Dohoda o mírovém plánu pro Kosovo uzavřena

Podle prezidenta Clintona bude NATO i nadále "agresívně pokračovat v leteckých útocích". Rusko se na schůzce ocitlo pod podstatným tlakem, aby výše zmíněné principy schválilo. Je pravděpodobné, že do Kosova budou vyslány i jednotky NATO, ale nebudou ve velení. Ruský ministr zahraničí Igor Ivanov zdůraznil, že NATO se nebude moci podílet na mezinárodních bezpečnostních jednotkách v Kosovu bez souhlasu Jugoslávie. Madeleine Albrightová však znovu zdůraznila, že jednotky NATO - včetně amerických jednotek - musejí být jádrem mezinárodních sil pro Kosovo.

Volby v Británii

Co je nového v České republice

Přehled článků o krizi v Kosovu, zveřejněných v BL v minulých dnech:

• Proč se NATO záměrně zaměřilo na srbskou televizi? (BBC)

• Generál Naumann: Chyby NATO prodloužily válku; Helmut Kohl se rozčílil

• Jaderný deštník pro spojence do dobrého počasí? (Andrew Stroehlein)

• Primitivnost americké zahraniční politiky (Jiří Jírovec)

• Jak se chovají Spojenci (Guardian)

• Jak NATO vede v Jugoslávii jadernou válku (John Pilger)

• Neučinit nic by znamenalo podílet se na genocidě (Andrew Stroehlein)

• Kamery nemají přístup ke zvěrstvům v Kosovu (rozhovor s Georgem Robertsonem, britským ministrem obrany)

• Jugoslávie: Tyran ztrácí moc (Observer)

• Válka je ve slepé uličce (Observer)

• Americký Kongres: Republikánská cháska pomáhá Miloševičovi (Sunday Times)

• Jak se dostali Srbové do této války (FT)

• Jak oddělit ve válce o Kosovo pravdu od propagandy? (BBC)

• NATO chce ovládnout Balkán (Jiří Jírovec)

• Jugoslávii je nutno obsadit a zdemokratizovat, jako po válce Německo a Japonsko (Daniel Goldhagen, Harvard University)

Další články k tematice nynější války v Evropě o Kosovo najdete v přehledu nejdůležitějších textů z posledních dní, viz Obsah zde napravo.

Výběr textů z posledních dní:

Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL.

Milan Šmíd

(Článek psaný pro Novou přítomnost v roce 1997, otištěný v mírně zkrácené podobě v čísle 3/1997)

Kdybyste chtel vysvetlovat, jak doslo ke zruseni licencnich podminek pro TV NOVA, nabizim tento clanek ze sveho archivu. Myslim vsak, ze jsem Vam ho uz jednou posilal. Tato verze je "ostrejsi" nez ta, ktera byla otistena. Vyskrtali mi tam jmena poslancu i nazev lobbujici agentury. MS.

Kdyby nedávná veřejná debata o TV Nova, označená ředitelem Novy za cílenou kampaň proti jeho stanici, jakou prý v českých médiích od dob Charty nepamatuje, skončila jenom tím, že se ve veřejnosti snížila kredibilita výroků Vladimíra Železného, bylo by to málo. Bohužel, v propletenci problémových okruhů a v atmosféře obtěžkané emocemi někdy zaniká podstata celého problému. Zopakujme si proto základní fakta.

Začínáme u Adama - licence TV Nova

V únoru 1993 udělila Rada ČR pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jenom "Rada") licenci 001/1993 k vysílání na frekvencích bývalého federálního televizního programu, a to společnosti CET-21 s.r.o., kterou založilo pět fyzických osob.

V květnu 1993 schválila Rada společenskou smlouvu o vytvoření české nezávislé televizní společnosti ČNTS s.r.o., kterou tvoří CET-21 12%, CEDC/CME 66% a česká spořitelna 22%.

Rada tehdy věděla, že jakýkoli český držitel licence se bude muset spojit s nějakým silným kapitálovým partnerem. Proto se snažila formulovat podmínky licence tak, aby si tento držitel licence zachoval určitá rozhodovací práva. Společenská smlouva stanovila, že k některým rozhodnutím, zvláště programového charakteru, bylo v ČNTS zapotřebí 90 % hlasů. To znamenalo, že CET-21, byť malá a nemajetná společnost (na investicích se podílely pouze CEDC/CME a Česká spořitelna v poměru 75/25), si mohla říci své k vysílanému programu a ke jmenování ředitele stanice.

Mezitím CET-21 přijala do svého středu Vladimíra Železného, který jim licenci "vyjednal", a ustavila ho ředitelem. Rovněž CEDC prodělala změnu. Z investiční společnosti financované spolumajitelem kosmetického koncernu Estée Lauder Ronaldem Lauderem, se vydělily mediální aktivity do CME, Central European Media Enterprises, která se v roce 1994 registrovala na Bermudách, s pobočkami v Nizozemsku a Holandských Antilách. ČNTS se dočkala registrace 8.7.1993 a o sedm měsíců později, 4.2.1994, zahajuje TV Nova své vysílání.

Deregulace výměnou za druhý program pro ČT

Když se koncem roku 1992 dělilo Československo, rozhodli se poslanci - tehdy ještě ČNR - změnit původní koncept duálního systému televizního vysílání z roku 1991, který počítal s tím, že veřejnoprávní subjekt bude mít k dispozici dva celoplošné programy a zbytek frekvencí se předá komerčnímu sektoru.

Novela přijatá devět dnů před zánikem Československa s číslem 36/1993 - předkládal ji dnešní náměstek ministra kultury Vladimír Koronthály -, stanovila, že Česká televize bude mít v budoucnu jenom jeden celoplošný program. Aby to ČT snad tolik nebolelo, svěřili jí poslanci dočasně - do konce roku 1995 - do správy také někdejší program OK 3.

V roce 1995 se tedy muselo rozhodnout, jak dál. Titíž poslanci, kteří tak rozhodně v prosinci 1992 druhý celoplošný program České televizi odebrali, došli k názoru - zřejmě na základě zkušeností s fenoménem komerční televize a možná také díky vyjádření šéfa vlády - že by bylo dobré OK 3 České televizi ponechat.

Objevil se však ještě další problém - kabelová televize. Původní zákon o vysílání 468/1991 se o kabelovém vysílání vyjadřuje velice zběžně. Jednak na řešení této problematiky nebyl dostatek času, jednak to byl zákon federální, a slovenská strana odmítala jakoukoli bližší specifikaci kabelového vysílání s tím, že jde o záležitost místní, která se musí řešit místními, republikovými zákony.

Také z těchto důvodů je definice pojmu "vysílání" v zákonu dodnes taková, že se vztahuje nejen na toho, kdo televizní programy vyrábí, sestavuje a rozšiřuje, ale i na toho, který provádí jejich pouhou retranslaci. Podle staré úpravy tudíž každá kabelová síť přesahující dvě stě účastníků musela žádat Radu o licenci se vším všudy, co k tomu náleželo.

Kabelový průmysl se začal bouřit, tvrdil, že těch povolení je na něj moc (kromě licence k vysílání musí kabelový provozovatel získat také stavební povolení a povolení spojů).

Taková byla východiska návrhu Martina Přibáně a dalších poslanců na novelu vysílacích zákonů, uvedeného jako parlamentní tisk číslo 1821: Poslanci zde navrhli, aby nejen kabelové, ale také i družicové vysílání, napříště o žádnou licenci žádat nemuselo, prý na to stačí pouhá registrace.

Když parlamentní tisk 1821 oběhl všechny výbory a změnil se v parlamentní tisk 1957, v jeho šesté části se náhle objevil odstavec 3, podle něhož každý, kdo pokrývá méně než 70 procent území, si může požádat o zrušení podmínek, které mu Rada kdysi uložila a Rada mu musí vyhovět.

Při projednávání návrhu se situace vyvinula ve střetnutí dvou táborů, z nichž jeden usiloval o to, aby ČT byl přidělen druhý program, zatímco tomu druhému ležela na srdci především deregulace. Výsledkem byl kompromis, kdy ČT dostala druhý program "na věčné časy" a zastánci deregulace prosadili deregulaci téměř absolutní.

Lobbying po česku

Když parlamentní tisk 1957 projednávala Stálá komise pro sdělovací prostředky, známá někdy jako "Kasalova komise", rozhodla vypustit z odstavce o rušení licenčních podmínek slova: "pokrývajícího nejméně 70% území České republiky", čímž rozvolnila regulační režim nejen pro lokální nebo regionální stanice, ale i pro celostátní televizní a rozhlasové sítě.

O motivech, které k tomu vedly, se můžeme dnes jenom dohadovat. Kasalova komise se sice ve věcech mediálních zákonů povýšila na úroveň parlamentního výboru, ale na rozdíl od výborů záznamy z jejího jednání chybějí, je tu jen zápis.

