Blairův tiskový tajemník: "Britský tisk přebíral Miloševičovu propagandu"

V pátek pronesl v Londýně Alastair Campbell, nenáviděný a obávaný tiskový tajemník Tonyho Blaira, svou první veřejnou přednášku. U přednáškového pultu v sálu nedaleko od Downing Street se párkrát nervózně napil vody, vypnul svůj pager a mobil a zahájil půlhodinový projev, analýzu kosovského konfliktu. Kritizoval v ní britské sdělovací prostředky za to, že "neodhalily srbskou mašinérii lží".

Během posledních pěti let se Alastair Campbell, bývalý politický editor deníku Daily Mirror, stal nejbližším poradcem Tonyho Blaira. Vždycky zdůrazňoval, že chce zůstat ve stínu a nechce se stát veřejnou osobností. V pátek učinil výjimku a v Královském ústavu strategických studií, kde měl svou přednášku, bylo tak nabito, že mnozí museli stát.

Campbell vysvětlil, že původně chtěl svůj projev napsat jen jako článek pro deník Guardian, ale že ho přesvědčil vrchní velitel britské armády, Sir Charles Guthrie, aby přednášku přednesl osobně.

Bylo zjevné, že Campbell emocionálně podporoval válku proti Jugoslávii a sám osobně chtěl pronést tento projev. Zmínil se o tom, když charakterizoval svou návštěvu Kosova jako "magický okamžik". Po většinu své přednášky kritizoval Campbell tisk za to, že se příliš soustřeďoval na chyby NATO.

Jak poznamenává deník Guardian, Campbellova kritika byla poněkud překvapující, vzhledem k tomu, že většina britských sdělovacích prostředků válku o Kosovo podporovala.

Campbell řekl otevřeně to, co předtím říkal pouze za zavřenými dveřmi. Obvinil západní novináře, že si prý vypěstovali "nezdravý vztah" se srbskou vládou a že se dostali do takového rozpoložení mysli, kdy nepsali o ničem jiném než o "chybách NATO".

Důsledkem bylo, tvrdil Campbell, že vznikla morální ekvivalence mezi "etnickým očišťováním a bombou, která se minula svým cílem a náhodou usmrtila civilisty".

"Někdy, když jsem poslouchal rozhovory ve sdělovacích prostředcích, měl jsem dojem," uvedl Campbell, "že válečnými zločinci musejí být [britský ministr obrany] George Robertson a [britský ministr zahraničních věcí] Robin Cook, zatímco Arkan [srbský válečný magnát, obžalovaný z válečných zločinů v Bosně] je rockovou hvězdou, která právě prodává svůj nejnovější singl."

Podle Campbella sdělovací prostředky nikdy řádně nepochopily, že "pro srbskou vládu byla informační válka hlavní válečnou frontou. Po Iráku a Kosovu se musejí sdělovací prostředky zamyslet nad tím, zda neposkytly diktátorským režimům vzor, jak využívat západních médií ve vlastní prospěch".

Čelný reportér BBC John Simpson obvinil Alistaira Campbella, že se snaží vytvořit kouřovou clonu. Podle Simpsona nebylo letecké bombardování NATO tak úspěšné, jak Spojenci tvrdili. Simpson řekl v britském rozhlase: "Zdá se mi, že Alastair Campbell se snaží vytvořit kouřovou clonu a skrýt za ní skutečnost, že jeho propagandistické úsilí selhalo."

J'accuse

(Zkrácená verze přednášky Alastaira Campbella z Královského ústavu strategických studií. Otiskl ji v sobotu 10. července deník Guardian.)

Ve všech členských zemích NATO mají vlády povinnost vládnout se souhlasem veřejnosti, vysvětlovat veřejnosti, co dělají a proč. Slobodan Miloševič žádná taková omezení neměl a to byla pro něho výhoda, a to nejen v jeho vlastních státem ovládaných sdělovacích prostředcích, které jsou jeho osobní "mašinérií lži", ale i způsobem, jak to ovlivňovalo sdělovací prostředky v našich vlastních zemích.

A ovlivňovalo je to silně. Je to nevyhnutelné, když je volný pohyb novinářů a přístup do klíčové oblasti omezen. Když jsem se v Kosovu setkal s novináři, někteří z nich přiznali, že jejich základnou je Bělehrad. Nevědět všechno bylo součástí jejich práce.

