V zemi, kde vládnou bonmoty
Je to o něco víc než rok, co se občané této země dostavili k volbám a uvážlivě a zodpovědně se rozhodli. Nejvíc hlasů dali straně, která byla dosud v opozici a nenesla zodpovědnost za horšící se hospodářskou situaci, ani za rozpad vlády. Nepustili do sněmovny nedůvěryhodnou stranu důchodců a vyhnali z ní fašizující republikány.
Zmítá-li se dnes česká společnost, politika i hospodářství v křečích o nic lehčích, než byly ty před rokem, nelze z toho vinit občany, kteří volili, nýbrž politiky, kteří byli zvoleni. Zklamali napříč politickým spektrem. Neznamená to, že neudělali vůbec nic. Ale udělali mnohem méně, než od nich občané, rovněž napříč politickým spektrem, očekávali. Nejzřetelnějším projevem dnešní české politiky se stala arogance. Arogance moci.
Pro doklady této skutečnosti se nemusíme ohlížet dál, než na počátek tohoto týdne. Opětovným odmítnutím zákona o referendu dala poslanecká sněmovna facku všem, kdo při všelidovém hlasování zvaném volby prokázali, že se umějí rozhodovat, musím to zopakovat, uvážlivě a zodpovědně. Dozvěděli se však, že na jiná rozhodování, než svěřit někomu moc, nejsou zralí.
Facku na druhou tvář dostali občané, když očekávali od vlády, že s nimi povede dialog, kdo z jejích členů pracuje dobře a kdo méně dobře, takže bude třeba najít schopnějšího. Premiér jim sdělil, že mají dočkat, až on usoudí, že je ten pravý čas. Pak, podobně, jako když kouzelník vytahuje za zvuků virblu z klobouku omámeného králíka, překvapí je svým rozhodnutím.
V zemi, kde vládnou bonmoty, by bylo možné vše spláchnout variantou na omšelé rčení, že každý národ má takové politiky, jaké si zaslouží. Ne, tento ani žádný jiný národ si arogantní politiky nezaslouží.
Vysílá se v pátek 16. července 1999 ráno.
K Zemanovým útokům na novináře
Odpovídá póvl
(Tento článek vyšel dne 14. července anglicky v týdeníku The Prague Post.)
Jsem špína. Jsem póvl. Jsem amatér a lhář.
To jsem, pokud se rozhodnete přijmout názor českého premiéra Miloše Zemana na novináře. Dobrá, možná jsem póvl a všechno to nelichotivé ostatní, ale alespoň nikdo veřejně nepochybuje o mém duševním zdraví, tak, jak se nyní pochybuje o duševním zdraví pana Zemana, po těchto jeho nedávných výrocích týkajících se sdělovacích prostředků.
Nikdo menší než světově oblíbený pozorovatel české politiky, Jiří Pehe, poznamenal, že analyzovat Zemanovo chování je stále více úkolem pro psychiatra a nikoliv pro politologa.
Možná skutečně existují dobré důvody, proč zavolat na premiéra Zemana muže v bílých pláštích. Má falešná vidění tajemných kufříků, plných údajně inkriminujících dokumentů, o nichž se ukáže, že buď neexistují anebo jsou to zjevně podvrhy. Zeman vidí všude kolem sebe nepravděpodobná spiknutí a je ochoten přijmout jasně zfalšované záznamy tajných jednání jako důkaz spiknutí, zaměřeného proti němu. Slibuje, že zveřejní důkazy korupce na českém ministerstvu zahraničních věcí za někdejší vlády ODS a pak, jak se zdá, zapomene na lhůtu, kterou si sám určil a do níž chtěl tyto důkazy publikovat.
Je zjevné, že to jsou pravděpodobně znepokojující rysy zhoršujícího se mentálního stavu dokonce i u politika - politikové konec konců normálně propadají paranoidním stavům častěji než většina lidí.
I když nejsem psychiatr, dovolil bych si usoudit, že Miloš Zeman není duševně nevyrovnaný. Zeman je jen velmi slabý politik, člověk, který vypadá obzvláště neohrabaně, neprofesionálně a nekompetentně ve srovnání se svým kluzkým předchůdcem a současným ochráncem, Václavem Klausem.
Avšak navzdory tomu, že jsem nepřímo i já cílem Zemanových nedávných výpadů, mám pocit, že má Zeman v podstatě pravdu, když kritizuje české sdělovací prostředky. Jediné potíže jsou to, že, zaprvé, v demokracii nemá premiér co zasahovat do reformy sdělovacích prostředků, a zadruhé, Zemanova metoda infantilních tirád daleko více všem zúčastněným stranám škodí než prospívá.
