Myšlení bolí: aneb české sdělovací prostředky udělaly v českých myslích asi opravdu dost velkou paseku
Jan Čulík
Vydávání Britských listů je sice možná pro jednoho člověka docela namáhavá a časově náročná činnost, nicméně s sebou přináší pro vydavatele mnohá cenná poučení.
Kromě nesčetných e-mailů, které redaktorovi poskytují možná nepříliš systematický, nicméně přesto velmi plastický obraz současného českého myšlení (pracoval jsem přes pět let pro československé a posléze české vysílání Svobodné Evropy a nikdy jsem nedostával tolik pošty, jako když vydávám Britské listy) existuje také studium přístupových statistik. Je to velmi zajímavá četba.
Bohužel, současné statistiky zaznamenávají počet přístupů k jednotlivým článkům Britských listů jen během dne aktuálního vydání. Když si někdo otevře v BL článek, který vyšel včera či předvčírem, statistika ho zahrne už jen do celkového počtu všech článků, otevřených za daný měsíc.
Máme tedy k dispozici údaje jen o tom, jakým způsobem čtou lidi jednotlivé články v Britských listech v den aktuálního vydání.
I to však vypovídá hodně.
Čteme to, co působí razantně
Krátce řečeno: a někdy se musím usmívat, jak je možné, že by manipulace - kterou neprovádím - mohla být tak lehká! (vydavatelé bulvárních listů v ČR to musejí vědět a jistě si gratulují, jak lehké je manipulovat české obyvatelstvo) největší počet přístupů mají články s nejdůraznějšími, nejkřiklavějšími, prostě nejemocionálnějšími titulky.
Uživatelé internetu si často lichotí, že jsou prý v české společnosti tou nejlepší, nejinteligentnější a nejvzdělanější smetánkou. Obávám se, že budou muset z těchto hvězdných výšin velmi střízlivě přistát na zemi. Rozložení čtenosti článků BL odpovídá všeobecně bulvárnímu zaměření české společnosti. Už jsme všichni zvyklí na to, že zprávy a články musejí být krátké nenáročné a mít emocionální náboj. Už máme všichni vypěstovaný podmíněný reflex, že hledáme to, co má nejdrastičtější titulek.
Kromě toho, pro mnoho čtenářů české sdělovací prostředky zřejmě do určité míry legitimují realitu. Jsou ochotni číst v Britských listech o tématech, o nichž se už dočetli v Mladé frontě Dnes. Náměty, o nichž se v ČR ještě nikdo nezmínil a Britské listy je přinášejí do českého prostředí jako první, mají čtenost podstatně menší. Prostě, nezávislé myšlení bolí.
Znamená to, že hašteření českých politiků a jejich vzájemné útoky a nadávky jsou sice nahrážkovou, okrajovou zábavní činností, avšak mnozí v národě jsou tím zřejmě mesmerizováni - zatímco neřešené problémy narůstají nepovšimnuty.
Ale to by musela vzniknout vážná veřejná diskuse - ta by ale asi potřebovala trochu více jasných slov, a trochu inteligentnější argumentace, než stačí k vytvoření pádného bulvárního titulku.
Pozorovatelé opakovaně poukázali na to, že veřejný diskurs probíhá v České republice především na emocionální bázi. Jsme-li národ kverulantů, zajímají nás jen takové výroky, které jsou patřičně emocionálně podbarveny. Když už nadáváme, tak ať je to s gustem a s dostatečně silným emocionálním nábojem.
Drogová závislost na povrchní emocionalitě
Dalo by se tedy říct, že když začal v televizi Nova vysílat Vladimír Železný "diskusní pořad" Kotel, byl to mistrovský tah. Bylo to zřejmě přesně to, čeho si český národ žádal -a zároveň se ten pořad stal geniální metaforou nynějšího českého společenského diskursu. Nejvíce přitahuje to, co je na racionální úrovni sice jen neartikulované blábolení, ale emocionálně je to silně nabité, takže to diváku a posluchači poskytuje intenzívní, příjemný rajc.
