Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.

• Princezna Diana, milionář Fayed, CIA a český rozvědčík (Guardian)

• Česká politika: Otázka týdne: Jsou navrhovaná majetková přiznání rozumná? (Jan Čulík)

• Česká literatura: Rozhovor s Josefem Škvoreckým: Dobrý spisovatel má vždycky o čem psát (Jan Čulík)

• Rozhovor s Bohumilem Hrabalem: Já jsem byl nadšen životem (Jan Čulík)

• Normalizace v Německu? Za článek vyhozena z práce známá česká historička Eva Hahnová (Matthias Roeser)

• Guru pro dnešní dobu? Paul Johnson a jednosměrné myšlení: Z nadšeného levičáka nadšeným pravičákem a zase zpátky? (Jan Čulík)

• Jak jsme viděli situaci Československa v roce 1991: Musíme mít potřebu se něco naučit (rozhovor Jana Čulíka s Ondřejem Hausenblasem)

• Romové z ČR a ze střední Evropy: Nechtění, nemilovaní a ztracení (Independent on Sunday)

• Miloševič kapituloval, jakmile se dověděl, že Pentagon schválil pozemní invazi do Kosova (Exkluzívní reportáž týdeníku Observer)

• K Zemanovým útokům: Zemanovi tímto odpovídá novinářský póvl (Andrew Stroehlein)

• Klamavá reklama: Podvod: 2 letenky za 1 podle ČSA (Petr Janásek)

• České hospodářství: Nepřesvědčivost českého napodobování irského ekonomického rozkvětu (Séan Hanley)

• Evropská unie - Ano či ne? (Dana Cihelková)

• Nekrolog: Jiří Pelikán (Independent)

• Výroční zpráva OSN o lidském rozvoji: Jak český tisk zamlžuje informace. Analytické srovnání, jak tutéž zprávu zpracovaly deníky Guardian a Mladá fronta Dnes (Jan Čulík)

• Korupce české policie, zaměřená vůči cizincům, se nevyšetřuje (Michal Škop)

• Mladá fronta Dnes, Zeman a Čekan: Skvrny na bryndácích českých novinářů (Jaroslav Plesl, časopis Euro)

• Kosovo: Britští novináři ostře reagují na útoky vládního propagandisty: Pravda a lži (Alex Thomson, Channel Four News)

• Zkontrolujte si fakta (Michael Williams, BBC Radio)

• Kosovo a  sdělovací prostředky: Blairův tiskový tajemník: "Britský tisk přebíral Miloševičovu propagandu"

• Informovali jsme: nelhali jsme (Maggie O'Kanová, Observer)

• Destabilizující bída českých novin: Nepříliš podložené útoky MFD na Zemana: Skvrny na Zemanově saku? (Jan Čulík)

• Vztahy mezi ženami a muži, jaké nejsou v ČR: Jsou ženy muži dneška? (Guardian)

• Britští novináři se trpce přou o význam války o Jugoslávii (Observer)

• Bude americká pošta vybírat daně za zprávy posílané e-mailem?

• Českému cukrovarnictví hrozí likvidace (Miroslav Hruška)

• České novinářství: Nahá zpěvačka a dramatičnost Lidových novin (Juliana)

• Osamělý malý muž: vzdálený portrét Vladimíra Železného (Jaroslav Veis)

• Reportáž z místa činu: Jak byl popraven Jan Hus (Petr z Mladoňovic)

• Česká novinářská obec: Syndičce Ireně Válové: uvažujte ku prospěchu novinářského stavu o rezignaci (Tomáš Pecina)

• Etika českého školství: Jak se prodávají zkoušková zadání na Právnické fakultě UK (Jan Čulík)

• Hrozba české demokracii: Vyloučení Jana Křečka ze Syndikátu novinářů (Tomáš Pecina)

• Ideologická bigotnost politiků: Ivan Langer: "Mediální zákon je také o konkurenci" (Milan Šmíd, Jan Čulík)

• Svět: Slovensko a Vatikán chtějí zabránit opatřením proti sexuálnímu útlaku žen (Guardian)

• Jeremy Paxman: Henry Kissingere, jste podvodník?

• Jak si čtenáři Britských listů vybírají informace: Myšlení bolí (Jan Čulík)

• Rozšiřování Evropské unie se zpomaluje (Guardian)

• Česká republika a EU: Jak do Evropy trochu konkrétněji (Jaroslav Teplý)

• Nový pohled na střední Evropu (Andrew Stroehlein, Sean Hanley, Kazi Šťastnová, Central Europe Review)

• Lékařský výzkum: Britská vláda zakázala klonování lidí

• Jak se v Británii debatuje o vybírání generálního ředitele veřejnoprávní televize: Etická kontroverze: Šéf BBC, který věnoval labouristům 50 000 liber

• BBC: Hniloba v samém jádru (The Times)

• Česká republika: Deset let po pádu komunismu: velká česká nejistota (Jan Čulík)

• O sexuolozích a neznámých mužích v dusné letní noci (Kazi Šťastnová)

Všechny články o válce o Kosovo, zveřejněné v BL, naleznete na tomto místě.

Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL. Tematický archív BL od 1. září 1997, kdy se BL osamostatnily, je na adrese http://blisty.internet.cz/xz.

Karl F. Koecher

Vážený pane Čulíku,

reaguji na včerejší článek v BL Princezna Diana, milionář Fayed, CIA a český rozvědčík. Jsem totiž onen rozvědčík, a dotyčný článek je v tom, co se v něm o mně píše, hluboce nepravdivý. Proto doufám, že uveřejníte tento můj e-mail co nejdříve v plném znění, i když to bude dost dlouhé povídání, za což se omlouvám. Snad to nebude tak nezajímavé.

Za prve: tři muži, proti kterým Al Fayed vede civilní soudní spor o  šest miliónů dolarů, jsou Oswald LeWinter, Pat Macmillan a Keith Fleer. Já mezi nimi nejsem (vy nejdřív tvrdíte že ano a pak že ne, ale že “na podvodu se také účastnily dvě další osoby" a já že jsem “jinou takovou osobou".) Tak tedy za druhé: jinou takovou osobou ani dost málo a prokazatelně nejsem.

