Propuštění politoložky a historičky Evy Hahnové: Normalizace v Německu?
"Umeni a veda, badani a vyuka jsou svobone", pravi nemecka ustava.
Tato veta
vsak plati v
Collegiu Carolinu, v nejvyznamnejsim bohemistickem badatelskem stredisku v
Nemecku, jen
v omezene mire, jak musela pocitit na vlastni kuzi rozena Ceska Eva Hahnova.
Pracovala
tam 17 let jako politolozka a historicka a dostala letos v dubnu vypoved s
okamzitou
platnosti.
Ceske verejnosti je znama jako autorka knihy "Sudetonemecka otazka -
Obtizne
louceni s minulosti", ktera vysla v roce 1996, navic se casto vyjadrovala ceskych mediich k
cesko-nemecke problematice (viz treba clanek v casopisu RESPEKT 4/1997).
Letos v dubnu publikovala v nemeckem odbornem casopisu "Osteuropa" clanek, ve
kterem
podrobila nemeckou bohemistiku kriticke analyze ("Deutsche Bohemistik - Von
außen
gesehen" ["Nemecka bohemistika - Pohled z venku"], Osteuropa c. 4/1990, str.
387-396,
nemecke
resume). Zatimco nekteri, predevsim mladsi badatele se tesili na plodnou
diskusi o
tezich Evy Hahnove, 1. predseda Collegia Carolina Ferdinand Seibt pochopil jeji
clanek jako
frontalni utok na nemeckou bohemistiku, na Collegium Carolinum, na Spolecnou
cesko-nemeckou komisi historiku a predevsim na sebe sameho. Dal ji v dubnu
vypoved s
okamzitou platnosti.
O tom, ze tu nejde o vedecky spor, ale o pokus znicit reputaci Evy Hahnove,
svedci Seibtova
odpoved v cervnovem cislu casopisu "Osteuropa" ("Deutsche Bohemistik von innen"
["Nemecka bohemistika zevnitr"]. Osteuropa c. 6/1999, str. 631-634, nemecke
resume). Seibt
- zrejme, aniz by pozorne cetl clanek Hahnove - prechazi k frontalnimu utoku
nevybiravymi
zpusoby a podsouva ji umysl urazet vsechny nemecke "bohemisty", coz se rovna v
Seibtove
pojeti predevsim jeho vlastni osobe. Dopousti se pritom takovych chyb, ze dokonce
student
prvniho rocniku historie bude schopen mu dokazat neudrzitelnost rady tvrzeni.
Ackoliv se Seibt
honosi titulem profesora dr. PhDr. h.c., neumi (nebo nechtel umet?)
rozlisovat mezi
"uvodem" knihy a citaci z pramenu, neumi korektne spocitat pocet sborniku z
konferenci
Cesko-nemecke komise historiku a chlubi se tim, ze ted, osm let po vydani prvni
knizky
Tomase Stanka k "odsunu", se na jeho prekladu "uz" pracuje.
Skupina mladych nemeckych historiku, kdyz se o tomto pripade dovedela,
zridila vlastni webovou stranku na podporu Evy Hahnove (http://mitglied.tripod.de/storck/index.htm).
Obsahuje vedle podrobnejsich informaci k pripadu i
protestni dopisy i (elektronicky) podpisovy arch. Aby byl osloven co nejsirsi
kruh zajemcu na
celem svete, jsou texty vylucne v anglictine.
(Autor je německý historik)
Zděšení ekonomičtí mladíci
aneb
Klaus jako bankovní socialista
Zdislav Šulc
Vyšlo v Listech č. 2/1999. Časopis si můžete objednat na adrese listy@economia.cz. (V závěru tohoto textu uvádíme přehled textů z Listů č.2/1999.)
Hledání viníka současné hospodářské krize v České republice se stalo nejfrekventovanějším námětem mediálních i
politických hrátek. Hlavním podezřelým se přitom paradoxně stal ten, kdo byl světu i domácímu publiku prezentován
jako tvůrce českého ekonomického zázraku - Václav Klaus. Opozice, zejména sociálnědemokratická, a někteří
nezávislí ekonomové, to ovšem otevřeně říkali už leta; dnes to však začínají prohlašovat i někteří jeho bývalí
političtí souputníci. Do světa pouštějí slogany o Klausovi jako zakukleném bankovním socialistovi. Ti mladší,
kteří na počátku Klausovy éry teprve rozum brali, ale dnes už si za slušné peníze vydělávají v různých více či
méně problematických institucích právě v této éře vytvořených a na hospodářském marazmu se často vydatně
podílejících, zase vyjadřují zděšení nad Klausovou údajnou zradou jedině správného modelu tržní ekomiky bez
přívlastků.
V Lidových novinách o tom koncem loňského roku dokonce probíhala silná emotivní diskuse či spíše slovní přestřelka. 19. listopadu oznámil
tento list v titulku přes celou šíři stránky, že Klausova slova o oddalované privatizaci bank vyvolala zděšení mezi ekonomy. Jak je to dnes
běžné, média vydávají za ekonomy nedávné absolventy vysokých škol ekonomického směru, zaměstnané v různých brokerských či investičních
společnostech. Tito, oproti Klausovi o generaci mladší nadšenci pro tržní ekonomiku bez přívlastků, vyjadřují těžkou deziluzi z okřídleného
sloganu a jeho autora, k němuž dosud vzhlíželi jako ke svému idolu: Až dosud jsem si myslel, že Václav Klaus chtěl v ČR prosadit tržní
ekonomiku bez přívlastků. Teď se ukazuje, že si vlastně přál, aby to byl stát, kdo bude bankám říkat, komu mají půjčovat peníze, stýská si
jeden z nich.
Co Klaus skutečně pravil
a co překroutil
Ekonomickým mladíkům se nelze divit. Vzhledem ke svému věku nebyli a ani nemohli být u toho, když se "Klausova strategie" transformace
utvářela. Uvozovky jsou zde na místě. Jak jsem ukázal ve studii Krize jedné vize (Hospodářství 9/1998), Klaus nikdy nic takového
nezformuloval. To, co se po leta vydávalo za strategii, byl jen soubor nekonzistentních improvizací vzešlých z nápadů různých jednotlivců, kteří
se v roce 1990 přidali k tehdejšímu federálnímu ministru financí. Ten využil koncepční impotence místopředsedy vlády odpovědného za
ekonomiku a vzal do svých rukou formování vládního transformačního scénáře, který tehdy připravoval expertní tým české vlády.
