Co je nového v České republice

V hlavnich zpravach TV1 a v Jedenadvacitce v patek 18.6. byly zabery z odkryvani masovych hrobu v Kosovu. Mimo jine zde byly zabery lidske kostry a nekolika lebek, ktere pri zbeznem posouzeni nemohly byt pozustatky lidi zabitych behem poslednich dvou mesicu, jak tvrdil komentar. Domnivam se, ze sef zpravodajstvi Ceske televize by mel tuto skutecnost vysvetlit.

Pane Culiku, venujte prosim pozornost svedectvi spanelskych pilotu na http://www.c3.hu/actual/

Na rozdíl od předchozích vlád obsazuje vláda ČSSD místa v dozorčích a správních radách opravdu odborníky. Karel Březina pro místo člena dozorčí rady má vzdělání absolventa VŠE a kvalifikaci přes své mládí nejvyššího úředníka státní exekutivy (což mimo jiné znamená, že rozezná odůvodněné náklady Telecomu od těch neodůvodněných...). Dá se očekávat, že jako vedoucí Úřadu vlády bude opravdu hájit zájem vlády (a nikoli zájmy cizích minoritních akcionářů) a prosazovat její názory, včetně podpory Státní informační politice, kterou vláda schválila v minulých dnech a která se bez korektních vztahů s největší firmou na telekomunikačním trhu neobejde. Karel Březina je již dva roky členem pracovní skupiny pro telekomunikace a informatiku národohospodářské komise při ÚVV ČSSD, což místopředseda ODS vědět nemusí.

Když ale něco pan Langr neví, neměl by o tom mluvit.

Dr. Karel Kofránek
předseda pracovní skupiny pro telekomunikace a informatiku
národohospodářské komise při ÚVV ČSSD

Štěpán Kotrba
mluvčí pracovní skupiny pro telekomunikace a informatiku
národohospodářské komise při ÚVV ČSSD

Vazeny pane Culiku,

kdysi jste psal o nepripustné reklame. Ceske vysilani BBC nyni jiz nekolikrat uvedlo neco ve stylu: Ivan Kytka bude o teto problematice mluvit za dva tydny. Ale jiz tento tyden si muzete o problemu precist v jeho clanku, ktery vyjde v tydeniku Respekt. Je to skryta reklama nebo ne? Treba jim Respekt neco plati za to, ze ho inzeruji, anebo publikuje jejich vysilaci cas, nevim. Bylo by dobre, kdyby se alespon BBC drzela pravidel.

V Producers' Guidelines BBC se praví:

A product or service must never be included in sound or vision in return for cash, services or any consideration in kind. This is product placement and is expressly forbidden in BBC programmes. References to trade or brand names of goods or services should be kept to a minimum and made only if they are editorially justifiable. There must be no element of plugging. The BBC broadcasts much information derived from other organisations. Proper acknowledgment should be given to the source of the information, whilst avoiding advertising or "plugging".

Výrobek nebo služba se nikdy nesmí vyskytovat v obraze ani ve zvuku oplátkou za peníze, služby či cokoliv jiného. To je tzv. product placement a v pořadech BBC je výslovně zakázán. Zmínky o obchodních názvech či značkách zboží či služeb musejí být jen minimální a mohou se vyskytovat ve vysílání pouze, pokud je to redakčně ospravedlnitelné. Tyto zmínky nesmějí obsahovat žádný prvek reklamy. Pořady BBC přejímají mnoho informací od jiných organizací. Zdroj informací musí být řádně uveden, ale je nepřípustné ho inzerovat a dělat mu reklamu.

Třeba české vysílání BBC vysvětlí, jaký postoj zaujímá vůči těmto předpisům.

Přehled článků o krizi v Kosovu, zveřejněných v BL v minulých dnech:

• Kultura sebelítosti: Zatrpklí muži, kteří čekali, aby mohli vraždit (Michael Ignatieff)

• Ta hrůza, ta hrůza (Sunday Telegraph)

• Hrůzy a nesnesitelné scény vraždění jsou naší jedinou nadějí (Observer)

• Jen sankce přimějí Miloševičův gang k tomu, aby se zodpovídal u soudu (Geoffrey Robertson)

• Kdo dával rozkazy? (Observer)

• Příběh přívětivého autobusáka, který se stal hromadným vrahem (Guardian)

• Silnice smrti vydává své duchy (The Times)

• Obětí masakrů "jsou tisíce"

• Generál Mike Jackson: KLA bude odzbrojena

• "Britská vojska zmasakrovala Srby" (Guardian)

• Němečtí novináři zastřeleni Srby, kteří jim nabídli pomoc

• Oběd a popírání reality mezi etnickými očišťovateli (Robert Fisk, Independent)

• Dítě bylo v naději pojmenováno K-For: o dva dny později zemřelo (Robert Fisk, Independent)

• Kosovo: Podařilo se nám vytvořit evropský Vietnam? (Jaroslav Teplý)

• Protitankové náboje v Kosovu zanechávají radioaktivní dědictví (Miloš Kaláb)

• Válka o Jugoslávii: byl to americký expansionismus? (Fergal Keane, Independent)

• Robin Cook: "Rusko nebude dělat překvapivé kroky"

• Kosovo: Ať žijí Rusové, ale Srbové odcházejí (Observer)

• Bělehrad pronásleduje srbské disidenty (Branislava Miloševičová)

• Přesune se balkánský konflikt z Kosova do okolních zemí? (Tim Judah)

• Pro Miloševiče - ani pro Srbsko - není úniku (John Simpson, BBC)

• Nikdo nemůže seriózně argumentovat, že nynější zásah NATO v Jugoslávii byl totéž jako sovětská invaze do Československa (Charles Powell, osobní tajemník Margaret Thatcherové)

• Bělehrad: Zkrocení zlé ženy uprostřed bouře (Zoran Živkovič, Bělehrad)

• Co přesvědčilo Tonyho Blaira, že musí být tato válka dovedena do konce (Guardian)

• Clinton a Jelcin a jejich poslední hurá (Independent)

• Rada bezpečnosti OSN schválila kosovský mírový plán

• Rozhovory o Kosovu jsou v krizi

• Překážky při realizaci mírového plánu (BBC)

• Kosovo bude demokratickou součástí demokratické Jugoslávie (britský ministr obrany)

• Srbové se vykrucují a nechtějí realizovat mírový plán NATO

• Bělehrad: Miloševič mlčí (Robert Fisk, Independent on Sunday

• Bělehrad: Válka končí, strach však trvá (John Simpson, BBC)

• Vojenská strategie: Pane Blaire, už nikdy takto neriskujte (Sunday Telegraph)

• Válka o Kosovo se vedla kvůli Osvětimi. Stejně ale to chápe jen půl světa (Observer)

Další články k tematice nynější války v Evropě o Kosovo najdete v přehledu nejdůležitějších textů z posledních dní, viz Obsah zde napravo.

Výběr textů z posledních dní:

Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL.

Milan Šmíd

Pán Bůh s námi a zlý pryč, říkávala moje babička, když tušila, že ji čekají nějaké trable. Pán Bůh s námi a zlý pryč, říkám si dnes i já, když sleduji diskusi, která se odehrává v souvislosti s návrhem nového tiskového zákona. A to nejen kvůli tomu, jakým způsobem se ta diskuse vede, ale hlavně proto, když vidím, jaká je úroveň a vzdělání našich politických elit, které nás reprezentují dnes, deset let po příchodu svobody do českých krajů.

Až by se chtělo bezvýhradně přitakat stripu v Neviditelném psovi z 15.6., kde se říká: "Žijeme v divné zemi, Barte... za bolševika měla nejhloupější komunisty... a dneska má nejhloupější demokraty."

Jako účastník diskuse o tiskovém zákonu, který si už řekl své, bych možná měl mlčet, ale člověku to nedá. Už proto, že jsem při ní získal jednu zajímavou zkušenost.

V e-mailové korespondenci s panem Čulíkem, ve které jsem upozorňoval na nebezpečnou kombinaci paragrafu 20 o sankcích s paragrafem 5 o odpovědnosti za obsah (později se to přečíslovalo na paragrafy 21 a 6) jsem v zápalu psaní přímo do počítače vyslovil jeden "soundbite", v televizním žargonu "štěk", který bych v seriózním písemném referátu nikdy neuvedl, a to, že tato kombinace dvou paragrafů zákona se může stát "bičem na média". Pan Čulík moji poštu zakomponoval do svého referátu v Scheinfeldu, který pak následně citoval pan Kruml v MF DNES a uvedl mne jako "mediálního experta".

