Válka o Jugoslávii: byl to americký expansionismus?

Tento článek reportéra BBC Fergala Keana vyšel v jeho pravidelném sloupku v deníku Independent v sobotu 12. června 1999.

Mýlil jsem se. Před čtrnácti dny jsem napsal, že se zdá být pozemní válka nevyhnutelná. Nevěřil jsem, že samotné letecké údery přimějí Miloševiče, aby kapituloval. Nevěřil jsem, že jeho vojska opustí Kosovo, pokud na místě nebudou vojska NATO, která je vyženou. No, Miloševič to nevydržel a kapituloval (to učinil, ať to kamufluje Bělehrad jakkoliv) a já se přiřazuji k dlouhé řadě komentátorů, kteří si v různých etapách tohoto konfliktu dost dobře neuvědomili, jaký dopad mají letecké údery na jugoslávské vedení. Vždycky jsem byl přesvědčen, že Miloševič bude poražen (a taky jsem to napsal) - jen jsem si nemyslel, že se to dá udělat pouze prostřednictvím leteckých úderů.

Teď když bomby a střely dokončily svou práci a Srbové odcházejí z Kosova, mí přátelé "Easy" a Arber a jejich rodiny se budou připravovat opustit Albánii a vrátit se domů. Jsem tomu rád, i v zájmu osudu statisíců jiných uprchliků, které srbský válečný magnát vyhnal. "Easy" zorganizuje v Metrovici někdy v budoucích měsících velký večírek na oslavu a možná budu moci splnit svůj slib a přijet tam také.

Četl jsem mnoho článků od protiválečné strany o tom, že tato válka byla expanzionistickou válkou NATO, byla to válka, jejímž cílem bylo upevnit americkou moc na hranicích Ruska, byl to pokus prosadit nový agresívní světový pořádek.

Ani jedno z toho není pravda a ti, kteří se snaží tuto interpretaci prosadit, jsou zaslepeni vlastním antiamerikanismem. Většina těchto lidí je stále ještě obětí levicového myšlení dávno minulé éry, pozůstatku z doby, kdy se americká moc agresívně prosazovala v jihovýchodní Asii a v Latinské Americe.

Namísto mlčenlivého Clintona a jeho generálů, kterým se nechce do války, viděli tito lidé Nixona a Kissingera a dr. Strangelova, viděli Ronalda Reagana a jeho contras a zlovolná chapadla vojenskoprůmyslového komplexu.

Tito lidé protestovali, že je zapotřebí schválit novou rezoluci OSN, a zapomínali na desítky předchozích rezolucí OSN, které Miloševič už ignoroval. Schválně ignorovali dlouhá léta množství slibů, porušených srbskou vládou, dlouhá léta podvodného, dvojakého vyjednávání srbské strany a chovali se, jako by byl Miloševič člověk, s nímž je možno seriózně jednat. (Samozřejmě, v tomto ohledu se nijak nelišili od amerických a evropských diplomatů, kteří dlouhá léta šířili iluzi, že je Miloševič v regionu zárukou stability.)

Jiné protestující osoby zaslepila jejich vlastní trpkost způsobená americkou vytrvalou a často nespravedlivou podporou pro Izrael na Blízkém východě. Tito kritikové odmítají vidět možnost, že v tomto případě jednají Spojené státy spravedlivě a dokonce při tom dosahují úspěchu.

Je to pravda, americká politika na Blízkém východě je strašlivě jednostranná, ale co se týče Kosova, Bílý dům jedná správně. Je přece nelogické argumentovat, že protože v jedné části světa jedná Amerika nesprávně, není schopna jednat jinde správně.

Americká podpora pro Chorvatsko a pro "etnické očišťování" Srbů z Krajiny se také často cituje jako příklad ostudně jednostranného chování. Ano, bylo to ostudně jednostranné. A ano, Tudjman by měl být vyšetřován kvůli své odpovědnosti za válečné zločiny v Krajině a v Bosně-Hercegovině. Ale, prosím vás, nepřesvědčujte mě, že to znamená, že Clintonův Bílý dům jednal špatně, když udělal tlustou čáru a postavil se v Kosovu na ochranu spravedlnosti. Amerika tím jednala naprosto správně.

Tato válka nebya válkou amerického expanzionismu, ani to nebyla válka v níž Američané arogantně ukazovali, jakou mají sílu. Je tomu obráceně: problémem naší doby je to, že neustále zoufale usilujeme, aby se Američané vůbec zajímali, co se děje jinde po světě. Američané jsou národ, jehož politický a vojenský establishment je hluboce ovlivněn izolacionismem a jehož většina obyvatelstva vůbec neví, co se děje za hranicemi Spojených států. Z těchto důvodů není hlavním problémem nutnost omezovat americkou moc, ale nutnost pořád předkládat Spojeným státům morální imperativ humanitární intervence.

Nezapomínejte, že po 100 dní poslední genocidy v tomto století (ve Rwandě) se Američané kroutili a dělali všechno, co je v jejich silách, aby nemuseli ve Rwandě zasáhnout, dohadovali se o ceně pronajímání vojenských vozidel pro jednotky OSN. Dělali prostě všechno, jen proto, aby nebyli zataženi do konfliktu v daleké zemi. Nakonec tam byl usmrcen téměř jeden milión lidí, částečně v důsledku absolutního odmítnutí Washingtonu zasáhnout. Tentokrát se ale rozhodli Američané jednat slušně. Sice je k tomu musel velmi silně postrkovat Tony Blair, nicméně však Američané učinili slušné rozhodnutí.

Byla to, jak Blair uvedl na samém počátku, válka proti zlu etnických čistek. V průběhu války se ovšem NATO dopustilo celé řady brutálních a stupidních činů. O život přišli nevinní lidé. Ale nesnažte se obviňovat z obrovského zločinu války - z deportace statisíců lidí - západní Spojence. Nezapomeňte, že během celého jednoho roku před válkou vyhnali Miloševičovi muži v Kosovu přibližně 300 000 lidí z domovů, srbské vražedné čety se pohybovaly po venkově a masakrovaly civilisty a po dlouhá desetiletí připravovali srbští extrémisté plán na vyhnání kosovských Albánců. Miloševič využil bombardování NATO jako užitečné záminky pro vyprázdnění provincie od většiny jejího obyvatelstva. Ale tito obyvatelé odešli, protože je vyhnali srbští vojáci - nikoliv letecké údery NATO.

