Příběh přívětivého autobusáka, který se stal hromadným vrahem
Tento článek reportérky Maggie O'Kanové vyšel ve čtvrtek 17. června na celé titulní straně deníku Guardian.
Zoran Petkovič zmizel ve spěchu. Na podlaze jsou rozházené suché housky, kanárova klec je prázdná. V zahradě před domem leží mezi růžovými růžemi černobílý míč.
Na hořčicově zbarveném sametu pohovky leží fotokopie článku z novin, obsahující podmínky odsunu srbských jednotek. Měly odejít z Kosova do včerejška do půlnoci, ale Zoran Petkovič se nechystal čekat tak dlouho.
Je mu 42 let a město Suva Reka ho znalo dobře. Znali ho jako člověka, který pil pivo před hotelem Boss s přítelem Miškem Nisavičem. Byl to Srb, který se přátelil s kosovskými Albánci i poté, co se vztahy mezi oběma etnickými skupinami zhoršily.
Jeho otec byl dovozcem vína, a tak byl bohatý, ale Zoran nikdy nevydržel dlouho v žádném zaměstnání. Z továrny podniku Schweppes ve městě ho vyhodili, když mu bylo sedmnáct - nikdo nevěděl proč. Našel si místo jako řidič autobusu v Rakousku a pak u bělehradské autobusové společnosti Lašta, ale i odtamtud ho vyhodili. Dvakrát se neúspěšně oženil a pak se vrátil zpět do třípatrového domu svých rodičů. Když se rozvedl s třetí manželkou, otec ho vyhodil z domu.
Situace se pak pro Zorana zlepšila. Přestal jezdit a soustředil se na drobné korupční podnikání. Nic příliš vážného: prodával falešnou dokumentaci automobilů, dovezených z Německa, falešná pracovní povolení. Říkal si za to o hodně peněz, ale měl styky a pomohl každému, kdo pomoci potřeboval, zejména kosovským Albáncům, protože ti měli stále větší potíže získávat potřebné dokumenty od srbských úřadů. Byl to člověk, který všechno vyřídil a spravil.
Teď potřebuje ale město Suva Reka hodně vyřizování a spravování. Město je tak mrtvé, jako velký zrzavý vlčák, ležící na hlavní silnici, s rozříznutým břichem. Domy etnických Albánců, kteří za Zoranem kdysi chodili, jsou černé, vypálené a prázdné.
Na jednom konci tohoto města s 20 000 obyvateli, za řadou keřů hlohu, jsou mohyly, které jsou znamením hrobů Albánců, usmrcených zde za poslední tři měsíce. Ale nevypovídají celý příběh - o náklaďácích, mizejících v dálce, nebo o čerstvé krvi, která tekla panty dveří, anebo o jiném místě za řadou hlohů, kde na jiném poli byly podezřele pravidelně rozmístěny odpadky ze skládky po celé jeho délce po mohyle, kterou nevytvořila příroda.
Ve dnech před leteckými údery NATO jezdil Zoran ještě trochu s autobusem - jednou týdne s ním jezdil do Prahy, vyzvedával si ho před domem Berišových.
Berišovi byli ve městě nejznámější a patřili k nejbohatším kosovským Albáncům ve městě. Zoran je znal, ale moc se s nimi nestýkal. Dědeček byl ředitelem místní střední školy, než odešel do důchodu. Mezi čtyřmi Berišovými syny byli ekonom, inženýr, a podnikatel.
Podnikatelem byl Bujar. Pronajímal automobily a kanceláře, a když chtěla umístit Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě do města své pozorovatele, Bujar jim nabídl levné ubytování, takže odešli z dražšího hotelu Boss, který vlastnil jeden Zoranův přítel. Bujar o tom moc nepřemýšlel - šlo přece o podnikatelskou konkurenci. Ale rozhněvalo to nebezpečné muže.
Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě přestěhovala své kanceláře z hotelu Boss do Berišovic domu a Zoranovi přátelé přišli o hosty s tvrdou valutou. Ale jak začaly letecké údery, muži od OSCE, dva Němci a jeden Američan, byli bezodkladně z města odvoláni.
A pak to začalo jít v městě Suva Reka rychle. Místní Srbové si oblékli uniformu a šli bojovat za vlast. Zoran, řidič autobusu o víkendu s příliš velkým množstvím volného času, se taky stal vojákem. Měl nejen poslání, ale i samopal.
Islam Jašari, policista, znal Zorana celý život: "Nevím, co se mu stalo. Byl to prostě jen člověk, kterému se moc nechtělo pracovat, a když začala válka, změnil se. Chtěl se stát velkým zvířetem."