V minulých dnech přinesly Britské listy interní, důvěrnou zprávu české vlády o sdělovacích prostředcích. Redaktor BL se naivně domníval, že je to docela podstatný, exkluzívní, novinářský hit. Text si však přečetl jen málokdo - neměl asi dostatečně razantní titul. Nebo lidi moc nezajímá, co dělá vláda.
Neschopnost vnímat vnější svět a brát si z něho kladný či záporný příklad
V minulých týdnech proběhl ve Velké Británii v mnoha ohledech kontroverzní proces jmenování nového generálního ředitele veřejnoprávního rozhlasu a televize BBC. V rámci této kontroverze se konala velmi zajímavá veřejná diskuse. Její závěr přinesly v několika příspěvcích z britského tisku BL tento týden v pondělí.
Byly to závažné příspěvky, které by bezpochyby měly sloužit jako podnět k zamyšlení i k další snaze zjistit o celém procesu jmenování šéfů velkých veřejnoprávních médií v Británii něco víc - vzhledem k tomu, že je struktura médií v České republice a jejich kontrola k veřejnému prospěchu - mírně řečeno - více než nedokonalá.
Nejde přirozeně konkrétně ani o BBC, ani o jejího šéfa, ale o celý proces, který byl měl být obecně pro nás obecně zdrojem poučení - tím, co britské veřejné instituce v něm udělaly dobře i tím, co udělaly špatně. Je přece normální, když něco děláme, že se nejprve podíváme, jak dopadli ti, kdo se o něco podobného pokoušeli před námi, nebo kdo se o to pokoušejí současně, jakým překážkám museli čelit a jak je odstraňovaly. To neznamená, že někdo někomu vnucuje "příklad z Británie". Je asi dobré se dívat všude kolem sebe.
Kdysi jsem se pozastavoval v redakci Svobodné Evropy nad tím, jak je možné, že lidi v Čechách, kteří mívali za komunismu tak dokonale vyvinutou schopnost číst mezi řádky, abstrahovat z jiných situací poučení pro situaci vlastní, tuto schopnost jaksi pozapomněli. Podíval se na mě Martin Schulz: "Honzo, to je už nenávratně pryč. Ti lidé nepochopí nic, co se jim neřekne polopaticky." - Je to snad pravda?
Články o BBC v pondělních BL měly dost malou čtenost. Co je nám do nějaké Británie a do nějakého neznámého generálního ředitele BBC, že? Že by byla schopnost generalizovat a vzít si poučení ze situace jinde trochu mimo náš obzor?
Myšlení bolí, proto čteme jen to, co nám potvrzuje už naše vlastní předsudky
Pozoruhodný je také postoj čtenářů vůči válce o Jugoslávii. Britské listy přinášejí celou řadu nejrůznějších pohledů na tento konflikt. Ovšem, sedmdesát procent českého národa považuje - z různých důvodů - zásah NATO proti Srbsku za neoprávněnou agresi.
To se projevuje tím, že když přinesou Britské listy výběr názorů pro a proti, většina čtenářů čte jen to, co potvrzuje jejich postoj! Články, které obhajují zásah NATO v Jugoslávii, mají podstatně menší čtenost, než články, které ho kritizují. Skutečným hitem byl v tomto ohledu nedávný článek J. J. Procházky, založený na celé řadě neporozumění a pochybných stereotypů, který argumentoval, že Češi rozumějí válce v Jugoslávii daleko lépe než "pohodlní lidé na Západě", a že Jan Čulík může těžko rozumět české mentalitě, protože např. "nezažil rok 1989, nezná poměry v ČR a nechodil v ČR nikdy do demokratických škol".
