středa 30. června

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Přehled událostí Odkazy:
  • Soubor nejzajímavějších článků z poslední doby Britský rozhlas:
  • Jeremy Paxman: Henry Kissingere, jste podvodník? Jak si čtenáři Britských listů vybírají informace:
  • Myšlení bolí (Jan Čulík) Střední Evropa a Západ:
  • Rozšiřování Evropské unie se zpomaluje (Guardian) Česká politika:
  • Zeman jde, utečte! (Dana Cihelková) Světové výhledy:
  • V jakém stavu je dnešní svět (John Kenneth Galbraith) Česká republika:
  • Konec školy (Ivan Hoffman) NATO a Kosovo:
  • Po válce: V Kosovu je zapotřebí většího soustředění (Guardian) Lékařství a věda:
  • Objevila se první bakterie, zcela odolná veškerým známým antibiotikům Matiční ulice:
  • Rada ČT dala zapravdu ústeckému magistrátu (František Roček)
  • O matičním rasismu z nezřetelného hlediska asi-anti-rasisty, aneb jak si nadělat nepřátele úplně z každého (Jindřich Špicner)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britske listy over the past year or so.
  • Tady je minulé vydání Britských listů.
  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.
  • Adresa Britských listů je zde.
  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).
  • Užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku jsou zde.

    Co je nového v České republice

  • Na Právnické fakultě Univerzity Karlovy se prodávaly přijímací testy, zjistil deník Právo. Budou to jistě poctiví právníci, kteří vzejdou z takovéhoto počátku studia.

  • O 9,3 procenta se k 1. červenci zvýší nájemné ve většině obecních bytů a v bytech, které jsou v domech soukromých vlastníků. V roce 1997 vláda rozhodla o průměrném zvýšení nájmů o 50 procent, v Praze o 100 procent a v městech nad 100.000 obyvatel o 62 procent. Loni se zvýšily ceny nájemného v průměru o 27 procent, v Praze o 41 procent. Letošní zvýšení cen nájemného je mírnější, protože jsou lidé v ČR nyní dost chudí.

  • Nejenže Železný žaluje pracovníky ČNTS a CME, ale CME (ČNTS) nyní žaluje i jeho. Česká nezávislá televizní společnost podala trestní oznámení na svého bývalého generálního ředitele Vladimíra Železného. Žaluje ho za údajné několikamiliónové daňové úniky, které prý způsobil jako jednatel ČNTS a společnosti CET 21 a při vlastní soukromé činnosti. Trestní oznámení bylo zasláno na  Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1, na Městské státní zastupitelství a žádost o přešetření Železného aktivit obdrželo i ministerstvo financí. V pondělí požádala ČNTS Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1, aby posoudilo, zda se Železný při pokusu o převod 196 ochranných známek z ČNTS na CET 21 bez jakékoli smlouvy nedopustil majetkového trestného činu. V polovině června dostalo Městské státní zastupitelství žádost o posouzení, zda se Železný nedopustil trestného činu, když prodal reklamní čas společnostem Karlovarská korunní kyselka, s.r.o., a Nova Centrum, a.s., za podmínek poškozujících ČNTS. Celková škoda způsobená ČNTS činí prý podle dostupných dokladů 69,611.980 korun. - V pondělí také obvinil Vladimír Železný bývalého šéfredaktora zpravodajství Novy a nynějšího šéfa ČNTS Jana Vávru ze  spáchání trestných činů obecného ohrožení a poškozování a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení.

  • V ČR budou možná potlačena práva homosexuálů. Ve středu ráno se má hlasovat o zamítnutí zákon o registrovaném partnerství pro homosexuály. Zamítnutí, které nezávisle na sobě navrhly poslankyně Eva Fischerová (ČSSD) a Vlasta Parkanová (zvolena za KDU-ČSL) Odpůrci návrhu zákona se obávají "o instituci tradiční rodiny tvořené mužem a ženou". Zákonem o soužití homosexuálů by prý bylo postavení tradiční rodiny oslabeno. (Není jasné jak.) Podle Fischerové prý zákon budí zcela neodpovídající pozornost a odvádí "kapacitu" poslanců od "mnohem důležitějších společenských problémů". Návrh zákona předpokládá, že smlouva o partnerském soužití by měla stejné právní důsledky jako manželství. Partneři by po sobě mohli dědit, odečítat od základu daně z příjmu nezdanitelnou část za druha či družku a získali by právo na informace o stavu nemocného přítele. (To by byla zřejmě pro tradiční rodinu skutečná tragédie. Oslabilo by ji to silně.) Homosexuální partneři podle návrhu ani nesměli adoptovat nebo osvojit dítě.

  • Miloš Zeman nehodlá zveřejnit jména čtyř agentur, která mají souviset s obviněním bývalého ministra zahraničí Josefa Zieleniece za ODS ze zneužívání státních prostředků na vlastní prezentaci. - Andrew Stroehlein poznamenává, že ho nepřekvapuje, že pravděpodobně Zieleniec takto spolupracoval s novináři - podle jeho zkušenosti se mu zdá, že je takováto spolupráce politiků s novináři dosti běžnou součástí české politické scény. Zajímavější otázka ale prý je: proč právě nyní bylo potřeba obvinit zrovna Zielence?

  • Zavedeny podstatně tvrdší konkurenční podmínky pro kanadské banky.článku Jiřího Jírovce o bankách podotýká Vít Novotný:

    Ve vcerejsich FT, pouze na internetu, je zprava o utuzovani souteze v kanadskem bankovnictvi. Píše se tam mj, že i pojišťovny budou moci otevírat pro zákazníky účty s šekovými knížkami a dochází k snížení kapitálu pro zakládání nových bank, do země budou moci vstupovat zahraniční banky, konkurence bude daleko ostřejší než dosud.

  • Několik poznámek poslal Ferdinand:

    K Luxovi: jeho operace je podle informace CT fiancovana z casti z rozpoctu VZP, z casti z nadace, zalozene Luxovymi prateli, z casti z Luxovych soukromych prostredku. Procentni podily nebyly zverejneny. (Dodejme, že nynější český ministr zdravotnictví nedávno zařídil, aby mohli čeští občané jít z prostředků českých zdravotnických pojišťoven na operace do zahraničí, které nejsou v ČR k dispozici.)

    K Jirovcovi o NATO: zde v Cechach se hojne cituje jakasi rezoluce OSN z doby tesne pred vypuknutim bombardovani a mluvici o odchodu 200 000 osob z Kosova. Nezavdava odchod 10% obyvatel jisty duvod k obavam z prodleni?

    K bankovnim poplatkum v CR a v Kanade: neni logictejsi predpokladat, ze v dobe, kdy byly proti soucasnosti vyssi urokove sazby, byly logicky nizsi ci nulove poplatky za vedeni osobniho (neuroceneho) konta? V konzervativni a setrne Britanii se to muze na chvili zpozdit, ale zcela se tomu ani ona nevyhne. Montovat do tohoto procesu globalizaci a snahu o maximalni zisky mi prijde ponekud nasilne. Zcela jiny problem je to, ze ceskym bankam nestaci ani podstatne vyssi ceske urokove sazby na financovani podstatne nizsi urovne sluzeb. Mozna by trocha globalizace nezaskodila...

  • Dosavadní redakce časopisu Electronic New Presence se osamostatnila a vydává od pondělí péčí pražské firmy Internet Servis týdeník stejného zaměření a se stejnou mezinárodní spoluprací s institucemi i jednotlivci jako dosavadní ENP pod názvem Central Europe Review. První číslo časopisu vyšlo v pondělí odpoledne.

  • Skrytá reklama v českém vysílání BBC. Přišel tento dopis:

    Vazeny pane Culiku,

    kdysi jste psal o nepripustné reklame. Ceske vysilani BBC nyni jiz nekolikrat uvedlo neco ve stylu: Ivan Kytka bude o teto problematice mluvit za dva tydny. Ale jiz tento tyden si muzete o problemu precist v jeho clanku, ktery vyjde v tydeniku Respekt. Je to skryta reklama nebo ne? Treba jim Respekt neco plati za to, ze ho inzeruji, anebo publikuje jejich vysilaci cas, nevim. Bylo by dobre, kdyby se alespon BBC drzela pravidel.

    V Producers' Guidelines BBC se mj praví:

    Výrobek nebo služba se nikdy nesmí vyskytovat v obraze ani ve zvuku oplátkou za peníze, služby či cokoliv jiného.

    Třeba české vysílání BBC vysvětlí, jaký postoj zaujímá vůči těmto předpisům.

  • Na tomto místě je anglický text žaloby proti Miloševičovi.

    Přehled článků o krizi v Kosovu, zveřejněných v BL v minulých dnech:

    Další články k tematice nynější války v Evropě o Kosovo najdete v přehledu nejdůležitějších textů z posledních dní, viz Obsah zde napravo.


