Co je nového v České republice

Vazeny pane Culiku,

kdysi jste psal o nepripustné reklame. Ceske vysilani BBC nyni jiz nekolikrat uvedlo neco ve stylu: Ivan Kytka bude o teto problematice mluvit za dva tydny. Ale jiz tento tyden si muzete o problemu precist v jeho clanku, ktery vyjde v tydeniku Respekt. Je to skryta reklama nebo ne? Treba jim Respekt neco plati za to, ze ho inzeruji, anebo publikuje jejich vysilaci cas, nevim. Bylo by dobre, kdyby se alespon BBC drzela pravidel.

V Producers' Guidelines BBC se mj praví:

Výrobek nebo služba se nikdy nesmí vyskytovat v obraze ani ve zvuku oplátkou za peníze, služby či cokoliv jiného.

Třeba české vysílání BBC vysvětlí, jaký postoj zaujímá vůči těmto předpisům.

Výběr textů z posledních dní:

Další články k tematice nynější války v Evropě o Kosovo najdete v přehledu nejdůležitějších textů z posledních dní, viz Obsah zde napravo.

Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL. Tematický archív BL od 1. září 1997, kdy se BL osamostatnily, je na adrese http://blisty.internet.cz/xz.

Miroslav Hruška

Roční spotřeba cukru v ČR je přibližně 430 tisíc tun, loňské zásoby asi 240 tisíc tun. V té souvislosti se zemědělci obávají dovozů, které až dosud dosahovaly 30 procent veškeré domácí spotřeby. To znamená, že v ČR je třeba vyrobit ročně jen 50 tisíc tun cukru, tomu odpovídá osevní plocha 80 000 ha (vloni 85 000 ha). Připomeňme, že ještě nedávná produkce byla v řádu o stupeň výš. Ekonomové by rádi viděli výrobu, kryjící vlastní spotřebu a při propočtu rentability hovoří o 100 tisících tunách ročního exportu. Potom by bylo možno hovořit o vyrovnané bilanci. Situace je však opačná. Stovkám, většinou zadlužených zemědělců hrozí existenční problémy, na zámek by měly být uzavřeny další cukrovary. Přitom představitelé moravských a slezských agrárních komor už 13. ledna 1999 ministru Janu Fenclovi předložili dopis, v němž upozornili na prohlubující se disproporci. “Pěstitelé řepy a výrobci cukru potřebují jasnou odpověď státu, zda chce tuto základní zemědělskou plodinu a základní potravinu v naší republice pěstovat a vyrábět, anebo ji dovážet," píše se v dopisu. “Naším existenčním problémem jsou velkou rychlostí narůstající dovozy levného, silně dotovaného cukru z okolních zemí, hlavně z Polska." A následuje ujištění, že zemědělci nehodlají uspokojovat své přebytky na úkor zemí CEFTA, které mají vlastní přebytečnou výrobu. Ředitel Agrární komory Ostrava - Opava ing. Milan Vítek pro náš list uvedl, že nepříznivou bilanci navíc prohlubuje dovoz izoglukózy ze Slovenska. “I na toto sladidlo je třeba upravit dovozní podmínky," řekl Vítek na adresu současné legislativy.

Téměř neřízený domácí trh prohlubuje nestabilitu produkce, odbyt stojí na vratkých nohou náhody, export je stále složitější. Když se hledají příčiny, nejčastěji bývá skloňován pokles světových cen. Ještě počátkem loňského roku stála na londýnské burze tuna cukru 300 USD, vloni v  říjnu 220, nyní opět mírně roste. Je pravdou, že současná cena je v novodobé historii na nejnižší úrovni, na druhé straně je třeba říci, že ji vyvažuje rostoucí produktivita, ještě se k ní dostaneme. Hospodářsky silné země mají samozřejmě zájem období cenového propadu překlenout, tamní producenti by neměli utrpět. Způsobů pomoci je celá řada, ale vždy jsou za nimi peníze a ty znamenají dotace. České ministerstvo zemědělství s prázdným Fondem tržní regulace tyto možnosti nemá. Navíc se potýká s nerozumem resortních šéfů z počátku 90. let, kteří transformující se, a tím zranitelný trh, otevřeli plné liberalizaci. Proto nemůže vést k cíli snižování osevních ploch, proto pěstitelé nemohou investovat. Z této teze vyplývá na povrch ještě rovina většího či menšího pochopení pro naše problémy ze strany EU. Nejsme členem a v takové situaci (s akcentem na vzpomenuté asociační dohody) požadavek ochrany trhu vyvolává rozpaky. Ty jsou na obou stranách umocněny naší blamáží s jablky, takže se v lepším případě nelze divit, že se vyjednávači setkávají v Bruselu s povytaženým obočím a krčením rameny.