(K tomu jen na okraj: Jan Čulík žije jednadvacet let v relativně demokratické britské společnosti, pocházel v Praze z velmi demokratického, nekomunistického prostředí; silně byl ovlivněn atmosférou svobodné diskuse v šedesátých letech; v sedmdesátých letech ho na pražské filozofické fakultě vyučovali na katedře anglistiky a částečně i bohemistiky nekomunističtí, demokratičtí učitelé čeští, britští a američtí; několikrát do roka cestuje do Čech a srovnává život v obou zemích; v letech 1987-89 např. systematicky ve spolupráci s londýnskou agenturou Palach Press a s československým dokumentačním střediskem Viléma Prečana v Scheinfeldu-Schwarzenberku překládal do angličtiny dokumenty Charty 77, Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a dalších československých nezávislých iniciativ, včetně četných textů Václava Havla; v téže době vydával anglickou mutaci čtrnáctideníku Informace o Chartě pod názvem Uncensored Czechoslovakia - měli ji předplaceni britští a američtí novináři, píšíci o středovýchodní Evropě. [Např: když se dne 28. října 1988 konala u pomníku sv. Václava v Praze demonstrace, na níž přečetl mluvčí Charty 77 prohlášení této organizace, přítomní západní novináři při tom drželi v rukou anglický překlad dokumentu, který připravil o den předtím v Glasgow Jan Čulík.] - Dá se tedy snad říci, že Jan Čulík měl pravděpodobně podrobnější informace o politickém vývoji v ČR než tou dobou většina obyvatel Československa, a tuto informovanost si snad udržel i v devadesátých letech, zejména kdy jako reportér Svobodné Evropy zpovídal pro své investigativní pořady četné české politiky - ale to už je historie, a ta budiž zapomenuta. - Myslím si, že lidem, jako je J. J. Procházka, ani tolik nevadí, že "Jan Čulík nerozumí české realitě", jako spíše, že není na poměrech v České republice existenčně závislý, je tedy svobodný, a má možnost srovnávat poměry v ČR se situací v jiných zemích. Což také činí.)
Celkově se dá říci, že nejčtenější jsou články, které potvrzují v ČR převažující předsudky. Osobně by se mi zdálo dost nudné číst noviny jen proto, abych si potvrdil vlastní předsudky. Ale proti gustu žádný dišputát.
Ve včerejších Britských listech byl dosti podstatný článek o genetickém výzkumu. Ten si taky málokdo přečetl.
Zajímavé také je, že minimální čtenost mají informace o ekologických problémech České republiky. Je to snad proto, že u konvenčního českého občana mají "podvratné organizace", jako jsou Děti Země, špatnou pověst? Anebo je to proto, že systematická angažovanost v určité důležité kauze vyžaduje osobní nasazení, které lidé prostě nejsou ochotni poskytnout?
Mimochodem, nikoho nenutím ty "nezajímavé, neemocionální" články číst. Jen informuju o faktech a nastavuju zrcadlo.
Že by nás skutečně zajímaly jen emocionální, žabomyší spory? Že by bylo skutečně pravda, že na dlouhodobější obecný vývoj, který nás postihne, který se nás týká, který bychom měli předvídat a o němž bychom měli uvažovat - na ten nemáme čas?
Potom je ovšem opakovaný pětiprocentní propad českého národního hospodářství docela logický.
Dokažte mi, že se mýlím.
Všechno, co se v dané zemi děje, vychází v konečném důsledku z vůle a z postojů jejích občanů. Lidé každé země nakonec mají to, co sami chtěli.
Mohlo by to snad být pro ně pobídkou k určité aktivitě.
Rozšiřování Evropské unie se zpomaluje
Tento článek Stephena Batese, editora listu Guardian pro Evropu, vyšel v úterý 29. června v deníku Guardian.
