Jak do Evropy trochu konkrétněji
" V diskusi o možném vyřazení z příštího rozšíření EU chybí vymezení risik a analysa příčin. V naší zhoršující se posici si ovšem další zkreslování situace nemůžeme dovolit." píše Ivan Gabal ve svém článku "Českou cestou k zářným zítřkům na evropské periferii." (MF 14.6.99). Vypočítává všechny (ostatně již určitou dobu diskutované) nedostatky jak v národním hospodářství, tak i ve státní správě, kterých je jak známo nadbytek, a v závěru uvádí, která opatření mají teď největší prioritu.
1. Přibližovací dokumenty, které projedná vláda v nejbližších dnech, musí získat prokazatelnou vnitřní i vnější závaznost, kterou jim poskytne výhradně parlamentní projednání a schválení jakožto tvrdého harmonogramu...
2. Jak exekutiva, tak legislativa by mohly v zájmu udržení evropských šancí resignovat na letošní prázdniny...
3. Špičky státu v čele s presidentem, se musí koncentrovat na politické lobbování vlád evropských států ve prospěch naší evropské budoucnosti a změny názoru Evropské komise.
Obávám se, že je sice důležité urychlit práci na přibližovacích dokumentech, ale nikoliv to hlavní. Nesmí se totiž ztratit se zřetele, ze kromě převzetí evropské legislativy a jejího praktického prosazování je další a pro ČR tou nejdůležitější podmínkou, že české národní hospodářství musí být skutečně ve stavu schopném čelit konkurenčnímu tlaku a tržním silám v Unii. (viz také BL z 3. prosince 1998 Do Evropy po kolenou ?) a to je oříšek mnohem tvrdší.
Z mého hlediska není dostatečně prozkoumáno risiko příliš rychlého převzetí evropské legislativy . Nejde totiž jen o to přeložit a formálně zapracovat evropskou legislativu evropskou do legislativy české, i když už to je samo o osobě úkol velmi rozsáhlý. Ta legislativa musí být také zažitá, k tomu aby byla zažitá, musí být také nezbytnou, spíš delší dobu praktikována a tu potřebnou dobu bychom neměli k disposici nemluvě už o k tomu kvalifikovaných lidech. To znamená, že bychom v praxi dali volnou ruku dlouholetým členům Unie, kteří si zvykají už dlouhá léta na evropské zákonodárství v podmínkách nesrovnatelně příznivějších než má momentálně ČR. Jejich firmy a společnosti (a i soukromníci) by okamžitě potrestaly jakoukoliv naši neznalost a vyhrávaly by díky své znalosti a zkušenosti všechny nebo skoro všechny spory před českými soudy, a pokud ne, odvolaly by se k vyšším evropským instancím s velkou nadějí na úspěch. Mohly by také vyvolávat spory jen za účelem finančního zruinování finančně slabšího protivníka, zvláště v případě malých a středních podniků.
Dále je třeba dostatečně prozkoumat, jak se předem pojistit proti jiným případným a méně viditelným nežádoucím následkům promítnutí evropské legislativy do současných českých podmínek. O nutnosti nepřipustit po nějakou (raději delší) dobu podle dánského vzoru prodej pozemků či nemovitostí cizincům mimo vyhražená pásma jako jsou industriální zóny už vláda jedná, ale je potřeba jít dál i např.včas zajistit legislativně ochranu půdního fondu vytvořením zemědělských a ekologických zon, parků či chráněných území, které by nemohly být zastavovány ani českými občany. Do toho by neměla EU co mluvit a pro ČR by to byla ta nejlepší perspektivní a ekologická investice do půdy, jakou si dnes může jako chudý stát dovolit.