Boj proti srbské mašinérii lží byl jedním z nejobtížnějších úkolů, jimž jsme čelili. Vůbec nám nepomohlo, že sdělovací prostředky v našich zemích naprosto nepovažovaly za důležité zaznamenat, že Tanjug, Miloševičova tisková agentura, tvrdí, že shazujeme napalmové bomby na děti a že bombardujeme domovy důchodců. Ale kdykoliv došlo k jakémukoliv pokusu ze strany NATO "organizovat zpravodajství" - například když jsem se vydal z  Londýna do Bruselu - sdělovací prostředky hned vysílaly rozhovor s nějakým konzervativním poslancem, podle něhož se zajímá Tony Blair daleko víc o propagandistickou manipulaci zpráv než o vedení války.

Když čelíte agresívním sdělovacím prostředkům, někdy musíte taky reagovat agresívně. Může to znamenat, že se na vás novináři rozzlobí, když kritizujete to, jak psali. Ale stejně jako jako má mít každý reportér právo psát reportáže tak, jak chce, když tyto reportáže ovlivňují veřejné mínění a my s novinářskou analýzou nesouhlasíme, musíme mít také právo na svobodu projevu.

Srbská válečná mašinérie vyžadovala také, abychom se chovali agresívně, když zaujaly západní sdělovací prostředky takový postoj, že psaly už jenom o "chybách NATO". V úsilí tomu čelit bylo zapotřebí určité míry koordinace mezi hlavními městy západních spojenců, a tato koordinace zpočátku neexistovala.

Skutečným problémem s incidentem, kdy došlo k bombardování konvoje, nebylo ani tak, že k incidentu došlo - neboť lidé vědí, že za války dochází k nehodám - ale že různí činitelé o tom říkali v různých zemích na veřejnosti různé věci, protože jsme spekulovali a hovořili o té záležitosti veřejně dříve, než byla známa fakta. Vznikl zmatek, a ten nás poškozoval.

V době, kdy došlo k bombardování čínského velvyslanectví, jsme se už poučili. Koordinace byla zlepšena. Požadovali jsme od vojáků fakta, získali jsme je od nich a přidržovali jsme se jich a politikové mezitím napravovali diplomatické škody. Jako zpráva vydrželo bombardování čínského velvyslanectví ve sdělovacích prostředcích o několik dní méně než incident s bombardování konvoje.

Jinou podstatnou změnou v dnešních sdělovacích prostředcích je to, že sdělovací prostředky nehovoří pokaždé jen samy za sebe. Je-li ráno zveřejněn zajímavý "fakt", živé vysílání v televizi ho během dne analyzuje tak dlouho a tak úporně, až ho úplně zničí. Takže ve večerních zprávách a druhý den v novinách musí být něco nového, protože jsou novináři už tou dobou naprosto znuděni "faktem", který se stal předmětem tolika komentářů.

A jestliže využívají sdělovací prostředky daného faktu, aby na jeho základě vybudovaly argumentaci, namísto aby nechaly fakt hovořit sám za sebe, musíme to učinit také. Sdělovací prostředky nemají rády, že to děláme. Je tomu, jako by byla fakta bezpečná jen v rukou novinářů a jako by jen novináři měli právo na jakoukoliv kritickou anaýzu.

Takže na to, co jsme říkali my, bylo útočeno jako na "propagandu Severoatlantického společenství", zatímco Srby organizované výlety na scény zločinů, spáchaných NATO, byly považovány za pravdivá exposé špatné letecké kampaně Západu.

Některým televizním stanicím se také nelíbilo, že NATO používalo videolinků a dalších prezentačních inovací. Považovaly to za propagandu. Ale my jsme věděli, že inovovat musíme, máme-li udržet pozornost novinářů. Bylo životně důležité udržet pozornost veřejného zájmu na tom, co říkáme my.

Pokud budou sdělovací prostředky poctivě hodnotit svou práci během tohoto konfliktu, pokusí se získat z něho i ony samy pro sebe poučení, stejně tak, jako to učiníme my a jiné vlády.

