pátek 18. června

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Přehled událostí Odkazy:
  • Soubor nejzajímavějších článků z poslední doby NATO a Kosovo:
  • Příběh přívětivého autobusáka, který se stal hromadným vrahem (Guardian)
  • Silnice smrti vydává své duchy (The Times)
  • Obětí masakrů "jsou tisíce" Česká politika:
  • Volební preference (Ivan Hoffman) Recenze:
  • Nová kniha o české historii (Jonathan Hughes Bolton)
  • Dobrý voják Švejk na londýnském jevišti (Andrew J. Horton)
  • Může Švejk něco říkat Britům? (Jan Čulík, BBC Radio 4) Reakce:
  • Český provincionalismus? (Ludvík Vavřina)
  • České boty: Opět jeden odborník na Česko (Dalibor Žůrek)
  • České boty (S. Pažoutová)
  • České boty a slovanské nohy (Jan Chleboun)
  • Schrabal fušuje do medicíny (Richard Pleva)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britske listy over the past year or so. (Selected Britske listy articles in English now appear in the new electronic pages of the journal "The New Presence"). - Zde je měsíčník Nová přítomnost.
  • Tady je minulé vydání Britských listů.
  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.
  • Adresa Britských listů je zde. Pouze když nefunguje, pište na tuto alternativní adresu.
  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).
  • Užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku jsou zde.

    Aktualizace neděle 20. června 01.00:

    Srbští civilisté dále utíkají z Kosova s odcházejícími jugoslávskými jednotkami a dochází k vypalování jejich domovů. U města Prizren je vidět stovky hořících domů po celém venkově. Zdá se, že domy jsou vypalovány kosovskými Albánci jako odplata za dlouhé měsíce násilného utlačování od Srbů. Podle jiných zpráv podpalují své vlastní domy někteří Srbové, aby po svém odchodu zabránili kosovským Albáncům se do nich nastěhovat.

    Pokračuje rychle odsun jugoslávských jednotek a poslední jugoslávští vojáci zřejmě odejdou z Kosova před vypršením lhůty v neděli v noci. Podle zpráv dochází k plenění, jehož se stal obětí i opuštěný klášter ze 16. století v Musutišti. Mnoho Srbů si stěžuje, že nemohou důvěřovat jednotkám K-For, že je ochrání, a obávají se, že KLA nevydá své zbraně.

    Mluvčí jednotek K-For, brigadýr Bill Rollo uvedl, že je téměř hotova dohoda o nové roli KLA po odchodu srbských vojenských jednotek. KLA souhlasila v zásadě s devadesátidenním demilitarizačním programem a přijala požadavek, že nebude veřejně nosit zbraně ani nebudou její příslušníci v uniformách. Kosovská osvobozenecká armáda si přeje být proměněna v organizací národních gard a přispět k vytvoření nové policie, jejíž součástí mají být kosovští Srbové i Albánci.

    V městě Prizren, kde německé mírové sbory dovolily KLA, aby tam měla velký počet ozbrojených vojáků, nezůstávají podle zpravodajů už žádní Srbové. V Prištině, kde zavedla britská vojska daleko přísnější režim, mnoho Srbů zůstalo.

    Vznikl nový spor s Ruskem. Na vrcholné schůzce skupiny G8 v Kolíně nad Rýnem, kde se jedná o pomoci pro Kosovo, opakoval v sobotu americký delegát, že by Jugoslávie neměla dostat žádnou mezinárodní pomoc, pokud stojí v jejím čele osoba obžalovaná z válečných zločinů. Avšak Rusko zastává názor, že by měla Jugoslávie dostat hospodářskou pomoc i s Miloševičem v čele. Bude se o tom jednat v neděli, kdy má do Kolína přijet prezident Jelcin.

    Aktualizace sobota 19. června 12.00:

    Objevena "mučírna KLA"

    Německé jednotky objevily údajnou mučírnu KLA v městě Prizren v jižním Kosovu. Na srbské policejní stanici, kterou převzala KLA, byla objevena mrtvola sedmdesátiletého Albánce. Přibližně dvacet vězňů bylo přivázáno k radiátorům ústředního topení a bylo tvrdě zbito. Mučení vězni byli podle zpráv obviňováni z kolaborace se Srby. Není ovšem jasné, zda objevené mučící nástroje byly nástroji KLA, anebo zda už byly na srbské policejní stanici, když ji okupovala KLA. Německé jednotky v oblasti oznámily, že budou naléhat na demilitarizaci KLA co nejdříve. Od půlnoci z pátku na sobotu nesmí nikdo kromě jednotek K-For nosit zbraně. Kosovské osvobozenecké armádě bude také nařízeno, aby uvolnila všechny bývalé policejní stanice a zlikvidovala své strážní kontroly na silnicích. Do neděle musejí příslušníci KLA v tomto sektoru přestat nosit uniformy.

    Vojska K-For a OSN se snaží přesvědčit tisíce srbských civilistů v Kosovu, aby neodcházeli. Dosud odešlo z Kosova asi 50 000 Srbů. Srbové si stěžují, že 12 lidí prý bylo už uneseno a očekávají další pomstu od KLA.

    Západ se dohodl s Moskvou o rozmístění ruských vojsk v Kosovu. Rusko bude mít v Kosovu 3600 vojáků, ale nebudou mít zvláštní ruský sektor, jak požadovala Moskva. Ruská vojska budou rozmístěna ve třech hlavních oblastech: v severní části sektoru, kontrolovaného Američany, v severozápadní části sektoru, kontrolovaného Němeci a v malé oblasti v sektoru na severu Kosova, kontrolovaného Francouzi.

    Co je nového v České republice

  • Dva armádní letouny MiG-21 se srazily včera odpoledne při návratu z výcviku v prostoru Havlíčkův Brod - Macourov a zřítily se na zem. Dva ze tří pilotů zahynuli.

  • Ministr školství Eduard Zeman hovořil včera s Václavem Havlem o stížnosti Romů na zařazování dětí do zvláštních škol. Vinu prý mají podle ministra obě strany, česká většina i Romové. Ministr i prezident uznávají, že jsou stížnosti Romů částečně oprávněné. Romové státním úřadům a školám vytýkají, že mnoho dětí romského původu je neprávem a téměř automaticky zařazováno do zvláštních škol, čímž víceméně ztrácejí možnost dalšího vzdělávání. Zástupci 12 romských dětí z Ostravy podali tento týden ústavní stížnost ve věci porušování lidských práv Ústavnímu soudu v Brně. Ministerstvo školství nepovažuje stížnost za opodstatněnou. "Problém diskriminace je spíše v tom, že se v normálních školách cítí (romské) děti v menšině a znevýhodněné, a proto raději je jejich rodiče dávají do zvláštních škol," odpověděl ministr. Recept na zlepšení postavení romských dětí přináší podle Zemana nová školská koncepce, která spočívá ve zřizování přípravných tříd se školenými asistenty. Zásadní bude podle něj zesílení státní podpory pro předškolní výchovu Romů. Důležité bude také vysvětlit rodičům romských dětí důležitost vzdělání, dodal ministr.

  • Radnice Prahy 1 zakázala páteční Global Street Party. Její organizátoři ji však chtějí stejně uspořádat. Slavomír Tesárek, který akci ve středu oznámil, předpokládá, že žádný ze shromážděných lidí nebude páchat trestnou činnost, a policisté proto nebudou muset proti nim zasáhnout.

  • ODS zaznamenala podle průzkumu Střediska empirických výzkumů zvýšení volebních preferencí na 23,9 procent (v květnu měla 22,5 procent). ČSSD získala jen 18 procent (v květnu měla 21 procent). KSČM posílila na 15,7 procenta.

  • Vladimír Železný připravuje na léto "Jednodušší a srozumitelnější (ještě srozumitelnější?) zpravodajství, ve kterém by nedominovaly kauzy a politické aféry". Zpravodajství bude dále vyrábět ČNTS, pokud bude podle Želežného schopna zpravodajství kvalitně vyrábět v nové podobě. "Jakmile dojde k prvnímu a jedinému úhybu zpravodajství od našich objednávek, od našeho řízení a od naší odpovědnosti, v tom okamžiku samozřejmě nastupuje varianta alternativní," poznamenal. - Znamená to, že Železný chce diktovat politické zaměření zpravodajství, jinak jeho výrobu dá jinam, firmě, na niž bude mít větší vliv? Železný nehodlá přes léto vysílat ani politicky orientované pořady, jako je Kotel, Gilotina nebo 7 čili sedm dní. Společnost Česká produkční 2000, která získala v minulých dnech úvěr od Investiční a poštovní banky, oznámila, že je schopna zajistit vysílání zpravodajství Novy během několika týdnů. Společnost v minulých dnech "zahájila čerpání finančních prostředků poskytnutých IPB a pracuje na výběru vhodného místa ke komplexnímu zabezpečení vysílání TV Nova."

  • Vláda rozhodla snížit daň z přidané hodnoty u služeb hotelů a restuarucí z 22 na 5 procent..

