CME: Češi sledují televizní bitvu
Jenom soudní rozhodnutí může určit budoucnost firmy, hodnota jejíchž akcií radikálně poklesla
(Tento článek Kevina Dona vyšel v pátek 17. září v deníku Financial Times.)
Ronald Lauder, jeden z dědiců kosmetického bohatství firmy Estée Lauder, se domníval, jako bývalý americký velvyslanec ve Vídni s rodinnými kořeny v rakousko-uherském impériu, že se po pádu berlínské zdi rychle ve střední Evropě zabydlí.
Jeho rané investiční úspěchy však dopadly špatně, a zdá se, že jen rostoucí smečka právníků dokáže zastavit rozpad podniku Central European Media Enterprises, firmy, z níž Lauder vybudoval největšího televizního provozovatele ve východní Evropě, se stanicemi v osmi zemích a s potenciálním televizním publikem 110 miliónů lidí.
Na právnících také záleží osud dohody, podle níž do konce roku 1999 měla firmu CME převzít za 615 miliónů dolarů do svého vlastnictví soupeřící firma SBS Broadcasting.
Od té doby, co byla tato dohoda v březnu uzavřena, cena akcií firmy CME se úplně rozložila, poté co byl propuštěn Vladimír Železný, okázalý šéf televize Nova, čelné televizní stanice v České republice a klenotu v koruně firmy CME.
Akcie firmy CME na kapitálovém trhu Nasdaq, které dosáhly maxima - hodnoty 37 dolarů za kus na začátku roku 1997 (poté, co česká Rada pro rozhlasové a televizní vysílání zrušila podmínku č. 17 licence Novy, podle níž se nesměly dít v Nově majetkové přesuny, pozn. JČ), po celé řadě neúspěchů v Německu, v Maďarsku a v Polsku ostře poklesly. Od té doby se jejich hodnota zmenšila až na minimum jediného dolaru za akcii, čímž poklesla tržní kapitalizace firmy CME z maxima 656 miliónů dolarů na méně než 30 miliónů dolarů.
V pozadí konfliktu je střed neústupných individuí i kultur, který fascinuje českou veřejnost. Došlo k nejostřejšímu podnikatelskému konfliktu od té doby, co před deseti lety česká společnost přijala kapitalismus.
Spor nabyl osobních rozměrů. Fred Klinkhammer, šéf firmy CME, prohlašuje, že Železný vlastnil "méně než 200 dolarů", když začal s televizí Nova. "Zaplatili jsme mu více než 35 miliónů dolarů na platech a dalších výhodách. Je nyní pravděpodobně prvním nebo druhým nejbohatším člověkem v České republice. Vytvořili jsme monstrum."
Železný hovoří stejně ostře o svém bývalém zaměstnavateli. V knize, které vydal po svém propuštění, prohlašuje, že je CME "naprostý neúspěch. Když začala podnikat, měla fantastickou šanci ovládnout televizní trh v polovině Evropy, ale firma byla řízena strašlivým způsobem a mnoho rozhodnutí byla katastrofa."
Bitva ohledně TV Nova vznikla z nepřijemného rozdělení vlastnictví, na němž před šesti lety trval český televizní regulátor, aby licence zůstala v českých rukou. CME měla většinovou kontrolu nad ČNTS, televizním provozovatelem. Ale firma, která má televizní licenci, CET 21, byla samostatná a zůstala česká. Tmelem, který měl držet obě firmy dohromady, byl údajně exkluzívní kontrakt pro ČTNS, která měla poskytovat televizi Nova veškeré televizní služby, od nákupu pořadů až po prodej reklamy.
Otázka výlučnosti tohoto kontraktu je životně důležitá pro hodnotu firmy CME, má-li být prodána podniku SBS. Martin Lindskog, generální ředitel firmy SBS, uvedl minulý týden, že plánovaná koupě podniku CME je nyní na základě podmínek dohodnutých v dubnu nerealistická. "Ale ještě stále chceme dohodu realizovat."
Železný měl dvě funkce jako generální ředitel ČNTS a jako většinový vlastník a ředitel CET 21. Uspořádání fungovalo v počátcích Novy dobře, ale pro CME a Ronalda Laudera se stalo noční můrou v době, kdy firma CME musela stále více záviset na ziscích, které produkoval Vladimír Železný, a českému řediteli stále více vadilo, že mu podnik CME určuje, co má dělat.
