Tři Václavové
An English version of this article is available here in Central Europe Review.
(Čísla v textu odkazují k poznámkám, uvedeným u anglické verze článku.)
Česká republika je mladá země. Někteří Češi hovoří o dlouhé historii svého národa a většina českých intelektuálů zastává názor, že Československo vzniklo v roce 1918. Snaží se zdůražňovat spojitost s první Československou republikou.
Ve skutečnosti však Česká republika vznikla 1. ledna 1993.
Může se to zdát triviální, ale je nesmírně důležité uvědomit si, jak nesmírně mladá je Česká republika, když analyzujeme její společnost, politiku, ekonomiku i kulturu. Stejně jako v každé nové zemi, která je utvořena v hektickém porevolučním období, dosud nebyly vytvořeny normy, společnost je v chaosu, otázky totožnosti a občanství jsou vysoce důležité a politická situace je nestabilní, protože v mnoha oblastech neexistuje predecens.
Právě proto, že je Česká republika v tak nestabilním stavu, je velmi zajímavým tématem studia. Můžeme pozorovat, jak se nám utvářejí pravidla hry přímo před očima. Samozřejmě, lidé soupeří o to, kdo má mít právo definovat pravidla hry, a v této neklidné situaci se projevují různé intelektuální směry.
Pokusíme-li se tento vývoj trochu systematicky uspořádat, nutně to bude zjednodušením mnoha nejrůznějších názorů a pojmů, které spolu nyní denně soupeří ve veřejné debatě v České republice. Česká společnost je dosud od roku 1993 jen velmi nepevně utvořená a nelze ji definovat příliš přesně.
Nicméně, na první pohled vidí člověk tři trendy v České republice, a pokud čtenář dovolí určité zjednodušení, lze je charakterizovat jako soupeření mezi třemi Václavy.
Tradiční politické pojmy levice, pravice a středu nejsou vůbec tak důležité, jakou veřejný boj mezi těmito třemi přístupy v oblasti politického myšlení, které symbolicky představují čeští tři Václavové: Václav Havel, Václav Klaus a dávný kníže Václav. Jsou to tři soupeřící definice české společnosti, které všechny v současnosti usilují o pozornost širší české veřejnosti.
Václav Havel
Jeden myšlenkový trend, zjevně viditelný v současné české společnosti a politice, lze spojit se jménem Václava Havla, českého dramatika, prezidenta, který býval disident. Je to intelektuální trend, zdůrazňující morálku a humanismus. Je to směr, který uvažuje o společnosti jako o celku a požaduje, aby docházelo k zlepšování ve prospěch společného blaha.
Tento poslední bod spojuje tento myšlenkový trend přímo s podporou pro "občanskou společnost", to je kauza, kterou nezávislí čeští intelektuálové podporují už alespoň deset let. (1) Občanská společnost bývá definována jako veřejný prostor mezi státem a rodinou: může jít o asociaci filatelistů, o dobrovolné hasiče, o sportovní klub, o nevýdělečnou charitativní organizaci nebo o politickou stranu. Rozvoj těchto sektorů společnosti byl považován za univerzální lék proti atomizaci společnosti za komunistické éry. Zdravá občanská společnost byla považována za klíč ke zdravé demokracii a stala se námětem hlavních projevů jejího čelného stoupence, Václava Havla. (2)
Ale čeští intelektuálové projevovali a projevují tendenci distancovat se od politických stran jako takových, protože mají velkou nedůvěru k jakékoliv organizaci s názvem "strana", jelikož jim to připomíná systém, v němž strana znamenala Státostranu. Slovo "lobby" má také v českém kontextu záporný podtext, protože navozuje dojem, že společnost není jednotná. (3)
Ten trend v české společnosti, který zastupuje Václav Havel, byl původně fascinován myšlenkou "nepolitické politiky". Pojem "nepolitické politiky" se zrodil z hluboké nedůvěry vůči stranám. Lidé měli utvořit širokou frontu ve snaze vyřešit společenské problémy. Tento směr zastávali koncem roku 1990 a začátkem roku 1991 odpůrci Václava Klause během rozštěpu Občanského fóra, poloanarchické organizace, která svrhla komunisty v ulicích v roce 1989 a u volebních uren v roce 1990. Mnozí členové Občanského fóra, včetně blízkých známých Václava Havla, možná předpokládali, že revoluční euforie potrvá trochu déle, než jak tomu bylo ve skutečnosti, a chtěli udržet Občanské fórum při životě jako široce definované společenské hnutí. Jiní, které vedl Klaus, chtěli jasně definovat, co hnutí podporuje, zejména co se týče ekonomiky. Když se Občanské fórum rozštěpilo (definitivně v březnu 1991) a nakonec zvítězila ve všeobecných volbách roku 1992 Klausova nová strana, Občanská demokratická strana idealisté prohráli velmi podstatnou bitvu. (4)
Na jedné straně, sociální a intelektuální trend, představovaný Václavem Havlem, lze považovat za šlechetný, morální a kultivovaný. Ale na druhé straně je pravda, že tyto cíle nezískaly skoro žádnou podporu u širší veřejnosti, která považuje bývalé disidenty většinou za nepraktické lidi, příliš intelektuální a mimo styk se skutečným životem.
Tábor idealistů však volební porážkou v roce 1992 nezmizel. Intelektuálové, kteří podporovali optimistický Havlův trend, byli většinou odsunuti na kraj společnosti a rozptýleni do státního aparátu, do diplomatických služeb a do sdělovacích prostředků, avšak tu a tam stále existují, stojí ve vlivném stínu. Tento způsob uvažování se pokusil letos v létě o určitou obrodu v hnutí "Impuls 99" (5). Tento přístup však i nadále považuje většina obyvatelstva za nerealistický a neschopnost těchto lidí navázat kontakt s občanstvem a vést je vytvořil politické a pojmové vakuum, které tak rychle vyplnil druhý hlavní trend v české společnosti.
Václav Klaus
Když po roce 1992 upadl význam společenského hnutí, představovaného Václavem Havlem, dominující roli převzaly postoje jiného, soupeřícího Václava, Václava Klause. Tento myšlenkový postoj v České republice je nekonečně pragmatický.
Je to trend, který se neobával přijmout nálepku "strana" a přijmout systém politických stran, což byla, podle Klause, "normální, staletí zavedená praxe všude v rozvinutém světě". (6) Tento postoj považoval "nepolitickou politiku" za špatně definovanou, možná i trochu neseriózní. Klaus označil první skupinu nálepkou "snílci". (7)
I když tento myšlenkový trend podporují lidé nejrůznějších politických přesvědčení a členové všech politických stran, představuje ho Václav Klaus, protože Klaus tak jasně definoval - dalo by se dokonce říci vynalezl - stranický systém v České republice. Ano, Klaus definoval většinu veřejné debaty v ČR od roku 1991, a dokonce nyní, v roce 1999, kdy je prý jeho strana v opozici, udržuje si Klaus definující moc nad politickou sférou prostřednictvím tzv. "opoziční smlouvy" s vládnoucími sociálními demokraty, což je předchůdce systému dvou politických stran a udržuje Klausovu ODS v mocenské hře jako tichého koaličního partnera. (8)
Tento trend je pragmatický, jasný a velmi zdůrazňuje tržně orientovanou rétoriku. Vždycky prosazoval individualismus, někdy až tak radikálně jako Margaret Thatcherová, která proslula svým výrokem: "Společnost jako taková neexistuje. Existují jednotliví muži a ženy a pak existují rodiny." (9)
Tento trend nespoléhá na "občanskou společnost". Ve skutečnosti je tento trend otevřeně nepřátelský pojmu občanské společnosti. Klaus sám jasně odmítl občanskou společnost. Charakterizoval ji jako "nenormální". Systematicky odmítá přijmout myšlenku, že by neziskové organizace mohly pomáhat společnosti stejně významně jako organizace, zaměřené na zisk. (10)
Obdobně, Klaus a intelektuální hnutí, které představuje, přímo odmítají projekty, založené na představě společenské soudržnosti nebo na nevyzkoušených plánech. Dělejme jen to, o čem bylo dokázáno, že to na Západě funguje, to byla rétorika, která byla volebně úspěšná. Jedním z hlavním hesel Klausovy strany ve volbách v roce 1998 bylo "Odmítněte socialistické experimenty", nikoliv proto, že by ostatní strany navrhovaly megalomanské projekty komunistického stylu, ale protože to heslo vyjadřuje dobře to, co mnozí ve společnosti chtějí slyšet: žádné velké projekty pro "sociální blaho" a nic, co by připomínalo sociální inženýrství. Navzdory tomu, že mezi vzdělanci v Británii a v Americe je stále populárnější "třetí cesta" - což má zřejmě být něco mezi socialismem a kapitalismem - podle Klause je "třetí cesta" nejrychlejší cestou do třetího světa". (11)
V české společnosti naprosto položilo vydělávání peněz v devadesátých letech morálku na lopatky. Lidé s protekcí shromáždili velké bohatství, které jim nabídla privatizace. Éru jasně shrnul Václav Klaus - "Špinavé peníze neexistují" - a Tomáš Ježek, kdysi vlivný privatizační činitel, ředitel Fondu národního majetku, který uvedl, že privatizace je závod mezi ekonomy a právníky, v němž musejí být ekonomové napřed. I když oba posléze začali popírat, že něco takového kdy říkali, tyto výroky se staly součástí národního folklóru jako symboly doby. (12)
Většina české společnosti otevřeně odmítla nerealistické ideály Havlovy politické filozofie a přijala Klausův způsob uvažování. Vznikl jasný systém politických stran a země bez rozmyslu přijala volný trh, který byl - ze zpětného pohledu je to jasné - více neregulovaný než cokoliv, co existuje na Západě.
