Generál Mike Jackson: KLA bude odzbrojena

Nicholas Witchell: Dobrý večer. Jugoslávské jednotky se stahují z jižního Kosova a jak odcházejí před tím, než o půlnoci vyprší lhůta, určená NATO, objevují se stále další děsivé důkazy zvěrstev, spáchaných na kosovské albánské populaci. Jednotky NATO nacházejí další hromadné hroby a dovídají se o dalších svědectvích hromadných vražd.

Masakr ve vesnici Koliq

Nejnovější taková zpráva pochází z vesnice Koliq. Tam podle tvrzení požadovaly srbské jednotky od místních lidí peníze. Když nemohli zaplatit, byli usmrceni. Zvláštní dopisovatel pořadu Nine O'Clock News Ben Brown nyní informuje exkluzívně z vesnice Koliq. Musím vás varovat, že některé záběry v jeho reportáži jsou nepříjemné.

Ben Brown: Toto je scéna, která se dostane do krvavé historie Balkánu jako masakr ve vesnici Koliq. Podle svědků tady bylo v dubnu usmrceno 64 uprchlíků, když se pokoušeli uprchnout z Kosova. Jejich vypálené automobily a traktory jsou stále ještě rozesety na mnoha kilometrech silnice.

Dnes nám předala KLA to, o čem prohlašuje, že je to videozáznam jednoho z nejhorších zvěrstev ve válce. Podle KLA je na videu vesnice Koliq nedlouho po masakru. Uprchlíci se tu shromáždili, protože jim sdělili Srbové, že tady na  ně budou čekat autobusy. Nebojte se, ujistili je, ve vesnici Koliq budete v bezpečí. Nikdo vám nic neudělá. To se nestalo.

(záběry dlouhé řady mrtvol)

64 uprchlíků bylo usmrceno, zahynuli zde mladí i staří, ženy i muži. Někteří byli usmrceni dělostřeleckou palbou, většina byla popravena zblízka střelnou ranou do hlavy.

(lidé spěšně kopají hroby)

Jejich přátelé Albánci je mohli pohřbít teprve tehdy, když Srbové odešli. Muselo se to udělat rychle. Nebyl čas na důstojnost. Lidské bytosti v anonymním hrobě.

Uprchlíci, kteří sem přijeli, se domnívali, že jsou na cestě ke svobodě. Ale pro některé z nich to byla cesta ke smrti.

Podle svědků, kteří přežili, a s nimiž jsme hovořili, je srbská police zastavila a vyžadovala peníze. Pravidla byla jednoduchá: když jste zaplatili, žili jste, když ne, byli jste zastřeleni.

Ramash Shukoli mi sdělil, že přežil masakr jen proto, že jeho rodina odevzdala dost peněz. "Můj nejlepší přítel Bessam to štěstí neměl," uvedl. Zastřelili ho samopalem přímo přede mnou. Řekl jsem Srbům, že jsou nelidští, necivilizovaní. Odpověděli, že mám štěstí, že jsem naživu."

Zatím se o hroby těch, kdo tady zemřeli, stará KLA, ale brzo tady budou vyšetřovatelé válečných zločinů. Budou vyšetřovat zvěrstvo, strašlivé i podle děsných měřítek Kosova.

Ve vzduchu je pomsta

Nicholas Witchell: Jugoslávské jednotky mají čas do půlnoci, už jen dvě hodiny, na dokončení první etapy svého odsunu z Kosova, jak to vyžaduje mírová dohoda. Téměř polovina z celého počtu 40 000 už z provincie odešla, anebo balí a připravuje se. Oblast, z níž srbské jednotky odcházejí, je jižní částí Kosova včetně hlavního města Priština. Je tam reportérka Kate Adie.

Kate Adie: (záběry kolon vojsk) Před půlnocí musejí být mimo Kosovo. Spěchají. Odjíždějí z Prištiny v arogantní a vzdorné náladě. (Výkřiky: "Tady je to Srbsko!") 20 000 vojáků už odjelo. Málo z nich bylo schopno pochopit, že nezískali pověst pro hrdinství, ale pro brutalitu. Velitelé NATO jsou víceméně spokojeni, že většina srbských vojáků bude do půlnoci pryč. Opozdilci budou nalezeni a odesláni později. Obávaná zvláštní policie také musela odejít.

(záběry zničených čtvrtí z vrtulníku)

Zůstává po nich nepěkné dědictví. Domy jsou páleny. Pomsta je ve vzduchu na obou stranách. A do krajiny, zbrázděné bombardováním NATO, přichází další zkáza. Využívá se příležitost vyřídit si účty, než budou moci zasáhnout mírové sbory NATO.

(lidé plení skladiště)

Skladiště, jižně od Prištiny. Dnes ho plenili frenetičtí Albánci. Poslední dva měsíce žili tito lidé ve strachu před zvláštní policií, která tady byla rozmístěna, a byli svědky toho, jak policisté naplňují skladiště vypleněnými předměty z albánských domovů.

