Velká Británie:Ve sdělovacích prostředcích válka o Kosovo neustává
Britští novináři se trpce přou o význam války proti Jugoslávii
Tento článek vyšel v neděli 4. července v týdeníku Observer.
Podle deníku New York Times vstoupilo před třemi týdny se spojeneckými vojsky do Kosova více než 2500 novinářů. I podle moderních měřítek je to obrovské množství reportérů. Pokud bychom měli soudit podle počtu novinářů, člověk by snad mohl dospět k závěru, že celé to úsilí se snad vyplatilo v tom smyslu, že kvalita a podrobnosti informací z Kosova byly vysoké, jakmile první novináři nalezli spojení pro své mobilní telefony a mohli telefonovat do redakce.
Jenže válka, alespoň tato její etapa, skončila tím, že se britské sdělovací prostředky cítí velmi nespokojeny se svým vlastním chováním. V minulých dnech vznikla velmi trpká kontroverze mezi těmi novináři, kteří zastávají názor, že západní sdělovací prostředky prostě jen NATO poslouchaly a naivně, pasívně a nekriticky rozšiřovaly všechno, co jim NATO sdělilo, a těmi novináři, kteří poukazují na to, že někteří novináři, působící v Bělehradě, se nechali nebezpečně zkompromitovat svými styky se Srby.
Za tím vším se skrývá všeobecné znepokojení mezi šéfredaktory i reportéry ohledně velmi nízké přesnosti informací z tiskových konferencí NATO. Nyní se ukazuje, že škody, spáchané srbským pozemním jednotkám v Kosovu, byly naprosto minimální ve srovnání s tím, co tvrdili Jamie Shea a jeho kolegové během každodenních tiskových konferencí. Je nemožné určit, zda NATO záměrně mystifikovalo západní veřejné mínění, anebo zda i NATO bylo obětí špatných zpravodajských informací.
Trpký spor mezi novináři o význam války o Kosovo se dostal minulý týden v Británii na veřejnost, když napsal Robert Fisk z deníku Independent neobyčejně ostrý odsudek novinářské práce svých kolegů během války o Jugoslávii.
Fisk, který strávil tři měsíce války v Bělehradě, tvrdí, že reportéři se dělí na dvě kategorie - "ovce", které slepě opakovaly všechno, co říkalo NATO, a "lidi s pěnou u pusy", kteří sami sebe přesvědčili, že je válka spravedlivá a že je druhá strana zločinná. Třetí kategorie, k níž se zřejmě počítá i Fisk sám, se skládala z hrstky novinářů, kteří pochopili, že NATO jedná podle Fiska arogantně a expanzionisticky.
Šíří se obvinění, že reportéři, kteří se vydali společně s KLA na území, okupované Srby, schválně zveličovali to, co našli, aby to uspokojovalo jejich šéfredaktory. Šíří se jiná obvinění, že jiní novináři v Bělehradě odhodili své morální postoje a že se vyžívali v krvavých scénách a tragédii války a uprchlické krize.
Ve srovnání se zjevným utrpením na obou stranách balkánského konfliktu jsou problémy sdělovacích prostředků jistě minimální, avšak jsou důležité v dlouhodobější perspektivě - zejména v tom smyslu, jak to ovlivní psaní sdělovacích prostředků během budoucích válečných konfliktů a úsilí vládních či vojenských orgánů sdělovací prostředky manipulovat.
Válečné podmínky vedou k tomu, že reportéři dělají chyby, ale také budí válka v reportérech zaujatost, takže objektivita se ztrácí. Philip Knightley, autor klasické studie o válkách jménem The First Casualty (První obětí války je pravda) psal o této věci minulou neděli v Independentu on Sunday, kde pochyboval o důkazech válečných zločinů v Kosovu, a dával je do kontextu s údajnými "německými zvěrstvy", které si během první světové války vymýšlela britská propaganda.
"Když válka skončila," napsal Knightley o Kosovu, "NATO přirozeně velmi chtělo, aby byly objeveny důkazy o srbských zvěrstvech v Kosovu. Kdyby nebyly objeveny žádné důkazy, celá záležitost by se rozložila. Naštěstí, sdělovací prostředky, zmilitarizované způsobem, jehož jsme nebyli svědky od druhé světové války, se mohly přetrhnout ve snaze pomoci."
Knightley tvrdí, že masové hroby nedokazují nic, protože reportéři neměli možnost zjistit, jak pohřbené osoby zemřely. To je velmi nebezpečný způsob argumentace, zejména víme-li o srbských polovojenských jednotkách, které vykopaly hromadné hroby ve Vukovaru v Chorvatsku a v Srebrenice v Bosně, kde došlo k prokazatelným masakrům muslimských mužů.