Dohoda se nakonec rozpadla, když v dubnu CME Železného propustilo s tvrzením, že zneužíval svého postavení v ČNTS.
Železný zahájil protiofenzívu. V srpnu využil toho, že je držitelem televizní licence, a ČNTS odpojil od vysílacích sítí. Nahradil vysílání podniku ČNTS pro televizi Nova signálem z jiné české televizní produkční společnosti.
Minulý týden, po době delší než jeden měsíc, kdy nemohla vysílat, oznámila firma ČNTS, že suspenduje svůj provoz a propouští více než 215 zaměstnanců až do doby, než bude moci znovu vysílat celostátní televizní program.
Minulý týden podnik CME varoval, že jestliže nezačne ČNTS znovu vysílat, firma bude muset možná čelit odpisům ve výši až 58,3 miliónů dolarů v oblasti dobré vůle a autorských práv.
A horší ještě je, že podnik CME čelí konečné nesolventnosti. Varuje, že pokud nezíská další finance, v polovině roku 2000 nebude mít dostatečné množství peněz na to, aby mohl uspokojit své potřeby.
Vysílání v České republice bylo jediným zdrojem příjmů pro CME, protože provoz televizních stanic CME v jiných východoevropských zemích buď produkuje jen minimální zisky, anebo těžké ztráty.
Obě strany hledají spásu u soudů. "Byo zahájeno více než 30 samostatných soudních řízení a poskytli jsme informace o 10 trestních záležitostech," uvedl Klinkhammer.
Lauderův tábor prohlašuje, že je Česká republika stále ještě Divoký východ - zahraniční investoři se tam nemohou spolehnout na soudy a na právní zřízení, že ochrání jejich investice.
Lauder zažaloval samotnou Českou republiku tím, že zahájil arbitráž podle bilaterální dohody o investicích, uzavřené v roce 1991 mezi Spojenými státy a Českou republikou.
Najal si jako arbitrážního právníka Lloyda Cutlera, bývalého právního poradce amerických prezidentů Clintona a Cartera.
CME, která nařídila forenzní audit firmy ČNTS, prohlašuje, že Železný porušil dohodu, podle níž nesměl zahájit konkurenční činnost, že jednal proti zájmům CME a že přestoupil své pravomoce tím, že přesunul nákup pořadů do firmy mimo CME. Tím, že se pokusil přebrat CME obchodní značky, v podstatě ČNTS vytuneloval.
V rámci pronásledování Vladimíra Železného ho CME zažalovala u arbitrážního soudu mezinárodní obchodní komory. Požaduje odškodné ve výši více než 525 miliónů dolarů. CME také požádalo české ministerstvo financí, aby začalo vyšetřovat Železného soukromé daňové záležitosti.
Železný, bývalý disidentský scénárista z komunistické éry, obvinění od firmy CME odmítá.
Zaujal postoj Davida vůči Goliáši a snaží se ochránit svou českou televizní stanici před americkými hamouny. Srovnává dokonce dnešní chování amerických kapitalistů ve střední Evropě s někdejším chováním Rusů.
CME prodělávala všude, konstatuje, a TV Nova byla jejím jediným evropským zlatým vejcem. Ne pro nic za nic nazval Železný svou knihu, útočící na CME: "My tu televizi nedáme!"
Čtení literatury jako proces a zážitek
Milí literární diskutéři,
jednak se mi líbila věcnost a návaznost diskuse o tom, jestli literatura česká přináší něco národu i dneska;
jednak mám jistý názor na fungování četby a literatury v lidu a chci ho zde říct.
