O odvádění pozornosti

Nato říká bombardování nemocnice "vedlejší škody". Já tomu říkám tragédie"

Tento článek Roberta Fiska, napsaný v Surdulici, vyšel v britském deníku Independent na titulní straně v úterý 1. července 1999.

Nedaleko od mladého těla Mileny Malobaličové jsme nalezli zápisník milostných básní, které napsala pro svého chlapce. Letadla NATO usmrtila ji a 17 dalších pacientů v sanatoriu pro léčení tuberkulózy o několik hodin dříve. Milenina mrtvola ležela ve stínu borovice, její dlouhé černé vlasy v jemném větru jí povívaly přes tvář, v levém uchu se jí třpytila stříbrná náušnice.

Bylo by lehké napsat reportáž o tom, že smrt Mileny, její matky a jejích dvou bratrů a 14 dalších pacientů - nemluvě o třech starých lidech, jejichž rozsekané pozůstatky jsem nalezl ve stlačeném betonu sanatoria - je zvěrstvo.

A bylo by to pravda. Bomby NATO zničily včera v Surdulici nemocnici a činitelé NATO to charakterizovali jako "vedlejší škody". Ale jen samotná smrt Mileny je výjimečnou válečnou tragédií.

"Kdybys jen věděl, jak teď trpím," napsala dětským pravopisem svému milovanému v první básni v zápisníku. "Možná je to špatné, ale chci se k tobě vrátit. Tvoje Milena tě pořád ještě velmi miluje, ale cítím svá zranění tak silně. Nevím, jestli tě ještě mohu políbit."

Ty dvě básně byly napsány před dvěma měsíci a přes celou jednu stránku zápisníku napsala Milena velkými písmeny a anglicky slova: I LOVE YOU, DEJANE!

Srbka, která mi ty básně překládala, se rozplakala. Teď už se k Dejanovi nevrátí. Zranění bylo příliš mnoho. O utrpení se raději nemá mluvit.

Vedle Mileniny mrtvoly ležela mrtvola její maminky - obě její nohy byly utrženy, ale byly umístěny vedle jejího těla - a mrtvoly obou jejích bratrů, jeden z nich měl stále ještě ruku před obličejem, jako by se chtěl uchránit před bombami.

Jugoslávské záchranné týmy v modrých uniformách je pokryly zakrvaveným igelitem, aby na ně nešly mouchy. Mrtvoly ležely pár metrů od hromady betonu, roztrhaných šatů a starých papírů. Tam jsme našli Milenin zápisník.

Asi 40 pacientů ve Zvláštní nemocnici pro onemocnění plic a tuberkulózu bylo vážně zraněno, když je těsně po půlnoci zasáhly bomby NATO. Část dvoupatrového, 75 let starého sanatoria spadla na muže a ženy v postelích, a tam také většina z nich zemřela, i když jeden starý člověk, jehož mrtvolu jsem viděl, byl stále ještě oblečen ve starých modrých kalhotách a v roztrhané proužkované košili.

Byl to domov důchodců a zároveň tuberkulózní klinika. Nemocnice, uprostřed borového lesa, byla jasně označena na všech mapách.

Jako první se na scénu dostavil Branislav Ristič, velitel místní jednotky civilní obrany. "Hořelo tu a mezi stromy byl kouř a lidé ve tmě křičeli a strašlivě zranění lidé se snažili vylézt ven okny," řekl. "Všichni volali o pomoc. Ale toto město je bombardováno každých šest hodin, takže jsme měli problém sehnat dost lidí na pomoc."

V oblasti nebyl žádný vojenský cíl, uvedl Ristič. Tak jsem se vydal do lesa a Ristič se za mnou rychle brzo rozběhl. "Není tady nic, vidíte, žádný vojenský cíl, nic," řekl, jak jsme šli mezi vysokými kopřivami, a stromy, z nichž se ozýval hlučný ptačí zpěv.

Ale v údolí asi půl kilometru od nemocnice jsem nalezl pozůstatky dvou táborových ohňů, popel byl stále ještě teplý, a čtyři menší zákopy, obdélníkové díry do země, jaké kopou vojáci na ochranu před bombami. Na jiné lesní cestě bylo 12 jiných, nově vykopaných zákopů.

Ristič vyjádřil názor, že prý ty zákopy asi vykopali "znepokojení zaměstnanci nemocnice". Pacienti prý seděli u ohňů, poté, co byli evakuováni ze sanatoria. Což je možná pravda. Bylo tady umístěno nějaké vojenské vozidlo, možná protiletadlový systém? Vůbec ne, v žádném případě, tvrdily jugoslávské úřady v reakci na mou kacířskou otázku.

Ale ve vzdálenosti asi jednoho kilometru, sdělili mi, je vojenská rozhlasová retranslační stanice, regulérní cíl NATO. Možná u nemocnice tábořil vojenský personál z té stanice, bylo mi řečeno. Ale v žádném případě tady nejsou žádná kasárna ani skladiště munice, jak tvrdilo NATO, sdělili mi.

Tohle je starý známý problém, jak psát reportáže o civilních obětech v jugoslávské válce. Najde-li reportér nejmenší, nejminimálnější důvod, proč asi došlo k bombardování nemocnice, znamená to přenést vinu za masakr na Jugoslávce a pak argumentovat, že Jugoslávie usmrtila své vlastní lidi, i když byli roztrháni na kusy bombami NATO. A každý Jugoslávec, který slyší takový názor, ho považuje, nikoliv nepřirozeně, za obscénnost.