Zrušení podmínek mohlo být - a také asi bylo - deklarováno jako ochrana lokálních a regionálních stanic před "sekýrováním" Rady, ovšem hranice byla stanovena vysoko, na 70 procent území. Do tak vysokého limitu se mohla vejít i Premiéra, které by se tak podmínky zrušily, zatímco TV Nova by s nimi musela žít i nadále. Možná právě proto nakonec padla i hranice 70 procent s následky, které se projevily až o rok později. Novela číslo 301/1995 byla na světě.

S velkou pravděpodobností šlo skutečně jen o shodu okolností, o náhodu, protože tomu, komu nejvíce záleželo na zrušení podmínek, a kdo se zřejmě nejvíce zasloužil o to, aby se při jednání ve výborech do novely příslušný odstavec propašoval, hranice 70 procent vůbec nevadila.

Kupodivu, nebyla to ani TV Nova ani její patron CME, ale americký filmový a kabelový průmysl, který v obavách před povinnými kvótami tzv. evropských audiovizuálních děl napřel své úsilí v požadovaném směru a s největší pravděpodobností je podpořil i finančními podněty.

Zlí jazykové tvrdí, že peníze vyplácené majitelům firmy CEC Government Relations, s.r.o. se sídlem v Praze 1, Sněmovní ulici 7, která se hlásí k tomu, že je schopna provádět lobbying v českých poměrech, jsou často penězmi vyhozenými. Firma si ty peníze klidně může nechávat pro sebe, protože naše poslance - zvláště ty, jejichž jediným vzděláním jsou rychlokurzy ideologů ODS - není třeba nikdy naléhavě přesvědčovat o tom, že tu a tam by se nějaká další státní regulace měla zrušit.

Intermezzo - Proč regulovat? Proč podmínky?

Z jednoduchého důvodu: Kmitočtové spektrum jakožto fyzikálně a geograficky limitovaná veličina se ve světě pokládá za veřejný statek, national asset, veřejné bohatství, něco jako, vzduch, voda, přírodní bohatství, které je majetkem veřejnosti a tudíž i předmětem veřejného zájmu.

Převedeno do praxe: v České republice teoreticky může vzniknout neomezený počet celostátních deníků, ale ani teoreticky nemůže vzniknout neomezený počet celostátních televizních programů. Vysílací frekvence tak, jak jsou sestaveny, tu vystačí zhruba na tři a půl sítě. Ani u rozhlasu nelze v jednom místě terestricky provozovat neomezený počet vysílačů. Pokud na jednom místě vyčerpáme maximum frekvencí (viz Praha), pak nám tyto mohou chybět v blízkém okolí (příhraniční oblasti).

Nezbytnost ingerence státu či státem pověřené autority vyplývá již z praktické nutnosti koordinace vysílacích frekvencí, jejich teritoriálního rozdělení, stanovení výkonů apod., nemluvě o tom, že prostřednictvím této ingerence může stát obhajovat veřejný zájem, prosazovat pluralitu nabídky v éteru, bránit monopolizaci v oblasti médií apod.

I ve velice liberálním prostředí USA, kde První dodatek ústavy přímo zakazuje přijímat jakékoli zákony omezující svobodu projevu, existuje federální orgán FCC, který přiděluje licence k terestrickému rozhlasovému a televiznímu vysílání a určuje některá obecná pravidla jeho programové skladby.

Tahanice o podmínky bez zájmu veřejnosti

Vraťme se však do ledna 1996. Vladimír Železný vycítil svoji příležitost. Novela 301/1995 mu nejen odstranila hrozbu ztráty investic CME do Rádia Alfa (neboť při nesplacení půjčky do konce roku 1996 se CME automaticky stávala spoluvlastníkem, což mohlo vést ke ztrátě licence), ale otevřela mu i nové netušené možnosti zrušení podmínek, o kterých tvrdil, že jsou "nástrojem vazalství" směrem k Radě (Volejte řediteli 16.12.1995), přestože tyto podmínky v naprosté většině pouze kodifikovaly to, co projekt CET-21 kdysi sliboval.

Již 2.1.1996 se na Radu dostavil zástupce CET-21 s oficiální žádostí o zrušení licenčních podmínek. Rada odmítla, nejprve z formálních důvodů, později i z důvodů věcných. Společnost ČNTS, která nikdy licenci nevlastnila, si totiž do obchodního rejstříku nechala jako předmět činnosti zaregistrovat: "celoplošné televizní vysílání podle licence č. 001/1993 Rady ČR pro R a TV vysílání".

Rozvinula se téměř celoroční tahanice o zrušení podmínek, jejíž popis by zabral samostatný článek. Do problému byli zataženi právníci, soudy, parlament a prostřednictvím pořadů Volejte řediteli i široká veřejnost. Vladimír Železný odložil svého motýlka a přestože v minulosti vícekrát zákon ignoroval, najednou začal trvat na jeho bezpodmínečném dodržování.

Nevyjasněný právní stav a vnitřní rozpory uvnitř CET-21 daly vzniknout situaci, v níž se údajně - podle některých členů CET-21 - pokoušely různé cizí subjekty k licenci proniknout. Celé toto dění se však odehrávalo bez většího zájmu veřejnosti, stejně jako oznámená transakce o tom, že Česká spořitelna v srpnu prodala svůj podíl v ČNTS americkému investorovi CME za jednu miliardu korun.

To vše se dělo v době, kdy stále ještě platila podmínka číslo 17, která zní: "že jakékoli změny právnické osoby, která je držitelem licence, skladby kapitálu investorů, vedoucí ke změně kontroly nad jejich činností, a ustanovení společenské smlouvy mezi držitelem licence a investory předloží předem ke schválení Radě. Tato společenská smlouva je součástí podmínek licence. účastníky této společenské smlouvy jsou držitel licence, CEDC a Česká spořitelna, a to v rozsahu a za podmínek stanovených touto společenskou smlouvou."

Média se probudila - Železný kupuje licenci

Od roku 1994, kdy CME vstoupila se svými akciemi na burzu, podléhá celé řadě informačních povinností, které od ní vyžaduje dozor nad kapitálovým trhem USA Securities and Exchange Commission.

14.11.1996 CME odevzdala hlášení za 3. čtvrtletí na formuláři 10-Q včetně příloh, jež obsahují nejrůznější právní dokumenty. Mezi nimi byla i smlouva z 1.8.1996 mezi Vladimírem Železným a CME B.V. o půjčce zhruba 5 miliónů dolarů, kterou ředitel Novy získal na vykoupení části podílů od svých společníků v CET-21 tak, aby zde získal rozhodující většinu.

Za vypůjčené peníze se Železný zavazuje v rámci CET-21 hlasovat ve prospěch věřitele CME a kromě toho v článku 9 slibuje převést na CME získané podíly CET-21, které má tato v ČNTS. Tím by fakticky mělo padnout právo veta CET-21 v ČNTS dané hranicí 90 procent a CME by se tak stala suverénem TV Nova. Za své služby by měl Železný dostat 100 000 dolarů.

18.12.1996 se adresa uvedeného dokumentu v SEC objevila ve čtenářském fóru internetového časopisu Neviditelný pes. Tématu se okamžitě chopil Jan Čulík v Glasgow, který informaci zprostředkoval do Svobodného slova.

Nicméně už den předtím, 17.12.1996, se rozhodla Rada na svém zasedání zrušit i licenční podmínku číslo 17, přestože k požadované změně v zápisu ČNTS do Obchodního rejstříku stále nedošlo.

Čulíkův článek a lednová tisková konference Rady rozvířily v českých médiích diskusi, v níž tím podstatnějším, než spory o tom, kdo je tajtrlík, nebo kterému ze dvou bývalých rockových hudebníků (Jakl, Štěpánek) máme dát za pravdu, byla skutečnost, že veřejnost a politici se konečně začali zamýšlet nad důsledky mediální politiky českého parlamentu.

Nejde jenom o Novu

Problém je v něčem jiném. Celodenní televizní program lze sestavovat různě a s různým vynaložením sil a prostředků. Nova se chlubí tím, že má jenom 400 zaměstnanců. Pokud si pamětníci vzpomenou na někdejší program OK 3, tak ten byl v éteru 24 hodin denně a jeho vysílání programově zabezpečovalo ne více než tucet programových pracovníků vedených Petrem Kadlecem a zajištěných technikou ČST. Také OK 3 se dala označit za televizní program, ačkoliv jenom "stahovala" volné satelitní programy a kombinovala je s tím, co dodal dům - většinou regionální stanice.

Zabránit tomu, aby nejen Nova, ale jakákoli další televizní stanice, ať už se jmenuje Prima nebo Galaxie, nezdegenerovala v laciný retranslátor zahraničního importu, a dosáhnout toho, aby za získané cenné vysílací frekvence se poskytovala veřejnosti co možná nejpestřejší nabídka, k tomu měly sloužit licenční podmínky.