Se zájmem jsem si přečetl diskusi ze semináře pro zahraniční bohemisty, a konstatuji, že se - zdá se mi - velice
zlepšila kvalita diskuse. Rád čtu ty autentické přepisy z nahrávek, ono to hodně řekne o myšlení lidí, když ovšem
umíte "odepsat" všechny ty zdánlivé nepravidelnosti a úlety vyjadřování, které jsou zcela normální pro mluvenou
řeč. Ale to není to hlavní, nýbrž:
Myslím, že se nemůžeme dobrat žádného pořádného zjištění o tom, jestli literatura hraje nějakou roli v národním
životě, nebo v osobním životě člověka, když vidíme literaturu tak, jak nám ji od dětství škola (na rozdíl od rodičů)
předhazuje:
Velmi si cením toho, že odborníci v diskusi promluvili o tom, že se literatuře učí ve školách, ještě před nedávnem
se mluvilo vůbec jen o knížkách,. kdežto školy se i odborná debata spíš štítila. Nedivím se, ono, co se ve škole
často děje s literaturou, budí odpor. Ale čtěme pozorně, jak se o přítomnosti literárního díla ve škole mluvilo:
Lubomír Machala:
"Š učitelé chtěli konkrétnější osnovy, ale to neznamená, že funguje systém předepsané literatury. Maximálně, co
vím, a že přednáším na středních školách, Š maximálně doporučují učitelé studentům, co by si měli přečíst. To
jsou střední školy. A na vysoké škole já vím, jak to dělá kolega. Ten to dělá ale jinak, než jak to dělám já, ale
žádný u nás nepředepisujeme. Já modeluju profil semináře tím, co probírám, ale existuje základní požadavek, aby někdo mohl přijít do semináře,
musí znát knihu, o které se hovoří. To je patnáct knih, ale já chci mnohem víc, aby měli přečteno. Co se mění, a
to předepisuju, to je počet knih ke kolokviu, počet knih ke zkoušce. Samozřejmě z toho období, o kterém se
bavíme. Co přečte, to je mi v zásadě jedno. Ale musí být schopen o tom hovořit." Š
"Mě by zajímalo, jestli je někdo u vás s vašimi studenty z české literatury čten? Má někdo ze současné literatury
ohlas? Z nových autorů."
Rozumíte mi? Mně se nelíbí, že i velmi dobří odborníci nediskutují o tom, co se to děje, když student nebo prostě
čtenář čte, co to je číst, mít zážitek, nějak ho reflektovat. Já vím, že oni to s těmi studenty provozují,
jen nesouhlasím s tím, že při hovoru na toto téma dominuje ta "přečtenost", a ne to čtení. Je to škoda.
Moje zkušenost s učiteli literatury mi potvrzuje, že právě na to čtení se pozor ani důraz neklade, že v rukou
"prepodavátělěj", jak ruština výstižně nazývá učitele místo toho, jak jim dneska říká západní pedagogika:
"facilitator", umožňovač jakýsi, že tedy učitelé z knihy určené k čtenářskému zážitku, udělají objekt vědění, vědy,
historie. Ne opačně, že by vědění o knize sloužilo k vyšší rozkoší z četby: na tu totiž ve škole "už nezbude čas".
Zdá se mi, že v diskusi jen jednou se vážně mluvilo o tom, jak lidi čtou, co z toho mají, co se děje, když se čte.
Víc se mluví o knížkách, o nákladech, o prodeji, o hotových dílech a jejich "významu". Jenže ten význam
literárního díla se mohl konstatovat opravdu v dobách, kdy se lidi vzhledem ke kultuře chovali jako societa jaksi
kompaktněji - opravdu jsme čítali současně všichni jednu dvě tři knihy, jak zrovna vyšly nebo se pod rukou
kolportoval přes noc atd. Možná si někteří pamatujete, že tak národ sdílel i jiné artefakty: když televize v druhé
půli šedesátých let vysílala Ságu rodu Forsythů podle Galsworthyho, nejenže většina národa seděla u televize, ale
taky se o něm v práci , na nákupu, v autobuse bavila a diskutovala.
A já tvrdím, že právě to je život uměleckého díla a jeho význam, vliv na národ atd. - že totiž se o něm lidi baví, že
si vy, který/á jste přečetl/a prima knihu, si najdete někoho, s kým se o ní bavíte, nebo dokonce ji čte po vás, a vy
napjatě čekáte, co tomu řekne, jaká budou jeho očekávání na rozdíl od vašich. A taky ovšem z té četby děláte
všelijaké závěry, radši ne životní, spíš estetické, je to jenom literatura, ne? A o nich se bavíte u vína nebo kde.
Jestli má to dílo nějaké kvality, jejich smysl jev tom, že je lidi hledají, ohledávají, nacházejí a sdílejí, a při tom jim
v srdci a hlavě něco doroste, nebo se najde, nebo se vyhraní atd. Jasně, že každému podle jeho gusta a možností.