LeWintera znám, není to přítel, ale pouhý známý. Někdy v první polovině dubna minulého roku mi telefonoval z Kalifornie, kde tehdy žil, že jede za jakousi záležitostí (“some business") do Vídně, a zda bych se tam s ním nechtěl sejít. Že mi zaplatí hotel, a já že bych ho potom odvezl svým vozem do Prahy. S LeWinterem jsem předtím naposled mluvil někdy v srpnu předchozího roku (1997) když mě navštívil v Praze. Když mi po víc než půl roce volal v tom dubnu 1998, myslel jsem, že mi chce oplatit pohostinství, protože ví, jak rád jezdím do Vídně - tři až čtyřikrát do roka - a tak jsem přijal. Na jeho žádost jsem také udělal rezervace v  pro něj a pro mě v hotýlku, kde mě už znají. Tam jsem se s ním také 20. dubna 1998 ve dvě odpoledne sešel.

Nejdřív mi vynadal, jaký ubohý hotel jsem to našel, že nevyhovuje jeho potřebám, ale protože se mu nepodařilo najít nic jiného, tak tam zůstal. Ještě to odpoledne a později pak na večeři, na kterou mě pozval, mě vyprávěl takovouhle věc: že ví jak to bylo se smrtí Diany a Dodiho, a že to byla vražda. Vykonalo ji prý izraelské komando na žádost britské tajné služby MI-6, a to na pokyn někoho z Buckinghamského paláce.

Podle LeWintera MI-6 měla také žádat o pomoc CIA, ale ta odmítla, i když poskytla pomoc při sledování Dodiho a Diany v USA. Pak řekl, že má o tom (blíže nespecifikované) doklady (“evidence"), a že se na tom dají vydělat značné peníze.

Když jsem se ptal jak, řekl, že se to dá jednak prodat Rupertu Murdochovi, s kterým prý už předběžně jednal, a pak Al Fayedovi. Abych trochu dokreslil atmosféru: když mi tohle všechno LeWinter vykládal, dělal dojem značně rozrušeného člověka, který se hodně lišil od žoviálního LeWintera, jakého jsem znal dřív.

Když se dostal až k tomu že by se to mohlo prodat Al Fayedovi, měl jsem toho tak zrovna dost. Řekl jsem mu, že takovou snůšku blbostí jsem snad ještě neslyšel, že se divím že tohle může vážně tvrdit někomu jako já, kdo má zkušenost se zpravodajskými službami, a varoval jsem ho, aby se nepokoušel ta svoje tvrzení šířit, že na to nikdo nenaletí.

Druhý den ráno jsem mu pak řekl, že jsem se svůj pobyt ve Vídni rozhodl zkrátit (chtěl abych zůstal do konce týdne), že ho také neodvezu do Prahy a že odjedu následující den (ve středu) ráno. Je pravda, že jsem mohl odjet hned, ale byl jsem už ve Vídni, bylo krásné jaro, chtěl jsme si zajít na oblíbená místa atd., to snad se dá chápat.

Večer jsem v hotelu oznámil, že druhý den odjíždím, ráno ve středu 22. dubna jsem zaplatil, a kolem 10. hodiny vyklidil pokoj. Toho rána se ale stalo něco zajímavého: brzo ráno jsem slyšel, jak někdo bouchá na LeWinterovy hotelové dveře. Podíval jsem se ven a viděl jsem mně neznámého muže, který vstupoval do LeWinterova pokoje.

Když jsem vyklidil hotelový pokoj a kolem 10. odcházel z hotelu, v místnosti kde se podávají snídaně, seděl LeWiner s oním neznámým .

Řekl jsem LeWintrovi, že se loučím, ale on mě požádal, abych si k nim na chvíli sedl, že Pat je starý mazák ze CIA a že si přeje mě poznat. Pak jsme se bavili tak dvacet minut, během kterých na mě Pat dělal dojem, že jeho znalosti světa CIA jsou vskutku “zevnitř". Věděl toho také překvapivě mnoho o mně.

Pak jsem se zvedl, že si před cestou půjdu ještě něco sníst, a on mě požádal, jestli by mohl jít se mnou. To bylo tak asi 10. 30. Jeli jsme k Trzesniwskému na chlebíčky, vedli hovor celkem o ničem, a kolem 12 jsme se rozloučili.

Neznámého se mnohem později, zčásti i s mou pomocí, podařilo MacNamarovi identifikovat jako jistého Pata MacMillana, jednoho z těch, proti kterým teď Al Fayed vede svou civilní při o šest miliónů dolarů.

Po rozchodu s člověkem, ze kterého se vyklubal MacMillan, jsem pak asi v 13 hodin dorazil k svému autu zaparkovanému mimo centrum a vyrazil do Prahy. Byl jsem tedy všeho všudy ve Vídni necelých 48 hodin. Jel jsem zpátky pomalu přes Třeboň a dorazil jsem domů kolem 18. hodiny, čímž jsem myslel že to skončilo.

Ale ovšem neskončilo. Mezitím (jak jsem se později dozvěděl z rakouských novin a od Al Fayedova šéfa bezpečnosti MacNamary) si LeWinter smluvil s MacNamarou, o jehož přítomnosti ve Vídni jsem neměl tušení, schůzku na druhou hodinu v jednom z nejlepších vídeňských hotelů, Ambassadoru.

Na té se pak dohodli na další schůzce v 19:30, na které měl LeWinter MacNamarovi předat dokumenty potvrzující jeho verzi o smrti Diany a Dodiho a převzít vkladní knížky na nichž měly být uloženy požadované milióny.

LeWintrův příchod na tuto večerní schůzku byl již očekáván komandem rakouské jednotky pro boj s organizovaným zločinem, jakož i agenty FBI i CIA (MacNamara informoval FBI měsíce před vídeňskou schůzkou). Po svém příchodu byl LeWinter zatčen, a  skončil se čtyřmi lety žaláře.

