Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.

• Kosovo a  sdělovací prostředky: Blairův tiskový tajemník: "Britský tisk přebíral Miloševičovu propagandu"

• Informovali jsme: nelhali jsme (Maggie O'Kanová, Observer)

• Destabilizující bída českých novin: Nepříliš podložené útoky MFD na Zemana: Skvrny na Zemanově saku? (Jan Čulík)

• Vztahy mezi ženami a muži, jaké nejsou v ČR: Jsou ženy muži dneška? (Guardian)

• Britští novináři se trpce přou o význam války o Jugoslávii (Observer)

• Bude americká pošta vybírat daně za zprávy posílané e-mailem?

• Českému cukrovarnictví hrozí likvidace (Miroslav Hruška)

• České novinářství: Nahá zpěvačka a dramatičnost Lidových novin (Juliana)

• Osamělý malý muž: vzdálený portrét Vladimíra Železného (Jaroslav Veis)

• Reportáž z místa činu: Jak byl popraven Jan Hus (Petr z Mladoňovic)

• Česká novinářská obec: Syndičce Ireně Válové: uvažujte ku prospěchu novinářského stavu o rezignaci (Tomáš Pecina)

• Etika českého školství: Jak se prodávají zkoušková zadání na Právnické fakultě UK (Jan Čulík)

• Hrozba české demokracii: Vyloučení Jana Křečka ze Syndikátu novinářů (Tomáš Pecina)

• Ideologická bigotnost politiků: Ivan Langer: "Mediální zákon je také o konkurenci" (Milan Šmíd, Jan Čulík)

• Svět: Slovensko a Vatikán chtějí zabránit opatřením proti sexuálnímu útlaku žen (Guardian)

• Jeremy Paxman: Henry Kissingere, jste podvodník?

• Jak si čtenáři Britských listů vybírají informace: Myšlení bolí (Jan Čulík)

• Rozšiřování Evropské unie se zpomaluje (Guardian)

• Česká republika a EU: Jak do Evropy trochu konkrétněji (Jaroslav Teplý)

• Nový pohled na střední Evropu (Andrew Stroehlein, Sean Hanley, Kazi Šťastnová, Central Europe Review)

• Lékařský výzkum: Britská vláda zakázala klonování lidí

• Jak se v Británii debatuje o vybírání generálního ředitele veřejnoprávní televize: Etická kontroverze: Šéf BBC, který věnoval labouristům 50 000 liber

• BBC: Hniloba v samém jádru (The Times)

• Česká republika: Deset let po pádu komunismu: velká česká nejistota (Jan Čulík)

• O sexuolozích a neznámých mužích v dusné letní noci (Kazi Šťastnová)

• Exkluzívní dokument: České rozhlasové a televizní stanice v interní analýze české vlády

• Jak dostali barbaři po papuli (Ivan Vágner)

• Imperialismus Britských listů (Jan Čulík)

• České školství: Zaveďme informační systém, jak si vedou absolventi kterých škol (Jaroslav Král)

• Sdělovací prostředky: Tiskový zákon a česká politická elita (Milan Šmíd)

• ČR a Evropská unie: Co tě nepálí, nehas: nedráždi spícího euromedvěda! (Andrew Stroehlein)

• Nová kniha o české historii (Jonathan Hughes Bolton)

• Dobrý voják Švejk na londýnském jevišti (Andrew J. Horton)

• Jak by se měla na střední škole učit literatura? (Radek Sarkozi)

• Jaké by měly být dobré noviny (Tomáš Zukal)

• Analýza Evropského střediska pro práva Romů:Romové a školy pro mentálně postižené v České republice

• Ještě Slušovice: František Čuba: hledejte ideologickou zaujatost (Iva Nachtmannová)

• Na obranu Františka Čuby (Milena Varadinková)

• Praha: Vyhánění nájemníků (Daniel Hromádko)

• Televize Nova: Kdo ví, zda vůbec někdo úvěr dostal? (Jaroslav Plesl)

• Budoucnost nacionalismu: Čas pro změnu aneb stagnace v Čechách (Pavel Tychtl)

• České emocionální reakce jsou charakteristické pro třetí svět (Ferdinand)

• Pozor! Vladimír Železný NEDOSTAL úvěr od banky IPB (Milan Šmíd)

• Kam kráčíš, ODS? (Dana Cihelková)

Všechny články o válce o Kosovo, zveřejněné v BL, naleznete na tomto místě.

Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL. Tematický archív BL od 1. září 1997, kdy se BL osamostatnily, je na adrese http://blisty.internet.cz/xz.

Michal Škop

Dnes jsem se stal na vlastní oči svědkem ukázkové korupce - úplatek vzali dopravní policisté.

Nejprve snad samotný příběh - dnes (tj.12.6.1999) jsem jel z domova do Prahy. Z Plzně (bydlim kousek od Plzně) jsem jel stopem s jedním Polákem v autě s polskou SPZ (což je dost podstatné). Dálnice do Prahy začíná (kvůli známým průtahům s obchvatem) až několik kilometrů za Plzní. Ovšem již za Plzní je silnice dálničního typu. Těsně před začátkem dálnice byla (prý - ale je to dost možné - nájezd na začátek dálnice je dost nebezpečný) šedesátka.

V inkriminovaném úseku jsme jeli kolem sedmdesátky - podobně jako několik dalších aut okolo nás.

Po nějakém půlkilometru nás zastavili policisté. Všechny ostatní auta (s českou SPZ) nechali projet a vybrali si zrovna nás.

Jak jsem viděl - asi nikoliv náhodou. Odstavené byly další 2 auta - jedno české s "cizineckou" (modrou) SPZ a druhé s německou. Řidiči, který mě vezl, po prohlídce dokladů policista vysvětlil jeho přestupek a sdělil, že to bude za 1000 Kč. Což se samozřejmě řidiči zdálo hodně, chvíli se tedy dohadovali (já jsem jim své "češství" raději s ohledem na prospěch řidiče neprozradil) a poté se shodli na 200Kč bez pokutových bloků.

Prostě pohoda.

Samozřejmě jsem to po přijetí do Prahy oznámil na policejním prezidiu ve Strojnické ulici, kde mě vyslechli. Když jsem se jich ptal, co se s tím bude dít dál, jsem se dozvěděl, že to pošlou do Plzně a tam to prošetří. Dále jsem se dozvěděl, že toto se těžko prokazuje (- no, to bych nečekal).

Zvláště dobré na celém příběhu je to, že policisty jsem viděl brát úplatek asi v 11.30 a na policejní prezidium jsem přišel asi v 13.00 . Tedy v době, kdy oni "zločinní" policisté u Plzně patrně ještě stáli. Odcházel jsem někdy kolem 13.45 - v té době si možná právě u Plzně policisté přivydělali o dalších 200Kč.

Prostě pohoda.

Naivně jsem si myslel, že okamžitě začne nějaká akce (při výdělku 200Kč za 5 minut, pokud tam stáli od rána přeci museli mít u sebe už slušný balík). Kdepak, policejní mlýny

Ovšem, co očekávat od policie ve státě, kde je korupce i na právnických vyskokých školách, kde i vedení právnických VŠ před korupcí zavírá oči a problémy řeší zapomenutím a snahou o potrestání těch, kteří na ně upozorňují?

