Nejenom Praha
An English version of this article is available here in Central Europe Review.
(Článek obsahuje akademické reference, které v BL nepřekládáme a zájemce odkazujeme na anglický text.)
Jedním z hlavních rozdílů v české společnosti je rozdíl mezi Prahou a venkovem. Proto je podivné, že většina nedávné literatury o české politice, zahraniční i domácí, se soustřeďuje téměř výlučně na Prahu a na to, co se děje tam (1).
Pro to existuje mnoho důvodů, některé jsou ospravedlnitelné, jiné nikoliv. Na jedné straně, je rozumné studovat "sametovou revoluci" tím, že se soustředíme téměř výlučně na Prahu, protože byla ohniskem politického napětí a scénou dramatických politických událostí. Na druhé straně vypovídá takový přístup málo o tom, jak proběhla revoluce v jiných částech země, kde žije většina Čechů. Jak vnímali pražské události Češi, kteří žijí mimo Prahu?
Vzhledem k tomu, že 88 procent obyvatelstva ČR nežije v Praze a že většina Čechů se neúčastnila revolučních demonstrací, zdá se to být důležitá otázka, chceme-li porozumět dnešní české politice.
Jiné otázky jsou podobné: Jak pohlíželo oněch 88 procent české veřejnosti na změny, které následovaly po roce 1989? Jak reagovali na rozčlenění Československa? Jak se stavějí vůči nynější hospodářské stagnaci a politické nestabilitě?
Jak zdůrazňuje C. M. Hann ve své antropologické práci o střední Evropě, je důležité, aby se studenti středoevropských postkomunistických změn nezaměřovali jen na hlavní města. (2)
Omezená srovnání
S několika málo výjimkami je typické, že vědci přehlížejí menší společenství v České republice. (3) Mnoho studií pomíjí život na venkově a zdůrazňují místo českých zemí ve "vyspělé a industrializované" skupině národů po rozpadu habsburského impéria. Takové výroky jsou v knihách historiků, zabývajících se Československem, běžné.
(První republika) byla na sedmém místě na světě, co se týče procenta jejího obyvatelstva, zabývajícího se průmyslovou výrobou... (4)
Ve dvacátých letech patřilo Československo mezi deset nejprůmyslovějších zemí světa... (5)
České země tradičně patřily k průmyslově nejrozvinutější části Rakousko-Uherska s 60 - 70 procenty jeho průmyslové výroby. (6)
Tento standardní názor se znovu opakuje ve zprávě OECD z roku 1995 o zemědělské historii českých zemí. (7) Obyčejně se předpokládá, že byly české země od devatenáctého století industrializovány, a tak urbanizovány, jako většina západní Evropy. (8) Existují však důvody, proč tento předpoklad zpochybnit.
České země z období před rokem 1914 obyčejně prohlašují za urbanizované a industrializované autoři, kteří chtějí Čechy srovnávat s relativně agrárním Slovenskem nebo s ostatní východní Evropou. (9) Při takovémto srovnávání mají České země skutečně delší historii industrializace. Bylo docela přirozené, že se takto srovnávalo v době, kdy existovalo Československo a komunistický blok. Toto srovnávání má však své meze, zejména dnes, kdy povede integrace České republiky do Evropské unie přirozeně ke srovnávání českého vývoje se situaci v západní Evropě ve stejných obdobích. (10)
Česká industrializace
Během posledních několika let umírňují někteří autoři onen starý, příliš zjednodušený názor tím, že nyní činí širší srovnávání - zejména se západoevropskými zeměmi. Dospívají k názoru, že podstata industrializace v českých zemích byla jiná od industrializace, jakou zažila západní Evropa. Zaznamenávají, že české země, i když byly podle východoevropských měřítek "průmyslově" rozvinuté, neprojevily některé následné sociální změny, které se spojují s industrializací na Západě. Podle Schoepflina se České země v devatenáctém století podobaly více východní než západní Evropě v tom, že
1. v českých zemích nedošlo ke vzniku politicky motivované buržoazie, která by si silou dělala nárok na moc tradiční byrokracie.
2. V českých zemích nedošlo k integraci městských a venkovských oblastí.
3. Důsledkem toho bylo, že dělnická třída raného komunistického režimu byla "nová" v tom smyslu, že předválečnou dělnickou třídu "zavalila" vlna nových příchozích z venkova. Původní městská dělnická třída byla relativně malá.(11)
Schoepflinovo nedávné přehodnocení však není úplně nové. Podle knihy od Otakara Nového, která vyšla v roce 1983, probíhala česká industrializace v menším měřítku a na větším počtu různých, od sebe izolovaných míst. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století pracovalo ještě stále více lidí ve vesnickém průmyslu než v celém těžkém a důlním průmyslu. Velké aglomerace, kde lidé bydleli a zároveň vyráběli, jaké vznikly v západní Evropě, vznikly v Československu vlastně až za komunistické éry. Namísto nich existoval "příliš velký počet malých komunit", které byly "rovnoměrně rozmístěny". (12)
Předtím charakterizoval výstižně tento jev Ferdinand Seibt jako "die Grossstadtarmut der (ersten) Tschechoslowakei" (chudoba Československa na velká města). Povšiml si, že český průmysl koncem devatenáctého a začátkem dvacátého století se rozvíjel v malém měřítku a že to bylo výrazně odlišné od západoevropské zkušenosti industrializace, která vedla ke vzniku velkoměst. Ještě v roce 1930, navzdory podstatné industrializaci, zdůrazňuje Seibt, žila více než polovina československého obyvatelstva na venkově - zatímco v Německu to byla méně než třetina obyvatelstva. (13) David W. Paul se Seibtem souhlasí a zdůrazňuje, že i když v roce 1930 pracovalo 42 procent Čechů v průmyslu, jen 25 procent jich bylo zaměstnáno ve velkoprůmyslu s typickými západními běžícími pásy. (14)
Je proto zavádějící předpokládat, že česká industrializace v devatenáctém století znamenala automaticky urbanizaci, tak jako na Západě. Rozptýlenost průmyslu znamenala, že regiony a menší komunity, ano, české země jako celek, přistupovaly k moderné době výrazně odlišným způsobem: raná česká industrializace neznamená urbanizaci v západním smyslu.
