Co je nového v České republice

Vazeny pane Culiku,

chtela bych Vas upozornit na knihu: "Zprava o vyvoji ceske spolecnosti 1989-1998", editor Jiri Vecernik, vedouci tymu Petr Mateju, vydala Academia 1998. Je tam hodne zajimavych faktu, ale zastavim se jen u vlivu organizace skolstvi na socialni mobilitu, protoze tyto udaje primo ilustruji obavy vyslovene O. Hausenblasem v patecnich BL.

"Pristup ke vzdelani u nas a ve svete (str. 58-68) V soucasne dobe ma petina dospeleho obyvatelstva zemi OECD vysokoskolske a dalsi dve petiny alespon uplne stredoskolske vzdelani. Podil lidi s vysokoskolskym diplomem je u nas vuci prumeru OECD polovicni a uplneho stredoskolskeho vzdelani dosahla mene nez jedna tretina dospeleho obyvatelstva. Nedavno uskutecnene setreni tzv. funkcni gramotnosti pritom ukazalo, ze v naproste vetsine zemi, ze kterych jsou zatim k dispozici oficialni vysledky (zatim 13 zemi krome Ceske republiky), predstavuje dosazeni alespon stredniho vzdelani klic k vyssim patrum schopnosti cloveka zachazet s informacemi a efektivne jich vyuzivat v zamestnani i v soukromem zivote (OECD, 1997).

Analyzy ukazuji, ze velke nerovnosti v urovni vzdelani se pochopitelne promitaji do velkych nerovnosti v zivotni urovni a kvalite zivota. Proto snaha o prekonani nerovnosti v pristupu k vyssimu vzdelani nepochybne patri k moderni demokraticke spolecnosti, nebot zpristupneni vzdelani umoznuje vyuzit existujicich schopnosti a talentu pro ekonomicky rozvoj a take udrzuje soudrznost spolecnosti diky mobilitnim pohybum mezi socialnimi vrstvami."

Pak jsou rozebrany pravdepodobne zivotni drahy deti z ruznych socialnich vrstev.

"Uvedena typologie potvrzuje vyrazny vliv rodiny na vzdelavaci drahu deti a prokazuje existujici prikre socialni rozdily. Napriklad rozdil mezi pravdepodobnosti, ze na vysoke skole bude studovat dite z rodiny "odborniku" nebo ze "staticke delnicke rodiny" je vice nez dvacetinasobny....Take srovnani se zememi EU dokazuje, ze nerovnosti v mezigeneracni reprodukci vzdelani jsou u nas zdaleka nejvyssi (variacni koeficient cini u nas 0.90 oproti 0.59 v prumeru zemi EU). K tomu prispivaji nizke sance studovat na vysoke skole a vysoka selektivita systemu....je nutne s plnou vaznosti upozornit na fakt, ze vysokoskolaci se v Ceske republice v porovnani se zememi EU rekrutuji vyrazne casteji ze vzdelanych vrstev obyvatelstva. Vyrazna selekce v pristupu k vysokoskolskemu vzdelani zpusobuje zostrenou soutez, ve ktere deti z mene vzdelanych rodin prohravaji.

...Nerovnosti v pristupu k vysokoskolskemu vzdelani, dane nesouladem mezi znacnou poptavkou po vysokoskolskem studiu a omezenou nabidkou, maji koreny v nerovnostech, ktere se vytvareji ci reprodukuji na nizsich stupnich vzdelani. Analyzy ukazuji, ze nase skolska soustava ma tendenci nerovnosti pochazejici z rodin spise reprodukovat a zvetsovat nez tlumit a prekonavat (Koucky, 1998). Cini tak nejen charakterem vyberu a prijimacich procedur na vyssi stupne skol, ale take celkovou podobou skolske soustavy, povahou jejich jednotlivych sektoru a instituci. ...Prezivajici jednostranna (transmisivni, akademicka, scientisticka, encyklopedicka) orientace nasi zakladni skoly uprednostnuje deti ze vzdelanejsiho prostredi, s vyssim kulturnim kapitalem...Nase stredni skolstvi je ve srovnani se zapadnimi zememi mimoradne selektivni v rozdelovani zaku do tri proudu skol, pricemz tato vyberovost je uzce propojena s reprodukci spolecenskych nerovnosti (vzdelanim rodicu). Cim vetsi je vyberovost podle typu skoly, tim vyssi jsou i nerovnosti vysledku podle vzdelani rodicu.

Vse nasvedcuje tomu, ze vyssi vzdelani je u nas na rozdil od vyspelych zemi prilis vzacnym statkem, jehoz dostupnost si proto nektere skupiny populace snazi monopolizovat. Vzdelani rodicu a s nim spojeny kulturni kapital vychozi rodiny jsou jiste legitimnimi nastroji zvysovani vzdelanostnich sanci. Prirozena snaha rostouci skupiny vzdelanych rodicu poskytnout svym detem alespon takove vzdelani, jake meli sami, by mela byt doprovazena takovym rustem vzdelavacich prilezitosti, ktery dovoli studovat rovnez detem mene vzdelanych rodicu. To je princip vzestupne vzdelanostni mobility, charakteristicky pro vyspele zeme. Vse nasvedcuje tomu, ze u nas jiz byla prekrocena mez, za kterou pusobeni rodinneho puvodu vede k uzavirani systemu a rustu nerovnosti."

PS Publikovane vysledky mi pripadaji sokujici.

Jenže interní statistiky firmy Internet Servis, které jsou pravděpodobně nejspolehlivější, jsou trochu jiné. Titulní stránka BL zaznamenala v dubnu 1999 celkem 57,114 přístupů, to je 1,903 přístupů za den; počítáme-li jen všední dny, v nichž BL vycházejí, to činí 2,720 přístupů za den, tj. na titulní stránku každého vydání časopisu. Kromě toho si v každém aktuálním vydání BL přečetli čtenáři za duben 1999 celkem 60,760 článků.

Dosti podstatné jsou podle statistiky Internet Servisu i počty přístupů čtenářů ke starším vydáním BL (mnoho lidí nestíhá číst BL v daný den a až později vydatně brouzdají staršími články časopisu.) Tak např. v dubnu 1999 si čtenáři kromě 57,114 přístupů na hlavní stránku Britských listů a 60,760 přístupů k ostatním článkům aktuálního vydání BL zároveň přečetli 44,448 starších článků za duben 1999, 37,792 starších článků za březen 1999, 10,312 starších článků za únor 1999, 9987 starších článků za leden 1999, 7,261 článků za prosinec 1998, 8,827 článků za listopad 1998, 9,133 článků za říjen 1998, 8,288 článků za září 1998, atd.

Přehled článků o krizi v Kosovu, zveřejněných v BL v minulých dnech:

• Z právního hlediska byla vojenská intervence v Jugoslávii nutná (Dana Cihelková)

• Neshody v NATO

• "Protiválečné nepokoje" v srbských městech

• Plánuje NATO útok na internet? {Andrew Stroehlein)

• Colin Powell kritizoval NATO

• NATO čelí novému nepříteli. Je jím čas (Observer)

• Pět mužů, kteří přinesli do Kruše smrt (Observer)

• Doufejme, že NATO bude zrušeno (Independent)

Další články k tematice nynější války v Evropě o Kosovo najdete v přehledu nejdůležitějších textů z posledních dní, viz Obsah zde napravo.