  • Vyšetřovatelé chtějí po tříměsíční práci na případě bývalé poradkyně ministra financí a hlavní pokladní sociální demokracie Barboru Snopkovou obžalovat v souvislosti s její činnosti v mělnické Libertě. Snopková byla v březnu obviněna za blokování konkursu zkrachovalé Liberty a vyšetřovatelé dospěli k závěru, že by měla jít k soudu. Obhájce požaduje, aby bylo to, co charakterizuje jako vykonstruované a nesmyslné stíhání, zastaveno.

  • Protest proti uzavření pasáže Sevastopol a likvidaci přístupu do kina Cinema Broadway najdete na  tomto místě.

  • Skrytá reklama v českém vysílání BBC. Přišel tento dopis:

    Vazeny pane Culiku,

    kdysi jste psal o nepripustné reklame. Ceske vysilani BBC nyni jiz nekolikrat uvedlo neco ve stylu: Ivan Kytka bude o teto problematice mluvit za dva tydny. Ale jiz tento tyden si muzete o problemu precist v jeho clanku, ktery vyjde v tydeniku Respekt. Je to skryta reklama nebo ne? Treba jim Respekt neco plati za to, ze ho inzeruji, anebo publikuje jejich vysilaci cas, nevim. Bylo by dobre, kdyby se alespon BBC drzela pravidel.

    V Producers' Guidelines BBC se praví:

    A product or service must never be included in sound or vision in return for cash, services or any consideration in kind. This is product placement and is expressly forbidden in BBC programmes. References to trade or brand names of goods or services should be kept to a minimum and made only if they are editorially justifiable. There must be no element of plugging. The BBC broadcasts much information derived from other organisations. Proper acknowledgment should be given to the source of the information, whilst avoiding advertising or "plugging".

    Výrobek nebo služba se nikdy nesmí vyskytovat v obraze ani ve zvuku oplátkou za peníze, služby či cokoliv jiného. To je tzv. product placement a v pořadech BBC je výslovně zakázán. Zmínky o obchodních názvech či značkách zboží či služeb musejí být jen minimální a mohou se vyskytovat ve vysílání pouze, pokud je to redakčně ospravedlnitelné. Tyto zmínky nesmějí obsahovat žádný prvek reklamy. Pořady BBC přejímají mnoho informací od jiných organizací. Zdroj informací musí být řádně uveden, ale je nepřípustné ho inzerovat a dělat mu reklamu.

    Třeba české vysílání BBC vysvětlí, jaký postoj zaujímá vůči těmto předpisům.

  • (Nejen) pro Jana Kavana: Dělejte něco, aby mohli mladí lidé z ČR víc studovat v zahraničí. Napsala jedna čtenářka:

    Jmenuji se ... a studuji anglictinu na ... college v .... Nahodou jsem na Internetu zahlidla vase jmeno a zacetla jsem se do zprav. Je bezvadne, ze neco takoveho existuje, jsou tu sice takove veci, jako Mlada fronta dnes v anglictine, ale neni to kompletni, spis jen povrchni zpravy. Vec, ktera me momentalne extremne zajima je, jak dlouho to bude trvat, nez se Ceska republika dostane do EU? Bude to znamenat, ze student napriklad v Britanii si na zivobyti bude moct privydelavat? V soucasne dobe je nemyslitelne, aby si ceska holka nasla jinou praci nez au-pair, jinak totiz riskuje being illegal, coz se prave ted deje mne. Neda se s tim neco delat? Myslim vseobecne, prece do NATO uz jsme vstoupili, ne?Co nam stoji v ceste, abychom se stali cleny EU? Ja si uvedomuji, ze tohle je jen jedna stranka veci, ale verte mi, neni lehke se protloukat s par librama v kapse, dluzit za najemny, nenajit praci a porad je tu neustala pritomnost strachu, ze se do toho vlozi imigracni. Ja uz mam nastesti je dva tydny,po poslednich zkouskach se vracim domu, ale nejsem prvni ani posledni a znam pripady, kdy to skoncilo na drogach a prostituci. A zacalo to studiem anglictiny...

    Jen takový nápad: co by se stalo, kdyby česká vláda začala i prostřednictvím sdělovacích prostředků vyvíjet na Evropskou unii nátlak, že když se tedy má tolik přizpůsobovat EU, nemohla by EU podat asociačním zemím pomocnou ruku tím, že by mladým lidem z těchto zemí umožnila v nich studovat? Vždyť jsou tyto zákazy do nebe volající! - Jsem si docela jist, že kdyby se využili schopní odborníci na publicitu, i britské sdělovací prostředky by tuto záležitost podpořily. Jde-li o začleňování střední Evropy do EU, tak ať se to dělá seriózně. Co víc může těmto zemím pomoci než mít na Západě vyškolené mladé lidi! - Martin Madera k tomu z Cambridge poznamenává, že zahraniční studenti v Británii smějí částečně pracovat, potíž je ale získat to stipendium anebo těch cca 15000 liber ročně (asi 900 000 Kč), které vás dohromady stojí vysokoškolské studium v Británii.

  • Úplný text mírové dohody o Kosovu je zde.

  • Na tomto místě je anglický text žaloby proti Miloševičovi.

  • TEMATICKÝ ARCHÍV BRITSKÝCH LISTŮ. Za pomoci Jiřího Gallase z Internet Servisu jsme dali do provozu Tematický archív Britských listů, v němž naleznete podle obsahu roztříděné a v každé tematické kategorii chronologicky uspořádané články, které vyšly v BL od 1. září 1997. Archív sice ještě obsahuje určité množství překlepů a některé další provozní chyby, ale to opravíme v nejbližších dnech. Můžete brouzdat Britskými listy a podívat se, jak se různá témata během času vyvíjela. (Předchozí vydání BL jsou také k dispozici v jiném, starším tematickém archívu, viz zde.)

  • Pišme poslancům a dožadujme se informací a nápravy věcí veřejných!Veškeré e-mailové adresy poslanců českého parlamentu jsou zde. - Internetové stránky českého parlamentu jsou skutečně velmi dobré, zejména vynikající je knihovna dokumentů, zahrnující stenografické záznamy zasedání od roku 1861 až do současnost, včetně vyhledávajícího stroje. - Otázka však je, zda poslanci používají své e-mailové adresy. No, vyzkoušejte to. JČ

  • Zajímavý odkaz. Mam jeden zajimavy odkaz http://kosovainfo.com/english/politics/990305-peace.htm .- dokument predlozeny Srbum v Rambouillet. Zvlaste bod cislo 8 velice pobouril mnoho lidi u nas. Zajimave je tez vyjadreni A. Solzenicyna, ktery rozhodne nepatri k neeticky jednajicim lidem. I.H.

  • Link na srbskou televizi na internetu. Zde je link na Real Video/Audio zpravodajskych relaci srbske televize tlumocenych do anglictiny: http://www.c-span.org/guide/international/kosovoserbiatv.asp. Marek Sojka.

    Přehled článků o krizi v Kosovu, zveřejněných v BL v minulých dnech:

    Další články k tematice nynější války v Evropě o Kosovo najdete v přehledu nejdůležitějších textů z posledních dní, viz Obsah zde napravo.


  • To nejlepší z "českého" internetu. Jako příloha českého vydání časopisu PC World z března 1999 a  také časopisu Profit se distribuuje právě vydaný CD ROM "To nejlepší z českého internetu". Jako jeden z mála skutečných českých internetových časopisů jsou na CD ROMU zdá se mi velmi dobře prezentovány cca 5 megabyty nejzajímavějších článků přibližně za poslední rok také Britské listy. Seznamte prostřednictvím tohoto CD ROMU s Britskými listy vaše přátele.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz/prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

    Výběr textů z posledních dní:


    Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL.

    Příběh přívětivého autobusáka, který se stal hromadným vrahem

    Tento článek reportérky Maggie O'Kanové vyšel ve čtvrtek 17. června na celé titulní straně deníku Guardian.

    Zoran Petkovič zmizel ve spěchu. Na podlaze jsou rozházené suché housky, kanárova klec je prázdná. V zahradě před domem leží mezi růžovými růžemi černobílý míč.

    Na hořčicově zbarveném sametu pohovky leží fotokopie článku z novin, obsahující podmínky odsunu srbských jednotek. Měly odejít z Kosova do včerejška do půlnoci, ale Zoran Petkovič se nechystal čekat tak dlouho.

    Je mu 42 let a město Suva Reka ho znalo dobře. Znali ho jako člověka, který pil pivo před hotelem Boss s přítelem Miškem Nisavičem. Byl to Srb, který se přátelil s kosovskými Albánci i poté, co se vztahy mezi oběma etnickými skupinami zhoršily.

    Jeho otec byl dovozcem vína, a tak byl bohatý, ale Zoran nikdy nevydržel dlouho v žádném zaměstnání. Z továrny podniku Schweppes ve městě ho vyhodili, když mu bylo sedmnáct - nikdo nevěděl proč. Našel si místo jako řidič autobusu v Rakousku a pak u bělehradské autobusové společnosti Lašta, ale i odtamtud ho vyhodili. Dvakrát se neúspěšně oženil a pak se vrátil zpět do třípatrového domu svých rodičů. Když se rozvedl s třetí manželkou, otec ho vyhodil z domu.