Prostě česká korupční pohoda.

Mimochodem - SPZ policejního auta (Transit či něco podobného) byla PMP 16 48.

Michal Škop

Jaroslav Plesl

Honzo,

To, co včera předvedla Mladá fronta Dnes, je přesně důvodem, proč bych nikdy nepřipojil svůj podpis k jakékoli petici organizované českými novináři. Domnívám se totiž, že Miloš Zeman má pravdu, když pochybuje o inteligenci valné většiny českých novinářů. Jediné, co mu vytýkám, je arogantní a sprostý slovník. Na idioty totiž není třeba křičet. Beztak tím ničeho nedosáhne.

Zpráva o Čekanově dopisu v žádném případě nepatří na titulní stránku novin, které mají ambice stát se respektovaným deníkem (Ale vážně, opravdu to Šabata, Komárek, Leschtina a spol. chtějí?). Tento případ je však typickou ukázkou toho, jak dnes přemýšlejí čeští “investigativní novináři". Hlavně udělat pořádný bugr, uškodit Zemanovi (“Je to přece komunista, no ne?") a na fakta se vykašlat (“Je to přece v národním zájmu, no ne?"). Naprosto stejně “idiotsky" jako nyní, postupovali novináři i v případech “Tajné konto ODS" a “Bamberská aféra" v letech 1997 a 1998 a pokračují v těchto praktikách dodnes (viz pondělní vydání týdeníku Respekt na straně 5, článek “Černé konto v Bambergu").

V případě “Tajného konta ODS" novináři s největší pravděpodobností naletěli politické manipulaci a v případě “Bamberské aféry" partičce bývalých komunistických rozvědčíků, kterým nevadí ani tak Zeman, jako spíše to, že by se tato země (píšu z Prahy) měla vymanit z područí bratra Rusa. Proto se snaží všechno - s prominutím - rozesírat. S tímto vysvětlením nepřišel nikdo povolanější, než sám bývalý komunistický rozvědčík Ladislav Bittman, který nyní učí o dezinformacích na Bostonské Universitě a svou antibamberskou tezi zveřejnil loni dokonce na stránkách magazínu Mladé fronty. Té samé Mladé fronty, která se v honbě na Zemana tak ráda a tak často angažuje! Komu asi novináři naletěli tentokrát?

Dovolím si dokonce nastínit další vývoj: nicneříkající zprávy o Čekanovi se samozřejmě chytnou další novináři. Budou to především Martin Fendrych a Jaroslav Spurný v týdeníku Respekt (už se těším na ty komentáře!), připojí se Ivan Hoffman v Českém rozhlase (jediní čistí a spravedliví jsou Luxovi hoši z KDU), Roman Prorok v České televizi zorganizuje nedělní debatu V pravé poledne, kam pozve svatého Jana Rumla, případně Josefa Zieleniece nebo Vladimíra Mlynáře! Toho samého Mlynáře, který se ještě coby komentátor angažoval v rozbíjení ODS na jejím Poděbradském sjezdu na sklonku roku 1997, aby krátce nato nastoupil v koaliční vládě (KDU a US) Josefa Tošovského. Ti samí pánové z Unie svobody se brzy objeví i v debatním pořadech Sněží a Na hraně (jeden spolumoderuje Martin Fendrych a na druhém se sem-tam podílí dramaturgicky). Zpravodajství bude plné výstupů největšího politologa všech dob - pana Jiřího Pehe. Své know-how z práce na “Bamberské aféře" asi využije i Rebeka Křižanová, která nyní pracuje v časopise Týden. To všechno pak okomentují Jiří Leschtina v MfD a Petr Nováček v Českém rozhlase. Závěr bude jasný: Zeman je zkorumpovaný člověk a musí odejít.

Své si pak - zřejmě jen prostřednictvím tiskového mluvčího Špačka - přidá i prezident Havel. V jeho případě bude stačit jen malá, zdánlivě střízlivá větička, ale dost nejasná k tomu, aby si jí spřátelení novináři mohli vysvětlit jak potřebují.

Tak nyní pracují čeští novináři. Onanují nad nesmysly. Byl by to tragikomický kus, jen kdyby nešlo o budoucnost této krásné země. Snad naše děti budou mít rozumu více.

Jaroslav Plesl

Reportér týdeníku EURO

Jaroslav Veis, Radiožurnál

Zaplať bůh, některé životní jistoty platí. U Maršovic na Benešovsku se konečně objevil první letošní záhadný kruh v obilí a ani tentokrát nikoho nechytili při jeho kroužení. V naší virtuální realitě z toho vyplývá, že nelze vyloučit, že jej vykroužili mimozemšťané. Možná se i najde politik, toužící tolik po svých 15 vteřinách na obrazovce, že rád připustí, že mimozemšťany mohl přivolat Václav Klaus. Naznačil přece v neděli, že současnou českou politickou lapálii jinak než opoziční smlouvou vyřeší leda jiní politici, například z Marsu. Dojde-li k takové medializaci kauzy kruhy , čeká nás těžká okurkově sezónní diskuse o nepřijatelnosti vměšování mimozemských politických stran do naší smluvní demokracie a o neschopnosti vlády kruhy v obilí zprivatizovat, ač to slibovala.

Mezitím si možná skoro nevšimneme několika podružných událostí. Například dalšího pokusu konečně prosadit zákon o referendu. Dnes se má hlasovat o jeho návrhu, předloženém lidovci.

Jen snivec si může myslet, že se v této sněmovně najde 120 žen a mužů, kteří by konečně podpořili zákon, jenž všechny dosavadní sněmovny ústavě a tím i občanům dluží.

Existuje jediný důvod, který pro to mají a tím je přislíbené všelidové hlasování o přistoupení do Evropské unie. Vzhledem k velmi uvážlivě zvolenému tempu našich příprav ke vstupu - znáte to pod krycím názvem akce Legislativní smršť - tudíž schválení zákona o referendu zdaleka nehrozí, ba dost možná se i vzdaluje.

Nebo dokonce se zákonodárcům ten proces podaří proměnit v podobnou jistotu, jakou se stávají kruhy v obilí. Pranostika, že svatá Markéta hodila srp do žita dozná rozšíření. Hodila ho tam topspinem, až v něm nadělala kruhy, a zaťala referendu tipec.

Vysílá se v úterý 13. července ráno.

Pravda a lži

Dlouhé měsíce reportáží o vražedném chování Srbů po celém Kosovu; dlouhé týdny drastických očitých svědectví od kosovských urpchlíků; nejlepší reklama, jaké se dostalo britské armádě za celé generace a pak dlouhé dny děsivých důkazů, že to, o čem uprchlíci tvrdili, že se stalo, se skutečně stalo. A pak dostaneme Alastaira Campbella, který kňourá, že měl s námi moc těžkou práci!

Stejně jako se to stalo mnoha jiným novinářům, i na mě stříleli, nesčetněkrát mě zatkli, stával jsem se terčem dělostřelecké palby, srbská armáda mě zbila a okradla během událostí ve Vukovaru, v Srebrenici, v Dubrovníku a na mnoha dalších místech, kde docházelo v devadesátých letech k válečným zločinům. A ano, Alastaire, sdělovali jsme veřejnosti všechny důkazy a podrobnosti o srbském fašismu dávno, dávno předtím, než vás to vůbec začalo zajímat.