Český parlament ovšem tuto možnost ingerence českému státu svoji novelou 301/1991 odebral. Tím nejen dobrovolně přenechal cenný společný statek - kmitočtové spektrum - na pospas obchodním zájmům jednotlivých vysílatelů bez možnosti jejich dalšího ovlivnění, ale také vzdálil naši zemi od právních norem aplikovaných na média v zemích Evropské unie.

Pesimismus a optimismus

Působí trochu skličujícím dojmem, když poslanci, kteří za současnou situaci nesou odpovědnost, se snaží svést vinu na někoho jiného, nebo se snaží tvrdit, že všechno je v pořádku. Je trapné vidět předsedu mediální komise Kasala v televizi, jak papouškuje argumenty o placení daní a zaměstnávání lidí pocházející z pořadů Volejte řediteli.

Na člověka padá hrůza, když poslanec Pribáň veřejně (MF DNES 30.1.1997) prohlásí, že je správné, když platí "pouze zákon, a ne na hraně zákona stojící konstrukce zvaná dodatečné licenční podmínky". Kdyby toto měl být názor celé legislativy, pak "na hraně zákona" by muselo být například jakékoli stavební či jiné povolení vydané orgánem státní správy, protože se v něm stanovují konkrétní podmínky, které v textu zákona nejsou. Pak by mimo zákon stály mimo jiné i veškeré podzákonné právní normy vydávané jako prováděcí předpisy k danému zákonu.

Na štěstí je tu i důvod k optimismu. Česká republika jako asociovaný člen Evropské unie má povinnost uvést své právní normy do souladu s tzv. komunitárním právem. Novela č. 301/1991 je s tímto právem v rozporu. Lze tedy důvodně předpokládat, že nejpozději do roku 2000 se ztracená vláda nad kmitočty opět do rukou české veřejnosti navrátí.

Milan Šmíd, odborný asistent, katedra žurnalistiky, FSV UK

Petr Jánský

MUDr. Macek je veřejnosti znám jednak svými názory, za které si vysloužil přezdívku Předseda KS Číny, a jednak privatizací Knižního velkoobchodu, za kterou si vysloužil nadávku tunelář. Svůj originální pohled na svět potvrdil článkem ve středeční MF Dnes. Pakliže se zhorší ekonomická a tím i politická situace, nejlepším řešením bude velká koalice. Klaus to označil za jednu z možných variant s tím, že tak špatná doba ještě nenastala, Benešová pak za soukromý názor pana Macka.

Pacient je nemocen a stojí nad ním dva lékaři. První navrhuje léčbu antibiotiky, druhý chirurgický zákrok. Podle MUDr. Macka se mohou dohadovat tak dlouho, dokud nedojde k zástavě srdce. Pak se prý v jedné vteřině dohodnou na záchraně (spíše na tom, kterou Pohřební službu zavolat - pozn.PJ).

Takto Macek předjímá, že naprosto neslučitelné programy ODS a ČSSD - až bude nejhůř - najdou společné styčné body a společná východiska. I když mezi zmíněnými stranami je možné vše (viz opoziční smlouva), tomuhle snad nevěří nikdo. Ten, který úpadek způsobil, ho bude napravovat? Ti, kteří si šli po krku, potáhnou za jeden provaz? Levicový a pravicový ekonomický program jedno bude?

Tak člověka napadnou i jiné důvody, než zájem o nastartování ekonomiky. Nestojí za velkou koalicí nezřízená snaha ODS dostat se do vlády? Nechce tu někdo vytvořit vládu silné ruky? Nebude se jednat - převálcováním malých stran v parlamentě - přinejmenším o ekonomickou totalitu? Proč by spojením dvou neschopných měl vzniknot jeden silný a schopný?

Za zvlášť alarmující považuji větu: "Voliči by však politiky a politické strany měli vehementně tlačit k tomuto řešení, které by přineslo nejkvalitnější výsledky v co nejkratší době." Patrně pan Macek žije v jiném světě. Nepostřehl, že v posledních volbách si voliči přáli změnu. To, co se dělo po volbách, byla zrada na voličích a pohrdáním výsledky voleb. Koaliční spojení ODS s ČSSD, ke kterému ani jedna strana nemá voličský mandát, by bylo jen završením zrady. Za takové světlo pěkně děkuji.

Petr Jánský

Karel V.

To co předvedly politické strany za posledních deset let, je důkazem toho, že by se měly rychle pokusit o podstatnou obrodu, nebo jim hrozí, že budou voliči zadupány do země. Je to banda hádajících se spratků bez jasné představy, jak vést tuto zemi k prosperitě. Obávám se, že jsou to party kariéristů, kteří neumějí nic jiného, než tlachat o pitomostech a podle toho to v této zemi taky vypadá. Tyto partaje jsou financovány zloději a mrtvolami a nám to nevadí?

Výjimkou jsou možná strany, které nedokázaly zatím přesvědčit voliče, že to myslí jinak. Za tohoto stavu není cesta obrodit zemi volbami, protože jakýkoliv vítěz nic nového nepřinese. Nyní musí nastoupit cesta zespoda od občanů, aby si našli program, který budou od budoucí vítězné politické strany požadovat, nechali strany se k němu závazně vyjádřit a vyžadovat jeho důsledné splnění. To však bude trvat asi delší dobu.

Obě komory parlamentu, sněmovna i senát, jsou naplněny v převážné většině lidmi, kteří nedokázali to první, co žádal už prezident Masaryk, uživit sebe a svou vlastní rodinu. Místo služby veřejnosti považují místo v parlamentu jen za  trafiku pro sebe a svou rodinu. Neustále schvalují jen další výhody pro sebe a své bližní. Již dávno přijali za svůj první a nejdůležitější zákon okrádání daňových poplatníků ve svůj prospěch. Můj návrh - rozehnat, zrušit, zakázat. Problém, jak revitalizovat tyto dvě mrtvoly odkládám na později.

Naše současná vláda je sdružení neschopných staříků, kterí mají blízko ke generaci, jejíž nejvyšší hodnotou byl VUML. Výjimky (např. pánové Kužvart a možná i Mertlík) ať mi prominou, ale na jejich místě bych okamžitě podal demisi, abych nebyl spojován s tak neschopnou skupinou diletantů. Dost už bylo blbých keců a slepých cest! My požaduje inteligenci, vzdělání a každodenní práci jako službu společnosti. Očekáváme rychlou změnu směrem k západním demokraciím.

Prezident Havel je podle mého názoru posledním žijícím pomníkem sametové revoluce, který dokázal přes své některé omyly hájit po celou dobu zásadní ideu, za kterou bojoval už v disentu - rozvíjet v naší zemi všemi možnými prostředky demokracii a vést zemi k pokroku a prosperitě. Neustále se snaží naši zemi připojit k západní civilizaci, ke které patří úrovní svých obyvatel. Je také posledním, kterého bere na západ od našich hranic někdo vážně.

Nejlepším důkazem o jeho kladném vlivu na tuto zemi byla Tošovského vláda, která na krátkou chvíli dokázala obrátit kormidlo o 180 stupňů. Bohužel čas její vlády byl příliš krátký a nebyla schopna si ke škodě této země vybudovat podporu v žádné politické straně tak, aby mohla vládnout déle.

3.5.1999

Karel V.

Karel V.

Tato země padá volným pádem. Stavebnictví a po něm i ostatní průmysl se téměř zastavil. Krachují banky, hutě, doly. Rozkládá se státní správa. Pokud nepřijde rychle změna, bude konec, který tvrdě zaplatíme všichni. Jedinou možností je devalvace koruny, výprodeje za babku, další podstatné snížení životní úrovně a zadlužení našich dětí.

Jak jsem již řekl, volby nic nezmění, to cítíme všichni. Jediný, kdo dokáže rychle a úspěšně tento vývoj zvrátit, je nový premiér a nová vláda. Co dokáže schopný premiér, můžeme vidět na příkladu Maďarska. Viktor Orbán dokázal za pár měsíců to, co nedokázali všichni před ním za léta. Dorazil neschopné státní molochy, privatizuje, podporuje podnikání a vzdělání. Spojil se se zahraničními Maďary a pod jeho vedením se rychle dostavil hospodářský růst. Podobně je to i v případě Tonyho Blaira v Británii.

