Televize Nova: Vlastnictví médií by mělo být transparentní
Kdo poskytl nové televizi Nova vlastně úvěr?
Jméno a adresa autora tohoto příspěvku jsou redakci známy.
Zelezny jenom klickuje. Jsem zvedav, jak dlouho mu ty klicky vydrzi.
Na Vasi otazku: "Co si myslite o Zeleznem?", nejsem schopen
odpovedet, pokud mate na mysli celkove vyusteni sporu.
Bude-li mit dost "dlouhe penize", pak na medialni scene zvitezi a
zustanou mu jenom problemy na scene soudni. Ze se dostane do
zavislosti - i politicke - na lidech, kteri mu ty penize pujcuji a bude
je muset v budoucnu poslouchat, to mu zrejme nevadi.
(Melo by to
ovsem vadit ceskym politikum, zvlaste tem medialnim, kteri by se
meli zajimat o zdroje uveru, ze nez VZ v soucasne dobe vysila,
nebot vlastnictvi velkych medii - at uz je ma kdokoli - by melo byt
transparentni. Nerad bych se jednou dozil toho, aby v IPB zvitezilo
jeji prestrojene komunisticke jadro, ktere by pak nekdy v budoucnu
mohlo tlacit na VZ, aby podporoval Grebenicka.)
Pokud by ale Vladimiru Zeleznemu penize dosly drive, nez dojdou
trpelivost a penize CME, pak by se mohl dostat do problemu. Zatim
s nim jeho spolupracovnici jdou, i kdyz VZ zije na uver, protoze mu
veri a vedi, ze je schopnejsi nez Vavra. Ale az jim zacne dluzit
penize, klidne odejdou ke konkurenci.
Pak je tu ale i ta soudni stranka veci, kde Zelezny porusuje
vsemozne smlouvy a ujednani, necti autorska prava atd. a doufa, ze
to svym typickym zpusobem "pres media" ukeca. Zatim mu to v Ceske republice prochazi a jsem zvedav, zda ho Americane pres soudy - i
ceske - dostanou.
To je dalsi mozne vyusteni sporu. Pote, co mu
bude hrozit ztrata veskereho majetku a strechy nad hlavou, Amici
klidne s nim uzavrou dalsi smlouvu, ale uz podle jejich terminu. Oni
jsou - na rozdil Zelezneho - racionalni. Nechteji ho znicit, chteji
jenom zpatky sve penize, a kvuli nim Zeleznemu vsechno, co bylo v
minulosti, odpusti.
Výstavba moravské dálnice D - 47 zahlcena další vlnou kritiky
Letos na jaře byla za účasti premiéra a ministrů vlády zahájena výstavba dálnice D-47. Připomeňme, že se jedná o spojnici Brna s Ostravou, která by se měla stát součástí transevropské severo - jižní dálnice spojující polské pobřeží Baltu s Jadranem. Slavné jarní poklepávání základního kamene udrželo pod pokličkou protesty těch, kteří s trasou nesouhlasili. Oheň nesouhlasu se s velkou vervou rozhořel nyní, kdy výstavba už spolykala první reálné miliony korun. Ohnisko je v ostravském městském obvodu Polanka.
Tamní starosta Přemysl Kaspřík svolal dokonce mimořádné zastupitelstvo. Hlavním bodem jednání bylo vládní rozhodnutí, podle něhož by obec měla být rozdělena dálnicí na dvě části. Zastupitelé se jednomyslně shodli, že se stavbou nesouhlasí, a dopručují trasu, vedoucí kolem věhlasných klimkovických lázní tunelem. "Nemalou vinu na současném stavu nese ministr zdravotnictví Ivan David," řekl po zasedání zastupitelstva pro Britské listy jeden ze zastupitelů, který si nepřál být jmenován. "Jakoby si neuvědomoval, že vodní prameny klimkovických lázní leží právě u nás v Polance. A to ministr kdysi hovořil o možném ohrožení pramenů."
Starosta Kaspřík v deníku Moravskoslezský den s názorem zastupitele souhlasil. "Mám podložené informace, že právě ministr David akceptoval argumenty odborníků. Podle nich totiž klimkovická trasa nikterak neohrozí lázně. Později ministr konstatoval, že nevidí záruky, a proto je proti tunelu." Příčin nesouhlasu s trasou dálnice je více.