Takže jestliže chcete vědět, proč veřejnost podorovala válku o Kosovo, poděkujte novinářům, nikoliv nynějšímu hlavnímu vládnímu propagandistovi. Jestlipak Campbell vůbec tuší, proč lidi v Kosovu vůbec vědí, kdo je Jamie Shea? V důsledku novinářské práce.

Ano, snobské postoje, vyjadřované vůči Jamiemu Sheahovi (že nemluví dostatečně vznosnou angličtinou, pozn. JČ) byly odporné a ten člověk má plné právo mít pocit hněvu. Je mi úplně jedno, jakým přízvukem ke mně někdo mluví, pokud říká pravdu.

Jenže Campbell ví velmi dobře, že někdy NATO neříkalo pravdu. Lhalo ohledně nepřesného bombardování Prištiny a snažilo se z toho obviňovat Srby. Totéž učinilo ohledně jednoho vybombardovaného konvoje traktorů.

Dovolte mi, abych Campbellovi připomenul, že tato válka se vedla proto, aby se zamezilo utrpení civilistů. Řekl: "Bomba, která se minula cílem a udělala díru do silnice, se stala zprávou po celém světě, protože tam Srbové přivezli kameramany." To je laciný komentář, který zlehčuje životy civilistů, kteří zemřeli, když se NATO dopustilo této chyby - a šlo o životy civilistů, přesně těch lidí, kvůli nimž jsme vedli tuto válku. Z velmi rozdílných důvodů byli Srbové i západní sdělovací prostředky právem znepokojeny v důsledku takovýchto chyb.

Jak míjel čas, reakce Severoatlantického společenství začínaly být daleko systematičtější a artikulovanější. Ale když se dopustíte v jedné věci drobné lži, unikne vám celková pravda. Zejména když nejsou k dispozici žádné televizní záběry z oné celkové scény v Kosovu. Jak říká Campbell sám: "Pravda je síla."

Potíž je, že i NATO mělo zájem o šíření velké lži. Informovali jsme o vybombardování čínského velvyslanectví, nemocnice a televizní stanice v Bělehradě, protože k tomu došlo.

Je to pravda. Jestliže Jamie Sheah konstatuje: "Není politikou NATO zaměřovat se na civilisty," a pak úmyslně promění maskérky a uklízečky v bělehradské televizní stanici v růžovou mlhu, myslím, že existuje určitý problém. Jestliže NATO neustále hovoří o tom, že zasahovalo množství tanků po celém Kosovu a pak množství reportérů komerční britské televize na okruzích 3, 4 a 5 dokáží najít jen jediný - opakuji - jediný zničený tank v celém Kosovu, myslím, že existuje taky problém. Jestliže NATO tvrdí, že zasahuje vysoce důležité vojenské cíle, a já pak vidím, že nedaleko Glogovace byla rozdrcena kuřecí farma, zdá se mi, že existuje určitý problém. Jestliže nám NATO sděluje, že proměnilo kasárna v Prištině v trosky, a i potulní psi na ulici vědí, že ta kasárna byla už dlouhé týdny prázdná, ano, Alistaire, existuje určitý problém.

Vůbec nevím proč, ale situace se po Campbellově návštěvě v ústředí NATO v Bruselu zhoršila. A on se vážně diví, že byli novináři nedůvěřiví, když se uprostřed války vydal do ústředí NATO?

Konec konců, zodpověděl tu otázku sám. Konstatuje, na jedné straně, že novináři považovali některé živé videolinky během tiskových konferencí NATO za propagandu. A pak prakticky hned v další větě píše: Bylo důležité, abychom udrželi pozornost veřejnosti na tom, co říkáme my."

Nemůžete seriózně očekávat od sdělovacích prostředků, že automaticky budou přebírat některé hrůzné příběhy z Kosova od britského ministra obrany George Robertsona a budou je prezentovat jako "fakta".

Mnoho reportérů to jistě dělalo. Ale někteří z nás si ještě pamatují na zprávy o tom, že prý Iráčané vytahovali nemluvňata v Kuwait City z inkubátorů, a pak se zjistilo, že to všechno byla jen propaganda - promiňte, vlastně jen "udržování pozornosti veřejnosti na tom, co říkáme my".

A zmínil jste se o známém horkém bramboru videozáznamů ze stihaček. Není to podivné, že NATO nikdy nemělo videozáznam ze stihačky, když šlo o bombu, která se minula cílem? Onen nešťastný americký pilot, který prožil slunné odpoledne tím, že bombardoval Albánii namísto Kosova, jaksi vůbec neměl žádné videozáznamy. Není to zvláštní?

Právě proto jsem nevysílali - a neměli jsme v žádném případě vysílat - historie zvěrstev od uprchlíků jako nezdrojovaná fakta. Když jsme se dostali do Kosova, kontrolovali jsme jejich pravdivost. Navštívili jsme znovu Izbicu, Maleševo, region Drenica a ostatní. Tomu se říká kontrolování vlastních "faktů". Alastair i já víme, že byste s tím souhlasili.

Velmi rád bych chtěl od vládních propagandistů, aby daleko více uznali, kolik práce jsme odvedli před válkou tím, že jsme lidem dokázali vysvětlit, jaké strašné věci se v Kosovu dějí.

Campbell buď vůbec neví o celé záležitosti nic, anebo ho prostě nezajímají celá ta dlouhá léta práce věci oddaných a odvážných lidí ve snaze přivést pozornost lidí ve světě k fašismu, který šíří Miloševič. Přišli jsme o dobré, statečné přátele, kteří byli usmrceni právě při tomto úsilí, dlouho předtím, než Campbell chudák nemohl spát, bezpečně v Londýně, v důsledku obav, jak se mu jeho propagandistická práce o válce v Kosovo nedaří.

Ano, Channel Four News pronikly do Kosova. Třikrát. Byli to další lidé, kteří riskovali krk. Další lidé, o nichž Campbell předstírá, že neexistují. Přesně řečeno to byli Tony Birtley a Max Stahl. Zatelefonujte mi do kanceláře, pane Campbelle, a já vám dám na ně číslo, máte-li tu slušnost, abyste se jim omluvil. A pronikli do Kosova bez vaší pomoci. Stejně jako tam pronikli další moji stateční kolegové z rozhlasu BBC.

Což mě přivádí k jedné z mála přesných věcí, které jste řekl ohledně kosovské války. Máte pravdu, že KLA měla dostat nejen zbraně, ale i kamery. Až se bude psát historie moderního válečnictví, jsem si jist, že KLA dostane cenu, že nikdy nepromeškala příležitost promeškat příležitost práce se sdělovacími prostředky.

Zázrak je, že se dvěma lidem, kteří pracovali pro náš pořad, vůbec podařilo dostat se s KLA do Kosova, a že jim tam podařilo hrůzy války přežít. Takže se Alastaire trochu uklidněte. Lidé nepodporovali tuto válku, protože jste chrabře mával "mečem pravdy" a podařilo se vám zatlačit lživé sdělovací prostředky stranou.

Ne, lidé podporovali tuto válku, protože náhodou vědí, že jsou Slobodan Miloševič a jeho chlapci v uniformách a ve vojenských botách fašistickou sebrankou, která vraždí a znásilňuje jménem srbského bratrství.