Cožpak my to nedokážeme také? Jsme horší než Maďaři a Britové? Vezměte naše hokejsty, fotbalisty, vědce, umělce a studenty v zahraničí. Pokud se vymanili z našeho stupidního systému, tak excelují. Chyba není v lidech, ale v systému. Ryba smrdí od hlavy. Pokud půjdeme cestou voleb, dočkáme se zase dvojdomků, koaličních smluv, státního oživování mrtvol a jiných ptákovin. Potřebujeme získat čas a rychle reagovat na tu hrůzu, co tady je. Použijme tedy osvědčené metody - donuťme vládu, aby odstoupila a požádejme prezidenta, aby jmenoval novou, úřednickou. Udělejme to však až tehdy, až mu navrhneme nového premiéra, kterého všichni chceme. Musíme si ho napřed najít. Musíme si napřed ujasnit, kdo to má být, co po něm chceme, jak to má udělat a jak se nám, jako občanům této země, bude zodpovídat. Nebude lehké takového člověka najít a přesvědčit ho, aby tuto funkci v této situaci vzal. Zárukou pro něj by mohla být jedině existence občanského hnutí, které bude mít jasno a bude ho plně podporovat.

4.5.1999

Karel V.

Karel V.

Sestavit novou schopnou vládu.

Omluvit se Čechům žijícím v zahraničí za dosavadní přístup k nim, zjednat nápravu a požádat je o pomoc.

Reformovat státní správu. Státní správa je pověstná přebujelou administrativou, neschopností, nevzdělaností a korupcí. Ministerstva jsou stále prolezlá komunistickými nomenklaturními kádry. Neexistují centrální počítačové registry obyvatelstva, bytů, budov, aut, zdravotních pojišťoven apod. Každá průměrná počítačová firma v okresním městě tuto zakázku vyřeší za desetinu peněz a jeden rok, na rozdíl od zkorumpovaných a hloupých státních úředníků, kteří to nedokázali za deset let.

Velmi bych přivítal, kdyby se na stránkách Britských listů rozvinula diskuse na toto téma s konkrétními návrhy, jak věc řešit a přímo s rozpočty celé akce. My občané si pak vybereme v prvním veřejném výběrovém řízení pro nás to nejlepší řešení a donutíme tu prohnilou státní herku k jeho realizaci. K personální obměně státní zprávy se vrátím později.

Následně snížit administrativu ve státní správě na jednu desetinu. Zdá se Vám to divné? Mě opakovaně zarazilo, jak nízké stavy mají např. ministerstva v Německu, v Británii a Belgii, co stihnou a co o sobě povinně uvádí. Jestli někdo máte přesná čísla, uveďte je, ať se zhrozíme všichni. Zajímavé budou zejména příspěvky od zahraničních Čechů, jak je tato věc řešena v zemích, kde nyní žijí. My Češi z Čech je tímto žádáme o pomoc.

Pro další podporu snížení byrokracie podstatně zjednodušit daňový systém a zároveň snížit daně. Daň by měla být rovná, průhledná a nízká. Což takhle zavést irský systém - 11% z příjmu pro všechny a ze všeho bez vyjímek. Kdo to neumí, ať to nedělá. Myslím, že bychom se podivili, co by to udělalo.

Následně prodat nevyužité státní budovy

Dokončit decentralizaci na kraje nebo vyšší územně správní celky nebo jak to jinak nazveme. Jako občanům je nám jedno, jak se budou jmenovat a kolik jich bude. Hlavně ať už rychle jsou. Je neúnosné řídit zemi stávajícím způsobem. Na úkor Prahy zaostávají bývalá krajská a okresní města a s nimi pak celé regiony. Praha neúměrně roste a tím i její problémy s ekologií, dopravou a kriminalitou. Praha svým způsobem neúměrně vysává zemi. Tento trend je nutné zastavit a změnit.

Do budoucna je nutné posílit úlohu nových územněsprávních celků, odebrat Praze pro ni nesmyslné funkce a přenést je do regionů. Není možné zavést každý jogurt z Hodonína napřed do Prahy a pak ho prodat v Ostravě.

Musí být vybudován systém diferenciálních daní, které podpoří rozvoj zaostávajících regionů podobně, jako je tomu v Británii, donutit nadnárodní giganty k decentralizaci a odlehčení Prahy např. zvýšením místních daní a daní za dopravu. Velikost správních celků není rozhodující - Švýcarsko má kantony s pár tisíci obyvateli a Německo země s miliony obyvatel. Oba systémy fungují. Nikdo však neřídí zemi po deset let pouze z centra. To je naše specialita, převzatá přímo ze středověku.

Podpořit soukromé podnikání, privatizaci, vzdělání, školství, zdravotnictví a další obory - podrobněji příště.

6.5.1999

Karel V.

František Roček

Ve čtvrtém květnu vyrostl na jedné z větví BL jeden informační list s tímto seskupením písmen: "Petici proti stavbě jakéhokoli plotu či zdi v ústecké Matiční ulici, kterou podepsalo 330 ústeckých a trmických Romů, předal starostovi obvodní radnice v Neštěmicích Pavlu Tošovskému trmický podnikatel a zástupce romského sdružení Romano Jasnica Gejza Bánom." Podle Bána podepsaní Romové považují jakoukoli zeď za jakousi segregaci, za útok na ně. "Nejsme pro žádný kompromis," řekl Báno.

Antizeď jako projev osobnosti

Psal jsem již, že v podstatě protihluková zeď má vyřešit letitý problém, který není rasistickým problémem, ale problémem občanského soužití. Kategorické ne ke zdi se mi jeví jako NE psychologické, resp. psychoterapeutické, protože NE jako antizeď je pro mnohé signatáře petice posledním, resp. jediným viditelným projevem jejich osobnosti, lidské individuality, protože jsou na pomyslném okraji společnosti jako lidé bez práce nebo s podřadnou prací, lidé, kterým se nedůvěřuje atp. A pro rómské aktivisty a podnikatele to je zase způsob jak se zveřejnit aniž by museli platit inzerát.

Dohromady to vytváří Matiční Zvonokosy: vášnivý boj, který dosahuje mediálně čas od času parametrů kosovského leteckého tajtrlikování s bombami a raketami pod ocasem.

Po té, co v novinách vyšel článek o petičním předávání papíru do starostovské ruky a k tomu foto předávajících petičníků, zeptali jsem se starosty Pavla Tošovského proč se do zvonokoské operety zapojil a osobně petici přijímal. (Neboť osobním přijetím zvýšil jen hladinu zvonokoského humbuku...)

Starosta odpověděl, že přijme každého kdo o to požádá a každou petici, kterou mu občané chtějí předat. Ale to ještě neznamená, že musí petici přikládat nějakou důležitost. Prostě její přijetí považuje za součást slušného chování.

Je to věc obce

Poučení pro druhé

Co z toho vyplývá pro dějiny světa? Sestěhování neplatičů do dvou domů v Matiční ulici byla novinka, u které nebylo známo jaký může mít ze sociologického hlediska dopad na okolí - otázka hluku, nepořádku apod. Proto všichni starostové a radní z Čech a celého světa z toho mají nyní velké poučení: pokud budou někam sestěhovávat neplatiče do holobytů, nejprve si musejí prohlédnout okolí a pokud by byla příliš blízko běžná občanská zástavba, postavit protihlukovou zeď preventivně ještě předtím, než se do holobytů někdo nastěhuje. V tom případě by obyvatelé holobytů brali zeď jako stejnou samozřejmost, jako že v létě svítí sluníčko.

IDET 99: Z hubené krávy Stračenu roku neuděláš

František Roček

Tak nám v úterý začal zbrojní veletrh IDET 99 plný koktavého železa (muklovský termín pro pistolky a samopaly), obrněných škatulí a lavfů všech možných ráží. I auta jsou tam k vidění a Číňané jistě vystavují i minometnou munici, podobně jako Bulhaři pancéřovky... Na zahájení tajtrlíkovali opět míroví aktivisté, kteří se prokanálovali na výstaviště i přes bystré oko ostrahy - podobně jako na IDETu před dvěma roky. Alespoň byla trochu legrace. Zaujalo mě zahajovací povídání bývalého prognostika Miloše Zemana, který veletržní candrbál zahajoval.

Mj. řekl: "Každá země, která chce být svobodná, která chce být samostatná a která chce být suverénní, potřebuje silnou armádu a potřebuje rozvinutý obranný průmysl. Tím spíše to platí o České republice s její slavnou tradicí právě v této oblasti, s hlubokými historickými kořeny skvělých výrobků. Počátkem 90. let existovali naivní pacifisté, kteří volali po omezení zbrojního průmyslu. Jediným výsledkem jejich snahy bylo to, že české výrobky byly vytlačeny ze světové konkurence zahraničními firmami."

Jedním z těchto porevolučních pacifistů byl svého času i dramatik Václav Havel. Dnes poučen vládnutím hledí na svět pragmatičtěji než tehdy. A právě proklamovaný velký útlum zbrojovek svým jistým dílem přispěl i k česko - slovenským třenicím, protože to jasně znamenalo existenční potíže pro slovenské zbrojovky. Že naše trhy obsadili západní humanisté, lze brát s humorem, protože takový už je život.