Složitou situaci umocňují domácí cukrovary, které se zdráhají uzavírat kontrakty na dodávku řepy. Důvod je zřejmý - scházejí záruky, že budou zastaveny dovozy. “Pro dovoz cukru jsme zvýšili celní sazbu o 80 procent. Tím byly vytvořeny podmínky pro ochranu domácího produkčního sektoru," řekl koncem června v Opavě ministr zemědělství Jan Fencl. Vzápětí ale musel připustit, že polské dovozy pokračovaly a účinek se nedostavil. Statistika posledního loňského kvartálu hovoří o 30 000 tunách zahraničního cukru, který se dostal na náš trh. Ne vždy se tak dělo v souladu s našimi zákony. “Dva měsíce trvalo, než se podařilo prokázat celní podvody. Dobráčci šli na věc chytře, cukr deklarovali jako jinou látku s cenou 1,70 Kč za kilo a tam je vyšší clo nepálilo. Nyní je záležitost v rukou orgánů činných v trestním řízení, dovozy cukru ustaly," chlácholil Fencl podrážděné zemědělce.

Nebyly to však jen zápory, které vyvolal tlak na naši zemědělskou prvovýrobu. Odliv pěstitelů cukrovky do jiných produkčních oblastí a intenzifikace výroby vedly k růstu produktivity, zánik některých cukrovarů taky nelze hodnotit pouze záporně. Dá se říci, že domácí produktivita je srovnatelná s tou, kterou znají ve vyspělých evropských zemích. Úspěch je však podmíněn realizací zboží, vypěstovaného zhruba na 50 ha osevních ploch, ve SRN k témuž stačí 35 ha. Příčinou jsou opět peníze. “V zemích EU dostane zemědělec subvenci, avšak jen na sjednané objemy," řekl nám čelný představitel moravských cukrovarů ing. Stanislav Tobola. “Existují tedy tržní řády, doplněné systémem kvotací. Některá znění asociačních dohod nás v tomto smyslu znevýhodňují." Náprava nebude jednoduchá. Nejen pro rozdílnou výkonnost naší a západoevropských ekonomik, existují i politické tlaky. Vždyť zemědělci jsou potenciálními voliči a jsou státy, kde resort zahrnuje 30 procent obyvatel. Pro příklad nemusíme chodit daleko. Představa, že polští (částečně francouzští) zemědělci nevyužijí početní sílu a ustoupí od požadavků na dotace je tak málo reálná, jako snaha exministra Josefa Luxe podřídit řád zemědělské politiky EU v náš prospěch.

“Problémy si uvědomujeme a chceme je řešit. Bude jím zřejmě kvóta přístupu na náš trh, od nového roku bychom chtěli uvést do života nový celní pořádek," uvedl před zemědělci v Opavě ministr Jan Fencl a vysvětlil představu kvotace: “Rádi bychom uvedli do života tři druhy. Prvnímu, nazvěme ji A, by měla odpovídat objemová hodnota 420 000 tun. V takovém případě budeme intervenovat, abychom udrželi tržní cenu, zpočátku se možná neobejdeme bez smluvních vztahů. Druhou kvótu lze chápat jako kvótu možného exportu, kterou naši předchůdci vyjednali mizerně, nicméně platí. Třetí skupina by odrážela množství cukru, určeného pro volné obchodování," uvedl ministr.

Podle odhadů bylo vloni v ČR vykoupeno 3,5 milionů tun cukrové řepy s průměrným hektarovým výnosem 45 tun. Cukernatost se vyšplhala k 16 procentům. Uvedené množství bulev vedlo k výrobě 470 000 tun cukru, což odpovídá šesti tunám na hektar.

Miroslav Hruška

bulvarni vkus je vsude (i mezi ctenari BL, jak jste nedavno poznamenal) a media se mu snazi ze vsech sil vychazet vstric.

Naposledy LN (3. 7., str. 25-26) ve zpovedi Lucie Bile ("Uplne naha" znamena k kontextu meho vyvoje "otevrena, nic neskryvajici...") a doprovodnem clanku Kateriny Hanusove:

"Lucie Bila: Zena vamp, ktera tanci s vlky. Co je to vlastne za peknou a nebezpecnou bytost?"

Titulek odpovida obsahu clanku. Vyrok, ktery by nebyl banalitou, se tam nevyskytne ani nahodou. A to je duvod, proc Vam pisu.

Zpevacka propaguje nove album, tak se snazi upoutat pozornost. To je zcela pochopitelny byznys.

Co je nepochopitelne, je pristup novinarky. Klic k jejimu uvazovani je v tvrzeni: "Bila, kterou jedni nekriticky miluji a druzi bytostne nenavidi".

Ve svem clanku proto jen prevypravela jinymi slovy obraz, ktery o sobe zpevacka vytvari. Podobne se vetsina novinaru chova i k jinym celebritam. Prijimaji nebo odmitaji, ale neanalyzuji.

V kvalitnich novinach bych uvitala neco vic. Treba zamysleni nad otazkami:

Ale to bych asi chtela moc. Toto nabizeji LN:

"V zemi, ktera pod rukama soucasne vlady nevzkveta, ma mnozstvi lidi svuj idol, maji byt na co hrdi. Vedle hokejistu je tu jeste Lucie Bila. A navic naha! Je treba naucit se s tim zit."

Asi jsem venovala zbytecne mnoho dusevni energie na rozbor banality, ale uz me otravuje, jak primitivne media ovlivnuji verejnost.

(Kdyby nami manipulovala sofistikovaneji, nevsimla bych si toho.)

Na urcite vyroky jsem obzvlaste alergicka. Napr. "Je treba naucit se s tim zit."

Ciste a spinave penize neexistuji. Je treba naucit se s tim zit.