  • To nejlepší z "českého" internetu. Jako příloha českého vydání časopisu PC World z března 1999 a  také časopisu Profit se distribuuje právě vydaný CD ROM "To nejlepší z českého internetu". Jako jeden z mála skutečných českých internetových časopisů jsou na CD ROMU zdá se mi velmi dobře prezentovány cca 5 megabyty nejzajímavějších článků přibližně za poslední rok také Britské listy. Seznamte prostřednictvím tohoto CD ROMU s Britskými listy vaše přátele.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz/prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

    Výběr textů z posledních dní:


    Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL.

    Henry Kissingere, jste podvodník?

    Bývalý americký ministr zahraničních věcí v hněvu odešel ze studia uprostřed vysílání

    Bývalý americký ministr zahraničních věcí Henry Kissinger odešel náhle ze studia během pravidelného rozhlasového pořadu "Start the Week", který v pondělí ráno uvádí známý ostrý britský rozhlasový a televizní moderátor Jeremy Paxman.

    Pětasedmdesátiletý americký politik byl do pořadu pozván při příležitosti vydání jeho memoárů. Živě vysílaný rozhovor se změnil v hádku, při níž Kissinger skoro vůbec neskrýval svůj hněv vůči moderátorovi pořadu.

    Kissinger, který nepřišel do pořadu "Start the Week" stejně s příliš velkým nadšením, byl zcela zjevně nepřipraven na robustní způsob interviewování, jaké provádí Jeremy Paxman. Nicméně bývalý americký ministr zahraničních věcí dopadl relativně dobře, ve srovnání s někdejším britským konzervativním ministrem vnitra Michaelem Howardem, jemuž v televizním pořadu Newsnight před časem opakoval Paxman tutéž otázku, na niž se Howard vyhýbal odpovědi, celkem třináckrát.

    Třikrát obvinil Kissinger Paxmana, že jsou prý jeho otázky "nepřesné". Na jednom místě rozhovoru Kissinger naznačil, že mu bylo předem přislíbeno, že mu nikdo nebude dávat tvrdé otázky, když řekl, "To bych tedy rád věděl, co považujete za tvrdý rozhovor."

    Kissinger tak reagoval na Paxmanovu otázku tohoto znění: "Neměl jste pocit, že jste podvodník, když jste přijal Nobelovu cenu míru za indočínskou mírovou dohodu?"

    Po dvou otázkách od dalších dvou hostů ve studiu se během vysílání Kissigner zvedl ze židle, cosi si nespokojeně mumlal a odešel. Paxman přerušil svou řeč a rychle mu poděkoval a rozloučil se s ním.

    Kissinger se obával, že existuje plán ho vlákat ve studiu do pasti, a tak varoval BBC, že po rozhovoru nezůstane ve studiu k další diskusi během pořadu. Obával se, že by v diskusi mohlo dojít na některá jeho kontroverznější rozhodnutí, jako například rozhodnutí bombardovat Kambodžu a nedávno podporovat generála Pinocheta. Produkce mu ale přislíbila, že se následné debaty nemusí účastnit.

    Kissinger vyjádřil nespokojenost nad druhými hosty ve studiu. Jedním z nich byl aktivista za lidská práva a právník, odborník na lidská práva Geoffrey Robertson a druhým byl autor Frances Stonor Saunders, jehož kniha o vlivu CIA má právě přijít na trh.

    Robertson i Saunders vyjádřili před vysíláním názor, že se velmi těší, že budou moci Kissingerovi dát různé ostré otázky. Jenže světový diplomat se velmi rychle rozhodl, že ve studiu nemusí být a že toho má celého až po krk.

    Mluvčí BBC popřela, že by Kissinger vztekle odešel ze studia uprostřed vysílání a konstatovala, že produkce pořadu si byla vědoma, že Kissinger možná nezůstane ve studiu po celou dobu pořadu. BBC k tomu vydala prohlášení tohoto znění:

    "Stimulující rozhovor v pořadu Start the Week v pondělí ráno mezi dr. Kissingerem a Jeremy Paxmanem byl pro posluchače fascinujícím zážitkem. Jsme velmi rádi, že se dr. Kissinger mohl účastnit našeho pořadu a doufali jsme, že se také zapojí do následné debaty s druhými hosty, i když jsme věděli, že to asi nebude možné. Bohužel se rozhodl opustit pořad po rozhovoru."

    Neměl jste pocit, že jste podvodník?

    Shrnutí rozhlasového rozhovoru Paxman - Kissinger:

    Jeremy Paxman: Už je tomu sedmnáct let, co jste vydal poslední svazek pamětí. Řekl jste, že jste chtěl, aby se nad událostmi "usadil prach", ale nepotřeboval jste odstup právě proto, abyste měl možnost přepsat historii?

    Dr. Kissinger: Ne. Založil jsem tyto paměti na dokumentech, které byly stejně platné tehdy, jako jsou platné nyní.

    Paxman (reagoval na Kissingerovo tvrzení, že právě on ukončil studenou válku, jako "nesmyslně přehnané".): Mnoha lidem vadí, že jak se zdá ignorujete lidská práva obyvatel v zemích, s jejichž režimy se snažíte vytvořit mocenskou rovnováhu.

    Kissinger: To taky není správné.

    Paxman: se dotazuje na to, proč Kissinger a Spojené státy podporovaly generála Pinocheta a podtrhly nohy chilskému prezidentu Allendovi.

    Kissinger: My jsme Pinocheta nepodporovali. Jakým způsobem jsme podle vás podporovali Pinocheta?

    Paxman: Podporovali jste jeho vojenský režim.

    Kissinger: Po převratu jsme dali přednost Pinochetovi před Allendem.

    Paxman: Ale to není všechno... Existuje záznam, jak ospravedlňujete [masakr]  čínské vlády na náměstí Nebeského míru v Pekingu.

    Kissinger: Nikdy jsem nepodporoval to, co udělala Čína na náměstí Nebeského míru.

    Paxman: Neměl jste pocit, že jste podvodník, když jste přijímal Nobelovu cenu míru za indočínskou dohodu?

    Kissinger: To bych rád věděl, jak asi vedete ostrý interview.

    Paxman obvinil Kissingera, že zlovolně zkresluje historii.

    Kissinger: Možná, že historii interpretuji špatně, ale v žádném případě to není zlovolné.

    Paxman: se dotazuje Kissingera na "statisíce lidí, usmrcených bombardováním Kambodže."

    Kissinger: To absolutně není pravda. Nemáme důkazy, že by byly usmrceny statisíce lidí. To je naprosto urážlivé a šokující. Je to nesmysl.

    Paxman: Ale nepopíráte, že se bombardování Kambodže odehrávalo v tajnosti? Byla to tajná operace proti neutrální zemi.

    Kissinger: Ale prosím vás, pane Paxmane, stalo se to před patnácti lety, a měl jste tedy alespoň dost času vzdělat se o tom, abyste nemusel ve svém pořadu lhát.

    Paxman: Co je na mých otázkách věcně nesprávného?

    Kissinger: Je to šokující! Přestřelku v rozhlasovém studiu zaznamenaly samostatnými články hlavní britské deníky.


    Myšlení bolí: aneb české sdělovací prostředky udělaly v českých myslích asi opravdu dost velkou paseku

    Jan Čulík

    Vydávání Britských listů je sice možná pro jednoho člověka docela namáhavá a časově náročná činnost, nicméně s sebou přináší pro vydavatele mnohá cenná poučení.

    Kromě nesčetných e-mailů, které redaktorovi poskytují možná nepříliš systematický, nicméně přesto velmi plastický obraz současného českého myšlení (pracoval jsem přes pět let pro československé a posléze české vysílání Svobodné Evropy a nikdy jsem nedostával tolik pošty, jako když vydávám Britské listy) existuje také studium přístupových statistik. Je to velmi zajímavá četba.

    Bohužel, současné statistiky zaznamenávají počet přístupů k jednotlivým článkům Britských listů jen během dne aktuálního vydání. Když si někdo otevře v BL článek, který vyšel včera či předvčírem, statistika ho zahrne už jen do celkového počtu všech článků, otevřených za daný měsíc.

    Máme tedy k dispozici údaje jen o tom, jakým způsobem čtou lidi jednotlivé články v Britských listech v den aktuálního vydání.

    I to však vypovídá hodně.

    Čteme to, co působí razantně

    Krátce řečeno: a někdy se musím usmívat, jak je možné, že by manipulace - kterou neprovádím - mohla být tak lehká! (vydavatelé bulvárních listů v ČR to musejí vědět a jistě si gratulují, jak lehké je manipulovat české obyvatelstvo) největší počet přístupů mají články s nejdůraznějšími, nejkřiklavějšími, prostě nejemocionálnějšími titulky.

