsou me znalosti pouze povrchni.(ted me napada, inu kolik je vlastne oblasti kde moje znalosti povrchni nejsou?).

    Ale nest, pudovy je dle meho pocit zabij - bud z duvodu obzivy - nebo ze strachu abych sam nebyl zabit.

    Navzdory tem pudum jsme - nekteri - inteligentni a vnimavi lide a chapeme, ze to s tim zabijenim nemusi platit obecne, obzivu lze ziskat i jinak nez vrazdenim bliznich a branime se potencialni hrozbou - vyvolavame u tech druhych strach ze pripadny utok by neprosel - tedy sam urocnik by s velkou mirou pravdepodobnosti prisel o kejhak a tesime se z toho, ze si to mozny agresor uvedomuje.

    Vsimete si jak mnoho predpokladu musi byt splneno aby nenasilnou formou bylo moznemu ataku zabranit. Jednim z nich je predpoklad, ze potencialni nicemnik je schopen uvazovat v souvislostech pricina a nasledek presneji zlocin a trest.

    To ze tomu tak neni dokazuje vzajemna lidska nevrazivost na celem svete - viz ty nejkriklavejsi Somalsko, Rwanda nebo Cecna nebo nakonec nas Balkan. Predpokladal jsem za pravdivou hypothesu, ze s vetsi mirou obecne vzdelanosti naroda chut resit spory silou ubyva ale nekoncici hovadeni v severnim Irsku, nebo medii vyvolane o protisrbske nalady nekterych vzdelanych lidi mi tuto hypothesu nepotvrzuji.

    Tedy abych to zkratil.

    Na soucasnem reseni slozite situace v Kosovu mi nejvice vadi, ze resenim neni - jen lidske utrpeni zvetsuje. Mam za to, ze jedinou moznou cestou je prestat okamzite s nalety - a vyzvat Srby k novemu jednani. Gauneri zaziji pocit vitezstvi, v Belehrade budou praskat svetlice ohnostroje, ale ucel to splni. Budou ochotni jednat a ti nestastnici se prestanou bat a proto utikat. Vytvori se zrejme nejake zelene linie jako na Kypru - etnika je treba v teto fazi oddelit. Pak musi nasledovat masivni hospodarska pomoc cele Jugoslavii (ty rakety taky nejsou levne, ze jo) a predevsim dlouha a systematicka vychova. Nedejme si iluze, ze se dockame za naseho zivota nejakeho pokroku v mysleni tech, co to radeni prezili. Zacit se ale musi.

    To co dela Amerika je spatne, mlacenim a zabijenim uspechu dosahnout nelze - a posledni udalosti to dokazuji. Srbska palicatost ukazuje svetu, ze spolehani na pudovy strach z nasledku - tak jak jsem o tom psal vyse - proste vzdycky nefunguje.

    Cim drive si to uvedomime tim mene lidi prijde o zivot.

    (Empirickem nahlizeni na Srba jako historickeho agresora , pane Vareko, je zevseobecnujici a kolektivizujici predpoklad, ktery potvrzuje, ze navzdory deklarovane multietnicnosti mysleni jste stale neprekrocil stin narodniho pojeti svepravnych obcanu statu).

    Jindra Pařík

    Život je bohužel businessŠ

    Petr Vyhnálek

    Šking Železný odvolán! Skandál století! Zaměstankyně a fanynky pláčí!Š.

    Nedokážu pochopit, proč novináři dali tak široký prostor této "kauze", která je podle mého názoru velikým divadlem, které má přitáhnout další tupce, kteří budou sledovat především úspěšné Televizní noviny a další novákoviny. Podle všech rozborů je podle mě patrné, že Železný se neobejde bez Američanů a naopak. Budou ještě chvíli na sebe házet bahno a kdo na tom nejvíce vydělá? Hádej, ty chytráku, co koukáš na Televizní novinyŠ Vydělá na tom ten, kdo shrabuje peníze za reklamu. Vidím ty články za pár měsícůŠMistr Železný si padnul do náruče s Američany, všichni odvolali co řekli, bohužel, každý máme svoje chyby, ale business je businessŠ. Přestože se TV NOVA v posledních měsících zmítala v majetkoprávních sporech dokázala zvýšit sledovanost o x%Š.

    Neuvěřitelné, že? Ne, takový je život. A život je business. Nemusíme totiž chodit daleko, protože kam se dále nejvíce ubírají naše oči? Na válku v Jugoslávii. Já zatím vidím jediné - business. Byl zbombardován poslední most. Jsou zničeny silnice, továrny, domy,Š. Už se těším na to, kdo to bude všechno stavět znovuŠJo, hrozila celosvětová krize. Tak uděláme někde válku. Ententýky, dva špalíky - jé Miloševič. Jdeme na něj. Už zlobí skoro přes rok, tak na něj vlítnem. Zničíme mu barák, jak to že není doma? Jé teď nám to spadlo na vlak plný uprchlíků.. No jo, stane seŠ Nemám rád Ameriku. A NATO asi taky ne. Howgh. Domluvil jsem.

    Kosovo: Přemnožování primitivních národů je skutečně problém

    Jaroslav Teplý

    Coming out

    Ne, nebojte se, nepůjde tady o nějaké sexuální preference, ale o pokrok ve vyjasnění posic, které kdo v BL zaujímá. Základem pro to budiž dovětek vydavatele BL k zcela realistickému příspěvku J. Jírovce (Pár doplňujících poznámek atd. 26.4.99).

    Poznámka JČ: Zatím, pokud vím, nezačaly Spojené státy hromadně vyvražďovat Hispánce v Kalifornii. - Co se týče věty "Češi se rychle rozmnožují", dostal jsem několik připomínek, že se Češi rychle nerozmnožují. To vím taky, asi jsem to měl říct jasněji: šlo mi o urážlivý způsob vyjadřování - takhle se o žádné etnické skupině nedá mluvit. Mimochodem, v britském Severním Irsku roste rapidně počet katolického obyvatelstva, který je tam doposud menšinou. Jakmile přesáhne počet protestantského obyvatelstva, katoličtí Severoirčani referendem rozhodnou o přičlenění provincie k Irské republice, a problém bude navždy vyřešen - sice se tím připraví o relativně vysokou úroveň britského sociálního zabezpečení, ale budou v jednotném irském státě. Jsem si jist, že pokud mnohonásobně překročí počet Hispánců v amerických státech jako je Kalifornie nebo Nové Mexiko za třicet nebo padesát let počet Anglosasů, a budou-li systematicky vyžadovat přičlenění k Mexiku, jistě si to během času referendem vydobudou.

