Vliv ekologických organizací v České republice
Andreas Beckmann
An English version of this article is in Central Europe Review here.
Role a zkušenosti ekologických organizací v nedávné debatě o jaderné elektrárně Temelín odrážejí podstatu, problémy a rostoucí sílu ekologického hnutí v České republice. V intenzívní celostátní debatě, která vedla k rozhodnutí české vlády o osudu temelínské jaderné elektrárny nabyl tento projekt většího významu, než bylo pouze rozhodování o tom, zda je správné podporovat stavbu jaderné elektrárny. Celá řada komentátorů si povšimla, že je problém spojený s bojem o nynější a budoucí rysy české společnosti. Nešlo jen o to, zda bude spoléhat v budoucnosti Česká republika při spotřebě energie na jaderné elektrárny, ale, daleko významněji, o to, jakou roli budou hrát soukromí občané v budoucnosti při takovémto rozhodování - jinými slovy, jakou roli bude hrát v České republice občanská společnost.
Temelín ukázal, jak těsně jsou v České republice spojeny oba tyto problémy - životní prostředí a občanská společnost. Vyšlo najevo, jak silně jsou spojeny vyhlídky ekologických organizací s rozvojem otevřené, angažované a aktivní veřejné kultury, a obráceně. Vládní rozhodnutí dostavět temelínskou jadernou elektrárnu a velká podpora mezi většinou Čechů pro temelínský projekt vytvářejí dojem, že vyhlídky na rozvoj občanské společnosti v ČR jsou velmi špatné, ale zdání možná klame.
Velké drama
Temelín je neuralgickým bodem nejen pro ty, kdo se staví proti jaderné energii, ale také pro ty, kdo jsou pro rozvoj občanské společnosti. Temelín se stal základním symbolem autoritářského vládního stylu vlády Václava Klause, která během devadesátých let zahalila temelínský projekt do tajnosti, a téměř automaticky schvalovala další a další státní výdaje na úhradu obrovských schodků v původně plánovaném rozpočtu a obrovských zdržení ve výrobním plánu. Pokusy získat informace o temelínské elektrárně nebo o veřejných konzultacích, týkajících se tohoto projektu, byly odmítány s ospravedlněním, že stavba temelínské elektrárny byla zahájena před pádem komunismu v roce 1989, a tak se jí porevoluční zákony netýkají.
Před nedávným vládním rozhodnutím dostavět Temelín udržovala celá řada ekologických organizací - zejména hnutí Duha (česká pobočka organizace Friends of the Earth), Calla, Jihočeské matky a Greenpeace, často intenzívní, celostátní debatu o budoucnosti této jaderné elektrárny. Projednou se v této debatě dostala vlivná projaderná lobby do defenzívního postavení.
Ekonomické a technické argumenty pro jadernou elektrárnu - které vytvářely při minulých debatách relativně pevné postavení jaderné lobby - tentokráte nepřesvědčovaly, když kritikové poukázali na dlouhou historii nedodržování rozpočtu, mlžení ohledně čísel a na otevřené lži, rozšiřované podnikem ČEZ, což je polostátní energetická firma, která Temelín staví, a jejími stoupenci. Tradiční refrén jaderné lobby, totiž že ekologové neznají relevantní hospodářské a technické otázky a působí proti národnímu zájmu, se ukázaly být kontraproduktivní. Oponenti argumentovali, že právě Temelín plýtvá národním bohatstvím, a byli schopni toto obvinění přesvědčivě dokázat.
Uvnitř české vlády, kde ministr životního prostředí Miloš Kužvart investoval veškerý svůj politický kapitál do opozice proti Temelínu, i mimo vládu se podařilo ekologům vytvořit pozoruhodnou koalici osob s velkým vlivem na české veřejné mínění, kteří se postavili proti projektu. Dokonce i prezident Václav Havel se na poslední chvíli přidal k debatě a žádal, aby byl Temelín zastaven. Otázka Temelína rozštěpila pozoruhodným způsobem vládu i sociálně demokratickou stranu podle generací na dva velké tábory s radikálně odlišnými názory. Tento rozkol jasně reprezentovali oba hlavní protagonisté v této otázce - mladý aktivista a disident Kužvart, bývalý člen nevládní organizace a proti němu sedmdesátiletý bývalý člen komunistické strany, ministr obchodu a průmyslu Miroslav Grégr.
Navzdory velkému dramatu, odehrávajícímu se v tisku, konečné rozhodnutí Temelín dostavět nikoho zrovna příliš nepřekvapilo, vzhledem ke složené české vlády, vzhledem k pokračující politické a hospodářské stagnaci, morálnímu rozkladu a často citované "blbé náladě" v české společnosti. Ani veškeré důkazy proti Temelínu a zejména proti osobám odpovědným za řízení stavby, nesnížily podporu pro dostavbu jaderné elektrárny, kterou vyjadřovalo šedesát procent Čechů. Vláda, která není známa tím, že by byla schopna inspirujícím způsobem vést národ, učinila neriskantní rozhodnutí.
Jen o několik měsíců předtím schválila tatáž vláda skromný národní plán úspory energie, jehož účelem je snížit asi 30 procent energetické spotřeby, kterou lze relativně lehce odstranit z rozsáhlého energetického rozpočtu České republiky. Tento plán dále ukázal, že je zbytečné dostavovat Temelín, avšak vláda pro něj neposkytla žádné finanční prostředky.
Při porážce úspěch
Mnoho komentátorů charakterizovalo nejnovější debatu o Temelínu nikoliv jako drtivou porážku ekologických skupin, ale, když se to dá do správné perspektivy, jako jejich dosti podstatné vítězství. Duha a ostatní organizace jistě plavaly v celé věci proti proudu, ve společnosti, která je daleko více charakterizována apatií než aktivní občanskou účastí na věcí veřejných, poslušností vůči úřadům než zdravou skepsí vůči vládnoucí moci. Kritika polostátní energetické společnosti, která staví Temelín, nemohla být víc zdrcující, ale veřejným míněním to nepohnulo.