Pak přišla noc, kdy byly svrženy první bomby NATO. Tou dobou byli muži z OSCE už daleko.
"Kéž by nás bývali vzali s sebou. Nevím, proč nám to neřekli. Odjeli a řekli, že všechno bude v pořádku. Miloševič podepíše a OSCE se vrátí," svědčila Vjollca Berišová. To bylo 22. března, dva dny před zahájením bombardování.
Vjollca Berišová tiše plakala na sluncem ozářené zahradě. Z 26 členů rodiny Berišových, bydlících ve velkém třípatrovém domě, z nichž bylo 13 dětí, zůstali naživu jen tři - Vjollca, její desetiletý syn Gramos a sestra Šyhrete.
Bylo poledne 26. března. "Bujare," zavolalo zvenčí pět maskovaných mužů. "Bujare, pojď ven, kde jsou teď ti tví Američané? Chtěl jsi NATO? My ti dáme NATO."
Bujar vyšel ven a uviděl Zorana a jeho kamaráda Mišku Nišaviče, majitele hotelu Boss. Berišovi se dívali zevnitř. Bujar se usmál na Zorana, muže, který si každou neděli ráno odvážel svůj autobus, který byl zaparkovaný před jejich domem. Zoran mu úsměv opětoval. Muži zvedli samopaly. Bujar neměl čas ustoupit ze zápraží.
Berišovi byli pak rozděleni. Muži byli zastřeleni jako první a pak byla zastřelena Lily, manželka, která byla sedm měsíců těhotná. Ostatní Berišovy ženy utíkaly s dětmi v náručí a křičely.
Utíkaly nákupními středisky, zdemolovanými srbskými polovojenskými jednotkami oné noci, kdy bylo zahájeno bombardování. Utíkali kolem cestovní kanceláře Beni, kde na pultu zůstala ležel učebnice čtvrtého ročníku univerzitního kursu filozofie, kterou tam pod pultem četl prodavač. Utíkaly kolem restaurace Drina, se stoly ještě pořád prostřenými ke snídani, a do kavárny. Nikdo neví, proč se chtěly schovat zrovna tam.
Nyní, skoro o tři měsíce později, je všude krev. Krev na umělých dórských sloupech, krev na radiátorech ústředního topení, krev osoby, která se schovávala za automatem na cappucino. Šeříkově zbarvené ubrusy jsou poházené po podlaze. Na kavárenském pultu jsou připraveny košíky s chlebem k obědu, který se nikdy nekonal. V ledničce je už měsíc deset vajec, a bělehradský jogurt.
Na chodníku před domem je 72 vypálených nábojnic ze samopalu. "Je tak těžké vidět děti. Nedovedete si představit ten zvuk, když křičí děti, které umírají," říká Vjollca. "Stříleli na nás skrze dveře, byli dva."
"Viděla jsem malého chlapce bez hlavy, všude byla krev, nemluvňata byla mrtvá. Ismet, kterému byly tři roky, brečel, "Maminko, já chci vodu." Zastřelili ho do obličeje. Eronovi, nemluvněti, bylo deset měsíců a brečel, tak ho zastřelili.
Viděla jsem svou dceru. Dívali jsme se na sebe přes všechny ty mrtvoly a pohybovala rty, jako by se mi snažila něco říct. Držela jsem syna v náručí a viděla jsem svou sestru, jak držela své nemluvně v náručí. Její dítě bylo mrtvé, ale držela ho dál."
Na zahradě prosvícené sluncem se rozprostírá mlčení. Příbuzní poslouchají, zatímco Vjollca, žena, která se skrývala jako zraněné zvíře v kopcích, jim poprvé říká, co se stalo v kavárně. Mluví bez emocí, až do chvíle, když se jí zeptáte, jak se jmenovaly děti a kolik jim bylo let.
Měla tři děti: dcery Daphinu, Drilonu a syna Gramose. Teď už má jen syna Gramose. Její sestra, Šyhrete, měla čtyři děti: Majoindu, 16, Eroindu, 14, Altina, 10 a Radona 2. Všichni jsou mrtví.
Majoinda zavolala směrem k matce: "Maminko, co budeme dělat?"
"Neboj se, nic se nám nestane," řekla Šyhrete a muži hodili na Majoindu ruční granát.
"Viděla jsem, jak se Altin podíval přes místnost na svou matku a pak udělal zvuk jako 'uf' a umřel," řekla Vjollca.
