Korupce - zákon o veřejných zakázkách k ni přímo vybízí
V nedávné době se má firma zúčastnila výběrového řízení, vypsaného jednou vládní agenturou (CzechInvest), jež je rozpočtovou organizací. V zakázce jsme neuspěli. Protože jsem se domníval, že náš návrh byl kvalitní, zajímal jsem se, v čem byla vítězná společnost lepší. Pracovníci agentury mi umožnili nahlédnout do zákulisí tohoto výběru.
K mému velikému překvapení byl vítězný návrh zdaleka nejhorší ze všech pěti předložených, navíc hrubě nesplňoval podmínky zadání (*pro úplnost uvádím níže). Pro doplnění obrazu, ona vítězná společnost neměla žádné přiměřené reference z daného oboru. Nahlédl jsem do zákona, abych prověřil možnosti kontroly podobných rozhodnutí. Došel jsem k neradostným, ovšem velmi zajímavým skutečnostem:
Zákon o veřejné zakázce (do 5 milionů korun, §49) mj. stanoví, že:
a.. zadavatel nemusí sestavovat hodnotící komisi, nabídky může posoudit kdokoli
b.. zadavatel nemusí vystavit zprávu o hodnocení nabídek
c.. zadavatel nemusí zveřejnit text vítězné nabídky, ani jej dát k nahlédnutí ostatním účastníkům výběrového řízení
Jediné místo zákona, které se zabývá obsahem nabídek a jejich hodnocením (navíc nepřímo), je §49, odst. 8.
Říká, že "zadavatel musí uzavřít smlouvu s uchazečem, jež předložil nejvhodnější nabídku, hodnocenou podle kritérií, stanovených v zadání ". Toto je jediný bod, na kterém lze stavět při námitce a odvolání. Ostatní odstavce zákona se vůbec nevěnují podstatě a férovosti soutěže, ale formálním záležitostem.
Zákon umožňuje odvolání, ve 2 stupních: může podat námitku zadavateli, a poté se odvolat k Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS). Vedle toho lze žalovat zadavatele u soudu pro porušení zákona.
Veliký problém vidím v tom, že tento úřad (ÚOHS) se bojí jakkoli prověřovat obsahovou stránku výběrového řízení, jak je vidět z rozsudků na http://www.compet.cz (**citace níže).
Pokud si je tohoto faktu zadavatel vědom, zamítne námitky proti čemukoliv, co se týká obsahu (lépe řečeno: co se netýká formalit), jelikož ÚOHS mu rozhodnutí jen potvrdí. Nevím, zda je UOHS slabý vinou nedostatku pravomocí plynoucích ze zákona, či vinou vlastních pracovníků, kteří se nechtějí se pouštět do žádných kontroverzí, které by jim mohly přivodit více práce.
JAK lze zpochybnit hodnocení nabídek, nepřikazuje-li zákon zadavateli přehledně a transparentně prezentovat výsledky hodnocení?
Dovedeno ad absurdum je legální, aby se domluvili dva ředitelé společností (zadavatel a účastník), vypsala se veřejná soutěž na zakázku s přísnými kritérii, ředitel zadávající společnosti bez jakéhokoli hodnocení rozhodl ve prospěch onoho uchazeče a sepsali smlouvu na 4 999 999Kč.
Co víc, návrh vítězné společnosti nemusí vůbec pojednávat o válcování plechu (jež mohlo být zadáním), ale pěkně popsat roubování meruněk. Rád si přečtu návrhy čtenářů, kde podle zákona o veřejných zakázkách (zejména §49 odst. 8) zadavatel pochybil a jak lze jeho rozhodnutí může někdo napadnout.
Kolikrát se asi podobný podvod ve skutečnosti odehrál?
Možná, že poslanci při schvalování tohoto zákona v roce 1994 chtěli, aby se řízení zjednodušilo, ovšem utajení hodnocení a nemožnost reálného odvolání napovídají o tom, že to mohlo být záměrem. Pět milionů je již vysoká částka na to (při průměrném platu 14000tis. Kč v rozpočtových organizacích), abychom se spoléhali na čistotu a nestrannost hodnotitelů a nedali nikomu možnost jejich kontroly.
Shrnu výše uvedené: zákon o veřejných zakázkách je slabý, zadavatelé jej zneužívají. Není možné reálně napadnout rozhodnutí zadavatele. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže alibisticky tvrdí, že se řídí pouze (tímto slabým) zákonem a odmítá se věnovat evidentním případům pochybení při hodnocení nabídek.
Myslím si, že je nutné:
a.. aby zákon (o veřejných zakázkách, 199/1994 Sb.) umožnil lépe kontrolovat zadávání středně velikých veřejných zakázek a zejména přinutil zadavatele zveřejnit hodnocení jednotlivých nabídek, alespoň tak, jak je to nyní v zákoně pro zakázky nad 5 milionů.
b.. aby se úřad pro hospodářskou soutěž neomezoval jen na formální stránku odvolání. To zvládne každý soud. Jeho úkolem musí přeci být dozor nad poctivým rozhodováním o státních výdajích!