    Situace se pak pro Zorana zlepšila. Přestal jezdit a  soustředil se na drobné korupční podnikání. Nic příliš vážného: prodával falešnou dokumentaci automobilů, dovezených z Německa, falešná pracovní povolení. Říkal si za to o hodně peněz, ale měl styky a pomohl každému, kdo pomoci potřeboval, zejména kosovským Albáncům, protože ti měli stále větší potíže získávat potřebné dokumenty od srbských úřadů. Byl to člověk, který všechno vyřídil a spravil.

    Teď potřebuje ale město Suva Reka hodně vyřizování a spravování. Město je tak mrtvé, jako velký zrzavý vlčák, ležící na hlavní silnici, s rozříznutým břichem. Domy etnických Albánců, kteří za Zoranem kdysi chodili, jsou černé, vypálené a prázdné.

    Na jednom konci tohoto města s 20 000 obyvateli, za řadou keřů hlohu, jsou mohyly, které jsou znamením hrobů Albánců, usmrcených zde za poslední tři měsíce. Ale nevypovídají celý příběh - o náklaďácích, mizejících v dálce, nebo o čerstvé krvi, která tekla panty dveří, anebo o jiném místě za řadou hlohů, kde na jiném poli byly podezřele pravidelně rozmístěny odpadky ze skládky po celé jeho délce po mohyle, kterou nevytvořila příroda.

    Ve dnech před leteckými údery NATO jezdil Zoran ještě trochu s autobusem - jednou týdne s ním jezdil do Prahy, vyzvedával si ho před domem Berišových.

    Berišovi byli ve městě nejznámější a patřili k nejbohatším kosovským Albáncům ve městě. Zoran je znal, ale moc se s nimi nestýkal. Dědeček byl ředitelem místní střední školy, než odešel do důchodu. Mezi čtyřmi Berišovými syny byli ekonom, inženýr, a podnikatel.

    Podnikatelem byl Bujar. Pronajímal automobily a kanceláře, a když chtěla umístit Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě do města své pozorovatele, Bujar jim nabídl levné ubytování, takže odešli z dražšího hotelu Boss, který vlastnil jeden Zoranův přítel. Bujar o tom moc nepřemýšlel - šlo přece o podnikatelskou konkurenci. Ale rozhněvalo to nebezpečné muže.

    Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě přestěhovala své kanceláře z hotelu Boss do Berišovic domu a Zoranovi přátelé přišli o hosty s tvrdou valutou. Ale jak začaly letecké údery, muži od OSCE, dva Němci a jeden Američan, byli bezodkladně z města odvoláni.

    A pak to začalo jít v městě Suva Reka rychle. Místní Srbové si oblékli uniformu a šli bojovat za vlast. Zoran, řidič autobusu o víkendu s příliš velkým množstvím volného času, se taky stal vojákem. Měl nejen poslání, ale i samopal.

    Islam Jašari, policista, znal Zorana celý život: "Nevím, co se mu stalo. Byl to prostě jen člověk, kterému se moc nechtělo pracovat, a když začala válka, změnil se. Chtěl se stát velkým zvířetem."

    Pak přišla noc, kdy byly svrženy první bomby NATO. Tou dobou byli muži z OSCE už daleko.

    "Kéž by nás bývali vzali s sebou. Nevím, proč nám to neřekli. Odjeli a řekli, že všechno bude v pořádku. Miloševič podepíše a OSCE se vrátí," svědčila Vjollca Berišová. To bylo 22. března, dva dny před zahájením bombardování.

    Vjollca Berišová tiše plakala na sluncem ozářené zahradě. Z 26 členů rodiny Berišových, bydlících ve velkém třípatrovém domě, z nichž bylo 13 dětí, zůstali naživu jen tři - Vjollca, její desetiletý syn Gramos a sestra Šyhrete.

    Bylo poledne 26. března. "Bujare," zavolalo zvenčí pět maskovaných mužů. "Bujare, pojď ven, kde jsou teď ti tví Američané? Chtěl jsi NATO? My ti dáme NATO."

    Bujar vyšel ven a uviděl Zorana a jeho kamaráda Mišku Nišaviče, majitele hotelu Boss. Berišovi se dívali zevnitř. Bujar se usmál na Zorana, muže, který si každou neděli ráno odvážel svůj autobus, který byl zaparkovaný před jejich domem. Zoran mu úsměv opětoval. Muži zvedli samopaly. Bujar neměl čas ustoupit ze zápraží.

    Berišovi byli pak rozděleni. Muži byli zastřeleni jako první a pak byla zastřelena Lily, manželka, která byla sedm měsíců těhotná. Ostatní Berišovy ženy utíkaly s dětmi v náručí a křičely.

    Utíkaly nákupními středisky, zdemolovanými srbskými polovojenskými jednotkami oné noci, kdy bylo zahájeno bombardování. Utíkali kolem cestovní kanceláře Beni, kde na pultu zůstala ležel učebnice čtvrtého ročníku univerzitního kursu filozofie, kterou tam pod pultem četl prodavač. Utíkaly kolem restaurace Drina, se stoly ještě pořád prostřenými ke snídani, a do kavárny. Nikdo neví, proč se chtěly schovat zrovna tam.

    Nyní, skoro o tři měsíce později, je všude krev. Krev na umělých dórských sloupech, krev na radiátorech ústředního topení, krev osoby, která se schovávala za automatem na cappucino. Šeříkově zbarvené ubrusy jsou poházené po podlaze. Na kavárenském pultu jsou připraveny košíky s chlebem k obědu, který se nikdy nekonal. V ledničce je už měsíc deset vajec, a bělehradský jogurt.

    Na chodníku před domem je 72 vypálených nábojnic ze samopalu. "Je tak těžké vidět děti. Nedovedete si představit ten zvuk, když křičí děti, které umírají," říká Vjollca. "Stříleli na nás skrze dveře, byli dva."

    "Viděla jsem malého chlapce bez hlavy, všude byla krev, nemluvňata byla mrtvá. Ismet, kterému byly tři roky, brečel, "Maminko, já chci vodu." Zastřelili ho do obličeje. Eronovi, nemluvněti, bylo deset měsíců a brečel, tak ho zastřelili.

    Viděla jsem svou dceru. Dívali jsme se na sebe přes všechny ty mrtvoly a pohybovala rty, jako by se mi snažila něco říct. Držela jsem syna v náručí a  viděla jsem svou sestru, jak držela své nemluvně v náručí. Její dítě bylo mrtvé, ale držela ho dál."

    Na zahradě prosvícené sluncem se rozprostírá mlčení. Příbuzní poslouchají, zatímco Vjollca, žena, která se skrývala jako zraněné zvíře v kopcích, jim poprvé říká, co se stalo v kavárně. Mluví bez emocí, až do chvíle, když se jí zeptáte, jak se jmenovaly děti a kolik jim bylo let.

    Měla tři děti: dcery Daphinu, Drilonu a syna Gramose. Teď už má jen syna Gramose. Její sestra, Šyhrete, měla čtyři děti: Majoindu, 16, Eroindu, 14, Altina, 10 a Radona 2. Všichni jsou mrtví.

    Majoinda zavolala směrem k matce: "Maminko, co budeme dělat?"

    "Neboj se, nic se nám nestane," řekla Šyhrete a muži hodili na Majoindu ruční granát.

    "Viděla jsem, jak se Altin podíval přes místnost na svou matku a pak udělal zvuk jako 'uf' a umřel," řekla Vjollca.

    Když se muži vrátili, Vjollca pohřbila svou tvář mezi mrtvoly kolem ní. Jenom Šyhreta se odvážila se podívat, co se děje. "Šyhreta mi řekla, že mužem, který zvedl samopal, aby je dobil, byl Zoran Petkovič."

    Zachránila si život tím, že předstírala, že je mrtvá, když muži naházeli mrtvoly jejích dětí a členů její rodiny na nákladní auto. "Vytáhli mě z kavárny za jednu nohu a hodili mě na korbu náklaďáků na mou mrtvou matku."

    "Můj syn ležel na mě. Slyšela jsem, jak zpod hromady mrtvol volá nějaké dítě o pomoc, ale nemohla jsem mu pomoci. Neviděla jsem nic, byla jsem pod mrtvolami, ale slyšela jsem, jak smývají zvnějšku nákladního auta krev.

    Kolem nákladního auta se shromáždila skupina srbských civilistů. Podívala jsem se kolem sebe a viděla jsem Flore, která byla mrtvá, ale vypadala velmi krásně. Pak se auto velmi rychle rozjelo.

    Promluvila Šyhrete: "Jsi naživu? Musíme skočit." Viděla jsem, že Šyhrete pořád držela v náručí své malé dítě, Redona, byl mrtvý, ale nemohla ho pustit.

    Šyhrete řekla, "Skočím a jestliže umřu, nevadí to, protože jsem už stejně mrtvá. Pak položila dítě a skočila. Řekla jsem svému synovi, že musíme skočit a on mi řekl, 'Ne, prosím tě, maminko, já se bojím'."