Svého času to všechno vypadalo tak slibně. Oplátkou za pomoc dvěma nejchudších evropským zemím, Albánii a Makedonii, že přijaly proud uprchlíků z Kosova, téměř Evropská unie naznačila, že se splní jejich přání být přijat do Evropské unie. Během diplomatické aktivity koncem dubna, kdy dosahovalo bombardování NATO maxima a uprchlíci se valili přes hranice těchto zemí, naznačovala Evropská unie, že členství pro Albánii a Makedonii sice není hned rovnou na dosah, ale také není příliš daleko.
Zdálo se to znít příliš dobře na to, aby to mohlo být pravda. Nebyl do zrovna podvod, ale byla to operativní diplomacie. Pro Balkán z toho sice ještě možná vyplynou výhody, nikoliv však tak rychle, jak by si přál.
Vstup do Evropské unie ale nebude rychlý pro nikoho. Jiné bývalé východoevropské komunistické země, daleko rozvinutější než Albánie a Makedonie, se už léta potí nad žádostmi o přijetí a pořád ještě nejsou připraveny. Země jako Polsko, Maďarsko a Slovinsko se pracně prokousávají 90 000 stránkovými dotazníky, které hodnotí jejích hospodářskou, politickou a společenskou připravenost na vstup do EU. Jejich parlamenty pracně schvalují předpisy Evropské unie. Jejich vládám bylo řečeno, že musejí přijmout pravidla klubu, mají-li být do klubu přijaty. Bezpodmínečně.
Mezitím Slovensko, Rumunsko a Bulharsko, které jsou samy daleko rozvinutější než země jako Albánie a Makedonie, nejsou ještě ani u startovní brány. Chorvatsko, nemluvě o Srbsku, v závodě vůbec není. Evropská unie nabízí Albánii a Makedonii stabilitu a asociační dohody, první kroky dlouhého pochodu, který bude možná trvat celá desetiletí. Vyjednávání mají být zahájena koncem letošního roku. Existují ujištění, že Evropská unie přihlíží příznivě a nabízí možnosti různých dohod. Tyto země už nyní dostávají hospodářskou pomoc, v důsledku kosovské krize.
Lákadla mají také přimět Srbsko, aby si uvědomilo, o co přichází, pokud zůstává pod Miloševičovým jhem. Taková lákadla mívají vliv: pád Vladimíra Mečiara na Slovensku je alespoň částečně připisován tomu, že Evropská unie odmítla slovenskou žádost o vstup do EU kvůli znepokojení o situaci v oblasti lidských práv na Slovensku.
Evropská unie se postupně reformuje, aby byla schopna přijmout nové žadatele. Po špičkách se chodí kolem reformy zemědělství, reforma institucí bude zahájena v druhé polovině letošního roku na mezivládní konferenci. Ale na žadatele o vstup je vyvíjen tlak. Délka a složitost přijímacího procesu do EU vyvolává problémy. Žádná země nechce zůstat pozadu.
I nejvíce prosperující a nejrozvinutější žadatelská země je hospodářsky daleko za nejchudší zemí Evropské unie.
Nejchudší země EU, Portugalsko, mělo v roce 1997 roční HDP na jednoho obyvatele ve výši 11 000 dolarů. Slovinsko přibližně 9000, Česká republika 5000, Maďarsko 4200, Chorvatsko 4000, Slovensko 3600, Polsko 3500, Estonsko 3200, Rusko 2300, Srbsko včetně Černé Hory a Kosova 2100, Bělorusko 2000, Rumunsko 1100, Bulharsko 1000, Makedonie 900, Bosna 800, Albánie 700. (Čísla jsou přibližná, odečtená z grafu.)
Prosperujícím zemím, jako je Švédsko a Rakousko trvalo šest let projít přijímacím procesem, než mohly v roce 1995 vstoupit do Evropské unie. Nejnovějším žadatelům to tedy bude trvat alespoň tak dlouho. Jakou má naději Albánie, jejíž HDP dosahuje čtrnáctiny průměru HDP Evropské unie?