V tlačenici jsme našli velkou minu, položenou na posteli. Pak nablízku rozmístěné britské dělostřelectvo přimělo neochotné vesničany, aby budovu opustili. Vydali se domů přes pole, plné náruče kořisti.

Jen si prý berou, co jim Srbové vzali, říkají Albánci. Nespravedlivá odplata ve všech formách se dá bohužel v této době očekávat. A je právě úkolem NATO brzdit tyto emoce, které jsou velmi intenzívní.

(záběry tří zmatených mužů na ulici)

Jak jsme šli za britským plukem albánskou částí Prištiny, objevili se tři muži, jeden z nich jen ve spodkách. Byli to Srbové, unesení před dvěma dny bojovníky KLA. Byli svázáni a opakovaně biti.

(záběry zranění)

Nebylo pochyb o jejich svědectví. Zranění byla čerstvá. To je ten dům, řekli, ten s tou albánskou vlajkou.

Major Julian Davies a jeho vojáci se tam vydali.

(plno lidí v místnosti jako na mejdanu)

A také že ano, bylo to velitelství KLA, usměvaví lidé, nabídli jim pizzu a dort. Jací zmučení Srbové, ptali se. Major Davies a jeho muži snědli nabízenou pizzu. Po půlnoci nebudou smět tito příslušníci KLA už skrývat své zbraně. Obě strany musejí zbraně odevzdat. A protože už zbývá jen několik hodin, v ulicích vládne nervozita. Zbraně jsou tady součástí kultury. Většina rodin má střelnou zbraň. A většina rodin se buď bojí, anebo se chce pomstít.

Mike Jackson: KLA bude odzbrojena

Nicholas Witchell: Britským generálem, který velí vojskům K-for v Kosovu je generál Sir Mike Jackson, hovoří nyní s námi z Prištiny. Pane generále, bude první etapa odsunu jugoslávských vojsk dokončena do půlnoci úplně a včas?

Michael Jackson: Mám veškerou důvěru, že odsun bude do půlnoci plně uskutečněn. Slyšel jsem, že Kate Adie hovořila o možných opozdilcích. To je možná pravda, ty postrčíme na cestu pěkně rychle.

Nicholas Witchell: Každý den přicházejí další zprávy o hromadných hrobech. Co si o tom myslíte po čtyřech dnech? Jaký je rozsah zvěrstev, která byla spáchána?

Mike Jackson: To je, upřímně řečeno, těžká otázka, na niž mohu jen těžko v této chvíli odpovědět. Dostáváme od rozmístěných jednotek o tom nyní hodně zpráv, ale celkový obraz vám nemůžu poskytnout a soustřeďuji se nyní na odsunovou operaci. Dalšími záležitostmi se budeme zabývat, až to bude dokončeno.

Nicholas Witchell: Řekl jste, že chcete, aby Srbové, kteří dodržují zákony, zůstali na místě. Ale jestliže mají mít pocit bezpečí, přece musí být odzbrojena Kosovská osvobozenecká armáda? Kdy to začnete dělat?

Mike Jackson: Rezoluce Rady bezpečnosti č. 1244 konstatuje zcela jasně, že bude KLA demilitarizována. Metoda, jak toho docílit, se vypracovává právě teď. Je to politická záležitost a v dost tvrdě se o tom vyjednává. Předpokládám, že dostanu pravidla odzbrojování zítra, kde bude všechno jasně řečeno. Bude existovat časový plán, KLA bude odzbrojena, její zbraně budou uskladněny, KLA nebude smět nosit uniformu. Stane se to postupně. Nevím, kdy přesně, ale můžete si být jist, že demilitarizace KLA se uskuteční.

Nicholas Witchell: Máte samozřejmě neočekávanou přítomnost Rusů na letišti v Prištině. Jste si jist, že je možné najít způsob, jak začlenit Rusy pod vaše velení?

Mike Jackson: Ano. Jsem si tím plně jist. Říkal jsem před okamžikem, že se teď soustřeďuji na úspěšný odsun vojsk. Navzdory určité posledlosti letištěm, to letiště je v současné době pouze otázkou druhořadého významu. Já vítám, že je tady ruský kontingent. Rusové mají trvalého zástupce v Radě bezpečnosti, a musejí hrát roli v takovéto mezinárodní operaci. Existují určité politický rozdíly, ty jsou nyní odstraňovány. Jsem si jist, že nakonec bude ruský kontingent plně integrován do K-For.

Uprchlíci se vracejí dřív, než je to bezpečné

Nicholas Witchell: Další velký problém může vzniknout, když se začnou uprchlíci vracet domů dřív, než je to pro ně bezpečné. Tisíce lidí už ignorují varování o minách. Jen dnes se vydalo domů z Makedonie alespoň 2000 osob. Dalších 5000 lidí se vydalo domů z táborů kolem Kukeše. Liz McKeen tam je a sleduje spěch dostat se domů.