Poznámky:
*
V našem případě šlo o rekonstrukci internetové prezentace CzechInvestu. Součástí zadání bylo rozšíření současných segmentů a tvorba on-line databáze českých firem. Vítězná nabídka tuto databázi (jež tvoří podstatnou část projektu) vůbec nezpracovala a navíc ji ani nezahrnula do ceny. Co víc, tato nabídka založila celý projekt na platformě, jež zadavatel nevlastní a bude muset investovat statisíce na její pořízení. Samozřejmě, vítězná společnost je distributorem této platformy. Tato cena také nebyla součástí ceny.
Výsledek veřejné soutěže zcela nasvědčuje tomu, že o řízení nebylo rozhodnuto náhodně. Obě organizace (zadavatel a vítěz) mají k sobě velmi blízko, mají i stejnou právničku. Další informace z pozadí ovšem přesahují rámec mých vyšetřovacích schopností, je to úkol pro novináře, a nikoli pro někoho z IT.
**
Citace z posudků úřadu pro ochranu hospodářské soutěže na téma veřejné zakázky (www.compet.cz):
"posouzení technicko ekonomických podmínek je věcí zadavatele. Orgán dohledu (míněn UOHS - pozn. autora) věc zkoumá z hlediska dodržení zákona při podávání veřejných zakázek, avšak nepřísluší mu nabídky posuzovat a hodnotit".
"K námitce týkající se vyhodnocení nabídek uvádím, že podle § 49 odst. 8 zákona může zadavatel uzavřít smlouvu pouze s uchazečem, který předložil nejvhodnější nabídku podle stanovených kritérií hodnocení. Zákon zadavateli ukládá uvést pouze kritéria hodnocení a jejich pořadí podle přisuzovaného stupně významu. Vlastní hodnocení včetně způsobu vyhodnocení a porovnání jednotlivých nabídek podle kritérií a způsob zohlednění jejich stupně významu pro zadavatele je ponechán na zvážení a rozhodnutí zadavatele.
Podle § 49 odst. 4 zákona má zadavatel povinnost stanovit pro všechny zájemce o veřejnou zakázku shodné požadavky a podle § 11 odst. 1 zákona nezvýhodnit žádného z uchazečů oproti ostatním. Zadavatel tím, že všechny nabídky hodnotil stejně a podle vyhlášených kritérií, postupoval v souladu se zákonem."
České osobnosti v ohrožení
Nemohu se nad polemikou v Britských listech zbavit dojmu, že tak jako mezi ostatními Čechy i mezi těmito čtenáři - ač inteligenty a kulturními lidmi - zní jako pilotní tón obava o svou osobnost všude tam, kde se střetneme s něčím novým, s něčím jiným, co je lepší nebo horší od našeho zvyku a světa.
Jsem si jist, že v téhle osobnostní nejistotě, malém sebevědomí, malé sebeúctě taky!, je zdroj českého rasismu, šovinismu, nacionalismu ve zlém smyslu.
Mezi učiteli, které školím, nebo s nimiž se přátelím, cítím často toto jejich ohrožení kdesi v příčinách jejich jednání ve třídě a škole.
Mezi "akademiky" na univerzitě se mi také zdá, že z nedostatku skutečné sebeúcty, skutečné a pokorné sebejistoty a tím i z nedostatku velkorysosti k druhým pramení tak častá titulární ješitnost, úzká odbornická zaslepenost, nechuť a často i neschopnost stýkat se s reálným světem denních průšvihů při aplikaci odborných poznatků v praxi.
V malicherném českém veřejném životě se často jakýkoliv výrok o stavu české kultury, hospodářství, vlastně čehokoliv vykládá nejdříve jako útok, ohrožující náš národ a víceméně skrytě především mě. A když chceme být jakoby méně osobní, vykládáme cizí výroky jako útok na naši partaj nebo naši ideologii.
Takhle se ovšem nemůžeme sami o sobě nic dozvědět. Jestli mi mé okolí sděluje něco podstatného a taky jestli je to pravda, to si ovšem rozhodnu sám, ale nejdřív to pořádně vyslechnu, jako by to byla pravda, a nebojím se poslouchat a chvíli pak myslet, protože se prostě nebojím se tomu tvrzení vystavit: i kdyby bylo pravdivé, nezničí mě, ne?
Vždyť jestli je pravdivé, budu se snažit napravit to, co se mi vytýká. A jestli je falešné, tak co? Ať si to Jan Čulík myslí, když má důvody, hlavně že já mám protidůvody stejně věcné a stejně přesvědčivé, takže si bez pocitu hlupáctví můžu trvat na svém.