Píšu to sem hlavně proto, že mě mrzí (jdu se na tu stránku v Britských listech ještě jednou mrknout - a co jsem
našel, jsem právě vrazil výše), jak málo se odborníci vůbec dotknou toho procesu čtenářství. Trošičku na to
narazila paní Kudláčková, pravíc o dr. Přidalovi, že "V určité době se poslouchal dosti pozorně, i když ne
všeobecně, názor pana doktora Přidala, ale teďka to už úplně zmizelo." Poslouchalo se!
Ostatní diskutéři mluví o kritice, o přehledech, ale to jsou pro skutečné čtenáře jen okrajové záležitosti, v nich totiž
není zážitek.
Uzavřu dlouhý svůj výlev příhodou ze života:
Náš sebevzdělávací spolek 400 českých vzdělavatelů, PAU, respektive moje nejbližší spolupracovnice a já, jsme
vymysleli, že v létě vytáhneme 40 učitelek a učitelů na Letní školu čtení, psaní a kritického myšlení. A jednou
z činností bylo, že po večeři si každý půl hodiny četl svou knížku, co si přivezl, a zapsal si o přečtení pasáži, co
ho napadlo. Ne hnusný čtenářský deníček, nýbrž reflexivní nástroj. K tomu jsme jim ovšem dali určité návodné
listy, abychom je ujistili, že má smysl si psát něco jiného než obsah. A ráno, po snídaní, se začalo tím, že kdo by
chtěl, mohl nám ostatním pěkně přečíst, co si poznamenal(a). Bylo to zajímavé, ale pořád jaksi při zemi, takové
mírně školní. Pak se jednou někdo nepřihlásil dobrovolně a já musel zaskočit. I vzal jsem ze svých poznámek asi
tři kousky, co jsem si zapsal v létě při čtení Alexandrijského kvartetu od Lawrence Durrela. A přečetl jsem jim, jak
mě to štvalo, že nemám rád, když mě ten spisovatel mírně manipuluje, že mě tahá za nos, jak přihazuje nové
pohledy a informace o postavách, které šokují, ale já jako čtenář je prostě nemůžu očekávat, když mi předtím ani
nenaznačil, že by se věci taky mohly mít úplně jinak. Já se rád účastním smyslu díla, a ne že na mě takto padá.
Tak jsem druhý díl si přečetl odzadu, pěkně posledních asi deset stran, pak mě zajímalo, jakpak k tomu došel, tak
těch pět stran před tím, a tak dopředu, až jsem to přelouskal, a pěkně si toho užil. A dál jsem si poznamenal, že
autor potom jako by ztratil ten drajv k tomu rozbíjení souslednosti dějů a vztahů, a třetí díl už jel jako po másle
odpředu. Takhle já čtu a si píšuŠ
Milé kolegyně byly mnohé opravdu udivené: Takhle se smí číst? A já se opravdu divím: Ono se nějak smí a nesmí
číst? Kde se to vzalo, a v kom všem tohle přesvědčení asi sedí?
My ty své frekventant(k)y navádíme k tomu, aby udělaly (byli tam čtyři chlapi, a 32 dam) z hodin češtiny nějaký
čtenářský klub, aby nechaly studenty a dětí hodně číst, cokoliv chtějí, a aby je učily ne těm titulům, a kdo to
naspal, ale jak na tu četbu jít, jak si o ní povídat, a psát, vyměňovat dojmy. Zkrátka kultivovat to
vnímatelství, čtenářství ne tím, že očekáváme, že každý jednou přečte i Babičku nebo Kunderu a Švejka nebo
co, ale že očekáváme, že si každý může zvyknout pěkně se četbou potěšit, dobře se zamyslit nad prožitkem nad
myšlenkou, a něco si odvodit a o tom s ostatními pěkně popovídat.
To není žádný laicismus, jak víme: bez estetického doznívání není možný skutečný prožitek (proto je ta televize
takové dílo ďáblovo, že hned za jímavý film vrazí prací prášky). A taky víme, že to má skutečný efekt na děti i
student: učitelé pak referují, jak jejich žáci užasli a začali číst, jak se rozběhla jejich samostatnost, takže učiteli
zbývá víc času na ty, kteří opravdu mají potíže s četbou kvůli poruchám v hlavě nebo v rodičích.