Rozhodně by to však měli znát poněkud odrostlejší ekonomové, kteří ve zmíněné "diskusi" začali na Václava Klause střílet ze zbraní značně
těžšího kalibru. Karel Kühnel ho obvinil, že vědomě odkládal privatizaci bank, protože se obával, že by zprivatizované banky neposkytovaly
velkorysé úvěry nemocným českým molochům. Bankovní socialismus tedy skutečně existoval a byl dokonce Klausem vytvořen a udržován zcela
vědomě. Podle Kühnla to stálo českou ekonomiku stovky miliard, ztrátu kreditu a několik let oblém by eliminovala. Že jsme to neudělali, že
jsme neodepsali vklady lidí u nás, bylo racionální a dobré: jediný důsledek toho byl, že jsme bohužel ponechali v bankovním sektoru některé
špatné, složité půjčky (LN 18.11.1998).
I když je dnes Václav Klaus o devět let starší než v době sporů o strategii transformace čs. ekonomiky, přece jen zatím nedosáhl věku, kdy lze
počítat se stupněm zapomnětlivosti, medicínsky označovaným za senilitu. Spíše lze předpokládat, že s něčím podobným počítá u nepříliš velkého
počtu těch, kteří tehdy "byli u toho", a dále s tím, že většina čtenářů "u toho" nebyla, takže jim nezbývá než uvěřit dodatečně vymyšlené
pohádce.
Vznik a existence problémů, s nimiž dnes zápasí banky přetížené tzv. klasifikovanými (špatnými, často nedobytnými) úvěry, nemá s ochranou
úspor obyvatelstva nic společného. V tomto směru si obyvatelstvo již dávno "užilo své", když k 1.lednu 1991 při liberalizaci cen s jejich
následným růstem téměř o polovinu a po více než osmdesátiprocentní devalvaci měny byly nejen jejich běžné příjmy (mzdy zůstaly beze
změny), ale i jejich úspory výrazně znehodnoceny.
Tuto de facto měnovou reformu, nezbytnou pro obnovení rovnováhy na vznikajících trzích, tehdy ještě většina lidí přijala s pochopením; v
naději, že je to součást promyšlené strategie, která v následujících letech povede k rychlému růstu životní úrovně.
Dnes už je nepochybné, že ti, kteří v superliberální euforii té doby vyhráli spor, jak toho dosáhnout, a získali tím moc formovat praktickou
hospodářskou politiku, očekávání obyvatelstva nesplnili.
Hlavní problém: čím začít?
Základním sporným bodem při formování strategie transformace v roce 1990 byla otázka posloupnosti transformačních kroků: zda
začít restrukturalizací dosud státní podnikové sféry a na ni navázat postupnou privatizaci (tak postupovala např. M. Thatcherová ve Velké Británii
a rovněž západoněmecká vláda na území NDR), anebo obráceně. Mohu ujistit vyděšené mladé ekonomy i jiné nepamětníky, že Václav Klaus byl
v této otázce daleko radikálnějším liberálem než zmíněná železná lady. Právě on tehdy razil heslo: nejprve privatizace, potom
restrukturalizace. Tu - podle něj - provedou až noví soukromí vlastníci.
Jenomže Klaus a jeho chlapci ve svatém nadšení z nastudovaných "splendid theories" byli poněkud nevšímaví vůči realitám, které zanechalo ve
světě podniků čtyřicetileté panování centrálně plánované ekonomiky. Státní plán byl v roce 1990 sice již prakticky zrušen, ale státem objednané a
rozpracované zakázky, z velké části pro rozpadlou a neplatící RVHP, dále představovaly významnou část jejich činnosti - a tedy už tenkrát
potenciálně nedobytné pohledávky.
Avšak nejen to. Zatímco jedny podniky byly následkem mnohaletého půstu hluboce podinvestovány (jejich stroje a zařízení byly často už
stoprocentně odepsány), jiné, po leta preferované, byly naopak na jejich úkor vysoce a nezřídka neefektivně přeinvestovány. Všem pak bylo
společné, že neměly vlastní provozní kapitál, neboť stát jim ho při "řešení" svých rozpočtových problémů před lety sebral a přinutil je
krátkodobě hospodařit s tzv. úvěry na trvale se obracející zásoby, ze kterých se platil 6% úrok.
A k takto "vybaveným" podnikům se Klausův tým rozhodl chovat, jako by to byly reálné a rovnocenné subjekty "trhu bez
přívlastků". Že by mělo nejprve dojít k nějakému výchozímu, startovnímu vyrovnání na bázi reálného kapitálového vymezení, např.
definováním startovního základního jmění vyjadřujícího zůstatkovou hodnotu majetku toho či onoho odstátněného (tj. od státního
rozpočtu odděleného) podniku? Že by se tak stanovilo jasné základní kritérium pro posuzování následných podnikatelských aktivit managementu
(s možností jeho výměny při neúspěchu) v tržním prostředí vznikajícím po 1.lednu 1990? To byl přece výmysl "zakuklených socialistů" z
expertního týmu české vlády, jímž rafinovaně skrývali svůj odpor k "tržní ekonomice bez přívlastků" a k privatizaci.
Stačily však dva tři měsíce reálného fungování trhu s liberalizovanými cenami a hluboce devalvovanou měnou po prvním lednu 1991, aby
vysvitlo nad slunce jasněji, v jak naivní iluzi vládnoucí stratégové transformace žili. Více či méně předlužené podniky bez vlastního provozního
kapitálu, který si náhle musely půjčovat u bank ne za šest, ale za 20 - 24 procent, se rázem a bez vlastního přičinění ocitly v bankrotové situaci.
A tak začala první velkolepá improvizace, z jakých se pak postupně skládala klausovská "strategie" transformace čs.
ekonomiky.
A opět liberální doktrína
Ve spěchu bylo dodatečně - na účet ještě neexistujících budoucích výnosů privatizace z Fondu národního majetku - vyčleněno 50 miliard korun na
oddlužení krachem ohrožených podniků a zřízena Konsolidační banka. V ní se soustředily úvěry na tzv. trvale se obracející zásoby, jejichž
splatnost byla odložena a úrok snížen na 8% (dodnes není většina těchto dluhů splacena, jsou jedním z "kostlivců ve skříni", které zdědila
dnešní vláda).