V současnosti žádá o vstup do EU šest zemí: Česká republika, Polsko, Maďarsko, Estonsko, Slovinsko a Kypr. Pro ně začal proces před dvěma lety, kdy EU konstatovala, že jsou připraveny. V nejoptimističtějším scénáři se do EU dostanou v roce 2002, pro některé tyto země to bude trvat mnoho dalších let.
Vyjednávání se nyní zpomalují, protože jsou stále složitější. Po prázdninách se má začít jednat o sociální politice žadatelských zemí, o hospodářské a měnové unii, o volném pohybu kapitálu a o energetické politice. Pak se bude hovořit o volném pohybu služeb, o dopravě, o daních a o životním prostředí. Je velmi nepravděpodobné, že by rozhovory byly dokončeny do vánoc.
Nejde jen o to, že se musejí žadatelské země připravit na přijetí jednotné evropské měny. Poláci a Slovinci se obávají, že Němci a Italové se okamžitě vevalí do jejich zemí a skoupí za levné ceny veškeré pozemky. Předpisy Evropské unie to dovolují, ale co když to bude znamenat, že invaze zahraničních nákupčích donutí mistní zemědělce k bankrotu?
Bude velmi obtížné tyto vyhlídky prodat voličům. A jak vyjednávání pokračuje a občané žadatelských zemí si začínají uvědomovat, jak obrovská míra změn se od nich požaduje, žadatelské vlády začínají zjišťovat, že klesá popularita vstupu do EU.
Pro národy, které se zbavily komunismu, založily si vlastní instituce a vlastní měnu, vytvořily tržní ekonomiku a začaly za posledních deset let vytvářet svobodné společnosti, jsou nové a obtížné reformy, které požaduje EU, příliš těžké. V zemích, jako je Slovinsko, roste odpor vůči vstupu do EU. Je ale překvapující, že dosud nebyl tento odpor příliš silný: i nacionalistické strany podporují vstup svých zemí do EU.
Žadatelé se ohlížejí na své soupeře: "Myslím, že se do EU dostanou tak dvě tři země, nikoliv však všech nás šest," řekl diplomat z jedné ze žadatelských zemí. Nynější žadatelé musejí překonat ještě obrovské množství překážek. Členství EU pro země jako je Albánie je spíš fata morgána. Bude trvat dlouhá desetiletí, než bude Albánie přijata do EU.
Zeman jde, utečte!
Tu dětskou hru "hádej, v které ruce mám kuličku", známe zajisté všichni a zajisté také víme, že se dá při ni blufovat, až "neználkům" vylézají oči z důlků. Co platí na dětském plácku však nemůže platit v politice, pokud blufující chce alespoň trochu vypadat věrohodně. Přesto se u nás ustálilo rčení, že vše, co v pravici jest, toť ryzí musí být, kdežto vše, co upocená levice svírá, toť v lepším případě je dílo snaživého hovnivála.
A tak jsme mohli porůznu v časech předvolebních od nejpravější z pravé pravice slýchávat: "proboha, nevolte socialisty (v žargonu ODS to je ČSSD), neboť v tom případě nám hrozí návrat do starých poměrů". Našli se i takoví, jimž nebylo zatěžko do televizní kamery prohlásit: "pokud vyhraje Zeman, tak budu emigrovat". Některá masmédia nás pak poučovala, že po eventuálním vítězství levice nám hrozí masový odliv kapitálu do zahraničních bank. Korunu této hysterii, vyfabulované v sekretariátech pravověrných stran, pak nasadil J. Ruml, když pronesl, že ČSSD se historicky znemožnila, sotva se ujala moci.
Čas ukázal, že tito hráči blufovali "ostošest" a pranic nedbali, že by mohli schytat pověst tlučhubů, jimž ani náhodou nejde o pravicové hodnoty, ale spíše o to, jak co nejefektivněji podpásově knokautovat soupeře, případně "vyjukané" voliče. Mobilizační vyhláška sice vytáhla ODS z politického hrobu, ale už nemohla Zemanovi zabránit v triumfálním pochodu do Strakovky. Zbyla po ní jen hořká příchuť politické lži těžkého kalibru.