Mívám taky střety s neochotným personálem - nejen v Česku. Naposledy v cizině jsem vychovával zřízence hotelu Club Quarters ve Washingtonu D.C. Na všecky otázky během pobytu totiž říkali nevím, lžičku mi o půlnoci nepůjčili, televize nefungovala a nešli ji seřídit, kdy jedou šatly na letiště nevěděli a nehledali. Spropitného nedostali ani floka a ještě museli poslouchat mé rady. Za trest. (Abyste věděli, to je typ hotelu, ve kterém mají zaměstnanci určité sady výhod, když v něm pobývají sami jako hosti. Kromě toho mají i klientelu vázanou jakýmsi členstvím, no a to je základ pěkného socialismu v jejich palicích...)
Ale v hotelu na Vysočině jsme před týdnem taky museli naučit personál odpovídat na otázky, potvrzovat, že slyšeli objednávku, dokonce odpovídat na pozdrav. Pan šéf zpočátku vypadal jako buran, ale brzy pochopil, že když budou číšníci buzerovat hosty, aby si nepřesedávali každý den s někým jiným ke stolu, ztratí naději, že bychom těch 40 učitelek příští srpen, když už je hostů pořídku, přivezli zase. A hned své lidi proškolil, a aj, byly i úsměvy.
Ale ochota učit se z názorů druhých patrně nastává, až když mi jde o kšeft.
Když Češi slyší, že se jejich prodavačky chovají arogantně, že by policajti neměli schovávat radar do křoví, ale naopak ho pěkně vystrčit, abychom nejeli moc rychle, nebo že by politici neměli být tak bezohledně hloupí, hned se bráníme: vždyť my jsme jedni z nich, jsou to přece naši bratří, soudruzi.
Vymyslel jsem si heslo, které se snažím šířit, protože vidím, jak málo tolerance u nás je vůči názorům nebo vzhledu či původu druhých.
Tolerance totiž není říkat "Cikáni jsou taky lidi," nebo "Mně nevadí, když je někdo chytřejší než já".
Tolerance je ochota vydržet škody, které mi způsobuje odlišnost druhých.
Ondřej Hausenblas
Jak jsem se jako "mladý Slovan" snažil vytvářet občanské struktury
Vážený pane Čulíku,
rád bych reagoval na váš úvodník ze dne 20. 8. K napsání mě inspiroval tento odstavec:
S určitou fascinací jsem sledoval, že od začátku července, kdy začal Andrew Stroehlein v Londýně
vydávat týdeník Central Europe Review, zatím s daleko menším počtem čtenářů než BL, se mu podařilo
sehnat snad třicet dobrovolných spolupracovníků - sami se přihlásili. [Š] Jistě, tempo redigování
týdeníku je trochu jiné než tempo redigování deníku. Kromě toho, že možné, že mladí Anglosasové,
zabývající se střední Evropou, nemají nic jiného na práci a doufají, že se jim z časopisu CER podaří
vybudovat skutečně autoritativní periodikum. Nicméně, možná srovnání situace BL s CER vypovídá do
určité míry o schopnostech angosaské a české společnosti vytvářet neformální občanské struktury.
Jak jsem se jako "mladý Slovan" snažil vytvářet občanské struktury
Aby bylo jasno, předem varuji, že následující příklady se mohou někomu zdát příliš konkrétní, ale myslím si, že problém se
dá vysvětlit pouze na konkrétních příkladech. Existuje nebezpečí, že někteří lidé to pochopí jako plod osobní ukřivděnostiŠ
no ale co se dá dělat.
První příklad se týká mé neúspěšné spolupráce s jednou politickou stranou. Zhruba před rokem "jsem začal dodělávat VŠE"
a sháněl jsem práci. Vzhledem k tomu, že jsem byl relativně hmotně zajištěn (i díky podpoře rodičů), nešlo mi ani tak o
výdělek, chtěl jsem pracovat v "neformální občanské struktuře", kde bych mohl uplatnit svoji kvalifikaci (během studia jsem
pracoval jako programátor, lektor PC, účetní a vlastním živnost).
Svůj úmysl jsem rozhlásil po svých známých. Jeden z nich (bývalý spolužák) pracoval pro jistou politickou stranu. Bylo
před senátními volbami, takže se mi po čase z dotyčné strany ozvali, jestli se nechci účastnit předvolební schůze s jejich
kandidátem.
Schůze měla dvě části. Nejdřív byla porada týkající se předvolební taktiky, potom se šlo o patro níž do hospody. Co mě
překvapilo (hlavně během druhé, méně formální části) byl styl, jakým se stranické okolí kandidáta o politice bavilo.
Nepovažuji se za velkého idealistu, nečekám, že se na schůzce věnované hlavně taktickým otázkám předvolební kampaně
budou všichni morálně bít prsa a citovat Masaryka, Hayeka či Marxe. Přesto jsem byl překvapen malostí témat hovorů.