Když se muži vrátili, Vjollca pohřbila svou tvář mezi mrtvoly kolem ní. Jenom Šyhreta se odvážila se podívat, co se děje. "Šyhreta mi řekla, že mužem, který zvedl samopal, aby je dobil, byl Zoran Petkovič."
Zachránila si život tím, že předstírala, že je mrtvá, když muži naházeli mrtvoly jejích dětí a členů její rodiny na nákladní auto. "Vytáhli mě z kavárny za jednu nohu a hodili mě na korbu náklaďáků na mou mrtvou matku."
"Můj syn ležel na mě. Slyšela jsem, jak zpod hromady mrtvol volá nějaké dítě o pomoc, ale nemohla jsem mu pomoci. Neviděla jsem nic, byla jsem pod mrtvolami, ale slyšela jsem, jak smývají zvnějšku nákladního auta krev.
Kolem nákladního auta se shromáždila skupina srbských civilistů. Podívala jsem se kolem sebe a viděla jsem Flore, která byla mrtvá, ale vypadala velmi krásně. Pak se auto velmi rychle rozjelo.
Promluvila Šyhrete: "Jsi naživu? Musíme skočit." Viděla jsem, že Šyhrete pořád držela v náručí své malé dítě, Redona, byl mrtvý, ale nemohla ho pustit.
Šyhrete řekla, "Skočím a jestliže umřu, nevadí to, protože jsem už stejně mrtvá. Pak položila dítě a skočila. Řekla jsem svému synovi, že musíme skočit a on mi řekl, 'Ne, prosím tě, maminko, já se bojím'."
Skočili a žena, která měla v těle kulky, řekla, že nějak v sobě našla sílu běžet se svým jediným synem, který přežil.
Od března nebyla u lékaře - v těle má pořád několik kulek, ale bála se vyjít z domu, kde jí ukryla srbská rodina.
Je pořád v Kosovu a tento týden ve středu se vrátila ke svým příbuzným, poté co německá vojska NATO okupovala jižní Kosovo.
Šyhrete se dostala do Albánie - žena, která přišla o manžela a o všechny své děti. Pět týdnů se snažila dostat se v konvoji přes hranice a řekla přítelkyni: "Jsem uvnitř mrtvá. Zůstávám naživu jen proto, abych svědčila o tom, co se stalo."
Byla přestěhována nejprve do Švýcarska a pak do Itálie pod ochranou tribunálu pro válečné zločiny v Haagu a bydlí na tajném místě.
Ve středu tento týden, když hovořil deník Guardian s bratrem rodiny, Bešou Berišou ve Švýcarsku, řekl, že posledn Šyhretina slova byla: "I jestliže zemřu, prosím, najděte Zorana Petkoviče, protože ten je odpovědný za všechno. Ten nám dal tenhle dárek."
Říká se v městě Suva Reka, že Zoran odešel do Bělehradu. Možná, jednoho dne, ho najdou, jak jezdí s autobusem ve vlasti, která poskytla povalečovi v jeho ošuntělém životě poslání.
Silnice smrti vydává své duchy
Tento článek Daniela McGroryho vyšel ve čtvrtek 17. června v deníku Times na titulní straně spolu s fotografií sedmi občanských průkazů se snímky zavražděných osob.
Ti, kteří přežili, tomu říkají silnice smrti. Na této silnici, asi osmnáct kilometrů dlouhé, vedoucí z Prištiny, jsou Srbové obviňováni, že tu zavražili asi 200 lidí, možná víc. Jejich mrtvoly lze nalézt v hromadných hrobech, které zjizvují krajinu ve všech směrech.
Další oběti byly nalezeny, kdy se odvážili vesničané vrátit se do Lukare, kde nalezli hrůzné důkazy zvěrstev. Vedle řeky, která protéká Lukare, ležela dvě bezhlavá mužská těla. Nikdo neví, kdo to byl a proč byli na tomto překrásném místě v divočině popraveni.
O sto metrů dál je statek, který byl vypleněn a vypálen. V jídelně ležela ohořelá mrtvola muže v holínkách. Vedle těla ležela nábojnice. Tělo bylo zabaleno do beránčí kůže a zapáleno. Před odchodem střelili popravci do televizní obrazovky.
Na tomto úseku silnice z Lukare do vesnice Koliq spáchali podle obvinění v polovině dubna srbští vojáci tolik zvěrstev, že to potrvá válečným vyšetřovatelům v Kosovu dlouhé měsíce, než zjistí, co se tu všechno stalo.