Zeman není obětí falešných představ, když vyjadřuje názor na stav nynějších českých sdělovacích prostředků: velká část českých sdělovacích prostředků je amatérská a zkorumpovaná. Mnoho komentátorů a reportérů není ničím jiným než najatými propagandisty politiků, kteří je platí. Otáčivé dveře mezi sdělovacími prostředky, tiskovými úřady ministerstev a reklamních oddělení větších firem zajišťují, že české sdělovací prostředky informují o státních a podnikatelských záležitostech dostatečně poslušně. Česká mediální elita je velmi malá, a tak to znamená, že o mnoha důležitých tématech - například o samotné otázce korupce ve sdělovacích prostředcích - se odpovědně nikdy nehovoří.
Mohu tato tvrzení dokázat? No, píšu pro české sdělovací prostředky už asi dva roky a mohl bych poskytnout podrobnosti o různých setkáních s novináři a šéfredaktory českých novin, během nichž jsem byl požádán, abych psal pro jejich list, ale bylo mi konkrétně řečeno, která témata jsou zakázána (většinou je to v důsledku obav, že list přijde o reklamu, a ze strachu, že by došlo k narušení dohod o spolupráci mezi jednotlivými sdělovacími prostředky). Mohl bych vám poskytnout informace o svých rozhovorech s českými komentátory, kteří otevřeně přiznávají, že je platí politikové nebo politické strany. Mohl bych také svědčit o tom, že mi jednou osobně nabídl peníze jeden čelný český politik (samozřejmě, prostřednictvím svých lidí), abych o něm napsal pro významný český deník něco pozitivního.
Ale má obvinění by popřely osoby, kterých se ta obvinění týkají, a byla by to zbytečná hra tvrzení jedné osoby proti tvrzení druhé osoby. Vypadal bych jako hlupák, že činím obvinění, která nemohu prokázat. Konkrétně tyto skutečnosti dokázat je nemožné. Politikové, politické strany a soukromé firmy nepodpisují dohody s podplacenými novináři. Ze zjevných důvodů tak tento systém nefunguje. A kromě toho, všichni - lidé pracující v médiích i lidé mimo ně - by jen potřásli hlavou a divili by se, proč se rozčiluju nad něčím, o čem každý ví, že se to děje, už dávno.
To je zjevně Zemanův problém. Zeman může říci, že se dověděl od ředitele jedné firmy, že jeho podnik musel zaplatit statisíce korun, aby o něm vyšly v hospodářském týdeníku pochvalné články. Zeman může říci, že jiný novinář přijímal úplatky od českého energetického monopolu za kladné články o jaderné energii. Zeman může říci, že v době vlády ODS mělo ministerstvo zahraničních věcí obtočeno sdělovací prostředky kolem malíčku. Zeman může říci, co chce, ale kromě pár žalob za pomluvu z toho nikdy nic nebude, protože Zeman má přesně tolik konkrétních důkazů o korupci v českých sdělovacích prostředcích, jako já: nemá nic.
Jako odpovědný novinář jsem možná póvl, ale nevykřikuju na veřejnosti to, o čem jsem prostě jen přesvědčen, že je to pravda - píšu jen o tom, o čem vím, že to umím dokázat. Jako odpovědný politik by možná měl Zeman dělat totéž. Tak se mi zdá, že Zeman není duševně nevyrovnaný, je jen neschopný. Má v podstatě pravdu, když hovoří o korupci ve sdělovacích prostředcích - nesmíme propadat žádným iluzím. Ale sám se zesměšňuje tím, že neustále opakuje výroky, které bez jasných důkazů mohou být považovány jen za divoká, nepodložená obvinění.
Zeman není šílenec. Zeman je politik, který neví, kdy má mlčet. Je to tedy špatný politik.
Podvod: 2 za 1 podle ČSA
Již nějakou dobu, a to i na internetových stránkách, nabízí ČSA “2 za 1", totiž akci, z jejíhož názvu by se dalo logicky odvodit, že dvě osoby
pořídí při společném letu dvě letenky za cenu jedné.
Protože ale je vždy všechno trochu jinak , dotazem na Informacích ČSA zjistíte, že skutečnost se velmi podstatně liší od vámi předpokládané
představy, jak dokazuje následující příklad.