Nemohu ale souhlasit s prognostikovým optimismem týkající se našeho zbrojního polidštění vstupem do NATO: "Právě proto bych chtěl zdůraznit jak v souvislosti s naším vstupem do NATO, tak s rozvojem evropského obranného průmyslu možnosti, které se před námi v této oblasti otevírají. Možnosti, které zasahují i podniky, které se jenom částečně podílejí na zbrojní výrobě. Jako příklad bych uvedl Tatru Kopřivnice, dříve slavný podnik, který se nyní nachází v krizi a jehož exponáty na tomto veletrhu IDET budeme mít rovněž příležitost vidět..."

Z vyzbrojování českého válečného armádního sboru se snad dosavadní firmy zabývající se zabíjecí technikou uživí, ale bylo by naprosto iluzorní počítat s rozkvětem zbrojního průmyslu. Vykoumat smysluplné stroje na zabíjení lidí - to je dnes velice složitá a nákladná věda. A na to nám chybí výzkumné a vývojové prostředky, které by musely dosahovat ročně stovek miliónů korun, aby se vymyslelo něco víc než nové pěchotní zbraně a nové verze skutečně povedených nákladních tatrovek.

V ostré konkurenci i parametrově zdařilý lehký bitevník L 159 se bude těžko prosazovat na trhu, protože příliš mnoho krav se pase na louce řídce porostlé chmířím vojenských letectev. Spíše bychom se měli modlit, abychom alespoň nepodlehli tlaku Amíků a nekoupili od nich rychle stárnoucí stíhací bombardéry F-16, ale něco rozumnějšího...

Proto vše se mi zdá, že Zeman vyzýval marně: "Měli bychom se vrátit k naší tradici a považovat obranný průmysl za mimořádně důležitou součást našeho průmyslového komplexu." Z hubené krávy stračenu roku neuděláš...

Poznámka JČ: Stejně mě fascinují postoje českých politiků: ale aspoň to řeknou na rovinu Zeman hovoří o naivních pacifistech a o potřebě "rozvinutého zbrojního průmyslu", nedovedu si představit Tonyho Blaira, že by takto vychvaloval zbrojení na veřejnosti - v Británii se jen, tiše v zájmu zaměstnanosti a zisků, ty zbraně vyrábějí, a teprve novináři tu a tam přistihnout politika, třeba ministra zahraničních věcí Robina Cooka, že jeho "etická zahraniční politika" zase není tak příliš etická. Proč jsou míroví aktivisté tajtrlíci? Kde je důkaz, že je výroba zbraní na prodej do zahraničí etickým podnikáním? František Roček nevysvětlil, proč je zrovna zbrojní výroba zásadně důležitým výrobním odvětvím, proč to nejsou třeba počítače. (Česká republika se stejně asi v této oblasti snaží zbytečně, protože technologie vývoje zbraní jde velmi rychle kupředu a ČR nemá na vývoj a výzkum. Počítače ovšem taky nevyrábí.)

Vojtěch Polák

Lidové noviny uveřejnily 29. dubna 1999 recenzi "Černá kniha komunismu je bulvární manipulací". Spáchal ji Petr Zídek (tu recenzi). V úvodu obligátně zmiňuje černou minulost křesťanství, aby naznačil, žev tom vraždění nejsou nacismus a komunismus samy.

Dopočítávat se přibližně stejného počtu obětí je mu však přeci jen trapné, asi proto,že by se musel vrátit o několik století zpět a propátrat příliš dlouhé období. Pro tento účel mu lépe posloužily oběti francouzského poválečného kolonialismu, které bezostyšně připisuje liberální demokracii.

Tak se účelově propracovává k oslnivě logické úvaze, že komunismus není o nic horší než křesťanství nebo demokracie. Je tedy evidentní, že nemůže být zločinným systémem. To dá rozum.

Aby se čtenář hned tak neprobral z mrákot, zamlžuje autor problém jako "složitý, mnohavrstevný a mnohdy ambivalentní fenomén", který má i světlé stránky (stejně jako nacismus, že?).

Když jsem přišel k sobě, uvědomil jsem si, jak autor vědomě či nevědomě, avšak účelově, překrucuje fakta.

A to se nesmí nechávat jen tak. Předně, komunismus jako systém má s nacismem mnoho společného, navzdory rozdílné rétorice. Jádrem obou učení je myšlenka osvobození (některých) utlačovaných.

Zjevně vykradeno z křesťanství, což je patrně pravým důvodem komunistické nenávisti k náboženství. Laskavý čtenář nechť si povšimne, že již v tomto bodě došlo k zásadní deformaci myšlenky. Křesťanství mluví o osvobození celého lidstva, zatímco oba totalitní systémy chtějí osvobodit pouze vybranou skupinu lidí, což je zlověstné.

V případě nacismu je to rasa nadlidí, zotročená ostatními, méněcennými rasami, zejména pak světovým židovstvem. Jde o násilné osvobození a následné zotročení těch ostatních. K čemu jinému může vést diktatura nadčlověka?

O vraždění se explicitně nemluví, ale implicitně je vpožadavku totalitarismu (tedy legalizovaného násilí) jasně vyjádřeno. Samozřejmě, cílem je dobro - nastolení nového, spravedlivého řádu, protože světovláda nadlidí je očividně spravedlivá.

Od toho jsou topřece nadlidé, to dá rozum. U komunismu je tou skupinou vyvolených třída proletariátu, zotročená ostatními, méněcennými třídami, zejména pak světovou buržoasií. Tito vyvolení mají všechny rysy nadlidí. Jsou jedinými nositeli pokroku a jako takoví si osobují právo vládnout ostatním třídám. Samozřejmě opět formou diktatury, takže rovněž zotročení.

O vraždění se explicitně nemluví, ale implicitně je v požadavku totalitarismu (tedy legalizovaného násilí) jasně vyjádřeno.

Samozřejmě, cílem je dobro -nastolení nového, spravedlivého řádu, protože světovláda proletářů je očividně spravedlivá. Od toho jsou to přece nadlidé, to dá rozum. Aby to nebylo tak primitivní, konečným cílem je beztřídní společnost.

Pak teprve násilí pomine a nastane ráj. Až někdy, v neurčité budoucnosti. Ale teď se bude tvrdě vládnout, ovládat a potlačovat, hlava nehlava, mravností se nezatěžujme.

V civilizované společnosti je návod k násilí či k vraždě kriminálním činem, stejně jako násilí samo. Jak nacismus, tak komunismus ve svorné shodě navádějí ke skupinovému násilí (a nevyhnutelně i k vraždění) zcela nepokrytě.

Právě zde vidíme onu zuřivě popíranou kriminální dimenzi obou systémů. Jsou si tak podobné, že se musely utkat jako rivalové v úsilí o světovládu.

Pokud jde o praxi, v obou případech jsou zločiny pouze důslednourealizací toho, co nacismus i komunismus předpokládají a požadují. V žádném případě nejde o zneužití či nepochopení myšlenek, jak se nám snaží jejich stoupenci namluvit. Průhledné pokusy legalizovat tyto násilnické teorie a jejich hříchy ve stylu "vznešený účel světí zločinné prostředky" podnikají slabší povahy k cudnému zahalení nemilého faktu, že účel má do vznešenosti stejně daleko jako použité prostředky.

Když už člověk s něčím takovým přijde do slušné společnosti, měl by si na tom alespoň držet čistý kapesník.

Co se týká křesťanství a liberální demokracie, krvavá praxe v nich zjevně nenachází žádnou myšlenkovou oporu. Zločiny spáchané v jejich jménu lze z toho, co učí, vyvodit jen svévolným překroucením, které vyvolává pochyby o zdravém rozumu toho, kdo se o něco takového pokouší.

Nacismus i komunismus, jako masová hnutí, mají kromě zločinné dimenze také dimenzi psychopatologickou, jak ukazuje citát C. G. Junga: "Jsem a vždycky jsem i byl toho názoru, že masová politická hnutí našíd oby jsou psychickými epidemiemi, to jest masovými psychózami. Jsou to -jak jejich nelidské průvodní jevy dokazují - abnormální duchovní jevy, aj á se zdráhám považovat tyto věci za normální anebo je dokonce zlehčovat jako omluvitelné přehmaty. Vražda zůstane vraždou ..."

Vojtěch Polák

Jan Čulík napsal toto:

"Přesto však myslím má význam zveřejňovat nejrůznější názory. Zaprvé, je mnoho témat a oblastí, kde nejsou k dispozici jasná fakta. V tom případě je užitečná metoda aproximace směrem k pravdě z  nejrůznějších úhlů. Zadruhé má smysl zveřejňovat jako dokument i ty nejpodivnější a nejpozoruhodnější názory. Stojí totiž za pokus o analýzu, proč dotyčná osoba takový názor zastává. Kromě toho, i démotické názory, naprosto nepodložené fakty, jsou samy o sobě sociologickým faktem, zastávají-li je lidé dostatečně přesvědčeně. Musí se s nimi počítat jako s realitou. Bylo by chybou je potlačovat. JČ."