Na podnosu v jednom statku na kopci - v provizorním ústředí jednotek KLA v Koliqu - leží hromada občanských průkazů mrtvých. Je tu fotografie nejmladšího zavražděného .- Hizdriho Selmaniho, 18. Nejstarší pohřbenou ženou byla sedmašedesátileté Naile Zejnulahj.
KLA uvádí, že kolem vesnice Koliq pohřbila 77 osob a čeká na příchod vojsk K-for a vyšetřovatelů válečných zločinů, aby jim předala důkazy. Mnoho důkazů bylo poškozeno: hroby byly překopány. Dělostřelecké nábojnice a další důkazní předměty si lidé odnesli jako suvenýry. A důležití svědci se bojí svědčit.
Jedna žena, která udala své jméno jako Zarife, se vrátila domů o čtyřiadvacet hodin před naším příchodem. Zjistila, že srbští vojáci využívali její jednopatrové vily jako místa pro hromadné znásilňování žen. Třásla se strachy, když ukazovala na krví potřísněné matrace všude na podlaze. V domě byly hromady ženského spodního prádla, bot a roztrhaných šatů. Zarife a její manžel ve středu strávili celý den mlčky shromažďováním a pálením toho všeho.
"Jestli tady mám zase žít, nechci myslet na to, co se tady dělo," řekla. Za soumraku už zbyly jen jedny, zapomenuté ženské šaty s modrým vzorem, potřísněné krví, schované do kopřiv u staré stodoly.
Srbští vojáci, odpovědní za tyto zločiny, bezpochyby jsou mezi tisíci osob, kteří měli ve středu možnost z Kosova za doprovodu britských mírových sborů svobodně odejít. Jeden činitel OSN přiznal, že je velmi nepravděpodobné, že by byly osoby, odpovědné za tato zvěrstva, kdy pohnány k odpovědnosti.
Celá řada svědků vyprávěla deníku Times, jak jugoslávští vojáci na této silnici do Prištiny zastavili konvoj uprchlíků. Faton Krasniqi, 24, se díval, jak Srbové plenili majetek ze všech automobilů a traktorů, brali si, co chtěli, a co nechtěli, ničili. Hromady šatstva a rodinných předmětů jsou ještě stále rozesety na silnici kolem desítek vypálených vozidel.
"Vojáci odvedli všechny lidi do domu a muže oddělili od žen. Prvních 15 mužů bylo pak odvedeno do statku, 300 metrů dál po silnici." Na dvoře statku bylo vidět, že tam někdo byl zastřelen. Čerstvě nabílená zeď stáje v sobě měla 34 děr od kulek. Na zemi v blátě ležela krví prosáklá bunda.
Na druhé straně dvora je garáž, kde prý Srbové popravili dalších osm mužů. Na zemi jsou kaluže uschlé krve. Všude jsou prázdné nábojnice.
Jiní nás odvedli na břeh řeky, kde prý bylo prohledáno a zbito 50 mužů. Pak byli odvedeni na 10 metrů dlouhý betonový most a bylo jim řečeno, aby se dívali do řeky. Krasniqi uvedl: "Když se dívali do vody, asi dvacet vojáků je zezadu bodalo noži do krku. Některé mrtvoly spadly do vody. Jiné se nahromadily na mostě. Trvalo jim asi hodinu, než zabili všechny, a my jsme se příliš báli na to, abychom jim mohli jít pomoci."
Taková tvrzení nelze ověřit, ale zemědělský dělník svědčil o tom, že tam mrtvoly ležely čtyři dny, než tatáž armádní jednotka donutila cikánské rodiny, aby je pohřbili. Na hřbitově je 11 čerstvých hrobů. Dělník ukázal na kopec a řekl: "Tam jsme pohřbili dalších dvacet lidí, ale neznáme jejich totožnost."
Vojáci jednotek K-For mají příliš mnoho práce v úsilí dohlížet na pořádek v Prištině, než aby se mohli vydat těchto pět kilometrů na severovýchod, kde začíná silnice smrti.
Jeďte dál do vesnice Grastic a mezi poli vlčích máků a chrp jsou další hromady hnědé zeminy. Vesničané říkají, že je tam pohřbeno až 30 lidí.
Po dalších osmi kilometrech zatáčí silnice doleva a mění se v prašnou cestu do vesnice Koliq. Prvních několik stovek metrů je téměř neprůjezdných, protože jsou tam vypálená vozidla. Srbové tady ostřelovali konvoj uprchlíků.