I když nebudete chtít věřit mému vysvětlení jak jsem se k tomu připletl, mělo by být jasné přinejmenším to, že bych opravdu musel být Houdini, abych byl jedním ze dvou společníků, kteří “uprchli", kdybych v tom Ambassadoru opravdu byl.

Ale já tam nejen nebyl, já jsem v té době byl už doma v té své vesnici u Prahy a po večeři, což kromě mé ženy může (a je naprosto ochoten) zcela nezávisle potvrdit i jeden náš známý, který k nám domů po šesté telefonoval a protože jsem zvedl telefon, mluvil se mnou.

V pase mám také razítko datované 22. dubna, bohužel ovšem hodina přejezdu se tam neuvádí.

V rozporu s tím, co říkám, to ale jistě není. Navíc LeWinter po svém zatčení vypověděl při výslechu rakouskou policií že podle něj jsem opustil Vídeň někdy kolem 11. hodiny dopoledne ve středu 22. dubna.

Je to v dokonalém souladu s tím, co říkám já a na čem jsem se s ním nemohl domluvit, protože byl ve vazbě - rozešli jsme se asi v půl jedenácté, a on nemohl vědět, že pojedu až k Trzesniewskému do centra, protože ty chlebíčky tak miluji. Pár měsíců po tom, co byl LeWinter zatčen, byl jsem na žádost MacNamary pozván do Londýna.

Uvědomoval jsem si, že je pro mě riskantní do toho Londýna jet, ale vsadil jsem na to, že MacNamara, jako bývalý vrchní inspektor Scotland Yardu je prvotřídní profesionál - ostatně jinak by ho asi Al Fayed nezaměstnával jako šéfa bezpečnosti své i obchodního domu Harrods.

Riziko se ukázalo být velmi rozumným: MacNamara si uvědomil že jsem skutečně s LeWinterem v hotelu Ambassador nebyl, že se mnou nikdy předtím nejednal a že to, že jsem udělal ony hotelové rezervace a vůbec přijel do Vídně je důsledek toho, že se LeWinter pokusil mě zneužít.

Ostatně, jako bývalý zpravodajec bych sotva byl takový idiot, abych dělal LeWintrovi a sobě na své jméno v hotelu rezervaci (a bydlel tam s ním), kdybych věděl, co v té Vídni zamýšlí.

Pokud jde o konto, na které prý měly přijít peníze od Al Fayeda: žádné jsem nikdy nikde neotevřel, ani neučinil jsem také žádný krok nějaké konto někde otevřít.

LeWinter mluvil něco o tom, že by si chtěl otevřít konto v Praze, ale to jsem odmítl stejně jako jsem odmítl ho odvézt do Prahy.

Navíc, opakuji, MacNamara mi řekl, že peníze měly být uloženy na vkladních knížkách, které zřejmě měl založit on sám, tedy MacNamara.

Myslím, že celé to povídání o tom, že jsem měl zakládat nějaké konto, je překroucení LeWinteroy výpovědi rakouské policii, že prý mě pozval do Vídně proto, aby mohl využít mé znalosti rakouského bankovnictví (i když žádnou takou znalost nemám).

Že mě, jak uvádí váš článek, v současné době stíhají rakouské úřady také není zcela pravda. V současné době vedou tzv. předběžné řízení o tom, zda mě mají stíhat. Nepochybuji o tom, že případ nakonec uzavřou s tím, že mě stíhat nebudou.

Ale vidím tady cosi podezřelého. Myslím, že rakouské úřady dobře vědí, že jsem s věcí neměl nic společného, mj. už kvůli tomu, že jsem v tom Ambassadoru prostě nemohl být (jinak by mě sebrali), a také kvůli LeWintrově výpovědi, a že nechtějí hledat skutečné pachatele.

McMillana např. nebyli schopni sami identifikovat.

Když to všechno začalo bouchat a rakouský tisk mě začal pomlouvat (bývalý špión, LeWintrův komplic, atd.) najal jsem si předního pražského advokáta Teryngla, a jeho prostřednictvím jsem nabídl rakouským vyšetřovatelům, že se s nimi sejdu v Praze na rakouském vyslanectví a řeknu jim vše co o té věci vím.

Jejich písemné odmítnutí má Teryngl v příslušné složce.

Zatím se také nijak nemají k tomu ověřit si u MacNamary že mě vskutku v Ambassadoru neviděl a vyslechnout svědka, který může potvrdit mé alibi, že jsem v době, kdy si LeWinter přišel pro peníze, byl už v Praze.

Al Fayed, jak píšete ve svém článku, tvrdí, že CIA v Americe zasáhla a zabránila procesu s lidmi, kteří LeWinterův podvod organizovali, aby nevyšlo najevo, že se plánů na zavraždění Dodiho a Diany skutečně účastnila.

Tedy, nevím jestli to opravdu tak pan Al Fayed tvrdí, a když ano, je to jistě přehnané - pracoval jsem jako zpravodajec sovětského bloku v CIA, a považuji za naprosto vyloučené, aby se CIA (a rovněž tak britská nebo izraelská) tajná služba něčeho takového dopustila.

Taková představa je skutečně absurdní.

To jest, dopustila jako organizace. Co se ale nedá vyloučit je, že nějaký její agent (česky říkáme spíš důstojník), se dal koupit nějakou skupinou extrémistů, která skutečně vraždu Diany a Dodiho zorganizovala.

A v takovém případě je docela dobře možné, že zpravodajská služba, kde takový nájemný vrah pracoval nebo pracuje, vyvine úsilí aby se to neprovalilo na veřejnost.

Nikdo by totiž nevěřil, že jde opravdu jen o černou ovci a ne o celou organizaci, jejíž pověst prostě musejí hájit už v zájmu národní bezpečnosti.

Mám-li říct pravdu, já sám si myslím, že něco na tento způsob se skutečně děje, a že je docela dobře i možné, že LeWinterova operace byla operací dezinformační, jejímž cílem bylo vyvolat nedůvěru k případným skutečným a pravdivým odhalením o tom, jak Diana a Dodi zemřeli.

Je opravdu neuvěřitelné, že dosud žádné americké orgány nezačaly tu LeWinterovu operaci vyštřovat, přesto že se jedná o velmi vážný federální zločin, padělání vládních dokumentů.