Jsem přesvědčen, že sdělovací prostředky nebraly dostatečně vážně význam srbské propagandistické mašinérie, šířící lži, a že se dostatečně nezabývaly propagandistickým mechanismem, jehož využíval Miloševič v úsilí podporovat a prodlužovat konflikt prostřednictvím posilování etnické nenávisti a nenávisti vůči NATO, která byla založena na systematickém lhaní ohledně toho, co NATO činilo.

Sdělovací prostředky se v podstatě úplně vyhnuly obtížné otázce, zda měly učinit samostatný úsudek ohledně relativní spolehlivosti informačních zdrojů NATO a informačních zdrojů srbské vlády. Rozhodly se, že je pravda nevyhnutelně kdesi uprostřed. Nebylo tomu tak. Ale důsledkem bylo, v některých sdělovacích prostředcích, vytvoření morální ekvivalence mezi etnickým očišťováním a výbuchem bomby, která minula cíl a usmrtila civilisty.

Že NATO je schopné vojensky válku vyhrát, o tom nebylo nikdy pochybností. Jedinou bitvou, kterou jsme mohli prohrát, byla bitva o veřejné mínění. Kdybychom ji bývali prohráli, důsledkem by bylo, že NATO by ukončilo válku a prohrálo by ji. Jediné, o co jsme usilovali, bylo udržet podporu veřejnosti, udržet alianci jednotnou a ukazovat Miloševičovi, že jsme jednotni. Naším nepřítelem byla Miloševičova mediální mašinérie, ale našim soudcem a porotou byly západní sdělovací prostředky.

Jejich redakční rozhodování, které záběry odvysílat, zda je odvysílat a jak významný prostor jim dát, mělo velmi velký vliv. A důvodem, proč se vysílaly na začátku zpravodajských bulletinů Miloševičovy záběry "chyb NATO", nebylo úsilí o vyvážené zpravodajství, ale tlak konkurence. Našim úkolem bylo poskytovat sdělovacím prostředkům konkurenční informace, záběry, zprávy a argumenty.

Sdělovací prostředky si nikdy řádně neuvědomily, že pro srbskou vládu byla informační válka tak nesmírně důležitá. To uvalilo na západní sdělovací prostředky skutečné břemeno odpovědnosti. Měly zajistit, abz se nestávaly obětí Miloševičovy manipulace. Po Iráku a po Kosovu musejí sdělovací prostředky uvažovat nad tím, zda neposkytly diktátorským režimům vzor, jak využívat západních sdělovacích prostředků pro jejich vlastní účely.

Nakonec se nám podařilo komunikovat to, co chceme říci. Podařilo se nám to sdělit i Miloševičovi, který údajně sledoval západní televizní vysílání dlouhé hodiny. Podařilo se nám přesvědčit naše vlastní veřejné mínění, které bylo daleko robustnější než mínění sdělovacích prostředků a celkově vládu podporovalo i při občasných neúspěších.

Nakonec si myslím, že jsme válku o sdělovací prostředky v tomto konfliktu vyhráli a nyní se před námi otvírají nová bojiště. Ale měli jsme štěstí. Musíme se z toho, co se stalo, velmi intenzívně poučit.

Bezpochyby budou i sdělovací prostředky analyzovat svou roli v tomto konfliktu a vyvodí z toho i pro sebe poučení.

Toto je reakce Maggie O'Kanové na výše uvedený kritický článek tiskového tajemníka Tonyho Blaira Alastaira Campbella. Článek reportérky Maggie O'Kanové vyšel v neděli 11. července v týdeníku Observer.

Útok Alastaira Campbella na způsob, jímž britské sdělovací prostředky informovaly o válce o Kosovo, obsahuje některé přesvědčivé argumenty, ale z jakého hlediska mluví?

Ano, mezinárodní tisk byl pod kontrolou. V Srbsku byli novináři v podstatě v Bělehradě v pasti. Přístup do oblastí zabíjení, kde srbské polovojenské jednotky vraždily Kosovce a kde zabíjely bomby NATO Srby i Kosovce, byl silně omezen. Konaly se jen výlety na "autobusech k zvěrstvům": zatelefonovali nám uprostřed noci, nastoupili jsme do srbského armádního autobusu a odvezli nás do Prištiny, odkud jsme poslušně napsali reportáž o nejnovější lidské tragédii. Ale když je 80 lidí roztrháno bombami NATO na kusy, je to lidská tragédie. Campbell však charakterizuje takové zpravodajství, sarkasticky, jako "pravdivé exposé chybné letecké kampaně" - jako kdybychom o tom snad neměli psát, jen proto, že nás na místo tragédie dopravila srbská armáda autobusem.