Dané rozhodnutí vyvolalo otázku, kdo a jak bude takto vyčleněné miliardy rozdělovat. "Nepamětníkům" a zapomětlivcům je třeba
připomenout, že rozhodnutí Klausova týmu opět důsledně vycházelo z liberální doktríny: nikoli stát, ale komerční banky jsou ti první, povolaní.
Jenomže - co byly "komerční banky" v roce 1991? Byly to formálně organizačně oddělené části do té doby všezahrnující Státní banky. A ta po
desetiletí fungovala jen jako státní účtárna, jejímž prostřednictvím se "profinancovávaly" úkoly, uložené podnikům státním plánem.
Tomu odpovídala i kvalifikace personálu takto vytvořených komerčních bank. O způsobu nakládání s bankovními penězi v podmínkách tržní
ekonomiky neměl ani zdání a o svých "obchodních partnerech" (podnicích) toho věděl ještě méně než úředníci rezortních ministerstev. Navíc -
"obchodními partnery" nebyly privatizované podniky (i "nejrychlejší" kvaziprivatizace kuponovou metodou se měla realizovat až po třech až
čtyřech letech). Ve skutečnosti jimi stále ještě byly staré státní podniky, v nichž ovšem stát zcela rezignoval na výkon vlastnických funkcí. V
takto vzniklém vlastnickém vakuu se jejich reálný výkon stal doménou managementu zformovaného revolučními poměry
bezprostředně polistopadového období.
Z teorie výborná,
z praxe propadák
Tato následná "strategická" improvizace zrodila prapodivnou, v tržních podmínkách nepředstavitelnou hybridní bankovní soustavu, v
níž byla obchodní činnost promíchána s rozdělováním státních dotací. Pro ně přitom neexistovaly jasné podmínky a pravidla zaručující efektivní
užití v zájmu restrukturalizace podniků a jejich adaptace na nově vznikající tržní prostředí. Peníze byly přidělovány bez nároků na solidně
zpracované restrukturalizační projekty a spíše pod lobistickými tlaky prostřednictvím neformálních osobních vztahů mezi manažery.
Formálním sféry čert ví kam, od Kladna až po Bahamy. A to vynechávám vyvlastňování majetkového podílu "diků" z kuponové privatizace.
Věru, není co závidět vládě, která má nyní korigovat důsledky takovéto mnohaleté "strategie" improvizací, uskutečňované pod zástavou tržní
ekonomiky bez přívlastků. Její protagonista si počíná velmi nedůstojně, když se snaží zakrýt její neúspěch dodatečnou (reálně však nikdy
neexistující) ušlechtilou péčí o úspory obyvatelstva.
Problém Václava Klause coby Velkého transformátora není v tom, že by byl zakukleným socialistou, jak se děsí někteří ekonomičtí mladíci, či
dokonce marxistou, jak to ostatně dobře ví politizující pan Lobkowicz. Oříšek je úplně jiný: zkoušku z dějin makroekonomických teorií by
Klaus i na nejnáročnější katedře kterékoli vysoké školy u nás i v zahraničí nejspíš složil na výbornou; v testu, zda je schopen tvůrčím způsobem
aplikovat takto získané teoretické znalosti na nestandardní situaci ekonomik transformujících se z centrálně plánovaných na tržní, by však
beznadějně propadl.
Autor je ekonom, v letech 1990-91 byl členem expertního týmu české vlády
Obsah časopisu Listy č. 2/1999:
Na čem stojí americká svoboda
Danny Novotný
Vyšlo v Listech č. 2/1999. Časopis si můžete objednat na adrese listy@economia.cz.
Jistě se rozpomenete na jednu loňskou událost, přetřásanou i v našem tisku: pod hrozbou přísných sankcí zakázala vláda USA americkým
občanům používat hotelů, ovládaných libyjským kapitálem. Je totiž důvodně podezřelý z podpory mezinárodního terorismu. "Embargo" se
týkalo i řady hotelů v ČR, mj. táborského hotelu Palcát. Jeho generální ředitel tehdy pohoršeně řekl do kamer české televize: "Dosud jsem si
myslel, že v Americe je demokracie." Na toto vskutku pozoruhodné pojetí, směšující demokracii s anarchismem, jsme si vzpomněli při setkání
s redaktorem Československých novin Dannym Novotným. Působí ve Spojených státech již několik let a také ho zajímalo, jakým
způsobem dbají americké státní orgány na to, aby se svobodná společnost nezvrhla v anarchii. Článek pro Listy zpracoval s pomocí soukromého
detektiva Davida Lanowitze a policejního oddělení floridské Sarasoty.
Američané nemají občanské průkazy. Pro povrchní obhájce "americké svobody" je to argument, že slušný stát se občanům nijak neplete do
života. Jenže tak se to jeví jen při pohledu z velké dálky, skutečnost je složitější. Především připomeňme, že USA jsou federací padesáti států.
Každý má vlastní zákony (na rozdíl od evropských federací i trestní), často velmi odlišné například délkou postihu, věkovou hranicí
beztrestnosti, přípustností trestu smrti, atd. Například v Michiganu trest smrti neznají, v Kansasu je minimální věková hranice pro trest smrti 18
let, stát Pennsylvania nemá pro trest smrti žádnou věkovou hranici.
K čemu je rejstřík
Jak stát své občany pozná, nemají-li občanské průkazy? Jak je v tak obrovské zemi vůbec možné někoho stíhat? K tomu slouží federální trestní
rejstřík. Je sice jiný než náš český, ale jeho funkce je zhruba stejná.
Špičku pyramidy tvoří Federální vyšetřovací úřad, pověstná FBI. Základnou jsou města a poté následují dvě "patra": okres a stát. Pro záznam
slouží řidičský nebo identifikační průkaz a číslo sociálního pojištění - SSN. Novorozené dítě je možné zaregistrovat na sociálním úřadě. Není to
povinnost, ale jen tak lze žádat o úlevy na daních, zdravotní pojistku, penzi a další sociální zabezpečení. SSN je dědictvím rooseveltovských
reforem z poloviny třicátých let.