Demokratické dědictví
Důvodem, proč vysvětluji jedinečnou historii industrializace v České republice, není teoretizovat o tom, že snad malý rozměr českého průmyslu vytvořil zvláštní český národní charakter nebo politickou kulturu. I když je to možná do určité míry pravda, takové zvláštnosti by měl raději objevit empirický výzkum, nikoliv velikášské teoretizování na základě selektivní četby historie.
Účelem je ale poukázat na demokratické dědictví, které vzniklo v důsledku tohoto minulého vývoje a zaznamenat, že navzdory vzestupu centralizující Prahy (15), menší komunity v českých zemích si zachovaly v minulosti hospodářský i politický význam a mají ho z mnoha důvodů i dodneška.
Totéž malé město
V důsledku výše vylíčeného rozptýleného průmyslového rozvoje žije nyní ve venkovských oblastech České republiky (v osadách s méně než 2000 obyvateli) 2,6 miliónů lidí: čtvrtina celkového obyvatelstva. (16) 45 procent Čechl žije ve městech a vesnicích s 10 000 nebo méně obyvateli. (17)
I když nelze rozumně říci, že každé společenství v dnešní České republice je předmoderní vesnice, i v městech, které mají téměř 10 000 obyvatel, má člověk, který tam žije, pocit, že žije někde, kde "se všichni znají". (18) Ano, toto tvrzení potvrdí mnozí, kteří se narodili, dostali vzdělání, vstoupili ve svazek manželský a budou pohřbeni na témže malém městě. Je velmi pravděpodobné, že tento pocit příslušnosti k místní komunitě poskytuje smysl místní totožnosti a soutěží, s "vymyšlenou komunitou" národní totožnosti nebo ji možná doplňuje. (19) Místní komunita je přirozeným a primárním ohniskem veřejného zájmu, a tak je klíčovým prvkem politického života pro velkou část českých občanů.
Minulý politický význam
Přidáme-li historickou perspektivu, význam českého venkova byl jasně vidět za první republiky, v období, kdy ve dvou ze čtyř meziválečných parlamentních volbách získala agrární strana v Čechách a na Moravě největší počet českých hlasů. (20)
Agrární strana byla také jedinou stranou, která se podílela v meziválečném období na všech vládách a zastávala v deseti z třinácti vlád úřad ministerského předsedy. (21) Agrární strana nezastupovala jen malé majitele půdy, kteří zmizeli s komunistickou kolektivizací, ale odrážela širokou škálu venkovských zájmů. Fungovala jako "nadtřída, venkovská politická organizace", která sjednocovala zájmy venkova a vytvářena "nejsilnější a nejdůslednější politickou moc za první republiky." (22)
Dosud dnes nikdo nevyužívá precedentu politicky silného venkova. Ale vzhledem k tomu, že převažují protipražské nálady a na obzoru se objevuje regionalizace, je možné, že některé části českého venkova znovu získají svou sílu z období mezi dvěma světovými válkami.
Dnešní politická přitažlivost traktoru
Dá se říci, že po kolektivizaci byla politická role venkova za komunismu většinou jen symbolická. Život například v JZD spal víceméně hlubokým spánkem - dokonce i během Pražského jara. (23) Po revoluci v roce 1989 však určité otázky významně posílily roli venkova.
Češi často vidí venkov jako symbolický zdroj svého národa. Jako ve většině východní Evropy, podstata národní totožnosti se historicky odvozuje z "venkovského lidu". (24) V tradiční české mythopoei, tvorbě národních mýtů, jsou obyvatelé venkova těmi lidmi, kteří udržovali jazyk a kulturu při životě v národním období "temna" po bitvě na Bílé Hoře. (25). Venkov hraje životně důležitou roli v národní mytologii a národní mýty mají dosud důležitou roli v dnešní české politice (26).
Přidruženým tématem je to, že vlastnictví půdy má stále v politice silnou emotivní sílu, jak je vidět z toho, jak silné emoce vyvolávají postkomunistické otázky restituce, možnost privatizace, jíž by se účastnily zahraniční firmy (27) i politické využívání otázky prodeje půdy v roce 1995 a začátkem roku 1996 v souvislosti s delikátními česko-německými rozhovory. (28)
Vzhledem k tomu, že význam zemědělství a využívání půdy na venkově plně uznává Evropská unie (29), budoucí integrace České republiky do EU zdůraznila důležitost problémů českého zemědělství. Není důvodu očekávat, že výjimečná struktura zemědělského podnikání a malý podíl zemědělství na národním hospodářství (30) osvobodí zemědělské zájmy v České republice od budoucího politického konfliktu s Bruselem (31); nepřátelství českého venkova vůči politice EU a vůči západoevropské podnikatelské praxi se už vyskytlo v celé řadě případů. (32)
Samozřejmě, venkov je něčím víc než jen zemědělstvím. Jsou na něm vesnice a města, v nichž žije téměř polovina všech Čechů a pracuje v průmyslu i ve službách.
"Totalitní stav mysli"
Malé komunity, které byly doposud víceméně ignorovány, mohou osvětlit populární českou debatu ohledně "totalitního stavu české mysli" po pádu komunismu. To, že se Západ v současnosti zaměřil na hlavní politické události a na makroekonomické změny, většinou ignorovalo "mentální změny" směrem pryč od autoritářského způsobu uvažování, ale na toto téma se často hovoří v českých intelektuálních kruzích. Před "sametovou revolucí" analyzovalo normalizaci a její vliv na českou kulturu, společnost a politické myšlení několik disidentů. (33) Dnes debatují čeští psychologové o psychologickém dopadu totality na Čechy (34) a někteří čeští autoři vidí nynější mentální přechod pro Čechy jako obtížnější, než bylo překonání nacistické minulosti pro Němce. (35) Někdy se hovoří o tom, že totalitní postoje zůstávají a že bude zapotřebí mnoho let, než se budou Češi schopni ztotožnit s demokratickými hodnotami (36). Málo lidí podporuje tuto linii uvažování více než prezident Václav Havel (37).
