Ne tak stará aliance: Ostudná reakce Čechů a Němců vůči svým spojencům v NATO hraje přímo do Miloševičových rukou
Tento článek od komentátora Martina Woollacotta vyšel v pátek 21. května v deníku Guardian.
Rozklad zahájili Češi. S švejkovskou prohnaností a pouhých několik týdnů poté, co dosáhli své upřímné touhy dostat se do NATO, oznámili, že za žádných okolností nevyšlou do Kosova s bojovým úkolem žádná vojska. Pak učinili Maďaři podobné prohlášení. Italská vláda nyní téměř řekla totéž a německý kancléř Gerhard Schroeder začátkem týdne vyjádřil názor, že vyslání bojových jednotek do Kosova - nejen německých, ale každé jiné země - je "nemyslitelné".
Ponechme chvíli stranou obtížné argumenty, morální i technické, zda nakonec bude či nebude nutný pozemní útok na srbské jednotky v Kosovu. Ptejme se ale, jak se může stát, že země, které by mohly přispět jen málo k vytvoření pozemních jednotek, si osobují právo to na veřejnosti vyloučit, tím ztrapnit své partnery a oslabit postavení aliance vůči prohnanému manipulátoru, který vládne v Bělehradě?
Maďarsko může být pravěpodobně omluveno, protože by mohla být ohrožena velká maďarská menšina v Srbsku, kdyby zaujal Budapešť příliš bojovný postoj.
Avšak domnívají se Češi, že učinili dobrý začátek, že NATO okamžitě podrazili? Jistě mají právo na své pochybnosti a kdyby skutečně mělo dojít k vyslání vojsk, bylo by odpuštěno, kdyby se diskrétně vyhnuli vyslání vlastního kontingentu.
Avšak veřejné prohlášení je projevem nedostatku odpovědnosti a víc - je to projev neporozumění tomu, co vlastně Severoatlantické společenství je a jaké předpokládá povinnosti. Země jako ČR, která může právem vyčítat svým spojencům, že v minulosti nesplnili své závazky, si tohle měla předem líp promyslet.
A co platí pro jednoho nového mladého člena bezpochyby platí třikrát pro Německo. Vzhledem k tomu, že je německá armáda usedlou hmotou vojáků povinné vojenské služby, Německo nemohlo vyslat do Kosova příliš mnoho vojáků, i když to, co mohlo vyslat, mohlo být nápomocné. A přesto, jak se zdá, Německo chce vetovat takovouto akci, kterou by provedly jiné země, které by musely nést daleko větší riziko pozemní invaze než Němci. Částí problému jsou koaliční potíže německé vlády se stranou Zelených.
Lze však spekulovat, že potenciální ponížení, způsobené sledováním toho, že francouzští, britští a američtí vojáci půjdou do války, zatímco Německo bude hrát jen minimální, vzdušnou roli, je jedním důvodem, proč se německá vláda i opozice rozhodly, že pozemní ofenzívu je nutno vyloučit, nejenže se jí nesmí účastnit Německo, ale bylo to nesprávné, kdyby ofenzívu zorganizovalo celé NATO. Tak je lehké předpokládat, že to, co je nejlehčí pro nás, je nejlepší pro všechny.
Když se snažíme v kosovské válce rozlišit správnou a špatnou strategii, je chybné se domnívat, že mnoho nyní vzniklých názorů na to, jak by se tato válka měla vést, pochází pouze z racionální analýzy válečných cílů, anebo jen z domácích politických problémů, jimž čelí každý člen aliance NATO kromě Británie.
Kdykoliv dojde k válce, vyvolá to duchy předchozích válek a historie stojí u přímo u rukou politiků, kteří rozhodují. Válka je snad nejhistoričtější záležitostí, jakou národy podnikají, a chaos, který vznikl v postojích ohledně Kosova, ukazuje, jak neobyčejně významné jsou stále ještě národní mentality a jednotlivé národní tradice.
Právě v důsledku těchto rozdílných národních tradic došlo k zhoršení styků mezi Evropou a Amerikou a ještě více k rozporům mezi Evropany samotnými. Rétorika atlantické a evropské jednoty je, jak se ukázalo, jen záplatovanou přikrývkou pro závažné neshody.
Pro Blaira jsou precedenty válka v Perském zálivu a o Falklandské ostrovy. Obojí tyto války jsou ospravedlňovány poukazem na Mnichov.
Pro Ameriku je hlavním referenčním bodem Vietnam, přesto však asi nejvíce ovlivňuje dlouhé americké angažmá v evropských konfliktech vstup Spojených států do první světové války. Francie má historickou paměť Mnichova, Vietnamu a Alžírska, s níž musí zápolit. Německo je ovlivňováno svým velkým poučením z tohoto století, podle něhož končí snaha dosáhnout konvenčních mocenských cílů válečnými prostředky naprostou katastrofou, kdežto získávání měkké moci na mezinárodním poli prostřednictvím hospodářského a politického vlivu bývá brilantním úspěchem.
Itálie pohlíží na svou historii druhé světové války: v ní byly intervence na Balkáně a v Africe hlavní příčinou její vojenské a politické prohry.
Pro Čechy a Maďary vyvolávají vzpomínky na invaze, ať už německou nebo ruskou, nepřímo porozumění pro Srby, kteří sami také hovoří o dvou světových válkách.
Pro Rusy, dá se snad říci, je největším traumatem, že prohráli studenou válku a že přišli o schopnost zasahovat do evropské politiky. Tento vliv se nyní Rusové snaží prosadit na Balkáně, snad jako první krok ke všeobecnému ozdravění.
Je tedy nutno uznat, že historie má na rozhodování států velký vliv, ale je přitom přece také nutno uznat zoufalou potřebu vyřešit skutečné problémy dneška. A fakt je, že rozdílnost postojů vůči používání síly na Balkáně je v této válce vážnou slabostí. Slobodan Miloševič je schopen mávat na tento špatně sestavený orchestr taktovkou a přimět ho, aby znovu a znovu hrál jeho melodie.
Neshody ohledně bombardování, pozemních vojsk a diplomatických cílů nejsou nové. Tyto neshody trvají už léta, od rozkladu Jugoslávie. Co se týče Kosova, ty země, které nyní podporují rychlé diplomatické řešení a jsou ochotny více než jiné učinit ústupky, jsou těmi zeměmi, které po celý loňský rok bránily tvrdé akci a dokonce i slovům vzneseným proti Srbsku.
Argumentovaly, že diplomatický nátlak na Miloševiče přinese výsledky a zatímco Miloševičova ofenzíva proti kosovským Albáncům se zrychlovala, styčná skupina pospávala a blekotala, zatímco se v Kosovu odehrávalo krvavé léto.