Já jsem se od svého expertství 27.5. v Britských listech distancoval a uvědomil jsem si při tom jednu hroznou věc.

Kolik věcných argumentů jsem při různých diskusích položil na stůl a nikdo si jich vůbec nevšiml, pes po nich neštěkl. Výrok "bič na média" mi však okamžitě přinesl popularitu a zájem všech možných médií, která se na mne sesypala se žádostí o názor. Ano, síla štěku či bonmotu je velká, otázkou však je, zda stejně velká je i jejich vypovídací hodnota.

Už při citaci mých výroků docházelo k jejich zkreslování, především v tom, že prý nesouhlasím s paragrafem 5, (v současné době přečíslovaném na šestku) což není tak docela pravda.

Aby bylo jasno, o co jde, je třeba zrekapitulovat jádro sporů, kolem kterých se všechno točí. Dá se říci, že ty spory se vedou v podstatě jen u tří paragrafů, které lze zjednodušeně popsat takto:

a) paragraf 5(6) - Odpovědnost za obsah periodického tisku - říká se v něm, že za obsah odpovídá vydavatel, a že obsah nesmí být v rozporu s ústavním pořádkem ČR, zejména ve věci násilí, rasismu, názorové nesnášenlivosti a pornografie, což odstavec 2 podrobně rozvádí.

b) paragraf 12(13) - Odpověď - který říká, že po zveřejnění skutkových údajů (pozor, nikoli názorů), a to i pravdivých, dotýkajících se cti, důstojnosti či soukromí osoby má dotčená osoba právo na zveřejnění odpovědi. (Zde je třeba dodat, že zákon má ještě paragrafy 11(12) o opravě nepravdivých údajů a paragraf 13(14) o dodatečném sdělení, které jsou svého druhu rovněž odpovědí tak, jak ji chápe evropská legislativa.)

c) paragraf 20(21) - Soudní ochrana - který říká, že pokud vydavatel porušuje povinnosti paragrafu 5(6) - viz výše - může se KAŽDÝ (sic!) domáhat u soudu uložení pokuty ve prospěch státu a při opakovaném porušení odst. 2 paragrafu 5(6) lze dosáhnout i dočasného zastavení takového periodika.

Mně osobně překvapuje, jak se ta diskuse točila a točí hlavně kolem práva na odpověď, kde se hraje přesilovka ze strany médií, kterým ten paragraf vůbec nesedí (a já se jim vůbec nedivím) a proto na něj s vytrvalou úporností - a často demagogicky - útočí, zaštiťujíce se autoritou WAN, což jest sice vážená mezinárodní organizace sdružující národní unie vydavatelů denního tisku, z čehož ovšem na druhé straně jasně vyplývá, v jakém dresu tento mezinárodní hráč kope.

A přitom to hlavní nebezpečí - podle mého názoru - plyne z paragrafu o sankcích, který může vystavit média záměrným likvidačním útokům, v nichž nemusí vyhrávat právo a pravda, ale síla podložená penězi a advokáty.

Vždyť jak snadno lze zažalovat noviny, které "podněcují k nesnášenlivosti vůči osobám nebo skupinám osob určité víry a náboženství nebo politického či jiného smýšlení, anebo takovou nesnášenlivost podporují." Co je to vlastně "podněcování nesnášenlivosti", jaká kritéria soud zvolí? Například: nepodporuje takovou nesnášenlivost například i sám prezident Havel, protože se skupinou osob určitého politického smýšlení - KSČM - odmítá jednat?

A podobných nezodpovězených otázek je v paragrafu celá řada. Je proto ten paragraf špatný? Já osobně si myslím, že jako interpretační nástroj sám o sobě nikoli, ve spojení s paragrafem o sankcích však jeho obecnost nabývá hrozivého významu a potom skutečně vyvstává otázka, zda by nepostačil paragraf předchozí, který praví, že "právo vydávat a veřejně šířit periodický tisk lze omezit jen v případech a v mezích stanovených zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti."

Paragraf 20(21) o sankcích si vynutila současná sociálně demokratická vláda, konkrétně Legislativní rada, která letos v lednu návrh zákona hodila ministru Dostálovi na hlavu, aby ho zpřísnil, neboť podle názoru Pavla Rychetského "zákon v této podobě není přijatelný, je extrémně liberální - tak liberální, že to nemá obdoby." (Právo 9.1.99).

Současnou verzi Pavel Rychetský úporně brání. Ve svých článcích v MF DNES (Z novinářských útoků na tiskový zákon trčí bolševismus, 10.6.1999) a v Právu (Z čeho máte strach páni novináři?, 11.6.199) používá celou řadu argumentů, převážně formálního rázu, využívaje všech svých zkušeností advokáta, který efektními frázemi (lex imperfecta, institut actio popularis, základní lidské právo na sebeurčení jednotlivce atd.) se snaží udělat dojem na laickou veřejnost.

Podíváme-li se však na dřeň těchto vznešeně znějících argumentů poté, co strheme jejich efektní balení, vyjeví se nám jejich utilitárnost a jejich ad hoc charakter konstruovaný pro apriorní obhajobu něčeho předem rozhodnutého, která odmítá zahrnout do svého zorného pole další souvislosti.

Tak například Rychetského citace z nálezu německého Ústavního soudu by byla férová, kdyby bylo vysvětleno, že "právo na odpověď" ve smyslu spolkového zákona zahrnuje vlastně i právo na opravu a dodatečné sdělení, které náš zákon vyčleňuje zvlášť a proti nimž vlastně nikdo nic zásadního nemá.

Podobný charakter mají Rychetského argumenty o tom, že sankce na média musejí být právě v tiskovém zákonu, protože trestní zákon neumožňuje postihovat vydavatele jako právnickou osobu. Nebo o tom, že je lepší, když může žalovat každý, než aby tak činil státní zástupce.

Nejsem právník, ale cosi mi říká, že účelem zákona by mělo být především zabraňovat psaní rasistických článků - a to dělají fyzické osoby - než zastavovat periodikum. Pokud budou všichni autoři šířící rasismus důsledně trestáni (a takové zákony na to už máme), nebude důvod zastavovat Republiku, nehledě na to, že dnes, v době internetu, si podobné tiskoviny svou distribuci a svoje čtenáře stejně najdou. A bude-li doba mimořádná, věřím, že náš právní řád umožní použít i mimořádné prostředky.

Rychetského argument, že návrh zákona účinně čelí možnému zneužití sankcí proti médiím, "protože návrh na zahájení řízení před soudem bude zpoplatněn a neúspěšný žalobce bude hradit veškeré náklady..." mně připadá, jakoby přicházel z jiného světa, než ve kterém žijeme. Známe-li ostrý konkurenční boj na poli médií, ve kterém jde o stamilióny, pak případná ztráta nějakých 50-100 tisíc v prohraném sporu, jenž by v případě úspěšného zakončení mohl zlikvidovat konkurenta, se jeví jako pakatel.

Má-li místopředseda Rychetský skutečně tak velkou starost o osobnostní práva, jež projevuje v souvislosti s obhajobou explicitního paragrafu o právu na odpověď, mohl by vědět, že obvykle nejlepší a nejpohotovější reakcí na útok jednoho média je zveřejnění obrany v konkurenčním médiu, jež bývá často rychlejší a účinnější nápravou věci než tisková oprava či odpověď v médiu útočícím. Jenomže pokud špatně nastavené sankce umožní vyřazovat konkurenční média ze hry, kam se potom ubohý dotčený občan či politik bude obracet?

Ale dost už sociálních demokratů, kterým podle mého soudu stále nedochází (viz například jejich loňské programové prohlášení ve věci médií kontrolovaných parlamentem), že tiskové zákony v demokratických zemích už dávno nejsou pojímány jako strážce dobrých mravů. Dnes se totiž tiskové zákony koncipují tak, aby v rámci širšího mediálního práva (zákony o vysílání, ale také o nových komunikačních technologiích) měla informační média zajištěný prostor pro svobodné vyjadřování názorů, kdy tiskový zákon médiím na prvním místě garantuje jejich nezávislou existenci, svobodu projevu, a teprve potom jim připomíná jejich odpovědnost, jež z této svobody vyplývá.