Abych to nějak popsal, většinou se týkaly věcí typu, že pan A něco udělal, my to víme, ale neřekneme, protože pan B se zná
s panem C a s paní D a my když uděláme toto oni udělají tamto a my bychom potom nemohli udělat tohleŠ
Chápu že politická scéna v každé zemi má své zákulisí. Potíž je v tom, že to české vypadá jak vypadá jak maskérna hodně mizerného
amatérského spolku v Horní Dolní, kde každý ví tak nějak soukromě něco na každého a všichni jsou se schopni bavit
hodiny a hodiny o tom, kdy kdo dal hlavní subretě do kufru mrtvou myš.
Seděl jsem u stolu s kandidátem, bavili jsme se s ním asi 10 minut a je nutno říci, že na mě udělal dojem slušného a
poctivého člověka.
Potom sem se začal bavit s organizátorkou kampaně jak bych mohl být prospěšný. Ukázala mi dotazník,
kterým se chtěli obrátit na drobné podnikatele v kandidátově volebním okrsku.
Stručně řečeno: ten dotazník byl mizerný.
Špatně formulované otázky (například Jak se projevila krize na vašem zisku? - na otázku se v podstatě nedá odpovědět, místo
nejasného termínu "zisk" měl být použit výraz "obrat", navíc je velice obtížné, ne - li nemožné zjistit kauzální vztah mezi "krizí",
která se v té době neprojevovala tak silně jako dnes, a situací malého podniku, navíc co je komu do mého zisku?) až po
takové prkotiny, jako jsou úzké řádky, takže odpověď nebylo kam napsat (navíc se běžně doporučuje, aby většina otázek byla
zaškrtávacích, typu ANO - NE, což dotazník ignoroval).
Dotazník jsem vzal a doma předělal podle svého nejlepšího svědomí: jinak zformuloval otázky a zformátoval celý dokument
ve Wordu. Trvalo mi to cca 4 hodiny. Výsledek odevzdal a dohodl se, že mi zavolají. Co by se stalo mladému Anglosasovi?
Pravděpodobně by dostal osobní dopis, byl by kontaktován telefonem a protože ukázal, že něco málo dovede, pověřená
osoba by si s ním popovídala.
V mém případě se nejdřív nestalo nic. Potom jsem dostal různá telefonní čísla a začal si
připadat jak ta slepička co jde kohoutkovi pro vodu.
Po několika mých telefonátech různým lidem ve straně (a není nic
příjemného 3x po sobě vysvětlovat kdo jste a kde jste sebral telefonní číslo) mi přišel e - mail se slušnou žádostí o osobní
údaje.
Poslal jsem e-mailem CV jako připojený soubor.
Došla mi odpověď, že nešel otevřít.
Pochopil jsem, že i když má
dotyčná strana ve svém programu podporu informačních technologií, její úředníci jsou s těmito technologiemi poněkud na
štíru a poslal jsem CV jako e-mail.
Odpověděli mi posláním jakési zprávy z jakési komise a seznam členů komise s tím, že i
já jsem členem.
A od té doby se nestalo nic. Co sem měl dělat? Volat a mejlovat dalším lidem?
O rovnosti
Aby bylo jasno, nějaké velké politické ambice nemám. Nechci a nikdy jsem nechtěl "dělat politiku" jako povolání. Dle mého
soudu je tento konkrétní případ ilustrací skryté společenské nerovnosti, která hraničí až s jakousi českou variantou
oligarchické nebo kastovní společnosti.
Teoreticky jsme si všichni rovni, prakticky existují určitá nepsaná pravidla podle
kterých je člověk tříděn.
Existovala i za komunismu a "revolucí" se tento systém trochu omezil a trochu
modifikoval.
Uvedu konkrétní příklad. Berte to prosím tak, že v tomto konkrétním případu nejde ani tak o "potrestání viníka" (samo o
sobě jde o banalitu, případ se stal za komunistické éry a navíc má celá ta věc povahu "pouze" velice věrohodné hospodské historky,
neexistuje o tom žádný dokument).
Studoval jsem na gymnáziu, kde byly v jednom ročníku tři rovnocenné třídy.
Je jasné, že každý třídní kolektiv je nějak
specifický.
V případě mého gymnázia platilo, že v céčku se víc pilo a víc se tam braly drogy
než v áčku a v béčku bylo více talentovaných lidí a lepší kolektiv. Chodil jsem do áčka.
Asi čtyři roky po maturitě mi
kamarád z bývalého céčka řekl, že existovalo pravidlo podle něhož děti z bohatých či "z lepších" rodin byly zařazeny do C,
chytré děti do B no a odpad do A.
Tento systém fungoval neveřejně. Pamatuji si na svoji třídní profesorku v prvním
ročníku. Platilo, že byla považována za méně kvalitní než profesoři v B a C.
Kouzlo celého systému spočívá v tom, že korumpuje každého, protože každý někdy byl vůči někomu v lepším, "elitnějším" postavení.
Ve své podstatě se jedná se o stejný problém, jaký řeší V. Havel v eseji Moc bezmocných (ale to nezabránilo aby se i on stal po revoluci součástí systému).