Výběr textů z posledních dní:

Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL.

Debatu zahájili obecnějšími úvahami o konceptu občanské společnosti Bedřich Loewenstein, politologové Milan Znoj a Jiří Pehe. Jan Čulík promluvil o sdělovacích prostředcích v České republice, viz páteční vydání BL a také viz dnešní vydání.

V sobotu odpoledne referovali Slováci o tom, jak vyvolal Vladimír Mečiar aktivizaci slovenské občanské společnosti, které se nakonec tohoto pseudopolitika podařilo ve volbách svrhnout. Petr Zajac přednesl velmi kritický příspěvek o nynější politické situaci na Slovensku.

Nejzajímavější však byla nedělní diskuse, kdy promluvili někteří činitelé komunální správy na malých českých vesnicích a svědčili o pozoruhodné, nebývalé aktivitě alespoň některých částí českého venkova. Zejména svědectví paní starostky Hany Sejkorové, z vesnice Bystré na Českomoravské vysočině, kde se natáčel v roce 1968 film Vojtěcha Jasného Všichni dobří rodáci, a nyní právě dokončené Jasného pokračování, film Návrat ztraceného ráje (1998), přineseme v zítřejších Britských listech.

Svědectví lidí z českého venkova bylo povzbuzující. Není jejich vinou, že proměny života na venkově nejsou schopny zaznamenat české sdělovací prostředky, posedlé hloupostmi, které si mezi sebou vyměňují pražští establishmentoví politici.

Ale skutečnou výzvou pro novináře v České republice by bylo zaznamenat co se děje na českém venkově. Připadá nám, že se česká společnost znatelně proměňuje, tyto změny jsou však mimo chápání a mimo horizont vnímání českých sdělovacích prostředků.

V dnešních BL přinášíme debatu k sdělovacích prostředkům ze Scheinfeldu, k diskusi o projevech občanské společnosti na českém venkově se vrátíme příště.

Jan Čulík: Děkuju panu doktoru Prečanovi za příležitost promluvit. Mám trochu obtížný úkol, protože mám dvě témata. Napsal jsem určitý text, který jsem účastníkům rozdal, je dost rozsáhlý, asi šestnáctistránkový, pak k tomu měl pan doktor Prečan určité připomínky, tak jsem předsadil svému hlavnímu tématu ještě pár poznámek o občanské společnosti.

Dnes je shodou okolností přesně rok od té doby, co selhal pokus o profesionalizaci zpravodajství České televize - v pátek 22. května 1998 byl donucen v České televizi k rezignaci po pouhých sedmi týdnech snah její zpravodajství zlepšit Ivan Kytka, který nyní pracuje v Londýně v českém vysílání BBC. Je to jistě příhodná příležitost zamyslet se nad stavem sdělovacích prostředků v ČR a jejich rolí pro rozvoj občanské společnosti.

Pan doktor Prečan by si však přál, abych se zamyslel taky trochu obecněji, nad tím, co je občanská společnost , jak může uplatňovat své zájmy a jakým způsobem ji stát omezuje i podporuje.

Pro definici občanské společnosti mám zde ještě jiný text, je to poněkud podvratný elaborát politologa Seana Hanleyho, text, který se zamýšlí nad tradičnějšími definicemi občanské společnosti a uvažuje, zda je rozumné občanskou společnost skutečně pěstovat. Cituji. V úvodu své argumentace konstatuje Hanley, že je ve středoevropských postkomunistických zemích, včetně ČR, občanská společnost i deset let po pádu komunismu stále velmi slabá.

Hanley definuje občanskou společnost takto:

Organizace tak rozličného druhu jako jsou odbory, profesní asociace, církve, nátlakové skupiny, sdělovací prostředky, charitativní organizace, sportovní kluby nebo skupiny lidového tance, mohou být všechny považovány za součást občanské společnosti.

Myšlenka občanské společnosti má dlouhou a ctihodnou historii. V angličtině je možno tento pojem vystopovat až k filozofovi ze sedmnáctého století Thomasi Hobbesovi. V moderním smyslu lze nalézt pojem občanské společnosti v dílech myslitelů konce osmnáctého a začátku devatenáctého století, jako byli Adam Ferguson a Alexis de Tocqueville.

Poté, co tento pojem zmizel dávno do hlubin zapomnění, znovu se objevil v sedmdesátých letech v myšlení východoevropských disidentů. Mnoho disidentů považovalo svou činnost nikoliv za politickou opozici, ale za aktivní občanství. Někteří z nich považovali vznik zárodečné občanské společnosti za strategii, jíž by bylo možno podvrátit degenerující komunistický stát jediné strany. Široká opoziční hnutí, která vznikla v letech 1989-1990, jako například Občanské fórum v českých zemích, byla zpočátku také považována za výraz občanské společnosti, než se začala prosazovat realita politické moci.

Od pádu komunismu se termín "občanská společnost" stal mezinárodním populárním sloganem. Jak se zdá, tak pro mnoho nezávislých intelektuálů ve středovýchodní Evropě je absence občanské společnosti příčinou mnoha, jestliže ne všech, zel v jejich společnostech.

>Zaprvé, jak si povšiml de Tocqueville před půldruhým stoletím ve Spojených státech, aktivní občané, kteří se angažují ve věcech veřejných, a rozvinutá občanská společnost dokáží udržovat při životě demokracii a rozvíjet ji. Dokáží omezovat zneužívání moci státními úředníky a politickými profesionály a poskytují občanům přímý vliv na vládu.

Neboli, jak to slavně napsal jiný francouzský myslitel, Montesquieu, demokracie vzkvétá z ctností, despocie z neřestí. Demokracie bez skutečných demokratů nemá budoucnost.

Zadruhé, často se argumentuje, že "občanský sektor" dokáže záležitosti zařídit lépe, rychleji a levněji než neohrabaný a nekompetentní postkomunistický stát. Jak konstatovala koordinátorka současné české kampaně za občanský sektor, Jana Ryšlinková: "Stát projevuje tendenci uspokojit masové, všeobecné standardní potřeby, ale občanská organizace dokáže pružněji vyjít vstříc potřebám malých skupin občanů."

Nakonec, a tento přístup je nejambicióznější,. občanská společnost bývá považována za politický program pro budoucí postkomunistickou demokracii. Například český prezident Václav Havel si od roku 1991 vypracoval pozoruhodnou vizi České republiky jako "autenticky občanského státu".

Nejenže musí vzniknout silná občanská společnosti jako "třetí sektor" institucí mezi státem a trhem, argumentuje Havel, ale, zároveň, musí být rovnováha mezi státem, trhem a občanskou společností výrazným způsobem nakloněna ve prospěch občanské společnosti.

Mnoho významných nezávislých občanských organizací v regionu, jako je například polská katolická církev anebo české odbory nevznikly po roce 1989, ale buď přežily komunistický režim, anebo měly předchozí existenci jako oficiální struktury.

Ještě více matoucí je skutečnost, že občanská společnost a "občanský sektor" v regionu nejenže jsou často slabé a nerozvinuté, ale jsou "občanské" hlavně svými budoucími úmysly. Účastní se na nich malá skupina aktivistů a nikoliv společnost jako celek.