Liz McKeen: Jdou domů a neskrývají svou radost. Jakmile se rozšířila zpráva, že je hranice u Kukeše otevřená, velký počet kosovských Albánců se vydal na silnici, cestou domů. Srbové usmrtili bratra tohoto muže. Říká, že neví, kde je jeho mrtvola, ale myslí si, že je bezpečné vzít rodinu domů. Jdou rodiny se vším svým majetkem. Ať je NATO pro ně připravené nebo ne, vracejí se a chtějí zůstat.

V táborech kolem Kukese je atmosféra euforická. Těmto všem lidem bylo řečeno, že Kosovo ještě není bezpečné, ale vracejí se domů stejně a nikdo se je nesnaží zastavovat. Po třech měsících života jako uprchlíci existuje velká touha sebrat se a jít domů.

Drasticky zničená země

Nicholas Witchell: Mnoho těchto uprchlíků směřuje do oblasti kolem města Prizren. Je to oblast, kde už je napětí silné a kde KLA usiluje o prosazení své moci. Je tam Jeremy Bowen. Dnes cestoval z Prizrenu zničenými vesnicemi do Djakovy.

(záběry naprosto zničených a vypálených trosek domů, z automobilu)

Jeremy Bowen: Trvá to jen půl hodiny cestovat automobilem z Prizrenu do Djakovy. Jedete rozstřílenou zemí. Přes mosty, kamuflované Srby proti leteckým úderům NATO, prázdnými vesnicemi, a smrtí.

Velika Kruša je nyní bezpečná. Nebyla, když tady bylo uvězněno asi dvacet lidí v jednom domě. Uvnitř nezbylo nic než jejich spálená těla a kosti. Jsou tu na hlídce němečtí vojáci.

Na silnici se Němci šíří do rojnice, jak Srbové odcházejí a přijíždějí těžké zbraně. Ramadan a Fatima Krasnicovi a jejich děti měli dostatečný pocit bezpečí, že šli pěšky do Prizrenu z Djakovy.

Před další vesnici, Bela Crkva, albánský bojovník z KLA Šušri Šala nás vzal k hromadnému hrobu v jeho vesnici. (Cesta polem.) Řekl, že už zkontrolovali, jestli tam nejsou miny. Přesto bylo nepříjemné tudy jít.

(záběry čerstvě zahrnuté země uprostřed pole, mezi tím poházené zablácené ženské boty)

Řekli, že tady v několika hrobech pohřbili asi 70 lidí, zastřelených Srby v prvních hodinách po zahájení leteckých úderů NATO.

Albánec.: 37 lidí tady, sedm támhle, dva tady, šest tam, třicet tady.

Jeremy Bowen v pokleku: Je to mělký hrob. Neměli moc času lidi pohřbít. Museli pracovat v noci, se strážemi KLA. Ve vzduchu je spousta much a je cítit, jak se rozkládají těla - je tu smrt.

KLA byla všude, kam jsme jeli. Tolik ozbrojených mužů, požadujících nezávislost, znepokojuje představitele NATO. Jediné zbraně, které tady chtějí, jsou zbraně NATO.

Těsně vedle silnice nám ukázali silně rozložené mrtvoly dvou albánských mužů. Leželi tam, kde je Srbové zastřelili.

A pak do Djakovy. Kolem vojenského velitelství, které zničilo začátkem války NATO. Bojovníci KLA jsou tady taky, vracejí se do svých domovů.

(neuvěřitelně zničené ulice)

Po prvních leteckých úderech, říkají zdejší lidé, srbská policie zuřivě zničila staré město v Djakově. Vypálili ho a zabili všechny lidi, kteří se jim dostali do cesty. Jsou tady hektary zkázy.

(plačící dívka u hromady cihel)

A tohle bylo poprvé, co Jetezara, naše tlumočnice, uviděla trosky svého rodinného domu. Zoufale se snažila najít své strýčky, kteří tady žili. Přestěhovali se s manželkami a dětmi a přežili.

(emocionální rodinné shledání)

Mnoho lidí nepřežilo.

Mít možnost pohřbít své mrtvé a nestat se přitom terčem střelby

Nicholas Witchell: Jak odchází jugoslávská armáda z jižního Kosova, srbští civilisté odcházejí také. Nejsou si jisti, že může NATO zajistit jejich bezpečnost. Při jejich odchodu vycházejí z lesů a z hor etničtí Albánci, kteří se tam skrývali po dlouhé týdny. Matt Frei byl v Kačaniku a sledoval přesun dvou národů v jednom městě.