Skrytá nerovnost a přístup ke vzdělání
Nejde pouze o problém přímé tvrdé korupce. Svým způsobem je diskriminující i české bezplatné vysoké školství. Tím, že je
školství, zadarmo se pěstuje iluze, že je přístupné všem lidem stejně.
Není tomu tak. Platí, že tento systém dává míň
šancí chudým lidem. Součástí výdajů na studium jsou i (placená) skripta, placené koleje. Navíc nárok na kolej vzniká až s
určitou dojezdovou vzdáleností. V případě VŠE jde o tak velkou vzdálenost, že pokud zabodnete na mapě ČR kružítko do Prahy a
nastavíte vzdálenost, velká část kružnice vede vně území státu.
Dítě rozvedených rodičů na vesnici nemá příliš velkou šanci na studium na vysoké škole.
Já jako dítě nerozvedených vysokoškoláků jsem měl šanci větší. Samotné testy jsou diskriminační, neboť vyžadují
našrotované znalosti, ke kterým nemá běžný člověk přístup (šanci zvyšují nulté, často placené ročníky a kurzy).
Kdyby bylo školství placené, paradoxně by to zvyšovalo "rovnost šancí".
Jednak by školy mohly mít větší kapacitu. Kromě
toho se jasně řekne, že školství "něco stojí" a je nutné, aby banky poskytovaly vysokoškolákům úvěry (tento systém v malé
míře funguje i dnes díky kontokorentu, který např u ČS činí až 10000 Kč).
Z těchto úvěrů by byly mohlo být placeno
ubytování a podobně. Pokud vím, proti platbě školeného nejvíce protestovali studenti elitní FFUK Praha. Z jejich pohledu je
krásné bojovat za rovnost, stát se známým jako ušlechtilý člověk a chránit si své vlastní výsady. To vše zároveň.
Impuls 99 aneb co (ne)dělat
Dle mého soudu tyto skryté nerovnosti způsobují, že i lidé, kteří se považují za elitu, určitým způsobem z ní profitují.
Základní potíží nejsou ani tak čím dál tím více tolerované praktiky, které by jinde byly hospodářskou kriminalitou.
Prvotní
příčinou je zbabělost a neochota nazývat věci pravými jmény. Český intelektuál tak utíká ke šroubovanému jazyku, který
tuto zbabělost maskuje pseudo - vybroušeným stylem.
Proč například v té petici nejsou "tvrdá" data, která by dokumentovala nerovnost ve přístupu ke vzdělání?
Chybí tam
například věta: Dítě dělnických rodičů má desetkrát menší šanci že vystuduje VŠ ve srovnání s dítětem z vysokoškolské
rodiny a to proto, že při přijímacích zkouškách nerozhoduje pouze talent ale i sociální původ dítěte (jiné vysvětlení by
znamenalo, že se české dělnické třídě rodí blbé děti).
Vysvětlení je prosté a netýká se nějaké neschopnosti říci věci jasně.
Tento text je určen aby ho podepsali lidé, kteří musejí
vědět, že zkoušky na vysoké jsou nefér, že existují rovnější mezi rovnými, kteří se na školu dostali tak nějak ze známosti.
Musejí to vědět protože na těch školách učí a nebudou očerňovat své přátele a kolegy (popřípadě sami sebe).
Tito lidé na
druhou stranu potřebují ukázat, že ONI chápou politickou situaci, ONI vědí, že je něco shnilého ve státě českém a potřebují
o tom vést diskusi.
Taková hezky psaná petice jim poskytne mnoho látky na mnohá Sněžení v Katovnách a podobných
pořadech.
Závěrem
Odpověď na to co dělají mladí Slované přesně neznám. Vím ale, že někteří mí schopní kamarádi plánují emigraci a někteří
jsou toho názoru, že "by se ty svině měly postřílet". Inu, radikální mládí.
Já osobně pracuji v jedné nadnárodní společnosti a
jsem celkem spokojen. Po pravdě mi neviditelná ruka trhu a nadnárodní kapitál vyhovuje lépe než Pravda a Láska.
V
poslední době se jen bojím, že mi liberál Klaus, filozof Bělohradský, sociolog Keller a komunista Grebeníček tuto možnost
společnými silami zatrhnou.
Diskusní pořady v televizi nesleduji, denní tisk nečtu. Až budou oslavy 17. listopadu nepřijdu.
Slavit není co a házet po představitelích státu kamením (nebo alespoň vejci) se bojím.
Jinak ovšem (a samozřejmě) demokracie v Čechách kráčí mílovými kroky. Jak řekli Vodňanský a Skoumal na letošní Letní
filmové škole: demokracie spočívá v tom, že se my teď můžeme na pódiu veřejně hádat jaký bude program, nikoliv v tom, že
byste o našem programu mohli hlasovat.