Klaus dokonce prosazoval myšlenku, že se Česká republika stane vzorovou tržní demokracií, že bude nejen lepší, než její sousedi ve střední a východní Evropě, (13) ale že bude lepší než Západ. Tento postoj "západnější než Západ", postoj, že "Češi rozumí všemu nejlépe" je špičkou nacionalistického ledovce, který hrozivě plave ve vodách české společnosti.
Kníže Václav
O "dobrém králi Václavovi" z anglické viktoriánské koledy, neboli knížeti Václavovi (c. 907 - 935), patronu Čechů, lze říci, že představuje třetí hlavní trend v české společnosti a v české politice: je to trend, který zdůrazňuje "velikost českého národa" a je v podstatě nacionalistický. Tím v žádném případě nechci naznačit, že byl svatý Václav nějakým způsobem nacionalista - to by byl anachronistický nesmysl.
Svatý Václav je zde prezentován jako symbol těch myšlenek a moderních společenských trendů, které ospravedlňují své činy etnicko-nacionalistickými argumenty. Takové argumenty a takové společenské trendy zdůrazňují "národní charakter" a využívají - někdo by mohl říci zneužívají - historiografie na pomoc argumentace při veřejné debatě nebo k získání politických výhod.
Přirozeně, kníže Václav není jediný, ani v žádném případě první starobylý český hrdina, na něhož se lidé odvolávají při veřejné debatě. Podle toho, jaké "národní rysy" chce mluvčí zdůraznit, k dispozici je celý pantheon hrdinů.
Někteří se odvolávají na Františka Palackého, historika z devatenáctého století a představitele českého národního obrození a na T. G. Masaryka, prvního československého prezidenta, když chtějí zdůraznit demokratické tradice a "vrozenou demokratickou povahu" českého národa. (15)
Samozřejmě, opačnou stranou mince je to, že Masaryk vytvořil z Palackého představy o neustálém boji mezi Čechy a Němci základní kámen nového státu, který vznikl po první světové válce, a tento pojem nevyhnutelného etnického konfliktu vytváří v širší české společnosti silný proud i v devadesátých letech našeho století. Někteří dnešní čeští intelektuálové - jasně v souladu s havlovským trendem v české společnosti - nedávno kritizovali Palackého i Masaryka, ale to bylo jen součástí neúspěšného intelektuálního úsilí vnutit česko-německé smíření neochotné české veřejnosti. (16)
Ostatní autoři a politikové odkazují na jiné národní hrdiny, jako je Karel Havlíček Borovský, novinář a buditel z devatenáctého století, Jan Ámos Komenský (známý na Západě jako Comenius), pedagog ze sedmnáctého století, Jan Hus, náboženský reformátor z patnáctého století či náboženští rebelové z patnáctého století, kteří přejali své jméno i inspiraci od Husa a jeho mučednictví. Mluvčí se vždycky vztahuje k historické postavě podle toho, jakou "národní vlastnost" chce zdůraznit. Celý proces této reflexe posiluje představu, že český národ existuje a že jeho členové projevují určité charakteristické vlastnosti. (17) Tedy, že emoci a myšlenky v dnešní české společnosti mají jakési prapůvodní, etnické vysvětlení.
Nejotevřeněji nacionalistickou součástí veřejné debaty je zjevně neofašistický jazyk české Republikánské strany. Pravidelně se ve svém listě Republika odvolávají na národ a dokonce hovoří o nutnosti zachovat jeho etnickou čistotu. (18) Avšak Republikáni stojí jen na nejčernějším konci nejasného spektra nacionalismu, který prostupuje českou společností. Všechny politické strany využívají občas nacionalismu a dokonce i v novém českém liberalismu je zjevné, že využívá národních mýtů.(19)
Možná je ještě důležitější, že v celé české veřejné debatě se diskurs soustřeďuje na etnické "my". Palcové titulky jako "Vyvážíme X do..." anebo "Evropská unie nám nařizuje..." jsou možná považovány za normální ve všechn evropských národních státech, alespoň v bulvárním tisku. Ale v České republice pravidelně používají seriózní i bulvární noviny (pokud lze český tisk podle těchto kategorií rozlišovat) výrazy jako "naši Romové" a "naši Němci" a tím jasně projevují, že české "my" je etnické "my", znamená to "my Češi". Takového jazyka používají negramotní násilníci na ulici i univerzitní vědci. Výlučnost, kterou to vnucuje veřejné debatě, má vážný dopad pro otázky soužití s menšinami v České republice.
Bitva o definici společnosti
Jako každý popis složité společnosti je toto trojdílné líčení českého světa zjednodušením a obdobně jako každý hovor o "levici, pravici a středu" má tato debata o "Václavovi, Václavovi a Václavovi" svá omezení. Avšak tito tři symboličtí Václavové jsou v dnešní politice daleko důležitější než tradiční politické spektrum. Stojí v samém ohnisku politické debaty a veřejného života dnešní České republiky. Nejsou to osobnosti a nejsou to jen jednoduché myšlenky: jsou to celé koncepty, celé systémy, celé způsoby, jak pohlížet na společnost.
Když jsem charakterizoval tyto tři myšlenkové trendy v dnešní České republice, nechtěl jsem tím vzbudit dojem, že každý český občan patří alespoň do nějaké této kategorie. Je to spíše trojdílná duševní mapa a poznávací krajina dnešní české společnosti. Všechny tři trendy jsou totiž do určité míry viditelné ve všech politických stranách, u každého politika o i každého jednotlivého občana.
Havlovský postoj zdůrazňuje rozvoj "občanské společnosti", odmítá roli podnikatelských zájmů a podtrhuje význam humanistické, bratrské lásky pro bližního. Klausovský postoj spoléhá na hyperrelativismus a popírá, že společnost vůbec existuje. A nakonec nacionalistický postoj zdůrazňuje existenci niterně pociťovaného etnického národa, výlučného "my". Všechny tři tyto prvky jsou aktivní v dnešní české společnosti a soutěží o prostor ve veřejné sféře.
Skutečná debata, která leží vskrytu pod povrchní veřejnou debatou je tedy bitvo o to, jak definovat samu společnost.
"Jaká bude česká společnost?" to je otázka, která se ozývá z většiny politické, kulturní a společenské argumentace v této nově narozené, porevoluční republice. Bude to společnost založená na určitém pojmu společného blaha, na síle individua nebo na představovaném historickém dědictví etnického národa? Který Václav zvítězí a převládne v nadcházejících desetiletích v českém světě? Havel? Klaus? Kníže?
Z hlediska léta roku 1999 nelze prohlásit ani jednoho zatím za vítěze. Jak se situace vyřeší během nadcházejícího desetiletí je skutečná otázka. Možná jeden přístup jasně nad druhými dvěma nezvítězí. Možná, že nestabilní hospodářská, politická a sociální situace České republiky potrvá po určitou dobu a "Bitva tří Václavů" bude pokračovat celou řadu let.