    Uživatelé internetu si často lichotí, že jsou prý v české společnosti tou nejlepší, nejinteligentnější a nejvzdělanější smetánkou. Obávám se, že budou muset z těchto hvězdných výšin velmi střízlivě přistát na zemi. Rozložení čtenosti článků BL odpovídá všeobecně bulvárnímu zaměření české společnosti. Už jsme všichni zvyklí na to, že zprávy a články musejí být krátké nenáročné a mít emocionální náboj. Už máme všichni vypěstovaný podmíněný reflex, že hledáme to, co má nejdrastičtější titulek.

    Kromě toho, pro mnoho čtenářů české sdělovací prostředky zřejmě do určité míry legitimují realitu. Jsou ochotni číst v Britských listech o tématech, o nichž se už dočetli v Mladé frontě Dnes. Náměty, o nichž se v ČR ještě nikdo nezmínil a Britské listy je přinášejí do českého prostředí jako první, mají čtenost podstatně menší. Prostě, nezávislé myšlení bolí.

    Znamená to, že hašteření českých politiků a jejich vzájemné útoky a nadávky jsou sice nahrážkovou, okrajovou zábavní činností, avšak mnozí v národě jsou tím zřejmě mesmerizováni - zatímco neřešené problémy narůstají nepovšimnuty.

    Ale to by musela vzniknout vážná veřejná diskuse - ta by ale asi potřebovala trochu více jasných slov, a trochu inteligentnější argumentace, než stačí k vytvoření pádného bulvárního titulku.

    Pozorovatelé opakovaně poukázali na  to, že veřejný diskurs probíhá v České republice především na emocionální bázi. Jsme-li národ kverulantů, zajímají nás jen takové výroky, které jsou patřičně emocionálně podbarveny. Když už nadáváme, tak ať je to s gustem a s dostatečně silným emocionálním nábojem.

    Drogová závislost na povrchní emocionalitě

    Dalo by se tedy říct, že když začal v televizi Nova vysílat Vladimír Železný "diskusní pořad" Kotel, byl to mistrovský tah. Bylo to zřejmě přesně to, čeho si český národ žádal -a zároveň se ten pořad stal geniální metaforou nynějšího českého společenského diskursu. Nejvíce přitahuje to, co je na racionální úrovni sice jen neartikulované blábolení, ale emocionálně je to silně nabité, takže to diváku a posluchači poskytuje intenzívní, příjemný rajc.

    V minulých dnech přinesly Britské listy interní, důvěrnou zprávu české vlády o sdělovacích prostředcích. Redaktor BL se naivně domníval, že je to docela podstatný, exkluzívní, novinářský hit. Text si však přečetl jen málokdo - neměl asi dostatečně razantní titul. Nebo lidi moc nezajímá, co dělá vláda.

    Neschopnost vnímat vnější svět a brát si z něho kladný či záporný příklad

    V minulých týdnech proběhl ve Velké Británii v mnoha ohledech kontroverzní proces jmenování nového generálního ředitele veřejnoprávního rozhlasu a televize BBC. V rámci této kontroverze se konala velmi zajímavá veřejná diskuse. Její závěr přinesly v několika příspěvcích z britského tisku BL tento týden v pondělí.

    Byly to závažné příspěvky, které by bezpochyby měly sloužit jako podnět k zamyšlení i k další snaze zjistit o celém procesu jmenování šéfů velkých veřejnoprávních médií v Británii něco víc - vzhledem k tomu, že je struktura médií v České republice a jejich kontrola k veřejnému prospěchu - mírně řečeno - více než nedokonalá.

    Nejde přirozeně konkrétně ani o BBC, ani o jejího šéfa, ale o celý proces, který byl měl být obecně pro nás obecně zdrojem poučení - tím, co britské veřejné instituce v něm udělaly dobře i tím, co udělaly špatně. Je přece normální, když něco děláme, že se nejprve podíváme, jak dopadli ti, kdo se o něco podobného pokoušeli před námi, nebo kdo se o to pokoušejí současně, jakým překážkám museli čelit a jak je odstraňovaly. To neznamená, že někdo někomu vnucuje "příklad z Británie". Je asi dobré se dívat všude kolem sebe.

    Kdysi jsem se pozastavoval v redakci Svobodné Evropy nad tím, jak je možné, že lidi v Čechách, kteří mívali za komunismu tak dokonale vyvinutou schopnost číst mezi řádky, abstrahovat z jiných situací poučení pro situaci vlastní, tuto schopnost jaksi pozapomněli. Podíval se na mě Martin Schulz: "Honzo, to je už nenávratně pryč. Ti lidé nepochopí nic, co se jim neřekne polopaticky." - Je to snad pravda?

    Články o BBC v pondělních BL měly dost malou čtenost. Co je nám do nějaké Británie a do nějakého neznámého generálního ředitele BBC, že? Že by byla schopnost generalizovat a vzít si poučení ze situace jinde trochu mimo náš obzor?

    Myšlení bolí, proto čteme jen to, co nám potvrzuje už naše vlastní předsudky

    Pozoruhodný je také postoj čtenářů vůči válce o Jugoslávii. Britské listy přinášejí celou řadu nejrůznějších pohledů na tento konflikt. Ovšem, sedmdesát procent českého národa považuje - z různých důvodů - zásah NATO proti Srbsku za neoprávněnou agresi. To se projevuje tím, že když přinesou Britské listy výběr názorů pro a proti, většina čtenářů čte jen to, co potvrzuje jejich postoj! Články, které obhajují zásah NATO v Jugoslávii, mají podstatně menší čtenost, než články, které ho kritizují. Skutečným hitem byl v tomto ohledu nedávný článek J. J. Procházky, založený na celé řadě neporozumění a pochybných stereotypů, který argumentoval, že Češi rozumějí válce v Jugoslávii daleko lépe než "pohodlní lidé na Západě", a že Jan Čulík může těžko rozumět české mentalitě, protože např. "nezažil rok 1989, nezná poměry v ČR a nechodil v ČR nikdy do demokratických škol".

    (K tomu jen na okraj: Jan Čulík žije jednadvacet let v relativně demokratické britské společnosti, pocházel v Praze z velmi demokratického, nekomunistického prostředí; silně byl ovlivněn atmosférou svobodné diskuse v šedesátých letech; v sedmdesátých letech ho na pražské filozofické fakultě vyučovali na katedře anglistiky a částečně i bohemistiky nekomunističtí, demokratičtí učitelé čeští, britští a američtí; několikrát do roka cestuje do Čech a srovnává život v obou zemích; v letech 1987-89 např. systematicky ve spolupráci s londýnskou agenturou Palach Press a s československým dokumentačním střediskem Viléma Prečana v Scheinfeldu-Schwarzenberku překládal do angličtiny dokumenty Charty 77, Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a dalších československých nezávislých iniciativ, včetně četných textů Václava Havla; v téže době vydával anglickou mutaci čtrnáctideníku Informace o Chartě pod názvem Uncensored Czechoslovakia - měli ji předplaceni britští a američtí novináři, píšíci o středovýchodní Evropě. [Např: když se dne 28. října 1988 konala u pomníku sv. Václava v Praze demonstrace, na níž přečetl mluvčí Charty 77 prohlášení této organizace, přítomní západní novináři při tom drželi v rukou anglický překlad dokumentu, který připravil o den předtím v Glasgow Jan Čulík.] - Dá se tedy snad říci, že Jan Čulík měl pravděpodobně podrobnější informace o politickém vývoji v ČR než tou dobou většina obyvatel Československa, a tuto informovanost si snad udržel i v devadesátých letech, zejména kdy jako reportér Svobodné Evropy zpovídal pro své investigativní pořady četné české politiky - ale to už je historie, a ta budiž zapomenuta. - Myslím si, že lidem, jako je J. J. Procházka, ani tolik nevadí, že "Jan Čulík nerozumí české realitě", jako spíše, že není na poměrech v České republice existenčně závislý, je tedy svobodný, a má možnost srovnávat poměry v ČR se situací v jiných zemích. Což také činí.)

    Celkově se dá říci, že nejčtenější jsou články, které potvrzují v ČR převažující předsudky. Osobně by se mi zdálo dost nudné číst noviny jen proto, abych si potvrdil vlastní předsudky. Ale proti gustu žádný dišputát.

    Ve včerejších Britských listech byl dosti podstatný článek o genetickém výzkumu. Ten si taky málokdo přečetl.

    Zajímavé také je, že minimální čtenost mají informace o ekologických problémech České republiky. Je to snad proto, že u konvenčního českého občana mají "podvratné organizace", jako jsou Děti Země, špatnou pověst? Anebo je to proto, že systematická angažovanost v určité důležité kauze vyžaduje osobní nasazení, které lidé prostě nejsou ochotni poskytnout?