    Skočili a žena, která měla v těle kulky, řekla, že nějak v sobě našla sílu běžet se svým jediným synem, který přežil.

    Od března nebyla u lékaře - v těle má pořád několik kulek, ale bála se vyjít z domu, kde jí ukryla srbská rodina.

    Je pořád v Kosovu a tento týden ve středu se vrátila ke svým příbuzným, poté co německá vojska NATO okupovala jižní Kosovo.

    Šyhrete se dostala do Albánie - žena, která přišla o manžela a o všechny své děti. Pět týdnů se snažila dostat se v konvoji přes hranice a řekla přítelkyni: "Jsem uvnitř mrtvá. Zůstávám naživu jen proto, abych svědčila o tom, co se stalo."

    Byla přestěhována nejprve do Švýcarska a pak do Itálie pod ochranou tribunálu pro válečné zločiny v Haagu a bydlí na tajném místě.

    Ve středu tento týden, když hovořil deník Guardian s bratrem rodiny, Bešou Berišou ve Švýcarsku, řekl, že posledn Šyhretina slova byla: "I jestliže zemřu, prosím, najděte Zorana Petkoviče, protože ten je odpovědný za všechno. Ten nám dal tenhle dárek."

    Říká se v městě Suva Reka, že Zoran odešel do Bělehradu. Možná, jednoho dne, ho najdou, jak jezdí s autobusem ve vlasti, která poskytla povalečovi v jeho ošuntělém životě poslání.


    Silnice smrti vydává své duchy

    Tento článek Daniela McGroryho vyšel ve čtvrtek 17. června v deníku Times na titulní straně spolu s  fotografií sedmi občanských průkazů se snímky zavražděných osob.

    Ti, kteří přežili, tomu říkají silnice smrti. Na této silnici, asi osmnáct kilometrů dlouhé, vedoucí z Prištiny, jsou Srbové obviňováni, že tu zavražili asi 200 lidí, možná víc. Jejich mrtvoly lze nalézt v hromadných hrobech, které zjizvují krajinu ve všech směrech.

    Další oběti byly nalezeny, kdy se odvážili vesničané vrátit se do Lukare, kde nalezli hrůzné důkazy zvěrstev. Vedle řeky, která protéká Lukare, ležela dvě bezhlavá mužská těla. Nikdo neví, kdo to byl a proč byli na tomto překrásném místě v divočině popraveni.

    O sto metrů dál je statek, který byl vypleněn a vypálen. V jídelně ležela ohořelá mrtvola muže v holínkách. Vedle těla ležela nábojnice. Tělo bylo zabaleno do beránčí kůže a zapáleno. Před odchodem střelili popravci do televizní obrazovky.

    Na tomto úseku silnice z Lukare do vesnice Koliq spáchali podle obvinění v polovině dubna srbští vojáci tolik zvěrstev, že to potrvá válečným vyšetřovatelům v Kosovu dlouhé měsíce, než zjistí, co se tu všechno stalo.

    Na podnosu v jednom statku na kopci - v provizorním ústředí jednotek KLA v Koliqu - leží hromada občanských průkazů mrtvých. Je tu fotografie nejmladšího zavražděného .- Hizdriho Selmaniho, 18. Nejstarší pohřbenou ženou byla sedmašedesátileté Naile Zejnulahj.

    KLA uvádí, že kolem vesnice Koliq pohřbila 77 osob a čeká na příchod vojsk K-for a vyšetřovatelů válečných zločinů, aby jim předala důkazy. Mnoho důkazů bylo poškozeno: hroby byly překopány. Dělostřelecké nábojnice a další důkazní předměty si lidé odnesli jako suvenýry. A důležití svědci se bojí svědčit.

    Jedna žena, která udala své jméno jako Zarife, se vrátila domů o čtyřiadvacet hodin před naším příchodem. Zjistila, že srbští vojáci využívali její jednopatrové vily jako místa pro hromadné znásilňování žen. Třásla se strachy, když ukazovala na krví potřísněné matrace všude na podlaze. V domě byly hromady ženského spodního prádla, bot a roztrhaných šatů. Zarife a její manžel ve středu strávili celý den mlčky shromažďováním a pálením toho všeho.

    "Jestli tady mám zase žít, nechci myslet na to, co se tady dělo," řekla. Za soumraku už zbyly jen jedny, zapomenuté ženské šaty s modrým vzorem, potřísněné krví, schované do kopřiv u staré stodoly.

    Srbští vojáci, odpovědní za tyto zločiny, bezpochyby jsou mezi tisíci osob, kteří měli ve středu možnost z Kosova za doprovodu britských mírových sborů svobodně odejít. Jeden činitel OSN přiznal, že je velmi nepravděpodobné, že by byly osoby, odpovědné za tato zvěrstva, kdy pohnány k odpovědnosti.

    Celá řada svědků vyprávěla deníku Times, jak jugoslávští vojáci na této silnici do Prištiny zastavili konvoj uprchlíků. Faton Krasniqi, 24, se díval, jak Srbové plenili majetek ze všech automobilů a traktorů, brali si, co chtěli, a co nechtěli, ničili. Hromady šatstva a rodinných předmětů jsou ještě stále rozesety na silnici kolem desítek vypálených vozidel.

    "Vojáci odvedli všechny lidi do domu a muže oddělili od žen. Prvních 15 mužů bylo pak odvedeno do statku, 300 metrů dál po silnici." Na dvoře statku bylo vidět, že tam někdo byl zastřelen. Čerstvě nabílená zeď stáje v sobě měla 34 děr od kulek. Na zemi v blátě ležela krví prosáklá bunda.

    Na druhé straně dvora je garáž, kde prý Srbové popravili dalších osm mužů. Na zemi jsou kaluže uschlé krve. Všude jsou prázdné nábojnice.

    Jiní nás odvedli na břeh řeky, kde prý bylo prohledáno a zbito 50 mužů. Pak byli odvedeni na 10 metrů dlouhý betonový most a bylo jim řečeno, aby se dívali do řeky. Krasniqi uvedl: "Když se dívali do vody, asi dvacet vojáků je zezadu bodalo noži do krku. Některé mrtvoly spadly do vody. Jiné se nahromadily na mostě. Trvalo jim asi hodinu, než zabili všechny, a my jsme se příliš báli na to, abychom jim mohli jít pomoci."

    Taková tvrzení nelze ověřit, ale zemědělský dělník svědčil o tom, že tam mrtvoly ležely čtyři dny, než tatáž armádní jednotka donutila cikánské rodiny, aby je pohřbili. Na hřbitově je 11 čerstvých hrobů. Dělník ukázal na kopec a řekl: "Tam jsme pohřbili dalších dvacet lidí, ale neznáme jejich totožnost."

    Vojáci jednotek K-For mají příliš mnoho práce v úsilí dohlížet na pořádek v Prištině, než aby se mohli vydat těchto pět kilometrů na severovýchod, kde začíná silnice smrti.

    Jeďte dál do vesnice Grastic a mezi poli vlčích máků a chrp jsou další hromady hnědé zeminy. Vesničané říkají, že je tam pohřbeno až 30 lidí.

    Po dalších osmi kilometrech zatáčí silnice doleva a mění se v prašnou cestu do vesnice Koliq. Prvních několik stovek metrů je téměř neprůjezdných, protože jsou tam vypálená vozidla. Srbové tady ostřelovali konvoj uprchlíků.

    O další tři kilometry dál bylo hlídkové stanoviště KLA, na němž stáli dva sotva dvacetiletí mladí muži s loveckou puškou. Neměli ani jeden náboj. Jeden z nich nás zavedl horskou cestou na místo, kde pohřbili 21 mrtvol.

    Je nevyhnutelné, že v nadcházejících dnech budou objeveny větší masakry. Ti, kdo je přežili na cestě z Lukare do Koliqu, doufají, že to, co se tady stalo, nebude zapomenuto.


    Obětí masakrů "jsou tisíce"

    Britští vyšetřovatelé válečných zločinů, kteří v Kosovu shromažďují důkazy o srbských zvěrstvech, ve středu podle listu Times potvrdili, že je rozsah vraždění daleko větší, než se očekávalo. Je prý jisto, že počet zavražděných bude několik tisíc, uvedli.

    Britští odborníci už navštívili hromadný hrob v Kačaniku, kde je prý pohřbeno asi 100 lidí. Tam nalezli důkazy "nedávného pohřbívání, silný zápach rozkládajících se mrtvol a svědectví o zvěrstvech, která bude nutno teprve potvrdit".

    Očekává se, že v důsledku dalších důkazů budou obžalováni u soudu pro válečné zločiny v Haagu další činitelé srbské státn správy. Jedna organizace pro lidská práva, která provedla rozhovory s uprchlíky, konstatuje, že každá třetí kosovská rodina se stala terčem násilí.

    Do Kosova brzo přicestuje úplný tým britských vyšetřovatelů, včetně patologů, odborníků na balistiku a fotografů. Jejich základnou bude Priština. Budou pracovat v zónách, vytvořených tribunálem pro válečné zločiny.