Zpáteční letenka Praha-Zurich pro jednu osobu činí 7 812 Kč. Dalo by se tedy očekávat, že ve smyslu
logiky zmíněné reklamy, selského rozumu a kupeckých počtů, za uvedenou sumu poletí společně dvě osoby.
Z vidiny levně pořízených letenek a dobré koupě vás ale rychle vyvede sdělení informátorky. Ta vám s úsměvem a bez zaváhání sdělí, že při
společném letu dvou osob na lince Praha-Zurich a zohlednění akce “2 za 1" zaplatí jedna osoba za zpáteční letenku jen 13 821 Kč a druhá osoba
468 Kč. (Jedna letenka tak přijde na 7144 Kč, sleva je tedy pouze 667 Kč na osobu.
Navíc deklarovaná sleva platí jen pro některé lety (jako jsou nejranější a nejpozdnější).
Že nerozumíte a nechápete, informátorka vám to ještě jednou, nyní již ale s patrným despektem ( jak vůbec někdo může tak triviálně jednoduchou
věc nechápat), zopakuje.
A pokud ještě nechápete nevadí, neberte. Jste přece v České republice (nebo snad v Absurdistánu ? ), kde i nejvyšší
politici vám s úsměvem do očí klidně tvrdí, že černé je bílé a jen tupci nechápou, jak dobře to s vámi myslí a jak se pro veřejné blaho obětují.
Bohužel, chování českých firem pak zcela koresponduje s politicko-mravním marazmem u nás všeobecně panujícím. Nesplněné předvolební sliby,
taková prkotina.
Klamavá reklama ? Co to, prosím vás, je ? Ta v Česku a ČSA přece neexistuje.
Vyšší nákupní cena mléka nabyla platnosti
Oldřich Planka: Očekáváme udržení skromné rentability
Od 15. července platí v ČR vyšší nákupní cena mléka, činí 7,80 Kč za litr.
Velkovýrobci mléka přijali rozhodnutí rady Státního fondu tržní regulace zdrženlivě. Potřebovali by znát státní cílovou
politiku v resortu, mnohdy nevědí, zda investovat anebo snižovat stavy.
Cenová úprava se jeví jen dílčím zásahem do koncepce a umožňuje nejednotný výklad. “Jestliže zemědělský program vlády
vychází z roční potřeby 3,1 mld. litrů mléka a současná produkce 2,3 mld. se ukazuje jako nadbytečná, potom kalkulujeme
s chybou," říká ředitel společnosti ZP Otice, a.s. ing. Oldřich Planka. “Porovnáním těchto čísel můžeme dojít k závěru, že
převáží další útlum. Jenže na to mohou doplatit společnosti, které s vládní podporou investovaly do rozvoje chovu a
zadlužily se."
Ještě před třemi, čtyřmi lety se producenti mléka těšili pozornosti bank, řada z nich si vzala úvěr a
modernizovala výrobu. Karta se však obrátila a paradoxně si mohou mnout ruce majitelé starých a méně udržovaných
provozů.
“Snižování vlastních nákladů není bez hranic," vysvětluje Planka a dokládá, že vnitřní rezervy jsou téměř na nule.
“Vloni jsme vyráběli litr mléka za 7,54 Kč, letos za 7,53. Průměrná realizační cena za letošní první pololetí činí 6,78 Kč.
Změnou krmivové skladby se podařilo pozvednout užitkovost, avšak nyní budeme kalkulovat dražší naftu, přibudou
odpisy nové farmy v Uhlířově. Očekáváme, že povinnou nákupní cenou 7,80 Kč si však udržíme skromnou rentabilitu."
Pro kalkulaci je třeba vzít v úvahu chování zpracovatelských organizací. Na příklad olomoucká Olma vykupuje 450 tisíc litrů
mléka denně a toto množství je dosud pod kapacitními možnostmi mlékárny. Může však nastat, že některý ze zpracovatelů
se začne chovat jako chytrá horákyně. Co když direktivní cenu 7,80 Kč podřídí jen smluvním limitům? Jak asi zaplatí
nadprodukci? A když nižší částkou, pak je nutno očekávat vybočení z konkurenční rovnováhy a řetězovou reakci dalších
zpracovatelských organizací. Že úplně posledním v řadě zůstane prvovýrobce není třeba zdůrazňovat.