Úspěch ekologických aktivistů byl zejména pozoruhodný, když si člověk uvědomí, například, že hnutí Duha - které mnozí považují za nejvlivnější ekologickou organizaci v České republice - nemá více než jen hrstku zaměstnanců na plný úvazek a po celé České republice jen několik desítek aktivních dobrovolníků. Jen někteří z těchto dobrovolníků se účastnili na kampani proti Temelínu. Tyto kampaně mají vždycky velmi omezený rozpočet. Dokonce i v součinnosti s ostatními skupinami si lze těžko představit menšího Davida, bojujícího proti Goliáši jaderného průmyslu, s miliardami korun a politickým vlivem a marketingem, který se dá za takové miliardy koupit.
Způsob, jímž se chovaly organizace jako Duha a ostatní není o nic méně pozoruhodný, když se to včlení do historické perspektivy. "Musíte si uvědomit," říká Marek Švehla, komentátor týdeníku Respekt, " že tyto organizace vznikly od začátku devadesátých let v podstatě z ničeho."
Většina omezeného počtu lidí, kteří se podíleli na činnosti pololegálních ekologických skupin za komunismu tyto organizace houfně po roce 1989 opustila a dala se na politiku. Znamenalo to, že ekologické organizace musela úplně znovu vytvořit další generace. Dokázala to za velmi obtížných podmínek: tváří v tvář silnému pronásledování bývalou vládou Václava Klause, která prosazovala představu centralizované společnosti, řízené technokraty, bez obtížného zasahování občanských skupin, a která považovala ekologický aktivismus za nebezpečnou a pomýlenou ideologii. V určitou dobu došla Klausova kampaň tak daleko, že umístil hnutí Duha a několik dalších skupin na oficiální seznam teroristických organizací.
Z páriů v hrdiny
Po nejtemnějších dobách Klausovy éry začíná hrát české ekologické hnutí ve společnosti významnou roli. Je ironické, že právě období nejsilnější perzekuce přispělo k nynější síle českého ekologického hnutí. Pokus označit ekologické aktivisty za oficiální nepřítele státu se nezdařil, skupiny mladých "radikálů" náhle získaly respekt a status mezi tvůrci veřejného mínění a státní politiky.
"Najednou jsme začali být považováni za cenné partnery pro rozvoj otevřené a občanské společnosti v České republice," konstatuje Jakub Patočka, bývalý šéf hnutí Duha a nynější šéfredaktor týdeníku Literární noviny.
Do určité míry obnovilo pronásledování od Klausovy vlády dřívější styky mezi ekologickými aktivisty a jinými politickými aktivisty, usilujícími o vytvoření občanské společnosti. Jde o styky, které jdou zpět až k demokratické revoluci, kdy devastace životního prostředí byla významnou součástí protestů proti komunistickému režimu. Před rokem 1989 poskytovaly ekologické skupiny pololegální prostor pro opozici vůči komunistickému režimu.
Jak se stalo vytvoření občanské společnosti samostatným politickým cílem, o něž začaly usilovat menší strany a určité frakce uvnitř sociálně demokratické strany, status a vliv hnutí Duha a dalších ekologických skupin to posílilo.
"Příští volby budou důležité," konstatuje Patočka. "Je velmi důležité zabránit ODS a ČSSD, aby změnily ústavu. " [v podstatě proto, aby vytvořily dvoustranický politický systém, red.]
"Síly za větší demokracii se budou muset postavit proti ODS a donutit sociální demokraty, aby s těmito silami spolupracovali," pokračuje Patočka a dodává, že ekologické skupiny budou v součinnosti se skupinami na obranu lidských práv a v součinnosti s dalšími aktivisty pro vytvoření občanské společnosti hrát významnou roli."
"Zelení" partneři v politice
Velmi podstatný vliv získaly ekologické skupiny ve vztazích s různými vládními a okresními úřady. Vztahy mezi ekologickými organizacemi a ministerstvem pro životní prostředí se radikálně proměnily od doby, kdy zasedal v Klausově vládě ministr pro životní prostředí František Benda (od 2. července 1992 do 4. července 1996). Ministerstvo nyní považuje ekologické skupiny za partnery - i když často za netrpělivé a kritické partnery - a nikoliv za nepřátele. Byl jmenován speciální styčný ministerský činitel pro komunikaci s ekologickými organizacemi. Ten je informuje o tom, co se děje na ministerstvu. Ministr Miloš Kužvart pořádá pravidelná setkání s ekologickými organizacemi, kde si s nimi vyměňuje názory.
Nová spolupráce je pragmatická: ekologické problémy narůstají, a tak může ministerstvo co nejlépe využívat svých omezených zdrojů tím, že těsně spolupracuje s ekologickými organizacemi. Tyto organizace už hrají životně důležitou roli pro ministerstvo při šíření ekologického vzdělávání stejně jako při ochraně přírody.
Ministerstvo také využívá organizace se speciálními znalostmi. Například Ekologické partnerství programu Práva na informace bylo pověřeno ministerstvem pro životní prostředí, aby vypracovalo vládní návrh inventáře vypouštění toxických látek do životního prostředí. Bylo také ministerstvem jmenováno, aby předsedalo mezinárodní komisi zabývající se inventáři úniku toxických látek do životního prostředí. Econnect, neziskový český poskytovatel internetových služeb, pomáhá ministerstvu životního prostředí zlepšovat kvalitu ekologických informací na internetu.
Avšak ne všechna ministerstva či vládní instituce projevují tak velký zájem jako ministerstvo životního prostředí o spolupráci s nevládními organizacemi, i když mají tyto organizace potenciálně mnoho co nabídnout. Mohly by například pomáhat ministerstvu zemědělství, které má odpovědnost za ochranu lesů a vodních tokůl, anebo státním úřadům na okresní úrovni.
Mnoho státních byrokratů musí teprve překonat hluboce zakořeněný postoj - vytvořený během dlouhých desetiletí komunistické vlády i během staletí habsburského absolutismu - podle něhož jsou oni vládci a nikoliv služebníky občanů. Jejich cílem je podle těchto představ si zachovat vlastní moc a vliv a nikoliv plnit určité úkoly, jako například chránit zdravé životní prostředí. Ekologické skupiny budou moci pozitivně přispívat k činnosti státní správy jen potud, pokud se podaří odstranit tento základní, archaický postoj.
O změnu těchto starých postojů se velmi silně snaží dvě síly: prvním je soubor právních nástrojů, včetně práva podílet se na rozhodovacím procesu a nedávno schválený zákon na právo o informacích, druhou silou je připravovaný vstup do Evropské unie.