Holubice tehdy udělaly chybu, a přesto jsme neslyšeli ani slůvko omluvy za jejich omyl, ani jediné vysvětlení, jak to, že měkký přístup, který selhal loni, bude fungovat nyní.
Pro takovéto země je nejdůležitější dostat se ze "šlamastyky", do které se dostaly proto, že nechtějí dál bombardovat, nechtějí se účastnit pozemní invaze, ani nechtějí vypadat zbaběle. Šlamastyka je to skutečná, ale předpoklad, že je Miloševič ve stejné situaci je pošetilý.
Miloševičův cíl je v Kosovu vyhrát. Jak jinak lze vysvětlit zprávy, že Srbové určili počet Albánců, kteří budou smět bydlet v Kosovu, na 600 000 - 800 000? Jak jinak vysvětlit podvodnou novou "stranu pro poctivé Albánce"? Jak jinak vysvětlit tvrdošíjný požadavek, že musí bombardování přestat, než dojde k vyjednávání? Můžeme si totiž být jisti, že jakmile bude jednou bombardování přerušeno, Miloševič udělá všechno, co bude v jeho silách, aby ho minimalizoval, například tím, že promíchá uprchlíky se svými vojáky, nebo své jednotky s mezinárodními vojáky, včetně Rusů, a pečlivě rozmyšlenou směsicí spolupráce a konfrontace.
Miloševič si chce udržet vládu na celým Kosovem, pokud se mu to podaří, nebo alespoň nad částí Kosova. Jak napsal Warren Zimmerman, bývalý velvyslanec v Bělehradě, v článku v New York Review of Books, Miloševič je "brilantní vyjednavač, dokáže se znovu a znovu obracet, jak stařec a moře. Jeho cílem je zastavit bombardování a přimět mezinárodní společenství, aby uznalo jeho vládu nad Kosovem. Podnikne částečné pozitivní akce (odsun vojsk), nebo bude naznačovat, že je ochoten v budoucnu něco pozitivního učinit, a bude očekávat, že za to bude předem odměněn, své sliby bude plnit neochotně a zajistí, aby bylo pro něho lehké je porušovat."
Musíme-li jednat s takovýmto člověkem, přece je nutně jediným správným přístupem neposkytovat mu žádnou jistotu ohledně toho, co NATO v budoucnosti udělá či neudělá, neposkytovat mu z vlastní iniciativy důkazy o neshodách v řadách NATO a neposkytovat mu žádné ústupky bez pevných záruk, že učiní to, co tvrdí, že učiní.
Život v obcích na Českomoravské vysočině
Máme ruce, máme srdce. To, co nic nestojí, je úklid
Hana Sejkorová je starostka městečka Bystré (kde se natáčel film Všichni dobří rodáci). Tento její projev byl přednesen v neděli 23. května na scheinfeldské konferenci.
Dobrý den, vážené dámy, vážení pánové,
je mi skutečně velkou ctí promluvit k těm z vás, kteří pomáháte tomu, co my realizujem a přidat pozdravy z městečeka Bystré na Českomoravské vysočině. Z kraje chudého, opomíjeného mocnými tohoto světa po staletí i nyní, ale přesto zdravého venkova, který má kořeny skutečně zdravé a nezlomilo je ani minulé desetiletí, ani dnešní problémy ekonomické.
V devadesátých letech, kdy jsem měla tu čest stát se starostkou našeho městečka Bystré, jsme všichni cítili, že to, co musíme právě udělat nejdřív, je, abychom společně, společnými silami, začali spolu komunikovat. Myslím, že to zdařilo a daří, tím, že zastupitelstvo i všichni, se známe. Na venkově lidé spolu skutečně žijí od školních lavic, znají se. Tam nikdo nikomu nemůže lhát.
Takže začali jsme po celé té široké škále našeho obecního života, našeho společenství, spolupracovat. O investicích nebudu mluvit. Začnu mluvit o tom, co je hlavní, a to je skutečně vždycky člověk. Říká se, že takoví lidé, kteří trvale bydlí v té obci nebo v tom městě, ti dávají pro návštěvníka jasný a pravdivý obraz toho města nebo té obce.
Měli jsme takový pocit, že po minulé době - to je určitě pocit všude - se lidi nechtějí sdružovat. Že je odradil mus a že nebudou chtít najít cestu k sobě. Tam začíná komunikace, tam začíná občanské společenství.
Přemýšleli jsme, jak probudit život, to, co u nás vždycky bylo. Protože vím, že moji rodiče a prarodiče vyprávěli, jak se setkávali, jak komunikovali.
Vymysleli jsme obecní svátek. Jeden, druhý, třetí, které se dneska už stávají tradicí. Jelikož jsme dostali po dvou letech žádostí, na základě naší občanské pospolitosti jsme požádali o navrácení statutu města. Je to historický titul, vlastně, protože obec Bystré má 1700 obyvatel. Ale náš znak pochází z doby vlády Karla IV., Otce vlasti, je ze čtrnáctého století, takže jsme cítili povinnost vůči svým předkům, toho, čeho oni dosáhli, čeho si vážili, abychom my o to bojovali. Abychom vycházeli z těch tradic a kořen našich předků, včetně křesťanství, které to naše vysočinské klima nikdy neopustilo. To klima tam existuje.
Udělali jsme zámecké slavnosti. To jsou třídenní slavnosti, kde jsou osloveny všechny kategorie našeho společenství: malé děti, školní děti, dospělí lidé i naši senioři.
Mám málo času, takže nemohu vyprávět, jaké všechny aktivity tam máme. Jsou to naše vlastní aktivity, ale i pozvaní z okolí, i profesionálové.
Zejména však tyto svátky daly motivaci naším občanským aktivitám. Bylo to někdy na počátku devadesátých let, když přišli za mnou naši muzikanti z dechové hudby a říkají, "Něco s tím dělejte, protože my už brzo existovat nebudem. Je nás tam pár starých pánů a nikde žádný dorost."
Tak jsem za nimi šla několikrát do zkoušky, i můj pan zástupce. A říkali jsme, "Je potřeba, abyste cvičili, i když je vás málo. Cvičte, pojedeme do Švýcarska, máme tam partnerství s obcí Briten, oni nás zvou, budete tam koncertovat."
Koncertovali v Hohenemsu. A naši hoši muzikanti se dali dohromady a najednou přibyli i mladší, a od té doby, a to už je skutečně několik roků, nacvičují, protože vědí, že každý rok budou vystupovat a těší se na to, protože to bysterské společenství je hrdé na to, že máme bysterskou svou dechovou hudbu.
Další je to občanské sdružení chrámového sboru Kantiléna. To také vzniklo díky tomu, že se dává těm lidem motivace, že se s nimi komunikuje. Je to skutečně krásné, když přes čtyřicet našich místních mužů i žen, mladých i starších, se dvakrát týdně schází a nacvičuje jak liturgické písně, tak lidové, a jsou schopni dnes už koncertovat a také skutečně vystupují.