Také si myslím, že pomlouvačná tisková kampaň vedená proti mě - kamž patří i páteční článek v Guardianu a které zřejmě bezděčně, ale přesto dosti nezodpovědně napomáháte vy nebo i Lidové noviny, jejichž londýnský dopisovatel si zjednodušil svou novinářskou práci tím, že bez dalšího pátrání nepřesně ten článek přeložil a uveřejnil v sobotních Lidovkách.

Konec konců, MacNamara je v Londýně šéfem bezpečnosti Harrods, a tedy vzdálen pouze jeden telefonní rozhovor. A mě také není zrovna obtížné najít, nikde se neskrývám.

Opravdu vám není podivné, že se naprosto mlčí o LeWintrově výpovědi, že jsem odjel z Vídně dřív, než vůbec byla došlo k první schůzce mezi ním a MacNamarou, a že se nikdo na nic neptá MacNamary, ani mě?

A ještě jednu věc chci dodat. Týká se to toho, že když se mluví o mě, tak jsem vždycky nějaká nestvůra, ve vašem případě “nechvalně známý špión z období studené války". V čem prosím ta nechvalnost spočívá? Chcete říct že na jedné straně byli jen samí dobří lidé a na druhé ničemové?

Obyčejně mlčím, ale tohle, spolu s tím, že to, že jsem do LeWintrovy aféry zatahován zřejmě účelově, aby se vytvořila kouřová clona za kterou by se mohli schovat praví viníci, je na mě moc.

Co o tom mém působeni v české rozvědce víte?

Víte třeba, že mi bylo vyhrožováno fyzickou likvidací v roce 1976, když jsem odmítl vystoupit v Praze na tiskové konferenci a obvinit Václava Havla a lidi z jeho okruhu disidentů že jsou agenty CIA, a že jsem kvůli tomu byl pět let mimo službu?

Měli byste tu odvahu vy?

A nemyslíte, že když se totalitní impérium rozpadne po té, co začalo být demontováno zhora, že v jeho establishmentu museli být lidé, kteří o tu demontáž po leta usilovali?

A že mezi nimi musela být v prvé řadě zahraniční rozvědka, jejíž jedním z hlavních pramenů informací jsem byl já?

Proč musí být pracovník rozvědky, nebo lépe zpravodajské služby bývalého režimu automaticky považován za nepřítele demokracie?

Nemyslíte že právě z této pozice se dá pro věc demokracie udělat zatraceně víc než podpisováním petic?

A že to také vyžaduje zatraceně víc odvahy?

Proč myslíte že právě Gorbačov osobně žádal o to aby mě vyměnili za Sčaranského?

Protože jsem se stavěl proti jeho snaze se dohodnout s USA nebo naopak byl jejím zastáncem?

S pozdravem

Karel Koecher

Dana Cihelková

Obdobných iniciativ se na českém politickém nebi objevilo v minulosti mnoho a občany nechávají většinou netečnými. Příčiny, proč tomu tak je, nemusíme hledat dlouho. Podíváme - li se zpět do počátků transformace naší společnosti, můžeme v nich nalézt tolik faulů, že je až s podivem, jak je mohli občané trpět. To, že ne vždy je uměli včas rozpoznat a pojmenovat, ještě neznamená, že na ně nedovedou adekvátně reagovat.

Symptomy blížící se krize byly rozeznatelné už začátkem roku 1994, tedy v době, kdy ODS společně s koaličními partnery už nezastírala, že "zhasla světla", a vyhnala morálku i právo do exilu, jako něco nežádoucího. Ti, kteří rozpoznali rizika této třetí cesty a nehodlali mlčet, se rázem stali "kverulanty", "zpozdilými revolucionáři" a "radikály", které je nutno vytlačit do ústraní. Povýšenost na straně jedné a servilita k panu profesorovi na straně druhé, se staly nadlouho vstupenkou mezi elitu.

Tím nemám na mysli jen vládní a parlamentní politiky, ale také všelijaké ekonomické experty, poradce, politology, komentátory a publicisty, dělající "specifické české cestě" nezbytné roští, relativizující podstatu rodící se demokracie. Je jen s podivem, že dnes, když už je zjevné, že se Evropě poněkud vzdalujeme, najednou titíž lidé zázračně procitají a spěchají tam, kde by mohli blížící se "zemětřesení" přežít.

Podíváme - li se blíže na programy dnes už zaniklých či na úbytě skomírajících iniciativ (stran a hnutí), hledajících svého času alternativu k politice "trhu bez přívlastku", jejich společným znakem bylo, že až na nepodstatné výjimky nedokázaly analyzovat skutečné příčiny prohlubující se krize, natož najít způsob, jak je odstranit. Spíše by se dalo usuzovat, že jediným smyslem jejich vzniku bylo odvést nespokojence na vedlejší kolej. Zda šlo o dobře prokalkulovaný záměr, o přehnané ambice, nebo nedostatek odvahy, sice nevíme, ale blíže pravdě bude, že šlo o směs všeho možného, v mezích "mírného pokroku" za "velkého pokřiku".

Každý pokus, směřující k nápravě věcí veřejných, však nemusí znamenat opakování chyb minulých, obzvláště, když už je nade vše zjevné, že ČR je na tom velmi špatně a bude nepochybně hůř, pokud se v této zemi neutvoří věrohodná alternativa, připravená rázně se rozejít s manýry postkomunismu a jeho elitami, vyznávajícími "gangsterský liberalismus". V tomto smyslu lze iniciativu IMPULS 99 přivítat. Podíváme - li se však na její prohlášení, vyvstanou nám mnohá "ale", která si žádají vysvětlení.

Důvody, proč se v této iniciativě angažují lidé, o nichž je známo, že dlouhodobě a velmi ostře kritizují nemravnou politiku, korupci a ekonomiku východní provenience, nemající nic společného s etikou, jaká je běžná v zemích EU, lze pochopit. Velmi obtížně však lze pochopit, proč se k ní přidali lidé, o nichž je známo, že tento elitářský systém více či méně tolerovali a mnohdy i podporovali. Právě tato skutečnost vzbuzuje obavy, že by mohlo jít o poněkud vykutálenou reakci na poptávku, tedy o šanci "svést se" na vlně nespokojenosti a uniknout tak osudu českého "Titaniku".