    Z tohoto dovětku vyplývá, že vydavatel BL v podstatě souhlasí s thesí na př. českého spisovatele Párala, že hladoví sežerou syté a chce přispět k její realisaci aspoň svým politicky korektním způsobem, že bude reálnou situaci všelijak kamuflovat, aby se řešení problému odložilo, až bude neřešitelný.. Methoda častého souložení bez antikoncepce s potom následujícím referendem ve světě pod kontrolou politických korekčníků se může jevit jednoduchou optimální methodou pro populační anexaci, jak já tomu říkám, ale může to dopadnout také úplně jinak, mnohem hůře.

    Moje stanovisko k Páralově thesi je, že je ještě možno její realisaci zabránit a že je to dokonce v zájmu těch dnes hladových. Je ovšem třeba se k problému postavit realisticky Bližší o tom bych si nechal na jindy. Miloševič řekl, že se kosovští Albánci příliš rychle rozmnožují (z čehož udělal sám vydavatel BL titulek k mému článku v BL 22.4.99) To je podle vydavatele BL urážlivý způsob vyjadřování, takhle se nedá o žádné etnické skupině mluvit. Asi před dvěma lety bylo 70 procent kosovských občanů ve stáří pod 30 let, čili je to asi pravda, ale musíme vědět, jak to správně říct. Tak to zkusím: čáp navštěvuje rodiny jistého etnika v jistám evropském státě nepoměrně častěji než rodiny jiných etnik. To bychom z Miloševiče asi nevypáčili a i já bych si to netroufl, aby mě soudní lidé nepovažovali za ještě většího blázna než už dneska jsem.

    Proč to vlastně píšu? Vydavatel BL svým shora citovaným dovětkem zaujal otevřeně svou posici v těto věci. Té otevřenosti si vážím, protože já se se svým stanoviskem také neschovávám, ale byl bych rád, kdyby uveřejňoval také mé repliky k dovětkům k mým příspěvkům, abych je pak nemusel emailovat čtenářům, kteři mi píší, proč na to či tohle nijak nereaguju. Rozhodně to nepřispívá k jeho pověsti a mimo to mu přibývají vroubky na pažbě mého koltu, ale to už jsem mu sdělil.

    Kosovo a vzpomínka na Čečensko

    František Roček

    V souvislosti s úvahami nad pozemními operacemi v Kosovu (BL 16. 4. - Pozemní boje: ztráty aliance by asi nešly do tisíců) předkládám pohled na čečenský fenomén nejen jako na historický děj, ale především jako na látku ke kosovskému přemýšlení.

    Jak to začalo?

    Po nezdařeném listopadovém pokusu čečenské opozice svrhnout prezidenta Džochara Dudajeva 10. prosince 1994 ruská vláda nařídila vojenským silám, aby uzavřely hranice Čečenska i vzdušný prostor, 11. 12. ruská vojska vstoupila na čečenské území z Ingušska, Severní Osetie a Dagestánu a začala postupovat na hlavní město. 13. prosince Státní duma většinou hlasu přijala usnesení označující činnost federálních orgánů státní moci při politickém urovnání situace v Čečensku za neuspokojivou; dokument však neodsoudil intervenci. Premiér Viktor Černomyrdin prohlásil, že demokracie v Rusku závisí na územní celistvosti země a že Čečenská republika je součástí Ruska. O den později Konfederace národů Kavkazu vyhlásila mobilizaci dobrovolníků na pomoc režimu Džochara Dudajeva.

    21. prosince se ruská vojska po tvrdých bojích probila na předměstí Grozného a zmocněnec ruského prezidenta pro lidská práva Sergej Kovaljov přítomný v Grozném označil ruské vojsko za hlavního porušovatele lidských práv v Čečensku. O den později Dudajev vyzval muslimské obyvatelstvo Kavkazu ke "svaté válce" proti Rusku a jeho "satanským metodám". 28. prosince ruská vojska zahájila mohutný letecký i pozemní útok na Groznyj a 31. 12. pronikla po mohutné ofenzívě konečně do čečenské metropole a začal boj o každý dům.

    Ruský ministr obrany Pavel Gračov v první lednový čtvrtek roku 1995 chtěl oznámit definitivní vítězství nad Čečenskem, pak se ale na tiskovou konferenci v Moskvě ani nedostavil. Novináři škodolibě psali, že čečenský problém měl, podle jeho dřívějších slov, vyřídit během pár hodin jediný výsadkářský prapor, nebo v druhé verzi, jeden výsadkový pluk za dvě hodiny".

    Selhání ruských jednotek

    ČTK přinesla zajimavý separát toho, co Fred Hiatt napsal v americkém listě Washington Post v lednu 1995 o vojenské situaci v Čečensku: "Téměř všichni zdejší důstojníci za to dávají vinu prezidentu Borisi Jelcinovi a dalším čelným moskevským představitelům, kteří, podle jejich slov, vydali rozkaz k útoku na Čečensko dříve, než byly zmobilizovány dostatečné ozbrojené síly, za nejhoršího možného počasí a bez jasného cíle či plánu.

    "Podle mého názoru to bylo zločinné rozhodnutí," říká major Valerij Vasiljev. "Armáda tady nic nevyřeší a válka potrvá 20 let." Vasiljev, který je v armádě již 14 let, byl vyslán do Grozného bez mapy, bez jasných rozkazů a bez bojového výcviku potřebného k boji v ulicích měst. K boji dům od domu v těsných čtvrtích byl vybaven protitankovými zbraněmi účinnými pouze v okruhu stejně velkém jako tři fotbalová hřiště. Jeho jednotka, v níž chybí třetina mužů, byla napěchována vojáky, které nezná. Nevěděl, jaká je nalevo či napravo armáda - zda jeho vlastní nebo nepřátelská a neměl žádné spojení s ostatními ruskými jednotkami ve městě. Dva z jeho 12 mužů byli zabiti a Vasiljev se nakonec stáhl.

    Bezpečnostní rada Ruské federace zorganizovala pro přibližně tucet novinářů zahraničních listů, televize a tiskových agentur návštěvu v polním štábu ruské armády Mozdoku, v opožděné snaze napravit pošramocený image doma i v zahraničí. Cílem cesty bylo ukázat "ruskou stranu" vojenské operace, kterou Jelcin zahájil 11. prosince. Když však novináři dorazili do Mozdoku, posádky necelých 30 kilometrů od čečenských hranic a přibližně 100 kilometrů od čečenského hlavního města Grozného, bylo jasné, že o jejich příjezdu armádu nikdo neinformoval. Skupinka čekala celou hodinu na rozbahněné rozjezdové dráze, v chladné a pochmurné scenérii hnědé a šedé barvy.