Máte pravdu. Teď už je mně to jasné.A tohle je taky pravda:

"Lidi ale musejí mít odpovědnost. Demokracie neznamená, že mohou lhát, manipulovat a pod záminkou svobody projevu šířit každou hloupost, zejména pokud je zformulována tak, aby zmanipulovala nevědoucí lidi k individiálnímu prospěchu mluvčího."

No, a toto asi bude kámen úrazu:

"Inteligentnější lidi jsou však uraženi, žádá-li se od nich, aby takové nehoráznosti pracně, únavně a trpělivě, neustále uváděli na pravou míru."

Z vlastní zkušenosti bych ještě dodal: A ti co nejsou inteligentnější, ti si na to uvádění na pravou míru ani netroufají. Asi proto by obojí nejradši věc řešili zákazem nehorázností.

Až potud je mně to jasné.

Ale teď: Střídají se mi dvě představy.

1. Jan Čulík přečte příspěvek Jiřího Jírovce. Na okamžik se zamyslí a pak vysype z rukávu komentář, který většinou jasně vystihne slabiny.

2. Nedělní debata, komunista Exner agresivně chrlí demagogie, já tiše zuřím u televize a Jan Urban se zoufale drží za hlavu, redaktor zírá. Být ve studiu, nevěděl bych co na to honem říct. A když mě něco napadne, zas to není to pravé.

Jak zastavit proud nehorázností a zabránit tak rozbití debaty? Připočtěme k tomu ještě fakt, že Exneři těm svým lžím pravděpodobně sami věří. Ti lidé proto mají po určitou dobu úspěch, čímž jsou společensky nebezpeční.

Zlo v dobré víře vydávané za dobro je totiž přesvědčivější než dobro podávané jako dobro nebo zlo podávané jako zlo.

Uvažme dál, že národ žil šedesát let pod vlivem dvou masově politických totalitních hnutí a nevyhnutelně do jisté míry mravně, ale i intelektuálně zdegeneroval.

Pocit bezmoci a bezvýznamnosti jedince je toho varovným dokladem. Takže je do jisté míry manipulovatelný i jednoduššími prostředky. Mluví pro to i klesající úroveň (už se ani neobtěžují něco předstírat) a rostoucí výskyt pokusů o manipulaci.

Na každého z nás jsou pravděpodobně dva: zvenčí vlk v rouše pastýře a zevnitř ovce, přičemž oba věří, že vlk je pastýř.

Teď si to, s dovolením, shrnu.

Sugestibilní publikum, rostoucí odvaha demagogů a nedostatek Čulíků.

Ano, zákaz je zoufalý pokus zabránit nejhoršímu, když mám pocit, že nic lepšího nesvedu.

Já tedy nemám dojem, že se učíme nehoráznostem čelit. Rád bych věděl, jak to vidíte v TV a tisku Vy.

Vojtěch Polák

Jedna čtenářka píše v úvodu k příspěvku:

"Jung zákonitosti společnosti nevysvětlí - uryvky z C. G. Junga, otistene v patecnich BL, byly docela zajimave, ale domnivam se, ze jen mensi cast ekonomickeho, socialniho a politickeho zivota spolecnosti lze vysvetlit psychologickymi zakonitostmi. Kdyby po prvni svetove valce nebyli Nemci smlouvou ve Versailles ekonomicky srazeni do prachu, mozna by v jejich dusich nevznikly mysticke touhy po vudcovstvi psychopaticke osobnosti. (Domnivate se, ze napr. Goering, Himmler, Bormann, Speer byli zakomplexovani, a  proto se stali nacisty?)

Raději nechám odpovědět samotného Junga:

C. G. Jung: Doslov k "Rozpravám k současným dějinám", Zurich 1946:

"Německo postavilo svět před ohromný problém, na který je zapotřebí se podívat z mnoha stran. Psychologický aspekt postihuje jen jednu fasetu tohoto problému. Jako psycholog mám ovšem sklon považovat právě tuto stránku za důležitou, musím však nechat na čtenáři, aby si o tom udělal vlastní úsudek."

C. G. Jung: Boj se stínem, London 1946:

"Kdo se zeptá psychiatra, co si o těchto věcech myslí, musí počítat s tím, že dostane odpověď z jeho zvláštního psychiatrického hlediska. Dokonce coby přírodovědec si psychiatr nečiní nárok na vševědoucnost, protože svůj názor považuje nanejvýš za příspěvek k nesmírně komplikovanému úkolu najít vyčerpávající vysvětlení."

Poznámka VP: Škoda jen, že s obdobným pocitem pokory se nesetkáváme u těch, kteří své vidění světa omezili výhradně na jeho vnější aspekty.

C. G. Jung: Doslov k "Rozpravám k současným dějinám", Zurich 1946:

"Že existovalo bezpočet příčin politické, sociální, ekonomické a historické povahy, které Němce vedly k válce, je stejně samozřejmé jako v případě obyčejné vraždy. Každý vrah má dostačující motivy, vždyť jinak by ke zločinu vůbec nedošlo. Aby však k němu skutečně došlo, k tomu je zapotřebí ještě zvláštní psychické dispozice. Proto také existuje kriminální psychologie."

C. G. Jung: Po katastrofě, Zurich 1945:

"Z Hitlerových spolupracovníků jsou Goring a Goebbels podobně působivými postavami. První je z rodu bodrých šejdířů, druhý je jako zjevný, přírodou zkrácený a zároveň poznamenaný kavárenský literát a falešný hráč, právě tak hodný opovržení jako nebezpečný. Každý kousek z této dojemné triády by sám o sobě stačil, aby přiměl instinktivně nadaného a nepokřiveného člověka k tomu, aby se před těmito lidmi třikrát pokřižoval.

Ale co se stalo? Hitler byl vynesen na nebesa, našli se dokonce teologové, kteří v něm viděli spasitele. Goring byl populární pro své slabosti. O jeho zločinech chtělo vědět jen málo lidí. Goebbelse lidé trpěli, poněvadž k úspěšnosti podle určitého názoru patří i lhaní, protože úspěch dle téhož názoru ospravedlňuje všechno. Tito tři najednou jsou tak silným soustem, že je téměř nepochopitelné, že se něco tak monstrózního vůbec mohlo dostat k vládě."

Poznámka VP:

Himmler byl vychován autoritativním otcem, jehož mu později představoval Hitler, byl na něm dost závislý. Také měl komplex neuskutečněné kariéry armádního důstojníka. Ke konci války se jej neúspěšně pokusil kompenzovat (nakonec se hodil marod).

Alena Kuklová

Vážený pane Poláku,

velmi ráda jsem si přečetla Vámi zaslané přednášky C.G.Junga. Taky jsem se k Jungovi v souvislosti s jugoslávskou válkou vrátila a snažím se pochopit, co se děje, i na základě Jungovy geniální znalosti lidské duše.

Proto mě velmi překvapilo, když jsem četla citaci Vašeho dopisu v BL. Já jsem totiž z Vámi zaslaných přednášek i z Junga obecně dospěla k téměř opačným závěrům než Vy, a zejména názory pana Goldhagena podle mne psychologické analýze naprosto odporují.

Nevím, jestli jste psycholog nebo psychiatr, já jsem laik, a proto mne možná poučíte, pokud se mýlím. Podle mne může být psychologická analýza účinná jen tehdy, když pacient získá náhled na to, co dělá a když se vnitřně ztotožní se změnou, která má vést k jeho uzdravení (individuaci). Kdyby terapeut pacienta pomalu k náhledu nevedl, ale násilím mu změnu vnutil, vůbec by mu nepomohl, i kdyby tvrdil, že změna je k pacientovu dobru. Takový postup by naopak dokazoval terapeutovu neprofesionalitu a nezodpovědnost. Proto násilné obsazení země a násilná demokratizace, jak ji navrhuje p. D. Goldhagen, je z hlediska analýzy protimluv a nesmysl.

I když se shodneme, že Miloševič je agresor číslo jedna, je Aliance prostě jen agresorskou dvojkou. V plné míře i na Alianci platí to, že si neuvědomuje a nereflektuje vlastní stín, projektuje své problémy navenek, hledá nepřítele mimo sebe. Jung by se obracel v hrobě, kdybychom chtěli tvrdit, že jen my (Aliance) máme pravdu a my známe všechna řešení - právě toto by byl pro analytika nejpádnější důkaz naší choré mysli. Pravděpodobně by poukázal na objektivní stav skutečnosti - a to nejen na Balkáně, ale i jinde, kde Aliance zasáhla (nebo nezasáhla), protože pro psychologa svědčí o motivech činů hlavně jejich výsledky.