Nezávislé oči a uši novinářů v Kosovu byly v březnu, od prvních dnů po začátku bombardování NATO, uzavřeny. Do Prištiny přijely srbské polovojenské jednotky a sdělily novinářům,. aby Kosovo okamžitě opustili, jinak budou také usmrceni. Několik novinářů se usilovně snažilo dostat se zpět do Kosova.

Jonu Swainovi z týdeníku Sunday Times se podařilo projít pěšky minovými poli a dostal se až na vzdálenost dvou set metrů k srbským jednotkám, aby mohl vykonávat svou práci. Byli i jiní. Pozoruhodně, Paul Watson z Los Angeles Times zůstal v Prištině po celou dobu války.

Avšak co se týče ostatních, nás, mediálních smrtelníků, snažili jsme se dělat, co bylo v našich silách, ale, ano, dívali jsme se zpovzdálí. To, že ve válce o Kosovo došlo ke katastrofálním událostem, aniž by byly přítomny mezinárodní sdělovací prostředky, není nic, na co jsme my novináři zrovna hrdí. Ale existuje hranice, kolik reportáží můžete odeslat do redakce, když jste mrtví anebo ve vězení.

Pro mnohé z nás, kteří jsme psali o kosovské válce a kteří předtím informovali i o válce v Bosně, existoval určitý rozdíl. Už neexistoval tak velký morální imperativ, abychom riskovali vlastní životy, jako za války v Bosně. V Bosně jsme měli obrovskou morální povinnost odhalit světu hrůzy etnického očišťování.

V Kosovu jsme už věděli, co Srbové dělají, a měli jsme tisíce svědectví od kosovských uprchlíků, která potvrzovala hrůzy této vlny etnického očišťování. Také už jsme se poučili ze zkušenosti z Bosny, kde celá generace novinářů doslova riskovala život, aby informovala o těchto zvěrstvech politickou vládnoucí třídu v Británii, kterou to nezajímalo.

Na rozdíl od Douglase Hurda a Johna Majora zaslouží šéf Alastaira Campbella, Tony Blair, pochvalu za to, že se Blair neodvrátil od tragédie Kosova tak, jak se Major a Hurd odvrátili od tragédie Bosny. Avšak Campbell by měl také přiznat, že to byly právě sdělovací prostředky, které psaly o bosenské válce a o kosovské uprchlické krizi, které vyvolaly veřejnou podporu a sympatie, takže Blair mohl vést spravedlivou válku proti Miloševičovi. Takže proč je Campbell přesto rozhodnut útočit na sdělovací prostředky? Zdá se mi, že odpověď leží daleko hlouběji než je jeho nejnovější kritika, že jsme byli hlupáci, kteří sloužili Miloševičově propagandě.

"Bojovat proti mašinérii lží srbské vlády," uvedl Campbell, "bylo jedním z nejobtížnějších úkolů, jimž jsme čelili." Tento "nejobtížnější úkol" byl obtížný nikoliv proto, že by se Campbell musel zabývat "primitivními lžemi", které přetiskovali naivní idioti v novinách. Největší klacek, jímž měl Miloševič možnost bít Campbella a Tonyho Blaira, byla nepříjemná pravda: pravda, že NATO shazovalo bomby na civilisty, že zasahovalo nemocnice, mosty a autobusy.

Ještě ošklivější pravdou bylo, že v oněch strašných dnech po prvním bombardování NATO 25. března následovala děsivá a brutální pomsta srbských polovojenských jednotek vůči nejzranitelnějším částem civilního obyvatelstva. Navzdory protestům pánů Robertsona a Cooka tato pomsta, kterou vyvolalo bombardování NATO, likvidovala civilní obyvatelstvo v Kosovu. Ze všech těchto důvodů byla Campbellova práce velmi obtížná.