A kromě toho, postkomunistická "občanská společnost" také nevznikla přirozeně uvnitř společnosti. Více než sedmdesát procent financí pro "občanský sektor" v České republice například pochází od českého státu, od mezinárodních organizací a ze zahraničních zdrojů. Jenom minimální mnžoství financí pochází od "společnosti" samotné, ať už od jednotlivých občanů nebo od českých podniků.

Jak došla zcela otevřeně k závěru v roce 1996 v jedné studii Česká akademie věd, "Občanská společnost jako systém skupin, asociací a organizací nezávislých na státě, která by rozvíjela různé občanské činnosti a která by zastupovala různé zájmy ... v této zemi dosud neexistuje."

>Zastánci "občanského státu" byli intelektuálně vyvedeni z rovnováhy zážitkem komunismu a pletou si výraz "občanský" s výrazem "veřejný". Zapomněli zároveň na některá důležitá poučení z evropské historie. Protože jedním z důvodů, proč v poválečné západní Evropě vzrostlo množství veřejných (tj. státem poskytovaných) služeb, byla totiž neschopnost předválečné "občanské společnosti", ať byla jakkoliv dobře vyvinutá, poskytnout spolehlivé a řádně financované systémy zdravotnictví, školství a sociálního zabezpečení.

>Podle tohoto názoru nepotřebují postkomunistické společnosti ani tak účinné občanské společnosti, ale účinné sociální služby, řádně kvalifikované sociální pracovníky a učitele a nikoliv jen angažované dobrovolníky, dobře placené profesionály ze státního sektoru a nikoliv jen aktivní občany, mocné protikorupční úřady, jaké existují například v Hongkongu, a ne jen výzvy, aby se lidi chovali eticky.

existuje další neověřený předpoklad, že vzhledem k tomu, že komunismus, zejména ve své pozdější "posttotalitní" etapě v sedmdesátých a v osmdesátých letech, vytvořil privatistickou společnost, kde lidé ignorovali veřejné záležitosti a skryli se ve světě rodiny, přátel a osobních zájmů, takový přístup k životu je ve všech situacích a všude na světě špatný.

Ale, jak na to poukázal kanadský autor Michael Ignatieff, soukromí může být také dobrou věcí. Jestliže je moderní život více založen na soukromí a méně na občanské aktivitě, tak to přece, do určité míry, odráží to, co lidé chtějí. Chtějí-li lidé trávit neděli odpoledne tím, že plejí na zahradě, dívají se na seriály v televizi nebo se jdou podívat do Ikei, namísto toho, aby se účastnili života ve své komunitě anebo zlepšovali životní prostředí, kde bereme aroganci na to, nařizovat jim, aby dělali něco jiného?

To samozřejmě neznamená, že určitá minimální úroveň veřejné angažovanosti není nutná. Většina demokracií předpokládá, že jejich občané se alespoň budou jednou za pár let obtěžovat přijít k volbám a že se občas budou dívat na televizní zpravodajství.

Představy mnoha stoupenců "občanské společnosti"o tom, že by společnost měla být decentralizována, jsou, samozřejmě, správné. Ale jsou to spíše argumenty ve prospěch decentralizovanější státní správy a místních veřejných služeb, které se musejí zodpovídat místním občanům, než že by měl vzniknout samostatný "třetí sektor".

Mnoho asociací v "třetím sektoru" se už vlastně velmi přiblížilo tomu, čemu Britové říkají "quangos" - "quasi-autonomous non-governmental organisations", kvaziautonomní nevládní organizace, které jsou přivázány ke státu pupeční šňůrou státních dotací. Dávat rovnítko mezi stát a centralizaci a občanskou společnost a decentralizaci je příliš zjednodušené.

Navzdory tomu, že mnohé organizace v historických občanských společnostech "vznikly zezdola", byly to masové celostátní organizace s masovými národními cíli - nebo se jimi rychle staly. Jen vzpomeňme na politicky laděné sokolské slety v předválečném Československu.

Je jistě pravda, že mnoho občanských iniciativ v České republice i jinde ve středovýchodní Evropě prosadilo jako první cenné a inovativní přístupy k problémům, které ignorovaly nebo zanedbaly existující státní institice.

Práce s psychickými poruchami, zlepšování práce rodičů, péče o staré lidi, vzdělávání invalidních osob, to jsou všechno oblasti, kde zcela zjevně funguje "občanský sektor" jako kanál pro inovace a nové myšlenky.

Avšak v mnoha ohledech to jen podtrhuje potřebu zreformovat a nově promyslet státní služby a vládní politiku. Nelze ji prostě nahradit či doplňovat "ad hoc" zezdola.

Přeměnit polorozpadlé, nekvalitní státní aparáty bývalého komunistického světa ve vysoce výkonný státní sektor bude přirozeně velmi obtížné, dlouhodobé a nákladné. Veřejné postoje vůči "státu", jsou hluboce nepřátelské, ale stejně jako v západní Evropě, většina lidí stále očekává, že mu stát bude poskytovat celou řadu služeb.

I když to bude obtížné jako politický cíl, rekonstrukce státního sektoru je daleko realističtějším úkolem než neefektivní a někdy donkichotské pokusy vybudovat "občanskou společnost", když je většina občanů, z perfektně přesvědčivých důvodů neochotna tomu věnovat čas či peníze.

Západní společnosti neprošly zkušeností komunismu, avšak i v nich vznikly v poválečném období více privatistické, individualizované a méně "občanské" společnosti. Vznik sociálního státu, konsumerismu, hromadné migrace, lidové kultury, sexuální revoluce a deregulace a uvolnění trhů, to všechno přispělo k pluralizaci hodnost a k roztříštění totožnosti. Důsledkem je, že vznikly neobyčejná kulturní rozrůzněnost a obrovské množství osobní svobody. Avšak to vedlo k erozi občanské společnosti, alespoň v jejím tradičním pojetí.

Od roku 1989 se prosazují ve středovýchodní Evropě stejně mocné síly hospodářské a společenské liberalizace, jaké utvářely poválečnou západní Evropu. Nevytvářejí zrovna příznivé prostředí pro vznik organizované občanské společnosti. Kabelová televize, supermarkety Tesco, internet a dovolené s cestovní kanceláří vytvářejí bezpochyby svobodnější a zajímavější společnosti ve střední Evropě, avšak nevzniká přitom zrovna společenské klima, které by podporovalo vznik občanských asociací.

Tam, kde došlo k úpadku historicky vzniklých občanských společností, ať už byly násilím vykořeněny, anebo se prostě rozložily, je nepravděpodobné, že by začaly zase rozkvétat. Minulost se nedá odestát a ani v dlouhodobé perspektivě se veřejnosti nedá nařizovat, co má dělat. Občanská společnost a vytvoření občanského sektoru jsou atraktivní ideály. Ale pokud má být realizován jejich omezený potenciál, musíme mít na mysli jednu Montesquieovu poznámku. Nikoliv tu o veřejných ctnostech, ale jinou. Že totiž nejlepší formou vlády je taková vláda, která nejlépe vyhovuje tomu, co lidé chtějí dělat, nikoliv vláda, která vyhovuje jejich ideálům.