Spáchání drobného přestupku či lehčího přečinu (malé krádeže, autonehody, opilost za volantem aj.) se eviduje pod číslem řidičského průkazu na
úrovni města a okresu. Závažnější trestný čin se zanese také do státního rejstříku, za těžké zločiny (vražda, vydírání, velké loupeže, teroristické
akce a podobně), je záznam i v rejstříku FBI.
Ukažme si na modelových příkladech, co se děje, jakmile se občan dopustí přestupku nebo trestného činu a je zadržen policií.
Příklad první - překročení rychlosti. Policista, dříve než vystoupí z auta, si v počítači zjistí, zda pod SPZ vozidla není veden člověk
nebezpečný nebo policejně hledaný. Pak požádá o řidičský průkaz a znovu překontroluje, nemá-li před sebou hledanou osobu. Pokud ne, uloží
řidiči příslušnou pokutu a předá mu doklad o zaplacení.
Příklad druhý - krádež v obchodě. Policista si na místě zjistí výslechem všechny okolnosti krádeže a převeze provinilce v poutech do
vězení. Tam si o něm vyžádají informace a během zadržení zjišťují, nemá-li na svědomí další trestné činy, případně zda není recidivista. Pokud je
zadržen v místě bydliště nebo okresu, je vyhledávání rychlé a pachatel se brzy dozví výšku kauce, na kterou může být propuštěn. Je-li z jiného
okresu nebo státu, trvá zjišťování déle. Kauci stanoví soudce, případně jiný odpovědný úředník, před kterého je zloděj předveden. Jestliže si
vyhledávání žádá více času, je zadržený převezen do věznice. Na místě se vyřizují jen opravdu drobné nehody nebo malé překročení povolené
rychlosti.
Nemá-li provinilý občan peníze na kauci ani nikoho, kdo by je za něj složil, zůstává ve vězení do doby, než mu soud vyměří trest. Čekací doba je
různá, u menších provinění nepřesáhne několik dní. Záleží na vytíženosti soudu a velikosti města. Na malém městě je soud hned druhý den, v
New Yorku může obviněný čekat několik dní.
Příklad třetí - dopadení člověka, hledaného pro vraždu v jiném státě. Tento údaj má policista k dispozici okamžitě, a postupuje
zpravidla tak, jak to známe z akčních filmů: zadrženého ihned donutí, aby si lehl na zem, nasadí mu pouta a zuje boty. Pak přivolá několik
dalších policejních vozů a zákrok oznámí státu, který hledání vyhlásil. Pokud si stát pachatele vyžádá, je tam převezen. Jestliže ne, je i za skutky
spáchané jinde souzen na území státu, v němž byl zadržen. Vrazi se proto často snaží dostat do státu, který nezná trest smrti.
Spolupráce v rámci federace však funguje spolehlivě; jen zvlášť těžký a nebezpečný zločinec není vydán do státu, který po něm vyhlásil federální
pátrání. Pro srozumitelnost: Pokud někdo spáchá vraždu třeba na Floridě a pak další tři vraždy v Michiganu, je možné, že ho budou soudit právě
tam. Protože v Michiganu nemají trest smrti, přičtou mu sice floridskou vraždu, ale vyjde z toho "jen" s doživotím.
Teď si povězme, kdo má k trestnímu záznamu přístup. Samozřejmě policie, dále soukromí detektivové, ti to však nemají snadné. Smějí dostat
jen informace veřejně přístupné. Detektiv se pořádně nadře, když má někoho prolustrovat. Začne místem narození a návštěvou tamějšího soudu.
Poté vyhledá všechna místa trvalého pobytu - od měst přes okresy až po státy. Jinak to nejde - drobné přestupky státní rejstřík neeviduje. Ne
každý záznam je pátrači dostupný, záleží na státu, co všechno zveřejní.
Záznam může být označen buď číslem řidičského průkazu nebo SSN, detektiv proto musí přesně vědět, co a jak hledat. Navíc: ne všechny státy či
okresy mají tyto údaje v počítačích, někdy je zapotřebí mravenčí práce v kartotékách. Soukromými detektivy jsou proto vesměs bývalí policisté.
Stejnou možnost jako privátní očka má kdokoli; na každého může získat všechno, co je veřejně dostupné. Ovšem jen když ví, kde to hledat.
Všemocný kredit
Rejstřík je pouze federální, vede jej Credit Bureau. V celé Americe mají toto oprávnění jen tři jeho firmy. Podle SSN registrují, kolik
kdo platí ročně na daních - tedy jeho příjem, půjčky, nezaplacené účty, bankroty, zabavený majetek - prostě všechno, co souvisí s jeho finanční
situací. Zejména je tam uvedeno vše, co nezaplatil a dlouhodobě za to dluží.
S kreditem pracují všichni poskytovatelé půjček. Od bank přes prodejce aut, realitní kanceláře, kreditní a úvěrové firmy až po obchodní domy.
Rejstřík je dostupný pouze finančním institucím a firmám, které s nimi úzce spolupracují: realitním kancelářím, autoprodejcům, obchodníkům,
kteří prodávají na půjčky, atd. Informace jsou tajné a nikdo, kdo k nim má přístup, jich nesmí zneužít. Dokonce ani nesmí ukázat
potencionálnímu klientovi jeho výpis.
Podvodník nemá šanci
Ukažme si, jaký je postup při založení běžného účtu:
Bankovní úředník si vyžádá potřebné údaje (zaměstnavatele, číslo řidičského průkazu, SSN, adresu stálého bydliště) a pak si ověří, zda uchazeč
není u některé jiné banky v dlouhodobém mínusu. Žadatel podepíše čestné prohlášení, že není pod kontrolou finančního úřadu, nemá zakázáno
otevřít si účet bez jeho vědomí a že všechna udaná fakta odpovídají pravdě. Pokud je všechno v pořádku, je mu účet otevřen během několika
minut. Jestliže však podváděl, třeba vystavil nekryté šeky, nebo bankovní kartou vybral z účtu víc peněz než kolik tam má a dluh nevyrovnal,
banka mu účet odmítne. Jinými slovy: Tomu, kdo fixloval, nikde účet nezaloží. Jinak banku nezajímá, kolik žadatel vydělává, kolik má půjček a
zda je řádně splácí.