Pokud existuje přežívající totalitní mentalita, která ochromuje rozvoj demokracie v české společnosti, pak se bude nejpravděpodobněji vyskytovat mimo velká města, vzhledem k typickými mezilidských vztahům na venkově. Obyvatele měst chrání anonymita. Mohou měnit zaměstnání a vytvářet si lehčeji nové styky, ale "začínat znovu", zapomínat na minulost a přimět i lidi kolem vás, aby zapomněli na vaši minulost, to je daleko obtížnější v oněch malých společenstvích, kde "se všichni znají". (38)
Ublížená dušička pana Pavliče: Dva poplatky za posílání poštovní poukázky jsou oprávněné
Říká se, že nevědomost hříchu nečiní. Někdy je
dokonce výhodné se v nevědomosti udržovat, zejména pokud cítím nutkání
si vylít ublíženou dušičku. Jen nevědomost totiž umožní beze studu
a s okázalou ironií a arogancí kritizovat jakýkoli subjekt či jakoukoli
skutečnost tak, jak to předvedl pan Ladislav Pavlič ve svém příspěvku
"Platba na české poště" v Britských listech dne 13. 9. 1999. Zjištění
faktů a následné poznání by totiž autora donutilo více přemýšlet.
To je ovšem velmi nepohodlné a výsledkem by mohlo být, že by pan
Pavlič nakonec neměl co napsat. Budu panu Pavličovi velmi zavázán,
když si přečte následující fakta:
U poštovních poukázek typu A určených pro připsání
poukázané částky na účet adresáta u banky ústavu jsou náklady hrazeny
dvěma částečnými sazbami, a to sazbou vybíranou při podání poukázky
a sazbou za převod. Sazba vybíraná při podání kryje náklady na zpracování
poukázky u přepážky při jejím podání, na její přepravu, zpracování
na převodové poště a na kontrolní činnost a archivaci. Jedná se
o tzv. poukázečné, v případě částky 200,- Kč, kterou posílala manželka
pana Pavliče, to bylo 8,- Kč.
Sazba za převod kryje náklady na třídění poukázek
podle jednotlivých účtů a informování klientů bank o jednotlivých
platbách, ve zmíněném případě šlo o 3,90 Kč. Tyto náklady nemohou
být a také nejsou započítány do sazeb vybíraných při podání. Jmenované
činnosti vykonává pošta jako službu pro jednotlivé banky, které
za tuto službu poště platí. Banky však uvedené náklady (sazbu za
převod) přenesly na své klienty a rozhodly, že o celkovou částku
sazeb za převod pošta vždy sníží úhrnnou částku soupisu převodů
a hromadného příkazu k úhradě, prostřednictvím kterých je prováděn
přípis poukázaných částek na účet. Zároveň se banky zavázaly, že
o tomto způsobu vybírání sazeb budou své klienty informovat. K současnému
stavu došlo z podnětu bank, nikoli z rozhodnutí České pošty, která
stejně jako Ministerstvo financí ČR, nepovažuje tento postup za správný.
Do konce roku 1990 hradila poště tyto náklady za
jednotlivé peněžní ústavy tehdejší SBČS, od 1. ledna 1991 přešla
povinnost jejich úhrady na jednotlivé banky. Ty se pak rozhodly,
jak již bylo řečeno, že úhradu uvedených nákladů přenesou na své
klienty. Rozvoj bankovnictví vedl ke zřízení více jak 50 bank a
pošta musela upravit své chování vůči nim a jejich klientům jednotně.
Proto byly vydány Všeobecné obchodní podmínky, kterými jsou určeny
zásady zajišťování poštovního platebního styku pro klienty bank.
Banky, které se rozhodly k těmto všeobecným obchodním podmínkám
přistoupit zároveň prohlašují, že s nimi seznámí své klienty. Vedle
základní formy převodu, kdy o sazbu za převod je snižována poukázaná
částka, umožňují Všeobecné obchodní podmínky klientům bank zvolit
i některou z dalších forem převodu, např. formu fakturační.
Z uvedeného je zřejmé, že peníze páně Pavličovy manželky
byly Českou poštou bance doručeny tak, jak byly podány, tedy 200,-
Kč za poplatek 8,- Kč.
Česká pošta má zájem na změně současného systému
zpracování poštovních poukázek určených k převodu poukázaných částek
na účty klientů bank. Proto je v současné době připravován ve spolupráci
s bankami nový systém předávání dat o poštovních poukázkách, který
umožní sazby za převod zrušit. S realizací nového systému se počítá
v průběhu roku 2000.
K závěrečnému povzdechu pana Pavliče lze jen dodat
- konkurence v oblasti platebního styku už dávno existuje. Pro poukázání
peněz na účet klienta banky je možno použít např. bezhotovostního
platebního styku, popř. složení hotovosti na přepážce banky ap.
Úslovím jsem začal, úslovím skončím - říká se dvakrát
měř, jednou řež. Vám, pane Pavliči, bych doporučoval měřit vícekrát.
Ing. Ladislav Vančura
tiskový mluvčí České pošty
Průzkum sexuálního chování u mladých lidí v České republice:
Firma Durex: "České ženy vedou v sexu"
Mladé české ženy "vedou v sexu" podle průzkumu provedeného britskou firmou Durex, výrobcem prezervativů, jehož výsledky zaslala její marketingová agentura Britským listům.
Letošní průzkum sexuálních zvyklostí, provedený firmou Durex, zjistil, že sexuálně aktivní české ženy ve věku od 16 do 21 let mají daleko častěji sex než muži. Z průzkumu také vyplynulo, že české dívky se snaží uspokojit svého partnera daleko více než ženy jinde ve světě.
Mladé české ženy v průměru souloží 107krát v roce, zatímco muži pouze 87krát. Ale Češi jsou pozadu za milenci v Británii, kteří tvrdí, že souloží 133x v roce, a ve Spojených státech (128x).
Zatímco globálně zastává 44 procent mladých žen názor, že jejich vlastní sexuální uspokojení je důležitější než uspokojení jejich partnera, Češky jsou si daleko více vědomy potřeb svých milenců a jen pětadvacet procent českých dívek dává přednost při milování vlastnímu uspokojení. V Řecku dává přednost vlastnímu uspokojení šedesát procent žen, na Taiwanu 58 procent a ve Spojených státech 50 procent.
Mladé české dívky byly zklamány svou první sexuální zkušeností. Jen šest procent českých dívek uvedlo, že jejich první soulož byla daleko lepší, než předpokládaly. Je to menší procento než ve všech ostatních zemích světa.
Více než šedesát procent dívek uvedlo, že čekaly se zahájením sexuálně aktivního života až do doby, kdy se na to cítily zralé, kdežto téměř čtvrtina mladých českých mužů ve věku 16 - 21 let přiznala, že se opili a situace se jim vymkla z rukou.
Průzkum sexuálních zvyklostí provedla firma Durex, mezinárodní výrobce prezervativů, mezi mladými lidmi ve věku 16-21 let v České republice a ve třinácti dalších zemích. Tisková zpráva neuvádí velikost vzorku dotazovaných osob.