Potud Sean Hanley.

Ale co bychom si měli počít my?

Osobně chápu občanskou společnost nejen jako aktivní činnost občanů v různých spolcích, ale zejména jako společnost lidí, ochotných veřejně vyjadřovat své názory k politickým a společenským otázkám. Musí ale existovat efektivní prostor, v němž je možno tuto debatu věcně a konkrétně vést.

A zde se dostáváme do začarovaného kruhu. Není jasné, jestli občané v české společnosti jsou ochotni nebo schopni vystoupit z individuální sféry své existence ve větších počtech a začít se zasazovat o nápravu věcí veřejných - většina z nich má asi dost starostí s každodenním bojem o přežití. Mnozí "obyčejní občané" i nadále žijí mimo veřejnou sféru, tak jako za komunismu.

Potýkáme se s kulturním problémem - česká společnost možná není uzpůsobena řekněme anglosaské praxi ostré veřejné debaty, nezávislých sdělovacích prostředků, kvalitního tisku se špičkovými novináři, kteří většinou dodržují etické principy - je to jejich trademark.

Je možné, jak argumentuje například bývalý ředitel České televize Ivo Mathé, že česká společnost nemůže mít lepší televizní zpravodajství, protože televizní zpravodajství, jaké má, přesně odpovídá stavu dnešní české společnosti.

Pak se vracím znovu k roli vzdělanců. Možná jsem hrozný idealista. Mají-li čeští vzdělanci povědomí o nedostatečnosti sdělovacích prostředků, nebo státní zprávy, měli by - jak už jsem o tom tady mluvil před čtyřmi lety- vytvářet nátlakové skupiny, které by systematicky požadovaly zlepšování podmínek, inteligentně by monitorovaly, zda k tomu ve společnosti dochází a předkládaly by rozumné návrhy pro zlepšení.

Pokud by bylo zapotřebí, měli by se lidé, kteří vědí, o co jde, asi případně uchylovat i k výrazným protestním akcím. Česká společnost na to není zvyklá a je možné, že by takové akce právě pro jejich nezvyklost mohly mít efekt, i když na druhé straně, většinová česká společnost má tendenci označit kohokoliv, kdo se nějak odlišuje, za blázna či podivína. Ale diskusi by to určitě vyvolalo.

Určitým problémem je, že je česká společnost malá, každý zná každého a lidé si většinou nedovolí druhého adresně kritizovat, právě proto, že je to kolega. To ovšem diskusi ochromuje.

Co můžeme dělat my občané, jestliže masmédia neplní svou funkci, mají špatnou úroveň a ovládnou je kapitálové skupiny zainteresované na zisku, ptá se pan doktor Prečan.

Odpovědí je, že v mnoha zemích světa stát sdělovací prostředky reguluje tak, aby nejen vydělávaly soukromý zisk, ale i fungovaly ku prospěchu společnosti. Občané, kteří vědí, o co jde, by o tuto regulaci měli intenzívně usilovat.

Pro mě je záhadou, že se to za deset let v České republice nepodařilo a všichni od toho dávají ruce pryč.

V české společnosti však myslím není v oblasti sdělovacích prostředků největší hrozbou tlak zahraničního kapitálu. Je jím přítelíčkování a vnitřní korupce, řekl bych.

Za komunismu byli lidé navyklí na vytváření kamarádských kontaktů, důvěrných spiknutí, aby dosáhli prostřednictvím strategicky rozmístěné protekce svých cílů. Obávám se, že právě to vzniklo za deset let od pádu komunismu v českém mediálním prostředí.

Rada České televize ani komerční Rada pro rozhlasové a televizní vysílání nejsou neúčinné v důsledku nějakého tlaku zahraničního kapitálu, ale proto, že je ovládly vlivné domácí skupiny, které mají často příliš silné vazby na parlament. Je v životním zájmu českých politiků, aby televizní zpravodajství nebylo efektivní.

Kdo tuhle bariéru prolomí?

Pro mě je pozoruhodné, že selže reforma zpravodajství, pak se zpravodajství České televize za následují rok postupně zhoršuje, přibližuje se Nově, a nedá se dohromady skupina, která by na to začala systematicky poukazovat. A pan doktor Jirák, šéf Rady České televize, který má za úkol sledovat, jak funguje zpravodajství České televize, poskytne rozhovor časopisu Konfrontace, který v tomto materiálu cituju, kde říká, že se nedá nic dělat, hromadné sdělovací prostředky ovládl kapitál a chceme-li komunikovat s veřejností, musíme používat samizdatu - trochu to zkracuju, ale to tam je. To mi je nevysvětlitelné. Takže to je spíš výzva, co tady předkládám.

Jaroslav Šonka, novinář, Postupim: Já si myslím, že stejně jako občanská společnost, i role médií v občanské společnosti či v transformované společnosti jsou otázkami, které jdou hlouběji, až totiž na transformaci. Transformace začala někdy, a myslím si, že je to všeobecný proces, který se dá pozorovat i v několika ostatních zemích světa. Dala se pozorovat v Německu po válce, dala se pozorovat ve Španělsku po roce 1975 a má celou řadu naprosto všeobecných charakteristik.

Když bychom se třeba podívali do Španělska, vývoj ve Španělsku v roce 1978, 1982, a tak dále, až do pádu Gonzálesovy vlády, zjistíme, že role médií je taková, jakou si vezmou. Jestliže bychom si vzali pesimistický podnět pana Peheho, že to je otázka generační, máme na to ještě trochu času, ale my ten čas musíme nějakým způsobem využít.

Máme-li situaci, že mediální zákonodárství v ČR teď dochází do extrémů, kdy v jednotlivých paragrafech těchto zákonů jsou totalitní prvky, jsme právě v okamžiku, kdy bychom mohli alespoň opsat, když už si ne sami vymyslet něco, co udělali oni Španělé, o kterých jsem hovořil.

Totiž, oni se proti moci obrátili. To schéma vypadalo asi tak, že Gonzálesova vláda měla na začátku pocit, že ona obrátila vývoj společnosti od frankovské totality a že tedy má nárok na podporu médií, a ona si ta média osvojila.

Ve Španělsku to tak nezůstalo. Španělsko mělo výhodu, že španělský exil se pohyboval v intelektuální sféře kastilštiny kdekoliv jinde na světě, to my s češtinou nemáme, bohužel, ale přesto tam byla vrstva lidí, kteří se spojili a začali vytvářet intelektuální produkty, abych to tak shrnul.

Mimochodem vyšla jedna velmi významná kniha, která se jmenovala Contra del poder, což přeloženo do češtiny znamená Proti moci, velmi jednoduše. Spousta lidí, mimo jiné i onen zde negativně vyvstalý Jan Jirák, by bylo pro, aby se nějakým způsobem koncentrovaně udeřilo právě na toto místo, protože ta role, kterou média mají a budou mít, je ta, kterou si vezmou.

Zatímco - a to je v tom dlouhém vašem příspěvku obsaženo - je tam celá záležitost lobbování, vlivů, zájmových skupin, stejně jako vytváření politických stran. Taky o tom nemusíme diskutovat dvakrát. Je to v podstatě zrcadlení.