Lidé to vědí, protože existují osoby, jimž se říká novináři, víte, Alastaire, kteří jsou placeni za to, že se vydají na místo a upozorňují lidi na tyhle skutečnosti. Jamiemu Sheahovi se (právem) dostalo v ulicích Prištiny ovací ze stejných důvodů, z jakých se tam dostávalo ovací novinářům, protože více méně, jsme se všichni alespoň snažili říkat pravdu o tom, co se děje v Kosovu. A v Bosně Hercegovině. A v Chorvatsku. A ve Slovinsku.

Jestliže sdělovací prostředky všechno tak zkazily, Alastaire, pak mi vysvětlete jednu věc. Čím to asi, je, že po každém dnu natáčení v Kosovu jsme pokaždé museli z auta odstraňovat množství květin, které na ně nanosili uprchlíci jako výraz svých díků?

Dokonce i pro NATO v neúspěšný den by bylo dost obtížné to vysvětlit.

Toto je reakce Michaela Williamse na kritiku Alastaira Campbella. Michael Williams je zahraniční korespondent pořadu "Today" rozhlasové stanice BBC Radio Four. Tento jeho článek vyšel v pondělí 12. července v deníku Guardian.

Alastair Campbell nemá ve všem úplně nepravdu. Ani nemá ve všem pravdu. Je to s ním podobně jako s bombardovací kampaní NATO. Ale jeho zaměstnáním je vysvětlovat vládní politiku, prodávat veřejnosti určitý názor. Jeho úkolem není rozlišovat fakta od výmyslů.

Přiznává, že sdělovacím prostředkům poskytoval zprávy, aby neutralizoval ty zprávy, které přicházely z nepřátelského tábora. Totéž dělal jeho protějšek v Bělehradě a je obtížnější nalézt lepší definici propagandistické kampaně. Všichni uznávali, jak velmi důležitá je informační válka. Campbell dostává plat za to, že se v té válce postavil na jednu stranu. Já, jako korespondent BBC jsem placen za to, že se na jedinou stranu postavit nesmím.

To, co Campbell charakterizuje jako "srbskou mašinérii lží", nebyla příliš inteligentní struktura. Lži byly primitivní, mechanismus byl polorozpadlý, a co je nejdůležitější, nefungovalo to. Televizní reportáže z Bělehradu byly někdy zcenzurovány, ale kdykoliv k tomu došlo, vždycky jsme to ve vysílání uvedli a když byl tlak největší, vydali jsme posluchačům a divákům varování a vysvětlili jsme cenzurní omezení. Jako rozhlasový reportér jsem většinou pracoval se slovy, nikoliv s televizními záběry a ani jednou se Srbům nepodařilo omezit to, co jsem říkal do vysílání. Pokusili se o to, ale ignoroval jsem je.

Jugoslávské úřady někdy dělaly chyby a někdy nám lhaly. Ale ani činitelé NATO se nechovali vždycky přímě. Pro BBC bylo relativně lehké se s tím vypořádat. Z Bělehradu jsem posílal zprávy já a John Simpson (který také kritizoval Campbellův záchvat), jiní dělali reportáže z ústředí NATO v Bruselu a z leteckých základen v Itálii. Měli jsme reportéry v uprchlických táborech v Albánii, v Makedonii, v Černé Hoře, u OSN v New Yorku, ve Washingtonu, v Moskvě, v Pekingu a v Londýně. Pak jsme nechali na divácích a na posluchačích, aby si sami udělali vlastní názor. Možná, že by Campbell dával přednost jednoduchému řešení - aby byl jen jeden reportér u sídla britského premiéra v Downing Street.

Jednou ve středu uprostřed dubna konstatovali činitelé v Bělehradě, že piloti NATO usmrtili desítky etnických Albánců v uprchlickém konvoji v Kosovu a Tony Blair varoval před "automatickým přejímáním tvrzení srbských úřadů" - což bylo pro každého novináře zbytečné varování.

Byl jsem ve skupině novinářů, které na scénu útoku odvezla jugoslávská armáda. Bombardéry NATO bylo stále ještě slyšet nad hlavou a občas se ozývala střelba protileteckých zbraní. Obhlédli jsme trosky a krátery po bombách. Poté, co jsem zakopl o utrženou nohu jedné z obětí a zjistil jsem, že stojím na roztrhaných pozůstatcích jiné oběti, poslal jsem do Londýna první z mnoha reportáží.

Řekl jsem, v podstatě, tři věci: Zaprvé, že bomby NATO jak se zdá usmrtily až 70 lidí. Zadruhé, že se jugoslávské úřady snaží tuto záležitosti do určité míry zmanipulovat, a zatřetí jsem informoval o dlouhé, klikaté cestě na scénu útoku - kolem hořících vesnic, prázdnými a vypleněnými městy, po silnicích, po nichž jezdily autobusy plné Albánců hlídaných strážemi z jugoslávské armády, kam byli vozeni, nebylo jasné. Toto bylo první nezávislé potvrzení zevnitř Kosova strašlivých svědectví od uprchlíků, kteří se z Kosova předtím dostali.

Campbell kritizoval reportéry, že neriskovali, aby byli svědky pravdy na vlastní oči. Každý den jsme riskovali, že nás zasáhnou bomby NATO, nebo že se staneme obětí násilné reakce hněvivých vojáků, policistů nebo obyčejných Srbů.

Dva dny poté, co jsem byl vyhoštěn z Bělehradu, jsem se vrátil do Srbska. Strávil jsem devět hodin v rukou zuřivých příslušníků vojenské policie. Řvali na mě, prohledávali mi zavazadla, kontrolovali mé zápisníky, drželi mi pistole u hlavy a vyhrožovali, že mě zastřelí, pokaždé, když se jim moje odpověď nezdála dostatečně uspokojující.

Toto není žádost o to, abych byl uznán jako "novinář hrdina". Je to jen prosba, aby si Alastair Campbell ověřil fakta, než začne mluvit. Já jsem to dělat musel.

Pravda není první obětí války. Lidi jsou první obětí války. Škoda, způsobená pravdě, je až vedlejší, ve srovnání se zraněními, spáchanými lidem. Srbové usmrtili tisíce lidí, NATO usmrtilo stovky a bude to trvat léta, než budou známa fakta o všech těchto úmrtích. Naštěstí to nebudou posuzovat ani vládní propagandisté, ani novináři. Bude to práce historiků a těším se na jejich verdikt. Jestlipak se na něj těší i Alastair Campbell?

(Ukazky viz napr. zde: http://deepthought.armory.com/~thrace/sufi/poems.html). Komentatori vidi jednu z hlavnich pricin v tom, ze Madonnu a Demi Moore uz prestalo bavit sokovat verejnost vyzyvavym oblecenim a nahotou a zaujala je cetba mystickeho basnika. Jejich fanousci je napodobuji.

Stale se rika, ze media kazi vkus. Nova musi byt bulvarni, protoze lide bulvar vyzaduji. K jejimu petiletemu vyroci mnozi uvadeli, ze jednim z nejvetsich kladu existence teto stanice je to, ze nas (tedy je) zbavila iluze o kulturnosti ceskeho naroda. Pokud bychom to pojali takto zjednodusene, byla by obliba mystickych basniku patrne dukazem nadprumerne kulturnosti fanousku Madonny.