    Skupiny vojáků se tísnily kolem ohňů, zatímco každých pět minut přistávaly nebo startovaly vrtulníky, dopravní letouny a stíhačky. Tlupa zarostlých příslušníků paradesantních jednotek, někteří ve vlněných čepicích, jiní s šátky uvázanými kolem čela na pirátský způsob a s cigaretou v ústech, čekala na letadlo, které je mělo po měsíci v bojové zóně dopravit zpět do Moskvy. "Je to horší, než si vůbec dokážete představit," říká jeden z nich. "Řekněte světu, že prostě posílají naše chlapce na jatka," ozývá se jiný. Podplukovník mířící na frontu je toho názoru, že Rusko udělalo správně, když vyslalo armádu, aby zabránila Čečensku v odtržení od Ruské federace.

    "Pohled na ty téměř ještě děti, které se dostávají do zajetí, je však k pláči," říká. "Kdo je sem poslal? Na práci, jako je tahle, máme dost profesionálů." Ruská armáda však podle svých generálů již ve skutečnosti nemá dostatek mužů, které by vyslala tam, kde je jich zapotřebí. Je pravděpodobné, že Západ dlouhou dobu schopnosti sovětské Rudé armády přeceňoval. Je však jisté, že její schopnosti v průběhu tří let, které uplynuly od rozpadu Sovětského svazu, značně klesly. Vojenský rozpočet na letošní rok činil 14 miliard dolarů, což je jen pouhý zlomek toho, co má k dispozici americká armáda. V dopise parlamentu 8. listopadu (1994) přední generálové ruských ozbrojených sil - včetně jejich velitele generálplukovníka Vladimira Semjonova - varovali, že základní schopnost armády plnit úkoly je pochybná. Podle generálů se od roku 1992 nekonalo ani jediné vojenské cvičení nebo manévry na úrovní divizí. Jednotky mají jen 53 procent mužů a čerství branci často nedokončili střední školu. Počet letových hodin pro piloty vrtulníků se vzhledem k nedostatku pohonných hmot snížil ze 100 na 30 ročně a více než jedna třetina helikoptér vinou nedostatku náhradních dílů vůbec nelétá.

    Rodiny přibližně 45.000 důstojníků nemají kde bydlet a armáda nemá peníze na bytovou výstavbu. Nejlepší důstojníci odcházejí, nejschopnější teenageři se vyhýbají odvodu. Takže, když politikové požadovali útok na Čečensko, nebyla armáda s to nalézt kompletní prapory či pluky. Ještě obtížnější bylo objevit dobře vycvičené vojáky. Žádný z branců, kteří odsluhují 18měsíční vojenskou službu, nemá náležitý výcvik. Někteří z nich sice od pohledu znají bojová vozidla, která mají použít k boji, nikdy je však neřídili. Podle záznamů uchovávaných v každém bojovém stroji se z některých tanků nestřílelo od roku 1989." Tolik Washington Post.

    Ruské velení v severoosetském Mozdoku s některými jednotkami nemělo spojení i několik dnů. Proti sobě občas bojovaly i dezorientované ruské oddíly. Velitelé pod podmínkou zachování anonymity novinářům tvrdili, že do Čečenska vyjeli s nekompletními jednotkami, s nezkušenými mladíky, z nichž někteří ani neumějí rozebrat a vyčistit samopal, bez znalosti terénu a dokonce bez podrobných map. Některé jednotky nastupovaly do útoku s tím, že je čeká v Čečensku nenáročné cvičení.

    Obranné prostředky tanků T-72 a T-80 i další těžké techniky nedoznaly inovace od počátku osmdesátých let. Na Kavkaz byl proto v lednu spěšně vyslán tým zbrojních expertů, aby prověřil, zda právě toto patří k příčinám děsivých ztrát. Značnou měrou dal konflikt v Čečensku vyniknout ještě donedávna skrývaným rozporům uvnitř ruské generality, jejíž část čečenské dobrodružství od počátku odmítá. K odpůrcům silové varianty řešení čečenské krize patří náměstek ministra obrany Boris Gromov, podle něhož byla operace připravena bez vědomí kolegia ministra a její "žalostné výsledky jsou důsledkem toho, že armáda se nezabývá svými úkoly, ale policejními funkcemi, které jí nepříslušejí".

    Trik generálů?

    V prvních měsících roku 1995 se diskutovala verze, že zahájení operace v Čečensku skončilo debaklem záměrně. Mělo upozornit na špatný stav carských ozbrojených sil.

    Poučení z prvních vojenských operací pro lid obecný nakonec znělo: kdo chce vyhrát válku, nesmí svého protivníka vůbec podceňovat - nemůže si to dovolit dokonce ani velmoc. Rusko napochodovalo do Čečenska, jako by se jednalo jen o větší policejní operaci proti bandě čečenských mafiánů na předměstí Moskvy. Ale nelze vyloučit, že se jednalo skutečně o plánovaný krach. A to již proto, že území Čečenska není tak velké a pomocí rozsáhlých technických prostředků je zvládnutelné. Proto menší šok, který by donutil vládu více se věnovat armádě a jejím finančním poměrům, by neškodil. Že přitom zbytečně zahynou vojáci?

    Říše ruského a čínského typu mají "zdravý" odstup od jedince. Individuum nemá z hlediska říše příliš velký význam. Západní demokracie si z tohoto hlediska komplikují situaci, protože musejí dokladovat svou péči o člověka a proto jejich akce jsou komplikovanější a finančně daleko více náročné.

    Zajímavý otazník

    1 Rok po zahájení ruské operace proti Dudajevovi se svět stal svědkem zajímavé operace čečenského komanda vedeného Salmanem Radujevem. Podle jeho vlastních slov v lednu 1996 více než 600 bojovníků v autobusech a s kolonou automobilů s municí a zbraněmi projelo z čečenského území do dagestánského Kyzljaru, aniž by je někdo zastavil. Cílem bylo místní letiště, kde chtěli vyhodit do povětří vrtulníky, které tam měly právě přiletět. Na místě našli jen tři vrtulníky a dva obrněné transportéry, které zničily. Komando se zdrželo při akci ve vojenském městečku, kde provádělo další destrukce. Jednotka se chtěla stáhnout. Situace se však, podle Radujeva, vyvíjela jinak a museli proto vzít rukojmí. Z nich zastřelily pouze dva - příslušníky vojsk ministerstva vnitra. Ostatní rukojmí zabilo ruské ostřelování. Ve vesnici Pervomajskoje podle šéfa státní bezpečnosti Michaila Barsukova bylo osvobozeno 82 ze zhruba 120 rukojmích a 27 příslušníků ruských sil zemřelo. Mnozí rebelové včetně jejich šéfa Radujeva však unikli.