Skandál v britských sdělovacích prostředcích:
Odhaleny styky mezi novináři a politiky
Bývalý britský konzervativní ministr financí Norman Lamont se přiznal, že byl, upřímně řečeno, šokován, napsal ve středu ve svém komentáři mediální editor listu Guardian Kamal Ahmed. Během bitvy o to, kdo se stane šéfem konzervativní strany v roce 1990 prozradil čelný činitel zpravodajského studia britské komerční televize Independent Television News výsledky důvěrného průzkumu volebních preferencí mezi konzervativními poslanci, který provedlo právě toto televizní studio. Tyto informace velmi pomohly Johnu Majorovi.
K Lamontovu šoku můžeme dodat další emoci: pocit zrady a deprimovanost, argumentuje mediální editor listu Guardian. Zdůrazňuje, že je nesmírně znepokojující, že pracovník Independent Television News prozradil politikovi důvěrné informace, které zjistili jeho kolegové novináři.
Komerční ITN, stejně jako BBC, má povinnost být nezaujatou, nezávislou televizní stanicí. Znamená to, argumentuje Guardian, že my, televizní diváci, musíme být schopni důvěřovat těmto organizacím, že vysílají objektivní informace o politické scéně.
Nezávislost se nerodí na poli. Vzniká z toho, že novináři a jejich šéfové dodržují nepsané pravidlo: ať už je naše politické přesvědčení jakékoliv, mezi ním a naší novinářskou prací musí být jasný odstup.
Nynější skandál má velmi široký význam, pokračuje Guardian. Roste spiklenecké srozumění mezi těmi, od nichž se očekává, že veřejnosti poskytují objektivní informace, a mocí - mezi novináři a politiky. Novináři se stávají pro politiky propagandisty.
Je sice pravda, že většina novinářů, kteří dělají politické zpravodajství v BBC i v ITN si zachovává svou objektivitu prostřednictvím robustní integrity. Jenže pokaždé, když se stane novinář mluvčím politické strany, poškozuje to veřejný zájem. Likviduje se přesvědčení veřejnosti, že politika a žurnalismus spolu nemají mít nic společného.
Vezměme několik příkladů. Lorraine Davidsonová, bývalá politická reportérka Scottish Television, odešla z televize a stala se členkou týmu pro komunikaci s novináři Labouristické strany ve Skotsku. Vyvolalo to protesty, když se krátce poté zase vrátila do Scottish Television. Ta televizní stanice ji naštěstí už nedovolila, aby se věnovala politickému zpravodajství. Avšak je znepokojující, že se novinář může stát členem pracovního týmu politické strany, jehož cílem je zpravodajství kontrolovat a ovlivňovat.
Bill Bush, šéf oddělení politického výzkumu v BBC, odešel z BBC a stal se členem výzkumného týmu v úřadu ministerského předsedy v Downing Street číslo 10. Byl to člověk, který měl přístup k nejdůvěrnějším informacím o poslancích, o jejich stranách a o vládě, jaké kdy BBC shromáždila. Jeho přechod do Labouristické strany byl pro ni obrovským ternem. Čtyři další novináři z BBC přešli nedávno do výzkumného týmu Labouristické strany.
Zaměstnanci BBC jsou zvlášť zdeprimováni jedním velmi vysokým politickým korespondentem, který se vychloubal, že zažádal o místo v aparátu Labouristické strany, jenže pak ho Labouristická strana odmítla. A ten člověk i nadále dělá v BBC politické zpravodajství. Jak je možné, že to šéf zpravodajství BBC, Tony Hall, nadále toleruje, ptá se Guardian.
Ruský tisk: spolehlivý zdroj černého humoru
Tento text vyjde v časopise Media Monitor, září 1999.
Jaký je rozdíl mezi západním a ruským tiskem? Při pročítání ruských deníků vás napadá, že život v Rusku musí být velmi těžký, ale zároveň velmi humorný - v tom černém smyslu slova. Specifika ruských médií dokonce způsobovala velké problémy při jejich analýze.
Jedním z hlavních úkolů informačních médií je pravdivý a nepředpojatý popis událostí. Nutnou podmínkou pro realizaci tohoto cíle jsou:
1) nezávislá média
2) větší množství nezávislých médií
Vývoj ruského tisku v devadesátých letech
Okolo roku 1990 začal proces liberalizace médií. Hlavní zásluhu na tom mají demokratizační procesy, které probíhaly celou společností. Rovněž faktor volné soutěže sehrál důležitou roli:
Po roce 1990 se začala objevovat nová média - noviny, časopisy, televizní i rozhlasové stanice. Každé z nich si muselo najít svůj vlastní segment trhu. Ta média, která se soustředila na seriózní publikum, musela poskytovat vyvážené informace - jinak by jejich cílová skupina přeběhla k důvěryhodnější konkurenci.
Nově vznikl především list "Kommersant". Byl to první nezávislý deník, proslulý hbitými reakcemi na probíhající události a velmi přesnými předpověďmi. "Kommersant" je pravděpodobně nejpopulárnějším deníkem mezi čtenáři zajímajícími se o ekonomiku a politiku.
Důležité jsou také nové listy "Nezavisimaja gazeta", "Obschaja gazeta", "Rossijskaja gazeta" (oficiální noviny ruské vlády).
Z médií staré školy si svou pozici dokázal udržet prakticky jen list "Izvestija".
Jiná média, jako "Argumenty i Fakty" a "Komsomolskaja pravda" vykročily nezadržitelně směrem k bulváru.
V období let 1996/97 došlo k další vývojové etapě, kterou někteří ruští analytici nazývají "oligarchizace". V důsledku absence řádné regulace sdělovacích prostředků se stal dirigentem domácí politiky soukromý kapitál.
Byl zahájen boj o vlastnictví masových médií jako nejefektivnějšího nástroje pro ovládání veřejného mínění. Pod kontrolu magnáta Borise Berezovského a jemu "blízkých struktur" se dostaly "Nezavisimaja gazeta", "Novyje Izvestija", televizní kanály ORT a TV - 6, a bohužel také Kommersant.
Témata ruského tisku
O čem psal ruský tisk v červnu letošního roku? Psal na tato témata:
Domácí politika (jmenování nové vlády, požadavky Mezinárodního měnového fondu, konflikt v Čečensku)
Zahraničí (v podstatě jen konflikt v Jugoslávii)
Hospodářská politika
Politické strany a nadcházející volby nepatřily k nejpopulárnějším tématům - není divu, vždyť volební kampaň tehdy ještě nezačala.
Jedním z pozoruhodných témat, o nichž se v červnu psalo, byl vztah Borise Jelcina ke komunistické straně (příběhy o Leninově mumii a kontrole komunistů ze strany ministerstva spravedlnosti).
Komunisté - být či nebýt?
Komunistická strana Ruska (KSR) je hlavním námětem politických článků v tisku. KSR se zabývá celá čtvrtina příspěvků o politických stranách. Druhou nejpopulárnější politickou skupinou je "Otčestvo", které vede starosta Moskvy Jurij Lužkov.
Ostatní strany a politická seskupení následují s odstupem.
Je pravda, že hodně článků o KSR bylo záporných, ale abychom si utvořili celkový obrázek, je nutno se zastavit u některých specifik politické situace v Rusku.
Během posledních měsíců vznikají stále nová politická hnutí a koalice.. Nyní jich existuje více než dvě stě. Mnoho z nich nemá jasný politický program, nebo jej alespoň neprezentuje veřejnosti. Mnoho má velmi podobná jména: "Hlas Ruska", "Celé Rusko", "Rusko", "Vpřed, Rusko", "Demokratický výbor Ruska"... Vyznat se v těchto stranách činí obtíže i člověku, který se o politiku profesionálně zajímá, natož pak prostým voličům.
Mezi strany, které zaujímají jasnou politickou pozici, nebo se alespoň objevují v tisku pravidelně, patří KSR, Otčestvo, Pravoje Delo (demokratická koalice, vedená Němcovem, Fedorovem, Hakamadou a Čubajsem) a Celé Rusko (vedené prezidentem Tatarstánu).
Proč jsou komunisté nejčastějším tématem mediálních diskusí? Názor novinářů je jasný - prezident nechce, aby byli znovuzvoleni do parlamentu.
Negativní hodnocení komunistů je jedna věc, ale ve složitých ruských podmínkách nesmíme z rovnice vypustit pověst samotného Jelcina. Jinými slovy, jakákoli akce proti komunistům, jejímž původcem je prezident Jelcin, zřejmě postavení ruských komunistů jen posílí.