Možná jsem radikál, ale fakt si myslím, že není možné vůbec mluvit o literatuře a kultuře jinak než jako o
procesech, které se dějí v lidech a mezi lidmi. Moc si vážím jedné své americké kolegyně, která učila a učí na
všech stupních škola je soukromou edukační konzultantkou - ve vzdělaných zemích má taková profese odbyt, a
jaký! - a tahle dáma se všech, kdykoliv s nimi zasedne ke stolu, ptá: Tak co čteš?, proč? jaks na to přišel, kdo ti to
poradil, komu jsi to doporučil. Prostě vzdělanec pomáhá literatuře mít společenský vliv tím, že ji provozuje a jí
žije.
Nazdar.
Ondřej Hausenblas, PAU, Senovážné n. 24, 166 47 Praha 1, e-mail pau@adam.cz
a Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy
Podezření týkající se Hrubého a Lánského
Není podezřelý jako podezřelý. Někomu se stane, že je odvolán, dokud se podezření nevyvrátí, jinému odvolání hrozí, pokud se podezření potvrdí.
To první se přihodilo Václavu Hrubému, který byl ministerstvem zahraničí odvolán z funkce ředitele Konferenčního centra ve Štiříně u Prahy. Důvodem byly pochybnosti o způsobu hospodaření této příspěvkové organizace.
Po té, co odvolání pana Hrubého rozčílilo houslistu Josefa Suka a věci si všimli novináři, ministerstvo včera uvedlo, že nepotvrdí-li se podezření, bude se moci do funkce vrátit.
Opačně je na tom vicepremiér Egon Lánský, který je podezírán z porušení devizového zákona, přičemž není jasné, proč jeho kontem v Rakousku putovalo osm milónů a neví se kam.
Zatímco premiér čeká, zda se podezření potvrdí, a s odvoláváním Lánského nespěchá, případ rozčiluje středočeské sociální demokraty, kteří Lánského k odstoupení včera písemně vyzvali.
Těžko říct, co je lepší - zda být odvolán a dočkat se solidární podpory, anebo zda si podržet funkci a snášet kritiku z vlastních řad.
Pokud jde o pana Hrubého, ten je zřejmě osudově svázán se zámkem, který nejprve opravoval jako restaurátor, pak v něm byl správcem a ředitelem a nyní v něm přijal místo zahradníka.
Otázka je, jak dalece je Egon Lánský osudově svázán s tlustými koberci a honosnými štuky Strakovy akademie, a zda by dočasně přijal například místo vrátného. Pravděpodobně nikoli.
Jako zkušený novinář by možná ve volném čase raději sepsal knihu důvěrných informací o tom, jak to chodí v naší politice a v ČSSD speciálně.
Asi by nevynesla osm miliónů, ale třeba by nám leccos pomohla pochopit.
Jako místopředseda pověřený českým přibližováním do Evropské unie bude mít ovšem práce nad hlavu a žádných pamětí se nedočkají ani středočeští demokraté, ani obyčejní milovníci literatury faktu.
Vysílá se v úterý 21. září 1999 ráno.
Guardian vítězí?
Britská vláda zdá se ustupuje před energickou kampaní britského deníku za vládní otevřenost
Deník Guardian zahájil svou kampaň za otevřenost vládních úřadů v reakci na návrh zákona o přístupu občanů k informacím, který britská labouristická vláda publikovala letos v květnu. Labouristický volební manifest sice před volbami v roce 1997 sliboval, že labouristé u moci zlikvidují vládní kulturu utajování, avšak navrhovaný zákon o svobodě informací byl velkým zklamáním.
Guardian usiluje energicky o zrušení všeobecných zákazů, zamezujících zveřejňování informací o mnoha oblastech veřejného života, zejména v oblasti vytváření vládní politiky, v oblasti podnikatelských "tajemství", při vyšetřování příčin nehod a při analýze bezpečnostní situace na pracovištích. Guardian argumentuje, že by podle zákona měly být informace veřejnosti automaticky k dispozici, s výjimkou těch případů, kdy by bylo možno dokázat, že zveřejnění informací je škodlivé.
Guardian také argumentuje, že nový nezávislý komisař pro svobodu informací musí mít daleko větší pravomoce, než navrhuje vláda. Požaduje, aby právě tento komisař a nikoliv ministři či státní úředníci měl právo rozhodovat, zda je či není ve veřejném zájmu publikovat určité informace.