    Na této akci je zajímavé, že přesun Radujeva, pokud jeho jednotka čítala přes 600 mužů, byl vlastně přesunem vojenského praporu, byť bez těžké vojenské techniky. Kolona automobilů a autobusů je nenápadná jako slon na ulici. Přesto jednotka dorazila bez potíží k vojenské základně Rusů. Koncentrace vojsk v Čečensku byla taková, že projít čečensko-dagestánskou hranici bez povšimnutí bylo náročné. Vždyť o osm dnů později ruské letectvo zlikvidovalo asi 150 bojovníků, kteří šli Radujevovi na pomoc. Vkrádá se otázka, zda Radujevova akce nebyla od počátku sledována a Rusové se nepřipravovali na odvetu za několik čečenských útoků, při kterých museli, díky rukojmím, ustoupit.

    V Kyzljaru, kde vzalo komando do zajetí na 2000 osob, zahynulo na 40 civilistů. Údajně palbou ruských jednotek. Komando po dohodě odjíždělo z Kirljaru druhý den, 10. 1. 1996 se 100 civilisty a 37 zajatými přísušníky jednotek OMON na dagestánsko - čečenské hranice. Konvoj byl zastaven na hranici u vesnice Pervomajskoje. Od 11. do 15. ledna Rusové vyjednávali s komandem a 15. ledna za podpory děl a bitevních vrtulníků zahájili dobývání vesnice, protože údajně Čečenci popravovali rukojmí. Do 17. ledna je při bojích osvobozeno celkem 38 ze 100 osob. Poté je vesnice srovnávána se zemí těžkými děly a raketomety Grad. 18.ledna zbytky komanda prolomily ruské obklíčení. Radujev vyvázl. Velké ruské síly nebyly schopné skupinu partyzánů zadržet? Nebylo cílem spíše demonstrativně ukázat, že ani rukojmí neodradí ruské jednotky od konečného řešení, ale vůdce komanda má být ušetřen?

    Velitelé v akváriu?

    Patnáct čečenských velitelů, včetně Dudajeva, bylo hledáno ruskou mocí jako nejtěžší zločinci, a přitom na území kontrolovaném partyzány se volně pohybují, někteří jsou ve svých vesnicích a hovoří s novináři. Ruská rozvědka je schopná je vystopovat, pokud je vystopují i novináři. Mluvilo se o tom, že ruské tajné služby se nepokoušejí velitele zlikvidovat. Speciální jednotky by si s nimi jistě při cílených akcích poradily.

    Mluvilo se o tom, že Dudajev spolu s nejvyššími kruhy v Moskvě má zájem na pokračování konfliktu, či dokonce v jeho rozšíření, aby mohl být vyhlášen výjimečný stav. Hovoří se o kompromitujících materiálech, které by Dudajev nebo jeho věrní mohli vytáhnout na nejvyšší moskevské představitele v případě zatčení nebo smrti. Na konfliktu má také zájem armáda a její vojensko-průmyslový komplex, protože díky tomu je opět armáda (alespoň trochu) preferována. Likvidace čečenského odporu by byla pro ruskou armádu katastrofou. Lidé by si rychle vytvořili iluzi míru a na armádu by opět (jako na darmožrouta) zapomněli.

    Kauza Dudajev

    Místo šedivých teorií se však dostavila krvavé praxe. Dudajev zahynul podle dostupných zpráv na následky zranění 21.dubna 1996 v čečenské obci Gehi-Ču. Podle informací z čečenských povstaleckých zdrojů byl Dudajev smrtelně zraněn při explozi dvou ruských raket vzduch-země. Čečenský separatistický předák Džochar Dudajev zahynul při vojenské operaci, kterou osobně řídil ruský ministr obrany Pavel Gračov. Napsal to v polovině května 1995 ruský týdeník Itogi s odvoláním na dobře informované zdroje.

    "Tuto operaci uskutečnily výzvědné jednotky ruského generálního štábu pod přímým velením Pavla Gračova," uvedl týdeník, aniž upřesnil dobře informované zdroje, na které se odvolal. Dodal, že jednotky byly k operaci připraveny již delší dobu a čekaly jen na rozkaz. Týdeník se také pozastavil nad tím, proč Džochar Dudajev nebyl odstraněn již dříve. Usoudil, že Gračov, který kontrašpionáži předával jen velmi málo informací, "si Dudajevovu hlavu ponechával na horší časy".

    Nutné zlo

    Gruzínský prezident Eduard Ševardnadze 28. 12. 1994 prohlásil, že kdyby Rusko nebylo schopno zlomit čečenskou revoltu a přijalo odtržení Čečenska, akceptovalo by svůj vlastní rozpad. Andrej Kozyrev v televizním komentáři toho dne řekl, že Rusko užije v Čečensku tolik síly, kolik bude třeba k zažehnání krize.

    V zájmu pohodlné a tzv. civilizované Evropy a Ameriky je, aby ruské ozbrojené síly zadupaly čečenské separatisty do země. Došlo ke konfrontaci politického islámu s ruským carismem. Velmocenské tendence a náhled na člověka se v Rusku od dob carismu, přes rudou éru až do dnešních dnů, se v podstatě nezměnily. Vidina muslimského státu se objevila ve větší míře po druhé světové válce jako reakce na totalitární arabské vlády (např. Irák, Írán, Sýrie, Egypt, později Afghanistán či Alžírsko). Islámská idea se stala pod dojmem těchto vzorů hnacím motorem snah po nezávislosti některých států bývalého SSSR a republik Ruské federace.

    Nelze se proto divit, že např. fundamentalistické egyptské hnutí Muslimské bratrstvo - je hlavním fundamentalistickým hnutím v arabském světě, a doufá, že do 30 let bude ustaven světový islámský stát. V interview pro panarabský list Al-Haját vydávaný v Londýně to uvedl koncem ledna 1996 nový vůdce organizace Mustafá Mašúr. Podle jeho názoru nejde o nijak nereálnou myšlenku. Upozornil přitom, že komunismus se po 70 letech zhroutil a "sionistická entita" (Izrael) se snaží vytvořit stát přes půl století, aniž "dosáhla stability".