Když nějaký moravský podnikatel půjčil ČSSD peníze, v TV NOVA se téměř týden divili, jak si to mohl někdo vůbec dovolit? To, že mnohem dříve půjčil ODS, bylo zřejmě onou pravou ryzí kuličkou, kdežto v opačném gardu šlo o kuličku z dostihů na Velké Pardubické. Je jen s podivem, že největší údiv projevili ti, kteří se ve jménu demokracie, svobody projevu a podnikání (amen) křižují od rána do večera.
Vždy jsem se totiž domnívala, že nám jde o právo na svobodnou volbu a je věcí občana, jak se rozhodne a nezáleží zda jednou kousek doprava a podruhé kousek doleva, či někde uprostřed. Sdílím tudíž podezření, že veškeré to okázalé předvádění hry na pravici je pouhým projevem neschopnosti pochopit, v čem pravicové hodnoty spočívají.
Rozhodně však ne v nákladném předvádění se všelijakých zbohatlíků, zakrývajících své někdejší bolševické ledví trapnou rétorikou o pravicových hodnotách a už vůbec ne v trapném politikaření, papouškujícím thatcherovský styl v prostředí, jehož elity ještě nedávno považovaly baronku Thatcherovou za úhlavního třídního nepřítele. Být konzervativně pravicovým občanem je totiž neskonale více. V prostředí úcty ke křesťanskému mravnímu a kulturnímu odkazu, se vždy za konzervativně pravicové hodnoty považovala poctivost, skromnost a pracovitost. Řečeno jinak, být konzervativně pravicovým je především stav mysli a ducha, jenž nelze ničím koupit, je výrazem úcty k lidské práci a hodnotám z ní vzešlých.
Podíváme - li se zpět do minulosti zcela nedávné, kdy údajná pravice měla šanci předvést se, nalezneme v ní cokoli, jen ne stopu po těchto hodnotách. Pokřik "spas se kdo můžeš, Zeman jde", je pak pokřikem krkavce, jemuž osud nadstavil zrcadlo. Nicméně, výhonky pravicového konzervatismu zde jsou, byť mnohdy importované z emigrace. Ty však nejsou na české politické scéně příliš žádoucí, ačkoli by ji mohly velmi obohatit.
Dovolím si v této souvislosti připomenout knížete Karla Schwarzenberga, nejen pro jeho kultivovaný projev a úctu k poctivé práci, ale také pro jeho politický nadhled, oproštěný od veškeré zapšklosti českého partajnictví, manifestujícího se jako přechozená chřipka.
LN z 26. června přinesly v nedělní příloze přímo ukázkový příklad pseudopravicové rétoriky, tentokrát z pera Michaely Šmarglové, pod názvem "Česká aristokracie". Na otřepaný "českopravicový" výstřel, jaké má pocity z "de facto" socialistické vlády, ji opravil, že doufá, že tato vláda je sociálně demokratická a ne socialistická. Zřejmě ji tímto nemódním výrokem šokoval, protože vzápětí následoval další výstřel v podobě otázky, zda sociální demokracie "po rakousku" je jiná než "po česku". Odpověď nesená v duchu, že v Česku se budovala společnost po devětaosmdesátém roce bez sociálních demokratů a kapitalismus budovala ODS bez kapitálu, ji zřejmě ještě více vyvedla z míry a tak se uchýlila k těžkému kalibru v duchu mobilizační vyhlášky, otázkou, zda se neobává, že by mu mohl být rodinný majetek současnou vládou opět odňat. Odpověď, že obava ze zabírání majetků je lichá, ji pak přivedla k další palbě, nijak nevybočující ze slohových cvičení české pravice. Pro její rozporuplnost ji nemá smysl dál citovat.