    Mimochodem, nikoho nenutím ty "nezajímavé, neemocionální" články číst. Jen informuju o faktech a nastavuju zrcadlo.

    Že by nás skutečně zajímaly jen emocionální, žabomyší spory? Že by bylo skutečně pravda, že na dlouhodobější obecný vývoj, který nás postihne, který se nás týká, který bychom měli předvídat a o němž bychom měli uvažovat - na ten nemáme čas?

    Potom je ovšem opakovaný pětiprocentní propad českého národního hospodářství docela logický.

    Dokažte mi, že se mýlím.

    Všechno, co se v dané zemi děje, vychází v konečném důsledku z vůle a z postojů jejích občanů. Lidé každé země nakonec mají to, co sami chtěli.

    Mohlo by to snad být pro ně pobídkou k určité aktivitě.


    Rozšiřování Evropské unie se zpomaluje

    Tento článek Stephena Batese, editora listu Guardian pro Evropu, vyšel v úterý 29. června v deníku Guardian.

    Svého času to všechno vypadalo tak slibně. Oplátkou za pomoc dvěma nejchudších evropským zemím, Albánii a Makedonii, že přijaly proud uprchlíků z Kosova, téměř Evropská unie naznačila, že se splní jejich přání být přijat do Evropské unie. Během diplomatické aktivity koncem dubna, kdy dosahovalo bombardování NATO maxima a uprchlíci se valili přes hranice těchto zemí, naznačovala Evropská unie, že členství pro Albánii a Makedonii sice není hned rovnou na dosah, ale také není příliš daleko.

    Zdálo se to znít příliš dobře na to, aby to mohlo být pravda. Nebyl do zrovna podvod, ale byla to operativní diplomacie. Pro Balkán z toho sice ještě možná vyplynou výhody, nikoliv však tak rychle, jak by si přál.

    Vstup do Evropské unie ale nebude rychlý pro nikoho. Jiné bývalé východoevropské komunistické země, daleko rozvinutější než Albánie a Makedonie, se už léta potí nad žádostmi o přijetí a pořád ještě nejsou připraveny. Země jako Polsko, Maďarsko a Slovinsko se pracně prokousávají 90 000 stránkovými dotazníky, které hodnotí jejích hospodářskou, politickou a společenskou připravenost na vstup do EU. Jejich parlamenty pracně schvalují předpisy Evropské unie. Jejich vládám bylo řečeno, že musejí přijmout pravidla klubu, mají-li být do klubu přijaty. Bezpodmínečně.

    Mezitím Slovensko, Rumunsko a Bulharsko, které jsou samy daleko rozvinutější než země jako Albánie a Makedonie, nejsou ještě ani u startovní brány. Chorvatsko, nemluvě o Srbsku, v závodě vůbec není. Evropská unie nabízí Albánii a Makedonii stabilitu a asociační dohody, první kroky dlouhého pochodu, který bude možná trvat celá desetiletí. Vyjednávání mají být zahájena koncem letošního roku. Existují ujištění, že Evropská unie přihlíží příznivě a nabízí možnosti různých dohod. Tyto země už nyní dostávají hospodářskou pomoc, v důsledku kosovské krize.

    Lákadla mají také přimět Srbsko, aby si uvědomilo, o co přichází, pokud zůstává pod Miloševičovým jhem. Taková lákadla mívají vliv: pád Vladimíra Mečiara na Slovensku je alespoň částečně připisován tomu, že Evropská unie odmítla slovenskou žádost o vstup do EU kvůli znepokojení o situaci v oblasti lidských práv na Slovensku.

    Evropská unie se postupně reformuje, aby byla schopna přijmout nové žadatele. Po špičkách se chodí kolem reformy zemědělství, reforma institucí bude zahájena v druhé polovině letošního roku na mezivládní konferenci. Ale na žadatele o vstup je vyvíjen tlak. Délka a složitost přijímacího procesu do EU vyvolává problémy. Žádná země nechce zůstat pozadu.

    I nejvíce prosperující a nejrozvinutější žadatelská země je hospodářsky daleko za nejchudší zemí Evropské unie.

    Nejchudší země EU, Portugalsko, mělo v roce 1997 roční HDP na jednoho obyvatele ve výši 11 000 dolarů. Slovinsko přibližně 9000, Česká republika 5000, Maďarsko 4200, Chorvatsko 4000, Slovensko 3600, Polsko 3500, Estonsko 3200, Rusko 2300, Srbsko včetně Černé Hory a Kosova 2100, Bělorusko 2000, Rumunsko 1100, Bulharsko 1000, Makedonie 900, Bosna 800, Albánie 700. (Čísla jsou přibližná, odečtená z grafu.)

    Prosperujícím zemím, jako je Švédsko a Rakousko trvalo šest let projít přijímacím procesem, než mohly v roce 1995 vstoupit do Evropské unie. Nejnovějším žadatelům to tedy bude trvat alespoň tak dlouho. Jakou má naději Albánie, jejíž HDP dosahuje čtrnáctiny průměru HDP Evropské unie?

    V současnosti žádá o vstup do EU šest zemí: Česká republika, Polsko, Maďarsko, Estonsko, Slovinsko a Kypr. Pro ně začal proces před dvěma lety, kdy EU konstatovala, že jsou připraveny. V nejoptimističtějším scénáři se do EU dostanou v roce 2002, pro některé tyto země to bude trvat mnoho dalších let.

    Vyjednávání se nyní zpomalují, protože jsou stále složitější. Po prázdninách se má začít jednat o sociální politice žadatelských zemí, o hospodářské a měnové unii, o volném pohybu kapitálu a o energetické politice. Pak se bude hovořit o volném pohybu služeb, o dopravě, o daních a o životním prostředí. Je velmi nepravděpodobné, že by rozhovory byly dokončeny do vánoc.

    Nejde jen o to, že se musejí žadatelské země připravit na přijetí jednotné evropské měny. Poláci a Slovinci se obávají, že Němci a Italové se okamžitě vevalí do jejich zemí a skoupí za levné ceny veškeré pozemky. Předpisy Evropské unie to dovolují, ale co když to bude znamenat, že invaze zahraničních nákupčích donutí mistní zemědělce k bankrotu?

    Bude velmi obtížné tyto vyhlídky prodat voličům. A jak vyjednávání pokračuje a občané žadatelských zemí si začínají uvědomovat, jak obrovská míra změn se od nich požaduje, žadatelské vlády začínají zjišťovat, že klesá popularita vstupu do EU.

    Pro národy, které se zbavily komunismu, založily si vlastní instituce a vlastní měnu, vytvořily tržní ekonomiku a začaly za posledních deset let vytvářet svobodné společnosti, jsou nové a obtížné reformy, které požaduje EU, příliš těžké. V zemích, jako je Slovinsko, roste odpor vůči vstupu do EU. Je ale překvapující, že dosud nebyl tento odpor příliš silný: i nacionalistické strany podporují vstup svých zemí do EU.

    Žadatelé se ohlížejí na své soupeře: "Myslím, že se do EU dostanou tak dvě tři země, nikoliv však všech nás šest," řekl diplomat z jedné ze žadatelských zemí. Nynější žadatelé musejí překonat ještě obrovské množství překážek. Členství EU pro země jako je Albánie je spíš fata morgána. Bude trvat dlouhá desetiletí, než bude Albánie přijata do EU.


    Zeman jde, utečte!

    Dana Cihelková

    Tu dětskou hru "hádej, v které ruce mám kuličku", známe zajisté všichni a zajisté také víme, že se dá při ni blufovat, až "neználkům" vylézají oči z důlků. Co platí na dětském plácku však nemůže platit v politice, pokud blufující chce alespoň trochu vypadat věrohodně. Přesto se u nás ustálilo rčení, že vše, co v pravici jest, toť ryzí musí být, kdežto vše, co upocená levice svírá, toť v lepším případě je dílo snaživého hovnivála.

    A tak jsme mohli porůznu v časech předvolebních od nejpravější z pravé pravice slýchávat: "proboha, nevolte socialisty (v žargonu ODS to je ČSSD), neboť v tom případě nám hrozí návrat do starých poměrů". Našli se i takoví, jimž nebylo zatěžko do televizní kamery prohlásit: "pokud vyhraje Zeman, tak budu emigrovat". Některá masmédia nás pak poučovala, že po eventuálním vítězství levice nám hrozí masový odliv kapitálu do zahraničních bank. Korunu této hysterii, vyfabulované v sekretariátech pravověrných stran, pak nasadil J. Ruml, když pronesl, že ČSSD se historicky znemožnila, sotva se ujala moci.