"Vliv emisí a imisí, zejména aromatických uhlovodíků, oxidů dusíku, přízemního ozonu, dále pak hluku, prašnosti, vlivu posypových látek na podzemní vody, devastace zemědělské půdy a v neposlední řadě ohrožení Chráněné krajinné oblasti Poodří, to jsou fakta a od nich se odvíjejí naše výhrady," uvedl Britským listům publicista, spisovatel a zároveň ekologický aktivista Štěpán Neuwirth.
Také ochránci přírody argumentují podobnými důvody. Dálnice by podle jejich názoru neměla vést obcí, protože by to zároveň znamenalo stavební ruch v Národní přírodní rezervaci Polanská niva, práce by se dotkly přírodní rezervace Polanský les a přírodní rezervace Rezávka. Zejména posledně jmenovaný objekt je řazen mezi středoevropské unikáty pro výjimečné sestavy mokřadů a historických rybničných soustav.
Dodejme, že příčina sporu, zda vést trasu tunelem anebo středem obce, je stará již čtyři roky. Také je pravda, že v roce 1995 vláda rozhodla o druhé variantě. Protesty obyvatel a nedostatek peněz realizaci přibrzdily a po nástupu nové vlády se očekávala revokace původního rozhodnutí.
Požadavek změny rozhodnutí vyvěral též z porušených ekologických norem. S ohledem na očekávané změny už bylo dokonce investováno několik desítek milionů korun, příkladně do zhotovení dokumentace tzv. severní trasy, která počítá s tunelem. "Nyní se čekalo jen na územní rozhodnutí, už jsme s ním počítali," přiznal náměstek ostravského primátora pro dopravu Ladislav Stuchlík.
Do série protestů se otevřeným dopisem zapojily Děti země, jako nejvhodnější řešení organizace navrhla tzv. Mariánsko - Tereziánskou trasu. V podstatě se jedná o trasu Příbor - Nový Jičín - Frýdek Místek a dále do Třince. Tam všude lze údajně využít už existující rychlostní komunikaci, přičemž čtyřproudá silnice mezi Frýdkem a Ostravou by podle Dětí země mohla sloužit jako silniční přivaděč.
S tímto názorem souhlasí rovněž Štěpán Neuwirth a dodává: "Pro finančně devastovanou Českou republiku, která se ještě desítky let bude pohybovat na hraně ekonomického kolapsu, je toto řešení nejvýhodnější. Samozřejmě s výjimkou úzce lobbystických skupin, kterým jde o zisky bez ohledu na ostatní obyvatele. Tyto skupiny těží při prosazování svých zájmů ze skutečnosti, že 95 procent obyvatel nemá potřebné informace."
Česká společnost AIDS pomoc ho získala od osmého obvodu na dvacet let za korunu ročně. Přispělo ministerstvo, našli se sponzoři. Dobrá zpráva jak se patří.
Když jsem se asi před pěti lety poprvé vědomě sešel s člověkem HIV pozitivním, byla to dívka snad šestnáctiletá. Nakazila se, když se vůbec poprvé v životě milovala. Nejhorší scénář, jaký si můžete vymyslet.
To děvče navíc vůbec netušilo, a možná je to tak milosrdnější, na jakém břehu života stojí. Ale i když bylo dávno po listopadu, žila stále v ghettu, jen její mládí a mentální nezralost ji chránila.
Mnozí si jistě vzpomenou na otřesné předlistopadové zacházení s jedním HIV pozitivním vězněm, kterého dozorci odmítali střežit a dotýkali se ho s odporem jen v gumových rukavicích. Bohužel, mnozí z nás tak stále o lidech s tímto příšerným syndromem uvažují. Dům světla má tuhle barieru bořit, je přístupný všem - tedy i zdravým.
Jediné, čím jako laici můžeme lidem nemocným AIDS nebo HIV pozitivním prospět, je solidarita. Pražský osmý obvod, magistrát, ministerstvo zdravotnictví i sponzoři k tomu přispěli materiálně. V tíživé ekonomické situaci se mohli vymluvit, financovaní odložit a dokonce by to uměli i zdůvodnit. Dům světla ale stojí.