Den poté, co vstoupily jednotky NATO do Kosova, jsem procházela vypálenými místnosti kavárny, kde bylo popraveno 52 lidí. Skutečně to muselo být takto? Museli takhle trpět? Na  příběhu pětiletého dítěte, které brečí uprostřed mrtvol svých příbuzných a prosí o vodu, a je pak umlčeno kulkou ze zbraně člena polovojenských jednotek, je něco, co vás vede k otázce: neexistoval jiný, odvážnější způsob, čestnější způsob, jak dosáhnout spravedlnosti? A to je možná základní problém, který je podstatou Campbellova útoku na sdělovací prostředky.

Byly doby, kdy bylo velmi obtížné ospravedlnit to, co NATO dělalo. Veřejnost se divila, proč zabíjíme civilisty a proč nejdeme do války proti srbské armádě. Ale, pane Campbelle, to byl váš problém - vaše vláda učinila určitá rozhodnutí a vaším úkolem bylo je hájit.

"Že NATO bylo schopno vojensky vyhrát, o tom nebyly nikdy pochybnosti. Jedinou bitvou, kterou jsme mohli prohrát, byla bitva o veřejné mínění," řekl Campbell minulý týden.

Problém je, že v mysli každého občana byla určitá drobná pochybnost, že je něco zvráceného na tom, když nemá nejsilnější vojenská aliance ve světě dostatečně silné politické vedení, které by mělo odvahu vyslat armádu proti těmto vražedným polovojenským zločincům a namísto toho je bombardovalo z výšky a stálo bezmocně v nečinnosti, zatímco se Kosovo proměnilo v peklo.

8. června usmrtily bombardéry NATO více než 300, možná 400 srbských vojáků v povinné vojenské službě v jednom údolí nedaleko albánských hranic. O jejich smrti neinformovaly mezinárodní sdělovací prostředky ani řádkou. Válka je válka. Problém byl, že válka o Kosovo byla považována za válku zbabělců. Vzdušné údery byly považovány za jedinou přijatelnou možnost. To znamenalo, že způsobíme vyhnání více než miliónu uprchlíků a budeme stát v nečinnosti nad zavražděním 10 000 Kosovců, ale na botách vojáků NATO nebude krev. Ano, tedy, pane Campbelle, bylo obtížné tohle všechno vysvětlovat veřejnosti, ale sdělovací prostředky to nevytvořily.

Důsledkem bylo mnoho dnů, kdy se vyskytovaly ve sdělovacích prostředcích špatné zprávy. Mrtví civilisté, vybombardovaná vyslanectví. Televize vypovídala o nepříjemné pravdě, že my trháme na kusy životy a lidská těla. To byla cena války, jak se jí rozhodlo vést NATO.

Za posledních deset let jsem viděla a poznala, že mnoho dobrých novinářů riskovalo životy, aby přinesli veřejnosti pravdu o tom, co se děje v Iráku, v Bosně, ve Rwandě a nyní v Kosovu. Tyto informace předkládaly i  před vládnoucí politiky, které to nezajímalo.

Vím, že mnozí z nás budou chtít uvažovat nad tím, co jsme dělali v Kosovu, a uvidí nedostatky v tom, co jsme učinili, nebo co jsme opominuli.

Avšak, po devíti letech na Balkáně, v Bosně i v Kosovu, Campbell a jeho šéf by měli být rádi, že jsme alespoň takto dobří.

Příští generace v ČR: Jak léta ubíhají, zrazujeme a rouháme se??

Juliana

Vazeny pane Culiku,

nevite, kdo prvni rozsiril v Cechach hypotezu o "pristi generaci"?

Hrozne rada bych to vedela, protoze si myslim, ze je velmi skodliva. Aby se na ni nahodou nezapomnelo, pripomina ji v  sobotnich LN (10. 7.) M. C. Putna v clanku:

Jak leta ubihaji, zrazujeme a rouhame se.

Cituje starozakonni pribeh o tom, ze nikdo ze Zidu, kteri vysli z Egypta, nedosel do zeme zaslibene.

"Palestinu uzri az jejich deti, narozene behem putovani. A to proto, ze kdo vyrustal v ponizeni a nepravde, uz nikdy nedokaze myslet a jednat svobodne."