"Zelený" zákon a životní prostředí
V roce 1997 vytvořil Nejvyšší soud České republiky svým rozhodnutím precedens: postavil se na stranu koalice ekologických a místních skupin, které obvinily státní úřady z celé řady přestupků, porušujících právo veřejnosti účastnit se na rozhodovacím procesu. Soud také potvrdil, že vláda neplní požadavky, podle nichž je nutno provádět analýzy dopadu vládních rozhodnutí na stav životního prostředí. Bylo to poprvé, co byli státní činitelé důrazně upozorněni, že nerespektují zákony. Otevřelo to dveře pro množství dalších podobných případů.
Ústava (a velryba)
Návrh nové ústavy je podle Petry Buzkové natolik připraven, že může být v několika dnech předložen sněmovně a po projednání vládou, poslanci a senátory by prý ústava mohla začít platit někdy na jaře.
ČSSD a ODS se sice zatím neshodly, jak by mělo vypadat posílení úlohy velkých politických stran, ale společnou řeč našly v otázce prezidentových pravomocí.
Nemá jich sice mnoho, ale i ty, které má, se smluvně opozičním partnerům jeví nepřiměřené. ČSSD a ODS připravují změnu ústavy ve víře, že strany jsou kompetentnější najít například členy bankovní rady, či předsedu nejvyššího soudu než hlava státu.
Jisté pochybnosti o schopnosti najít na odpovědná místa ty nejlepší kandidáty ovšem vzbuzuje například pohled na složení skutečné i stínové vlády. Při nejlepší vůli se mohou předsedové obklopit pouze nejlepšími z těch, které mají ve svých stranách k dispozici, a i před nimi často přednost dostanou lidé, jejichž devizou je spíše věrnost, než odbornost.
Výjimky pouze potvrzují pravidlo a na kritice, že se strany uzavírají do sebe a ztrácejí kontakt s normálním životem občanů, něco je.
Dlouhý pobyt v politice asi politika poznamená podobně jako velrybu dlouhý pobyt v Akvaparku. Po roce pokusů adaptovat dvaadvacetiletého Willyho na život ve volném moři jsme se včera dověděli, že se za těch dvanáct měsíců nepokusil ulovit ani jedinou rybu.
Velrybě je příjemná strava a péče, kterou jí poskytují sponzoři ročně ve výši téměř dvou miliónů dolarů ročně. Snaha zachránit Willyho ztroskotala. Po životě normální velryby už netouží.
Připomíná to některé naše déle sloužící politiky. Ani od nich už asi nelze očekávat přirozené reakce. Můžeme je pravda krmit, ale odmění se nám leda novou ústavou.
Vysílalo se v úterý 14. září.
Vždyť jsem vám říkal, že jsem špión
Bývalý londýnský policista John Symonds působil po dobu osmi let jako "agent Romeo" pro KGB. Pracoval jako kvalifikovaný svůdce, který dobýval zaměstnankyně cizích velvyslanectví po celém světě. Když se vrátil na Západ a nabídl, že odhalí tajemství svých sovětských pánů, bylo jeho svědectví odmítnuto jako údajné fantazírování. Nyní potvrdily dokumenty, které z Moskvy propašoval Vasilij Mitrochin, jeho nepravděpodobné svědectví. V rozhovoru, který se bude vysílat v televizi BBC v neděli 19. září, a který ve zkrácené verzi vyšel v deníku Guardian dne 14. září, líčí Symonds dosti naivně svůj poněkud absurdní příběh. Symondsovi je dnes 64 let. V roce 1972 uprchl z Británie, protože čelil obžalobě z korupce při práci u londýnské metropolitní policie. Už není opáleným svalovcem, jakým byl v době své špionážní kariéry, zaznamenané na dobových amatérských filmech. Dnes je Symonds téměř bez prostředků, má cukrovku a často popadá dech.
Vždycky jsem se chtěl stát policistou. Poté, co jsem byl nucen v roce 1972 utéci do Maroka, byl jsem velmi zatrpklý, protože jsem byl nevinen, byl jsem falešně obviněn a byl jsem donucen odejít z Británie.
Tak jsem začal hledat, co jiného bych mohl dělat, ale měl jsem jedinou životní zkušenost jako policista a armádní důstojník. Spadl jsem do jednoho zaměstnání, kdy jsem učil africká vojska, jak zacházet se zbraněmi. Tak jsem pak skončil jako člověk, který pracuje i s námezdnými vojáky.
Byl jsem rozhodnut poškodit britskou policii co nejvíce, tak jsem obnovil složku obsahující informace [o jiných, údajně zkorumpovaných britských policistech] a dodával jsem tam všechno, co jsem věděl o korupci, prohnilosti, podvodnosti, všechno, o čem jsem slyšel nebo na čem jsem se podílel.
V táboře pro námezdné vojáky jsem se seznámil s člověkem jménem Marcel. Ten tam všechno organizoval. Nabídl, že zařídí, aby moje složka o zkorumpovaných britských policistech vyšla tiskem, protože měl styky v Německu a ve Francii. Často s ním chodil menší muž, světlé vlasy, modré oči a vpředu zlatý zub.
Ukázalo se, že to je šéf rezidentury KGB na ruském velvyslanectví v Rabatu. Marcel a jeho přítel se velmi zajímali o mou složku zkorumpovaných britských policistů. Zejména chtěli vědět všechno o jejich rodinném a jiném zázemí. Jestli mají milenky, jestli jsou to homosexuálové, jestli mají perverzní zájem o pornografii.
Marcel mi pomohl zařídit mi cestu do Bulharska, kde se o mou složku velmi zajímala osoba jménem Nick. Objevili se dva lékaři a okamžitě mi věnovali prvotřídní lékařskou pozornost. Moje krátká dovolená se pořád prodlužovala. Nick chtěl slyšet stále další podrobnosti o určitých lidech. Pak už jsem dokázal docela uhodnout, koho se snaží naverbovat, protože se vraceli k určitým konkrétním lidem.