V druhé podmínce se skrývá ještě mnohem větší risiko rovněž dosud neprozkoumané. Zabýval se někdo tím, jaké jsou možné následky a risiko předčasného vstupu do EU? Kdy bude české národní hospodářství schopné skutečně čelit konkurenčnímu tlaku a tržním silám v Unii? Jak se to pozná a kdo o tom rozhodne? V dokumentu EU Agenda 2000 o tom nic jednoznačného nestojí. Pokud by záleželo jen na prohlášení české strany a pokud by k tomu prohlášení došlo předčasně, mohla by to totiž být definitivní rána pro českou ekonomiku , která by se stala jakousi novodobou kolonií, protože té konkurence schopná není a podle mého názoru ještě dlouho nebude, a členstvím v EU by ztratila jakoukoliv možnost obrany.
Dále: jsme připraveni na to, že vyspělé evropské státy převyšují ČR nejen po všech národohospodářských stránkách, ale také v úrovni a technice operací polo- či zcela ilegálních, ač by tomu český občan se svými zkušenostmi z nedávné doby asi nechtěl věřit? Bojuje se prostě všemi prostředky. President evropské obdoby českého NKÚ Bernhard Friedman prohlásil nedávno, že "podvody a špatné finanční hospodaření ohrožuje Unii zevnitř (De Telegraaf, 14.11.98). Jestliže podvody budou pokračovat jako dosud, může to zničit celou Unii. Je téměř nemožné kontrolovat vše, kde je Unie angažovaná. V budoucnosti to bude ještě obtížnější"
Na rozdíl od velkých politických stratégů NATO, kteří v kosovské záležitosti tak nepříjemně etalovali svůj krátký rozum, bychom měli také prozkoumat risika možných změn v EU. Co se stane, jestliže projekt společné měny nebude mít očekávaný úspěch? (Tony Blair nedávno (LN 21.6.99) prohlásil, že jednotná evropská měna neznamená všechno a pro Británii nemusí být tím nejlepším! ) Jak to ovlivní rovnováhu EU? Co se stane, jestliže bohatí členové EU nebudou už moci nebo nebudou už chtít trvale finančně podporovat slabší členy? A co kdyby se EU rozpadla?
Kdokoliv by se zabýval hodnocením těchto a dalších risik, musí nevyhnutelně dojít k závěru, že největší současné risiko je ve stavu českého národního hospodářství, které se potácí v kontinuální bezvýchodné stagnaci. Je už konečně nutno uznat, že jen ekonomické nástroje, jako je manipulace s úrokovou mírou či výší daní , nemohou samy o sobě přivodit zásadní obrat v národním hospodářství a že se musí začít konkrétně zasahovat. Mám o tom své představy a poslal jsem o tom experimentálně deníku Slovo svůj návrh.
Stručně ad: Program EU může přinést venkovu až dvě miliardy ročně (Slovo, 4.2.99)
Prostředky z programu Sapard pro podporu zemědělství a rozvoje venkova pro kandidáty členství v EU by měly být v prvé řadě zaměřeny na investice umož ňující dosáhnout co nejrychleji evropské úrovně a tu pak udržet a trvale zlepšovat. Nejjednodušším řešením je postavit modelové ci školní typické hospodářství "rodinné" pro samostatné hospodařící rolníky, dále velkoprodukční (na př. družstvo) a výkrmnu prasat rozměrů odpovídajících českým podmínkám. Stavbu (lépe než adaptaci existujících budov a zařízení) provést ve spolupráci s nějakou zahraniční vysokou školou (na příklad by to mohla být holandská zemědělská universita ve Wageningen, protože Holandsko je malá země s velmi vyspělým zemědělstvím a Holanďané sami jsou národ šetrných obchodníků) a zahraničními firmami z oboru a vybavit ji po všech stránkách, tedy nejen výrobní objekty, ale také ekologii (odpady!) a také organisaci: kontrolu kvality, evidenci, účetnictví, vybavení počítači atd., prostě udělat jakousi "japonskou" kopii a získat tak doma obraz stavu současné světové zemědělské techniky. Tyto podniky provozované nevýdělečnou organisací složenou ze zástupců zemědělských organisací, vysokých škol a státní správy by normálně vyráběly a při tom trvale doplňovaly, testovaly a podle potřeby nahrazovaly své vybavení, aby si svou úroveň ve srovnání se zahraničím udržovaly a zprostředkovávaly rychlý přenos novinek. Staly by se tak školou pro studenty a rolníky, domácí výrobce zemědělských strojů a zařízení, architekty. Rozhodně bych se přimlouval za to, aby je aspoň několik let provozoval zahraniční personál už jen proto, aby si lidé zvykli, že ten nepořádek na pracovištích opravdu nemusí být.