    Čas ukázal, že tito hráči blufovali "ostošest" a pranic nedbali, že by mohli schytat pověst tlučhubů, jimž ani náhodou nejde o pravicové hodnoty, ale spíše o to, jak co nejefektivněji podpásově knokautovat soupeře, případně "vyjukané" voliče. Mobilizační vyhláška sice vytáhla ODS z politického hrobu, ale už nemohla Zemanovi zabránit v triumfálním pochodu do Strakovky. Zbyla po ní jen hořká příchuť politické lži těžkého kalibru.

    Když nějaký moravský podnikatel půjčil ČSSD peníze, v TV NOVA se téměř týden divili, jak si to mohl někdo vůbec dovolit? To, že mnohem dříve půjčil ODS, bylo zřejmě onou pravou ryzí kuličkou, kdežto v opačném gardu šlo o kuličku z dostihů na Velké Pardubické. Je jen s podivem, že největší údiv projevili ti, kteří se ve jménu demokracie, svobody projevu a podnikání (amen) křižují od rána do večera.

    Vždy jsem se totiž domnívala, že nám jde o právo na svobodnou volbu a je věcí občana, jak se rozhodne a nezáleží zda jednou kousek doprava a podruhé kousek doleva, či někde uprostřed. Sdílím tudíž podezření, že veškeré to okázalé předvádění hry na pravici je pouhým projevem neschopnosti pochopit, v čem pravicové hodnoty spočívají.

    Rozhodně však ne v nákladném předvádění se všelijakých zbohatlíků, zakrývajících své někdejší bolševické ledví trapnou rétorikou o pravicových hodnotách a už vůbec ne v trapném politikaření, papouškujícím thatcherovský styl v prostředí, jehož elity ještě nedávno považovaly baronku Thatcherovou za úhlavního třídního nepřítele. Být konzervativně pravicovým občanem je totiž neskonale více. V prostředí úcty ke křesťanskému mravnímu a kulturnímu odkazu, se vždy za konzervativně pravicové hodnoty považovala poctivost, skromnost a pracovitost. Řečeno jinak, být konzervativně pravicovým je především stav mysli a ducha, jenž nelze ničím koupit, je výrazem úcty k lidské práci a hodnotám z ní vzešlých.

    Podíváme - li se zpět do minulosti zcela nedávné, kdy údajná pravice měla šanci předvést se, nalezneme v ní cokoli, jen ne stopu po těchto hodnotách. Pokřik "spas se kdo můžeš, Zeman jde", je pak pokřikem krkavce, jemuž osud nadstavil zrcadlo. Nicméně, výhonky pravicového konzervatismu zde jsou, byť mnohdy importované z emigrace. Ty však nejsou na české politické scéně příliš žádoucí, ačkoli by ji mohly velmi obohatit.

    Dovolím si v této souvislosti připomenout knížete Karla Schwarzenberga, nejen pro jeho kultivovaný projev a úctu k poctivé práci, ale také pro jeho politický nadhled, oproštěný od veškeré zapšklosti českého partajnictví, manifestujícího se jako přechozená chřipka.

    LN z 26. června přinesly v nedělní příloze přímo ukázkový příklad pseudopravicové rétoriky, tentokrát z pera Michaely Šmarglové, pod názvem "Česká aristokracie". Na otřepaný "českopravicový" výstřel, jaké má pocity z "de facto" socialistické vlády, ji opravil, že doufá, že tato vláda je sociálně demokratická a ne socialistická. Zřejmě ji tímto nemódním výrokem šokoval, protože vzápětí následoval další výstřel v podobě otázky, zda sociální demokracie "po rakousku" je jiná než "po česku". Odpověď nesená v duchu, že v Česku se budovala společnost po devětaosmdesátém roce bez sociálních demokratů a kapitalismus budovala ODS bez kapitálu, ji zřejmě ještě více vyvedla z míry a tak se uchýlila k těžkému kalibru v duchu mobilizační vyhlášky, otázkou, zda se neobává, že by mu mohl být rodinný majetek současnou vládou opět odňat. Odpověď, že obava ze zabírání majetků je lichá, ji pak přivedla k další palbě, nijak nevybočující ze slohových cvičení české pravice. Pro její rozporuplnost ji nemá smysl dál citovat.

    Nepostřehla, že sama, ač deklarující otázkami svou pravicovost (obtížné uhodnout, z čeho ji vyvozuje), stojí na protilehlé straně hodnotového řádu tohoto úctyhodného aristokrata. K tomu není, co dodat, snad jen tolik, že mne neudivuje, proč Karel Schwarzenberg, stojí mimo zájem stávající pravice a řečeno jeho slovy: "...a já nyní neslyším nikoho, kdo by mě volal", se tak trochu potvrzuje podezření ze zmatení pojmů a bylo by záhodno, aby se někteří snaživci občas podívali do učebnic politologie.

    Na druhé straně, jímá mě děs, kdys slyším jiného aristokrata - Jiřího Lobkowicze - jak vážně a nahlas tvrdí, že "vláda diletantů musí padnout, a to rychle", protože prý nechce dál sledovat, jak vedou zemi jeho předků do záhuby. Zřejmě nepochopil, že v demokracii vlády nepadají jako hrušky se stromu, ale povětšinou, pokud se u nich nenaleznou nějací kostlivci ve skříních sekretariátů, přicházejí nebo odcházejí na základě ve volbách projevené vůle voličů. A už vůbec nepochopil, že výrok o záhubě, připomínající nechvalně známé heslo "opustíš - li mne, zahyneš", vyznívá poněkud zlověstně. Takto plýtvat drahocennou municí, ani ne v poločase volebního období, je nejen netaktické ale také nezodpovědné. Nijak mi to nekoresponduje s dojmy, které jsem si z nejedné návštěvy Mělníku odnesla. Tam jsem se spíše setkala s výsledky velmi tvrdé a trpělivé práce rodu Lobkowiczů, než s revolučním hurá stylem US.

    Česká pravice se asi dopustila velmi těžkého omylu, když svou politickou budoucnost spojila s bývalou kádrovou nomenklaturou KSČ, mnohdy řádící po vlastech českých jako "černá ruka". Navíc, mnohými neuváženými výroky, směrem k návrhům ČSSD na odkriminalizování naší ekonomiky, sebe sama poškozuje. Jako příklad si můžeme uvést striktní odmítnutí jakékoli věrohodné formy majetkových přiznání, která jsou v západních demokraciích zcela běžným nástrojem, jimž jejich právní řád disponuje.

    To se rovněž týká krajní neochoty po zprůhlednění vlastnických struktur v podnikatelské sféře a umravnění kapitálového a akciového trhu. V tomto ohledu, je nejvyšší čas pochopit, že ne vše, co od ČSSD přichází, od ďábla jest, ale také pochází z Bruselu, lpícím na kritériích, která se spolupodílejí na prosperitě EU, a tamnější byrokracii je úplně jedno, zda tato striktní pravidla hry zavede v ČR nějaká pravice nebo levice.

    Na činnosti stávající vlády je tak i tak dost, co kritizovat a občas je i důvod k velké nespokojenosti. Avšak s ohledem na setrvačné síly, formující výkonnost či nevýkonnost ekonomiky, je předčasné jakékoli generalizování. Na druhé straně lavinovitě se šířící kolapsy vlajkových lodí českého průmyslu, jsou zřejmě signálem, že účinnost "Klausovy medicíny" právě vrcholí, kdežto v jiných souvislostech by mohly znamenat, že schopnost vlády včas reagovat nemusí být její silnou stránkou.

    Posoudit, kde se nachází ona čára, oddělující "privatizační zatmění" od současných pochybení, je neobyčejně obtížné i pro odborníky. Pokud chce česká pravice skutečně pomoci této zemi z krize, měla by se nejdříve veřejně a pokorně vyznat ze svých nedávných hříchů, vyvodit z nich jasnou politickou zodpovědnost (ne však pouhým tvrzením, že to, co konkrétní lidé napáchali, si také spraví) a začít se chovat věcně, nikoli jako hysterické dítě vykázané na trucník. A už vůbec by nemělo docházet k vytyčování ideových nepřátel a barikád podle schématu černobílého vidění české politické scény.


    V jakém stavu je dnešní svět

    Tento projev přednesl v pondělí 28. června v Londýně devadesátiletý světově proslulý ekonom John Kenneth Galbraith, při příležitosti převzetí čestného doktorátu na London School of Economics.

    Narodil jsem se a vyrostl jsem na statku v Kanadě. Dodneška se ráno probouzím s pocitem uspokojení, že nebudu muset strávit den monotónní těžkou prací. Jedním z velkých úspěchů tohoto století bylo, že lidé mohli uniknout tomu, co nazval Marx, s určitým přeháněním, "idiotstvím venkovského života".