    Vize Mustafy Mašúra je značně blízko naší hypotéze, že kolem roku 2015 lze čekat krizi z přerozdělování světa. Aby byl světový islámský řád završen za 30 let, znamená to, že kolem roku 2015 bude v poslední třetině plánovaného získávání světové vlády, což se neobejde bez konfliktů.

    Není bez zajímavosti, že generál Dudajev jako velitel letectva v Afghánistánu se nemalou mírou podílel na likvidaci tamních pravověrných muslimů. Po rozpadu SSSR a návratu zpět do Čečenska se stal z Dudajeva pravověrný muslim. Dostal od vůdců ozbrojené opozice v Afghánistánu, proti které bojoval, dýku jako výraz zahlazení a odpuštění jeho provinění na afghánských bratřích. Bylo to rozumné, protože Dudajev stejně tvrdě, jako na bombardování v Afghánistánu, pracoval na proislámské Čečenské republice.

    Reálpolitika a cynické poznámky

    Pro Evropu je důležité, aby Rusko zůstalo celistvé. Ne proto, že národy přinucené v carské éře žít pod ruskou administrativou nemají právo na sebeurčení, ale znamenalo by to zhroucení mocenské rovnováhy v Asii a nepřímo i ve Středomoří. Rozpad ruské moci by znamenal nástup tvrdého prosazování ideje muslimského světového státu. V důsledku by to znamenalo i degradaci evropského prostoru jako mocensky méněcenné oblasti. Z dlouhodobého hlediska byla pro euro - americké civilizaci přijatelnější snaha po potlačení čečenského práva na sebeurčení pomocí bitevních vrtulníků a raketometů, protože to znamená i větší šanci pro stabilizaci Ruska. A poučení z tohoto konfliktu? Pokud se vám nepodaří nepřítele (povstalce) zničit (podrobit), oddalujete jen větší a krvavější konflikt (islámskou alternativu světového pořádku).

    Že na ruskou vojenskou neohrabanost doplatily životem desetitisíce bezmocných a nevinných čečenských civilistů se brzy zapomene. A jen pro pořádek, když je hlavním tématem Kosovo: Na Havlově Foru 2000 v minulém roce Sergej Kovaljov obvinil politické představitele z bezzásadovosti v řešení války v Čečensku, když pro ně podpora prezidenta Jelcina byla důležitější než záchrana tisíců lidských životů.

    Ruská demontáž dvou mýtů

    Konflikt v Čečensku je východní bezpečnostní laboratoří konce devadesátých let. Po roce od zahájení tažení bylo možné hodnotit dosažené výsledky. Svým způsobem předčily očekávání a pohřbily dva mýty.

    Mýtus mocného tisku: První dva měsíce útoku ruských sil na Čečensko se zdálo, že sdělovací prostředky a veřejné mínění ruské vojsko z Čečenska vyženou. Nestalo se tak.

    Nepříjemným faktem pro armádu byla skutečnost, že mnohé ruské sdělovací prostředky od počátku, podrobně a se snahou o maximální objektivitu, informovaly o konfliktu, který se pro Rusy nevyvíjel vůbec dobře. Válka takřka v přímém přenosu vyvolala u velké části veřejnosti odmítavou reakci, mnohé organizace dobrovolného Výboru vojenských matek začaly žádat návrat vojáků základní služby z Čečenska a dezertérům stranila i část tisku, kde se kupříkladu objevily právníky připravené návrhy prohlášení, jímž mají zběhové zdůvodnit útěk z bojiště.

    Protože Čečensko se chápe jako součást ruského území, síly pro a proti byly po roce od zahájení konfliktu již víceméně vyrovnané. Průměrný Rus tehdy je v patové situaci. Odmítá násilí v Čečensku, ale jeho odtržení chápou jako ohrožení Ruska. Politicky je oficiálně chápán tento problém jako vnitroruský. Krátce po zahájení vojenského zásahu v Čečensku toto prohlásili např. USA. O to "zajímavější" je dnešní postoj vůči vojensky a politicky apendixiální Jugoslávii! Faktem ale je, že Kosovo je v Evropě, a zatěžuje okolní státy uprchlíky, kdežto Čečensko bylo v pohodlném závětří Kavkazu, kam lezou jen blázni a horolezci...

    Mýtus demokratických podmínek Evropanství

    Rada Evropy (RE) 10. ledna 1995 kvůli konfliktu v Čečensku zmrazila projednávání přihlášky Ruska za člena organizace. Politický výbor Parlamentního shromáždění RE toho dne na závěr jednání v Paříži vyjádřil v prohlášení svého předsedy Gerharda Reddemanna "vážné znepokojení nad situací v Čečensku". Výbor odsoudil "použití vojenské síly proti civilnímu obyvatelstvu, především v hlavním městě Grozném a jeho okolí". Předseda hospodářského výboru ruského parlamentu Vladimír Lukin v Moskvě tento krok ihned označil za nepřímé sankce vůči Rusku v souvislosti s událostmi v Čečensku. Charakteristické pro Evropu je, že rok a měsíc po zahájení bojů parlamentní shromáždění Rady Evropy schválilo přijetí Ruska do Rady Evropy.

    Pro rychlý vstup Ruska hlasovala po dlouhé a bouřlivé diskusi naprostá většina poslanců, kteří přehlasovali odpůrce přijetí, mezi nimiž byli i někteří poslanci českých vládních stran. Bylo to překvapivé a samozřejmé zároveň. Rada Evropy jako bezvýznamný pavlačový orgán plní především funkci velké žvanírny, kde se předemílá politická látka, která je později zpracována na vážnějším fóru - v rámci EU nebo jako evropský pohled v OSN.

    Většina poslanců RE se domnívala, že po vstupu do rady bude moci největší evropská organizace Rusku pomáhat. Jedná se o nejuniverzálnější alibistickou formuli, která v jiné obměně a za jiných okolností byla východiskem pro západní mocnosti v případě zhodnocení Hitlerova mnichovského nároku v roce 1938. Také tehdy, v roce 1938, měli demokratičtí politikové Západu konsenzuálnější uvažování a mysleli z hlediska následků. Odklad v projednávání žádosti by Rusové, podle poslanců RE, považovali za její odmítnutí a následky formou zvyšujícího se napětí by byly tehdy nepříjemné.

