Podrobnosti: případ Karel Mašita versus ČR
Vysvětlení k nálezu Ústavního soudu ČR z 5. května 1999
Jak již Britské listy informovaly, ve středu 5. května 1999 na Ústavním
soudu České republiky v Brně, v prvním patře, místnosti č. 151, byla
projednána ústavní stížnost bývalého rockového hudebníka a nyní novináře a
zmocněnce Artfora - Jazzové sekce Karla Mašity ve věci odškodnění za
nezákonné zbavení osobní svobody proti rozsudkům Městského soudu v Praze z 23. června 1998 a Obvodního soudu pro Prahu 2 z 19. listopadu 1997.
Vedlejším učastníkem (jako žalovaná strana v posuzovaném sporu) za Českou
republiko bylo její Ministerstvo spravedlnosti.
Předmět sporu byl v tom, že
nynější státní správa a soudy odmítly odškodnit Karla Mašitu za jeho
nezákonné věznění, které mu způsobila komunistická justice perzekucí a nezákoným vězněním od února 1968 do poloviny května 1968,
nezákonným vězněním v letech 1974 až 1975 a uložením ochranných opatření od roku 1975 do roku 1990.
Detailněji jde o toto:
Dne 18. února 1968 se devatenáctiletý Mašita vrátil do svého bydliště v
Praze se svoji rockovou skupinou The Flowers Childrens z delšího zájezdu po
Východních Čechách. Byl kapelníkem této skupiny, kde jako doprovodný
kytarista a zpěvák působil později populární Jiří Schelinger. Ihned po svém
návratu byl pan Mašita zatčen tehdejší Veřejnou bezpečností a po celodenním pobytu na služebně VB byl obviněn z příživnictví, neboť nebyl v tzv. řádném
pracovním poměru, a obvodní prokurátorka pro Prahu 4 JUDr. Jitka Erbertová
na něj uvalila vyšetřovací vazbu. Mašitovu obhajobu, že pro komunistický
režim tolik nutný tzv. řádný pracovní poměr se snažil najít a že se chystal
přejít jako profesionální hudebník pod příslušnou státní zprostředkovací
agenturu, prokurátorka neuznala a Mašita zůstal ve vazbě do 15. května 1968.
To už na něj byla podána obžaloba pro příživnictví Obvodnímu soudu pro Prahu
4. Ten ji projednal v květnu 1968, Mašitovu obhajobu rovněž neuznal a
odsoudil ho na pět měsíců odnětí svobody s podmínečným odkladem na dva roky,
příčemž tři měsíce ve vazbě označil soud jako varování pro pana Mašitu.
Jelikož toto odsouzení bylo vzhledem k amnestii prezidenta republiky
armádního generála Ludvíka Svobody z 9. května 1968 ihned zahlazeno a jeho
advokátka JUDr. Jana Kandová (dnes soudkyně Městského soudu v Praze) mu
radila, aby se neodvolával, Mašita jí uposlechl a dál se tímto odsouzením
nezabýval.
Právě probíhal tzv. "obrodný proces", Mašita se v různých
kapelách dál věnoval rockové hudbě, kterou však zhruba od roku 1971 tehdejší
normalizační režim razantně likvidoval (z té doby stal se mezinárodně
nejznámnějším případ pražské skupiny "The Plastic People of The Universe").
Na jaře roku 1974 VB opět Mašitu obvinila z přiživniství, neboť s rockovou
hudbou musel skončit ,a jelikož měl nabídku na dlouhodobé hudební komerční
angažmá do Norska od Jaroslava Mejzlíka - vedoucího jedné kapely, kterou
zprostředkovávala státní umělecká agentura Pragokoncert, opět neměl tzv.
řádné zaměstnání a pracoval jen příležitostně, mimo jiné i jako manažer tehdy
mezi mládeží velmi oblíbené jazzrockové skupiny Jazz Q Praha Martina
Kratochvíla; tehdy se Mašita také přihlásil do Jazzové sekce Svazu hudebníků
ČSR.
Při obvinění jeden policista výslovně Mašitovi přiznal, že
pravým účelem tohoto obvinění je dostat ho pryč z kultury.