    Byli jsme svědky toho, jak se senzačním způsobem prodloužil lidský život, lidské zdraví a potěšení ze života. Máme také nyní velmi oslavované technologické dodatky lidské inteligenci, včetně počítačového světa. V některých ohledech je to dobré, v jiných je to umělé a rozvratné.

    Důležitější ale je, že lidé unikli nejhoršímu rysu moderní existence - tvrdé, nudné, těžké práci. Tento druh práce ještě nebyl eliminován, ale je jedním z největších úspěchů našeho století,. že poklesl počet lidí, kteří ji vykonávají.

    Slovo "práce" je neobyčejně zavádějící sociální výraz. Charakterizuje povolání těch, kdo by byli bez práce velmi nešťastni. A používáme téhož slova pro těžkou, nudnou, dokonce i fyzicky bolestivou práci. Existuje ještě další zvrácený fakt, že ti, kteří velmi rádi vykonávají to, čemu říkají práce, jsou za to nejlépe placeni. A také mají největší množství volného času.

    Během šedesáti let, kdy jsem vyučoval na harvardské univerzitě, mě často zastavovali cestou přes harvardské nádvoří kolegové a říkali mi, "Nepracujete příliš mnoho?" Pro bohaté je volný čas velmi důležitý, i pro nás, pro něž je práce příjemná a mentálně nás odměňuje. Za poslední století přešlo mnoho lidí od nepříjemné k příjemné práci.

    V zemích, které měly štěstí, vzrostla obrovským způsobem výroba zboží i služeb, všeho, co potřebujeme k životu. Míra tohoto růstu, každoroční vzrůst hrubého národního produktu, se stala ukazatelem všeho lidského pokroku.

    Ale letos v létě navštíví tisíce turistů Florencii v Itálii. Podle všech moderních měřítek byla Florencie ve své největší éře městem s malým, dokonce až bezvýznamným příjmem. William Shakespeare žil v zemi s velmi malým hrubým domácím produktem. Paříž v éře impresionistů byla daleko chudší než nyní. Totéž platí i o světě, který nám dal Charlese Darwina.

    Úspěch, který je měřen ekonomickou výkonností, nevypovídá nic o tom, co jsou lidé schopni dokázat. Nejintenzívnější umělecké úsilí je nyní věnováno nikoliv umění, ale podpoře prodeje zboží a služeb. A totéž platí nyní i pro vědecké úsilí. Darwinovi potomci se nyní silně soustřeďují na prosazení nových výrobků na trhu.

    Pokud nás vede historie umění a vědy k tomu, abychom zapochybovali o úspěších nynější éry, existují také ekonomické problémy. Nejvážnější je starobylý a nevyřešený problém nestability: opakujícího se cyklu hospodářského rozkvětu a útlumu. Základním charakteristickým rysem systému je spekulativní bankrot, kterému se nyní říká "korekce". Ve Spojených státech nyní probíhá další etapa spekulativního optimismu. V Americe nyní prodává daleko větší množství lidí termínované akcie a obligace, než kolik lidí má tam na to dostatečnou inteligenci.

    Když slyšíte, že jsme vstoupili do nové éry trvalé prosperity a že vysoké ceny finančních nástrojů to odrážejí, měli byste hledat, kam se ukrýt. To je totiž standardní ospravedlňování spekulativních výstřelků už dlouhá staletí. Nepředpokládejme, že věk hospodářské krize je už za námi.

    Dva dosud řádně neřešené problémy jsou stále silně viditelné a velmi naléhavé.

    Prvním je velmi vysoký počet chudých lidí, i v nejbohatších zemích, konkrétně i ve Spojených státech. Kdysi byli chudí lidé rozmístěni všude po venkově, zejména na zemědělském jihu. Nyní jsou všude ve velkých městech, tvoří obrovskou městskou masu. V zemích, které měly štěstí, je chudoba městského obyvatelstva nejzřejmějším a nejbolestivějším společenským dědictvím z minulých století.

    Částečně lze na tento první problém reagovat jasně slovy: každému by měl být zaručen základní, slušný příjem. Bohatá země, jako jsou Spojené státy, si může dobře dovolit udržet veškeré své obyvatelstvo mimo stav chudoby. Někteří tito lidé, namítá se, si takový příjem vezmou a nebudou pracovat. Tak je tomu i dnes s omezeným sociálním zabezpečením, které je k dispozici. Přijměme však myšlenku, že na volný čas mají právo nejen bohatí, ale i chudí.


    Při rozdělování příjmů máme bizarní problém: lidé nahoře dostávají obrovské množství peněz a ostatní daleko méně. Vzniká nyní debata o společenské nerovnosti: chtěl bych, aby podstatně zintenzívněla. Když se argumentuje, že bychom měli chránit příjmy bohatých lidí, snížit daně a podporovat tím pracovní úsilí, mám na to odpověď. Možná bychom měli mít vyšší marginální zdanění, abychom stimulovali lidi k tomu, aby vydělávali více čistého zisku. Tomu se obecně moc netleská.

    Když pohlížíme na to, co dokázalo naše století, musíme pochválit ukončení kolonialismu. Jenže velmi často znamenalo ukončení koloniální vlády konec efektivní vlády. Zejména v Africe ustoupil kolonialismus většinou zkorumpovaným vládám, anebo vůbec žádným vládám.

    Nic nevytváří chudobu, útlak a utrpení tak efektivně, jako absence odpovědné, schopné a počestné společnosti. Tím kdysi trpěly dříve dekolonizované země v Jižní Americe. Nyní tím trpí většina zemí v Africe a do určité míry i v Asii.

    V lidském světovém pořádku musíme mít mechanismus, jehož prostřednictvím bude možné suspendovat suverenitu na ochranu proti lidskému utrpení a katastrofám. Nechť OSN vede země k efektivní a lidské nezávislosti. Hospodářská pomoc je důležitá, ale bez počestných, kompetentních vlád je k ničemu.

    Stojíme před jedním z největších, nedokončených úkolů tohoto století.

    Zdůrazňuji, jak jste si mohli povšimnout, roli OSN. Domnívám se, že měla hrát v nedávné tragédii na Balkáně dominantní roli. Také se nestavím příliš nadšeně k použití letecké síly proti Jugoslávii. Srbskou vládu nad Kosovem nelze hájit. Nelze ale také hájit v podstatě nerozlišující bombardování - mužů, žen, dětí a zahraničních velvyslanectví.

    Máme před sebou ještě jeden nedokončený úkol. Jde o náš postoj vůči možnosti naprostého zničení civilizované existence na této planetě, možná i veškerého života. Existují jaderné zbraně, které by toto zničení mohly provést. Vlády zamýšlejí si tyto jaderné zbraně ponechat a chránit je, přestože si plně uvědomujeme tu hrozbu. Pokud přijmeme jejich existenci v jaderných zemích, omezujeme svou schopnost přesvědčít ostatní země, aby přijaly politiku zdravého rozumu a přežití. Když Indie a Pákistán loni provedly jaderné zkoušky, my ve Spojených státech jsme reagovali záporně. Přirozeně odpověděli: "No a co vy?" Takže největším nedokončeným úkolem tohoto století je potřeba zlikvidovat tyto zbraně. Stačí jen, aby se dostaly do rukou mentálně zranitelných politiků, aby vznikla jaderná válka, která by zlikvidovala civilizovanou existenci a možná veškerou existenci.

    Konec školy

    Ivan Hoffman, Český rozhlas 1 - Radiožurnál

    Pro milión žáků základních škol a pro půl milionu studentů škol středních a učňovských dneškem začínají prázdniny. Je to tak skvělá zpráva, že ji člověk nechce kazit špatnými zprávami ze světa dospělých. Naštěstí se včera odehrála i jedna událost, která nemá chybu.

    Mediální společnost Best s poradenskou společností Epic založily hezkou tradici, když letos poprvé odměňovaly děti za statečnost, projevenou v náročných životních situacích.

    Šest příběhů, ve kterých děti někoho zachránily, někomu nezištně pomohly anebo samy překonaly těžký handicap, dospělí ocenili způsobem, na který ocenění jen tak nezapomenou.

    Zvládnout tu velkou slávu bylo prý pro děti náročnější, než zachránit tonoucího či ubránit se přepadení.

    Zrovna když končí školní rok přinesl Český statistický úřad informaci o životních nákladech českých domácností. Za posledních pět let se nejvíce zvýšily u vzdělání, a to o 117,6 desetin procenta.

    Současně s prodražováním studia u nás také ubývá studijních míst, nabídka vzdělání tedy zaostává za poptávkou. Své poslední vysvědčení dnes převezme 106 tisíc maturantů, ne všichni ovšem po prázdninách získají vysokoškolský index.

    Co říci těm z nich, kteří studovat chtějí i mohou, ale na českých školách pro ně není místo? Naše děti jsou statečné a nejlepší je říct jim pravdu.