Těchto aktivit pro střední věk je u nás skutečně docela hodně.
Je to divadlo. Každý rok dávají nejméně jednu premiéru. Je radostné to, protože oni vstali taky na našich kořenech, protože to divadlo v Bystrém existovalo, mělo už jistě víc než sto let výročí.
Ale teď se toho ujali mladí a každý rok, asi čtyři roky, už dávají premiéry a vystupují všude v okolí a nosí tu svou, naši, venkovskou, vlastní kulturu, dávají radost svým spoluobčanům.
Jsou to myslivci, včelaři, a další a další.
Potýkáme se s ekonomickými problémy, protože Bystré je mimořádně chudá obec. Byla vždycky. Máme daňovou výtěžnost ani ne 3000 Kč na občana. Ale přesto, pokud je nadšení a pokud se najde vždycky ten jeden, kteerý okolo sebe probudí to nadšení a poznáme, že tu radost, kterou dáváme, že nás obohacuje, to je vzájemné obdarování, tak to existuje a žije.
Musíme vždycky vycházet od malých dětí. Nesmíme zapomenout na malé děti a na naše seniory, na naše staré spoluobčany. Ta generace mezi tím, ta je míň zranitelná.
Na to jsme se skutečně zaměřili. Malým dětem se snažíme pomáhat, pro seniory děláme různé besedy. Jsou hodně navštěvované a malé děti tam vždycky přijdou a zpívají písničky, vystupují.
Podařilo se nám pro naši malou obec získat Základní uměleckou školu. Takže už od školky děti chodí tancovat. Snažíme se s nimi pracovat. Máme tam dost nadšených lidí, kteří chodí jako turistický kroužek, chodí s nimi jako Stopa a Kamzíci, chodí s nimi na výlety, poznávat naši vlast, aby to, co nás učili naši učitelé, aby učil někdo malé děti, že naše vlast je nám drahá, že to není prázdné slovo.
Pro seniory jsme už delší dobu pociťovali, že něco není v pořádku. Pokud ti lidé mohou pracovat, tak ano. Pokud nemohou a nemají okolo sebe rodinu, což ne každý má, zůstávají osamělí a často se museli odstěhovat nebo odejít do vzdálených měst, do zařízení zvaných domov důchodců, které ale domovem v tehdejší době nebyly. Já jsem pracovala v sociální komisi a s dost těžkým srdcem jsem někdy své spoluobčany musela vyprovodit.
Takže jsme začali snažit se ve spolupráci s ministerstvem financí i s ministerstvem práce a sociálních věcí najít cestu, abychom mohli získat dotaci na dům s pečovatelskou službou.
Nebylo to jednoduché, protože větší města cítí, že oni mají nárok a venkov si skutečně těžko hledá cestu k mocným tohoto světa.
Přesto se to podařilo. Postavili jsme, v roce 1996 jsme dávali základní kámen a v roce 1997 už se stěhovali naši, a nejen naši, to je celý mikroregion, obyvatelé. Je to dvacet čtyři bytů, osmnáct jednopokojových a šest dvoupokojových. Dům je umístěn kousíček od školy, vedle zdravotního střediska, kousíček od radnice, ve středu obce, a ti naši senioři vidí okolo sebe život, mládí, nemusí mezi ně ani sestoupit, ale mohou se dívat jen z okna. Jen kousek mají do kostela, kousek do obchodu. Jsou tam ve středu, není to odsunuté někam na kraj, kde se člověk pak těžko zapojuje dál mezi lidi.
Ti lidi si toho velice váží. To řeší jen skutečně několik případů, byť těch nejnutnějších. Sešli jsme se ale, starostové okolních obcí, členové zastupitelstev, někteří naši doktoři, zdravotní sestry, a říkali jsme si, co budeme dělat? My, obec, nemůžeme zřídit pečovatelskou službu ve smyslu minulých let. To je obrovsky náročné, zejména finančně.
Takže jsme se dohodli a založili občanské sdružení Domov, s cílem zachovat domov lidem, jak to jde nejdéle, jejich vlastní domov, pro celý mikroregion.
Bystré má 1700 obyvatel, týká se to 4500 obyvatel regionu.
Toto naše občanské sdružení má za sebou už více než dvouletou tradici. Je to úžasné. Podařilo se něco, co není v každém místě naší republiky.
Podařila se starost o člověka, od odborné péče, kdy přichází lékař, přes zdravotní sestru, je tam státní zdravotnické zařízení, setsra jde a udělá odborné úkony, až po to, že přichází pečovatelka, která zprostředkuje všechno ostatní.
To znamená, obědy, léky, nákupy, styk s úřady, dovoz specialistů, vyřízení.
Člověk si to zaplatí, podle vyhlášky, anebo přispěje na dopravu, ale ten člověk je důstojným svobodným člověkem, který se rozhodne, co mu kdo má udělat. Není v roli poníženého prosebníka.
Myslím si, že to je skutečně cesta, zvlášť pro náš venkov.
Protože vězte, že Bystré je na tom poměrně dobře. Podařilo se nám postavit ix bytů a mladých lidí tam přibývá. V Bystrém je mírný nárůst obyvatelstva.
Ale v okolních obcích, třeba Svojanov, který se skládá z dvanácti sídel, Hutě, Bohuňov, a tak dále, tam je dnes pokles o třetinu obyvatelstva a z toho, co zůstává, je 47 procent po produktivním věku.
Venkov je perla, kterou je potřeba objevit a na kterou je potřeba myslet. To platí zejména vám, kteří tady jste a můžete do dění tohoto světa zasahovat.
My však se snažíme, aby to slyšeli ostatní.
Založili jsme tam několik sdružení obcí. Jedno z nich je sdružení Vsetínsko-svratecký trojúhelník. Toto sdružení obcí nebude moci vstoupit do předstupných opatření Evropské unie Sapart, bohužel, protože nebude ctít jedno hlavní pravidlo, bohužel, ale scházíme se, je to Jimramov, Olešnice na Moravě, Bystré, tři větší obce z cípů okresů, kam nepřijde většinou poslanec sám o své vůli.
Udělali jsme si sdružení, pozvali jsme si poslance a senátory z těchto okresů, a oni naše pozvání skutečně přijali. Bylo jich tam asi dvanáct a rozebírali jsme s nimi reformu veřejné správy. Blíž k občanovi. Decentralizaci. Daňovou soustavz.
Od 96. roku obce skutečně, zvláště malé, nejsou životaschopné. Někdo mi namítne, že by se měly slučovat, ano. Ale jestli se sloučí čtyři chudé, tak nezbohatnou. Tam je nutné, aby jim šla nějaká vyrovnávací dotace. Vím, že budou bohaté i chudé obce, jako bohatí a chudí lidé, to je přirozené, ale určitá stop hranice by měla pro obce být.