Kriminalita a korupce jsou dani za demokracii. Je treba naucit se s tim zit.

Zabiti lide jsou nazyvani vedlejsimi skodami. Je treba naucit se s tim zit.

Iluzivni bezprostrednost a neiluzivni banalita celebrit. Je treba naucit se s tim zit.

Neni treba resit problemy. Je treba naucit se s nimi zit.

Ale proc?

Nesnasim sentiment, pateticka slova a klise, a proto je zpochybnuji. Ale vlastne jen vyzaduji na novinarce z LN zpusob prezentace, na ktery jsem zvykla z BL.

U nejotresnejsich clanku z posledni doby (O autobusakovi, ktery se stal vrahem a  pribeh o dedovi, kteremu zavrazdili pred jeho ocima vnuky) byl emocionalni ucinek dosazen prostym konstatovanim faktu. Bez patetickych slov a banalit.

Jaroslav Veis, Radiožurnál

V Praze předseda vlády zase napadl novináře, byť vlastně nebyl zas o tolik agresivnější a útočnější, než jsme si v posledních týdnech zvykli. Českému rozhlasu řekl, že političtí a ekonomičtí novináři lžou a že jsou z valné části amatéry. Těmi on hluboce pohrdá a nemá důvod se vlichocovat do přízně žurnalistů.

Vinnetou by řekl, že Miloš Zeman nejen vykopal válečnou sekeru, ale už se i pomaloval válečnými barvami. Protože mu média nejsou nakloněna, spílá jim. Což je na celé té věci nejsmutnější: muž zakládající si na svém nadhledu, a vtipu nadává jak kolotočář.

Ptáme-li se, proč se chová právě takto, nabízí se jedna odpověď: ví, že i kdyby se namazal na chleba, média na svou stranu nedostane. Vzdal úsilí přesvědčit je o kvalitách svých a své vlády a začal útočit. Je to reakce politika nedůstojná. Je to taktika zoufalcova.

Advokát Choděra v televizi na otázku, zda se proti takovému osočování novináři mohou bránit odpověděl, že jelikož je premiér napadá neosobně, může se bránit jen jejich profesní organizace.

Není to tak docela pravda. Aroganci se lze poměrně úspěšně bránit ignorováním dotyčného, a to i premiéra. Jeden francouzský novinář mi vyprávěl o jednom českém premiérovi, který se u příležitosti jakéhosi proslovu choval povýšeně. Druhý den noviny referovaly pouze o tom, že ten pán měl elegantní ponožky. Což , pravda, by ovšem v tomto případě bylo nutno pojednat jinak.

Poznámka JČ: Premiér Zeman jistě spílá novinářům z  vlastních, účelově politických důvodů. Jaroslav Veis má pravdu, když píše, že "je to reakce politika nedůstojná; je to taktika zoufalcova". Je také pravda, že česká vláda nevládně příliš kompetentně, je zablokována neblahou opoziční smlouvou s ODS a není dosud schopna reagovat na katastrofální propad českého hospodářství.

Potíž ovšem je, že české novinářství je nekvalitní - vidí to každý, kdo je schopen číst. Místo hněvivé reakce novinářů vůči Zemanovi asi měl jeho výrok vyvolat diskusi o tom, co by se na práci novinářů dalo zlepšit. Je toho však někdo v českém prostředí schopen?

Nestrašnější věcí, nejzávažnějším problémem v malém českém rybníku bez ostřejší (tedy mezinárodní) konkurence, kterou vylučuje exotičnost českého jazykového společenství je, když se chválí nekriticky chválí druhořadost a kal se vydává za zlato - protože jsme všichni kamarádi, nemusíme na sebe pohlížet kriticky, a proč bychom tedy pohodlně laťku kvality neumístili co nejníž? Je to cesta do pekel, protože bez ostře kritické, kompetentní analýzy všech oblastí společenského a hospodářského života se země neobejde.

Myslím tedy, že není vhodnou reakcí na útoky pana premiéra začít ho ujišťovat, že s českým novinářstvím je všechno v naprostém pořádku.

Jaroslav Veis

Vedle Kosova a Slobodana Miloševiče jsou v České republice stěžejními objekty zájmu veřejnosti i médií televize Nova a Vladimír Železný.

Na papíře to vypadá jako takřka nepřijatelné srovnání. Kdyby však tutéž větu řekl do kamery (namátkou) Martin Severa v televizních zprávách, znělo by to zcela přirozeně. Takovou tvář i schopnost působit dal nejsledovanějšímu českému masovému médiu Vladimír Železný, bezesporu jedna z nejpozoruhodnějších postav první transformační dekády.

Následující řádky si nečiní nárok analyzovat Železného v celé úplnosti nebo se pokoušet mapovat jeho život. Všímají si několika aspektů, které zůstávají ve většině textů na téma Nova či Železný stranou, překryty popisem spleti finančních vztahů a spekulací o politických aspiracích nejsledovanějšího ředitele v této zemi.