Když jsme se tenkrát s dívkou ohroženou AIDS spolu s mou kolegyní loučili, podali jsme si jí ruku. Očividně jsme ji přivedli do rozpaků, po krátkém zaváhání nám ruku podala, nebyla na to zvyklá. Věřím, že dnes už tak uvažovat nemusí. I k tomu potřebujeme takové projekty jako je Dům světla.
Promlčení snad, ale prominutí určitě ne
Tak prý se za sto nebo za kolik dní promlčí v Čechách komunistické zločiny. Nejedná se ovšem o prominutí - "legálně prominout" se může jen už udělený trest, předpokládám. Hezké výrazy má ta naše legální čeština, jenže v tomto případě zcela zbytečné: nelze prominout trest, který neexistuje, a promlčení? Vždyť se o tom všem mlčelo tak dlouho, že už se to promlčelo jaksi samo, že ano.
Jenže národ jim - doufám - nepromine, ať už se to promlčí nebo ne. Nebudu zde mluvit o spravedlivém trestu: civilizovaná společnost nemá ekvivalentní trest pro ty, kteří měli z utrpení mučených ještě radost, nebo pro udavače, kteří posílali nevinné lidí na šibenici. Za zradu národa se kdysi lámalo kolem a čtvrtilo, a ještě teď mnoho států - alespoň v době ozbrojeného konfliktu - zrádce popravuje. Ano, přivolání cizích vojsk do země je zradou i podle komunistické ústavy a pokud vám to tam není zřejmé, zopakujte si text přísahy socialistického vojáka, tam je to jasnější.
Ne, nejde o trest, jde o daleko víc: morálně se vyrovnat se s minulostí, tak, aby naši vnuci věděli, co si o tom všem mají myslet. U fašismu se nám to provedlo, u jeho rodného bratra komunismu ještě ne. Celý svět se směje české lustraci, protože jak známo, pod lustrem je největší tma. Pravda, teror komunismu postupně zdegeneroval, stejně jako jeho filozofie, a poslední stadium před sametovou revolucí se spíše vyznačovalo většinou už jen pilným sledováním a obtěžováním disidentů. Proto si mnozí lidé, kteří ty první popravy už nezažili, myslí, že ten socialismus vlastně nebyl tak špatný. Nu což, už Lenin přece nazýval takové lidi "užitečnými idioty".
Český národ byl odjakživa národem holubic - tak nám to už jako malým dětem nalhávali učitelé, čímž ovšem nemohli vysvětlit ten velký počet porážek, kde Češi pomáhali porazit zase Čechy, počínajíc Lipany, přes Bílou horou až po "spřátelenou" invazi. A policejní konfidenti? Vždyť i autor libreta té "nejvíc české" opery byl také jeden z nich, ne? A tvrzení "Já nic, já muzikant" má zřejmě hlavně vyjadřovat to, že jsme prostě hodně muzikální národ . . .
Mně ovšem jde o něco jiného: dnešní devítileté děti se už narodily na svobodě a šestnáctiletá mládež si ani pořádně totalitu nepamatuje, zatímco ti starší v komunistech vidí už jen neschopné byrokraty. Jak historicky správně se o naší nedávné historii učí ve škole, mi není známo - jen se bojím, aby si naše vnoučata ještě nakonec nepletla husity s Husákem.
Neboť Německem jsme byli okupováni, ano, zatímco ruská okupace se pořád ještě nenazývá pravým jménem - ruští tankisté si do Prahy zřejmě přijeli jen nakupovat boty. Těm, co je zavolali, jsme se nakonec div ještě neomluvili. O roli kolaboranta Háchy dnes nikdo nepochybuje, podobně jako u framcouzského maršála Pétaina. Role českých Pétainů však zůstává dosud zahalena v mlze, nejen promlčena, ale navíc i nevysvětlena . . .
Že k promlčení zločinů dojde, je téměř jisté; příliš dlouho se všecko - možná úmyslně - odkládalo. Co ale budeme muset vysvětlit světu - a hlavně našim dětem - je, že sice promlčujeme, ale nemlčíme, to jest nezapomínáme na komunistické zločiny, které když už ne soud, odsoudil alespoň čas. Vždyť i oběti nacismu mají napsáno na svých pomníčcích "nikdy nezapomeneme", zatímco oběti komunismu tam nemají nic.
O kolika z nich se dnes vůbec ještě ví? Kdo ví o mém kmotrovi Janu Tlamichovi, který sbíral peníze na rodiny pro zavřených a za tento "přečin" byl poslán do Jáchymova? Když ho konečně propustili, brzo na to zemřel na rakovinu.