Na Nickovo doporučení a s jeho vědomím jsem se seznámil s jednou Bulharkou, která pracovala jako jakýsi kurýr, a taky s jednou Němkou, která u ní bydlela na pokoji. Ta Němka mi řekla, že její manžel pracuje pro západoněmeckou špionáž a pracuje nyní na velké věci. Hlídá určitého špióna a nemůže se uvolnit z práce. Řekl jí tedy, aby jela sama na dovolenou. [Hlídal komunistického agenta v úřadu německého kancléře Willyho Brandta.]
Tak jsem to řekl Nickovi a hned po mně chtěli, abych jel do Bonnu, tu dívku tam vyhledal a odvezl ji do Berlína a zjistil o tom víc. Dostal jsem různé instrukce, například že když potřebuju pomoc, mám udělat křídou čáru na určitý kandelábr, dali mi hesla, jimiž se mám pomocníkovi hlásit, a tak dál.
Tak jsem se s tou dívkou setkal, odjeli jsme do Berlína a myslím, že mě tam chtěli, abych začal s tou dívkou chodit. Chtěli nahrávat naše rozhovory a filmovat nás. Bylo to jako život ve špionážním románu. Tehdy jsem si poprvé uvědomil, že je to celé hra. Protože jsem pořád chodili do hospod a do klubů a pořád se jenom pilo.
Byla to moje první práce a úplně náhodou to skončilo obrovským úspěchem a dostal jsem pochvalu. Nabídli mi, abych dál žil v Bulharsku a pokračoval v této práci po celém světě. Naučili mě, jak líp milovat. Bylo to velmi příjemné, přišly dvě neobyčejně nádherné dívky a naučily mě to. A tak jsem sváděl různé dívky na různých velvyslanectvích.
Musel jsem projít základním školením. Před cestou do cizích zemí mi bylo vysvětleno, jak nacházet mrtvé schránky na informace a jak psát tajným písmem. Vždycky jsem dostal celou "legendu", nový životopis, který odpovídal pasu, na který jsem cestoval. Ten životopis jsem se musel vždycky naučit. Často byl zvolen tak, aby to bylo pro danou dívku atraktivní. Byla to hra. Všichni to dělali. Britové vysílali sekretářky jako návnadu. Rusové to dělali. Američané to dělali. Francouzi to dělali, Němci to dělali.
Věc je ta, že jsem nikdy nebyl příliš na ženské. Měl jsem dlouhodobý vztah s jednou dívkou, která si myslela, že mi něco je, když jsem po dlouhé měsíce teď nelezl k ní do postele.
Byla to skutečně tvrdá práce. Nebylo to jen pro mé potěšení, pro mé sexuální potěšení. Byla to součást dlouhodobého procesu, jak chytit ženu do osidel a přesvědčit ji, že jsem pro ni jediný muž na světě, pro něhož nakonec opatří dokumenty ze sejfu, a tak.
S kolika ženami jsem spal? Byly jich stovky.
Zvali mě občas to Moskvy. Tam vás ubytovali v dobrém hotelu, kde byla na pokoji televize, v níž byla kamera. Taky tam byly velmi tlusté dveře do koupelny a v nich byla taky kamera. V Moskvě to bylo vždycky velmi příjemné, ale musel jsem vždycky za to zaplatit cenu. Místní moskevské oddělení KGB po mně pořád chtělo úsluhy. Moskevksá KGB byla velmi podobná našemu londýnskému kriminálnímu oddělení policie - zkorumpovaná, tvrdá, dali vám pěstí do obličeje a pak tvrdili, že jste je napadl. A nebyli moc chytří...
Pak už jsem začal být známější. Američané se několikrát pokusili mě unést. Začínal jsem jim být na obtíž, protože jsem jim po celém světě chodil za holkama.
K obratu došlo, když jsem dostal úkol namluvit si manželku amerického rezidenta CIA v Tanzánii. Byl trochu na ženské a měl osamělou manželku, která chodila na procházky na pláži a občas do místního hotelu na krevety. Někdo si toho všiml, a tak mě za ní vyslali. A Američanům se to nelíbilo, a tak když jsem odjížděl z Tanzánie, v letadle seděla americká skupina pro únosy, kteří se chystali mě na konci letu unést. Ale naštěstí letělo letadlo do Etiopie a bylo plné mých přátel, takže sice v letadle bylo několik těch svalnatých Američanů, ale když jsme přistáli, tak tam byli ještě svalnatější Rusové. Začalo to být už dost absurdní.
Takže jakmile jsem se vrátil domů, přiznal jsem, že jsem pracoval pro KGB. Řekl jsem, že jsem jim padl do spárů a že mě využívali pro tyto menší úkoly, ale že jsem dal dohromady trochu informací a jsem ochoten spolupracovat a všechno to prozradit. Avšak britská špionáž se rozhodla neudělat se mnou ani pohovor. Pravili, že povídám nesmysly.
Jestli něčeho lituju? No, víte, nic jsem vlastně neudělal. Co jsem udělal? Žil jsem si pěkně. Řekl bych, dejte se ke KGB a poznáte svět. Procestoval jsem celý svět a měl jsem se při tom fantasticky. Bydlel jsem v nejlepších hotelech, navštívil jsem nejkrásnější pláže, měl jsem přístup ke krásným ženám, neomezené množství jídla, pití, šampaňské, kaviár, cokoliv chcete. To byla moje zkušenost s KGB. Nelituju toho ani minutu, protože jsem byl donucen utéct z Británie.
Koho že to mohlo poškodit? Komu jsem způsobil co zlého? Jediní lidé, jimž jsem způsobil něco zlého, byli policisté v londýnské metropolitní policii, a myslím, že se mnou britská špionáž nechtěla udělat pohovor, protože věděli, že v důsledku toho, že se moje složka o londýnské policii dostala do rukou KGB, spousta lidí byla asi naverbována - nejenom čelní policisté, ale i jiní lidé nahoře a myslím, že chtěli, aby se to nedostalo na veřejnost.