Z průzkumu vyplynulo, že české ženy mají méně sexuálních partnerů než čeští muži. Než dospějí do věku 21 let, české dívky souložily s 3,5 různými muži, kdežto muži měli do toho věku 4,8 různých partnerek. V průměru měli 16 - 21letí Češi obojího pohlaví 4,1 sexuálních partnerů, ve Spojených státech však měli mladí Američané v průměru 7,5 partnerů a mladí Britové mají v tom věku v průměru 6,4 partnerů.
Ale mladí Češi patří mezi nejnevěrnější milence na světě. 38 procent jich přiznalo, že mělo více než jednoho sexuálního partnera v tutéž dobu. Jenom milenci v Thajsku (52 procent) a ve Spojených státech (43 procent) byli více nevěrní.
Většina mladých Čechů by se nejraději milovala na pláži, nebo v posteli se saténovým povlečením.
Mladí lidé v ČR zastávají přesvědčení, že sex je záležitost mládí: většina Čechů uvedla, že dává přednost tomu, aby měli za deset let dobré zaměstnání, žili ve šťastném manželství a byli zdraví, než aby měli uspokojivý sexuální život.
Mnoho mladých Čechů stále velmi riskuje - více než třetina nepoužívala při první souloži vůbec žádnou antikoncepci. Pětina uvedla, že je to proto, že není žádná antikoncepce k dispozici, zatímco dalších 22 procent dotazovaných uvedlo, že se styděli o tom hovořit s partnerem či partnerkou.
A to přesto, že 73 procent mladých českých milenců přiznává že se velmi obávají infekce HIV, jinýc pohlavních chorob či neplánovaného těhotenství.
Globálně vědí mladí lidé, že je prezervativ dokáže uchránit před infekcí HIV a chorobou AIDS, avšak méně jsou si vědomi, že prezervativy omezují i výskyt jiných pohlavních chorob, uvádí firma Durex. V České republice ví jen 16 procent lidí, že se mohou užíváním prezervativu uchránit před nakažlivou pohlavní chorobou chlamydií.
Daleko více znepokojující je však skutečnost, že navzdory hrozbě HIV/AIDS používá v ČR jen 11 procent lidí prezervativ při každé souloži. Ve Francii je to 32 procent lidí, ve Španělsku 28 procent a v Británii je to 26 procent.
Více než sedmdesát procent mladých Čechů zná někoho, u něhož došlo k neplánovanému těhotenství. To je více než globální průměr 61 procent. 54 procent mladých Čechů zná někoho, kdo měl potrat.
A z těch mladých českých dívek, které otěhotní, téměř šedesát procent to nejprve řekne mamince či kamarádce a teprve pak otci dítěte.
Nekrolog:
Raisa Gorbačovová
Narodila se 5. ledna 1932, zemřela 20. září 1999. Tento nekrolog vyšel 21. září 1999 v deníku Guardian.
V roce 1987 otiskla Pravda na titulní straně fotografii ženy. Navzdory prohlášení o rovnosti pohlaví z doby asi o sedmdesát let dříve to byla v Sovětském svazu nezvyklá událost. Počet slavných žen se tam dal spočíst na prstech dvou rukou. Na otištění fotografie v tomto oficiálním orgánu Komunistické strany Sovětského svazu bylo pozoruhodné to, že žena na fotografii nebyla ani prominentní politička, ani vědkyně, kosmonautka či spisovatelka, ale byla to Raisa Gorbačovová, která byla slavná nikoliv proto, co dokázala, ale protože byla manželkou šéfa strany a vlády Sovětského svazu.
Raisa Gorbačovová, která zemřela ve věku 67 let na leukémii, se stala hvězdou posledního dějství studené války a tajnou zbraní svého manžela při úsilí ukončit padesát let konfrontace mezi Moskvou a Washingtonem.
Zatímco Michail Gorbačov se dohadoval s Ronaldem Reaganem a Georgem Bushem o omezení strategických zbraní a o verifikačních procedurách, Raisa Gorbačovová navaštěvovala dětské domovy, školy a nemocnice. Zatímco Michailovi dávali otázky o lidských právech a o svobodě projevu, Raisu fotografovali při čaji s manželkami vedoucích západních představitelů a při nákupech v Paříži, v New Yorku a v Londýně, a při tom, kdy na sobě měla šaty nejlepšího sovětského designu. Když se Gorbačovovi podařilo přesvědčit Ronalda Reagana, že jeho "říše zla" skutečně chce změnu, Raisa Gorbačovová vyvolal větší zájem než Nancy Reaganová svou vřelostí a inteligencí.
Podporovala srdcem za úsilí svého manžela získat mysli Západu.
Raisino a Michailovo show však krutě nenáviděli doma v Sovětském svazu. Gorbačov byl zrádce revoluce; Raisu stavěli na pranýř, že je ješitná a chová se extravagantně. Údajně bylo natočeno tajné video, jak nakupuje Raisa na oficiální návštěvě v Londýně zlatou úvěrovou kartou American Express náušnice od firmy Cartier. Michail odkrýval nevábnou sovětskou minulost a znejisťoval sovětské aparátčíky: Raisa navštívila oběti zemětřesení v Arménii v roce 1987 oblečená v liščích kožišinách, jako by šla na premiéru do divadla v Moskvě.
Michailovy reformy zabředly do mocenských bojů v Kremlu a nepodařilo se mu oživit sovětskou ekonomiku. Raisa byla obviněna, že vytvořila kult osobnosti a že zasahuje do politického rozhodování. Když během pokusu o puč v srpnu 1991 se spiklencům nepodařilo svrhnout Gorbačova, Západ sympatizoval s nemocnou Raisou, která během věznění na Krymu zřejmě utrpěla mrtvici. Naproti tomu, Rusové zastávali názor, že to první dámě, kterou nikdy nechtěli, stoprocentně patří.
Teprve až v posledních měsících jejího života, jak bojovala v nemocnici v Německu s leukémií, její manžel trvale přítomen u jejího lůžka, projevili Rusové konečně Raise určité sympatie jako manželce posledního a možná nejvíce nenáviděného vedoucího představitele Sovětského svazu.