Takovy determinismus neodpovida ani realite ani krestanskemu uceni. V Bibli se prece daji najit i jina podobenstvi o ruznych obracenych hrisnicich, ktera podtrhuji aktivitu jedince.

Pravo prokazuje vetsi sluzbu pristi generaci tim, ze stale jeste neopustilo tema podvodnych zkousek na pravnickou fakultu (10. 7.) nez LN , ktere ji uz v sobotu nevenovaly ani radek.

Dotaz o pristi generaci nebyl recnicky. Opravdu bych velmi rada vedela, kdo s touto zhoubnou teorii prisel. Vubec mi neni jasne, proc nam stale intelektualove vnucuji pasivitu.

Chapala bych, kdyby rikali: Kdyz zil nekdo dlouho v nepravde a ponizeni, tezko si zvyka na jiny zivot, ale nikdy neni pozde zacit znovu. A je lepsi se alespon o neco snazit, nez rozebirat neprizen osudu.

Jeste jednou jsem si precetla M. C. Putnu a stve me stale vic. Obsahuje skoro vsechna mlhava klise typicka pro tento typ uvah: cesta na Zapad je nejvyssi dobro, aniz se rozebira, co to bude znamenat.

Vytka: "Jak velka cast otvira usta k mrzkemu rouhani "za minulyho rezimu bylo lip". Jenze lidem se opravdu nevede moc dobre.

"Vaclav Havel, jedna z nemnoha zaruk nasi cesty na Zapad".

Pri vsi ucte k V. Havlovi jsou pro me nesrovnatelne vetsi zarukou cesty k civilizovanosti poradne zakony, fungujici urady a svobodny tisk.

Skvrny na Zemanově saku?

Mladá fronta Dnes neodvedla dostatečně spolehlivou práci

Jan Čulík

Pondělní vydání Mladé fronty Dnes informuje o dopise, který poslal podnikatel a bývalý majitel fotbalového klubu Viktoria Žižkov Vratislav Čekan loni v březnu nynějšímu českému premiérovi Miloši Zemanovi. V dopise, který má k dispozici Mladá fronta Dnes, žádá Čekan Zemana o naléhavou schůzku, aby se oba dohodli, v případě, že se Zeman stane premiérem, jak veřejně interpretovat minulé Zemanovy schůzky s Čekanem i to, že údajně Čekan poskytl sociálním demokratům "prostředky".

V dopise, který cituje MFD, píše Čekan dne 24. března 1998 Zemanovi:

Problém je v tom, že během minulých pár let odešlo z mého sekretariátu a z mých firem několik mých nejbližších spolupracovníků, kteří samozřejmě věděli o všech našich schůzkách a o schůzkách s Vašimi stranickými kolegy a samozřejmě i o prostředcích mnou poskytnutých. Zároveň se mohu domnívat, že můj sekretariát mohly opustit některé dokumenty... Žádám Vás z těchto důvodů o to, abychom v osobním jednání projednali (sic!) případný způsob společného postupu v případě (sic!) že by se tyto dokumenty, v této době, pro Vás jistě nepříjemné, objevily na veřejnosti."

Potíž je, že Čekan i Zeman dnes oba tvrdí, že se nakonec loni na jaře nesešli a že co se poskytování "prostředků" týče, šlo prý jen o pár drobných dárků, pokud psal Čekan v dopise o "prostředcích", šlo prý o jeho stylistickou neobratnost, tvrdí jeho právník.

Vratislav Čekan pěstoval styky se sociální demokracií hlavně v roce 1994, kdy jej ČSSD představila i jako kandidáta v komunálních volbách. Pak se ale kandidatury vzdal, jednal s ČSSD o poskytnutí půjčky vy výši dvaceti miliónů korun, ale z ní sešlo. ČSSD se s Čekanem nedohodla a  Zeman posléze usoudil, že je Čekan "neseriózní podnikatel".

Proč o tom píšu? Připadá mi, že reportérka MFD Sabina Slonková tentokráte odvedla dost nesolidní práci. Kromě existence dopisu, který je možno interpretovat jakkoliv, totiž neprokázala vůbec nic. Téma je nedovyresearchované - Slonková měla hledat dál a najít nějaké konkrétní důkazy o údajných korupčních stycích Čekan - Zeman.