David a Goliáš

Čtvrtý odstavec knížky Štvanice - Tu televizi nedáme (nakl. Knihcentrum, Praha 1999), napsané a vydané během několika dnů poté, co byl Železný odvolán z funkce ředitele České nezávislé televizní společnosti (ČNTS), začíná takto: Stál jsem na ochozu se svou drobnou postavou žokeje a lidi čekali co jim řeknu. Není to jediný moment textu, kdy autor dává najevo, že fyzicky není Rambo. Jen o pár stránek dál připomene, že jeho protivník, prezident společnosti CME Fred Klinkhammer, jehož on má údajně ohrožovat, je naopak robustní chlap. V Cannes zase vzpomíná před setkáním s americkými soupeři v boji o nejúspěšnější televizi v českých dějinách na Napoleona, který se v nedalekém zálivu Juan vylodil, aby znovu ovládl Paříž.

Nelze se tak ubránit dojmu, že nejde o spontánní a věcné vyjádření, nýbrž že jsme vybízeni, abychom sledovali zápas o to, kdo ovládne nejvlivnější masové médium v zemi jako souboj českého Davida s americkým Goliášem. Je to chytrý tah. Stranit na pohled slabšímu a menšímu ze soupeřů, zvlášť, je-li nespravedlivě napaden, je výrazně většinový postoj. Goliášovi může přát jen recesista nebo opravdu patologický jedinec.

Dozvíme-li se tak hned na počátku, kdo vystupuje v které roli, dostává se nám zároveň i návodu poznat, kdo v té hře reprezentuje dobro a kdo zlo, kdo právo a kdo arogantní sílu zámořského žoku peněz, kdo bystrý intelekt, kdo tupé svaly. Vůbec tu nejde o fyzické parametry aktérů příběhu. Jen o další verzi dnes tak oblíbeného žánru, eufemisticky nazývaného virtuální realita. Nutno uznat, že pokud jde o jeho náměty, scénáře, režii i produkci, je Vladimír Železný prvotřídní odborník. Patrně zdaleka nejlepší v této zemi.

Nova - nebo Nebula?

Leštěná mosazná tabulka vedle vchodu do domu číslo 17 v  Jungmannově ulici v Praze sděluje na první řádce, že uvnitř sídlí Nova. Na druhé řádce, písmeny mnohem subtilnějšími, stojí slova Česká nezávislá televizní společnost. Člověk neznalý souvislostí se snadno může domnívat, že v domě sídlí jediná firma (Nova), která sama sebe blíže určuje jako českou nezávislou televizní společnost, což je vlastně pravda. Ano Nova je česká a nezávislá.

Nebo si může říct, že uvnitř nalezne firmy dvě, a to je také pravda. Ta první se ovšem nejmenuje Nova, nýbrž CET 21, v domě má jen televizní odbavovací pracoviště a vlastně sídlí přes ulici v domě číslo 16. Druhá firma, která dům vlastní, je pak Česká nezávislá televizní společnost (ČNTS).

Novou se vlastně stávají až obě firmy dohromady. Tedy stávaly. Od 19.dubna, kdy byl Železný odvolán z funkce ředitele ČNTS, je to velmi podmíněné. Hledáme-li odpověď, co tedy vlastně je Nova, je docela dobře možné, že nejpřesněji odpověděl Vladimír Železný, když reportérům MF Dnes řekl, že Nova je on (20.4.1999).

Filigránská práce s fakty, jejich posouvání a zejména jen částečné odhalování v duchu staré moudrosti, podle níž dobře poodhalený kotník může způsobit víc než razantně předhozená porce totální nahoty, je jedním z konstrukčních prvků, z nichž Vladimír Železný budoval televizi Nova i svou pozici v ní a tedy i obraz sebe samotného ve veřejném mínění. Nepochybně říkal vždy pravdu, byť bez nároku na její úplnost či celistvost. Tak, aby to co nejvíc odpovídalo cílům, jichž chtěl dosáhnout.

Tabulka na domě číslo 17 je němou metaforou podstaty problému i rafinovanosti, s níž se v něm Vladimír Železný od počátku pohybuje. Podstatným rysem jeho taktiky je neustálé balancování na pomezí exaktní přesnosti, jež je podvědomě spojované s korektností a seriózností a na druhé straně všudypřítomné neurčitosti a mlhavosti. To vše vyjadřováno formálně přesnými pojmy, zasazovanými do nepřesných vztahů.

Budeme-li se chtít držet Železného oblíbené astronomické terminologie, můžeme říci, že symbolem jeho impéria je jak nova (hvězda, která po neměnném období náhle svou jasnost mnohonásobně zvýší), tak nebula (kosmický útvar vyhlížející jako mlhavý oblak - tedy mlhovina). Jedno přitom samozřejmě nevylučuje druhé - ba naopak, jedno bez druhého by bylo jen velmi těžko uskutečnitelné.

Intelektuál, párek a Picasso

Spor mezi americkými reprezentanty společnosti CME a statečným českým ředitelem je sice razantní, velmi podstatný, avšak také velmi nový - ještě donedávna vypadalo jejich přátelství stejně nerozborné jako to mezi ČSSR a CCCP. Mnohem starší je jeho spor s českými - řečeno Železného terminologií - intelektuály. Železný takto označuje skupinu lidí, kteří jsou převážně profesně spjati s kulturou a s médii a kteří se na toto téma pokud možno vtipně, přesně a nekompromisně vyjadřují.