Mezi články a komentáři, které se k problematice tiskového zákona v posledních čtyř týdnech vyjadřovaly, je - dle mého názoru - jen málo takových, které používají věcných argumentů, mířících k podstatě problému. Pocházejí většinou od lidí z praxe, kteří se s problematikou dnes a denně setkávají (Jan Šusta z Unie vydavatelů denního tisku, právnička Chaloupková, ale i Ondřej Neumann v LN). Kupodivu, právě tito lidé (třeba i J.Kopecký z HN, Jan Müller z LN) jsou ochotni nový tiskový zákon jako celek akceptovat, pokud budou odstraněna jeho problematická ustanovení.

Ne tak Tomáš Sokol (Je třeba napsat zcela nový tiskový zákon, MF DNES 27.5.99), který by zákon nejraději svrhl do propadliště dějin jako celek, ačkoliv se vyjadřuje v podstatě jen ke třem sporným paragrafům, jejichž oprava je možná. Jakoby mu šlo především o jedno další zviditelnění se v médiích, kterým tak vyhovují právě jeho rasantní - co na tom, že zjednodušená a často kontraproduktivní - stanoviska.

Tomáš Sokol návrh zákona alespoň četl a zná jeho historii z Legislativní rady, což asi není případ řady dalších komentátorů, pro které vše, co od sociálních demokratů jest, od ďábla jest, a proto je to třeba spláchnout do kanálu a doprovodit to několika plivanci na práci současné vlády.

Karel Steigerwald (A chválabohu, že ne...) i Jan Ruml (Média nejsou hlásnou troubou vlády), oba v jednom čísle MF DNES 14.6.1999, se tváří, jakoby zákon byl výmyslem sociálních demokratů posedlých regulováním, protože zřejmě nevědí, že Dostál převzal návrh zákona už se schválenými zásadami, v dosti rozpracovaném stavu, od svého předchůdce z Tošovského vlády Martina Stropnického. To ovšem nebrání Janu Rumlovi prohlásit, že předložením návrhu chce vláda pouze "vykazovat činnost", že "je to tiskový zákon vracející naši zemi hluboko před rok 1989 (sic!!!)", a že "práce této vládní garnitury je nevěrohodná".

O tom, že Jan Ruml v podstatě neví, o čem mluví, svědčí jeho výroky o zbytnosti zákona, protože "VŠECHNY věci souvisící s médii mohou řešit již zákony stávající." On totiž asi nikdy nevedl soudní spor o tiskovou opravu a nesetkal se s tím, že soud přikázal šéfredaktorovi opravu otisknout, kterýžto tak dodneška neučinil s odkazem na skutečnost, že mu to vydavatel neumožnil. Ano, i takové kličky umožňuje "stávající zákon" koncipovaný před více než třiceti lety, jehož formulace začínají být ostudou našeho právního řádu.

A jakoby Jan Ruml udal tón, okamžitě se připojily i další nevládní strany. Michael Žantovský pobouřen "zpupnou arogancí" sociálně demokratické vlády sice poněkud zjednodušeně cituje první dodatek americké ústavy, ale zato dobře ví, že právo na odpověď v návrhu zákona je "otevřený útok na svobodu tisku a snaha o jeho zastarašení a podmanění," že zákon má být "zákonem o cenzuře svobodného tisku, neboť jinak jej nazvat nelze."

A aby frontální útok proti tiskovému zákonu jako celku byl úplný, nakonec se ozval ještě Václav Klaus, jenž "nevidí důvody ke speciálnímu zákonu, když VŠECHNY případné problémy lépe řeší normy obecné" (LN 18.6.1999), doprovázen fámulem Miroslavem Mackem, pro něhož speciální tiskový zákon je "zaplevelením našeho právního řádu" (TV Prima 19.6.) Jak vidno, Ivan Langer, jenž jako předseda masmediální komise dolní komory parlamentu do věci přeci jen poněkud lépe viděl, a zákon jako celek do koše nikdy neházel, se zřejmě na grémiu ODS ke slovu nedostal.

A tak všechny ty komentáře ve mně vyvolávají tísnicý pocit, když si uvědomím, že je psala elita naší publicistiky a politiky, lidé, kteří nám vládnou a budou rozhodovat o našich osudech v dobách, které nebudou asi nejklidnější. Tady totiž nejde jen o záležitost nějakého tiskového zákona, ale o celkový přístup k řešení problémů, se kterými se tato společnost potýká.

Ten návrh tiskového zákona se podařilo po dlouholetém úsilí a tvrdé práci, jež začala ještě v Tigridově ministerstvu, "dokopat" do určité kompromisní podoby, o níž se dalo diskutovat tak, aby už konečně mohl zmizet ze světa tiskový zákon z roku 1966. Byl to jakýsi minimalistický kompromis, ne všichni byli spokojeni (některým novinářům v něm chyběla definice novináře, jiným právo na omluvitelný omyl, diskuse se vedly o ochraně zdrojů atd.) ale přece jen, bylo tu alespoň něco.

Když to vypadalo, že všechno je na dobré cestě, vložili sociálnědemokratičtí strážci dobrých mravů do textu zákona časovanou bombu, kterou nebylo možné přehlédnout. Ministr Dostál s ní nakonec souhlasil, ačkoli ještě 20. ledna v MF DNES prohlašoval: "Nehodlám sklapnout kufry. Budu za ten zákon tak, jak jsem ho navrhl do vlády, bojovat až do konce. Pokud se panu Rychetskému nelíbil můj návrh, tak mně se zase nelíbí jeho připomínky..." Nakonec ty kufry přece jen sklapl, za což se dnes na jeho hlavu snáší déšť výtek a MF Dnes ho v karikatuře kreslí jako kašpara, ačkoliv by si to zasloužili spíše jeho vládní kolegové. Teď Dostál alespoň už ví, jak chutná stranická disciplína.

A aby zkáza byla dokončena, tak opozice namísto věcné diskuse o tom, jak nedostatky zákona napravit, si populisticky smlsla na nešikovnosti kabinetu, a rozhodla se předlohu smést zcela ze stolu, zřejmě z čistě utilitárních důvodů politického boje, aniž by zkoumala, zda by přijetí zákona po odstranění jeho tří sporných paragrafů (z celkového počtu 22) přece jen našemu právnímu řádu neprospělo.

A tak před námi budou další měsíce a léta života se zákonem, který počítá se "součinností státních orgánů a organizací" (část IV), hovoří o "výměně informací sloužících k dorozumění a přátelství mezi národy," jež nesmí být "zneužívána k ohrožování cti a práv československých občanů a jejich socialistického soužití" (paragraf 22).

Pan Macek bude spokojen, protože nedojde k "zaplevelení" právního řádu "zbytečnými" zákony podobně jako se podařilo zabránit plevelu "zbytečných" právních norem při procesu ekonomické transformace.

Nemyslím si, že nepřijetím nového tiskového zákona se zboří svět nebo se stane nějaká obzvláštní tragedie. I bez nového tiskového zákona se dá žít. Co na tom, že ten starý zákon koliduje se živnostenským zákonem, že po zrušení krajů existuje binec v registraci regionálního tisku (víme o něm vlastně jen díky obětavosti pracovníků ústředních knihoven), že chudák vydavatel by měl hlásit každou změnu všech registrovaných údajů, mezi nimi i tiskárny, výše nákladu či jména šéfredaktora (to vše zpoplatněno správními poplatky), že odevzdávání povinných výtisků do knihoven dnes závisí na dobré vůli vydavatelů, že tiskovou opravu nevymůžete, když ji soud uloží šéfredaktorovi a vydavatel se "šprajcne", že podle platného zákona tento stát stále vyžaduje akreditaci nejen zahraničních tiskových agentur, ale i všech jejich spolupracovníků (pane Lopatko z Reuters, jak je to vlastně s vaší akreditací?) atd. atd.

Pokud jsme byli schopni žít s touto fosílií v našem právním řádu tak dlouhá léta, budeme to muset zřejmě vydržet ještě nějakou dobu. Že se některá ustanovení současného zákona neplní, protože to vlastně ani nejde (povinnost státních orgánů a organizací vyjadřovat se k závažné společenské kritice v periodickém tisku)? Že tím autorita zákona a našeho právního řádu trpí? Co je opozičním politikům do toho? Hlavně že si mohou připsat body na svůj účet, hlavně, že to těm u vládního kormidla dali zase jednou "sežrat".