Hlavně jsme se s nimi bavili o venkově.
Snad bych vám ještě chtěla říct, že vznikl v roce 1996 projekt Kultura venkova Evropy 1999. Tento projekt vznikl v Holandsku, v přímořské obci Weekendsie. Tato obec vyzvala jedenáct obcí z jedenácti zemí Evropy, Španělsko, Dánsko, Francie, Řecko, Estonsko, Česká republika a další.
V České republice shodou náhod oslovila právě Bystré. Bystré samozřejmě tuto nabídku přijalo. Zahajovací konference, která byla v lednu a zůčasntilo se jí jedenáct starostů z těchto 11 zemí, zjistili, že ač jsme různě vyspělí, tyto naše státy, naše ekonomiky, venkov má přesto všude jedno společné.
Zjistili jsme, že všude jsme trošku na konci zájmu politiků, ale že přesto jsme přesvědčeni, že venkov je to správné místo pro život člověka. Právě venkov dává po staletí silný mravní i intelektuální a nakonec i ekonomický kapitál městům.
Zabývali jsme se demokracií. Zjišťovali jsme, že je na venkově to, co leckde už není. Že tam je pohostinnost.
Ve smyslu Host do domu, Bůh do domu. Ono to platí stále. Sousedská výpomoc. Když potřebuje někdo, obrátí se na souseda, málokdy bývá odmítnut.
Projevuje se to v praxi třeba nákupem, dovést děti do školky, přivést je ze školy. Stavím-li dům a řeknu někomu, přijde mi pomoct. Tak to skutečně funguje.
Co nás všechny trápí, je samozřejmě malá zaměstnanost, potřeba posílit cestovní a turistický ruch, nebo hledat cesty, a ty jsou specifické. V každé obci to řeší. Všude se snaží. Ty obce jsou životaschopné.
Maďarská starostka, krásná mladá žena, obec 350 lidí, vyčlenili tam kopec, nazvali tam sochaře, dokázali jim to prodat, a ti sochaři tam jezdí a v té obci je živo, vinice, sklepy.
My na Vysočině je nemáme, ale přesto věřím, že můžeme nabídnout toho také mnoho.
Ještě jsem zapomněla snad kromě mnoho jiných, protože už čas mám vyměřen, na úplný počátek v devadesátých letech. Řekli jsme si: jednu věc máme: Máme ruce, máme srdce. To, co nic nestojí, je úklid.
Tím jsme skutečně začali. A když se dívám, teď třeba, tady v Německu, po těch krásných obcích, tak už mě nebolí srdce, jak mě bolelo v devadesátých letech. Naše města a naše vesnice šly skutečně na první pohled hodně nahoru.
Děkuji. Měla bych tu ještě hodně, ale vím, že mi čas vypršel. Pokud bych mohla nějaké dotazy zodpovědět, tak ráda.
Proč zůstávají lidé v anonymitě
Jan Čulík napsal:
"Co znamenaji takove dopisy? Je strach a touha zustat v anonymite
prehnana,anebo je realisticka?"
Vazeny pane Culiku,
chtel bych jen trochu ozrejmit duvody, ktere vedou pisatele k setrvavani v
anonymite. Mozna Vam to neprijde, ale v soucasne ceske spolecnosti je
otevrene vystupovani s "radikalnimi nazory" (Radikalni=ohrozujici neci
pozici) prohreskem proti zakladnimu pravidlu, kterym nas vybavila
priroda: prezit.
Mozna se to nezda, ale prezit v kapitalisticke moderni spolecnosti znamena
mit neco, co mohu nabidnout a za co dostanu protihodnotu=penize.
Penize=preziti.
No a v okamziku vyboceni z rady, z "normalu" je dany jedinec ohrozen, muze
ztratit svuj zdroj preziti, nekdo ho muze vyhodit ze zamestnani.
Vy si vlastne odpovidate sam, nebo muzete. Ony totiz duvody pro setrvavani
jednotlivcu v anonymite a tech blabolicich novinaru v "normalu" jsou uplne
stejne. Cim vice jsou individualni jednotlivci zavisli na libovuli svych
chlebodarcu (coz je trochu eufemismus, chleba vam nikdo bez prace neda),
tim vice si museji davat pozor, aby se nedostali na cernou listinu, nestali
se nepohodlnymi. Je to prece logicke, kazdy haji svoje zajmy a pokud
takovato individualita narusi pozici nejake skupiny lidi/cloveka, je zcela
logicke ze tito se odplati snizenim premii/vyhazovem etc., pokud muzou.
Nechcete prece lidem radit, aby jeste navic ukazovali svoji totoznost,
kdyz se pokusi vystoupit proti nekomu silnejsimu. Vim ze nechcete. Ale
proste to pochopte, nema smysl se ukazovat, byt "pojmenovanym hrdinou".
Kdyz tvrdim, ze mezi smeckou novinaru tohle funguje stejne, tak to myslim
tak, ze se taky boji, aby jim nekdo neutipnul vyplatni pasku. A tak proste
pisou to, co ostatni, za prve protoze u toho je jistota, ze se to proda
(kdyz i ti ostatni to prodaji, ze) a za druhe proto, ze nic jineho neumi.
A to je ten problem.
Novinari si proste nemohou dovolit, aby jen diky nejakemu kontroverznimu
nazoru, ci dokonce pravde, ktera jde proti nekomu mocnemu byli vyhozeni,
tedy zbaveni svych prijmu a tedy neprezili. Pro Vas maji plnit vyssi
funkci kontroloru principu demokracie, ale oni mezitim jen chteji prezit.
Jako priklad uvadim tvurce neviditelneho cokla. Kdysi desnej frajer, za
chvili uslintana troska. Dojde k casum kdy ho i jeho kamaradi sejmou a
podrazi, napisou ze psal cancy.
No a konecne proc by tento princip mel fungovat jen u novinaru, proste to
funguje v cele ceske spolecnosti, ktera je podelana z toho byt
individualni, sva. Ostatne o tom bylo 40 let socialismu. Ale pochopte, ze
ta podelanost ma v prirode sve misto: je to jednou polovickou pravidla
preziti: bojuj, nebo utec.
Urcite vam je jasne, ze s koncem jedne ery (ostatne jakekoli) se vyrojilo
spoustu prizivniku (prizivnik=clovek dostavajici mnohem vice nez
spolecnosti dava) kteri se chteli prizivit, ale to chteli vsichni,
socialismus byl v podstate postaven na metode "Utec" a uzdibni, kde se da.
To se da vyjadrit heslem "kdo nekrade, okrada rodinu".