Katarina Goldfain
(Studuje na univerzitě v Omsku.)
Text vyjde v zářijovém čísle časopisu Media Monitor, měsíčníku, který vydává občanské sdružení InnoVatio. Toto sdružení systematicky analyzuje vlivné sdělovací prostředky. Další informace u šéfredaktora časopisu Marka Proroka, e-mail: marek.prorok@innovatio.cz.
Zkoušení ze čtení
Malý příspěvek k diskusi o literatuře
Přečetl jsem si článek pana Lubomíra Machaly z Olomouce a zaujalo mě několik vět z jeho dopisu. Ač je mi jasné, že i budoucí učitelé musí být pochopitelně z něčeho zkoušeni, zkoušení ze čtení je asi hodně odlišné od jiných zkoušek.
Souhlasím s tvrzením, že to, co dotyčný přečetl, nemusí být "povinná četba". To jsme zažili na gymplu v češtině a později na technice v jazykových předmětech a i v marxismu. Výhoda byla, že se předem znaly otázky a odpovědi, ať už ve formě "výcuců" nebo jako důsledek ustavičného omílání. Nevýhoda byla, že se při tom student vlastně nic nenaučil, leda jen papouškovat.
Zde se zřejmě zdá, že je možno mluvit o čtení knih autorů "ještě-ne-klasiků", kde prefabrikované obsahy jejich děl ani neexistují. Cituji : "Co přečte, to je mi v zásadě jedno. Ale musí být schopen o tom hovořit." Jenže co je tedy předmětem zkoušení: zda student umí vyprávět obsah knihy, provést kritiku autorova stylu, jeho námětu, zpracování, formy či autorových názorů? Tedy využití znalostí, které předem získal např. v předmětu "literatura" či jinde? Anebo je to ocenění vlastních názorů studenta, jeho vlastní kritiky autora, jak dalece umí posoudit vhodnosti zpracování a autorovo dílo vůbec? Není to tedy vlastně zkouška z něčeho úplně jiného jiného, než ze čtení?
A do jaké hloubky musí student znát teorii a dějiny literatury, aby své znalosti mohl při posuzování knihy vůbec uplatnit? Musí nutně přijít i na to, "co tím chtěl básník říci?" Pokud na to není dostatečně "vytrénován", bude mít asi značné problémy. Vždyť i kritici se kolikrát nemohou shodnout ani na jediné věci. Nebo jde jen o to, zda student dokáže opravdu samostatně myslet? Ale jak moc samostatně a jak moc správně?
Také zkoušející musí mít poměrně velmi dobrou představu o té které knize, znát její obsah, styl a případně si být dostatečně jistý, co tím skutečně chtěl autor říci. Jinak by asi sotva mohl vůbec "soudcovat". A také to se nezíská pouhopouhým čtením - ale co když zkoušející knihu ani pořádně nečetl? Může si být vůbec jistý, že mu student neblábolí nesmysly? Není to vlastně trochu taky zkouška zkoušejícího?
Poznámka JČ: Pane Hurychu, máte pravdu, že se pozastavujete nad tím, jaké "lektvary" my, "humanističtí" "vědci", vlastně vaříme na těch "našich" vysokých školách. Každé umělecké dílo je svou podstatou mnohoznačné a přesahuje, transcenduje běžné schopnosti verbálního vyjadřování. Kdyby šlo jasně definovat, "o čem ta kniha je", "co chtěl básník říci", autor by se nemusel obtěžovat tu knihu psát, obraz malovat, hudbu skládat, film natáčet. Mohl by o tom přece jen hovořit. Každá analýza uměleckého díla je nutně svou definicí nedostatečná, protože každé dílo přesahuje skutečnost, je "někde za", jak to napsal Jan Skácel. Literární zkouška (zde v Británii jsou jen písemné, v ČR jsou ústní) zkoumá, do jaké míry si student osvojil teoretické nástroje, s jejichž pomocí může k literárnímu dílu přistupovat a dostat z něho snad víc než řadový čtenář, nebo tomu líp porozumět, nikdy však z něho nedostane všechno. Jediné řešení a správná odpověď neexistuje. Vnímání uměleckého díla je aktivní proces, který mimochodem taky trochu bolí. Proto se lidi raději často dívají na Baywatch.
Blair přislíbil Britům na výročním kongresu své strany "éru rovných příležitostí pro všechny"
V úterý na letošní sté výroční konferenci Labouristické strany přislíbil v sebejistém projevu Tony Blair, že osvobodí britské občany "od všech forem konzervatismu, které jim dosud znemožňovaly rozvoj" - ať už je to konzervatismus na levici nebo na pravici.
V emocionálním pětapadesátiminutovém projevu k delegátům spojil Tony Blair úsilí o individuální spokojenost a štěstí se širší potřebou každého národa maximalizovat využívání svého lidského talentu a vyrovnat se s výzvami rychle se měnící, globální ekonomiky.
Labouristická strana stojí podle Blaira v samém ohnisku modernizující celonárodní koalice voličů s "pokrokovým" pohledem do budoucnosti.
Nepřáteli této koalice nejsou pouze tradiční konzervativci, uvedl Blair, ale i ideologičtí levičáci a levicoví učitelé - všichni, kdo brání pokroku.
"Lidé so rodí s nadáním, a přesto je nadání všude v okovech..." konstatoval Blair a dodal: "Podívejme se jen na Británii. Je to země, řízená až příliš dlouho s využíváním talentu jen malé menšiny, zatímco génius velké většiny leží ladem, ignorovaný a bez péče. Jestliže se nám nepodaří rozvinutout nadání všech našich občanů, v Británii jsme selhali. Nadání je bohatství pro jednadvacáté století."
Ve svém projevu útočil Blair na obstruktivní roli "konzervatismu levice i pravice", na cyniky, elity i establishment.
Jednadvacáté století nebude podle Blaira bojem mezi kapitalismem a socialismem, ale bojem mezi silami pokroku a silami konzervativismu. Právě konzervatismus brání britskému národu, aby plně realizoval svůj potenciál.
Delegáti výročního sjezdu přijali Blairův projev velmi pozitivně, avšak levicoví účastníci konference poukázali na to, že Blair odmítá celou dosavadní historii Labouristické strany a nahrazuje ji poameričtěnou verzí meritokratické demokracie.
Blair naopak tvrdil, že vychází ze starých labouristických tradic, ale odmítl starou Labouristickou stranu, že měla příliš úzkou politickou základnu a že se stavěla nepřátelsky k těm lidem, kteří chtěli něco ve společnosti dokázat.
"Třídní boj skončil, ale úsilí o autentickou rovnost teprve začalo," varoval premiér a dodal: "Tato generace chce společnost bez předsudkl, nikoliv ale bez zákonnosti."
Blair zdůraznil, že v ekonomické oblasti musí být jeho vláda opatrná, má si zachovat svou těžce vydobytou pověst hospodářské kompetentnosti. Od Kosova až po Severní Irsko, od plány na zvýšení gramotnosti britských školáků až po britský plán zaměstnanosti je podle Blaira prý britská vláda neobyčejně úspěšná, i když práce ještě nebyla dokončena. "Netvrdím, že je Británie naprosto proměněna. Ale základy nové Británie už byly položeny."
Kritikové poukazují na to, že i když byl Blairův projev silně emocionální, obsahoval velmi málo informací o konkrétní vládní politice.
Blair se však zmínil, že je cílem britské vlády dosáhnout toho, aby v příštím století studovalo na vysokých školách padesát procent všech mladých lidí, vycházejících ze škol. V současnosti na vysokých školách studuje v Británii třicet procent mladé populace.
Balkánské přehmaty českého prezidenta
Politické kroky dnešního českého prezidenta ve vztahu k bezmála desetileté
historii krvavých etnických střetů na území někdejší komunistické Jugoslávie
bývají částí české intelektuální elity vnímány jako zářný příklad politické
kultury evropské úrovně. V chápání mediálně vlivné skupiny českých misionářů
euroatlantické integrace jde o více než slušnou výkladní skříň, za níž se
ukrývá zbytek provinciálního a smradlavého českého krámu. Publicista Jan
Urban se před více než třemi lety nechal slyšet, že Václav Havel je to
nejlepší, co česká politika v souvislosti s válkou na Balkáně nabídla, podle
politiloga Jiřího Peheho právě prezident svým zásadovým postojem demaskoval
slabost ostatních českých politických elit a Břetislav Rychlík letošního
léta označoval v Lidových novinách postoje Václava Havla k poslední
balkánské krizi za "čestné a chlapské" a vzýval ho coby pevný ostrov
zmiňovaných ctností, čnějící v českých politických poměrech nad temnými
vodami morální bídy.