Britská rozvědka není nikomu odpovědná
V Británii vznikla kontroverze v souvislosti se zveřejněním informací z archívu Vasilije Mitrochina, archiváře KGB, který v roce 1992 uprchl do Velké Británie. Britská rozvědka totiž archív dala k dispozici ke studiu cambridžskému profesoru historie, aby ho ověřil a napsal na jeho základě dobře prodejnou knihu, nikterak se však před zveřejněním informací neobtěžovala požádal o svolení britskou vládu či parlament. Toto napsal v úterý k tomu v redakčním komentáři deník Independent:
Tato absurdní špionážní fraška odhalila nepřijatelnou tvář MI6
Celá ta historka vypadá spíš jako z nějaké frašky, než aby budila rozhořčení. Pozoruhodně fraškovité jsou také její postavy. Sedmaosmdesátiletá čtenářka komunistického deníku Morning Star vystoupí na zahradě před novináři a hovoří tam s laskavým úsměvem o tom, jak čtyřicet let prováděla špionáž ve prospěch Sovětského svazu. Hovoří zkorumpovaný detektiv Scotland Yardu, kterému KBG poskytla kurs, aby se zlepšil při souloži ("bylo to velmi příjemné"). Poslanec, který napsal texty k písním pro film, "Ó, jaká to rozkošná válka" a ve volném čase poskytoval Rusům informace.
V minulých dnech se dost píše o tom, že tito agenti, jejichž činnost odhalil sovětský emigrant Vasilij Mitrochin, zničili strukturu západní společnosti. Ve skutečnosti to byli, jak se zdá, členové zcela absurdní, fraškovité školy pro špióny.
Daleko víc znepokojující je naproti tomu způsob, jimž se tyto informace dostaly na veřejnost. Cambridgeský historik Christopher Andrew zveřejnil nikoliv poprvé pozoruhodně exkluzívní informace. Jako placený kronikář špionážních hněv si profesor Andrew navykl, že kdykoliv mu vyjde kniha, vyvolá to obrovský zájem sdělovacích prostředků.
To je jistě pozoruhodné. Povoláním profesora Andrewa je sledovat otázky britské národní bezpečnosti - což bezesporu činí. Mimo to má právo být svým vlastním pánem.
To ovšem neplatí pro britské bezpečnostní služby, jimiž byly tyto informace zpracovány. Úkolem britské špionáže je, konec konců, sloužit britské veřejnoti. Vasilij Mitrochin přivezl svůj cenný materiál službě MI6, nikoliv profesoru Andrewovi. Bylo povinností MI6 podělit se o své informace s vládou, nikoliv s autorem, který z toho napsal vysoce výdělečnou knihu. Pokud by došla britská špionáž k závěru, že informace, které odhalil Vasilij Mitrochin, byly vhodné pro zveřejnění, bývalo by to jen dobré. Dříve se předpokládalo, že všechno, co se nějak dotýká špionáže, musí být před britskými voliči utajováno, od jmen šéfů MI5 i MI6 až po místo, kde byly její úřadovny. Věděl to sice každý nejnevýznamnější člen KGB, ale britská veřejnost to vědět nesměla. Veškerou novou otevřenost je nutno přivítat.
Členové této britské vlády často - zejména pokud byli v opozici - prohlašovali, že zastávají zásady otevřené vlády, včetně svobody informací, jaká existuje ve Spojených státech. Dosud však nyní zklamali mnoho svých stoupenců, protože nesplnili očekávání, že zavedou i v Británii svobodu informací. Možná je toto fiasko probudí a uvědomí si, jak důležité je, aby byla vláda vůči veřejnosti otevřená i v otázkách národní bezpečnosti.
Místo toho se stalo to, že starý dobrý loajální kamarád špionážní služby v Cambridgi dostal Mitrochinovy důvěrné informace - britští ministři nikoliv. Zdá se, že ministr vnitra Jack Straw se o celé záležitosti dověděl až loni v prosinci, kdy už profesor Andrew dávno pracoval na své knize.
MI5 a MI6 chtějí jistě potrestat své zaměstnance, kteří poukazují na nedostatky v britské špionáži, zároveň však drze porušují demokratická pravidla. Možná je načase, aby ti, kdo v britské špionáži rozhodují, byli za své arbitrární jednání potrestáni, namísto aby jim bylo dovoleno potrestat osoby, které prozradily informace o práci zpravodajských služeb.
Tento poslední incident dokazuje, že se britské špionážní služby musejí změnit. V této aféře byly totiž loajální jen vůči samým sobě. Pokud se nedokáží samy zreformovat, musejí být k tomu donuceny.
Na podobné téma napsal Hugo Young v deníku Guardian:
MI5 se nikomu nezodpovídá. Je načase zlikvidovat její moc
(...) Vydání Andrewovy knihy je samo o sobě politickým činem. Tato kniha senzačním způsobem zmapovává sedmdesátileté úsilí KGB rozšířit svůj vliv po celém světě a protože je založena na přepisech přísně tajných dokumentů KGB, má obrovský význam. Ale Vasilij Mitrochin a jeho profesorský spolupracovník Christopher Andrew by tu knihu bývali nemohli vydat, kdyby to MI5 neschválila. Knihu autorizovala a redigovala MI5. Pokud je jejím účelem, jak tvrdí Mitrochin, varoval svět před podobným úsilím špionážních agentur, pak je to účel - propagandistický čin, stejně jako příspěvek k moderní historii - který přijala vláda uvnitř vlády, i když toto rozhodnutí na poslední chvíli schválil poslední ministr zahraničních věcí Johna Majora.
Agresivitu tohoto rozhodnutí podtrhuje škoda, jakou činí Mitrochinova odhalení samotné MI5. Mitrochinovy materiály ukazují, kolik se toho dělo, o čem britská kontrašpionáž naprosto neměla ani tušení: existovala celá řada dosud utajovaných špiónů, KGB rozmístila po Británii celou řadu skladišť zbraní na pomoc budoucí revolucí, a mnohá z nich ani dosud nebyla objevena.
Odhalení zpochybňují postoje těch lidí, kteří zastávali ohledně infiltrace KGB do Británie příliš skeptický postoj. Pod postelí jsme měli víc komunistů, než kdokoliv věděl. Ale výmluvná jsou také mlčení Mitrochinova materiálu. Obavy, že byl sovětským špiónem britský premiér Harold Wilson a šéf MI5 Sir Roger Hollis se ukázaly bezpodstatné.
(...)
Mitrochinovy materiály se ale týkají jen historie. Seriózní historie, jejíž součástí jsou vážné případy zrady od Norwoodové, Symondse a prý alespoň dalších deseti britských občanů. Celá věc se už natolik stala historií, že na tento víkend zorganizovali do Berlína setkání bývalí vysocí šéfové CIA a KGB, kde budou společně vzpomínat na to, kdo druhou stranu dokázal ve "starých zlatých časech" lépe přelstít.