Myslim, ze media nejsou sama o sobe ani dobra, ani spatna. Moc maji velkou, a asi je snadne ji zneuzivat. Kdyby nabidla lidem v prijatelne forme dobrou kulturu a kdyby uz predem nepocitala s pokleslym vkusem divaku, treba bychom mohli byt alespon stejne kulturni jako fanousci Madonny a Demi Moore.

Mozna se se zpopularnenim umeleckeho dila cast jeho vyznamu ztraci, ale intelektualum nikdo nebrani, aby si dilo i nadale cetli v originale a snazili se postihnout vsechny aspekty jeho mnohovrstevnatosti. Zbytek populace se s vyssi kulturou muze seznamit treba tak, ze svazek basni sebou nosi oblibena postava televizniho serialu, anebo nad nimi rozjima nejaka celebrita.

Ostatne Kartouzu parmskou napsal Stendhal puvodne "for a happy few" a dnes to neni dilo siroke verejnosti zcela nezname.

PS. Myslim, ze tradicni zpusoby propagace umeni maji na verejnost dost omezeny dosah. Jeste se pamatuji, jak jsme si na gymnaziu nadavali slovy: Jsi blbej jak' Nedelni chvilka poezie.

Poznámka JČ: Ve vozech londýnského metra umisťuje občas organizace zvaná Poetry Society mezi reklamami několik veršů z anglické nebo světové poezie. Když před časem vyšel výbor těchto "Básní z metra" knižně, prodalo se ho také asi půl miliónu výtisků. Začátkem devadesátých let jsem seznámil s touto myšlenkou pražskou Obec spisovatelů. Velmi se jim líbila: chtěli by také dávat do vozů pražského metra tu a tam dvě tři sloky nejsenzačnějších ukázek z české poezie. Od pádu komunismu však už uplynulo skoro deset let a - na rozdíl od Londýna - se v kulturní Praze nepodařilo tuto prajednoduchou věc dosud zařídit.

Vratislav Kuška

"V minulem tydnu prijaty navrh zakona o obcanstvi je totiz ukazkou desetileteho vysmechu nekterych politiku CR vuci spoluobcanum v USA. Jeho prijeti, po tom co vyprsely restitucni zakony, vypada z druhe strany oceanu jako zamerna a sprosta facka."

Aja Bufka, Los Angeles

Ahoj Ajo,

delaji si opravdu srandu z celeho sveta. Vsude jinde bezi promlceci lhuty teprve od doby, kdy bylo mozne obzalovat nebo cinit narok.

Soudruzi cesti kapitalisti se vsak pojistili. Obe bezelo hezky zvlast, nejdrive vyprsela lhuta k zadostem a ted, po jejim uplynuti, se budou udelovat zpet obcanstvi.

Ovsem nejhorsi je, ze vsechny CESKY PSANE publikace, at v Bohmen und Mahren nebo v Anglii, ci Americe (ze, agente Pisku?), jim pomahaji zamlzovat jadro problemu.

OBCANSTVI A VRACENI UKRADENEHO JSOU DVE ROZDILNE VECI.

Predstav si, ze by Ti v Parizi ukradli penezenku, zlaty hodinky a diamantovy prsten, Tys zlodeje chytil za ruku, pritahl na policejni straznici a oni Ti rekli:

"Jo, milej pane, mate smulu. Nejste obcanem Parize, tak na vraceni ukradeneho nemate narok." A oba vas s usmevem propustili, zlodeje s Tvymi zlatymi hodinkami, Tvou penezenkou a Tvym prstenem s diamantem v kapse.

Je to nepredstavitelne?

A proc je temer pro kazdeho, vcetne hrdinnych "protikomunistickych, za spravedlnost a demokracii se bijicich" ceskych novinaru nevydavani ukradeneho v CR na zaklade komunistickeho (jakeho jineho, demokrate by podobny zakon nemohli odhlasovat!) zakona pokladano za normalizacne normalni a kazdy brojil pouze proti nevraceni obcanstvi misto proti nevraceni ukradeneho na zaklade neobcanstvi a potrestani soudruhu zlodeju, at uz dnesnich, vcerejsich nebo predvcerejsich?

Jsou to spinave triky tak dokonale, ze i normalni clovek zacina pochybovat o svem usudku a rika si "Snad ti komuniste maji pravdu, kdyz s nimi v podstate kazdy, i nekomuniste, alespon castecne souhlasi."

Jen blbec ma vzdycky pravdu, takze nechci-li se povazovat za blbce, uvazuji nekdy o tom, ze bych mel snad dnesnim komunistickym technokratum v ruznych plastich dat za pravdu. Z reakci se zda, ze maji pravdu, kdyz jim temer kazdy, alespon castecne, dava opravdu "zapravdu".

Tvuj

o vlastnim usudku a dusevnim zdravi stale vice pochybujici

Nešťastníkoslav

Kostas Zgafas

V poslední době probíhá na české scéně živá diskuse, která se týká dvou vzájemně souvisejících záležitostí: hrubé vystupování předsedy vlády Zemana vůči médiím a nový tiskový zákon upravující podmínky činnosti médií. Předseda vlády Zeman vystupuje hrubě na adresu médií, nikdo však neuvádí, jaké konkrétní důvody jej k tomu vedou. Ačkoli hrubost jeho výroků lze ztěží omlouvat, lze předpokládat, že určité konkrétní důvody jeho chování zřejmě bude mít. Otázkou však je, zda-li média veřejnosti sdělí, jaké konkrétní jednání z jejich strany vedlo předsedu Zemana k jeho hrubému chování vůči médiím. Sám tiskový zákon, ačkoli obecně považován za omezující, signalizuje obecnou nespokojenost politiků se sdělovacími prostředky. A netýká se to jen přítomnosti - vzpomeňme na legendární výrok pana Klause o novinářích coby nepřátelích lidstva. Výrok z počátku devadesátých let, který se dostal do světového tisku.

Nuže - politici mají k dispozici další médium, na kterém mohou mít zcela naprostou kontrolu nad interpretacemi svých záměrů - Internet. A pracovníci sdělovacích prostředků mají též k dispozici jedno médium, na kterém mohou působit bez jakýchkoli omezení ze strany politiků - Internet. Prostě - Internet na obě strany již velmi netrpělivě čeká.

Jiří Jírovec

Dopis nejmenované studentky, častečně publikovaný v Britských listech nadhodil téma, které by nemělo upadnout v zapomnění. Už jen proto, že na zahraničních universitách působí mnoho krajanů, či jak se jim teď smí říkat, kteří mohou přispět svojí zkušeností.

Otázka, proč vůbec studovat v zahraničí, není tak triviální, jak by se mohlo na první pohled zdát. Zdaleka ne všechny zahraniční školy totiž mají dobrou úroveň a navíc studium je často velmi nákladné, takže je nutné zvážit jakou hodnotu dostane student výměnou za vynaložené náklady (nezapoměňme na úroky půjček) a úsilí.

Z informací o  kanadských universitách , jsem na ukázku vybral odhad ceny základního (undergraduate) studia na Carleton University v Ottawě. Rok studia na této, podle různých žebříčků pouze průměrné universitě, stojí 11 700-14 900 kanadských dolarů.