Ještě přísnější je postup při vyřizování žádosti o kreditní kartu, půjčku na dům nebo na auto. Bez kreditu nedostane uchazeč nic; věřitele zajímá
úplně všechno, co má v rejstříku.
Vyplněný formulář si peněžní ústav ověří. Žadatel například uvede roční příjem 30 tisíc dolarů, ověřovatel však zjistí, že loni přiznával jen 20
tisíc. Obstará si tedy kopii posledního žadatelova mzdového šeku, neboť během roku mohl změnit zaměstnání, povýšit nebo naopak být dočasně
bez práce.
Dále vidí všechny půjčky a dluhy za posledních sedm let (vždy po sedmi letech se kredit vynuluje). Kreditní firma určí koeficient a s tímto pak
všichni pracují jako s nejdůležitějším číslem. Klíč, podle něhož se koeficient určuje, znají jen tyto firmy, a u všech třech se liší. (Šel jsem žádat
o půjčku na dům a u dvou bank jsem měl dvě různá hodnocení). Pokud splníte všechny podmínky a váš kredit je takový, že unesete ještě další
splátky, vyhoví vám. Obecně platí, že špatný kredit je lepší než žádný.
Kredit si klient buduje hrazením splátek. Od ledničky, přes auto a kreditní karty až po dům. Získat kredit je nesmírně těžké. Přijel jsem do
Ameriky bez kreditu a na splátky jsem si nemohl koupit ani televizi. V jednom obchodě jsem nakonec uspěl, ale musel jsem ji značně přeplatit.
Jen tak je možné získat záznam a začít si vytvářet kredit. Pak vám dají v některém obchodním domě kreditní kartu třeba na 100 dolarů; pokud ji
čerpáte a řádně platíte, máte časem šanci na "kreditku" s vyšší hodnotou.
Jakmile získáte pověst solidního klienta, můžete chtít víc. O řádně platícího zákazníka stojí každá banka či finanční instituce. Pokud ale dluží na
daních, nebo mu bylo pro neplacení zabaveno auto či dům, je totálně odepsán a na dluh mu nikdo nedá ani dolar. Totéž platí, když zbankrotuje.
Systém má i vady. Stačí, aby pan XY napsal kreditní společnosti, že mu dlužíte X tisíc - a hned je máte "na triku". Jednou zanesený údaj se
špatně vymazává. Ale jinak je to náramná věc, škoda, že u nás neznámá. Mohla České republice ušetřit řadu ekonomických problémů.
Jestliže pan podnikatel neplatí úvěr bance A, má špatné platební výsledky u leasingové firmy B a navíc dluží svým dětem výživné, další půjčku
nikde nesežene. Nemůže se stát, že někdo má u banky A padesátimilionový úvěr, který nesplácí, a z banky B získá dalších padesát. Kredit totiž
mají také podnikatelé a firmy.
Berňák jako břitva
Berní úřad (IRS) má přehled o všem, informace dostává od měst, okresů, států i federace. Žádá je ovšem jen tehdy, když je potřebuje.
Občan, který neplatí daně, případně se pokusí o daňový podvod, je ztracen a rázem se ocitne pod drobnohledem. Rychlostí blesku má IRS všechny
údaje o jeho hmotné a finanční situaci, obstaví mu všechny účty, zabrání, aby si otevřel nějaké nové konto a důkladně pohlídá všechny jeho
příjmy až do vyrovnání dlužné částky. IRS ho donutí prodat auto, chatu, cokoli, co pomůže vyrovnat dluh. Za daňové úniky jsou přísné tresty,
srovnatelné s tresty za vraždu.
Bankrotem je možné setřást nejrůznější peněžní závazyky, daňovu dluh však v žádném případě. Je zbytečné dodávat, že Američané berňák nemilují
- a taky se ho bojí. Aspoň že na informace IRS je přísné embargo, odtud se o občanech nikdo nic nedozví.
"Kniha přání a stížností"
Podnikání hlídá také Business Bureau, něco jako živnostenský registr nebo Kniha přání a stížností. Udržuje zejména přehled o tom, jak si
podnikatelé vedou. První, co udělá podnikatel před uzavřením obchodu s neznámou firmou, je dotaz, zda firma nemá u BB nějaký škraloup.
Eviduje se tam všechno, od stížností zákazníků přes nezaplacené faktury, neprávem propuštěné zaměstnance až po spokojenost dodavatelů a
odběratelů. Negativní záznam u této společnosti znamená velkou kaňku na čistém štítě firmy a každý si dává pozor, aby tam na něj nic neměli.
Nebo jen pochvaly.
Jak vidíte, svoboda je relativní pojem. Informace, které stát, samospráva či firmy o občanech udržují, nejsou samoúčelné. Svobodná
společnost se musí chránit před všemi, kdo porušují pravidla hry. Kredit, tedy důvěra a dobrá pověst, vyrůstá ze zkušenosti a spolehlivých
informací.
"Guru pro dnešní dobu?" - Paul Johnson a jednosměrné myšlení
Jan Čulík
Z nadšeného levičáka vášnivým pravičákem a zase zpět?
Psáno pro týdeník Reflex.
Dám vám hádanku: Jakýpak asi "komunista" napsal tyto řádky o memoárech Deana Achesona, amerického ministra zahraničních věcí v letech 1949 - 1953? (cituji zkráceně):
"Dean Acheson byl nejvlivnější, a nejenergičtější pomocník amerického prezidenta Trumana. Lze ho objektivně charakterizovat jako člověka, který institucionalizoval hlavní rysy diplomacie studené války a vytvořil základní americké postoje, které přežívají do dnešních dnů. Acheson byl ideolog "zadržování komunismu", přijal pojem trvale rozděleného světa, na jehož hranice dohlížela americká vojenská moc. Vrcholné schůzky s Rusy byly podle něho zbytečné, dokonce nebezpečné. Acheson byl a je studenoválečníkem do morku kostí. Dokázal však jasně rozlišovat mezi hlučným a neúčinným antikomunismem 'primitivů', jak je charakterizoval, a chladnokrevnou a vědecky prováděnou antikomunistickou politikou, kterou sám neústupně a tvrdošíjně prováděl."