Dokud byl její manžel u moci, Raisa nepodporovala zkoumání své minulosti. Odmítala zveřejňovat životopisné podrobnosti či poskytovat osobní fotografie tisku a navzdory duchu glasnosti zakázala publikaci knihy vtipů o sobě. Byla to chyba, která podpořila šíření škodlivých pověstí. Nepřátelé tvrdili, že je židovka nebo Tatarka. Dokonce se tvrdilo, že se vyspala s Leonidem Brežněvem, aby pomohla kariéře svého muže.
Kolovaly jiné, sympatičtější historky, podle jedné z nichž byl Raisin otec významným ukrajinským expertem na kolektivizaci, která se v třicátých letech znelíbil Stalinovi a strávil dalších dvacet let v Gulagu. Avšak i když bylo pravda, že Raisina rodina byla v nemilosti za Stalina jako rodina kulaků a majetek Raisina dědečka byl zkonfiskován, v předválečném Sovětském svazu zažila Raisa relativně normální dětství.
Raisa Maximovna Titorenková se narodila ve vesnici na západní Sibiři. Její matka byla venkovanka a až do věku dvaceti let neuměla číst a psát. Otec byl železničář, které se přestěhoval z Ukrajiny za prací do altajského regionu. Raisa, jejich první dítě, byla pokřtěna v ortodoxní církvi, ale vyrostla z ní vzorná sovětská školačka. Rodina se často na Uralu stěhovala, ale Raisa absolvovala střední školu se zlatou medailí, což jí umožňovalo automatické studium na jakékoliv vysoké škole. V roce 1949 se rozhodla studovat filozofii na moskevské státní univerzitě.
O dva roky později se Raisa seznámila ve studentském klubu s mladým studentem práv, Michailem Gorbačovem. Ve svých pamětech píše Gorbačov o tom, jak byl zamilován, že potkal svůj "osud", ale na Raisu nedělal mladý komsomolec ze Stavropolu příliš velký dojem. Michail strávil dva měsíce tím, že se snažil získat její pozornost.
V prosinci 1951 se mu konečně podařilo doprovodit ji domů. Raisa chtěla jejich vztah ukončit, ale Michail se nedal a 25. září 1953 se vzali. Nebyli schopni získat rodinný pokoj, a tak strávili první měsíce sňatku každý v jiné studentské ubytovně na Leninských Horách. Moskevský Komsomol, povzbuzený táním po Stalinově smrti, protestoval rektorovi ohledně toho, jak se zachází s ženatými a vdanými studenty, a tak dostali Gorbačovovi konečně společný pokoj.
Raisa absolvovala v roce 1954 a okamžitě začala pracovat na své doktorské práci. Když Michail absolvoval o rok později, odmítl možnost postgraduální práce na katedře práva zemědělských družstev a dostal umístěnku na prokuraturu v Moskvě. Byla mu nabídnuta práce v Tadžikistánu nebo ve střední Asii: manžele se rozhodli namísto toho jít do Stavropolu.
Běhe, čtrnácti dnů se tam Michail stal zástupcem šéfa agitace a propagandy v regionální komsomolské organizaci. Raisa čtyři roky učila na část úvazku marxisticko-leninskou filozofii. Jako outsider, jejíž kvalifikaci z Moskvy neměli tamější učitelé rádi, nakonec přece jen dostala práci na plný úvazek a v přednáškách učila o Kantovi, Hegelovi, Leninovi a občas o etice a o historii náboženství a ateismu. V roce 1957 se narodila Irina, jediné dítě Gorbačovových.
Koncem padesátých let zaměřila Raisa Gorbačovová svou pozornost na sociologii, předmět zakázaný za Stalina, a začala pracoval na doktorské dizertaci "Rozvoj nových rysů v životě vesnického lidu v zemědělských družstvech", která vyšla v roce 1967.
V roce 1970 se Michail Gorbačov stal prvním tajemníkem komunistické strany stavropolského regionu. Raisa dál studovala venkovskou společnost až do roku 1978, kdy se stal její manžel tajemníkem ústředního výboru KSSS a Gorbačovovi se přestěhovali zpět do Moskvy.
V sedmdesátých a v osmdesátých letech nebyly manželky sovětských vedoucích představitelů vídány na veřejnosti. Brežněvova manželka Viktorie byla doma, zavařovala marmeládu a měla starosti ohledně skandálního erotického života neposlušné dcery Galiny. Nikdo nevěděl, že je vůbec Brežněvův nástupce Jurij Andropov ženatý, dokud se jeho druhá manželka Taťána neobjevila v roce 1984 na jeho pohřbu.
Nicméně existoval kruh "kremelských manželek", které spolu soupeřily v moskevské politické elitě při čajových dýcháncích o moc - obdobně jako jejich manželé soupeřili vzájemně o moc v Kremlu. Raise připadaly jejich nekonečné drby nudné a jejich zneužívání výsad vedoucích představitelů nechutné. Jim byla Raisa taky nesympatická a jediným blízkým přítelem Gorbačovových z Kremlu byl Jurij Andropov, tehdy šéf KGB.
Avšak jako manželka člena ruského politbyra měla Raisa auto se šoférem, byt zadarmo uprostřed Moskvy, chatu na venkově a přístup k speciálním obchodům. Ve vzpomínkách píše zejména o knihách, které měla možnost získávat v důsledku postavení svého muže. Začala přednášet na moskevské univerzitě sociologii, ale bylo teď zjevné, že její kariéra je méně důležitá než stoupající politická hvězda jejího muže.
Když se stal Gorbačov v roce 1985 generálním tajemníkem komunistické strany, očekávalo se, že zůstane jeho manželka v ústraní. Raisa ale neobvyklým způsobem doprovázela svého manžela v roce 1984 na cestu do Británie, kde tehdy ještě její přítomnost nevyvolala skoro žádnou pozornost. Teď se ale začínala objevovat po boku svého muže na veřejnosti.
Sovětské sdělovací prostředky byly nejprve ochotny dát Raise veřejný prostor. To, jestli bylo její povýšení na první dámu úmyslným rozhodnutím Gorbačovových, je nejisté. Kdyby bývali věděli, jak zuřivě ji budou nenávidět obyčejní ruští občané a že se stane ohniskem kritiky Michaila Gorbačova, možná by bývala Raisa zůstala anonymní univerzitní asistentkou.
Zdá se ale jasné, že generální tajemník byl do své "Raji" tak zamilován, že nemohl snést ji nechávat doma. Brzo prováděla Raisa v botách na vysokých podpatcích inspekci sovětské arktické flotily v Murmansku, procházela sovětskými městy v elegantních oblecích a kloboucích, vždy po boku svého manžela, který hovořil s dělníky a zemědělci. A významné také bylo, že ho doprovázela na nekonečné vrcholné schůzky do zahraničí.