Zahraniční student platí za  stejné studium 18 600-22 200 kanadských dolarů.

Pro českého studenta to je dost beznadějné, protože bohatí strýčkové se v reálném životě příliš nevyskytují a těch potřebných 400 000 korun (na rok) mu někdo těžko půjčí nebo daruje.

Situace je poněkud jiná, začneme-li uvažovat o postgraduálním studiu. To je sice rovněž drahé (studijní poplatky za roční program MSc nebo PhD jsou na Queen's University (Kingston, Ontario) 5 750 pro domácí a  10 700 pro cizince), jenže většina těchto programů je spojena se zaručeným příjmem (stipendium, grant, teaching assistantship), který by měl náklady na studium pokrýt.

Je to již velmi dávno, co mě, Karlovou universitou promovaného chemika, přijala School of Graduate Studies na výše zmíněné Queen's University.

Pro podezřívavé čtenáře vsunuji prohlášení, že jsem neměl žádnou protekci ani konexe. Stejné platí i o okolnostech mého dočasného uvolnění z fakulty.

V době, kdy jsem odjel, ještě dobíhalo uvolnění roku 1968 a vedení fakulty zahraniční cesty svými razítky štědře podporovalo. V roce 1969-70 například studovalo dlouhodobě v Kanadě pět nestraníků z geologické sekce (o chemii a biologii nemám přehled).

Pokusím se vysvětlit, jak se stalo, že John A. Page, profesor chemie na Queensu, usoudil, že udělá dobře, když vezme toho Jírovce z Prahy.

Základem všeho byla dobrá pověst Karlovy university, ústavů ČSAV a českých chemiků vůbec. John Page jich znal řadu osobně z kongresů a konferencí a další pak z jejich vědeckých prací.

Věděl, kdo je Přibil, Kůta, Koutecký, Moldán (pozdější český ministr životního prostředí), Rubeška, Doležal a Zýka. Vzpomínal na jediného českého laureáta Nobelovy ceny Heyrovského (objev polarografie) a upozornil mě, že jeho následovník přes organickou polarografii Zuman profesoruje v USA. A zmínil další jména, která mi již vypadla z paměti.

Čím jsem vzbudil zájem o vlastní maličkost, nevím. Možná to byla neortodoxnost mé korespondence, specializace v analytické chemii a možná i popularita Československa po srpnové invazi.

Troufám si svoji zkušenost zobecnit: cesta do světa vedla a vede především přes kvalitní zázemí doma.

Proto je třeba podporovat vysoké školy tak, aby z nich učitelé neutíkali za lepšími platy jinam. Je rovněž zapotřebí podporovat výzkum, aby se mladí lidé po "vyučení na vědce" měli kam vracet.

Jakkoli mnohé závisí na schopnostech a štěstí jednotlivce, je zjevné, že základem musí být jasná představa o postavení školství a vědy v České republice a politická vůle tuto představu prosadit.

Nevidím žádný důvod, proč by z českých vysokých škol nemohli vycházet absolventi (na úrovni Bachelor nebo Master) stejně dobří nebo lepší, než ze západních universit, schopni soutěžit o místa v postgraduálním studiu.

Neměli bychom podléhat ilusi, že snad někomu na Západě záleží na tom, jak úspěšní v tomto směru budeme.

Stejné platí i o jazykových znalostech, které jsou samozřejmou podmínkou pro studium v cizině. Když se mohla řada lidí naučit slušně anglicky nebo německy před rokem před 1989, není žádný důvod, proč by to měl být problém v době volného cestování, dosažitelnosti cizích televisních programů, moderních učebních pomůcek a konec konců i Internetu. Při dostatečné píli ovšem.

Současná situace v této oblasti na přehnanou osvícenost politiků zrovna neukazuje.

Československo mělo před rokem 1989 světové vědce, absolventi nyní zatracovaného vzdělávacího systému se neztratili na zahraničních stážích a už vůbec ne při hledání míst v období masové emigrace po srpnu 1968 (od vyučených až po vysokoškolsky vzdělané).

To je neoddiskutovatelný fakt, na němž nic nemění, zda to bylo díky tomu nebo přesto, že v zemi vládli komunisti.

Poměřovat se nulou (vždyť jsme tenkrát lezli jako opice po stromech!), je jistě výhodné, protože pak se dá cokoli považovat za krok dopředu, jenže to může vést k falešnému sebeuspokojení, na něž společnost doplatí v budoucnu.

Upozorňuji v této souvislosti výrok Jana Čulíka: "V sedmdesátých letech ho (Jana Čulíka) na pražské filosofické fakultě vyučovali na katedře anglistiky a částečně i bohemistiky demokratičtí učitelé čeští, britští a američtí." Jistě to od leckoho schytá, přestože uvedl jen jednu z mnoha pravd, které musíme dávat dohromady, abychom dostali měřítko pro posouzení vývoje po roce 1989.

Odstranili jsme ideologický balast a zbavili lidi obav z vyjádření nekonformních názorů. Takže kolik ještě svobodnějších a vzdělanějších Janů Čulíků vychází z filosofické fakulty nyní? Máme více neuťápnutých a lepších vědců a učitelů vzešlých ze svobodných škol? Pokud ano - skvělé!. Pokud ne, tak proč?

Zahraniční studium je jen malá část problému. Ve hře je daleko víc: existuje totiž nebezpečí, že po ztrátě kontroly nad vlastní ekonomikou (co vlastně ještě zůstalo v českých rukách?), přijdeme, díky prázdnotě státní pokladny, i o možnost udržovat vzdělanost společnosti na takové úrovni, která by vylučovala, že jednou budeme vstoupeni do Evropy jako národ levných zaučených pracovních sil.

Jiří Jírovec

Jindřich Pařík

Zdravim Mistre, o odstoupeni kohokoliv z funkce nemuze byti v me vlasti ani reci, neni to jaksi v kraji zvykem. Odstoupi-li vyjimecne kdosi za zjevny podvod ci machinace, je jeho cin medii povazovan za osobni statecnost a je mu vysloven vdek.

Uvedu dva priklady: lžidoktor Kalvoda a jeho nasledovnik v predsednicke funkci Skalicky. Prvni si maloval pred jmeno Juuudr, aniz by mel prislusne vzdelani, druhy zatloukl vsechny podivne "sponzory" z Virgin Islandu s tim, ze jim "dal sve slovo", a to jako chlap drzi. Aby svemu hrdinstvi dodal pecet mucednika, odstoupil z funkce v beztak krachujici strane. Poslanecky mandat (a brebendy) si ponechal az do konce.

Jisto jest, ze co se provalilo, jest zlomkem korupcnich praktik naprosto beznych po dlouha leta a proc by tedy ausgerechnet tenhle dekan tehle pravnicke fakulty mel odstupovat? Ostatne, i Vy sam, Mistre, pohled, ze "zakony nerespektuje nikdo" naprosto pausalne prijimate.

Vec se ma ale ponekud jinak. Vetsina lidi v me vlasti zakony respektuje, neuplaci a vzteka se nad tim, ze ony pravidla plati, zda se jenom pro ne, a nikoliv pro "vrchnost". V duchu pravidla "na velkeho zlodeje, stesticko se usmeje, na maleho zlodejicka - sibenicka" jsme peskovani financnimi urady povazte i za preplatky na danich, sikanovani zakomplexovanymi byrokraty a nedostouchnutymi urednicemi, pricemz nam "moraliste" kazi o cechackovstvi, zlodejskych ci lokajskych dusich, o nasem neevropanstvi, balkanskosti ne-li primo byzantinske letore.