    Čečensko je příkladem, že ani zdokumentované násilí není příliš nedemokratické, pokud je stát dostatečně silný, resp. důležitý. Proto dnešní rozhodná starost o kosovské Albánce a nestarost o turecké Kurdy vyznívá poněkud falešně.

    Tři pohledy na válku

    Na čečenský problém existují tři základní pohledy: "Je samozřejmé, že jsme tuto válku vyhráli. Měli jsme duchovní sílu, která Rusům chybí. Neustaneme však v boji, dokud neodejdou z našeho území," říkal v  době prvního výročí války velitel povstaleckého praporu Sulejman Batujev, obklíčený i se svými bojovníky v jihokavkazské horské oblasti ve vesnici Orechovo, 60 kilometrů jižně od hlavního města Groznyj. Čečenci v konfliktu spatřovali pokračování 30 let trvajících bojů svých předků proti carským armádám v  minulém století. Mnozí bojovníci prohlašují, že pokud "to" Dudajev vzdá, skoncují i s ním, nejen s Rusy. Pro dlouhotrvající konflikt je ale nejcharakterističtější tento typ výpovědi: "Předtím jsem pro Dudajeva nebyla. Byla jsme proti němu. Může snad ale být horší než Jelcin a ostatní, kteří tuhle válku začali?" - ptá se osmatřicetiletá žena zvědavého novináře. (A co v neděli večer by řekl každý druhý Srb o Miloševičovi?!)

    "Je to hloupá válka. Je to druhý Afghánistán. Nemůžeme ji vyhrát. Nemůžeme ujít ani pár metrů bez pomyšlení, zda se nás někdo nepokusí zastřelit," říkal v ten čas 19letý ruský voják Viktor Morozov, hlídající uliční zátaras ve městě Groznyj.

    Reakce všech tří lidí je pro osvobozenecké války naprosto typická. Trestná expedice vůči Dudajevovcům, pokud by byla připravena s americkou velkorysostí, by znamenala, že ministr obrany Gračov by neřekl: čečenský problém lze vyřešit "jedním výsadkovým plukem za dvě hodiny", ale teprve den po zahájení akce by oznámil: "výsadkové pluky v koordinaci s letectvem a tankovými jednotkami obsadily klíčové pozice a přebírají kontrolu nad čečenským vnitrozemím."

    Na rychlosti obsazení území záleží rozvinutí dalších bojů a pozdější názor obyvatel na "trestnou výpravu". Pokud se nepoužije masivních vrtulníkových, popř. i leteckých výsadků a vyslání bleskových kolon do předem prozkoumaného terénu, nebezpečí partyzánské války narůstá každou hodinou.

    Chaos je součástí vojenských operací

    V případě Čečenska plánované obsazení této republiky ruským vojskem mělo počítat s rozsáhlým scénářem. Obsazení letišť a vhodných výsadkových ploch mělo předcházet zničení živé síly. Následné letecké mosty byly životně důležité pro zkoncentrování vojsk a techniky, aby mohly být odříznuty přístupové cesty ke Groznému a dalším strategickým místům. Výsadky měly zajišťovat klíčové body také na hlavních trasách postupu obrněných kolon do nitra Čečenska. Kolony a vysazené výsadkové jednotky měly být nepřetržitě zaštítěny bitevními vrtulníky a letouny. I tak by zmatky a špatná koordinace zaplnily hned první den desítky rakví, ale situace by se vyvíjela podstatně jinak. Čečensko není tak hornaté jako země pod Hindúkušem (jeho severní polovina je plochá) a Čečenců je pouze něco přes milión. Vážný odpor bylo možné předpokládat v jižní části republiky.

    Proto bývalý první zástupce velitele ruských pozemních vojsk generálplukovník Eduard Vorobjov na tiskové konferenci v Moskvě 26.ledna 1995 ostře kritizoval ruské vojenské vedení za nedostatečnou přípravu čečenské operace.

    Vorobjov v prosinci 1994 odmítl velet ruskému kontingentu vyslanému do Čečenska a informoval náčelníka generálního štábu Michaila Kolesnikova, že "realizovat úspěšně operaci v Čečensku bude za stávajících podmínek velmi složité". Generál vzápětí požádal o uvolnění z funkce. V lednu byl ministrem Gračovem odvolán ze svého místa a do propuštění z ozbrojených sil dán k dispozici veliteli pozemních vojsk. Vorobjovovo jméno uvedl několik dnů předtím ministr obrany Pavel Gračov, když hovořil o "šesti či sedmi" generálech, kteří odmítli účast na čečenské operaci.

    Vorobjov soudil, že právě Gračov nese hlavní odpovědnost za ruské nezdary v Čečensku. Do Čečenska byly vyslány nepřipravené jednotky, které se na akci měly přichystat s potřebným předstihem. "Pokud se tak nestalo, pak měl ministr (Gračov) v sobě nalézt odvahu a sdělit prezidentovi (Jelcinovi), že příprava vojsk vysílaných do Čečenska si žádá čas," řekl Vorobjov. Konstatoval, že v ruské velení nedocenilo morální a psychický stav vlastních vojáků ani fanatismus čečenských bojovníků, nezvládlo špatnou znalost terénu a připustilo chyby při stanovení sil a prostředků pro realizaci operace.

    Generální prokuratura zvažovala možnost trestního stíhání Vorobjova v souvislosti s jeho odmítavým postojem k čečenské operaci, ale hlavní vojenská prokuratura dospěla k závěru, že v jeho případě není důvod pro zahájení trestního řízení. Zajimavé je, že některým vyšším funkcionářům byla nabídnuta možnost velet, místo aby byl vydán rozkaz. To by nepřímo potvrzovalo hypotézu o plánovaném krachu začátku operace. Že by do tohoto "experimentu" byli zaúkolováni jen ti generálové, kterým by nevadilo, jakým směrem se bude akce v Čečensku vyvíjet?

    V každém případě chaos, který vznikne při realizaci pečlivě naplánovaných složitých operacích by nepřinesl tolik škod, jako diletantský začátek akce v prosinci 1994.

    Zbraně v povstalecké válce

    V čečenském konfliktu byly použity Rusy masivně zbraně osmdesátých let. Nejmodernější technika byla nasazena až v době nepříznivého vývoje situace na bojišti. Přesto rozdíl mezi povstaleckou válkou v roce 1995, dnes či v roce 2015 nebude velký. Vždy bude záležet především na výzbroji povstalců. Jejich výzbroj určuje způsob boje, resp. možnost jejich přežití.

    Jugoslávie a Čečensko?