Je tedy přirozené předpokládat, že mnoho hromadných hrobů v Kosovu neobsahuje oběti náhlého moru, a právě proto spěchaly sdělovací prostředky na místa, kde svědci hovořili o tom, že tam došlo k zvěrstvům. Možná se to zdá sporné kritikům války, jako je Knightley, Auberon Waugh a John Pilger, jiní dva známí protiváleční komentátoři, ale ono by bývalo poněkud podivné, kdyby se reportéři nevydali hledat hromadné hroby, protože informace o zvěrstvech, páchaných na kosovském obyvatelstvu byly podstatou celého kosovského problému.
Samozřejmě, v hrobech jsou možná pohřbeny i oběti leteckých úderů NATO a v některých případech se nikdy nedovíme, jak lidé zemřeli. Částečně za to může NATO: čtyři týdny od začátku války začalo být zjevné, že vrchní velení NATO buď skrývá pravdu, anebo - navzdory nejmodernějšímu zpravodajskému zařízení nemá ani tušení o tom, co se vlastně v Kosovu děje. Vznikl systém zamlžování, doplňovaný v trapných okamžicích proudem pracně zformulovaných polopřiznání, která nikdy úplně neobjasnila, zda NATO usmrcovalo nevinné civilisty nebo ne.
Tato nedůvěryhodnost při prezentaci informací Severoatlantickým společenstvím, to, že se NATO posléze silně spoléhalo na propagandistické školení britského vládního propagandisty Alistaira Campbella a jeho přátelské styky s méně kritickými a méně samostatnými novináři v Bruselu poskytují sílu argumentu, že Aliance zorganizovala rasistickou agresi proti Srbům. V každém případě Robert Fisk, novinář, který systematicky a skoro vždy využívá kontroverze, přistupoval k válce s postojem, podle něhož akce, kterou provedly Spojené státy a jejich "loutkoví spojenci" v NATO byla motivována zásadními imperialistickými tendencemi.
To je ale analýza z období studené války. Je pravda, že mnozí pozorovatelé stále ještě zbožně aplikují postoje z období studené války na situace, které vznikly v postkomunistickém světě. Potíž je, že tento postoj - který vznikl během války ve Vietnamu - vyžaduje v balkánském kontextu, aby člověk ignoroval - a v některých případech výslovně odmítl - důkazy o srbských zvěrstvech.
Hněv, který se line z obou novinářských táborů - z tábora těch, kteří v podstatě podporovali bombardování Jugoslávie, i z tábora těch, kteří tvrdí, že šlo o agresi proti Srbům - potrvá zřejmě velmi dlouho. Patrick Bishop, čelný korespondent deníku Daily Telegraph, který píše o balkánské válce systematicky už od roku 1991, je Fiskovým názorem na válku naprosto skandalizován: "Je mi z jeho pokusů dělat morální rovnítko mezi akcí NATO a mezi tím, co dělali Srbové, naprosto na zvracení."
Janine di Giovanni, která má rozsáhlé novinářské zkušenosti z Bosny a která byla reportérkou války o Kosovo pro deník Times, pro barevnou přílohu deníku New York Times a pro časopis Vanity Fair, konstatuje, že Fiskovy názory jsou důsledkem toho, že byl příliš dlouho v Bělehradě. "Jde o to, že nyní víme, že co se dělo v Kosovu, je daleko horší, než co nám o tom sdělovalo NATO," dodává. "Tak jako někteří lidé přejímali nekriticky veškeré informace od NATO, Fisk přejímal nekriticky informace z Bělehradu. Měl hovořit alespoň po nějakou dobu s uprchlíky v Černé Hoře, v Albánii a v Makedonii. Měl se jít podívat na místa hromadných hrobů. Ale on zaujal postoj druhé strany. Vyhledává prostě pro sebe jen pozornost."
Nelze popřít, že Fiskovi, kterého jeden z jeho kolegů v Bělehradě překřtil na Fiskoviče, pomáhaly srbské úřady. Fisk byl jedním z mála novinářů, kterému velmi často dovolovaly srbské úřady cestovat mimo Bělehrad. V článcích, které o tom Fisk napsal, velmi často útočil na bombardování NATO. To je ovšem přijatelná taktika ve válce, kdy se novináři většinou mohou přetrhnout odsuzováním nepřítele a chválením brilantnosti válečných akcí vlastní strany. Ale, jak píše Michael Kinsley v posledním vydání týdeníku Time:
"Mezi novináři měl zavládnout pocit odpovědnosti v tom smyslu, že kritika probíhajících vojenských operací musí být založena na skutečně seriózních faktech, protože taková kritika, ať už to je či není autorovým úmyslem, napomáhá nepříteli".