O další tři kilometry dál bylo hlídkové stanoviště KLA, na němž stáli dva sotva dvacetiletí mladí muži s loveckou puškou. Neměli ani jeden náboj. Jeden z nich nás zavedl horskou cestou na místo, kde pohřbili 21 mrtvol.
Je nevyhnutelné, že v nadcházejících dnech budou objeveny větší masakry. Ti, kdo je přežili na cestě z Lukare do Koliqu, doufají, že to, co se tady stalo, nebude zapomenuto.
Obětí masakrů "jsou tisíce"
Britští vyšetřovatelé válečných zločinů, kteří v Kosovu shromažďují důkazy o srbských zvěrstvech, ve středu podle listu Times potvrdili, že je rozsah vraždění daleko větší, než se očekávalo. Je prý jisto, že počet zavražděných bude několik tisíc, uvedli.
Britští odborníci už navštívili hromadný hrob v Kačaniku, kde je prý pohřbeno asi 100 lidí. Tam nalezli důkazy "nedávného pohřbívání, silný zápach rozkládajících se mrtvol a svědectví o zvěrstvech, která bude nutno teprve potvrdit".
Očekává se, že v důsledku dalších důkazů budou obžalováni u soudu pro válečné zločiny v Haagu další činitelé srbské státn správy. Jedna organizace pro lidská práva, která provedla rozhovory s uprchlíky, konstatuje, že každá třetí kosovská rodina se stala terčem násilí.
Do Kosova brzo přicestuje úplný tým britských vyšetřovatelů, včetně patologů, odborníků na balistiku a fotografů. Jejich základnou bude Priština. Budou pracovat v zónách, vytvořených tribunálem pro válečné zločiny.
Dawid Gowan, koordinátor britského ministerstva zahraničních věcí pro vyšetřování válečných zločinů v Kosovu, uvedl: "Rozsah zvěrstev je obrovský. Bude toho daleko víc, než jsme mysleli. Je obtížné přesně určit, kolik lidí bylo zavražděno, ale jde o tisíce osob. Jak obsazují vojska NATO další části Kosova, nacházjí další a další hroby, o nichž jsme nevěděli, nacházejí mrtvoly na ulicích, mrtvoly v domech." Gowan je přesvědčen, že bude existovat dost důkazů na podporu svědectví uprchlíků o hromadných popravách, o mrtvolách pálených benzínem, aby neexistovaly důkazy, o lidech zavražděných jugoslávskou policií či vojáky, když nezaplatili dostatečně vysoké výkupné, o stovkách mužů, oddělených od rodin a zastřelených.
Docházelo také k znásilňování a vraždění, k věznění v omezeném prostoru a v jednom případě částečně ohluchl a oslepl osmiletý chlapec, protože srbští vojáci bili jeho hlavou o zem, aby přiměli jeho matku, aby jim řekla, kde je její manžel.
Gowan uvedl, že válečný tribunál bude muset pracovat selektivně, protože "rozsah zvěrstev je tak obrovský, že se nedá předpokládat, že by se plně vyšetřovala každá jednotlivá vražda".
Britší vojáci v kosovském hlavním městě Prištině zabránili od svého příchodu znásilnění dvou dívek pod dvacet let, pomohli osvobodit zbité a mučené Srby, našli několik mrtvol a byli svědky několika vražd - včetně vraždy dvou dívek a jejich otc.
Při incident, týkajícím se znásilnění, zavolali místní lidé britské vojáky. Viděli totiž, že dvě dívky a jejich otce se zmocnila srbská policie. Britští vojáci pronikli do místnosti, kde se srbští policisté snažili dívky před zraky jejich otce svlknout. Dívky byli zachráněni a policisté byli podrobeni výslechu.
Předtím byli britští vojáci svědky vraždy dvou etnických Albánců, které usmrtili ozbrojení mladíci. O dvacet minut opozději zastřelil muž na hlídce dvě mladé dívky a jejich otce. V jiném incidentu byli vyhozeni tři těžce zmlácení srbští muži z jedoucího automobilu nedaleko hlídky britských vojáků. Byli svázáni kolem zápěstí drátem a měli vymlácené zuby a zlomený nos. Od pasu dolů byli nazí. Uchýlili se k britským vojákům o pomoc.
Podle výroční zprávy organizace Amnesty International, zveřejněné ve středu, byli Srbové také obětí krvavého konfliktu v Kosovu. Zpráva dokumentuje četné případy vražd, únosů a dalšího porušování lidských práv, k nimž docházelo už dlouho předtím, než NATO začalo bombardovat Srbsko.