    Pokud někdo medituje nad možností zásahu západních vojsk v Jugoslávii, budou mít před sebou sílu, která vzhledem k relativní zastaralosti jugoslávské techniky bude nakonec blíže k povstalecké výzbroji Čečenců. Proto obrněné jednotky jugoslávské armády nebudou dostatečně schopny odolat případnému tandemu obdobných jednotek NATO a vojenského letectva. O to větším nebezpečím může být nakonec každý rozzuřený jednotlivý Srb na vzdálenost na 500 a méně metrů...

    Ale vraťme se k Čečensku: Povstalci budou vždy ve velké nevýhodě, pokud nebudou mít k dispozici dostatek ručních protiletadlových samonaváděcích střel. (První co by Rusové Srbům mohli dodat, aby byla větší "legrace", by měly být právě ruční protiletadlové zbraně.)

    Vzhledem k ceně a menší dostupnosti nelze předpokládat, že povstalci (či méně vyzbrojené armády v defenzívě - viz Jugoslávie) budou mít dostatečné množství protiletadlových řízených střel (PLŘS) s dosahem do výše několika tisíc metrů.

    Bitevní letouny Su-25, mylně v tisku nazývané v době čečenského konfliktu stíhacími bombardéry, (ekvivalent amerických A-10) přiměřeně pancéřované proti střelnými zbraním malého kalibru, mohly poskytnout krytí nejen prvním padákovým nebo vrtulníkovým výsadkům, ale ve vlnách mohly nalétávat na místa soustřeďování čečenských jednotek, které by se snažily o obklíčení výsadku či přehrazení cesty obrněným kolonám.

    Většina raněných v prvních dvou měsících války byla poraněna střepinami z bomb nebo granátů. Byly používány speciální tříštivé pumy, ale i granáty a miny vybuchující několik metrů nad zemí a vše pod sebou pokropící střepinami.

    Ruská letadla shazovala speciální bomby, které prorazí devítipatrový dům a vybuchnou se zpožděním až ve sklepě. Právě tyto pumy měly být použity proti prezidentskému paláci v Grozném, kde v první fázi války ve sklepení sídlil prezident Džochar Dudajev. Výbuchy bomb mohou tedy neutralizovat nejen osoby v těchto prostorech, ale u méně bytelných staveb i narušit jejich statiku a přispět k rychlému zhroucení objektů.

    Ideálním prostředkem boje proti povstalcům jsou bitevní vrtulníky. Jejich pancéřování a celková konstrukce odolává zbraním běžné ráže 7,62 mm a některé plochy vrtulníků i granátům ráže 20 mm. Jejich podpora výsadkům je základem jejich přežití. Palební síla bitevních vrtulníků je tak velká, že dokáže obrněným jednotkám čistit cestu před sebou od obrněných sil a dělostřelectva nepřítele.

    Odolnost povstaleckých vojsk je proto závislá do značné míry na protiletadlových prostředcích. Jednotlivci či malé skupiny se mohou před leteckými útoky dobře skrýt, tam kde dochází k intenzivním bojům a koncentrace bojovníků se zvyšuje, letadla a vrtulníky mají šanci úspěšných plošných zásahů.

    Ach to letectvo

    Velitel ruského vojenského letectva Pjotr Dějněkin počátkem ledna 1995 vysoce ocenil výkon ruských letců, kteří připravili Dudajeva o vojenské letouny. Ty prý byly vybaveny bombami a připraveny ke startu. Znamená to, že Čečensko připravovalo úder proti ruským vojskům? Podle letců bylo nutné provést odstrašující údery jako demonstrování potenciální síly, aby se Dudajevovy jednotky uklidily z Grozného do hor. Byly to prostě cvičné lety: žádná protiletecká obrana, letci se neměli čeho bát. O to trapnější je fakt, že nebyla letiště obsazena výsadkem a transportní letouny zde nevysadily bojová vozidla pěchoty, dělostřelectvo a lehké tanky.

    Letectvo nakonec muselo mrhat sílu na bombardování civilních objektů. Vojenské cíle prý ukryli Čečenci do obytných čtvrtí Grozného, na které se zaměřovaly "bodové" údery ruského letectva. Žádné vojenské objekty tam v podstatě nebyly. Letci byli informováni, že civilní obyvatelstvo v Grozném nezůstalo - jen ozbrojenci. Intenzita bombardování sílila úměrně k tomu, jak vázl postup bojových kolon po silnicích. De facto letci imitovali provedení sladěné vojenské operace. V první řadě bombardovali ta místa, kde pozorovali Dudajevovu obrněnou techniku, ale příliš pozdě. Čečenci zaujali včas obranná postavení.

    Podle letců bodové údery (o kterých byli informováni šéfy letectva novináři) používané Američany proti Husajnovi, a dnes v jugoslávské estrádě, nebylo možné nasadit. Piloti by museli měsíčně nalétat 200 hodin. Mnoho pilotů mělo nalétáno do 30 hodin, a to na tehdejší poměry v ruském vojenském letectvu bylo mnoho. Nebyl ani dostatek speciálních řízených pum k bodovým útokům. Žádné "zakázané objekty" na mapách letci nevyznačovali. Vždyť v Grozném byli jen "banditi". Dudajev měl tanky, obrněné transportéry - cíle pro osádky vrtulníků, které mohou provádět mířenou palbu. Užití letounů proti Groznému bylo mrháním sil. Bylo rozhodnuto Groznyj úplně zničit, aby rozsah zkázy svědčil o zdánlivě co nejurputnějším odporu. Plýtvání časem a prostředky znehodnotilo nasazení letectva v první fázi bojů. A velmi stresovalo letce. Nikdo z nich nechtěl, aby se jeho jméno dostalo do tisku: bál se hanby a pomsty Čečenců. Psychického napětí se zbavovali pomocí vodky.

    Pečlivě naplánované použití stíhacích bombardérů proti klíčovým objektům, použití bitevních letounů k likvidaci obrněných prostředků, objektů a shromaždišť vojsk může omezit ztráty pozemních sil až o 80 %. Bez letectva nebude možné bojovat s povstaleckými jednotkami, které budou mít vždy v omezené míře možnost ohrozit legitimní pozemní jednotky na vzdálenost 2 až 4 km pomocí řízeních protitankových raket, přenosných neřízených raket a minometů. Aby byly na minimum omezeny ztráty pozemního vojska, bude naprostou prioritou při potlačování jakéhokoli odporu letectvo a především bitevní vrtulníky.