Ti kteri toto pravidlo uzivali bez skrupuli a meli sanci se proste
vyhoupli na nejvyssi mista. A zacali diktovat pravidla hry, ktera jim
vyhovovala. Ostatne, proc ne? Kdybych chtel hajit svoji pozici, udelal
bych to z nejvyssich mist.
No a ti novinari pokud by psali neco kontroverzniho, tak by vlastne
primo kontrovali tyto pravidla, ale to proste nejde, sli by proti svemu
preziti.
Uvaha je takovato: socialismus (40 let) byl spatny. Cokoliv noveho musi
byt tedy negaci socialismu. Kdokoliv podkopavajici autoritu noveho
(=antispatneho=dobreho) je antidobry=spatny. Spolecensky nevyhovujici,
vsem pripominajici jejich historii uziti pravidla "bojuj nebo utec"(tedy
te druhe pulky).
Ceska spolecnost je polarizovana 40letym vychylenim. Nedoslo k ocisteni,
nikdo nesejmul z lidi hrichy a nerekl jim, ze vsichni chteli prezit a ze
jen ti, kteri se hrabali na nejvyssi mista byli spatni. To podle me ceska
spolecnost potrebovala. Misto toho toho vyuzili antilevicaci="sebou
deklarovani pravicaci". Muzete delat cokoli hlavne musite mit na sobe
nalepku jsem antispatny. To slo po skonceni socialisticke ery velmi
jednoduse. Vsichni pamatujeme odpustky za 1000 korunovy kolek ;-)
Moderni historie se malo lisi od stredoveku, tak jak se o nem ucime ve
skole. Jen je mnohem technicky rafinovanejsi. Vystupovat proti zrovna
silici vladnouci cirkvi bylo kacirstvim, vystupovat proti zrovna
prevladajicimu spolecenskemu proudu je kacirstvim.
Kacirstvi=upaleni, v moderni spolecnosti ztrata prace. Kazda
hloupa spolecnost potlacuje svoje odpurce. Kdyby je podporovala, uz by
neexistovala. I spolecnosti maji sve pravidla, ktera je drzi pohromade.
Fyzikalni princip zbabelosti je jednoduchy. Je jim opakovani
pravdepodobnosti v po sobe jdoucich generacich lidi. Hrdinove nemaji moc
vysokou pravdepodobnost na dlouhe preziti, urcite ne ve spolecnosti
nehrdinu. A principy fungovani celych spolecnosti jdou take fyzikalne
popsat. daly by se vyjadrit vetou "potlacuj svoje odpurce". A i demokracie
potlacuje svoje odpurce, viz hystericky strach z lidi siricich
antispolecenske "extremisticke" nazory.
Ve fyzice existuje fenomen zvany potencialova bariera. Poslete-li castici
s malou energii proti teto bariere, neprekona ji. Uverejnite-li svuj nazor
se svym jmenem, sam nic nezmenite. Pockate-li s informacemi nasbiranymi od
hodne anonymne vystupujicich pesaku, muzete prekonat barieru. Spolecnost,
ktera inteligentne dava pruchod extremnim nazorum muze nebezpecnost jejich
nositele lehce rozpustit, protoze ma proti nim barieru, nedochazi ke
kumulaci extremismu. Spolecnost, ktera potlacuje proti ni extremni nazory
a neumi jim dat volny prubeh si koleduje o kumulaci extremismu. Toliko
postrehy.
A tak budeme koukat, jak se hospodarska situace zhorsuje, jak se zvysuje
nezamestnanost, jak si vlada a kradnouci elity diktuji tiskove zakony
a vyuzivaji strachu z kacirstvi. A budou to i valky, ktere vedou jejich
"spojenci", ktere budou spolecnosti ordinovany jako neco, co musi prijmout
v tom duchu ktery se hodi elitam. A mozna ze za 10 let se energie systemu
vycerpa, nebude uz z ceho krast (a takoveho bodu se jiste dockame) a
system se zhrouti, zhrouti se bariera, ktera je barierou paralelni k
potencialovym barieram ktere drzi dohromady atomy, a zase se vynori ti,
kteri se budou chtit prizivit, tentokrat ovsem jini. Ale nastesti uz
nebude z ceho.
Vite, tohle cele ma jednu obrovskou vyhodu. Jednou to musi skoncit,
protoze vykon takoveto spolecnosti je maly a neobstoji v konkurenci
jinych, lepe spravovanych. Demokracie nezvitezila proto, ze se v ni
deklaruje svoboda jednotlivce, ale proto, ze sila mnoha osobne
zainteresovanych mozku je tou nejvetsi zbrani.
Pokud chcete pochopit princip spolecnosti, naucte se fyziku a
pravdepodobnost z matematiky. Docela dobre mi ozrejmuji chovani systemu.
Ale na co jsem zatim neprisel, je, jak v tomto systemu odstranit lidi,
kteri mene davaji nez dostavaji za lidi kteri jsou schopni systemu dodat
energii drive, nez se zdroje z kterych prizivnici cerpaji vycerpaji. Lze
to jen urychlit tim, ze se na ne ukaze prstem a preze vsechny jejich
zakony se zverejni, co provadeji. A to se musi anonymne, internetem.
Protoze v systemu jejich pravidel hry to nejde(viz teorie her).
Protoze nic nemam nejsem
na nikom zavisly klidne si prectete moje jmeno a poslete mail. Kdyby
slo do tuheho, tak ty vsechny nuly a jednicky stejne popru :)
Dobrou noc,
jdu spat.
Vladimír Myslík
Základní problémy ve výuce češtiny
V lingvistických disciplínách chybí jako jedna z disciplín zájem o problémy výuky a o otázky ovládnutí češtiny jako mateřského jazyka - např. v debatě s americkými učiteli VŠ jsme na FF UK o výuce k čtenářské gramotnosti nebyli s to říct nic - ani na základní, ani na vysoké škole.
V dětské i dospívající populaci poklesá zájem o četbu, čtenářství se stává zálibou stále omezenější vrstvy dětí i dospělých.
Mezi školní výukou češtiny a skutečnou komunikací je propast. To vede k
a) ztrátě zájmu o výuku u dětí,
b) k zaostření didaktiky tak, že výuka vyhovuje jen jistému a nepočetnému typu dětí systémově abstraktního myšlení,
c) k zpětnému prohlubování propasti tím, že způsoby evaluace (testy, přijímačky, hlediska známkování) se odvozují jen od školského pojetí výuky (diktáty na pravopis, určování gramatických kategorií a větných členů, zjišťování ustrnule pojatých slohových útvarů v práci slohové), a nikoli od potřeb v používání mateřštiny.