Matt Frei: Zase se na Balkáně proměnily role. Tohle je kolona srbských civilistů. Utíkají z Kosova a bojí se odplaty od etnických Albánců, kteří se vracejí domů. Viníci se stali obětmi, anebo si to alespoň myslí.

(valník tažený koněm, na něm velká lednička a kolem něho lidi)

Našli jsme tuto srbskou rodinu: tři generace se přidržují svého nejcennějšího majetku: ledničky. Stali se uprchlíky už podruhé za pouhé čtyři roky. V roce 1995 byli vyhnáni z jiné části bývalé Jugoslávie, tehdy Chorvaty. V této části Evropy je historie zlovolný, začarovaný kruh, a oni prožívají další kapitolu, kterou nikdy nezapomenou. Dnes ráno v sedm hodin jim zaklepali na dveře vojáci z KLA a řekli jim, aby odešli.

"Jsem tak smutná," řekla mi tato žena, která se bála říct svoje jméno. "Vyhodili nás z domu, který jsme postavili. Celý svět se zbláznil."

I když NATO přislíbilo, že bude tyto lidi ochraňovat, Srbové nechtějí alianci po dvou a půl měsících bombardování věřit. Zatímco jeden národ prchá, druhý národ je šťasten, že je naživu.

V městě Kačanik se náš albánský překladatel setkal s přítelkyní, o níž si myslel, že je mrtvá. Meri Hote je zdravotní sestra. Dnes se vrátila domů, poté, co se 78 dní skrývala v horách a starala se o raněné. Všechno zůstalo tak, jak to nechala, i prádlo na šňůře. Rozdíl je jen v tom, že to šatstvo na šňůře patří osobě, která je teď mrtvá - jejímu bratrovi, kterého zastřelili Srbové.

"Šla jsem k jeho hrobu, než jsem přišla sem. Nemohu Srbům odpustit, co učinili. Byl pýchou naší rodiny. "

Do děsivých prázdných měst Kosova se postupně vracejí Kosovci, poté, co za sebou Srbové zanechali stopu zkázy. Už není potřeba bojovat o přežití. Teď přijde doma traumat.

(pohřeb)

Americký voják asistuje při pohřbu muže, který zemřel začátkem května na infarkt, jeden z mála lidí, kteří v této válce zemřeli přirozenou smrtí. Rodina se bála Srbů a mrtvolu ukrývala doma celý měsíc.

Dnes znamená v Kosovu normálnost mít možnost pohřbít své mrtvé a nestát se přitom terčem nepřátelské střelby.

Zpráva střediska European Roma Rights Center

Zvláštní náprava: Romové a školy pro mentálně postižené v České republice

European Roma Rights Centre oznamuje zveřejnění národní studie Zvláštní náprava: Romové a školy pro mentálně postižené v České republice, Zpráva vychází právě v době, kdy se soudně domáhají děti v Ostravě, aby nemusely chodit do zvláštních škol pro mentálně postižené.

Podstatou vylučování Romů ze společnosti v České republice je v podstatě segregovaný školský systém, který zabraňuje od dětství stykům mezi Romy a Neromy. Jádrem této segregace je existence sítě takzvaných nápravných zvláštních škol - škol pro mentálně postižené děti. Romské děti jsou umisťovány ve velkých počtech do takových škol, protože nemají ve škole dobré výsledky při plnění úkolů, vypracovaných pro českou většinu a v důsledku rasistických postojů školských úřadů. Podle rozumných odhadů je patnáctkrát pravděpodobnější, že bude ve zvláštní škole umístěno romské než neromské dítě. Žák, který dokončil zvláštní školu, má omezenou volbu středního vzdělání ve srovnání s žákem, který dokončil normální základní školu. Romské děti jsou tedy od raného věku v podstatě odsuzovány mít po celý život menší počet životních příležitostí a menší seberespekt. Kromě toho, segregace Romů ve zvláštních školách je používána jako neustálé ospravedlňování diskriminačních postojů a činů příslušníky většinové společnosti.

Dokument Zvláštní náprava se zabývá následujícími tématy: po krátkém úvodu do historie Romů v českých zemích je vysvětlen podrobně problém příliš velkého počtu romských dětí ve zvláštních školách. Zpráva pak rozbírá nízkou kvalitu výuky ve zvláštních školách. Další oddíl zprávy je rozdělen na tři kapitoly, které se zabývají různým šikanováním, k němuž dochází při přesunu romských dětí do zvláštních škol, rasistickým šikanováním v rámci hlavního školského systému, který je zdrojem traumatizace romských dětí, a nemožností vrátit se ze zvláštní školy zpět do normální školy, jakmile bylo dítě projednou odsunuto do zvláštní školy. Zpráva se pak zabývá různými jinými rysy ovlivňujícími situaci na poli lidských práv pro Romy v České republice, ve vztahu ke školskému systému, zejména dopadem zákona o občanství z roku 1992 na školská práva Romů, skutečností, že vláda neposkytuje minoritní vzdělání pro Romy, souvislostí mezi diskriminací a šikanováním v školském systému a schopností Romů dožadovat se v České republice dalších práv. Zpráva končí řadou doporučení pro českou vládu:

1. Naplánujte a realizujte reformy s cílem ukončit etnicky založenou segregaci v českém školském systému.

2: Přísně trestejte případy šikanování a vyjadřování rasové nenávisti ve školském systému, zejména mezi učiteli a úředníky.