Podívejme se tedy, zda prohlášení přichází s něčím novým. Hned v úvodu konstatuje, že nyní dozrála doba k výzvě za větší zodpovědnost, adresované celé společnosti. Je dost důvodů obávat se, že autoři přehlédli, že s tímto objevem přišli poněkud pozdě. Proč tato doba nedozrála už v době, kdy světový tisk nás začal varovat před tuneláři a kdy investoři začali houfně utíkat? Vždyť mnoho ze signatářů bylo už tehdy v pozici, kdy mohli na obranu společnosti velmi ostře vystoupit. Až na několik výjimek to neučinil nikdo. O kousek níže se můžeme dočíst, že ČR se vydává směrem, který může vést ke zmaření integračních snah do evropských struktur a k prohlubování negativních jevů. S tím lze jen souhlasit, avšak s dodatkem, že cestou na východ tuto zemi vyslali nejen politikové už v době, kdy se s vážnou tváří před televizními kamerami diskutovalo, jak je dobře, že právo a morálka nepřekážejí privatizaci a proč "lůza ulice" nemá právo do politiky jakkoli zasahovat, s výjimkou voleb.

Není přesné ani konstatování, že se veřejný život uzavírá občanům a začínají ho stále více ovládat velké politické strany. Ten se totiž uzavřel v okamžiku, kdy odlišné názory od vládní propagandy se staly názory "kverulantů" a privatizace se stala problémem úzce vymezených elit, většinou vzcházejících z elit dob reálného socialismu. Jak suverénně si počínala například ODA, o níž se dá spíše hovořit jako o straně na jedno použití ke svedení podstatné části zodpovědnosti za vznik ekonomicko politických mafií, bylo známo už v dobách, kdy tato strana ovládla FNM (Fond národního majetku) a počínala si v něm jako společnost s (notně) omezeným ručením.

To, že US nedokázala zvládnout svou roli, ačkoli všechny předpoklady stály na její straně, spíše svědčí, že tato strana nenašla odvahu překročit zažitý rámec politické necitlivosti k očekáváním nejširší občanské veřejnosti. Takzvaná "čistá pravicová řešení" zjevně už patří minulosti a nelze je akceptovat v té podobě, v jaké byla použitelná ještě v době "thatcherismu". Kdyby představitelé US více naslouchali lidem z ulice, slyšeli by, že tento styl poněkud připomíná někdejší suverenitu ODS, obzvláště svým velmi zploštělým viděním sociální problematiky a překonanou vírou v neviditelnou ruku trhu.

Poněkud zpozdile vypadají i stesky o malé ochotě politiků komunikovat se společností a brát na vědomí kritické hlasy z ciziny, obzvláště z Bruselu. Jaksi zde schází specifikace objektivně existujících problémů, o nichž se ve společnosti diskutuje jako o prvotních příčinách krize. Veřejné mínění není třeba kultivovat, ale spíše jej brát velmi vážně. Úplně alibisticky pak vyznívá tvrzení, že skutečným zdrojem nespokojenosti není všeobecný pokles životní úrovně, jako ztráta víry v budoucnost a legitimitu ekonomického úspěchu.

Signatáři si zřejmě nespojili výši životní úrovně s úspěšností či neúspěšností ekonomiky. Konstatování zanedbaného rámce podnikání v porovnání s naprosto zanedbanou právní čistotou privatizace, už pak vůbec nevyznívá upřímně, ale spíše jako snaha po zamlžení této problematiky. Z povahy věcí se totiž dalo očekávat, že ti, kteří se privatizovaných majetků zmocnili nečistými praktikami, v nich budou pokračovat. Svého času vládnoucí garnitura postkomunistických politiků podvodným způsobem vnutila občanům "tlustou čáru" za reálným socialismem. Dnes jsme svědky obdobného manévru, jehož cílem je, vnutit občanům o nic méně podvodnou "tlustou čáru" za rozkradením státu.

Úkoly, které si iniciativa vytyčila jako prioritní, jejichž znění je uvedeno v pěti bodech prohlášení, spíše než o reflexi skutečných problémů, svědčí o velmi odtažitém vnímání reality. Jak je možno zajistit naší brzkou integraci do EU, když právní řád ČR jako celek je normám běžným v EU velmi vzdálen, když podniky vlastní lidé, jejichž schopnost podnikat je téměř nulová, přičemž podniky nejsou schopny obstát v otevřené konkurenci, je záhadou, kterou by signatáři iniciativy měli ve vlastním zájmu objasnit. Proč by občané měli podporovat něco, co nejde důsledně po příčinách, ale chce pouze "mírnit" následky, navíc z jejích vlastních kapes.

Občanskou společnost není třeba kultivovat nějakým mentorováním shora, jak se mylně domnívají signatáři. K pozvednutí víry v morální hodnoty není třeba více, než jít příkladem a ukázat lidem, že s dodržováním morálky a práva je to myšleno zcela vážně. Je mi rovněž záhadou, jak toho chce iniciativa dosáhnout, aniž by se distancovala od obludností divoké privatizace. Není snad příčinou lhostejnosti cynické vyšachování občanů nejen z veřejného života, ale také z privatizace? Vždyť už pouhý pocit "mohli jsme do toho jít", tedy pocit rovnosti šancí, by mohl být dostatečným důvodem k akceptování všech případných neúspěchů a k větší ochotě se s nimi vyrovnat.

Jak se má rozvíjet právní kultura v zemi, kde právní řád mnohdy nebere ohled ani na práva zaručená Ústavou a Listinou, mi taktéž není srozumitelné. O účelovosti některých zákonů, jejichž jediným smyslem je uzákonit (učinit nepotrestatelným) masívní rozkradení nejen státních majetků, už nemá smysl diskutovat. S tím rovněž úzce souvisí nemravné vyvázání státu se zodpovědnosti vůči restituentům a delegování zodpovědnosti za zločiny minulosti na občany, kteří s touto minulostí neměli mnohdy nic společného.