Tato co se týče produktivity a technické úrovně vzorová pracoviště by se pak také stala měřítkem pro posuzování všech ostatních zemědělských podniků či hospodářství pro účely poskytování úvěrů, subvencí atd.
Na Nobelovu cenu ten návrh není, ale umožnil by poměrně rychle dokázat, čeho je v praxi možno dosáhnout se soudobou technikou a organisací v podmínkách ČR a pak roztřídit zemědělské podniky na perspektivní, které to dokážou a na ty, které žádnou subvenci už nedostanou. Redakce mě požádala o souhlas k uveřejnění, který dostala, ale k uveřejnění pak nedošlo, protože se jí nahrnula spousta aktuálních námětů. To je jistě tak zajímavé odůvodnění, že to stojí za to pokusit se najít nějaké reálnější.
Program SAPARD vypracovala administrativní složka EU, ovšem hospodářsky se v kandidátských zemích angažují nezávislé podniky. Chronickou nemocí západního kapitalismu je přebytečná kapacita. Víme už, že tuto nemoc nelze léčit socialistickýn plánováním, ale měli bychom si stále uvědomovat, že vyspělé státy hledají v prvé řadě odbytiště a pak lacinou pracovní sílu, nikoliv tedy moderní hospodářství s lacinou pracovní sílou jako konkurenta. Kdo tak může mít zájem na to, aby se v našem případě české zemědělství dostalo rychle na západní úroveň? EU ústy snad ano, ale v koutku duše asi ne. S vlastním drahým zemědělským sektorem má už tak dost obtíží, laciný kvalitní konkurent byť i malých rozměrů by jí ještě více zkomplikoval život. Pro podniky to platí ještě mnohem víc. Silné konkurenty ze zemí vně Unie jim udrží v patřičném odstupu její aparát, v kandidátských zemích je nutné získat kontrolu trhu ještě před jejich vstupem do EU. Nebude tedy asi v zájmu západních agrárníků vytvořit s finanční podporou EU prostředek, který by urychlil ozdravení českého zemědělství, na což už je možná.také dost pozdě, protože zpracovatelský průmysl již z velké části v zahraničních (EU) rukou je. Protože snad 90% českého tisku je v zahraničním vlastnictví, nedivil bych se tedy, kdyby se v něm tu a tam vyskytovali kvalifikovaní spolupracovníci, vědoucí co čtenář chce číst a dbající proto na to, aby se zbytečně neventilovaly nepatřičné myšlenky či špatné nápady. Pokud můj názor někoho rozhořčí, podotýkám, že po 20 letech socialismu a už jen šestiměsíční stáži ve Francii 1966-7 se mi jaksi vytratilo černobílé vidění světa.
Znamená to, že jsem proti vstupu ČR do EU? Vůbec ne, ale měli bychom tam vstoupit, až budeme mít po všech stránkách náležitou úroveň, jinak to může špatně dopadnout. Dokonce se obávám, že by Unie mohla mou prostoduchou argumentaci pochopit a přijmout nás za člena, aniž by důsledně trvala na splnění svých kriterií. Ti, kdo argumentují jen s finanční podporou, která by plynula z EU do ČR, by neměli pohlížet svrchu na Romy, kteří při hledání nějaké vhodné země, kam by se mohli vystěhovat, studují v prvé řadě systém podpor a rodinných přídavků a nelámají si už tak hlavu s tím, co tam budou dělat.
Pro nás nejbližším cílem by měla být výrazně výhodnější asociační dohoda než ta současná, která brzy vyprší.