Válka je pro liberální mínění neobyčejně znepokojivou záležitostí. Jak už jsem napsal, válka drtí naše představy o nás samotných. Válka je hrůza. Špiní svědomí, tělo i duši. Nemusíte chodit mezi mrtvými a zmrzačenými a zaznamenávat jejich příběhy, abyste si to uvědomili. Avšak po deseti letech zla, které vyvolávala etnická válka na Balkáně, měli jsme jinou možnost? Jsem upřímně přesvědčen, že nikoliv.

Na Balkáně se blíží konec jedné éry. Brzo nebudou ani Miloševič, ani Tudjman u moci. Menším válečným magnátům, kteří vyrostli kolem nich, se dostalo strašlivého varování a my jsme konečně v regionu angažováni v reálném a skutečném smyslu.

Politická nečinnost, diplomatické mlžení a podvádění, ignorování morálních principů - všechno to jsou vlastnosti, které do nynějška definovaly naše pokusy jednat s tímto krví potřísněným teritoriem. Útěch statisíců uprchlíků skoncoval s touto dvojakostí.

Dříve nebo později vznikne v Kosovu nezávislost. Představa, že devadesát procent obyvatelstva regionu může být násilím nuceno žít pod suverenitou státu, který nenávidí, je prostě nerealistická. Něco takového je možné jen v zemích, kde je absolutně hrůzným způsobem praktikován státní teror - na Východním Timoru nebo v Barmě.

Doufám, že si KLA uvědomí, že je v jejím zájmu spolupracovat s NATO a nebude se pokoušet podvrátit mír tím, že zahájí proti Srbsku z osvobozeného území novou válku. A pokud má mít NATO důvěryhodnost jako ručitel míru, musí zasáhnout nemilosrdně proti těm, kteří se budou chtít mstít na srbských civilistech.

V širším měřítku budeme muset být připraveni na krizi, která brzo vypukne v samotném Srbsku. Sousední Černá Hora je také velmi nestabilní. Jsme prostě, jak bylo mnohokrát řečeno v minulých dnech, teprve na začátku našeho partnerství s lidmi na Balkáně. Opakuji: je to partnerství: není to ani nadvláda ani diktatura, ale partnerství.

Už nikdy znovu si nebudeme moci dovolit - morálně ani prakticky - ignorovat zlo anebo povzbuzovat, v důsledku naší slabosti a našeho váhání, aby si diktátoři dělali, co chtějí.

České emocionální reakce jsou charakteristické pro třetí svět

Ferdinand

Pozor! Vladimír Železný NEDOSTAL úvěr od banky IPB

Akce požadující oddlužení třetího světa

Povrchní a účelový dokumentarismus v ČT

Arogance režiséra Roberta Sedláčka

James Cox: V neděli dopoledne vyjednával britský ministr zahraničních věcí se svým ruským protějškem Igorem Ivanovem. Zeptal jsem se ho, o čem hovořili.

Robin Cook: Dohodli jsme se na celé řadě důležitých vůdčích zásad. Prvním z nich je, že by neměla ani jedna strana činit žádné překvapivé kroky, které by způsobovaly, že je pro druhou stranu obtížné pochopit, co dělá, a vede to ke zmatku.

James Cox: Říkáte, že když Rusové vstoupili do Prištiny, že to nebylo v souladu s dohodnutými principy?

Robin Cook: Myslím, že každý ví, že to nebylo podle dohody. Ale důležité je, že Igor Ivanov a já jsme se dnes dohodli, že další ruská vojska nebudou vysílána do Kosova bez předchozí dohody s NATO a bez našeho povolení. Také jsme potvrdili, že je nutno dodržovat zásady rezoluce OSN. Rezoluce OSN jasně konstatuje, že bude existovat jednotná mírová operace s jednotným velením. Igor Ivanov dnes potvrdil, že ruská vojska to přijímají a budou v tomto kontextu spolupracovat. Stejným způsobem, jak to činí v Bosně, kde jsou v současnosti včleněna do všech úrovní velící struktury NATO, která tam funguje jako jednotný celek. Chceme mít operaci, která bude fungovat pro celé Kosovo. Nedojde k žádnému dělení, a vojska žádného státu tam nebudou provádět samostatné operace.

James Cox: Ale Strobe Talbott konstatoval v Moskvě, že je schopen přijmout, aby Rusové dostali zónu vlastní odpovědnosti. Nechápu, jak se to odlišuje od rozdělení Kosova.

Robin Cook: No, je jasné, že ruská vojska budou přítomna zeměpisně v určité oblasti Kosova. To je podstatou každé vojenské operace. Ale budou plně včleněna do kosovských mírových sborů. Budou propojena všech úrovních do velící struktury a budou spolupracovat v rámci těchto mírových sborů se všemi ostatními státy.

James Cox: Ale "zóna odpovědnosti" znamená, že Rusové budou ovládat jednu oblast. Předpokládá se, že to bude sever Kosova, srbská oblast, a že tam se nebudou uprchlíci moci vrátit, protože se obávají Rusů.

Robin Cook: Nejsem si zaprvé jist, zda je váš předpoklad správný. To musí být ještě rozhodnuto. Zadruhé, Rusové nebudou operovat nezávisle. Budou součástí celkových mírových sborů pro Kosovo, se stejným velením. Zatřetí, naše úkoly jsou zcela jasné: jsou obsaženy v rezoluce Rady bezpečnosti OSN, kterou Rusko sponsorovalo: totiž že musejí mít uprchlíci možnost vrátit se do všech částí Kosova, odkud přišli a kam si přejí se vrátit. A náš úkol je chránit všechny obyvatele Kosova, bez ohledu na jejich etnickou totožnost. A jednotky NATO budou zajišťovat, aby obyvatelé, kteří si přejí v Kosovu zůstat, tam mohli zůstat bezpečně.

James Cox: Avšak ještě stále existuje problém na letišti v Prištině, které mělo být součástí britské zóny, Rusové se odmítají odtamtud stáhnout, Britové musejí hledat nové místo. Z toho vplývá určitá neústupnost Rusů?

Robin Cook: Nehledáme novou základu, ruská vojska možná jsou na letišti, ale Británie bude mít odpovědnost za Prištinu a už tam máme velké množství vojáků. Jime, zachovejme rozumnou perspektivu. Na letišti v Prištině je 200 ruských vojáků, do dneška do večera bude v Kosovu 10 000 vojáků NATO, mnoho z nich v Prištině. Igor Ivanov dnes uvedl, že tito ruští vojáci na letišti budou sloučeni do mírových sborů jakou součást integrované operace a jsem si jist, že k tomu dojde.