Právě na těchto schůzkách se západní sdělovací prostředky do Raisy zamilovaly. Byla pestrostí mezi šedivými obleky při fotografování státníků, likvidovala obraz sovětské ženy jakožto osoby bramborového tvaru s šátkem na hlavě, a byla považována za důkaz, že Gorbačovova verze socialismu nahradila kyselá "nět" Brežněvovy éry.
Největší Raisin triumf se odehrál na vrcholné schůzce v Rejkjavíku v říjnu 1986. Washington i Moskva se dohodly, že to bude nepříliš veřejně inzerovaná schůzka. Na poslední chvíli se ale Raisa rozhodla doprovázet svého manžela. Schůzka skončila bez dohody, ale největší zájem vyvolala Raisa, jak navštěvuje školy a horká vřídla.
Raisa Gorbačovová neměla zkušenosti s diplomatickým vystupováním. Během jejích prvních cest do zahraničí nevěděli diplomaté, jak si s ní počít a co by měla dělat. Někdy lidi poučovala, často porušovala protokol spontánními poznámkami, nicméně byla však považována za přínos úsilí svého muže zmírnit globální napětí.
Nakupovací návštěvy na Západě vyvolávaly hněv ruských žen, které trávily celý život ve frontách na nekvalitní zboží. Ale v roce 1987 si Raisa Gorbačovová nalezla poslání: zájem o nemocné děti a o ženské otázky. Ale i to jí vyvolalo v Sovětském svazu problémy. Během jedné cesty do Německa zorganizovala vydávání sovětské edice časopisu Burda, módního ženského časopisu. Ukázalo se však, že sovětské tiskárny nejsou schopny časopis tisknout v dostatečně dokonalé kvalitě. Projekt první dámy nemohl být jen tak zrušen, a tak byly vydávány sovětské devizové rezervy na to, aby se časopis tiskl v Západním Německu. Prodával se jen ve valutových obchodech.
Michailu Gorbačovovi to určitou dobu trvalo, než si uvědomil, že je pro něho doma v Rusku Raisa problémem. Navzdory jejím projevům o obtížném životě ruských žen se šířila obvinění, že dostává plat několika tisíc rublů za práci pro sovětskou kulturní nadaci a šířily se také pověsti o tom, jak obrovské peníze vydává za šatstvo. Americký rozhovor, v němž Gorbačov uvedl, že se Raisa podílí na všech jeho politických rozhodnutích, byl před vysíláním v Sovětském svazu zkrácen a tato část byla vynechána.
V říjnu 1987 obvinil tehdejší šéf komunistické strany v Moskvě Boris Jelcin Gorbačova, že dovolil manželce vytvořit kult osobnosti. V roce 1989 vzrušení ohledně Raisy ale už utichlo. Její cesty do zahraničí, její účesy a nové šaty už nebyly pro západní sdělovací prostředky zajímavé. Jak se rozpadl Varšavský pakt a Gorbačov čelil stále ostřejší kritice v Rusku, Raisa ustoupila do pozadí a věnovala se vnoučatům. Přesto však zůstala terčem ruských vtipů.
V srpnu 1991 byli Gorbačovovi na dovolené s vnoučaty na Krymu, když jim byl přerušen telefon a vilu obklopili ozbrojení vojáci. Zatímco Michail Gorbačov diktoval do videokamery svou poslední vůli, Raisa se začala strašně bát o osud dětí. Třiasedmdesát hodin zadržování vedlo zřejmě k tomu, že Raisa, která měla vysoký tlak, utrpěla mrtvici. Když se vrátila do Moskvy, měla ochrnutou levou ruku. Podle manžela se nikdy úplně nezotavila.
Západní tisk si brzo povšiml, jak zestárla. Na podzim vyšla její autobiografie "Doufám" v nakladatelství HarperCollins, za který prý dostala milión dolarů prostřednictvím dohody, kterou vyjednal osobně Rupert Murdoch. Raisa popřela, že by dostala tolik peněz, ale přesnou částku nikdy nesdělila.
Po rozkladu Sovětského svazu ustoupili Gorbačovovi z veřejné arény. Mstivý Jelcin jim odebral veškeré výsady a odmítl zvýšit jejich důchod poté, co se po Jelcinových reformách v roce 1992 stal naprosto bezcenný. Gorbačov vydělával malý plat tím, že psal syndikovaný sloupek do novin, a rozšířily se pověsti, že byla Raisa donucena prodat část svého šatníku. Manželé však dál cestovali do zahraničí, pracovali pro Gorbačovovu nadaci a navštěvovali večeře, jimiž se sbíraly peníze. Když vyšly v roce 1996 Gorbačovovy paměti, Raisa jela s ním, když dělal knize cestou kolem světa reklamu. Ráda ji podepisovala s ním.
Loniv červenci bylo zjištěno, že má Raisa Gorbačovová leukémii. V Michailově doprovodu cestovala do Německa na léčení. Jeho zoufalství nad její nemocí bylo bolestné. Dvojice dostala množství podpůrných dopisů z celého světa. Dokonce i Boris Jelcin poslal dopis z Kremlu a urychlil vydání pasu, aby Raisina sestra mohla cestovat do Německa a poskytnout Raise svou kostní dřeň. Avšak Raisa byla už příliš slabá na to, aby mohla podstoupit operaci.
Raisu Gorbačovovou obdivovali v zahraničí za to, že přinesla pestrost a vřelost do sovětské politiky. Doma ji nenáviděli za to, že odmítla zůstat v kuchyni a podporovat svého muže jen z ústraní. I když se často ve snaze hrát roli první dámy z Kremlu chovala neobratně, bezpochyby pomohla svému muži získat důvěru Západu.
Zatímco Západ obdivoval její inteligenci a smysl pro módu a srovnával ji s Jackie Kennedyovou, sovětší občané dávali přednost jinému srovnání. Pro ně byla Gorbačovová carinou Alexandrou, nenáviděnou německou manželkou posledního ruského cara Mikuláše II, a podobně jako Alexandra, i Raisa Gorbačovová zničila Rusko tím, že se rozhodla zasahovat do politických záležitostí.
Ať už byla obdivována či nenáviděna, Raisa Gorbačovová zůstane v lidské paměti jako jedna polovička zamilovaného manželského páru, který nenávratně změnil svět.