Ženevské konvence - jimiž pečlivě argumentuje NATO, když hovoří o masakrování Albánců v Kosovu - vyžadují, aby byli civilisté ochraňováni i v blízkosti vojenského personálu. Avšak pacienti v Surdilici nebyli ochraňováni. Ani nebylo ochraňováno 450 mrtvých (více než polovina jich byli Albánci) v dalších 16 "chybách" NATO během této balkánské války.

"Za druhé světové války tady byli partyzáni a Němci věděli, kde jsou, ale nic jim neudělali," řekl Ristič, když jsme šli zpět mezi borovicemi, slunce probleskovalo mezi větvemi a svítilo za zničený beton a sklo a šaty pacientů, které výbuch vyhodil vysoko do větví stříbrné břízy.

Ristič a jeho přátelé pak vzali mrtvoly Mileny a její rodiny z trávy a naložili je na oranžový počišťovací vůz a odvezli je do márnice.

Srbští vojáci "vraždí celé rodiny"

Tento článek od Phila Davisona v městě Morini v Albánii vyšel v úterý 1. června v deníku Independent.

Stovky střelbou a dělostřelectvem šokovaných albánských uprchlíků doklopýtaly v pondělí do Albánie přes opuštěný pohraniční přechod. Svědčili o nových srbských masakrech celých rodin. Letadla NATO při tom svrhávala stovky bomb na srbská postavení jen o několik stovek metrů za nimi.

Totální bombardování NATO, jak se zdálo, podporovalo bojovníky z Kosovské osvobozenecké armády, kteří byli na hranici onoho dopoledne tvrdě potlačeni srbskou palbou z tanků a z dělostřelectva.

Den nepřetržitého bombardování, kdy ostře klesaly každé dvě minuty skupiny tří stíhaček, shazovaly oranžové světlice, aby zmátly protileteckou obranu a pak odpálily své bomby, byl nejintenzivnější od začátku bombardování. Země se třásla jako při zemětřesení a zdálo se, že bombardování téměř úplně zlikvidovalo Srby ovládanou vesnici Planeja na jugoslávské straně hranice.

Pohraniční policie, celníci a pracovníci OSN ustoupili před bombardováním NATO a těžkou bojvou střelbou, která zuřila na pohraniční přechodu Morini po celé dopoledne.

"Kosovo hoří. Mysleli jsme, že je to konec světa," řekla Qamile, pětašedesátiletá žena v bílém šátku, poté, co překlopýtala 300 metrů do "země nikoho" v Albánii.

"Srbové přišli minulou středu a úplně vypálili okres Tusus (na jihu Kosova) - mnoho starých a nemocných lidí bylo stále ještě v domech," řekl, poté co usedla, vyčerpaná a třesoucí se na dřevěnou židli. "Všech 450 domů hořelo a my jsme utíkali. Popravili mého manžela a syna. Nařídili jim, aby se postavili ke zdi. Pak zastřelili manžely mých dvou sester a podřezali krk mým dvěma synovcům. Zabili 22 členů mé rodiny. Pohřbili jsme je v sobotu."

Většina novinářů v Albánii nyní záměrně necituje příjmení inteviewovaných osob, poté, co informovali noví příchozí z Kosova, že Srbská policie monitoruje zprávy v zahraničním tisku a mstí se na rodinných příslušnících, kteří jsou ještě v Kosovu.

"Srbové nás odvezli autobusem do města Zur, několik kilometrů od hranice," uvedl jeden ze skupiny padesáti mužů, propuštěných z velkého státního vězení nedaleko Mitrovice. "Pak jsme utíkali o život. Všude kolem padaly bomby NATO. Srbské jednotky podél silnice se skrývaly v bunkrech. Bylo to ohlušující."

Téměř všechny rodiny uprchlíků svědčí o nových masakrech a uvádějí, že Srbové jsou stále nervóznější v oblasti kolem města Prizren poté, co KLA organizuje noční výpady.

"Mají právo Poláci si v ČR založit vlastní stát, anebo musejí poslouchat Havla?"

Co si Češi myslí o válce v Jugoslávii

Jan Čulík

Psáno pro Středoevropské noviny, přílohu polského deníku Gazeta wyborcza.

Více než dvě třetiny českých občanů odmítají letecké údery NATO proti Jugoslávii. Tím se odlišují od většiny západních zemí, nakonec i od Polska a Maďarska. Na Západě sice podpora pro letecké údery proti Miloševičovu režimu pomalu klesá, v zemích, jako je Velká Británie či Francie však stále dosahuje daleko větší míry než padesát procent. I v Maďarsku, které má v Srbsku velkou národnostní menšinu, je, jak se zdá, stále podpora pro letecké údery západní aliance vůči Miloševičovu režimu podstatně větší než v České republice.

Proč mají Češi tak odlišný postoj? Přehlížejí snad západní země, podporující letecké údery NATO, utrpení srbských lidí, kterému ve střední Evropě právě jen Češi dobře rozumějí? Je snad západní společenství lehkou obětí jednostranné propagandy svých sdělovacích prostředků, které Miloševiče a jeho režim zbytečně démonizují? Je snad pravda, že obyvatelstvo Západu srbským postojům dostatečně nerozumí, válka o Jugoslávii je pro ně teoretická, a tak lidé v Británii či ve Francii podporují teoretické humanitární ideály, ale nevidí úmrtí a devastaci, kterou působí v Srbsku západní bomby? A co osud vyvražďovaných a vyháněných Albánců? Proč ten většinou nedojímá občany České republiky, tak, jako dojímá lidi v Británii či ve Francii?