Ať žijí Rusové, ale Srbové odcházejí

Výňatky z  článku reportérky Channel Four News Lindsey Hilsumové, který vyšel v neděli 13. června v týdeníku Observer.

Když přijeli Rusové, bylo půl druhé v noci. Nikdo v Prištině to nemohl zaspat. Ohlušující hluk střelby ze samopalů se ozvěnou vracel kolem betonových budov: srbští vojáci vítali Rusy střelbou do vzduchu. Koloně ozbrojených vozidel trvalo asi deset minut, než projela nadšeným davem ve městě směrem k letišti.

Rusové ale nevěděli, že, jak se zdálo, letiště v Prištině už předtím zajistili pro Brity speciální britské jednotky SAS. Podle zpráv přistáli vrtulníky a obsadili letiště. Rusové museli čekat na silnici u letiště za plotem. Když jsme se my pokusili proniknout na letiště v sobotu ráno, zabránili nám v tom srbští vojáci.

Na silnici mezi Prištinou a historickým bojištěm Kosovo pole jsme viděli kolonu traktorů a valníků, na nichž seděli srbští vojáci, stejně jako cestovali v minulých týdnech albánští uprchlíci.

V Prištině jsem u hotelu hovořila s třemi ženami středního věku, které seděly na zídce u svého činžovního domu. Bály se příchodu vojsk NATO. "Co mají v úmyslu? Skutečně zajistí naši bezpečnost?" ptala se nejstarší žena, která říkala, že pracuje jako soudkyně.

"Chceme tady zůstat, protože toto je srbská země a my jsme se tady narodili," dodala její společnice. "Bojíme se, ne proto, že jsme něco provedly, ale protože naše armáda a policie byly odsunuty."

"Dostávají britská vojska plat?" ptala se první žena. "Obávám se, že vojáci, kteří dostávají plat, nesoucítí řádně s lidmi." V tuto chvíli vysvětlil můj tlumočník, že je Srb, žijící v Bosně. "Co se stalo, když vstoupila cizí vojska do Bosny? Co udělala Srbům? Co dělala cizí vojska, když docházelo v Bosně mezi Srby a muslimy k incidentům?"

Tlumočník řekl, že jakmile přišla vojska NATO do jeho města, už k žádným incidentům mezi Srby a muslimy nedocházelo. "No jestli je to tak, tak budou tady vojska NATO vítána," řekla první žena. Ale vůči kosovským Albáncům neprojevovaly ženy snášenlivost.

"Všichni uprchlíci lžou. Nevím, proč jim svět věří. Byli bohatší než jsme my a neměli si na co stěžovat. Počestní Albánci zůstali doma a nic se jim nestalo."

Vedle seděl za teplého letního večera Zejna Bulukraci, bělovlasý Albánec, který nebyl vyhnán z Prištiny, protože do jeho čtvrti srbská očišťovací vojska nedospěla. Konstatoval: "Očekáváme, že to bude dobré, když přijdou vojska, protože už se tady nebude vraždit ani krást." Albánec vyjádřil názor, že rád bude dál žít mezi Srby. "Naši sousedé se k nám chovali velmi slušně. A jsem přesvědčen, že vojáci, kteří přijdou, budou ochraňovat všechny lidi."

To není přesvědčení, které by sdíleli Srbové. Ti si naložili majetek do automobilů a na nákladní vozy a vydali se na sever, přes opuštěné vesnice s vypálenými domy. Někteří srbští uprchlíci cestují na traktorech s valníky, na nichž mají koberce a ledničky, opakují se scény, k nimž došlo, když utíkali Albánci.

Ale většina Albánců nepovažuje tento exodus za totéž, jak když utíkali oni. Mnoho uprchlíků obviňuje své srbské sousedy, že se přidali k polovojenským bandám a pomáhali jim vypalovat jejich domy. Někteří Srbové prchají před potenciální odplatou: jiní odcházejí, protože mají pocit, že svatá srbská země Kosovo byla vydána cizincům.

Mnoho Srbů v Prištině konstatuje, že je velký rozdíl mezi srbskými vojáky pravidelné armády a polovojenskými jednotkami a policejní milicí. Polovojenské jednotky a milice nesou odpovědnost za největší zvěrstva, spáchaná na Albáncích.

Zatrpklý Bělehrad se mstí srbským disidentům

Prezident Slobodan Miloševič zintenzívňuje represe proti srbským občanům, kteří se postavili proti válce, napsala v neděli 13. června v týdeníku Sunday Telegraph bělehradská novinářka Branislava Miloševičová.

Srbští disidenti jsou zatýkáni a policie provádí domovní prohlídky v jejich bytech. Zatýkání pokračovalo i v době, kdy probíhalo v Makedonii jednání mezi jugoslávskými generály a generály NATO. Tisíce mladých mužů bylo donuceno vstoupit do armády.

Mezi zatčenými jsou členové takzvaného Občanského parlamentu, organizace, založené v květnu obyvateli města Čačak, jehož komunální správa byla v rukou srbské politické opozice. Občanský parlament požadoval demokracii a ukončení války.

Čačak, jihozápadně od Bělehradu, měl komunální správu opoziční koalice Zajedno. Během války byl terčem ostrého útlaku Miloševičových policejních sil.

Ve městě byly zakázány demonstrace a starosta Čačaku před měsícem zmizel za záhadných okolností. Místní šéf policie se veřejně vytahoval, že od začátku bombardování NATO zatkl a  vyslýchal 200 lidí.

V posledních několika dnech byly provedeny domovní prohlídky v bytech členů Občanského parlamentu a některé osoby byly zatčeny. V pondělí a v úterý byly ulice Čačaku plné vojenské policie, která zatýkala mladé muže a přiměla je zahájit vojenskou službu.

Totéž se děje i v jiných oblastech, kde došlo k protiválečným protestům. Od úterý bylo donuceno v Černé Hoře vstoupit do armády 1500 mužů.

Vojenská policie je přítomna ve velkém počtu v městech Aleksandrovač a Kruševač, kde se minulý měsíc konaly demonstrace poté, co do města byly vráceny mrtvoly vojáků základní služby, usmrcených v Kosovu. Tato města se neúčastnila oslav ukončení války.

Jedna žena v městě Aleksandrovač, jejíž syn je v armádě v Kosovu, řekla: Nebudu oslavovat, protože nevěřím Miloševičovi ani slovo. Budu šťastná teprve, až budu mít syna doma."