V tomto trestním
řízení se Mašita hájil tím, že měl dost vlastních prostředků k obživě, že si
jen půjčil 1 300 Kč, které však řádně vrátil, a že mimoto publikoval několik
článků o moderní hudbě v celostátních denících. Tehdy se oženil a měl proto
zájem zabezbečit svoji rodinu. O angažmá v Norsku raději před komunistickou
policíí vůbec nemluvil. Byl přesvědčen, že obžaloba podaná Obvodnímu soudu
pro Prahu 4 není oprávněná.
Tuto obhajobu však soud opět ignoroval a Mašitu
odsoudil k deseti měsícům odnětí svobody nepodmíněně a navíc mu uložil
ochranný dohled na dva roky po propuštění z věznice.
Mašita se proti tomu
okamžitě odvolal, avšak Městský soud v Praze jeho odvolání zcela zamítl.
Když o tom informoval kapelníka Mejzlíka, ten proto svoji nabídku zrušil.
Uložených deset měsíců ve věznici Mašita odpykal celé a pak se musel začít
podrobovat ochrannému dohledu, který, jak mu policisté opakovaně
zdůrazňovali, měl za cíl Mašitovu společenskou difamaci.
Krátce po
propuštění z věznice bylo Mašitovo manželství rozvedeno; jeho právním
zástupcem v tomto rozvodu byl tehdejší advokát a nynější ministr
spravedlnosti Otakar Motejl.
Po návratu z věznice byl Mašitovi okamžitě
policíí odebrán cestovní pas a on se musel několikrát týdně pravidelně
hlásit na policii, která pak u něj bez jakéhokoli dalšího povolení prováděla
velmi časté zejména noční domovní prohlídky, a musel snášet celé série
jiných nehorázností policie vůči sobě, včetně zabavování všech svých
písemností, poznámek a jiných osobních věcí.
Mašita tenkrát pravidelně
publikoval články, rozhovory, recenze a reportáže o moderní hudbě v řadě
celostátních periodik - např. Mladá fronta, Práce, Mladý svět, Čsl. voják a
další.
Proto občas jezdil mimo své trvalé bydliště v Praze, čímž porušoval
ochranný dohled a byl za to opět zatčen a odsouzen na další tři měsíce do
věznice.
Policie přitom několikrát upozorňovala redakce, že Mašita je
protisocialistický živel a že by neměly tisknout jeho práce, takže pak byl
nucen publikovat pod cizími jmény.
V prosinci 1976 byl Mašita opět zatčen
pro neplnění ochranného dohledu a byla mu soudem nařízena ochranná
psychiatrická léčba, kterou soud zrušil až koncem roku 1990.
V roce 1990 byl po politickém převratu v Československu zrušen tr. čin
příživnictví a vstoupil v platnost zákon o soudní rehabilitaci, na
"příživnictví" ale jaksi zapomněl.
Přesto Mašita ihned podal u Obvodního
soudu pro Prahu 4 žádost o obnovu trestních řízení v těchto věcech, ale ten
ji v dubnu 1991 zamítl a odvolací soud to potvrdil. Po účinnosti zákona o
protiprávnosti komunistického režimu v roce 1993 Mašita znovu požádal o
soudní přezkum těchto věcí, opět marně.
Proto v roce 1994 vyzval ministra
spravedlnosti Jiřího Nováka k podání stížností pro porušení zákona, který je
podal až v březnu roku 1996.
V dubnu 1996 je projednal Nejvyšší soud ČR v
Brně, který rozhodl, že ve všech těchto případech byl porušen zákon v
neprospěch pana Mašity, původní rozsudky zrušil a Mašitu s konečnou
platností zcela zprostil uvedených obžalob.
Po obdržení těchto rozhodnutí
Mašita požádal Ministerstvo spravedlnosti o řádné odškodnění, které pro
značné časově prodlení nabídl vyplatit dle v té době statisticky podloženého
průměrného měsíčního výdělku.
To však Ministerstvo spravedlnosti odmítlo a
odkázalo Mašitu na možnost podání žaloby v občanskoprávním řízení.
Mašita ji
proto podal a uplatnil v ní ušlý příjem za zmaření hudební činnosti v roce
1968 - vzhledem k současným platovým poměrům v částce 60 000 Kč (toto
zmaření potvrdili i svědci při soudním projednávání).