Oldřich Planka je současně členem dozorčí rady Milkagra a.s., která je majoritním vlastníkem Olmy: “Dodavatelé mléka
nebyli do 30. června nikterak omezováni. První červenec si však vynutil změnu, dodávat nyní mohou jen akcionáři
Milkagra." Slova, která v nezasvěceném mohou vyvolat nádech diskriminace jsou však postavena na reálném základě
tržních vztahů. A není to jen rozhodovací právo akcionáře, které vedlo ke změnám. “Jde o to, že stát při nadbytku mléka
ponechává věcem volný vývoj. Zatímco vyspělé evropské státy zavedly kvotace, u nás nic takového neexistuje. Proto přijali
dodavatelé sdruženi v Milkagru vnitřní opatření s cílem nahradit chybějící článek legislativy."
Není bez zajímavosti, že současná ne příliš průhledná situace nahrává mlékárnám. O jejich požadavku vládní podpory
exportu v objemech, které samy nadiktují, hovořil na setkání se zemědělci severní Moravy koncem června ministr Jan
Fencl. Podle neověřených informací se jedná o jeden až dva miliony litru denně, které by mohly zůstat stranou pozornosti
zpracovatelů. Znamená to, že několik stovek drobných producentů by ze dne na den nedokázalo realizovat produkci. Přitom
výroba mléka je charakteristická dlouhodobým skluzem, nelze okamžitě přejít na jiný způsob činnosti.
Ministr zemědělství Jan Fencl při nedávné návštěvě Opavy údaj o nadprodukci mléka odmítl. Požadavek výroby byl podle
něj postaven na reálném základě a opírá se o zdravotnická doporučení. Zatímco v západní Evropě činí roční spotřeba na
osobu 300 litrů, u nás je to méně než 190. “Lidé méně kupují," uvedl Fencl. “Připouštím, že jsme znervózněli a financovali
dosavadními tempy a objemy tak dlouho, dokud to peněžní rezervy dovolily.
Mlékárny jenom za letošní I. kvartál
vyčerpaly z rozpočtu fondu tržní regulace 520 milionů korun, více než 300 milionů jsme zaplatil fond v dubnu." Bylo
zřejmé, že tradiční prameny vysychají, je třeba hledat jiné. Některá měla velmi nepopulární charakter. Snížením ceny mléka
na 7,20 Kč chtělo ministerstvo získat zdroje pro podporu exportu. Myšlenka nepatřila k těm, které by vycházely z přemíry
znalosti poměrů, už krátce nato se poptávka mlékáren opět zvedla, tentokrát o dalších 600 milionů.
Následovala další loterie
- minimální cenu 7,20 Kč Fenclovi úředníci rozdělili na části 75 a 25 procent. Očekávání, že menší díl bude exportními
mlékárnami vykoupen za 4 koruny se také nenaplnil. Toto tápání ve tmě samozřejmě něco stálo, střízlivé odhady hovoří o
ztrátách minimálně čtvrt miliardy korun. Tím, že zpracovatelé po určitou dobu platili za mléko jen 4 koruny, přišli zemědělci
o dalších 360 milionů.
Připomeňme, že vloni resort intervenoval nákupy obilí takovými částkami, že zanechal dluh 3,2 miliardy korun, proto ve
čtvrtém čtvrtletí scházely peníze na podporu exportu mléka. Letos byl rozpočet fondu oproti loňskému dvojnásobný.
Komplexní řešení krizových jevů je v nedohlednu, hovořit lze o dílčích krocích. Podle ministra Fencla by se výroba mléka
měla ubírat cestou striktního oddělení peněžního toku vysoce produkčním a podhorským výrobním oblastem. “Současně
bychom chtěli zabránit snižování stavu skotu. Uvažujeme, že bychom velmi brzy vypsali dotační titul na chov krav bez
mléčné produkce. Část by se odstěhovala do hor s dostatkem travního porostu, cena telat spolu s dotací by sanovala
náklady. Současně lze systémovými opatřeními překřížit mléčné plemeno na masné," vysvětlil svou představu změn Jan
Fencl.
Miroslav Hruška
Nepřesvědčivost českého napodobování irského ekonomického rozkvětu
Seán Hanley
Tento článek vyšel v angličtině v červnovém čísle časopisu The New Presence.
Češi si umějí hledat vzory. Mají představu, že lze vyřešit politické a hospodářské problémy České republiky napodobováním někoho jiného.