A právě to je ten okamžik, kdy na mne padá hrůza, když si uvědomím, že stejně nekompetentně, bez hlubší znalosti věcí, s ideologickými klapkami na očích a vedeni jen úzkými mocenskými stranickými zájmy bez ohledu na zájmy veřejné a na potřeby této společnosti, naše politická elita může rozhodovat o věcech mnohem důležitějších, než je nějaký tiskový zákon.

Pokud je tomu tak, pak Pán Bůh s námi a zlý pryč.

Milan Šmíd

Andrew Stroehlein

Anglická verze tohoto článku vyšla ve středu 16. června v týdeníku Prague Post.

Je dobře známo, že je Česká republika pozadu v úsilí vstoupit do Evropské unie. Nedávné varování v tomto smyslu od Ramira Cibriana, velvyslance Evropské unie v Praze, vyvolalo nové kolo debaty v ČR o Evropské unii. Některé místní české elity a evropští byrokraté usilují o vstup ČR do EU přes všechny překážky. Snaží se bezvýsledně přesvědčit Čechy, nejeuroskeptičtější názor ve střední a východní Evropě, aby zrychlili práci na právní harmonizaci. Možná je načase to rovnou otevřeně přiznat. Česká republika vlastně do Evropské unie nechce vstoupit.

Na první pohled je to znepokojující představa. Tato vznikající demokracie by se přece měla přičlenit k projektu evropské integrace ze zásadních důvodů. Z hospodářských a bezpečnostních důvodů by bylo pro ČR bezpochyby důležité, aby vstoupila do EU co nejrychleji. Ale jestliže Česká republika do Evropské unie nechce, proč zbytečně bojovat a snažit se ji přesvědčovat o opaku?

Při posledním varování z Bruselu opakoval Cibrian většinu kritiky z loňského listopadu, kdy Evropská unie hodnotila, jak špatně je Česká republika připravena na vstup do Evropské unie. Přizpůsobení českého práva zákonům Eropské unie vyžaduje, aby česká vláda a parlament schválily obrovské množství zákonů a politické zdržování tohoto procesu vytvořilo velké zpoždění.

Cibrian si také povšiml, že určité části obou hlavních politických stran, sociálních demokratů (ČSSD) a  Občanské demokratické strany (ODS) vyjádřily pochybnosti o vstupu do Evropské unie. Cibrian také upozornil na svárlivý parlament a připomněl, že se nedávno ODS a její šéf Václav Klaus vyjadřovali o Evropské unii nepříliš pozitivně.

Cibrian zopakoval to, co o Klausově ODS říkají zahraniční pozorovatelé už léta a poznamenal, že tato strana "začíná zaujímat rezervovanější postoj ohledně Evropské unie a načasování vstupu do EU." Povšiml si, že České republice chybí politická vůle provést potřebné reformy.

Klaus je příliš často ochoten hrát kartu zaměřenou proti Evropské unii. Nedávno se vyjádřil v tomto smyslu: "Existuje soustředěný zájem skupiny evropských byrokratů - jsou to lidé, říkám to s úsměvem, kteří snídají ve Vídni, obědvají v Paříži a večeří v Kodani, a ti mají obrovskou potřebu jednotné měny, aby si nemuseli třikrát denně vyměňovat peníze."

I když je Klaus naprostým expertem při rozdělování veřejného mínění a při využívání jeho nálad (viz jeho postoj proti NATO během kosovského konfliktu), všichni čeští politikové se podbízejí hluboce zakořeněné antipatii veřejnosti vůči Evropské unii. Vedoucí političtí představitelé prostě sledují náladu veřejnosti, a česká veřejnost je v podstatě euroskeptická.

Určitá část euroskeptismu české veřejnosti je plně ospravedlnitelná. Nespravedlivé obchodní praktiky Evropské unie v zemědělství jsou zdrojem hněvu českých zemědělců a jejich protesty jsou přijímány veřejností se sympatiemi. A pak 15. dubna vydal Evropský parlament rezoluci, která požadovala, aby Praha anulovala Benešovy dekrety, které legalizovaly poválečný odsun Němců z Československa. Rezoluce byl nezávazný nesmysl, jehož účelem bylo hodit sousto malé skupině iredentistických radikálů a jejich bavorským politickým ochráncům, a byla docela neškodná, vzhledem k tomu, že podle mnoha českých právních odborníků ty dekrety asi stejně už nejsou funkční. Avšak rozhodnutí Evropského parlamentu zbytečně posílilo paniku mezi Čechy, vždy nedůvěřivými vůči Němcům, kteří se obávají návratu Němců ze Sudet. Češi právem považovali tuto rezoluce Evropského parlamentu za neodpovědné vměšování se do vnitřních záležitostí.

Jiné rysy českého euroskeptismu je obtížnější obhajovat. Češi mají pocit, že je Evropská komise (a další mezinárodní organizace) nespravedlivě kritizuje, když činitelé EU zkoumají, jak řeší Česká republika romské problémy. Kritika Evropské unie vůči navrhované zdi v Ústí nad Labem vedla k českému obviňování, že Evropská unie zasahuje do domácích českých záležitostí a vytvořila mezi Prahou a Bruselem zlou krev.

Tyto a další faktory vedly k tomu, že Češi zastávají nejméně vstřícný postoj vůči Evropské unii ze všech středoevropských kandidátských zemí. Podle průzkumu veřejného mínění, provedeného IVVM v květnu uvedlo jen 35 procent Čechů, že by schválili vstup ČR do Evropské unie, kdyby se v této otázce konalo referendum. Nedávnější průzkum IVVM sice zaregistroval podporu ve výši 45 procent, stále to bylo daleko méně než podpora pro EU v Polsku (55 procent) a v Maďarsku (68 procent).

Je nespornou skutečností, že se Česká republika staví vůčí Evropské unii v nejlepším případě vlažně a že čeští politikové to dobře vědí a jednají podle toho. Nynější zpoždění při procesu přizpůsobování českých zákonů Evropské unii je jen odrazem lidových postojů.

Někteří vedoucí představitelé a některé osobnosti veřejného života, zejména prezident Václav Havel, patří mezi výjimky a neustále chtějí od českých politiků, aby učinili vstup do EU nadstranickým projektem. Avšak v nynějším polarizovaném politickém klimatu a bez silné veřejné podpory pro vstup do Evropské unie se zdá, že eurofilové jen marně plýtvají energií.

Prvního května tvrdil ministr zahraničních věcí Jan Kavan, že Česká republika zpoždění s přizpůsobováním zákonů dožene a vstoupí do EU v roce 2003. Avšak vzhledem k nadcházejícímu hodnocení EU, co se týče české připravenosti, i Kavan přiznal, že v několika oblastech je nepravděpodobné, že by došlo ve srovnání s loňskou zápornou zprávou EU k zlepšení. Česká republika je už hodně pozadu za Estonskem i Maďarskem a rok 2003 jako datum vstupu do EU pro ČR se zdá být každým dnem nerealističtější.

Ani Havlovo povzbuzování, ani Kavanův opatrný optimismus nezmění přezíravost veřejnosti a politickou letargii. Tato země prostě nechce být v Evropské unii.

Postoje se nakonec změní - velmi pravděpodobněji poté, až dojde k trapnému vystřízlivění, že není Česká republika zahrnuta do první vlny přijímaných členů - a Česká republika se nakonec členem Evropské unie stane. To logika její zeměpisné polohy, velikosti a historie.

Ale jestliže si v současnosti ČR ve skutečnosti nepřeje být v první vlně vstupu do Evropské unie, možná, že by bylo dobré přestat to pořád očekávat.

Ivan Hoffman, Český rozhlas 1 - Radiožurnál

Zásadní konflikt, pokud jde o kosovskou krizi, byl zlehka odsunut do pozadí a Jelcin s Clintonem hýřili optimismem. Západ přizná Rusku prestiž a najde další peníze na řešení jeho hospodářských problémů výměnou za to, že tato nevyspytatelná velmoc přestane hrozit komplikacemi všeho druhu. Všechny politické partie vede Rusko stejně a všechny také končí tímto výsledkem.

Kdo očekává originálnější kombinace, musí je hledat u skutečné šachovnice. Gari Kasparov, profesionální mistr světa v pondělí začíná hrát prostřednictvím internetu s celým světem. Očekává se, že stovky tisíc fanoušků budou internetem posílat návrhy tahů, ze kterých pak skupina odborníků vybere nejlepší varianty. Na každý tah bude mít jak Kasparov, tak jeho soupeř svět dvacet čtyři hodin. Ruský velmistr včera v New Yorku řekl, že očekává nesmírně kvalitní zápas, ve kterém bude pravděpodobně muset předvést nějaké nové, netradiční tahy, aby vyhrál.