Skutečný evropský a potažmo i světový formát Havlových postojů k balkánským
krizím lze odvodit především z toho, že vždy věrně sledovaly ideovou
doktrínu těch činitelů, které determinovaly politiku mezinárodního
společenství k bývalé Jugoslávii, přesněji řečeno německé, a o od nástupu
Clintonovy administrativy v roce 1994 i americké diplomacie. Je to hlavní
příčina jejich obliby mezi těmi, kteří těsné sepětí České republiky s
politikou západního světa povýšili na absolutní kritérium hodnocení české
společnosti. Ten, kdo je s realitou Balkánu alespoň v hrubých rysech
obeznámen, může ale jen stěží přijmout závěr, že Havlova vystoupení vyvěrají
ze znalosti tamních poměrů a že svá morální východiska mají v tradičních
hodnotách západní kultury. Spíše naopak: neznalost, kterou český prezident
při mnoha příležitostech demonstroval, je podivuhodná, a morální pružnost, s
níž k jednotlivým aspektům balkánské apokalypsy přistupoval, zanechává
nepěkné skvrny na pověsti nesmlouvavého ochránce lidských práv, kterou si
dříve vydobyl.
Před několika dny přijal Václav Havel na zámku v Lánech jednoho z vůdců
srbské opozice Vuka Draškoviče. V zájmu nezasvěceného čtenáře se hodí
podotknout, že tento charismatický srbský politik a spisovatel věnoval
většinu své literární i politické dráhy pokusům o rehabilitici roajalistické
srbské válečné rezistence, vystavěné na krajně pravicových, šovinistických
základech a v mezích svého mocenského vlivu důsledně potlačující práva všech
nesrbských etnik jihoslovanského prostoru. Samo o sobě by to jistě nemuselo
vadit: demokratů v evropském slova smyslu je na Balkáně pramálo a jejich
politický vliv je povětšině zanedbatelný. Snad by nemuselo vadit ani to, že
současný program Draškovičovy strany (SPO - Srbské hnutí obnovy) mj. jako
předpoklad vytvoření dobrých vztahů Srbska s Chorvatskem uvádí překreslení
státních hranic, "protože jen spravedlivě stanovené hranice zajistí trvalý
mír". (To, že Vuk Draškovič v závislosti na aktuální politické konstelaci v
minulosti označoval dnešního jugoslávského prezidenta Slobodana Miloševiče
střídavě za zločince a oduševnělého a šaramantního muže, vadit také
nemuselo: i v terminologii hlavního amerického vyjednavače pro Balkán
Richarda Holbroka se v dobách daytonských jednání pro dnešního
"bělehradského vraha" našla o mnoho přívětivější přízviska: Miloševič byl
nazýván "naším mužem v Bělehradě", "nadějí Západu" a člověkem, který "to
zařídí".) Tím skutečným projevem Havlovy dezorientace je nicméně
prezidentovo bizarní zdůvodnění Draškovičova přijetí, které zůstalo v
komentářích českého tisku zcela opomenuto.
Václav Havel se nechal slyšet, že Vuka Draškoviče příjímá proto, že chce
vyjádřit svou podporu každodenním pouličním demonstracím v Bělehradě,
jejichž ohlas právě v době návštěvy upadá. Demonstrace, které měl Havel na
mysli, přitom nepořádá Draškovičovo SPO, nýbrž hnutí Společenství za změny,
v jehož jádru stojí Demokratická strana Zorana Djindjiče. Vuk Draškovič se
od nich ostentativně distancoval a jejich organizátory dva dny před příletem
do Prahy pateticky označil za zrádce srbského národa. Právě v době, kdy
Václav Havel podle vlastních představ vyjadřoval svou podporu demonstrantům
svým projevem přízně Vukovi Draškovičovi, procházel jejich průvod kolem
sídla SPO a ohlušujícím pískotem dával najevo svůj nesouhlas s postojem
jejího předsedy.
Je otázka, proč to prezidentovi nikdo z jeho poradců neřekl. Výsledný lapsus
je ve svých důsledcích vcelku nevinný. Vyvolává určité reminiscence na
Havlovu návštěvu bosenského Sarajeva v prosinci roku 1995, jejíž
proklamovaný symbolický význam měl spočívat v tom, že se odehrála v době
katolických Vánoc, tj. u příležitosti svátku, který si ani jedno ze zde
podstatněji zastoupených etnik (bosenští Muslimové a pravoslavní Srbové)
nepřipomíná. V balkánské agendě českého prezidenta ale bohužel nechybí ani
poněkud zlověstnější počiny.
Na jaře 1991, tj. v době, kdy posttitovská Jugoslávie ještě existovala, kdy
i přes překotný nástup srbského, chorvatského a později i muslimského
nacionalismu existovalo v jihoslovanském prostoru velké množství lidí, kteří
se považovali za Jugoslávce a měli upřímný zájem na udržení společného státu
a harmonizaci mezietnických vztahů, v době, kdy se nezanedbatelnému
mocenskému vlivu těšila reformní a myšlence národnostní tolerance oddaná
federální vláda Chorvata Ante Markoviče, přicestoval na Havlovo pozvání do
Prahy jistý Dobroslav Paraga. Tento tehdy jedenatřicetiletý muž byl o
jedenáct let dříve komunistickým režimem na tři roky uvězněn, když jako
student záhřebské univerzity organizoval petici požadující propuštění
chorvatských politických věznů. Na počátku roku 1990 pak obnovil tzv.
Chorvatskou stranu práv. Šlo o politickou organizaci s šovinistickou
protisrbskou tradicí, spojenou mj. s postavou ustašovského diktátora Ante
Paveliče. Václavem Havlem byl Paraga přesto přijat jako bojovník za lidská
práva v Chorvatsku.
Stojí za zmínku, že v roce 1991 Paragova strana v tzv. Červnové chartě
vyzvala k "obnově a znovuvytvoření Nezávislého státu Chorvatsko (NDH, tj.
Paveličovy hrůzovlády) na jeho úplném historickém a etnickém teritoriu", tj.
včetně Bosny a Hercegoviny a části Černé Hory a Srbska. Když se v Chorvatsku
rozhořela občanská válka, postavila Paragova strana vlastní paramilitární
jednotky, které tento program měly uvést do praxe. Násilnosti páchané
Paragovými dobrovolníky patří k zřídkakdy zmiňovaným aspektům chorvatské
občanské války. Sám Paraga se v čase války vyjádřil, že Paveličova Ustaša
byla "příliš liberální. Kdyby byla dosáhla toho, co si vytyčila, tak bychom
teď nebyli v takovém postavení." Připomeňme, že Paveličův program si vytyčil
mj. úplné vyhlazení srbského etnika na území NDH.
Na obranu tehdejšího československého prezidenta je nutno podotknout, že
nebyl jediným státníkem, který Dobroslavu Paragovi věnoval svou přízeň. V
dubnu 1990 byl Paraga přijat rakouským prezidentem Kurtem Waldheimem, v
červenci 1991 předsedou albánské Demokratické strany Salihem Berišou a ještě
v červnu 1992 (!), tj. půl roku po té, co byl chorvatskou státní
prokuraturou obžalován ze šíření fašistické symboliky, předsedou
zahraničního výboru německého Bundestagu Hansem Sterckenem.