Od chvíle, kdy tito lidé pochopili, že skutečné vysílání Novy se bude od projektu CET 21 lišit víc než sudové víno z nálevny na rohu od ošetřovaného žernoseckého z vinotéky, začali mu dávat najevo, co si o Nově i jeho působení v ní myslí. Úmyslně neříkám, že na něho začali útočit. Útočí ten, kdo o něco bojuje a kdo se domnívá, že má šanci tento boj vyhrát. Tito lidé ale prostě sdělovali, že jako stěžejní osoba projektu hlásal něco jiného, než co začal okamžitě provozovat, že se jim jeho způsob televize nelíbí, že jej považují za pokleslý a zesměšňovali jeho prohřešky.

Ani jeden z nich nikdy neměl nejmenší možnost nějak ovlivnit osudy televize Nova, její sledovanost, příjmy, vztahy mezi majiteli licence a investory, skladbu programu, nic. Prostě jen říkali a psali, co si myslí o tom, co viděli. Kde Železný viděl svou láhev zpola, ne-li zcela plnou, oni ji viděli zpola, ne-li úplně prázdnou. Přesto Železný vždy považoval za nutné na jejich názory reagovat, dokonce si pamatovat, kterému se co nelíbilo.

Mám pro takové chování jediné vysvětlení: Železnému nešlo a nejde ani tak o to, aby intelektuály přesvědčil, že má pravdu, nýbrž o jejich uznání nebo alespoň toleranci. Hnětlo a hněte ho, že souhlasně nekývají, když říká, že komerční televize nemůže mít jinou podobu, než jakou jí vtiskl, a že se mu posmívají, místo aby uznali jeho manažerské kvality a ocenili jeho působení na jiném, třeba charitativním poli.

Právě způsob, jímž trval na jediném, jím prosazovaném typu komerční televize (zaměřeném na nejnižší společný jmenovatel náročnosti, tudíž na největší sledovanost a nejvyšší následný zisk z prodeje reklamy) jej nutně od intelektuálů odděloval, ač se sám za intelektuála považuje. Britský autor A.P. Herbert jednou ironicky definoval intelektuála jako člověka, který jí párek, ale myslí při tom na Picassa. Viděno Herbertovou optikou, Vladimír Železný produkuje párky, ale taky při tom myslí na Picassa. Produkuje je tak úspěšně, že na Picassa nemusí jen myslet.

Svým způsobem se dá říct, že Železný soustavně dělá, co může, aby ho obdivovali ti, kterými vnitřně pohrdá, s nimiž nemá společný vkus ani zájmy, totiž obyvatelé jeho planety Nova, a aby jím zároveň opovrhovali ti, mezi které se sám počítá a o jejichž uznání stojí. Jen málokterá životní role je méně vděčná a méně hektická než tato.

Vypovídá o tom zejména trojice rozsáhlých rozhovorů, které poskytl ještě před propuknutím sporu s CME postupně časopisům Xantypa a Playboy a deníku Právo, stejně jako jeho knížka Štvanice. Intelektuál Železný tu vždy prezentuje svou verzi intelektuála (stejně jako jindy svou verzi komerční televize) jako jedinou autentickou a žádá její legitimizaci. Je to verze notně osekaná. Důraz klade na kreativitu, vzdělání a profesionalitu a eliminuje odpovědnost jinou než vůči finančním tokům. Potíž je ovšem v tom, že pro intelektuála je rozměr odpovědnosti obecně klíčový, že samotná kreativita, vzdělání a vynikající paměť nestačí. Nezvládne-li intelektuál kritérium odpovědnosti, chybí-li mu nebo naopak, nechá-li si ji přerůst přes hlavu a dojde k závěru, že na svých plecích nese odpovědnost za celé lidstvo, začíná mít jednak problémy sám se sebou, jednak začínají mít ostatní lidé problémy s ním.

Čuba druhé generace

Schopnost zareagovat na stav vnějšího prostředí a jednat přiměřeně je jednou z největších Železného předností. Byl z nemnoha lidí v této zemi, kteří si okamžitě uvědomili, jak obrovská příležitost se po roce 1989 v této zemi otevřela pro média a zejména pro televizi. Byl jediný, kdo této příležitosti dokázal dokonale využít.

Ač větší profesionál než kdo jiný, o vedení České televize (jiná tehdy v zemi nebyla) se začal ucházet až po vyhlášení konkursu na jejího generálního ředitele. V hlasování rady ČT dostal o jediný hlas méně než Ivo Mathé.

Představme si, že by hlasování dopadlo obráceně. Ani Ivo Mathé by nejspíš nepochyboval o tom, že Železný by byl vynikajícím ředitelem veřejnoprávní televize. A že by se stejně působivou směsí demagogie a logiky, s níž dnes prosazuje, aby ČT neměla ani ten nejmenší podíl na reklamním trhu, bojoval o to, aby tento podíl byl co nejvyšší. Že by stejně vehementně sobotu co sobotu promlouval k národu - tentokrát z veřejnoprávní obrazovky - a přesvědčoval o právech menšinového diváka.

Tuto příležitost nedostal - a sáhl po první další, která se naskytla. Verzí toho, kdo stvořil onen vítězný projekt CET 21, na jehož konci byla licence, je několik. Je to však celkem jedno. Podstatné je, že Železný tento projekt obhájil, a že potom obhájil vše, co si s ním usmyslil udělat a začal budovat, ač v prostředí zdaleka ne příznivě nakloněném, vlastní celistvé impérium.