Roky 1974 až 1977 za
podpory svědeckých výpovědí vyčíslil částkou ušlého příjmu 420 000 norských
korun (za věznění i za ochranný dohled do konce roku 1977) a za ochranné
psychitrické léčení až konce roku 1990 požádal o vyplacení odškodňovací
částky 310 000 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud příslušný v této věci
a následně i Městský soud v Praze mu ale proto, že nemohl své nároky doložit
také písemnými doklady z let 1968 a 1974 - 1977, žádné odškodnění
nepřiznaly.
Mašita však na svém odškodnění trval, neboť dle jeho názoru oba
soudy projednaly tyto jeho nároky velmi povrchně a bez ohledu na značné
prodlení celé věci (teprve doručením osvobozujících rozsudků Nejvyššího
soudu z dubna 1996 totiž mohl tyto nároky uplatnit).
A také je peřesvědčen,
že už žijeme v právním státě, v němž už přece není možné někoho téměř
třicet let nezákonně kriminalizovat a když nakonec prokáže svoji nevinu, nijak ho za to neodškodnit a zneužit k tomu fakt, že státní moc mezitím
všechny dokumenty skartovala.
Mašita svoji ústavní stížnost opřel o Listinu základních práv a svobod, o
Všeobecnou deklaraci lidských práv a o mezinárodní pakty o občanských,
politických, kulturních, hospodářských a sociálních právech, které Česká
republika ratifikovala, které jsou dle čl. 10 Ústavy ČR nadřazeny českým
zákonům a které proto soudy nesmějí ignorovat.
Ústavní soud tyto argumenty
při veřejném jednání 5. května 1999 uznal a zamítavé rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze svým nálezem zrušil. Dále pak
rozhodl, že státní moc musí pana Mašitu odškodnit tak, jako kdyby nebyl
politicky perzekvovaným hudebníkem, tedy jako by bez problémů byl výdělečně
činný v zahraničí.
Ústavní soud také vytkl soudům a Ministerstvu
spravedlnosti jejich nepřítomnost při projednávání této věci a soudce -
zpravodaj Antoním Procházka poté novinářům sdělil, že takováto ignorace
dokazuje laxní přístup soudů i státní moci k závažným právním problémům.
U tohoto jednání byly přítomny štáby České televize a nejsledovanější TV
Nova, Česká tisková kancelář, redaktoři nejčtenějších celostátních deníků
Mladá fronta Dnes a Právo, dále deníků Zemské noviny a Slovo, moravského
deníku Rovnost a řada novinářů z dalších deníků a časopisů.
Těm pan Mašita
po vyhlášení nálezu sdělil potěšení svým vítězstvím nad státní byrokracií a
též prohlásil, že část peněz z tohoto odškodnění využije k delšímu
"psychicky ozdravnému" pobytu ve Velké Británi - nejprve v Londýně, pár
týdnů v kraji "psa baskervillského" v jihozápadní Anglii a hlavně ve
Skotsku.
Účinnost nálezu nastane doručením jeho písemného vyhotovení panu Mašitovi,
uvedeným soudům a Ministerstvu spravedlnosti ČR a jeho zveřejněním ve Sbírce
zákonů.
Drzost a bouře ve sklenici vody
Jsou stížnosti autorů pořadu Dvaadvacítka oprávněné?
Jan Čulík
Seriózně se o úrovni zpravodajství České televize v ČR nedebatuje, vznikl však zase nový povrchní, nesmyslný skandál. Tuto informaci přinesly české sdělovací prostředky:
Autoři satirického pořadu Dvaadvacítka se rozhodli podat "trestní oznámení na neznámého pachatele" z České televize, který prý "neoprávněně zasáhl do jejich autorských práv", když nechal vystřihnout z jejich pořadu jednu krátkou vulgární scénu.
Z pořadu byl vystřižen závěr scénky natočený ve zpravodajském sále ČT. Autoři pořadu Martin Vadas a Jan Kraus obvinili šéfredaktora zpravodajství Zdeňka Šámala, že se obával postihu za zapůjčení zpravodajského pracoviště, ačkoli původně natáčení schválil.
Šámal byl již postižen srážkou z platu za to, že pracoviště zapůjčil k reklamě, což - oprávněně - kritizovala Rada České televize.