Na počátku léta 1991 Václav Havel rezolutně podpořil chorvatskou secesi od
jugoslávské federace, přestože chorvatský stát se konstituoval na vyhraněně
nacionalistických základech, odmítl garantovat menšinová práva šestiny svých
obyvatel a právě jeho mezinárodní uznání se stalo předvídatelným faktorem
geneze pozdější krvavé války v Bosně a Hercegovině. A v létě 1995 vyjádřil
své pochopení pro brutální vojenskou operaci "Bouře", při které chorvatská
armáda dobyla oblast tzv. Krajiny, do té doby obsazené separatistickými
jednotkami chorvatských Srbů. Havlova porozumění se chorvatské vládě dostalo
přesto, že k akci sáhla v okamžiku, kdy opuštění krajinští Srbové poprvé
vyjádřili ochotu jednat o reintegraci obsazeného teritoria do chorvatského
státu. Přesto, že v jejím důsledku musely opustit své domovy stovky tisíc
srbských obyvatel, které tuto oblast obývaly po staletí. A přesto, že akci
provázelo masové a systematické porušování lidských práv, které si svým
rozsahem a použitými metodami nijak nezadalo s barbarským řáděním srbských
paramilitárních formací v první fázi chorvatské války, které Václav Havel
vehementně a jistě oprávněně odsuzoval. Trvající odliv srbského obyvatelstva
a léta politických perzekucí namířených proti zbývajícím chorvatským občanům
srbské národnosti nechávají českého prezidenta zcela chladným.
Samostatnou kapitolou jsou pak Havlovy projevy při letošní eskalaci kosovské
krize. Nemíním se zde pouštět do jejich podrobné analýzy. Pozastavím se jen
nad tím, že závažný problém porušování lidských práv v Kosovu, který
existoval deset let, se do Havlovy rétoriky propracoval až v momentě, kdy se
stal proklamovaným imperativem počínání mezinárodního společenství.
Bezvýhradný souhlas s válkou vedenou proti Jugoslávii navíc českého
prezidenta konfrontoval s nutností vyrovnat se s otázkou její
mezinárodně-právní legality. Kromě divoké analogie o nutnosti pomoci těhotné
ženě, kterou na ulici bije násilník, bez ohledu na mínění OSN, přinesl český
prezident i poněkud vycizelovanější formulaci morálních východisek svých
aktuálních postojů.
Ve svém článku "Kosovo a konec národního státu", publikovaném v New Yorku v
červnu tohoto roku, napsal, že tato první válka, vedená "ve jménu principů a
hodnot", není výrazem neúcty k mezinárodnímu právu, ale odehrává se "naopak
z úcty k právům, které znamenají víc než právo ochraňující suverenitu států,
právům lidským." Přenesme se přes to, že konec národního státu zde ohlašuje
státník, který před sedmi lety podpořil rozklad multietnického společenství
v posttitovské Jugoslávii a který prosazoval mezinárodní uznání
nástupnického státu, jehož ráz byl nepokrytě nacionalistický. Podstatnější
je, že ponurá historie masového porušování lidských práv v zemích Balkánu
poslední kosovskou krizí celkem určitě neskončí. Bude zajímavé sledovat, s
jakou důsledností bude Václav Havel při svém hodnocení počínání
mezinárodního společenství schopen dostát morálnímu imperativu, který tak
explicitně formuloval.
V české společnosti by se určitě našli lidé, kteří si ve vztahu k balkánské
apokalypse počínali nekonzistentněji, zmateněji a morálně nepevněji než
český prezident. Pro hlavu státu by ale měla platit jiná kritéria. Pakliže
jsou početné přehmaty v prezidentově balkánské politice přecházeny mlčením
nebo prezentovány dokonce jako dobrý příklad pro českou veřejnost, svědčí to
v lepším případě o neinformovanosti, v horším o úpadku kritického myšlení.
Ondřej Procházka, 29. září 1999
Tisková konference Vuka Draškoviče v Bratislavě
Tlačové konferencie politických strán a hnutí. Vydáva agentúra Monitor.
Editor Mgr. Štefan Šugár.
Telefón - fax: 43 33 66 86. E - mail: sugar@ba.profinet.sk
(Omlouváme se za odstranění některých slovenských písmen, které česká konverze nedokáže zvládnout.)
Elena Hulmanová: Dámy a páni, želám vám príjemný dobrý deň. Vítam vás na tlačovej konferencii, ktorá sa uskutočňuje pri príležitosti návštevy predsedu Srbského hnutia obnovy pána Vuka Draškoviča na Slovensku. Pán Draškovič prišiel na pozvanie predsedu Strany občianskeho porozumenia pána Pavla Hamžíka. Z doterajších rokovaní predpoludním sa uskutočnili rokovania medzi predstavitelmi Strany občianskeho porozumenia a Srbského hnutia obnovy na čele s obidvoma predstavitelmi týchto strán, politických subjektov. Potom bolo prijatie u predsedu vlády Slovenskej republiky pána Mikuláša Dzurindu a tesne pred tlačovou konferenciou sme sa vrátili z prijatia u prezidenta republiky pána Rudolfa Schustera. Popoludní sa ešte uskutočnia prijatia u primátora hlavného mesta a na Ministerstve zahraničných vecí.
Dovolte mi úvodom, aby som poprosila o slovo oboch predstavitelov politických subjektov. Pán Hamžík, nech sa páči.
Pavol Hamžík: Ďakujem pekne. Ďakujem aj za váš záujem.
Ja som velmi rád, že pán Vuk Draškovič prijal pozvanie na návštevu Slovenska, ktoré mu bolo poslané pred niekolkými týždňami. Chcel by som spomenúť tú skutočnosť, že počas našich raňajších rokovaní sme si vymenili informácie o našich politických subjektoch, ale predovšetkým o vnútropolitickom vývoji v Juhoslávii a v Slovenskej republike. Pán Vuk Draškovič je z nášho pohladu významnou osobnosťou, ktorá zohráva a aj zohrá v budúcnosti doležitú úlohu pri ďalšej demokratizácii Juhoslávie, ktorá je nevyhnutná. Ťažko si dokážeme predstaviť ďalší demokratický a hospodársky rozvoj Juhoslávie za súčasného politického vedenia. To bolo tiež predmetom našich rokovaní. Som presvedčený, že demokratické zmeny, ktorých uskutočnenie je nielen záujmom Juhoslávie a Srbska, ale aj medzinárodného spoločenstva, vytvoria kvalitatívne nové podmienky pre rozvoj dobrých vzťahov medzi Slovenskou republikou a Juhosláviou, ktoré majú svoje tradície a my sme pripravení podporiť všetky demokratizačné a demokratické zmeny v dnešnej Juhoslávii. Pozorne sledujeme vnútropolitický vývoj, aj dnešnú zložitú situáciu. Hodnotíme ju ako komplikovanú s vysokým stupňom spoločenského napätia a myslíme si, že situácia dozrieva na zmenu. Vyjadrujeme podporu všetkým demokratickým silám v Juhoslávii, ale predovšetkým Srbskému hnutiu obnovy, na čele ktorého je pán Vuk Draškovič a ktorý presadzuje ďalšiu demokratizáciu, vytvorenie občianskej spoločnosti, hospodárske reformy, ukončenie medzinárodnej izolácie krajiny a predovšetkým to, aby politické zmeny prebehli v dnešnej Juhoslávii pokojnou cestou.
Predmetom rokovania boli aj otázky, ktoré sa týkajú toho, ako Srbské hnutie obnovy vníma svoje postavenie medzi opozičnými subjektami, ako je pripravené prevziať moc a ako vidí svoje šance stať sa rozhodujúcou hlavnou silou, ale o tom, myslím, že viac povie pán Vuk Draškovič. Nech sa páči.
Vuk Draškovič: Pána prezidenta, pána premiéra aj pána Hamžíka som zoznámil so situáciou v mojej krajine, ktorá je velmi ťažká. Vy viete, že pred 20 rokmi aj napriek vládnucemu komunistickému režimu bolo Srbsko v mnohých oblastiach súčasťou Európy. Moja krajina sa dnes nachádza v medzinárodnom väzení, vlastne pod vplyvom medzinárodného trestu. A čo sa vlastne deje v tomto väzení? Viacej ako 50% ludí je nezamestnaných. Efektívne je zamestnaných len niečo okolo milióna občanov s mizerným priemerným mesačným platom, ktorý je pod 100 mariek a zamestnanci ho nedostávajú pravidelne. Máme viacej ako milión dochodcov s biednymi dochodkami, ktoré, sa dá povedať, že vlastne ani nedostávajú. Máme zhruba milión utečencov. Časť našeho štátneho územia Kosovo, ktoré pre Srbov v štátnom aj v historickom význame znamená to isté, čo je pre Rusov krajina Vladimirska, pre Španielov Toledo, Piemont pre Talianov alebo Jeruzalem pre Židov. Kosovo v tomto okamžiku nie je časťou Srbska. Aj napriek velmi jednoznačným článkom a ustanoveniam Rady bezpečnosti Kosovo je v tomto okamžiku súčasťou Albánska. Začiatkom júna bolo zhruba 300 tisíc Srbov v Kosove a teraz ich je tam zhruba 50 tisíc. Medzinárodné jednotky KFor zrušili akúkolvek kontrolu na hranici medzi Srbskom a Albánskom. Každodenne dokonca členovia albánskej armády a polície a okrem nich, samozrejme, rozne bandy zlodejov volne prichádzajú do Kosova, vraždia Srbov, unášajú Srbov. Albánski teroristi v Kosove spolupracujú s islamskými fundalistami z Albánska, vytvorili zvláštne jednotky, ktorých cielom je ničiť srbské kostoly, cintoríny, kláštory. Za posledné tri mesiace niekolko desiatok kresťanských kostolov, cintorínov a kláštorov bolo vlastne zničených, zrovnaných so zemou a pritom každý z týchto kostolov mal viac ako 600 rokov. Pred niekolkými dňami albánski teroristi verejne upálili jedno srbské bábätko, ktoré malo 6 mesiacov. To je situácia v mojej krajine.