Nepostřehla, že sama, ač deklarující otázkami svou pravicovost (obtížné uhodnout, z čeho ji vyvozuje), stojí na protilehlé straně hodnotového řádu tohoto úctyhodného aristokrata. K tomu není, co dodat, snad jen tolik, že mne neudivuje, proč Karel Schwarzenberg, stojí mimo zájem stávající pravice a řečeno jeho slovy: "...a já nyní neslyším nikoho, kdo by mě volal", se tak trochu potvrzuje podezření ze zmatení pojmů a bylo by záhodno, aby se někteří snaživci občas podívali do učebnic politologie.
Na druhé straně, jímá mě děs, kdys slyším jiného aristokrata - Jiřího Lobkowicze - jak vážně a nahlas tvrdí, že "vláda diletantů musí padnout, a to rychle", protože prý nechce dál sledovat, jak vedou zemi jeho předků do záhuby. Zřejmě nepochopil, že v demokracii vlády nepadají jako hrušky se stromu, ale povětšinou, pokud se u nich nenaleznou nějací kostlivci ve skříních sekretariátů, přicházejí nebo odcházejí na základě ve volbách projevené vůle voličů. A už vůbec nepochopil, že výrok o záhubě, připomínající nechvalně známé heslo "opustíš - li mne, zahyneš", vyznívá poněkud zlověstně. Takto plýtvat drahocennou municí, ani ne v poločase volebního období, je nejen netaktické ale také nezodpovědné. Nijak mi to nekoresponduje s dojmy, které jsem si z nejedné návštěvy Mělníku odnesla. Tam jsem se spíše setkala s výsledky velmi tvrdé a trpělivé práce rodu Lobkowiczů, než s revolučním hurá stylem US.
Česká pravice se asi dopustila velmi těžkého omylu, když svou politickou budoucnost spojila s bývalou kádrovou nomenklaturou KSČ, mnohdy řádící po vlastech českých jako "černá ruka". Navíc, mnohými neuváženými výroky, směrem k návrhům ČSSD na odkriminalizování naší ekonomiky, sebe sama poškozuje. Jako příklad si můžeme uvést striktní odmítnutí jakékoli věrohodné formy majetkových přiznání, která jsou v západních demokraciích zcela běžným nástrojem, jimž jejich právní řád disponuje.
To se rovněž týká krajní neochoty po zprůhlednění vlastnických struktur v podnikatelské sféře a umravnění kapitálového a akciového trhu. V tomto ohledu, je nejvyšší čas pochopit, že ne vše, co od ČSSD přichází, od ďábla jest, ale také pochází z Bruselu, lpícím na kritériích, která se spolupodílejí na prosperitě EU, a tamnější byrokracii je úplně jedno, zda tato striktní pravidla hry zavede v ČR nějaká pravice nebo levice.
Na činnosti stávající vlády je tak i tak dost, co kritizovat a občas je i důvod k velké nespokojenosti. Avšak s ohledem na setrvačné síly, formující výkonnost či nevýkonnost ekonomiky, je předčasné jakékoli generalizování. Na druhé straně lavinovitě se šířící kolapsy vlajkových lodí českého průmyslu, jsou zřejmě signálem, že účinnost "Klausovy medicíny" právě vrcholí, kdežto v jiných souvislostech by mohly znamenat, že schopnost vlády včas reagovat nemusí být její silnou stránkou.
Posoudit, kde se nachází ona čára, oddělující "privatizační zatmění" od současných pochybení, je neobyčejně obtížné i pro odborníky. Pokud chce česká pravice skutečně pomoci této zemi z krize, měla by se nejdříve veřejně a pokorně vyznat ze svých nedávných hříchů, vyvodit z nich jasnou politickou zodpovědnost (ne však pouhým tvrzením, že to, co konkrétní lidé napáchali, si také spraví) a začít se chovat věcně, nikoli jako hysterické dítě vykázané na trucník. A už vůbec by nemělo docházet k vytyčování ideových nepřátel a barikád podle schématu černobílého vidění české politické scény.
