Jaký má NATO smysl?

Svobodná Evropa: požehnání nebo prokletí?

Byla americká rozhlasová stanice poslem svobody nebo spíš kukaččím vejcem nestability?

Rozloží se lidská civilizace v jednadvacátém století?

Život v Candlestick Park

Ve dvacátém prvním století by geopolitika mohla převzít metafory z geologie, protože státní systém mezinárodních vztahů se otřásá ve svých základech

John Lewis Gaddis

Obrazy, které utkvívají v našich myslích, prozrazují mnohé o tom, jak uvažujeme. Vzpomínka, kterou si zajisté z konce studené války uchovává většina z nás, je spojena se zhroucením berlínské zdi: boření této ohavnosti betonových bloků za jásotu exaltovaných bořitelů se zdálo být znamením nového a osvícenějšího věku. Nicméně téměř deset let poté se jen těžko shledáváme s osvíceností a jiné, mnohem znepokojivější obrazy se tísní v našich myslích.

Od doby, kdy skončila studená válka, jsme viděli oběti genocidy exhumované ve střední Evropě, viděli jsme africké řeky plné rozsekaných těl, ozbrojené teenagery ovládající města Třetího světa ze zadní korby dodávek, poražené diktátory odmítající přijmout svoji porážku, ženy donucené vrátit se do izolace ve jménu náboženství, emigranty hlasitě se zříkající starých kultur kvůli kulturám novým, které znají jenom z televize, teroristické údery se smrtonosnou účinností tam, kde bychom je nejméně očekávali - v zeměpisném srdci Ameriky. Dost k tomu, aby to vyvolalo určitou nostalgii po starém světovém pořádku. V tom novém pořádku je totiž, jak poukázal francouzský autor Philippe Delmas, příliš mnoho lidí připravených "obrátit se a vykuchat jeden druhého kvůli jednomu akru země, nějaké osadě nebo kvůli nějakému starobylému totemu."

Co se přihodilo? Jak je možné, že modely chování, které většina z nás pokládala za pohřbené v minulosti, se náhle stávají naší budoucností? K vysvětlení těchto nepříjemných překvapení by mohlo přispět vyvolání jiného, odlišného obrazu z roku 1989.

Bylo to 17. října, 17.04 pacifického času, místo: stadion Candlestick Park v San Francisku. Mužstva Oakland Athletics a San Franciso Giants se právě chystala začít třetí zápas světové série, když tu náhle vzdálené dunění se přeměnilo v nepříjemné otřásání a velké zemětřesení Loma Prieta si začalo usurpovat nárok na všechno, co bylo na to odpoledne a na další období plánováno. Televizní kamery, dříve než byly odříznuty od vysílání, zachytily úžas ve tvářích hráčů, diváků i televizních komentátorů, jak je znenadání zasáhlo shakespearovské vnuknutí: že mezi nebem a zemí jsou věci, které přesahují vše, co si dosud byli schopni představit - nebo alespoň přiměřeně brát v úvahu - ve svém filosofickém náhledu na svět.

Hry a prostředí těchto her, to jsou dvě velice rozdílné věci. Studená válka se kdysi zdála být otázkou života a smrti; ale jak léta běžela a apokalypsa nepřicházela, získala studená válka charakter "velké hry", připomínající dlouhý konflikt devatenáctého století mezi Brity a Rusy v Asii, který nikdy nevyústil v nějakou velkou válku. Dokonce i jazyk studené války se stal jazykem her: politikové vážně varovali před padáním dominových kostek, teoretici vytvářeli modely kulečníkových koulí ve světové politice, kritici politiky uvolňování napětí si stěžovali, že Sovětský svaz hraje šachy, zatímco většina Američanů je schopna hrát tak akorát dámu. Nicméně - přes neschopnost Washingtonu hrát šachové hry - Západ nakonec jaksi "vyhrál".

Ve všech těchto metaforách byl obsažen jeden důležitý předpoklad: jakkoli intenzivní bylo soupeření, nikdo se nechystal smést šachové či dámové figurky pod stůl, utéci s dominovými kostkami, nebo protrhnout sukno přesně veprostřed biliáru. Ať už se hrála jakákoli hra, hrací pole mělo zůstat rovné. Nepředvídala se žádná zemětřesení. Dokonce i jaderná válka, jak někteří stratégové kdysi uvažovali, by mohla být vedena v rámci určitých "pravidel hry", a ze snahy o odhalení možných pravidel vznikla celá vědní disciplina - teorie her.

Dnes se však metafory posunuly; geopolitici se dnes vyjadřují spíše jako geologové než jako nějací teoretici her. Politolog Samuel P.Huntington varuje před "konflikty zlomových linií" (fault line conflicts), ve kterých má docházet ke střetávaní civilizací. Ekonom Lester C. Thurow má vizi kolize "tektonických desek" s nepředvídatelnými důsledky. Žurnalista Robert D. Kaplan předpovídá seismické otřesy, které vzniknou z demografických ekologických tlaků: "Ačkoliv pohroma je nepředvídatelná, pnutí vznikající postupně v průběhu let způsobují, že sesuv usazených vrstev je náhlý."

Tato nová "tektonická" geopolitika naznačuje potřebu přehodnotit starý konflikt. Dnes se ukazuje, že sovětsko- americká "velká hra" se odehrávala výhradně v rámci určitého mezinárodního systému - v podstatě arény - jehož stabilitu bychom neměli pokládat za zaručenou. Supermocnosti studené války připomínající mužstva v Candlestick Park spolu soutěžily ve chvílích, kdy historické procesy, jichž si byly jen nejasně vědomy, rozhodovaly o jejich budoucnosti. Bylo třeba převratů roku 1989 k jejich odhalení, k tomu, aby se ukázalo, že stará pravidla - a dokonce i staré hry - už se nedají používat.