Během let měli Češi mnoho různých zahraničních vzorů. V roce 1918 se chtěl nově nezávislý československý stát vyhnout, jak se tehdy tvrdilo, konfliktům mezi svými četnými národnostmi tím, že se chtěl stát "Švýcarskem střední Evropy". To se nepodařilo. Po příchodu komunistického režimu mělo jít Československo, slovy šéfa komunistické strany Klementa Gottwalda "se Sovětským svazem na věčné časy". A nejen to, mělo plnit zákon stále těsnějšího přibližování se k Sovětskému svazu. Naštěstí trvaly "věčné časy" jen 41 a půl roku a přibližování Sovětskému svazu bylo vždycky jen přibližné, takže v roce 1989 byl v československých obchodech stále ještě k dostání nějaký chleba.
V roce 1990 se Československo vracelo "zpět do Evropy". Hledal se zase nějaký konkrétní zahraniční vzor. Václav Havel měl v roce 1991 představu Československa "za 10 až 15 let", která připomínala čistotu, prosperitu a dobré občanství Dánska. Havlův velký politický soupeř, bývalý premiér Václav Klaus, se považoval za "anglosaského" liberála a po určitou dobu se mu podařilo přesvědčit své stoupence - a velkou část vnějšího světa - že je českou verzí Margaret Thatcherové. Avšak po pěti letech Klausovy vlády se ukázalo, že ani Klausova politika, ani Česká republika nebyla o nic víc "anglosaská" než by byla třeba čínská.
Mnoho Čechů vzhlíželo jako ke vzoru k sousednímu Rakousku , vzhledem k historickým stykům a k zeměpisné blízkosti této země. Začátkem devadesátých let vykládalo mnoho pivních debatérů po českých hospodách, že "za pět let to tady bude jako v Rakousku". Je smutná pravda, že kromě určitých kulturních podobností a supermarketů Julius Meinl je Česká republika v roce 1999 stejně tak vzdálená Rakousku, jak mu byla vzdálená v roce 1989.
Sociálně demokratičtí pivní debatéři by vám naopak vnucovali, že pro Českou republiku je nejlepší "švédský vzor". Ale zatím, kromě starých desek skupiny ABBA a pražské pobočky supermarketu IKEA švédský způsob života do ČR jaksi příliš nepronikl.
Dublin
Nejpopulárnějším vzorem mezi českými politiky, ekonomy a novináři, kteří hledají pro ČR nějaký vzor, je v současnosti Irská republika. V devadesátých letech se Irsko neočekávaně stalo "keltským tygrem". Za čtyři roky od roku 1993 vzrostla irská ekonomika o překvapivých 40 procent a stále ještě se velmi rychle rozvíjí. Pro české politiky a ekonomy je to důvod, proč stojí za to pokusit se napodobit Irsko.
Bývalý viceguvernér České národní banky Pavel Kysilka například nedávno zlyričtěl v časopise Týden o nadřazenosti irského modelu rakouskému receptu: daňové úlevy pro zahraniční investory, podpora na export zaměřené ekonomiky s výrobky vysoké přidané hodnoty, politický konsensus a plán národní obnovy; omezený systém sociálního zabezpečení, tvrdá fiskální politika a ochota mít vysokou míru nezaměstnanosti - tam, kam chrabře vstoupila Irská republika, chtějí za ní vejít i Češi! Využijme irského vzoru, argumentoval Kysilka, a "za čtyři nebo pět let dojde k obrovskému hospodářskému růstu, řekněme desetiprocentnímu, který bude bez problémů možné dlouhodobě udržet".
Srovnání je to zajímavé. Historicky vzato je Irsko možná v západní Evropě zemí nejpodobnější Evropě východní. Je to mladý stát, který vznikl teprve v roce 1920. Jeho politice dominovaly nacionalismus, kultura a jazyk. Irsko bylo zeměpisně okrajové a hospodářsky zaostalé. Irsko bylo založeno na tradicích revolučního násilí, nacionalistického kýče a katolického konzervatismu. Ve dvacátých letech v nově nezávislém irském státě demokracie téměř zašla. Po získání nezávislosti zůstalo Irsko po dlouhá desetiletí chudým, izolovaným, ochranářským státem, zahleděným dovnitř. Politice dominovali nacionalističtí politikové jako byl prezident Eamonn De Valera, kteří hráli roli jakéhosi keltského Vladimíra Mečiara.
V době, kdy se můj otec odstěhoval v šedesátých letech z Irska do Anglie, byl rozdíl v životní úrovni mezi oběma zeměmi tak velký jako rozdíl v životní úrovni mezi východním a západním Německem.