    Pokud chcete aby něco podobného nepotkalo i vaše děti, musíte s touto společností něco udělat. Zařídit ji tak, aby se v ní neprodávaly přijímací testy, aby se nepodporovali dlužníci, aby nemohli vládnout lidé s vlažným vztahem k pravdě anebo aby policisté neprodávali drogy, či aby se vyplácela slušnost.

    Berte to tak, že to je úkol pro vás, protože vaši rodiče si na to všechno zvykli, umí v tom chodit a každé čtyři roky si to volí.

    Vysílá se ráno ve středu 30. června 1999. Toto je poslední rozhlasová poznámka Ivana Hoffmana před jeho odchodem na dvouměsíční letní dovolenou. Ozve se znovu 1. září 1999.


    Poznámka JČ: Také by bylo potřeba zařídit, aby měly české maturity takovou obecnou platnost, aby se na základě jejich výsledků přijímalo na vysoké školy, tak jak je tomu třeba v Británii. Takhle je to totiž tak, že maturita je k přijetí na vysokou školu podmínkou, ale je to - jak to v Čechách bývá často - vlastně podmínka, která platí, ale zas tak úplně neplatí - musejí se dělat ještě další zkoušky. Systém je nedokonalý - vysokoškolské přijímací zkoušky jsou vyjádřením hluboké nedůvěry vysokých škol ve středoškolský vzdělávací systém.

    (Nemluvě o tom, že pro špatně placené vysokoškolské učitele je nynější šílený přijímací systém na vysoké školy naprosto zbytečnou, namáhavou pracovní zátěží. Píše-li mi kolega z jedné pražské vysoké školy, že mají 600 uchazečů o studium a přijmou jich 100, čtení 600 zkouškových skriptů či provádění 600 ústních zkoušek je naprosto zbytečná práce, a svou energii by univerzitní pracovníci jistě dokázali využít úplně jinak, daleko užitečněji. O tom taky pište, novináři čeští...)


    Po válce: V Kosovu je zapotřebí většího soustředění

    Tento redakční komentář vyšel v deníku Guardian v úterý 29. června 1999.

    Západní aliance je v nebezpečí, že propadne v Kosovu dezorientaci, a musí rychle soustředit své úsilí na vytvoření realistického interního narovnání, než dojde k nenapravitelným škodám. O pouhých čtrnáct dní poté, co jednotky NATO vyhnaly jugoslávskou armádu a její odporné polovojenské spolupracovníky, ohrožuje těžce získanou šanci na nový začátek jedovatá směsice pomstychtivých útoků, byrokratických odkladů, politické nerozhodnosti a domácích politických problémů, které odvádějí od Kosova pozornost.

    Nynější násilné vyrovnávání účtů, které páchají někteří etničtí Albánci, včetně vražd, pálení domů, plenění a znásilňování a široce rozšířené zastrašování menšinových Srbů a Romů je nejdramatičtějším projevem obtížné situace, jaké čelí NATO. Z Mitrovice ve francouzském sektoru, z Italy hlídaného Belo Polje a z Kačaniku a Gjilane v americké oblasti přicházejí depresívně podobné zprávy o šířícím se bezvládí, které hraničí s anarchií. Jak se vrací stále více Albánců z exilu v táborech v Makedonii a jinde (OSN zahájilo v pondělí svůj oficiální repatriační program), krutosti kolektivní pomsty zřejmě zesílí - stejně jako útěk Srbů z Kosova.

    Tento nový cyklus násilí, který přichází v době nového západního znepokojení ohledně podstaty vedení Kosovské osvobozenecké armády, zasévá sémě rekriminací, které ochromí budoucí stabilitu Kosova. Avšak navzdory zjevným obavám nemá generál Sir Mike Jackson a jeho K-for dostatečné množství vojáků. Dosud bylo vysláno do Kosova jen 23 000 z původně plánovaných 55 000 vojáků, jichž je zapotřebí pro efektivní udržování míru v Kosovu. Nikdo řádně neví, kdy dorazí zbytek. Vrchní velitel NATO generál Wesley Clark konstatoval o víkendu, že je zapotřebí policistů OSN, aby se naléhavě vypořádali s rostoucím etnickým chaosem. Avšak OSN přiznává, že ještě ani jediný policista z plánované policie, která má mít 3000 členů, dosud do Kosova nedorazil. 40 policistů mělo do Kosova přijet v úterý z Bosny (ta je ale bude potřebovat zpět). I pokud tato dosud imaginární policie někoho zatkne, nebyly vypracovány procedury, jak nakládat se zatčenými. Byl navržen plán, aby bylo jmenováno šest soudců, dál ale nikdo dosud nezašel. Činitelé konstatují, že to bude možná trvat až šest měsíců, než bude moci K-for předat svou civilní roli nové místní správě.

    Dočasná správa OSN pro Kosovo, navzdory dlouhým měsícům, ještě zdaleko nebyla utvořena. Hlavní úkol - jmenování zástupce Kofi Annana se zdrželo v důsledku politických sporů. Tony Blair chce jmenovat do této funce Paddyho Ashdowna, dosavadního šéfa britských liberálních demokratů se zkušeností z Balkánu, Francouzi chtějí někoho jiného a Annan nyní říká, že má seznam deseti kandidátů.

    Mnoho bylo dokázáno od ukončení bombardování a od vstupu NATO do Kosova dne 12. června. Dalo se čekat, že to vždycky bude chaotické a bylo by nesprávné očekávat příliš mnoho příliš brzo. Avšak to nemůže zakrýt skutečnost, že západní politika vůči Kosovu začíná být poněkud chaotická, poté co Bill Clinton a ostatní vedoucí představitelé NATO se v Kosovu nechali nafilmovat a vyfotografovat a zabývají se nyní domácí politikou svých zemí. Jednotky K-For by neměly být ponechány v nezáviděníhodné situaci nedostatečného počtu.. Situace v Kosovu je stále vážná. Západ musí splnit své sliby. Je zapotřebí rázné akce.


    Objevila se první bakterie, zcela odolná veškerým známým antibiotikům

    V minulých dnech přinesl britský rozhlas informaci, že v jedné britské nemocnici izolovali první bakterii, která je odolná veškerým známým antibiotikům. Interviewovaný lékařský odborník k tomu uvedl, že je to důsledkem příliš rozsáhlého a neodpovědného užívání antibiotik. Dodal také, že se před přibližně dvaceti lety rozhodla lékařská věda, že antibiotika nad bakteriemi a infekcemi už zvítězila. Proto farmaceutické podniky v poslední době nevyvíjely nová antibiotika a v současnosti nejsou na trhu žádná nová antibiotika, jichž by bylo možno použít proti nově vznikajícím "superbakteriím", které mají imunitu proti všem známým lékům. Situace však není ztracena: lékařský odborník konstatoval, že kdyby se omezilo nadužívání antibiotik, bakterie opět svou superodolnost vůči nim během let zřejmě ztratí.

    Britské zemědělství přislíbilo v této souvislosti v minulých dnech, že radikálně omezí užívání antibiotik při chovatelství kuřat a prasat. Dosud se antibiotik v zemědělství běžně užívalo k urychlení růstu hospodářských zvířat. Antibiotik bylo tak velmi silně nadužíváno při krmení zvířat a při veterinární léčbě.

    Britští výrobci veternárních léků, zemědělci, veterináři a supermarkety se spojily, ve snaze uklidnit rostoucí znepokojení veřejnosti, že by nadužívání antibiotik mohlo vyvolat superimunitu u většího množství bakterií, jimž by pak nutně podlehli lidé. Antibiotika se už nebudou používat na podporu růstu zvířat. Šest antibiotik, užívaných tímto způsobem, bude v nadcházejících měsících v Evropské unii zakázáno a na trhu zůstanou jen čtyři.

    Podle statistik zkonzumovala zvířata v Británii, včetně domácích zvířat jako jsou psy a kočky, v roce 1996 asi 755 tun antibiotik. Asi 100 tun antibiotik bylo užíváno na podporu růstu kuřat a prasat. Naproti tomu státní britské zdravotnictví spotřebuje pro lidi asi 600 tun antibiotik ročně, ale ta jsou modernější a účinnější.


    Rada ČT dala zapravdu ústeckému magistrátu

    František Roček

    Rada ČT dala minulý týden za pravdu ústeckému magistrátu, který protestoval proti hrubému osočování v pořadu Tady a teď, o Matiční ulici, který byl vysílán "shodou okolností" den předtím, než mělo dojít k projednávání kauzy vládou ČR. Podle primátora Ladislava Hrušky a starosty Neštěmic Pavla Tošovského byl pořad hrubým porušením etických norem, protože záběry obyvatel z Matiční ulice se střídaly s pohledy na nacistické koncentráky.