Pre Srbsko neexistuje budúcnosť, kým Slobodan Miloševič a jeho režim nebudú odstránení a neodídu do minulosti. Jeho politika je v posledných 10 rokoch politikou smrti, porážok, ničenia, biedy. Na účte Slobodana Miloševiča v posledných 10 rokoch neexistuje žiadne plus, len jeden mínus za druhým, porážka za porážkou, nešťastie za nešťastím a najväčšou obeťou tejto politiky je práve srbský národ. A preto je aj najväčším záväzkom a povinnosťou demokratických síl v Srbsku, aby tento režim odstránili. A my zastupujeme názor, že tento režim treba zničiť volou národa a teda vo volbách. A sme proti všetkým alebo akýmkolvek iným kombináciám, ktoré sú nelegálne a ktoré možu predovšetkým vyprovokovať občiansku vojnu. A som velmi rád, že som pri všetkých svojich stretnutiach získal podporu pre tento náš pokojný koncept získania moci slobodnými volbami. A som velmi rád, že sa mi tu podarilo kúpiť, avšak bezplatne, jednu drahocennú skúsenosť, ako sa tejto krajine podarilo vlastne vo volbách si vydobyť európsku cestu a tieto skúsenosti budú mať pre nás velký význam.A chcel by som vám povedať, v tejto krajine sa necítim cudzincom ani len trochu. A verte mi, ani jeden zo Slovákov v Srbsku sa necíti ako cudzincom. Je pre mňa velkou cťou, že sa práve velké centrá slovenskej duchovnosti a kultúry nachádzajú práve v Srbsku. A ja osobne ako predseda Srbského hnutia obnovy mám česť a som rád, že vela týchto Slovákov sú členmi aj mojej politickej strany a sú dokonca vo vedúcich funkciách. A slubujem, že na otázky budem odpovedať pravdivo.
Elena Hulmanová: Áno. Ďakujem velmi pekne. Nech sa páči.
Ja by som sa chcel pána Draškoviča spýtať, vela Slovákov má pocit, že jeho kritika voči Slobodanovi Miloševičovi pramenila aj z toho, že Miloševič stratil Kosovo, takisto ako stratil predtým Bosnu, možno Chorvátsko, Slovinsko,..., ale nakolko je politika súčasnej srbskej opozície a teda Srbského hnutia obnovy najmä založená na snahe nastoliť skutočnú demokraciu, občianske princípy v juhoslovanskej spoločnosti?
Vuk Draškovič: Nesprávne ste ma rozumeli. Ja ten režim viním za to, že vo všeobecnosti viedol akékolvek vojny. Srbi boli najpočetnejším národom v Juhoslávii a my sme vlastne niesli najväčšiu zodpovednosť, aby sme čo najviac úsilia a tolerancie a síl vložili do toho, aby sa nám podarilo zachovať tú bývalú krásnu krajinu. V našom programe od roku 1990 je uvedené: Srbsko multietnicky a multikultúrne je vlastne Amerikou na Balkáne, pretože v Srbsku žije 28 roznych etnických spoločenstiev, zástupcovia hlavných svetových náboženstiev - kresťania, moslimovia, Židia, verte mi, žijú tu aj budhisti a v tomto smere, z tohto pohladu sme Amerikou. A Srbské hnutie obnovy si želá, aby Srbsko aj z pohladu demokracie bolo Amerikou, Európou akoukolvek.
Váš výpočet zločinov Slobodana Miloševiča je obdivuhodný. Otázka je, prečo ste sa podielali na ... a jeho vlády a tá druhá otázka je ohladne zahraničnopolitickej orientácie Srbska v prípade, že sa dostanete znovu k moci a podotázka, či budete súhlasiť s vydaním Miloševiča medzinárodnému súdnemu tribunálu?
Vuk Draškovič: Myslím si, že sú to tri otázky a zodpoviem každú zvlášť.
Prvá otázka - a tu je odpoveď. Jedna ... politika Slobodana Miloševiča sposobila vela nešťastia, zločinov a v tejto ... politike bolo vela hráčov. Na srbskej strane túto politiku zastával Slobodan Miloševič, ale, napríklad, na chorvátskej strane túto politiku nehrá Slobodan Miloševič. Ani na moslimskej strane takúto politiku nepredstavoval Slobodan Miloševič. A projekt Velkého Albánska nie je projektom Slobodana Miloševiča. Čiže ja kritizujem dosledky tejto politiky, ktorú zo strany srbského národa práve zosobňoval Slobodan Miloševič a to hovorím o roku 1990.
Druhá otázka - moja účasť vo vláde. Myslíte si, že sa kresťan stane moslimom, keď vojde do mešity? Ja som vstúpil do vlády koncom januára tohto roku a vstúpil som tam s cielom zamedziť zatiahnutiu Srbska do vojny s NATO. Keď som sa rozhodol vstúpiť do vlády, zvolal som tlačovú konferenciu, akurát na nej bolo ovela viacej domácich a zahraničných novinárov a povedal som: Srbské hnutie obnovy vstupuje do zväzovej vlády. S Miloševičom som dosiahol dohodu. On mi slúbil tri veci a ja len jednu. On mi slúbil po prvé, že všetky naše nedorozumenia a nedohody s Američanmi a Európou budú zmenené na dohody a pochopenie a že sa vo vzájomnej dohode s Amerikou a Európu nájde riešenie pre Kosovo. Po druhé - že čoskoro alebo urýchlene po našom vstupe do zväzovej vlády sa uskutoční rekonštrukcia vlády od základov a tá rekonštrukcia bude uskutočnená tak, že sa premiérom tejto zväzovej vlády stane človek, ktorého určí vládnuca strana v Čiernej Hore a to je strana pána Džukanoviča. A po tretie - že bude zmenený tento zahanbeniahodný zákon republiky Srbska o informovaní. Ja som Miloševičovi slúbil jednu vec. Všetko, čo som hovoril proti nemu a jeho režimu demonštrujúc na ulici, budem hovoriť aj vo vláde. Absolútne všetko. A tak som sa aj správal. Pokúšal som sa presvedčiť Miloševiča, aby sme podpísali Rambuje. Nepodarilo sa. Začalo bombardovanie. Pokúšal som sa počas vojny, aby sme čím skor našli kompromis s paktom NATO. Nepodarilo sa. A ako velmi dobre viete, velmi rýchlo potom som bol vyhnaný z vlády. Lenže ja som ako kresťan vstúpil do mešity a ako kresťan som z nej vyšiel von.
...Slobodana Miloševiča medzinárodnému súdu... Jak sa volá najvyšší ... haagskeho tribunálu? Ja nie som ... sudca, ale parlament 3. júna odhlasoval doklad alebo dokument Černomyrdina a Cisariho, podla ktorého je pre Juhosláviu záväzok spolupracovať s haagskym tribunálom. Koniec koncov samotný Miloševič v Deytone podpísal dokument, podla ktorého je spolupráca s haagskym tribunálom povinná.
Vela otázok kladiete, ale odpoviem vám. V prípade nášho volebného víťazstva, myslím si, že ho máme isté, hneď nasledujúci deň budeme normalizovať diplomatické vzťahy so všetkými krajinami, s ktorými Slobodan Miloševič prerušil vzťahy a pristúpime ku všetkým reformám, ktoré umožnia začlenenie našej krajiny do paktu stability pre juhovýchodnú Európu.