Ale aby si média uchopila svoji roli čtvrté síly, aby přesvědčila Václava Klause o tom, že mají legitimitu - on o tom na začátku své filozofické kariéry poněkud pochyboval - že mají legitimitu už toho, že mají konzumenty - a aby na základě celé této záležitosti svou roli uchopila a aby ti, kteří mají k tomu co říci, začali nějakým způsobem psát, nejenom nadávat na násilí v televizi, jak to dělá Ludvík Vaculík, třeba, nýbrž opravdu uvažovat o této roli a psát k tomu strukturované příspěvky a dívat se do Evropy.

Na to jsou evropské standardy a ty evropské standardy si nevymyslíme znovu.

Jan Čulík: Souhlasím.

Vilém Prečan: Ale jestli to nedělá stát, jestli to nedělá velká politika, tak to musí vzejít z občanské společnosti, to tedy ten Hanley, co tam povídá, to není k poslouchání, co napsal. Takže potřebujeme opět, pane Schwarzenbergu, Dřevíčská výzva dvě? (Dřevíčská výzva je dokument, sepsaný Karlem Schwarzenbergem a několika odborníky, požadující základní ekonomickou strategii pro Českou republiku, pozn. JČ.) Kdo to udělá?

Karel Schwarzenberg: Chtěl jsem říct, že do jisté míry s tím irským příspěvkem souhlasím. Je zde ovšem problém mizerně fungující státní správy. To jest pravda. Nicméně zase je to otázka slepice a vejcete. Státní správu můžeme jenom vylepšit, když povstane tlak na státní správu. A tady by to mělo začít. Vzletné dřevíčské výzvy jsou sice hezké a prosím, několik lidí to udělalo. Nicméně, občanská společnost bude existovat, když se v okresu Písek objeví jedno občanské sdružení, kteří budou říkat, zde, na okrese, s odpuštěním, je sajrajt v já nevím, pozemkovém úřadu, nebo v oblasti školství, nebo cokoliv jiného.

Co nám chybí, je náprava a zájem o věci přízemní. Každý se vyjadřuje, jestli máme býti pro nebo kontra válce v Jugoslávii. Každý se vyjadřuje k hospodářské politice Klause či Zemana, to není těžké. Problém je, že se nikdo nevyjádří ke stavu na radnici v Praze 4 nebo co se děje na okresním úřadě v Kladně. V tom je náš problém.

Jan Čulík: Tyto nedostatky by měl někdo katalogizovat a neustále zveřejňovat.

Emil Pollert, vědecký pracovník, Praha: Promiňte, já bych se silně ozval proti té poslední větě, že se málokdo ozve proti stavu na radnici v Praze 4. To je hluboká nepravda. Já to znám důvěrně na Praze 5 a musím říct, že občané velice, velice aktivně útočí na starosty, radní, a tak dále. Ať už se to líbí nebo ne, tam občanská společnost mnohdy nepříjemným způsobem funguje.

Vilém Prečan: Nepříjemným pro ty, kterým se to nehodí?

Emil Pollert: Oboustranně, bych řekl. Někdy bych ani netvrdil, že by to bylo jako, "hurá, uděláme defenestraci radních". Ale funguje to. Lidi a spolky se zajímají o to. Mohl bych uvést konkrétní pozitivní příklady z posledních let. Občané chodí na otevřené dny se starostou.

Robert Hein, Adenauerova nadace: Rád bych poukázal na podobnost situace v ČR a v bývalém východním Německu. Tam jsou občané frustrováni, že nově zvolení poslanci, politikové se nezajímají o jejich názory, nesetkávají se s nimi. Jedním z důsledků této občanské frustrace je, že postkomunistická levicová strana PDS získává ve volbách 20 - 25 procent hlasů. A také mají podporu extrémistické pravicové strany.

Petr Zajac, slovenský literární teoretik a politik: Mal by som jednu všeobecnú poznámku a jednu celkom konkrétnú, ktorá z toho vyplynie, ktorá se bude týkať najma verejnoprávných médií.

Všeobecná poznámka ma vede k jednému bodu, o ktorom budem hovoriť ještě po obede, a to je vlastne istý typ myslenia. Keď mi hovoríme, že tunak je národ, tunak je občan a medzi nimi niečo úplne nezlučitelné, keď hovoríme, tu na jednej strane sú politické strany, tu je nejaká občianská spoločnost a medzi nimi je niečo nezlučitelné, keď hovoríme, že tu je nejaký národný štát a tu je nejaký civilný štát a mezi tým je niečo nezlučitelné, tak vlastne ustavične se správame v tých stereotypoch myslenie, ktoré sú dané klasickou linearitou polarizovaného myslenia z pred roku 1989 a ktoré, já si myslím, v sebe proste jednoducho obsahujeme. Já bysom sa priklonil k tomu, čo tu hovoril pan Schwarzenberg o tom článku pana Hanleyho, že bysom to tiež nepostavil proti sebe. Tu je občianská spoločnosť a tu je štátna správa. To sú tie problémy dobre fungujúcej nebo zle fungujúcej občianskej spoločnosti a dobre alebo zle fungujúcej verejnej správy. A náš problém spočíva v tom, že máme bohužial aj zle fungujúcu verejnú správu, to sa týka ČR i Slovenska, máme aj zle fungujúcu samosprávu, zle fungujúcu občiansku spoločnosť. My tu sice poobede budeme počuť o tom, čo ta občianská spoločnosť na Slovensko dokázala, to je pravda, ale to neznamená, že ona funguje velmi skvele.

A teraz druhá poznámka, ktorá sa týka médií. Já si myslím, že klúčový problém je v tom, že vlastne nikdo si netrúfne, protože sa to nepatrí, alebo je to jakoby tabuizované, vytvorit nejakú doktrínu toho, čo by vlastne malo tvoriť občianskú kulturu dnešného českého, slovenského štátu. Čo to má byť, teda, ta občianská kultúra. Pretože, pokial si nepomenujeme, čo by malo byť všeobecným, hodnotovým systémom, aké by mali byť kriéria, hodnoty, normy, štandardy, vždy budeme mať verejnoprávnú televíziu, ktorá bude sa iba usilovať neutralizovat nejaké protiklady a nikdy nebudem mať verejnoprávnu televíziu, ktorá by bola verejnoprávna práve v zmysle takom, ako sa verejnoprávne televízie po druhej svetovej vojne utvorili, a myslím tunak na nemeckú alebo na rakúskú. Potreba vychovať, potreba vytvoriť istý typ občianskej kultúry, aby sdielali istý typ hodnot.

Toto sa za týchto posledných desiať rokov absolutne nedeje, to totalne absentuje, vsetci od toho dávajú ruky preč, protože by v naprostej relativizácii hodnot by to vyzeralo príliš ako potvrdzovanie a presadzovanie hodnot, niečo, co sa vlastne celkom nenosí. Jednoducho povedané, nebude existovat dobrá verejnoprávna televízia ani v jednej z týchto krajín, pokial nebudú jasne zformulované verejnoprávne a verejné záujmy.

Jan Čulík: Je nutno také definovat úkoly a profesionalitu, profesionální měřítka novinářské práce.