Ve scénce, která byla potlačena, byl moderátor od od pasu dolů nahý a pohyboval rukou, jako by onanoval.
Natáčení pořadu v redakci zpravodajství ČT povolil zástupce šéfredaktora zpravodajství Petr Jahn, pod podmínkou, že záběry, natočené ve zpravodajství schválí Zdeněk Šámal.
Autoři Dvaadvacítky si stěžují, že odpovědní pracovníci vystřiženou scénku schválili a Šámal prý do pořadu neměl co zasahovat. Šámal si scénku vyžádal ke zhlédnutí; jako šéfredaktor zpravodajství podle nich však prý není oprávněn rozhodovat o podobě pořadu, který nespadá do jeho pravomoci.
Kraus si stěžuje, že je prý vystřižení scénky příkladem cenzury.
Vadas oznámil, že autoři se obrátí na sněmovní komisi pro sdělovací prostředky, neboť Rada ČT prý není objektivní a snaží se udržet ve funkci generálního ředitele Jakuba Puchalského.
"Pan Puchalský na naše upozornění, že ČT přestupuje zákon, odpověděl, že náš názor nesdílí," řekl Kraus s tím, že v ČT jsou zřejmě nějaká veřejnosti neznámá etická a estetická pravidla nadřazena zákonu.
Britské listy pořad ani vystřiženou scénku neviděly, předpokládají však, že v České televizi existuje pro každý pořad, tedy i pro pořad Dvaadvacítka, editor, který zhodnotí kvalitu natočeného pořadu a primitivní, nehorázné či vulgární materiály odmítne zařadit do vysílání. Podle popisu se nezdá, že by potlačená scénka byla vrcholem mezinárodní satirické televizní tvorby.
Věc je však závažnější. Už jsme o ní v Britských listech debatovali před časem, když si pánové Vadas a Kraus stěžovali, že jim nepovolil český parlament na jeho půdě natáčení scénky, která by právě parlament satirizovala. Už tentokrát jsme vysvětlili, že šlo o nepřípustný střet zájmů. Televizní pracovník poškozuje svou vlastní pověst, když natáčí satirický pořad o nějaké instituci a zároveň u ní škemrá o přítelíčkovské úsluhy, aby mu satirickou scénku dovolila natočit v samotném prostředí pořadu, redakce či instituce, které scénka zesměšňuje.
To, že Zdeněk Šámal povolil natáčet ve studiu zpravodajství reklamu, je pokleskem proti objektivitě a nestrannosti zpravodajské práce. Neměl povolit ani natáčení pořadu Dvaadvacítka, pány Vadase a Krause měl vyhnat.
Opakuji pro názornost znovu: Není možné nějakou instituci kritizovat a přitom od ní vyžadovat kamarádské úsluhy. Poškozuje to integritu škemrajících tvůrců takových pořadů.
Doufáme, že i sněmovní komise pro sdělovací prostředky z těchto důvodů stížnost pánů Vadase a Krause rázně odmítne.
Chtějí-li pánové Vadas a Kraus natáčet satirické scénky o parlamentu nebo o zpravodajství České televize, nechť si vyjednají takový rozpočet, aby si mohli někde nechat postavit maketu příslušného studia.
Výmluvy, že v České republice to nejde, neboť by to bylo příliš drahé, a pořad by se nemohl natáčet (proto záležitosti neřešíme přímo, ale prostřednictvím přítelíčkovských úsluh) nejsou přijatelné.
Jde o integritu tvůrců pořadu. Pokud si nedokážou vyjednat rozpočet pro vybudování makety pro své scénky, ať se satirický pořad Dvaadvacítka raději nevysílá.
Jan Čulík
Přítel, který se vrátil
Pavel Vršovický, Tvar č. 1/1999
K udělení Ceny poroty za překladový slovník Josefu Fronkovi. V soutěži Slovník roku 1999 získal cenu poroty Josef Fronek z katedry slavistiky na Glasgow University za svůj Anglicko-český a česko-anglický slovník, LEDA, Voznice, 1998.
Člověk přijede do města, jehož nápisům, plakátům, pouličním hovorům, dopravním hlášením ani jídelním lístkům proti všemu očekávání nerozumí. Takový člověk potřebuje průvodce.