Konflikt v bývalé Jugoslávii je složitý a všeobecně o něm celosvětově zuří dosti vášnivá debata. Přesto však málokdy naleznete v Čechách tak energickou podporu pro válečné akce NATO proti Jugoslávii, jaké například píší na debatní internetové stránky britské rozhlasové a televizní společnosti BBC lidé z mnoha západních zemí. Že by tomu bylo skutečně proto, že tito lidé "složité balkánské situaci" nerozumí. Nebo proto, že je prý, jak se nedávno v jiné souvislosti vyjádřili jiní pozorovatelé, latentně silným prvkem primitivnějších vrstev např. britské společnosti bezvědomá brutalita?

Pokud si dalo západní společenství cíl zlikvidovat nedemokratický a vražedný Miloševičův režim, lze jistě argumentovat, že strategie NATO nebyla nejpromyšlenější. Špatně se vede válka, když jí má společně vést devatenáct vlád. Stane se pak, že vojenské rozhodování upadne na úroveň nejprimitivnějšího konsensu: NATO dělá jen to, co je únosné pro všech devatenáct členských zemí zároveň.

Je-li důležité, aby byl agresívní Miloševičův režim svržen, měla bezpochyby po sérii bombardování následovat rychlá a účinná pozemní invaze. Shodneme-li se na potřebě odstranění Miloševičova režimu, můžeme jistě vést debatu o tom, zda se tohoto cíle západní společenství snaží dosáhnout co nejefektivněji a co nejméně bolestně pro civilní srbské obyvatelstvo.

"Zřejmě nejsme součástí Západu"

Čeští odpůrci zásahu NATO v Jugoslávii opakují všechny argumenty o nepromyšlenosti západní vojenské kampaně, jaké vznášejí i mnozí západní odpůrci. V některých aspektech je však jejich argumentace odlišná. Vypovídá možná leccos o stavu a mentalitě dnešní české společnosti, které vtiskl v sedmdesátých a osmdesátých letech tvrdý neostalinský "normalizační" režim, uvalený na zemi po invazi Varšavského paktu v roce 1968, specifickou politickou kulturu, která s mírnými modifikacemi přežívá v české společnosti dodnes. Hlavním jejím charakteristickým rysem se zdá být kolektivismus. Tak jako srbská společnost, i česká společnost má do jisté míry (i když jistě ne tak intenzívně jako Srbové) vůči vnějšku pocit výjimečnosti, pocit komunity v obležení. Definuje se vůči vnějšímu světu defenzívně (a to dokonce i vůči Čechům, žijícím v zahraničí) a uvnitř sebe sama často v určitých otázkách vyžaduje loajalitu vůči konvenční a povrchní myšlence "národní jednoty".Čechům jde na nervy, když je někdo zvnějšku kritizuje, protože rádi poslouchají, co si o nich "svět" myslí. Jiné národy se také jistě do určité míry vymezují vůči vnějšímu světu, mnohdy jim však na poznámkách "zvenčí" příliš nezáleží.

Mnozí Češi si teď s úlekem začínají uvědomovat, že nakonec možná nejsou součástí Západu. Zdá se jim, že se svou nekompromisní, "nepochopitelnou" vojenskou akcí Západ projevil v té nejhrubší formě. V ČR se objevuje antiamerikanismus a neporozumění mentalitě západní společnosti. Chybí komunikace s jemnějšími rysy západních společností a jejich demokratického provozu, zejména v důsledku jazykové bariéry.

Západní demokratické společnosti jsou vnímány v hrubé karikatuře, na základě zkušeností s postkomunismem jsou jim přičítány rysy postkomunistických společností.  Západu se začíná vyčítat, že má vůči ostatnímu světu koloniální postoj a vnucuje mu své hodnoty. Není přípustné snažit se zabránit rozsáhlému vraždění na vnitřním území určité země vojenskou silou, protože na tom území má právo rozhodovat jeho vláda. Stát je důležitější než občan a jeho svobodná vůle.

Je odmítáno západní spotřebitelství a údajně příliš "jednoduchý" západní pohled na svět. Češi mají podle vlastní představy o sobě hlubší a podrobnější porozumění základním problémům, které lidé na Západě a v Americe vnímají jen schematicky, často postiženi politickou korektností.

Podobně jako Rusové, mnozí Češi nyní pociťují vůči sobě někdy skutečnou, někdy jen uměle předpokládanou aroganci Západu a vlastní pocit méněcennosti. Vždycky se stavěli nedůvěřivě k velkým mocnostem. Stejný postoj nyní zaujímají mnozí z nich vůči Spojeným státům, západní Evropě a Evropské unii.

Jako vydavatel internetového kulturně politického deníku Britské listy jsem požádal čtenáře, aby odpověděli na několik otázek, týkajících se jejich postojů k válce o Jugoslávii. Od několika jsem hned dostal velmi důrazně vynadáno, že mé otázky jsou neobjektivní (jak si například dovoluji hovořit o masakrování Albánců v Kosově, nebo o osudu vyháněných uprchlíků, když prý je zcela nedokázáno, že by se Miloševič snažil páchat na kosovském obyvatelstvu genocidu).

Zdá se, že v důsledku neumělého zacházení s informacemi (zejména poněkud nekriticky přebíraných informací ze srbských zdrojů, především v televizi) vznikl v ČR u mnohých lidí ostře odmítavý, předsudečný postoj vůči válce o Jugoslávii, na jehož emocionálním základě pak už lidé nedůvěřují faktům. Lže-li se všude kolem nich, proč by mělo mluvit pravdu zrovna západní demokratické společenství, které vede válku proti Jugoslávii, argumentují lidé v Čechách.