Milan Znoj: U těch konceptů, které já bych nazval apolitické koncepce občanské společnosti, které strašně zdůrazňují, že je to něco jiného než stát, než politika, je v tom jeden problém. Strašně zdůrazňujete odchylnost. Třeba Petr Pithart. Jiří Pehe dokonce občanskou společnost pomalu ztotožňuje s občanskými sdružením. Ale je ve vašem výkladu strašná aspirace, "Jaktože, když mi to takhle hezky spontánně občansky vyklopíme, jaktože ti politikové se toho nechopí, jaktože podle toho nejednají?" Je v tom strašná skrytá politická aspirace, kterou teoreticky nejste schopni reflektovat.

Je třeba to věcně rozebrat. Jak může fungovat komunikace mezi spontánností občanské společnosti a veřejností. Vždyť přece veřejnost je něco, kam se vstupuje s různými míněními, ale v diskusi se vytváří nějaké společné mínění. A o tom je také občanská společnost, o vytváření společného mínění.

Teď Petr Zajac velice správně zdůraznil, že by se také ve veřejnosti měly konstituovat nějaké demokratické hodnoty, jakési představy o kultuře. Asi není možné, aby televize vychovávala tím, že bude mravně vychovávat lidi, ale ona musí jakýsi morální kodex mít. A tudíž se nedá koncept občanské společnosti pojmout takto apoliticky, je to podle mého soudu disidentské dědictví úvah o občanské společnosti u nás.

Miroslav Kusý: Stručná poznámka k tomu autorovi, ktorého citoval pan Čulík. Já myslím, že tam ide o nedorozumenie. Tu neide o to, aby angažovaný občan nahradzoval kvalifikovaných štátnych uradníkov. To jednoducho samozrejme sa deje v zle fungujúcej spoločnosti, keď je to treba nahradzovať. Na Slovensku musí napríklad slovenský Helsinský výbor nahradzovať nefungujúcu kanceláriu prezidenta republiky, čo sa týka šťažností občanov a neexistujúceho obmudsmana. Ide o to, aby občianska spoločnost, jej iniciativy donútila ten štát vybudovať kvalifikované miesta a kvalifikované funkcie, ktoré to budú robiť na úrovni.

Petr Pithart: Já bych si vám dovolil nabídnout, proč tady došlo k tolika pokusům o určité kategoriální vymezení, proč se tady politika, politická společnost, hospodářská, občanská, pořád definovaly. Já si myslím, že tady opravdu jde o podstatnou komplementaritu politiky a občanské společnosti.

Politika má své meze a diskuse o občanské společnosti je o mezích politiky. V politice jsou horizont příští volby. S tím nikdo nic nenadělá. I ty nejosvícenější politické strany si nebudou počínat tak, aby prohrály volby.

Klíčová věta, která tu po mém soudu padla: Ne vše, co je třeba, se politicky vyplácí.

Já bych řekl dokonce, že spousta těchto věcí je politicky prodělečné. A tam jedině může nastoupit občanská společnost. Protože má jinou perspektivu v prostoru i v čase. Proto se pořád pokoušíme dnes a kdykoliv příště vymezovat kategoriálně, co je co, protože tady jde o nutnou nezbytnou komplementaritu.

Politika, i ta nejdemokratičtější, má a bude mít své meze. Některé věci nebude nikdy umět zařídit.

Jiří Pehe: Já jenom velmi krátce, ať nezdržuji. Já v žádném případě nechápu občanskou společnost jako soubor sdružení. Souhlasím s definicí, jakou řekl Petr Pithart, že je to suma občanské angažovanosti, a to má mnoho různých úrovní.

Pokud jde o vztah mezi politikou a občanskou společností, proč politické strany nenaslouchají, jak říkal pan Znoj, domnívám se, že nenaslouchají, protože vznikly některé proti občanské společnosti a nejsou na ni, jak je to běžné na Západě, na občanskou společnost napojeny, ani to některé nemají v úmyslu.

Zazněla tady slova politologa Seana Hanleyho, že je lepší zkvalitňovat státní správu, a tak dále, profesionály, v pořádku. Já si myslím, že to jsou dvě dimenze, které nelze žádným způsobem stavět do protikladu. Občanská společnost nevylučuje tu druhou dimenzi a myslím, že rozvinuté společnosti mají obojí. A myslím si, že trochu byl protiklad i v tom, co říkal pan Čulík, protože na jedná straně jste tady citoval Seana Hanleyho a na druhé straně jste vyzýval k tomu, aby se zmobilizovali vzdělanci a udělali něco pro to, aby média -

Jan Čulík: To byly dva odlišné názory.

Jiří Pehe: Já tomu rozumím. A další poznámka, to je opět reakce na Seana Hanleyho a na Michaela Ignatieffa, proč by lidi neměli mít soukromí, a tak dále. Samozřejmě, nikdo jim ho nebere. Jenom bych doporučoval všem, kteří mají zájem studovat problém občanské společnosti v sociologickém, nikoliv politologickém, pohledu, ať si přečtou knihu Roberta Puttnama Making Democracy Work, což je velmi zajímavá kniha, kde on srovává některé regiony v Itálii. Itálie je zajímavá tím, že některé regiony jsou vyspělejší, některé jsou zaostalé, a on se rozhodl, že to bude zkoumat na základě občanské angažovanosti. Jestli to náhodou nesouvisí s tím, jak se v těch kterých regionech lidé občansky angažovali v historii a nyní, a dochází k závěu, velmi zajímavému a velmi dobře podloženému, že v regionech jižní Itálie je úroveň občanské angažovanosti velmi nízká ve srovnání s těmi bývalými městskými státy, jako byla Florencie, Benátky, a tak dále. Dospívá k závěru, že to velmi souvisí. Dokonce i hospodářský vývoj a rozkvět souvisí s občanskou angažovaností.

Jan Čulík: To je také ve Fukuyamovi.

Chtěl bych to velmi velmi stručně shrnout: je opravdu důležité systematicky situaci sledovat a velmi si vážím příspěvků pana Šonky a pana Zajace - definovat určité standardy. Je otázka: je možno neústrojně přebrat angloamerickou tradici investigativního žurnalismu, o níž někteří teoretici tvrdí, že je životně důležitá pro rozvoj demokracie. Je otázka: třeba je tato tradice neuplatnitelná ve středoevropském kontextu. Jsou možná uplatnitelné jenom její části. Ale je zjevné, že tato diskuse o základních východiscích chybí a bylo by potřeba s tím něco udělat. Děkuji.

František Roček

Je čas knihovního obžerství - v matce měst, rodné Praze je knižní veletrh a všichni, kdo mají rádi knihy se zde koupou v záplavě krásna a intelektuálna. I ředitel Státní vědecké knihovny v Ústí nad Labem si dojatě prohlížel záplavu knih. A kolik by jich pro knihovnu objednal. Jenže všechno má své mantinely a vybavování knihovny literaturou je dnes velmi náročnou záležitostí, protože není dostatek peněz. Proto doufá v pomoc mecenášů, a» českých či ze zahraničí, jakákoli maličkost je vítána, protože dohromady činí ne nepodstatný informační tok.