Vzpomínám na mého kamaráda ze školy Ivana Jandla, který získal za svou roli ve filmu o chlapci z Lidic prvního českého zlatého Oskara. Jeho jediný "zločin" byl, že to byl film americký.
Za to mu zakázali studia a musel jít dělat do kamenolomu. Pokud na tisíce těchto obětí zapomeneme, znamená to, že jsme se opravdu z ničeho nepoučili.
A ještě něco: po promlčení už nebudeme moci komunistické zločince ani nazývat pravým jménem: bylo by to žalovatelné a jak známo, komunisté nemají ve zvyku promlčovat - ať už mají ve znaku hvězdy, třešinky anebo švestky.
Pokračování etnického násilí v Kosovu je pro Evropu neúnosným rizikem
Z povahy této války se dalo předpokládat, že etnicky motivované násilí bude v Kosovu na denním pořádku ještě dlouho po vstupu vojsk KFOR do této oblasti. Pokud jsem ve svých předchozích příspěvcích konstatovala, že vojenské operace NATO vůči Jugoslávii příliš často nerespektovaly stěžejní zásady vojenské vědy (což bylo mimo jiné dáno poněkud nekvalifikovaným postupem politiků vůči Miloševičovu nacionalistickému režimu už začátkem devadesátých let), pak musím opět konstatovat, že politická reprezentace Aliance se při formulování úkolů, vyplývajících z role sil KFOR v Kosovu, dopustila celé řady neméně závažných pochybení, na která dnes doplácí civilní obyvatelstvo, jak z řad etnických Albánců, tak i Srbů.
Podívejme se ve stručnosti, jaká může být motivace těch, kteří nadále usilují o destabilizaci tohoto prostoru. Jako základ veškerého pokračujícího násilí můžeme považovat osobní vyřizování účtů za příkoří, která způsobili Srbové etnickým Albáncům v době, kdy Kosovo ovládala jugoslávská armáda. Pod vlivem bezprostředně působících emocí spáchané zločiny z odvety za předchozí zločiny lze sice pochopit, nikoli však omluvit, natož tolerovat.
Toho si mělo být vědomo politické vedení Aliance především a bylo tudíž jeho prvořadou povinností zajistit, aby policejní síly postupovaly v závěsu za prvosledovými útvary KFOR a ve všech rizikových oblastech, v nichž se dalo pokračování etnického násilí předpokládat, vytvářely preventivní tlak na místní obyvatelstvo, aby se zdrželo jakéhokoli násilí. Nešlo jen o prevenci represívního charakteru, ale také o organizování rozsáhlé vysvětlovací kampaně, která by mimo jiné důrazně připomněla etnickým Albáncům, že vojska KFOR nevstoupila do Kosova proto, aby jim umožnila mstít se na srbském obyvatelstvu. Důsledná aplikace civilizovaných zásad, kdy je každé zabití člověka považováno za těžký zločin, byla z počátku velmi zanedbaná a tudíž vytváření alespoň minima povědomí právní zodpovědnosti se bude jen s velkými obtížemi obnovovat.
Vedle těchto spontánních projevů násilí je však třeba počítat s organizovaným násilím různých zájmových skupin, majících mnohdy oporu v zahraničí. Vrchní velení sil KFOR mělo vzít v úvahu už při plánování obsazení Kosova, že UCK není jednotná, že pod ní se schovávají různé fundamentalisticky orientované proudy, mající blízko k muslimskému radikalismu. Bylo tudíž jeho povinností formulovat dohodu s politickým vedením UCK tak, aby důsledkem demilitarizace UCK bylo odpoutání této paramilitarní organizace od všech radikálních skupin, avšak také od organizovaného zločinu, cynicky zneužívajícího každé mezery, která vznikne.
Dá se očekávat, že radikálové (rozptýlení do malých skupin) budou vyvíjet na místní Srby brutální nátlak a nutit je k urychlenému odchodu z Kosova. Tento jejich cíl je odvoditelný z jejich snahy odtrhnout Kosovo od Jugoslávie a přičlenit jej k Albánii, případně jej zařadit mezi muslimské fundamentalistické režimy. Dá se rovněž očekávat, že radikálové se dříve nebo později obrátí proti umírněným etnickým Albáncům, což je taktika, která byla muslimskými fundamentalisty relativně úspěšně aplikována v některých Arabských zemích.