Z přibližně šedesáti odpovědí si lze utvořit docela všestranný obrázek o českých postojích - pak už se argumenty začínaly opakovat. Přišlo i několik názorů, podporujících letecké údery NATO v Jugoslávii. Všechny názory, zdá se mi, trpěly nedostatkem informací a špatnou prací českých sdělovacích prostředků. K tomu přispěla postkomunistická nedůvěra k sdělovanému slovu ("kdoví, proč nám někdo tyto informace sděluje a co má vlastně za lubem") stejně jako relativistický odpor vůči příliš pevně zastávanému stanovisku. ("Pokud někdo tvrdí, že má stoprocentní pravdu, tak mi připadá podezřelý.")

"Protiprávní a arogantní válka vedená proti 'podlidem'"

Mezi standardní námitky Čechů proti válce o Jugoslávii, patří kritika, že Západ vede vůči Jugoslávii nevyhlášenou a protiprávní válku, bez schválení Rady bezpečnosti OSN. Argument druhé strany, že vojenský zásah proti Jugoslávii umožňovaly předchozí rezoluce OSN a že je protiprávní zůstat v nečinnosti, pokud nějaký stát páchá genocidu, bez ohledu na mocenské, zkorumpované hrátky v Radě bezpečnosti OSN, se pomíjí. Kritikové v ČR i jinde poukazují na to, že na mnoha jiných místech světa dochází k obdobnému porušování lidských práv a Západ nezasahuje. Zde je ignorován argument, že NATO sice možná nezasáhlo proti Turecku za utlačování Kurdů nebo proti Číně za utlačování Tibetu, avšak v budoucnu zřejmě bude obtížnější takový útlak provádět: důraz v mezinárodním právu se posunul od podpory státní suverenity k podpoře lidských práv.

Češi velmi silně vnímají "aroganci Západu" vůči "podlidem" na Východě. "Jediný pilot sestřeleného letadla F-117 má pro alianci větší cenu než 4000 dosud zavražděných Albánců," napsal jeden kritik a pokračoval: "Válka se vede proto, že byrokratická organizace NATO, která není schopna vést efektivně konvenční válečné operace, hledá důvod své existence."

To se blíží argumentům jednoho politika z Klausovy Občanské demokratické strany, že si prý válka o Jugoslávii vede proto, aby si tam Američané mohli vyzkoušet své nové zbraně. "Nato se odváží bombardovat jen slabé země. Proč nebombarduje svého člena Turecko za jeho postupy vůči Kurdům? Proč nebombarduje Velkou Británii za její postup vůči Severnímu Irsku? Proč nebombarduje Španělsko za jeho postup proti Baskům a Kataláncům Anebo proč nebombarduje Čínu (Tibet)?" -Nečinnost západního světa vůči tureckému útlaku Kurdů nebo čínského útlaku Tibeťanů je jistě kontroverzní, nejsem si však vědom, že by např. Británie páchala v Severním Irsku genocidu - naopak tam udržuje vojska, aby se dva znesvářené národy navzájem nepobily.

Hrůza z toho, že se Západ rozhodl nekompromisně prosadit určité hodnoty vede k obavám jistě také sdíleným Ruskem, že NATO silou prosazuje sporné, povrchní, americké hodnoty, pax americana, a že se tomu i Češi budou muset podřídit. Na jedné straně mocenský a komerční vliv, a zároveň s tím pro Čechy nepřijatelnou "politickou korektnost": práva žen i menšin.

Některá argumentace je jak vystřižená z komunistického Rudého práva: "Krize na Západě narůstá. Už starý Řím musel dát svým občanům chléb a hry. A když je méně chleba, tak tedy více her a více i válečných her. Rozpad státních celků je vždy v zájmu velkých zemí, podle hesla Rozděl a panuj."

Mnozí lidé v ČR nevěří oficiálnímu zdůvodnění zásahu NATO proti Jugoslávii, že se totiž vede válka, aby se zabránilo genocidě a k prosazení humanitárních principů. Vznikají nejfantastičtější vysvětlení. Válka o Kosovo se například prý vede, protože se západní kapitalisté snaží ovládnout "největší kosovské bohatství", důlní komplexy Stari Trg a Trepca, kde jsou prý ložiska drahých kovů v hodnotě několika miliard dolarů.

Spojené státy se snaží podle lidí v ČR získat strategický vliv nad Jugoslávií. Balkán má pro ně strategický význam. (Mnohokrát zdůrazňovali britští politikové, že to není pravda.) Zájem na válčení mají americké zbrojařské podniky, které si chtějí vyzkoušet nové zbraně, a Evropané jsou vhodnými pokusnými králíky pro nové zbraně i zjišťování jejich vlivu na ekologii. V neposlední řadě prý zahájil Clinton válku proto, aby přehlušil svou aféru s Monikou Lewinskou. Někteří Češi si myslí, že americká společnost jedná stejně monolitně, jak kdysi jednal Sovětský svaz, a podnikatelé mají přímý vliv na politiky: "Co když americká ekonomická lobby ovlivnila západní diplomaty, aby se jednání v Rambouillet protahovala do té doby, kdy bude bombardování alespoň částečně obhajitelné a ekonomičtí lobbisté pak budou moci vydatně investovat do této oblasti v rámci nového Marshallova plánu?"

Hodně kritiky se ozývá proti tomu, že prý NATO uplatňuje proti Srbům princip kolektivní viny: chce donutit ke kapitulaci Miloševiče, zabíjí však srbské ženy a děti. ("Když vidím souseda, jak mlátí manželku, tak to nevyřeším tím, že zmlátím jeho syna a říkám si, 'Však on pak otce srovná'.")