V Čačaku se každý ptá, proč muselo dojít k této válce. Jedna žena si stěžovala: "Lidé jsou rozhněváni. Ptají se, proč museli zažít hrůzu bombardování, proč tolik mladých mužů muselo zemřít, když tato dohoda není o nic lepší než dohoda z Rambouillet."

Disidenti jako Zoran Djindič, šéf opoziční Demokratické strany, který byl minulý měsíc odsouzen za zradu u vojenského soudu, zůstávají ve vězení. Djindič byl obžalován poté, co navštívil západoevropská města a zpochybňoval politiku Miloševičova režimu.

Ve městě Niš ve středním Srbsku čekají příbuzní nadarmo na zprávy o osudu 24 vojáků základní služby, kteří byli odsouzeni za dezerci na pět až deset let do vězení.

Přesune se nyní balkánský konflikt z Kosova do okolních zemí?

Tento článek Tima Judaha, autora knihy The Serbs: History, Myth and the Destruction of Yugoslavia (Yale University Press) vyšel v neděli 13. června v týdeníku Observer.

Bývalá Jugoslávie je jako skládanka a západní političtí představitelé se v posledních letech snaží vytvářet mír postupně, na jednotlivých jejích kusech. Zatím ještě nevznikl souvislý celek. Nejhorší je, že přestože nyní byly vyslány do Kosova desetitisíce vojáků, nikdo nemůže zaručit, že konflikt nevzplane někde jinde.

Během nadcházejících měsíců dojde jistě v Kosovu k celé řadě krizí. Bude existovat otázka Rusů a otázka budoucnosti kosovských Srbů. Vláda v Bělehradě se bude neustále pokoušet prosazovat nad Kosovem svou suverenitu. Otázka budoucnosti Kosovské osvobozenecké armády také asi povede k problémům. Dohoda z Rambouillet požadovala odzbrojení KLA, nynější dohoda, kterou přijala Rada bezpečnosti OSN ve čtvrtek, hovoří jen o "demilitarizaci" KLA. Nikdo neví, co to znamená.

KLA má v úmyslu proměnit se v místní policii, ale je otázka, zda budoucí správa OSN nad Kosovem by byla ochotna něco takového povolit. Policie je přirozeně velmi důležitá, protože ve všech bývalých jugoslávských republikách si ozbrojená policie udržela moc a tedy i etnickou nadvládu. V Bosně, navzdory nejlepšímu úsilí mezinárodního společenství, ovládají policii ve všech třech částech bývalé republiky jednotlivé převládající etnické skupiny. To znamená, že uprchlíci z opačné etnické skupiny nepovažují za bezpečné se vrátit do oblasti, kde vládne policie z jiné etnické skupiny. Mimo jiné právě proto bude muset Bosna zůstat alespoň celou jednu generaci mezinárodním protektorátem.

Samotné Srbsko zůstává neobyčejně nestabilní. Léta se už předpovídá, že se Miloševičův režim rozpadne jako domek z karet, až přijde konec. Problém je, že nikdo neví, kdy to bude. Jiný problém je, že není jasné, zda by alternativa k Miloševičovi byla lepší. V současnosti podporuje srbskou vládu Vojislav Šešelj, extrémní nacionalista, který je náměstkem premiéra. Přísahal, že ve chvíli, kdy vojska NATO vstoupí do Kosova, rezignuje na svou vládní funkci. Pokud tuto hrozbu vykoná, mohl by v Srbsku vyvolat volby. Miloševič není v Srbsku populární, ale s výjimkou Šešelje jsou opoziční politikové ještě méně populární. Hlavním důvodem je to, že se navzájem nenávidí víc, než nenávidí Miloševiče.

Miloševič je chytrý manipulátor. Možná rozhodne, že lépe než muset čelit nepříjemným volbám, by bylo pro něj výhodnější otevřít novou válečnou frontu. Desetitisíce vojáků byly nyní uvolněny z Kosova, a tak Miloševičovi nic nebrání, aby jim nařídil svrhnout pro něho nepříjemnou prozápadní vládu v Černé Hoře. Pokud se o to pokusí, není vyloučeno, že černohorská vláda požádá Západ o pomoc - což by znamenalo, že se Západ octne v novém konfliktu.

Makedonie zůstává také hluboce nestabilní. Čtvrtina obyvatelstva Makedonie jsou etničtí Albánci a ostatní většina jsou Slované, sympatizující se Srby. Obě komunity jsou zděšeny mírou násilí, která za poslední tři měsíce postihla Kosovo, a proto ani jedna strana neučinila v poslední době nic provokativního. To ovšem není zárukou, že nějaký nacionalistický politik nepřivede lidi slepě na okraj této propasti.

V minulých dnech hovoří západní vedoucí představitelé o takzvaném Marshallově plánu pro celý Balkán. Srbsko, samozřejmě, z něho bude vyloučeno, dokud se nezbaví Miloševiče. Chorvati pomýšlejí na to, jak by mohli tohoto Marshallova plánu využít pro sebe.

V srbnu 1995 očistila obrovská chorvatská ofenzíva republiku od skoro všech příslušníků tamější srbské menšiny. Málokteří Srbové se vrátili do Chorvatska a toto je zdrojem rekriminací vůči Západu: Srbové Západu vyčítají, že o srbské uprchlíky neprojevuje zájem. NATO neplánuje vrátit srbské uprchlíky do Chorvatska silou, a tak je "etnicky očištěné" Chorvatsko dosud stabilní.

Jenže je to velmi nepevná stabilita. Mezinárodní sdělovací prostředky léta Chorvatsko ignorují. Země nyní projevuje znepokojující charakteristiky autoritářské balkánské banánové republiky, které vládne prezident, který prý má pokročilou rakovinu.

V posledních dvou týdnech otřásl Chorvatskem bizarní skandál, kdy byl zatčen Miroslav Separovič, bývalý šéf rozvědky, za podezření, že prozradil deniku Nacional tajný špionážní dokument, jehož obsahem bylo, jak zmanipulovat výsledky chorvatské fotbalové ligy. Chorvatská zpravodajská služba prý zabránila tomu, aby fotbalový tým z města Rijeka vyhrál národní fotbalovou ligu, a první místo dala oblíbenému družstvu prezidenta Tudjmana, Chorvatsko Záhřeb.

Usuzuje se, že jestliže není dovoleno, aby vyhrál fotbal tým z opozičního města, politické opozici v žádném případě nebude dovoleno, aby vyhrála nadcházející volby. Pokud dospěje chorvatská opozice k závěru, že budou volby zfalšované, země by se lehce mohla stát obětí nepokojů.