Velice významná zpráva

Když geologové chtějí poznat budoucnost, dívají se do minulosti, do záznamů o silách působících pod zemskou kůrou, jež pohybují vším, od nepostřehnutelného unášení kontinentů až po sesuvy zlomových linií, které způsobují katastrofální zemětřesení. Tato metoda předpokládá - a jak se zdá, dost bezpečně předpokládá - že procesy, které jsou v pohybu po milióny let, nezmizí ze dne na den, ani se přes noc diametrálně nezmění. Geologové stále ještě neumějí určit, kde nebo kdy přesně se geologický zlom dá do pohybu. Ale že dříve či později k tomu dojde, je tak jisté, jako existence této planety.

Konec studené války byl událostí podobnou zemětřesení, která odhalila hluboké a tím pádem i skryté zdroje geopolitického pnutí. Stejně jako v případě geologie, trvalo nějakou dobu, než byly tyto zdroje napětí zmapovány a než byly nalezeny zlomy jimi způsobené. Zpočátku se zdálo, že ten kritický zlom leží mezi demokracií a kapitalismem na straně jedné a autoritářstvím na straně druhé. Podle tohoto názoru se Sovětský svaz zhroutil proto, že nebyl schopen nakrmit nebo osvobodit své lidi v době, kdy prosperita a svoboda se stala normální věcí pro většinu vyspělého rozvinutého světa. Kremelští vůdcové se nacházeli v začarovaném kruhu: jejich země se mohla zachránit jedině tak, že by přestala být tím, čím byla.

Ale tato geopolitická mapa předpokládala, že demokratizace a zavádění trhu působí ve stejném směru, a že neexistuje žádný zlom mezi nimi. Kdyby tomu tak skutečně bylo, odstranění sovětského autoritářství by bývalo vedlo ke stabilní postsovětské krajině - takové, ve které by se Spojené státy, jež usilovaly o bezpečný svět pro demokracii a kapitalismus přinejmenším už od doby Woodrowa Wilsona, cítily poměrně pohodlně. To se však nestalo. Pokračují následné otřesy a jen málo Američanů - a když na to přijde, i ostatních lidí - má dnes pocit pohody. Takže možná kdesi existují nějaké rozsáhlejší trhliny.

Někteří geopolitici jsou dnes přesvědčeni o tom, že otřesy vznikají podél nějakého hlubšího zlomu, jenž odděluje procesy ekonomické globalizace a politické fragmentace. Jsou to procesy, které začaly už dávno před studenou válkou, a zcela jistě ji přežijí. Ian Clark z Waleské univerzity, Aberystwyth, vysvětluje "globalizaci" jako "integraci, vzájemnou závislost (interdependence), multilateralismus, otevřenost a vzájemné prostupování (interpenetration)". Naproti tomu "fragmentace" obsahuje "dezintegraci, soběstačnost (autarchy), unilateralismus, ... separatismus a nestejnorodost (heterogeneity)." Znepokujující na této geopolitické mapě je skutečnost, že zlom, který je zde zakreslen, by mohl ohrozit stabilitu všech velmocí. Je možné, že Sovětský svaz, jako nejméně stabilní z nich, byl prostě jen první velmocí, která byla na řadě.

Státy ospravedlňují svoji existenci většinou tak, že zajišťují svým občanům blahobyt, ať už tím, že vytvářejí a udržují pracovní místa, poskytují síť sociálních jistot, nebo ochraňují jejich prostředí. Režim, který chce vystavovat své lidi na pospas tržním silám, svoje renomé v jejich očích rozhodně nezvýší. A přitom globalizace vyžaduje, aby národní ekonomiky byly umístěny do mezinárodního, svoji podstatou nepředvídatelného tržního prostředí. Jestliže velké korporace se mohou usadit kdekoli, jestliže kapitál překračuje hranice tak snadno jako tažní ptáci, a jestliže komunikace se děje rychlostí světla a prakticky téměř zadarmo, vlády nemají příliš na vybranou, než zvykat si žít s neviditelnou rukou trhu. Ekonomický systém laissez-faire na globální úrovni se zde objevuje jedno století poté, co byl vynalezen regulovaný stát blahobytu, s omezenou laissez-faire ekonomikou, na úrovni národní. Sociální a politické kompromisy, které zachránily kapitalismus rozšířením státních pravomocí počátkem dvacátého století, ho již neomezují. A státy jsou nyní ve stejně špatné pozici jako byly tehdy města a vesnice, které musely odolávat otřásání trhů nebo zmírňovat narušování rovnováhy, jež takové otřesy mohou způsobovat.

Mezitím politická fragmentace tím, jak rozmnožuje suverenity, suverenitu zároveň umenšuje. Bylo snadné jásat nad formováním nových států, když jejich výsledkem bylo rozbití starých evropských koloniálních říší nebo zhroucení bývalého Sovětského svazu. Ale ten proces se nezastavil. Také demokracie pociťují odstředivé síly separatismu, o čemž by mohli podat svědectví Kanaďané, Britové, Španělé, Belgičani nebo Italové. Protože uznávají princip sebeurčení, tak se demokracie mohou vůči takovým tlakům stát zranitelnými. Kolik z nich by dnes následovalo amerického příkladu a vedly by krvavou občanskou válku jen proto, aby odepřely určité části svého obyvatelstva právo odtrhnout se? A můžeme ještě přepokládat, máme-li na mysli případy jako je Čečensko a bývalá Jugoslávie, že odtržení povede k prosazení míru a spravedlnosti? Ve světě slabých států se politika může stát stejně nestálou a druhořadou jako ekonomika.