Porušování lidských práv po zahájení bombardování bylo v Kosovu pouze zintenzívněno. "Události letošního roku by neměly nikoho překvapovat, vzhledem k tomu, co se v Kosovu dělo už loni," uvedl mluvčí Amnesty International ve Skopje.
Miloševič vyznamenal "neporazitelná" vojska
Slobodan Miloševič ve středu povýšil a vyznamenal celou řadu činitelů srbské armády - včetně šéfa hlavního štábu Dragoljuba Ojdanice, který byl - stejně jako Miloševič - obžalován v Haagu z válečných zločinů. Ojdanic byl povýšen na generála.
Miloševič oznámil vyznamenání svých vojáků v televizním projevu ke Dni armády.
"Letošní výročí je spojeno s velkými výsledky při provádění bojových úkolů jugoslávské armády, což jste dokázali při hrdinské obraně naší vlasti proti agresi daleko silnějšího nepřítele," konstatoval Miloševič. "Vaše odvaha, váš duch svobody a pevný morální řád, tak charakteristický pro náš lid, se plně projevily v tomto boji... Vy, naše policie a náš lid, jste dokázali, že jste neporazitelnou armádou," řekl Miloševič.
Nová kniha o české historii
Jonathan Hughes Bolton
Derek Sayer, The Coasts of Bohemia, Princeton University Press, 1998. Tento článek vyšel anglicky v červnovém čísle časopisu The New Presence.
V úvodním odstavci ke knize The Coasts of Bohemia: A Czech History, Pobřeží Bohémie: Historie Čech děkuje Derek Sayer starému příteli za to, že mu vymyslel titul této knihy. Na první pohled je to překvapivé, neboť podtitul - Historie Čech - se zdá být docela jednoduchý. Že je to titul velmi rafinovaný, se však dovíme teprve, když se dáme do četby této fascinující knihy.
Sayer argumentuje, že "viděno zvnějšku", česká historie má jen málo jasných kontur, vypadají jen jako "nikoliv o moc víc než nesouvislá řada měnících se diskontinuit", "narativní země nikoho", které vyvolává naši pozornost pouze tehdy, když se dostává do bojů sousedních mocností, ať to jsou Habsburkové, nacisté nebo Sověti. Sayerova inteligentní, sugestivní a podrobná kniha je pokusem zmapovat "pobřeží" Bohémie zvnitřku. To neznamená, že by zkresloval to, o čem píše, ve prospěch Čechů, ale zkoumá pozorovací body, z nichž se Češi dívali na svou minulost. Sayer studuje rozdílná pojetí české národní totožnosti v devatenáctém a ve dvacátém století a nabízí nám nikoliv jen "jednu historii Čech", ale mnoho historií.
Sayer se zabývá méně samotnými historickými událostmi - dovíme se relativně málo o tom, co se stalo řekněme v letech 1848 až 1918 - a více tím, jak tyto události byly chápány dalšími generacemi. Namísto aby se věnoval válkám, revolucím, kongresům či soudním procesům, obrací svou pozornost k románům, oficiálním dokumentům, ceremoniím a dalším znamením doby. Shromáždil skutečně obrovskou a fascinující sbírku zdrojů: všechno od zakládajících textů české totožnosti, jako byly Palackého Dějiny českého národa v Čechách a na Moravě, až k jemnějším ukazatelům národního cítění, jako jsou jména ulic, knižní průvodce a pamětní desky. Sayer umí velmi dobře analyzovat literární i neliterární texty a zvlášt velkým odborníkem je na zjišťování symbolického významu takových veřejných "znamení", jako jsou pomníky, výstavy v muzeích, poštovní známky a veřejné pohřby.
Občas je množství informací zahlcující a čtenář, který není obeznámen s českou historií, může mít problémy s tím, že si začne plést některé postavy, vzhledem k tomu, že Sayer pečlivě vytváří vzájemné paralely mezi všemi tématy. Tyto paralely jsou však velkým plusem této knihy. Ukazují, jak čeští vedoucí představitelé a intelektuálové v různých dobách usilovali o interpretaci těchže národních ikon k různým cílům.
Bohužel, Sayer se skoro nezmiňuje o nedávno zemřelém mistru semiotikovi, Vladimíru Macurovi, jehož Znamení zrodu líčí české národní obrození z devatenáctého století takovým způsobem, který také citlivě vnímá drobné významové rozdíly v textech běžných i nekonvenčních. I Macura ví, že "český národ" je nedávná konstrukce. V konečné instanci je však Sayerův argument jiný než Macurův.