Jak vypadá situace v tomto ohledu v České republice nyní, poté, co se vláda rozhodla zveřejnit zákon o přístupu k informacím? Jaké má navrhovaný zákon mezery v souvislosti s britskou či americkou, nebo třeba švédskou zkušeností? Je to jistě důležité novinářské téma.
Britský ministr vnitra se chystá oznámit nové ústupky kritikům při přípravě zákona o svobodném přístupu k informacím, aby se vyhnul ostře kritickým analýzám Dolní i Horní sněmovny, které požadují zásadní změny, než bude nový návrh zákona přeložen v listopadu parlamentu.
Britský premiér a ministr vnitra však dosud odmítají ustoupit ve věci dvojí nejvážnější kritiky navrhovaného zákona. Odmítají poskytnout budoucímu nezávislému komisaři pro svobodu informací pravomoc, v jejímž rámci by měl právo donutit ministry a státní úředníky, aby zveřejnily tajné dokumenty, a domítají také otevřít veřejnosti proces vytváření vládní politiky, tak, jak je to běžné ve Spojených státech.
Ministr vnitra Straw se rozhodl nabídnout parlamentu nové ústupky poté, co byl šokován ostrou kritikou příslušných parlamentních výborů v Horní i v Dolní sněmovně. Poslanci požadují, aby byly přepracovány zásady, na nichž je založen navrhovaný zákon.
Největší změnou proti minulosti je to, že vláda ukončí utajování zpráv o finančních skandálech v londýnské City a o vyšetřování zkorumpovaných ředitelů firem, které provádí vládní Úřad pro vážné podvody, britská korunní prokuratura a úřad finančních služeb.
Ministr Straw také nyní přislíbil, že budou volně přístupné výsledky vyšetřování nehod i zprávy o bezpečnosti práce v jednotlivých podnicích.
Další ústupky jsou v oblasti, v níž navrhované předpisy právem zesměšňovali členové Horní i Dolní sněmovny i aktivisté z organizací zasazujících se za svobodu informací. Ministr vnitra zlikviduje plány na "umlčovací klauzuli", podle níž by sice vláda občanovi uvolnila požadované informace, ale občan by se musel zavázat, že je nikdy nesdělí dál, ani příslušníku vlastní rodiny. Taková klauzule se považuje za nerealizovatelnou - porota u soudu by těžko sympatizovala s prokurátorem, který by chtěl odsoudit někoho za to, že informoval jiné lidi o výsledcích šetření nehody, při níž například zahynul jeho rodinný příslušník.
Straw také odstraní z návrhu zákona klauzuli, podle níž by se měly i nadále utajovat ty nevinné informace, které by ve spojitosti s jinými nevinnými informacemi mohly vést k odhalování státních tajemství.
Tajemství o léčivech však odhalena nebudou
Kritikové ale poukazují na to, že nebude zrušeno utajování informací týkající se bezpečnosti léčiv. Utajování těchto informací je založeno na oddílu 118 zákona z roku 1968 o léčivech, podle něhož by pracovníci Medicines Controlling Agency, úřadu, který poskytuje licence pro jednotlivá léčiva, spáchali trestný čin, kdyby bez souhlasu farmaceutických společností zveřejnili informace, které získali při své práci.
Pokud se pacient domnívá, že onemocněl v důsledku požívání určitého léku, lékař v Británii nemá k dispozici veškeré informace, co nemoc mohlo způsobit, a nemůže pacienta efektivně léčit. Vláda o zrušení této klauzule zatím jen "uvažuje".
Příklad
Vědci, kteří zkoumali krevní produkt, užívaný při léčení obětí popálenin, podezřívali, že lék způsobil tisíce umrtí, ale když požádali Medicines Control Agency o příslušné informace, reakcí bylo mlčení.
Respektovaná organizace Cochrane Injuries Group je přesvědčena, že lidský albumen, který se používá už padesát let, pacienty usmrcuje. Organizace požádala Medicines Control Agency o dosud nepublikovaná data z klinických zkoušek. MCA uvedla, že jde o komerčně citlivé informace.
Organizace Cochrane Injuries Group musela zveřejnit výsledky svého výzkumu bez těchto informací. Zjistila, že u pacientů, léčených lidským albumenem, byla o 6 procent větší pravděpodobnost, že zemřou.