Autorem je "pravicový" britský novinář a historik Paul Johnson, jehož knihy najdete dnes v českém překladu snad v každém knihkupectví a jehož novější knihy, například Dějiny dvacátého století, nebo dílo Intelektuálové, sžíravá historie moderních vzdělanců, má na mnohé dnešní studenty českých vysokých škol velký vliv - považují ho za vzor současného politického, historického a filozofického myšlení.
Paul Johnson byl po většinu svého života zaníceným stoupencem levice. V letech 1952 - 1955 působil jako redaktor levicového britského týdeníku New Statesman. V letech 1965 - 1970 byl jeho šéfredaktorem. Výše uvedený citát je z Johnsonova článku, který vyšel v časopise New Statesman 1. května 1970.
Koncem sedmdesátých letech učinil Paul Johnson radikální konverzi a z výmluvného a přesvědčivého stoupence sociálně demokratické ideologie se stal stejně výmluvným a přesvědčivým obhájcem pravicových postojů a v osmdesátých letech vášnivým obdivovatelem Margaret Thatcherové.
V současnosti má Paul Johnson na zdi ve svém londýnském bytě zarámovaný dopis od premiéra Tonyho Blaira. Chlubí se jím návštěvníkům. Ukazuje, že Tony Blair mu v dopise píše: "Jste prostě jednou z nejpozoruhodnějších osobností našeho století."
2. listopadu 1998 bylo Paulu Johnsonovi sedmdesát let. Deník Independent mu věnoval celostránkový článek. Charakterizoval Johnsona jako "vysoce plodného pravicového polemika, pravidelného autora komentářů pro týdeník Spectator, historika, velkého katolíka (doma má Johnson velkou sochu Krista na kříži a každý den jí líbá nohy), experta na to, obrátit se na podpatku o 180 stupňů, a burácejícího morálního kazatele, jímž byl ovšem jen do té doby, než jeho milenka novinářka Gloria Stewartová, kterou prý Johnson vydržoval jedenáct let, prozradila v deníku The Express, že od ní rád Johnson dostával při sexu nářez na zadek." (Johnson odmítá "odhalení" Stewartové jako "lži a výmysly".)
Independent dochází k závěru, že Paul Johnson pravděpodobně není ani levičák, ale pravičák, ale prostě ho zřejmě fascinují lidé, kteří mají moc. Snaží se jim být nablízku. Během interviewu s listem Independent poukazoval Johnson na různé zarámované fotografie, vyvěšené ve svém bytě, na nichž je vyobrazen ve společnosti různých světových osobností, papeže Jana Pavla II., Margaret Thatcherové, Ronalda Reagana... Dokud byli labouristé u moci, byl Johnson stoupencem labouristické ideologie a usiloval o přízeň labouristických státníků jako byl Aneurin Bevan a Harold Wilson. Když zvítězila v Británii Margaret Thatcherová, labouristy opustil a začal chválit její ideologii. Dodnes Johnson obdivuje chilského generála Pinocheta. Sympatizoval i s některými kontroverzními britskými podnikateli - milionáři, Jamesem Goldsmithem a Robertem Maxwellem (magnátem českého původu, který před tím, než před lety spáchal sebevraždu, vykradl pro své finanční spekulace fondy důchodového zabezpečení svých zaměstnanců). Nyní chválí Johnson Tonyho Blaira. (Část rozhovoru v Independentu: "Je to pozoruhodný člověk. Mám ho moc rád. Napsal jsem mu dopis, když byl ještě v opozici, že jsem osobně znal všechny britské ministerské předsedy od Attleeho až po Majora a jestli nechce jít se mnou na oběd. A taky šel. Vynikající člověk. Vynikající manželka. Senzační děti. Mimochodem, byl jsem u Blairů včera večer." - "A o čem jste hovořili?" - "To je tajemství.")
Plodný autor, jemuž se mnozí historici vyhýbají
Paul Johnson je literárně a novinářsky neobyčejně plodný. Má velmi profesionálně vypracovaný, průrazný, jasný a živý novinářský styl. Dokáže své názory vyjádřit přesvědčivou, sugestivní zkratkou. Píše sloupek pro pololidový britský deník Daily Mail a pravidelně přispívá do konzervativního týdeníku The Spectator. Michaela Grada, bývalého ředitele britské komerční kulturní televizní stanice Channel Four, označil před časem v novinách za "generálního pornografa". V otevřených dopisech vyčítal někdejšímu konzervativnímu premiérovi Johnu Majorovi, že "předsedá vládě s nízkou morálkou, pro niž Desatero božích přikázání nic neznamená". Letos v lednu vystoupil Paul Johnson energicky na obranu bývalého chilského diktátora Augusto Pinocheta. Uvedl na tiskové konferenci v Londýně, že démonizace generála Pinocheta je největším propagandistickým úspěchem dvacátého století - poslední velký triumf sovětské mašinérie. Dodal, že neexistují důkazy, na jejichž základě by bylo možno spojit generála Pinocheta se zvěrstvy.
Johnson je autorem mnoha knih. "Myslím, že jsem jich celkem napsal třicet pět. Jaké jsem to uvalil břemeno na veřejnost! Ale ony se lidem mé knihy líbí," konstatuje Johnson. Nejnovější Johnsonovu knihu, The History of the American People, Historie amerického lidu, recenzenti víceméně přivítali, s výjimkou kapitol, které se zabývají Richardem Nixonem a Ronaldem Reaganem, jehož Johnson vylíčil v hrdinských barvách. Nové knihy se podle Johnsona prodalo už více než 100 000 výtisků.
Johnson napsal rozsáhlá díla na závažná témata - knihy o historii židů a o historii křesťanství - a mnozí recenzenti tyto práce považují za zdařilé a pečlivě napsané. Jiné Johnsonovy knihy jsou charakterizuje Independent jako "poněkud šílené". K nim prý patří Intelektuálové. Je to soubor životopisných esejů, v němž Johnson veřejnosti prozrazuje, například, že Rousseau byl "pyšný, egoistický a hádavý" a "líbilo se mu, když ho vypláceli na holou", Karl Marx měl "na penisu boláky" a Tolstoj "holdoval sexu až do jednaosmdesáti". Na otázku, co mělo být účelem této knihy, vysvětlil Paul Johnson: "Chtěl jsem ukázat, jak život těch, kteří dávají přednost myšlenkám před lidmi, je strašný. Sám jsem přesvědčen, že lidé jsou důležitější než myšlenky."