Ani poslední bod nevyznívá ve světle reality nijak optimisticky. Jak mohou signatáři chtít vyšší vzdělanost, aniž by se rázně nepostavili proti snahám tuto vzdělanost omezovat, což je ostatně patrno z mnoha prohlášení momentálních politických elit (pravice), že český vzdělávací systém produkuje příliš mnoho středoškoláků a vysokoškoláků. Navíc, podnikatelská sféra, taktéž nijak neoplývající potřebným vzdělanostním kapitálem, spíše směřuje do "montážního" typu ekonomiky, v níž začínají dominovat velmi primitivní námezdní vztahy. Vystudování kterékoli vysoké školy s vědecko technickým zaměřením, je dnes spojeno s obrovským rizikem nedobrovolné chudoby, což je ostatně dostatečně patrno z úpadku základního a aplikovaného výzkumu, který je ve vyspělých zemích EU považován za první předpoklad rozvíjení úspěšné a konkurence schopné ekonomiky.

Nejasně taktéž vyznívá prohlášení, že iniciativa si neklade za cíl vytvářet "paralelní" politické struktury. Proč by mělo jít o "paralelní" struktury, mi není jasné, už jen proto, že každý případný vznik nové politické strany, vzešlé z této iniciativy, nemůže jít nějak vedle fundamentálních principů demokracie, jimž se "česká cesta" bohužel poněkud vzdalovala. Domnívám se, že by spíše mělo jít o více Evropskou alternativu k této již zprofanované cestě, avšak respektující legitimní očekávání nejširší občanské společnosti, což minimálně znamená, aby se tato společnost přestala cítit jako okradená chudina, živořící na pokraji Evropy.

Nicméně, přes všechny tyto sporné momenty, bylo by chybou tuto iniciativu bagatelizovat, obzvláště, když naše země se nachází na křižovatce a další její směřování rozhodne, zda uvízneme v nějaké formě předtržní ekonomiky nebo se zapojíme do skupiny vyspělých zemí. Zde je třeba připomenout, že parametry tržní ekonomiky nejsou dány zájmy vlastnických elit, ty existují i v banánových republikách, ale jsou dány rovností šancí, úrovni vzdělanostního kapitálu a morální úrovni společnosti jako celku.

Je hodně důvodů trvat na odpoutání společnosti od manýrů postkomunismu, které se uhnízdily nejen v nejvyšší politice a mezi svéráznou podnikatelskou elitou. Pokud iniciativa na tento prvořadý úkol bude rezignovat, bude jen dalším zklamáním v řadě předchozích. Zarážejícím momentem, připomínajícím minulé neúspěchy obdobných snah, je prezentace signatářů této iniciativy jako těch, kteří vědí, jak na to, aby vyvedli republiku z krize. Otázkou tudíž je, proč to neudělali dříve?

O tom, že by se historie mohla až trapně opakovat, napovídají plány iniciativy pro nejbližší budoucnost. Na jejích prvním sjezdu má vzniknout pracovní skupina, která připraví hodnocení posledních deseti let a na dalším sjezdu by měla být tato správa posvěcená veřejnou diskusi. Její obsah lze už předem odhadnout. Bude takový, jaký odpovídá představám zakladatelů a které vedly k založení iniciativy. Nevylučuji však, že tato prognóza pouze odráží špatné zkušenosti z let minulých a všechno bude jinak. Jak? Třeba tak, že iniciativa se stane platformou pro střet a tříbení názorů, které zformují nový politický program, na jehož základě vznikne důvěryhodná politická strana, schopná svým intelektuálním potenciálem konkurovat přežilým stranám, vzešlým se zákulisí listopadu 1989, označovaného některými skeptiky jako "sametový podvod".

Společnost rozhodně nepotřebuje nové "spasitele" a nové tvůrce "tygřích skoků", taktéž však nepotřebuje ty, kteří dokázali, že to nedokážou a nepochopili, že jejich čas pominul. Proto by bylo záhodno, aby se zde objevila iniciativa, která nebude pro "otce zakladatele" oním potenciálním výtahem k moci, ale vytvoří mechanismy, umožňující pozvat do politiky skutečné osobnosti, nepostrádající vysokou morálku, úctu k právu a vzdělanost. Několik z nich už můžeme v seznamu signatářů najít. To mě opravňuje k optimističtějšímu očekávání více, než kdykoli předtím.

Miroslav Hruška

Fond národního majetku bude v nejbližších dnech žalovat americkou společnost IVAX Corporation. Pro Britské listy to uvedl bývalý člen dozorčí rady Galeny ing. Vladimír Selichar.

Připomeňme, že IVAX je majoritním vlastníkem opavské farmaceutické společnosti Galena. Příčinou sporu jsou údajné chyby v privatizaci a neplnění prodejních podmínek.

Galena byla Američanům prodána posledního červnového dne roku 1994. Podle smlouvy zaplatil IVAX Co. za 25 procentní podíl 12,95 milionů USD a dalších 35 procent akcií získal investičním vkladem 46,75 milionů USD.

Investiční vklad do společnosti byl rozdělen na finanční plnění ve výši 8,65 mil. USD. Téměř polovina z těchto peněz sloužila k nákupu zařízení od IVAXu, tři miliony byly vázány na investice a dva tvořil finanční vklad.

Zbývajících 38 milionů USD mělo formu nepeněžitého vkladu, spočívajícího v předání písemné dokumentace a práv k výrobě farmaceutických produktů.

Z toho vyplývá, že IVAX zaplatil za druhý největší farmaceutický podnik v ČR v hotovosti pouhých 18 milionů USD a získal tím 60 procentní akciový podíl.

Přitom obdobná společnost v polské Poznani (Polfa Poznaň) byla podle dostupných informací prodána za 220 milionů dolarů a k tomu se nový vlastník zavázal investovat dalších 80 milionů USD do výroby. Při tehdejším kurzu 28 Kč za dolar zaplatil IVAX za akcii 305 korun, ačkoliv privatizační zákon požaduje minimálně tisíc korun.