Pokud je nenašla, seriózní šéfredaktor by asi nedal souhlas k zveřejnění článku v této nedopracované podobě. Určitě ve Velké Británii, kde jsou dosti pevné zákony pro pomluvu, by se asi zveřejněním takovéto insinuace bez důkazů Mladá fronta Dnes nedoplatila.

Jistě, o zveřejnění Čekanova dopisu Zemanovi se dá diskutovat. Možná bylo záhodno ho bez komentáře otisknout ve veřejném zájmu, i když si tím reportérka pravěpodobně uzavřela cestu k získání dalších informací. Možná usoudila, že už stejně z nikoho žádné informace nevytluče, a tak se dopis rozhodla zveřejnit, a Čekana i Zemana tím donutit, aby prozradili něco víc. Je to myslím dost pochybná taktika.

Chraň Bůh, že by se Britské listy chtěly zastávat Miloše Zemana, který je jistě velmi kontroverzní osobností na české politické scéně, tak jako mnozí další členové českého politického panoptika. Jenže zveřejňováním nepořádně vyšetřených "skandálů" se Mladá fronta Dnes je otvírá obvinění, že zahajuje další účelovou kampaň proti sociálně demokratické vládě.

(Že by byla okurková sezóna a MFD teď neměla o čem psát? Že by nebyla spousta závažných témat, kde česká vláda selhává, a kde by bylo zapotřebí seriózní analýzy? Jenže kdo by to v tom horku četl, že?)

Článek Sabiny Slonkové je ještě jakž takž na hranici přípustnosti: uznejme, že měla ve veřejném zájmu snahu otisknout sporný dopis.

Komentář Martina Komárka v témže čísle MFD však tento list už otevřeně usvědčuje ze zaujatosti. Komárek píše (čeští novináři si nemohou odpustit metafory) o "skvrnách na Zemanově saku". Konstatuje:

Pro užaslého pozorovatele politiky, jímž se občan stává, se rýsuje jedna z mnoha afér, které začínají z mýdlové pěny a končí ve výlevce. (??) Může spekulovat. Možná Čekan opravdu tajně sponzoroval sociální demokracii, ale pak je Šrejbr proměněný v mrtvého Maďara slaboch, po Čekanovi nezůstala v účetnictví ani kostra. Možná Čekanovi teče do bot a Zemana, který mu naletěl jako bamberským strýčkům, skutečně vydírá. Možná jsou smluveni a náhle se vynořivší dopis je tahem v mnohem delší hře. Možná si velkokapitalista a velkosocialista opravdu něžně dopisují o několika sklenkách šnapsu.

Nad těmito spekulacemi, pane Komárku, nehodnými seriózních novin, je každému profesionálnějšímu novináři trapně. Příliš průkazné by tyto výroky u soudu nebyly, viďte, pane Komárku. Nevadí vám, že lidé usoudí, že šíříte účelové a nepodložené pomluvy? Nebylo by serióznější počkat, až Sabina Slonková práci dokončí a skutečně na Zemana dokáže vytáhnout něco podstatného?

Před nedávnem jsem obdržel telefonát od jednoho českého novináře, který si byl "jist", že jakýsi podnikatel poskytl politikovi úplatek asi ve výši osmdesáti miliónů korun. Doporučoval mi, abych podnikateli zavolal a zeptal se ho, zda úplatek skutečně dal. On to prý popře a já pak mohu napsat palcovými titulky:

"Podnikatel ten a ten popírá, že dal té a té politické straně úplatek".

Ona ta špína na něm už stejně zůstane, vyjádřil se novinář.

Obávám se, že mně tento nový antizemanovský "skandál" poněkud připomíná výše vylíčenou metodu.

Nedostatek důvěry

Jedním z hlavních problémů postkomunistické civilizace, která vznikla v České republice a která ochromuje i hospodářský rozvoj, je nedostatek důvěry. Lidi nejsou schopni druhým poskytnout to, čemu se anglicky říká benefit of the doubt - o někom se něco podezřelého povídá, ale já si počkám s konkrétním závěrem, až mi někdo předloží konkrétní průkazné informace. V atmosféře, že "jedna paní povídala", že ten či ten je možná zločinec či podvodník, je velmi nepříjemné a obtížné pracovat.