Obrátil jsem se e-mailem s dotazy, co si myslí o Paulu Johnsonovi, na asi patnáct britských univerzitních historiků, zabývajících se moderní historií. Jejich odpovědi byly spíše vyhýbavé. Nebyly lichotivé.
Jeden historik z Oxfordské univerzity odmítl odpovědět na otázku, jaký má názor na Paula Johnsona, protože, jak uvedl, Johnson by ho mohl žalovat. Jiný vědec, z univerzity ve starobylém skotském městě St. Andrews, konstatoval: "Nemohu vám příliš pomoci. Kdysi dávno jsem jednu knihu od Paula Johnsona četl, a byla podle mého názoru velmi živě napsaná, avšak výzkum pro ni nebyl proveden příliš spolehlivě. Musím se přiznat, že je mi Johnson natolik nesympatický, že se vyhýbám téměř všemu, co vydá." Další historik, z Edinburské univerzity, napsal něco podobného: "Prosím, abych byl omluven. Johnson píše plynulá a čtivá vyprávění, nejsem si však jist, jak spolehlivě jsou zakotvena v akademickém výzkumu." Jiný univerzitní historik mi sdělil: "Bylo by obtížné odpovědět na vaši otázku stručně. Mám o Paulu Johnsonovi nevalné mínění, avšak mám pocit, že kdybych ho měl vyjádřit veřejně, musel bych ho zároveň podrobně zdůvodnit. To by mohlo být velmi zajímavé, bohužel však na to v současné době nemám čas." Další britský univerzitní odborník na moderní dějiny uvedl: "Mám pocit, že Paul Johnson má nyní dobrou pověst především u lidí, kteří trpí pravicovou paranoiou. Je to podle mého názoru ta poslední osoba, která by měla mít vliv ve vznikající demokracii."
Začal jsem se na univerzitách dotazovat, zda podle jejich názoru existuje mezi soudobými britskými historiky vůbec někdo, komu je Paul Johnson sympatický. Přišly takovéto odpovědi: "Upřímně řečeno, velmi o tom pochybuji. Je to částečně proto, že v důsledku profesionální výlučnosti jsou univerzitní vědci podezřívaví vůči každému neuniverzitnímu autorovi, který pracuje v jejich oboru. To je jistě možná nespravedlivé. Potíž ale také je, že univerzitní historikové jsou většinou liberálové a Paul Johnson se obrátil na podpatku. Býval uštěpačně, ostře kritickým levicovým komentátorem, tento postoj však opustil a přijal postoj pravicového populismu. To je přijatelné jen pro málo akademických historiků." Jiný historik dodal: "Není to však jen otázka přechodu od levicových názorů k názorům pravicovým. Historik Hugh Thomas je zjevným příkladem odborníka, který také přešel od levicových názorů, které zastával v mládí, k názorům pravicovým. Přesto se však jeho pověst vůbec nestala tak kontroverzní, jako pověst Paula Johnsona."
Podobné námitky vyjádřil v únoru 1992 v Lidových novinách proti českému překladu Johnsonových Dějin dvacátého století český historik Petr Mareš. Kritizoval toto dílo za některé údajné věcné chyby, vadilo mu, že autor prý používá většinou jen sekundárního materiálua že své závěry konstruuje bez věcné podstaty.
Paul Johnson odpověděl Petru Marešovi 24. března 1992 dopisem do LN, v němž uvedl: "Pan Mareš tvrdí, že nejsem 'profesionální historik'. To není pravda. Psát práce o dějinách - vydal jsem čtrnáct historických prací, mnohé z nichž byly značně obsáhlé a složité - je mou profesí. Živím se tím. Přednáším také o historii po celém světě. Pan Mareš má však zřejmě na mysli, že nejsem akademickým, univerzitním historikem. Ale jen málo nejlepších historiků, od Gibbona, Macaulayho a Carlyla až po Sira Arthura Bryanta v nedávné době bylo univerzitními historiky." Johnson také energicky odmítl nařčení, že jsou jeho historické knihy založeny jen na sekundární literatuře ("Z 2433 poznámek v posledním anglickém vydání Dějin dvacátého století odkazují téměř dvě třetiny na primární literaturu.") a že jsou v nich věcné chyby.
Potřeba kritičnosti
Jak se dostalo dílo Paula Johnsona tak výrazně do povědomí dnešní české společnosti? Měl jsem na tom sám určitý podíl. Chtěl jsem předložit Johnsonovo dílo české veřejnosti ještě před pádem komunismu jako jednu z mnoha možných alternativních způsobů uvažování. Neměl jsem v úmyslu způsobit, že by se mělo stát pro mnohé čtenáře v České republice biblí nebo téměř maoistickou Rudou knížkou.
V roce 1987 uvažoval o českém překladu Johnsonovy knihy A History of the Modern World from 1917 to the 1980s (Historie moderního světa od r. 1917 do osmdesátých let dvacátého století, vyšlo česky jako Dějiny dvacátého století) a o jejím vydání ve svém exilovém nakladatelství Rozmluvy, sídlícím v Londýně, Alexander Tomský. Zprostředkoval jsem spolupráci mezi mým otcem dr. Janem Čulíkem, autorem, filozofem a překladatelem - anglistou, žijícím v Praze. Otec (zemřel v roce 1995) pak překládal na pražském Starém Městě celých cca 1400 stran strojopisu tohoto rozsáhlého díla od konce roku 1987 přímo pod nosem komunistické tajné policie. Počítačové diskety s překladem posílal otec poštou do Británie. Přicházely bez potíží - poštovní cenzura si tehdy zřejmě ještě neuvědomovala, že na tenké disketě v nenápadné obálce je možno do zahraničí propašovat až 400 stran textu. Překlad byl dokončen a poslední disk odeslán - jak vyplývá z datace doslovu mého otce v Johnsonových Dějinách dvacátého století - v červenci 1989, více než čtvrt roku před pádem komunismu. Alexander Tomský vydal knihu až koncem roku 1991.
Proč jsme se rozhodli s mým otcem Tomského projekt podpořit? Zdálo se nám v druhé polovině osmdesátých let, že by Johnsonova čtivá a mistrným jazykem napsaná kniha mohla působit jako efektivní protilátka nejen proti monolitní komunistické propagandě, ale i proti dřevěnému, komunikaci zabraňujícímu jazyku totalitní éry.