Pokud jsou nové netradiční tahy předpokladem úspěchu v tak tradiční hře, jako jsou šachy, pak to jistě platí i pro politiku: V té naší jsme zaznamenali důležitý tah Sociálních demokratů ke změně volebního systému, když se o víkendu přiklonili k šestatřiceti volebním krajům.

Zda je to tah správný se ukáže později. Nový volební systém, výhodný pro velké strany, bude pro ČSSD výhodný právě za tohoto předpokladu, zůstane-li velkou stranou. Špatným tahem se pak o víkendu ukázalo vyvolávat předčasné komunální volby. Strany, které tím chtěly zlepšit svou pozici v obecních zastupitelstvech, neuspěly. Obtěžovat voliče mimořádnými volbami ostatně není žádný nový netradiční tah.

Ivan Hoffman, Český rozhlas 1 - Radiožurnál

Nejrůznějších protestů je poslední dobou tolik, že kvůli nim téměř nemáme čas na skandály. Váháme, zda více litovat letového dispečera přetěžovaného přesčasy, anebo zemědělce, kterému masokombinát za vepřové platí méně, než kolik činí výrobní náklady.

Pozornost věnovaná protestujícím skupinám je pak přímo úměrná tomu, jakou škodu jsou svým protestem schopni způsobit. Letoví dispečeři například značnou a to je možná důvod, proč jim pan ministr dopravy včera významně vyšel vstříc. Dočasně odvolal vedení Řízení letového provozu, dokud se nezjistí, jak se věci mají. Standardní řešení to určitě není.

Pan ministr zemědělství je také s protestem producentů vepřového solidární. Nechápe, proč řadu měsíců prodávají zpracovatelům maso pod cenu, když se nabídka vyrovnává s poptávkou a vepřové se téměř nedováží. Nějaké důvody ovšem existují: Někteří zpracovatelé zemědělcům dluží peníze a tím je drží v šachu. Naopak zpracovatelé se vymlouvají na obchodní řetězce, které tlačí ceny dolů. Obchodníci také mají výmluvu a tou jsme my spotřebitelé. Zvýší-li se ceny, budeme méně nakupovat.

Když nelze jednoznačně ukázat prstem na viníka, není snadné ani litovat poškozeného. Ve chvíli, kdy se nedaří, se můžeme všichni litovat vzájemně. Lepší by ovšem bylo, kdyby se dařilo.

Zemědělci se rozhodli vynutit si třicet jedna korun za kilo vepřového tím, že ho za méně prodávat zpracovatelům nebudou. Bude to tvrdý boj. Větší zpracovatelé jsou předzásobeni, a ustoupí jedině, když jim budou hrozit ztráty.

Prostě jde o to, zda jsou zemědělci podobně jako letoví dispečeři schopni způsobit škodu. Je to tržní chování, anebo krize? Každý z nás může začít uvažovat, jak by pod pohrůžkou způsobení nějaké škody vylepšil svou situaci. Může se nám ovšem stát, že jediné, čeho docílíme, bude ta škoda.

Vysílá se v úterý 22. června 1999 ráno.

František Roček

Ústečtí městští zastupitelé ve čtvrtek 17. června, v druhé polovině týdne, kdy slaví 750. let tohoto královského města, konstatovali, že usnesení zastupitelstva městské části Neštěmice o výstavbě plotu v Matiční ulici neporušuje žádnou právní normu České republiky. Usnesení projednávali na žádost vlády s tím, že pokud podpoří své obvodní kolegy, má přednosta okresního úřadu platnost usnesení pozastavit a předložit věc k rozhodnutí Poslanecké sněmovně.

Přednosta Leoš Nergl několikrát prohlásil, že pozastavit usnesení zastupitelstva je ptákovina, protože se proti zákonu nijak a ničím neprovinilo. Mezi novináři se mluvilo o tom, jestli ho vládní tatíci nevyhodí na ulici, protože zlobí a odmlouvá.

Nakonec má příběh dobrý konec, protože přednosta usnesení pozastaví a do 30 dnů předá sněmovně, neboť dostal naordinováno jakým způsobem to může udělat: v rámci širších souvislostí s ohledem na problémy lidských práv...

Pro usnesení, které schvaluje nejen výstavbu plotu, ale i dětských hřišť a nových chodníků v areálu obecních bytů, hlasovalo 25 z 28 zastupitelů ze všech politických stran. Zajímavé je, že proti byl pan Chládek, muž ČSSD, který podle některých spoluaparátníků se tak chce v rámci jedné místní stranické kliky zviditelnit. Dále hlasoval proti jakýsi pan (a komunista) Michalec, který je shodou okolností bratrancem Petra spravedlivého z Uhlova... A třetí, který se zdržel hlasování a jenom koukal, je pan Schmidt (tričko ČSSD), který prohrál senátorské volby na Ústecku, protože lidé dali hlasy komunistovi Doubravovi, telnickému starostovi, který je mezi lidmi vážen jako slušný člověk a obětavý komunální politik. Schmidt byl natolik bezvýrazná osobnost, že ti, kteří ho navrhli do senátorského křesla provedli defacto stranickou sabotáž...

Je obecně známo, že neštěmická radnice zdůvodňuje stavbu postavit dělící zeď snahou ochránit obyvatele čtyř rodinných domků v Matiční ulici od hluku ze sousedního areálu obecních domů pro neplatiče nájemného, obývaných zejména Romy.

Petr Uhl pro ČTK řekl: "Ukazuje se, že jedna ze základních zásad právního státu, totiž že za lidská práva je odpovědná vláda a že v poslední instanci o tom nesmějí rozhodovat místní zastupitelé, je správná." Je to oficiálně deklarovaná nepříčetnost, co mluví z Uhla. Pokud je zeď, která se má v těchto dnech stavět, vysoká zhruba 2 m a má nakonec také průchod do Matiční ulice, něčím proti lidským právům...

Uhl ve svém tažení dokonce 9. června navštívil ústecké sociální demokraty, kde byl přivítán na setkání lidí sedících v okresním výboru s nevrlostí. Jeden z představitelů ústecké sociální demokracie dokonce na TV NOVA hovořil o tom, že Uhl je obecný škůdce a zapochyboval o jeho duševním zdraví. Pro socdemokraty je to těžká doba, protože vědí jaká je reálná situace, že rozhodnutí neštěmické radnice je oprávněné, na druhé straně jdou vlastně proti vládně - stranickému větru.

Stále více se ukazuje, že se již nejedná o to, aby se pro ztlumení problémů postavila zeď, ale Matiční - největší díra na světě - je opět slavná a žije svým vlastním politickým životem.

Poznámka JČ: Nejsem si jist, zda je citovaná argumentace, že je Petr Uhl "obecný škůdce" a existují "pochybnosti o jeho duševním zdraví" zrovna přesvědčivá a jestli takové výroky mají televizní stanice vysílat bez jejich radikálního zpochybňování od interviewujících reportérů. Zdá se mi, že přesně těmto obviněním byl Petr Uhl vystavován za komunismu, když byl přes pět let ve vězení za svou neohroženou obranu lidských práv.

Václav Pinkava

Podle sanskrtského přísloví, které uvádí knihu mého otce Jana Křesadla VARA GURU, cesta času je zakřivená.

Kdysi jsem do BL psal o zaslepené sebejistotě jako o jediném způsobu sebeobrany, když je člověk konfrontován s nepříjemnou skutečností - relevantní postřeh v kontextu nejen českých politiků, ale i některých anglosaských odborníků na vše české. Odvolával jsem se na "Total perspective vortex" z knih Douglase Adamse, které najdete webu http://members.xoom.com/galguide/ A je tam zajímavá zmínka o botách, na kterou jsem si kdysi vzpoměl kvůli článku Andrewa Stroehleina, ve kterém pro změnu zaznělo, že v Čechách jsme nějak upjatí na boty. S tím lze souhlasit, podíváme li se na obří billboardy podél dálnic, ale neodbočujme.