(Psáno pro časopis Polygon)
Falešné zrcadlo plné střepů
Na desítky firem padá konkurs, někde se protestuje, většinou se zatím jen skřípe zuby. Zaměstnanci zůstávají bez platů, nebo jim byly okrouhány. Jedině manažeři většinou zachránili své osobní mzdy. Předlužené podniky bez odbytu a kvalitního vedení čekají na lepší časy. Vláda se přesto bez uzardění sebechválí. Národ asi potřebuje povzbudit, hokej dávno skončil.
V nejasné mlze se ale dál plahočí ochrnutý Chemapol, do tuhého jde ve strojírenských firmách. Textilní průmysl už léta přežívá díky vývozu levné práce. Za většinou velkých podnikatelských vizí zůstala pouze velká stopa dluhů, ať už to byly třeba prodejny Vít či finanční plány v Rusku.
Firmy a banky mizí, špatní manažeři se vymění, avšak záhy už září jinde. Lidé i dluhy zůstávají. Nezaplacené faktury a půjčky se účetnickým kouzlením a obchodováním s pohledávkami sice mohou na první pohled rozplynout, ale obyčejní zaměstnanci a střádatelé je stejně doplatí. Přitom budou následovat další konkursy, další pády a ty nezůstanou bez odezvy propuštěných. Jedno je jisté - hliněné nohy slepené z úplatků a spekulativního kapitálu se rozpouštějí. Nepůjdou-li do konkursů dlužníci (na nich si ale už stejně málokdo co vezme), pod tíhou pohledávek kleknou věřitelé, kteří jsou mnohdy také dlužníky.
Je to začarovaný kruh. Až příliš se s nehotovými penězi handlovalo a chodilo po tenkém ledě neprůhledných finančních operací. Na čas vše schovala euforie a falešná propaganda o zázraku. Spekulace ale vyzobaly z hospodářství rozinky a jinak ho rozleptaly na kost. Nestálo na výrobě, ale na rizikových investicích, bombastických vizích a životě na dluh. Drastický pokles hrubého domácího produktu je důkazem.
Skvěle tomu nahrávala slepota bank, které vlastní podniky, ale nedokázaly je ohlídat. Namísto řízení rozhazovaly peníze, které neměly. Někteří bankéři možná záměrně s financemi "svých" bank hazardovali ve prospěch podnikavců. Riziko bylo malé (dohled nad bankovním trhem neexistoval) a provize bokem jistě převyšovala plat. Bylo-li horko tam, kde se rozdávalo, přešlo se do oddělení, pověřeného vymáháním. Těžko mohou kočírovat podniky lidé, kteří působí v deseti i více firmách. Jakoby mottem této doby je jistá rocková píseň: "čas jsou prachy a prachy jsou zákon".
Utrhne-li se ucho, nevadí. Založí se jiná firma, dluhy se nechají v mrtvolách. Je k popukání, že o červených kobercích, které se ze zkrachovalé banky stočí a převezou do nové, zatímco lid chudne, psal už Karel Čapek ve třicátých letech.
O dobré vůli Zemanova kabinetu něco změnit svědčí alespoň návrh novely zákona, která má posílit věřitele v boji s dlužníky. Nic ale nezmění bombastické čisté ruce sociální demokracie. Pár úředníků něco možná sbírá do sborníku, ale připomínají podřadného filatelistu než nezávislé vyšetřovatele. Lecos by napravily nové zákony, které by nutily k větší otevřenosti na finančních trzích. Těžko se ale prosazují ve většinové menšině se stranou, která se řídí pravidlem, že peníze jsou zákon.
Vychloubačná slova vlády o legislativní smršti jsou proto směšným, falešným sebeklamem. Změnila tato smršť něco v praktickém životě? To by měla sledovat vládní statistika a ne, kolik návrhů se podalo oproti plánu. Vláda ve skutečnosti nestačí řešit své stranické problémy a ještě spravovat nahnilé hospodářství, ve kterém nejsou jen dluhy mezi podniky, dluh státní kasy, ale i obrovský dluh komunálních financí. Než se křivky ekonomiky zvednou a než to obyvatelé vůbec poznají (třeba na opravených silnicích, kvalitním školství a větších pracovních příležitostech) ještě to dlouho potrvá. O krocích, které nastartovaly rozkvět, zatím mluví jen premiér Zeman a hrstka narcistických ministrů očekávajících z falešného zrcadla sladké: "to víš, že jsi nejlepší!"