Existuje značné podezření, že část násilí jde na účet kosovských mafií a místních zločinců, kteří pod záminkou zloby za způsobená příkoří pouze rabují majetky Srbů, což mimo jiné potvrzuje skutečnost, že ve vypálených domech, z nichž byli Srbové vyhnáni (pokud měli to štěstí a nebyli zabiti) se nenacházejí žádné zbytky hodnotnějšího nábytku a jiného domácího zařízení. Zde se opět setkáváme s absencí mezinárodních policejních pořádkových sil a s absencí pevně stanoveného rámce jejích působnosti. Právě to by totiž už od samého počátku umožnilo označit tento druh násilí jako kriminální činy a s jejích pachateli podle toho zacházet.
V těchto souvislostech je však třeba poukázat, že politické křídlo UCK, vedené Hashimem Thacim by se dopustilo osudové politické chyby, kdyby ve věci etnického násilí vůči místním Srbům taktizovalo a snažilo se odpoutat od cílů Aliance. V zájmu vlastní prestiže je pak na UCK, aby prokázala, že s organizovaným zločinem nemá a nechce mít nic společného. Na druhé straně však Aliance bude muset v zájmu udržení vlastní věrohodnosti prokázat, že má UCK pod kontrolou a její politické vedení se s cíli Aliance v ničem nerozchází.
Tento konglomerát problémů bude však ještě dlouho neuspokojivě řešitelný, přinejmenším tak dlouho dokud se mezinárodní společenství nerozhodne k účinným aktivním řešením na poli prevence kriminality a terorismu, včetně urychleného vytváření místních multietnických samospráv, působících pod mezinárodním dozorem. Nechat už dnes v tomto ohledu událostem živelný průběh by bylo velmi riskantní.
Je politováníhodné, že vláda ČR teprve nedávno zjistila, že pro vyslání policejních sil a kriminalistů do Kosova nemá příslušné pravomoci, jelikož zákon zakazuje policistům opustit území ČR se zbraněmi. Nevím, zda jde o alibismus Parlamentu a vlády nebo o nepružnost. Na tomto triviálním příkladu je však patrno, jak politikové dovedou zakládat na budoucí problémy, které kdykoli mohou přerůst ve vážný mezinárodní problém. Toto však není jen ryze českým specifikem, což dokazuje opožděnost vytváření účinných mezinárodních policejních sil v Kosovu, jejichž přítomnost v oblasti už od prvého dne, kdy vojska KFOR překročila hranice, byla nanejvýš nutná. Je v zájmu samotných obyvatel Kosova, aby každodenně cítili výhody života v pevném právním rámci, směřujícím k demokracii. Na jinou variantu si Aliance nemůže dovolit přistoupit.
Vedle těchto problémů však existuje ještě jeden, jehož existence je dána dnes už notorickým podceňováním Miloševičových schopností vymýšlet a realizovat různé úskoky. Ukázalo se totiž, že mezi kosovskými Srby se rozptýlily malé polovojensky organizované skupiny (obdobně jaké působí mezi etnickými Albánci). Agitují mezi nimi, aby hromadně odcházeli z Kosova, případně napadají místní etnické Albánce, s cílem vyprovokovat jejich odvetu. Miloševič totiž nutně, v zájmu vlastního přežití, potřebuje, aby měl nějaké argumenty, dokazující, že bombardováním a obsazením Kosova se nic nevyřešilo, ale naopak zkomplikovalo. Nutno dodat, že tento úskok se mu částečně daří realizovat, nejen proto, že Aliance s ním nepočítala, ale také proto, že navýsost vyhovuje albánským fundamentalistům.
Evropa se bude každodenně dočítat v novinách o nesmyslném vraždění v Kosovu a odpůrci NATO budou mít další munici k zostouzení této organizace, přinejmenším tak dlouho, dokud si zodpovědní lidé v Bruselu neuvědomí, že to, co se děje na Balkáně, není hra na cvičišti, ale tvrdá realita, jejíž podcenění má na svědomí další a další životy nevinných lidí. Prozatím vše nasvědčuje, že tamější situace směřuje do "bosenského míru", což však má ke skutečnému míru velmi daleko, spíše jde o stav "odložené války". Takovýchto potenciálních ohnisek napětí však už existuje nejen na Balkáně nepřiměřeně mnoho a Aliance musí počítat s alternativou, že tato potenciální ohniska se mohou stát aktivními najednou a potom "Bože poraď", co si s tím počít.