Václav Pinkava

Restaurace na konci vesmíru

Douglas Adams 

10. kapitola

Vesmír, jak už bylo řečeno, je znepokojivě velké místo. Většina lidí tuto skutečnost ignoruje, protože chtějí mít v životě pokoj. Hodně by se jich rádo přestěhovalo někam, kde je to mnohem menší a víc podle jejich představ. A mnoho bytostí to také skutečně dělá. Například v jednom koutě východního galaktického ramene leží velká lesnatá planeta Oglaroon. Celá její "inteligentní" populace žije na jednom docela malém, přelidněném ořešáku. Na tomto stromě se rodí, žijí, prožívají své lásky, vyřezávají do jeho kůry spekulativní článečky o smyslu života, nicotnosti smrti a významu kontroly porodnosti, občas vedou drobné války a nakonec umírají připoutáni zespoda k některé obtížněji dostupné větvi. Jediní Oglarooňané, kteří kdy opustí větve tohoto stromu, jsou z něj shozeni pro odporný zločin spočívající v uvažování, zda může existovat život i na jiných stromech, případně jsou-li okolní stromy víc než pouhá iluze vyvolaná nadměrným pojídáním oglaořechů. Ač nám takové chování může připadat zvláštní, neexistuje v Galaxii žádná forma života, která by neprováděla totéž, ať už v jakékoli podobě. Proto je Vír totální perspektivy tak hrozný. Když totiž jste odsouzeni do Víru totální perspektivy, je vám dáno na nepatrný zlomek okamžiku nahlédnout onu nepředstavitelnou nekonečnost stvoření. A kdesi uprostřed toho všeho je drobné znaménko, mikroskopická tečka na mikroskopické tečce, která znamená : to jsi ty.

Před Zafodem se prostírala šedá pláň. Zpustošená, vyprahlá pláň, divoce bičovaná větrem. Uprostřed se zvedal ocelový vřed kupole. Tam tedy, pochopil Zafod. Vír totální perspektivy. Stál a neradostně kupoli pozoroval, když vtom odtud vytryskl nelidský hrůzyplný skřek, jako když člověku vypalují duši z těla. Zafod strachy nadskočil a krev se mu proměnila v tekuté hélium, nebo mu to tak alespoň připadalo. "Hele, co to bylo?"

zamumlal bezhlesně. "Záznam reakce posledního odsouzence, který prošel Vírem," vysvětloval Gargravarr. "Vždycky se přehrává další oběti. Něco jako předehra."

"To ale zní dost ošklivě," vykoktal Zafod. "Nemůžeme si třeba odskočit na nějaký večírek nebo tak něco a trochu si to promyslet?"

"Co já vím, možná že právě na nějakém večírku jsem," odpověděl nadpozemský hlas. "Totiž moje tělo. Chodí na spousty večírků beze mě. Tvrdí, >že mu jen překážím."

"A co je vlastně s vaším tělem?"

zajímal se Zafod v zoufalé snaze oddálit, co ho čeká, ať už je to cokoliv. "Jaksi nemá čas," odpověděl Gargravarr váhavě. "Chcete říci, že má vlastní hlavu?"

Následovala dlouhá a poněkud chladná odmlka, než Gargravarr znovu promluvil. "Musím přiznat," ozval se konečně, "že mi tato poznámka připadá poněkud nevkusná."

Zafod zamumlal rozpačitou a zmatenou omluvu. "Nevadí, nemohl jste přece tušit..."

Hlas nešťastně zakolísal. Bylo znát, že se zoufale snaží ovládnout. "Věci se mají tak, že v současné době jsme právně odloučeni na zkušební období. Obávám se, že to skončí rozvodem."

Hlas opět umlkl a Zafoda nenapadlo nic, co by měl říct. Nejistě cosi zablekotal. "Asi se k sobě nehodíme," pokračoval Gargravarr po dlouhé odmlce. "Nikdy nás nebavily stejné věci. Nejvíc jsme se hádali kvůli sexu a rybaření. Nakonec jsme to zkusili kombinovat, jenže to skončilo katastrofou, jak si jistě umíte představit. Moje tělo mě teď nechce pustit dovnitř. Nechce mě dokonce ani vidět..."

Udělal tragickou pauzu. Vítr dál bičoval šedou pláň. "Tvrdí, že ho jen odbývám. Poznamenal jsem, že je přece mou povinností ho obývat, a ono řeklo, že to je přesně ten typ chytráckých fórů, co mu už dávno lezou levou nosní dírkou, a tak jsme toho nechali. Asi mu svěří do péče mé křestní jméno."

"Ano...?"

řekl Zafod chabě. "A jak zní?"

"Srágomír," pravil hlas. "Jmenuji se Srágomír Gargravarr. To mluví samo za sebe, že?"

"Éé...," pronesl Zafod soucitně. "A proto právě mně, mysli bez těla, svěřili úkol strážce Víru totální perspektivy. Ničí noha se nesmí dotknout povrchu této planety. S výjimkou obětí - ale ty se bohužel nepočítají."

"Aha..."

"Povím vám ten příběh, chcete?"

"Hmm..."

"Před mnoha lety byla tohle šťastná a kvetoucí planeta. Lidé, obchody, normální svět. Až na to, že na hlavních ulicích bylo o maličko víc obchodů obuví, než by člověk považoval za nutné. A zvolna, kradí, jejich počet vzrůstal. Známý ekonomický jev, ale když ho pozorujete ve skutečnosti, úplně vás to sebere. Čím víc obchodů obuví, tím víc bot bylo nutno produkovat, a kvalita se zhoršovala a zhoršovala, až nakonec nebyly k nošení. A čím víc k nenošení, tím víc jich lidé museli kupovat, a tím víc obchody obuví vzkvétaly, až celá ekonomika dospěla k obzoru obuvních událostí - tak se tomu tuším říká. V tom stadiu už není možné zakládat nic jiného než obchody obuví. A výsledek? Krach, zkáza, hladomor. Většina obyvatel vymřela. Ti, kteří byli nadáni tím správným duchem genetické nestability, se proměnili v ptáky - jednoho z nich jste viděl -, kteří prokleli své nohy a zdejší půdu a zapřisáhli se, že po ní už nikdo chodit nebude. Nešťastníci! Pojďte, musím vás zavést do Víru."

Zafod zamyšleně potřásl hlavou a začal znovu klopýtat plání. "Vy také pocházíte z téhle řiti vesmíru?"

"Kdepak," ujišťoval Gargravarr poněkud zaraženě. "Já jsem ze Žabího světa C. Nádherné místo. Skvěle se tam rybaří. Vždycky si tam večer odskočím, i když se teď můžu už jen dívat. Vír totální perspektivy je jediné, co na téhle planetě funguje. Postavili ho tady, protože nikdo jiný ho na své půdě nechtěl."

V té chvíli prořízl vzduch další příšerný výkřik. Zafod se otřásl: "Co to může člověku udělat?"

"Vesmír," odpověděl Gargravarr stručně. "Celý nekonečný vesmír. Nekonečné záplavy sluncí, nekonečné vzdálenosti mezi nimi, a vy - neviditelná tečka na neviditelné tečce, nekonečně malé."

"Ohó! Jenomže já jsem Zafod Bíblbrox, jestli to náhodou nevíte," snažil se zflikovat poslední zbytky svého ega. Gargravarr neodpověděl, zato však spustil znovu svůj pohřební popěvek. Konečně dorazili k omšelé ocelové kupoli uprostřed pláně. Ve stěně se s bzukotem otevřely dveře. Uvnitř bylo vidět malou ztemnělou komůrku. "Vstupte," vybídl Zafoda Gargravarr. Zafod sebou polekaně škubl. "Cože, teď hned?"

"Teď hned."

Zafod nervózně nakukoval dovnitř. Komora s ocelovým obložením byla hodně malá. Víc než jeden člověk se do ní určitě nevešel. "Ehm... nepřipadá mi to moc jako vír," vykoktal Zafod. "Taky že to není," vysvětlil Gargravarr. "To je výtah. Nastupte."

Zafod roztřeseně poslechl. Věděl, že muž zapuzený svým tělem je ve výtahu s ním, přestože zrovna nic neříkal. Výtah začal zvolna klesat. "Musím se na to duševně připravit," mumlal Zafod, spíš pro sebe. "Na to se nelze duševně připravit," řekl Gargravarr přísně. "Vy ale umíte odkázat člověka do patřičných mezí."

"Já ne. To Vír."

Výtah dorazil na dno šachty, jeho zadní dveře se otevřely a Zafod se vpotácel do nevelké, funkčně zařízené komory, rovněž obložené ocelí. Na konci místnosti se tyčila ocelová bedna, právě tak velká, aby v ní mohl člověk stát. Nic víc. Jediný tlustý kabel spojoval bednu s nepříliš četnými přístroji. "To je ono?"