Do jisté míry tím připomíná dnes už zapomínaného Františka Čubu a jeho Agrokombinát Slušovice. Oba stavěli na dokonalé schopnosti analyzovat prostředí, v němž působí a přesně odhadnout míru balancování na hranicích tolerance. V případě Čubově to byla tolerance rozkládajícího se totalitního režimu, v případě Železného tolerance transformujícího se nového ekonomického a právního systému.

Je možné klást si otázku, zda by byli stejně úspěšní v systémech stabilních, jejich toleranční rozpětí je zákonitě mnohem užší. Pokud jde o Čubu, lze konstatovat, že jeho impérium náraz přechodu do jiného prostředí nepřežilo. V případě Železného jsme možná svědky podobného procesu, byť v druhé generaci nemusí náraz změny prostředí zdaleka vyvolat tytéž efekty.

Na rozdíl od Čuby může mnohem otevřeněji projevit svou sílu a prostředí v zájmu svého impéria ovlivňovat. Zcela zřetelně to formuloval v už zmiňovaném rozhovoru pro Xantypu (březen 1999), kde varoval, že Nova může vyvinout před referendem o přístupu k Evropské unii takový tlak, o jakém se ona (on) rozhodne. Důvodem nemusí být vůbec zájem obecný, nýbrž velmi soukromý - například Evropskou unií prosazované kvóty evropských pořadů ve vysílání, které se mohou odrazit v nižší sledovanosti. Ten rozhovor se jmenoval hyperbolicky Nepřítel lidu. Nelze tak zcela vyloučit, že jednoho dne se tato nadsázka může stát prostým popisem skutečnosti. A to i přesto, že podle průzkumů veřejného mínění bude jeho k osamělosti odsouzeným oblíbencem.

Irena Válová

Vážený pan

Tomáš Pecina

V Praze dne 29. června 1999

Vážený pane Pecino,

děkuji za Vaše připomínky k mému vystoupení i ke zdůvodnění návrhu na vyloučení pana Křečka ze Syndikátu novinářů ČR. Stejně jako Vy považuji členství těch novinářů, kteří se před listopadem 1989 podíleli na udržování totalitní moci v Syndikátu novinářů za sporné. Co mě uklidňuje, je fakt, že "nejkřiklavější" případy - tedy ti s pozitivním lustračním osvědčením dnes členy Syndikátu nejsou. Co se týče starších členů, těch, kdo v totalitním režimu žili a dnes jsou členy Syndikátu, musím konstatovat, že se tak stalo na základě rehabilitačního procesu, který se počátkem 90. let v Syndikátu odehrál a vedl jej dr. Kašpar. Takto byly rehabilitovány stovky novinářů v totalitě naopak utlačovaných. Neznamená to, že dnes není mezi členy Syndikátu žádný novinář, který se na podpoře totalitního režimu podílel. Pokud Syndikát dostane podnět, ze kterého vyplyne podíl takového člena na podpoře diktatury, bude se tímto podnětem zabývat. Osobně toto považuji za věc zásadní stejně jako obecné zhodnocení činnosti novinářů za komunismu. Tato sebereflexe stále ještě učiněna nebyla a novináři nepřiznali svůj podíl viny, což je podle mě špatně. Bohužel to žejmě souvisí s celkovou polistopadovou atmosférou ve společnosti, s nevůlí přiznat vinu a poučit se.

K panu Křečkovi: Pan Křeček nebyl ze Syndikátu novinářů ČR vyloučn pro pískání během projevu Václava Havla ke vstupu ČR do NATO.

S díky za dopis a v úctě

Irena Válová

syndik Syndikátu novinářů ČR

Poznámka Tomáše Peciny: To je, obávám se, nepochopení situace, svědčící o naprostém nedostatku kritické sebereflexe na straně paní Válové. Nesouhlasím v nejmenším s názorem pana Křečka, že převracet policejní auta a házet po policistech zápalnými bombami je "aktivní sebeobranou", a nemyslím si, že by americké velvyslanectví bylo "legitimním cílem" útoku jakýchkoli demonstrantů, nicméně pokud začnu třídit názory na správné a chybné a podle toho určovat, kdo smí a nesmí být novinářem, v ničem se nebudu lišit od komunistických aparátníků, leda snad ve znaménku.

Ostatně soudím, že odpoví-li paní Válová Mezinárodní federaci novinářů ve smyslu, že Jan Křeček nebyl vyloučen, protože pískal na Hradě, ale protože "schvaloval" - nikoliv atentát na Heydricha, nýbrž útok na americkou ambasádu, bude to reakce nikoli nepodobná výroku Antona Špelce "Cásař pán není vůl, císař pán je korunovanej," a celá aféra tím získá dimenzi autenticky českého švejkovství.