Pro Miloševiče - ani pro Srbsko - není úniku

Tento článek reportéra BBC Johna Simpsona z Bělehradu vyšel v týdeníku Sunday Telegraph.

Prezident Slobodan Miloševič nyní začíná podstupovat největší zkoušku svého života. Ztratil vládu nad regionem, o němž slíbil svým občanům, že ho bude bránit, jeho země čelí nejhorším hospodářským problémům od roku 1945 a politická aliance, jíž stojí Miloševič v čele, hrozí se rozpadnout.

Kdokoliv jiný by si jistě připravoval vrtulník k úniku a kontroloval by svá zahraniční konta. Miloševič ale ne. Ať by odcestoval kamkoliv - i do Řecka, i do Ruska, i do Černé Hory, byl by předán mezinárodnímu tribunálu pro válečné zločiny v Haagu.

Ti, kteří jsou mu blízko, z toho usuzují, že Miloševič ze Srbska neodjede. "Možná že budou nadcházející měsíce obtížné, ale Miloševič je jediný člověk, který dokáže vládnout této zemi," řekl mi činitel, který je také na seznamu srbských politiků, kteří nemohou cestovat do západní Evropy.

V této argumentaci je určitá pravda. Někteří lidé, kteří mohli po Miloševičovi převzít moc - například srbský prezident Milutinovič - jsou také na seznamu válečných zločinců. Opozice je neobyčejně rozhádaná a nejednotná.

Zima bude v Srbsku těžká, bez tepláren a rafinérií ropy, hospodářství bude rozložené a Miloševič určitě učiní, co vždycky dělá, když není dostatek peněz - natiskne jich víc. Ale bude i nadále ovládat národní život.

Takže má nyní Evropa vlastního Saddáma Husajna: vedoucího představitele země, který byl poražen, ale nikoliv svržen. Jak je možné, že obrovské mezinárodní vojenské operace, které jsou schopny zasáhnout ze vzdálenosti 400 km malý rozhlasový stožár, se nedokáží zbavit jediné osoby, která to všechno způsobila?

"Vážení občané, přeji vám šťastný mír," řekl ve čtvrtek Slobodan Miloševič, na začátku svého prvního a posledního projevu k národu od začátku války. Vypadal nervózně a televizní režisér, který byl povolán pro vysílání do starého královského paláce v Bělehradě, prezidentovi moc nepomohl. Postavil ho, malého a osamoceného, oblečeného do modrého obleku, zády ke krbu se sepjatýma rukama na břiše, do pózy, před níž vždycky varují všichni televizní profesionálové.

Jak jsem poslouchal doslovný překlad tohoto projevu, zdálo se mi, že je to řeč dosti absurdního vzdoru a vychloubačnosti. "Dokázali jsme, že máme neporazitelnou armádu a jsem si jist, nejlepší armádu na světě... Nikdy předtím v naší nedávné historii nebyl náš národ sjednocen tak, jako během této války. A nikdy předtím v historii jsme neměli méně zbabělců, kteří ze země uprchli, aby čekali v bezpečí na ukončení války."

Saddam Husajn taky promluvil takto po ukončení války v Perském zálivu, navzdory veškerým důkazům. Avšak z úplného textu projevu vyplývá něco poněkud jiného: potřeba ujistit a sám být ujištěn: "Nevzdali jsme se Kosova," řekl Miloševič. "Suverenita a územní celistvost naší země je zaručena skupinou osmi nejvyspělejších průmyslových mocností a Organizací spojených národů.. . Jednotky, které vstoupí do Kosova, budou ve službě míru. Bez ohledu na to, z jakých zemí přijdou, vojáci budou vždy plnit své rozkazy a rozkazem je zde ochraňovat občany a udržovat mír."

Saddám nikdy neřekl nic takového. Znělo to jako prosba, výzva ke snášenlivosti - a určitě jako slib srbskému obyvatelstvu Kosova, že se nemusejí obávat vstupu Britů, Francouzů, Němců a Američanů.

Avšak projev měl jen omezený dopad. Srbové, kteří se radovali, když Albánci nastoupili na své traktory a odcestovali z Kosova, nyní dělají sami totéž.

Co se týče počtu jugoslávských mrtvých a raněných, oficiální údaje jak se zdá přehánějí počet civilních mrtvých, který byl nyní zaokrouhlen na 2000, a snižují vojenské a policejní ztráty. Podle prezidenta Miloševiče zahynulo v celé Jugoslávii 561 vojáků a policistů. Bude asi trvat určitou dobu, než bude vysvětlen rozdíl mezi těmito údaji a daleko vyššími odhady NATO.

Avšak, jak jednotky NATO pronikají do Kosova, jak se navzájem kritizují a jak je předběhli Rusové, nemohou hovořit o drtivém vítězství, jakého dosáhla koaliční vojska ve válce v Perském zálivu před osmi lety. Je pravda, že to, že NATO realizovalo tak obrovské množství bombardovacích letů a přišlo při tom jen o dvě letadla a ani o jednoho pilota, byl obrovský úspěch.

Jenže i tento úspěch poškodil kauzu Západu. Zcela správně odmítly západní satelitní televizní stanice jako CNN, BBC a Sky uvěřit oficiálním jugoslávským údajům, že srbská armáda sestřelila 82 letadel NATO. To však přesvědčilo mnoho jinak rozumných a otevřených Srbů, že západní sdělovací prostředky lžou stejně, jako jim lžou oficiální srbská média.

Výroky britského ministra zahraničních věcí Robina Cooka, zejména v první etapě války, že byli vedoucí albánští představitelé zavražděni, vážně ochromily důvěryhodnost NATO. Když Blairova vláda zaútočila na britské novináře, kteří z Bělehradu informovali o nepohodlné pravdě, dokonce i vzdělaní a objektivně uvažující lidé v Srbsku dospěli k názoru, že mezi NATO a jejich vlastní vládou není rozdílu. Pravda je mocnou zbraní proti diktátorům, ale je jen užitečná, když jí všichni využívají neustále.

Ani nebyla válka vedena úplně podle vlastních, vyhlášených zásad NATO. Bombardování státní televizní stanice 23. dubna usmrtilo 16 civilistů a ani nevedlo k likvidaci Miloševičova propagandistického televizního vysílání. Muselo být předem jasné, že bombardování mostu ve Vavarinu ve 13 hodin v den, kdy se konal trh, usmrtí obyčejné lidi, a taky jich usmrtilo desítky.