Podivil se Zafod. "To je ono."

Tak zle to zas nevypadá, pomyslel si Zafod. "Asi mám vlézt dovnitř, že?"

"Máte vlézt dovnitř, a to bohužel hned."

"Nojo, nojo," řekl Zafod. Otevřel dveře a vstoupil. A čekal. O pět vteřin později se ozvalo cvaknutí. Už nebyl v bedně sám. Byl tu s ním celý vesmír.

Ivan Vágner

ad: Jaké by měly být dobré noviny K Vasim poznamkam k Zukalovu textu:

Samozrejme, je to tak, jak rikate. Hlavne penize, pak manager, pak mravenecci:-)

Nejsnaze by se jeste nasel sefredaktor s vizi, zkusenostmi a kontakty. S redakcnim kolektivem by to asi bylo horsi, alespon podle toho, jakymi "spickami" se honosi zavedene jiz redakce. Zajimave by bylo, kdyby to bylo otevrene prispevkum z celeho sveta. Mailem by se snadno mohly zasilat prispevky a pokud by se to zrcadlilo na internetovych strankach...

Najit penize mimo Sorose nebo neceho podobneho si predstavit neumim. I kdyz mozna umim. Ve svete je prece velke mnozstvi chemickych koncernu, telekomunikacnich spolecnosti atp., kteri podporuji vzdelanost a informovanost. Ale v ceskych podminkach?

Ale treba ano. Nekdo zcela necekany, nejaky Software602, Schwarzenbergova nadace ci Zivnostenska banka by treba pro zacatek nejake penize nasly.

Skutecny strach ale mam z toho, ze po tomhle vsem by se ukazalo, ze podobny projekt by nemel dost CTENARU.

Casto jsem totiz zdesen, jake hlouposti jsou ctenari ochotni akceptovat prave v nekterych z tech "elitarskych" casopisech, ktere jste zminil.

Jsou to casto sebestredne party autoru, ktere mezi sebe nepusti vyrazne jiny nazor. (Mohli bychom k tomu pridat jeste katoliky kolem Souvislosti, Boxu a internetove komunity Perspektivy na NetAngelu, inzenyrsko-mainstreemovy Neviditelny pes, hard-science Amberzine a vsemozne technicistne orientovane kultury - Svet na modro, Zive, MobilServer...).

Jsou to do jiste miry uzavrene svety, ktere se obrozuji jen mezi sebou. Jen zridka akceptuji sirsi, problematictejsi, synteticke materialy. Ti lide, kteri tento zajem maji, se uz orientovali - na Mosty, Pritomnost, Prostor nebo treba BL. (netvrdim, ze znam vsechno). Navic jejich volny cas je uz do znacne miry obsazen temito periodiky + vybrannym dennim tiskem.

Co by je nutilo prejit? Co by je nutilo stat se aktivnimi citateli? (prispevateli?) Coz kdyz v okamziku, kdy by se treba i BL staly tiskovinou, ztratila by se pro ctenare jejich "forbinova" pritazlivost?

Otazku, kterou si pokladam, zni: bylo by dost lidi, kteri by vytvorili obecenstvo (tedy trzni obecenstvo) kolem takoveho projektu?

Ivan Vagner

Nedostatek casu mne nuti odpovedet Jirimu Jirovcovi (Kosovo-situace je slozitejsi, nez si mysli Jan Culik a Ferdinand) pouze velmi strucne, doufam ze to nebude na ukor srozumitelnosti.

Emocionalni a racionalni mysleni: za emocionalni mysleni povazuji takove, ktere deli informace na ty ktere se mi libi a na ty ostatni. Za racionalni povazuji pristup, kdy berete v uvahu, ze informace se deli predevsim na pravdive i nepravdive. S vytim s vlky to nema co delat.

"Jakou zivotni uroven si zaslouzi narod, jehoz obcane nemaji z valne casti nazor zadny? Nebo, neschopni racionalni analyzy, prijimaji emocionalne to, co do nich vpravuje CNN?"

Presne toto povazuji za priklad emocionalni reakce, zalozene na apriornim predpokladu, ze co American, to blbec. Prominte, nekolik mych pribuznych se vystehovalo do USA nekdy na prelomu stoleti, stale jsme v kontaktu a zadne znamky degenerace na nich nepozoruji. Apropos, jejich mysleni bych oznacil spise za jednoduche nez primitivni. A v jednoduchosti byva sila. Neco zasmodrchat neni kumst...

Co se tyce prispevku pana Zurka (Srbove zvitezili...) : netusim, zda jsou jeho argumenty emocionalni nebo racionalni, nebot netusim, kde k nim prisel, a on sam to take cudne skryva. Zejmena by mne zajimalo, odkud pochazi jeho informace o tom, ze Albanci opousteli mista ve statnim sektoru dobrovolne (pod natlakem KLA). Pokud vim, je KLA relativne novym fenomenem a o samostatnost prislo Kosovo uz temer pred deseti lety.

Jeste dve poznamky k textu clanku, ackoliv s emocionalitou a racionalitou nesouviseji:

Co se tyce generala Mackenzieho: je to nejvyraznejsi zastance specifickeho nazoroveho proudu, totiz ze je treba za kazdou cenu vyjednavat a vyjednavat, at se v terenu deje cokoliv - jednou se to musi podarit. Jeho jednadvacet primeri bezpochyby vstoupi do historie. Jeho presvedceni, ze kdyz vyjednal jednadvacet primeri, tak ma v oboru jiste zkusenosti a vi, jak se to ma spravne delat nesdilim. Naopak mam za to, ze jeho pasivita ma svuj podil napriklad na vyhnani Srbu z Krajiny - shledavam napadnou podobnost mezi vyhnanim Srbu z Krajiny a vyhnanim Nemcu ze Sudet (obe mensiny byly vyhnany po prohrane valce, kde nepatrna skupina provadela zverstva jmenem celeho naroda, a cely narod na to doplatil).

Co se tyce taticka Masaryka: na souziti Cechu s ostatnimi narodnostmi rakousko uherske monarchie snad pracoval dost dlouho, to neni zadna spekulace. Proti Rakousku se postavil v okamziku, kdy nas Viden zatahla proti nasi vuli (vzpomente dezerce na ruske fronte) do prvni svetove valky. Mocnosti mu do toho nemely moc co mluvit, maximalne ho mohly podporit nebo nepodporit. Podobnost s Albanci, kteri museli v srbske (pardon, jugoslavske) armade bojovat dejme tomu proti muslimum v Sarajevu neni nahodna ani umyslna, ale zakonita.

Jiří Jírovec

BL uveřejnily několik příspěvků kritizujících "zlé" české spořitelny a banky, které účtují nejrůznější poplatky za úkony, které provádějí s penězi zákazníků.

Protože jsem kanadskými zvyklostmi (elektronické výplatě) nucen mít bankovní konto, mohu do probíhající diskuse přispět kanadskými reáliemi.

Je dobré připomenout si, že smyslem existence jakékoli banky není poskytování služeb, ale zisk. V poslední době pak maximální možný zisk.

Použitím prostého selského rozumu lze dospět k závěru, že zisk je to co zbyde z celkových příjmů po odečtení nákladů a ztrát. A také k tomu, že slečna za přepážkou není zadarmo (pro banku) stejně jako počítač, do jehož klávesnice mlátí za účelem transakcí s příslušným kontem.

Zadarmo nejsou ani úroky, kterými banka tak nějak vyjadřuje vděk zákazníkovi za to, že jí svěřil peníze, nástroj tvorby jejího zisku.

Úhrada nákladů za operace související s vedením konta se děje buď skrytě (stanovením poměrně nízké úrokové míry), otevřeně (účtováním různých manipulačních poplatků) a  kombinací obojího.

To, že zákazník někde neplatí žádný poplatek za finanční operace neznamená, že dostává výhodnější "deal". Srovnání je možné jen v případě, že v rovnici, z níž má vyjít výhodnost určitého uspořádání, jsou proměnnými veličinami pouze podmínky té které banky.

Pokusím se nyní vysvětlit, jak k zákazníkovi přistupují kanadské (samozřejmě soukromé) banky.

Před deseti lety bylo běžné, že se za vedení účtu a vystavování šeků neplatilo. Úrok, obecně nižší než u "investovaných" peněz, byl odstupňován podle výše vkladu.