Měla však na český knižní trh přijít s varováním. V žádném případě neměla komunistickou interpretaci historie dvacátého století stoprocentně nahradit jen tato kniha. Neexistuje jediné správné vnímání skutečnosti. Předstírala-li komunistická propaganda, že jen její pohled je autentický, bylo by pošetilé nahradit tento monolitní postoj ke skutečnosti jiným, jediným, monolitním názorem. V pluralitním kontextu západní kultury a literatury působí Johnsonovy názory na historii jen jako jedny z mnohých.
Od počátku jsme zdůrazňovali, že komunistický názor je nutno nahradit škálou nejrůznějších názorů. Věděli jsme, že pokud čeští čtenáři přijmou dílo Paula Johnsona nekriticky jako nové "jediné správné řešení", kniha české společnosti spíše uškodí. Člověk musí být totiž vůči stereotypně zjednodušujícím závěrům neustále ve střehu. Všechny předkládané názory jsou totiž jen hypotézy a člověk je pořád musí hodnotit kriticky.
Proto zahrnul můj otec do svého doslovu Dějin dvacátého století tuto důležitou pasáž:
"Pravdu poznáváme vždy jen zčásti a tvoříme si takzvané pracovní pravdy, protopravdy, které nám umožňují existovat a řešit problémy na dané úrovni poznání, ale jsou to pravdy evolučního charakteru, schopné nahrazení a změny. Nově objevenou pravdu jsme pak povinni přijmout. Svět, jak ho vnímáme, se ovšem skládá pouze z těchto relativních protopravd. Na absolutní pravdu si činí nárok jen dogmatické metasystémy - odtud jejich arogance. je pzoruhodné, že tuto moderní myšlenku, kterou rozvíjí ve své knize Smysl štěstí (The Happiness Purpose, 1977) cambridžský vědec Edward de Bono, vyjádřil už roku 1410 slovy Jana Viklefa Jan Hus:
'Od počátku svého studia jsem si učinil zásadou, že kdekoliv poznám mínění správnější, ihned upustím od svého méně správného a pokorně a radostně přijmu názor odůvodněný lépe, věda, že to, co víme, je zcela nepatrným zlomkem toho, co nevíme' (cituje Amadeo Molnár v knize Na rozhraní věků, str. 11, Vyšehrad 1985).
Jenže začátkem devadesátých let, jak dnes víme, chtěli mnozí lidé v Čechách - k vlastní škodě - nahradit jednobarevnou komunistickou ideologii jinou jednobarevnou ideologií. Redaktor Alexander Tomský výše uvedený odstavec z doslovu Jana Čulíka seniora navzdory přání jeho autora v knize Dějiny dvacátého století vyškrtl.
Survey of Czech and Slovak Historic Sites and Monuments in America
Czechoslovak Society of Arts and Sciences (SVU), in cooperation with other
major Czech-American organizations, associated with the National Heritage
Commission, has initiated efforts toward preserving Czech cultural heritage
in America. The project has been recognized and fully endorsed by the US
Commission for the Preservation of America's Heritage Abroad.
This effort was prompted by the concern for the sad state of Czech historical
monuments and memorabilia, as well as for the continuous loss of historically
important archival materials regarding the life and work of the Czech
immigrants and their descendants. Although the focus is on Czech memorabilia,
considering the frequent difficulties in separating Czech from Slovak
materials, the relevant Slovak and Czechoslovak materials will also be
included. The organizers eventually hope to enlarge the project to cover all
Slovak material with cooperation of the Slovak-American organizations.
The first phase will focus on information available at and provided by
individual societies and organizations. In this connection, most of the
Czech-American ethnic societies have been contacted, as were numerous
American institutions, libraries and document centers. The organizers
obviously cannot know of all relevant organizations and are therefore asking
the Czech-American and Slovak-American public for assistance and advice. We
are particularly interested in learning about the less known organizations,
their addresses and suitable contact.
Furthermore, we are interested in information concerning archival and
documentary material held in private hands which are not generally known.
These types of materials are lost continuously, and without anybody knowing
about it. The immigrant families, for generations, have kept old Czech books,
almanacs, anniversary publications, calendars, posters, photos, letters and
other family treasures which have reminded them of their old country and
which they have held in great reverence. As the old generations die, the
subsequent generations lose interest not only in the Czech language but also
in their own family heritage. Since the grandparents' material is written in
a strange language and has presumably no monitory value, they simply toss it
away. This is of course a great irreplaceable loss. Many of these
publications are long out of print and cannot be found even in the Naprstek
Museum in Prague, not to mention archival material of which there was only
one copy. Some of the material may contain important letters and other
documents relating to the life and activities of an individual who played a
vital role in the Czech-American community or on behalf of the Czech
Republic. We would thus welcome any information concerning material of this
sort, with the address and the name of the keeper. We would be willing to
provide some small financial aid for preparing this inventory.
Besides information about publications and archival material, we are
interested in receiving information about historic sites and monuments, e.g.,
statues, memorial plaques, buildings, halls, churches, cemeteries, parks,
etc., which are related in some way to history of Czech immigrants in the US.
Memorabilia of this type are scattered throughout the US, and no survey has
ever been made of them. Individuals hardly ever even know about history
relicts in their own neighborhood. Most of these monuments are in sad shape
of disrepair which, without some repair or restoration, will be completely
destroyed.
The initial purpose of this effort is to simply gather information. In the
subsequent phases of this endeavor we shall start serious discussions and
negotiations with various government agencies on both sides of the Atlantic
concerning the transfer and storage of the materials for safe keeping and
scholarly research, or the restoration of a specific object.
To simplify your response, we would be pleased to send you questionnaires
that have been prepared for this purpose. Apart from the requested
information we would also welcome volunteers to help us gather information in
particular localities, cites and states.
In particular, we would welcome volunteers who would help us search the
Internet for possible web sites relating so Czech and Slovak-American
historic sites and monuments, festivals, archives, etc.
Contact: Please send the relevant information, concrete suggestions and
comments to the Project Coordinator, SVU President, Dr. Mila Rechcigl, 1703
Mark Lane, Rockville, MD 20852; tel./FAX: (301) 881-7222; e-mail:
rechcigl@aol.com