Na závěr si dovolím konstatovat, že stávající vývoj v Kosovu spíše než o promyšlenosti svědčí o nahodilosti formulování jak strategie tak taktiky mírových operací, což velmi znehodnocuje význam tohoto úsilí. Průběh leteckých bojových operací a následný vstup sil KFOR do Kosova nasvědčuje, že vrchní velení NATO nepracuje na úrovni plánování vždy koncepčně a systémově.
To se přiměřeně taktéž týká práce zpravodajských služeb, kde je patrná nekoncepčnost a nedostatečná provázanost národních vojenských zpravodajských organizací s Bezpečnostním výborem NATO a Výborem pro obranné plánování, případně jinými bezprostředně podřízenými složkami (Vojenský výbor, Mezinárodní vojenský štáb, atd).
Spoléhat se na Spojené státy, že tyto nedostatky vždy zakryjí mimořádným nasazením sil a techniky, taktéž není v dlouhodobém výhledu perspektivní, už jen proto, že případná eskalace konfliktů ve více oblastech světa najednou, by tomu mohla zabránit a Evropa by se tak mohla ocitnout ve velmi rizikové situaci. Zde totiž platí nepsané pravidlo, že vše, co se může stát, se jednou stane.
Zatmění v České televizi
(Fejeton)
Už týden před 11. srpnem se nechali čeští televizní baviči slyšet, že slavný prorok Nostradamus prý na tento den předpověděl konec světa. Když totéž s vážnou tváří zopakovali jejich kolegové moderátoři, nedalo mi to, abych se do Nostradamových Centurií nepodívala, zda náhodou není "na tomto šprochu, pravdy trochu". Kromě čtyřverší, oznamujícího, že v sedmém měsíci roku 1999 má sestoupit z nebe na zem "Král hrůzy", jsem se o tomto baviči předpovězeném konci světa nedočetla nic. Podle jiné centurie, tvrdící, že by se tato událost měla stát na čtyřicátém pátém stupni (druhá souřadnice v centurii chybí) a za efektů připomínajících plány generálů typu "Sodoma Gomora", se však rovněž nedalo k závěru o konci světa dospět.
A tak z čiré zvědavosti jsem si otevřela atlas světa a hledala. Můj prst se zastavil u Bělehradu. Je sice pravda, že ten si v důsledku bombardování ještě nedávno užíval svého "Krále hrůzy" více než dost, ale jak víme, ke konci světa to nevedlo, a dá - li Bůh politikům více rozumu, ani nepovede. Rusové tak i tak dospěli k závěru, že je jim milejší otevřený měšec MMF a přízeň G7, než nějaký Miloševič.
A tak můj prst putoval po mapě dál na východ, až narazil na Čečensko a Dagestán. V oblasti se sice nachází město "Groznyj", což znamená "Hrozný" a mohlo by mít k Nostradamem předpovězenému "Králi hrůzy" blízko, alespoň, co do významu slova, ale to bylo asi tak vše. Nicméně, když čečenští polní velitelé usoudili, že by svou zájmovou sféru měli rozšířit o zmíněný Dagestán, do zatmění Slunce ještě scházelo několik dnů a čeští baviči neopomenuli jedinou příležitost, jak tuto událost, jak jinak než s notnou dávkou ironie zdramatizovat.
Nicméně, podívejme se, o co vlastně v této oblasti jde. Jak už to v našem milém světě chodí, ani kuře nehrabe jen tak, pro radost a tudíž ani polní velitelé Basajev a Chattab nevytáhli do svaté války proti nevěřícím "ďaurům" jen tak, z pouhé lásky k Allahovi. Jde jim totiž o ropná pole a ne ledajaká. Tamnější "Azuri ropa" patří mezi nejkvalitnější na světě a tak není divu, že ani Rusové nemíní couvnout, obzvláště když jejich státní kasa je pustá jak Nogajská poušť.