Státy jsou tudíž napadány z obou stran; ať už je to výsledek globálních ekonomických trendů nebo partikularistních politických tlaků, jejich autorita se zmenšuje. S ohledem na názor, který převažoval po většinu tohoto století, podle něhož moc státu je neustále na vzestupu, je toto zjištění skutečně velice významnou zprávou. Je zhruba srovnatelné s odhalením, že geologický zlom San Andreas probíhá právě pod něčím domem. Člověk s takovou informací by se měl pokusit přinejmenším porozumět tektonice, měl by se pokusit předejít škodám, až se zlom konečně pohne, měl by přijmout všemožná bezpečnostní opatření, podepřít základy, posílit stěny a upevnit nádobí, které by se mohlo rozbít.

Zdroje původu států

Státy v podobě, jak je známe, nejsou starší než asi jenom pět století. Do té doby existovaly jiné způsoby, jak organizovat lidské záležitosti: monarchie, knížectví, města, kmenové a rodové klany. Žádný z nich však neměl atribut definující moderní stát, což jest nárok - byť ne vždy prosazený - na monopol užívání prostředků násilí. Dosažení takového stavu nemusí vypadat jako pokrok, ale je třeba vzít úvahu, jaká byla alternativa: svět, v němž se o donucovací nástroje dělili loupeživí rytíři, toulaví žoldnéři, hordy vetřelců, městské gangy, bandité a piráti. Tak často vypadala před-státní éra a poskytnutí jistého zdání bezpečnosti před převládajícím zmatkem bylo to, na základě čehož státy vznikaly.

Tyto státy zcela určitě nevytvořily mír. Ale organizované války osmnáctého století byly výrazným zlepšením ve srovnání s tím, co jim předcházelo - zejména třicetiletá válka 1618- 1648, popsaná historikem Davidem Kaiserem jako "anarchistický boj všech proti všem s násilně měnícími se majteky," snížila možná až o polovinu počet německého obyvatelstva. Proto když pruský stratég počátku devatenáctého století Carl von Clausewitz napsal, že válka je pokračováním politiky jinými prostředky, reagoval tak spíše na výstřelky války, než aby ji glorifikoval. Protože žil a bojoval v době napoleonských válek, měl všechny důvody k tomu, aby poznal, co sebou nese neomezované používání síly.

Clausewitz trval na kontrole vojenského konfliktu, na omezování násilí na minimum nezbytné k dosažení cílů válčících stran. Jako málo jiných stratégů byl citlivý na válečně nepředvídatelnosti. Věděl, jak snadno úzkost, hrůza, únava a vnitřní napětí mohou zmařit i to nejpromyšlenější plánování. Ale tento strach před chaosem, před ztrátou kontroly, činí ještě naléhavějším Clausewitzovo trvání na tom, že zahájení a vedení války by mělo být racionálním činem v tom smyslu, že bude zachováván co možná nejužší soulad mezi účelem násilí a jeho rozsahem.

Následující války, zvláště dvě světové války, ne vždy tomuto standardu odpovídaly, proto jejich vedení bylo z hlediska Clausewitzova pohledu často kritizováno. Ale ti, kteří je začínali, se snažili propojit disponibilní sílu se zamýšlenými cíli. "Státníci byli občas překvapeni povahou války, kterou rozpoutali," upozornil Sir Michael Howard, jeden z nejbystřejších Clausewitzových žáků, "a lze důvodně předpokládat, že přinejmenším v padesáti procentech případů se jim dostalo výsledků, které neočekávali. Není to však totéž, co válka, která začala omylem a pokračovala, aniž měla politický účel."

Naproti tomu studená válka byla clausewitziánská do morku kostí. S vývojem jaderných zbraní prostředky násilí nabobtnaly do nepředstavitelných rozměrů, ale velmoci si nad nimi uchovaly tak přísnou kontrolu, že žádná z nich tyto vynálezy nepoužila. Když byli konfrontováni s možností jejich použití, vůdcové tak různí, jakými byli Eisenhower, Chruščov, Macmillan, De Gaulle a Mao Ce-tung, vždy našli společný základ v naléhavosti života tak, že tu hru odložili na jindy. Clausewitzovo trvání na tom, že nástroje násilí nesmí zničit účely, pro které jsou nasazovány, nám proto dobře posloužilo. Možná, že právě jemu děkujeme za své přežití.

Státníci studené války se chovali natolik racionálně, že i dnešní teoretici, když uvažují o budoucnosti, se na modely "racionální volby" silně spoléhají. "Realisté" a "neorealisté" vycházejí z předpokladu, že státy znají svoje zájmy a že je budou důsledně sledovat, někteří z nich dokonce vystoupili ve prospěch kontrolovaného rozšíření jaderných zbraní, zjevně na základě úvahy, že pokud tyto zbraně indukovaly racionalitu během studené války, budou stejným způsobem působit kdykoli a kdekoli. Političtí ekonomové, kteří vycházejí z předpokladu agregované, když už ne individuální racionality, jsou přesvědčeni o tom, že státy zvažující válku v globálně navzájem závislé ekonomice přijdou na to, že si ji nemohou dovolit. Rovněž demokratické mírové teorie pokládají racionalitu za hotový fakt s následujícím zdůvodněním: protože žádná demokracie zatím nešla do války s jinou demokracií, tyto státy budou nezbytně dávat přednost volbě mírových prostředků před násilnými prostředky při řešení vzájemných sporů. Počet demokracií stoupá, rostou tudíž i vyhlídky na mír.

Teoretici her dokonce navrhli matematický koncept pro simulování těchto vzorců jednání s charakteristickým názvem: očekávaná užitečnost (expected utility). Zcela jednoduše se v něm předpokládá, že lidé jednají pouze tehdy, když očekávají užitek ze svých akcí. A v daných existujících vojenských, ekonomických a politických realitách, lze jen těžko dohlédnout - přinejmenším z pohledu racionální volby - že by zahájení války mohlo přinést dnes a v této době někomu nějaký prospěch.