Jestliže je Znamení zrodu příběhem o tom, jak první generace českých národních "buditelů" mezi sebou vytvořila umělý svět, semiotickou "prázdnou nádobu", která ještě neměla žádný vztah k realitě, Sayer rozšiřuje tento model na všechny pokusy vytvořit českou identitu - od národního obrození až do přítomnosti. Ukazuje, jak tyto symbolické systémy nevyhnutelně pronikly do skutečnosti každodenního života - takže vesnické kroje nebo říkanky pro děti přestaly být "náhodnou součástí osobní existence" a "byly rekonfigurovány jako základní prvky společenské totožnosti".
Tato "kolonizace každodenního života" byla podstatou "kulturní revoluce", v níž ti, kdož hovořili česky, byli znovu počati jako národní kolektiv. Ještě více než Macura věří Sayer v schopnost znaků utvářet totožnost. Ale zdůrazňuje, že takové revoluce mají své temnější stránky: toto potvrzení české totožnosti uvěznilo Němce a židy v jejich vlastním, samostatném kolektivu - staly se cizími "menšinami", žijícími ve slovanské společnosti. Obdobně prováděli posléze i komunisté kolonizaci každodenního života, i když jejich kolonizace byla založena na represívní kontrole symbolů politiky, kultury a každodenního života.
Sayer prezentuje mistrovskou verzi české historie právě proto, že poukazuje na podobnost mezi komunisty a obrozenci. Přestože komunisté i obrozenci užívali úplně jiných metod, uvádí Sayer, nicméně realizovali podobný projekt. Komunismus lze považovat za "nepovedené dítě" českého národního obrození. Kult "českého lidu" z devatenáctého století, považovaný za zdroj národní autentičnosti, zaměřený proti německy mluvící byrokracii a později proti bohaté židovské buržoazii se lehce vyvinul v komunistickou indentifikaci národních zájmů se zájmy dělnické třídy.
Tento přístup vyvolává zajímavé a znepokojivé paralely: mimo jiné odmítá představu, že byl komunismus jen cizí ideologií, vnucenou sovětským imperialismem, čistě vnější katastrofou, jíž byli Češi postiženi zvnějšku. I když Sayer rychle dodává, že komunismus nebyl nevyhnutelným důsledkem nacionalismu z devatenáctého století, měl se zabývat trochu víc alternativami, které česká společnost odvrhla po cestě.
Sayer zvlášť ostře kritizuje meziválečnou první republiku. Usuzuje, že byla příliš etnicky rozrůzněná (žily v ní velké menšiny židů, Němců, Maďarů a samozřejmě Slováků) na to, aby pro ni mohla být přijatelná úzká národní totožnost, kterou vytvořili obrozenci.
To jsou sice pravdivé argumenty, ale Sayer je měl doplnit podrobnějším rozborem pragmatického, centristického liberalismu, jehož představitelem byli lidé jako první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk, spisovatel Karel Čapek a známý meziválečný novinář Ferdinand Peroutka. Často se krátce vyskytují na pobřežích Bohémie, ale zaslouží si rozsáhlejší diskusi. Mnoho Sayerových zmínek o těchto lidech zdůrazňuje jejich příbuznost s úzkoprsým nacionalistickým táborem, aniž by se autor zabýval složitostí jejich podpory pluralismu a demokracii.
A přece žádná debata o české totožnosti není úplná, pokud se podrobně nezabýváme těmito osobami, s jejich vlastními komplikovanými, rozpornými a fascinujícími názory na český nacionalismus a soupeřící představy českosti.
Avšak Sayer netvrdí na žádném místě své knihy, že je ta kniha kompletní, a ukončuje své vyprávění v šedesátých letech tohoto století, kdy se zdála historická linie, táhnoucí se od předchůdce reformace z patnáctého století Jana Husa ke komunistickému prezidentu Klementu Gottwaldovi přímější, než linie od Husa k Havlovi. Tímto způsobem nepřímo poukazuje na to, jak výrazně Češi od roku 1989 přepsali svou minulost, a probouzí v nás smysl pro to, že si uvědomujeme, jak nekonečně proměňujeme historii k obrazu svému.
Jonathan Hughes Bolton pracuje na doktorské dizertaci na univerzitě v Michiganu.
Komedie nebo smrt
Dobrý voják Švejk na londýnském jevišti
Andrew J. Horton
An English version of this article is available here in the Electronic New Presence weekly.