To nebyly chyby, jako útok na konvoj uprchlíků nebo na vlak, jedoucí po mostě nedaleko Leskovace, nebo jako různé bomby, které se minuly cílem. Toto byla úmyslná rozhodnutí, a soudkyně Louise Arbourová z tribunálu pro válečné zločiny je jistě bude vyšetřovat. Ti, kdo vedou válku z humanitárních důvodů, musejí zajistit, aby byly jejich metody tak dobré, jaké jsou jejich úmysly.

Nikdo nemůže seriózně argumentovat, že nynější zásah NATO v Jugoslávii byl totéž jako sovětská invaze do Československa

Tento článek Charlese Powella vyšel v neděli 13. června v týdeníku Sunday Telegraph. Charles Powell byl v letech 1984 - 1991osobním tajemníkem premiérky Margaret Thatcherové.

Akutní fáze kosovského konfliktu skončila. Teď nastane obtížná fáze. Jednotky NATO už nebudou bojovat z výše 5000 metrů. Mírové sbory, nebo přesněji, pozemní okupační armáda bude muset zápolit s porušováním srbských slibů, se srbským lhaním, s uprchlíky bez prostředků a bez střechy nad hlavou, s odplatou KLA proti kosovským Srbům, s neoznačenými minovými poli a s mnoha dalšími problémy. Bude si také muset poradit s tlakem od ruského kontingentu, který si už úspěšně pokusil vymezit svůj prostor jako ochránce srbských zájmů, ještě předtím, než do Kosova vstoupilo NATO. Nutně přijdou někteří příslušníci mírových sborů o život. Bude to akce, které se bude velmi radikálně odlišovat od rychlé války proti jednotkám Saddáma Husajna v Kuvajtu. Bude to nekonečné vojenské angažmá, které bude odčerpávat vojenské i finanční zdroje i trpělivost veřejnosti.

Takže, zvítězili jsme? Prezident Clinton se vyjádřil, že jsme dosáhli "vítězství pro bezpečnější svět". Tony Blair, opatrněji a moudřeji, hovořil o tom, že "spravedlnost překonala násilí". Vždy nesmírně opatrný bývalý britský ministr zahraničních věcí za Margaret Thatcherové lord Howe se vyjádřil nejlépe: je to výsledek, ohledně něhož by nebylo radno se vytahovat.

Nikdo přesvědčivě nedokázal, že existovala nějaká jiná možnost, jak dostat Miloševičovy vražedné milice z Kosova a jak zvrátit etnické očišťování. Alternativou bylo ponechat Kosovce jejich vlastnímu osudu a říci, že nám do toho, co se tam děje, nic není. Jsem velmi rád, že jsme to neučinili. Avšak nejdůležitějším důsledkem této války asi bude to, že NATO bylo ochotno užít síly bez požehnání rezoluce OSN.

Kosovo představuje to, o čem předpověděl Tony Blair, že se to stane v nadcházejících létech nejnaléhavějším problémem zahraniční politiky, totiž "jak identifikovat okolnosti, za nichž bychom měli aktivně zasáhnou do konfliktu jiných lidí".

Je to naléhavý problém už delší dobu. Seminář, který se v roce 1984 konal na vekovském sídle britských premiérů v Chequers po americké invazi do Grenady, zápasil právě s touto otázkou: kdy je ospravedlnitelná jednostranná intervence na území jiných států?

Bylo zajímavé, že ministři, generálové a státní úředníci všichni radili Margaret Thatcherové, aby byla nesmírně opatrná, zatímco univerzitní odborníci a právníci byli daleko více pro agresívnější akci: proveďte intervenci a my vždycky můžeme pak najít v mezinárodním právu ospravedlnění, zněl jejich argument.

Potíž je, že OSN nebyla vytvořena tak, aby byla schopna řešit interní problémy uvnitř jednotlivých států. Charta OSN se soustřeďuje na to, co dělat v případě konfliktů mezi státy a nikoliv uvnitř států.

Avšak v posledních letech čelíme stále častěji konfliktům uvnitř států. Přesto však nemá OSN většinou možnost zasáhnout, v důsledku žárlivě střeženého principu nezasahování do vnitřních záležitostí jiných zemí. Zejména Rusko a Čína se ostře stavějí proti porušování tohoto principu. Obávají se, že dnešní Kosovo by se zítra mohlo stát Čečenskem nebo Tibetem. Také je znepokojuje, že by Spojené státy měly hrát roli světového četníka.

Avšak svět v žádném případě nebude bezpečným místem, bude-li dovoleno diktátorům jako je Saddám Husajn či Miloševič skrývat se za vetem svých přátel v Radě bezpečnosti.

Jestliže je OSN překážkou úsilí zamezit brutálním útlaku menšin a zločinům proti lidskosti, pak je nutno najít způsob, jak OSN obejít.

Teoreticky by bylo možno tento problém vyřešit reformou OSN a jeho rozhodování. Jenže to je velmi nepravděpodobné. Systém obsahuje určitou míru pružnosti. Mezinárodní právo se pomalu vyvíjí způsobem, která nyní více dovoluje intervenci a článek 51 Charty OSN je interpretován nyní i v tom smyslu, že přirozené právo na sebeobranu lze rozšířit do takové míry, že jím lze dosti široce ospravedlnit i vojenskou intervenci.

Je však nutno otevřeně přiznat, že v budoucnosti budou vznikat konflikty, pokud bude akce OSN zablokována, ale nejednat bude nepřijatelné. Za těchto okolností by měly být Spojené státy, Velká Británie a tolik jejich spojenců, kolik jich bude možno přesvědčit, připraveny podniknout vojenský zásah bez oprávnění OSN, jen jako "koalice ochotných států".

Kritikové tohoto mocenského přístupu užívají výrazů jako "lynčovací dav" a "globální četnictví". Ale tohoto jazyka téměř vždy užívají nedemokratické vlády, které se snaží získat pro sebe výhodu tím, že zamezí vnějším zásahům do vnitřních záležitostí své země. To by nás nemělo odstrašit. Měli bychom mít důvěru v základní slušnost našich cílů. Pokud podporujeme svobodu a demokracii, musíme mít také odvahu tyto principy hájit silou.