Zavilý sklon k zabíjení

Ale co když chování vždycky racionální není? Co když jsou tady hlubší síly - zakořeněné ve strukturách mezinárodní politiky, nebo v kulturách zabydlujících svět, nebo v samotné lidské povaze - které se staví do cesty úvahám o očekávané užitečnosti? Co když tím, jak předpokládáme racionalitu, pokračujeme ve hraní starých her, i když cítíme, že se nám začíná otřásat země pod nohama?

Za zmínku stojí, že scénáře racionální volby vycházejí z předpokladu pokračující životaschopnosti států. Teoretici, kteří podporují rozšířování jaderných zbraní, očekávají, že zůstanou pod státní kontrolou: nikdo by je nechtěl předat kultu Aum Šinrikjo, Montanské milici nebo nějakému geniálnímu samotáři typu Unabombera. Byznysmeni vyhledávají státy pro řád a pořádek, v jejichž rámci obchod může vzkvétat a plnění smluv se dá vynutit, nikdo se dnes nežene, aby investoval v místech jako je Somálsko nebo Sierra Leone, kde takové podmínky chybějí. Demokracie by mohly jenom těžko přežít, kdyby měly zmizet ústavní záruky poskytované státem. Jestliže rozšiřování počtu demokracií podporuje mír, pak tento přepoklad také vyžaduje, aby státy přežívaly a prosperovaly.

Pravědpodobně budou. Státy zřejmě v blízké budoucnosti nezmizí, a důvodně se dá předpokládat, že budou existovat v nějaké podobě i na konci dvacátého prvního století. Dokonce i nadšení zastánci racionální volby souhlasí s tím, že státy nebudou tak mocné, jako bývaly, a že - v protikladu k orweliánským nočním můrám pronásledujícím tohle století - široké oblasti lidských aktivit se v budoucnu ocitnou mimo rámec kontroly státu. Takové účinky budou svým způsobem osvobozující, protože státy jsou často zdrojem útlaku. Ale ony také přinášejí stabilitu a tato stabilita by mohla být předpokladem takových racionálních voleb, jaké lidstvo činilo při zvládání násilí po několik minulých století.

Jedním způsobem, jak tuto hypotézu vyzkoušet, by bylo prozkoumat geopolitickou tektoniku: podívat se na to, jak vznikaly války ve středověku, starověku a dokonce i v předhistorických dobách, než nějaké státy existovaly. Přesně tohle činí vojenští historici a to, co zjistili, vedlo některé z nich ke zpochybnění Clausewitzova významu pro svět po skončení studené války. John Keegan, jehož spisy způsobily zásadní myšlenkový převrat v tomto oboru, to říká zcela nepokrytě: "Válka není pokračováním politiky jinými prostředky... Válčení je téměř tak staré jako člověk a zasahuje do nejtajnějších míst lidského srdce, do míst, kde se ztrácí racionální účel, kde vládne hrdost, kde nade vším stojí emoce, a kde instinkt je králem." Izraelský historik Martin van Creveld říká, že clausewitziánský názor na válku "je... moderním vynálezem... Protože byl vymyšlen v určité době, neexistuje žádný důvod myslet si, že v sobě má nějakou vrozenou platnost (inherent validity), nebo že by měl mít nevyhnutelně nějakou velkou budoucnost."

Tito odborníci přicházejí s názorem, že pokud racionalita je skutečně tím, co je schopno přizpůsobovat rozsah násilí k daným účelům, potom není jasné, kdo nebo co tuto funkci bude vykonávat ve světě oslabených států. Historické odkazy nejsou příliš povzbudivé. Van Creveld poukazuje na to, že v období tisíce let následujících po pádu Římské říše "ozbrojené konflikty byly podnikány... barbarskými kmeny, církví, feudálními pány všech úrovní, svobodnými městy a dokonce soukromými jedinci." Vidět tyto války jako clausewitziánské postrádá smysl, protože byly "jen zřídka... odlišitelné od obyčejné loupeže a vraždy." Primitivní společnost nebyla o nic lepší; jak antropolog Lawrence H. Keeley ukázal, pokud nějací "mírumilovní divoši" vůbec existovali, bylo jich málo.

Je příliš deterministické říkat, že lidé jsou naprogramovaní pro násilí jako některé agresivní druhy mravenců. Ale archeologické důkazy ukazují, že muži - a často i ženy - vedli války přinejmenším 5000 let. Organizované konflikty vznikaly nezávisle na kulturách, jež mezi sebou měly jen řídké nebo vůbec žádné kontakty. Jak se zdá, tyto konflikty byly stejně časté mezi obyvateli severní a jižní Ameriky před příchodem Evropanů, jako v Evropě, Asii a Africe. A kolektivní zabíjení sahá ještě před tuto dobu. Sociální kritička Barbara Ehrenreichová v knize Blood Rites (Krvavé rituály) tvrdí, že toto zabíjení se původně vyvinulo jako obrana proti tomu být požírán divokou zvěří v době, kdy naši předchůdci procházeli jako zoologický druh transformací, při níž se měnili z kořisti v dravce.

Pokud je to pravda, pokud násilí je skutečně hluboce zakotveno v lidské povaze, pak musí být přinejmenším tak staré jako je víra v nadpřirozeno. "Válka se zdá být mnohem robustnější než jednotlivá náboženství," všímá si Ehrenreichová, "možná robustnější než náboženství vůbec." Renesance náboženství v posledním čtvrtstoletí by klidně mohla být označena jako sociologický ekvivalent tektonického převratu: vždyť tento celosvětový jev není něčím, s čím se dalo počítat v našem údajně sekulárním věku.