    Dawid Gowan, koordinátor britského ministerstva zahraničních věcí pro vyšetřování válečných zločinů v Kosovu, uvedl: "Rozsah zvěrstev je obrovský. Bude toho daleko víc, než jsme mysleli. Je obtížné přesně určit, kolik lidí bylo zavražděno, ale jde o tisíce osob. Jak obsazují vojska NATO další části Kosova, nacházjí další a další hroby, o nichž jsme nevěděli, nacházejí mrtvoly na ulicích, mrtvoly v domech." Gowan je přesvědčen, že bude existovat dost důkazů na podporu svědectví uprchlíků o hromadných popravách, o mrtvolách pálených benzínem, aby neexistovaly důkazy, o lidech zavražděných jugoslávskou policií či vojáky, když nezaplatili dostatečně vysoké výkupné, o stovkách mužů, oddělených od rodin a zastřelených.

    Docházelo také k znásilňování a vraždění, k věznění v omezeném prostoru a v jednom případě částečně ohluchl a oslepl osmiletý chlapec, protože srbští vojáci bili jeho hlavou o zem, aby přiměli jeho matku, aby jim řekla, kde je její manžel.

    Gowan uvedl, že válečný tribunál bude muset pracovat selektivně, protože "rozsah zvěrstev je tak obrovský, že se nedá předpokládat, že by se plně vyšetřovala každá jednotlivá vražda".

    Britší vojáci v kosovském hlavním městě Prištině zabránili od svého příchodu znásilnění dvou dívek pod dvacet let, pomohli osvobodit zbité a mučené Srby, našli několik mrtvol a byli svědky několika vražd - včetně vraždy dvou dívek a jejich otc.

    Při incident, týkajícím se znásilnění, zavolali místní lidé britské vojáky. Viděli totiž, že dvě dívky a jejich otce se zmocnila srbská policie. Britští vojáci pronikli do místnosti, kde se srbští policisté snažili dívky před zraky jejich otce svlknout. Dívky byli zachráněni a policisté byli podrobeni výslechu.

    Předtím byli britští vojáci svědky vraždy dvou etnických Albánců, které usmrtili ozbrojení mladíci. O dvacet minut opozději zastřelil muž na hlídce dvě mladé dívky a jejich otce. V jiném incidentu byli vyhozeni tři těžce zmlácení srbští muži z jedoucího automobilu nedaleko hlídky britských vojáků. Byli svázáni kolem zápěstí drátem a měli vymlácené zuby a zlomený nos. Od pasu dolů byli nazí. Uchýlili se k britským vojákům o pomoc.


    Podle výroční zprávy organizace Amnesty International, zveřejněné ve středu, byli Srbové také obětí krvavého konfliktu v Kosovu. Zpráva dokumentuje četné případy vražd, únosů a dalšího porušování lidských práv, k nimž docházelo už dlouho předtím, než NATO začalo bombardovat Srbsko.

    Porušování lidských práv po zahájení bombardování bylo v Kosovu pouze zintenzívněno. "Události letošního roku by neměly nikoho překvapovat, vzhledem k tomu, co se v Kosovu dělo už loni," uvedl mluvčí Amnesty International ve Skopje.

    Miloševič vyznamenal "neporazitelná" vojska

    Slobodan Miloševič ve středu povýšil a vyznamenal celou řadu činitelů srbské armády - včetně šéfa hlavního štábu Dragoljuba Ojdanice, který byl - stejně jako Miloševič - obžalován v Haagu z válečných zločinů. Ojdanic byl povýšen na generála.

    Miloševič oznámil vyznamenání svých vojáků v televizním projevu ke Dni armády.

    "Letošní výročí je spojeno s velkými výsledky při provádění bojových úkolů jugoslávské armády, což jste dokázali při hrdinské obraně naší vlasti proti agresi daleko silnějšího nepřítele," konstatoval Miloševič. "Vaše odvaha, váš duch svobody a pevný morální řád, tak charakteristický pro náš lid, se plně projevily v tomto boji... Vy, naše policie a náš lid, jste dokázali, že jste neporazitelnou armádou," řekl Miloševič.


    Volební preference

    Ivan Hoffman, Český rozhlas 1 - Radiožurnál

    Poslední průzkum volebních preferencí Střediska empirických výzkumů přinesl dva zajímavé výsledky. Zatímco sociální demokracie se v červnu těšila nejmenší popularitě občanů za posledních pět let, komunistům byla naměřena nejvyšší podpora od převratu v roce osmdesát devět.

    Rozdíl mezi těmito stranami se zúžil na pouhá dvě procenta, a protože v obou případech jde o výsledek tříměsíčního trendu, možná se blíží historický okamžik, kdy si tyto strany vymění pořadí.

    Jestliže v minulosti ČSSD ústy svých představitelů odbývala výsledky sociologických výzkumů profesionálním klišé, že čísla ani nepodceňuje, ani nepřeceňuje, tentokrát asi stojí za to se zamyslet, zda blazeovaný postoj experta stojícího vysoce nad věcí je tou nejlepší taktikou.

    Když dva dělají totéž, není to totéž.. Zatímco ODS díky tomuto stylu setrvale podporuje pětina, respektive čtvrtina občanů, u ČSSD to zjevně přestává fungovat.

    Od vládní strany se prostě očekává něco jiného, než od opozice. Očekávají se výsledky. Do voleb zbývají tři roky a ČSSD má záda kryta opoziční smlouvou.

    Ta jí ovšem hlasy nepřinese. Úspěch mohou přinést Zemanovi pouze systémové změny, od kterých se odvine náprava poměrů, které občan kritizuje.

    Nejde o to, s kým si ČSSD bude pochvalovat politickou stabilitu, ale s kým v parlamentu prosadí například novelu občanského soudního řádu. Tato nadějná vládní předloha je přesně tím, co voliči od ČSSD loni v červnu čekali.

    Z logiky naší politiky ovšem plyne, že s podporou opozičního partnera ČSSD může počítat sotva. Skončí-li tato a podobné iniciativy pod stolem menšinové vlády, pak takto menšinově vládnout vyústí v avizovanou politickou sebevraždu.

    A ukáže se že od premiéra bylo galantní, když takové marnosti byly alespoň ušetřeny ženy.


    Nová kniha o české historii

    Jonathan Hughes Bolton

    Derek Sayer, The Coasts of Bohemia, Princeton University Press, 1998. Tento článek vyšel anglicky v červnovém čísle časopisu The New Presence.

    V úvodním odstavci ke knize The Coasts of Bohemia: A Czech History, Pobřeží Bohémie: Historie Čech děkuje Derek Sayer starému příteli za to, že mu vymyslel titul této knihy. Na první pohled je to překvapivé, neboť podtitul - Historie Čech - se zdá být docela jednoduchý. Že je to titul velmi rafinovaný, se však dovíme teprve, když se dáme do četby této fascinující knihy.

    Sayer argumentuje, že "viděno zvnějšku", česká historie má jen málo jasných kontur, vypadají jen jako "nikoliv o moc víc než nesouvislá řada měnících se diskontinuit", "narativní země nikoho", které vyvolává naši pozornost pouze tehdy, když se dostává do bojů sousedních mocností, ať to jsou Habsburkové, nacisté nebo Sověti. Sayerova inteligentní, sugestivní a podrobná kniha je pokusem zmapovat "pobřeží" Bohémie zvnitřku. To neznamená, že by zkresloval to, o čem píše, ve prospěch Čechů, ale zkoumá pozorovací body, z nichž se Češi dívali na svou minulost. Sayer studuje rozdílná pojetí české národní totožnosti v devatenáctém a ve dvacátém století a nabízí nám nikoliv jen "jednu historii Čech", ale mnoho historií.

    Sayer se zabývá méně samotnými historickými událostmi - dovíme se relativně málo o tom, co se stalo řekněme v letech 1848 až 1918 - a více tím, jak tyto události byly chápány dalšími generacemi. Namísto aby se věnoval válkám, revolucím, kongresům či soudním procesům, obrací svou pozornost k románům, oficiálním dokumentům, ceremoniím a dalším znamením doby. Shromáždil skutečně obrovskou a fascinující sbírku zdrojů: všechno od zakládajících textů české totožnosti, jako byly Palackého Dějiny českého národa v Čechách a na Moravě, až k jemnějším ukazatelům národního cítění, jako jsou jména ulic, knižní průvodce a pamětní desky. Sayer umí velmi dobře analyzovat literární i neliterární texty a zvlášt velkým odborníkem je na zjišťování symbolického významu takových veřejných "znamení", jako jsou pomníky, výstavy v muzeích, poštovní známky a veřejné pohřby.

    Občas je množství informací zahlcující a čtenář, který není obeznámen s českou historií, může mít problémy s tím, že si začne plést některé postavy, vzhledem k tomu, že Sayer pečlivě vytváří vzájemné paralely mezi všemi tématy. Tyto paralely jsou však velkým plusem této knihy. Ukazují, jak čeští vedoucí představitelé a intelektuálové v různých dobách usilovali o interpretaci těchže národních ikon k různým cílům.