Mezi výukou češtiny a výchovou k myšlení je také propast - chybí průprava ke kritickému myšlení, chybí praktické tříbení komunikace v reálných souvislostech, které ověřují efektivitu i u myšlení - správné kladení otázek, vedení úvahy, vysuzování souvislostí a důsledků, aj.
Tzv. systémové myšlení je spatřováno v uchopování strukturních souvislostí jazykového systému, a nikoli v soustavnosti, důslednosti, pozornosti při čtení, poslechu, psaní, mluvení a myšlení.
Do systémového myšlení totiž patří také dobývání si smyslu textu, identifikace postojů a záměrů kolem textu, nezávislá reflexe a kritika textu.
Češtinářské i výukové příručky - Pravidla pravopisu, slovníky, mluvnice, a to i školní - jsou uživatelsky velice nepřítulné - požadují předem vytvořenou znalost termínů, uzancí lingvistického popisu, ani samy potíže uživatelů v nich nejsou chápány, natož respektovány.
Pro uživatele je těžké vůbec poznat podstatu své obtíže, a příručky mu nepomáhají, neboť jejich pomoc začíná až na mnohem odbornější úrovni.
Pozornost ve výuce češtiny se soustřeďuje na ovládnutí instrumentů v nízkých jazykových rovinách, ale opomíjí se složitost problémů řečových: poučky, pomůcky, algoritmy, poznatky na rovině pravopisu a mluvnice sice vypadají jednoduše, ale jejich osvojení si vyžaduje pochopení složitých podstat (vzpomeňte si na určování slovních druhů při rozhodování, jak správně psát -mně-//-mě-, -ovi//-ovy: rozumně X rozuměl, to jsem se poměl X pomněnka atd.).
Takové odborné pochopení však je pro většinu žákovské populace nad - nebo spíš mimo - její intelektové a psychologické možnosti, děti mají jiná nadání a jinou inteligenci než verbální a systémovou zároveň.
Náročnost výkladů i témat lingvistických nepramení možná jen z profesní zaslepenosti tvůrců osnov nebo učebnic, ale také z toho, že si dnešní tvůrci neuvědomují, odkud se vysoká teoretická náročnost do výuky na základní škole dostala: jednak z prudkého rozvoje a přecenění úlohy popisné vědy v první půli dvacátého století, jednak z “rozvíjecí pedagogiky" tzv. nové koncepce po roce 1976 - před děti měly být stále kladeny těžší než zvládnutelné úkoly, aby děti byly taženy kupředu rychleji (po sovětském vzoru).
Kvalita zvládnutí oboru učiteli samými je - bohužel, ale zcela pochopitelně - nízká. Ani na fakultách se nerespektuje v přednášení češtiny to, že studenti dosud nejsou špičkovými lingvisty, metodika vysokoškolského výkladu se moc - nebo spíš vůbec - nepromýšlí, a není divu, že se učitelé pak dost otrocky řídí osnovami a učebnicí.
Osobně mají minimální zkušenost se samostatnou lingvistickou prací (např. interpretaci smyslu textu tak, jak ji předváděl na FF UK po mnohá desetiletí můj otec, prof. K. Hausenblas, většina učitelů v dnešním terénu nikdy nezažila, a pamatují si spíš jen nudné literárněhistorické pitvy básní. Čest všem učitelům-výjimkám z tohoto neutěšeného stavu, také existují, ale nejsou spojeni navzájem a nevyvíjejí tlak na změnu koncepce. Jak by taky mohli, práce se žáky a studentu mají až až, když se nevydává ani dost vhodných příruček, které by jim opravdu posloužily.)
Osnování předmětu český jazyk samo je hrubě zanedbané a nepoučené - podle podoby dnes platných osnov je zřejmé, že jejich tvůrci jsou vyučeni kdysi v 50. letech, unikl jim pedagogický i lingvistický a literárněvědný vývoj za 40 let, nedokážou pojmenovat vědomosti a cíle komplexnějšího typu, postoje ignorují vůbec, nemají ani představu o procesu učení se. Proto do osnov zařazují hlavně názvy lingvistických pojmů a implicitně tak vnucují málo připraveným učitelům probírání látky po vzoru popisných mluvnic.
Vymezení vyučovacího předmětu “český jazyk" v osnovách, učebnicích i v pojetí na učitelských fakultách je nepoučeně úzké: výuka obvykle téměř nepočítá s tím, že žáci komunikují v osobním životě i v ostatních vyučovacích předmětech. Učitelé různých předmětů spolu neumějí a nechtějí spolupracovat, protože nevědí jak a na čem, a navíc většinou i oni vidí svůj předmět jen ze svého pohledu, a nikoli očima žáka a jeho potřeb.
Ondřej Hausenblas
Původně zpracováno jako podklad pro Hlavní výbor Jazykovědného sdružení ČR k přípravě konference o výuce mateřštiny. Ta proběhne ve velké učebně FF UP, Křížkovského 10, v Olomouci, a to ve dnech 25.5.-26.5.1999, začátek v úterý v 13.00, konec ve středu v poledne.
V pátek přijatá daňová novela zajímavě rozdělila poslaneckou sněmovnu. Hlasovali pro ni sociální demokraté, KDU-ČSL a Unie svobody, naopak proti byli komunisté a ODS. Jak pro novelu, tak proti ní se tedy účelově vytvořily pravolevé koalice. Je zajímavé, že ODS neslyšela na argument stoupenců novely, že totiž zvyšování nepřímých daní a snižování daní přímých je trend který nás přiblíží k Evropské unii. Stejně tak je ale zajímavé, že ČSSD a KDU-ČSL se nenechaly nalomit argumentem odpůrců novely, kteří tvrdí, že na jedné straně dojde ke zdražení pohonných hmot, které se okamžitě promítne do služeb a dalších forem podnikání, zatímco kompenzace ve snížených přímých daních se projeví až za osmnáct měsíců a dotkne se pouze úzké skupiny lidí kteří měsíčně vydělávají nad devadesát dva tisíc korun.
Do hlasování politiků se občas promítají i jiné než ekonomické argumenty. Často jde spíše o to, kdo s návrhem přichází, než o to, s čím přichází. Ne všechny strany mají například zájem o naplnění státní kasy a ne všechny strany se ohlížejí na to, z jakých kapes se ta kasa naplní a s jakými důsledky.
Proto je dobré naslouchat ekonomům. Ani u nich ovšem nebyla nouze o překvapivá vyjádření. Zazněl názor, že úroveň spotřebních daní je u nás skutečně výrazně nižší, než v EU, a nepřímé daně že představují jednoduchou a nenápadnou cestu jak se dostat k penězům občanů. Novela ale byla i předmětem pobavené reakce analytika, který řekl, že takováto opatření se dělají když je hospodářství na vrcholu cyklu a rozpočet v přebytku. Nakonec nejdůležitější bude to, jak na novelu zareaguje konkrétní občan. Nejlépe učiní když přestane kouřit, automobil nahradí kolem a začne měsíčně vydělávat devadesát dva tisíc.