V době maximalizace zisku přišly kanadské banky na chuť druhé variantě. Velmi tvořivě začaly začaly zavádět individuální poplatky za vystavování šeků, bankovní převody, výpisy z účtů a pod. Samozřejmě se zdůvodněním, že v období globalizace musejí banky víc vydělávat, aby zůstaly schopné konkurence. V okamžiku, kdy se lid začal poněkud bouřit nad tím, že to je trochu moc, banky zdánlivě ustoupily.

Objevily se nabídky měsíčních paušálů za bankovní operace. Zákazník se od bankovního representanta dozvěděl, že vlastně bance platí zbytečně moc (jako by to nevěděl a byla jeho vina) a že se mu vyplatí některý z "úsporných balíčků".

Paušály jsou poměrně dobrý trik, protože zákazník, který provádí mnoho operací vskutku může platit méně než by ho stály jednotlivé operace. Pro banku to znamené zjednodušení operací a tak na vše doplácí ten, kdo vlastně balíček vůbec nepotřebuje.

Zavedení paušálů zároveň poněkud utlumilo protesty proti bankám, protože zákazníkův podpis vlastně "legalizoval" dřívější praxi vnucených poplatků.

Typický poplatek za vedení konta a operace s ním spojené, jako je vystavení šeků, používání bankovních automatů a bankovních karet, je kolem 12 dolarů měsíčně (šest půlitrových plechovek Plzně).

To je celkem malá suma, jenže Kanada má 30 miliónů obyvatel. Kdyby jen každý ctvrtý člověk měl bankovní konto (zhruba jedno na rodinu) jde ročně o částku přes jednu miliardy dolarů o níž si kanadské banky v poslední přilepšily.

Nevím do jaké míry banky v manipulování zákazníků spolupracují, ale základní trend je zcela zřejmý: s globalizačními výmluvami vytvořily všechny banky takové podmínky, že se nevyplatí mít víc než nezbytné minimum na bankovním kontě. V takovém případe je ale nutné platit poplatky.

Na začátku devadesátých let přinášelo konto s průběžným stavem 2000 dolarů u kanadské banky Bank of Montreal úroky zhruba 100 dolarů ročně (používám-li současnou úrokovou míru). Stejné konto přinese dnes asi 20 dolarů ročně. Zahrneme-li do výpočtu dříve neexistující poplatek za transakce (balíček 144 dolarů ročně) je zřejmé, že vlastník konta na tom je na konci desetiletí o 224 dolarů hůř. Chtěl bych ještě upozornit na souvislost mezi bezpečností vkladu a podmínkami, které banky nabízejí. Pokud vím, vklady v kanadských bankách jsou plně pojištěny do výše 80 000 dolarů. Je možné, že při bankrotu nějaké malé banky někde v USA nedostane věřitel nic a pak ty věci zadarmo mohou přijít dost draho.

Česká zkušenost Víta Novotného s tím, že se poplatky zvyšují a spotřebitelé informují jen nepřímo - nejlépe vývěskami v bankovních pobočkách - odpovídá kanadské. Ačkoli právě dnes mi přišel dopis z Bank of Montreál, v němž mi sdělují, že od prvního srpna budou blíže poplatky vyšší.

Protože ani v Kanadě nemají lidé možnost jít jinam než ke kolosům (v tomto případě soukromým) nezbývá mi než hledat útěchu v druhé části dopisu v němž stojí, že si mě jako dobrého zákazníka (platiče) považují a za odměnu mi ty vyšší sazby budou účtovat až od ledna. To je další dobrý trik, protože takový dopis odradí zákazníky od okamžitých protestů (leden je ještě daleko) a pak už bude pozdě.

Jiří Jírovec

PS Pro zajímavost uvádím některé roční úrokové míry. Přes velmi malou inflaci zůstávají úrokové karet MasterCard a Visa vysoké (15-18%) a kreditových karet obchodních domů (Sears, Canadian Tire) zcela lichvářské (28%). Půjčky na domy, obnovitelné po pěti letech, jsou kolem 7%. Běžný účet (line of credit) otevřený u banky je kolem 8%.

Abych zabil dvě mouchy jednou ranou zmíním se o cenách připojení na Internet. Ten roněž není zadarmo - leda v knihovnách, když se člověk zaregistruje.

Připojení přes telefonní linky se platí buď jako měsíční paušál za x hodin (nevyužitý čas propadá, za překročený čas se platí vyšší sazba). Cena je zhruba 30-40 centů za hodinu. Hodina navíc je asi za 50 centů.

Existuje také možnost koupit kalendářně neomezený blok hodin. V tomto případě nic nepropadá, ale cena je kolem 50 centů za hodinu.

V některých místech existuje možnost připojení na Internet přes televisní kabel. Toto spojení je trvalé přes modem, které zapůjčuje kabelová společnost. Společnost Rogers nabízí v Ottavě přípojku za 39.95 dolarů měsíčně. Přenos dat je údajně rychlejší, ale otevření BL mi na jejich systému trvalo zhruba stejně dlouho jako po telefonu.

Poznámka JČ: Ve Velké Británii jsou dosud běžné bankovní služby (vedení účtu, vydávání šeků) zadarmo. Donedávna bylo zadarmo i vydávání úvěrových karet, za vlastnictví úvěrové karty se však nyní platí poplatek cca 500 Kč měsíčně. Žádný vkladový limit na účtu v bance se při získávání úvěrové karty nevyžaduje, zákazník však musí mít v bance konto po určitou dobu a nesmí mít trvalé bydliště v zahraničí.

Ludvík Vavřina

Vazeny pane Culiku,

nedivim se situaci v Kosovu. Nastalo to, co vsichni cekali, jen to nechteli priznat. Jsou zverejnovany pripady o udesnem radeni Srbu behem naletu, i o aktech pomsty Albancu. Odzbrojeni Albancu je velmi problematicke. Nemcum se situace vymkla z rukou uplne, asi ztratili onu povestnou pruskou riznost. Mnozi komentatori jsou zmateni a v nasich novinach se mnozi clanky o neuspechu operace.

Samozrejme, ze to tak neni. Toto nebyla humanitarni operace. Vzdusne udery prokazaly, ze nova technologie je schopna udivujici presnosti zasahu. Letectvo provedlo tisice vzletu s minimem havarii (na rozdil od ceskeho letectva). Planovitou likvidaci infrastruktury je srbska armada porazena, aniz by utrpela velke ztraty. Pristi rok ji nebude mit ve zbidacelem state kdo zivit a ceka ji rozklad jako se to stalo v Rusku. Hrozba akci srbske armady na Balkane se silne redukovala. Vysoka presnost zasahu omezila civilni ztraty na nekolik tisic lidi. To je pro verejne mineni v zemich NATO stravitelne. Vlastni ztraty byly nulove. Tezko rici, zda by Srbove pobili vic nebo min Albancu pri jinem zpusobu reseni (pozemni oprace, jednani).

Odchod Srbu z Kosova je pouze logickym pokracovanim nesmiritelneho konfliktu. Cilem operace prece nebylo chranit Srby, cilem bylo likvidovat srbskou vojenskou hrozbu. Muj nazor je, ze  jedine rozumne reseni by bylo byvalo rozdeleni Kosova. Rvace je treba oddelit od sebe, ne je vyzyvat, aby se meli radi. Takhle se oddeli trochu surovejsim zpusobem, ale vzdyt v Bosne je to stejne. V  teto situaci je pouze politika etnicke homogenizace schopna zajistit jakys takys mir. Konec koncu, zlociny behem naletu ospravedlni odsun i zlociny behem odsunu (to my Cesi dobre zname z vlastni historie).

Ludvík Vavřina

P.S. Jeste ke Svejkovi. Pote, co mi kamarad ukazoval pohlednici, kterou vojaci fasovali misto 20 dkg ementalskeho syra (opravdu je na  ni pomnik nestastnych landveraku od ulejvaka jednorocniho dobrovolnika Sulce), jsem nabyl presvedceni, ze Hasek si nic nevymyslel. Vsechno, co v te knize je, existovalo nebo se stalo.

Poznámka JČ: V britských sdělovacích prostředcích opakovaně vystupují představitelé Srbů i Albánců v Kosovu, zdůrazňující, že problém není kolektivní vina, že nelze šmahem odsuzovat všechny příslušníky druhé strany, ale že jde o individuální zločince.

Michal Kasík Svit, Zlín