Haškův Dobrý voják Švejk byl přeložen do 53 jazyků, pro divadlo ho adaptoval Max Brod i Bertolt Brecht a třikrát byl zfilmován. Kniha tak dosáhla mýtického statutu. V květnu byla v Londýně inscenována hra jménem Švejk a v jiné části města, v Českém středisku, se konal diskusní večer o významu slavného Haškova příběhu: zda něco vypovídá o Češích a proč adaptoval irský dramatik české klasické literární dílo pro divadlo.
Je to trochu ironická doba na to, aby se prezentoval Haškův Švejk v divadle. Nedlouho poté, co pršely bomby NATO na čínské velvyslanectví v Bělehradě, zvedla se opona divadla Gate Theatre v módní londýnské čtvrti Notting Hill při premiéře Švejka.
Není to poprvé v historii, kdy je česká armáda součástí vojenského seskupení, které bojuje za zájmy, jež nejsou nutně českými zájmy. Tentokrát je to NATO, do něhož ČR vstoupila v březnu letošního roku, před pětaosmdesáti lety to byla armáda umírajícího rakousko-uherského mocnářství v první světové válce. Barbarství, nekompetentnost a stupidita této "Velké války" je námětem tohoto jediného a nedokončeného Haškova románu. Jeho hlavní hrdina, Švejk, souhlasí s válkou s takovou vehemencí a s takovým nadšením, že může být jen naprostý idiot.
Je tomu skutečně tak?
Podle pojetí lidové kultury je Švejk symbolem českého národního charakteru i vzorem pasívní rezistence. Jenže v diskusi v Českém centru poukázal Robert Pynsent, profesor české a slovenské literatury na univerzitě v Londýně, že Haškův román není ani příliš protiválečný, ani protihabsburský (zejména srovnáme-li ho s nepříliš kvalitními povídkami, které Hašek psal o Švejkovi před válkou). Kromě toho, Švejk se stal českým hrdinou teprve až v šedesátých letech, a tou dobou už byl populární v zahraničí, zejména v Sovětském svazu.
Pynsent nevidí Švejka ani tak jako symbol protiválečného resentimentu, ale jako výraz filozofie, že existují v životě jen dvě možné volby: komedie nebo smrt. Švejk je tedy spíše potvrzením života než čímkoliv jiným a vysmívá se jen té autoritě, která nepovažuje život za komedii. Pynsent také zdůraznil názor Bohumila Hrabala na Švejka, v tom smyslu, že tématem Haškova románu je adaptabilita, nikoliv odpor.
Švejka nelze považovat za výrazně "českého" hrdinu o nic víc, než je Don Quijote představitel španělské mentality nebo Oblomov představitel mentality ruské. Švejk je spíše středoevropská postava a možná vyjadřuje něco daleko univerzálnějšího. To by vysvětlilo, proč má tato kniha, která je údajně portrét národní povahy v malé zemi, o níž lidi nic moc nevědí, takový obrovský celosvětový úspěch. Také to možná vysvětluje, proč Colin Teevan, irský dramatik, projevil zájem o adaptaci tohoto románu.
Adaptace
Teevan, který je tzv. "writer in residence" na Queen's University v Belfastu a který také hovořil v diskusi, vidí mnoho společného mezi Švejkem a Iry - včetně piva, vyprávění příběhů a násilí. Když Teevan adaptoval čtyřistastránkovou knihu v dvouhodinovou hru, zachoval při zkracování tato témata. Kromě toho, Teevan vidí paralely mezi irskou historií za anglické nadvlády a českou existencí za habsburské vlády. Teevan odmítá intrepretovat dílo jako studii útlaku a v souladu s Pynsentem hru prezentuje jako příběh přežití v extrémních podmínkách.
Puristé budou Teevanovou adaptací bezpochyby zklamáni. Hlavní herec Martin Savage se moc nepodobá Švejkovi, jak ho známe z Ladových karikatur, které jsou nyní v podstatě neoddělitelné od románu, a mnoho pěkných epizod a vtipů bylo nutno z románu vyškrtnout, pokud měla vzniknout hra.
Jinou potíží bylo pro Teevana to, že v Haškově románu nedochází k vývoji postav. Román sice funguje dobře jako série historek pospojovaných dohromady, ale kniha nemá dramatický vývoj ani celkový příběh. Dramatik vysvětlil přítomným při diskusi v Českém středisku v Londýně, že jeho přístup, jak vytvořit celkový příběh, vyplýval z jeho vědomí, že Švejkův nadřízený v románu, poručík Lukáš, postupně propadá šílenství. Hlavním tématem Teevanovy adaptace je kontrast mezti Lukášovým propadáním do šílenství a Švejkovou podivuhodnou schopností přežít.