3. Uznejte, že klíčovou roli při umísťování velkého počtu romských dětí do zvláštních škol hraje rasová diskriminace. Vytvořte protirasistické vzdělávací programy pro osoby, které pracují na všech stupních vzdělávacího systému a v relevantních částech zdravotnictví.

4. Plánujte a zaveďte podrobnou školskou reformu, která poskytne uživatelsky přítulné vzdělávání pro všechny žáky, Romy i Neromy, a jejímž cílem je integrovat romské děti do normálního školského systému.

5. Vytvořte fond na podporu dodatečných vzdělávacích a školských programů na odstranění škod, způsobených romským dětem českých školským systémem.

6. Vypracujte vzdělávací programy pro Romy i pro Neromy, v nichž bude věnována řádná pozornost české i romské kultuře, zaveďte romský jazyk, kulturu a historii do českého vyučování, zaveďte úspěšné programy, vypracované v zahraničí, v jejichž rámci seznamují příslušníci romské komunity školní děti s romskou kulturou, jazykem a historií, zaveďte tyto programy do všech škol a nikoliv jen do škol, kam chodí romské děti.

7. Zaveďte integrované školky, poskytněte v těchto integrovaných školkách jazykovou pomoc pro romské děti.

8. Kdykoliv je to možné, poskytujte romské učitelské asistenty. Umožněte těmto asistentům získat učitelskou kvalifikaci.

9. Vytvořte, zaveďte a řádně financujte programy, jejichž cílem bude drastické zvýšení počtu romských učitelů v České republice.

10. Vytvořte, zaveďte a řádně financujte pokračovatelské školské programy pro učitele s cílem zlepšit jejich kvalifikaci pro vyučování v multikulturním kontextu.

12. Přípravou pro včlenění velkého počtu romských dětí do otevřeného, hlavního a  uživatelsky přítulného systému vzdělávání identifikujte žáky, kteří potřebují podporu při přechodu z nynějšího traumatizujícího systému a poskytněte takovou podporu.

13. Ukončete posuzování žádostí o studium podle kulturně zaujatého hodnocení inteligence, které nebylo pozměněno pro romské děti a o němž není dokázáno, že by přinášel výsledky neovlivněné rasovou příslušností zkoušejícího či kandidáta.

13. Přijměte občanské zákony, specificky trestající diskriminaci v oblasti školství a poskytující podrobnou nápravu pro jednotlivce, kteří se stali obětí diskriminace.

14. Vytvořte přístupné veřejné úřady, kde mohou Romové oznamovat případy diskriminace, poskytněte takovým úřadům širokou publicitu.

15. V oblastech, kde žije větší počet Romů, poskytněte obyvatelstvu zadarmo odborné právní poradenství a poskytněte tomuto poradenství širokou publicitu.

Výtisk zprávy je k dispozici za dar osmi dolarů na adrese

European Roma Rights Center H-1525 Budapest 114 PO Box 10/24 Hungary

Ještě Čuba a Slušovice aneb hledejte ideologickou zaujatost

Na obranu Františka Čuby

Odchod Srbů z Kosova

Podruhé za  600 let odcházejí Srbové poraženi směrem k Bělehradu, napsal v úterý 15. června deník Guardian. Odvážejí si s sebou majetek a trpký pocit ponížení, který předají příštím generacím.

Porážka srbských armád Turky na Kosově poli v roce 1389 zůstává jádrem srbské národní mytologie, vyvolává u Srbů pocit, že jsou oběti, a vrozenou antipatii k islámu.

Tato nynější porážka zasáhne Srby možná ještě hlouběji a déle. Tentokrát podle srbského názoru se postavili jejich spolubratři křesťané na stranu muslimů a zanechali je bez pomoci.

Dva dny odjížděly dvě kolony jugoslávských tanků a ozbrojených vozidel, mezi nimiž byly soukromé automobily naložené kufry, před zraky vojsk NATO na sever.

Někteří vojáci se loučili nacionalistickými srbskými pozdravy, ale zanechali za sebou pocit hněvu. Nikdo neví, kolik z 200 000 Srbů v provincii nakonec zůstane. Někteří čekají se sbalenými kufry, jak to dopadne.

Nedaleko starobylého bojiště na Kosově poli se rozhodovalo obyvatelstvo Kosova Polje, což je předměstí Prištiny, zda odejít nebo zůstat.