Ohlédnutí

Ředitel Státní vědecké knihovny v Ústí n. L. ing. Aleš Brožek je oproti minulému roku již klidnější. V rámci úsporných opatření a nižšího rozpočtu byla situace v roce 1998 v jednom okamžiku ekonomicky velmi vážná. "Ale máme štěstí na solidaritu českých lidí. Když jsme kvůli úsporným balíčkům neměli prostředky na nákup knih, vypomohli mnozí nakladatelé a vydavatelé a některé firmy. Po zrušení povinných výtisků jsme sice měli dotace na nákup jednoho exempláře knih, které dříve byly dodávány do knihovny v rámci povinného výtisku, ale měli jsme málo prostředků pro nákupy dalších exemplářů. Proto jsme oceňovali dary, i když ani nakladatelé a vydavatelé neměli v ekonomické oblasti na růžích ustláno. Nakonec jsme získali několik desítek mecenášů, kteří nám posílali své knihy a časopisy zadarmo," vzpomíná ing. Brožek.

Hra o budoucnost

Informace i reklama

Z rozpočtu nakupuje Státní vědecká knihovna v Ústí n. L. knihy za půl miliónu. Je to mnoho nebo málo? Pokud stojí jedna kniha od 200 do 1000 Kč, stačí prostředky jen k nákupu těch nejnutnějších.

"Na povinný výtisk tím pádem dáme sedm procent rozpočtu a s dalšími nákupy dohromady vydáme na nové knihy deset procent rozpočtu, což je pro instituci, kde jsou knihy hlavní náplní práce, zoufale málo. Na mzdy vydáme šedesát šest procent prostředků, ale přitom průměrný plat v minulém roce činil jen 8000 Kč, a to dnes nejsou velké peníze.

Ale struktura plateb v zahraničních knihovnách je obdobná . Tam vydávají na nové knihy dvacet procent rozpočtu. Oněch deset procent, abychom se vyrovnali provozním podmínkám zahraničních knihoven, nám ale citelně chybí. A právě zde nám mohou pomoci vydavatelé a distributoři," hodnotí výhledy ředitel.

Podle jeho slov mnozí nakladatelé vědí, že jejich knihy v knihovně jsou nejaktivnější reklamou, protože jsou v knihovních katalozích všudypřítomné. Člověk, který se setkal s určitým typem knih u konkrétního nakladatele, bude sledovat, zda nevydá jinou knihu obdobného zaměření. Brožek dodává :

"Lidé si teprve museli zvyknout na novou skutečnost, že se lze knížek podle jejich gusta dočkat především u určitých nakladatelů, protože ve stovkách nabídek působí konkrétní nakladatelský či vydavatelský dům jako určitá značka kvality a zaměření. Proto kniha v knihovně je také vydavatelovou reklamou."

Co má prioritu?

Jak ceny stoupají, je vidět např. u státních norem, které se v úplnosti seženou v severních Čechách snad jen v ústecké knihovně. Vydali jsme za ně v roce 1998 celkem 124 000 Kč, protože jejich cena ze dvou korun se vyšplhala na třicet. Proto máme ve fondu 30 000 norem, ale vše je na úkor něčeho. Věříme proto, že nám pomohou jako doposud nakladatelé a firmy, protože právě s jejich pomocí jsme v minulém roce dokázali udržet příliv literatury a získali i několik CD Romů. Jsem rád, že zde existuje i v dnešní době určitá kulturní solidarita," hodnotí situaci Brožek.

Miroslav Rechcígl, Společnost pro vědy a umění v Americe

Ti z nas, kdo se zucastnili mimoradne konference Spolecnosti pro vedy a umeni (SVU) v Minnesote, budou na ni dlouho a radi vzpominat. Tato konference byla soucasti tridenniho programu, zorganizovaneho u prilezitosti navstevy prezidenta Vaclava Havla, a vyvrcholila jeho projevem a setkanim s americkymi Cechy a Slovaky. Kdyz prezident Havel prohlasil, ze je hrd na sve clenstvi v  SVU a v zapeti predal predsedovi SVU pametni medaili s podekovanim za praci vykonanou ve prospech CR, to vyvolalo mezi pritomnymi cleny SVU pochopitelnou radost. Kdyz na zaver predvedl soubor mladych i starsich mistnich Sokolu nadherny program pisni a tancu - ani jedno oko nezustalo suche.

Dvoudenni SVU konference byla zahajena v sobotu dopoledne 24. dubna v arealu University of Minnesota a pokracovala soubeznym zasedanim ve dvou velkych poslucharnach az do pozdniho odpoledne nedele. Uvodni slovo pronesl Robert Bruininks, viceprezident a probost University of Minnesota. Konference pak byla otevrena predsedou SVU dr. Miloslavem Rechciglem. Obrad zahajeni byl ukoncen zdravici Milana Spacka, predsedy Stale komise ceskeho Senatu pro styky s s Cechy v zahranici; pote nasledovala zdravice Jiriho Karase, predstavitele podobneho vyboru v ceske Poslanecke snemovne. Ze Slovenska poslali oficialni pozdravy starosta mesta Kosic Rudolf Schuster a profesor Alexander Tkac jmenem skupin SVU v Bratislave, Kosicich a Presove.

Tema konference bylo "Ceska a Slovenska Amerika : Quo Vadis?" a jejim programem bylo diskutovani o problemech , ktere nam predklada dnesek; t.j. o  otazky, tykajici se historickych i soucasnych osad pristehovalcu ze zemi nekdejsiho Ceskoslovenska, jejich budoucnosti, zachovani kulturni identity a  odkazu, jakoz i vztahu s Ceskou Republikou a se Slovenskem. Predmetem zvlastni pozornosti byla sekce o lidskych pravech v Ceske a Slovenske Republice pod zornym uhlem, jak internim tak externim. Jina skupina se zabyvala problemy trhu a obchodu v obou zemich. Byla tu i sekce novinarska, jiz se zucastnili novinari zdejsi i zaoceansti. A rovnez druzina mladych diskutujicich o perspektivach mladeze v novem mileniu.

Udel na konferenci meli nejen akademici, ale take studenti, predstavitele obchodniho sveta a oficialni mluvci Ceske Republiky. Mezi temito byl namestek ministra zahranicnich veci Martin Palous, mistopredseda ceskeho Senatu Petr Pithart, zastupce predsedy Komise pro styk se zahranicnimi Cechy Frantisek Mezihorak, a rektor Vysokeho uceni technickeho Petr Zuna z Prahy. Ceskoslovensky ustav zahranicni vyslal na konferenci sve nejvyssi predstavitele - Jaromira Slapotu, predsedu Ustavu a jeho reditele Josefa Kolinskeho.