    Bohužel, Sayer se skoro nezmiňuje o nedávno zemřelém mistru semiotikovi, Vladimíru Macurovi, jehož Znamení zrodu líčí české národní obrození z devatenáctého století takovým způsobem, který také citlivě vnímá drobné významové rozdíly v textech běžných i nekonvenčních. I Macura ví, že "český národ" je nedávná konstrukce. V konečné instanci je však Sayerův argument jiný než Macurův.

    Jestliže je Znamení zrodu příběhem o tom, jak první generace českých národních "buditelů" mezi sebou vytvořila umělý svět, semiotickou "prázdnou nádobu", která ještě neměla žádný vztah k realitě, Sayer rozšiřuje tento model na všechny pokusy vytvořit českou identitu - od národního obrození až do přítomnosti. Ukazuje, jak tyto symbolické systémy nevyhnutelně pronikly do skutečnosti každodenního života - takže vesnické kroje nebo říkanky pro děti přestaly být "náhodnou součástí osobní existence" a "byly rekonfigurovány jako základní prvky společenské totožnosti".

    Tato "kolonizace každodenního života" byla podstatou "kulturní revoluce", v níž ti, kdož hovořili česky, byli znovu počati jako národní kolektiv. Ještě více než Macura věří Sayer v schopnost znaků utvářet totožnost. Ale zdůrazňuje, že takové revoluce mají své temnější stránky: toto potvrzení české totožnosti uvěznilo Němce a židy v jejich vlastním, samostatném kolektivu - staly se cizími "menšinami", žijícími ve slovanské společnosti. Obdobně prováděli posléze i komunisté kolonizaci každodenního života, i když jejich kolonizace byla založena na represívní kontrole symbolů politiky, kultury a každodenního života.

    Sayer prezentuje mistrovskou verzi české historie právě proto, že poukazuje na podobnost mezi komunisty a obrozenci. Přestože komunisté i obrozenci užívali úplně jiných metod, uvádí Sayer, nicméně realizovali podobný projekt. Komunismus lze považovat za "nepovedené dítě" českého národního obrození. Kult "českého lidu" z devatenáctého století, považovaný za zdroj národní autentičnosti, zaměřený proti německy mluvící byrokracii a později proti bohaté židovské buržoazii se lehce vyvinul v komunistickou indentifikaci národních zájmů se zájmy dělnické třídy.

    Tento přístup vyvolává zajímavé a znepokojivé paralely: mimo jiné odmítá představu, že byl komunismus jen cizí ideologií, vnucenou sovětským imperialismem, čistě vnější katastrofou, jíž byli Češi postiženi zvnějšku. I když Sayer rychle dodává, že komunismus nebyl nevyhnutelným důsledkem nacionalismu z devatenáctého století, měl se zabývat trochu víc alternativami, které česká společnost odvrhla po cestě.

    Sayer zvlášť ostře kritizuje meziválečnou první republiku. Usuzuje, že byla příliš etnicky rozrůzněná (žily v ní velké menšiny židů, Němců, Maďarů a samozřejmě Slováků) na to, aby pro ni mohla být přijatelná úzká národní totožnost, kterou vytvořili obrozenci.

    To jsou sice pravdivé argumenty, ale Sayer je měl doplnit podrobnějším rozborem pragmatického, centristického liberalismu, jehož představitelem byli lidé jako první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk, spisovatel Karel Čapek a známý meziválečný novinář Ferdinand Peroutka. Často se krátce vyskytují na pobřežích Bohémie, ale zaslouží si rozsáhlejší diskusi. Mnoho Sayerových zmínek o těchto lidech zdůrazňuje jejich příbuznost s úzkoprsým nacionalistickým táborem, aniž by se autor zabýval složitostí jejich podpory pluralismu a demokracii.

    A přece žádná debata o české totožnosti není úplná, pokud se podrobně nezabýváme těmito osobami, s jejich vlastními komplikovanými, rozpornými a fascinujícími názory na český nacionalismus a soupeřící představy českosti.

    Avšak Sayer netvrdí na žádném místě své knihy, že je ta kniha kompletní, a ukončuje své vyprávění v šedesátých letech tohoto století, kdy se zdála historická linie, táhnoucí se od předchůdce reformace z patnáctého století Jana Husa ke komunistickému prezidentu Klementu Gottwaldovi přímější, než linie od Husa k Havlovi. Tímto způsobem nepřímo poukazuje na to, jak výrazně Češi od roku 1989 přepsali svou minulost, a probouzí v nás smysl pro to, že si uvědomujeme, jak nekonečně proměňujeme historii k obrazu svému.

    Jonathan Hughes Bolton pracuje na doktorské dizertaci na univerzitě v Michiganu.


    Komedie nebo smrt

    Dobrý voják Švejk na londýnském jevišti

    Andrew J. Horton

    An English version of this article is available here in the Electronic New Presence weekly.

    Haškův Dobrý voják Švejk byl přeložen do 53 jazyků, pro divadlo ho adaptoval Max Brod i Bertolt Brecht a třikrát byl zfilmován. Kniha tak dosáhla mýtického statutu. V květnu byla v Londýně inscenována hra jménem Švejk a v jiné části města, v Českém středisku, se konal diskusní večer o významu slavného Haškova příběhu: zda něco vypovídá o Češích a proč adaptoval irský dramatik české klasické literární dílo pro divadlo.

    Je to trochu ironická doba na to, aby se prezentoval Haškův Švejk v divadle. Nedlouho poté, co pršely bomby NATO na čínské velvyslanectví v Bělehradě, zvedla se opona divadla Gate Theatre v módní londýnské čtvrti Notting Hill při premiéře Švejka.

    Není to poprvé v historii, kdy je česká armáda součástí vojenského seskupení, které bojuje za zájmy, jež nejsou nutně českými zájmy. Tentokrát je to NATO, do něhož ČR vstoupila v březnu letošního roku, před pětaosmdesáti lety to byla armáda umírajícího rakousko-uherského mocnářství v první světové válce. Barbarství, nekompetentnost a stupidita této "Velké války" je námětem tohoto jediného a nedokončeného Haškova románu. Jeho hlavní hrdina, Švejk, souhlasí s válkou s takovou vehemencí a s takovým nadšením, že může být jen naprostý idiot.

    Je tomu skutečně tak?

    Podle pojetí lidové kultury je Švejk symbolem českého národního charakteru i vzorem pasívní rezistence. Jenže v diskusi v Českém centru poukázal Robert Pynsent, profesor české a slovenské literatury na univerzitě v Londýně, že Haškův román není ani příliš protiválečný, ani protihabsburský (zejména srovnáme-li ho s nepříliš kvalitními povídkami, které Hašek psal o Švejkovi před válkou). Kromě toho, Švejk se stal českým hrdinou teprve až v šedesátých letech, a tou dobou už byl populární v zahraničí, zejména v Sovětském svazu.

    Pynsent nevidí Švejka ani tak jako symbol protiválečného resentimentu, ale jako výraz filozofie, že existují v životě jen dvě možné volby: komedie nebo smrt. Švejk je tedy spíše potvrzením života než čímkoliv jiným a vysmívá se jen té autoritě, která nepovažuje život za komedii. Pynsent také zdůraznil názor Bohumila Hrabala na Švejka, v tom smyslu, že tématem Haškova románu je adaptabilita, nikoliv odpor.

    Švejka nelze považovat za výrazně "českého" hrdinu o nic víc, než je Don Quijote představitel španělské mentality nebo Oblomov představitel mentality ruské. Švejk je spíše středoevropská postava a možná vyjadřuje něco daleko univerzálnějšího. To by vysvětlilo, proč má tato kniha, která je údajně portrét národní povahy v malé zemi, o níž lidi nic moc nevědí, takový obrovský celosvětový úspěch. Také to možná vysvětluje, proč Colin Teevan, irský dramatik, projevil zájem o adaptaci tohoto románu.

    Adaptace

    Teevan, který je tzv. "writer in residence" na Queen's University v Belfastu a který také hovořil v diskusi, vidí mnoho společného mezi Švejkem a Iry - včetně piva, vyprávění příběhů a násilí. Když Teevan adaptoval čtyřistastránkovou knihu v dvouhodinovou hru, zachoval při zkracování tato témata. Kromě toho, Teevan vidí paralely mezi irskou historií za anglické nadvlády a českou existencí za habsburské vlády. Teevan odmítá intrepretovat dílo jako studii útlaku a v souladu s Pynsentem hru prezentuje jako příběh přežití v extrémních podmínkách.

    Puristé budou Teevanovou adaptací bezpochyby zklamáni. Hlavní herec Martin Savage se moc nepodobá Švejkovi, jak ho známe z Ladových karikatur, které jsou nyní v podstatě neoddělitelné od románu, a mnoho pěkných epizod a vtipů bylo nutno z románu vyškrtnout, pokud měla vzniknout hra.