Zásadním problémem je neplnění podmínek kupní smlouvy, uvedl Vladimír Selichar, který se již třetím rokem snaží prokázat privatizační machinace. Slyšení však nalezl až po odchodu Romana Češky z funkce šéfa Fondu národního majetku.

Nepeněžní vklad 38 milionů dolarů je tvořen ve světě běžně vyráběnými generickými přípravky. Na trhu jsou deset a více let a byly již přítomny na českém trhu. Předaná dokumentace je zastaralá, neúplná a nesplňuje požadavky Ústavu kontroly léčiv.

Z poznatků, předaných k posouzení Selicharem ministerstvu financí plyne, že Galena se údajně stala pro IVAX zdrojem finančních machinací, při nichž jsou odsávány peníze do fiktivních společností, částky mají dosahovat řádově desítky milionů korun. Jako příklady tunelování uvedl Selichar nevýhodnou spolupráci s anglickou firmou Beecham a úhradu činnosti obchodního zastoupení v Rusku, které pracuje především pro anglickou firmu Norton. Galena a.s. vede od letošního února proti ing. Vladimíru Selicharovi soudní při.

Žaluje ho a požaduje, aby soud zabránil neoprávněným zásahům do práva na ochranu dobré pověsti právnické osoby. Společnost spatřuje poškozování své pověsti v publikování informací, které jsou podle jejích představitelů zavádějící a nepravdivé. Tento požadavek soud zamítl.

A nyní k soudnímu jednání, o němž byla řeč v úvodu. Má-li být efektivní, nelze je dále odkládat. Koncem července končí doba  hájení a IVAXu se počátkem srpna naskytne teoretická možnost Galenu prodat.  Tomu může zabránit předběžné soudní opatření, které do vyřešení sporu zabrání burzovním obchodům a v důsledku ještě větším národohospodářským ztrátám, uvedl Selichar. Aktuální stanovisko Galeny se nám nepodařilo zjistit, ve společnosti mají celozávodní dovolenou.

Jaroslav Veis, Radiožurnál

Jenomže není zákona, který by mu přestup mohl zakázat. Tvůrci české legislativy si na něj dosud nenašli čas. A to už jeden odvolaný ředitel téže organizace, Stanislav Devátý odešel rovněž do komerčního prostředí. Upřímně řečeno, jeho případ se od Vulterinova liší jen pramálo. Znalosti, které si z Bisky odnesl, jsou v advokacii stejně užitečné v médiích, případně lze obojí výhodně spojit.

Proto může včerejší nářek ministra Grulicha nad Vulterinovým věrolomným odchodem vyvolávat jen útrpnost. To, že veřejnému zájmu by bylo prospěšné, kdyby Vulterin ze státních služeb neodcházel, věděla přece celá vláda od okamžiku jeho dosti konfliktního odvolání. Co tedy mohlo jednoho jediného ministra vést probůh vést k úvaze, že Vulterin přijme nabízené místo na ministerstvu pro vnitřní rozvoj s výrazně menším platem, když mu někdo nabídne významné místo s vysokým platem?

Neslyšeli jsme však, že by dostal nabídku, která se jen těžko odmítá. Soudí-li rozumně ministr - ale je to nejen on, podobně se vyslovili i nevládní politici, že z důvodu veřejného zájmu by bylo dobré, kdyby Karel Vulterin ve službách státu zůstal a zákon na to nepamatuje, měl takovou nabídku dostat. Nic víc však už dnes nemá smysl k celé záležitosti dodávat. Snad jen přidat k legislativní smršti ještě jeden chybějící zákon.

Vysílá se v úterý 27. července ráno.

Dvojí pohled

Jaroslav Veis, Radiožurnál

Ten první pohled o něm mluví jako o éře, v níž nesmyslně a násilně zahynulo a trpělo víc lidí než kdykoli dříve v lidských dějinách. Nebylo na to možné nemyslet při pohledu na záběry z kosovské vesnice, kde kdosi zabil čtrnáct rolníků uprostřed žní, po válce. Zabil je proto, že byli Srbové, ale také proto, že předtím jiní Srbové zabíjeli za kosovské Albánce. Kosovská osvobozenecká armáda se od masakru distancovala. Jugoslávský prezident Miloševič prohlásil, že za masovou vraždu jsou zodpovědné mezinárodní mírové síly.

Jejich velitel generál Michael Jackson se Srbům omluvil. Byla to nejlidštější ale i nejtragičtější slova ze všech, která po masakru zazněla. Omluvil se, že mezinárodní síly nedokázaly ochránit lidi. Proč ale musí i nyní žít v děsu z každého dne pro změnu Srbové, ptá se šéf civilní správy OSN v Kosovu Bernard Kuchner. Nemáme na to odpověď, bohužel. Stejně, jako jsme ji neměli předtím po pohledech otevřených masových hrobů Albánců, ještě předtím bosenských muslimů, a ještě předtím obětí holocaustu i diktatury proletariátu.

O druhý pohled, hledící na dvacáté století jako na století, v němž lidské úsilí i vůle dokážou vítězit nad překážkami, v němž lidstvo víc než kdy dříve objevovalo přírodu i sebe sama, proniklo na Měsíc i do podstaty světa informací, se postaral americký cyklista Lance Armstrong, suverénní vítěz osmdesáté šesté Tour de France. Jedno z nejobtížnějších sportovních dobrodružství vyhrál muž, jemuž osud postavil do cesty symbol pomalé smrti, rakovinu. Vyhrál díky moderní medicíně, ale taky díky své odvaze a síle překonat osud.

Pohled na kosovské mrtvé vyvolává obavy, jaké bude století, které se tak rychle blíží. Pohled na Lance Armstrona a jeho boj dává naději, že může být velmi lidské.

26.7.1999

Václav Pinkava

'Report' má v angličtině vícero významů. 'A loud report' znamená výbuch, prásknutí. Dnes chci někoho prásknout.

"Donášení je česká vlastnost."