Bude se také debatovat o tom, zda jestliže si chce NATO či Západ osobovat právo rozhodovat jednostranně, kdy užít síly, si budou totéž právo osobovat i méně zásadové mocnosti. Avšak nikdo nemůže seriózně argumentovat, že intervence NATO v Kosovu byla totéž jako například sovětská intervence v Maďarsku nebo v Československu. Morální totožnost neexistuje a nesmíme být zastrašeni v tom smyslu, abychom přijali argument, že je tomu snad jinak.

Tímto nechci argumentovat, že by mělo být neodpovědně užíváno síly pro prosazení jakékoliv kauzy, kterou se skupina západních států rozhodne podporovat. Praktická omezení jsou obrovská.

Zaprvé, je nutné, aby se každé takové akce účastnily Spojené státy, neboť ostatní členské země NATO nemají samy o sobě schopnost intervenovat vojensky, ani neexistuje v Evropě politická vůle zvýšit vojenské výdaje na takovou úroveň, aby mohla vzniknout evropská obranná armáda. Brzo bude celých dvacet procent americké armády uvázáno dohledem nad situací v Bosně a v Kosovu a Američané nebudou chtít přijmout další závazky. Američané se vrátí k doktríně Caspara Weinbergera a Colina Powella v tom symslu, že mají být do zahraničí vyslána americká vojska jen tehdy, jsou-li ohroženy americké národní zájmy a v tom případě je jich nutno použít ve velkém počtu a velmi energicky, rychle a radikálně.

Zadruhé, dosavadní zkušenost z Kosova posílí přesvědčení veřejnosti, zejména ve Spojených státech, že jedinými přijatelnými válkami jsou takové, v nichž žádný voják NATO nebude zraněn ani usmrcen. To samo o sobě bude velkou překážkou.

Zatřetí, Kosovo má celou řadu výlučných rysů, které se pravděpodobně jinde už nevyskytnou. Kosovo je přímo za evropskými humny a představuje urážku hodnot NATO, kterou je nemožné ignorovat. Existují stejně strašlivé případy genocidy ve Rwandě anebo útlaku v Tibetu. Jenže, protože západní veřejné mínění se o tyto případy stará méně, anebo jde o velmoc, nad morálními závazky převládne pragmatismus.

Takže je velmi nepravděpodobné, že by NATO zasahovalo do vnitřních konfliktů všude. Problémem bude spíše přehnaná opatrnost. Přesto však vznikl v Kosovu důležitý precedens: bylo použito síly bez autorizace OSN.

Pravidlem pro Severoatlantickou alianci by mělo být: jednejte prostřednictvím OSN, pokud to bude možné, avšak neobávejte se jednat bez autorizace OSN, pokud je to jediná možnost, jak zajistit, že bude učiněno spravedlnosti zadost. Důležité je mít pravdu, být připraven, jednat rozhodně a samozřejmě, mít úspěch.

Bělehrad: Zkrocení zlé ženy uprostřed bouře

Tento článek Zorana Živkoviče z  Bělehradu vyšel v neděli 13. června v týdeníku Independent on Sunday.

Měl bych začít na konci. I když, u Miloševiče si nikdy nemůžete být jisti, že už je to skutečně konec. Ale předpokládejme, že nemá jinou alternativu než to tentokrát vzít skutečně vážně...

Ve středu večer vyšli lidi oslavovat do ulic Bělehradu i jiných srbských měst. Měli pro to dva dobré důvody a oba byly skoro stejně důležité. Zaprvé, srbský národní tým vyhrál důležité utkání na světovém mistrovství v handballu v Egyptě. Možná vám to nepřipadá důležité, ale nám se podařilo porazit Chorvatsko. Chorvati jsou přirozeně první na dlouhém seznamu smrtelných nepřátel Srbska, v důsledku neúnavné kampaně monstrózní propagandy srbských sdělovacích prostředků, která trvá už deset let. V ulicích se hodně střílelo: lidi stříleli ze  zbraní, některé z nichž byly těžkého kalibru, z oken a z balkónů. Je to trvalý místní zvyk. To děláme, když jsme šťastní anebo když jsme zvítězili. Někdy při tom lidi přijdou o život, ale tentokrát se to nestalo nikomu.

Pak, o několik hodin později, došlo k dalšímu výbuchu radosti. Státem ovládaná celostátní televize, nebo alespoň to, co z ní zbylo, přerušila pravidelné vysílání aktuální zprávou: na letecké základně v Kumanovu podepsali naši činitelé "kontrakt s mezinárodním společenstvím týkající se určité technické a vojenské spolupráce". Byl to nejpozoruhodnější eufemismus, jaký jsem kdy slyšel.

V Kumanovu jsme kapitulovali, vzdali jsme se, ale mistři propagandy z toho učinili tak nevinnou, tak neutrální zprávu. Jak jinak mohli prezentovat tuto snad největší národní porážku než jako další z dlouhé série vítězství našeho milovaného vůdce?

Lidi nicméně vyšli do ulic oslavovat. Bylo to v souladu s naší dlouhou tradicí národního popírání skutečnosti. Déle než 600 let oslavujeme porážku srbské armády Turky v Kosovu. K tomu došlo v roce 1389. Oslavy ve středu večer bylo do značné míry známkou ulehčení, ale stále mám pocit, že jsme položili základy nové slavné tradici: oslavování porážky v Kosovu v roce 1999.

Všichni z nás ale měli jedinečnou šanci zažít skutečnou tvář moderní války. Pokusím se, jak jen to bude možné, odstranit jaro roku 1999 ze své paměti. Zapomenout na strach, hněv, frustraci, zoufalství, rumiště, mrtvoly, výpadky elektřiny a vody, nedostatek potravin, benzínu, absence perspektivy, nedostatek naděje. Ale některé epizody - dobré i špatné zapomenout nelze...

Čínské velvyslanectví je na druhé straně ulice, kde bydlím. I kdybych tohle psal rodným jazykem, neuměl bych vylíčit zážitek tohoto údajného chybného bombardování. Všechna okna a dveře na balkóně do ulice vyrazila tlaková vlna ven i s rámy. Byla to obrovská náhoda, že nikdo nebyl zraněn, i když my všichni, já, manželka, a naši dva osmnáctiletí synové - dvojčata jsme skončili na podlaze, uprostřed střepů a převráceného nábytku. Trvalo nám to dva dny a potřebovali jsme silná sedativa, než jsme se dali do pořádku, přestože neviditelné jizvy přetrvají. Pokaždé se nyní leknu, i když někdo v dálce práskne dveřmi.