Jazyková poznámka JČ: Papír s hlavičkou, na kterým je psán tento dopis, má i anglické záhlaví. "Syndikát novinářů ČR" je tam přeložen jako "Syndicate of journalists of the Czech Republic". Potíž je, že flexivní jazyk (jazyk s pády) jako čeština často užívá celé řady po sobě následujících genitivů (tvarů podstatných jmen v druhém pádu). To je ale pro neflexívní jazyk nepřijatelné - vytvoříte dlouhou řadu slov, mezi nimiž bude samé "of ... of ... of" - je to nakonec nesrozumitelné. Proto bych doporučoval název Syndikátu překládat buď jako Syndicate of Czech Journalists, anebo jako Syndicate of Journalists in the Czech Republic.

Ale vážnější, směšná, (jeden anglický mluvčí řekl, "negramotná") je chyba pod tím. O Syndikátu se totiž v hlavičce na dopisním papíru anglicky praví: "The member of the International Federation of Journalists". To česky znamená "Jediný člen Mezinárodní federace novinářů". (Existuje i poněkud vulgárnější interpretace této poněkud nešťastné formulace, ale lidi by mě mohli obvinit, že mám "smutty mind", že za vším hned hledám sprosťárny). Správná verze přirozeně zní : "A member of the International Federation of Journalists."

Josef Schrabal

Nam zde ve Spojenych statech byl pripad Jana Krecka od sameho zacatku naprosto jasny: Krecek zneuzil novinarske akreditace a zneuzil novinarskeho prukazu ke vstupu tam, kam by se jinak nedostal a vyjadril tam sve politicke mineni. Tim poskodil nejen Syndikat, ale vsechny novinare po celem svete, kteri nutne potrebuji pristup k mistum za duvodem zamestnani, novinarstvi, ne vyjadrovani osobnich nazoru.

Jedinym nasledkem nemohlo byt nic jineho nez nedavne rozhodnuti Spravni rady Syndikatu: odneti prukazu. Podle nasich (americkych) norem, jedine nad cim jsme se pozastavili bylo, ze Rada Krecka nevyslechla.

Asi bych souhlasil s navrhem Tomase Peciny , aby Syndikat "vyloucil ze svych rad rovnez vsechny novinare, kteri se v obdobi do roku 1989 podileli svou zurnalistickou cinnosti na udrzovani rezimu, jenz byl zakonem c. 198/1993 Sb. prohlasen za protipravni a utlacovatelsky".

Pouze nemohu pochopit, co ma zneuziti novinarskeho prukazu (nezurnalistickou cinnosti) spolecneho s podminkami clenstvi v Syndikatu na zaklade minule zurnalisticke cinnosti?

Josef Schrabal, New York

clen ceskeho Svazu novinaru od roku 1945, vyloucen 1948, rehabilitovan 1990; redaktor a vydavatel

History of the Foreign Press Association (USA) (prvni a druhe elekronicke vydani)

Michal Jirkovský

Pan Pecina ve svém dopise Mezinárodní novinářské organizaci vyjadřuje obavy o stav naší novinářské obce. Rozhodně tyto obavy sdílím, ovšem pokud je opírá o cokoli jiného, než o případ pana Křečka. Jak jsem si všiml, nejen pan Pecina, ale řada lidí považuje pana Křečka za oběť, která dokazuje, že v tomto státě neexistuje demokracie. Možná, že v tomto státě opravdu neexistuje demokracie, nebo je velmi pošramocená. Nechci se o tom ani přít, ani polemizovat. Pan Křeček a jeho příběh tuto skutečnost ovšem ani nedokazuje, ani nepopírá.

Pan Křeček je, alespoň podle mého mínění, nevychovaný nezdvořák. To je samozřejmě subjektivní hodnocení a rozhodně i v případě, že by s ním byl obecný souhlas, nejedná se o důvod k nějakému postihu. Nelíbí se mi, že pouze na základě toho, že se neumí chovat, proslaví se natolik, že dostane prostor ve zpravodajském pořadu veřejnoprávní televize, k obhajování tohoto chování. Oprávněnost a vhodnost tohoto posoudili jiní a zřejmě usoudili, že je to nutné. Kdybychom ovšem chtěli za každou cenu nějakým způsobem zaškatulkovat jeho čin, mohli bychom jej nazvat zneužitím pravomoci.

Co se stalo? Pan Křeček vyjádřil svůj odpor k našemu vstupu do NATO hlasitým pískotem a pálením vlaječky NATO v prostorách Pražského hradu v okamžiku, kdy prezident tohoto státu podpisem stvrzoval náš vstup do aliance. Jistě nemůžeme předpokládat, že všichni lidé v republice souhlasí s naším členstvím. Jistě řada lidí vyjadřovala i veřejně svůj nesouhlas. Potíž je v tom, že pan Křeček tak nečinil na ulici, demonstraci, či nějakém veřejném shromáždění, ale na akci, na kterou bohužel nemohl přijít kdokoli. On tak učinil na akci a v objektu, kam se mohl dostat pouze omezený počet těch, kteří se mohou prokázat legitimací novináře. Znamená to tedy, že neprotestoval jako obyčejný občan, jak sám tvrdil. Jako obyčejný občan by totiž mohl protestovat například na hradním nádvoří, ovšem ne v místnosti, kde Václav Havel podepisoval příslušné dokumenty.