Lidi ale nezajímá, kolik skvělých návrhů předložili a zda slepili rozpočet, či zda se jednou a nečekaně pozitivně zatřepetala křivka exportu. Čas na sebechválu není, vláda si jen říká o zdrcující kritiku.
Nový pohled na střední Evropu
Toto je redakční úvodník prvního čísla nového anglického internetového týdeníku Central Europe Review, který vydávají dosavadní editoři a přispěvatelé časopisu Electronic New Presence. První číslo CER vyšlo v pondělí 28. června 1999.
An English version of this article is available in the electronic weekly Central Europe Review here.
Bylo nebylo, svého času všichni věděli, kde je střední Evropa a jak debatovat o její budoucnosti. V těch zlatých časech existovala středoevropská intelektuální kavárenská společnost a knihy a časopisy užívaly němčiny jako společného jazyka pro slova i myšlenky. V osmdesátých letech byla střední Evropa, slovy maďarského spisovatele Gyorgy Konrada, "kulturní kontrahypotézou", která vyvolávala intenzívní zájem disidentů i západních komentátorů o tento region. Disent, samizdat, exilová literatura a cesty odvážných západních intelektuálů za železnou oponu, o nichž se pak psalo v New York Review of Books nebo v (britském pravicovém) časopise Salisbury Review, byly hlavním fórem této střední Evropy imaginace.
Dnes sice lidé stále hovoří o "střední Evropě", avšak dělají to proto, protože cítí, že země jako Maďarsko, Česká republika, Polsko, Estonsko a Slovinsko nejsou sice řádně na Západě, ale ani nejsou přímou součástí postkomunistického divokého východu. Tyto země jsou ochromovány zároveň problémy postmoderního Západu, k němuž se chtějí přičlenit, i potížemi postkomunistického Východu, který, jak, se zdá, opouštějí.
Je zapotřebí, aby země této nové střední Evropy kopírovaly tradiční demokratické instituce Západu, anebo aby se připojily k debatě o potřebě "demokratizovat demokracii", která už na Západě probíhá? Potřebují tyto země vybudovat efektivní národní státy, anebo je naopak mají začít bourat, aby se mohly včlenit do architektury vznikající integrované Evropy? Mohou zdemokratizovat policii a bezpečnostní služby a připojit se k celoevropskému boji proti organizovanému zločinu? Měly by vybudovat v zájmu občanské společnosti rozhlasové a televizní stanice veřejné služby, anebo naopak přijmout zásady deregulace sdělovacích prostředků a konkurence, jako to učinily mnohé země EU? A co dopad spotřebitelské kultury, která pro mnoho Evropanů, na Západě i na Východě, znamená daleko více než jakékoliv občanské a politické ideály? A co role podnikatelských zbohatlíků? A co postavení homosexuálů ve společnosti?
Příliš mnoho literatury o středoevropském regionu se takovýmto otázkám vyhýbá anebo si jich ani zatím nepovšimlo.
Nyní samozřejmě už existuje celá řada internetových i jiných sdělovacích prostředků, zabývajících se střední a východní Evropou, které prezentují region jako vznikající trhy a příležitosti pro investice. Ale analýza širších společenských, politických a kulturních trendů v tomto regionu přichází daleko pomaleji. Většinou chybí. Kromě každotýdenního zpravodajství tisku v angličtině pro anglosaské přistěhovalce do regionu a kromě akademicky zaměřených analýz specializovaných publikací neexistuje skoro nic.
Příliš mnoho literatury o střední Evropě se - vědomě či nevědomě - stále přidržuje zastaralého obrazu "Východní Evropy", jehož tvůrci se snaží zoufale včlenit do jedné škatulky politický a společenský vývoj od Budapešti až po Bucharu a od Tallinnu až po Tašket, aniž by uznali, že tento referenční rámec z období studené války se už rozpadá.