Bomby toho odpoledne nepadaly, ale přišly večer a vyřadily na tři dny z provozu elektřinu. Nebylo světlo, nebyla teplá voda, nešly ledičky. Představte si to. Ale teď to už, jak se zdá, skončilo, po dvou a půl měsících bombardování a alespoň 5000 mrtvých, civilních i vojenských, poté, co země, která už měla stejně tak obrovské problémy, byla krutě proměněna v trosky.

Ale alespoň jsme vyhráli nad Chorvatskem 30:23.

Co přesvědčilo Tonyho Blaira, že musí být tato válka dovedena do konce

Veškeré pochybnosti, které snad mohl mít Tony Blair o vedení leteckých úderů proti Jugoslávii, byly rozptýleny 3. května 1999, když Blair navštívil uprchlické tábory u Brazde nedaleko makedonsko-kosovské hranice a vyslechl tam četné osobní zážitky uprchlíků, napsal v sobotu 12. června deník Guardian.

"To co slyšel, udělalo na Blaira strašlivý dojem," svědčí jedna osoba, která ho doprovázela. Když z tábora odešel, byl historkami uprchlíků docela zničen. "Je to strašné. Jsou to zločiny..." konstatoval.

Blair podle listu Guardian vstoupil do války jen jako jeden z četných západních politiků, ale jeho pověst během války rostla, protože neústupně požadoval tvrdou linii proti Miloševičovi, zatímco Spojené státy, Francie a Německo váhaly.

"Velkou nezpodpovězenou otázkou je, proč Blair tu válku vedl tak agresívně," řekl jeden politik, který seděl u stolu u Downing Street. "Bylo to morální rozhodnutí anebo to byla politická kalkulace?"

Blairova reakce na jeho návštěvu v táboře v Brazde zdá se podporuje názor jeho kolegů z britské labouristické vlády, že je Blair v první řadě motivován svým smyslem pro lidskost a svou silnou křesťanskou vírou.

"Ti politikové, kteří se domnívají, že Blair nemá žádné morální principy, jsou jednoduše pošetilí," uvedl jeden čelný labouristický poslanec. "Blairovy principy jsou nekonvenční a nepředpověditelné, ale zastává je velmi pevně."

Ať už to byla šťastná náhoda anebo inteligentní úsudek, principy a politická kalkulace se v tomto ohledu nedostaly do vzájemného konfliktu.

Zásadním datem Blairovy proměny byl pátek 16. dubna, den, kdy se rozhodl, že bude asi nutné vyslat do Jugoslávie pozemní vojska.

Následujícího týdne, cestou na vrcholnou schůzku NATO ve Washingtonu při příležitosti padesátého výroči založení NATO pronesl Blair v Chicagu projev, jímž v podstatě přepsal mezinárodní právo. Argumentoval, že mají demokratické vlády právo zasahovat do záležitostí jiných států.

Ve Washingtonu a v západoevropských zemích bylo obtížné pro politiky zastávat tak pevný postoj jako Blair, který měl podporu veřejnosti a velkou většinu v parlamentě.

Britští politikové utvořili most mezi Spojenými státy a Evropou. A Blair zaujal čelné místo v konfliktu, který mohl dopadnout špatně - a ještě špatně dopadnout může, argumentuje Guardian.

Clinton a Jelcin a jejich poslední hurá

Válka o Kosovo zakalila Tonyho Blaira. Ukázala, že se proměňuje v šéfa státu, který začíná být skutečně velkou osobností. Tato válka se také ale ukázala být neočekávaně šťastnou labutí písní pro Billa Clintona a Borise Jelcina.

Americký prezident už byl odepsán jako člověk, který má neustále nutkání sundavat si kalhoty, který váhá od jednoho průzkumu veřejného mínění k druhému a používá zahraniční politiky jako Shakespearův Jindřich V., k tomu, aby odváděl pozornost dezorientované veřejnosti. Kniha Christophera Hitchense o Clintonovi, s názvem "Už nezbývá nikdo, komu by mohl lhát", zaútočila elegantně motorovou pilou na zbytek Clintonovy dobré pověsti. Kniha se ve Spojených státech dobře prodává. Právem útočí na Clintona za to, že použil střel s plochou dráhou letu proti Súdánu a Afghánistánu, aby odvrátil pozornost od svých vlastních tělesných slabostí doma ve Washingtonu.

Ale náhle obnovila bombardovací kampaň proti Slobodanu Miloševičovi prezidentův nárok na to, aby si ho povšimla historie. Připomenulo nám to, že Clinton svrhl diktátora na Haiti a jednal, sice pozdě, ale přece, v Bosně, a to v obou případech proti přání veřejnosti, jak ho vyjadřovaly průzkumy veřejného mínění.

A co se týče Kosova, je nutno říci, že Clintonovi se podařilo jednat s americkým veřejným míněním úspěšně. Podařilo se mu vést válku, aniž by zradil své spojence v NATO a navzdory tomu, že proti válce hlasoval Kongres, a to tím, že udržel republikány nejednotné. Veřejné mínění se za něho postavilo a podpořilo morální imperativ zastavení etnického očišťování.

I prezident Jelcin byl předčasně odsunut na smetiště historie. Rusku prý Jelcin vládne jako živá mrtvola, bylo nám sdělováno, stejně jako za starých dob komunismu, kdy byli vedoucí představitelé státu jen tak tak drženi před kamerou, aby neupadli, a vysílaly se v televizi jejich staré záběry. Prý je Jelcin naložen ve vodce a skoro není schopen mluvit. A přesto ten starý medvěd najednou učinil Rusko znovu relevantním a důležitým. Rusko nemá žádnou pořádnou armádu a nemá žádné peníze, ale Jelcin dokázal využít staré loajality a diplomatických schopností, takže bylo možno zahájit jednání. Pocity slovanské vzájemnosti mezi Ruskem a Srbskem mohly poskytnout Rusku zápornou moc prodloužit konflikt. Namísto toho užil Jelcin vlivu Ruska k tomu, aby válku ukončil. Tím poskytl v dlouhodobé perspektivě Rusku lepší šanci proniknout do balkánského narovnání a do balkánské ekonomiky, jíž by jinak výlučně dominovaly Spojené státy a západní Evropa.

Ještě jednou je nutno zdůraznit, že je příliš brzo na to dospět ke konečnému závěru, zda bude americká či ruská politika na Balkáně úspěšná. Uprchlíci se domů ještě nevrátili. Ale alespoň to teď vypadá, že politická kariéra dvou už odepsaných mužů ve Washingtonu a v Moskvě neskončí trapně, ale pozitivním zvukem naděje.