Když pan Goldhagen argumentuje tím, že v Německu a Japonsku jím navrhovaný postup účinkoval, velmi zjednodušuje. Teprve krize by mohla prověřit, nakolik Japonci a Němci pouze vyměnili nacionalizmus za konzum - a na jak dlouho. Velmi pravděpodobně by Srbové i Albánci reagovali také jinak, kdyby jim např. byly nabídnuty ty obrovské finanční prostředky, které jsou vydávány na válku, na zmírnění ekonomické bídy a vytvoření infrastruktury (třeba vAlbánii nebo jinde) pro důstojný život etnických Albánců. Už do Kosova přišli původně Albánci za lepšími ekonomickými podmínkami, a to, že uprchlíci většinou promyšleně směřují do ekonomicky nejvyspělejších zemí, svědčí o ekonomickém aspektu problému (pozor, další možné alternativní řešení).

Nevím, podle čeho poznáte na dálku psychopaty a psychotiky. Doufám, že mě nezařadíte mezi ně a eventuelně opravíte, pokud se pletu.

S přátelským pozdravem

Alena Kuklová

Jiří Jírovec

Článek Daniela Goldhagena "Poučení z německé historie" je, jak se v angličtině říká, "garbage", tedy něco co by mělo velmi rychle končit v odpadkovém koši.

Jde o směsici polopravd a absurdních konstrukcí, ospravedlňující právo pacifikovat "divošské národy", které si udělily státy, ztotožňující úroveň svého zbrojního průmyslu s úrovní vlastní civilizovanosti. Nebo, chcete-li, státy, které mají příliš mnoho chytrých bomb a příliš mnoho hloupých politiků.

Než se dostanu k obsahu článku samého, chtěl bych upozornit na skutečnost, která může unikat čtenářům, neznajícím poměry na severoamerických universitách. Řádní profesoři zde zatím většinou mají tak zvanou definitivu (tenure). Svoje místo mohou ztratit jen za velmi výjimečných okolností. Tento systém do značné míry chrání svobodu myšlení (a je proto mnohými lidmi napadán) a umožňuje publikovat cokoli, včetně zjevných nesmyslů, jsou-li zabaleny do prodejných obalů "kontraversnosti, neortodoxnosti nebo nekompromisnosti".

To je možné vysvětlení, proč "uznávaný harvardský historik", zejména je-li profesorem na Harvardu, napsal, co napsal. Potíž je ovšem v tom, že jeho pomatené teorie se mohou zalíbit pomateným politikům.

Daniel Goldhagen evidentně vyšel z názoru NATO, že je třeba zpacifikovat Miloševiče nikoli jednámím, ale silou. Protože není politik, nemusí být přehnaně opatrný na volbu slov, a tak jde o krok dál. Nikoli Miloševič sám, ale většina Srbů je nyní, jak píše, "právně a morálně nekompetentní". Takže cesta na Bělehrad je volná a okupace Srbska nanejvýše žádoucí.

Pracovní metoda Daniela Goldhagena je velmi jednoduchá. Vysloví svoji tézi tak, aby k ní jakž takž pasovalo něco z historie a pak jí dodá věrohodnost z opačné strany, tím, že ji zdánlivě trochu shodí nějakou obecnou pravdou - například: "nesmíme propadat iluzi, že všichni sousedé Srbska jsou andělé".

Goldberg například v úvodním odstavci svého článku tvrdí: "V devadesátých letech vede Srbsko brutální imperiální válku, snaží se dobýt jednu oblast po druhé, vyhání obyvatelstvo, které nechce, a páchá masové vraždění". Po paralele s Japonskem a Německem následuje pravý skvost: "Srbsko je malá, místní mocnost, která ničí regiony a zatáhla zatím NATO do omezené letecké války".

Po vysvětlení, že analogie s Japonskem a Německem sice tak úplně nesedí, ale že je důležité, že ve všech třech případech obyvatelstvo imperialismus podporovalo, přichází skromná poznámka, že Srbové zahájili svoje "imperiální a hromadně vražedné války poté, co sami utrpěli příkoří od Chorvatů, od Bosňanů a etnických Albánců".

Povšimněme si i toho, jak Goldhagen volí slova. Se Srby spojuje termíny "brutální válka", "masové vraždění", "ničení regionů" či "vyhánění obyvatelstva". To co dělají ostatní je pro Srby blíže nekvalifikované "příkoří". Děla to proto, aby mu posléze vyšla rovnice do níž již předem zasadil Srby jako nekompetentní barbary.

Goldhagen samozřejmě není harvardským historikem jen tak pro nic za nic, takže dobře ví, že v devadesátých letech probíhal na Balkáně velmi složitý proces dělení bývalé Jugoslávie. Slovinci, Chorvati a pak i bosenští muslimové (všimněme si jak z kosovského konfliktu odstranila současné propaganda náboženství) se chtěli od bývalé Jugoslávie odtrhnout.

Separatisté museli získat podporu vlastního obyvatelstva (se Srby se nedá ve federaci žít), příslib zahraniční podpory (k ní bylo ochotné zejména Německo, které Chorvatům jistě nezapomnělo jejich loajálnost k Řísši) a záminku k akci (tou byly neshody na sjezdu Svazu komunistů Jugoslávie vrcholící demonstrativním odchodem delegátů Chorvatska a Slovinska).

Důvod, proč se Miloševič snažil rozpadu federace zabránit, není zcela jasný. V takové situaci ale zjevně záleží na signálech, které přicházejí zvenčí. Je možné, že Miloševič věřil tomu, že USA vytvoří dostatečně velký tlak na evropské státy, aby rozpad Jugoslávie nepřipustily. V takovém případě mohl na separatisty pohlížet jako na vlastizrádce a vojensky proti nim zakročit.

Když se ukázalo, že Spojené státy takový vliv nemají, a Jugoslávii v celku neudrží, nastal boj o etnicky vyčistitelná území a s ním první etnické čistky. Domnívám se, že primární v něm byla snaha Chorvatska očistit vlastní území od srbské menšiny a vytvořit co nejmonolitnější chorvatskou populaci na území nového státu. Srbové odvetou začali vyhánět chorvatskou menšinu z území pod jejich kontrolou.

Vydávat konflikt mezi Srby a Chorvaty za imperiální válku je za vlasy přitažené. ©lo o dělení Jugoslávie pod patronací západní Evropy, v němž nakonec šlo oběma stranám o to, aby neztratily příliš mnoho území. Díky "nestrannosti" Západu v něm Srbové přišli o Krajinu, to je pravda.

Pokud lze v případě Chorvatska a pak Bosny mluvit o (vzájemném) dobývání území, Goldhagenův model (mini)imperialistického, dobyvačného Srbska nelze použít pro Kosovo.

I když nepochybuji o tom, že "nekompromisní historik" Goldhagen by klidně označil československou mobilizaci za projev dobyvačných choutek zloducha Beneše, který se rozhodl rozšířit území ČSR o vlastní pohraničí. Goldhagenovo tvrzení, že Srbové vnutili válku NATU, se nápadně podobá tvrzením propagandistů Třetí říše, že Evropa vnutila válku Německu.

Je jistě těžké odvolávat se příliš na logiku v politice, ale snad ji můžeme tu a tam zkusit.

Srbové považují Kosovo za svoje posvátné území a nechtějí o ně přijít kvůli tomu, že na něm je víc Albánců než Srbů. Tento cíl lze dosáhnout dvěma způsoby:

* Zajistit ústavně neodtržitelnost tohoto území od Srbska (důvod zrušení autonomie Kosova a jeho protějšku, Vojvodiny), zklidnit situaci jednáním s umírněnými Albánci a tím udržet extremní nacionalisty na vedlejší koleji.

* Vyčistit etnicky Kosovo a přesunout do něj Srby. Tato varianta je málo schůdná, protože by vyžadovala, aby svět proti ní protestoval asi tak málo, jako proti vyčistění Krajiny od Srbů, okolní státy by musely Albánce trvale přijmout - ne je držet jako levný zdroj bojových sil pro KLA v pohraničních táborech a Srbové by museli být schopni ochránit dosídlence před odvetnými akcemi militantních Albánců.

Skutečnost, že po zásahu NATO dochází k vysidlování etnických Albánců není nezbytně důkazem toho, že Bělehrad opustil první variantu.

Jakkoli je to tragické, Miloševič nedělá tím, že používá Kosovany jako zbraň proti agresi států NATO, nic jiného než NATO, které k témuž účelu používá Srby a Iráčany.

Daniel Goldhagenova teorie o válkychtivých národech je zvrácená. Je to lež, k níž se v případě Srbů vědomně uchyluje proto, aby mu vyšla jeho rovnice. Nejsou válkychtivé národy. Jsou ale mocní tohoto světa, kteří na válkách a zbraních bohatnou nebo alespoň kompensují svoje mindráky.