"Ještě jsme se nerozhodli," řekl zákazník středních let v jednom koloniálu. Uvedl, že skoro po celý loňský rok bojoval proti albánským povstalcům a nechtěl říci západním novinářům své jméno. "Vždycky bojujeme a vyhrajeme, ale pak jsme vždycky zrazeni. Ale my se vrátíme. Srby nelze nikdy porazit."

Nevěří snad Srbové, že vojska NATO ochrání civilní obyvatelstvo před odplatou KLA?

"Možná," uvedl Srb. "Jsou to jen vojáci a jsou to lidé jako my. Jenže oni nečiní rozhodnutí."

Nervózní srbská rodina z města Prizren vyjela na ulici s autem Zastava z komunistické éry. Otec rodiny měl hlavu pod kapotou.

Jeho manželka konstatovala: "Už nyní nás albánští teroristé masakrují. Jak máme čekat, než tady NATO převezme plnou správu,. když by naše děti mohly být zavražděni, protože tu není srbská policie, která by je ochránila."

Není překvapivé, že se nepotvrzené zprávy o masakrech, spáchaných KLA, šíří v postrašené menšině jako stepní požár. V neděli večer zastřelil jeden britský voják opilého srbského policistu, který střílel ze samopalu (místní Srbové tvrdí, že prý jen do vzduchu). V pondělí se už všude hovořilo o masakru Srbů, který spáchali britští vojáci.

Navzdory pevnému přesvědčení, že se Srbové stanou obětí genocidy, Ranko - srbský mechanik v Prištině - konstatoval, že on sám a většina ortodoxních křesťanů ve městě zůstane

"Když se podíváte na historii, tohle byla vždy srbská země. Máme povinnost tady zůstat a chránit ji. Všichni, kdo odjíždějí, jsou zrádci," uvedl.

Předchozího večera pil kávu s britskými vojáky, i když je přesvědčen, že spáchali nedělní "masakr".

"Jsou to jen vojáci. Tuhle katastrofu nám způsobili politikové. Miloševič to mohl vyřešit za jediný den a nikdo by býval nezemřel. Namísto toho zahynulo mnoho lidí. A k čemu? Nikdo tady nezůstává kvůli Miloševičovi."

Němečtí novináři zastřeleni Srby, kteří jim nabídli pomoc

Válka v Kosovu si vyžádala první civilní oběti z členské země NATO. Dva němečtí novináři byli v neděli odpoledne zastřeleni jugoslávskými vojsky. Pohřešuje se také jejich tlumočník.

Reportér a fotograf z časopisu Stern byli zajati u vesnice Dulje, asi 30 km jižně od Prištiny. Jeli civilním automobilem a hledali hromadné hroby, o nichž jim slíbili jugoslávští vojáci, že jim je ukážou. Když se němečtí vojáci setkali s jugoslávskými vojáky, byli zastřeleni.

Volker Kraemer, 56, fotograf, pracoval pro týdeník Stern od roku 1969 a byl na místě zastřelen do hlavy a okamžitě zemřel. Reprotér, Gabriel Gruener, 35, zemřel později v nemocnici v Makedonii, poté, co ho našli britští vojáci.

Šéfredaktor Sternu, Michael Maier, uvedl, že oba novináři patřili mezi nejzkušenější a nejrozumnější zaměstnance časopisu. Kraemer na sebe poprvé upozornil svými fotografiemi během sovětské okupace Československa v roce 1968. Stal se zaměstnancem časopisu Stern v roce 1969 a za třicet let fotografoval v Eritrei, v Kazachstánu, v Turecku, v Jihoafrické republice a na mnoha dalších místech.

Gruener byl zkušený reportér z Balkánu, který posílal do časopisu Stern reportáže z této oblasti i ze Somálska, Afghánistánu, z Alžírska a ze Súdánu od roku 1991.

Všichni novináři, usmrcení od začátku intervence NATO v Kosovu byli pravděpodobně zastřeleni u silničních kontrol příslušníky nepravidelných srbských jednotek.

Vyskytly se názory, že si Srbové zástupně vylévají vztek na neozbrojených německých novinářích, protože nemohou nic podniknout proti německým vojskům.

Oběd a popírání reality mezi etnickými očišťovateli

Kosovo Polje není zrovna známou svou kuchyní, napsal Robert Fisk v úterý 15. června v deníku Independent. Je to jádro srbismu, v roce 1389 tady byli Srbové poraženi Turky -a je zde jedno z nejošklivějších titovských nádraží z celé Jugoslávie.

V současnosti části toho nádraží hoří, ale všechno je dobré, když se člověk snaží uniknou z restaurace, plné švábů, v Grandhotelu v Prištině.

Naše první zastávka - příjemná zahradní pizzerie, kam jsem chodil loni, byla zavřená, na vratech visel zámek, majitel už uprchl do "skutečného Srbska", jak se tomu tady nyní říká.