Je to pokrok oproti 70. letům, kdy se lidé zavírali. 70. léta jsou pokrok proti 50.
letům, kdy se lidé stříleli a to je zase pokrok proti “konečnému řešení" z let čtyřicátých. Již moje děti budou žít v Evropské
unii. Sláva!
Ondřej Čapek
P.S.: V případě zveřejnění: Vzhledem k tomu, že někteří čtenářové měli dojem v případě mých předchozích článků že Ondřej
Čapek je pseudonym, upozorňuji že není. Opravdu existuji pod tímto jménem. Další informace o mé osobě se dají najít na
www.lide.cz
Já ale taky nepracuju nejlíp
Autorovo jméno a adresa jsou redakci známy.
Vite, samosebou nechci obhajovat "prodavacky, ktere si na prodavacky
jen hraji". Snad chci jen neco objasnit.
Pisete, ze zminena prodavacka " vydelavat penize by chtela, ale ze to
znamena stoprocentni angazovanost v dane veci...". A take pisete, ze
to znamena delat svou praci nejlip.
A tady je jadro pudla: ono
"nejlip" jiste neznamena "nejlepe na tom svete". Ono to spise
znamena, ze za ty penize, ktere muj zamestnavatel nabizi jsou ochotni
onu praci delat nejaci lide a z nich pak by ji mel ziskat ten, kdo ji
z nich "dela nejlip".
V tomto smyslu ovsem napriklad ja svou praci nejlip delam: vypise-li
se konkurs na misto odborneho asistenta pro obor elektrotepelne
technika, neprihlasi se nikdo /nebo jeden, ja:-))/. Mnoho oboru je
na tom stejne.
Prihlasim se, pracuji... a protoze za penize, ktere
vydelam si zivot /ucim v Praze a puvodem nejsem Prazak/ nezaridim,
ziji nejak a hledam optimalni pomer prace /ktera me mimochodem bavi/
volna...a tech penez za to.
Kdyz si spocitam, ze kdybych se snazil
vice a pracoval na dalsim grantu, vyjde me to na mene nez 10 Kc na
hodinu-logicky je jediny zaver, ze je lepe jit do levnejsi jidelny,
nez se vic morit.
Zni to hrozne, prectou-li si to moji sefove, budou me mit jeste mene
radi, nez me maji, ale je to zcela racionalni pristup.
A opet neobhajuji system, ale jen sve chovani v ramci onoho systemu.
Samosebou bych uvital vyssi pozadavky na me doprovazene vyssimi
financemi /snad aspon takovymi, abych jako tricetilety nemusel bydlet
na koleji/.
Moji rodice maji vilku; v minulych dvou letech pracovaly na
stavebnich opravach tri firmy. Musim rici, ze i u pomerne
nekvalifikovanych praci /vykopy a pod./ je asi situace stejna:
zednici /v soukrome firme:-))/ pracuji tri dny v tydnu po sesti
hodinach denne vcetne cetnych pauz. A maji kralovske sebevedomi:
praci vzdycky sezenu a lepsi, budte radi, ze me mate, vzdyt ja se na
to tady muzu taky z vysoka...
Mozna je to nerealistickymi predstavami, ale mnoho lidi v CR /a
priznam se, ze obcas i ja/ ma pocit, ze "za ty penize delam az az".
K tomu prispiva to, ze podil prirustku vydelku ku prirustku prace je
zanedbatelny. Proste delat lepe a vice a s vyssim nasazenim se
nevyplati.
Kudy z toho ven? Nevim. Pro sebe jsem zvolil cestu "pracovat tak,
abych z toho mel dobre svedomi, i kdyz vim, ze bych se dokazal
vybicovat vice". Pro stat? Asi jinou politiku nezamestnanosti.
Lide v CR budou slusni a ochotni, az se jim to bude vyplacet.
Klaus nas za minula leta naucil, ze jine hodnoty nejsou.
/ja si myslim, ze jsou, ale to je jina kapitola/
No, zjistuji, ze moc optimista nejsem.
P.S. z nedelniho poradu V prave poledne, kde diskutovali kandidati do
Senatu, jsem dostal hlubokou depresi nad kandidaty ODS a CSSD. Tak
melke lidi deleguji strany, aby rozhodovali i o mne:-))
Poznámka JČ: Autor dělá zásadní chybu. Když píšu, že člověk musí dělat svou práci nejlíp, musí to znamenat nejlíp na světě. Aspoň o to musím s největším nasazením usilovat, abych sám před sebou neztratil tvář. O peníze nejde. Lidi, když to neděláte, není vám před sebou samotnými stydno?
Lidi ve Fischerovi podporují ideál úspěšného a poctivého podnikatele
V současné době je rivalita mezi kandidáty na senátorské křeslo - panem Václavem Fischerem a paní Jiřinou Jiráskovou
velmi zajímavé téma.
Není účelem portrétovat Václava Fischera jako spasitele, ale stojí za to si všimnout ducha jeho volební kampaně a jejího
účinku na dnešní politické scéně. Je to symbolický a jasný odraz něčeho velmi hlubokého a podstatného.