    Drahé obrněné škatulky a specialisté

    Pokud by některé z  ruských republik chtěly následovat čečenského příkladu, došlo k povstaleckým aktivitám v Číně, nebo se intenzivně rozhořely boje s Kurdy v Íránů, Iráku, Turecku, ale třeba i v Sýrii, obrněná technika bude sloužit spíše jako pohyblivé pevnůstky, průzkumné prostředky a strážní stanoviště.

    Dotyk s povstalci na vzdálenost menší 1 km je pro obrněné jednotky smrtelně nebezpečný díky lehkým protitankovým zbraním. Ve městech je obrněná technika ještě zranitelnější. Zkušenosti z Čečenska potvrzují, že je nutné odříznout co nejrychleji města od venkovských oblastí, aby nemohly být povstalecké pozice ve městech posíleny. To však nejde bez velkého přesunu sil. Město samotné se stává pro "policejní armádu" trestající povstalce dvojnásobnou pastí. Musí nasadit při obsazování měst značné prostředky a nevyhne se zabíjení civilistů. Při dělostřelecké přípravě a bombardování měst lze se smrtí civilistů počítat automaticky. Povstalci jsou natolik nesmiřitelní, že budou v boji pokračovat bez ohledu na civilní obyvatelstvo. Naopak, čím více mrtvých žen a dětí, tím větší vizitka barbarskosti "policejních" vojsk. (Chtěl bych vidět vojáky NATO jak vstupují do kosovských měst, kde by obyvatelé byli jako živé štíty - děsná sranda, že?)

    Izraelská armáda se v roce 1973 zastavila na okraji Bejrútu, když se v mohutné operaci rozhodla pacifikovat palestinské partyzánské jednotky a jejich syrské spojence. Vstup do středu města by znamenal velký nárůst ztrát obrněných jednotek i pěchoty.

    V případě bojů o Groznyj se kromě toho jasně ukázalo, že nelze oddělovat od sebe speciální jednotky od obrněných. Podivným aspektem ruského útoku byla právě nepřítomnost armádních speciálních jednotek. Buď se nedalo elitním jednotkám věřit, že zaútočí na Čečensko, nebo (což je pravděpodobnější) se generalita a Jelcin rozhodli ponechat je v záloze, aby si zajistili kontrolu Moskvy. Pravděpodobně nejhloupější taktickou chybou bylo to, že Groznyj nebyl před zahájením útoku úplně obklíčen. Jižní koridor zůstal průchodný, takže Čečenci měli možnost přivolat posily. Později se objevily dedukce, že se nechával Dudajevovcům prostor pro odchod z města.

    Posádky přibližně 250 tanků a obrněných transportérů vyslaných 31. prosince do Grozného tvořili mladí branci z motostřeleckých divizí druhé kategorie a z ministerstva vnitra. Toto ministerstvo má vlastní jednotky, které jsou nasazovány k zajišťování zákona a pořádku. Nepředpokládá se, že by k tomuto účelu byli nasazeni příslušníci pravidelných jednotek. Tito vojáci mají jen slabý výcvik a žádné zkušenosti s pouličními boji. Nefungovali jako tým, protože jejich jednotky byly většinou teprve nedávno chvatně zformovány. Rozkazy, které dostali, byly velice vágní.

    Tanky byly téměř okamžitě odříznuty od pěchoty - což je nejzákladnější chyba. Bez podpory pěchoty byly tanky snadnou kořistí odstřelovačů vyzbrojených pancéřovkami a řízenými střelami odpalovanými z obytných budov.

    Teprve 4. ledna začal ruský ministr obrany Pavel Gračov vysílat do Čečenska zvláštní jednotky elitní střelecké divize dislokované v Jekatěrinburgu a vzdušné divize v Tule, v jejichž čele stojí důstojníci, kteří se s generálem osobně znají z bojů v Afghánistánu . Gračov postupoval obdobně jako při útoku na moskevský parlament v říjnu 1993, kdy shromáždil klíčové pluky na pomoc Jelcinovi v rozhodujícím měření sil s ruským parlamentem. Gračov prosadil myšlenku vytvoření sil rychlého nasazení a věnoval značnou část skrovných zdrojů ministerstva obrany paradesantním plukům, v nichž sám kdysi sloužil, přitom ale hlavní tíhu boje v Čečensku nesly posádky tanků a pěchota. Jednotlivé výsadky nemohly situaci změnit. Např. skupina 48 příslušníků paradesantních jednotek, které uskutečnily 7. ledna výsadek za čečenskými hranicemi, padla do zajetí prakticky bez boje.

    Dokud se boje nerozhořely plnou silou, ostatní čečenští vůdcové vyčkávali, co se bude dít. Džochar Dudajev se tak mohl spoléhat pouze na 5000 vlastních ozbrojených stoupenců. Totální útok však přiměl i ty Čečeny, kteří Dudajeva nenávidí, aby mu přispěchali na pomoc.

    Povzdech kontrarozvědky

    Německý týdeník Der Spiegel uveřejnil v č.4/95 rozhovor s šéfem ruské kontrarozvědky (bývalé KGB) Sergejem Stěpašinem, který měl z Jelcinova pověření společně s ministrem obrany Gračovem obnovit "ústavní pořádek" na Kavkaze.

    Stěpašin řekl: "Prezident Jelcin a já musíme dnes přiznat chybu. Při restrukturalizaci bývalého ministerstva bezpečnosti jsme přišli o speciální jednotky, jako například protiteroristické komando Vympel. Jeho bývalý velitel Dmitrij Gerasimov byl v Grozném nasazen s pouhými 20 muži. Tak malá skupina nemohla proti Dudajevovým bandám nic pořídit."

    Čečenští střelci používali podzemních únikových cest a mohli dlouho držet v šachu celé městské čtvrti. Tyto chodby nelokalizovali Rusové včas, protože Dudajev budoval podzemní bunkry tři roky. Rusové měli k dispozici jen materiály civilní obrany do roku 1991.

    Drahé obrněné škatulky budou mít i nadále roli "jistoty" a budou ničit protivníka palbou za podmínek, kdy samy nebudou příliš ohroženy. To ale vylučuje razantní, rychlý postup jednotek. Nelze počítat s žádnou zvláštní motivací vojáků v boji proti povstalcům. Stále více bude nutné zakládat výsledek na strojové válce. Vojáci jsou ve vzrůstající míře konfrontováni s pohodlným životem civilizace a nemají zájem na riziku bojů. Proto likvidace povstalců bude nutná na stále větší vzdálenosti.


    • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|