Informace o zvěrstvech, páchaných na kosovských Albáncích Miloševičovou armádou, na lidi v ČR nečiní příliš velký dojem. Britské televize mají dlouhodobě reportéry v Bělehradě i v uprchlických táborech na hranicích Kosova, a tak informují o zkáze, kterou působí bombardování NATO, a zároveň i o hrůzách, jaké prožili albánští uprchlíci. České televize si nemohou dovolit mít v albánských táborech dlouhodobě přítomné reportéry, a tak - často spoléhají na záběry z Bělehradu, z Miloševičovy srbské televize.

"Kvůli utrpení určité skupiny lidí způsobovat utrpení jiné skupině lidí je nefér a v tomto konkrétním případě bez efektu," napsal jeden kritik. "NATO nevede válku proti Miloševičovi, ale vede totální válku proti všem Srbům," stěžoval si jiný pisatel, který také odmítá "nezřízenou propagandistickou kampaň proti Srbům". "Bombardování zabíjí civilisty bez ohledu na jejich podíl na zločinech a tito lidé mají právo na život. Bombardování tedy hrubým způsobem porušuje jejich základní lidské právo," zněl jiný názor.

Hodně lidí je přesvědčeno, že genocidu nepáchá Miloševič vůči kosovským Albáncům, ale naopak NATO vůči Srbům. Viz například tento názor: "Dosavadní akce NATO v Jugoslávii přesně splňují definici genocidy z pohledu srbského etnika a ani to, že jsme v mocenské převaze, nám nedává právo něco takového páchat a nečiní pachatele a přisluhovače beztrestnými." Znovu a znovu se vyskytuje tvrzení, že v Kosovu nepáchá genocidu Miloševičova armáda a policie, ale občany všech národností tam zabíjí Kosovská osvobozenecká armáda.

Problém "etnické cizosti"

Znepokojeni jsou lidé v ČR existencí albánské většiny v Kosovu. Většinou je toto civilní obyvatelstvo (prezentované v britských sdělovacích prostředcích jako lidské bytosti, bez speciální etnické příslušnosti) označováno za destabilizující a znepokojivý, primitivní živel, promíchaný teroristy z UCK. Kosovská osvobozenecká armáda, nikoliv především Miloševič, je považována za velkou hrozbu stabilitě Balkánu: "Separatisti z UCK zahájili kolotoč čistek v Kosovu již v minulém roce a jejich tiskoviny od té doby takžka denně přinášejí mapu Velké Albánie, zahrnující i část Černé Hory, Makedonie a Řecka. Při kontaktech této 'armády' s narkomafií a teroristou bin Ladenem není vyloučeno, že poté, co ji Američané vyzbrojí a vycvičí, se chopí moci nejen v Kosovu, ale i v Albánii a vytvoří z ní militantní kosovský stát." "Mezi Kosovskou osvobozeneckou armádou a Henleinovými ordnery není žádný rozdíl."

Češi se obávají pronikání "cizosti" islámu do Evropy: "Mám vůči islámu předsudky, protože pomáhat mu zpět do Evropy popírá smysl dějin mnoha evropských států." - "Dám-li Kosovské osvobozenecké armádě zbraně a hlavně podporu, aby byl vyprovokován konflikt se Srby, zlikvidují Srbové část muslimů a ještě za to patřičně schytají. Když se dva perou, třetí se směje. Je to válka západního světa proti muslimům, kterou mají vybojovat Srbové."

Zdůrazňuje se etnická odlišnost a náboženská odlišnost Albánců, asi tak, jak se v ČR zdůrazňuje etnická odlišnost Romů. Podporují to i televizní stanice: Reportér veřejnoprávní České televize Marek Dobrovolný stál v jedné reportáži v jakémsi italském přístavu a konstatoval do kamery cosi v tomto smyslu: "Itálie bude mít velké starosti, až se sem z Albánie přižene vlna tamtěch..." Rasistický podtext je zjevný. Britské sdělovací prostředky nezdůrazňují příslušnost albánských uprchlíků k islámu: konec konců komunikují názory mnoha lidí z mnoha částí světa, aniž by poukazovaly na jejich rasovou či náboženskou odlišnost. Opačný postup je známkou určité středoevropské uzavřenosti.

Má albánská většina v Kosovu právo na vytvoření vlastního samostatného státu, tak jako by si třeba Skoti nyní mohli vyhlásit samostatný stát, kdyby bývali v květnových letošních volbách hlasovali pro nacionální Skotskou národní stranu? Většina dotazovaných českých občanů to odmítla - zůstávají velmi pevně v intencích pojmu státu z devatenáctého století, kdy je občan považován za majetek státu a musí se podle toho chovat. Toto zdá se dost vyhovuje postnormalizačnímu maloměstskému českému etosu: v jehož pojetí funguje demokracie tak, že se hlasováním projeví vůle většiny a tomu se musejí posléze menšiny podřídit - je to postkomunistická verze marxistického principu demokratického centralismu.

"To, že je v suverénním státě v určité oblasti lokální převaha národností, která je v celkovém percentuálním zastoupení z hlediska státu menšinou, ji neopravňuje založit si vlastní stát," argumentoval jeden občan. "To by bylo na světě příliš mnoho států. Mají snad právo Poláci v České republice demokraticky založit vlastní stát, anebo musejí poslouchat prezidenta Havla?"

"Vytvořit si vlastní stát Kosovci právo nemají. Mohou žít v Jugoslávii, Makedonii, Albánii, nebo emigrovat do jiné země," argumentoval jiný. "Vytvoření nebo nevytvoření zvláštního albánského státu v Kosovu nemá s demokracií nic společného, lokální většina ještě nezakládá její právo na zvláštní stát."