České soukromé školy jsou špatné
Vazeny pane Nemecku,
precteni Vaseho clanku ve me vyvolalo
vzpominky na setkani se studenty soukromych skol. Az na
vyjimky meli tito studenti vyrazne nizsi znalosti v mnoha oborech,
stejne jako schopnosti komunikovat na urovni byt jen prumerne
inteligentniho cloveka.
Je mozne, ze jsem mel strasnou smulu a narazel jsem na studenty, kteri
ve sve skole patrili k nejhorsim a jeste ke vsemu byli z nejhorsich
soukromych skol, ale to, s cim jsem se setkal bylo opravdu zalostne.
S temi studenty jsem mel moznost relativne pravidelne komunikovat po
delsi dobu, takze jsem se i ptal, co a jak se v jejich skole deje. To,
co jsem slysel, me presvedcilo, ze kdybych mel nekdy poslat sve deti do
takoveto soukrome skoly (jednou z nich bylo i Gymnasium Jizni Mesto -
je-li to to v Terrerove ulici). Predem pripominam, ze to, co zde popisi,
byla situace pred nekolika lety, co se tam deje ted mi neni znamo.
Znalosti ucitelu byly v te dobe nedostatecne, znalosti studentu
odpovidajici. Na prosbu tech studentu jsem se tam byl podivat, ze bych
vypomohl, ale to, co jsem videl, nepripominalo skolu, ale totalni chaos.
Domlouval jsem se s vedenim, ale bylo mi receno, ze tohle je preci
idelani stav, ze jsou spokojeni.
Chapu, ze studenti jsou hravi (dokonce povazuji za vhodne jejich hravost
podporovat), ale je take dobre, aby se naucili soustredit a respektovat
pravo ostatnich na obcasnou trosku klidu. Vyuka tak narocnych predmetu,
jako je matematika, v podminkach, kdy neni slyset vlastniho slova,
nemuze vest k pozitivnim vysledkum.
Setkal jsem se i s dalsimi soukromymi skolami, kde byla nastesti situace
uspokojivejsi, ale stale to jeste nedosahovalo kvalit tech statnich
skol, ktere jsem kdy navstivil. Podotykam, ze ve vsech pripadech slo o
prazska gymnazia.
Prispivat ze statniho rozpoctu na skoly, jako bylo "Gymnasium Jizni
Mesto" (jedna-li se skutecne o tu skolu, kterou jsem tehdy navstivil),
mi prijde krajne nevhodne. S absolventy tak nastanou vyrazne problemy,
nebot nebudou stacit na ukoly na ne kladene. Pusobenim takovychto skol
ziskame spousty "absolventu gymnazia", kteri nebudou schopni ani poradne
psat, ani poradne pocitat. Jejich schopnost zaclenit se do zivota bude
nizsi, nez konkurentu ze skol, ktere budou mene alternativni, ale kde se
budou starat o to, aby studenty skutecne vychovali.
V situaci, kdy je vubec preziti natolik pochybnych ustavu mozne,
npovazuji za rozumne, aby byl prispevek soukromym skolam zvysovan.
Naopak se domnivam, ze by mel byt zvysen dohled nad vsemi skolami, zda
skutecne vedou sve studenty k predem stanovenym cilum. Bez toho je
mozne, ze se stanou (studenti) obeti neschopnych "pedagogu", kteri ac
sami neprilis vzdelani ci znali "uci" jine.
Ucitelske povolani je krasne, ale take velmi narocne a zodpovedne. Je na
vedeni skoly, aby si zajistilo dostatecne kvalitni pedagogy, protoze ve
skolach se pracuje s jednim z nejchoulostivejsich "materialu" - s detmi.
Chceme-li, aby nase budoucnost za neco stala, musime dat detem to
nejlepsi a ne na nich provadet experimenty, kdy je predem jasne, ze na
konci vychovneho procesu budou misto dospelych schopnych lidi jen jakesi
trosky bez vzdelani, vychovani a sance na zamestnani.
Alternativni pristupy mohou byt prinosne, ale je nutno vzdy velmi
dukladne zvazit, zda na konci takovehoto alternativniho procesu vyuky
bude vyzraly clovek (primerene svemu veku a schopnostem) a ne nekdo, kdo
je na tom tak hur, nez kdyz do dane instituce vstoupil. Zkazi-li skola
studenta, uz nebyva druha sance. Dotycny je poznamenan na cely zivot.
S otazkou: je Vase skola lepsi, nez ta zminena?
Michal Žemlička
ČT: Kučerova i Čulíkova argumentace je vadná
Poznámka k poznámce pana Čulíka z BL 210599 a "upřesnění" pana Kučery:
Vážený pane Čulíku,
jsem znaven diskusí-nediskusí a Vaší potřebou neustále kohokoliv v Praze známkovat a psychiatricky diagnostikovat. Házím ručník do hřiště a předepisuji si bobříka mlčení minimálně po vzoru Zemana měsíční - také musím trochu pracovat doma - dosť bolo Vadasa na BL.
Je obtížné s Vámi diskutovat, jestliže neustále výběrově unikáte od meritu věci a připomínkujete věci jen vzdáleně související s podstatným (viz. "Znám v Praze několik velmi dobrých profesionálů, inteligentních, přemýšlivých lidí, kterých si vážím, a kteří, jak jsem posléze zjistil, měli komunistickou minulost, za niž dnes velmi silně osobně pociťují vinu . . .")
Každý máme nějaké známé . . . Mám i takové známé, pro které je účast komunistů na diskusi o vytváření demokratické společnosti stále bolestná a nepřijatelná, protože osobně pocítili poškození kvality vlastního života jejich vinou. Jsem potěšen, že tito vesměs starší lidé nejsou ve svém připomínání nesmazaných, nepotrestaných a neomluvených vin sami.
V poslední době o této nehoráznosti hovoří i mladí lidé okolo dvacátého roku věku např. v tv. pořadu Na hraně nebo v diskusním pořadu A.Přidala. Tady po mnoha letech byl připuštěn na obrazovku i předseda Konfederace politických vězňů, aby promluvil m.j. o spravedlnosti, která léta pokulhává, což je zvláště bezohledné v souvislosti s postupným vymíráním politických vězňů - obětí.
V této souvislosti je sympatické, že noví mladí, kteří se zajímají o nezhojenou minulost se nenechávají okřiknout v diskusi ani brunátnými ministry, a dívají se při své klidné argumentaci přímo do očí svým odpůrcům.
Díky za poučení o tom, že Glasgow není v Anglii, ale ve Skotsku. Samozřejmě máte pravdu, ale znovu nejde o diskusi k meritu věci.