Ale co když je tu možnost, že tím, jak bude ubývat státem podporované násilí, se může - podobně neočekávaně jako náboženství - vynořit kulturně nebo individuálně založené násilí, které ho nahradí? Jestliže lidský sklon k zabíjení je stejně vytrvalý a neústupný jako víra, a jestliže státy, které tento instinkt směrovaly do clausewitziánských forem racionality po několik předešlých století, začínají slábnout podobně jako sekularismus, pak to může znamenat jedno další tektonické překvapení. To, co se stalo v Bosně nebo v Rwandě, by mohlo být začátkem budoucnosti, která, jak se - podobně jako v geologii - ukáže, je reflexí velice vzdálené minulosti.

To je dosti neradostná vyhlídka a my bychom ji neměli nekriticky přijímat. Jak ukázal konec studené války, pochmurné scénáře nemají monopol na to, aby se staly budoucností. Mírový klidný skon jedné supervelmoci ukazuje, že se mohou stát neočekávané události, a že minulost není vždy spolehlivým vodítkem k tomu, co se dá očekávat. V žádném případě není jisté, zda post-státní éra, pokud do ní skutečně vstupujeme, bude pouhým opakováním svého před-státního protějšku; třeba zde mohou existovat nějaké způsoby, jak zachovat clausewitziánskou racionalitu "jinými prostředky" i v případě, že by státy postupně ztratily svoji schopnost tuto funkci vykonávat.

Jednou možností jsou mezinárodní organizace. Jak utichala studená válka, rostly naděje na to, že by Organizace spojených národů konečně mohla naplňovat své očekávané poslání řešit staré konflikty a odstrašovat před konflikty novými. Ať už to bylo kvůli neschopnému vedení, kvůli nedostatečné podpoře ze strany svých nejmocnějších členů (zvláště USA), nebo protože se od ní zpočátku očekávalo příliš mnoho, OSN teprve musí prokázat, zda má nějakou skutečně významnou schopnost kontrolovat rozsáhlé násilí v průběhu delšího časového období. Takové neúspěchy, jaké byly v Bosně, Somálsku a Kambodži, nás přiměly k tomu, abychom slevili ze svých očekávání. Čeká nás ještě daleká cesta, než bude OSN schopna přijatelným způsobem nahradit státy jako udržovatele clausewitziánského řádu.

Regionální organizace jsou pevnější a mocnější, ale jejich priority jsou úzké. Severatlantická aliance NATO se i při svém rozšiřování zabývá více tím, koho nepřijme, než koho přijme (concern itself more with exclusion than inclusion). Udržovat Rusko mimo alianci je evidentně v rozporu s všeobecně velebeným příkladem, který poskytly bezpečnostní struktury vytvořené po druhé světové válce, když do svých řad přijaly Německo a Japonsko. Priority Evropské unie EU se zdají být stejně pokřivené: je vytváření společné měny skutečně životně důležitější věcí než odstraňování ekonomických nerovností, které dnes rozdělují Evropu téměř tak dramaticky jako stará železná opona? V asijsko-pacifickém regionu, kde kooperativní akce nezabránila ekonomickému krachu, rostou tlaky požadující návrat k regulovaným trhům. Regulovaná politika tady vlastně nikdy nevymizela.

Mezitím větší část světové populace zůstává pevně spojena s ekonomickými systémy, které neuspěly, nebo vůbec neodstartovaly. Ale telekomunikační revoluce, která funguje ve všech společnostech, uvědomuje tyto nemajetné (have-nots) více než kdy před tím o tom, co druzí mají a oni nemají, přičemž demografické tlaky a ekologická rizika ohrožují i to málo, co ještě mají. Jestliže, jak varoval historik Paul Kennedy, "pokračující zneužívání životního prostředí rozvojového světa povede ke globálnímu oteplování, nebo jestliže nastane obrovský příliv ekonomických uprchlíků z chudších do bohatších částí tohoto světa, trpět budou všichni." Zatím žádná nadnárodní vládní nebo nevládní instituce se tímto problémem nezačala zabývat, přes jeho potenciál stát se nejúrodnější živnou půdou násilí ve dvacátém prvním století.

Mezinárodní organizace, při všech jejich dobrých úmyslech a často impozantních výkonech, mají jeden společný problém, a to, že kolektivní vedení disponuje jen omezenými zdroji. Jak by zdůraznil Clausewitz, omezení násilí - podobně jako jeho rozpoutání - vyžaduje jak způsobilost, tak rozhodnost, a ty se jen těžko získávají, když rozhodují mnozí a když mají po ruce jen málo nástrojů. Transnacionální instituce pak čelí svému vlastnímu začarovanému kruhu. Měly by být v takovém postavení, aby mohly působit proti úpadku států a proti nepořádkům, jež pravděpodobně budou následovat. Ale stejně jako někdejší Sovětský svaz, splní tento úkol jedině tak, že přestanou být tím, čím jsou nyní.

Jestliže institucionální přístup není příliš slibný, co takhle podívat se na opačný pól spektra: na změnu v chování jednotlivců tak, že by tady bylo méně násilí, které by státy - nebo jejich nástupci - musely držet na uzdě? Tento nápad není tak přitažený za vlasy, jak by se mohlo zdát. Přese všechno, jsme přece jen výtvorem nějaké evoluce a naše přežití je známkou přinejmenším jistého úspěchu při tlumení našich sebezničujících tendencí. Násilí není jediným charakteristickým rysem naší povahy - a samotný charakter se také může měnit.

Politolog James Q. Wilson poukázal na to, že bez ohledu na kulturu, oblast nebo náboženské přesvědčení, většina lidí je zajedno v tom, jak vypadá zvěrstvo, a hrůza je téměř univerzální pocit. Tuto názorovou shodu musely způsobit nějaké posuny ve standardech chování, protože ta shoda zde vždycky neexistovala: například společnosti, které kdysi tolerovaly lidské oběti a otroctví, tak dnes již nečiní. S obrovským skokem dvacátého století co do rychlosti a všudypřítomnosti komunikace, tento sdílený morální pocit se zdá být na postupu.