Já měl štěstí, že jsem ho v mírné londýnské zimě roku 1997 měl. Byl vždy tam, kde jsem byl já, poslouchal se mnou metropolitní zpravodajství o znásilněních, o minimální mzdě, o volebních vyhlídkách i skandálech pánů poslanců, sedal se mnou mezi regály univerzitní knihovny ve věži, která se tak podobá dominantě pražského hotelu Internacional a sovětské imperiální architektuře vůbec, že proti jejímu zpodobení na oficiálním logu fakulty slovanských studií svolalo studentstvo protestní demonstraci, procházel se po nábřeží velmi široké a temné Temže od kotviště jedné lodi Jejího Veličenstva ke kotvišti dalšímu, vodil od parku k parku, objasňoval mi křesťanskou víru a fotbalovou taktiku Španělů Ignatia a Alvara, Japonce Akiry či Ekvádorce Manuela, vysvětloval poezii Karla Hlaváčka, dramatiku Viktora Dyka, prózu Julia Zeyera, pomazánku v obložených chlebech, nečeské rozdíly v pivech a jabčácích, překládal interaktivní komentář k Tizianovi a Blakovi v Národní galérii.
Za tu dobu se nemohl z pouhého průvodce nestat mým přítelem, zvláště když prokázal, že je dokonce vtipnějším společníkem na protáhlá nedělní odpoledne i všední večery než obyčejný román. Za odměnu jsem si ho hleděl, takže dodnes stojí na mém stole zachovalý, modro-černo-bílo-červený Anglicko-český slovník s nejnovějšími výrazy, dílo Josefa Fronka.
To, co jsem tu o něm napsal, není nadsazeno. Přivezl jsem si tehdy více slovníků a další zkusil na místě. Slovník Fronkův, nejobsáhlejší z jednosvazkových, s výborně popsanými významovými odstíny a vazbami slov, s rozpuštěnou příručkou frazeologie uvnitř, mne na rozdíl od nich nikdy nenechal na holičkách, ať jsem hledal, co jsem hledal, od biblismů přes literárně-kritické výrazivo ze stránek Times Literary Supplement po obscénní tzv. čtyřpísmenná slova nebo teenagerské větičky z víkendových rubrik pro Diskolondýňany.
Jednu věc jsem však ani příteli nejužitečnějšímu nemohl odpustit. Že je tak zoufale jednostranný. Že když mám něco napsat a hledám slovo, musím ho vylovit odjinud, a pak teprve mi přítel poradí, zda a jak snad do věty sedne. Patří k mým nejhezčím, přímo vánočním zážitkům, že svazek na mém stole dostal o něco většího, bílo-červeno-černo-modrého druha. Že se mi přítel vrátil umocněn, jako vytoužený oboustranný Fronkův Anglicko-český a česko-anglický slovník, i tentokrát vydán jazykářským nakladatelstvím Leda. Asi jsem se neměl stydět a měl ho jmenovat jako knihu roku 1998: vítanější přírůstek jsem na stůl už dlouho nezískal.
Několik poznámek ke Karlovi V.
Potřebujeme novou vládu
"Končí doba bezvládí, chaosu, korupce."
Opoziční smlouva umrtvila politické dění, bezvládí trvá.
"...nastala chvíle, kdy by se tato poslední zdravá a silná složka společnosti měla pokusit zachránit tuto zemi."
Systém parlamentní demokracie pracuje s politickými stranami. Živnostníci a drobní podnikatelé politicky organizováni nejsou a proto nemají šanci něco zachraňovat.
"...rád bych zůstal v anonymitě."
Anonymně nelze požadovat a tlačit na společenské změny.
Podnikatelé, živnostníci a ti ostatní
"...že bychom toto heslo měli zvednout z prachu, oprášit ..."
Hesla ne. Rozum.
"...veřejné mínění, které má tu moc prosadit požadované změny."
Pokud funguje parlamentní demokracie, nemá. Občan má možnost se jednou za 4 roky vyjádřit ve volbách. Mezi volbami pak může psát petice (doposud s nulovým výsledkem).
Politické strany
"...že budou voliči zadupány do země."
Nebudou. Jak vidno z opoziční smlouvy, na voliči je možno dříví štípat.