Takze, ne ze vsichni kradou, Mistre, kradou jenom nekteri a povetsinou jim to prochazi. Proc? Tezko soudit.Asi ta byzantska laxnost -:)

Jindra Pařík

Dovětek k dovětku BL 12.7.99.

Neznám přesně zákulisí, jaký je vztah universit se středními školami a se zadáváním maturitních otázek v Britanii dnes. To, co vím pochází z doby před cca 13 - 21 lety, kdy na britské škole v Holandsku shodou příznivých okolností studovaly naše ratolesti.

Škola byla tehdy, jak já to nazývám, " napojena" na Oxford -Cambridge Board. V určitém okamžiku rozhodlo její vedení napojit se jen pro určité předměty na London University Board. Důvodem bylo prý praktičtější zaměření Londýna pro zvolené předměty (a tím snad i lepší výsledky zkoušek, o což škole šlo).

Na " maturitních" výsledcích stálo pak O-C Board nebo London University Board. Říkáte-li, že náplň maturitních je určována centrálně a zkoušky jsou centrálně hodnoceny zkouškovými radami, jaký smysl tedy mělo rozhodnutí britské školy v Holandsku? Možná měly ty různé " boardy" různá kriteria respektovaná zkouškovými radami, nebo se škola domnívala, že k nejlepším výsledkům jednotných zkoušek vedou "osnovy" Londýnské university, v každém případě bylo zřejmé, že volba university hrála asi dost důležitou roli.

Také je možné, že dnes už jsme dál a všechno je jinak.

Vysvětlení JČ: "London University Board" není univerzitní zkoušková maturitní instituce, ale jen jedna z mnoha britských středoškolských zkouškových rad, jejíž členové, v tomto případě, se rekrutují z univerzitních učitelů londýnské univerzity, to však není nutnou podmínkou. Tato "London University Board" není radou vysokoškolskou, ale středoškolskou.

Britské střední školy a jejich osnovy jsou řízeny jednotlivými regionálními školskými radami, které jsou pod správou ministerstva školství.

Každá škola si může rozhodnout, které regionální zkouškové radě se podřídí, podle toho, zda se jí líbí její zkoušková zadání. (V Británii nyní existují centrálně ministerstvem školství na školy uvalované školské osnovy, ale jednotlivé regionální zkušební rady mohou mít v osnovách a ve zkouškách mírné odchylky.)

Maturity jsou písemné a během prázdnin je opravují nezávislí učitelé ze škol, které spadají pod jinou regionální zkouškovou radu. Je protizákonné a nepřípustné, aby maturitní zkoušky opravovali učitelé, kteří své žáky učili a dovedli k maturitě.

Na opravování maturitních zkoušek se může přihlásit každý učitel, který má o to zájem, opravuje se podle přesného vzoru. Učitel za to dostane zvlášť zaplaceno. Opakuji, opravuje písemky studentů z jiného regionu, než jakému podléhá jeho škola.

Nejlepší školy, jimž záleží na tom, aby připravovaly své žáky co nejúspěšněji na vstup na univerzity, vyjednávají také o způsobu učení svých žáků s univerzitami.

Pro přijetí na jednotlivé univerzitní fakulty či katedry jsou předem zveřejněny požadavky, v jakých oborech musí mít středoškolský student maturitu a s jak kvalitními výsledky. Univerzity neovlivňují přímo náplň středoškolského studia.

Petr Němec

Vážený pane Čulíku,

když jsem si přečetl Vaše závěry v článku "Myšlení bolí", jen jsem pasivně nesouhlasil. V pátek jste ale svůj myšlenkový postup publikoval ve zkratce znovu, proto si dovolím odeslat tento svůj komentář.

Vycházím zejména z toho, jak čtu články (nejen v BL) já. Když mi vybyde čas, připojím se na zvolenou adresu, projdu upoutávky a archiv, vyhledám zajímavé téma a přečtu si některé cizí názory. Pokud mám stále ještě dost času, téma považuji za aktuální nebo důležité a cítím se zdatný na odpověď, odepíšu autorovi nebo přidám krátký komentář přímo. Přiznám se, že většinou jde o psaní nesouhlasná, méně často žádám o podrobnější vysvětlení nebo zdroje a téměř nikdy to nejsou reakce pochvalné. Je to asi chyba. Na vlastní ucelenější článek jsem si zatím čas (odvahu?) nenašel. Možná se v mém jednání ale zrcadlí jiná dominantní česká vlastnost - do všeho jen kecat a pokud možno se vyhnout skutečné práci. No ale zpět k tématu.

Pokud chcete vyhodnocovat čtenost článků, jistě Vám nebude stačit počítání ve dni vydání. Navíc vůbec nehodnotíte čtenost, ale podle mě jen a pouze atraktivitu titulků! O čtenosti se snad dá mluvit, pokud přečtu alespoň polovinu textu, o úspěchu, když jsou i reakce. Jestli ale (už jste si to i vyzkoušel) do jinak "normálních" novin vložíte několik názvů článků "emotivních", zcela jistě přitáhnou oko každého čtenáře (ty názvy).

V bulváru, kam se jistě dostat netoužíte, jsou emotivní skoro všechny titulky. Je to podle mě jen jako malá reklama - soutěž probíhá mezi články jednoho vydání. Jestli je za upoutávkou kvalita nebo (nyní tak aktuální) póvl, to lze říct až po dospění oka k poslední tečce. No a pokud se na článek nelze dostat jinak, než kliknutím z titulku, může mít "čtenost" klidně 100 % a pořád to nic neznamená.

Takže Vás prosím, nedělejte závěry z něčeho, co se zatím podle mě nedá ani zjistit. To byste asi musel na stránky přidat nějaké tlačítko "po přečtení stiskni" a stejně byste nepostihl čtenáře mailové a offlinové. Nejlepší asi bude usuzovat pouze podle došlých reakcí nebo nesledovat články, ale spíš jen témata. (Pokud zařídíte, aby šlo na téma kliknout a pak se zobrazí seznam článků, můžete dokonce testovat i zájem o oblasti dosud málo zpracované...)

A závěr idealisty: Myslím, že si můžete věřit a nemusíte se složitým sledováním čtenosti zabývat. Stačí se soustředit na kvalitu vlastní práce.

Pokud si dobrý článek (je jich v BL podle mě většina), přečte třeba jenom jeden člověk, a ten na jeho základě něco konkrétního zlepší, může být autor spokojen (i když se to možná nedozví). Naopak smršť emotivních titulků bez obsahu povede k odklonu nebo ke změně čtenářstva.

Zdraví Vás a dlouhé trvání BL přeje nepravidelný čtenář

Petr Němec

Jiří Soler

Vazeny pane Martinku,

zaujala mne Vase reakce na clanek pana Culika, zvlaste zminka o ekologicke tematice.

(Je zajimave, jak v cestine pretrvava onen pravdepodobne rusismus, ktery zamenuje zivotni prostredi za ekologii - biologickou vedeckou disciplinu zabyvajici se vlivem prostredi (prirozeneho i umeleho) na zive organismy.