Jen o ulici dál hořel dům, jeho střecha se pomalu propadala do hořících místností, kachlíčky explodovaly horkem. V každé jiné zemi by u toho byly davy, hasičské stříkačky, plačící majitelé. My jsme však před praskající budovou našli jen chlapce na kole, který se učil, jak se brzdí pohybem pedálů dozadu.

Šel jsem po cestě zahradou až k tomu domu a viděl jsem, jak do vedlejšího domu zmizela postava. Pod stromem na zahradě byla hromada lahví a plechovek s jídlem - vojenské zásoby. Srbský majitel, nebo policisté, kteří dům převzali po jeho odchodu, ho prostě zapálili, aby tam nikdo jiný nemohl bydlet, asi tak, jako byste vy a já za sebou zamkli, kdybyste jeli pryč.

O čtyři sta metrů dál byl bar, kde pili vojáci Sprite - alespoň myslím, že to byl Sprite a já jsem se jich zeptal, kde se dá jíst. Dali nám adresu a takovéto instrukce: "Jděte touhle ulicí kolem vypálených domů, pak jděte první ulicí doleva kolem hořícího domu a tam napravo je dobrá restaurace, která k obědu servíruje vepřové."

Splnili jsme instrukce do písmene a došli jsme k taverně Živil Gaj, vedle zahrady nádherných červených a žlutých růží.

Bratislavu Valikojičovi, majiteli, vůbec jak se zdá nevadily všechny ty požáry kolem, ani kaskády střelby ze samopalů, které se řinuly z ústí všech zbraní vojáků v Kosovo Polje. Podával srbský salát (příliš málo sýra a příliš mnoho cibule) a obrovské kusy vepřového, které by dokázaly nasytit armádu.

Ostatní hosté v restauraci byli zajímaví. U jednoho stolu seděl jugoslávský plukovník a jeho hezká řena a u jiného seděli tři muži s vlasy až po pás, nože za pasem a jeden z nich s lahví koňaku zastrčenou do khaki kalhot. Ostatní hosté měli černé košile a za pasem pistole.

Byl slunečný den, navzdory kouři z požárů, a požádali jsme o minerálku a červené víno. V tom momentě do restaurace spadly z oblohy vypálené náboje, které vystřelil do vzduchu jugoslávský voják někde asi půl kilometru odtud. Člen jugoslávské milice je pobaveně zvedl. Venku, ve vzdálenosti dvaceti metrů se hádali dva opilí vojáci, jeden z nich bil druhého do hlavy pažbou svého samopalu, až třetí voják zabránil tomu, aby se navzájem zastřelili.

"Víno neprodáváme, je to proti zákonu.," oznámil Valikojic. Proti čemu? "V Kosovu platí velmi přísné předpisy proti prodávání alkoholu," odpověděl. Vládní předpisy. Jugoslávské úřady, ve snaze zabránit nedisciplinovaným elementům, aby páchaly zločiny, zakázala před několika týdny v Kosovu prodej alkoholu. Ulicí pomalu projížděla kolem restaurace ozbrojená kolona - tanky, dělostřelectvo a raketomety.

Teprve když ostatní hosté odešli, pozval nás Valikojič dovnitř a řekl, že "teď můžeme objednávat svobodně". Přinesl nám nejlepší vychlazené červené víno - příliš mnoho - a další vepřové a salát. A chtěl nám povídat o místních Srbech. "Pokud odejdou z Metohije Srbové, nikdo tady nezůstane. Ale tady na Kosově Poli, jsou Srbové nejtvrdší. My si tohle všechno podržíme. Tahle oblast je skoro úplně etnicky čistá.

Hovořil o obětech. Jeho souseda a 19 dalších srbských vojáků usmrtila mina, kterou nastražila Kosovská osvobozenecká armáda (která ji ukradla od jugoslávské armády).

Valikojič nepřemýšlel o Albáncích, ani, jak se zdá, nepomyslel na to, co všichni hosté v jeho restauraci museli vědět a na čem - to mě napadalo často - se museli podílet. Nemyslím, že mladý muž s nože a dlouhými vlasy nebo muž s poloprázdnou lahví koňaku zastrčenou do kalhot trávili svůj čas v armádě zrovna strážní službou v kasárnách. Jsem si jist, že jsme seděli mezi etnickými očišťovateli z tohoto města, které už bylo "skoro úplně etnicky čisté".

Tak jsme se Valikojiče zeptali, jestli si uvědomuje, jak silně Albánci trpěli. Řekl toto: "Buďte si jisti, že tomu tak nebylo. Jistě, byli poškozeni tím, že museli odejít ze svých domovů, ale fyzicky jim nikdo nic neudělal... Žili jsme spolu v pokoji. Albánci mi pomohli postavit tenhle dům. Albánci přišli na svatbu mých rodičů." Lži a polopravdy a - když hovořil o stavbě domu a o svatbě - asi pravda. První přežije druhé.