Vraťme se však ke dni zatmění a naší informovanosti. Po řadě kritických připomínek se sice objevilo několik zasvěcených výkladů o nebezpečí, hrozícím z přímého pohledu do Slunce a zaznělo dokonce několik rad, jak si chránit oči, ale to bylo asi tak vše. Kromě hvězdáren, které se ujaly funkce "neviditelné ruky trhu" a prodávaly za rozumnou cenu příslušné brýle, samotný trh jaksi selhal. Možná i proto, že trhovci neviděli mezi zatměním Slunce a zatměním rozumu žádný rozdíl. Zatmění jako zatmění. A tak mi nezbylo nic jiného než oželet příslušně bezpečné brýle a poohlédnout se po svářečském sklíčku.
Krátce po dvanácté jsem se usadila na střeše a jala se pozorovat televizními baviči předpovězený konec světa. Byla to vskutku zajímavá a poučná podívaná. Jelikož jsem tento jev pozorovala kousek za Prahou, měla jsem štěstí a okamžik největšího zatmění jsem si mohla plně vychutnat. V domnění, že televize na příznivce přírodních jevů nezapomněla, jsem se pak usadila před obrazovkou. Zatímco zahraniční studia v přímém přenosu servírovala svým divákům průběh zatmění od Anglie po Turecko, v naší televizi jsem se od bavičů pouze dozvěděla, že konec světa se "chvála Bohu" nekonal a konat nebude. Pouze na ČT se milostivě uvolili poskytnou divákům několik jednominutových vstupů, servírujících tuto podívanou jako špatnou reklamu na opalovací krém.
Jelikož v českých mediálních luzích a hájích se nemasírují mozky nic netušících diváků jen tak pro nic a za nic, zamyslela jsem se, proč se "bavičská mašinérie" vůbec angažovala a vypouštěla téměř týden veskrze vymyšlené bubáky o konci světa a pak se svým vlastním výmyslům posmívala. Je dost důvodů obávat se, že tato komedie spíše než čímkoli jiným byla výrazem špatného svědomí. Koncem světa totiž nestrašil Nostradamus, ale zcela oprávněně touto hrozbou straší nejen ekologové.
Naše civilizace se ocitla na křižovatce nejen z důvodů kácení deštných pralesů a drancování přírodních zdrojů, ale také z důvodů totální devastace civilizačních hodnot. To je fakt, který už přináší své neblahé ovoce, nahánějící nejhůře postiženým zemím více utrpení, než sliboval Nostradamus ve svých centuriích. Není tudíž nic snadnějšího než hodit vše do jednoho pytle s Nostradamem, zamixovat a pak to předhodit občanům jako blábol chorých mozků. Samozřejmě, že v tom pytli se měli ocitnout všichni nespokojenci, včetně těch, kteří by se z pozice racionality vědy odvážili tvrdit, že stávající vývoj naší civilizace vede do záhuby.
Války byly přece odjakživa, kradlo a vraždilo se také odjakživa, tak nač se vzrušovat, obzvláště, když naši televizní baviči bezpečně dokázali, že Nostradamus se "opět" netrefil a netrefili se ani jiní proroci. Proč si tedy máme nechat kazit dobré zažívání nějakými "ekology" a všelijakými "fanatiky"? Pryč s nimi! Na pravdu zde máme přece posvěcené elity a vůbec, naší dobrou "českou cestu" si nenecháme nikým rozvracet!
Tady bychom mohli naše rozjímání o zatmění Slunce a některých mozků ukončit, jenže stalo se pak něco, co vzbudilo patřičnou pozornost světa. Ruští generálové usoudili, že už mají těch Čečenců více než dost a 13. srpna v pátek zahájili ofenzívu s pohrůžkou, že když to bude nutné, na hranicích Dagestánu se nezastaví. S ohledem na ropné zájmy by zajisté přivítali "konečné řešení".
Je nerozhodné, zda právě to měl Nostradamus na mysli (přepočet z juliánského na gregoriánský kalendář totiž poukazuje právě na toto datum), nebo jde o zlomyslnou náhodu v čase a souřadnicích, zrovna tak je nerozhodné, zda někdo na proroky věří nebo se spoléhá na logiku historického vývoje.
Faktem totiž zůstává, že si dříve nebo později na "Armageddon" dokážeme klidně zadělat sami i bez Nostradama a bez zatmění Slunce. O případné šťouraly, ekology a moralisty se zajisté včas postarají čeští televizní baviči.