Není možné dokázat, že v ČR nemá vliv StB
Maji, nebo nemaji estebaci a komuniste v CR politicky a hospodarsky vliv?
Poznamka k clanku Jana Culika "Estebacka paranoia v Ceske republice."
Britske listy, pondeli 20. zari, 1999
Par ukazek argumentace Jana Culika:
S priblizujicim se desetiletym vyrocim padu komunismu
v Ceskoslovensku dostavaji Britske listy stale vetsi mnozstvi prispevku,
v nichz se nepodlozene, ale romanticky frustrovane tvrdi, ze tzv.
"sametova revoluce" byla vynikajicim zpusobem, jak Stb a komunisti
premenili svou dosavadni politickou moc v moc ekonomickou.
Presvedcte me, ze je to pravda.
Cozpak byl Viktor Kozeny estebak?
Bez takovych konkretnich faktu je teoretizovani na dane paranoidni
tema pouhym mlacenim slamy.
Hovoril jsem o zalezitosti s Vaclavem Zakem.
.... uvedte presna fakta.
Pokud by tomu tak bylo, ze se po revoluci clenove byvalych
komunistickych struktur napakovali, museli by mezi dnesnimi milionari
byt i lide jako Bilak, Jakes, Lenart.
Obavam se, ze duvody frustrace po deseti letech od demokraticke revoluce
budeme asi muset hledat
nekde trochu jinde.
Jake dukazy mate ze Bilak, Jakes, Lenart nejsou milionari? Jestlize dukazy
nemate, proc pouhou domnenku presentujete jako presvedcivy argument?
"Cozpak byl Viktor Kozeny estebak?" je dalsi presentace naznacujici, ze je
nesporne, ze nebyl. Mate dukazy, ze Kozeny agentem zadne tajne sluzby neni
nebo nebyl? Jestlize ne, je stejne dobre mozne, ze je (byl). Totez mnoho
jinych, nejcasteji takovych, "do kterych by to nikdo nerek", ti jsou
vetsinou nejcennejsi a nejucinnejsi. Nemam dukazy, ale presto jsem
presvedcen, ze tajni agenti nerozdavaji na potkani vizitky s titulem "tajny
agent", nebo "Polkovnik KGB", ani nenosi odznaky KGB, STB nebo CIA na
klopach, takze prohlaseni, ze Kozeny nebyl (neni), nebo je (byl) agentem
STB a/nebo KGB lze povazovat za pouhou spekulaci a nic vic. Verit, ze lze
vyvratit spekulaci jinou spekulaci by bylo naivni. Lze ji pouze zpochybnit,
coz v pripade inteligentni diskuse neni treba.
Jiz radu mesicu je mezinarodni aferou zadost Ruska o vydani "bankere",
ktery jako nastrceny majitel (cesky, tusim, bily kun, anglicky "front
person") banky KGB utekl do U.S.A. s nejmene dve ste miliony dolaru a KGB
dela vse proto, aby ho nalezite potrestala, protoze by tento priklad mohl
byt nasledovan a, podle vyjadreni zasvecencu, by "slo o desitky miliard
dolaru" (polooficialni odhady bohatstvi ruske mafie jsou stovky miliard
dolaru).
Predlozit dukazy, ze Viktor Kozeny byl (je), nebo nebyl (neni) agentem STB
a, nebo KGB je prakticky nemozne. Totez plati na vetsinu ostatnich agentu.
Takze emocionalni zvolani "Presvedcte me, ze je to pravda (nebo drzte
hubu!)" ma slouzit jako neotresitelny argument proti uvaham a spekulacim
zda tajne sluzby mely nebo nemely vliv na
a. revoluci
b. sametovou revoluci
c. zmenu systemu
d. frasce
e. podvodu stoleti
f. legalizovani a zvetseni existujici ekonomicke moci a bohatstvi skupin a
jednotlivcu atd. (vyberte si/doplnte podle vlastniho nazoru a presvedceni)
v Ceskoslovensku.
Proc zadny z prispevku vychazejicich z faktu a na zaklade nespornych faktu,
t.j. vysledku, teoretizujici o pricinach, nebyl zverejnen,aby ctenar nebyl
odkazan pouze na nazor dvou nezasvecencu (nebo snad mezinarodne uznavanych
a nezpochybitelnych expertu na otazky tajnych sluzeb, obzvlaste STB a
KGB?): "Hovoril jsem o zalezitosti s Vaclavem Zakem." (a shodli jste se na
tom, ze to je nesmysl, tudiz nema cenu na toto tema diskutovat, vse je vami
dvema definitivne vyresene?).
Soudny clovek by si netroufl neco podobneho prohlasit ani kdyby "hovoril o
zalezitosti" "sametove revoluce" s deseti generaly STB, kteri jsou (byli)
soucasne plukovniky KGB, nebo se prave vratil ze svetove konference na toto
tema jiz se zucastnili predni experti.
Tento vyrok a ton celeho clanecku naznacuji krome nedostatku skromnosti bud
absolutni nedostatek logickeho mysleni, nebo zamerne manipulovani
skutecnosti.
I nevzdelany clovek, vidi-li bourkove mraky, usoudi, ze asi prijde bourka a
najde-li zemedelec zadavenou slepici, predpoklada, ze to nejspise udelala
kuna. Suverenita a nadrazenost doktora Culika pripomina pravniho experta,
ktery by onomu zemedelci rekl: "Dokazte to!" Pokud by se to podarilo
dokazat, dalsi otazka by pravdepodobne byla "Dobre. Ale ktera?!
Nedokazete-li ktera, mlcte, neurazejte vsechny kuny!"
Verejna diskuse, doktore Culiku, neni soud. Verejna diskuse je VYMENA
nazoru. Pokud se nazory rozchazi, co je pro diskuse typicke a zadouci, je
bezne, ze jen jedna strana ma pravdu. Dokazat vsak tuto pravdu nad
jakoukoli pochybnost, byva obtizne. A dokazat neco v pripade, kdy jedinymi
dukazy mohou byt dukazy pripravene at uz pro tyto, nebo jine ucely,
obvinenou stranou je v podstate nemozne, jak nam napr. dokazuji ruzne
seznamy "spolupracovniku" STB ve kterych jsou, mozna omylem, ale spise
zamerne, jmena lidi, kteri agenty nebyli a nejsou tam pravdepodobne jmena
lidi, kteri agenty byli, ale jejichz uzitecnost neskoncila rokem 1989.