Jak bychom měli naložit s touto historií, deset let po konečné porážce zřízení, které zastupovala KGB? Bylo by obtížné smazat všechny případy zrady, a možná vyjdou najevo daleko konkrétnější a vražednější zla než zla, spáchaná pošetilou Norwoodovou a zkorumpovaným Symmondsem. Lépe než postavit je před soud by podle mého mínění bylo zahájit proces vyšetřování, jako to dělala jihoafrická komise pro pravdu a smíření, aby se tito lidé ke všemu přiznali, aniž by byli uvězněni. Tak se přešlo v Jihoafrické republice od špatné éry do zreformované éry.
Chceme vědět, kolik škod tito lidé napáchali a kdo o tom věděl. Chceme také slyšet, na jaké ospravedlnění tito lidé spoléhali a svět jim má právo vyjádřit své naprosté pohrdání za to, že se tak strašně mýlili. Ať už jsou to staří poslanci, staré sekretářky, staří policisté, nebo staří státní úředníci, kteří dávno odešli z činné služby ve světě, který už také dávno neexistuje.
Takovéto vyšetřování se však nemůže zastavit jen u pachatelů. Je zapotřebí, aby byly konečně špionážní služby plně zvládnuty. Není to otázka zasahování do jejich nynějších operací proti pašerákům drog či proti IRA nebo islámskému terorismu. Mitrochinova aféra však vyvolala velmi zásadní otázky, které budou muset britské bezpečnostní služby zodpovědět. Jaký respekt mají ve skutečnosti pro ministry? Jak se přizpůsobili světu, který už není dominován studenou válkou? Jaké demokratické kontroly uznávají?
Tahle stará stalinistka je jen pozůstatkem minulé éry
Tahle Melita Norwoodová mě klidně mohla jako malé dítě chovat na kolenou, napsal David Aaronovitch 14. září 1999 v deníku Independent a pokračoval: Do britské komunistické strany ji přivedl (jak jsem se dověděl tento týden) starý Andrew Rothstein, muž s homburským kloboukem a bílým knírem, který žil na kopci nedaleko od nás a který se kdysi setkal s Leninem. Zaprášené svazky, které napsal Rothstein, jsme měli doma v knihovně, často na jejich stránkách s nesouhlasnými poznámkami od mého otce. Když jsem byl malý, seznámil jsem se s mnoha Melitami, ale žádná z nich nebyla špiónka. Neměly na to představivost.
Že by neměly představivost? Jak to popisuju někoho, kdo předával tajemství o jaderných bombách nepřátelské totalitní moci! Ta osoba byla zrádce! Zrazovala svou zemi nepřátelské mocnosti. Že to dělala z přesvědčení a nikoliv za peníze, není polehčující okolnost. To je všechno.
Ne, je to začátek celého příběhu. Začněme, řekněme, v roce 1931. Můj dědeček, Mojše, se živil látáním zánovních šatů v londýnském West Endu. Sotva uměl číst a psát. Rodina bydlela ve dvou místnostech nedaleko Cable Street. V jedné z těch místností Mojše spravoval a žehlil staré šatstvo. Za to dostával od prodejců oděvů platbu od kusu. Jednoho dne doprovázel můj otec, jemuž bylo tehdy asi jedenáct let, svého otce na jednání o ceně jeho práce. Jednalo se také se židy, vzpomínal můj otec, ale byli to židi v kožiších, ve výstavných domech a s tlustými dětmi. Ti sráželi cenu práce mého dědečka na minimum. Mému otci se zdálo, že všichni jsou na straně tlustých kožichů: noviny, policie, politikové. Všichni kromě komunistické strany. Tak do ní vstoupil.
Nic není horší pro děti komunistů, než myslet na tu strašlivou slepotu, kterou jejich rodiče projevovali vůči Sovětskému svazu. Některým komunistům, jako byl můj otec, se nelíbilo, jak bylo britské komunistické hnutí podřízeno požadavkům Ruska. Veřejně však proti tomu neprotestoval. Jak napsala básnířka Jacky Kayová o svém otci komunistovi, on taky nesouhlasil se Sovětským svazem, ale nechtěl se dělit o ten nesouhlas s antikomunisty. Bývalo by to bylo neloajální. Bývalo by to podpořilo ty lidi, kteří chtěli udržovat britskou nadvládu nad Indií, kteří chtěli snižovat životní úroveň dělníků, kteří se stavěli proti zavedení státního zdravotnictví, kteří podporovali monarchii a tolerovali Franca, Salazara, Papadopoulose, Deima, Duvaliera a Verwoerda.
Taky jsme měli doma výtisk transkriptů moskevských monstrprocesů, vedle Leninova "Co dělat". Když na to pohlédnu teď, je těžko pochopit, jak mohl někdo tomu absurdnímu zlu těch transkriptů těch monstrprocesů vůbec uvěřit. Ale mnoho lidí jim věřilo, protože věřili tiskovým magnátům, jako byl Beaverbrook či Rothemere ještě méně. Odehrávala se bitva, a byla to bitva mezi dělníky a bosy, mezi masami a utlačiteli. Některým došlo, o co vlastně jde, teprve v roce 1956, když Chruščev odsoudil Stalina. Některým to došlo až po maďarské revoluci, některým až po potlačení Pražského jara a některým - jako je Melita - to nedošlo nikdy. Pro lidi jako je Melita byl svět v roce 1989 v podstatě stejný jako v roce 1931.
Je Melita zrádcem své vlasti? Řekl bych, že ano. Jestliže jsou Vasilij Mitrochin a Oleg Gordievskij zrádci, pak je ona zrádce také. Šedesát let vydávaly naše obě země milióny na to, aby se pokusily úmyslně přesvědčit občany jiných zemí, aby zradily své vlády. Proto jsme měli sexuální pasti (příběh absurdního Johna Symmondse, prostituta KGB, je snad nejsurrealističtější historkou) , úplatky, vydírání, všechno. Melita byla součástí celé té velké hry, byla využívána, protože pevně věřila.