Příliš často se Západ prostě jen zvnějšku dívá na Východ. To je doprovázeno rituálním udělováním pochvaly za demokracii a rozvoj občanské společnosti. Příliš mnoho "analýz" středovýchodní Evropy není ve skutečnosti nic jiného, než kamuflovaná debata o tom, jak by Západ mohl středoevropský region "řídit" ke stabilitě, protože, jak poznamenal ekonom Robert Skidelsky, střední Evropa je "blízkým zahraničím" Západu - je jeho poněkud nevítaným, dlouho ztraceným příbuzným.
Národní sdělovací prostředky ve střední Evropě zůstávají velmi často otevřeně soustředěné samy na sebe, provinční a často vzdorovitě nacionalistické. Všichni samozřejmě pořád ještě víceméně podporují včlenění svých zemí do západní Evropy. Nikdo si ale nechce promyslet, co to všechno vlastně bude znamenat. Novináři ze středoevropského regionu opakovaně citují příklady z "civilizovaných zemí", ale ve skutečnosti jim nerozumějí. Bohužel ovlivnil tento pohled na svět také národní intelektuální debatu v tomto regionu: příliš mnoho středoevropských intelektuálů a myslitelů buď ignoruje myšlenky a vlivy z širšího světa, anebo se je pokouší defenzívně zapracovat do tradiční mozaiky svého myšlení.
Kulturní oblastí se také dosavadní sdělovací prostředky příliš systematicky nezabývají. Občas se vyskytnou středoevropští umělci a někteří z nich, jako česká hudebnice Iva Bittová, dokonce se na chvíli stanou i na Západě známí. Málokdy však někdo jejich práci sleduje systematicky a srovnávacím způsobem.
V samotné střední Evropě se málokdo zajímá o středoevropský kulturní prostor - středoevropské národy nemají zájem se na sebe navzájem podívat. Umělci i jejich publikum se zaměřují, jak se zdá, hlavně na Západ, přestože zůstávají obětí mnoha tuhých národních konvencí a mýtů. V mnoha zemích středoevropského regionu převládá poněkud stagnující kulturní prostředí. Vévodí mu staré, nezreformované struktury, vyšeptalé opakování starých tradic či kopírování zvyklostí Západu. Existuje jen málo skutečně odvážných inovací a experimentů.
Uprostřed tohoto všeobecného sboru prostřednosti však existují umělci, autoři a hudebníci, kteří jsou frustrováni provinčními postoji a izolovanými kamarádšoftskými tendencemi místní umělecké scény. Někteří tito umělci jsou součástí nového undergroundu a je ironické, že je téměř tak obtížné najít je, jako za dob totality. V současnosti je underground skutečně pod zemí. Skládá se z lidí, kteří zaujímají kritický postoj vůči novému statu quo a proto jsou často marginalizováni a bagatelizováni pod posměšnou nálepkou "radikálních" outsiderů.
Cílem kulturní sekce časopisu Central Europe Review bude vyhledávat tyto umělce a jejich dílo a zkoumat kulturní krajinu středoevropského regionu - aniž bychom se snažili vytvářet příliš generalizující kulturní teorie. Chceme se konkrétně zabývat substrátem této krajiny, který se většinou nedostane do nepříliš systematicky vydávaných středoevropských antologií a krátkodobých pohledů na tento region. Chceme cítit i předvídat současný kulturní tep. Stejně jako v ostatních sekcích CER zamýšlíme vytvářet plynulý dialog a nikoliv rigidní strukturu.
Central Europe Review se bude snažit dávat prostor novým trendům a novému myšlení ve střední Evropě i o střední Evropě. Bude zaplňovat mezery a likvidovat slepá místa v dosud dostupných informacích.
Nemáme ani předem hotové odpovědi, ani předem hotovou agendu. Nevíme, jak bude nová střední Evropa vypadat. Ale víme, že už nyní se vyvíjí jinam, mimo dosavadní představy mnohých lidí.