    Není to první případ očerňování v rámci xenofobní kampaně pana Uhla.

    V září 1998 dala rada pro televizní vysílání za pravdu domkářům, kteří protestovali proti jednomu pořadu ČT 2. Závěry analýzy naznačovaly, že mohlo jít skutečně o nevyvážený a neobjektivní pořad.

    Předseda rady Jan Jirák k nynějšími případu uvedl, že paralely Matiční a koncentráků jsou neadekvátní a neetické.

    "Rada ČT vyslovila údiv nad tím, že tento příspěvek by v této podobě zodpovědným vedoucím vydání zařazen do vysílání," uvedl Jirák.

    Na první pohled se může zdát, že tím záležitost končí, ale je zarážející jak "náhodně" byl pořad vysílán - den před vládním matičním mudrováním...

    To jen dokazuje, že se nejedná ani tak o lidská práva, ale o prach sprostou politiku, ve které jsou cikáni a gádžové jen kanonenfutr politikářů.

    O matičním rasismu z nezřetelného hlediska asi-anti-rasisty, aneb jak si nadělat nepřátele úplně z každého

    Jindřich Špicner

    Naši hrdinové antirasistických bájí odhodlaně čnějí v sedlech svých anitrasistických koní té nejlepší rasy. Koně kopyty nedočkavě pohrabují rasistický prach, dychtíce jej podupat. Kdeže? No přece v Matiční. Naši rekové nejsou sami, zahraniční antirasi-reci prý také pohlížejí nelaskavě na naše konání-nekonání. Zřejmě by bylo nejlíp ten zamýšlený keramický plot o výšce 180 cm decentně snížit o takových 180 cm, a pak demokraticky povolit. Mimochodem, skvostný eufemismus! Taťkové Novotní s jejich absolutním zdražováním vydávaným za úpravu cen by keramickému plotu skandovaně zatleskali z tribuny; pojem "Berlínský keramický plot" by jistě rád užil i sám Vilém Nový, a překládalo by se to do všech světových jazyků RVHP.

    Připadá mi zvláštní, že obyvatelé domků v Matiční nežalují hromsdělprostředky kvůli nařčení z rasismu; možná jen proto, že to jsou slušní lidé, kteří chtějí mít pokoj a ne bohatnout na soudech. Nebo si snad, antirasisté, myslíte, že kdyby jim vedle udělali hardrockový amfiteátr nebo drtírnu kamene, že by si dotyční nestěžovali, že by snad takový ne-neplatičský hluk jejich sluchu lahodil?

    Pozor, nepíšu ani: romský, ani: ne-romský, nýbrž: ne-neplatičský. Hle jádro pudla - nebo snad dal někdo z Matiční najevo, že neplatiči-Romové nemají tropit hluk, kdežto randál neplatičů-gádžů je pastvou pro jejich uši?! Ostatně, jako malý český asi-anti-rasista si myslím, že ten hluk bude taky eufemismus, jako ten keramický plot, bez mezer, s jedinou monolitní keramickou tralářkou přes šíři celého plotu. Eufemismus v tom smyslu, že v tom ohlušujícím randálu neplatičů se zřejmě taky snadno nableje do poštovní schránky nebo ztratí hrábě či jízdní kolo opřené zevnitř o plot zahrádky matičního domku. Randál je totiž velmi nepříjemná věc, a nejenom ten antirasistický, co tropíte, milí antirasisté.

    Nicméně, dotud napsané budiž dotčeno jen mimochodem. Je to náš malý český vnitřní problém, EU chraň. Potěšilo by mne, kdyby vznikla nějaká Matice antirasistická se sídlem v Matiční, ale ať je to tam aspoň v klidu.

    Mne však zaráží jiná věc. Až sem to byl vlastně jen úvod ke krátké úvaze o vysoce specifickém antirasismu nejmenovaných zemí.

    Nemám obratnost diplomata a nedokážu na tyto země jen sofistikovaně poukázat; v soukromí bych Vám sice možná naznačil něco o Kanadě a Anglii, ale tady to napsat prostě nejde, to bych vypadal jak hulvát. A protože jsem se asi prořekl, budu je v dalším označovat jen jako dále nejmenované státy.

    Neznám autopticky místní podmínky v Ústí, a možná je to tam jinak než nahlížím; zcela vyloučit to nemohu. Také jsem se nebyl informovat na žádném vyslanectví dále nejmenovaných států, ale z toho, co jsem vyčetl z našeho tisku, podle něhož si řídím i datum na svých digitálkách, jsem vytřídil tyto premisy:

    1.Nespokojenost českého romského etnika se situací v ČR je nezanedbatelná

    2.Tato nespokojenost vede některé Romy k tomu, aby žádali o asyl v zemích, jejichž rasová/antirasová politika jim zřejmě vyhovuje lépe než česká

    3.Konkrétně je jejich zájem upřen zejména na dva dále nejmenované státy

    4.V obou těchto státech není imigrační tlak tohoto etnika přijímán bezvýhradně positivně

    5.Jeden z dále nejmenovaných států proto zavedl vízovou povinnost pro všechny občany ČR, druhý o tom uvažuje

    Potud extrakt z informací nabytých z denního tisku; přijmete-li tyto předpoklady, čtěte, prosím, dál.

    Dělá to na mne tento ošklivý dojem:

    1.Dále nejmenované státy nechtějí přijímat občany ČR jako emigranty, a proto zavádějí (uvažují o..) vízovou povinnost

    2.Dokud čeští Romové neemigrovali ve větším počtu, tyto problémy s občany ČR nebyly (předcházející imigrace neromského etnika z ČR byla zanedbatelná nebo jinak hladkosrstá, a nevyvolávala zřetelné problémy); z toho by naivní pozorovatel mohl vysoudit, že dále nejmenovaným státům vadí imigrace romského etnika, ale pro podporu takové domněnky by samozřejmě nenašel validní argumenty

    3.Kdyby nějaký stát selektivně zakázal imigraci jednoho etnika, vypadal by jako ostře rasistický, (a taky by se to možná dost blbě kontrolovalo)

    4.Byla zavedena (uvažuje se o..) vízová povinnost pro všechny občany ČR, Rom neRom; Kriegskammerad Heydrich by řekl: ohne Rassensortierung.

    5.Udělování víz cizincům je vnitřní záležitostí daného státu a neskýtá tedy možnost snadného nařčení z rasové segregace, pokud by tato nebyla explicitně deklarována

    Jsem samozřejmě dalek z toho něco vyvozovat, tvrdit, dokazovat, nebo za tím nedejpámbu stát, jsem přece Čech. Ale mám, řekněme, asociaci:

    Jak takový untroficír ve třiačtyřicátém dostane befel: Všechny Židy z téhle vesnice zastřelit! Óbrst odjede, četa znejistí. Jak poznáš, kdo je Žid? Pak je to napadne:

    Nejlíp vzít všechny.

    A jak řekli, tak udělali. V Norimberku je mohli odsoudit za válečná zvěrstva; ale za rasismus? Um Gotteswillen, warum?

    Konec popouzení. A aby nebylo tak kór řeřavě urputno, ještě stařičký rasový vtip:

    V šedesátých letech se povedlo sovětskému orchestru odjet ideologicky bojovat do Ameriky. I přitočil se sovětský dirigent k americkému:

    "U nas my vse protiv rasizma! Napriměr, u menja v orkestre desať procent jevrejov! I skolko u vas?"

    A tlumočník přeložil Američanovu odpověď: "I... don't know..."

    Jindřich Špicner

    Poznámka JČ: Myslím, že jde v Británii o nedorozumění. Je sice pravda, že mnozí britští občané zejména v městech a vesnicích kolem jihoanglického Doveru, kde dočasně končí žadatelé o asyl z mnoha zemí, tedy i čeští a slovenští Romově, jim vyjadřují značné nepřátelství, které je - rasisticky - kopírováno zejména bulvárními sdělovacími prostředky, ale je nutno podotknout, že se Británie staví záporně proti jakékoliv imigraci. Kdyby tedy přijelo nyní do londýnského Doveru místo Romů několik set nemajetných Čechů, reakce britských úřadů a primitivnější části britské veřejnosti by byla vůči nim stejně nepříznivá jako vůči Romům. Primitivnější vrstvy britské společnosti se stavějí nepřátelsky vůči přistěhovalcům ze všech zemí. Rasistický postoj britského velvyslanectví v Bratislavě vůči romským žadatelům o  vízum není motivován v  první řadě rasově, ale vědomím, že u romského žadatele je asi větší pravděpodobnost, že v Británii požádá o asyl. (Kdyby žádali ve větším počtu o asyl v Británii bělošští Slováci, i jim začne britské vyslanectví bezpochyby odmítat víza.) Přesto je to přirozeně politika naprosto odporná a zavrženíhodná.


  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|