Avšak zdá se mi, že je Melita pozůstatkem uplynulého věku. Uvědomme si, že víme o Sovětech proto, že jejich důvěrné archívy jsou otevřeny: naše zůstávají uzavřeny a dokonce existuje hrozba, že by mohly být zničeny.
Melita nezradila vlastní svědomí, ani (jak by argumentovali někteří) svou třídu. Je ale zvláštní, že nejvíce zradila své vlastní soudruhy. Kevin Morgan vzpomíná ve svém životopise šéfa britské komunistické strany Harryho Pollitta, jak přijal Pollitt zprávu, že jeho celostátní organizátor, Dave Springhall (tvrdý stalinista) byl chycen při získávání armádních informací pro sovětskou špionáž.
"Pollitt se natolik rozzuřil," svědčí Morgan, "že Rusy celou noc vztekle proklínal. Konec konců, vždyť z toho bylo jasné, že Rusům vůbec nejde o nějaké Pollittovo úsilí v Británii, vzhledem k tomu, že se dokázali chovat takto skandálním a neodpovědným způsobem."
A nakonec, záleží na tom všem? Oni prováděli špionáž, my jsme prováděli špionáž. Oni měli Melitu, my jsme měli absurdní špióny jako je David Shayler nebo Peter Wright. Občas se mi zdá, že celá mezinárodní špionáž je jeden obrovský kanadský žertík, kterému nás podrobuje mezinárodní skupina kluků, kteří nikdy nevyrostli. Nejprve za námi slídí a pak o tom napíší memoáry.
Ale než skončím, chtěl bych vyřídit ještě jednu výzvu, která byla vznesena tento týden. Jedny noviny včera napsaly, že existrovala "další skupina lidí, kteří zaslouží být spolu se špióny postaveni na veřejný pranýř". Byli to oni levičáci, kteří viděli "morální ekvivalenci v globálním boji mezi Washingtonem a Moskvou. Tito lidé se nikdy neomluvili.
Můj otec je už mrtev, a tak to musím udělat za něho. Je mi líto, že omlouval, co dělali Rusové a nebyl vůči nim dostatečně tvrdý. Neprohlédl skrze kožišiny na límcích.
Pravopizmus
Nedávno jsem se dostal do sporu na toto téma v rámci příprav na dvojjazyčné vydání otcovy prvotiny Mrchopěvci, (cena
Egona Hostovského 1984) které vyjde letos v listopadu v nakladatelství Maťa (vida, reklama).
Otec, takzvané Křesadlo, byl v pravopisu zpátečník, trval na heretických pravopisných konstrukcích typu theorie, pathos
a.t.d. (sic). Jelikož byl v roce 1995 povýšen do posmrtného stavu, je snad na místě jeho pravopis v maximální únosné míře
respektovat. Křesadlo však uznával, že inovace v jazyce vzniká neúprosně "gvúli demogratické dyzguzi", ale kontroval
úvahou, že jazyk spisovný mají vytvářet především spisovatelé, ne polovzdělanci vychovaní marxismem.
Marxismus má tři zdroje, píše v úvodu Mrchopěvců 'auktor' knihy. Jaké, to jsem se v emigraci naštěstí nemusel učit.
Přátelům děkuji za informace, že prameny marxismu jsou vědecký komunismus, historický materialismus a politická
ekonomie. ( To mi připomíná českou politickou scénu.) Obdobně pseudo-vědecky lze tvrdit, že cokoliv má tři zdroje, třeba
ženu, muže a alkohol. Český pravopis má tři zdroje. Výslovnost, etymologii (vývojový původ), a libovůli jazykozpytců z
Ústavu pro jazyk český. Začátkem desetiletí měla navrch výslovnost, jakoby každý dnešní odchovanec českého školství měl
zapotřebí číst si nahlas. V době, kdy se učí ve školách angličtina a používají počítače, mi přijde zbytečně komplikované
prznit slova latinského původu prosazovaním předposledního písmene abecedy, jehož hojnost v českých textech nám i tak
vnucuje klávesnicovou normu QWERTZ.
Při obhajobě tradičního pojetí pravopisu jsem použil v diskusi s redaktorkou jako příklad slovo "pulzovat", které se sice
dnes píše jak uvedeno, ale tento ústupek výslovnosti by mohl vyústit v absurdní pravopisnou normu latinského podstatného
jména. A vida, v pravidlech 1993/94 stálo právě toto neuvěřitelné slovo pulz, ač se takto nevyslovuje, ani tak nevzniklo.
Jeho původem je tedy zvůle jazykozpytců, (nebo zmíněný alkohol?)
Právě jsem si zakoupil Pravidla českého pravopisu (čtvrté, "nové" vydání 1999-2000) ISBN 80-7182-073-3 které vychází z
pravidel roku 1993. Naštěstí se zvedla proti tehdejšímu novátorství v pravopisu taková vlna odporu a občanské
neposlušnosti, že byly vydány dodatky, které jsou v tomto vydání přímo zakomponovány. S potěšením čtu tučně psanou
připomínku v dodatku, že je třeba výslovně upozornit na to, že psaní s ... kdy Pravidla 1993 uvádějí jen z
... je také správné.
Křesadlo považoval bujení ústupků polovdělancům za příznačné v postnejedlovské české společnosti a měl klasické
vzdělání.
Já, odchovaný Britanií, mám všeobecné výhrady k instituciovanému pravopisu, proto, že se jedná o jakousi davovou
sugesci, sociální inženýrství, a tedy nebezpečí mnohem horší, než nesourodost všeho psaného. Jaká to univerzita slavila
650 let? Považuji ze potěšitelné, i příznačné, že nedávná iniciativa se nazývá Impuls 99 a ne Impulz, (ač její obsah není
žádné úchvatné čtení.) Regimentace myšlenek je naštěstí na ústupku natolik, že ani protagonisté impulsů neumějí pořádně
naformulovat, o co jim kráčí, abychom s nimi mohli vymaršírovat k lepším zítřkům.
Pokud davová sugesce pracuje, pak velice nebezpečně, plíživě, zákeřně. Nakonec může vyústit v bláznivé kocourkovství,
zvrácenost lidských hodnot, přijetí císařových nových šatů a opozičních smluv. V zemi, kde si předseda ODS "ani na
mikrosekundu" nepřipouští, že jím podepsaný volební inzerát nebyl fair, je možné cokoliv - i pravopiz. Nebo právě naopak.