    Jinou potíží bylo pro Teevana to, že v Haškově románu nedochází k vývoji postav. Román sice funguje dobře jako série historek pospojovaných dohromady, ale kniha nemá dramatický vývoj ani celkový příběh. Dramatik vysvětlil přítomným při diskusi v Českém středisku v Londýně, že jeho přístup, jak vytvořit celkový příběh, vyplýval z jeho vědomí, že Švejkův nadřízený v románu, poručík Lukáš, postupně propadá šílenství. Hlavním tématem Teevanovy adaptace je kontrast mezti Lukášovým propadáním do šílenství a Švejkovou podivuhodnou schopností přežít.


    Může Švejk něco říkat Britům?

    Krátký rozhovor s Janem Čulíkem při příležitosti inscenace Haškova Švejka v Londýně, který se vysílal v BBC Radio 4 v pořadu "Open Book" 25. dubna 1999.

    (ukázka ze Švejka)

  • Hašek, jako jeho postava, Švejk, byl pozoruhodně výstřední člověk. Byl vyloučen z pražské anarchistické skupiny za to, že ukradl jízdní kolo, které bylo jejím majetkem a prodal ho za alkohol. Byl to bigamista a bolševik a jeho poslední slova byla, že ho doktor na jeho smrtelné posteli podvádí tím, že mu odmítá koňak.

    Jane Čulíku z Glasgow University, je Švejk stále v České republice národně uctívanou postavou?

    Jan Čulík: Dědictví je to poněkud nepříjemné, řekl bych. Švejk je postava, která určitým způsobem předvídá hrůzy dvacátého století, které zažila Evropa. Poskytuje určité řešení pro obyčejné lidi, kteří nemají moc, jak si poradit s tím, když jsou manipulováni a utlačováni. Švejk reaguje na útlak tím, že vůči němu projevuje nadšení. Když je pronásledován, říká, že se mu to velmi líbí. Je to snad součástí českého národního charakteru? Češi se samozřejmě museli dlouho vyrovnávat s útlakem. Někteří lidé možná budou argumentovat, že určité švejkovské rysy v českém národním charakteru existují - že Češi nereagují vždycky na problémy rovnou a přímo, reagují spíš vyhýbavě, nacházejí různé způsoby, jak se problémům vyhnout, jak kolem nich prokličkovat, a takto tato postava v českém národním postoji skutečně stále ještě žije.

  • Myslíte si, že je Dobrý voják Švejk dobrá literatura?

    Haškovo dílo je směsicí různých věcí. Bylo od samého začátku velmi silně odsuzováno. Bylo považováno za vulgární. Švejk je jedním z prvních děl české literatury, v němž najdete absolutně hovorovou, živou řeč, včetně sprostých slov, někdy je dost obtížné to překládat. Proto bylo velmi lehké tuto knihu odmítnout jako něco podřadného. Když se však na Švejka podíváte pořádně, je to hluboké dílo, patřící do té nejlepší literatury. Švejk je napsán velmi dobře. Je to zajímavá, mnohoznačná, mýtická postava. Najdete tu směsici absolutní anarchie a absolutního sarkasmu. Podvrací to všechno. Přitom najdete v té knize až geniální porozumění světu, porozumění tomu, jak to na světě chodí, jak svět funguje. Často se dělají paralely mezi Kafkou a Haškem. Kaška předvídá, co se stane jednotlivci v totalitním systému a ukazuje, co s člověkem děje, když je nespravedlivě obžalován a pak možná i usmrcen. Švejk poskytuje recept, co dělat, když se člověk octne v takové situaci. Švejk se snaží zničit autoritářský systém, v němž musí žít, tím, že si hraje - většinou si hraje se slovy.

    Když se zeptáte průměrného Brita, co si myslí o britských politicích, o britském establishmentu, pravděpodobně se bude vyjadřovat velmi sarkasticky. Zdá se mi, že to je společná věc, kterou najdete i ve Švejkovi. Britská společnost, která byla bezpochyby tomuto švejkovskému anarchismu ve dvacátých letech daleko méně otevřená, se během času dál vyvinula a dospěla do situace, kdy nyní myslím dokáže chápat Haška velmi dobře.

  • Román, který hovoří k Británii dnes možná více než kdy předtím. Děkujeme vám, Jane Čulíku. Haškův Dobrý voják Švejk je k dispozici ve vydání nakladatelství Penguin.


    Český provincionalismus?

    Ludvík Vavřina

    Vazeny pane Culiku,

    se zajmem jsem si procetl dva clanky. Cas pro zmenu... a  Upadek bot v Cechach. Postoje jsou to razne a skoro se stydim, ze  jsem Cech - prislusnik tak hloupeho, zaostaleho, xenofobniho, zavistiveho a nacionalistickeho naroda.

    Provincionalismus se mi jevi jako celkem logicky jev. V tak male komunite, jakou predstavuji nase elity (lhostejno jake), se vsichni znaji. A jakmile se vsichni znaji, neni pri stretu jina alternativa nez odejit do ciziny. To potkalo v minulosti nekolik umelcu svetoveho formatu, kteri byli doslova vystipani. Nevim, jaka je situace v  podobne velkych (nebo spis malych) narodech, rekl bych ze  podobna.

    Nacionalismus opravdu neni v soucasne Evrope v mode. Zato jinde! Jaky je rozdil mezi uznalym chovanim skotskych fanousku po prohranem zapase a buranskym chovanim americkeho obecenstva na olympiade v Atlante! Sledoval jsem tenkrat s uzasem, ze  obecenstvo jevilo zajem o soutez jen v pripade, pokud se ji ucastnil American. Neco jineho asi bude intelektualni debata a neco jineho pocity a nazory sirokych vrstev populace. Urcite i stari Egyptane meli nacionalisticke a xenofobni sklony.

    Komunikovat ve vice jazycich? Ovsem! Kolik reci umis... To neni zadny objev. Objev pro me je, ze v minulosti bylo zakladem kariery komunikovat narodnim jazyce. Zakladem kariery za Rakouska, bylo zvladat uredni rec. Bylo to spis naopak, mnozi nasi buditele se ucili cesky az v pozdnim veku.

    Situaci vidim optimisticky. Pozoruji, ze mlada generace se chova jinak, je si vice vedoma svych prav, uci se jazyky, setkava se s mladymi jinych zemi atd. Proste vychazime z padesatilete izolace. Mame s tim problemy a je spravne na ne upozornovat. Ale neni nutny pouze negativisticky postoj. Ti paprdove, co jsou tedka nahore, budou odstraneni nemilosrdnym zakonem prirody. Nova generace uz vidi svet jinak.

    Clanek o upadku bot na me pusobil podivnym dojmem. Se spoustou veci lze souhlasit (to je bohuzel i vlastnost demagogie). Nasi publiciste podle autora kresli zlovestny a pochmurny obraz nepratelskeho sveta a rozdmychavaji vasne. Na me pusobil pomerne vecne. Byla tovarna a ta zkrachovala. Lidi nemaji praci a vzpominaji na stare dobre casy (situaci ve Zruci n.S. znam osobne).

    Vysmivani se "slovanske noze" na me nedela dojem. Nekdo ma jiny nos, nekdo jinou nohu. Faktem je, ze lacina detska obuv z Asie, nesplnuje zdravotni hlediska a v budoucnu se to muze projevit. Lacina vec - draha vec.

    Demonizovani Vietnamcu taky asi nezabere. Zvlaste pak proto, ze vetsina lidi u nich nakupuje. Spis si myslim, ze zabery meli navodit orientalni atmosferu bazaru. I kdyz me tak napadlo, pokud by v chude spolecnosti zaujali stejne misto jako kdysi Zide, kdo vi, jak by to mohlo dopadnout.

    Xenofobni hospodarsky nacionalismus pusobi opravdu zaostale a zpatecnicky. V novinach jsem se napriklad docetll, ze USA uvalila clo na ocel z Japonska. A to nemluvim o tom, ze se v USA nelibi, kdyz Britanie kupuje banany z jine plantaze. Inu, jak rika muj kamarad: "Voni ty nadnarodni monopoly sleduji svoje narodni zajmy".

    Ludvík Vavřina

    P.S. Jestlipak vite, jak se cesky rekne pesimista?


    České boty: Opět jeden odborník na Česko

    Dalibor Žůrek

    Autor tohoto "objevného" článku píše o českém nacionalismu, tentokrát u českých výrobců obuvi. Poměrně přesně komentuje historii obuvnictví a vznik podniků dynastie Baťů. Jenže starší historii nezná. Nezná historii českého průmyslu v druhé polovině 19. století, kdy se Češi , i přes některé dnes zdánlivě směšné epizody s argumentací národnosti výrobců stali průmyslovým národem, nejen s českými dělníky, ale i továrníky, inženýry a vynálezci. ( Možná by bylo dobré si připomenout knihy pana Neffa staršího, otce dnešního šéfa Neviditelného psa, které se právě touto dobou zabývaly). I to, že Češi v národnostním zápalu nakupovali u českých firem, napomohlo rozběhu těchto nově vznikajícich podniků. Ostatně bez zápalu pro věc, někdy zdánlivě nebo skutečně směšného se nedá ničeho dosáhnout ani dnes. Autor nezná tuto dobu, anebo jen málo.