Obdivuji se Vaší sebestřednosti, nedokážete-li pochopit, že jako koncesionář trvám na otevření diskuse o poslání televizní veřejné služby doma v Čechách. Nikdy jsem nepožadoval, aby si jakýkoliv ředitel - jak píšete Vy: pan Puchalský(přímý nadřízený pana Kučery), kdo použil úvahy o "nezávislosti" svého Etického panelu jako první.
Dovolím si ocitovat dvě veřejně položené otázky Dr. Vladimíra Justa (v Lit.N č. 20 str.5) Etickému panelu ČT k nedávnému vysílání pořadu Tady a teď plus z 10.05.1999 (nástupce pořadu Nadoraz):
1) "Považujete za etické odvysílání takto jednostranné komunistické propagandy, v níž byl dán hlas pouze Miloševičovým agitátorům (starosta Prištiny: nebýt NATO s našimi Albánci bychom se snadno dohodli)?
2) Považujete za etické, aby politicky vysoce citlivé relace typu Tady a teď plus (spolu)režíroval člověk, který se před deseti a více lety v televizi podílel jako režisér na štvanicích proti Chartě?"
Dovolím si dodat pro pana Čulíka, že výše zmiňovaný režisér je skutečný televizní profesionál.
Problémem zůstává, že Etický panel ČT se smí dle statutu zabývat pouze podněty pana ředitele. Nesmí se zabývat dokonce ani podněty vlastních členů!
Pan předseda Etického panelu a shodou okolností i tajemník generálního ředitele přiznává, že:
"Etický panel jednal o rozhodnutí generálního ředitele dodatečně. Jde o kauzu pořadu Nadoraz, vysílaného 16. listopadu 1998...
Pokud tehdy Etický panel České televize zcela výjimečně připojil ke svým závěrům také konstatování, že "personální a provozní opatření, která přijal generální ředitel České televize v souvislosti s touto kauzou, byla legitimní a odpovídala vážnosti situace", učinili tak jeho členové pouze proto, aby podpořili generálního ředitele vahou své neformální autority v okamžiku, kdy proti němu byla rozpoutána kampaň, spojená s podepisováním velmi emotivně laděné a na nepravdivých tvrzeních založené petice ..."
Toto přitakání k ředitelovu odstřelu Jana Šterna (v rozporu se statutem) mi připomíná pokleslé shora organizované petice pracujících dobře známé z komunismu.
Ani profesionální "zabývání se etikou", o kterém píše pan Kučera, nemusí být podmínkou zralého úsudku ve věci údajně nutné podpory ředitelských rozhodnutí.
S ohledem na dvojjedinou funkci pana Kučery (předseda EP a zároveň tajemník gen.řed.) chápu, že mu pro některé nuance schází rozlišovací schopnost.
Proč však pod jeho textem chybí Čulíkova poznámka mi není známo.
Chucpe !
Martin Vadas
Nerad odpovídám anonymním pisálkům, ale pro jednou a aby nebylo
pochyb. . .:
Co jsem si myslel na základě toho, co jsem "slyšel" (!) 9.2.98 o
projektu pana Puchalského, to jsem skutečně řekl Radě i Lidovým
novinám. Pozorný čtenář BL jistě ví, že celý "projekt" pana
Puchalského je dodnes "tajný"! Co jsem si myslel poté, kdy částečné
"teze projektu" zveřejnila se souhlasem pana Puchalského Rada ČT, jsem
sdělil panu Puchalskému osobně v době, kdy ho to zajímalo.
Co jsem si
myslel o Kytkově a Puchalského zpravodajství jsem se zmínil v BL 24.
dubna 1998, kdy už zpravodajství se podařilo před volbami oprostit od
zpráv - viz. "Pár poznámek ke zpravodajství ČT".
Dlouho jsem si
myslel, že se jedná o nezkušenost, neprofesionalitu, mladicky hloupou
ješitnost a neschopnost nahlédnout zjevný propad kvality programu
včetně zpravodajství i publicistiky.
Dnes po zjevně programovém
přiblížení se k bulváru Novy, po zprávách Rady ČT 97 a 98 (dlouho
tajených!) vidím, že situace je daleko vážnější.
Veselé aspekty
podivných procesů v ČT jsme reflektovali v zábavném a satirickém
programu ČT "Dvaadvacítka" (zmiňuje se o tom i Dr. Vladimír Just v
několika Post televizních úvahách v Lit.N 1998-9).
Později jsem
nehoráznosti v ČT reflektoval ve stížnosti Radě ČT - 15.12.1998 -
dodnes bez odpovědi, občas jsem se zapojil do diskuse v BL a kritickou
pozornost produkci ČT věnujeme i na Filmové a televizní fakultě AMU v
Praze a snažím se vytvářet i další pokud možno kvalitní pořady pro
veřejnoprávní televizi. . .
Mohu se proto dnes ptát: Co udělal pro
zlepšení činnosti ČT anonymní pisálek, který stojí panu Čulíkovi za
veřejnou publikaci jeho výlevů v BL?
Na území ČR neprobíhá
demokratická diskuse o charakteru veřejné služby - Česká televize i
Rada ČT (která je vězněm své vlastní volby) se takové diskusi brání
namísto, aby pro ni vytvářela potřebný prostor. Viz. ignorování
stížností koncesionářů, utajování projektů, utajování zpráv (v případě
Zprávy RČT za rok 1997 to bylo rok a čtvrt!), malá odvaha k diskusi s
bývalým ředitelem Mathém nad zprávou za jeho funkční období atd.!
Dovoluji si poděkovat Ivo Mathému a Jiřímu Pittermanovi za vynaložené
úsilí o informování poslanců Parlamentu ČR o zamlžených a
zmanipulovaných skutečnostech Radou ČT v jejích zprávách. Žádný
poslanec se dnes nemůže vymlouvat, xe nic nevěděl! Dík i Janu Čulíkovi
za uveřejnění seriózního textu - přečetl bych si ho i bez zřejmě
Čulíkem přičiněného bulvárního titulku: "Za nás byla televize dobrá".
proč necháte anonyma pomlouvat moji činnost v čele RZ ČST - posledních
9 měsíců v roce 1992, jestliže jste sám několikrát psal o ctnostech
novináře - ověřovat si informace. Jistě víte, že ani tenkrát nebyla
ČTK jediná agentura působící na území ČR, že již tehdy občas v Čechách
fungoval i telefon a fax. Jestli Váš tajemný přítel alias "čtenář" je
stoupenec zvyků nekriticky přebírat četku, a domnívá se zpozdile, že
tato praxe je obvyklá v mnohých českých i evropských médiích, tak se
znovu ptám: Proč jeho blábol neopatříte osobitou poznámkou, jestliže
už máte onu slabost publikovat anonymní pisálky?