Neviděl jsem odůvodnění Syndikátu novinářů ke zrušení členství pana Křečka v této organizaci. Předpokládám ale, že Syndikát je formuloval tak, že pan Křeček zneužil v dané chvíli výhod, které mu novinářský průkaz poskytuje a jelikož si nepřeje, aby se toto zneužití opakovalo, průkaz mu odebral. Tuto skutečnost nepovažuji za ohrožení demokracie, pouze za vyjádření určitého práva určité organizace, v níž je členství dobrovolné. Mimoto pan Křeček si může zažádat o členství v jiné organizaci obdobného charakteru.

Závěrem mohu pouze konstatovat, že je mi dvojnásob smutno. Jednak z toho, že každou, tedy i touto zmínkou, je osoba pana Křečka popularizována a především z toho, že snaha o dodržení určitých pravidel je obecně chápána jako princip nedemokratický.

Jan Nekovář

Ve ctvrtek 1.7.99 Jan Culik v BL napsal, ze

"Jen na zaklade maturitnich vysledku prichazeji studenti na vysoke skoly napriklad ve Velke Britanii. Jednou provedena maturitni zkouska musi mit plnou, obecnou platnost."

Je to v podstate pravda, ale ne cela. Rada univerzit (Oxford, Cambridge, Imperial College aj.) si zve zajemce o studium na pohovor. Na zaklade tohoto pohovoru - s prihlednutim k predchozim studijnim vysledkum - muze byt adept studia prijat podminene, tj. s tim, ze musi u "maturity" dosahnout primerene dobrych vysledku. Vynikajicim studentum muze byt ucinena nabidka v podstate nepodminena. V Oxfordu a Cambridgi je situace navic komplikovana tim, ze studenty prijimaji jednotlive koleje, nikoliv univerzita. Viz.

http://163.1.42.234/prospectus/colleges/college_list.htm

http://www.cam.ac.uk/CambUniv/UGProspectus/Colleges/

O zpusobu prijimani studentu na univerzity se v Britanii dost diskutuje; takzvanym "elitnim univerzitam" je casto vytykano, ze prijimaji malo studentu ze statnich strednich skol a davaji prednost studentum ze skol soukromych. Tato kritika je v podstate oficialnim stanoviskem soucasne labouristicke vlady. Neni zatim prilis jasne, zda se vlada pokusi prosadit nejakou formu pozitivni diskriminace.

Jan Nekovář

Eva Dočkalová

Vazeny pane Culiku,

v patek 2.7. v poradu Dobre rano na CT1 vystoupil predstavitel pravnicke fakulty. K memu velkemu prekvapeni rekl, ze i ti lide, kteri odevzdali "podvodne testy" (se zaskrtnutymi chybnymi odpovedmi) budou pozvani k nove zkousce v zari t.r., protoze je na ne treba pohlizet jako ne nevinne.

Pokud by se jim prokazalo, ze byli prijati na zaklade podvodneho jednani, tak by posleze byli ze studia vylouceni, rekl ten pan.

Nevim, jak by jim to mohl dokazat, kdyby mezitim slozili novou zkousku, u ktere (predpokladam) by jiz nepodvadeli. Nebo kdyz budou chybet dukazy, jak je v Cesku obvykle.

Pripada mi to jako velka diskriminace vuci tem, kdo zkousky v radnem terminu udelali, ale ocitli se "pod carou" pro nedostatek mist. Povazovala bych za dostatecne spravedlive, kdyby se ti podezreli z podvodu mohli o prijeti uchazet za rok.

Eva Dočkalová

Jan Vincent

Vazeny pane Culiku,

tak jsem tim vsim tak stimulovan, hlavne jak si britska media profesionalne podala naseho Henryho, az z toho zivam.

Nevim take, co "investigativniho" nebo uzitecneho, krome zabavy takova intervia s prestarlym americkym profesorem, ktery se nejak stal politikem, obsahuji, kdyz se pred neamerickou (cti vuci americke zahranicni politice byt pred 25 lety ambivalentni) verejnosti snazi navodit dojem, ze Kissinger a jeho doba jsou nejakym vyznamnym zpusobem relevantni pro dnesni americkou politiku. A to je pravda i tehdy, kdyz si uvedomime, ze americka politika, ci sily za ni stojici, se, stejne jako politika zapadoevropskych zemi nezmenila tak podstatne jako Jelcinova politika od politiky Breznevovy.

Pro mne je Kissinger dusledny manipulator, ktery spise nez americke hodnoty presentuje sublimalni nejistoty potencialniho ucitele ve Furthu. Nejistoty z uznani a prijeti, ktere mu neumoznovaly zbavit se tajemnosti aneustale manipulace kdyz sedel u cerveneho telefonu v Nixonove Bilem dome a patrne ani o ctvrt stoleti pozdeji, kdy stale hlavne sleduje, zda jeho konzultantske sazby, prijem z reci a ovace jeho jedinecnosti uz presvedcily vsechny, jak dobry vlastne je.

Jan Vincent

Washington

Poznámka JČ: Nešlo ani tak o Kissingera. Chtěl jsem ukázat, že v moderním rozhovoru neopisuje novinář uctivě a klepetkovsky nekriticky výroky interviewovaného politika, ale snaží se prezentovat celkový, vlastní dojem z interviewované osobnosti. Je to ovšem daleko obtížnější než jen nastavit mikrofon a zaznamenat, co vyplyne z úst politika při rozhovoru.