Na konferenci byly zastoupeny vsechny hlavni ceske etnicke organizace v  Americe. Zvlastni predsednicke symposium se zabyvalo minulosti a budoucnosti ceskych a slovenskych organizaci, za ucasti jejich predsedu, jmenovite CSA, Americkeho Sokola, Slovanske Podpurujici Jednoty Statu Texas (SPJST), Ceskoslovenske narodni rady americke, Spolecnosti pro vedy a umeni (SVU), Rady svobodneho Ceskoslovenska, Americkeho fondu na pomoc cs. uprchlikum, Ceske a slovenske spolecnosti Marylandu, Narodni sdruzeni katoliku, Ceske a  sloveske narodni sdruzeni v Kanade a Americti pratele Ceske republiky. Tolik vyznamnych ceskoamerickych etnickych predstavitelu se jeste nikdy neseslo. Ale byly zde take predstavitele jinych etnickych organizaci, vcetne Czech and Slovak Solidarity Council, United Moravian Societies, Moravian Historical Society, Bohemian Benevolent Literary Association of the City of New York, Bohemian Citizen's Benevolent Society of Astoria, Masaryk Club of Boston, Council of Higher Education, Czech Educational Foundation of Texas, American Czechoslovak Club of North Miami, Czech Heritage Foundation, Bohemian National Cemetery Association of Baltimore, Nebraska Czechs of Wilber, Oklahoma Czechs, California Czech and Slovak Club, Friends of Czech Music, Society of Czechoslovak Philately, Czech-North American Chamber of Commerce atd. Z ruznych statu USA byli na konferenci reprezentanti tamnich ceskych a  slovenskych usedliku - z Arizony, Kolorada, District of Columbia, z Floridy, Idaha, Iowy, Kansasu, Lousiany, Maine, z Marylandu, Masachusetts, Michiganu, Minnesoty, Missouri, Nebrasky, New Jersey, New Yorku, Severni Karoliny, Severni Dakoty, Ohia, Oklahomy, Pennsylvanie, Texasu, Virginie, Washingtonu, Wisconsinu - vsechny tyto staty byly zastoupeny a take ovsem sousedni Kanada.

Dobre pripravene prednasky byly na vysoke urovni a daly podnet k zivym debatam. Diskuze na tema lidska prava a vztahy mezi Ceskou a Slovesnkou republikou na jedne strane a Ceskou a Slovenskou Amerikou, na strane druhe, vytkla rada spornych bodu, jimz bude nutno venovat pozornost, upresnit odlisne nazory a podat dukazy ±pro' nebo ±proti'. Velice dobre byl prijat vecny rozbor mistopredsedy senatu Petra Pitharta o mistnim provincionalizmu a  zpusobech jeho reseni. Posluchaci tez velmi ocenili postoj namestka ministra zahranicnich veci Martina Palouse k "otevrenemu dialogu", lec nejeden z  pritomnych projevil nazor, ze deset let po Sametove revoluci je cas postoupit k cinum.

Konference zakoncila crescendem mladych hlasu a diskuzi o perspektivach mladeze hledici vstric novemu mileniu. Tuto skupinu tvorili cesti a slovensti studujici v USA spolu s americkymi studenty, kteri prosli skolenim v Ceske republice a na Slovensku. A ti, kdo jim naslouchali si urcite odnesli prijemny pocit, ze budoucnost je v dobrych rukou.

Konference a vse, co v souvislosti s ni probehlo v Minneapolis / St. Paul byla vsestranne uspesna. Byla to jedinecna prilezitost a historicka udalost, na kterou budeme vzpominat mnoho let. Mozna ze i povede k posileni zajmu o  zachovani kulturni identity a odkazu, a snad i k obrozeni nasich etnickych organizaci a komunit na americke pude.

Jiřina Fuchsová

Cesky velvyslanec Alexandr Vondra, na pozvani losangeleskeho WORLD'S AFFAIRS COUNCIL se ucastnil recepce, na niz pronesl projev v  tamejsim hotelu Marriott.

Kdo byl nebo nebyl kozulatem pozvan, znamo neni.... Nekteri Cesi v zahranici by byli prisli radi, ale nikdo je nepozval...

Jini pozvanku sice obdrzeli, ale vzhledem k tomu, ze jsou jen "cizinci" (ac rodili Cesi!) a vzhledem k tomu, ze nejsou pokladani ani za zahranicni obdobu negativne lustrovanych emigrantu, "FRIENDS OF THE CZECH REPUBLIC", sdelili do ustredi nekolika ceskych spolku telefonem, ze se obtezovat neraci, natoz aby tam s sebou tahali sve americke pratele....

Takze na rozdil od podobneho obeda poradaneho WAC pro Vaclava Havla v roce 1991, kdy Cesi v zahranici a jejich americti pratele zaplnili dvoutisicove auditorium hotelu Bonaventura a jeste se na mnohe nedostalo, obed s velvyslancem Vondrou se konal v mistnosti pro 150 navstevniku. Vetsinou clenove WAC, kteri chodi na vsechno, at je ve meste potentat ten ci onen...

Protoze jsem se teto gala udalosti osobne nezucastnila, vim jen tolik: pan ambasador pronesl jakousi nesouvislou rec prevazne o Kosovu, a o tom, co by USA a NATO v teto veci mely delat.....

Byv jednim z navstevniku pozadan, aby nemluvil o Kosovu, toho zde mame plne sve vlastni sdelovaci prostredky, ale o Ceske republice, pan ambasador pry nekolik poznamek o sve zemi neco utrousil...

Na otazku, kdy bude vraceno 30.000 americkych Cechu jejich ceske obcanstvi pry rekl, ze "to bude BRZY...."

Matne si vzpominam, ze jednou jeden z vysokych ceskoslovenskych predstavitelu sliboval obecnemu lidu, na dotaz po mase, tenkrat, ze "maso bude vbrzku...."

Skutecnost, ze tem Cechum protipravne jeste dnes bez osvedceni o ceskem obcanstvi lhuta o zadani o restituce budto nacisty neb komunisty ukradeneho majetku vyprsi jiz 8. cervence 1999, pan ambasador, ktery, kdyz je ve Washigntonu, D.C. take, stejne jako i Cesi bez obcanstvi jinde v zahranici, NESMI VOLIT!, cudne zamlcel....

Takze dalsi ceska "slavnost" v Los Angeles se uskutecnila... Je zde zavedenym zvykem, ze druhy den po techto akcich WAC byva v Los Angeles Times fotografie pozvaneho hosta, a clanek se souhrnem jeho projevu.....

Dnesni LA Times o navsteve ceskeho velvyslance, take cudne, mlci...

Bohuzel, kdyby ti Cesi v zahranici zijici dnes v LA potazmo v Kalifornii (v dobe Vaclava Havla byvalo 1500 aktivnich adres, dnes, s prilivem mnoha mladych lidi z CR do Kalifornie by se jich jiste pres dva tisice nahledalo...) nebyli dodnes kadrovani a lustrovani dle toho kdy a kde se narodili, odesli, utekli, vratili etc etc etc, kdyby se nedelili na ty s dvojim obcanstvim a ty bez, byl by sal pro dva tisice lidi v Bonaventure pri podobnych navstevach plny....

Zajem o Ceskou republiku, o jeji obyvatele, o jeji pamatky, o jeji obchod, o jeji rec, o jeji kulturu v Kalifornii neutucha....

Nanestesti Cesky generalni konzulat v Los Angeles ma narizeno se s Cechy v zahranici, bez obcanstvi ceskeho, pokud mozno nestykat...

A se zajmem o CR mezi zdejsimi Americany, pripadne Mexicany, Jihokorejcany etc etc etc... cesky konzulat, ta uboha pobledla Popelka ceska nedaleko zlatych plazi a modrych vln Pacifiku..... nevi, co vlastne s nim...

V Los Angeles, 18. kvetna 1999 Psano pro BL