Je zcela v pořádku
diskutovat o správnosti spojení politické a firemní kampaně, ale říká-li paní Jirásková: "Vůbec nesouhlasím s tím, že je to
nezávislý kandidát, protože nezávislost kandidáta mně připadá špatná, protože za ním
nestojí žádný program, žádný názor," potom je třeba ji upozornit na to, co
vlastně stojí za Václavem Fischerem:
Za Václavem Fischerem stojí to, že se dnes představuje veřejnosti jako úspěšný a bohatý velkopodnikatel, včetně služby,
kterou společnosti poskytuje a včetně způsobu, jakým se bohatým velkopodnikatelem stal.
Lidé se totiž zatím neměli
možnost setkat s někým, za kým by něco takového mohlo stát, a proto jim Václav Fischer tolik imponuje, a proto vede
před ostatnimi kandidáty s takovým drastickým náskokem.
Jeho volební kampaň je zároveň nepřímou kritikou dnešni politické garnitury, neboť přiliš okatě lidem připomíná, že po
deseti letech hospodářských přeměn by tato garnitura měla mít k dispozici právě takové lidi a zároveň připomíná, že tato
garnitura nemá k dispozici takového člověka zřejmě ani jednoho. Právě to je důvodem neskrývaného a otevřeného vzteku,
který je proti němu namířen. To je na celé této kampani to smutné.
Zároveň je však na této kampani něco velmi pozitivního: Všimněme si průzkumů předvolebních preferencí, kterými V.
Fischer disponuje: jde přibližně o dvojnásobek preferencí nejsilnějši politické strany a to signalizuje, že tato kampaň v lidech
probudila něco nového a pozitivního, možná až pocitově revolučního, něco, co jde mimo rámec nabídky současných
politiků.
Je vidět, že společnost není tak levicová, jak by se zdálo, ale že je spíše zklamaná, a že ideál úspěšného a poctivého
podnikatele, za kterým stojí to, že se může otevřeně představit s tim, co a jak pro společnost vytvořil, ji dokáže pozitivně
vybudit.
Článek napsal nezávislý autor.
Poznámka JČ: Jenže nikdo neví, jestli je skutečně Václav Fischer poctivý podnikatel, neboť se nikdo neodváží zkoumat jeho podnikatelské praktiky - je příliš mocným inzerentem ve většině deníků.
Aarhuská úmluva o právu na informace na internetu
Plzeňská ekologická nadace zřídila na Internetu stránku věnovanou tzv. Aarhuské konvenci. Zatím je zde umístěn kompletní text konvence v oficiálním českém překladu a analýza současného stavu implementace konvence v legislativě a praxi České republiky. Tato analýza byla zpracována nevládními organizacemi v rámci projektu “AARHUSKÁ KONVENCE: LEGISLATIVA A PRAXE V ČR" Regionálního environmentálního centra a Centra pro komunitní práci.
Analyzovány byly níže uvedené klíčové články konvence. Kromě konstatovaní případných nedostatků jsou součástí každé z částí také návrhy možnosti nápravy či doporučení kroků, které by měly vytvořit podmínky pro ratifikaci Aarhuské konvence Parlamentem ČR.
Přehled analyzovaných článků s uvedením odpovědného autora:
4 - Přístup k environmentálním informacím (Miroslav Šuta - Plzeňská ekologická nadace)
5 - Sbírání a rozšiřování informací o ŽP (Miroslav Šuta)
6 - Účast veřejnosti na rozhodování o specifických činnostech (Jiří Dusík - Regionální environmentální centrum)
7 - Účast veřejnosti při tvorbě plánů, programů a politik týkajících se životního prostředí (Jiří Dusík)
8 - Účast veřejnosti na přípravě prováděcích předpisů a obecně aplikovatelných právně závazných normativních nástrojů (Jiří Dusík)
9 - Přístup k právní ochraně (Vítězslav Dohnal - Ekologický právní servis)
Stránka je k dispozici na adrese:
Analýzy zpracované nevládními organizacemi ukazují, že bude třeba mnoho intenzivní práce k dosažení standardu, jež se ČR zavázala garantovat podepsáním konvence. Zajistit naplnění požadavků konvence nemůže samo Ministerstvo životního prostředí ČR. Naopak se jako naprosto nezbytné jeví překonání mezirezortních bariér.
S politováním je nutné konstatovat, že v příkrém rozporu s kroky směřujícími k ratifikaci konvence je iniciativa skupiny poslanců, jejíž cílem je okleštit možnosti veřejnosti v účasti na řízeních dotýkajících se životního prostředí, např. formou novely zákona č. 114/92 Sb. o ochraně přírody a krajiny.