?
Vuk Draškovič: Nerozumiem, čo znamená autonómia Čiernej Hory. Čierna Hora a Srbsko musia byť absolútne rovnoprávnymi členmi federácie. Som proti vzťahu staršieho a mladšieho brata, silnejšieho alebo slabšieho brata a myslím si, že v ... parlamente by mal sedieť rovnaký počet zástupcov Srbska i Čiernej Hory. Čína nemá tisíc stoličiek v OSN, ale jednu. Takže v týchto vzťahoch musia byť vytvorené podmienky pre úplnú rovnoprávnosť a ja som presvedčený, že spoločenstvo Srbska a Čiernej Hory ... ale ako zoskupenie dvoch úplne rovnoprávnych členov.
Druhá otázka?
Po volbách, ktoré by sa mali v Juhoslávii uskutočniť, ste zástancom vytvorenia nejakej širšej koalície? Viete si predstaviť spoluprácu aj s luďmi, ktorí sú teraz trebárs v Miloševičovej vláde alebo prípadne jeho ...
Vuk Draškovič: Nie. My ponúkame dohodu opozícii už teraz. Už teraz ponúkame opozícii, aby sme sa dohodli ...ani s extrémistami...
?
Vuk Draškovič: Hovorili sme o všetkom tom, na čo ste sa pýtali .... Skutočne išlo jedine o výmenu názorov.
Pavol Hamžík: Dáme priestor pre otázky, ktoré sa týkajú návštevy pána Draškoviča v Bratislave.
Takže otázka bola, že či by pán Draškovič vstúpil do vlády, v ktorej premiérom by bol pán Džudžič?
Vuk Draškovič: Je to skutočne len otázka, ktorá može byť snením, pretože premiéra dá skutočne tá politika, ktorá vyhrá volby, respektíve tá politická strana, ktorá bude najsilnejšiou vo vytvorenej povolebnej koalícii.
Pán Hamžík, vaša Strana občianskeho porozumenia a hnutie pána Draškoviča sú si politicky dosť vzdialené. Čo vás viedlo k naviazaniu týchto kontaktov a podotázka ... kolegu ...pripravujete aj návštevu pána ...?
Pavol Hamžík: Nie, nepripravujeme. My sme prejavili záujem stretnúť sa a nadviazať kontakty so Srbským hnutím obnovy práve z tých dovodov, ktoré som uviedol na začiatku, čiže podpora ďalšieho demokratického vývoja v Juhoslávii. My sme politickou stranou, ktorá má aj v svojom politickom programe ďalší rozvoj demokratických mechanizmov nielen v Slovenskej republike, ale v celej Európe. Myslíme si, že my všetci sa musíme pozerať aj na vývoj v susedných krajinách, ktoré nám sú blízke a Juhoslávia bola Slovensku vždy blízka a dovodom je to, čo som povedal na začiatku, ďalšia demokratizácia, vytvorenie občianskej spoločnosti, hospodárske reformy, ukončenie medzinárodnej izolácie krajiny a tá skutočnosť, aby akékolvek politické problémy v Juhoslávii prebiehali pokojnou cestou. Myslím si, že v tejto situácii, ktorá sa vyvinula v Juhoslávii, je potrebné podporiť silné demokratické hnutie, ktoré može ovplyvniť ďalší vývoj a tým je hnutie pána Vuka Draškoviča Srbské, tým je Srbské hnutie obnovy.
?
Pavol Hamžík: Pozrite sa, my zhodnotíme reálnu situáciu. Ja som hovoril o demokracii, ja som nehovoril o nacionalizme. Ak máte nejaké poznatky a otázky v tomto smere, tak sa treba spýtať pána Draškoviča. Ja si myslím, že situácia je natolko zložitá, že nemožeme svojimi kritériami merať otázku nacionalizmu ani ďalšie otázky, ktoré, nie sú zatial štandardné pomery v Juhoslávii.
?
Vuk Draškovič: Na ktoré nacionalistické tendencie narážate?
Hovorili ste o zločinoch kosovských Albáncov, hovorili ste o zásahu Severoatlantickej aliancie, aby som bol adresný. Nehovoríte o srbskej agresii, ktorá tomu predchádzala. Prečo?
Vuk Draškovič: ... ani jedlo, ani filmové kazety, ani humanitárnu pomoc, ale bomby. Počuli ste niekedy o Milenkovičovej? Bola zázračné dieťa a mala 16 rokov. Mala zastupovať Srbsko na svetovej olympiáde v matematike, ale nikdy sa na túto olympiádu nedostala, zabila ju bomba. V čom je zločin Milenkovičovej? V čom je zločin tisícov srbských civilistov, ktorí boli zabití bombami NATO? Možno som ja nacionalista, keď tvrdím, že je zločinom, aj keď sa zabíjajú Srbi. A ja vás prosím, nechajte mi svoju adresu, pokial neviete nič o politike Srbského hnutia obnovy. V mene zdravej srbskej nacionálnej politiky, moja politická strana založená v roku 1991 odmietla totiž ísť do vojny, ktorá mala zrušiť ... a silnejšieho kritika etnických čistiek, ktoré sa uskutočňovali v Bosne, odo mňa vlastne silnejší kritik nebol. Ja som viedol demonštrácie v Belehrade proti rozbíjaniu Sarajeva a čierny závoj, ktorý sme nosili ... a demonštrovali sme tým proti zločinom, ktoré boli v srbskom mene vykonávané. A s mojou manželkou som kvoli tomu strávil 45 dní v Miloševičovom väzení. ... pán Džindžič s pánom Karadžičom ... Ja by som to nebol spomínal, ale ... fakty.
Pavol Hamžík: Ja myslím, že to bola pádna odpoveď. Ešte by som chcel pripomenúť, že Strana hnutia obrody má v dnešnej Juhoslávii podporuje viac než 20%.
Posledná otázka.
? ... aj pre pána Hamžíka. V čom vidíte zmysel, či teda takéto stretnutie, tento podnik tu na Slovensku a takéto stretnutia majú zmysel, lebo aj tak v Srbsku vnútri sa rozhodne o tom, či bude demokratické alebo nie. Či aj takéto kontaktymajú zmysel?
Pavol Hamžík: No samozrejme, že si myslím, že to má zmysel, ináč by som pána Draškoviča nepozval na návštevu Slovenskej republiky. Myslím si, že je potrebné, aby sa Slovensko profilovalo ako krajina, ktorá podporuje demokratický vývoj u susedov a v Európe. Slovensko sa profiluje ako podporovatel európskej integrácie nielen tu u nás v regióne Višegrádskej štvorky, ale aj na Balkáne. Myslím si, že tento vývoj je potrebné podporiť. Nejde tu o naviazanie straníckych kontaktov podla línie vpravo - vlavo alebo stredovej politickej línie, ide tu skutočne o podporu demokratického vývoja a myslím si, že tou krajinou, ktorá to najviac dnes v Európe potrebuje, je práve dnešná Juhoslávia. To, že tento názor nie je len mojím názorom alebo názorom Strany občianskeho porozumenia, podporuje aj stretnutie s pánom prezidentom a s pánom predsedom vlády, nakoniec aj s primátorom hlavného mesta Bratislavy, tak myslím, že toto upresnenie stačí.
Takže otázka bola, aký je návrh pána Draškoviča na kantonizáciu Kosova, ktorý navrhujú Srbi, ktorí zostali momentálne v Kosove a či to nie je v rozpore s multientickým princípom Kosova?
Vuk Draškovič: Tí ludia, ktorí v tomto Kosove zostali, žiadajú, aby im boli zabezpečené určité ludské práva a aby boli zagarantované. Či sa to bude volať kantóny alebo tzv. vzdušná krajina alebo ..., to nie je podstatné. Podstatné je, aby boli ochránené tie ich základné práva, ktoré ... Srbi taktiež požadujú, aby to bolo dočasné riešenie a vlastne Srbi sú zastancami tej multietnickej koncepcie Kosova. A ak nebude prijatý tento srbský návrh, tak sa čoskoro stane, že v Kosove jedine jednotky KFor budú multietnické a multikultúrne.
Pavol Hamžík: Ďakujeme pekne. Dovidenia.
Elena Hulmanová: Ďakujem velmi pekne. Vyčerpali sme tému.