Zavrhněme pravopizmus a vše, co z něj vyplývá. Nazývejme věci pravými jmény, nepleťme pojmy a dojmy.
Lidská schopnost domyslet logiku věci od premis až k závěrům, ad absurdum, je evidentní například v hypnose. Hypnosa
spočívá v tom, že se subjektu sdělí cosi, co logicky a neúprosně vyústí v žádaný závěr, ke kterému se subjekt dopracuje
sám. Hypnotisér jen zasadí semínko a zalévá. Ejhle ! Uvede-li hypnotisér, že s každým výdechem se vám odlehčuje ruka,
nebude průměrně sugestibilnímu jedinci dlouho trvat aby ve zdánlivě bdělém stavu užasle sledoval vlastní paži, jak se zvedá,
třeba až do zakázané nacistické polohy. V tomto ohledu je nám vlastní mozek špatným sluhou, rigidním úředníkem a
vykonavatelem.
Jak s pravopisem, tak s morálkou. Pokud upřednostňujeme pokleslé a nežádoucí chování, jako přirozenost samu, a
kodifikujeme jej, je to jen začátek, nástup na namydlenou plochu. Obdobně je to s tvrzením, že mnohoženství je lidskému
rodu přirozené a má být legalizováno. (Mužům je možná po chuti, ale ženám sotva.)
Zkuste si nechat naočkovat od nějakého důstojného a důvěryhodného pána nějaký nesmysl. Třeba, že není nic takového,
jako špinavé peníze, nebo, že Havel prahne po moci. Nechte uzrát a vykvasit několik let, a uvidíte, k jakým závěrům to
společnost dopracuje.
Na závěr nabízím báseň, která kdysi vyšla ve Tvaru, literárním obtýdeníku, který má prý být z nedostatku finančních dotací
od ministerstva kultury příští rok povýšen do postmortalie. Vyšel v trochu upraveném, konvenčním pravopisu, ale to nic.
Verš pravidelný je dnes anathema
a báseň správně rýmovat se nemá,
tož, abych nestřetl se příliš s literárním světem,
budu psát pouze claudelovským versaletem,
jenž sice rýmuje se do kupletů,
však lhostejno, jak dlouhý verš má nebo větu,
zda řádek malý je či veliký
a kolikeré jsou v něm slabiky.
Bývaly kdysi doby esteticky přehnané,
kdy uměli psát dokonce i Američané,
Ezra Pound, Conrad Aiken a jak se všichni jmenovali,
ti všichni zcela schopné básně v Americe psali,
ačkoliv New York rovných ulic příšerný je
a v Burgher parloru se stěží najde jaká poesie.
Však v dnešní době, v níž tě nic už nepotěší
zapomněli psát básně už i zpěvní Češi
a stali se s nich vertikální prosatéři
anebo trapní, škobrtaví amatéři,
říkanky jaké dříve uzenáři na reklamu psali,
za ty, dnes zasvěcená kritika je chválí.
Tak českých básníků už téměř není více,
jen v Izraeli jeden starý Žid
a v Americe jedna asi taky Židovice,
těm ale čas již zvolna hranu odbíjí,
a pak je ještě jeden ve východní Anglii.
Ten muž jsem já - Jan Křesadlo,
čas nastavuje mi své duté zrcadlo
a literární hurvínkové velice se zlobí,
nadávají mi rozliční a hlavně austrokatoličtí snobi,
z nichž někteří to dělají i v latině,
leč mechanickými citáty jedině,
neb klasické vzdělání rovněž velmi upadlo
a jedno z mála, co je trochu umí, je zase to Křesadlo,
neboť i Rio Preisner, který lká nad prohnilostí moderního světa,
už neví jak se dělá podmínková věta
a český instrumentál od "Artemis" že je "Artemidou",
Niederle-Groh by vzplakal nad tou bídou,
též jiné dovednosti upadají v zapomnění,
například milovati ženy až do jejich ukojení?
však z dnešních mladíků se sobci prekoxní již stali,
už za Dubčeka děvušky si na to stěžovaly.
Já ovšem dnes již nemám evidenci z první ruky,
neb bych se musel stydět před vlastními vnuky,
neboť jsem stár a temeno mám lysé,
však pochybuji, že by v tomhle zas zlepšily se,
neboť i jinak nelze neviděti,
že to jde všechno pořád od desíti k pěti.
Dříve to uměl každý sám, byť třeba neučený,
dneska jsou na to knihy, kterak milovati ženy,
leč ani to nestačí pro ty tupé tvory,
jak svědčí četné nevěry a rozvodové spory.
I jiné dovednosti mizí, které známe,
neb místo tance jako medvědi se kolébáme,
a místo příjemné muziky k rekreaci
jacísi vlasatci hřmotí a řvou jak draci
a poskakují při tom velmi vztekle,
takovou hudbu jistě mají v muzikantském pekle.
Tak naší kultuře už vůbec odzvání,
a vbrzku básníci už budou jenom lachtani,
a protože se duše stále vrací,
stanu se lachtanem v své příští inkarnaci
a budu skládat poesii vodní.
Však lidé neuslyší mne,
neb nejsou toho hodni.
Poznámka JČ: Myslím, že je velký problém, jak určit, kudy jde hranice mezi vyvíjejícím se jazykovým územ, totiž tím, jak se v současnosti mluví, a mezi strukturními jazykovými chybami. Co je strukturálně a funkčně ospravedlnitelný vývoj a co je pouhá systémová chyba, která zamlžuje komunikaci? Ptal jsem se na to při nedávném semináři pro zahraniční bohemisty odborníky z Ústavu pro jazyk český a profesor Kraus se odpovědi vyhnul. Jiná odbornice, dr. Martincová, autorka loni vydaného slovníku neologismů (z velké části tvořeného anglickými výrazy) konstatovala, že se věc musí vždycky určovat podle typu problému, nikoliv podle jednotlivých slov. Je fakt, že lidi dohání k zuřivosti jakékoliv pravopisné změny, které neodpovídají způsobu psaní, na jaký byli zvyklí, pokud však došlo v užívání jazyka k posunu, a je to funkční, je nutno tyto změny respektovat.