Rovněž politické chování se může měnit. Politolog Francis Fukuyama zjišťuje postupný, ale nezvratný trend směřující k samosprávě (self-government) a vzdalující se staré tradici násilně vynucené autority. Rozšiřování demokracií, tvrdí Fukuyama, vychází z dlouhodobé změny lidského kolektivního vědomí. A politolog John Mueller dokazuje, že i samotný postoj k válce se vyvíjí: že ve světle pustošivých následků způsobených válkami dvacátého století myšlenka o vedení války ve dvacátém prvním století - přinejmenším mezi velmocemi - vyvolává spíše úsměšek než respekt.

Pokud tyto trendy vydrží, setkáme se se zajímavými možnostmi. Nové modely chování se mohou časem rozvinout s dostatečnou silou, která by nahradila oslabování států a předpokládanou neúčinnost mezinárodních organizací. Jedna tektonická síla může čelit jiné síle. Vědci zjistili, že za určitých podmínek i neživé předměty - molekuly, krystaly, prezentace náhodných procesů na monitoru počítače - mají schopnost sebeorganizace (capacity for self-organization). Jestliže podobné jevy by mohly působit i na svět geopolitiky, jestliže bychom byli schoponi "sebeorganizovat" racionalitu, aniž bychom se museli spoléhat na její prosazovaní státy a mezinárodními organizacemi, pak by vyhlídka na příští století mohla být podstatně lepší, než se myslelo.

Návrat starých říší?

Ovšem existuje tady ještě další, temnější cesta vedoucí k řádu a pořádku v rozháraném světě, o které chce dnes diskutovat jenom málo lidí: "říše" ("empire") je formou vládnutí, o které se jen málokdo odváží mluvit. Zajisté, zdálo by se, že žijeme v postimperiální éře. Evropská koloniální impéria se rozpadla už před dávnou dobou, a i když sovětské a americké sféry vlivu na sebe braly ve studené válce imperiální znaky, tyto struktury jsou rovněž z větší části již minulostí. Jestliže ekonomická integrace a politické sebeurčování narušují autoritu států, potom takové síly by musely mít ještě větší destabilizační účinek na říše, jež tak často byly založeny právě na popírání takových zásad.

A stejně obezřetně jako geologové, dříve než budeme pokládat sopku za vyhaslou a geologický zlom za stabilní, bychom měli zkontrolovat základní tektonické pohyby. Přece jen, státy existovaly zhruba pět století, ale říše - stejně jako války - sahají do desetkrát delší minulosti. Jaké máme záruky, že naše epocha, v níž říše už evidentně nejsou aktivní, je také unikátně privilegovanou epochou, která je svědkem zániku říší na věčné časy?

Jestliže je vodítkem vědecko-fantastická literatura, pak žádné. A možná, že by sci-fi tím vodítkem být měla, neboť spisovatelé a filmaři tráví možná více času než kdokoli jiný tím, že minulé a současné trendy uvádějí do souvislostí s dalekou budoucností. Říše téměř nikdy nechyběly v jejich vymyšlených světech, objevují se ve všem, klasickou sérií Isaaca Asimova Nadace (Foundation) počínaje a populárními ságami George Lucase Hvězdné války (Star Wars) konče, a to tak často, že si bez nich sci-fi žánr jen těžko umíme představit. Pohlížet na budoucnost očima Dartha Vadera se může zdát být poněkud pošetilé. Ale komukoli, kdo neporozuměl danému účelu, se může zdát stejně pošetilý pohled na horníky, kteří nesou kanárky do důlních šachet. Systémy včasného varování musejí být jak citlivé, tak výmluvné, a falešné poplachy z nich v žádném případě nedělají neužitečnou věc. Už jenom z těchto důvodů bychom neměli budoucnost říší příliš rychle vyřazovat z našich úvah.

Historické záznamy zde podporují vizionáře. Žádná z říší nevytrvala, ale cykly střídající imperiální konsolidaci s úpadkem, tyto vzestupy a pády říší, jsou jedním z nejtrvalejších modelových situací historie. Astronomové vědí, že hvězdy každou chvíli vzplanou a samy sebe spalují. To, že žádná z nich nakonec nepřežije, není důvodem k tomu, abychom pokládali proces, který vede k jejich vzniku, za zaniklý, nebo za nepodstatný pro budoucnost. Říše, přinejmenším na této planetě, se objevují a mizí velice podobným způsobem.

Jaké jsou vlastně příčiny takových procesů? Arogance ambiciózních vůdců, zajisté: Alexandr Veliký, Napoleon a Hitler vybudovali a také rychle ztratili své říše silou svých osobností. Ale takové příklady jsou poměrně vzácné. Mnohem častěji říše povstaly z rozhodnutí šířit náboženství nebo ideologii, nebo z naděje na ekonomický výdobytek, nebo jako odpověď na možný vznik anarchie podél něčích hranic. První dva podněty jsou dnes již možná zastaralé: k rozšiřování idejí a k zajišťování zisků ve světě globálních komunikací a trhů říše už nejsou zcela nezbytné. Ale říše jsou metodou pro zavádění řádu, a to už řeč o něčem jiném

Přes všechny své nespravedlnosti říše často dosahovaly jistý druh clausewitziánské racionality. Podobně jako státy usilovaly o monopolizaci prostředků násilí, a protože jejich účely byly souběžné, říše a státy koexistovaly spolu po několik století. Některé státy jako Anglie a Francie se samy přeměnily v říše, z jiných říší, jako byly habsburská a otomanská, se zrodily nové státy. Ale když se ve dvacátém století demokracie začaly rozšiřovat, priority říší a států se začaly rozcházet.