V dokonalém světe by taková vysoká míra serióznosti měla platit pro zpravodajství z obou válečných stran. Ve skutečnosti však mezi oběma extrémy přesto proniká mezi lidi pravda - například, když diváci srovnali v televizi BBC reportáže Marka Laityho z Bruselu z ústředí NATO a "lidské" depeše Johna Simpsona z Bělehradu, které se často vysílaly ve večerním zpravodajství těsně vedle sebe. Zveřejňovat zároveň dva opačné pohledy na složitou aktuální událost je daleko lepší, než vysílat jen jeden, a v tomto smyslu byla Fiskova práce užitečná, i když jsme věděli, že jeho zpravodajství je zkreslováno brýlemi srbských zájmů.
Když Fisk kritizoval ve svém článku "ovce" a "lidi s pěnou u pusy", zapomněl se zabývat jejich motivy.
Mnoho reportérů, kteří jsou kritizováni za to, že příliš silně podporovali akci NATO proti Jugoslávii, bylo hluboce ovlivněno událostmi v Bosně, zejména těmi událostmi, k nimž v Bosně došlo přesně před čtyřmi léty tento měsíc, kdy Srbové zahájili svůj konečný útok na Srebrenicu, městečko ve východní Bosně, které OSN prohlásilo zónou bezpečí. 16. července 1995 zmizelo ze Srebrenice 7500 osob, většinou to byli muži. Mnoho z nich bylo popraveno a byli pohřbeni v hromadných hrobech. Jiní byli usmrceni střelbou ze samopalů srbskými vojáky, kteří ukradli modré helmy jednotek OSN.
Do té doby, než tyto záležitosti začal vyšetřovat mladý reportér jména David Rohde, který pracoval pro deník Christian Science Monitor, západní sdělovací prostředky nebraly vážně informace o obrovských počtech zavražděných osob. Rohde vstoupil na srbské území a vrátil se s důkazy tohoto strašlivého zločinu.
To, co Rohde objevil, hluboce zapůsobilo na novináře, kteří psali reportáže z bosenské války. Nedá se říci, že by se těmto novinářům "zezelenaly mozky". Vášnivě dospěli v té chvíli k názoru, že je nutno stůj co stůj zlikvidovat Miloševičův režim. Knightley i Fisk by pravděpodobně uznali, že kdyby se býval Rohde - se značným osobním rizikem - nevydal dokázat, že do té doby nepodložené zprávy o masakru ve Srebrenici jsou pravdivé, podstatná pravda by byla pohřbena spolu s oněmi tisíci mužů ze Srebrenice.
Ano, ve sdělovacích prostředcích jsou jistě mnohdy ovce, občas se tam vyskytují váleční turisté a někteří z 2500 novinářů, kteří vstoupili do Kosova, měli pěnu u úst.
Ale pak také existuje mezi novináři mnoho lidí, jako je Rohde, kteří zastávají názor, že nalezení hromadného hrobu je stále ještě důležitá zpráva.
Bude americká pošta vybírat daně za zprávy posílané e-mailem?
Tuto zprávu právnické firmy Berger, Stepp and Gorman zaslal Vratislav Kuška.
Za posledních několik měsíců vznikl v americké vládě znepokojující trend. Vláda se snaží tiše prosadit nový zákon, který ovlivní využívání internetu. Podle navrhovaného zákona se americká pošta pokusí účtovat uživatelům e-mailů takzvané "alternativní poštovné". Zákon 602P umožní federální americké vládě účtovat za každý doručený e-mail poplatek pěti centů, tím že tuto daň budou vybírat přímo od poskytovatelů internetových služeb (ISP). Tito ISP pak budou poplatek účtovat uživatelům internetu.
Právník Richard Stepp z Washingtonu, D.C., pracuje zadarmo ve snaze zabránit tomu, aby se tato zákonná novela stala přijatým zákonem. Americká pošta tvrdí, že v důsledku rozšíření e-mailu přichází ročně o příjem ve výši téměř 230 miliónů dolarů. Možná jste si všimli nedávné reklamní kampaně americké pošty a jejího reklamního hesla: "Dopis nic nenahradí".