Teď je to samozřejmě všechno už jen historie. Východní Němeci se možná stále ještě dívají závistivě směrem na Západ, avšak Irové už jsou na tom hospodářsky líp než sousední Britové. Ignorujme Švédsko a Rakousko, Kysilka přece musí mít pravdu. Uplatněme zákon stále bližšího přibližování vůči Irské republice, konečně nejlepšímu hospodářskému vzoru pro ČR.
Je irský vzor pro ČR skutečně vhodný?
Sama o sobě je Kysilkova politika docela rozumná. Kdybych byl Čech, podporoval bych asi většinu jeho názorů. Avšak představa, že Kysilkou vyjmenované ideje zosobňují jakýsi irský model, který může Česká republika napodobovat, je nesmysl.
Irsko je sice známo jako země leprechaunů a skřítků, ale irští politikové nikdy nemávali kouzelnou hůkou. Irský hospodářský zázrak devadesátých let je založen na systematickém procesu hospodářské a společenské modernizace, která byla zahájena v šedesátých letech za premiéra Seana Leamasse a nejpozději v roce 1973, kdy se Irská republika stala členem Evropského společenství. Vůbec nejde o "náhlý úspěch" z poloviny osmdesátých let, jak si, jak se zdá, myslí Kysilka.
Stejně jako Irsko, i Česká republika může vstoupit do Evropské unie, bohužel ale nikoliv jako malý zemědělský stát v roce 1973 a tehdy nejchudší člen Evropského společenství - tehdy měl ještě Brusel peníze k rozdávání - ale až v letech 2005 - 2010, kdy nebudou v Evropské unii vůbec žádné peníze nazbyt a kdy budou usilovat o získání posledních restrukturalizačních fondů EU také Polsko, Maďarsko, Řecko, Španělsko a Portugalsko.
Zaostalost postkomunistických středoevropských států, jako je Česká republika, je kromě toho jiná, než byla zaostalost Irska. Katolická církev byla sice v Irsku dominantním a autoritářským vlivem, ale vybudovala občanskou společnost a školský systém, což destruktivní východoevropské státy jedné strany nikdy nedokázaly.
Zadruhé, Irsko mělo vždycky štěstí, že mohlo vyvážet svou nezaměstnanost prostřednictvím vystěhovalectví, hlavně do Anglie a do Spojených států. Irové mají také štěstí, že mluví anglicky a nikoliv vlastním, umírajícím národním jazykem.
Naproti tomu, v České republice - na rozdíl od tradice politické emigrace - už neexistuje tradice hospodářského vystěhovalectví. Život v ČR je prostě na to příliš příjemný. V ČR v posledních desetiletích neexistovala skutečná bída na venkově, ani nedošlo k hladomoru jako v Irsku v devatenáctém století. Za komunismu nebyly v ČR prázdné regály v obchodech jako v Polsku, ani tam nedošlo k postkomunistické hospodářské katastrofě jako v Bulharsku. Češi jsou příliš rozumní a většina z nich netouží stěhovat se do vedlejšího okresu a nechtějí emigrovat, ani když jsou nezaměstnaní.
Zatřetí, český nacionalismus byl vždycky příliš liberální a pokojný, aby to mohlo být pro Čechy ku prospěchu. V Irsku i v ČR je idea "konsensu", o níž se zmiňuje Kysilka, historicky zakořeněna v nevyslovené touze po národní jednotě. Avšak proměnit starodávné nacionalistické myšlení v ryzí zlato pružného, moderního společenského konsensu není zrovna lehké.
V Irsku se však tato transformace musela uskutečnit. Charakteristická směsice irského nacionalismu, obsahující hodnoty venkovanů, romantický revoluční nacionalismus, náboženství a keltské mýty byla v padesátých letech tohoto století natolik archaická, že musela přijít změna. Ani v politické atmosféře pod tlakem, jaká existuje v Severním Irsku nemůže dlouhodoběji přežít nacionalismus založený na obětech a na věčném boji jako seriózní politická ideologie.
A co tedy český model?
Avšak neustálé české sebezahleděné spekulace o sobě a o národním charakteru Čechů - je to nacionalistická posedlost, jíž si ani mnoho Čechů není vědomo - zdá se, budou pokračovat donekonečna. Naštěstí Češi nikdy nemuseli odstraňovat z politiky střelné zbraně, tak jako Irové. Ale jestliže nemá být zredukována debata o politických a hospodářských problémech na občasné hledání nového kompletního zahraničního vzoru, je zapotřebí omezit narcistní, sebezahleděnou provinčnost, která stále ještě charakterizuje české sdělovací prostředky i politickou a intelektuální debatu v ČR.