Demokratický stát musí předpokládat - dokonce i v případě, kdy to v každém ohledu nezajistí - rovnost subjektů, kterým vládne. Naproti tomu říše vyžadují nerovnost: mocné centrum uplatňuje svoji autoritu nad slabšími periferiemi, někdy s jejich souhlasem, častěji však bez něj. To je také důvod, proč na sklonku tohoto "demokratického" století nezůstaly žádné tradiční říše. Nicméně některé z procesů, které jim daly vzniknout, zůstávají přítomny, což klade zajímavou otázku o příštím století: Bude rovnost či nerovnost jeho dominantním tématem?

Odpověď se již objevuje a není příliš uklidňující. Nová ekonomika laissez-faire distribuje bohatství ve světovém měřítku nevídaně nerovným způsobem. Jak by řekl Karel Marx, to se dalo od kapitalismu očekávat; on sám očekával mezinárodní proletářskou revoluci jako důsledek. Státy ho usvědčily z omylu tím, jak zachytily a zmírnily výstřelky kapitalismu v průběhu dvacátého století; kdyby tak neučinily, demokratizace, která ovládá naší epochu, by se jen těžko mohla uchytit. Jak se však povede demokracii, jestliže dvacáté první století bude stoletím zvyšující se hospodářské nerovnosti a zmenšující se státní autority?

Předpokládejme, že by se ukázalo, že Marx měl přece jenom pravdu. Předpokládejme, že neregulovaný kapitalismus vyprovokuje nespokojenost v globálním měřítku podobnou té, ke které došlo v průmyslových státech před sto lety. Předpokládejme, že anarchie, kterou předjímá Robert D. Kaplan (v článku The Coming Anarchy, The Atlantic 2/1994) v chudších částech světa se rozšíří natolik, že to vyvolá poplach v bohatších částech světa. Ani státy v dnešní podobě, ani mezinárodní organizace, ani jakékoli pozvolné změny, ke kterým snad dochází v lidské povaze, nic z toho samo o sobě zřejmě nebude schopno takový chaos zvládnout. Říše jsou však časem prověřenou odpovědí na nerovnost a na nepokoje, jež nerovnost přináší - a lidská schopnost nalévat stará vína do nových lahví (označených pochopitelně politicky korektními nálepkami) by se nikdy neměla podceňovat.

Neslučitelné ctnosti

Ať už bude balení jakékoli, reklama bude znít důvěrně známými tóny: že bez stability - bez nějakých metod, kterými by se čelilo lidskému tíhnutí k násilí - bude vyhlídka na postup civilizace ohrožena. Tento argument byl používán tak často a na podporu tak pochybných případů, že máme sklon nevnímat ho jako zvláštní naléhavou žádost a odmítat ho jako nějakou chabou výmluvu pro agresi, vykořisťování nebo diskriminaci. Vypadá jako přežitek dávných dob. Rádi myslíme, že jsme povzneseni nad potřebu hierarchie a všechno, co s ní souvisí.

Ale takový pohled může také odrážet naši neschopnost uvažovat tektonicky. Protože vůbec není jasné, zda dvě priority demokratického kapitalismu dvacátého století - ekonomická integrace a politické sebeurčení - samy o sobě vytvoří nějaký lepší svět. Jestliže, což se ukazuje být velice pravděpodobné, tyto dvě nepopiratelné ctnosti ne vždy doplňují jedna druhou, a jestliže souběžné usilování o obě z nich znamená rozevírání geologického zlomu, potom zcela určitě musí přijít seismický otřes. A bylo by nanejvýš arogantní domnívat se, že minulost, která byla svědkem tolika převratů, nám nemůže poskytnou žádný užitečný návod k tomu, abychom se na něj připravili.

Sir Isaiah Berlin, jeden z nejmoudřejších mužů tohoto století, často varoval, že hodnoty nemusí být nevyhnutelně navzájem kompatibilní, že primitivní sledování jediné hodnoty může rozvrátit hodnoty ostatní. Podstatou politiky je vyvažování priorit, a to vyžaduje ekologickou perspektivu - smysl pro celek společně s citlivostí k tomu, jak věci mezi sebou souvisejí. To, co nám asi chybí, když přistupujeme k dvacátému prvnímu století, je ochota říci, že příliš mnoho dobrého může také škodit, že stanovit si sebeurčení nebo svobodný trh nebo cokoli jiného jako absolutní prioritu, znamená koledovat si o potíže. Je to něco podobného jako připravovat se na zemětřesení jenom tím, že si upevním porcelánové nádobí v policích, aniž bych se postaral o police, stěny, střechu nebo základy.

S poznáním krouživých pohybů zemské kůry před třiceti lety se geologie stala ekologickou disciplínou. Poprvé bylo možné představit si zemi jako celek a pochopit, jak některé procesy v některých částech mohou působit na její zbytek. Geopolitika vyžaduje podobně celkový pohled; musíme zaměřit svoji pozornost jak na arény, ve kterých se hry hrají, tak na hry samotné. Nejsme schopni předpovědět přesné výsledky s větší pravděpodobností než geologové. Ale můžeme se alespoň připravit na překvapení v Candlestick Park: můžeme zesílit bariéry, zálohovat komunikační spoje, označit východy a mít blízko v pohotovosti záchranou četu. Můžeme dokonce nalézat určité uspokojení - stejně jako hráči, jako fandové, jako televizní komentátoři - v tom, že si rozšíříme náš filosofický pohled na svět a tím i naše sny, jež lépe přizpůsobíme věcem, které se dějí - když ne na nebi, tak alespoň tady u nás na zemi.

Bouře ve sklenici vody část II.