Vzhledem k tomu, že průměrný Američan obdržel v roce 1998 přibližně 10 e-mailů denně, typický uživatel internetu byl platil dalších 50 centů denně, tedy více než 180 dolarů ročně nad dosavadní internetové poplatky. Povšimněte si, že by šlo o peníze, které by byly vypláceny přímo americké poště za službu, kterou ani americká pošta vůbec neposkytuje.
Celou podstatou internetu je demokracie a nezasahování do jeho provozu. Pokud dovolíme americké federální vládě, aby začalo omezovat naše svobody tím, že uvalí na e-mail poplatek, kdo ví, kde to všechno skončí. Už nyní platíte obrovské finanční částky za šnečí poštu (snail mail), tj. tradiční poštovní služby, v důsledku byrokratické nevýkonnosti. V současnosti to trvá šest dní, než dojde dopis z New Yorku do Buffala (na kanadsko-americké hranici). Pokud bude americké poště dovoleno, aby zasahovala do e-mailu, bude to znamenat konec svobodného internetu ve Spojených státech.
Jeden kongresman, Tony Schnell (Republikán) dokonce navrhuje "daň ve výši dvaceti až čtyřiceti dolarů měsíčně za všechny internetové služby", a to nad nyní vládou navrhovanou daň za e-mail.
Povšimněte si, že většina hlavních amerických deníků tuto otázku zcela ignoruje, kromě listu The Washingtonian, který charakterizoval návrh na zdanění e-mailů jako "užitečnou myšlenku, jejíž doba nastala" - viz redakční komentář, 6. března 1999.
Nezůstávejte v nečinnosti, zatímco se rozplývají vaše svobody! Pošlete tento e-mail všem Američanům na vašem seznamu a doporučte přátelům a příbuzným, aby napsali svému poslanci a požadovali odmítnutí zákona č. 602P.
Kate Turnerová, asistentka Richarda Steppa,
Berger,Stepp and Gorman Attorneys at Law,
216 Concorde St, Vienna, Va.
Důležitá je akce, nikoliv výsledek akce. Musíte učinit to, co je správné. Nikdy nemůžete vědět, jaké bude mít vaše akce výsledky. Ale když neučiníte nic, nebudou výsledky žádné. Gándhí.
U.S. Postal Service To ChargeFor E-Mail Delivery?
Berger,Stepp and Gorman Attorneys at Law
The last few months have revealed an alarming trend in
the Government of the U. S. attempting to quietly push through legislation
that will affect your use of the Internet. Under proposed legislation the
U.S. Postal Service will be attempting to bilk email users out of "alternate
postage fees". Bill 602P will permit the Federal Gov't.to charge a 5 cent
surcharge on every email delivered, by billing Internet Service Providers
at source. The consumer would then be billed in turn by the ISP.
Washington D.C. lawyer Richard Stepp is working without pay to prevent this
legislation from becoming law. The U.S. Postal Service is claiming
that lost revenue due to the proliferation of email is costing nearly
$230,000,000
in revenue per year. You may have noticed their recent ad campaign
"There is nothing like a letter".
Since the average citizen received about 10 pieces of email per day in 1998 ,
the cost to the typical individual would be an additional 50 cents per day,
or over $180 per year, above and beyond their regular internet costs.
Note that this would be money paid directly to the U.S.Postal Service for a
service they do not even provide.
The whole point of the Internet is democracy and non-interference.
If the federal government is permitted to tamper with our liberties by
adding a surcharge to email, who knows where it will end.
You are already paying an exorbitant price of snail mail because
of bureaucratic inefficiency. It currently takes up to 6 days for a letter to
be delivered from NY to Buffalo. If the U.S. Postal Service is allowed to
tinker with email, it will mark the end of the "free"internet in the U.S.
One congressman, Tony Schnell(R) has even suggested a "$20 to $40 per month
surcharge on all internet service" above and beyond the government's proposed
email charges. Note that most of the major newspapers have ignored the
story, the only exception being the Washingtonian which called the idea of
email surcharge "a useful concept who's time has come" March 6th ,1999
Editorial.
Don's sit by and watch your freedoms erode away! Send this email
to all Americans on your list and tell your friends and relatives to write to
the congressman and say "NO" to Bill 602P.
Kate Turner, Assist. to Richard Stepp,
Berger,Stepp and Gorman Attorneys at Law,
216 Concorde St, Vienna, Va.
It's the action, not the fruit of the action that's important. You have to do
the right thing. You may never know what results come from your action.
But if you do nothing, there will be no result (Gandhi)