Ale proč ne? Je integrita státního celku navždy daná pouze historickými důvody? Anebo se hranice mohou měnit podle změny etnického složení obyvatelstva? Má v dané oblasti právo vládnout menšina nad většinou jen proto, že stát patří k nějakému většímu historickému celku? Británie nadřazuje princip sebeurčení občanů principu státní suverenity, možná jen proto, může říci cynik, že ve všech případech (Falklandské ostrovy, Gibraltar, Severní Irsko, Skotsko) chce většina obyvatelstva těchto oblastí zůstat dosud součástí Spojeného království. Jakmile však přesáhne počet "katolických" obyvatel Severního Irska počet protestantů, je zjevné, že bude provincie na základě hlasování přičleněna k Irské republice. Je spravedlivé, aby bylo většinové obyvatelstvo určité oblasti v zájmu státní územní integrity potlačováno?

Je možné, že jiné země v jiných částech světa by narušení teritoriální celistvosti považovaly za  hrozbu. Je to pozůstatek myšlení minulých dob, kdy bylo zapotřebí, chtěl-li stát získat hospodářskou převahu, vlastnit velké území. V dnešní době to však už zapotřebí není. Nejvlivnější mezinárodní firmy (švýcarský podnik Nestlé) mají většinu svých továren na území jiných zemí. Prospěch z toho má přesto Švýcarsko, protože na jeho území je ústředí koncernu.

Když lidé v ČR upírají Kosovcům právo na vlastní stát, je z toho cítit obava z narušení vlastní, české, teritoriální integrity. Jeden český názor vyjádřil zděšení z tohoto možného scénáře. Z níže uvedené pasáže je také vidět, jak (dost zkresleně) vnímají mnozí čeští občané situaci v Kosovu:

"Představte si, že podíl romského etnika v severních Čechách vzroste nad padesát procent. Romové usoudí, že by si měli vládnout sami a že nastal čas na odtržení od České republiky. Tomu se ovšem zuby nehty brání veškeré tamější bílé obyvatelstvo, a také devadesát procent veškeré populace v tomto státě, jakož i naprostá většina poslanců i senátorů. Romové tedy založí Romskou osvobozeneckou armádu a začnou terorizovat, vyhánět nebo vraždit jak bílé, tak, umírněné Romy. Stát pošle do oblasti policejní a vojenské oddíly, aby udělaly pořádek. Protože ale policie a vojsko všechno neuhlídá, tak si obyvatelé sami vytvoří různé skupinky, které si začnou vyřizovat účty po svém. Skinheadi z celé země se sjedou do severních Čech a konečně se budou moci dosyta vyřádit. Armáda a policie, poté, co utrpěla nějaké ztráty na životech, bude pochopitelně přednostně likvidovat Romskou osvobozeneckou armádu, zatímco řádění skinů a jiných "občanských teroristických iniciativ" ponechá bez povšimnutí (skini ji totiž - na rozdíl od Romské osvobozenecké armády - nebudou ohrožovat. I když se armáda jako taková nebude přímo zúčastňovat etnických čistek, přesto její chování (tolerance neromských teroristů, kteří budou etnické čistky provádět) bude nekorektní.

A co s tím uděláte? Předpokládám, že založíte údernou skupinu, která bude v celých Čechách i na Moravě vyhazovat do povětří mosty, továrny, televizní stanice, rafinérie a zásobníky s ropou, chemičky, Hrad, Hrádeček, Lány a sem tam (pravděpodobně omylem, máte totiž starou mapu) také nemocnice, školy a obytné domy a vyslanectví jiných zemí. To všechno proto, abyste zničil zázemí armády, která se chová nekorektně a nebrání etnickým čistkám, které s gustem provozují ze řetězu utržení skini. Budou vás považovat za bojovníka za etické principy, nebo spíš za teroristu? Domníváte se, že je nějaký významný rozdíl v tom, když takovou svatou etickou válku vede malá teroristická skupina, nebo když úplně to samé dělá samozvaná aliance 19 států, která je nejsilnější na světě."

Češi mají špatné zkušenosti s válkou

Mnoho Čechů je už nyní přesvědčeno, že NATO zvolilo proti Miloševičovi nesprávnou strategii a že budou letecké údery neúčinné. Účinnost strategie leteckých úderů přirozeně nekritizují jenom Češi, avšak v českém pojetí bezpochyby hraje významnou roli skutečnost, že mají Češi nedůvěru k přímému prosazování cílů silou - mají pocit, že pro ně samotné byly války vždycky katastrofou.

Velmi silně a traumaticky zůstávají v českém podvědomí vzpomínky na obě vojenské okupace Československa - nacistickou z roku 1939 a ruskou z roku 1968. Jeden respondent to shrnul takto: "Násilím není možné se domoci trvalých hodnot. Tlak budí protitlak, násilí budí protinásilí." Znamená to snad, že se nemáme nikdy postavit násilí se zbraní v ruce? Neměli se Češi postavit se zbraní v ruce proti Hitlerovi? Češi mají historickou zkušenost, že se mohou domoci svých cílů jen nepřímo. Mají švejkovskou tradici, nedůvěřují armádě, vytvářejí si historický mýtus, že nikdy nebojují se zbraní v ruce. (Není to pravda, existuje několik případů, kdy zasáhli Češi do bojů velmi rozhodně a velmi úspěšně.) S tím je nespokojen i český prezident. Podle jednoho činitele, blízkého Václavu Havlovi, říkává Havel v soukromí, že se prý Češi se vždycky snaží "vyčuraně prokličkovat historií".