Jedni z mocných, jak víme, vyslali mírumilovné a v demokracii vyrostlé junáky do jisté země, aby pod anonymitou uniformy a rozkazů vypalovali vesnice, odlisťovali vegetaci a dalšími sofistikovanými metodami pacifikovali divošský národ. Vše kvůli údajným vyšším principům mravním.

Pacifikaci Srbů by chtěl Goldhagen provést jejich umístěním pod nucenou zprávu. Proč taková skromnost - proč nevyhojit tento bolák jednou provždy na těle Evropy jednou provždy. Daniel Goldhagen jistě ví jak, vždyť je expertem přes Německo.

Převýchova je přece velmi riskantní, zejména když národ Srbů může rafinovaně předstírat, že se polepšuje a přitom tajně doma brousit vreckové nožíky o schody, a chystat novou agresi pod novým Miloševičem, který již v nějaké postýlce terorizuje rodiče.

Goldhagenovu vyslovil tezi o tom, že národ skládající se z jednotlivců s poškozenými schopnostmi morálního úsudku se z morální katastrofy nedostane bez pomoci (tedy převychování).

Dobře, obsadíme Srbsko, Israel, který krade půdu Palestincům v rozporu se všemi dohodami a  pár afrických států, Kolumbii, protože tam mravně pokleslý národ pěstuje makovice, aby posléze drogami oslaboval soudnost velkého bratra - a co dál?

Kdo ale rozhodne o tom, který národ je mravně na dně? Nějaká rada starších? President USA?

Co když se ukáže, že Clintonova politika je založena na mínění občanů, kteří jsou natolik v zajetí svého vlastního velikášství, že nejsou schopni moráního úsudku?.

Co když se ukáže, že mocí zkorumpovaní politikové sami ztratili schopnost úsudku? Nevíme snad, co udělala moc z našeho humanisty číslo jedna?

Historie mnohdy přinutila Srby, aby snášeli válku. Nejsou ale, stejně jako žádný jiný národ válkychtiví. Možná, že se od jiných odlišujív tom, jak si umějí užívat život v míru.

Jiří Jírovec.

PS Někdy kolem roku 1989 jsem viděl zajímavý jugoslávský film (formanovského ražení), který se jmenuje "Koto tamo pieva" - v angličtině "Who is singing over there". Je-li někde v půjčovnách, stojí za shlédnutí. Lze se z něj za dvě hodiny dozvědět hodně pravdy o Srbech.

Prohlášení: Nerušte Temelín!

Sekce mladých při České nukleární společnosti

Sekce mladých při České nukleární společnosti (Czech Young Generation) u příležitosti projednávání otázky dostavby jaderné elektrárny Temelín vládou ČR

Členové CYG se obracejí k vládě a všem občanům ČR s následujícím prohlášením.

Důrazně protestujeme proti snahám o zrušení projektu jaderné elektrárny Temelín. Pro zrušení projektu neexistují žádné racionální technické, ekologické, ekonomické ani sociální důvody. Protestujeme proti hrubé dezinterpretaci závěrů Závěrečné zprávy expertního týmu pro nezávislé posouzení projektu dostavby Jaderné elektrárny Temelín ze dne 28. února 1999 oponenty dostavby JE Temelín. Tato zpráva (Kap. 1.1.1.4. Shrnutí) doslova uvádí: "Rozhodnutí o dostavbě nebo nedostavbě nelze v současné době podložit jednoznačnými ekonomickými argumenty pro jedno nebo druhé řešení." Jsme upřímně přesvědčeni, že převedení elektrárenských kapacit v ČR směrem od spalování fosilních paliv k jaderné energii je ve střednědobém horizontu všestranně výhodné a v dlouhodobém nevyhnutelné. S údivem sledujeme demagogickou argumentaci "ekologických" aktivistů, prosazujících právě ty způsoby výroby elektrické energie, které nejvíce zatěžují životní prostředí a zdraví lidí. Pro zodpovědné a všestranné posouzení této problematiky je nezbytné uvažovat všechna následující hlediska:

jaderná varianta:

omezení těžby uhlí a vápence,

razantní snížení produkce skleníkových plynů a dalších odpadů,

dlouhodobá stabilizace cen elektřiny,

rozvoj špičkových technologií,

strategická nezávislost na dodavatelích elektřiny a fosilních paliv.

nejaderná varianta:

intenzifikace těžby uhlí, vápence a importu zemního plynu,

rozšíření územních limitů těžby uhlí, spojené se zničením dalšího území,

neodstranitelné zvýšení ekologické zátěže (energosádrovec z odsíření, popílek, CO2, oxidy dusíku, radioaktivita, těžké kovy, karcinogenní uhlovodíky a další),

odsíření klasických elektráren částečně vyřešilo jediný z mnoha problémů - emise SO2 do ovzduší,

okamžité zhroucení úvěrové struktury ČEZu s drastickým dopadem na státní rozpočet,

likvidace unikátní vědecké a technologické základny a mnoha návazných činností,

vytlačení domácích výrobců elektřiny na okraj trhu zahraničními elektrárenskými společnostmi s obrovskými důsledky na energetickou, ekonomickou a tím i politickou nezávislost ČR.

Považujeme motivaci odpůrců dostavby na všech úrovních za velice spornou a žádáme vládu ČR, aby se bez dalšího manévrování jednoznačně postavila za dokončení a spuštění JE Temelín. Věříme, že pro vládu ČR je důležitější dlouhodobá stabilita a rozvoj naší země směrem k moderní post-industriální společnosti podle zásad dlouhodobě udržitelného rozvoje, než krátkodobé politické cíle s pochybnou hodnotou.

V Praze dne 6. 5. 1999

Nadace Partnerství / Environmental Partnership for Central Europe

knihu uvádí anglický autor Nick Wates na semináři vysvětlujícím metodu zapojení akčních urbanistických týmů při zlepšování životního prostředí

Program Partnerství pro veřejná prostranství (PVP) Nadace Partnerství vydal za přispění British Know How Fondu a Ministerstva pro místní rozvoj překlad knihy "Akční plánování" jejíž autorem je anglický výzkumník a konzultant v oblasti komunitního plánování a designu Nick Wates.

Kniha je návodem, metodikou, jak spolupracovat se všemi, kteří mají zájem změnit něco ve svém okolí, podílet se na plánování rozvoje města či vesnice. Zahrnuje promyšlené programování a škálu nových technik, které dovolují lidem nejrůznějšího zaměření tvůrčím způsobem spolupracovat. Akcí, které byly metodou "akčního plánování" realizovány ve Velké Británii se účastnil také Prince Charles, který napsal ke knize předmluvu.

V souvislosti s vydáním knihy program PVP připravuje na pátek 7.5. 1999 v Praze na Novotného lávce 5, seminář se stejným názvem, na kterém sám autor knihy Nick Wates ozřejmí důležitost zapojení obyvatel, podnikatelů, odborníků i politiků do plánovacího procesu. Přiblíží zde metody této práce ve Velké Británii a dalších zemích Evropy. Zahraniční zkušenosti budou doplněny přednáškami plánovacích akcí z České republiky, které budou prezentovány Ing. Janou Drápalovou (Regionální sdružení ČSOP) a  PhDr. Radkou Cicvárkovou (ÚHA Brno) k tématu plánovacího víkendu o úpravě Náměstí Svobody v Brně a Romanem Hakenem (Centrum pro komunitní práci) k diskusním večerům v Přerově. Semináře se zúčastní pracovníci městských úřadů, zástupci nevládních organizací, architekti a další zájemci.

Ing. Jitka Ficová, koordinátorka programu PVP k semináři řekla: "Každá ověřená pozitivní zkušenost v oblasti rozvoje sídel, přenesená z kterékoliv země, může urychlit proces demokratizačních změn v naší republice a napomoci probouzení zájmu společně řešit věci veřejné. Nežijme jenom vedle sebe, ale spolu ! To je to, co chceme účastníkům semináře říct."

Program Partnerství pro veřejná prostranství Nadace Partnerství je zaměřen na budování a zkvalitňování prostor veřejného charakteru, na oživování těchto center a zvyšování zájmu místních obyvatel o dění v jejich obci. Program nabízí místním partnerům úzkou spolupráci, technickou pomoc a finanční podporu pro takové aktivity, které vedou k oživování místních tradic, zlepšení společenského života, aktivnímu využití veřejných prostranství a jejich úpravě. V zájmu pomoci těmto aktivitám program spolupracuje s dalšími organizacemi, které ve svých programech komunitní problematiku řeší a v jejichž zájmu je rozvoj menších i větších sídel.

Kontakt: Ing. Jitka Ficová, Partnerství pro veřejná prostranství, tel: 05-42218350, email: jitka.ficova@ecn.cz