Důležité kontakty:
Centrum pro komunitní práci Západní Čechy, Americká 29, 301 00 Plzeň,
e-mail: cpkp.plzen@telecom.cz
Regional Environmental Center for Central and Eastern Europe, Ady Endre ut. 9-11, H - 2000 Szentedre, e-mail: magdi@fs2.bp.rec.hu, jiri.dusik@telecom.cz
Plzeňská ekologická nadace, Úslavská 29, 301 44 Plzeň, e-mail: pen@iol.cz
Ekologický právní servis, Jakubské nám. 7, 602 00 Brno, e-mail: eps@ecn.cz
Příloha:
Co je to Aarhuská konvence?
Termín Aarhuská konvence se užívá pro “Úmluvu o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí", která byla spolu s řadou dalších dokumentů podepsána na 4. ministerské konferenci “Životní prostředí pro Evropu" v červnu 1998 v dánském Aarhusu. Tuto úmluvu iniciovala Evropská hospodářská komise OSN a jejím cílem je posílení demokracie v oblasti životního prostředí.
Konvence je součástí dlouhodobého procesu “Životní prostředí pro Evropu", jehož počátek je spojen s historickou stejnojmennou konferencí, která z iniciativy prvního československého ministra ŽP proběhla v roce 1991 na zámku v Dobříši.
Praxe v České republice versus požadavky “Aarhusu"
Analýza naplnění požadavků Aarhuské konvence např. konstatovala:
Neexistuje “metainformační systém", který by uživatelům poskytl přehled o tom, jaké informace jsou vlastně dostupné, kde a v jakého podobě má možnost je získat.
Jen výjimečně je možné získat požadované informace v elektronické podobě, což uživatelům komplikuje a prodražuje další práci s informacemi.
Existuje několik složkových registrů (např. REZZO, HEIS, ISO), které se značně liší v základních parametrech (sledované látky, skupiny ohlašovatelů, správci systémů atd.).
Není zpracováno důkladné srovnání těchto systémů ani analýza možnosti jejich případné konvergence. Část dat z registrů není veřejnosti vůbec přístupná.
Existuje značná pochybnost o hodnověrnosti dat obsažených registrech. Není dostatečný systém verifikace ohlášených dat. Historicky byla data veřejně nepřístupná, a proto není dostatečná ani veřejná kontrola kvality ohlášených dat.
Ministerstvo životního prostředí vyjednává s průmyslem dobrovolné dohody a iniciativy bez účasti veřejnosti. Tím se nejen a priori oslabuje důvěra veřejnosti v tyto nástroje ekologické politiky, ale neúčast veřejnosti se projevila i na “kvalitě" např. dobrovolné dohody o pracích prášcích. Tu navrhují nevládní organizace pro její nefunkčnost zrušit.
Program ekologicky čistých výrobků se omezil na pouhé udělování “eko-labelu". Významné sektory průmyslu jej programově ignorují (např. výrobci pracích a čistících prostředků).
Spotřebitelé nemají u mnohých výrobků k dispozici informace o jejich složení a možných vlivech na životní prostředí. To omezuje možnost preferovat šetrné výrobky spotřebiteli.
Stát sám se nechová jako uvědomělý spotřebitel a žádným způsobem nepreferuje při vlastním nákupu a spotřebě šetrné výrobky nebo technologie.
Neexistuje systém stimulování provozovatelů činností významně ovlivňujících životní prostředí , aby informovaly veřejnost o působení své činnosti na životní prostředí.
Pro podání správní žaloby i ústavní stížnosti určují zákony poměrně krátkou lhůtu 60 dnů.
Soudem nelze přezkoumat a napravit případy nečinnosti orgánů veřejné správy, přestože to konvence výslovně uvádí.
Správní soudnictví
Soud přezkoumá jen rozhodnutí vydaná ve správním řízení
Žalobu mohou podat jen účastníci řízení
Soud přezkoumává jen zákonnost rozhodnutí - lze úspěšně namítat pouze rozpor rozhodnutí příp. procesu s právními předpisy. Soud nebude brát ohled na neúčelnost, nehospodárnost, existenci variant záměru apod.
Podle současně uplatňovaného výkladu může žalobce úspěšně namítat pouze porušení jeho subjektivních práv - nejčastěji půjde o práva procesní. Např. porušením subjektivního práva je nepozvání účastníka řízení na ústní jednání, neumožnění účastníku seznámit se spisem, nedoručení písemností. Z neprocesních subjektivních práv půjde nejčastěji o právo vlastnické. Soud nezruší rozhodnutí, pokud je v rozporu se zákonem, nejde však o zásah do práva, které by někomu “patřilo". Např. pokud stavební úřad vydá územní rozhodnutí pro umístění stavby dálnice do národního parku (bez výjimky MŽP), jde o porušení zákona, ale podle současného výkladu nikoliv o porušení subjektivního práva.
Správní soud nepřezkoumává rozhodnutí procesní povahy - nejčastěji může jít o případy, kdy správní orgán nesprávně rozhodne o přiznání postavení účastníka řízení
Správní soudnictví je výlučně jednoinstanční - proti rozhodnutí správního soudu není možné podat řádný opravný prostředek.