Jeden český občan napsal: "Byl bych rád, kdybyste pochopil, že mínění Čechů není způsobeno sudetoněmeckým traumatem, xenofóbií národa, totalitní výchovou, ale pouze vrozeným odporem k násilí a historicky doložitelnou ochotou Čechů řešit věci národní bez zbytečného zabíjení. Tato ochota může být pochopitelně interpretována jako zbabělost. Myslím si, že právě tato ochota neprat se a nedělat zbytečná gesta umožnila tomuto miniaturnímu národu (sic! v ČR přežívá představa, že jsou Češi "malý národ" - přitom je to v Evropě stát střední velikosti) přežít v srdci Německa."

V jiných reakcích se znovu a znovu objevuje obava z Německa: "Nyní Němci po více než padesáti letech opět bojují na cizím území, nepozváni, bez vyhlášení války, v době míru bez mandátu OSN. Kdo bude ještě a komu věřit? Všiml jste si, jak radikálně se rozmnožily radikální požadavky v sudetské otázce, a to nejen ze strany sudetských Němců, ale i oficiálních představitelů Německa a Rakouska?"

Někteří Češi se obávají, že staví-li se mezinárodní společenství proti vyhánění Albánců z Kosova, bezpochyby odsoudí i vyhnání tří miliónů Němců po druhé světové válce z Československa: "Pokud bychom souhlasili s tím, že Albánci (kteří žijí většinou na tomto území pouze po dvě generace) si mají vytvořit z Kosova vlastní stát, byli bychom blízko tvrzení, že mají být dodatečně navrácena Německu zatím česká území bývalých Sudet, kde Němci žili po více generací. Němci však před druhou světovou válkou vytvořili v Československu podobnou pátou kolonu, jakou dnes v Jugoslávii tvoří kosovští Albánci s jejich cizineckou legií nazývanou Kosovská osvobozenecká armáda. Po druhé světové válce nebylo další soužití Čechů s Němci možné právě z toho důvodu, že před válkou byli pátou kolonou v Československu. To je případ i dnešní Jugoslávie a já se domnívám, že je spravedlivé, aby na území Kosova zůstali pouze ti obyvatelé, kteří při respektování všech občanských práv chtějí v Jugoslávii žít." Přestože tedy čeští kritikové vyčítají Severoatlantickému společenství, že trestá zbloudilými bombami srbské obyvatelstvo na základě principu kolektivní viny, neváhají souhlasit s tím, že by na základě téhož principu kolektivní viny mělo být odsunuto z určité oblasti celé "nevhodné" etnické obyvatelstvo.

Jaké názory vyjadřují ti, kdo zásah Severoatlantického společenství vůči Jugoslávii schvalují?

"Zásah v Kosovu je úměrný situaci. Bylo by třeba oddělit Srby a Albánce. Nedokážu posoudit míru viny. Teror by měl být trestán, to je však názor idealisty." - "Je nutno eliminovat paratotalitní Miloševičův režim, který dlouhodobě destabilizuje prostor Balkánu. Není pravda, jak se všeobecně tvrdí (!), že nálety NATO vyvolaly genocidu Kosovců. Bez důkladných plánů a přípravy nelze jen tak zorganizovat vyhánění mnoha stovek tisíc lidí ze země." - "S akcí NATO souhlasím, protože ostatní mudrlanti nemají jiné řešení."

"Nechceme být součástí západního geopolitického celku"

Odpůrci zásahu NATO vůči Jugoslávii v České republice většinou kritizují stoupence tohoto zásahu, že je zaslepila touha pochlebovat Západu a včlenit se za každou cenu do západního společenství. Hovorem se stoupenci západní intervence v Jugoslávii však člověk nenabývá tohoto dojmu. Zdá se spíše, že čeští stoupenci západního zásahu v Jugoslávii prokazují všestrannější porozumění problému.

Zeptal jsem se několika českých novinářů, politologů a historiků, co je podstatou výrazného českého odporu vůči zásahu NATO proti Miloševičovu režimu. Důvodů je prý celá řada. Jejich názory je ovšem možno kritizovat jako typické, elitářské intelektuálské postoje, "odtržené od života společnosti:"

Vedoucí čeští politikové problém občanům nijak nevysvětlili. Zaujali vůči němu váhavé či odmítavé stanovisko. Značnou vinu nesou také české televizní stanice, které přínášejí informace z války o Jugoslávii bez analýzy. Vysílala-li komerční televize Nova srbské záběry bombardovaných budov a pak záběry uprchlíků z Kosova, vyvolala v české populaci dojem, že uprchlíci utíkají před západním bombardováním.

Češi měli vždycky velmi pozitivní vztah k Jugoslávii. Pamatují, že v roce 1968 podpořila jejich reformy. V době, kdy v Československu vládl v sedmdesátých a v osmdesátých letech tvrdý husákovský režim, byla Jugoslávie jedinou, "polozápadní" zemí, kam jezdili na dovolenou. Mají příjemnou vzpomínku, ale příliš nerozlišují jednotlivé části bývalé federativní republiky Jugoslávie.

Důležitou roli hraje xenofobie, obava z uprchlíků, neochota se angažovat. "Uprchlíci tady zůstanou, budou se množit a za sto let jich bude víc než nás." Lidé nechtějí vidět utrpení, volí si, jakým směrem se budou dívat. Stát a jeho moc je pro ně důležitější než lidská individualita.