Zatimco svetove jazyky peclive odlisuji oba pojmy a maji vyrazy jako "environment", "Umwelt" apod. pro zivotni prostredi, u nas pouzivaji laici slova "ekologie" v obou smyslech; vznikaji tak i takove nesmysly jako "investice do ekologie".

Je to neco podobneho,jako kdybyste nazval stavbu elektrarny investici do fyziky.

Prosazeni napr. slova "environmentální" se jaksi nedaří, prestoze odpovida obvyklemu schematu, napr. cesky, ale bohemistika.

Pro informovane je pouzivani podobnych jazykovych nesmyslu spolehlivym zpusobem, jak poznat laika od skutecneho odbornika - presne receno nespravna terminologie ukazuje na laika, opacne to samozrejme neplati.

Nekdy jde pouze o estetickou zalezitost, ale ve skutecnosti vytvoreni vhodne terminologie je zacatkem zvladnuti urcite discipliny a pojmova nejasnost vede k myslenkove degeneraci.)

Jsem milovnikem prirody a mam i znacne obavy o ohrozeni naseho prostredi. Proto jsem se jeste v prosinci 1989 podilel na vytvoreni Strany zelenych (presne receno jedne z vetvi, z nichz pozdeji vznikla) a zazil jsem demagogicke utoky novych (ci staronovych) mocnych proti ni.

Je smesne, kdyz tehdejsi organizatori klasickeho fasismu (po vzoru Mussoliniho) v Obcanskem foru, kteri vynalozili tolik snah na rozbiti jakychkoliv nezavislych politickych stran a struktur (zejmena formou nasazenych lidi. ale i nechutnou propagandistickou kampani s predem pripravenymi hesly), dnes placou nad rozpadem "obcanske spolecnosti". A to se netyka pouze problematiky zivotniho prostredi.

A situace fakticky trva, vznik novych politickych stran fakticky zablokoval volebni zakon s kaucemi, chysta se jeste horsi varianta. Samozrejme chapu, ze je to odrazem obav z vlady neschopnych pastevcu a synacku nacistickych a komunistickych prominentu (Havel, Ruml, Mlynar), ale trvale zablokovani vyvoje politickeho spektra samozrejme znamena zakonzervovani stavajiciho zahnivani. Samozrejme, projevem demokracie nejsou rychle zmeny politickeho spektra, ale moznost takovych zmen.

Ruzne environmentalni a ekologicke aktivity jsou jakousi nadstavbou, ktera muze ve spolecnosti byt funkcni, pokud funguje demokracie, ale pojistit funkcnost vlastni demokracie nedokazi.

Po zkusenostech s nekolika skupinami nasazenych k rozkladu Strany zelenych jsem pochopil, ze v soucasnosti je mnohem dulezitejsi prosadit skutecnou demokracii nez nekolik dilcich uspechu v oblasti ochrany prostredi.

A proto jsem dal prednost politickym heslum typu "dosti bylo Havla" pred kolaborantskym pristipkarenim dnesnich ekologickych a environmentalnich iniciativ. Kolaborace s fasismem je pro mne stejne neprijatelna jako kolaborece s komunismem.

Kdysi jsem se snazil panu Culikovi objasnit situaci prikladem vojaka v prvni linii, ktereho prilis nezajima, zda jseho strava neobsahuje prilis mnoho cholesterolu. Dokud mne kazdodene ohrozuji utoky oficialnich i neoficialnich teroristickych organizaci (napr. BIS), je to pro mne mnohem vice traumatizujici, nez napr. zavadne potraviny, alewspon je to napadnejsi. Tak lze strucne oduvodnit i nezajem o clanky o zivotni prostredi.

Krome toho pocet odkazu na jednotlive clanky, at uz absoluitni nebo podle IP adres, neni prilis dobrym obrazem skutecnosti. Pro mne je napr. vyhodnejsi nacist si BL cele, ulozit do souboru a potom si je ve volnem case prohlizet, proto podobna statistika neprinasi o mem zpusobu cteni zadnou informaci.

Nejvice pristupu potom vykazi nahodni internetovi surfari, ne pravidelni ctenari. A prave pro ne je charakteristicke pristupovat k nahodne vybranym clankum, preskakovat od tematu k tematu apod. Takovi samozrejme navstevuji zejmena clanky s expresivnimi titulky.

Statistika podle IP adres ma i jiny zadrhel. Ctenari pristupujici k listum pres jednoho providera ci jeden proxy server maji totiz stejnou IP adresu, takze jejich pristupy jsou zapocteny pouze jednou. Bohuzel lepsi metodu sberu staistickych dat nenabidnu, snad rozliseni podle zpetne e-mailove adresy, ale ta neni vzdy k dispozici. V kazdem pripade je nutno vzit v uvahu, ze podobne statistiky jsou systematicky zkreslene a nevenovat jim vetsi vyznam, nez si zaslouzi.

Jiří Soler

Poznámka JČ: Nikdo nemůže za své rodiče. Myslím, že je velmi neférové a neetické označovat někoho za "syna komunistických" resp. "fašistických" prominentů. Ve všech třech citovaných příkladech (Havel, Ruml, Mlynář) jde o hrubá zkreslení. I kdyby ale o zkreslení nešlo, vinit příslušníky nejmladších generací z těchto rodin z případných hříchů jejich předků je obscénní.

Čtenáři nechtěli vidět nahou zpěvačku

Karel Kocourek

Vazeny pane Culiku,

nevim, odkud berete dojem, ze ctenari, kteri si stahli clanek Naha zpevacka a dramaticnost Lidovych novin, chteli videt nahou zpevacku. Puvodni clanek uverejneny v priloze LN byl naprosto neprehlednutelny, takze bych si tipnul, ze vetsina ctenaru BL Vas titulek automaticky rozeznala jako recenzi na clanek LN. Z toho hlediska byl titulek spis vystizny, nez bulvarni. U bulvarniho tisku totiz zpravidla pod titulkem nenajdete to, co slibuje, nybrz nejaky nesmysl.

Vubec se mi zda, ze v posledni dobe prikladate prilisny vyznam sledovanosti clanku. To je mozna pro vydavatele periodika dobre ke zvyseni nakladu (pokud se u sitovych novin da mluvit o nakladu), obtizne z toho ale zjistite skutecne nazory ctenaru. Ve skutecnosti asi ma na sledovanost clanku nejvetsi vliv spravne nacasovani, umisteni v kontextu a samozrejme titulek (ale ne sam o sobe). Osud nekterych clanku je proste takovy, ze bud prisly pozde, kdyz uz nemohou prinest nove informace (dokonce i tehdy, jestlize predesle zdroje neco vyslovne nezminovaly, ale dalo se to odvodit), nebo v obdobi, kdy je hlavnim tematem neco jineho, a nebyly opatreny srozumitelnym titulkem.

Nepodcenujte ctenare, pokud nejaky clanek vynechaji, mozna, ze jsou se svymi uvahami uz o neco napred. Take je nepodcenujte, kdyz budou hojne cist nejaky nesmysl, mozna, ze si nechteji vytvorit nazor na popisovane tema, ale na autora, na BL nebo i na neco uplne jineho.

Karel Kocourek