Dítě bylo v naději pojmenováno K-For: o dva dny později zemřelo

K-For zemřela včera ráno. Byly jí teprve dva dny a ležela na barevné utěrce v rukou příbuzného, když její otec, Mehdi Lahu, šel špinavými uličkami Vranjevace cestou k provizornímu hřbitovu pod stromy.

"Byla počata, když nás pronásledovala srbská policie," plakal. "Její matka ji nesla v břiše dva měsíce během našeho útěku do lesů. A zemřela, když se se mnou její matka schovala na dvě hodiny ve sklepě, protože policie u nás provedla razii."

Byla to poslední razie srbské policie, onoho večera, co do Prištiny dorazila britská vojska. Mehdi a jeho žena, Hajrie, chtěli oslavit narození dítěte jako chvíli osvobození, ale dítě se narodilo pozdě a - v důsledku posledního srbského záchvatu plenění - se narodilo bez lékařské pomoci. Stará Mehdiho matka přeřízla pupeční šňůru žiletkou.

"A pak se to stalo dnes ráno: umřela. Chtěli jsme ji pojmenovat K-For a chtěli jsme požádat pana Jacksona, aby jí byl za kmotra, ale tohle se nemělo stát. Doufáme, že život K-For bude delší než život této malé holčičky a že nám poprvé za 120 let přinese svobodu."

Myslel skutečně každé slovo vážně. Byl přesvědčen, že generál Sir Michael Jackson se stane kmotrem jeho dítěte. A když mluvil, malá K-For ležela pod utěrkou v náručí Lutfiho Lahu, tchána Mehdiho sestry. Byl to srdcervoucí pohled.

Možná je K-For poslední albánskou obětí války. Anebo je první osobou, která zemřela v míru. Mehdi neměl pochybnosti o tom, kdo nese vinu.

"Jsme uprchlíci z Glamniku," uvedl. "Srbové nás vyhnali z našich domovů onoho dne v březnu, kdy delegáti OSCE odešli z Kosova - a chodili jsme následující dva měsíce lesy.

Hajrie byla velmi silně těhotná. Nebylo jí dobře a dítě se narodilo o pět dní pozdě. Byli jsme v domě příbuzných tady ve Vranjevacu a každý den uspořádala do domu policie razii. A každý den jsme se museli schovat do sklepa. V sobotu jsme tam byli dvě hodiny a když policie odešla, narodila se naše dcera."

Kolem se shromáždila malá skupina Albánců, za námi byl vypálený albánský dům, nedaleko stály stromy hřbitova.

Mehdi plakal: "Chtěli jsme se vrátit domů do Glamniku. Bylo tam mnoho vypálených domů. My jsme měli jeden ze tří domů, které byly ještě nepoškozeny. Ale dověděli jsme se, že v něm bydlela policie a po odchodu ho také zapálila."

Jiný muž v růžové košili se zeptal, jestli by mohl něco říct. "Jsem Mehdiho bratr Nexhmi," uvedl. "Organizoval jsem loni 24. května svatbu svého bratra a chci vám o tom povědět."

"V naší tradici jedou přátelé ženicha a jeho příbuzní k nevěstině rodině ji v den sňatku vyzvednout. Toho dne tam mohlo jet 100 aut. Ale srbská policie to nedovolila. Strašně jsme se báli. Mohli jsme poslat jen dvě auta. A nesměli jsme vyvěsit naši vlajku.

Mehdi poslouchal a utíral si slzy. Občas od Lufti vzal téměř nehmotný balík v utěrce a držel si ho na prsou.

"Naše dítě se narodilo v devět hodin ráno," opakoval Mehti. "Šla elektřina, ale netekla voda - měli jsme jen dost vody na sterilizaci nože. Pomáhal jsem manželce s porodem, ale moje matka je stará a moc pomáhat nemohla. Teď je moje hlavní starost najít léky pro mou ženu. Přišel jsem o dceru, ale mám ještě manželku."

Mahdimu Lahu je třicet a je zaměstnáním mechanik. Hajrie je teprve 24. Bylo to jejich první dítě. "Neobviňujeme NATO z utrpení našich lidí," řekl. "Jen je obviňujeme, že s válkou začalo pozdě. Naše dítě neumřelo kvůli NATO, ale kvůli nedostatku léků." Nexhmi ho přerušil. "Naši lidi věří životu," řekl tiše. "Říkáme, že nikdy není pozdě."

Podali jsme si všichni ruce a oni pod stromy odešli. Mehdi s rukama sepjatýma na prsou, Nexhmi nesl balík. Pak zmizeli za rohem vypáleného domu.

Ochuzený uran

Jak je to s radioaktivitou uranu