S určitou neochotou musím přiznat na základě četných reakcí, že se zdá být mentalita dnešních Čechů trochu podobná mentalitě srbské - tedy balkánské. Stejně jako Srbové se i Češi definují vůči vnějšímu světu převážně defenzívně. Žijí ve vlastním světě, nemají rádi etnické menšiny a příliš jim nevadí v politice ani v podnikání úhybné manévrování a  řekněme to otevřeně - podvádění, za účelem dosažení požadovaného cíle. Pokud je tato strategie úspěšná, dělá na mnohé Čechy dojem. V morálně relativistickém chaosu postkomunistické české společnosti je konec konců možno ospravedlnit jakkoliv nečestné jednání, protože přece pevné morální standardy neexistují. Nemohou-li dosáhnout cíle přímými prostředky, pro mnoho Čechů je, jak se zdá, legitimní, pokusit se dosáhnout cíle prostřednictvím úhybností.

Podle politologa Milana Znoje je odpor vůči bombardování NATO zástupným problémem. Mnoho Čechů nebylo přesvědčeno o užitečnosti vstupu do Severoatlantického společenství. Referendum o této otázce se v ČR nekonalo. Vztah k armádě je v ČR velmi nedůvěřivý. České povaze by zřejmě vyhovovala nezúčastněnost ve vojenských i politických blocích. Čechům zjevně vadí, že se budou muset stát součástí většího geopolitického celku a činit konkrétní rozhodnutí, angažovat se otevřeně pro nebo proti.

Jan Čulík

Středa - bělehradský den pravdy

Redakční komentář, který vyšel v úterý 1. června v deníku Guardian.

Je to poslední, nejlepší naděje na mírovou dohodu, takže cesta, kterou plánuje ruský vyslanec na středu, si zaslouží pozornosti. Tentokrát s ním má do Bělehradu cestovat i vyslanec Evropské unie, pozoruhodný finský prezident Martti Ahtisaari, který řekl, že nepojede, pokud by neexistovala šance na  úspěch. Černomyrdin byl už v Bělehradě čtyřikrát a také nyní konečně předpokládá jednoznačný výsledek. Slobodan Miloševič, mistr odkládání, už nemůže záležitost víc oddalovat. Nastal okamžik pravdy, a Miloševič musí dát jasnou odpověď, zda přijímá podmínky, s nimiž souhlasí všichni, včetně Rusů. Srbské jednotky se musejí stáhnout, aby měli uprchlíci pocit bezpečí, že se mohou vrátit domů. Podstatná armáda složená ze zahraničních jednotek musí vejít do Kosova, nahradit Srby a zaručit, že se Srbové nevrátí. Aby to bylo důvěryhodné, musí být jádrem této armády vojska NATO.

Není dosud jasné, zda už byla dohodnuta velící struktura. NATO by to nemělo zdůrazňovat, ani by se nemělo snažit vylučovat Rusy. Rusové si zaslouží stejnou roli jako západní jednotky. Oplátkou za to by Rusko nemělo trvat na vytvoření nějaké vlastní okupační zóny v Kosovu, jako bývalo východní Německo. Kosovo nesmí být rozděleno na "tvrdou" a "měkkou" zónu, ani na srbskou a albánskou zónu. To jsou ale otázky, o nichž se musí dohodnout NATO a Rusko. Nejsou to otázky, o nichž by měl rozhodovat Bělehrad.

Když zahájil ruský velvyslanec svou diplomacii, Miloševič si pravděpodobně myslel, že čas hraje pro něho. Hodilo se mu jednání protahovat, protože předpokládal, že kritika bombardování NATO bude sílit a aliance nevyužije možnosti vyslat do Kosova pozemní vojska.

Ale změnily se tři skutečnosti a základna nadějí pro Bělehrad se rozplynula. NATO se dohodlo na obrovském zvýšení počtu vojáků v regionu a vlády ve Washingtonu, v Londýně a v Paříži velmi silně daly najevo, že tyto pozemní jednotky možná provedou invazi, pokud Bělehrad odmítne dohodu. Jednotky jsou posilovány už nyní a vojska budou schopna provést invazi před zimou, čímž mizí další faktor, o němž se Miloševič domníval, že je na jeho straně.

Je také jasné, že německé a italské námitky proti pozemní invazi nemají sílu veta. Pozemní vojska, která vstoupí do Kosova, budou koalicí ochotných. Členové NATO, kteří si nepřejí se na pozemní invazi účastnit, nebudou muset, ale nebudou v invazi moci zabránit ostatním.

Posledním novým faktorem je rozhodnutí mezinárodního trestního tribunálu obžalovat Miloševiče. Někteří analytikové argumentují, že to omezuje jeho ochotu přijmout kompromis. Ale pravděpodobnější je opak. Jugoslávský šéf státu nyní musí najít přijatelné východisko pro sebe nejen ohledně Kosova, ale i ohledně své vlastní hlavy.  Pokud přijme mírovou dohodu, může si být jist, že mírové sbory, které vstoupí na jugoslávské území, zůstanou jen v Kosovu. V Srbsku samotném bude relativně v bezpečí.

Jestliže bude naopak Miloševič tak tvrdošíjný, že do Kosova vstoupi vnější armády násilím, situace se dramaticky změní. V horečce pozemní války může vzniknout tlak na to, aby byly vyslány do Bělehradu speciální jednotky a zmocnily se muže, který stojí v čele obžaloby u mezinárodního soudního tribunálu. Nikdy nebylo pro Miloševiče rozumnější přijmout nabídku, protože požadavky, které jsou vznášeny, budou stejně realizovány, ať s tím bude či nebude Miloševič souhlasit.

(Znáte tu písničku?} Já mám strejčka v Americe - jo, jo... ten má zadarmo internet - a taky pécéčko

Matiční aneb nebude mír na Zemi?

Světoznámé město Bystré

Legrace s recyklací začala včera na náměství Míru v Praze