    Ostatně tento "spotřební nacionalismus" není nic neobvyklého ani dnes, Ani dnes by francouzský politik neobstál, kdyby jeho služební auto nebylo francouzské a německý politik také.

    Mnohé západní vlády a Evropská unie ho provádějí v mnohem nepřijatelnějším měřítku. Několikrát byly naše podniky EU sankcionovány, protože prý prodávají za dumpingové ceny, i když je to nesmysl. ( např. hutní podniky. I když jedinou příčinou nižších cen je nižší mzdová hladina výrobců - stejně jako u těch azijských výrobců bot). Samozřejmě je to nesmysl - naše podniky nemají na to, aby vedly válku o trh za cenu prodávat se strátou. Ale větší má vždy pravdu -není odvolání. Pokud by měl nějaký český podnik zvítězit v konkurenci ( není jich moc)a ohrozit nějaký podnik v EU, nastoupí administrativní opatření EU. Stejně tak brání USA svoje ocelárny proti Japonsku.

    Když se k nám valí zemědělské výrobky oficiálně dotované EU, nemůžeme s tím dělat nic. Takže naše zemědělství krachuje, a to i v těch nejúrodnějších oblastech. Při stížnostech dostaneme dobrou radu - dotujte také.

    Ale toto samo nemá nic společného s problémy českých obuvníků. Dokonce ani konkurence vietnamských obchodníků neohrožuje pozice výrobců obuvi, i když se jedná o nekalou obchodní konkurenci. (Pašování, neplacení cel a DPH - nevymýšlím si, mnohokrát bylo zabaveno zboží, jehož nabytí nemohl vietnamský obchodník dokázat- vede prakticky k tomu, že se jedná o obchod "DUTY FREE") Ale to samo není příčinou problému.

    Problém je úplně jinde. Český obuvnický průmysl nikdy nebyl zaměřen pouze na český trh. Jeho kapacity mnohokrát převýšily schopnost oněch "českých slovanských nohou" roztrhat , co vyrobil. Počínaje obouváním c.-k armády za Rakouska, přes světovou expanzi za 1. republiky i dobu RVHP - vždy byl zaměřen na export. Obuvníci ze Zlína obouvali velkou část Sovětského svazu a států Varšavské smlouvy. Po revoluci se export značně snížil,ale po několika letech se znovu obnovil a znovu začal růst díky podnikatelskému duchu podnikatelů ze Zlína a širokého okolí.

    Do toho přišel finanční krach na ruském trhu. Hodně objednávek prostě padlo. Od Veselí n. Moravou až po Zlín bylo možné vidět sklady plné bot objednaných z Ruska, ve vzorech objednaných ruskými obchodníky, s ruskými nápisy, čili absolutně neprodejnými jinde, které se zoufalí výrobci pokoušeli prodat za třetinovou až poloviční cenu na domácím trhu. Otevřeno bylo i v sobotu a v neděli. Vždyť si vzali úvěry na nákup kůží a jiných materiálů, na mzdy atd. A tyto úvěry bylo třeba aspoň částečně splatit.

    Ty oblednávky byly velké - dokonce se nabírali pracovníci ze zahraničí ( hlavně Slovenska a Ukrajiny) . Povodně, které tento region postihly, také nepříspěly k prosperitě .

    Neviděl jsem pořad, který tento autor popisuje, ale zdá se mi, že si autor pořadu vybral špatného podnikatele. Pravděpodobně nějakého malého, který neexportoval. Důvody problémů, které uvádí, jsou prostě směšné. Problém je špatná finanční situace v Rusku, nízká životní úroveň v post socialistickém světě a nedostatek vlastních peněz ve výrobních podnicích ( podkapitalizace celého českého průmyslu je dávno známým faktem a politika vysokých úrokových mír držených ČNB - začaly klesat až loni- také ), který by umožňoval prodávat na úvěr.

    Jen jeden výrok je částečně oprávněný. Každý antropolog vám řekne , že opravdu jsou určité rozdíly v anatomii bělochů a národů "žlutých". Co je vhodné pro jednu rasu, nemusí být vhodné pro druhou. Existují rozdíly mezi poměry šířky a délky chodidla, výška nártu atd, stejně jako mezi délkou a šířkou lebky. A obuv, pokud nebyla vyráběna speciálně pro evropany ( ať už byla vyrobena kdekoli), opravdu nemusí být vhodná. Ostatně i v Evropě existují různé systémy velikosti bot a ne vždy si přeně odpovídají . Stanovení těchto velikostí se dělají pomocí dos náročných antropometrických měření.

    Opět jeden článek, který nepřispěje k porozumění.


    České boty

    S. Pažoutová

    Autor článku "Úpadek českých bot" patrně málo jezdí po Evropě a nakupuje oblečení. Jinak by musel poznat, že běžná anglická a německá obuv je užší, než česká obuv stejného čísla (délky). Italská a maďarská obuv je zase užší než německá.

    Podobné rozdíly lze najít i při porovnání konfekce. Při stejném horním objemu má anglický dámský model užší boky než model německý a český.

    Pamatuji se na zprávičku v tisku, kde si Evropanky žijící na Filipínách stěžovaly na zcela nevyhovující střih tamního spodního prádla, který vychází z antropometrických údajů Filipínek.

    Takže širší "slovanská noha" není nacionalistický výmysl, ale prostý fakt.


    České boty a slovanské nohy

    Jan Chleboun

    Vazeny pane Culiku,

    porad, ktery tak podrazdil autora clanku, jsem nevidel a priznavam, ze o obuvnictvi temer nic nevim. Presto si dovolim upozornit na to, ze zminovana "slovanska noha" nemusi mit zadny nacionalisticko-xenofobni podtext, nybrz ciste antropologicky vyznam.

    Nekolikrat, a to nejen v poslednich letech, jsem se setkal s tvrzenim, ze prumerna ceske chodidlo je sirsi nez stejne dlouhe chodidlo, rekneme, britske. Zel, neznam odkaz na prislusna mereni, ale tvrzeni samo o sobe mne nepripada nesmyslne, protoze telesna konstituce ruznych ras/narodu je zrejme ruzna.

    Pokud narodni odlisnosti chodidel existuji, musi je vyrobci obuvi respektovat, jinak by jejich obuv byla nepohodlna a nezdrava.

    Kdyz si kupuji levne boty u Vietnamce, musim pocitat s tim, ze misto z kuze budou z plastu, ze mi sice kdovijak nesednou, ale snad se rozchodi, pokud se nerozpadnou. Tim nechci utocit na Vietnamce. Jejich domenou je prodej levneho zbozi, zabiraji jeden prirozeny sektor trhu. Kazdy soudny clovek by ovsem mel vedet, ze lace a kvalita obvykle nechodivaji ruku v ruce.

    Clanek pana Hanleye mne pripada povrchni i z jineho duvodu. Krome obecneho poukazu na technologickou zaostalost nerika mnoho o tom, proc se cesti obuvnici ocitli na dne. V teto souvislosti si vzpominam na obsazny clanek, tusim v jednom z lonskych cisel casopisu Ekonom, v nemz ctenar sice mohl postradat antinacionalisticke karani, zato vsak nasel vice vecnosti.

    Jan Chleboun


    Schrabal fušuje do medicíny

    Richard Pleva

    Vazeny pane redaktore,

    vzdy jsem si myslel, ze dobry casopis se pozna tak, ze v nem pisou o  odbornych zalezitostech odbornici, a to i pro laickou verejnost. Proto mne prekvapilo, ze jste publikoval clanek pana Schrabala o novych lecich, ktery podava informace prinejmensim zkreslene. Na prvni pohled kazdy lekar po precteni pozna, ze pan Schrabal nema s medicinou moc spolecneho. To mu ovsem vubec nebrani v tom, aby svuj clanek v zaveru lekarum dokonce adresoval (!).

    Leky Celebrex a Vioxx jsou jiz v USA na trhu. Jedna se o vylepseni leku zvanych NSAID (nesteroidni protizanetlive leky: napr. Brufen), ktere udajne nemaji v tak velke mire postranni ucinky - hlavne vredovou chorobu zaludku a  dvanacterniku.

    Pan Schrabal dale pise o "nezavislem ne-insulinovem diabetes", coz zrejme otrocky a navic spatne prelozil z anglickeho NIDDM (non-insulin dependent diabetes mellitus). Navrhuji lepe stravitelne "na inzulinu nezavisly diabetes" anebo jednoduse diabetes druheho typu.

    "Avandia napada odpor inzulinu"? Co tim chtel autor rici? Mozna ta Avandia snizuje rezistenci tkani na inzulin? Actos je lek typu TVD? Hrome, to jsme se toho dozvedeli! Takhle bych mohl pokracovat...

    Asi se tedy skutecne budu ridit pane Schrabalovo radou a vyzadam si informace primo od vyrobce. Mam pocit, ze ten clanek nekde opsal z  anglictiny, mozna primo z Wall Streetovych zprav!?

    Uz zacinam chapat, kde se bere odpor ceske verejnosti vuci Cechoamericanum, kteri se v Americe naucili vsemu rozumet. I tomu, cemu nerozumi.

    MUDr. R. Pleva, New York


  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|