Nepochopení principů novinářské integrity

Jan Čulík

Ve středečním vydání Britských listů jsem se na základě zprávy ČTK pozastavil nad skutečností, že si tvůrci "satirického" pořadu Dvaadvacítka, který se vysílá v České televizi, neprávem stěžují na "cenzurní zásah" proti jejich pořadu, když z něho Česká televize vystřihla scénku, simulující onanii. Nepsal jsem ale o cenzuře - ten případ nemohu rozhodnout - ale o střetu zájmů, o vzájemných službičkách, o nedostatku integrity.

Přišla emocionální reakce od jednoho z tvůrců pořadu "Dvaadvacítka", Martina Vadase. Zveřejňujeme ji na jiném místě v těchto Britských listech a každý si z jeho způsobu argumentace může učinit vlastní závěr.

Zdá se, že Martin Vadas dobře nepochopil základní argument Jana Čulíka o nutnosti novinářské integrity, o tom, že kritizuji-li nějakou instituci, nemohu ji zároveň přitom žádat o protislužby. Chci-li natáčet satirický pořad o zpravodajství ČT, nemohu přitom přijmout od zpravodajství ČT službu mající finanční hodnotu (povolení scénku na jejich zpravodajském sále natočit.)

Pokusím se hlavní body argumentace shrnout:

To, že někdo dělá něco nesprávného, neznamená přece, že to mohu učinit taky a že to na mou profesionální integritu nebude mít žádný záporný vliv. - Kromě toho, zpráva ČTK obsahovala informaci, že Zdeněk Šámal nechtěl povolit natáčení "satirických" scének pro Dvaadvacítku proto, že údajně za povolení natáčení reklamy na zpravodajském sále ČT dostal (zcela právem) pokutu.

Když jsem pracoval v rámci jedné asi ze sedmi set nezávislých filmových společností v osmdesátých letech na pořadech pro britský televizní okruh Channel Four, které jsme televizi odváděli hotové, schvalovací proces od příslušného commissioning editora byl liberální, nicméně však připomínky byly a kdyby měl tvůrce pořadu reagovat křikem, že vyškrtnutím určité pasáže z pořadu porušuje televize jeho autorská práva, bylo by to naprosto absurdní. (Ve smlouvě o dílo s televizní společností je v Británii uvedeno, že televizní stanice, která za výrobu pořadu platí, má v zájmu kvality absolutní právo rozhodnout o konečné podobě pořadu, třeba ho úplně přestříhat. To jsou poměry, že? Lidi, kteří pracují pro televizi jinde, prostě nemají luxus dělat primadony. )

Je velmi jednoduché posoudit, zda jsou redakční zásahy do vyrobeného pořadu skutečně cenzurou, anebo normální redakční prací, cílenou ke zlepšení konečného výrobku. Jde-li skutečně o cenzuru, většinou dojde v případě ke zveřejnění a cenzurní zásah způsobí veřejný skandál. Proto k cenzuře při schvalování pořadů v Británii příliš často nedochází. Kromě toho existují dosti pevné struktury a výrazné odborové novinářské organizace na postihování takové praxe, alespoň v kvalitních sdělovacích prostředcích.

Nepochybuji, že mnozí šéfredaktoři českých sdělovacích prostředků využívají svých pravomocí nikoliv k řádné redaktorské práci, ke zveřejňování nových, podvratných, kritických myšlenek a k jejich co nejjasnější prezentaci, ale k cenzurní praxi, k posilování převažujícího, konvenčního názorového "středního maloměstského proudu". Příliš často se však v ČR ozývají tvůrci nedokonalých pořadů a charakterizují to, že jim někdo do pořadu zasáhl, jako cenzuru.

Nepochybuji, že je možné, že Česká televize zásahem Zdeňka Šámala se v případě Dvaadvacítky vyškrtnutím onanovací scény skutečně pokusila o cenzuru, snad proto, že byla scénka kriticky zaměřena vůči zpravodajství. Nelze to však posoudit bez zhodnocení celého pořadu a celého kontextu. Proto se k této záležitosti Britské listy nechtějí vyjadřovat. To, že by měla mít Česká televize ve vlastním zájmu transparentní schvalovací proces, aby nemohla být obviňována z cenzury, je nabílední.

A nyní k  útokům Martina Vadase vůči Janu Čulíkovi, založeným na nepřesných informacích

1.

Je vhodné při této příležitosti připomenout skutečné ohrožení integrity samotného Čulíka, který si v BL posteskl, že mu kdysi jakýsi kandidující mladík přislíbil zakoupení satelitního přijímače z peněz koncesionářů České televize, aby mohl lépe, pohodlněji a aktuálněji monitorovat programové úspěchy budoucího ředitele. Později skutečný ředitel na své sliby Čulíkovi zřejmě zapomněl. To je možná důvodem, proč se dodnes kolega Čulík vehementně vyjadřuje k věcem, které neviděl, a kterým ani nerozumí.

Uveďme to na pravou míru. Když byl v únoru 1998 jmenován generálním ředitele České televize Jakub Puchalský, jmenoval před svým nástupem do funkce šéfem zpravodajství Ivana Kytku. Jakub Puchalský byl jmenován do ředitelské funkce na základě (nyní utajovaného) reformního projektu, jímž především sliboval zprofesionalizovat zpravodajství České televize podle západních vzorů. Ivan Kytka se domníval, že Jakub Puchalský bere tento projekt vážně, bral ho tedy také - ke své škodě - vážně.

Před svým nástupem do funkce šéfa zpravodajství uvažoval Kytka (nikoliv tedy Puchalský) o tom, že vytvoří mezinárodní tým několika pozorovatelů, dobře seznámených s praxí anglosaské žurnalistiky, jimž Česká televize poskytne k dispozici satelitní zařízení, aby mohli sledovat průběh změn v redakci zpravodajství a systematicky je kriticky hodnotit pro vnitřní potřebu zpravodajské redakce.

Vítejte v Praze, Sire Charlesi

Internetový rozhovor s Michaelem Vieweghem