Zkuste si predstavit, jak by asi dopadly dukazy o nacistickych zlocinech
kdyby Treti rise neprohrala valku, pouze udelala "sametovou revoluci",
uzavrela primeri a hodne esesaku, gestapaku, soudcu a funkcionaru Treti
rise zustalo ve funkcich, a/nebo pouzilo zlato ze zubu vymlacenych z ust
veznu k "uspesnemu" podnikani? Ja vim, ze toto se v Nemecku v mnoha
pripadech stalo, ale jako ve vsem jde o miru. Je znacny rozdil, jde-li o
vyjimku, nebo o pravidlo.
Kdyby se to stalo v Nemecku temer masove, jako se to mozna stalo v
Ceskoslovensku a Rusku (predlozte "dukazy", ze aspon sto "nejzkusenejsich"
vojaku, policistu, soudcu a vladnich uredniku, kteri zastavaji v CR vysoke
funkce, nebylo, ani tajne, cleny KSC), ocekaval by jste, ze tito lide
predlozi dukazy o zlocinech nacismu, o sobe samych a o lidech, s kterymi
spolupracovali a spolupracuji? A pokud by dukazy nebyly predlozeny, odmitl
by jste (po rozhovoru s jednim nemeckym novinarem) i jen pripustit moznost,
ze MOZNA aspon nekteri z tech zaslouzilych esesaku, gestapaku, soudcu a
nacistickych uredniku s "neocenitelnou praxi" jsou vinni a ze "sametova
revoluce", ktera zmenila Nemecko nacisticke v Nemecko sametove jimi byla k
jejich prospechu ovlivnena?
Tvrdit se da ledacos, dukazy (temer vsechny) zpochybnit. Jeste dnes mnozi
extremiste tvrdi, ze k systematickemu vyvrazdovani Zidu a "nepratel rise"
za nacismu nedoslo, ze je to jen propaganda. Podle nich existujici dukazy
nejsou verohodne, nebo jsou dokonce falesne.
Proc, misto potlacovani diskuse na tema, ktere i podle Vaseho vyjadreni
zajima mnoho lidi, nevolate po tom, aby se na toto tema diskutovalo? Mozna,
ze by jste se podivil, kolik by jste dostal zprav o byvalych komunistech,
ba i estebacich, kteri jsou (byli) nejen "uspesnymi" podnikateli, ale i
policejnimi rediteli, soudci, namestky ministru, mozna i ministry?
Ac existuje presumpce neviny, existuje tez, pro dulezite verejne funkce,
pozadavek bezuhonnosti. "Zuby nehty" branite pri kazde prilezitosti napr.
ministra Kavana. Jak by jste se dival na cloveka, proti nemuz by nebyly
zadne dukazy, ale o nemz by se vedelo, ze sel "parkrat" s Al Caponem na
pivo? Sice vedel, o koho jde, ale podle jeho prohlaseni Caponovi nejen
nepomahal, ale ani mu neposkytl zadne DULEZITE informace. Povazoval by jste
takoveho cloveka za vhodneho nebo nevhodneho kandidate na ministerske
kreslo?
Nemohu si pomoci, ale mnohe Vase vyroky a Vase ucitelska suverenita,
udilejici ctenarum - studentikum - lekce bez moznosti ucinne oponovat
(neucinne, snadno vyvratilne oponovani je naopak vitane), tak presvedcive
prokazana nejen ve Vasi uvaze/rade (prikazu?) "teoretizovani na dane
paranoidni tema (je) pouhym mlacenim (prazdne?) slamy (prestante!?)", ale i
v mnoha komentarich pripojenych k clankum nebo ve Vasich redakcnich
uvahach, pripomina vyrok vyznamneho clena BRITSKE kralovske akademie ved,
ktery koncem minuleho stoleti pobavene informoval novinare o tom, ze
dostava "vetsi mnozstvi navrhu, v nichz se nepodlozene, nevedecky,
romanticky frustrovane" uvazuje o moznosti letani a vyroby "letajicich
stroju".
Pro ty mene inteligentni na zaver prohlasil "Moderni veda nad jakoukoli
pochybnost prokazala, ze neni mozne, aby stroj tezsi vzduchu letal." Tento
na slovo vzaty odbornik na letani, kery o cele zalezitosti tez promluvil s
nekolika dalsimi na slovo vzatymi odborniky, byl o svem nazoru skalopevne
presvedcen, protoze existovalo mnoho dukazu, ze letani neni mozne (vcetne
praktickych, od Ikara az po tehdejsi soucasnost), ale ani jediny, ze letani
je mozne. Priblizne ve stejne dobe jiny odbornik na slovo vzaty prohlasil,
ze "vedecke badani je nutno zrusit, protoze vse, co mohlo byt vynalezeno,
bylo vynalezeno".
Lide jsou ruzni. Nekteri prohlasuji "Vim, ze nic nevim", jini vedi, ze vedi
vse. Ti, kteri maji pocit, ze vedi malo, chteji studiem otazek a diskusi
nedostatecne vedomosti zlepsovat, ti, kteri vedi o urcitem problemu vse,
povazuji problem za vyreseny a diskusi za zbytecnou. Nekdy maji pravdu,
nekdy ne a dukazy, vychazejici pouze ze soucasnych znalosti maji casto
stejne omezenou platnost jako dukazy o nemoznosti letani "stroju tezsich
vzduchu".
Potlacovani nazoru s kterymi nesouhlasim je typicke nejen pro diktatory a
fanatiky, ale i pro "normalni" lidi, kteri si nejsou jisti svymi nazory,
ale nejsou za zadnou cenu ochotni pripustit, ze se (obcas) myli, nebo pro
lidi, kteri vedi, ze nemaji pravdu, ale maji sve duvody proti pravde
bojovat. Vsechny tyto typy muzeme najit at uz v rolich ucitelu, soudcu,
vudcu nebo redaktoru.
Nedavat ctenarum moznost utvorit si vlastni nazor, presentovat nazor dvou
amateru jako absolutni pravdu a nepripustit, ze tento nazor nemusi byt
stoprocentne spravny a ze na odlisnych nazorech muze byt alespon "zrnko
pravdy", takze nema cenu se jimi zabyvat je arogance v pripade doktora
Culika tezko uveritelna, ale, bohuzel, na strankach Britskych listu stale
vice a vice viditelna.
Poznámka JČ: Stejně není možné dokázat, že světu nevládne židovské či zednářské spiknutí.