Záporným příkladem vstříc jdu tímto článkem. Názorně se zde dopuštím jedné neřesti, kterou bych chtěl záměrně nazvat českou vlastností - je to takový malý paradox. Tvrdím, že česká vlastnost je, tvrdit, že nějaká vlastnost je česká. Jedině však, pokud je to vlastnost nežádoucí. O této vlastnosti pak pojednáváme veřejně. Tvrdím, že je to vlastnost nějakých Čechů (těch ostatních) a tím se od ní distancuji. V psychologii se tomu říká projikování, od anglického slova promítat. Raději než konfrontovat někoho v zájmu věci s nějakou jeho neřestí v soukromí, peru se s ním veřejně, na dálku, hledám posilu u veřejného mínění. Kudla do zad.

"Nediskrétnost je česká vlastnost."

Že se v Praze nic neutají si stěžovali už ve středověku. Kolega Pecina v aktuálním Central Europe Review odhaluje, že ČR je prý neoficiálně (a podle jeho argumentace oprávněně) nejslabším článkem NATO. Já s tímto nesouhlasím, a hlavně nesouhlasím s takto autoritativně proneseným záporným tvrzením o nás, bez nás, do světa. Místo abych se k tomuto vyjádřil na jeho adresu, napíšu článek do Britských Listů, kde jeho článek použiju jako příklad dalekosáhlého jevu, české vlastnosti, kterou jsem já, mudrc, odhalil a vyhrabal. Tumáš Pecino. A tím to končí. Recept k lepšímu nemám. Jsem totiž Čech, viďte.

"Nedůslednost je česká vlastnost!"

Podotýkám, že Tomáše znám jen z webu, kde píše vesměs dobře, a jsme virtuální kolegové, protože píšeme pravidelně oba do CER. Takže moje kritika na jeho adresu dělá špatnou reklamu sehranosti kolektivu CER. To však nic nemění na oprávněnosti mého kroku "ve vyšším zájmu" viďte. Jinak bych byl napadnutelný za to, že s Tomášem Pecinou tzv. držím partu. Že ano. Ale jak stojí na průčelí starobylého domu v Krušovicích "Patří nám, co si necháme líbit." Takže srdnatě řečeno, (z povzdálí) "Dost!".

O víkendu jsem navštívil mohylu Jana Žižky u Přibyslavi. To mi připomělo, že husitské války byly vedeny ve vyšším zájmu tak dlouho, až přestaly být v zájmu kohokoliv. Stejně tak komunismus. Pavlačová pravdomluva je OK, ale hlásat o nás na ulicích někde jinde ve světě, jako že to jsou oni, a já k nim nepatřím, to je chorobné.

A co nějaký recept k lepšímu?

Než se všichni "ve vyšším zájmu" pošpiníme prosím nás (!) všechny, naučme se trochu rozlišovat nežádoucí jevy jako je zamlčování, propagansitické lakování atp od zdravého a sebevědomého marketingu sama sebe.

Američané mají pořekadlo. "Kdo Ti má důvěřovat, když nedůvěřuješ ani sám sobě?"

Podle tzv "portmonkových" slovních konstrukcí Lewise Carolla, sloučením strefování a setrvačnosti vznikne další "Česká vlastnost"

Strefovačnost.

Do vlastní branky se může s prospěchem strefovat jen v rámci tréninku. Pokud nám někdo řeže větev, máme důvod se domnívat, že na ní s námi tak docela nesedí, i kdyby byla větev zamořená něčím zhoubným, a musela pryč. (Jak známo, na anglické snídani 'ham and eggs' se angažují sele a slepice. Sele tělem i duší. Slepice cloacou.)

Protikladem Strefovačnosti je dávno z módy vyšlé slovo Svornost, Solidarita. To pro mne neznamená držet hubu a krok. Buďme na sebe kritičtí v soukromí, česky, a ne příliš nahlas, v zájmu lepších zítřků. Jako manželé. A svorní navenek.

V Anglii mají takové povídání o vojákovi v exotických končinách který se v noci probudil, a střelil do vlastní nohy, v domění, že jej napadá nějaké zvíře. Trefa to musela být velice hlučná.

Tomáš Pecina ve svém článku začíná postřehem, že Čechům až patologicky záleží na tom, co si o nich (sic) myslí svět. (Czechs are known to be almost pathologically preoccupied with what "the world" thinks of them and whether it is paying enough attention to them; oblivion is their worst inferno. ) Souhlasím. Sám autor je toho příkladem. Příliš provokativní a neseriózní článek, na příliš závažné téma. Aby report byl co nejhlučnější, pořádné plesknutí do vody, tak o NATO :-

"By accepting the Czech Republic, NATO created a serious problem for itself, which will take a long time and much effort to remedy" - přeneseně, přijetím ČR si NATO na sebe upletlo bič.

S takovými sebezahleděnými členy a články, zajisté.

Použití tohoto názorného příkladu v BL, ne v CER je však nedůsledné. (Nedůslednost je přece česká vlastnost.)

Důvod proč toto píšu do Britských listů je, že přece jenom nechci svůj příklad vést do kontraproduktivního extrému, a BL je místo méně světově exponované (z jazykových důvodů) než CER. BL je médium pro vnitřní potřebu ČR, jakési zrcadlo nastavené z povzdálí. BL stále zápolí s problémem jak nazvat věci pravými jmény, a přitom se nedopustit osudného poškození českých zájmů ve světě, ani nepřijít o české čtenáře, kteří toho špatného o sobě slyšeli už dost . Samozvaná nadřazenost v BL, budiž. Ale s ohledem na komorní nesvětovost jazyka českého, nic tak docela ve zlém.

Pokud ovšem nepřekládáme z BL do CER, v zájmu zviditelnění, pro polovzdělané světové publikum.

Za překlad by pak stálo třeba "Z hovna bič neupleteš. Upleteš-li, nezapráskáš. Zapráskáš-li, leda sám sebe."

Tím nemyslím bič z českého materiálu v rukou NATO, ale masochistickou žurnalistiku.

Namísto výlevů z oken do ulic, používejme správné mediální kanály, prosím.

Aby neměl Zeman nakonec pravdu.

Václav Pinkava