Lidé v České republice by měli pracovat na obnovení důvěry - neměli by šířit obvinění, pro něž nemají konkrétní, přesvědčivé důkazy. Čert vem Zemana nebo Kavana: mnozí, když jsem před časem opakovaně psal, ať útočníci na Kavana předloží veřejnosti proti Kavanovi průkazné informace, anebo ať zmlknou, si naivně mysleli, že se snad Kavana "zastávám" a že musím být jeho "kamarád", šlo však o daleko víc.

Jde i nyní o stabilní atmosféru důvěry ve společnosti, kterou by deníky jako MFD ve vlastním zájmu měly budovat a nikoliv nepodloženými pověstmi erodovat. Proč říkám ve vlastním zájmu?

Neexistence důvěry ve společnosti přispívá k hospodářskému neúspěchu. Bude-li MDF společenskou důvěru nepodloženě podrývat, může se také časem nadít toho, že dospěje hospodářská krize v ČR do tak vážné situace, že ani MFD neprodá tolik výtisků, aby zaznamenávala zisky. To si ale Martin Komárek asi neuvědomuje.

Neodvážit se bývá osudné

Opoziční smlouva na ČT 1

Otázka týdne: Kdo je vinen špatnými vztahy mezi Čechy a Slováky?

Odpověď Jana Čulíka se vysílala na stanici Radiožurnál v neděli 11. července v 9. 10 ráno.

Otázka: Naposledy to byl minulou středu slovenský prezident Rudolf Šustr, kdo v Praze zdůraznil, že má zájem na dobrých vztazích s Českou republikou. Navzdory jazykové a kultuní blízkosti, osobním vazbám a kusu společných dějin Čechů a Slováků se však kvůli majetkovému vypořádání po federaci nejsme s to domluvit často ani na běžných sousedských vztazích. Odcizili se Češi a Slováci, anebo je v minulých šesti letech odcizili jejich politici?

Jan Čulík: Na tuto otázku je odpověď ano i ne. Mám v posledních letech hlavní zkušenost styku Čechů se Slováky z  výročních scheinfeldských setkání, které organizuje dr. Vilém Prečan z pražského Ústavu soudobých dějin. Mluví se tam o aktuálních českých i slovenských politických problémech a vždycky je tam celá řada účastníků ze Slovenska. Nikdy tam nejsou mezi Čechy a Slováky žádné problémy. Nedávno se hovořilo o tom, že se Češi vinou svých politiků na Slováky začátkem devadesátých let zbytečně vytahovali: posléze se ukázalo se, že problémy Čech i Slovenska jsou dosti obdobné. V Praze žije celá řada Slováků a nemají většinou problémy - naštěstí se neodlišují barvou kůže. Takže špatné česko-slovenské vztahy, je to jistě hlavně vinou politiků. Ti neumějí vyjednávat ve veřejném zájmu a způsobili i rozbití Československa proti vůli jeho občanů.

Jenže: existuje i jiný pohled. Jak vydavatel internetových Britských listů dostávám mnoho čtenářských dopisů ze všech částí České republiky. Soudě podle toho, musím přiznat, že Češi mají trochu tendenci kolektivisticky se semknout kolem domácích, většinových, dost konvenčních názorů a netolerovat menšiny a cizí vlivy. Vyskytuje se dost pozoruhodný názor na demokracii: v demokracii prý ve volbách většina rozhodne a menšiny pak musejí poslouchat. To je ale, s odpuštěním, leninský demokratický centralismus. Jen si to přiznejme: díváme se s podezřením jako na celou skupinu na Čechy žijící v zahraničí, na homosexuály, na Romy, na ženy s feministickými názory, na Němce, na Poláky, na Rusy, na Slováky... Kdyby nám šlo skutečně o dobré soužití se Slováky, snad bychom dokázali politiky přimět, aby se v této věci dosáhli dohody. Nebo ne?

Možnosti zavádění soutěže do školství

Korupce na pražské právnické fakultě: Odstoupí děkan právnické fakulty KU?

Maturita a “přijímačky"

Striptýz fotbalistky a české občanství