"..cesta zespoda od občanů, aby našli program..."
Postup je opačný. Strany předkládají program. Obvykle naslibují hory doly. Není v silách voliče kontrolovat a vyžadovat plnění slibů. Jak praví Bolek Polívka: Dej mi svůj hlas a mlč.
"Místo služby veřejnosti považují místo v Parlamentu jen za trafiku pro sebe a svou rodinu."
Ano, většina poslanců si ponechala hlavní zaměstnání a Parlament dělají na "vedlejší úvazek". Naprosté pohrdání mandátem přivádějí pak ti poslanci, kteří si pletou tlačítko Ano s Ne, případně se nechají při hlasování zastoupit.
"President Havel dokázal ...vést zemi k pokroku a prosperitě."
Za Havla došlo k největšímu hospodářskému a mravnímu úpadku. On to byl, který všechny vlády jmenoval.
Nový premiér
"Jak jsem již řekl, volby nic nezmění,..."
Ano, potřebovali bychom vyměnit voliče. Že to není možné zjistil už Josef Kudláček. Čistým řešením jsou právě předčasné volby. Proti nim stojí tři argumenty: 1. Není koho volit. 2. Posílí extremisté. 3. ODS a ČSSD je nepřipustí.
"Jediný, kdo dokáže ...vývoj zvrátit je nový premiér a nová vláda."
Může vzniknout trojím způsobem: Velkou koalicí, koalicí 102 a koalicí ČSSD, KDU, US. Všechny varianty jsou špatné. Nevnáší do politiky nové lidi.
"Donuťme vládu, aby odstoupila a požádejme presidenta, aby jmenoval novou, úřednickou."
Zcestný a nedemokratický postup. Občan nemůže nutit vládu a žádat presidenta. Občanské hnutí už tu bylo. Vznik nového politického subjektu vylučuji. Tendence je spíše počet stran změnou volebního systému omezit. Varujícím je osud DEU.
Co by měl nový premiér udělat nejdříve
Tento článek nemá hlavu ani patu. Zabývá se státní správou, byrokracií a VÚSC. Zcela opomíjí ekonomiku. Tu bychom potřebovali nastartovat nejdříve.
Sdělovací prostředky, žurnalistika
Noviny s občanským pohledem na věc jsme měli. Český deník zanikl pro nezájem veřejnosti. Parlamentních informací je málo, přimlouval bych se za televizní přenosy. Možnost odvolat poslance peticí je čistě teoretická, v praxi nebylo použito. Jak který poslanec hlasuje a co ve sněmovně či senátu říká, by měli zveřejňovat příslušné regionální noviny. Co se budou učit děti ve školách, by mě rovněž zajímalo. Ještě více mě zajímá, proč se už od první třídy neučí anglicky. Jsou-li u nás nějaké světově úspěšné firmy, pišme o jejich zkušenostech v BL. Obávám se, že jich není mnoho. Nebezpečí, že mladí lidé odejdou, opravdu hrozí. Tady já vidím cestu k řešení. Dát mladým šanci, pustit je do politiky, řízení a správy státu. Za 10 let jsme mohli mít již 2 generace evropsky vzdělaných vysokoškoláků.
Češi v zahraničí
Jakkoli souhlasím, obávám se, že rychlé narovnání vztahů není za současné ekonomické situace možné.
" ... nevíme však podrobně, co ještě zahraniční Čechy pálí."
To víme docela přesně. Jiřina to omílá jako flašinet.
Internet
Že by stát dal zdarma počítač a internetové připojení je sen. Není schopen ani zajistit v Telecomu zlevněný tarif.
Mailové adresy poslanců by nebyly špatné za předpokladu, že by poslanci byli ochotni (lépe řečeno museli) komunikovat. Bohužel mám zkušenosti právě opačné. V souvislosti se shora probíranou kumulací funkcí jsem v místním tisku požádal naše poslance (MUDr. Svoboda - ODS, Ing. Hojda-KSČM, Morávek-ČSSD) o snímek 3 pracovních dnů. Můžete hádat, jak to dopadlo.
Mezisoučet
Třeba ještě Karel V. překvapí ústavním postupem. Zatím hodnotím jako sympatické, potřebné, leč nereálné.
Petr Jánský